Lingula

1

Menza byla dlouhá a bezútěšná, hluboko v podzemí, a její stěny, kromě zadní skleněné, měly jen slepé výklenky místo oken. Menzovní výbor se sice snažil zastřít jejich pustotu ručně malovaným desaterem:

NEPOLIJEŠ! NEZANECHÁŠ NÁDOBÍ
ŠPINAVÉHO! NEZAKOUŘÍŠ!…

ale sál tím příliš nezvlídněl a Tomáš i s kamarády nosili své obědy až ke skleněné stěně. Bylo tu více vzduchu, víc světla a stolek pod posledním článkem desatera měl jednu nohu kratší, nikdo u něho nesedal a hodil se proto výborně k odkládání kabátů, aktovek a talířů od polévky.

Zvykli si na toto místo, poslední stolek v druhé řadě, vystřihli z papíru velkého štíra, na něj napsali:

BIOLOGIE – REZERVOVÁNO!

Hned za skleněnou stěnou ležela malá zahrádka, dva keře modrého bezu, nízký akát, bílá magnólie a zlatý déšť, hnízdili tu kosi a párek hrdliček. Nevšímali si toho příliš, jenom ptákům v zimě házeli zbytky z talířů a jednoho dne skoro s podivem zjistili, že zatímco studovali čeleď Viciaceae, akátu vyrašily první lístky.

Když rozkvetl bez, u stolku s kratší nohou se objevila cizí dívka, skoro bílé vlasy vysoko vyčesané, olivové oči pod tmavým obočím – dlouhý krk, seděla vzpřímená jako figurína a v štíhlých prstech držela příbor s takovou elegancí, jako by seděla v Internacionálu anebo před filmovou kamerou.

Po celou dobu, kdy jedla, z ní téměř nespustili pohled a za celou tu dobu na ně ona ani jednou nepohlédla, jako by ani nevěděla, že vedle ní někdo sedí a že nad hlavou jí visí desáté přikázání:

BUD PŘÍVĚTIVÝ K SOUDRUHŮM!

Když dojedla, otřela si ústa kapesníčkem, její pohled tkvěl přitom dokonale v prázdnu; potom vstala, na okamžik se ohlédla, teď si jich musela všimnout, ale nedala nic najevo a odběhla na vysokých tenkých podpatcích krátkými krůčky dokonalé sekretářky.

„Film!“ otipovali ji.

Potom seděli déle, nežli mívali ve zvyku sedět, a plácali o té dívce: nohy, boky, ňadra a oči. Nemohli ji jen tak nechat. Toho času byl jediný z nich volný Tomáš, připadl tedy ten úkol jemu, i když se shodli, že to bude nejspíš nad jeho schopnosti.

Druhý den ji uviděli už z dálky. Seděla u stejného stolku, proti ní chlapík – nejmíň o patnáct let starší – skoro plešatý, na rozpláclém nose módní brejličky, cíp límečku mu trčel vzhůru, vyhlížel zcela tuctově.

Ona jedla jako vévodkyně z Monmouthu, on hlasitě srkal polévku, skloněný až skoro do talíře.

„Chutná ti tu?“ slyšeli ho.

„Ano!“

Potom ti dva dlouho mlčeli, až se ona zeptala: „A tobě?“

„To víš, když jsem tu s tebou!“ Přestal jíst a usmál se zahnědlými zuby.

„Nech toho, nemám ráda ty řeči.“ Už mlčeli až do konce oběda. Potom on vzal špinavé nádobí a odnášel je a všichni gratulovali Tomášovi, protože proti tomuhle nemohl být bez naděje.

Do dvou dnů zjistili, že ten mužík přednáší rodinné právo, je rozvedený a má dvoubarevného spartaka, o ní však nezjistili nic. Nikdo ji neznal a nikdo ji předtím neviděl, nestudovala zřejmě, patřila jenom k tomu právníkovi a také už se od toho dne objevovala jenom s ním.

Zvykli si na ni a přestali poslouchat, co ti dva u sousedního stolu mluví. Ostatně mlčeli skoro pořád, on byl stále stejně nevzhledný a ona stále stejně dokonalá; když dojedli, on odnášel špinavé talíře a ona zůstávala ještě několik okamžiků sedět a sledovala ho nepřítomným pohledem. Pak odešla za ním a po schodech už stoupali spolu a on ji držel za ruku.

Říkali jí Tomášova holka. Byl v tom přátelský výsměch – už mu ji přisoudili a také on sám si ji přisoudil, ale zatím s ní nepromluvil ani slovo. Ten člověk se od ní totiž nehnul a také ona nikdy nezavdala příčinu, aby ji mohl oslovit. Už vlastně nikdo ani nečekal, že ji osloví, jenom on na to myslel, myslel na to stále častěji a představoval si chvíli, kdy to učiní, a protože v duchu to bylo všechno velmi snadné, představoval si i všechny ostatní chvíle: seděli proti sobě na terase Bruselu – hudba, půlnoční parket, viděl její široce rozevřené olivové oči, široké rty, líbal ji při tanci a pak pod obloukem mostu a v průjezdu domu, v němž bydlela, a ještě ve dveřích a líbal ji na neznámé tenkonohé židli tam uvnitř a potom se milovali na neznámém gauči – dlouhý posedlý okamžik. Potom se znovu vracel k začátku.

„Co děláte dneska odpoledne? Nabízí se vám totiž ohromná možnost strávit je ve společnosti velmi zajímavého muže…“ To se nehodilo. Na to by mu ona vůbec neodpověděla.

Čučel do skript. Body Fasciola, Opisthorchis, srdčitá těla se dvěma přísavkami…

„Jste jako utkaná z mořských vln. Dovolíte, abych se na vás chvilku díval? Jenom chvíli. A jenom díval!“ To by určitě neodmítla. Jenže by to vypadalo, jako bych se do ní úplně pomát.

„Máte hlavu jako Upupa epops.“

„Jako co?“

„Upupa epops_!_“

Trochu rozpačitého smíchu.

„To je pták. S nádhernou hlavou. I když nic ve srovnání s vaší!“ Tohle vypadalo slibně.

Přednášky skončily, nechodili už společně na oběd, některý den vůbec nevypadli z koleje a živili se chlebem, treskou v tomatě, makovou buchtou a nakládanými ryzci od maminky a žvanili přitom o čtyřech rysech dialektiky, o nešťastné Belindě Lee, o Semaforu, že Fuchs, když vyhazoval posledně od zápočtů, řval tak, až uklízečka o patro níž upustila baňku s velkolepým exemplářem čínského kraba, krab i s lihem si to tekl po podlaze jako živý, bába z toho mohla mít smrt.

Potom už do zkoušky zbýval jenom den a noc, žvýkali zvolna a mleli přitom v duchu rozdělení červů, dostal se zrovna k řádu Brachiopoda, nesmyslní mořští červíci, které nejspíš nikdy nespatří; možná, že právě dneska přišla sama, mohlo by to být ohromné vytržení z té červavé nudy! Ale den před zkouškou?

Šel se aspoň oholit, pak si vyčistil boty, konečně do menzy bylo jen dvacet minut, oblékl si novou košili, poslední střih, vypadal v ní docela zajímavě, kdyby si ještě půjčil stříbrný zapalovač – prachy měl, celou stovku schovanou pro mimořádné případy.

Den byl nesnesitelně horký, potil se v nacpané tramvaji, spílal si pitomců a byl odhodlán, že pokud ji tam vůbec zastihne, osloví ji, i kdyby s ní seděl u stolu děkan.

Uviděl ji už z dálky, jasně zelená blůza, bílé vlasy, seděla za kývavým stolem, židle proti ní byla prázdná.

Vyzvedl si rychle oběd a propletl se s talíři k ní.

V širokém výstřihu bronzový řetěz s ozdobnou mincí, hladká, velice jemná a hladká pleť. „Je tu volno?“

Vzhlédla překvapeně. „Pozor,“ řekla, „vyléváte si polívku!“

Snažil se jíst s grácií jako ona, ale měla před ním náskok, zbývala mu na talíři ještě polovina knedlíků, když dojedla. Musel něco rychle učinit. „Jste tu dneska sama?“ Taková pitomost. Taková nejvšednější pitomost. „Je asi u zkoušek, že jo?“ dodal rychle.

„Nevím!“ Složila talíře na sebe a vstala.

„Počkejte,“ vyhrkl. „Co byste řekla malé odpolední procházce?“

„Čemu?“

„Co byste jinak dělala dneska odpoledne?“

„Šla na ryby!“

Trochu mu vyrazila dech. „To není žádná zábava,“ namítl chabě.

„A co byste mi nabídl vy?“

„Něco, co jste ještě nezažila. Originál nezapomenutelný večer!“

„Mluvil jste předtím o odpoledni.“ Pak vzala do jedné ruky talíře, do druhé kabelku a odcházela krátkými krůčky dokonalé sekre­tářky.

Běžel za ní – po schodech a pak po horké přeplněné ulici, taková příležitost se už nikdy nevrátí, usilovně se snažil vymyslet něco chytrého, něco vtipného, něco lehounce ironického, něco podmanivě sebevědomého – a mlčel.

Na křižovatce svítila červená. „No tak co,“ dívala se upřeně na to světlo. „Budeme mít ještě dlouho společnou cestu?“

„Pořád,“ řekl beznadějně, „ledaže byste mě chtěla úplně zničit!“

Přešli křižovatku, od Prašné brány přijížděl taxík. Zamávala velmi rezolutně.

Taxikář se naklonil dozadu a nedbale pootevřel dvířka.

Přiskočil rychle a podržel je zvenčí.

„Kam to bude?“ zeptal se muž za volantem.

„Ke Zlaté studni,“ řekl ještě zvenčí. Potom vklouzl rychle dovnitř a vůz se rozjel.

Dívala se upjatě před sebe: cítil teď slabou šeříkovou vůni, byl nadšen svou vlastní drzostí: tohle muselo zapůsobit. Vždycky je lepší jednat, nežli zbytečně žvanit.

Auto přejelo most a několikrát se zakroutilo úzkými uličkami: „Šestnáct korun!“ oznámil muž za volantem a rychle smazal čísla.

„Děkuju za svezení,“ řekla. „Myslím, že v drzosti jste skutečně dost svérázný!“

Zalichotilo mu to. „Tak pojďte nahoru! Přece tu nebudeme stát.“

„Neobyčejné odpoledne,“ řekla pohrdavě. „Sedět na terase a čumět na stověžatou. K tomu dvě deci vína a vy! Nic lepšího jste nevymyslel?“

„Vymyslel bych. Ale nedala jste mi čas.“

„Máte ho teď!“

„Dobře. Vymyslím něco úplně originálního. Ale teď si půjdeme sednout nahoru!“

Vystoupali po sto šesti schodech, přivolal číšníka a velmi nedbale objednal láhev šampaňského, aspoň poznám, jakou to má chuť.

Město bylo skutečně krásné, několik oken se ohnivě lesklo, malé, starodávné tramvaje se bezhlese sunuly po dalekém nábřeží, věže patřičně čněly a nad staletou historií visel nehistorický oblak dýmu a výfukových plynů.

„Mohli bychom se představit,“ navrhl.

„Ohromně originální začátek,“ řekla. „Co se týká mého jména – nic vám do něho není. A vaše mě nezajímá.“

Byl odhodlaný nedat se zmást. Zvedl tedy pohár. „Jsi zvláštní. Ohromně zvláštní. A zajímavá.“

Dívala se mimo něho, přes nízké zábradlí, do tmavých, učouzených střech. „A teď mi řekni, co vlastně chceš,“ promluvila do prázdna.

„Vždyť víš, strávit s tebou odpoledne a večer!“

„Jaký by to mělo smysl?“

„Nevím… Třeba bychom mohli být oba šťastní!“

„Nech těch řečí! Už jsem to mockrát poslouchala.“

Mlčeli.

„Řekneš něco o sobě?“

„Ne!“

„Studuješ?“

Mlčela.

„A jeho miluješ?“

„Nech toho!“

„Přece nejsi šťastná,“ řekl.

„Tohle vykládáš všem a každá se diví, jak jsi to uhod, co?“

„Ale ty nejsi. Poznám to!“

„Nech hned těch řečí. Nebo tě tu nechám sedět.“

Zaplatil víno. Za spropitné by byly v menze tři obědy. Zbývalo mu už sotva čtyřicet korun.

„Teď mě doufám propustíš,“ řekla, když sestoupali se schodů. Ale v té otázce už byla vlastně odpověď. Mohla přece odejít, nemusela se ho vůbec ptát. Bylo na čase nasadit zajímavé téma. Anebo histor­ku. Ale byl teď celé dny zahrabaný v červech.

„Nepropustím,“ řekl ledabyle. Loňské zimy málem zahynul na horách. No, trochu to teď dramatizoval, ale zážitek to byl. Jenom jak se nenápadně přehoupnout na zimu? Zeptal se tedy zatím: „Chodíš do Semaforu?“

„Na tom ti přece nemusí záležet!“

„Tomu říkám moderní muzika. Dokonce člověku dodá náladu, i když už si je jistej, že za chvíli bude po něm!“ Tohle byl tedy prvotřídní přechod. Pohlédl na ni kradmo, ale nepostřehl v jejím obličeji ani stopu zájmu.

Začal tedy líčit tu strašlivou mlhu, vichřice kvílela, krystalky ledu bičovaly tváře, dech zmrzal u úst.

Šla vedle něho nezúčastněně, soustředěná na chůzi s pohledem strnule upřeným před sebe, byly čtyři hodiny odpoledne, chodníky se zaplnily lidmi, nabíhali do krámů, uřícené tváře, okouněli před výklady, vráželi do něho, před zmrzlinářstvím se tísnil zástup. Jen málo věcí se mohlo zdát v této chvíli tak nesmyslným jako kvílení vichřice, sněhové závěje a nebezpečí hor.

Několikrát zoufale polkl a snažil se z toho vyjít se ctí. Líčil pocity úplného vyčerpání.

Z reklamního plakátu se na něj zašklebila jakási herečka. Za ní padalo do propasti červené auto. Vůbec netušil, co to může být za film, ale plakát sliboval italskou veselohru a on tedy řekl, že o ní slyšel a je to prý velkolepé.

Trochu se ušklíbla a on spěchal koupit lístky, bylo už dávno po začátku, naštěstí tohle dílo zřejmě ani začátek nepotřebovalo. Nemohl se vůbec soustředit, snažil se však předstírat, že se baví, chechtal se hlasitě nejpitomějším vtipům, ohlížel se na ni vítězně, pak si uvědomil, že ona se nesměje, její obličej byl podivně strnulý, oči nepatrně pootevřené zřejmě nic nevnímaly, ústa jako by jí zkřivilo utrpení.

Je nějaká divná, řekl si. Možná, že se jí něco stalo. Něco, o čem nemám ani tušení. Anebo jemu. Proto nepřišel k obědu a ona celou tu dobu myslí na něho. Nějaká tragédie, rozhodl, to by mohlo být docela zajímavé. Bude to chtít takovou dlouhou zámlku, až se mi svěří. Víš, včera jsme byli ještě cizí, ale můžeš se na mě spolehnout!

Pak by to ovšem chtělo nějaký čin.

Jenže jaký čin se dá vymyslet v tomhle pitomém světě?

Ledaže bych jel do Šárky, pomyslel si zlostně, a tam skočil ze skály. Na důkaz lásky. Anebo se vrhl v šatech do Vltavy. No, pomyslel si, snad vystačím s docela obyčejnou lavičkou a s takovým tím, co se jinak nevypráví. Jak jsem se prvně zamiloval, jak jsem poznal, že táta zahýbá mámě, a že když mi bylo šest měsíců, bombardo­vali Prahu. Dostal to sousední barák. Chápeš to? Mohl jsem nebýt, chybělo docela málo a teď tu mohlo vedle tebe sedět prázdno.

Film skončil.

„Byla to trochu otrava,“ přiznal. „Jestli ses nudila, tak mi to odpusť!“

„Proč?“ podivila se. „Máš jistě horší věci v zásobě!“

„Co myslíš?“

„Tanec,“ řekla. „Teď mě přece pozveš. Na večeři a pak tančit. Odhaduju tě tak na Střelák. Na Vltavu nejsi dost nóbl a v Luxoru zase nečepujou alkohol. Tam by ses nemoh tvářit ani trochu zhýrale. A v Oddycháči hraje jen dechovka.“

Napadlo ho něco úplně sebevražedného. „Zrovna tam jsem tě chtěl pozvat.“

„Aha, začínáš být originální.“ Určitě tam nikdy nebyla a teď se děsila párků a svátečních tatíků s dětmi. „Bude to jistě nezapomenutelné,“ řekla, „koupíš mi balónek a cukrovou vatu?“

„Všechno, co budeš chtít!“ Byl tam také jen jednou a zůstala mu matná představa spousty lidí a strašlivé nudy. Největší nuda je orga­nizovaná zábava; DODRŽUJTE SMĚR ZÁBAVY! Ale snad se tam něco najde, něco, od čeho by se dalo začít! Třeba výstava umělých květin. Nebo večer poezie. Miluješ Holuba? Nebo Morgensterna? Tu o tom červu znáš?

Ukrytý do ulity,
prazvláštní červ si žil…

Víš, jak se rozmnožuje Eunice viridis? Fuj!

Nastoupili do tramvaje, koupil jízdenky, zbývalo mu už jenom šestnáct korun čtyřicet haléřů.

Brána parku byla široce otevřená, proti nim se klátila dvojice, ona měla pomačkané šaty a nesmyslně zmalovaná ústa, voda tiše vyšlehovala ze zobáků keramických potápek. Zahnuli doprava kolem uzamčeného sportovního paláce, před opuštěnými stánky se válely rozšlapané papírové pohárky, osamělý metař kousek před nimi je vršil v neúhlednou hromadu. Když šli kolem něho, zvedl hlavu, pokynul k pustým lavičkám, které se táhly podél záhonů, a řekl: „To jsou teď časy! Milencové seděj u televize.“

Byl mu vděčný za ty milence. „Všichni nejsou stejní, jak vidíte!“

„Pojď,“ vybídla ho netrpělivě. „Přece tu musí něco být.“

Cesta byla krásně sypaná, temné budovy spaly s beznadějně semknutými okny; opuštěná aréna se stupňovitými sedadly, amfi­teátr divadla a velká kruhová stavba cirkorámy. Z trávníku vyrůstala bezsmyslná stavba abstraktní sochy z blýskavého kovu.

Zastavil se před ní.

„Jenom to ne,“ řekla rychle. „Nechci mluvit o abstrakcionistech. Nezajímá mě Miró ani Klee. Nezáleží mi na nich.“

Otočila se k němu, do vlasů jí padal poslední sluneční odlesk. Byla v té chvíli velmi krásná a on zapomněl, co chtěl říci, a myslel jen na to, že se snad budou milovat.

„A na čem ti vlastně záleží?“ zeptal se.

„Pojď,“ řekla, „něco se tu přece musí dít.“

„To je právě to. Tady se nic neděje… A na čem ti teda záleží?“

„Na tobě ne,“ odsekla, „když to chceš pořád slyšet.“

„To mně na tobě jo! Protože tě miluju.“

„Nech toho! Nech těch řečí!“

„Měl jsem pár holek,“ řekl, „jednu jsem měl skutečně rád.“

„A co?“

„Nechala mě… To byla ta první… Myslel jsem, že už nebudu mít žádnou tak rád. Ale tebe budu mít víc!“

Z dálky sem doléhala dechovka a rachot vagónů z nádraží a zvonění tramvají, a to všechno ještě prohlubovalo ticho tady. A oni dva tu byli docela sami v nesmírném pohřebišti zábavy.

Zastavil se u jedné z laviček. „Sedneme si?“

Položila mezi něho a sebe kabelku a pokusila se stáhnout si sukni přes kolena.

„Myslel jsem to vážně,“ řekl.

Hladila prsty kůži kabelky, dotkla se přitom jeho ruky, snad to udělala schválně; kdyby teď váhal, musela by si myslet, že je nějaké jehně, přikryl ty prsty dlaní. Na okamžik ho ovládlo vzrušení z dotyku. Když tu ruku nedá pryč, obejmu ji. Cítil stále větší vzrušení, pod nímž velmi hluboko se chystalo zklamání: že všechno šlo tak snadno, že ona není tak zvláštní, tak nedostupná, tak vznešená, že by tu mohla sedět s kýmkoliv, že je jako všechny – stejná.

Vyprostila ruku, položila si obě dlaně na kolena, nedívala se na něho, po náspu duněl vlak; její pomalý a klidný dech; pohlédl jí do tváře, teď nebyla strnulá, jen plná únavy.

„Copak se nikdy nic nestane?“ zeptala se.

„Co by se mělo stát?“

„Něco velkého. Nějaký pohyb. Nebude už nikdy revoluce?“

„Revoluce? Vždyť ta už byla!“

„Já nemyslím takovou,“ řekla zlostně.

„A jakou tedy?“

„Takový pohyb,“ řekla. „Útěk, křik. A na velkém schodišti by se hrálo divadlo. Jen tak pod širým nebem.“

„A to by bylo všechno?“

„Ne,“ na okamžik odříkávala z jakéhosi cizího textu. „Mohl bys, co chceš. Hrát s sebou, anebo nehrát. Anebo hrát něco jiného. Jít po těch schodech a jenom mlčet a vůbec nic neposlouchat.“

Nerozuměl jí docela. Asi nedovedla přesně říct, co chtěla, s tím už se musí u žen počítat. Ale v jejím hlase bylo něco dráždivě tesklivého, tomu rozuměl. Zdála se mu teď velmi blízká.

„Jak ti mám říkat?“

„Co?… Už zase… Nech toho!“

„Ale nějak ti musím říkat!“

„Tak si něco vymysli!“ Byla opět úplně a povzneseně lhostejná.

Ovládla ho zlost. „Dobře. Už jsem si vymyslel. Třeba Lingula.“

„Co?“

„Lingulo!“

„Jak chceš,“ řekla lhostejně.

Po náspu opět přejel vlak. Dívala se za ním. Jiskry a svítící okna. Všiml si toho. „Lingulo,“ řekl, „kousek odtud je nádraží. Pojedeme někam!“

„Kam?“

„To je přece jedno… Je v tom pohyb!“

Pokrčila rameny.

Vstali a vraceli se úplně prázdnou cestou. Mám už jenom šestnáct korun, uvědomil si. Ale zpátky se vždycky dostaneme, když budeme chtít.

U nádražní pokladny nikdo nestál. Vysypal všechny peníze na přepážku. „Dvakrát za osm dvacet,“ řekl.

„Co?“

Uviděl staropanenskou tvář, udivený pohled za brýlemi s tmavou obroučkou.

„Dvakrát za osm dvacet,“ opakoval.

„Kam?“

„To je jedno,“ řekl. „Nejbližším vlakem.“

„Vy nevíte, kam jedete?“

„Ne!“

„Takové lístky nemám,“ oznámila pokladní. „Můžete mít za sedm osmdesát anebo za osm čtyřicet.“

Podala mu dva tvrdé kartónky. „Pospěšte si! Za čtyři minuty vám jede váš vlak,“ řekla.

2

Vůz se měkce pohupoval, za oknem plynula noc se skleněnými světly, v kupé seděli čtyři dělníci, tři hráli karty, čtvrtý seděl proti ní, pozoroval ji mlčky a kouřil.

Už si ani nepamatovala, kdy naposled jela vlakem. Poslední léta měla vždycky známost s nějakým autem. Samé spartaky, ten poslední se jí líbil nejvíc, dvoubarevný – červený s černou střechou, ale jinak byl jako všichni, těch řečí, jezdili vždycky v sobotu na přehradu, rozvedený, nevěděla ani, proč s nimi jezdí, spousta chat na strmém svahu, bylo v nich k zalknutí vedro dlouho do noci, ale nějak musela přežít neděli, vždycky si ji někdo našel, kdyby aspoň nevedl ty řeči, spali nazí, byl to obyčejný právník, ale miloval lyriku: Holčičko, máš oči jako zlatá rybička a hlavu jako Madona, chtěl bych si tě odnést. Aspoň kousíček, dát si tě na stůl pod sklo, ty řeči, slyšela je ještě v úplném nočním tichu, nemohla usnout, přála si usnout, ale nemohla, dusila ji ta slova a přála si, aby už bylo ráno, tak si to přála, že si začala hlasitě šeptat: Bože, ať už je ráno!

Ten student, co s ním jela, už dlouho vykládal historky o nějakém bláznivém profesorovi, dělník naproti ji stále pozoroval. Dívala se na něho také, ale ne do tváře; měl hubený žilnatý krk jako podivnou krajinu zvrásněnou oblými vrchy a proláklinami: v jedné z nich spočívala – připevněna na tenkém řetízku – malá mořská mušle.

Připadlo jí divné, že chlap nosí takovou titěrnost. Snad byl u moře a chce, aby si toho lidé všimli.

Viděl, že ho pozoruje, a usmál se trochu. Také se usmála. Jenom aby teď nezačal mluvit, lekla se. Nechtěla slyšet žádné řeči. O sobě, ani o něm, ani o životě.

Vlak zastavoval, rozjížděl se, po uličce dupaly kroky, musela se občas zasmát těm historkám, dělník naproti na ni stále upřeně hleděl: tak snad stál na břehu moře a bez hnutí obzíral vlny, snad proto si přivezl tu mušli, že měl rád moře a chtěl na ně vzpomínat. Na okamžik pohlédla do jeho klidných očí a tu si uvědomila, že on ji vlastně ani nevnímá, jenom se na ni dívá a dívá se přitom možná na moře nebo na svou dceru anebo na nějaký dávný den, ale to všechno vidí jedině skrze ni.

Usmála se na něj znovu, snad to ani nebyl úsměv, jenom uspo­kojení.

Vlak začal brzdit. Dělníci vstávali, ten proti ní si nasadil rádiovku, potom jí pokynul hlavou jako staré známé a ona odpověděla: Sbohem, tónem, jakým se loučívala jen se známými.

Zůstala teď v kupé sama, jen s tím studentem, sedl si proti ní, tvářil se trochu unyle. Jako Belmondo. Měl také velké rty a rovný nos, jenom trochu zhýralosti mu chybělo.

„Vůbec jsi mě neposlouchala,“ řekl a snažil se vypadat rozhořčeně. „Ty jsi toho chlapa znala?“

„Ano.“ V jeho očích nebylo nic z klidu tamtoho. Pocítila stesk. Co mě to napadlo? Kam vlastně jedu? Ani nevím, kde budeme spát. Ale na tom konečně nezáleží. Jen aby tam aspoň tekla voda. A aby předtím hloupě nežvanil.

Dívá se jako telátko, proč tak koukáš?

Je to ještě kluk, uvědomila si, určitě mladší než já. Jenom se tak tváří. Třeba by to ještě dokázal, napadlo ji. Mít mě rád. Ale k čemu, okřikla se, k čemu zase začínat? Vždyť na tom nezáleží, už jsem si přece zvykla, na ničem tak moc nezáleží. Jenom aby to bylo hezké, aspoň trochu hezké. Zpod přivřených víček zahlédla míhat se nažloutlé lampičky. „Pojď,“ uslyšela jeho hlas, „už musíme vystupovat!“

Bylo to malé nádraží, čtyři lampy, pod nimi truhlíky s pelargóniemi, ospalý výpravčí.

„Znáš to tady?“

„Ani ne!“

Pustili se za lidmi, rozkopanou tmou se dostali k několika světlům, jedno z nich patřilo hospodě.

„Nepozveš mě na večeři?“ zeptala se.

„Samozřejmě,“ řekl. Ale stál přede dveřmi a tvářil se zoufale. Konečně si vzpomněla, jak na nádraží vysypával poslední drobné. Sáhla do kabelky, našla malou peněženku a podala mu ji.

V lokále seděli jen tři lesníci s černým loveckým psem, vedoucí dřepěl u jejich stolu, zřejmě pili společně, teď společně čuměli na ni. „Hrome,“ řekl kdosi z nich polohlasně.

Čtyři buřty a chleba, sedli si do rohu za stůl s voskovým plátnem, nad jejich hlavou říjel jelen dvanácterák na břehu bledě modré řeky.

Lesníci zvyšovali hlas: „… hnal se s mordou u země, najednou, jako když mu sváže běhy, chlupy zježené, nehnul se mi z místa…“

Věděla jistě, že přesně tohle už slyšela, dokonce právě v téhle hospodě, kupodivu i tady se všechno opakuje, ty tři lesníky s černým psem. Věděla, že pes narazil na stopu zuřivého kance, kdy to jen slyšela, určitě velmi dávno, ano, vzpomněla si, ještě s otcem, to tedy muselo být za války anebo první rok po ní, šli po jakési cestě, už se na ni vůbec nepamatovala, potom kvečeru dorazili do téhle hospody a hned u dveří seděli ti tři lesníci se psem a vykládali historku o kňourovi.

To je velmi divné, napadlo ji, že tu pořád sedí, že je ještě ne­omrzela ta historka, ale copak všichni neposloucháme jen několik pořád stejných historek?

Vedoucí před ně postavil talíře.

Jedli mlčky, najednou řekl: „Potkalo tě něco smutného, viď?“

„Ano,“ řekla. „Ty!“ Dala se do smíchu.

„A co on?“

„Kdo?“

„Však víš!“

„Á…“ protáhla. Zapomněla na něj v téhle chvíli úplně. Jako skoro vždycky, když nebyla právě u něho. Neměla nikdy nikoho tak blízkého, aby na něj mohla stále myslit.

„Máš ho ráda?“

Pokrčila rameny.

„Přece to musíš vědět!“

„Nech těch řečí! Aspoň při večeři.“

Jeden z lesníků se k nim blížil se třemi skleničkami. Byl ještě mladý, v červené tváři chytré oči: „Připijeme si? Na krásu tady slečny!“ Ustrnul nad bronzovou mincí, nebyl s to zvednout pohled.

Tehdy také přišel, vzpomněla si. A nutil mě, abych se napila. Pak se všichni smáli. Asi jsem se šklebila.

Tehdy mi bylo pět let, uvědomila si s úžasem, proč to tehdy dělal? Ale teď si byla jista, že ví, proč přišel.

„Zaplať!“ řekla tiše.

„Tak se honem napij,“ urazil se lesník, „jinak tě v noci zastřelím. I s tím tvým klukem. Skrz dveře.“

U stolu se smáli.

Věděla, že přišel právě pro ten chechtot, a taky aby si ji mohl prohlédnout a mohl si pak líp představovat to všechno, co přijde a co už nebude moci vidět.

Vzala si skleničku a vypila její obsah jediným sotva znatelným pohybem rtů. Nenáviděla tyhle poslední okamžiky, klíče s kovovými kroužky a odcházení a pohledy v zádech. „Děkuju vám,“ řekla a usmála se na lesníka. „Jednou vám to třeba oplatím.“

Pak si opět sedla, jenom aby nevrzaly postele a vedoucí aby nedělal řeči a taky on aby zbytečně nemluvil, aby to bylo aspoň trochu hezké; vrátil se od pultu a podal jí peněženku.

Otevřela ji roztržitě, chvíli se přehrabovala v drobných, najednou si všimla: „Na nocleh nezbylo?“ Znělo to skoro vítězně.

„Já nevím… Já… Neptal jsem se…“ Pak viděla, jak rudne, a v tu chvíli sama pocítila bolestný stud, odšoupla hlasitě židli.

Šli dlouhou ulicí zhasnutých domů, v zahradách, které míjeli, divoce štěkali psi, ale bylo tu čisté a konejšivé ticho, bože, tohle jsem ještě nezažila, taková bláznivost, pak zůstala cesta v polích, voněly akáty a světlo přicházelo jenom z měsíční výše, zvláštní a nezvyklé.

„Kam jdeme?“ zeptala se. Pozorovala tupé špičky svých bot a snažila se rozeznat, jak velmi jsou zničené. „Asi nikam,“ odpověděla si sama. „V tom to právě vězí, že nikam…“

Nepostřehl asi posměch. „Jednou, když jsem byl kluk, utekl jsem z domova,“ začal vykládat. „Ještě s kamarádem. Nevěděl jsem taky kam. Vzali jsme si spací pytle a hromadu konzerv…“

„No ano,“ přerušila ho netrpělivě. „Spali jste v lese a houkaly sovy, ale vy jste se nebáli. Potom vás chytli na nádraží v Jindřichově Hradci. Doma ti ani nenabili a tak ses zamiloval. To ti bylo třináct. Do profesorky přírodopisu. Zklamala tě, protože jsi ji nachytal v kabinetu se ženatým tělocvikářem. Tak jsi napsal první báseň. Bože! Kdybys napsal aspoň nějakou písničku!“

„Co?“ nepochopil.

„Písničku,“ opakovala. „Ale to ne. Všichni jste napsali jenom báseň.“

To všichni neměla asi říkat, dotklo se ho to nejspíš. Mlčel teď a cesta byla ještě bezcílnější a tísnivě tichá.

Konečně se opět ozval: „Proč jsi pořád taková? Nechceš nic slyšet!“ A když neodpověděla, zeptal se ještě: „Co vlastně děláš?“

„Nech toho! Přestaň mě vyslýchat!“ Potom řekla: „U filmu. V archí­vu. Když to chceš vědět.“

„To musí být zajímavé.“

„Ohromně!“

Předtím dělala v účtárně, o něčem podobném ani nesnila. Čtyři filmy denně. Marlon Brando, Laurence Harwey, Alain Delon, těch polibků, schůzek na nároží, těch toalet, večeří, těch barů, orchestrů, těch hvězd, Cybulski, Marylin Monroe, May Britt, nedokončené striptýzy a naznačená znásilnění. Válka, těch hrůz a šťastných setkání. Pracovní úspěchy. Železničáři, soustružníci a havíři hledající nové vztahy. Chuligáni. Vražda v koupelně a vražda na opuštěné silnici. Mnoho opuštěných cest. Stmívání a rozednění na opuštěných cestách. Parky. Lavičky v parcích. Děli a penzisti a milenci v parcích. Honičky v parcích. Ujíždějící vlaky. Světla silnic v noci. Svět skrze zmoklé okno. Poezie samoty. Poezie deště. Poezie velké roviny. Poe­zie hor. Poezie neladu. Poezie válečných trosek. Poezie slunce mezi větvemi. Poezie prvního polibku, po němž už nic není. Po němž všechno teprve začíná. Všechno. Znala všechno.

Působivost nevyřčených vět. Nedokonaných gest. Působivost náznaku. Dráždivost svlékání zezadu a odhozené podprsenky. Nahých nohou až po stehna. Nahého krku. Až po ňadra. Dráždivost přikrývané nahoty. Nahoty přikryté dekou. Nahoty přikryté tmou. Přikryté stolem. Nahoty za španělskou stěnou. Za ovinutou osuškou. Za nedopnutým županem.

Znala všechno. Věděla přesně, proč nemá smysl žít. Věděla přesně, proč má smysl žít.

„Já se učím o červech,“ řekl, „a o takových blbinách. Zítra z nich dělám zkoušku.“

Stoupali zvolna do táhlého vrchu, zastavili se až docela nahoře před nízkou zchátralou kapličkou, dolů prudce spadala rozervaná vápencová skála, v hlubokém údolí řeka, od ní se zdvíhaly temné cestičky. Obzor byl daleký, složený z několika pásem nočních hor.

„Podívej!“ ukázal.

Byla unavená, velmi ji pálila chodidla. Měla bych si zout boty, napadlo ji, co to bylo za nápad jít ven v jehlách, co to všechno bylo za nápad: stát uprostřed noci na neznámé skále, nikdy by tomu nevěřila, kdyby jí to někdo vyprávěl. „Tak co?“ řekla. „Přece tu nebudem pořád čumět!“

Otočil se a vzal opatrně za rezavou kliku, z vnitřku kapličky se vyvalil zteplalý vzduch plný vůně dávno zvadlých květů a připáleného vosku.

Z oltáře na ně civěla mrtvolná tvář Madonky, na zemi ležel prošlapaný kobereček.

„Co tady?“

„Nic,“ řekl. „Vůbec nic. Nebo se chceš modlit?“

Sedla si unaveně na kobereček, opřela se o nízký stupeň, na němž stál oltář, kolena skrčila pod bradu a přivřela oči.

„Je tu takové divné ticho!“ zašeptala.

„To ti přece vyhovuje, ne?“

„Ano.“ Ale ticho tady bylo těžší nežli venku, bylo tu místo velké opuštěnosti.

„Umíš se modlit?“ zašeptala.

„Ne!“

Také ona se neuměla modlit. Ještě kdysi ve válce ji učila babička otčenáš a zdrávas a sama drmolila naučená slova, sotva začaly houkat sirény a práskat flak, ale ona se nikdy nemodlila: byly jí teprve tři roky a pak už od ní nikdo nechtěl, aby se modlila: ani když byla nemocná, ani když se řítil domov a otec odcházel. Neprosila o slitování, ani o pomoc, ani o pomstu a pak ani o požehnání pro nového otce, to už byla velká, deset let. Nikdy se nemodlila ani neprosila, teď jí napadlo, že to musí být zvláštní a musí to být krásné mít někoho. Ne snad proto, aby se k němu modlila, ale proto, že by se k němu mohla obrátit a mohla se mu svěřit. Už velmi dávno neměla nikoho takového.

A k čemu taky, řekla si zlostně. Darmo se člověk zklame. Ať věříš bohu anebo chlapovi anebo čemukoliv, vždycky se nakonec zklameš.

„Povídej něco!“ řekla nahlas. „Neseď jako mumie!“

„Nechce se mi!“ odsekl.

Cítila za sebou voskovou tvář sošky a vůně zvadlých květů ji lechtivě dráždila. Stál kdesi za ní anebo snad vedle ní, neviděla nic než holou stěnu a malé okénko, kterým padalo podivné temné světlo. Ale slyšela jeho dech. Rozčiloval ji. „Dovedeš zpívat?“

„Trochu.“

„Zpívej něco!“

„Neumím žádnou takovou!“

„To nevadí!“

„Nemůžu tady řvát šlágry!“

„Na tom přece nezáleží.“

„Nemáš rozum,“ řekl.

„Tak aspoň nedýchej!“

„Co?“

„Jdi pryč,“ vykřikla. „Anebo nedýchej!“

„Dobře,“ ozval se.

A skutečně teď neslyšela nic, jako by náhle zmizel anebo byl mrtev a ona teď byla zcela sama na tomto opuštěném místě, zcela sama, věděla, že nemá sílu vstát a odejít do tmy, že i kdyby vstala, nenalezla by cestu, a i kdyby našla cestu, neměla by přece kam jít.

Pocítila svíravou úzkost: Vrať se a nebuď mrtvý, řekla mu v duchu. Neumírej! Neodcházej! Nebojuj! Zůstaň u mne! Vyveď mě odtud!

„Zazpívej něco,“ řekla tiše.

„Tak dobře.“

Stále ho neviděla, ale všimla si teď na blízké zdi jeho siluety, jak pootevřel ústa.

Zpíval velice tiše a měl příjemný hlas a melodie byla velmi jednoduchá, trochu kolébavá a trochu směšná a ona ji brzy přestala vnímat a nevnímala už ani slova, jen jednotlivé obrazy, které neměly žádný smysl: sloni s prapory, mokré střechy spletené z fotbalových triček, hejna létacích medvědů, palmové teplo, hodiny na myší pohon: teplé barvy, obrazy jako chvějící se kaňky. Viděla stále tu pohybující se siluetu, ale ta se už kupodivu neopírala o blízkou zeď, ale stála pod vysokým bílým schodištěm: byla její. Mohla k ní vztáhnout ruku a říci: Pojď se mnou, neodcházej, nebojuj, zůstaň u mne – mohla to říci a věděla, že jí porozumí a zůstane u ní.

Řekla tedy: Pojď! A běželi po obrovském schodišti, tisíce herců se tu motalo, někteří mávali prapory a jiní jen smutně přednášeli, ale oni si jich vůbec nevšímali a stoupali stále výš.

„Zadržte své kroky!“ křičeli za nimi. „Propast tam rozevře svůj chřtán! Jenom nebuďte divocí, holenkové!“

„Vykašli se na ně na všechny,“ slyšela jeho hlas. „Na ty kome­dianty, na ty strejce. Na ty řečnily. Na ty automobilotelevizní hrdiny, co odrecitujou všechno na světě.“

„Tady ať hrajou,“ řekla. „Tady jsou docela zábavní, když hrajou.“

Stáli už úplně nahoře na tenkém betonovém proužku, který se chvěl jako nit.

„Co vidíš?“ zeptal se.

„Všechno,“ řekla, „je tam prázdno, ale vidím v něm všechno, co jsem kdy chtěla vidět.“

Už nezpíval, na okamžik se poděsila, ale ticho teď bylo přívětivé a přátelské a ona dosud stála na tenkém betonovém proužku, za nímž leželo všechno, a viděla tmavou siluetu před sebou. Ať se nepohne, přála si, ať to všechno zůstane, zůstaneme tu pořád spolu. Ať nikdy nepřijde ráno, a ať ta chvíle pořád trvá.

Ovládla ji nesmyslná opilá touha po smíchu, zadržela dech, potom ucítila na tváři slzy. Já jsem šťastná, uvědomila si s úžasem.

3

Byla to velmi pitomá písnička, skládali ji po večerech v koleji, když se cítili už docela otupeni. Měla třicet slok, zazpívám jí nejvýš dvě, aby viděla, jak střelila vedle s těmi básničkami, pak ji políbím. Ale potom zpíval stále dál a díval se přitom na její tvář: nehybnou a velice krásnou. Byla krásná, mohl se naklonit a políbit ji, ale byla také příliš nedostupná a cizí, a on to tedy neučinil.

To proto, že o ní nic nevím, napadlo ho, díval se na ni stále; byl zvyklý dívat se úporně a soustředěně a dlouhé hodiny – vštěpovat si podoby brouků a rostlin – nikdy však zvlášť nehledal podobu nikoho z lidí, ta přece bývá na první pohled zřejmá.

Díval se na ni po celou dobu, co byli spolu, ale zároveň vnímal cestu a domy a noc a slyšel, jak štěkají psi a jede vlak, a hovořil mnoho a myslel na to, co dělá a co bude dělat. Ale teď v této chvíli nemyslil na nic jiného a nevnímal nic jiného, jenom ji a její nehybnost, a tu s úžasem uviděl pod tou nehybností jemné chvění vlasů a řas a skloněné šíje a tušil chvění prstů a dechu a nakonec uviděl, jak se chystá a přichází pláč. A pocítil velikou lítost a účast, určitě prožila něco těžkého, nějakou velkou bolest, ale on učiní všechno, aby byla šťastná! Obejmout ji tiše a lehce –

Dotkl se jejího ramene.

„Ne!“ vyhrkla. „Tady ne! Teď ne!“

„Řekni něco. Řekni mi o sobě něco!“

„Ano.“

„Řekneš mi všechno o sobě?“

„Ano,“ odpověděla tiše. „Ale tady ne.“

Podal jí ruku a vyšli z kapličky, na severovýchodě už zvolna mizela noc.

Klopýtali mlčky po kamenité cestě. Otáčel se za ní a čekal. Byla velmi unavená, vlasy měla rozházené a pod očima jí vyvstávaly stíny, za chvíli bude ráno, ani se nepolíbili, jenom proto, že pořád tak hloupě mlčela. Proč? Na co chtěla čekat? Na co chtěla ještě čekat? Otočil se k ní: „To je dobře, že mi všechno řekneš!“

Slyšela tu netrpělivost.

„Nesedneme si tady?“

„Počkej chvíli.“

Byla velice unavená a tísnil ji podivný stesk. Jako by ji někdo prudce vzbudil ze sna, který byl živý a barevný a plný silného citu. Nemohla se probrat, ale nemohla se už ani vrátit.

Ze tmy klíčily první chalupy nějaké vsi, kohouti o překot křičeli, cesta světlala a prach byl lehounce zvlhlý.

„Tak co?“ řekl.

„Počkej přece.“ Potom se zeptala: „Jak se dostaneme domů?“

„Musíš do práce?“

Přikývla.

„Ještě pojedou dálkaři,“ řekl. „Tobě určitě zastaví.“

Ale šli po okresní silnici, věděl, že po té dálkaři nejezdí, a byl docela rád, že nejezdí. Zbývalo jim už tak málo času.

„Pojď! Sedneme si tady.“

Zavrtěla hlavou. Co mu vlastně řeknu; přemítala unaveně. Teh­dy, jak ji vzal prvně za ruku… Zvláštní, udělal to zcela stejným pohybem jako on včera večer. Nebylo to na lavičce, ale v prázdném přírodopisném kabinetu. Pamatovala si tu vysokou zelenou skříň s vycpanými ptáky, ropuchu v lihu, tarantuli, udělal to úplně stej­ným pohybem jako on včera, co je divné, že potom přišlo tolik důležitějších a rozsáhlejších zážitků: schůzky a cesty autem, vyznání, prosby, vyhrůžky, mužský pláč, noci v parku a noci v cizích příbytcích, zklamání, hotelové postele a rozchody, ale tohle viděla jasněji než všechno ostatní a pamatovala si ten dotyk, jak jí přikryl dlaní hřbet ruky, ten velmi něžný a krásný dávný dotyk.

Jsem pěkně sentimentální, napadlo ji. To dělá únava.

Přivřela trochu oči a podařilo se jí nemyslet vůbec na nic. Celý její život se propadl, znovu se k ní vrátil pocit snu. Viděla černé obrysy lesa nad modrající oblohou, ohořelá zeď města, ještě mohla zahlédnout slabé odlesky ohně; byla teď kolonou pochodujícího vojska, které se opět jednou blížilo k cíli.

Kam mě vedeš?

Vedu vás, vojáci, k budoucnosti. K větší lásce. K novému hodnot­nějšímu štěstí!

Ne, řekla, já už nevěřím. Já vím, že už neuvěřím. Já zůstanu tady.

A to tedy, řekl ten vpředu, budeš ztracený vojáček. Nejhůř ze všech je ztraceným vojáčkům, kteří bloudí v prázdném poli, namlouvajíce si, že dobudou něčeho sami. Budeš strádat deštěm a samotou a mlčením, odvykneš našim řádům a našim výborným povelům, a když na tě natrefí nepřítel, budeš jen blábolit v úzkostech a on tě zmorduje a nenalezne se pak, kdo by ti zatlačil oči.

Já tu zůstanu s ním, řekla šťastně, jeho mám ráda.

Zastavil se náhle, chvíli naslouchal, nepodařilo se mu zakrýt zlost: „Něco jede!“

Byla to těžká tatra, korba přikrytá plachtou. Řidič široce otevřel oteklá víčka: „Ňák jste dlouho špásovali,“ řekl. „To sem eště nezažil. Ve štyry ráno!“

Mlčel chvíli a díval se na ni. Potom na něho a opět na ni.

„Tak si vylezte,“ řekl konečně, „je tam kousek volnej, mezi sudama.“

Přehoupl se nahoru, ve tmě rozeznal hnědé ovály sudů, čpělo tu pivem.

Musela si zout střevíce, podala mu je, potom se pokoušela přešvihnout nohu přes vysokou korbu, měla však příliš úzkou sukni. Naklonil se, uchopil ji pod paží a zvedl vzhůru, na okamžik ji držel v náručí a její ústa byla velice blízká.

U postranice se válel balík zdupaných, vlhkých dek. Bylo tu velice těsno, seděli na dekách, dotýkali se lokty, kolena skrčená pod bradou.

„Tak vidíš,“ řekl, „tak vidíš!“

Jeho tvář byla docela těsně vedle její. Viděla každý její rys proti světlému otvoru v plachtě. Chlapecká tvář. Docela hladká a čistá.

Chce, abych mu řekla, že ho mám ráda. A chce se líbat. Musím mu to přece nějak říct, že ho mám ráda a že se s ním proto nechci líbat. Ne teď! Aspoň teď ne! Věděla, že musí něco rychle říct, aby ji pochopil. Jenom najít ta slova, obyčejná slova: Mám tě ráda!

Tak ty mě miluješ, řekne, půjdeme tedy někam spolu, viď? Ne! Nějak jinak. Všemi silami se upínala k těm slovům a už k ní také přicházela, blížila se z veliké dálky: dvě světla na pusté svítající silnici, široké plátno, tichý šepot zpod plachty:

Byl to nezapomenutelný večer. I kdybychom už spolu neprožili nic víc, stálo za to, že jsme se poznali. Ale už se nikdy neopustíme!

„Slíbila jsi mi,“ řekl.

„Nech toho pořád,“ okřikla ho. Tak nenáviděla všechny ty fráze. Spínaly se s ní. Patřily k sobě. A byly v ní. Nasákla jimi. Nedovedla nic než je. Nedovedla nic víc. Mohla ho jenom líbat!

Tak ty mě miluješ? A půjdeme teď spolu, viď?

Kam?

Třeba k tobě.

Snažila se zadržet ten film. Ale už se hrál.

Rozednívající se pokojík. Rozestlaná postel. Mám tu trochu nepořádek.

Rozšířené chlapecké oči. Máš to tu krásné! Rozpačité kroky. Kam mám zatím jít?

Otoč se!

Pomalé kočičí gesto. Ruce nad hlavou. Odepínání bronzového řetězu.

Za oknem se probouzí město. Popeláři. Konve s mlékem.

Detail židle. Dopadají poslední kousky prádla.

„Tak vidíš,“ ozval se, „za chvíli jsme v Praze… To mi toho asi povíš!“

Teď už ani nechtěl nic slyšet. Chtěl jenom na něco svést svoje zklamání. Nad tím, že mu po celou dobu dovedla unikat, že jí tak nalétl na tu její tajemnost. Jela s ním, aby jí na jeden večer zaplnil prázdnotu. Nebyl si tím ovšem jist. Kdyby se teď k němu obrátila, kdyby se trochu usmála, odvolal by to asi všechno, ale ona mlčela, a on si tedy zlostně opakoval: Prázdná, obyčejná, prázdná holka… „Tak ty mi neřekneš nic?“ zeptal se ještě jednou.

Snažila se úporně nalézt jedinou větu, ale v hlavě jí vířila ne­smysl­ná tříšť vět a vyznání, něžňoučkých banalit, pršela jména zvířat a květin a mlela se slovíčka – můj drahý, můj milý, můj brouku, můj beránku, můj kocourku, můj tmavovlasý, můj chlapečku, můj jediný – dlouhé unylé pohledy se vylévaly z pivních sudů a tiše mlaskaly polibky. Nebylo nic jiného. Nic. Pootevřela trochu ústa, polkla naprázdno a zavrtěla hlavou.

„Ty… ty!“ Měl chuť ji udeřit, ale stiskl jí jenom bolestně rameno.

„Ne,“ řekla rychle, „prosím tě!“

Vrtěla hloupě hlavou, sevřel jí tváře dlaněmi, na okamžik byly její oči velmi blízko a on strnul nad jejich nehybností. „Ne,“ řekla velmi tiše, „prosím tě!“

Potom klečeli na mokrých rozdupaných pytlech a líbali se.

Líbal ji: moje milá, jediná, moje drahá, moje bělovlasá, moje nejkrásnější, voňavá, má Lingulo, až auto začalo kodrcat po městském dláždění a ona zašeptala: „Už toho nech! Nech už toho!“ A seděli zase vedle sebe s koleny pod bradou, objímal ji kolem ramen, pivo čpavě páchlo.

Viděla otvorem v plachtě zčernalé úlomky zdí a střech a komínů a v hlavě měla čistý a úplný klid, jako vždycky, když se vracela velmi pozdě z flámu.

„Lingulo,“ ozval se, „jsi šťastná?“

Bože, a teď zase do práce, sotva se stačím převléct, budu mít kruhy pod očima. „To víš, že jsem,“ řekla úplně čistým a docela klidným hlasem.

Auto zastavilo před Elektrickými podniky. Seskočil první. Ještě jednou ji držel v náručí. Potom čekali před bílou kachlíkovou budovou, nad řekou vzlínala nazlátlá mlha.

„Půjdeme?“

Po mostě hrčela stařičká tramvaj. „Já pojedu,“ řekla. „Teď už mě snad propustíš.“

Přikývl. „A kdy se zas uvidíme?“

„K čemu?“

„Mám tě přece rád!“ řekl udiveně.

„K čemu?“ opakovala.

Viděla jeho úžas a také v ní se zvedala teskná lítost. Měla už dávno přeběhnout ulici. Ale chtěla mu aspoň teď něco říct.

Stáli proti sobě a mlčeli. „Co to je ta Lingula?“ vzpomněla si.

Konečně se jí mohl pomstít za to všechno její mlčení.

„Lingula…? Nech toho! Už ti jede tramvaj!“

Díval se za ni, jak běží po široké, pusté křižovatce.

Nemohl pochopit, jak to, že tak snadno odchází. Bez jediného slova. Copak to všechno pro ni nic nebylo? Asi ne, byla přece jen taková, jak si myslel, necítila nic z toho, co cítil on. Byla taková obyčejná… prázdná, řekl si, a obyčejná! Jako všechny.

Na okamžik pocítil svíravou bolest v hrdle a v ústech a musel několikrát polknout, aby ji aspoň trochu zaplašil.

Viděl ji, jak naskočila do rozjíždějícího se vozu, mohl už tedy jít, ale čekal, stála ještě na schůdcích, mohla se přece aspoň ohlédnout.

Stála na špinavých schůdcích, zase jednou se vrací tak pozdě, ale na tom nezáleží. Byla to přece zvláštní noc, škoda, že nemohla trvat, že přijelo to auto, že přišlo ráno, že byl jako všichni jiní…

Někdo za ní křikl: „No tak, slečno, vzhůru!“

Vystoupila na hořejší schůdek, tramvaj skřípavě najížděla do zatáčky, snad tam ještě stojí, chtěla se vyklonit ven a přesvědčit se, jestli tam ještě stojí, ale už plula dovnitř vozu, strkali do ní. Uviděla prázdné sedadlo, teď teprve si uvědomila tu velkou únavu, průvodčí jí štípal lístek, tmavá tramvajácká uniforma, trochu se usmál, snad na ni, ale spíš jen na bronzovou minci – nehodila se sem, tak po ránu.

Přivřela oči a náhle ji uviděla, tu tmavou siluetu, a napadlo jí, že i kdyby zavřela oči zcela, i kdyby před ní prchala ze všech sil, viděla by ji stále, nehybnou na blízké noční zdi. Byla v ní. Mohla po ní vztáhnout ruku a říci: Pojď se mnou, neodcházej, nebojuj, zůstaň u mne, a bude už s ní a neopustí ji; vzala si lístek a také se usmála.

Na velkých pouličních hodinách bylo půl sedmé ráno, o půl deváté měl být u zkoušky. Takovouhle senzační přípravu nebude mít nikdo. Celé odpoledne, celý večer a celou noc. S ní. A nakonec se líbali. Tohle mu nebudou chtít ani věřit.

Lingulo, řekl jí v duchu. Lingula, odříkával si tiše, třída Brachiopoda, skořápky se otevírají nebo zavírají v přední volné části plášťových okrajů, jsou do nich zapuštěny štětiny. Jako celá tato skupina červů, má i Lingula blízké vztahy k řádu Phoronis…

/1962/