Doslov

Básníci mají své legendy a jednou z nejpříznačnějších je nepochybně legenda, která se zmocnila Torquata Tassa. Zmocnila se ho takřka už za jeho života, krátkého, vzrušeného života nekorunovaného knížete básníků, a odstupem času jen rostla, až nakonec přikryla básníkovu podobiznu tolika vrstvami temných barev, že se nám dnes pod nimi jeho pravá podoba někdy docela ztrácí.

Ale i tak, nebo snad právě proto, je to podoba neobyčejně uhrančivá a přímo svádějící k výkladům mnohdy zcela protichůdným. Tomuto svodu neunikl kdysi ani sám Goethe. I když jeho „Torquato Tasso“ je svébytné dílo básnické, pramálo závislé na historické skutečnosti, nevybral si básník Fausta Tassovu postavu za hlavní osobu své tragédie náhodou. Tassův lidský i umělecký osud skýtá totiž přímo ideální látku pro každého, kdo chce básnickým příměrem řešit otázku umělce a společnosti.

Život, jak víme, řešil tuto otázku v Tassově případě tragicky. Čteme-li jeho životopis, jsme od určitého okamžiku vtahováni stále hloub a hloub do víru peripetií opravdové osudové tragédie. Po skvělém rozletu mládí, po úspěších na studiích, v poezii i u dvora, se najednou křivka Tassova osudu láme a největší básník Itálie své doby se stává hlavní postavou vzrušené hry plné vězení, útěků, nařčení z šílenství a bloudění od dvora ke dvoru, od města k městu, bloudění, které končí jako všecky cesty posléze v Římě, kde básník horečně dokončuje novou verzi svého životního díla, „Osvobozeného Jeruzaléma“, v očekávání korunovace za knížete básníků – a kde v klášteře sv. Onufria dne 25. dubna 1595 na smrt vyčerpán umírá ve věku jedenapadesáti let.

Poslední příčinu, hybnou sílu této tragédie nacházeli vykladači – a mezi prvními sám Goethe – povětšině především v Tassovi samém, v jeho osobních vlastnostech, v jeho chorobné přecitlivělosti, v jeho slabosti, v jeho šílenství. A je pravda, že nejeden doklad pro to všecko lze v básníkově životě a díle skutečně nalézt. Právě tak tam však lze nalézt něco jiného, fakta, která dosvědčují jasně pravý opak, skutečnosti, které překvapivě hovoří pro toho, kdo chce slyšet, o něčem zcela nenadálém v životě rozpolceného básníka stiženého stihomamem a slavomamem – totiž o podivuhodné síle a jasnosti té těžce zasažené mysli, která se jistě nejednou ztrácela v mlhách a stínech, ale kterou nakonec nedovedlo zlomit ani sedmileté vězení ve špitále sv. Anny a která i pak byla odhodlána následovat jako svého vůdce spíše rozum než autoritu, „poněvadž je lepší za jeho vedení bloudit než pod vedením autority jít přímo.“

A tak je jádro Tassova problému skutečně v něm, nikoli však v jeho těch či oněch osobních vlastnostech, pro něž se nakonec dostal do sporu s dvorskou společností, představovanou ferrarským vévodou Alfonsem II., nýbrž v tom, že nastoupil cestu rozumu, kterou zahlédl tak jako více význačných duchů jeho doby. Je tedy Tassovo drama takřka totožné s dramatem takového Bruna nebo Galilea. V tragédii se však toto drama změnilo proto, že cestu, kterou nastoupil, nedovedl dojít do konce. Pravděpodobně ani umělecky, jak ukazuje případ „Osvobozeného Jeruzaléma“, který z vlastních drásavých obav před myšlenkovými chybami neustále přepracovával, až jej posléze umělecky málem zničil.

Velkou úlohu v tom všem hrála ovšem doba, kdy básník tvořil. Byl-li Torquato Tasso „právoplatným dědicem Danta Alighieriho“, jak o něm řekl v nejednom směru oprávněně Giosuè Carducci, Tassova doba nebyla ani zdaleka velikou dobou tvůrce „Božské komedie“, dobou první měšťanské revoluce světa a první protifeudální ústavy, totiž florentských Ordinamentů di Giustizia z roku 1293, dobou rozkvětu italské renesance. Století Tassovo byla doba politického úpadku a rozdrobení Itálie, prudce kontrastujícího jak s ideály teoretika jednotného státu Macchiavelliho, tak s mohutnějícími absolutistickými státy v sousedství, Francií a Španělskem. Byla to doba Tridentského koncilu, doba, která začala odsouzením Bruna a Galilea, krátce doba oněch prudkých společenských i myšlenkových rozporů, ze kterých se zrodil moderní svět a moderní člověk. Tasso, více než kdo jiný syn své doby, se řešení těchto hlubokých rozporů naprosto nevyhýbal, jak mnozí naznačují. Naopak řešil je na sobě způsobem, který pro něho znamenal zkázu, i když zkázu jiného druhu, než byla hranice Brunova či odřeknutí Galileovo. On ztroskotal nejspíše na vnitřní rozpor člověka, vidoucího pravdu vzdor autoritě a přesto se utíkajícího k autoritě, která jej musila zlomit. Tasso nemohl dořešit všechny problémy do konce. Ale i přesto, nebo právě proto lze na něm pozorovat rysy téže velikosti, kterou nacházíme v příkladu oněch dvou připomenutých velikánů lidského myšlení.

Nesmíme je ovšem hledat tam, kde nemohou být, nesmíme pokračovat v nechápavosti pedantů, kteří se Tassova díla zmocnili, ještě než bylo uzavřeno, a od té doby po tři a půl století usilují o to, aby z něho udělali mrtvé mausoleum, budící spíše úžas než nadšení, spíše úctu než zájem. Do značné míry se jim to podařilo, a proto má pravdu Francesco de Sanctis, který hovoří o Tassovi jako o jednom z nejušlechtilejších ztělesnění italského ducha, když připomíná, že „tato vznešená surová hmota poezie čeká na toho, kdo ji vysvobodí z mramoru, do něhož ji uzavřel Goethe, a kdo udělá ze sochy opět člověka“.

Avšak Tassa nemůže vysvobodit z jeho kamenné velikosti nikdo jiný než Tasso sám. Ne však ten poněkud chladný Tasso „Osvobozeného Jeruzaléma“ jako celku, myšlenkově dnešku už značně vzdáleného, nýbrž vroucí Tasso jednotlivých episod, jednotlivých postav této obrovité skladby, žijících podnes i mezi prostým čtenářstvem. Nikoli rozumářský Tasso „Úvah“ a „Dialogů“, nýbrž bolestný Tasso „Dopisů“. Nikoli Tasso-heroický epik, jímž chtěl být i za cenu zničení vlastního díla neustálým přepracováváním, nýbrž Tasso-lyrik, jímž zůstal přes veškeré své snahy i ve svém eposu, a jemuž vděčíme za nejlepší místa „Jeruzaléma“. Neboť Tassův přínos poezii jeho doby nebyl nakonec v jeho úsilí o historickou věrnost, o jakýsi historický realismus, na kterém si ve svém „Osvobozeném Jeruzalému“ tolik zakládal a který musil nezbytně ztroskotat na základní nehistorické myšlence celého díla, nýbrž v jeho pravdivém a přesvědčivém zachycení lidského nitra, v jeho realismu lidského citu.

Uvážíme-li znovu, v jaké době Torquato Tasso tvořil a srovnáme-li jeho vroucnost a opravdovost s konvenčností a šablonovitostí většiny ostatních básníků jeho doby, vidíme na první pohled, jak velký to byl krok k nové poezii, krok, který lze právem srovnávat s tím, jejž na cestě k novému myšlení učinili už několikrát připomenutý Bruno nebo Galilei, a s nimi Campanella, Telesio, Vico a ostatní.

V nejzřetelnější podobě zastihujeme Tassův smělý rozběh k nové poezii v jeho lyrice. Nezáleží na tom, že její značná část vznikala na vnější podnět, že to byla v nejednom směru poezie psaná dvořanem pro dvůr. To byla historická situace, to byla takřka jediná možnost tehdejšího básníka, jak tvořit, i když možnost, proti níž se sám Tasso nejednou bouřil, protože v něm – jak píše v jednom dopise – vzbuzovalo hrůzu už samo slovo dvořan, natož jeho obsah… A právě tak nezáleží na tom, že rámec této lyriky je z velké části konvenční, že je prosycena obrazy běžnými v celé italské poezii od dob „sladkého nového slohu“, že v ní nacházíme množství učeností a narážek na antickou literaturu a mytologii. Rozhodující je něco jiného, ten přirozený, živý a velmi konkrétní vztah člověka ke světu, který se v ní projevuje, zejména v líčení lidských vztahů a v líčení přírody, skutečné přírody, často přesně odlišené podle krajiny, ročního období, počasí a denní doby. Rozhodující je to, že lidská bytost, že příroda se všemi svými podrobnostmi, stromy, květinami, že světlo, den, noc, slunko či hvězdy přestaly být abstraktními pojmy a poetickými rekvizitami a staly se skutečností, žijící a dýchající s básníkem, s čtenářem.

Tak ve své lyrice Tasso učí člověka své doby vidět svět novýma očima: ukazuje mu jej skutečný, se všemi jeho detaily, se všemi jeho barvami, světly, hlasy a záchvěvy citů, odkrývá mu jeho mnohotvárnost a krásu, kterou pak násobí svým podáním, svou zpěvností, ba vyslovenou hudebností, která je další základní vlastností a předností jeho lyriky.

Mnoho z toho má pro čtenáře – a zejména čtenáře trpělivého a pečlivého – cenu podnes. Nejeden Tassův verš, ač odraz života prošlého před třemi sty šedesáti roky, mu osvětlí mnohý detail z jeho vlastního dnešního života, detail, který on sám dosud nepostřehl nebo už zase zapomněl a který za něho básník v několika řádcích zachytil navždy.

Jan Vladislav