Karburátor

Čekal jsem tě! opakoval Marek, když posadil hosta do kožené klubovky.

Za nic na světě by se byl Bondy nepřiznal k svým iluzím o sešlém vynálezci.

Vidíš, radoval se trochu nuceně, je to náhoda! Mně totiž dnes ráno napadlo, že už jsme se dvacet let neviděli! Dvacet let, považ, Rudo!

Hm, udělal Marek. Tak tedy ty chceš koupit můj vynález?

Koupit? řekl G. H. Bondy váhavě. Já opravdu nevím… Ani jsem na to nepomyslel. Chtěl jsem tě vidět a –

Prosím tě, nedělej se! přerušil ho Marek. Já jsem věděl, že přijdeš. Pro takovou věc jistě. Takový vynález je tak zrovna pro tebe. Z toho se dá nadělat, mávl rukou, odkašlal a začal odměřeně: Vynález, který vám předvedu, znamená větší převrat techniky než Wattův vynález parního stroje. Mám-li krátce naznačit jeho podstatu, tedy jde, teoreticky řečeno, o dokonalé využití atomové energie… Bondy skrytě zívl. A prosím tě, cos dělal po těch dvacet let?

Marek vzhlédl trochu překvapeně. Moderní věda tvrdí, že hmota, totiž atomy, je složena z ohromného počtu jednotek energie; atom je vlastně shluk elektronů, to jest nejmenších elektrických dílců –

To je hrozně zajímavé, přerušil ho prezident Bondy. Vidíš, já jsem byl vždycky ve fyzice slabý. Ale ty špatně vypadáš, Marku! Jak jsi vlastně přišel k téhle hrač – hm, k téhle továrně?

Já? Docela náhodou. Vynalezl jsem totiž nový způsob drátů do žárovek – To nic není, to jsem našel jen tak mimochodem. Víš, já už dvacet let pracuji na spalování hmot. Řekni sám, Bondy, co je největší problém moderní techniky?

Obchod, řekl prezident. A jsi už ženat?

Vdovec, odpověděl Marek a vyskočil vzrušen. Žádný obchod, rozumíš? Spalování! Dokonalé využití tepelné energie, která je ve hmotě! Považ, že z uhlí vytopíme sotva stotisícinu toho, co bychom mohli vytopit! Chápeš to?

Ano. Uhlí je hrozně drahé, mínil pan Bondy moudře. Marek se posadil a řekl zjitřeně: Nepřišel-lis kvůli mému Karburátoru, Bondy, můžeš jít.

Jen pokračuj, doložil prezident pln mírnosti.

Marek položil hlavu do dlaní. Dvacet let jsem na tom pracoval, vydralo se z něho těžce, a teď, teď to prodám prvnímu, kdo přijde! Můj ohromný sen! Největší vynález, který dosud byl! Vážně, Bondy: je to úžasná věc.

Jistě, na naše malé poměry, přitakal Bondy.

Ne, vůbec úžasná. Považ si, že můžeš využitkovat atomové energie naprosto beze zbytku!

Aha, pravil prezident. Budeme topit atomy. Inu, pročpak ne. Máš to tady hezké, Rudo; malé a hezké. Kolik máš dělníků?

Marek neposlouchal. Víš, mluvil zamyšleně, to máš jedno, jak se to řekne: ,využít atomové energie‘ nebo ,spálit hmotu‘. Nebo ,rozbít hmotu‘. Můžeš tomu říkat, jak chceš.

Já jsem pro spálení, řekl pan Bondy; to zní tak intimně.

Ale přesnější je ,roztříštit hmotu‘; víš, roztříštit atom na elektrony, a ty elektrony zapřáhnout do práce, chápeš to?

Dokonale, souhlasil prezident. Jen je zapřáhnout!

Mysli si, dejme tomu, že dva koně ze vší síly táhnou za oba konce provazu opačnými směry. Víš, co to je?

Patrně nějaký sport, mínil pan Bondy.

Ne, ale klid. Koně táhnou, ale nepostupují. A kdybys přesekl provaz –

– koně se svalí, zvolal G. H. Bondy nadšen.

Ne, ale rozběhnou se; stávají se uvolněnou energií. A teď se podívej: takové svázané spřežení je hmota. Přetni pouto, které k sobě váže elektrony, a ony se –

– rozběhnou!

Ano, ale my je můžeme chytit a zapřáhnout, rozumíš? Nebo si mysli tohle: My topíme, dejme tomu, kusem uhlí. Z toho dostaneme trochu tepla, ale krom toho popel, uhelný plyn a saze. Hmota se tím neztratí, rozumíš?

Ano. Nechtěl bys cigáro?

Nechci. Ale ta hmota, která zbývá, má ještě spoustu nespotřebované atomové energie. Kdybychom spotřebovali vůbec všechnu atomovou energii, spotřebovali bychom tím také atomy. Zkrátka: hmota by zmizela.

Aha. Teď tomu rozumím.

To máš tak, jako bychom špatně vymílali obilí; jako bychom omleli tenoučkou vrchní slupku a ostatní vyhodili, jako vyhazujeme popel. Při dokonalém vymletí nezůstane ze zrna nic, nebo skoro nic, viď? A stejně při dokonalém spálení nezůstane z hmoty nic, nebo skoro nic. Vymele se nadobro. Spotřebuje se. Vrátí se v původní nic. Víš, hmota potřebuje strašnou spoustu energie na to, aby vůbec existovala; vezmi jí existenci, přinuť ji nebýt, a tím uvolníš ohromnou zásobu síly. Tak je to, Bondy.

Aha. To není zlé.

Pflüger například počítá, že jedno kilo uhlí obsahuje třiadvacet biliónů kalorií. Já myslím, že Pflüger přehání.

Rozhodně.

Já jsem dospěl teoreticky k sedmi biliónům. Ale i to znamená, že by jeden kilogram uhlí při dokonalém spálení mohl pohánět slušnou továrnu po několik set hodin!

U čerta! vykřikl pan Bondy a vyskočil.

Přesný počet hodin ti neudám. Já už spaluji po šest neděl půl kilogramu uhlí při zatížení třiceti kilogramometrů, a člověče, ono to běží pořád – pořád – – pořád – – šeptal inženýr Marek bledna.

Prezident Bondy si v rozpacích hladil bradu, hladkou a kulatou jako dětský zadeček. Poslyš, Marku, začal váhavě, ty jsi jistě – tak trochu – přepracován –

Marek mávl rukou. Ach, to nic – – Kdyby ses jen trochu vyznal ve fyzice, vysvětlil bych ti svůj Karburátor¹, ve kterém se to spaluje. Víš, to je celá kapitola z vyšší fyziky. Ale uvidíš to dole, ve sklepě. Já jsem nasypal půl kila uhlí do stroje a pak jsem to zavřel a dal notářsky zapečetit, před svědky, aby nikdo nemohl přisypat uhlí. Jdi se na to podívat, jdi, jdi už! Nebudeš tomu stejně rozumět, ale – jdi do sklepa! Člověče, jdi už!

Copak ty nepůjdeš? ptal se Bondy s podivem.

Ne, jdi sám. A – poslyš, Bondy… dlouho tam nezůstávej.

Proč? tázal se Bondy drobet podezřivě.

Jen tak. Mysli si třeba, že… že tam není zdrávo. A rozsviť si tam žárovku, knoflík je hned u dveří. Ten hluk, co je ve sklepě, to není můj stroj; ten pracuje docela tiše, vytrvale, bez zápachu… Tam hlučí jen, hm, jen takový ventilátor. No, jdi už, já tady počkám. Potom mně povíš…

Prezident Bondy sestupuje do sklepa, trochu rád, že se zbavil na chvíli toho blázna (není přece pochyby, že je to blázen), a trochu stísněn pomyšlením, jak by co nejrychleji vymáznul. A koukejme, sklep má těsněné, ohromně tlusté dveře, docela jako pancéřová pokladna v bankách. Dobrá, rozsvítit. Knoflík hned u dveří. Prostřed klenutého, betonového, jako klášterní cela čistého sklepení leží obrovský měděný válec na betonových kozách. Je odevšad uzavřen, jen nahoře je mřížka opatřená pečetěmi. Uvnitř stroje tma a ticho. Z válce pravidelným a klouzavým pohybem vybíhá píst, otáčející zvolna těžkým setrvačníkem. To je všechno. Jen ventilátor hrčí ve sklepním okně neúnavným ruchem.

Snad je to průvan z ventilátoru či co – pan Bondy cítí na čele zvláštní vanutí a jakýsi pocit, že mu vstávají vlasy; nyní to je, jako by byl unášen nekonečným prostorem; a nyní jako by letěl, necítě vlastní tíhy. G. H. Bondy klečí v jakési úžasné, jasné blaženosti, chtěl by křičet a zpívat, zdá se mu, že slyší šum nesmírných a nesčíslných křídel. A náhle ho někdo prudce chytí za ruku a táhne ze sklepa. Je to inženýr Marek, má na hlavě kuklu nebo skafandr jako potápěč a vleče Bondyho po schodech nahoru. V předsíni snímá kovovou kuklu a utírá si pot perlící se mu na čele.

Byl nejvyšší čas, vydechuje hrozně vzrušen.