Poznámky

Uspořádání tohoto výboru se řídí základním souborem Tassovy lyriky, který vydal význačný tassovský badatel Angelo Solerti pod titulem Le Rime de Torquato Tasso, edizione critica su i manoscritti e le antiche stampe, díl I.–IV., Bologna 1898–1902. Solertiho řazení je v podstatě chronologické, přihlíží však také k obsahu básní a dělí je ve čtyři více méně uzavřené oddíly. První obsahuje verše na Lukrecii Bendidiovou, druhý verše na Lauru Peperarovou, třetí Tassovu ostatní milostnou lyriku a konečně čtvrtý básníkovu poezii příležitostnou, osobní.

Předlohou pro tento překlad bylo uvedené vydání Solertiho; při zpracovávání doslovu a poznámek bylo přihlédnuto i k dalším souborům a výborům, zejména ke knize Torquato Tasso, Poesie, a cura di Francesco Flora, Milano–Roma, 1934.

I. Básně na Lukrecii Bendidiovou (z let 1561–62)

V září nebo v říjnu 1561 spatřil sedmnáctiletý Tasso v lázních Albano u Padovy poprvé mladičkou, patnáctiletou Lukrecii Bendidiovou, která doprovázela kněžnu Leonoru d’Este. Lukrecie, sama z význačné ferrarské rodiny, se za rok (v létě 1562) vdala za hraběte Paola Macchiavelliho. Svědectvím básníkova něžného vztahu k jeho „paní“ je milostný Zpěvník, obsahující asi sto básní, vzniklých během jednoho roku.

A v čem mám za své služby dík, můj Pane? – Pan = bůh Lásky.

Radosti pro mne není – Z doby mezi říjnem 1561 a únorem 1562, kdy se Lukrecie vrátila do Ferrary a Tasso na studie do Padovy. Podobně i následující básně.

Na nebi vidím hvězdy, míhající – Leandr podle staré řecké pověsti plaval každou noc přes Hellespont ke své milované Hero, která mu dávala znamení světlem. Jedné noci Heřino světlo zhaslo a Leandr utonul. Pověst zpracoval v známé básni řecký Musaios, italsky zveršoval tento námět Torquatův otec Bernardo Tasso, rovněž básník (1493–1569).

Dáš-li mi, Lásko, jednou pohladit – Z karnevalu 1562, který Tasso strávil ve Ferraře.

Není to ona ručka – „Básník se za tance se svou paní touží pomstít její ruce, kterou drží ve své.“ (T. Tasso)

Jako si Alfe__us už věky věků – Alfeus – řeka v Řecku. Když se v ní podle pověsti kdysi koupala Arethusa, jedna z nymf bohyně Diany, chtěl se jí zmocnit bůh řeky. Arethusa před ním prchla až na Sicílii, kde ji bohyně Diana proměnila v pramen.

V té dálce, lásko má – Z dob druhého odloučení v březnu až červnu 1562, kdy se Tasso vrátil na studia. Podobně i následující báseň.

II. Básně na Lauru Peperarovou

(z let 1563–1567 a 1579–1583)

O letních prázdninách roku 1563, které Tasso trávil u otce v Mantově, poznal mladý, ještě ne dvacetiletý básník mladičkou dceru bohatého mantovského obchodníka. Této druhé lásce, Lauře Peperarové, je věnován Tassův druhý milostný zpěvník. Končí stejně jako první básněmi k oslavě jejího sňatku: Laura Peperarová si vzala v únoru 1583 hraběte Annibala Turca.

Pastevče, který jdeš tou noční tmou – Laur – zde i jinde narážka na jméno Laury Peperarové.

Sotva se úsvit brzy ráno vybudí – Eos v řeckém bájesloví Jitřenka; podle pověsti si vzala za manžela trojského krále Titona, pro kterého si od Joviše vyprosila nesmrtelnost, nikoli však věčné mládí. Proto Titon zestárl a Eos se zamilovala do mladého Cefala, syna thessalského krále Herma.

Slyš, vlny šepotají – Zhudebněno význačným soudobým skladatelem Claudiem Monteverdem (1567–1643).

Seděl jsem jednou sám a samotinký – Balata je vědomým ohlasem jedné půvabné balaty Guida Cavalcantiho (1258–1300), iniciátora „sladkého nového stylu“ a tím celé renesanční italské poezie.

Na cestě zpět, má paní – Rovněž zhudebněno C. Monteverdem. Z let 1564–1567, kdy Tasso často zajížděl do Modeny kvůli paní Lauře, která zůstávala vůči němu nemilostivá.

Když přestal, Lásko, na můj sladký oheň – Faeton – podle řeckého bájesloví syn boha slunce Helia; Faeton uprosil otce, aby mu půjčil sluneční vůz, ale neudržel koně v dráze zvířetníku, přiblížil se příliš k zemi a způsobil mnoho škod. Nil se tehdy před žárem slunce skryl do svých pramenů.

Láska chce, abych věcně – Jedna z básní hudební sbírky „Zelený vavřín“, věnované ferrarskou básnickou akademií Lauře Peperarové k jejímu sňatku.

III. Básně na jiné lásky

Kromě řady básní osobních je v tomto oddílu i mnoho milostných veršů vzniklých na vnější podnět, na žádost přátel nebo příznivců.

Odlétáš, vlaštovko, a pak se zas – Pafos na ostrově Kypru, Knidos – místa zasvěcená bohyni lásky Afroditě.

Jak Proteus či mág – Proteus – podle řeckého bájesloví jeden z bohů moře, syn Neptunův; dovedl věštit budoucnost, ale jen když byl k tomu přinucen mocí; aby unikl naléhání zvědavců, uměl měnit svou podobu.

Nad tůní pastýř stál – Narcis – podle řeckého bájesloví krásný jinoch, který se zamiloval do vlastního obrazu ve vodě a umřel touhou po sobě. Zůstal po něm jen bílý květ, nazvaný po něm.

Přesladké okovy – Zhudebněno Monteverdem.

Má krásná Chloris sladce spala v lůžku – Zhudebněno Monteverdem.

Vracej mi, krásná Jole – Ze sbírky madrigalů pro zhudebnění, napsaných na žádost Dona Carla Gesualda, vévody Venoského. Z téže sbírky i další 4 básně.

Když hledíš ke hvězdám – „Paní Tarquinii Molzové, která studovala astronomii a chodívala večer pozorovat hvězdy.“ (T. Tasso.) S Tarquinií Molzovou, modenskou básnířkou, oslavovanou vícero básníky, se Tasso setkal v Modeně někdy v prosinci 1576 nebo v lednu 1577, kdy napsal také tento madrigal.

IV. Ostatní básně

V Tassově díle je početně nejsilnější skupina příležitostných oslavných básní na umělcovy přátele a příznivce, které povětšině ztratily dnes svůj význam. O to větší význam však nabyly některé básně hluboce osobní, z nichž zde uvádíme výběrem ty nejvýznačnější.

Lže pověst, kterou šiří ničemníci – „Sonet byl nepochybně složen koncem r. 1576, kdy se začalo mluvit o Tassově šílenství.“ (A. Solerti.) Je adresován příteli Benedettovi Lambertimu v Římě. Megera – jedna z Erynií, Litic.

Malý leč slavný synu – Tuto nepochybné nejkrásnější svou kancónu začal Tasso psát v druhé půli srpna 1578 na dvoře vévody z Urbi­na, kde hledal útočiště. Báseň není dokončena, snad proto, že básník náhle odjel do Piemontu. Malý leč slavný synu – synem Apenin je zde míněna říčka Metauro, známá z historie bitvou z r. 207 př. n. l., v níž padl Hasdrubal. V__ysoký dub – rod Della Roverů, kteří měli ve znaku dub. Božská siréna – míněna siréna Parthenope, která se podle řeckého bájesloví z lásky k Odysseovi vrhla do moře; její tělo bylo vyvrženo na břeh Itálie, kde jí obyvatelé postavili hrobku a u ní město. Po zničení tohoto města bylo postaveno nové, Neapolis, dnešní Neapol. Poblíž Neapole leží Sorrente, Tassova kolébka. V dalším báseň líčí věrně skutečné básníkovy osudy: jako desítiletý odešel r. 1554 za otcem do Říma a s matkou se již nikdy neshledal. Zemřela r. 1556. Ascanius – podle římského bájesloví syn Aeneův, který následoval otce na jeho bludné pouti světem. Camilla – dcera krále Volsků, její smutné dětství líčí Vergilius v jedenáctém zpěvu Aeneidy.

Ó dobrý otče – Tassův otec Bernardo zemřel r. 1569.

Ať vítězí už tedy osud zlý – Soudím, že tento sonet byl napsán ve dnech před básníkovým uvězněním v březnu 1579. (A. Solerti) Kokytos – řeka v podsvětí.

Je karneval a věrní milující – Nejspíše o tomto sonetu píše Tasso v dopise z roku 1580: „Po řadě dnů, kdy jsem pro nemoc mlčel, napsal jsem dnes sonet takřka milostný, v každém případě však zcela odpovídající mým myšlenkám. Masky a ostatní podobné zjevy jsou podoby mé lásky.“

Za hořkých nocí, kdy tu v slzách štkám – Knězi Angelu Grillovi.