Předmluva

Předmluvu, která následuje, jsem chtěl vlastně napsat už k prvnímu vydání; neučinil jsem to jednak asi v návalu lenosti, na který se už nepamatuji, jednak z fatalismu; myslím totiž, že předmluvou se už nedá nic napravit. Když pak kniha vyšla, dočetl jsem se o ní různých zasloužených výtek: že prý se nevyrovná Balzakovu Hledání Absolutna, že se končí nedůstojným požíváním jitrnic, a hlavně že to není žádný pravý román. Tím jsem byl trefen přímo na hlavičku jako hřebík. Doznávám, že to není vůbec žádný román. Rád bych nyní na svou omluvu řekl, za jakých okolností se tato knížka nestala románem.

Jednoho jarního dne o čtyřech hodinách odpoledne jsem dopsal RUR; načež jsem s úlevou odhodil péro a šel se projít na Nebozízek. Nejprve mi bylo pěkně volno, že jsem se zbavil dřiny; z toho se vyvinul jakýsi pocit prázdnoty a posléze jsem shledal, že se nesnesitelně nudím. I řekl jsem si, že mám den beztoho zkažený a že tedy půjdu raději domů a napíši do novin fejeton. Takové odhodlání člověk obyčejně činí, nemaje ponětí, o čem vlastně bude psát; tu tedy jistou dobu chodí po pokoji, píská si nějakou písničku, které se nemůže zbavit, nebo chytá mouchy; pak si na něco vzpomene a začne psát. Také tehdy jsem si vzpomněl na jakýsi starší nápad, nařezal jsem si čtvrtky papíru a počal jsem psát fejeton.

Když jsem byl na třetí čtvrtce, shledal jsem, že toho je na fejeton moc a že by z toho mohlo byt šest fejetonů, čímž celá věc uvázla v půl větě na třetí čtvrtce.

Po dvou měsících na venkově mě přepadly deště a samota; nebylo jiného vyhnutí: pořídil jsem si papír a počal jsem psát těch šest fejetonů. Trvalý déšť a patrně i záliba v látce zavinily, že jsem toho napsal dvanáct kapitol a rozdělil si látku ještě na šest dalších. Načež jsem těch dvanáct kapitol poslal novinám, aby je po jedné kapitole otiskovaly v Pondělníku, zaklínaje se, že já zatím dopíši konec.

Jenže život je nezbadatelný; vyšlo už jedenáct kapitol, a já neměl ani řádek dál; zapomněl jsem, že to vychází, a hlavně jsem zapomněl, jak to mělo být dál. Tiskárna mne honila, abych poslal konec; tu já (jako ta dívka v pohádce) jsem jí hodil novou kapitolu do cesty, aby mi dala pár dní pokoj. Prchaje před pronásledováním tiskárny trousil jsem kapitolu po kapitole; chtěl jsem ji předhonit, ale „ona za mnou skok co skok“. Kličkoval jsem jako štvaný zajíc; vrhal jsem se všemi směry, abych získal času a mohl ještě nějak napravit, co jsem při této honičce pokazil. Suďte sami, nedržel-li jsem se dosti dlouho; ještě osmnáct kapitol to trvalo, než jsem vystrčil bílý prapor konce. Jakže, že tato knížka nemá souvislého děje? Což není to epický a vzrušující děj, jak autor, štván Erinyemi, uniká do horské samoty i do zátiší redakčních, na Svatou Kildu, do Hradce Králové, na tichomořský atol, do Sedmi Chalup a posléze za stůl hospody U Damohorských, aby teprve tam, s rukama zkříženýma a vrhaje svým pronásledovatelům v tvář poslední argumenty, se vzdal? Sledujte se zatajeným dechem, kterak až do poslední chvíle věří, že – jsa nemilosrdně honěn – přese vše míří k jakémusi cíli a sám honí jakousi ideu; a opustil-li ho v třicáté kapitole dech, neopustila ho podivná víra, že v klikaté cestě, kterou právě proběhl, byl jakýsi jednotný smysl. Toto jest pravý děj románu, jenž skutečně není románem, nýbrž fejetonovým seriálem: kterýžto název na něj nyní dodatečně připichuji.

V říjnu 1926
Karel Čapek