Tam, kde zdi, sloupy nebrání už zraku

sledovat v noci jasné hvězdné roje,
vychází Laura bez stuh, bez závoje
tak jako hvězda z hloubi temných mraků.

Ale když úsvit uhasí už stíny
a vzbudí mne, jenž tady hořím tají,
když zdvihne vánky, když dá rosu kraji
a ptačí píseň zazní od houštiny,

vyjde mu vstříc, ach, s ještě větším jasem,
takže i oráč začne plným hlasem
hnán Láskou hlaholit hned od svítání.

A když se někdy slunce v řece zhlédne,
z třpytící vody na ně nepohlédne
nikdy tak krásný obraz jako na ni.