Poprava koně

1

Jasný fialový záblesk, pootevřela oči do toho světla, bouřka, uvědomila si, bouřka k ránu, okna se slabě roztřásla, zdvihla se v ní svíravá úzkost, měla bych se jít schovat k mámě, napadlo jí mimoděk, jenže už ne, už dávno ne! Zavřela pevně oči a kupodivu náhle se k ní vrátil onen pocit z dob, kdy se ještě utíkala pod ochranu: uklidňující pocit, snad jej způsobila bouře anebo to, že dlela v úplné blízkosti snů, anebo to, že doba, kdy se ještě utíkala, vlastně nebyla tak dávná.

Pocit ji ovládl natolik, že dokonce vztáhla ruku do prázdna vedle sebe, a zdálo se jí, že hmatá dlaň a slyší tichý dech; jaký asi bude den, který začíná bouřkou?

Když se podruhé vzbudí, je nejspíše úplné ráno, neboť cítí teplo na víčkách a také za zdí zní hádka, každodenní hádka.

Bosýma nohama šmátrá po parketách, do prstů vstupuje den, rozloha dne – mám dneska volno – a pak opět ten svíravý pocit: teď už jej nemá na co svést, kam před ním utéct, ale proč bych utíkala, nebudu na něj myslet, vždyť jsem to sama chtěla, stejně jsme se k sobě nehodili – i kdyby to, co udělal, neudělal.

Ale stejně se nemůže zbavit lítosti: jak to mohl učinit – klamat ji, když ho milovala a když jí tvrdil, jak ji miluje. Já bych to nikdy nedokázala.

Láska, uvažuje, skutečná láska se nedá dělit, je úplná a trvá, i když možná já ji nikdy nepoznám, každému přece není přisouzeno prožít skutečnou lásku, a pocítí náhlou úzkost; venku před oknem na uschlé větvi, jež se podobá sově, se třpytí kapky. Ty si myslíš, že ne, že neprožiju, že dneska už nic takového nemůže být, ale já se dočkám, a potom takhle ráno – nakloní se nade mnou, ten milovaný, a položí mi ruku sem, až sem, a bude při mně celý a jeho teplo mě obemkne.

A stýská se jí, velice se jí stýská, nemusí na nic myslet a stesk je v ní. A tedy, když se oblékne, vystoupá tiše po úzkých točitých schodech, které ústí až pod trámovím střechy před nizoučkými dveřmi. Tady je pokoj, kam se může utéct, není to vlastně pokoj, jen bývalá mansarda, střecha se sklání a okno je malé a vysoko: začíná až ve výši krku a vlastně nízko, končí už ve výši čela; a není tu nic než krámy z dětství a plechové umývadlo, do něhož lze přinést z chodby vodu, a jedna skříň, žehlicí prkno s propáleným potahem a houpací židle a obrovský kotouč modré šňůry, už ne z konopí a teprve ne z papíru, ale z umělé hmoty, šňůry vhodné na převázání balíků a rozsýpavých kufrů a také na věšení prádla a zoufalců; teď spočívala na skobě a její volný konec se sotva znatelně kolébal: trochu příšerné v té místnosti se zavřeným oknem i dveřmi. Ale ji uklidňuje sedět v houpací židli a pozorovat, jak svět natřený na vysoké pohlednici se komíhá nahoru a dolů.

Je teprve ráno a slunce svítí do očí a nad ním nebesa se dvěma oblaky, jež pomalu a věkovitě plynou, jezero bez břehu s propadávajícími se čluny, modrá poušť s karavanou bílých slonů, plavím se a putuju; v úplném tichu slyší nehlučnou práci písku, přesýpání modravých dun a zvolna jako fata morgána se vynořuje silueta první věže a komínek nabodnutý vzhůru a obrovský podstavec pro obrovskou sochu – bez sochy, ta krásná pamětihodnost, a níž a níž, dolů po střechách – to je moje město – až k řece a nad řekou barevné hranolky s celofánem a tramvaje – oprýskané termosky – auta a nepatrná hnutí splývavých bodů – to jsou lidé, kdybych sestoupila, byla bych jako oni a někdo by možná měl radost a řekl by: Už tu zůstaň, nevracej se, ale ne, mně je tu dobře, i když i mezi vámi by mi bylo dobře, mně je tu nejlíp, tady jsem sama, když chci, a nebudu sama, když nebudu chtít; a až tak blízko nebe, a nakonec větev podobná sově, a výš a výš až po poslední siluetu poslední věže a komínek nabodnutý do nebes, je teprve ráno a slunce stoupá, den měl takový sinavý začátek, ale teď – je jako strom z vlhké hlíny, jako pole, jako střecha obrácená ven z města. Chtělo by se jí něco podniknout, něco musím podniknout v takovém dni; obléknu si tu bílou skládanou sukni a mohla bych se jít koupat nejspíš s Markétou, anebo jen tak, postavím se na konečné, sama – proč ne sama, určitě mi zastaví a svezu se někam, a možná, že bude mladý a že potom řekne: Já vlastně nejedu nikam, to bylo jen tušení dneska ráno. A já odpovím: nejen vaše, ale i moje tušení, jenže nejspíš to bude naopak: nějaký úplně otrávený, ženatý pán; ale na tom nezáleží, vystoupím někde, aby tam byly skály, a polezu vzhůru a potom tam nahoře, jako když jsme bývali spolu, jenže já sama si teď lehnu daleko od všech cest do vlažné jetelové trávy a budu čekat; a zavře tedy za sebou tiše dveře toho pokoje, spíše mansardy, v níž se už jen konec šňůry bude tichounce kolébat za zavřeným oknem a zavřenými dveřmi.

2

Cestou k tramvaji, v bílé skládané sukni a v zelené blůze, musí okolo staré barabizny s Pozor padá omítka a s dvěma ošklivými anděly nad vchodem, chvíli váhá, potom projde kolem jednorukého vrátného, vlastně jsem neměla, ještě tu potkám toho jejího, o kterém nemám vědět, už se s ním ani moc netají, chudák mamka, s tím tlustým holohlavým obejdou. Zaklepe na dveře, potom je otevře, vyleje se z nich zmatený rachot psacích strojů a také bledě modré zářivkové světlo a cigaretový pach s pachem laciné kávy, ale nevstoupí.

„Co chceš, Kateřino?“

„Nic, já jen tak.“

Nad žlutou tváří váčky, ústa pečlivě namalovaná, celá je taková pečlivá a vlasy nedávno obarvené na černo, chce se ještě líbit.

„Já jedu ven, mami!“

„S kým?“

„Sama, mami!“

„Nelži!“

„No sama, neboj se!“

Ohlédne se a odstoupí trochu ode dveří: „Zase lžeš, proč mi lžeš i ty?“

„Já nelžu, my jsme se rozešli.“

„Tak dej na sebe pozor!“

„Proč mi nevěříš?“

„Netrap mě, Kateřino.“

Dveře se otevřou, čarodějnice s kávovou konvicí vypustí strašně bledě modrého světla a rachot psacích strojů: To jsi ty Kateřino jak se máš      děkuju dobře      a sluší ti to úplná slečna kde jsi koupila tu sukni a větší seš než máma ukaž no skutečně      to dělají ty moje vlasy že je tupíruju.

„Nechceš něco provést, Kateřino?“

„Nic, vůbec nic, mami.“

Kolem očí má vrásky zasypané pudrem, to kvůli tomu obejdovi, ale co má dělat, když jí táta zahýbá? „Vůbec nic, mami. Je tam hezky.“

„Co to s tebou je, Kateřino, seš taková cizí. A vrať se včas.“

„Ano!“

Pozdraví jednorukého, venku je oslnivě – a podivně prázdno, hodina spěchu už minula: on asi teprve vstává, na kolejích se vstává pozdě, kdybych byla mohla taky studovat, mě by to bylo bavilo, nejradši biologii anebo literaturu, jenže by mě museli čtyři roky živit zrovna ti dva, a kde by na to vzali – chudáci inkousti – on musí mít něco pro svoji děvku a taky ona pro toho obejdu, když si chce ještě něco užít, radši se oběsit; termoska nejede ani v dálce, aspoň si zavolám.

Budka je prázdná, udělá si v ní pohodlí, loktem se opře o poličku a nohou o výstupek ve stěně, mám docela pěkné nohy, to vím, holky mi je závidí, když se svlíknu, a jenom jeden pětadvacetník. Mohla bych ti zavolat, ale k čemu – to si jen tak hraju, že bys přišel k telefonu a křičel: Kdo tam, Katko, seš to ty – anebo ty, Libuše? Jaks to mohl udělat, kdybys mi to aspoň řekl, ale to už by stejně nic nezměnilo, co kdybych zavolala Markétě? Víš, co je nového, rozešli jsme se s Otou, představ si, že to už dva roky táhne s tou jejich tělocvikářkou, a já nic nevěděla; přes prázdniny, jak mi říkal, že jede kajak, to byl s ní. Bekla jsem mu sama: to nemá smysl, nikdy bych nemohla takhle – stejně jsme si nerozuměli, ty ses vždycky divila, jak s ním můžu, že jsem vedle něho jako ztracená. Teď to teprv cítím, věříš, teď mi je úplně skvěle, i když předtím…

Pán klepe na budku, úplný typ pána, určitě bije děti, počkej, dám ti pětadvacetník, já ho nespotřebovala, už se nezlob.

Termoska jede poloprázdná, zůstanu na plošině, začíná být horko. Stoupne si za řidiče, trochu přemýšlí o lásce. Nejhorší není žít bez lásky, nejhorší je žít v lásce, která se rozložila a rozdrobená na kousky už není láskou, ale břemenem. Je hrdá na to, že se dovedla vymknout lásce, která by se zcela jistě změnila v břemeno.

Vystoupí o stanici dřív, přejde kolem šeredné kolejní budovy – okno má zavřené, na spodní polovině polepené papíry, ale nezastaví se ani na okamžik, cítí se velice volná a svobodná: před ní leží celý den a před ní leží celý život, nepředstavitelně dní, jež by mohly být ještě vším, ale teď nemyslí ani na to, myslí právě jen na dnešní den, který by se mohl vlastně také státi vším.

Auto jí zaslavilo brzy, dokonce osobní, řidič v semišové bundě otevřel dvířka a prohlédl si ji jediným rychlým pohledem. Byl zřejmě spokojen, neboť se zeptal: „Kam jedete?“

„To je jedno.“

„Když jedno, tak jedno.“

Jel rychle a neustále mluvil, rozuměl zřejmě kožešinám a prodával a kupoval je v nejrůznějších končinách světa; poněkud dlouhý a suchý pro její vkus a taky snad starý,

I když mu nebylo ani čtyřicet, mluvil velmi pomalu a uvážlivě, to se jí líbilo, takhle, jak si představovala, mluvili lidé, kteří něco viděli a snad i znamenali. Bylo nerozumné, že poslední dobou trávila všechen čas jen s Otou, jako by na světě nebyl nikdo jiný. Láska je určitě největším štěstím, ale zároveň člověka zahltí sama sebou, ve chvíli, kdy má člověk pocit, že žije nejúplněji, přestává ve skutečnosti žít. Kolem něho uplývá nesčíslně možných lásek a chvil a příležitostí větších a úplnějších, než jsou ty, které žije, ale on je nevnímá.

Obilí ještě nedozrálo, muž teď mlčel, neznámá jména vesnic a chvějící se vzduch nad vozovkou, úzká údolí a les na vrcholcích, kdybych mohla takhle pořád jet: celý den a ráno znovu, stále a nevracet se nikdy, nevracet se nikam.

Muž se zeptal: „A vám je skutečně jedno, kam jedete?“

„Je!“ vytrhla se.

„Ukážu vám něco.“

Potom, i když měl vlastně čekat, co mu odpoví, zatočil prudce z hlavní silnice a řítil se dál v kuželu skoro bílého prachu.

Neměla ponětí, kam ji chce zavézt; bylo to nepatrně vzrušující: nevědět, kam jede, ani co se stane; auto ještě jednou zahnulo a blížilo se teď po rozbité polní cestě k třem osamělým budovám.

Muž vystoupil, otevřel dveře a úplně zbytečně jí podal ruku, trochu jí přitom stiskl dlaň. Teprve nyní byl nápadně dlouhý, přímo stvořený na pivotmana: „Tohle jste určitě ještě neviděla.“

Vstoupili do dvora pustého a prázdného, jeho prostor nepokrývalo nic než rezavějící pumpa a v rohu několik rolí drátěného pletiva; poněkud ji stísňovala ta pustota, byl to statek, v němž se mohlo vraždit, muž kráčel před ní dlouhými, trochu směšně dlouhými a důležitými kroky. Prošli nízkým průjezdem a ocitli se najednou v podivném neuvěřitelném městě tisíců dřevěných klícek. „Počkejte chvíli tady!“ Ve vzduchu tkvěl pach zvířecích výkalů a ještě něčeho, co nedovedla rozeznat.

Před budovou, která se podobala garáži s příliš vysokým vchodem anebo spíše hangáru pro jedno jediné zapomenuté letadlo, stál, uvázán u kůlu s ještě neoloupanou kůrou, šedivý kůň.

Neviděla nikdy podobnou barvu – jako když černou hlínu pokryje vrstva jinovatky. Chtěla se pustit k tomu krásnému zvířeti, ale její muž se již vracel opět těmi směšně a důležitě dlouhými kroky; byla vlastně ráda, že se vrací, protože na tomto místě ležela zvláštní, nevysvětlitelná tesknota, a za ním poklusával olysalý tlouštík se svazkem klíčů.

„Takové pěkné hosty…“ řekl tlouštík, „slečna je zvědavá na naše norky,“ a vstoupili drátěným vchodem mezi klece, jež čněly na vysokých zkřížených nohách a v nichž zmateně a bezhlavě pobíhala osamělá hnědá zvířata.

Její muž se nepokrytě radoval z té podívané, vykládal bez ustání o těch masožravých zvířátkách – snad kvůli ní, a také se chtěl jistě ukázat před druhým mužem, a tak kráčeli bludištěm samovazeb, z nichž nebylo úniku pro ty vevnitř, jimž bylo dopřáno devět měsíců života, neboť v nich byli nejkrásnější, a ona cítila stoupající lítost jako vždy, když viděla uvězněná zvířata.

Potom došli k řadě, kde v každé kleci pobíhal párek těch zvířátek, tady máme nemocné, řekl její muž, ve společnosti se rychleji uzdraví než v samotě, a ti dva pokračovali ve své obchůzce, snad na ni zapomněli a ona tedy zůstala u těch párků, které jenom nemoc vykoupila z jejich úplné samoty. Člověka k lásce taky často dožene jenom samota a člověk se vlastně zmítá mezi svobodou a samotou – jenže nejčastěji ztratí svobodu a neunikne samotě, tohle jsem někde četla, ale teď to vím, teď to úplně cítím.

Oba muži se už ztratili v bludišti a ona se pustila jednou z páchnoucích zvířecích uliček nazpět – a najednou k ní dolehl velmi silně pocit, téměř poznání, že tento den nebude obyčejným dnem a že tedy v něm nebude nic obyčejného a průměrného, že v něm pozná nejspíš i lásku, byla si tím tak jista, že kdyby k ní v této chvíli přistoupil ten dlouhý muž v semišové vestě, jehož jméno ani neznala, a řekl by jí: miluji tě, nejspíš by ho milovala, asi by ho úplně a beze zbytku milovala – až vyšla na místě, kterým sem vstoupili, a uviděla před sebou krásnou postavu šedého koně.

Stál se svěšenou hlavou, a ona přistoupila až k němu, nikdy se nebála velkých zvířat, jenom pavouků, housenek a žab, všimla si, že jedno oko má potaženo neprůhlednou blanou, a napadlo ji, že to je asi starý kůň – a jinovatka na jeho srsti je vlastně jenom znakem stáří – uvázán byl velmi krátkou šňůrou, vlastně dlouhou, ale většina šňůry byla omotána kolem kůlu, a také přední nohy měl spoutány tlustým provazem. I on byl vězněm, ale cítila s ním ještě větší účast nežli s těmi nepatrnými zvířaty v klecích; kůň měl ve svém zbylém oku něco, co připomínalo člověka: nemohla to ovšem být moudrost, snad to byl smutek nebo úzkost – snad jenom bolest anebo únava, nejspíše to byla únava.

Vyštrachala v kabelce pytlík se sladovými cukrátky, kůň je slízl z její dlaně unaveným pohybem šedých pysků a díval se nepohnutě na ni svým jediným okem a ona mu položila ruku na šíji a setrvávala podél něho, hmatajíc teď tep krve velkého zvířete, a slyšela jeho dech a objala ji jeho vůně – pocítila náhle něco podobného něze nebo dokonce lásce anebo aspoň teplému konejšivému přátelství: „Ty moje zvíře,“ mluvila polohlasně, „můj bratříčku, ty hloupej koni,“ a kůň jako by zpomalil svůj dech a jeho obrovské tělo se zachvívalo.

Potom se v podivném hangáru před ní otevřela vrata a z vrat vystoupili dva muži v modrobíle pruhovaných pláštích.

„Skamarádil se, mrcha,“ řekl jeden z nich.

Musila ustoupit o několik kroků a pozorovala, jak muži odmotávají šňůru z kůlu s dosud neoloupanou kůrou a jak potom táhnou koně směrem k otevřeným vratům.

Chtěla za nimi něco zavolat, ale kůň se v té chvíli zastavil, vzepřel se a zaržál.

„Tak, mrcho, svině jankovitá,“ řvali a kůň stál jakoby zaražený do země, pohazoval svou unavenou, stříbrnou hlavou a ržál. Jeden z chlapů se otočil k ní a řekl přátelsky: „Cílí krev, bestie, a tak se mu nechce!“

Tu náhle pochopila, co ti dva jsou, a že by měla něco učinit, aby zachránila koně, i když věděla, že nemůže učinit nic.

Mohla jen odejít, měla by odejít, aby alespoň neviděla to, co se stane, ale nedokázala se pohnout od kůlu s dosud neoloupanou kůrou, a hleděla strnule, jak muži od stropu hangáru spouštějí kladku, jak přes její kolo přehazují lano, jehož druhý konec ve tvaru smyčky poutal šíji koně, a dívala se bez hnutí, jak muži začínají táhnout, a viděla, jak napínají všechny síly, a jak také kůň sbírá všechny síly, jeho napjaté žíly, a potom viděla, jak kůň se zvolna – příšerně a lidsky – vztyčuje na zadní nohy zvedán strašlivým lanem, jak jeho kopyta v hrůze buší o zem a pak se jen třepotají v prázdnu, slyšela řev toho zvířete, zoufalý koňský řev, nářek úzkosti, marné prosby, řev, jenž nebyl předtuchou, ale jistotou, a potom se dívala, jak kůň podivnými, nepřirozenými skoky se blíží jícnu vrat. Slitujte se! Ah panebože, ať aspoň zavřou ta vrata potom, a skutečně v tom okamžiku se vrata zavřela za oběma muži i za odsouzeným, a ona čekala, i když nevěděla nač, a potom to náhle přišlo: ani výkřik, ani řev, ale pád, temný, dunivý pád těžkého těla na kamennou zem, a to tedy byl konec; najednou necítila své vlastní tělo, vznášela se, až klesla do měkké písečnaté půdy, ale stále se nad hlavou držela ochablýma rukama kůlu a přitiskla rty k drsné tvrdé kůře a drtila ji pak zuby, až se dohryzala hořkého dřeva.

A pád duněl a nesl se a rozléhal se v ní, až přehlušil všechno, co bylo, a všechno, co kdy bude; byla si jista, že nikdy nepřestane znít, neboť to nebyl zvuk, jaký způsobují věci, byl to zvuk, který vycházel z prázdna jen slabě zakrytého dveřmi: byl to hlas tmy, do níž jsou vlečeni bezbranní.

Pak uslyšela znovu skřípavý zvuk vrat a vzhlédla s jakousi marnou a hrůznou nadějí, ale neuviděla nic než dva muže v modrobílých pruhovaných pláštích, jak táhnou malé žebřiňáky, a na každém z žebřiňáků ležely kovové necky přikryté zakrvácenou plachtou. Vstala tedy, a ačkoliv si stále ještě nebyla vědoma vlastního těla, rozběhla se podivně nepřirozenými skoky do prázdna před sebou.

3

Kvečeru, zatáhlo se opět a slunce zmizelo za kouřovou clonou, ji vysadili vojáci hned na kraji města, něco za ní ještě volali; netušila ráno, že se vrátí tak brzy, za tak úplného světla a v takové náladě – kam teď půjdu, musím za někým jít, mohla bych do kina, ale co v kině sama, taky se musím najíst, najím se a pak zavolám Markétě, jenže o čem budeme mluvit? V postranní uličce špinavá špeluňka, co sama u stolu, ale přece nepůjdu domů, koukat se na ty dva.

Sedí za neprostřeným stolem, ušpiněný číšník nosí piva a pro ni dršťkovou polévku; prsty se jí trochu chvějí: mám teda hlad, ještě že jím, že můžu jíst, i když je to hnusné a odporné maso.

Chtěla o něčem přemýšlet, aspoň o nějaké knížce anebo filmu, myslet na muže v semišové vestě, na město malých dřevěných klecí, ten pach… A už tu stojí před ní s šedivou srstí a s dlouhou hřívou, není teď přivázaný, volně se pase, pohazuje svou jednookou hlavou a louka se táhne od obzoru k obzoru a obzor je temný jako čára vedená prostředkem noci; od sousedního stolku se k ní upírá mužík s mrtvolnou tváří.

„Seš studentka?“

„Ne.“

„Tak se pojď posadit!“

„Mám tu talíř,“ a netouží nijak ocitnout se vedle toho člověka, i když je to koneckonců jedno, podobá se trochu tomu máminýmu obejdovi, takhle asi vysedávají, chudák máma, když se jí pak dotkne tou žlutou pazourou.

„Bojím se, že seš přece jen studentka,“ mluví vysokým, skoro ženským hlasem, „nechceš si sednout s člověkem,“ ale mámě je asi smutno, je opuštěná, já jí stačit nemůžu, chybí jí láska, a to je tedy ta láska, ta nebeská láska, vzala talíř a posadila se ke stolku toho chlapíka.

„Prodáváš?“

„Ne!“

„Myslel jsem si to, seš studentka.“

„Co je vám do toho?“ utrhne se. Kdyby byla studentka, ale co na tom záleží, co na tom záleží, čím jsem, čím právě teď jsme – a slyší ten dunivý pád, objevuje se odnikud a nikdo ho zřejmě neslyší – když víme, čím jednou budeme.

„Taky jsem moh studovat, jenže mě nedali, musel jsem za povozníka. A nemám je rád!“ pištěl, „ty mudrlanty. A na člověka se vytahujou. A co by byli bez nás? Seš sekretářka, co?“

„Nejsem nic,“ řekla a byla to pravda, nic srkající dršťkovou polévku, ale co budu? Anebo už zůstanu nic až do chvíle, ne, na to nebudu myslet.

„Ale loni na Petříně jsme se s nima pobavili, svítili jsme si na ně rachejtlema a tahali je z křoví.“

„Co udělali?“ zeptala se.

„Co udělali, co udělali…“ a ona si náhle vzpomněla na pokojík skoro až v nebi s houpací židlí a s oknem, jež začíná ve výši krku a končí se ve výši čela, a s obrovským kotoučem modré šňůry, jejíž volný konec se vždy zachvíval, snažila se vzpomenout si, kdy byla naposledy tam nahoře, a zdálo se jí neuvěřitelné, že ta dávná doba byla dnešním ránem.

„Měli už zvolenýho předsedu vlády,“ ozval se mužík, „tak to měli vymyšlený, celou vládu i s ústředním výborem.“

„Vy jste je bili?“

„Tak pozor, pozor,“ vyjel na ni, „tady se ptám já.“ Potom řekl: „Kdyby studoval můj syn, ten by se nekurvil jako oni, kdybys je viděla, co dělají na těch svých kolejích, vezmou třeba takovou štětku…“

Konečně dojedla polévku, musím odejít, vstát a odejít, ale kam? Vrátím se domů, ale kam, přece se jednou stejně vrátím… Anebo pojedu k němu, on mě má trochu, aspoň mě trochu měl, rád. Jenže jsme se rozešli, nemůžu k němu jít…

„Seš kadeřnice, viď! Kdyby sis chtěla přivydělat,“ řekl náhle mužík svým vysokým ženským hlasem a oči mu poněkud povystoupily, „bydlím tady kousek, a nic,“ mluvil rychle, „a nic – jenom by sis sundala sukýnku… Tak pozor,“ vyhrkl, „tak pozor, slečno!“ Došla k oprýskanému pultu a tam na skleněnou vitrínku nad oplatkové řezy a sušenky v čokoládě položila pětikorunu.

„Nic si z něho nedělejte,“ řekl výčepní, „on je, víte, trochu kripl. Nemůže to, prostě tamto, že jo,“ a ona se otočila a rychlými, křečovitými krůčky proběhla mezi stoly.

Když potom stoupala po schodech koleje, kolem odřeného rohu a zábradlí špatně natřeného, blížila se pocitu mnohokrát opakované naděje; může ji mít stále ještě rád, i když vlastně teď nevěděla, co to znamená: má stále rád, ale snad mě čeká, a až přijdu, řekne: Cos dělala ten celý týden, jsem rád, že už jsi tady. Ani nevím, proč jsem tady, a jak to, že jsem tady, jenom najednou jsem ležela hlavou v písku, a napadlo mě, že ty budeš ke mně aspoň chvíli milostivý, i když mě nemiluješ, a vyslechneš mě, i když budu mlčet; na chodbě hoří dva vařiče, černoch v bílých teniskách a v nachových trenýrkách, za přivřenými dveřmi hřímá džeztrubka.

„Tak tys přišla? Přeces jen dostala rozum!“ V teplákách, trochu sražený v ramenou, sebevědomý přeborník na bradlech: „Byla to ale blbina takhle trucovat, přece víš dneska. Nesmíš to tak brát…“

Fotografiemi přelepené spodní poloviny oken, nelad rozházených knížek a skript, na zdi mistři sportu a vyřezávaný volský roh, na poličce skleněná krabička s malovanými květy a ptáky, sypali do ní popel od cigaret.

„Jsi úplně jak malá, Katko, myslíš pořád, na co nemáš, i když to s tebou nesouvisí.“

„Ale to se mě přece týká, když máš jinou.“

„Jsi hloupá, záleží jenom na tom, co je mezi námi. Jenom na tom.“

A ticho, džeztrubka z chodby, černoch za dveřmi píská monotónní melodii, za oknem večer, honili je po Petříně, ale já nejsem studentka, nebudu stavět mosty, nebudu odříkávat jména králů ani rodů, ani se učit devíti symfoniím, a je to jedno, je to jedno, mé království jsou bílé a růžové karty v sále s bledě modrým světlem, o půl páté den co den oprašovat sukni, opráším zítra sukni a budu čekat na milosrdné zablesknutí přízně, dostaví-li se, před branami čekat, rozhlížet se a čekat, a až odejde, a on odejde, už to vím, rozhlížet se a čekat stále znovu, nepokořeně čekat a občas kývnout k malé pokorné nestoudnosti a k velkému klamu, jako je ten tvůj, a čekat a čekat a čekat, až jednoho dne přijdou ti dva, dva muži v modrobílých pruzích, a přehodí provaz a počnou táhnout, ne, nechci na to myslet, na to, co bude, na to, co musí přijít, nechci na to myslet.

„Už jsem tu třetí den sám,“ řekl, „tak dlouho jsme na to čekali a pak sis akorát postavila hlavu. Jedlas něco?“

Ve skříňce má víno – to nejlevnější ovšem – a včera na kontrolních závodech byl na kruzích druhý.

„Já už zase půjdu.“

Sedí však na velice špinavé posteli, druhá je ustlaná a rovná jako rakev, přesednu si na ni a budu se na tebe jenom dívat. Nechce se mi tu zůstat, ale kam mám odejít? A tak tedy pije víno, laciné a trpké, nechutná jí vůbec, ani mnoho úlevy s ním nepřichází, jen trochu malátnosti a také pomalé rozmazávání dne a dní. Teď už můžeš mluvit, o čem chceš, dotýkat se mě můžeš i líbat.

„Proč jsi to udělala? Proč jsi utekla?“

„Však to víš.“

„Jsi jako malá, Katko, co vlastně chceš?“

Jde a zhasíná, jsme chycení ve tmě jako dva norci, za okny svítí okna, už vím, proč polepili spodní půlky skel, a za zdí džeztrubka.

„Já pustím rádio, aby nebylo slyšet…“

„Co nemá být slyšet?“

„Seš hloupá, Kateřino, nebo ty se jen tak tváříš…“

Unese ji docela lehce a teď tedy leží vedle sebe, rádio hraje, kdosi kráčí po chodbě, určitě černoch v nachových trenýrkách, džeztrubka umlkla, kdyby bylo ticho, slyšela bych tvůj dech, bože, jsem tady u tebe, jak jsem se tu vzala? Ale někam jsem musela jít, nechtěla jsem zůstat sama, proto jsem tady, aspoň na jednu noc, jakou jsem měla volbu pro tuhle noc, a ty budeš ke mně chvíli milostivý, po tenhle večer a tuto noc, budeme milenci na jednu noc; řekni mi aspoň něco, nemlč, je mi úzko pod cizí hudbou na cizí posteli; a leží tady vedle sebe, líbá ji: jsi hezká holčičko pojď víc ke mně      chtěla bych ti vidět do tváře      pojď víc ke mně      ano a řekni máš mě rád      ty jsi hloupá tak se ptát       hloupá že jsem přišla      ne že se ptáš.

Ale já tě snad přece jen mám ráda a řekla bych ti to, kdybys mi to řekl, ale ty mlčíš a jenom bloudíš rukama po mém těle a nic, nic, sukýnku by sis sundala, ale já jsem ráda, zvedáš mě pryč z toho dne, zvedáš mě k sobě, snad přece jen přijde ten pocit štěstí, a tak mě líbej – to bych chtěla, tak bych to chtěla, můj miláčku.

A leží tedy vedle sebe už polonazí, v nízké místnosti se zakrytými okny je stejně k zalknutí, bloudí po jejím těle s radostí, že přišla, hudba dozněla, hlas mrákotně předříkává:

… qui es aux cieux! Que ton nom soit sanctifié… má přivřené oči a čeká na tu chvíli, upjatá k ní, a její zrak vytřeštěný dovnitř sleduje každé hnutí srdce a puls krve a tu náhle z hlubiny noci vytryskne dunivý pád, ohlušivý hukot rozevírajících se vrat a už čekají ti dva: usměvaví a rozkročení, lana stoupají vzhůru, smyčky se kývají, lahodně se kývají: jaká jsi krásná máš tělo jako hedvábí      k čemu      k milování      k čemu, a ti dva už se houpou k ní, ukaž hlavičku a hrdlo máš bílé i v té tmě      k čemu      k milování, ticho, kněz už se domodlil – ticho a varhany.

„Ty pláčeš, Katko, a proč?“

Jsou pryč, za okny svítí okna, ležíš vedle mě, jako všichni milenci zemdleně lehávají, tak to je, tak to bývá, i když jsem to nikdy neviděla, vím to, tak to bývá, a oni odcházejí a ztrácejí se a budou se zase vracet, ti dva pruhovaní, a budou čekat, až jednoho dne dosáhnou i ke mně a ten provaz se zadrhne kolem mého hrdla, a už stoupám, navždy a úplně stoupám a ty mě nezadržíš, nikdo mě nezadrží, nikdo a nic, a tedy vrata se navždy zavřou, už to vím, už jsem to pochopila, už jsem to všechno pochopila.

„Jsi hloupá, Kateřino, příště se ti to bude líbit.“

4

Je úplná tma a ticho, ti dva doma spí – máma, kdyby se vzbudila, snad bychom plakaly, ale proč – ona má svoje, ty stejné návraty, kolik takových návratů; a neotevře tedy ani dveře, vystoupá po úzkých točitých schodech, střecha se sklání a okno je malé a vysoko a není tu nic než krámy z dětství a plechové umývadlo, do něhož lze přinést z chodby vodu, a jedna skříň, žehlicí prkno s propáleným potahem, houpací židle a obrovský kotouč modré šňůry už ne z konopí a teprve ne z papíru, ale z umělé hmoty mnohokrát pevnější než nejpevnější přírodní materiál, šňůry vhodné na převázání balíku se starými hadry a rozsýpavých kufrů a také na věšení prádla a zoufalců.

Je unavená, taková podivná, beznadějná únava, která se ani netěší na spánek, obklopená únavou, rozsvítí, je jí divné, že v tomhle pokoji byla minulého rána, jako by se to stalo v dávno uplynulém čase, na jehož konci stanula, anebo spíše jako by již stála na počátku zcela jiného času, svléká se pomalu, ačkoliv si ještě neroztáhla postel, na sukni objeví ohavnou temně rudou, už téměř zčernalou skvrnu, taková to byla krásná sukně, a chce se jí plakat nad bílou skládanou sukní a nad svou únavou a nad sebou a jde na chodbu a napustí umývadlo plné vody a potom vezme ten veliký kotouč modré šňůry, ale sotva odvine několik metrů, zmocní se jí ošklivost a svine šňůru opět, a když pak zapere skvrnu, přehodí sukni přes žehlicí prkno. Co mám teď dělat? Za chvíli začne svítat a před ní není nic.

Zhasne a posadí se do houpací židle a tu ji napadne, že láska je vlastně jako život, Člověk ví, že skončí špatně, že se skončí příliš brzy, že není naděje v jeho trvání, a přece jej žije; a člověk tedy miluje – jako žije – s touhou po trvání a bez naděje na trvání, miluje se zavřenýma očima a s úzkostí, která prolíná štěstí, a nemyslí a nechce myslet.

Zavřeným oknem se vkrádá noční vzduch, tak blízko pod nebem, ale hvězdy jsou matné, v nesmírné dálce svitne sinavý zášleh ztraceného blesku a opět tma, tiché přesýpání tmy a zvolna jako fata morgána vynořuje se silueta první věže a komínek nabodnutý vzhůru a podstavec pro sochu bez sochy, a níž a níž, okna jsou temná, za nimi spějí oni všichni: co stavějí pomníky a co je bourají, a ti, co rozsvěcují světla, a ti, kteří je zhasínají, a ti, kteří se učí, a ti, kteří nenávidí všechny, kdož se učí, a ti, kteří se milují, a ti, kteří prchají k lásce, a ti, kteří nepoznali lásku, a ti, kteří klamou, a ti, kteří před klamem utíkají k ubohým obejdům, aby našli aspoň účast, a ti v pruhovaných šatech, a ti, kteří jim přihlížejí, a ti, co čekají na jejich příchod v bolestné úzkosti, a ti, kteří z úzkosti mučí vlastní lásku.

A já sestupuji a jsem jako oni pod slabě zářícími lucernami, a někdo mě uvidí a řekne: Jsi naše sestřička, jsi tam tak sama, pojď, a já půjdu kamkoliv, ale půjdu – a budu se vznášet a padat, dokud…, a výš a výš až po poslední siluetu poslední věže a komínek nabodnutý vzhůru, a hvězdy, nepatrné nesmírné hvězdy, a musí před nimi přivřít oči a hvězdy zvolna hasnou, a místo toho tu stojí před ní s šedivou srstí a dlouhou šedivou hřívou, zem poprášená jinovatkou, louka se táhne od obzoru k obzoru a po ní se sune celé nesmírné stádo stejně ztepilých zvířat a ona leží uprostřed té louky a dívá se, a nechápe, jak někdo může zabíjet tyto překrásné tvory pro nepatrná a ošklivá zvířata v klecích, a dívá se, jak koně pohazují svými hrdými hlavami, a vidí, jak v nesmírném stádu se blíží k sobě a vzdalují se opět, a jak někteří se dotýkají navzájem hlavami, a vidí, jak se milují – koně – uprostřed louky, uprostřed jediného svého dne, jediné své noci, s hebkými šíjemi, ti volní koně, milenci na jedinou noc uprostřed dlouhé věčné mlčenlivé noci, a vidí tenkonohá hříbata, která pádí uprostřed stáda, bratříčkové moji, šeptá si, a necítí už úzkost, její únava se vpila do stébel louky a ona je lehká tak, že může padat i vznášet se, a tak spí, polosvlečená, v houpací židli, zatímco za průhledem ve střeše svítá a do pokoje padá trochu vlhké nevonné městské ráno a volný konec modré šňůry se tichounce kolébá v neviditelném proudění vzduchu.

/1964/