Má krásná Chloris sladce spala v lůžku

a tisíc malých bůžků
se míhalo a hrálo kolem ní.
Jak jsem však bez ustání
v závrati hleděl na ni,
ozval se hlas: „Co děláš, bláhový!
Ztracený čas už nikdy nelapíš.“
A tu jsem se já lehce sklonil níž,
až k rtům, a zulíbal je —
a okusil tak všechny slasti ráje.