Seděl jsem jednou sám a samotinký

ve stínu hustých kštic
palem a borovic
a tu jsem znenadání
uslyšel svoji paní
s někým si vyprávět.

V trávě a kvítí u studánky stály
dvě něžné víly nevídané krásy
a obě pěly, obě trylkovaly
jako ti ptáci, když se jaro hlásí.
Obě dvě měly dlouhé zlaté vlasy
a na rtech sladký smích
a v tvářích nach a sníh
a obě paže nahé:
byly mi stejně drahé,
byly jak krásný květ.

A jedna řekla: „Láska má víc síly
než dravá zvěř, než potok koncem zimy,
než oheň, který v slámě zapálili.
Láska si tropí z mého žalu šprýmy,
a tak ji tiším těmi nářky svými,
protože nechci dál
snášet ten prudký pal,
chci už jen hřát se lehce.
Můj hořký pláč však nechce
utišit žár mých běd.“

A druhá řekla: „Láska má víc něhy
než něžný van, jenž v listí stromů zpívá,
jenž nechá loď stát před samými břehy
a jenom rákos lehce rozechvívá.
Je sladší nežli míza, kterou skrývá
v kalichu každý květ,
než mana, nežli med —
a jenom tím mě souží,
že tak, jak srdce touží,
v něm nechce zahořet.“

A obě řekly: „Láska, láska pouze,
ať už zlá, prudká, nebo sladká, snivá,
dá štěstí ženě, která hyne v touze,
i když to tají, i když se s tím skrývá.
A jako kvítek vždycky kořen mívá
a potok pramen zas,
láska a touha v nás
pramení, pučí, raší
vždycky jen v lůně krásy:
ať žije dokud svět!“