1. Subverze

Dřív, než zámek klapl,

věděl jsem, že se stalo, k čemu jsem spěl už delší čas. Zabouchl jsem si bez klíčů. Jdu dolů k popelnicím, v rukou igelitky se smetím, otevřu víko, mrsknu je dovnitř. Nitro vypustí roj mušek, puch ředkví, flákot.

Stisknu kliku hlavního vchodu, vyjdu ven. Jakmile dveře bouchnou, dojde mi, že to byla další chyba. Měl jsem obzvonit partaje, smát se do špehýrek, nutit se k bodrosti. Prosit, zda bych si od nich z pevné mohl zavolat zámečníka.

Otázka je, jestli v domě někdo takový je. Je pátek, červenec, navíc nějaký svátek. Všichni jsou na chatách, na výletech, potí se u moře, u příbuzných, v akvaparcích. Zbytek tvoří pár norků zašitých po kuchyních s láhví v ruce, kteří nereagují nikdy na nic.

Sednu před domem na trubkovou ohrádku pod javor. Hledím na venkovní zvonky, nedávno kýmsi zdevastované tupým předmětem. Čekám, až někdo vyjde ven nebo půjde dovnitř.

Koruny javorů redukují tvrdý sluneční žár na zlatožluté mihotání. Malátný větřík šustí ve větvích.

Hodinku, dvě nic.

V jednu chvíli se za záclonou zjeví stará Horká, s níž pěstujeme potravní komunizmus. Čas od času zazvoní, strčí mi do ruky vlažný řízek v alobalu. Občas zvoním já, nesu kastrůlek čerstvě dopečených francouzských brambor. Dokud byl její muž naživu, vyvolávala vleklé domovní spory, vymáhala odškodné za údajně promáčené stropy, škaredila se na všechny jak čertice, nezdravila. Co umřel, je jak vyměněná. Ráda vcelku soudně pohovoří na téma Ukrajina, Střední východ, slezský bigos, křečové žíly, co s námi bude.

Než stihnu mávnout, je fuč.

Odhrň záclonu, babo! Sedím, na sobě domácí hadry, děravé triko, vyrudlé kapsáče, sandály.

Před trafikou na rohu jsou pohozeni dva mandaríni z pekla, hlavy v kapucích opřené o fasádu. Oči v zateklých tvářích hledí do slunce, které jim už nemůže ublížit. Z nohavic vytéká tmavá tekutina a rozlévá se po chodníku. Z krámu na ně bezmocně volá vietnamský pán v brýlích: „Ne-čůrat!“ šermuje prstem, „ne-čů-rat mi tu!“

Jedna příšera zachrčí: „Čas zvednout kotvy, divochu…,“ avšak nezvedají se.

Zvedám se já. Jdu si protáhnout kosti. Přejdu hlavní, dojdu k vysokému pletivu hřiště za zdí bývalého pivovaru. Obrovské listy hustého keře se ani nehnou. Sednu na lavičku, plivnu na zem, vzdychnu a jdu zpátky před dům.

Když tohle kolečko zopakuju potřetí, přestane mě bavit a pustím se dál. Ulicí Jana Masaryka se loudám dolů ke Žluté pumpě, pak vzhůru spletitými uličkami Vršovic do Krymské. Jsem v zemi kafíren. Každý roh, každá židle je zde obsypána pěšáky chatovací a skypovací církve. Jediné ucho není bez sluchátka.

Cestou podrobím svoje svršky zevrubnější prohlídce. Z pravé stehenní kapsy vytáhnu odrbaný paperback povídek Roberta Perišiče. Z druhé malý švýcarák a vizitku Daniela Podhradského, toť vše.

Jsem bez kreditky, dokladů, brýlí, bez mobilu.

Opřen o zábradlí nad vinicí Grébovky

hledím dolů na železniční čtvrť. Umouněnou končinou mezi kolejemi popocházejí oranžoví skřeti-posunovači.

Osamělá sojka usilovně stoupá zakouřeným prostorem. Vysoko nad ní krouží káně. Cihlové činžáky z časů první a druhé republiky vzdorují žáru. Mrtví přenechávají živým zasviněné komůrky. Ti je bezodkladně vyklízejí, rozvrtávají, vyměňují podlahy, okna, koupelny, bourají příčky, staví nové. Ty pak zušlechťují, natírají, přemalovávají.

Na Náměstí Bratří Synků probíhá jakési protivenství. Jek houkaček se šíří vzduchem na kilometry.

Scházím po schodech k Vršovickému nádraží, naproti němuž bydlí jeden známý. Když tam bude, mohl by mě nechat zavolat, případně uvařit kafe.

Tisknu domovní zvonek.

„Co jé?“ krákne z chrastítka ženský hlas.

„Je doma Zbyněk?“ ptám se.

„Kdo je táám?“

„František.“

„Zbyněk tu neni.“

„A bude dneska?“

„Já ho nehlídám, spíš ne. Ani tě nepozvu dál, mám tu bordel, čau.“

Další člověk, kterého mám šanci zastihnout,

bydlí na opačném konci města. Za kopcem, za kopcem a ještě za kopcem. Sotva vlezu do metra, natrefím na kordon revizorů s policejním jištěním.

Vyberu si zavalitého kníráče, nasadím nulovou tvář, střední krok, chystám se ho těsně minout. Až příliš těsně – zastaví mě.

„Prosím vás,“ říkám mu do očí, „mně dneska umřela manželka – nechte mě.“

„Běžte,“ zavrčí.

Doufám, že když nemám manželku, nemůžu touhle mantrou nikomu uškodit. V případě druhého záchytu bych to však nedokázal zopakovat, a tak raději vyjedu na povrch a pokračuju pěšky.

V zadní kapse objevím zmuchlané čtyři stovky. Mohly vydat na taxík, ale padnou na rohlíky, rajčata, sýr, dvě láhve fronsacu a balenou vodu.

Radlická, Klímova,

Na Farkáně, Peroutkova. Přelezu koleje, projdu lesíkem, vyšlapu pláň. Nahoře ve svahu vidím střechu řadového domku, kde bydlí kamarád se ženou, psem, dětmi a s trampolínou. Dojdu ke vchodu, s nosem ve zvoncích hledám jméno. Brýle nemám.

Naposled podržím zvonek, než se odtrhnu a jdu zpátky sálající asfaltkou. Sednu na lavičku, jejíž záda chrání vysoký větrolam, koušu rohlíky, čedar, otevřu láhev, nadechnu se, vydechnu.

Pode mnou je dolík zarostlý plevelem.

Nad ním ostře bručí a rotuje upoutaný model. Barvou krve natřené, zjevně nijak lehké letadélko. Benzínový motor chrlí žlutavý kouř, serva cukají s kormidly. Prudce se láme ve svíčce, jde dolů, nad zemí to vybere, vystřelí k nebi, přepadne na záda, nad zemí zařve, otočí to a zase frr vzhůru.

Slunce taví asfalt,

straky prohledávají nitro odpadkového koše. Vyhazují ven papírky, kelímky, kapesníky.

Město se zmítá, cuká, cinká, chvějivě oddechuje. Po Vltavě se hemží říční lodě plné šizeného žrádla, Němců a reprodukované muziky.

Dopíjím víno, zapíjím ho vodou.

Po silnici jde směrem k novým bytovkám přihrblý čtyřicátník s modelem na zádech. Letoun omotaný molitanem nese v jakési krosně. Šťastlivec. Existenční kvapík, míň peněz za víc práce, žena, děti, nejistota, jeden průser za druhým, ekonomický krach za humny – jeho tváři přesto dominuje nadzemský klid. Vše je střihem zapomenuto, jakmile motor naskočí a rudý vztekloun vzlétne s řevem k nebesům.

Průhlednému kokpitu kraluje nosatá, optimistickou růžovou natřená brambora v letecké kukle: kníratá maketa pilota.

Nitro větrolamu mi vydechne

do zad chladný vzduch, obzor vzplane jadernou září soumraku. Další známí, kteří připadají v úvahu, žijí ve smíchovských, barrandovských, měcholupských a dalších dálavách. Jiní zas v poválečných cihlových blocích Libně, Karlína, Žižkova. I k těm jsou to odtud hodiny a hodiny chůze.

Má smysl někoho budit, otravovat, srát? Není lepší někde stranou přespat a vyřešit to ráno? Najít kout s lavicí?

Opouštím asfaltku, scházím po pěšině. Sbíhám po schodech vedoucích nikam. K potoku obklopenému cihlovými zdmi nakloněnými tak, že je div, že ještě stojí. K prochcaným kolům v trávě na zápraží, ke křivým zadním brankám.

U opuštěného plotu stojí uvázaná koza působící dojmem, že by si velmi ráda popovídala.

Nacházím se v travnaté krajině nikoho. Jinonice, Řeporyje, tak něco. Procházím křovinatými zákoutími, míjím zhroucené chatky v lopuší, zdivočelé sady, hromady vysloužilého železa, papundeklu.

Ve vzduchu visí semenný pach jasanů a spálenina. Je tma. Kromě uzounké stezky, po níž kráčím, je vše zarostlé trsy šedých travin, bezem, proutím, bodláčím.

Vlevo dole se vynoří

jakési stavení. Křovím zarostlá rozvalená chalupa, rozpadlá chata. Nízká dřevěnka s podezdívkou. Opatrně se blížím. Vypadá opuštěně. Střecha krytá vlnitým laminátem je místy propadlá.

Nohy mě brní, žáha pálí, mám toho dost. Chvíli naslouchám, vlezu dovnitř. Prkenné stěny jsou prohřáté celodenním sluncem. V jakémsi přístěnku najdu kus molitanu. Je cítit kočičinou, prašivinou. Po zemi plechovky, prázdná platíčka od léků. Podle všeho tu občas parkují vandráci.

Sednu na molitan, dopiju druhou láhev. Sám žasnu nad tou snadností – lehnu a ležím. Připadám si jako pašák-survivalista. Zítra vše zařídím. Přijedou zámečníci, otevřou dveře a já poběžím podojit bankomat, abych zacvakal zámek s bezpečnostním krytem; o ten si sice neřeknu, ale stejně mi ho nainstalují.

Zkouším usnout. Za začátku mě vytrhne kdejaký zvuk, ale celodenní štrapáce nakonec zvítězí.

Už během mělčích fází spánku registruju, že se cosi změnilo. Obklopuje mě hutný aspik chrčení, chroptění, chrchlání, kvílení, střevního i plicního skřípění. Spánek rovná se bezpečí, říkám si. Dokud se spí, spí se. Prudké znepokojení hlásí též nosní sliznice. Cítím suchý hajzl u babičky, králíka plného červů, do něhož jsem padl hubou v rámci dětské bitvy na smeťáku. Rozkládající se prase, které jsem, třináctiletý, našel na sólové výpravě stokami Hrdlořez.

Pootevřu oko. Půl druha metru ode mě se choulí na prknech typický heimatlose v ušmoulané větrovce. Tichounce chroptí, cuká nohou, na hlavě dvě čepice převázané šátkem.

Nějakou dobu

nehybně ležím a přemítám, kudy z toho ven. Venku už je světlo. Po děravém linoleu svažujícím se z vedlejší cimry kdosi válí pomalounké sudy. Pokaždé, když se přetočí, má bolestný výraz. Místo obličeje rudošedou zpuchlinu.

Zdá se, že je tu plno. Odér hnisu, kvasných procesů. Aceton, močovina. Úl smrti.

Cítím bosé nohy. Někdo mi zřejmě sebral sandály.

Předstírám zívání, škrábu se, převalím se na bok. Velmi zvolna se posadím.

Bytost v zaprasené větrovce se zostra vztyčí, šlehne po mně havraním okem a rychle odkráčí.

Postavím se, opatrně projdu bos několika místnostmi. Skrumáž polehávajících, posedávajících těl. Nepůsobí nebezpečně, příčinu nicméně může zavdat jakákoliv maličkost. Tamten je sjetý, že o sobě neví. Kymácí se uprostřed cimry, předvádí jakési prostocviky.

Pomalu ho obcházím, loudavě vyjdu před zbořeninu. Suchá lučina zavšivená plasty, dráty, plechy, ohryzanými skelety, kelímky a fóliemi je obsazena podřimujícími hadráři. Chytají lelky, zahřívají se. Mezi nimi se volně prochází na kost vyhublá koza.

Sednu na dřevěnou bednu, mnu prsty u nohou v jemném, jakoby plážovém písku plném sazí, střepů, vajglů.

Na zprohýbaném, chemií čpícím barelu sedí ubožák s amatérsky vyholenou koňskou hlavou plnou jizev. Lhostejně si prohlíží obří, do černa podebrané ruce.

Pár jedinců pocítí nutkání se mnou pohovořit.

První je podmračený mládenec s pomačkanou lebkou. Sedne a mluví do země. Narodil se ve Zruči, měl ženu, děti. Taky měl koníčka – něco sbíral, měl toho plno, plno věcí. Co to bylo, neví. Potom ho vylili z háku, parádně se vyspal, to jo. Děsně dlouho spal. Pak přišla ňáká válka. Co sbíral, si nepamatuje. To bylóó… Srát na to, jo? Ale má otázku: Co tu dělám?

„Spal jsem tu,“ odpovím.

„A tvoje ségra – co je s ní?“ ptá se. „Proč někdy nezajde?“

„To je její věc,“ plácnu.

„Jak – její?“

„No její.“

„Helé, řeknu ti – sem nepatříš. Můžeš tu bejt, aléé… Neni to tu zrovna… Dej aspoň dvacku.“

Druhý intervent mnou poněkud otřese. Podle všeho je to Karásek – kumpán ze střední školy, před dvaceti lety jasný výtvarný talent, přírodní povaha, radostný dobrák, rozdavač duše, později ukřičený podivín, blázen. K nepoznání oteklý. Oči překryté zduřelinami. Musí si je prsty rozevírat, aby viděl.

K mému zděšení mě poznává, podá mi zkřivenou dlaň – nemá byt, žena odvezla děti a všechny jeho sochy, no… Ty sochy někde jsou, kurva!

Škrábe se v pačesech: „Vzpomínám si na méno ředitele gymplu, Jaromír Fikrt, éém… Teď je to s pamětí horší, no. Bylo to lepší, ale už je to zas horší.“

Kývu, že souhlasím.

„Pamatuješ Brčáka?“ ptá se. „Víš, co je s Brčákem? Brčák, jak… To bylo chlastem, nó? Brčák jak v prosinci vodjel v mínus dvaceti na lyžích akorát v košili, jó? Ráno ho našli, byl v pohodě, ani nenastyd.“

Vzápětí zapomene, kdo jsem. Jde pryč, aniž čeká, co mám k Brčákovi.

Třetí je jurodivec v kapuci, toho nezajímám já, ale my všichni. Obchází přítomné s výkřiky: „Kde ééé? Kde žijéš? Ve státě Hakujór! Hokujár! Ve státě Ž-pu-pu! Ve státě Tygr Vasil! Žiješ ve státě Zbiju tě, až chcípneš! Smrdíš, tfe! Prdel dostala křídla!“

I ke mně vyšle pár formulí. Ne nepodoben pštrosu mi chce něco sdělit, nakonec zamne lososově rudými dlaněmi a jde dál.

Musím pryč,

to je jisté. Ale ne moc rychle. Zrychlení není na místě.

V okolí ruiny chráněné ze dvou stran hustým náletovým roštím je klid. V baráku, zdá se, zůstávají jen ti, co už se nehýbou. Ti, co přijali eucharistii konce. Možná proto, že se do nich už nevejde žádná iluze, vzpomínka, anebo vejde, a právě ta je zabije. Vyhnilé zuby, plesnivé hnáty, zchumlané svršky, koliky, flegmóny, záněty. Zakotvili tady – napůl na onom světě. Proberou se ze spaní, vidí hlínu, chvíli hrčí, špačkují, proklínají jména měst, lidí, jevů, napijí se jedu, zkroutí se do prenatálu a zase usnou.

Mládenec pohozený v trávě si s jistým údivem chčije do gatí. Možná poprvé. Praví mazáci se stahováním nohavic nezdržují. Belhají se ve strupatých prosraných larvách a vyměšují, kdy se tělu zlíbí.

Každou chvilku někdo z nich poodleze stranou, ještě něco malého chce, napít se, něco dodat, ale nakonec zmlkne a už tak zůstane. Další přímo před očima napuchne, změní se v okoralou nafouklou ropuchu. Tlak tělních kapalin selhal, zbývá pár hodin.

Na písčité louce je živěji. Čile tam debatují hloučky věčně mladých. Někteří jsou nastrojeni jako alternativní tuláci, aktivisti, obrýlení hipsteři, mladí a neklidní. Jdou s dobou. Občas kamsi odskotačí s batohem, taškou, sluchátky, s nezbytnými psy. Veselé hadry na nich visí jako na mrtvolách.

Kam oko padne, všude naseto šedofialových hoven. Nejlacinější víno, krev ve stolici, zuřivé chumly much.

Pomalounku přejdu louku. V houští maliníků, zkroucených jehličnanů, bujných travin, vysokých zdřevnatělých bylin a všelijakého neřádu jsou vyplouhány olámané tunely. Zalezu do jednoho, vykonám tváří v tvář riziku žloutenky typu C svoje, utřu se listím, vyjdu ven.

Hned u křoviska stojí napůl rozmlácená plaňková zahradní lavice. Posadím se na ni.

Vedle mě si na podobné

lavici hoví drobný kmet s bělounkou kozí bradkou. S holou flekatou hlavou na tenkém krku. Vypadá jako reinkarnace Ezry Pounda. Taoistický stařeček, co se vláčí světem už čtyři sta let. Na sobě má v tom vedru koženkové sako, pískové gatě, semišky.

Po nějaké době ke mně stočí bledý zrak s odchlípenými krvavými víčky. Chvíli na mě hledí, potom kývne kostnatým zápěstím.

Zvednu se, přejdu k němu, posadím se. Je cítit aviváží s lehkým dozvukem moči. O lavici má opřeny dvě ergonomické hliníkové hůlky.

Uchopí je a ukazuje na jednotlivé mátohy, bezcílně se šourající rumištěm: „Vidíte… tomu bylo pětačtyřicet, když začal jezdit do Jihlavy za holkou. Prodal kvůli ní byt. Poprvý se mu udělalo špatně u porodu. No – tam si ho všimnul doktůrek, natočil mu EKG, zjistil, že je po šesti infarktech, do práce už jít nemoh, Jihlava ho v takovým stavu odmítla převzít, tak je teď tady. S tím se dá aspoň mluvit.“

Mluví tichým skřípavým hlasem, sotva mu rozumím.

„Tamtoho chytli, jak se… hm, to je fuk. Dostal pět let a od tý doby… Éhm, zato Olinka támhle, ta tlustá veselá paní. Tady skončí tak třikrát ročně, když ji děti vyhoděj z bytu, ale na zimu si ji vždycky vezmou zpátky… Tamten, co močí na spícího kamaráda, je bejvalej šéf Motola… Bejval za vodou, pak vo všechno přišel, tak je tady, doktor… Neví ani, jak se voddělat. Přitom stačí zkombinovat tři běžně dostupný léky, každej obvoďák to zná.“

„Jaký?“ nedá mi zvědavost.

Děd to ponechá bez odpovědi.

Z houští se vynoří chlápek se zakrvácenou zadnicí – má na sobě jenom mikinu a jednu botu. „Musíš!“ křikne směrem k nám: „Todle vypnout! Ale jak!? Furt to drčí! Bolí!“

Z jiného otvoru vylézá žena se sloním obličejem, visícím jí až na prsa. Veškeré rysy jsou protaženy na trojnásobek. V šedobílém mase parazitují tisíce velkých černých uhrů. Tříkilovými ústy říká vlastní ruce: „Tati, ahóój! My už jsme dávno tady – na chatě… Přijedéš?“

„Nemáte chuť na alkohol, když vidíte, co vidíte?“ odchrchlá stařík mým směrem.

„Mám,“ přiznám.

Sáhne do plátěné tašky, vytáhne láhev mně neznámé whisky. „Nemusíte se štítit,“ řekne.

„Hú, fú,“ odhouknu. „Byly doby, kdy jsem pil půl flašky denně.“

„To jste byl pěkný čuně. Co jste pil?“

„Bushmills a další, co se míchaj u Vietnamců.“

„Co tu děláte? Spal jste tu?“

„Spal, nemám klíče od bytu.“

„Byt máte?“

„Mám, ale bez klíčů.“

„Kde jsou?“

„Nejspíš na botníku.“

„Proč jste nevolal zámečníky?“

„Mobil je doma na stole.“

„Kde bydlíte?“

„Ale – kousek nad Vršovicema.“

„Jak jste se octnul tady?“

„Hledal jsem kamarády, který by mohli bejt doma. Nebyli, padla noc, tak jsem tu přespal.“

„Zajímá vás, proč jsem tu já?“

„Proč?“

„Dívejte se, ať si to pamatujete: Verbež, jak jinak… ale mezi nima svýho času fachmani v mnoha oborech. Ono to nezačíná tady – začíná to dole ve městě a tady to končí… Stropecký, támhle spí, chčije si do gatí, ale sako má. Rouček s Mejzlíkem, ani ty tomu neunikli, ty neznáte, zato já je znám. Je to tu svým způsobem výjimečnej flek, policie sem jezdí, jenom když musí. Bezpečný místo – všude jinde se to žere zaživa.“

„Umím si to představit,“ říkám.

„To těžko.“

„Těžko,“ přiznávám a užívám si, jak mě whiska nalačno hřeje v útrobách.

Pojednou se stařec zvedne,

hole si zapře v bok, pískavě se nadechne, tleskne dlaněmi.

„Bando, prober se!“ zahaleká nečekaně jasným tónem. Zamává berlí: „Kšeft pro jednoho až dva! Odjezd za půl hodiny, podmínka – slušnej výzor, nesmrdět, žádnej chlast, žádný klepky!“

Tři čtyři se nadzvednou, zírají do země, komíhají se jako slaboučký podzimní hmyz, předstírají zbytek zájmu o přítomnost, pak opět klesnou.

Hlouček omrzlinami přešlých pankáčů opodál starcovu nabídku sveřepě odfakuje. I jejich psy to rozčílí. Vysoký čtyřicátník s šedivým čírem se oddělí a jde nám cosi sdělit. Kráčí bos trávníkem plným střepů. Nohy s černými nehty má obrovské. V půlce zapomene, co chtěl, otočí se, vrací se ke svým. Rozčileně jim říká v jejich jazyce, co chtěl říct nám.

„Měl jsem přijet dřív,“ vzdychne stařík. „Co se dá dělat, přijedu zejtra ráno. Hodláte tu zůstat?“

„Rozhodně ne.“

„A nechcete někam popovézt? Mám nahoře vůz.“

„Máte nahoře vůz?“

„Mám nahoře vůz.“

„Rád, děkuju.“

Odcházíme po stezce lemované neřádem všeho druhu.

Stařík mě nechává jít před sebou. Opatrně lezeme do svahu, já bos, on o holích. Odchrchlává za mnou, lapá po dechu, ukazuje holí a drmolí: „Hele ho – miláčka publika! Pije Božkov, chčije si do kalhot a vypadá na sedumdesát! Kde jsou doby, kdy se o sebe uměly postarat aspoň tyhle vrstvy. Koukám, že jste bez bot.“

„Jo, jsem bez bot.“

„Určitě vám je vzali v noci – že?“

„Jestli jsem vám podezřelej, nechte mě bejt, já se o sebe postarám.“

„Kdybyste mi byl podezřelej, neztratil bych s váma slovo.“

Pod nohou mi chřupne suchá větývka.

Po chvíli za mnou chřupne tatáž.

Zastavíme se, dědek zapíchne hole,

odchrchlává. Pracuje v něm vetchý strojek, srdce, plíce. Když se vydýchá, mávne hůlkou vzhůru. Zpoza keře cení kovové zuby vysoký matně černý Jeep.

Stařík vedle něj vypadá jako skřet z Lynche. Je v něm cosi opičího. Odemkne, zahákne rukojeť hůlky za volant, pomalounku se vytáhne na sedadlo. Pod zadek si nastrká složené deky; pak má zase co dělat, aby dosáhl semiškami na pedály.

Sáhne kamsi dozadu, hodí mi k nohám sandály: „Jsou nový, nemusíte se štítit.“

Obuju si je – o dvě čísla větší. Proč má stařec, co má sám nohy osmičky, v autě takové škrpály, napadne mě.

„Nechte úvah a sedejte!“ velí dědek.

Vzápětí odbrzdí. Jedeme s vypnutým motorem po pěšině, pod pneumatikami hrčí štěrk, do spodku auta tu a tam udeří větev. Několikrát přišlápne brzdu, objede skupinku postávajících hadrníků. Jakmile se před námi objeví silnice, otočí klíčkem. Zvuk motoru nás přenese do běžné reality.

„Vůz jsem koupil od emigranta,“ říká do předního skla. „Předtím jsem měl dva stejný, s oběma jsem havaroval. Mám štěstí, že mám slušnej důchod, takže až tenhle rozbiju, koupím si další. Začínal jsem s UAZem, pak jsem si vytunil Zrzavou lišku – Land Rovera, ale poslední léta už kupuju jenom toto. Vím, že v tom dneska jezděj nejhorší paraziti, ale já mám to auto rád. Proč jsem vám pomoh, ptáte se?“

„Zajímá mě to.“

„Dělám to běžně, když potřebuju výpomoc – oni jsou rádi, že si přivydělaj, a jinej by po mně chtěl desetkrát víc.

Čili! Jde o to, abyste mi pomohl naložit náklad v Táboře a vyložit ho na Chodovský tvrzi. Bude ho plnej auťák, ale zvládneme to najednou. Povezeme keramický kachle, hrnky – křehký věci, takže opatrně. K tomu oběd a pár korun navrch. Když to tak vezmete, vlastně spíš výlet. Nechcete si předtím zavolat ty svý zámečníky?“

„To má čas.“

„Baví vás, že se něco děje?“

„Přesně tak.“

„Ačkoliv taková blbost – stěhovat keramiku.“

„Každej výpad z Prahy je pro mě svátek.“

„Tak frčíme… Jestli to nestihneme za světla, přespal bych u známý, co je pro ni tenhle odvoz. Má tam galerii, jinak bydlí v Praze. Vy přespíte v autě nebo v baráku, podle toho. Ráno naložíme keramiku, už je zabalená, odvezeme ji, vyložíme a hotovo.“

Jakmile se ocitneme na dvouproudovce, stařík vystřelí do protisměru, s ošlapanou botičkou na pedálu protáhne svoji briketu kolem tří kamionů. Nárazník protijedoucího vyděšence míjíme o půl druhého metru.

„Zpožďujou se mi reakce,“ podotýká omluvným tónem. „Poslední léta cítím, že je tam pár vteřin renonc… Bejval jsem agilnější, víte.“

Načež postupně lízneme několik řad rychle jedoucích bouráků. Náš plecháč mezi nimi kličkuje jako raptor mezi tupými býložravci.

„Tak co?“ stočí po mně krvavá bělma.

„Úplně bezpečně se s váma necejtím.“

„Moje žínka se taky hrozně bála, dokud se mnou neabsolvovala první karambol. Pak tomu přišla na chuť. Našla, co marně hledala pěta­dvacet let ve mně, eche… Naučila se mít radost z řízení. Bourali jsme čtyřikrát, z toho dvakrát vážně. Kousek za Třebíčí přišla o chodidlo, ale nevzdala to – řídila s vycpanou kozačkou. Šestnáct let už je mrtvá.“

„To mě mrzí.“

„To vás nemá co, neznal jste ji.“

„Hm.“

„Každýmu autu dám jméno – tohle je Kleopatra.“

V Táboře nosíme

do Kleopatry těžké krabice. Když je vše naskládáno, zadekováno, ucpáno a zajištěno, usedáme do kumbálku za galerií.

Dědkova známá keramička je černovlasá špageta s noblesně ztýranou tváří a štíhlým šlachovitým tělem. Pětačtyřicítka, co používá jen nejnutnější make-up a nestihla mít děti. Při každém pohybu na ní cinkají řetízky, náramky. Nalévá nám kyselé víno.

O hodině našeho odjezdu nepadlo slovo, ergo tu možná přespíme. Chuj s tím, všechno se mi tu jeví normální, lidské, přirozené, byť mírně cizí.

Klepání na dveře – přichází keramiččina kámoška, okresní vědma se čtyřbarevnými vlasy. Sedne si a významně mlčí, snad abychom si všimli, že je úplněk či co. Pak si dá prvního panáka a už to jede. Řve smíchy, ukazuje na někoho v televizi, spílá mu, dalšího chválí, cpe se kupovaným koláčem.

Stařík se zvedá, chňapne mě v podpaží a táhne k odřeným sektorovým křeslům v koutě. Než žuchne do prvního, žádá hostitelku o něco ostřejšího.

„Neměl bych pít,“ sevře mi biceps, „mám tři smrtelný nemoci, kterejm to nesvědčí, ale copak to jde, když máme tohle?“

Odšroubuje uzávěr. Do nosu mi vletí odér čisté meruňkovice.

Nalijeme si, napijeme se, mlčíme.

Ženské si k vínu pouštějí Dana Landu.

Sotva o ně zavadím pohledem, mávají odmítavě rukama a volají: „No a co! My tu muziku máme rády, je to naše mládí a vostatní nás nezajímá!“

„Mňujo,“ vzdychne stařík,

„mládí… Mně eště nebylo devatenáct, když jsem se musel denně ohánět krumpáčem. To byly nucený práce pro Němce – zátarasy. Bydleli jsme v takovejch narychlo stlučenejch králíkárnách a měli jsme kliku, že nás hlídal wehrmacht, ne SS. Zima čtyřicet pět, konec byl ve vzduchu, nic nefungovalo. Abysme se najedli, žrali jsme havrany, žáby, ježky. Dostat havrana bylo těžký, malorážky byly pod trestem smrti zakázaný.

Pak přišlo povstání – něco jsme zaslechli, nic přesnýho, ale byli jsme mladý a řekli jsme si – zdrhneme!

Vrátili jsme se ze směny, předstírali spánek a čekali, až bude v boudě u drátů jenom stráž, dva untroficíři. Ty jsme svázali, dali jim do huby hadry, sebrali jim pistole. Na konci ubikací byla strážnice, tam byl důstojník. Toho jsme trochu zmlátili, ale slušně – tenkrát filmy nebyly tak surový a většina lidí byla slušnejch. Zkopali jsme ho teda, ale lidsky, a přivázali ho ke kamnům.“

„Ke kamnům?“

„Pro jeho dobro – kamna byly vlažný a venku zima. Než jsme mu zavázali pusu, chtěl po nás, abysme mu vyrazili pár zubů, jinak že mu nebude věřeno. Každej oficír je ze dvou třetin operetní hvězda, to je ta potíž. Byl tam s náma Robin, tomu vodvezli do Mauthausenu rodinu. Ten mu ty zuby vyrazil, pořezal si přitom klouby na kost.

No – utekli jsme. Z východu táhly rozbitý jednotky smíchaný s civilem a taky český a rumunský a kdovíjaký bandy. Z těch šel strach. Ale my potkali Rusy – ty nám dali najíst a rozdali nám pušky. Pušku je těžký vodmítnout, když je ti osumnáct. Takže jsme se s nima dostali do Prahy. Bylo to smutný, to vám řeknu. Velký okupantský zvířata dávno zmizely a zbyli tam jenom rekruti. Stříleli jsme vobyčejný chudáky. Pamatuju, jak jeden běžel k lesu jak zajíc, nenapadlo ho zahodit zbraň, tak po něm kluci práskali jak na střelnici. Dostal to do ruky, do ramene, furt běžel, tak ho nakonec musel někdo dodělat. Pak přišel rozkaz jet na Ruzyň – zajistit letiště. Poslali nás zjistit, jestli tam nezůstaly turbíny.“

„Letadla?“

„Jo, turbíny. Tak jsme jeli v pěti tancích a pěti náklaďácích – vpředu tank, za ním náklaďák, pak zas tank – náklaďák a furt. Proč, jsem pochopil, když do nás začala před Šárkou řezat dvacítka flak. Každej tank předjel před svůj náklaďák, zakryl ho, namířil a střílel, dokud tu dvacítku nerozstřílel. Pak se zařadili do kolony a jelo se dál. V Ruzyni schwalbovky dávno nebyly, zato tam byla pauza – polívka, vodka. Chtěli jsme jít domů, ale Rusové křičeli, ať si naskočíme, že jedou do Srbska. V Srbsku jsem nikdy nebyl, říkám si, navíc jsem tam měl bratra, co vodešel s rodičema na Balkán za prací, před válkou mě tam pořád zval, tak jsem naskočil na tank a hurá do Srbska.“

„Nemáte hlad?“ přitančí keramička, „nechcete chlebíčky?“

Koušeme klasické středostavovské chlebíčky.

„Kde jsem to přestal,“ dumá děd a dolévá mně i sobě. „Jo – do Srbska. No, přijeli jsme k Srbsku u Berouna, tam nám řekli: Jsme na místě, holoubci! Tady končíme! Tak jsem si pučil pramici a na tý pramici jsem dovesloval po Berounce do Prahy. Pušku jsem měl přes záda, aby se nenamočila. V Praze potom se ještě děly věci… Všechno se to vodehrálo hrozně rychle. Nám šlo v první řadě o to se někde najíst. Nacpali jsme se párkama a bramborem, až nám bylo špatně.

Pak to ovšem začalo. Čistily se baráky, nikdo nevěděl, kdo je kdo. Dodneška se ptám, proč jsem taky střílel do těch osmnáctiletejch wehrmachťáků, co utíkali a vodhazovali zbraně… Už se ňák vědělo, co se dělo v koncentrácích, ve spoustě rodin byl někdo popravenej, lidi se mstili. Někdo mi řek, že mýmu bratrovi rozmlátili na gestapu všecky prsty kladivem, pak se teda ukázalo, že to nebyla pravda. Ale vono není snadný se z takový zprávy aspoň trochu nezbláznit.“

„Věřím.“

„Je mi skoro devadesát a pořád na to nemůžu zapomenout. Ne na válku, ale na to, co přišlo po ní… Rusové nebyli žádný beránci, Vlasovci jakbysmet, Rumuni byli eště horší, ale Češi, ty snad byli nejhorší… Těhotnou Němku svlíkli, uvázali za ruce a za nohy na zábradlí a pod břichem jí rozdělali akorát tak malej voheň, aby to trvalo půl dne… Jiný vyřízli dítě a zašili do ní živou kočku… To víte, byli mezi nima kolaboranti, co se potřebovali vočistit, ale bylo mezi nima hodně normálních slušnejch lidí, do kterejch byste to neřek.“

„To se ví odjakživa, co umí člověk,“ říkám.

„Jenže vidět to je něco jinýho než o tom jenom slyšet. Válka udělá ze spousty lidí zvěř, to je jasný, ale tady žádná válka nebyla! Tohle dělali tátové od rodin, střední třída, ouřadové, drobný obchodníci, tramvajáři, jistě i nějaký kriminálníci, ale hlavně spousta mla­dejch – proč? Protože jim to doba dovolila.“

Ráno u kafe

se podobá všem ránům u kafe v cizím bytě. Závěsy jsou zataženy, vzduchem poletují moli, prach, slunce venku jede naplno, hlásí se pálení žáhy.

Keramička před nás klade bohatě pocukrovanou suchou bábovku a jde si ještě lehnout. Sežvýkáme ji, zapijeme minerálkou z lednice a jdeme.

Při zavírání dveří mrknu na jmenovku: Ak. mal. Eva Merxbauerová.

Motáme se jednosměrkami

ospalého města, najdeme hlavní tah, přidáme plyn a už to zase střiháme stotřicítkou.

„No – válka skončila,“ ožije dědek jako hrací automat, „a já chtěl jít študovat na techniku. Chtěl jsem konstruovat letecký motory. Zajímaly mě technologie, materiály, byl jsem žhavej do každý novinky. Vývoj šel dopředu, byly to fantastický léta. No, vzali mě aspoň na strojařinu. Když jsem kroutil druhej jár, přišel befel, ať se všichni studenti dostaví v tu a tu hodinu na tu a tu adresu. Rok padesát tři nebo čtyři – to byly takový léta.

Tak jsme tam přišli – normální kancelářská budova – a tam byly dvoje dveře, vpravo nabízeli vstup do lidový armády, vlevo brali k letectvu. Já měl rád ty motory – vlez jsem doleva. Prověrky, testy, základní výcvik, spousty teorie, buzerace, já začal na postu technika, pak výcvik na spárce, samostatný lety, potom pár let u letectva. Já byl komunista, dokonce přesvědčenej, věřící. A věřím tomu dodneška – nemusíte nic říkat, jsem dost starej na to, abyste se se mnou hádal.“

„Nemám důvod se hádat – je lepší věřit utopii než ničemu.“

„Každá víra je utopie, vy chytrej, a každá nevíra základ víry.“

„Pokud umíte na vrub víry vydělat peníze, nemáte si nač stěžovat.“

„Já si je na rozdíl od jinejch, co si je nakradli, opravdu vydělávám.“

„Věřím… S čím jste lítal?“

Stařec se narovná, vezme z přihrádky elektronickou cigaretu, obřadně ji obemyká fialovými rty. Dlouze bafá, vyvaluje rybí oči. Vypadá zase jako jeden z taoistických Nesmrtelných.

„Napřed výcvik na trofejních typech,“ ňafá, „Arada, Siebely, pak speciální školení na ruský typy. Já chtěl bejt řadovej stíhač, a taky se mi to podařilo. Začínal jsem v Milovicích, jenže pak přišla nabídka Aera Vodochody, jestli bych nevzal post zalétávacího pilota. Ať k tomu došli, jak chtěli, taková nabídka se neodmítá.“

„Jak dlouho jste to dělal?“

„Od chvíle, co byla do Vodochod převedená licenční výroba MiGů-15bis. Zalítávaly se stroje pro naše letectvo, šlo to do Egypta, Indonésie, do Sýrie, k Maďarům, Bulharům, do NDR a doplňovaly se stavy na Středním východě, tam ovšem dodávala licenční kusy hlavně Čína. Já měl patnáctku rád, byl to takovej malej rafan. Bylo v ní něco urputnýho.“

Sedím v Kleopatře,

poslouchám sípavou zpověď starce, co se mnou před pár hodinami vypil láhev meruňkovice, pak ještě řádku panáků whisky, spal čtyři hodiny a teď mi se sluncem v očích vykládá:

„Pak jsem měl konečně přejít na nadzvukový devatenáctky. Devatenáctky byly můj sen – předběhly svoji dobu. Už mi to při­klepli, když mi při jednom z posledních cvičnejch letů s patnáctkou UTI vysadila hydraulika a musel jsem sedat na břicho. Ten MiG potom naložili na tři náklaďáky, smontovali ho, vyklepali, natřeli a instalovali na betonovej sokl před vojenským učilištěm. Mně přiklepli částečnou invaliditu, naštíplá páteř a pár natrženejch orgánů. Po listopadu jsem se věnoval dovozu nedostatkovejch léků a homeopatik – žena byla doktorka. Takže mám peněz jak želez, ale co s nima? Za pár let mi bude devadesát, můj život jsme probrali – co vy? Děti máte?“

„Mám, ale nejsou na pořadu dne.“

„Nejste s nima?“

„Ne.“

„Chyběj vám?“

„Chyběly by, kdyby nebyly v pořádku, ale maj se dobře, dělaj, co chtěj, vídáme se, to mi stačí.“

„Co máte na pořadu, když ne rodinu?“

„Práci, zájmy, povinnosti.“

„Jste sám?“

„Víceméně.“

„Jsou ty moje otázky vlezlý, že?“

„Jsou, ale já nemám co tajit.“

„Pomůžete mi vyložit ty krámy na Chodovský tvrzi, nebo spěcháte?“

„Nespěchám.“

Vykládáme balíky na nádvoří. Tam se jich ujímá dlouhovlasý muž pavoučích pohybů v montérkách. Zapálí si s dědkem elektronickou cigaretu. Stojíme, klábosíme. Z nasládlého kouře, jímž jsme zakrátko obstoupeni, se mi zvedá žaludek. Směs chemických jahod, kiwi, ananasů nás obklopuje jako Alibabova jeskyně. Vítr je skoro na nule.

Nasedáme, jedeme do centra.

„Kde teda bydlíte?“ ptá se.

„Vyhoďte mě na MHD, to stačí.“

„Když už jsme tady, hodím vás tam.“

Poprvé se mě dotýká

pocit nepatřičnosti, když dědek dupne na brzdu dvě čísla před mým domem. Jako by věděl, kde bydlím. Nevylučuju ovšem, že jsem uvedl adresu v rámci chlastačky v Táboře.

„Otevření bytu máte vyřešený?“ zajímá se.

„To nebude problém.“

„A nevyřešíme ho hned?“

„Jak?“

Místo odpovědi zvoní na jeden ze dvou nepoškozených zvonků. „Pražská energetika, kontrola plynoměrů,“ skřehotá. Bzučák nás vpouští dovnitř.

„Kde jsou ty dveře?“ ptá se.

Ukážu na ně, jde k nim, mrkne na jmenovku.

„Vy se jmenujete František – jako náš nejslavnější stíhač!“

„František je jméno, příjmení tam nemám.“

„Máte pravdu. Když vás někdo bude chtít najít, najde si vás i tak,“ říká, skloní se nad zámkem, cosi hledá v kapse, vsouvá, měří, vysouvá, znovu vsouvá, načež je otevřeno.

„Mám bezpečnostní zámek,“ namítám.

„To máte. Pozvete mě na kafe?“

Podebraným okem oťukává kvartýr. Bere hrnek, koštuje instantní bryndu stařeckými rty, které vypadají jako obtažené tmavou rtěnkou.

„Čím se živíte?“ ptá se.

„Reprodukční grafikou.“

„Co po práci?“

„Čtu, trajdám nebo jsem v přítomnosti nějaký blízký duše.“

„Kolik máte těch blízkejch duší?“

„Ne tolik, abych s nima nemusel pečlivě hospodařit. Když se s někým zadaří osobnější ponor, musím ho nechat čtrnáct dní vychladnout.“

„Připadám vám drzej, viďte?“

„Připadáte, ale asi chápu vaši motivaci, tak mi to nevadí. Jenom ňák nevím, proč se mě na tohle všechno vyptáváte?“

„Ááá, jsem starej, zajímá mě život. Nalejte mi panáka, jestli máte, a já pojedu. Téma řízení pod vlivem vynechte, to je moje věc.“

Mezitím, co nalévám alkohol, prohlížím poštu. Zaujme mě úřední přípis od majitele domu. Otevřu ho. Říká, že se nám všem představuje nový majitel domu PhDr. Lemiš Jurgis a že se s námi rád pozná. V extra obálce je čistě pro mě dodatek, že se rozhodl můj byt rekonstruovat a budeme jednat o náhradě.

„Vypadá to, že jsem přišel o kvartýr,“ nadhodím.

„Copak?“

„Novej majitel.“

„Mě taky takhle kolikrát vyhodili, vždycky to bylo k dobrýmu. Máte kam jít?“

„Něco vymyslím,“ říkám.

„Kdybyste potřeboval odstěhovat, zavolejte. Stejně trávím v Kleo­patře celý dny – je to můj domov.“

PhDr. Lemiš Jurgis

se osobně obtěžuje ke mně domů. Úzký hranatý obličej, úzké hranaté brýle. Nepostrádá kouzlo tarantinovské figurky. Vedle něj stojí dle módy od Blažka oděný dvojník. Oba se bez rozpaků posadí do mých křesel, nohu přes nohu. Dr. Jurgis mi servíruje, co je upečeno. Odmítne se bavit o dekretu, relikt komunismu ho nezajímá, máme jiné veřejnoprávní normy. Jeho klient zde chce mít kancelář. Tady jsou kopie dokladů, to je vše. Odstupné dostanu. Budeme se o něm bavit, jakmile byt vyklidím.

Dostávám vizitku – zlaté písmo na pistáciovém podkladu. Dovedu si představit, jak dlouho z nich to odstupné budu páčit. Lemiš vypadá, že by raději zabil, než by pustil chlup.

Další náhoda mě potká

v podobě Karla Palmy, dávného kamaráda. Prskavě mi vypráví nad sklenicí IPY, že opouští nájem v Nuslích. Dává mi číslo na správcovou.

Volám jí. Pí Ponděláková funí do sluchátka jako živočich z jiné epochy. Mezi smrkáním, bučením, bubláním a častým nízkým jééé-e!, které nejspíš platí TV seriálu ječícímu v pozadí, mi oznámí, že je byt volný a ať se přijedu podívat. Na penězích se domluvíme na místě.

Beru sako a jedu. Na Jezerce zvoním u zdí obehnané patrové vily z let, kdy si úřednická honorace budovala umírněně romantická sídla.

Ponděláková je lenivá pětašedesátnice s lalokovitě povolenými rysy a slídivým zrakem. Typ, co zamlada žrala chlapy zasyrova. Neptá se, kdo jsem, co jsem, odkud přicházím. Stačí jí, když se na ni usměju. Belhá se za mnou do schodů. Pod střechou je obytná půda, k níž vedou bizarní schůdky. Okamžitě se mi zalíbí. Plácneme si a jdeme podepsat papíry.

Seženu krabice,

postupně jimi naplním předsíň původního bytu. Stojím nad pyramidou převázaných beden, nad pár kusy nábytku.

Zbývá vyřešit převoz. Auťák jsem dal pryč, stěhováci jsou mastný, léto kulminuje, známí jsou v Jihovýchodní Asii, ve Středomoří, případně se zašívají tak šikovně, že ani nezapínají telefon.

Nemůže mi nepřijít na mysl dědek. Vzápětí to zavrhnu. Obtěžovat pajdavého devadesátníka, aby se kvůli mně trmácel. V žádném případě.

Po druhém zazvonění se v dálce vylíhne suchý hlásek: „To jste vy, ano, rozumím – já vám to říkal. Odvézt, ale jo. Kdy a kam?“

„Kdykoliv podle vás – do Nuslí.“

„Pobereme to nadvakrát?“

„Jestli máte zahrádku, tak jo.“

„Nemám. Vezete postel, piáno?“

„Ne.“

„Sbaleno máte?“

„Jo.“

„Tak jedu.“

Za půl hodiny brzdí u obrubníku černý bombarďák. Postávám na chodníku mezi křesly, peřinami, bednami, obrazy v prostěradlech, rozmontovaným bicyklem. Dědek se vyhrabe z vozu, skáče o holích dozadu, otevírá dveře. Naházím to tam a jedeme s první várkou. V druhé zůstaly věci, co se nekradou – knihy, okopané kuchyňské židle a jeden ošoupaný, leč mimořádně pohodlný fotel.

„Kam to bude?“ ptá se.

„Na Nuselskou, tam vám ukážu.“

„Zamet vás, ani jste se neuprd, viďte?“ raduje se, tváře mu planou jak jablíčka.

„Taková je doba.“

„Nemyslete si ale, že to tu kdy bylo o moc lepší.“

„Nebylo?“

„Během devadesáti let, co žiju, ne.“

„Mimochodem,“ říkám, „už je mi hloupý, jak mě pořád někam vozíte, rád bych se revanšoval, jenže nemám jak.“

„Někdy si to vyberu, nebojte,“ stočí po mně kalné rybí bulvy.

To by mě zajímalo jak,

bručím, když tahám bedny do druhého patra. Stařec vykazuje vyšší zájem o moji osobu, než je přiměřené, to je bez debat. Jenže co já vím… Možná trpí samotou, pořád mu to myslí, chtěl by mluvit, nemá s kým. Je samostatný, živý, plný zájmu. Sbírá osobní informace. Proč ne.

Sedáme do auta, vracíme se pro zbytek. Stojíme na zebře. Přes přechod se nese nabouchaná ordinérní mladice. Mocná tetovaná stehna pod kratinkou sukní, cecky agresivně vztyčené.

„Tohle nízký světlo v podvečer, řeknu vám…,“ šeptá stařeček a vibruje, jako by byl pod proudem. „Svět je vobčas tak zajímavej, že se to nedá vypovědět. Jeden čas jsem měl zrzky – úplný prokletí! To víte – prachy, styky, zahraničí, chuť se bavit… Tuhý kozy když měla jako tahleta, byl bych jí dal všecko.“

„Mě přitahovaly neukojený vyděračky,“ říkám do hukotu motoru, „s nima muselo bejt všechno furt zanícený, citlivý, podebraný.“

„I s takovejma jsem zkoušel žít, to bejval tanec.“

„Někdy dost rychlej.“

„Kolik vám je?“ ptá se.

„Dvaačtyřicet.“

„No jo, mně když bylo tolik!“

„Není to špatnej věk,“ souhlasím. „Člověk má šanci eště něco změnit.“

„Co byste chtěl měnit?“

„Já nic, respektive možná všecko.“

„Změna je dobrá věc – občas se rozvést a tak.“

„To mi nehrozí.“

„Jste sám?“

„Jsem, proč se ptáte?“

„Jsem zvědavej, nerozčilujte se… Za měsíc stěhuju keramiku z Chodovský tvrze zpátky do Tábora, to byste se mi zrovna moh revanšovat.“

„Proč ne.“

„Ta moje známá je sama, muž se jí zabil, trochu ji rozveselíme, co? A když ne ji, tak aspoň sebe!“

S tím mě vysadí před domem.

Hledím za mizícím korábem s vetchým pilotem v kokpitu a začínám být v obraze: Merxbauerovou mi chceš podsunout, pasoune stará… Krákoravou bajadéru, milovnici Landy, umělkyni. To určitě!

Nastěhoval jsem se,

pokračuju v žití. Dům se místy rozpadá, ale podkrovní dvoupokoj se sprchou, k němuž mi byl přidělen klíč, je v pořádku. Z šikmé střechy ční dva trojhranné vikýře – moje okna.

Bábě v téhle cimře zemřel muž, Ing. Pondělák. Svěřila se, že si to tu upravil k nastěhování, když mu našli tu nemoc.

Ing. Pondělák zjevně věděl, co chce. Hůrka obsahuje svérázný bejváček obložený vitrínami napěchovanými fotkami, tužkami, kamením, sklenicemi všech tvarů a barev, vojenskými helmami, klobouky, nenačatými olejovkami, načatými lahvemi, železničářskými trumpetkami, rozbitými foťáky. Vzadu najdu zavařovačky plné v lihu naloženého komíhavého obsahu. Jedna je plná řídce chlupatých bezbarvých pavouků – na samolepce stojí pečlivým písmem: Galeodes graceus. V další jsou smotaní nějací červi. Ve třetí se na dně válí svraštělá chlupatina, připomínající uříznutý lidský penis; není to ovšem jisté, při dně je spousta kalu promíseného drobnými červenými korálky či kamínky.

V knihovně se střídá Havlíček s Páralem, E. A. Poe s Pivrncem, Ladislav Mňačko s Tartarinem z Tarasconu, odborná skripta s odrbanými kuchařkami, prastaré ročníky Playboye s Mladými světy.

Přístup sem není úplně bezbariérový. Napřed je třeba zdolat čtvery věčně mastné kameninové schody, a pak to hlavní – vstup do inženýrova hnízda.

Má formu šnekovitého schodiště či spíš točitého žebříku z tmavorudě natřených kovových profilů, drátů a desek. Zábradlí supluje jakýsi komplexní ochranný koš. Minimum svárů, maximum šroubů. Pocta Karlu Zemanovi, Julesi Verneovi.

Když lezu vzhůru, buď se to houpe, nebo protáčí kolem své osy, nejčastěji obojí najednou.

Zapnu počítač,

připojím se k síti. Otevřu poštu, naťukám pár odpovědí, poznámek, proseb, omluv, díků, zkontroluju kšefty, odešlu smlouvy, mrknu, co ISIS, DARPA, Boston Dynamics, co sopka v Yellowstonu, pozdravím několik známých, nechám běžet aktualizace – a jsem doma.

Vyhledám Galeodes graceus – solifuga egejská, skutečně hnusný tvor. Zlověstnější než škorpion a ohavnější než nejohavnější pavouk.

Nebožtík inženýr

odtud ještě docela nevyšuměl, tvrdil mi Karel Palma, bývalý kolega, jedináček z vily, dobře živený epileptik, co tu bydlel z nejasných důvodů přede mnou. Ten tu dle svých slov vydržel necelých šest neděl – úzkost, neklid, ataky, noční můry, zlé síly, elementálové.

Poprvé jsem na nebožtíkovo lože ulehl s jistým očekáváním. A, pravda, s lahví po ruce. Nic se nedělo. Usnul jsem. Od té doby lehám na inženýrově posteli, žiju obklopen jeho předměty a nic zvláštního nepozoruju. Pravda, sny tu doznívají extrémně dlouho. Když si nedám pozor, budím se zavalen vazkou černotou. I v bdělém stavu občas drahnou dobu přetrvává pocit akutního útoku na podstatu mé psychiky, byť těžko říct, odkud přišel. Lze to však zažehnat bdělou činností.

Tlumit sny, shánět práci, stahovat filmy, žižlat koupenou pizzu, udržovat pár přátelských vztahů, tu a tam s někým prochodit noc – jiné starosti nemám. Někdy udeří samota, ale snadno se zažene s někým, kdo má právě čas. Tak snadno, že se do ní vzápětí zatoužím ponořit co nejrychleji zpátky.

Na střeše rachotí letní déšť,

vzduch je plný pylu, zmáčeného hmyzu. Házím na sebe nepromokavou bundu, vycházím ven. Standardní plískanice se zvolna mění v studenou průtrž. Na Nuselské míjím vietnamský obchůdek. Vběhnu do krámku, předvedu maličké Vietnamce svou zmoklost, což ji spolehlivě rozesměje. Házím do igelitky balený chleba, rajče, čedar, rybičky.

Když vylezu zpět do lijáku, spatřím psa. Zablácený zplihlý chlupáč se opírá buď vysílením, buď následkem nemoci o patu zabláceného zábradlí. Jdu zpátky do večerky.

„Nemáte vodítko na psy?“ ptám se zřejmě hloupě.

„Mám vodítko psy, umelá kost ke kousání, konservy, gránule,“ ukazuje, „a taky to vinó, co rád pijete!“

Vyjdu s vodítkem, vínem a psími pokroutkami. Zkouším hafana odvést, ale je tak zrychtovaný, že ho vezmu do náruče a donesu domů. Není z nejlehčích.

Sprcha se mu nelíbí, ale jinak to nejde. Utřu ho, dám mu deku na zem, přistrčím misku s granulemi, kouskem kuřete, s vodou. Vodu okamžitě vylemtá, zbytkem pohrdne a svalí se.

Jdeme spát, ráno se uvidí.

A ano:

pootevřel lednici, šunka byla vysoko, tak aspoň v předsíni ožvýkal sandál, zvrhnul vodu, pochcal deku a s cudně zalomeným okem teď čeká, co bude.

Přesně tohle jsem nechtěl – psa. Nezlob se, kamaráde, seš sympatickej, ale pozejtří jdeme na veterinu.

Tam se nás ujímá mladice s orangutaními rysy. Bere pejska, po­drobí ho prohlídce. Zjištění – chlupáč má čip, je fit a má neskutečně pravidelný chrup.

Nezúčastněně přihlížím. Z čiré nudy mrknu do registrace. Na­jed­nou zůstanu, jako bych dostal ránu. Majitelka psa – Ak. mal. Eva Merx­bauerová, Pod Vilami 4, Praha 4. Ak. mal. Merxbauerová? Tahle?

Prosím, zda bych mohl psíka předat majitelce sám, protože ji znám. Mladice kývne s tím, že jí napřed zavolá.

Z druhé strany někdo říká: Kjá ují, mužíš, ešiši tóó, tak vam máác!

„Tak ho k ní vezmete? Tady je adresa, prej vás taky zná – bude doma,“ hlásí mladice.

Podepíšu papír a jdeme. Čipař radostně vrtí ocasem. Merx­bauerová, která ke všemu bydlí pár minut ode mě? Může to pořád ještě být náhoda?

Umělkyně se ukáže být

vlažnou majitelkou. Dá tulákovi ňuňana, bleskově se s ním pomuch­lá, načež ho pustí ze zřetele.

Je to opravdu ona, dědkova známá. Ženská z galerie v Táboře.

Chvíli sedíme, tlacháme. Žoviálně mi nalévá medovou whisky, v pravidelných intervalech mi děkuje za psa. Je zavalena prací, hrnce a kachle se prodávají, ale nemá čas na svoji tvorbu.

„Já už nemám čas ani na ty svý milouny_,“_ dodává, „znáte to.“

Usrknu sladké kořalky, ptám se, jak se má dědek.

„Smrťák je složitej případ,“ mávne rukou.

„Vy mu říkáte Smrťák?“

„Všichni mu říkaj Smrťák, prej to vzniklo v době, kdy skoro nepřežil pád ňáký stíhačky… Sousede, měla bych na vás velikánskou prosbu… Jestli byste mi jednou dvakrát týdně nevyvenčil toho mýho chlupáče,“ ukazuje na čtyřnožce.

Kývu, že ano.

Akademička hned kuje železo – zrovna dneska má po páté domluveného milouna, tak jestli bych rovnou nevzal psa k sobě, granule dostanu.

Vyrábím kladnou odpověď, prohlížím si ji. Přes našedlou pěšinku v matně černých vlasech, přes drobné vrásky kolem úst a na čele je to žádoucí ženská. Čas už na ni sáhl. Má co dělat, aby to stihla – čeká ji osm až dvanáct let plných vůní, pachů, milounů, a pak utrum.

Drbu hafana pod krkem,

vedu ho na luft a lámu si hlavu, jaká je spojitost mezi výtvarnicí, Smrťákem, tímhle chlupatým kumpánem a mnou.

„Řekni – uvázali tě tam schválně, abych si tě všim?“ ptám se ho.

Radostně přitaká, pohodí ušima, bujně povyskočí.

„Neuvázali,“ namítám. „Do tý večerky jsem šel nečekaně. Vevnitř jsem byl minutu. Dá se během minuty narafičit pes u klandru? Notabene promrzlej? Udělá tohle normální majitel svýmu chlupáčovi?“

Pes kýve.

Nesmysl, říkám si. Je to celé omyl. Byť je z druhé strany fakt, že akademička bydlí na dostřel od Jezerky. A že se zná se Smrťákem, kterého mám pořád za zadkem.

Jdeme s ušákem na vrch Bohdalec. Břízy vydechují omamně čerst­vou vůni. Pes šťastně bagruje v hromadě plesnivých hadrů. Starší potetovaná zubatá lidojedka s vlkodavem na špagátě se na nás široce usmívá. Táhnu ho za obojek pryč, volným krokem zpátky k Jezerce.

Koukám z okna,

upíjím kolu s fernetem a snažím si urovnat fakta. Za prvé – Merx­bauerka. Za druhé – tenhle bejvák. Jak jsem k němu vlastně přišel.

Beru telefon a volám Karlíka Palmu, toho, co tu krátce bydlel přede mnou.

„Anó,“ hlásí se poněkud vyděšeně.

Po úvodních frázích se ptám, kde vlastně vzal tip na tenhle podnájem. Odpovídá, že od strýce – Karel měl doma přechodné problémy a kdesi cosi. Ptám se, jak se ten strýc jmenuje, že tu je hromada složenek na cizí jméno, což je lež.

„Jmenuje se Rašna.“

„Je tu adresa, mám mu to přeposlat?“

„Klidně to vyhoď, ať zacvaká penále,“ chrochtavě se rozveselí.

Zjistil jsem, že Karlík nemá strýce v lásce, toť vše.

Jediný, kdo sleduje jasný cíl, je Smrťák. Ten něco chce. Něco, v čem hraje roli Merxbauerka.

Rozhodně po něm úvodem dalšího setkání budu chtít, ať se buď vymáčkne, nebo přestávám být k dispozici. Tak mu to řeknu. Přiznej barvu, dědku! O co tady jde?

Nepřekvapí mě,

když napozítří odpoledne zvoní telefon. Překvapilo by mě, kdyby nezvonil.

„To jste rád, že mě zase slyšíte,“ chlestivě se pochechtává Smrťák.

„To jsem.“

„Naotravuju se, že?“

„Asi něco chcete.“

„Chci vám poděkovat, že jste Evě zachránil psa, ona na něm visí.“

„Rádo se stalo.“

„Pamatujete na naši poslední řeč?“

„Heleďte – chci slyšet, o co jde. Když ne, nepočítejte se mnou.“

„Cloumá s váma zvědavost – ideální,“ raduje se. „Neuslyšíte to, ale rovnou uvidíte!“

„Co?“

„Dozvíte se.“

„Kdy?“

„Třeba hned. Někam v rámci Prahy zajedeme a my vám předvedeme, co jsme měli na mysli.“

„Kdo – vy?“

„Já a kolega, kterýho cestou nabereme. Hele – leccos jsem pro vás udělal, abych vám pomoh, tohle je proti tomu maličkost.“

„Tak jo, jedeme.“

„Doufal jsem, že to řeknete.“

Zubatá Kleopatra

čeká dole. Dědek ví, že jsem tu, kdo mu to asi nahlásil? Jdu k autu klidně a pomalu, stařík sedí, lysá červená hlavička mu svítí v poledním světle. Dveře klapnou, vyhoupnu se na přední sedadlo, pokouším se zapnout pás.

Mlčky nastartuje. Promotáme se rychlými uličkami jako v akčním béčku. Prudkou zatáčkou se napojíme na Nuselskou. Doopravdy to ale rozpálíme až na Jižní spojce. Předjíždíme jeden náklaďák za druhým, kamióny troubí, Smrťák se šklíbí jako uličník.

„Bojíte se?“ táže se.

„Dost,“ říkám. „Což je ale daň za zážitek z vašeho způsobu jízdy, nesrovnatelnýho s žádným jiným.“

„Faktem je, že při mým způsobu řízení určitě neskončím někde na ARU s vývodem z boku. Vtipně uzavřít osud, víte? Ale nebojte, když někoho vezu, kontroluju se.“

„Přemejšlím, jestli jsem znal někoho, komu se to podařilo – vtipně. Znal jsem jednoho, co si vybrousil šroubovák do špičky, nasadil si ho na srdce a nalehnul na zeď. Potom jinýho, co v osmapadesáti poprvé v životě nased do dvoumístnýho sportovního letadýlka, řídil kamarád, odstartovali, nabrali vejšku, motor vysadil a zřítili se. Pak ještě jednoho – ten se pověsil na viaduktu tak, že nohama po kotníky coural ve vodě. Počítal, že tamtudy pojede jeho milá, co maká u říční policie.“

„Jela?“

„Nejela, místo ní měl službu brácha tohohle voběšenýho, taky policajt, našel ho ten.“

„Hezký smrtě… Ta první je navíc heroická. Zkusíme střihnout kolonu, jste zapnutej?“

Predátor míjí nasrané škatule.

„Kam vlastně míříme?“ ptám se.

„Do Hodkoviček pro kolegu a pak až do Lysolajů.“

„Tam jsem kdysi jezdil za jedním farářem,“ podotknu.

„Jste katolík?“

„Nejsem, měla to bejt příprava na svatbu v kostele – tu si přála bejvalka, moc jsme ale s katolicizmem nepokročili – von totiž pálil ve farním sklepě nevídaně dobrou slivovici.“

„Takže vás na svatbu připravil dokonale, chche. Manželství vydrželo?“

„Ne.“

Poté se Smrťák odmlčí. Radím si v duchu posloupnost jeho dotazů a následných událostí. Dávají perfektní smysl, pokud si potřebuje ověřit, že zájmová osoba je solitér, do práce fyzicky nechodí, závazky nemá, bydlí sám, nebude nikomu scházet.

Ožíračka u akademičky – už tam ze mě leccos vytáhl. Potom řeči u kafe při stěhování. Nakonec ten pes, na němž Merxbauerka zjevně až tak nevisí. Proč to všechno? K čemu tak úporné konání u chlapa, co už má život skoro za sebou? Co v Lysolajích? Ve vlhké díře plné komárů, spodní vody, ponurých starých stavení? Proč tam? K čemu nějaký kolega?

Sjíždíme z hlavní,

hučíme Modřanskou, zahneme doleva a ženeme se asfaltkou mezi stromy. Neztenčenou rychlostí projíždíme mezi domky. Pak křižovatka – na té stavíme.

Zpoza autobusové zastávky vystoupí chlap v šusťákové bundě, jde k nám, otevře zadní dveře, zabouchne. Je cítit syrovým vzduchem, zánětem dásní, vazelínou, lhostejností k vlastnímu tělu. Na očích má kouřové brýle.

„To je mladej,“ ukáže na mě dědek. „Tohle je mistr Rašna.“

Rašna, vzplane mi v mozku. Rašna!

„Řeč zvládá líp než praxi,“ to mluví Smrťák o mně, „ale umí improvizovat – moh by to zvládnout.“

„Jakej má důvod to zkoušet?“ řekne suše Rašna.

„Žádnej,“ chrchlá dědek, „což je dobře.“

„Můžu vědět, o čem je řeč?“ vpadnu jim do řeči.

„Vydržte,“ konejší mě Smrťák. „Netvrdím, že nebudete muset překonat menší šok, ale nervy snad máte dobrý. Jestli chcete něco na zklidnění, stačí říct.“

„Vezete mě do zámku hrůzy?“

„Vezeme vás do domu, kde má tady kolega pracovnu.“

Hotovo, říkám si. Dva prokazatelní psychopati si mě vytipovali, podchytili a teď mě mají.

Zastavujeme

před neudržovanou vilou s kulatým štítem, hrubou omítkou, s několika úzkými tmavými okny.

„Jsme tu,“ hlásí dědek.

Rašna je venku první. S podivem vidím, že to, co vypadalo jako sluneční brýle, jsou fialové kruhy pod očima. Vyplňují celé očnice. Ze dna vrásčitých temných koláčů blikají neuhýbající bezbarvé duhovky.

Odemyká branku.

Mám dojem, jako by byli nesví. Dokonce rozrušení. Jako by váhali, zda to celé nezrušit. Strašně se jim najednou nechce.

Jdu za nimi, v kapse žmoulám pepřový sprej. Stoupáme po příkrých zahradních schodech. Ze všech stran se na nás vrhají košťata angreštů, divoká pláňata, lepkavé houštiny, sežehlé kštice trav.

Kysele se potící Rašna odemyká vchod. Vstupujeme do haly, jdeme chodbou obloženou vlhkým dřevem. Procházíme domem, sestupujeme po schodech na betonový dvůr. Přistupujeme k plechovým vratům, po odemčení vstupujeme.

Jsme v místnosti na způsob garáže – police s plechovkami, přepravkami, s plastovými láhvemi. Spousta beden, zmačkaného alobalu, papírů, plastových obalů. U zdi pár svářecích souprav.

V polici nad umyvadlem kelímky, jelení loje, karafy, šminky. K čemu rouge, chanely?

„Posaďte se,“ říká Smrťák a přistrčí mi židli v momentu, kdy se mě poprvé dotkne opravdový strach.

Přisunu židli zády k bedně, uvnitř které jsem zahlédl kovovou trubku. Nenápadně spustím pravici do bedny, nahmátnu ji. Je ocelová, zamaštěná, těžká. Rašnu vezmu přednostně, Smrťákovi stačí podkopnout berle.

Ti dva mě mezitím

pouštějí z hlavy – hmoždí se s otevíráním posuvných vrat do sousední místnosti. Vypadá to, že je třeba navolit kód zámku. Smrťák to zvládne, Rašna chytne madlo, trhnutím otevře.

Jsou uvnitř, tiše rokují.

Až někde v mezimozku, v šišince cítím pětatřicet let staré trauma – úpornou modlitbu, aby v pohádce Netvor v studni nenastala chvíle, kdy Netvor vystrčí hlavu nad okraj skruže.

Dveře se hnou. Smrťák s Rašnou vyvážejí zevnitř pojízdné lůžko s dlouhým předmětem přikrytým plentou. Stařík lape po dechu, utírá si pleš pokrytou jaterními skvrnami. Od stropu se ozývá pravidelné duté třepetání, možná klimatizace.

Rašna odkryje plast – pod ním se bělá tělo. Mrtvola vypadá příšerně čerstvě. Bílá ruka spadlá přes okraj má přirozenou elasticitu.

Kdybych chtěl či mohl v tu chvíli něco udělat, stejně bych nehnul prstem. Jsem paralyzován nečekanou přítomností smrti.

„Jste v pořádku?“ ptá se Smrťák.

„Nevím,“ řeknu.

„Zkuste vstát,“ vybídne mě.

V modrém světle výbojek leží nějaká žena. Vlasy zcuchané do čela, nejistě střižená ofina, možná paruka. Nelze určit, zda je to model, či člověk. Pokud člověk, hluboce spí. Mrtvé to, zdá se, není. Tělem tu a tam proběhne sotva postřehnutelný zácuk.

„Pojďte blíž,“ nabízí dědek.

Jdu blíž. Na tyč v bedně jsem zapomněl.

Zblízka je to jasné:

je to loutka. Neživá, nijaká, mírně zjednodušená tvář. Přesto má v sobě cosi bolestně naléhavého. Přitahuje mě trýznivým kouzlem. Je přikrytá prostěradlem, bosá.

Cítím sucho v krku. Cítím, jak mi krkavice škrtí vlna paniky. Čím déle na ni civím, tím mi připadá konkrétnější, krásnější, neblaze povědomá. Přitom čeho se bojím? Nanejvýš ta věc umí chodit, pokud to vůbec nebude jenom nějaká larva na jedno použití.

„Dobrý?“ ptá se mě Smrťák, v očních váčcích slepičí krev a ledové střepy. „Dejchejte zhluboka, chcete napít?“

„V pořádku,“ odpovídám, „ňáká loutka. Povedla se vám. A co?“

Smrťák mi podá placku kořalky – přihnu si.

„Není to člověk – klid,“ říká zbytečně. „Detaily probereme později. Nečekejte nic světobornýho. Klidně se eště posaďte.“

„Tak dál,“ řekne Rašna.

Sklánějí se nad tělem. Jejich hlasy zní jako tlumené bublání, neartikulované drmolení.

Připojují figuru několika kabely k počítači. Dědek přistrká otlučenou kovovou hrazdu, zavěšují na ni pytlíky s infuzí nebo s čím. Zapichují do figuríny jehly, nahlížejí jí pod víčka.

„Bude to trvat,“ hlásí Smrťák a belhá se ke mně. „Doprovoďte mě ven, kolego, sotva lezu. Zapomněl jsem si v autě foťák.“

Pociťuji jakousi bdělou,

na všechno připravenou lhostejnost. Stojíme u auta. Smrťák mi svírá ruku: „Jste úplně bílej, koukejte se dát do kupy, potřebujeme vás… Za hodinku bude všecko na vás.“

„Na mně?“

„Pochopíte vzápětí. Zaručuju vám, že se nebudete nudit.“

„Proč já?“

„Je pozdě se ptát, teď musíte jednat. Předpoklad je trpělivost, čas a hlavně zvědavost. Bon pro vás – zvědavej jste jak vopice.“

„Vy ne?“

„Já taky – proto vám důvěřuju.“

„Na základě čeho?“

„Na základě prvního dne – přespal jste, kam vás nohy donesly, vzbudil jste se v morový chýši, ustál jste to, zvolil správný řešení.“

„O tom teď právě pochybuju.“

„Změníte názor. Pojďte.“

Stoupáme zase tou příkrou zahradou, klesáme na dvůr a do haly. Dveře druhé místnosti jsou dokořán. Uprostřed pod lampou někdo sedí na otočné sesli. Rašna ji otočí ke mně.

Vidím ke straně zhroucenou bleduli. Sedí, dýchá. Na sobě sukni, baloňák.

„Vstaň,“ řekne Rašna.

Holka vstane.

„Tohle je člověk, budeš mu říkat Ef,“ ukáže na mě. „Je to zkratka – Ef. Půjdeš s ním, rozumíš. Řekni Ef!“

Loutka otočí hlavu, pohlédne na mě. Její perleťově matné, jakoby šlemem potažené oční koule se párkrát protočí. Skrz mázdru se provalí temné čočky, zaostří se. Zírá na mě a mlčí.

Cítím dokonalou prázdnotu.

„Takže,“ naváže Smrťák,

„tohle jsou barely s provozní kapalinou, ty vám přivezu domů. Kapalinu je třeba jednou za čas vyměnit. Přes filtr – teď mluvím k vám! Musí být absolutně čirá! Povrch je syntetická kůže, astronomicky drahá. Potřebuje výživu – musí se denně mazat. Konkrétně tímhle krémem, umí to sama. Jestli nastane jakýkoliv problém, okamžitě mi volejte, vyřeším to. Co ještě?“ obrací se k Rašnovi.

„Zatím všechno. Je nutný počítat s občasnou prohlídkou.“

„Boty!“ ťukne se do čela stařík, sáhne na regál, vyndá z krabice tmavorudé šněrovací křusky, jednu po druhé jí je opatrně nazuje, revmatickými prsty zašněruje.

„Taky si musí opatřit nějaký slušnější hadry,“ dodá, „nebude chodit v tomhle. To nechte na ní,“ otočí se ke mně. „Sama si vybere, co bude chtít.“

„Kreditku ovšem nemá,“ podotkne Rašna.