Ten strůmek, který na počátku máje

přinesli z hor a plání, kde žil dřív,
teď šumí pro vás, a ač není živ,
má útěchu, že mrtev u vás vlaje.

Ve mně jste však — a ranou ještě prudší —
utla i kořen všech mých nadějí,
tak že v nich v létě vánky neznějí,
tak že už z jara znovu nevypučí.

A nevzkřísí je ani van mých vzdechů,
ani déšť slz, jež liji pro útěchu,
ani váš zrak, to slunce pro můj den.

Vyrostou znovu, rozrostou se časem
mezi mou touhou a tím čistým jasem,
jenom když přijme jejich roub váš kmen.