Hrdličko osamělá,

štkáš pro tu, s níž jsi žila,
a já zas pro tu, jež mi nepatřila.
Ubohá, ovdovělá,
ty s větve opadalé
a já zas pod stromem ji volám stále,
leč na mé naříkání
jen ranní vánek odpovídá v lkání.