Země hojnosti

Stalo se často kronikáři (a jistě i mnohému z vás), že když se – bdě z jakýchkoliv příčin – díval na noční oblohu a na hvězdičky a uvědomil si v němém úžasu jejich ohromující počet a nepředstavitelné vzdálenosti a rozměry, a řekl si, že každý ten bod je obrovský hořící svět nebo celá živoucí planetární soustava a že takových bodů jsou snad, dejme tomu, bilióny; nebo když se díval z vysoké hory (mně se to stalo na Tatrách) na dalekoširoký rozhled a viděl pod sebou luka, lesy, hory a před nosem hustý les a trávu, všechno přehojné, zapletené, dychtivé a strašně bohaté životem, a viděl v trávě spoustu květů, broučků a motýlů, a tu bláznivou hojnost v duchu násobil rozlohami, které se před ním otevíraly až bůhvíkam, a k těmto rozlohám připočetl milióny jiných rozloh, stejně plných a hojných, jež skládají povrch naší země: tedy stalo se častěji kronikáři, že při takovémto pohledu si vzpomněl na Stvořitele a řekl si:

Jestli tohle všechno někdo udělal čili stvořil, pak, řekněme si to upřímně, je to úžasné mrhačství. Aby se někdo prokázal jako Stvořitel, nemusel toho stvořit tak šíleně mnoho. Hojnost je chaos, a chaos je cosi jako nepříčetnost nebo opilství. Ano, lidský intelekt se zaráží nad nadbytečností tohoto tvůrčího výkonu. Je toho jednoduše příliš mnoho. Bláznivá bezhraničnost. Kdo je od narození Nekonečný, je ovšem ve všem všudy zvyklý na velké rozměry a nemá správného měřítka (neboť každé měřítko předpokládá konečnost), nebo spíše nemá vůbec žádného měřítka.

Prosím, nepovažujte to za rouhání; snažím se jen vyjádřiti nepoměr mezi lidským rozumem a kosmickou hojností. Tato bezúčelná, bujná, přímo horečná nadpočetnost všeho, co jest, se střízlivému lidskému oku jeví spíše jako rozpoutání nežli jako svědomité a metodické tvoření. Tolik jsem chtěl ve vší slušnosti říci, než se vrátíme k věci.

Je vám již známo, že dokonalé spalování, vynalezené inž. Markem, téměř dokázalo přítomnost Absolutna ve veškeré hmotě. Možno si to představiti asi tak (– je to ovšem jen hypotéza), že před Stvořením všeho existovalo Absolutno jako Nekonečná Volná Energie. Tato Volná Energie se z nějakých vážných fyzických nebo mravních příčin pustila do Tvoření: stala se Pracující Energií, a přesně dle zákona o inverzi přešla ve stav Nekonečné Vázané Energie; ztratila se jaksi ve svém pracovním efektu, totiž ve stvořené hmotě, v níž zůstala zakleta v latentní formě. A je-li tohle těžko pochopit, nemohu si pomoci.

A nyní dokonalým spalováním v Markově atomovém motoru se, jak se zdá, tato vázaná energie uvolnila, zbavena hmotných pout, které ji vázaly; stala se Volnou Energií čili činným Absolutnem stejně volným jako před Stvořením. Bylo to náhlé osvobození nezbádatelné pracovní Mohutnosti, která už jednou se projevila právě Stvořením Světa.

Kdyby se dokonale spálil najednou celý kosmos, mohl by se opakovat prvotní tvůrčí výkon; byl by to rozhodný konec světa, dokonalá likvidace, jež by umožnila založení nové světové firmy, Kosmu II. Zatím, jak víte, se v Markových Karburátorech spaloval hmotný svět jenom po kilech. Absolutno, takto po troškách uvolněné, buď se necítilo dosti silným, aby hned zase tvořilo, nebo se snad nechtělo opakovat; zkrátka se jaksi rozhodlo, že se bude projevovati dvojím způsobem, jedním poněkud tradičním a druhým rozhodně moderním.

Tradiční způsob, kterým se počalo uplatňovat, byl, jak už víte, náboženský. Byla jím ta různá vnuknutí a obrácení, mravní účinky, zázraky, levitace, extáze, věštby, a hlavně náboženská víra. Zde Absolutno vtrhlo do osobního a kulturního života lidského cestami již ušlapanými, ale v rozsahu dosud nebývalém. V několika měsících jeho akce nebylo už téměř člověka na světě, který by – aspoň přechodně – nepocítil náboženského úderu, jímž se Absolutno hlásilo o jeho duši. K tomuto psychologickému vystupování Absolutna se ještě vrátíme později, až bude nutno líčiti jeho katastrofální následky.

Druhý existenční projev Volného Absolutna přinesl něco zbrusu nového. Nekonečná Energie, která se kdysi zaměstnala stvořením světa, vrhla se – patrně s ohledem k změněným poměrům – na fabrikaci. Netvořila; zato vyráběla. Místo čirého tvoření se postavila k strojům. Stala se Nekonečným Dělníkem.

Myslete si, že v kterékoliv továrně, dejme tomu na cvočky, zaměstnali Perfect Carburator jakožto nejlacinější pohon místo parního stroje. Absolutno neustále vyvěrající z atomového motoru si vrozenou inteligencí za den, abych tak řekl, omrklo způsob výroby a vrhlo se s celou svou nezkrotnou činorodostí nebo snad ctižádostí na tuto výrobu: začalo na svou pěst razit cvočky. Jakmile se rozběhlo, nebylo už k zastavení. Stroj, nikým neřízen, chrlil cvočky. Zásoby železa uchystaného k cvočkování se kus po kuse zvedaly, sunuly vzduchem a vkládaly do příslušných obráběcích strojů. Bylo to na prvý pohled příšerné. Když došel materiál, vykvétalo železo ze země, půda kolem továrny se potila čistým železem jakoby vysátým z hlubin země; načež železo se zvedlo do výše asi jednoho metru a klouzalo do strojů trhaným pohybem, jako by bylo strkáno. Dejte prosím pozor; říkám sice železo se zvedlo nebo „železo klouzalo“, ale všichni očití svědkové líčí svůj dojem tak, jako by železo bylo zvedáno urputnou, ale neviditelnou silou, násilně, s tak patrným a soustředěným úsilím, že to budilo hrůzu; byla tu zřejma strašlivá námaha, se kterou se vše dělo. Ano, snad někdo z vás si hrál se spiritismem a viděl „zvedání stolku“; ten mi potvrdí, že stolek naprosto nestoupal s odhmotněnou lehkostí, nýbrž s jakýmsi křečovitým úsilím: že zapraskal ve všech svazech, otřásl se, vzepjal se, až vyskočil do výše jakoby nadzvednut silou, která s ním úporně zápolí. Ale jak popsati strašlivý, němý zápas, který nutí železo zvedati se z hloubi země, které je zmačkuje v pruty a sune do strojů a rozsekává ve cvočky! Pruty se zkrucují jako biče, příčí se pohybu, který je posunuje, řinčí a skřípají v tichu, v nehmotné němotě, která se s nimi potýká. Všechny současné zprávy zaznamenávají úděs této podívané; věru, je to zázrak, ale nemyslete si, že zázrak je něco pohádkově lehkého a snadného; zdá se, že v podstatě skutečného zázraku je rozčilující, enervující napětí. Ale ať Absolutno pracovalo s jakoukoliv námahou, nejvíce ohromuje na tomto jeho novém zaměstnání vydatnost jeho produkce; abychom zůstali ve cvočkové branži, tedy jediná továrna na cvočky, zachvácená Absolutnem, chrlila tolik cvočků ve dne v noci, že se jich nahrnuly na dvoře celé hory, jež posléze povalily ohrady a zasypaly ulici.

Zůstaňme zatím u cvočků. Tady vidíte celou přirozenost Absolutna, nevyčerpatelného a marnotratného jako v době stvoření světa. Když jednou se vrhlo na produkci, nestaralo se o distribuci, o spotřebu, o trh, o účel, vůbec o nic; vyžívalo svou ohromnou energii prostě v chrlení cvočků. Jsouc v jádře nekonečné, neznalo míry a omezení v ničem, ani ve cvočkách.

Dovedete si představit, jak dělníci takové cvočkárny užasli nad účinností nového pohonu. Byla to pro ně neočekávaná nekalá soutěž, něco, co dělalo jejich práci vůbec zbytečnou; a jistě právem by se ohradili proti tomuto útoku manchestráckého kapitalismu na dělný lid přinejmenším tím, že by demolovali továrnu a pověsili fabrikanta, kdyby nebyli překvapeni a zachváceni Absolutnem po oné první stránce: že v nich propuklo náboženské osvícení všech forem a stupňů. Zatím prodělávali levitace, věštby, divotvorectví, vidění, zázračná vyléčení, svatost, lásku k bližnímu a podobné nepřirozené, ano i zázračné stavy.

Na druhé straně můžete si myslet, jak přijal tuto božskou velkovýrobu takový majitel cvočkárny. Mohl zajisté zajásat, vyhodit všecky dělníky, s nimiž se beztoho uzlobil napolo k smrti, a mnout si ruce nad lavinou cvočků, které ho nestály ani haléře výrobních nákladů. Ale jednak sám nepochybně podlehl psychickým účinkům Absolutna a hned na místě odevzdal celou továrnu dělníkům, svým bratřím v Bohu, ve společné vlastnictví, jednak záhy prohlédl, že ty hory cvočků jsou dokonale bez ceny, protože na ně nebude odbytu.

Pravda, dělníci nemuseli stát u strojů a nosit železné pruty; krom toho byli spoluvlastníky továrny. Ale po několika dnech se ukázalo, že je nutno jakýmkoliv způsobem odstranit stotunové hory cvočků, které přestaly být zbožím. Zprvu se dály jakési pokusy rozeslat cvočky v celých vagónech na fingovavé adresy; později nezbývalo než je vyvážet za město na ohromné haldy. Toto odklízení cvočků zaměstnalo všechny dělníky plných čtrnáct hodin denně; ale nereptali, osvíceni náboženským duchem lásky a vzájemné služby.

Odpusťte, že jsem tak dlouho prodlel u cvočků. Absolutno neznalo průmyslové specializace. Vtrhlo stejně horlivě do přádelen, kde uskutečnilo zázrak nejen plésti z písku provazy, ale příst z něho i nitě; do tkalcoven a valch a trikotáren, a zachvátilo celou branži textilní, soukajíc bez zastavení milióny kilometrů všeho, co lze stříhat. Zmocnilo se železáren, válcoven, sléváren, továren na hospodářské stroje, pil, dřevovýroby, gumové produkce, cukrovarů, chemických továren, hnojiv, dusíku, nafty, tiskáren, papíren, barvíren, skláren, keramiky, bot, tkalounek, kruhovek, dolů, pivovarů, destilací, parních mlékáren, mlýnů, mincoven, automobilek a brusíren. Tkalo, pletlo, předlo, kovalo, slévalo, montovalo, šilo, hoblovalo, řezalo, kopalo, pálilo, tlačilo, bílilo, rafinovalo, vařilo, filtrovalo, lisovalo po dvacet čtyři až dvacet šest hodin denně. Zapřaženo do hospodářských strojů místo lokomobil oralo, selo, vláčelo, plelo, sekalo, žnulo a mlátilo. V každém oboru samo rozmnožovalo výrobní hmoty a zestonásobilo produkci. Bylo nevyčerpatelné. Hýřilo výkonností. Našlo početní výraz pro vlastní nekonečnost: hojnost.

Zázračné rozmnožení rybiček a chlebů na poušti se dočkalo monumentální reprízy: zázračného rozmnožení cvočků, prken, dusíkatých hnojiv, pneumatik, rotačního papíru a všeho ostatního továrního zboží.

Nastala na světě neomezená hojnost všeho, čeho je lidem třeba. Všeho je však lidem třeba, jenom ne neomezené hojnosti.