Za hořkých nocí, kdy tu v slzách štkám

a volám k nebi, proč mě tolik kruší,
roj jasných jisker zažíhá mou duši
a já se vracím k dávným myšlenkám.

Já se svou plachtou dosud nepřistál,
nestálý vánek, jenž ji rozechvíval
nepřišel dosud utišit ten příval,
a tak jsem v něm jak plavec ztroskotal.

Jestliže mi však není v nebi psán
tak tvrdý los a jestli soucit sám
pohne i slunce, nechať hne i tebe.

Přijď, ty mé světlo, od východu přijď
a zachraň mě tu, uč mě, veď mě, řiď,
ať smířím prosbami a sliby nebe.