Krásná je paní, když jí vánek sladce

přede mnou vzdouvá krásný zlatý vlas,
když bloudí zraky a když jejich jas
probouzí růže v sněhu, v jinovatce.

Krásná je, když jde, když se lehce sklání,
když jitří pýchou touhu, jíž jsem vzplál,
když pohrdá a když mi dává žal,
kterým se stávám hodným svého přání.

Leč krásnější než všechny tyto krásy
je krása, jež se rozžíhá a hasí
na sladké bráně rubínových úst,

na sladké bráně k cele duše její,
odkud mi posli lásky přinášejí
hned mír a kvas, hned boj a půst.