Pás

1

Jaké to bylo ráno, tak úplně nevelkoměstské ráno, nebe nad korunami střech, nebe podobné moři, to by se to plulo, a poli, to by se to šlo: pořád rovně, kdyby se tak dalo jít pořád rovně, vůbec nenasedat, vůbec nevystupovat, jen pořád rovně, a slunce by šlo vzhůru a ty taky, nečum už, bože, klusej a nasedej; tramvaj naditá horkem, pach těl, najednou mu změkly nohy, to že se ani nestačil umýt, a ten den před ním – ještě byla naděje, ale jaká, ledaže by spadla hala anebo mor, UZAVŘENO PRO MOR, to bychom se s Láďou sebrali, uzavřeno pro mor, ach bože, třeba s Evou, i když už se vdala, škoda, žes to dělala, sebrali bysme se, uzavřeno pro mor, ještě byla naděje pro ten den, hnal se k bráně, už z dálky uviděl bílou ceduli, písmena splývala, uzavřeno, kéž by uzavřeno, inzerovali jenom celozávodní schůzi, to ho mohlo napadnout, uplivl si; píchačky, ten mechanický hlídač, bezúsměvný hlídač tvého života, otevř tlamu, bestie, šest hodin čtyři minuty, proběhl kolem stráže a šedivým dvorem plným vířivého popílku, vrazil ramenem do vrat, první hala, kolem rachotících lisů, Anča jako vždycky krájí plechy, má už z toho záda jako lískovku, jako luk, měli by ti do země vysekat díru, nemusela by ses tak ohýbat, kdybych já byl inženýrem, jenže kdo by se o tebe staral, ještě jedny vrata, pak už je uviděl v té věčně neměnné řadě, tak jako každého měsíce, jako v každý letní den a v deštivý každý smutný a v zasněžený každý den a v den, kdy on sám by zemřel, kdyby se mohl přijít ještě podívat: na začátku lysina, na konci Eva – přeliv jako kachňátko, vdala se, už se nedá nic… vedle Ládi prázdné místo, tam patřím; pravou rukou velké ozubené a tři malá kolečka, levou dvě osičky, nasadit, nechat zapadnout, zkusit, potom vzít čtyři šrouby, vsunout do otvoru, zavěsit; na jeho místo teď zaskočil mistr; už přestal být mistrem, stal se teď jím, to byl úděl toho místa, každý, kdo se na ně postavil, mohl být farář nebo provazolezec, jednonohý hluchý zápasník – mohl být ráno po pohřbu vlastní mámy anebo přijít prvně od holky, i v ten den musel pravou rukou vzít velké ozubené a tři malá kolečka, levou sáhnout pro osičky. Mistrův pohled lpěl na hodinové ručičce, to mohl i při práci, každý to mohl: dívat se, i myslet, dokonce i myslet, zatímco ukazováček a palec levé ruky zasouval osičku přesně do otvorů v plášti, mistr pootevřel ústa plná šedivě porculánových zubů, bude zase řečí jako v televizi, radši uhni, ach bože, teprve šest deset, vlastně devět, ale to už je skoro jako deset, zatímco se na ně koukám a mistr držkuje, stejně to má… velké ozubené, tři malý; teď skočila, Marie má dneska nějaký svetr, velké ozubené, stejně žvaní nadarmo, jednou přijde a už mě tu neuvidí, na mou duši; ten den bych tu chtěl zrovna být, to blaho, a dívat se na něj, jenže to už pojedu na vlastním koni, čtyři šrouby, vsunout do otvorů… Konečně ho to… a je klid, lanovka se sune tichoučká, sejmout a zavěsit, Mariin šroubovák vrčí, šest hodin šestnáct, na bílé stěně mokvá podivná, bizarní namodralá skvrna. Hnal to po úplně bílé silnici, třešňovou alejí s vlhkými listy, louky se pařily, haló, dva chlapi se zvedli zpod stromu, mávali zběsile.

Zastavil.

Promiňte, stalo se něco strašnýho. Je nejspíš mrtvej!

Vlekli ho polem i s motorkou, na pneumatiky se lepila červená hlína. Za hustým křovím ležel. Roztrženou košilí krev – v prsou vězel kapesní nožík v podobě ryby. Naklonil se nad tím člověkem. No ovšem, zjistil, rána šla rovnou do srdce. Patřil k vám?

To tak ještě.

Ohnul mrtvému paži, ten člověk musel zemřít před krátkou chvílí, potom si všiml stop, běžely odtud, úzké ženské stopy, dolíčky po kramflíčcích, našlápl motor, slyšel ještě chvíli ten zoufalý a bezradný křik, co jim mohl… on už se hnal po stopě jako ohař. Motor sténal v kopci, dá mu zase zabrat, teď však musel myslet, kam to vlastně jede, po jaké se to žene stopě, čemu vstříc, nadechl hluboký chlad lesa, mechový chlad, tlící jehličí, oslizlé kmeny, bledé choroše, klopýtala kus před ním; pokusila se ještě utéct, ubohý, toporný pokus, proč utíkáš, já ti třeba… otočila se k němu tváří, uviděl vyděšené oči, psí hněď očí.

To byl váš…?

Ne.

No dobrý. Já to věděl.

Líbila se mu, byla tak velice, tak nepochopitelně krásná. Jak se to vlastně stalo, že právě… Zvedal ji opatrně, musela si sednout za něj, dotyky jejích prstů, přebíhaly po jeho bocích jako kapky teplého deště, jako polibky, chvěl se pod nimi. Konečně, konečně to bylo to, konečně ta veliká chvíle, konečně mohl jenom jet, teď jenom jet, pořád rovně, den a noc, pořád jenom, a nízký chvějící se les prchal po jeho boku, vlahé kameny, stále ten dotek prstů a teplý dech.

„To je přece aušus,“ ozval se Láďa, „koukej, to už je dneska třetí…“ Hodil díl do bedny za sebou.

„No jo.“

„Byli jsme včera za tebou s Líbou. Jeli jsme k vodě.“

Šest hodin třicet sedm, oknem proskočil první pruh slunce, dopadl těsně před něho na stůl.

„Bude zase pařák,“ řekl Láďa. „Nechceš aspoň dneska? Můžeš vzít tu tvou, tu Blanku.“

„Ani nevím.“ Jeho jachta se přece kolébala dávno připravena v zálivu, ležel s Matyášem na zelené palubě, kocour spal v nesnesitelně objímavém slunečním žáru, voda páchla, na nedalekém břehu řádil twist, dalekohledem pozoroval tančící páry, saxofonista v bílých kalhotách, námořníci, děvčata v skoro průsvitných šatech; podklesávali v rytmu; ta jedna v třešňové sukni se mu líbila, osmahlé nohy a hlava se skoro bílými vlasy a její záda téměř obnažená. Nechcete tančit?

Pokrčila rameny.

Asi mi nerozumí, ale to… pokynul jí a ona se pustila za ním; po kamenných schůdcích a dřevěném můstku a přes úzký pruh hlubiny, rozevírající se mezi břehem a jeho lodí, zahnal Matyáše do podpalubí, zapjal motor, sedl si ke kormidlu. Byla k němu bokem, nohy svěšené přes okraj paluby letěly těsně nad zelenými vlnami, nad bílou pěnou, nahé osmahlé nohy.

Neseďte tam tak! A když se ani nepohnula, připevnil kormidlo, hladké nahé osmahlé rameno, obrátil ji k sobě. Pohnula rty, tichý proud něžně znějících slov, nejspíš chtěla vědět, kam plujou, nebo, anebo… stejně jí nemohl odpovědět, a místo toho tedy řekl: Holka, ty ses povedla, ty se mi líbíš, seš jako, jako… Naklonil se nad ni a ona pootevřela ústa, jenom nepatrně, jenom úzkou škvírou, ale zahlédl přesto čistou bělost, dlaněmi stále svíral její ramena a zdálo se mu, že náhle ustupují a naklánějí se zvolna a on se nakláněl s nimi a padal potom a skoro vykřikl, ačkoliv to byl lehký, nesnesitelně lehký závratný pád, zarazil se vpůli pohybu, levá ruka už zasadila osičku, ale pravá upustila kolečka, lanovka stála, deset minut před osmou, Marie dotahovala ještě šrouby, potom položila šroubovák, protáhla se trochu a posadila se na převrácenou bedýnku. „Já jsem dneska taková…“ řekla.

Otřel si ruce o kalhoty, ustoupil o několik kroků dozadu, tam měl připravený maličký trojnohý verpánek, vytáhl z kapsy krajíc chleba, neměl sice hlad, ale nikdy nevěděl, co by dělal o téhle první přestávce. Ostatní se sesedli a vykládali, nebyl nikdy moc na řeči a také si nemohl zvyknout, že už není učeň, že má stejná práva jako oni a že se na něho dokonce obracejí a mluví i k němu. Seděl na verpánku, dlouhý, hubený, díval se na ně a pomalu žvýkal.

Potom vstal, musel kolem celé lanovky, těsnou betonovou chodbou mezi stroji, na okenních čtvercích lpěla vrstva prachu, ale dalo se jimi vyhlédnout na úzký dvůr, bylo tam několik desítek motocyklů a jeden starý kaštan, který právě kvetl, a nad dvorem, nad tmavou začazenou zdí, nad černou střechou se vypínal obrovský komín a nad ním nebe, jako dvůr úzké nebe – stále ještě čisté a modré.

Bude teda pořádný pařák, zbývaly mu ještě dvě minuty; mezi tímhle a sousedním oknem stálo na železném podstavci akvárium, u něho Eva, s bílým kornoutem v dlouhých prstech; žlutý přeliv se třpytil v slunci jako kov.

„Tak co,“ přiklátil se k ní, „co dělají tvoje velryby?“ A pozoroval, jak průsvitná rybí těla se hnala k hladině, a tlamičky lapaly.

„Buď rád, že je tu máme.“ Měla hlas jako rybniční vodu, vdávala se teprve před několika týdny, určitě ho musela chytit na svůj hlas anebo na ten přeliv, když si mu takhle stoupla do slunce.

Vraceli se oba betonovou chodbičkou mezi stroji, škoda, kdyby se nebyla vdala… postavil se na své místo, vzal do pravé ruky velké kolečko a tři malá ozubená, osičku měl už nasazenou. Potom zasunul čtyři šrouby a zavěsil, do pravé ruky vzal jedno ozubené a tři malá kolečka a do levé dvě osičky; amplión na protější zdi trochu zaharašil, potom oznámil.

„Kdyby aspoň toho kecání nechali,“ řekl Láďa, „a už hráli.“

Marie na okamžik zastavila šroubovák: „Stejně, to by mě bavilo, pouštět si desky.“

Hlas umlkl, hráli polku, protože ji měli zrovna navrch.

To teda je ideál, pomyslel si, sedět tam v kanceláři a pouštět desky, panebože, to je ideál, pořádnou desku stejně pustit nesmí, lidi by pak začali poslouchat a přestali dělat. „To by sis pomohla,“ řekl Marii; už nejspíš zase myslela; dovedla myslet jenom na toho svého, on byl na tom líp, mohl si kdykoliv vyskočit do sedla, i když ta zatracená muzika… Kdysi měl muziku rád a zpíval, ale teď, co mu věčně z ampliónu… nenáviděl ji, všechnu muziku. Ještě že ji dovedl neposlouchat. Tak sedej, sedej, křičel na něho známý hlas lékařův, na co čekáš, ta ženská má smrt na jazyku a nic jí nepomůže než tohle, a zasouval mu do kapsy při sedle malý balíček. Vyskočil tedy do sedla a cválal podél banánovníkové plantáže, po prašné cestě, proti němu žhlo úporné, nehybné slunce, potom cesta vyběhla na podivnou kaktusovou pláň: vysoké nadité stvoly s tučnými lupeny vrhaly ojedinělé stíny a nad nimi poletovali lehcí kolibří ptáci a velcí motýli plachtili nad rusými květy, ti motýli se mu líbili, jak pluli a byli jasně barevní jako neónová světla, zapomněl pro ně na nesmírnou výheň, položil hlavu na koňskou šíji a přivřel oči a viděl už jenom poletující duhové skvrny, byly to skvrny kolibřích ptáků a kaktusových květů a velkých motýlů a on byl velice šťasten, že letí na svém koni tou vyprahlou krajinou a může vidět tolik duhových barev. Pak uslyšel zvuk nedalekých bubnů, nejspíš ji zaříkávají, zaříkávají všechna uštknutí, a co jim také zbývá, když jediný lék veze on v kapse svého sedla.

V nízké chatrči z třtinového rákosu ležela na bílé rohoži, měla velmi tmavou pleť a její oči už nic nevnímaly.

Vytáhl stříkačku, kolem něho zatím lidé, a když vbodl jehlu do velmi tmavé paže, viděl, jak tekutina zvolna mizí ze skleněné dutiny, byli bezhlese tiší.

Do večera jí bude líp, oznámil starému muži, který stál celou dobu vedle něho. Vyšli před chatrč a ten muž se zeptal: Jak se vám odměním?

Odpověděl mu: Konám jen svou povinnost. A skutečně nechtěl nic, byl velice rád, že mohl učinit to, co učinil, že mohl jet vyprahlou plání a pomoci ženě, tu kdybyste mi tak mohl dát, pomyslel si, ale neřekl nic, a muž nechápal, proč odmítá peníze, jež mu nabízí, nechápal, že on je rád, že může chtít jenom to, co skutečně chce.

„Vlastně ani nevím, jestli pojedeme,“ ozval se Láďa.

„Proč?“

„Je to otrava… A ještě ta schůze,“ dodal vztekle, „copak se člověku má někam chtít?“

„Mně taky ne,“ řekl skoro s úlevou.

„Dobře!“ Vzal teď do pravé ruky jedno velké ozubené kolečko a tři malá kolečka a do levé dvě osičky, nasadil, zkusil, potom vzal čtyři šrouby a vsunul je do otvorů.

Anebo mi dejte motýla, požádal, modrého motýla, ale kůň už byl unaven, podťali mu běh – motýl se plácal vzduchem jako kus krepového papíru, který se urval z vesnické girlandy: bože, už devět, ještě čtyřicet minut a bude velkej poločas, dám si dneska zavináče a to černý svinstvo, tu naši coca-colu, a vzal do pravé ruky jedno velké ozubené kolečko a tři malá a do levé dvě osičky a díval se přitom na bílou stěnu proti sobě, podobala se moučnému pytli, možná kdyby hlasitěji vydechl, pytel by se zřítil a přikryl by ho moučnou temnotou; přivřel trochu oči a zaťal koni ostruhy.

Seskočil u obyčejné vltavské skály, Blanka dva kroky za ním, oba se vlekli s ranci. Ukaž, řekl jí, já ti pomůžu, když začali stoupat po úzké skalní pěšině. Ale ona jenom odsekla: Nech toho!

No jen se neto, ale zvedala se v něm lítost. Mohl být ovšem rád, že s ním jede a že s ním teď šplhá po téhle pěšině, která vede do úplné lesní opuštěnosti, ale zvedala se v něm lítost, protože tušil, že už zase uvažuje, jak se mu vymknout, jak se zavřít do svého stanu a mlčet a tvářit se nechápavě, zatímco on se bude vztekat, protože ji má rád.

Měl ji docela určitě rád, mohl by jí to klidně říct, kdyby chtěl, jenže takové řeči on nikdy… Pustil ji před sebe a neviděl teď nic kromě snědých nohou a velkého rance a na něm skoro bílé vlasy.

Holka, ty ses povedla, napadlo ho, natáhl se a řekl: Ukaž, já ti pomůžu.

Nenamítla nic, ale také už nepromluvila; tak vystoupali až nahoru, pěšina se vinula řídkým březovým lesem.

Poslyš, řekla, proč ty neděláš něco… něco… nenašla pro to slova, ale chtěla zřejmě říct: pořádného, něco hereckýho, něco napomádovanýho, běloručkovskýho, něco…

Co máš, utrhl se, vidělas těch motorů, když jsme jeli?

No a co, děláš je snad ty? Ty… zasmála se, ty jenom umíš vstrčit pár koleček do převodovky, seš jinak úplně levej a zbytečnej.

Jako každej, odsekl vztekle. Jenže ty s tou tvou nalakovanou hlavou tomu všemu můžeš akorát rozumět!

Chtěla něco namítnout, ale on ji zakřikl: A nech už těch keců. To mám ještě zapotřebí tady o tom žvanit!

Ale Bohouši, řekla.

O těch svých skříních, rozkřikl se na ni. Nepotřebuju holku, co o tom chce žvanit.

Ale Bohouši, opakovala.

To teda nemám zapotřebí, řval na ni. Žvanit s tebou o těch našich skříních.

Ale Bohouši! Hlas se jí zlomil a táhl se jako siréna.

„Začíná pařák,“ ozval se Láďa, otíral si rukávem čelo. „Člověk by se nejradši sebral a rovnou do vody.“

„No.“

„Když jsme chodili ještě do školy,“ řekl Láďa, „byli jsme celá parta. Vykašlali jsme se na všechno a od rána jsme byli u vody.“

„No jo.“

„Už je to let, už je to, člověče, taky pět let,“ a podal mu skříň a podíval se na něho trochu útrpně, jako by chtěl říct: Seber se a utíkej a uteč někam k vodě anebo jdi, prostě jdi někam, pořád rovně, a on ucítil náhle podivné hnutí v nohou, šly, už běžely, trochu se lepil asfalt, strašně se lepil, polkl a přimhouřil oči, které ho pálily, a vzal do pravé ruky jedno velké ozubené kolečko a tři malá a do levé dvě osičky, nasadil, zkusil, potom vzal čtyři šrouby a vsunul je do otvorů. Kůň se úplně unavil, schvácen mu ležel u nohou; devět třicet pět, ohromný, řekl si, bude velkej poločas, teď už čas poletí, dám si dvě coca-coly, s Láďou by byla určitě… už se těšil na odpoledne, ať udělá, co udělá, jenom aby ta schůze… a vzal do pravé ruky jedno velké ozubené kolečko a tři malá a díval se přitom na bílou stěnu proti sobě.

2

Venku je udeřilo bělostné, horké světlo, to ho vždycky naplňovalo steskem po dalekých krajích, v parku před závodem uviděl Libuši, pořád ještě čekala na Láďu, celé dvě hodiny, co zahřívali schůzi, tomu se říká věrnost, na něho nečekal nikdo. Budou ho určitě lákat k vodě, přece jim nebude dělat… radši se obrátil na druhou stranu.

„Bohouši.“

„Nemám tu motor,“ křikl.

„Hele, tak tě zavezu k vám. Libuše tu ještě moment počká!“

„Já dneska ne!“ Šoural se pomalu horkou ulicí, jako naschvál ani jediný… V takovýhle den, co by se všechno dalo dělat v takový den; ale co?

Doma spal jenom kocour, táta s mámou měli odpolední, v bytě tkvělo nehybné vedro, otevřel okno. „Obědvals, Matyáši?“

Našel ve spíži knedlíky namočené v omáčce, nacpal si jeden do pusy, kus hodil kocourovi, kocour se ani nepohnul, bylo mu horko; bylo horko a potupné mdlé prázdno – v takový den; uchýlil se ke skříni, ze strašlivé změtenice krámů vylovil

ale vlastně zbytečně, jaký to mělo smysl teď a v takový den, i když se už chýlil ke konci, kdyby jen člověk nebyl tak úplně, tak docela… Ale co? Vlastně je jenom ona, polkl, byla tím dnem, jeho sklonkem, jeho čnící nadějí, telefonní budka pod oknem byla prázdná.

Přece se jí nebude doprošovat, stejně se zas na něco vymluví, jenže co jinýho, když jinak celý ten den zhasne, když uschne bez ovlažení?

V budce ho ihned oblil pot.

„Haló,“ ozval se hlas.

„To jsem já. Co děláš večer?“

„To víš,“ řekl hlas, „pořád to samý. Šprtám.“

„Co?“

„Všechno.“

Mlčel. V budce se nedalo dýchat. Měl jet raději k řece.

„A ty?“ zeptal se hlas.

„Nic.“

„Ty se máš.“

Otřel si čelo. „Přece do toho nebudeš pořád čumět.“

„Já nevím.“

„Do večera ti to stačí, ne?“

„Já nevím,“ opakovala.

„Tak já tedy počkám. Tam u vás u kina. V kolik?“

„Já nevím.“

„Tak v sedm,“ rozhodl. „Přijdeš?“

„Snad…“

„Tak ahoj.“

„Tak čao.“

Vrátil se domů, teď vytáhl lodní deník a zapsal:

Dne 20. května: 158°13´27´´ záp. délky, 30°5´16´´ jižní šířky, moře klidné, horký bezvětrný den. Jako předtím trochu nuda. Matyáš pořád spí. Udržujeme směr Přátelské ostrovy. Po levém boku čtyři žraloci. Těším se už na večer.

Potom si vzpomněl: Pitné vody už jenom na několik dní, ale neztrácíme naději.

Uvědomil si, že má žízeň, uklidil zase deník, pivo ve spíži bylo jako kafe. Pak vyndal rozebraný přijímač a dlouho bez hnutí zíral do spleti drátků, nic ho v poslední době nebavilo: ani číst, ani spravovat, ani jet k vodě ho příliš nebavilo – všechno mu připadalo stejné a všechno se rychle končilo, neměl, nač by se nějak zvlášť těšil. Jenom na ni, trochu, líbila se mu, i když vlastně nevěděl, na čem s ní je – anebo možná právě proto, že nevěděl.

Opustil přijímač, času ještě dost, ale když se budu courat, neuměl si vysvětlit, proč je poslední dobou tak otrávený, vlastně na to ani moc nemyslel, to jenom cítil – jako únavu: v nohou a v hlavě a v rukou a před očima.

Někteří lidé si dovedli všechno brát: že jim vyšla sportka anebo že jim nevyšla, a že sešívaní minulou neděli… že přišli ráno o minutu, že se pohádali s mistrem, nedovedl je pochopit, i když jim bylo možná líp. Loudal se ulicí: mlčící rodinky k domovům, z oken páchly večeře, snažil se myslet na Blanku, o čem s ní bude mluvit, nic ho však nenapadalo, vůbec nic, nic se nestalo dneska ani včera kromě toho, že přišel o čtyři minuty pozdě, jenže o tom jí přece nemůže…

Došel tam o pět minut dřív; stoupl si na roh a opřel se o červenožlutý klandr, dva domy odtud se rozpadalo nízké periferní kino; červený neón bledl v zapadajícím slunci, nikdo tudy nešel, nebyl zrovna začátek ani konec filmu, v protějším okně pobíhala žena v kombiné, ale nebyla už mladá, na rohu velké zelené hodiny – kdosi jim kamenem rozbil sklo a urazil velkou ručičku, malá ukazovala mezi jedenáctou a dvanáctou; dostal chuť srazit i tu malou, rozhlédl se kolem sebe, ale nikde neviděl volný kámen, a hledat ho… stejně je už sedm, jestli zase nepřijde, tak se na ni, ale je teprve minuta po sedmé, teď se mu po ní dokonce stýskalo, kdyby spolu začali pořádně chodit, mohli by v létě všichni společně, Láďa, Libuše a oni dva, někam pod stan, to by mohlo být ohromných čtrnáct dní. Sedm hodin deset, čekání ho zmáhalo, až přijde, jestli přijde, tak jí něco poví, jenže co pak? Do kina se mu nechtělo; kdyby nebyla tvrdohlavá, odtud se dalo lehko za město, stačilo několika ulicemi a už začínala křovinatá země, tam se mohlo ležet a všechno, to znal, ještě když byl v osmičce, chodili večer s partou svítit baterkama, chlapi řádili – jeden mu přitom vyrazil zub, sedm patnáct, uplivl si, přešel kolem rozbitých hodin a loudal se pěšinkou šeredných činžáků.

Na špinavé desce tlačítka zvonků.

„Haló,“ zeptal se zrezavělý mikrofon.

„To jsem já. Co je s tebou?“

„To ses ty, Bohouši?“

„No já!“ řekl. „Slíbilas mi…“

„Snad,“ opravil ho plech, „přece jsem povídala, že nevím určitě.“

„No tak dobrý.“

„Přece jsem ti povídala, co mám dření. Ty nevíš, jak si žiješ.“

„No jo,“ řekl, „to jo.“

„Moh bys jít chvíli nahoru,“ mluvil plech, „ale nevím, co by naši.“

„Tak ahoj, já už nebudu čekat.“

„Tak čao.“

„Ani zejtra,“ doplnil.

„Tak čao.“

„Vůbec nikdy,“ dodal. Ale zrzavý plech už mlčel.

Do noci zbývalo ještě času, přece si nepůjdu lehnout, tam za tou se mu také nechtělo, aspoň dneska ne, někdy ho to za ní táhlo, ale dneska ne, celý den si na ni nevzpomněl, vlastně si nechtěl vzpomenout, tak proč teď večer?

Měl jsem vzít motor a jet s Láďou k řece, loudal se k tramvaji, u řeky je vždycky nějaká sranda a holek a v nejhorším nic, slunce a písek, slunce a písek, kytara, barevný plavky, dostal se na hlavní třídu, z výkladní skříně se usmívali voskoví panáci, chvíli na ně civěl, no co, nasedl do tramvaje, bože, ale když… vůz byl prázdný, jenom bába se psem, takhle pozdě a se psem, bába, kdyby radši, kdyby radši, není vůbec špatná, ale když já ji… měl bych vystoupit; koleje unaveně řinčely, padal do tmavého pytle, měl jet raději s Láďou k řece, Láďa je… těch fórů, jako včera, jak řekl mistrovi, jak to řekl mistrovi… zasmál se tiše, v létě bysme mohli nabalit pingl a táhnout někam spolu, jenom jestli nebude chtít s Libuší, pak bych musel…

Vystoupil z tramvaje, v ulici zářil špinavý bufet – Jitřenka, ten, co to vymýšlel, musel být úplný hovado, Jitřenka, vešel dovnitř, tři chlapi tu pili pivo, za pultem nikdo nestál, opřel se o desku a čekal.

Konečně vyšla. Ve velmi usmoleném plášti, malá a hubená, tváře zešedlé celým dnem, růž jí skoro slezla se rtů, uviděla ho a usmála se unaveně, v ústech se jí zaleskly dva zlaté zuby: „To jsi ty, Bohouši?“

„No já.“

„Jdeš za mnou?“

Opřel se o pult, jeho pohled lpěl nehybně v její tváři, ale neříkal nic, nic z něho nemohla poznat.

„Já jsem dneska strašně unavená,“ řekla tedy.

„No jo, je už večer.“

Koukla se na hodiny. „Ještě dvacet minut. A pak zavřít krám.“

„Já na tebe počkám!“

„Nevím… jsem hrozně… jsi hrozně hodnej, že jsi přišel, ale já jsem dneska tak urajtovaná.“

„To tě přejde venku.“

„Asi ne. Dneska už ne. Chceš něco?“

„Dej mi pivo!“

Točila pivo, díval se na její ňadra pod špinavým bílým pláštěm; byla starší nežli on, ne o moc, možná jenom o pět let, neptal se jí nikdy, možná že o míň, v tomhle zaměstnání holky rychle sejdou. A nebyla ani příliš ošklivá, až na ty zlaté zuby a nos, jenom si ji takhle nepředstavoval, nikdy si ji takhle nepředstavoval.

„Jíst nechceš? Stejně už nic nemám.“ Pod sklem schly poslední chlebíčky. Dala mu dva na talířek.

„To dělá to horko,“ řekla. Trochu si přihladila vlasy a dívala se na něho.

Vzal si pivo a chlebíčky a odešel ke stolku. Poslední z těch tří dopil, zvedli se; oni dva tu teď zůstali sami.

„Bohouši,“ přišla k němu, „skutečně bys tu neměl čekat. Jsi hodný, ale já jsem dneska strašně unavená.“

„To je jedno, já počkám.“

„Jak chceš… Podáš mi ty sklenice?“

Vstal, sebral sklenice po těch třech a přinesl jí je. Pustila na ně proud vody, potom je postavila do řady k ostatním. „Už asi nikdo nepřijde,“ řekla, „nestojí to nikomu za to.“

Natočila si pivo a přišla si sednout k němu. „Tak co, cos dělal dneska?“

„To víš,“ zabručel. „Měl jsem se jet koupat, ale nevyšlo to.“

„Zase mě někdo okrad,“ řekla pomalu. „Nevím, jak se to může stát.“

Dívala se na něho nehybným, velice zemdleným pohledem, také její ruka ležela zemdleně na desce stolu: malá dlaň, hrubou kůží prosvítaly žilky; lak z nehtů odprýskal během dne; přikryl její dlaň svou. Nepohnula se ani, její modré oči tkvěly stále nehnutě v jeho tváři anebo za ní; někde za ním. Potom zvedla sklenici, dopila svoje pivo. „Já nevím, jak se to může stát,“ opakovala, „asi jsem se přepočítala, když jsem dávala nazpátek tomu tramvajákovi.“

„Jakýmu?“ zeptal se a vytáhl z peněženky dvě desetikoruny.

„To nech být,“ řekla, „nech to být!“

Nechala ležet bankovky na stole. „Dneska tu byl jeden,“ začala vyprávět, „takovej kulhavej, občas ho tu vídám, ožral se a pořád něco žvanil, že byl falešně odsouzenej. Seděl prý,“ mluvila pomalu, „a loni se vrátil, před Vánocema. Ale proč na to pořád myslí, nemá cenu pořád na to myslet.“ Vzala jeho i svou sklenici, postavila je na pult, pak odešla ke dveřím a stáhla mříž.

Pustila ho zadním vchodem.

„Tak co?“ zeptal se.

„Nic.“

Na konci tmavé ulice stál její dům, kdyby nebyla tak unavená, aspoň kousíček dál, aspoň tančit, kdyby nebyla tak unavená. „Cítíš?“ řekl. Něco tu vonělo, ale nemohl poznat, co to bylo. Odemkla dveře. „Ty taky musíš zítra brzy…“

„Já vím.“

Šel za ní podél dlouhé řady dveří, bydlela v jediné místnosti, v předsíňce tiše kapala voda. „Musím ti ji spravit,“ řekl.

„To už slibuješ… Hned když jsi prvně přišel, taks to slíbil.“

Odestýlala gauč; nebylo tu nic, jenom skříň, stolek, židle a ten gauč. A dva obrázky na zdi: jakési skály nad řekou a sladce barevný březový háj. Sedl si a čekal.

„Nechceš se zatím umýt?“ zeptala se.

„Dobře.“ Odešel do předsíňky, na poličce u umývadla se válely sponky, lahvička s vaječným šampónem, rtěnka, několik polovymačkaných tub. Otevřel kohoutek, pak si teprve svlékl košili.

„Jednou jsem znala takového,“ ozvala se, „nevadí li, když vykládám o nich?“

„Ne!“ řekl skrze vodu.

„Vlastně to nemá smysl.“ Slyšel, jak uhodila dlaní do peřin. „Jsem dneska hrozně urajtovaná,“ ozvala se. „Neměla bych uvařit kafe?“

Potom se trochu pootevřely dveře, uviděl její ruku s konvicí. „Napusť tam vodu!“

Byl už dávno umytý, ale ještě tam čekal, šplouchal se v chladné vodě.

„Pil strašně kávy,“ vykládala, „ten člověk. Vypil za večer čtyři hrnky. Velký a do každýho jsem musela dát tři lžičky kafe. On si ho vždycky přines. Byl doktor, dali ho na nějaký okres, kde byl sám, musel jezdit i v noci. Ještě předtím – a říkal, že tehdy si na to zvyk. A nemoh spát,“ řekla. „Celou noc někdy neusnul.“

Utíral se do měkkého, voňavého ručníku. „Už jsi mi to povídala!“

„O tom člověku?“

„Jak jel za tou ženskou, co umírala.“

„Tak vidíš,“ řekla, „to už jsem úplně zapomněla.“

„Co teď dělá?“

„On? Nevím. Už se dlouho neukázal. Některý najednou zmizí. Ani se neozve… Jako bysme se před tím… ty to neuděláš, viď?“

„To víš,“ zahučel.

„A možná, že ho to porazilo, to kafe,“ řekla rychle, „proto se neozval.“

Seděli proti sobě, on už jenom v trenýrkách, pili kávu. „Pojď spát,“ řekl, „když jsi tak unavená!“

„Ano.“

Věděl, že se teď bude dlouho mýt, nenáviděl to čekání, zatímco se myla, tu dobu, kdy musil zůstat sám v pokoji. Nebyl to ošklivý pokoj, jenom prázdný a cizí, nedalo se tu nalézt nic neobyčejného, nic zajímavého, ani skvrna na zdi, ani staré rádio, ani akvárium s jedinou modrou rybičkou.

„Co mlčíš?“ zavolala.

„Nechce se mi!“ Teď i on ucítil tíživou únavu, vždycky v téhle chvíli, když tu ležel v cizích peřinách, když věděl, že by měl něco říct: jak ji miluje a proč přišel nebo vůbec něco o tom, co je a co bude anebo aspoň myslet na ni a těšit se na ni, pocítil takovou únavu, že musel zavřít oči, a vtom se začal propadat do tmavého pytle, hrubé stěny, stejnostejná tkanina, obalily ho, obepjaly ho, nepronikl k němu ani paprsek, ani myšlenka, ani jediná představa, ležel nehnutě se sevřenými rty, až náhle zpozoroval, že ta hrubě tkaná stěna, ta tmavá neprodyšná látka se sune, pomalu – vteřinu za vteřinou – sotva pozorovatelně se sune, nekončivý šedý pás.

Několik tichých kroků, klapl vypínač, ucítil její tělo vedle svého: „Chlapečku,“ řekla, „hošíčku můj. Ty už jsi usnul?“

Otevřel oči, po stropě lezl světelný odlesk; potom jej zakryla její tvář: dvě velké lesknoucí se…

„Teď jsem ráda, že seš tu,“ šeptala, „vždycky jsem ráda, že tu seš se mnou.“

Čekala, jestli také něco řekne, ale věděla, že nejspíš neřekne nic, protože nikdy nic neříká, někdy jí to bylo líto. „Ty můj brouku,“ šeptala, „ty můj škaredý brouku,“ potom se dotkla rty jeho brady, už mlčela, jeho krku, jenom hlasitě a rychle oddychovala, jeho tváře, sunula své rty až k jeho rtům, obepjala ho pažemi; pro tuhle chvíli, pro tuhle chvíli sem vždycky znovu přicházel, věděl to, věděla to, měkký tlak jejího těla, padal, cítil, jak se zvolna snáší, nesnesitelně lehký závratný pád, teď byl asi doopravdy… v téhle chvíli úplně a čistě šťastný, protože nic nemohlo být ještě nad touto chvílí a mimo ni a nic ho odtud nelákalo a všechno se sbíhalo sem, do té jediné chvíle, i když byla tak krátká, a po ní zase přicházela jenom obyčejná noc.

„Ty můj chlapečku,“ zašeptala pak. Čekala, on jenom unaveně dýchal, zeptala se ho: „Líbí se ti to u mě?“

„No…“ zašeptal. Snažil se ještě zachytit tu chvíli, ale nevěděl, jak by to učinil, a tušil, že teď, právě teď mu začne unikat a on se začne propadat do noci. Žena vedle něho se pohnula, něco zašeptala, potom vstala, odťapkala do předsíně, voda hlasitě pleskala v umývadle, vrátila se s šedivým lavórem, přes nahé rameno přehozený ručník. Postavila lavór na židli. „Nechceš se umýt?“

A on tedy musel vstát a umýt se, ona zatím ležela za jeho zády. „Teď už ani nevím, jestli se mi chce spát,“ šeptala, „nemám pustit rádio?“

Potom leželi vedle sebe, z rádia padal na zeď bílý kosodélník.

„Nemáš hlad?“ zeptala se.

„Ne!“

„Obyčejně…“ zarazila se. „Ty můj chlapečku,“ zašeptala, „miluješ mě trochu?“

Mlčel, proudila odporná sladká melodie, ještě že ji dovedl neposlouchat, nehybný bílý kosodélník, chladná cizota tohoto pokoje, této noci a hudby a slov, té lásky; přivřel oči a snažil se přivolat svého koně, mlaskl na něho tiše, ale neslyšel ani odpověď, spal někde – jeho kůň, zdeptán tím dlouhým dnem, a možná že unaveně zírá do noci plné hvězd a teplé nozdry se mu přitom chvějí. Svět se propadal do tmavého pytle, kruté stěny, stejnostejná tkanina, ležel nehnutě se sevřenými rty: něco, něco, co by přišlo, bílý kůň na rohu ulice, Jitřenka, něco…

„Bohouši,“ zatřásla jím, „Bohouši, musíš už jít!“

Vyskočil, u postele stál ještě šedivý lavór, do okna padalo nízké studené slunce…

„Ve skříni je chleba… A takový kousky,“ mluvila rozespale, „man­dlový kousky.“

„Už nemám čas,“ řekl zlostně. Ale otevřel skříň a rychle krájel chleba.

„Přijdeš zase večer?“ zeptala se, když už byl oblečen.

„Já nevím… Možná, že pojedeme s Láďou.“

„Přijď,“ řekla. „Já vím, že stejně přijdeš!“

Tramvaje byly k zalknutí nacpané a on měl nohy nevyspale měkké, to že se ani nestačil umýt…

Píchačky, bezúsměvný hlídač tvých dní, šest deset, bude zase řečí, proběhl kolem stráže a dvorem plným vířivého popílku, první hala, kolem rachotících lisů, Anča jako vždycky krájí plechy; ještě jedny vrata, pak už je uviděl v té věčné neměnné řadě, tak jako každého dne každého měsíce, jako v každý letní a v deštivý, v každý smutný a každý zasněžený den a v den, kdy on sám by zemřel, kdyby se mohl přijít ještě podívat. Na začátku lysina, na konci přeliv žlutý jako kachňátko, vedle Ládi prázdné místo, tam patřím: pravou rukou velké ozubené a tři malá kolečka, levou dvě osičky, nasadit, zkusit, potom vzít čtyři šrouby, vsunout do otvoru, zavěsit.

Mistrův pohled lpěl na hodinách, šest patnáct, ah bože, teprve šest patnáct. Uchopil pravou rukou velké ozubené a tři malá kolečka, levou dvě osičky, nasadil, potom vzal čtyři šrouby, vsunul je do otvorů, pustil první skříň k Marii, obrátila se k němu a trochu se usmála, mistra to už přestává bavit, no konečně bude zase klid, lanovka se tiše sune, sejmout a zavěsit, Mariin šroubovák vrčí, slyšel klapání kopyt, hnal to po úplně bílé silnici, třešňovou alejí s vlhkými listy, louky se pařily.

/1963/