Když přestal, Lásko, na můj sladký oheň

dýchat jak doposud ten tichý vánek,
kdo utiší můj láskyplný plamen?
Kde najdu jasný, osamělý pramen,
kde najdu laury zastíněný potok,
když začnu tát v tom spalujícím jasu?

Co něhy, ach, co slasti bylo v jasu,
jenž v duši zažehl ten sladký oheň:
roztavil ve mně ledy v horký potok
a uvolnil mé vzdechy jako vánek,
zatím co ze soucitu živý pramen
zas trochu ochladil ten prudký plamen.

Jak Etna plápolal ten žhoucí plamen,
i Faeton by klesl v jeho jasu
jak tenkráte, kdy tajný nilský pramen
skryl celý Nil, jejž málem zžehl oheň,
a kdy se nezdvihl už ani vánek
z Dunaje, z Rýnu, vyschlých jako potok.

Nač do prsou, ó žel, lít celý potok,
když jeho proud jen zvětšuje zlý plamen,
jejž moje vzdechy nítí jako vánek?
Poněvadž plápolám jak troud v tom jasu,
budu jak studna chrlit živý oheň,
ač nepomůže, změním-li se v pramen.

A protože můj klidný, sladký pramen
už nezachrání řeka ani potok,
uniknu ohni skokem v nový oheň
a moje plameny zas spálí plamen,
jenž ve mně vzklíčil z milostného jasu,
když moje prsa slastně sála vánek.

Ty palmy, vavříny, v nichž šuměl vánek,
když jsem tam teskníval; ten krásný pramen,
jejž jsem tam vídal chvít se v samém jasu;
ten klášter v ústraní, ten něžný potok!
Najdu tam ještě ten svůj drahý plamen
v trávě a kvítí, kde se skryl můj oheň?

Ach, ztlum můj oheň, nebo sešli vánek,
ztiš ten proud jasu, nebo vzduj ten potok;
až zchladne plamen, zastav však i pramen!