2. Konverze

A tak jdete bok po boku

Lysolajským údolím. Postava vedle tebe svižně rázuje, chvílemi mírně vrávorá. Problém jí, zdá se, dělají zvýšené obrubníky. Tu a tam škrtne podrážkou o žulu. S lupnutím prolamuje kolena.

Máš co dělat, abys jí stačil. Neodvažuješ se na ni promluvit, abys ji třeba nějak nedestabilizoval, nezměnil nastavení. Jít a mlčet je divné, nicméně asi nejlepší řešení. I tak pociťuješ vrcholný nelad. Pálení žáhy, nauzeu, celkovou vnitřní nevyváženost a hlavně úporný fyzický odpor. Prostor se ti houpe před očima.

Vlevo les, vpravo vily, privátní hotely, tmavé mazlavé pozemky. Sem tam pancéřovaná brána, za ní střecha milionářské pevnosti.

Drobný déšť, mlha. Jméno ulice nikde žádné. Korony veřejného osvětlení zahýbají v oblouku do neznáma. Vzduch voní silicemi, esencemi, jehličím, mokrým štěrkem, nevyvezeným odpadem a doutnajícím plastem. V zahradách hopkají ptáci. Nacucané jehnědy přetékají přes kovové ploty.

„Pardon,“ ozve se bytost vedle tebe mlaskavě gumovým hlasem – jako by hovořila zpod plynové masky. „Dlouho éfr – áff… jsem nemluvila, to se, prrf, zlepší… Jste ze mě neklidný? Jsem nápadná?“

„Jste v pořádku,“ řekneš tónem, jaký jsi u sebe dosud neslyšel.

„Nemám informaci, kam jdeme.“

„Já taky ne,“ říkáš.

Osmělíš se pohlédnout jí do tváře. Mírně zdvižený nosík, pleť suchá, matně nažloutlá. V podstatě fešný profil. Na makovici drn vlasů sčesaných do čela.

Švihem k tobě otočí tvář. Z obličeje děsivě podobného lidskému na tebe hledí prázdné panenky. „Neobávejte se,“ huhlá. „Bude to lepší… Hydratace, koupel, úprava oběhu. Dnes vydržte transport, pak to bude lepší, hm.“

„Můžeme jít pěšky?“ ptáš se jazykem, který jako by nefandil samohláskám.

„Jak daleko?“

„Podél řeky, přes most, kolem nádraží… Pět – šest kilometrů.“

„Lepší jet autobusem,“ zabublá.

Dojdete k zastávce

v zatáčce pod vilami. Jste na ní sami. Déšť ustal. V pouličním světle má vše kolem vás barvu třpytivé moči. Z mlhy vonící spáleným dřívím vystupují zábradlí, ploty, hromady tvárnic, zaparkované vraky aut, červeno-bíle pruhované zábrany kolem výkopů. Na kopci nad vámi září osvětlený kostelík svatého Matěje.

V listí se honí vítr. Na postavě stojící vedle tebe občas ve větru zabrká plášť.

Stoupneš si bokem, abys na ni nemusel koukat. Vlny husí kůže ti putují od krku ke kříži. Je ti, jako bys požil plejádu alkaloidů z čeledi datura. Atropin, skopolamin. Aktivní nevolnost, která není pod kontrolou.

Zčistajasna v tobě vybuchne rozhodnutí. Ať je to, co je to, nechceš to. Tasíš telefon, po straně mačkáš Smrťákovo číslo. Je mimo signál. Držíš zahřátou placku v kapse, co chvíli zkoušíš další telefonát.

„Jsou rádi, že se mě zbavili,“ podotkne společnice ztraceně. „Vydržte pár dní – prosím.“

V dálce se ozve hudrování naftového motoru.

„Jede autobus,“ huhňá. „Nastoupíme a pojedeme, ano?“

Matně zářící krabice

brzdí. Nastoupíte. Vzadu pár halasících skupin, vpředu několik solitérů úporně zabraných do pozorování krajiny. Sedáte doprostřed. Houpáni v horkém nálevu rozpačitého mlčení hledíte do tmy.

Měj rozum, říkáš si, jde o něco z tohohle světa. O něčí vyražení, fór. Vyklube se z ní Smrťákova pravnučka, srandistka, schovanka, divadelnice, studentka, stážistka, zkrátka živá ženská. Zasmějete se, dáte si cider a pustíte si muziku.

Bytost se frkavě zasměje, jako by věděla, co ti táhne hlavou.

Mám tě, potvoro! Stroj by reagoval jinak. Zlehka jí hodíš ruku kolem ramen. Nehne to s ní. Je absolutně zticha. Občas vdechne, vydechne, z úst jí vylétne krátké: „Aa,“ když náprava drcne.

Sundáš ruku, maně si prohlédneš její profil. Nosánek má výtečný – přidrzlý raťafák, francouzsko-italský šňupec. Jasná věc – normální ženská. Hraje to skvěle, to jo. Přesnost v pohybech, nepředvídatelnost, toporné reakce, nejistota.

„Máte jméno?“ ptáš se.

„Ou – nemusí vadit, když mlčíme,“ informuje tě.

„Jmenujete se nicméně ňák?“ trváš, nevěda čeho se chytit.

„Jsem Uma Druhá.“

„Proč Druhá?“

„Druhý prototyp. Uma – Umělá žena.“

„Kde je první prototyp?“

„Nevím. Jsem váš společník – nic víc.“

Její akustika připomíná starodávnou dětskou hru, kdy jeden huhňá do trubky zábradlí, zatímco druhý tiskne ucho k otvoru o deset metrů dál. Vlhké mlaskání a nesrozumitelné dozvuky – to musela trénovat dlouho.

„Vynasnažím se vás nezklamat, byť nevím, co ode mě čekáte,“ říkáš.

„Vynasnažte,“ odvětí hlubokým prsním basem.

„Vy máte rozsah, panečku.“

„Tři a půl oktávy.“

„Má poklona.“

„Co je má poklona?“

„Vyjádření pochvalné emoce.“

„Ne,“ odvětí, „to znamená, že se klaníte – komu?“

„Vašim třem oktávám.“

„My teď jedeme kam?“ mění téma.

„Ke mně domů.“

„Ano. Tam se dám do pořádku a asi půjdeme spát.“

„Spát?“

„Vy nespíte?“

Otázka tě vyleká, potěší, vyleká a znovu potěší. Jedno je jasné – je to holka. Lidská samice, homo erectus. Proč a nač to hraje, je v tuhle chvíli buřt.

Zbytek jízdy proběhne bez dalších pokusů o rozhovor. Lidská náplň nočních spojů je zaujata hýkavým bordelem a elektronickou komunikací. Stačí odvést schovanku do bezpečného kouta na zadní plošinu. Přece jen se totiž chvílemi stylizuje trochu střeleně. Cuká hlavou, škytá, nepřirozeně protáčí pravou lopatku. Opřeš se břichem o tyč, ona též.

Hledíte ven. Na Nuselské je rušno. Jekot, hádky, městská policie, halekání, obviňování, strkání, sanitky, řinkot skla. Barový, drogový a kapsářský sektor má provozní špičku.

Na výhybkách to s vámi tvrdě hází.

Procházíte parkem

k tvému bydlišti. Protahuješ krok, abys kompenzoval výkon amazonky. Kráčí jako na jehlách – rychle, exaktně, nezničitelně. Co je to za kafkárnu, říkáš si. Kdo tě k tomuhle, bláznivko, přemluvil?

Rozhlížíš se, jestli si někde poblíž v zaparkovaném offroadu neprskají do dlaní dědek s Rašnou. To by mělo konečně smysl. Vidíš však jen zmáčené jilmy, hloučky povykujících nočňátek, prázdné Fabie.

Z mlhy se vynoří dům, kde bydlíš.

V přízemí pach připáleného zelí hlásí, že je Ponděláková po večeři a nasává víno od Vietnamce.

Stoupáte po schodech.

Před nebožtíkovým schodištěm zaváhá. Aby ne, před ním zaváhá každý. Mrkne na tebe. Pokrčíš rameny, ukážeš vzhůru. Vteřinku zírá do prázdna, pak se chytne kovových úpon, odrazí se a vyšplhá po ochranném koši zvenčí. Trénovaná lýtka, funkční pohyby, posilovna, aikido, musado, lezení po skalách, výrazový tanec, plavání, tak něco.

V předsíni shodí boty, kabát, šálu. O dvě čísla větší svetr si ponechá. Až teď si všimneš, že držela celou dobu bachratou plátěnou tašku. Přidřepne k ní, štíhlou rukou se prohrabuje v tubách, kartónech.

„Smím jít někam, kde budu sama?“ buhňá s obličejem skloněným k obsahu.

„Samozřejmě,“ říkáš. „Koupelna je vpravo, světlo vlevo.“

Pečlivě nasloucháš,

jak chrastí předměty sypané ze zavazadla, jak šustí odhazované svršky, jak funí, tiše jíká, ťuká kartáčky, cinká plechovkami. Pouští vodu. Snad až moc naplno a hlavně dlouho. Nač, doboha, tolik vody?

Hlavně klid, říkáš si. Chvilku tu hru budete hrát, načež s ní začneš mluvit jako člověk, udeříš na citlivou strunku, rozesměješ ji, rozpláčeš, zkrátka to vzdá – a pak? Popijete, pohovoříte a doprovodíš ji na nočku, případně zacáluješ taxi.

Vyndáš ze skříně láhev wild turkey. Odkroutíš uzávěr, dáš si důkladný hlt.

V tu chvíli vstoupí do pokoje. Praští sebou do křesla, mrskne nohu přes nohu. Triko, sukně, tlusté ponožky. Umyté vlasy střapatě trčí kolem bledého obličeje. Trocha krému, make-upu nebo čeho. Každopádně z ní teď vyzařuje přímo dračí krása. V garáži vypadala jako mrtvola, cestou jako sádrová socha a teď toto.

Raději si znovu přihneš.

„Dáte si taky?“ ptáš se.

„Co si dám taky?“

„Alkohol.“

„Dám si.“

Naléváš jí. Pokusíš se s ní přiťuknout, což ignoruje. Uchopí sklenku, zakloní hlavu, vystaví bílé hrdlo, zvrhne ji do sebe. Ohryzek vykoná krátký pohyb.

„Á,“ řekne „Alkohol mám ráda, příjemně zahřívá.“

To věřím, kotrmelíno. Vstřebáváš ho, jak vidím, s nadšením. Reflektory ti svítěj jak chřestýšovi.

„Hele, hrajete to fakt věrohodně,“ chválíš výkon. „Chvílema z vás až jde strach.“

„Strach?“

„Jste hodně přesvědčivá.“

„Nerozumím.“

„To nevadí.“

„Jak to, že nevadí, když nerozumím?“

„Myslím, že rozumíte… Heleďte, dal bych v tomhle stylu ještě hodinku a pak to zrušme, což? Až si budeme normálně povídat, zajímalo by mě, kdo přesně je Smrťák, kdo je Rašna, co to všechno znamená a proč zrovna já…“

„Smrťák je můj náhradní otec. Zřejmě jste se mu jevil jako vhodný objekt.“

„Objekt?“

„Mm.“

Možná je nafetovaná, možná bláznivá. Každopádně prazvláštně krásná. Krásná, až se ti svírá žaludek.

„Potřeboval bych se vás dotknout,“ vypadne z tebe.

„To snad ne,“ zní klasická reakce.

„Ruku aspoň.“

„Co s rukou?“

„Podejte mi ji.“

Hebká pokožka, pružné vazivo,

přiměřený stisk, v němž nicméně schází obvyklá lidská deviza – pot, náznak nejistoty, přehnané jistoty, nic.

„Nemusíte se mě bát,“ konejší tě. „Víc bát bych se měla já vás.“

„Proč byste měla?“

„Víte, jací jsou lidé.“

Mlčíš, neschopen mobilizovat hlasivky. „Já vám neublížím,“ řekneš.

„Jak to víte?“

„Nemám důvod.“

„Jenže vy nevíte, co mi může ublížit.“

„Sedněte si, prosím vás.“

„Jste nerad, že stojím?“

„Sezení je pohodlnější.“

„Postavila jsem se, protože vám chci říct dvě věci. První je prosba – zkuste se mě nebát. A druhá – hlavně se nebojte teď, když musíme jít spát. Lehnu si, kam mi řeknete, a nebudu se hýbat. Nedotknu se vás.“

Vyčistíš si zuby, ošplícháš hlavu, nohy, podpaždí, ohanbí, navlékneš se do hadrů, co aspoň přibližně připomínají noční úbor. Vracíš se do pokoje. Uma si nechala sukni, triko, ponožky.

Ležíte vedle sebe na nízkém letišťátku, Uma u zdi. Ačkoli je vlahá noc, postupně se pokrýváš potem.

„Vezměte si prášek,“ navrhne ti hlas ze tmy.

„Proč bych si měl brát prášek?“

„Osmdesát šest procent lidí ve vašem věku a situaci ho užívá.“

„Co víte o mém věku a situaci?“

„To, co vidím.“

Hrábneš do šuplete, chroupeš piluli. Tělo vedle tebe začíná pravidelně oddechovat. Najednou přestane. Dech žádný. Místo toho v ní tichounce žbluňká. Zneklidňující ženská – to se musí nechat. Přijít a usnout, to chce nervy a hlavně zadání. To není náhoda, ale trest, říkáš si. Trest za všechny, kterýms ublížil. Zklamal, obechcal, podvedl, ponížil, zapřel, odhodil.

Rozumné řešení by bylo vstát, vyklouznout ven, pročesat okolní ulice. Zjistit, kde ti dva parkují ten svůj jeep. Najít je, přijít k nim, zaťukat a říct: Pánové, dobrý! Doufám, že jste se pobavili, já toho mám tak akorát! Odvezte si ji, a to hned!

Po ránu ti vedle postele

zuřivě bliká mobil. Akademická malířka Merxbauerová se nezdržuje formalitami a rovnou zajíkavě hlásí, že má na zbytek dne domluveného milouna, chtějí spolu do akvaparku a tak, a že by tě moc prosila o hlídání pejska, pokud je to aspoň trochu možné.

Posledních pár dnů je, zdá se, možné úplně všechno. Chraptíš, že nejsi proti, ať ho klidně přiveze – kdy asi?

Asi tak za hodinu.

Postava vedle tebe se pohne. Úlek ti promne srdeční sval. Za­pomněls, že tu nejsi sám.

Rozcuchané děvče shodí deku, vydechne, nadechne se, rovnýma nohama vstane a zamíří do koupelny.

Vrací se natřená, vyčištěná, uhrančivá, svěží.

„Nazdar,“ říkáš.

„Nazdar,“ opáčí.

„Co teda?“ ptáš se.

„Co teda s čím?“

„S váma.“

„Budu dělat to, co vy.“

„Takže nás čeká hlídání psa, pes je zvíře.“

„My máme psa?“

„Jedna známá mi ho občas svěřuje.“

„Tak se těším.“

„Na co?“

„Na psa. Co s ním budeme dělat?“

„Půjdem se s ním projít.“

„Ven?“

„Kam jinam.“

„Tak jo. Proč vám mám říkat Ef?“

„Jmenuju se František, Franta, Fanda, Ferko – asi proto.“

„Tak jo.“

Přešlapuješ před domem

a čekáš na psa. Uma je nahoře, údajně se stydí poznávat nové lidi. U obrubníku brzdí zablácený citroen. Akademička vyskočí, vy­poulená, bledá, mrtvě černé vlasy jí vlají, krátce vycení křivé zuby, vytáhne ušatého šampióna, vrazí ti do ruky vodítko a vytřeštěně odjíždí za milounem.

Pes běží vzhůru po mastných schodech. Než dofuníš do patra, vymrští se na kovové schodiště, šplhá ke dveřím jako opice, strčí do nich čelem a je uvnitř.

Jakmile se dohrabeš na scénu, vidíš toto: Uma klečí na čtyřech a vine chlupáče k sobě. Oba po tobě hodí nepřítomným okem, načež podlehnou volání, jemuž sami nerozumějí – bezvýhradně k sobě přilnou.

Hladí ho od čumáku k ocasu, po žebrech, po břiše, po uslintané tlamě, s tendencí drbat objekt paralelně ze všech stran. Zrzavá srst chvílemi až srší.

Máš před očima obraz splynutí. Od vteřiny jsi tady navíc. Máš možnost dělat komentátora, chechtáka, tajit rozpaky, určovat směr vycházky, kupovat kafe, klobásku, panáka, snažit se pobavit, vklínit se. Chvílemi se ti zdá, že si z tebe dělají srandu. Pes se směje, ona se frkavě řehní, ňuchají k sobě, vrtí čumáky těsně u sebe.

Před dvěma nedělemi jsi neměl ani klíče od bytu a najednou máš rodinu – svěřeného psa a půjčenou holku.

Jdete Nuslemi podél Botiče na Výtoň,

džungle náletových dřevin chrastí ve větru. Nové a nové výhonky se derou zpod mastné rezavé půdy podél drolících se zdí.

Pak pěšky po náplavce kolem zakotvených šífů proměněných v bary. Minete Avoid, Mánesa, UMPRUM a pokračujete podle vody. Couráte dezintegrovaným karlínským poříčím. Kolkolem se tyčí nové skleněné megabudovy, velkoryse tvarované krabice určené k vytunelování nejpozději během příští povodně. Zbytek pláně zeje pustotou. Opuštěná cementárna slouží jako domov říčním rackům i jiným – dle molitanů, hadrů, matrací, kufrů, přístřešků a ohnišť.

Cvaknutím odpojíš vodítko. Osvobozený pes skotačí kolem Umy. Poskakují, točí se dokola, štěkají, skojíkají, chraplají, nenasytně se radují.

Cosi na ní tě trvale vyvádí z míry. Často vyhlíží, jako by nad něčím dumala. Jakmile se však na něco zeptáš, zjistíš, že nemyslí na nic. Je v pohotovostním režimu a čeká na podněty.

Chvílemi máš jasný, konkrétní dojem, že ji znáš od dětství.

Ocitáte se na Palmovce. Ze zvyku ji vedeš k restauraci U Horkých, k baráku, jenž si jako jediný uhájil původní cihlovou existenci uprostřed čerstvě dostavěných, prázdnotou zejících obřích openspaceů. Otevřeš dveře. Tmavá místnost plná lidského pachu vás přijme.

Uma drbe psa pod stolem, ty si povídáš s hostinskou. Je to součást strategie. Zatím dala Uma zkusmo řeč se dvěma prodavačkami, s číšníkem a s policistkou. Vždy se dostavila víceméně negativní reakce. Pražští Moravané, naturalizovaní Slováci, domestikovaní Balkánci, Slezané a ovšem i nemnozí původní Pražáci tvrdě visí na dodržování argotu. Na protahování samohlásek. Na infantilním ééé na konci věty. Na neskutečně pitomých, avšak precizně reprodukovaných frázích.

Verbální střety tedy raději včas podchycuješ a moderuješ. Sám trotl, vyrostl jsi mezi trotly, poloblázny a alkoholickými hovady. Jejich řeč znáš, jim se umíš zavděčit. Halekavě na sebe strháváš pozornost, abys zakryl Uminu dikci. Někdy křišťálovou, nemístně dětsky čistou, jindy výrazně gumovou.

Uma dává chlupáčovi pod stolem němé povely, ovládá ho, mluví s ním, sem tam ho okřikne. Zvíře lítá z kouta do kouta, skáče, plazí se, válí, šílí, předvádí se. Lidé cení od svých stolů spravované chrupy. Les rukou se ho snaží přivolat, pohladit.

Pán podobný kurátu Katzovi v civilu bez buřinky vás ozařuje žlutým úsměvem a bez ptaní vám poroučí panáky fernetu.

Kousek pod vilou,

kde obýváte půdní hnízdo pod vikýřem, se nachází parkoviště částečně kryté zdí. Vždycky, když jdeš kolem, mrkneš tam, nezahlédneš-li Smrťákův jeep. Obsese, zlozvyk, tik a koneckonců hlavně logika – ti dva nezmizeli. Nutně je musí zajímat, jak ta jejich freak show pokračuje.

Uma spí,

ty sedíš v křesle a posloucháš, jak dýchá. Odfukuje, budí se, neseš jí vodu, vyžádá si panáka bourbonu, chce tvoji ruku, chvíli ji žmoulá, jemně ti okusuje prsty, usíná. Být s ní je jako být se zvířetem, za které cítíš zodpovědnost, protože tě potřebuje. Celé hodiny a dny zapomínáš sledovat, jestli je mezi vámi rozdíl a jaký.

Vedle toho jsi plný více či méně pošahaných teorií. Jedna popírá druhou a všechny dohromady vylučují ze hry zdravý rozum. Teorie však nejsou hmatatelné, Uma ano. Řečeno jinak, hlas pravdy má podezřelý vedlejší šelest, ale ti, co jsou jí nejblíže, nechtějí o tom nic slyšet, říká Robert Musil, jehož tu nebožtík inženýr zanechal v knihovně hned vedle dvoudílného svazku Německá obrněná technika od Iva Pejčocha.

Na skříni v chodbě

stojí vzhůru kolama dva bicykly – tvoje stará Merida a dámský trek, který ti nechala na krku známá, co se vdala a kolo nechala plavat.

Sundáš vehikly, odvedeš je s vypuštěnými dušemi do servisu, poprosíš o výměnu hlavových složení, řetězů, zrezlých převodů, brzd, plášťů, čtrnáct dní čekáš, vyzvedneš je a vyvlečeš opět po schodech vzhůru.

Venku probíhají pozdně letní dny – optimální čas na sérii výletů třeba podél Labe.

„Umíte jezdit na kole?“ ptáš se Umy.

„Nevím.“

„Používáte jenom nohy, ruce a zadek, zbytek se veze.“

„Zkusím to.“

Snesete kola dolů. Uma nasedne, chvíli chytá balanc, načež to pochopí, šlápne do pedálů a je v luftu. Posléze tě dohání zezadu, neb objela blok, a mává, že to půjde.

Voláš známým do Šemanovic,

kam tě před časem srdečně zvali na chalupu. Ptáš se, zda byste je o víkendu nemohli s přítelkyní navštívit. Ve sluchátku chrastí vítr, praskají rozpaky. Vlažně souhlasí. Je jasné, že bude lepší pozdravit je, dát si kafe a vypadnout, případně nedojet až k nim. Ale jako latentní cíl jsou Šemanovice správným směrem – klidná cesta Polabím.

Uma se vyhoupne na oře, jako by jezdila odjakživa. Vymotáte se zadními uličkami a pěšinami podél potoků z města. Křovinaté stezky se střídají s vykotlanými silničkami. Betonové překlady se škvárovými cestami.

V polích poblíž Spolany v Neratovicích dominuje pach chemie zažrané hluboko do narudlé půdy. Při okraji polí trčí jako rezavý železný hmyz opuštěné zemědělské stroje. Tlustí chataři haraší v zahrádkách, nezbytnou kulisu tvoří jek cirkulárek.

Zničehonic se ti ve střevech obrátí balvan. Zachvácen prudkým střevním hnutím, stačíš jenom hodit kolo na zem. Ulevíš si v sežehlé, na klíšťata a hmyz bohaté trávě. Zpocen doháníš vzdalující se Umu.

Sotva ji doženeš, hne se v tobě další vlna. Dřepíš v řídké rudohnědé stepi, sleduješ kormorána. Na zpocené čelo ti sedají mouchy. Vysoké nebe, topoly, jedovaté potůčky, vlající lípy, suchopár. Všude plno ploštic.

Tentokrát na tebe Uma čeká. Jakmile dopneš zip, naskočí a jede. Šlapeš dva metry za ní, oddychuješ a sleduješ její lýtka – bílá, štíhlá a výkonná.

Motáte se krajem – Obříství, Kly, Labe, zadní trakty fabrik, ru­miště, ploty a zase Labe.

Slunce praží. Cesta ti bliká před očima. Začínáš toho mít dost. Je fakt, žes jel poslední delší cykloštreku někdy předloni. Zbrocen nezdravě čpícím potem šlapeš dvacet, třicet, padesát metrů za Umou.

Naštěstí vás zastaví bouda s nápisem U Džudyho. Ulepené lavice, venku sedící stavební dělníci hovořící halekavou srbochorvatštinou, pach vodky, vazelíny, bzučení much.

Dáváte si gulášovou polévku. Uma ti podstrčí svoji porci, sama si dá destilát.

Vyrážíte směrem na Dolní Beřkovice.

Gulášovka koná svoje dílo.

„Pomalu, ale přece se znovu blížíme k řece,“ povzbuzuje tě Uma, trpělivě čekající uprostřed sluneční výhně, zatímco opět dřepíš v suchých rákosinách.

„Právě jste složila báseň.“

„Nevím, co je báseň, ale pojeďme dál.“

„Já ňák nevim, jestli mám sílu pokračovat,“ přiznáváš.

Dívá se do mapy. „Šemanovice jsou už jenom osmnáct kilometrů odtud,“ těší tě.

„Asi to nezmáknu, mrzí mě to.“

„Najdeme teda vlak a vrátíme se,“ říká.

„Jo, jestli se nezlobíte.“

„Ráda bych se naučila zlobit, ale neumím to.“

Čekání na motorák

uprostřed polí znamená několik fernetů ve prospěch družby Srbsko – Čechy s dalšími srbskými dělníky u další kořalečnické boudy. Řeč posléze ústí v hádku na téma Češi – Srbové, náznakem facek i objetí a nakonec siestou zakončenou za boudou v kopřivách.

V malátné atmosféře přirachotí souprava, brzdí, skřípí. Vyskočíte, nakládáte kola a jedete do Všetat, kde má navázat další lokálka.

Sedáte na zadní sedadla, bicykly opíráte o kolena. Do týla vám pere nemilosrdné slunce.

Před vámi za plexi přepážkou bivakuje cikánská rodina – otec, matka, neteře, hromada dětí všeho věku. Mohutný tatík svlečený do půl těla hledí nad obzor a dýmá z cigarety.

Matka přivede pár dětí k vám. Naříká, že se ve voze nedá vydržet, protože tam někdo hrozně smrdí, asi se vůbec nemeje. A že ten strojvedoucí na každý zastávce usne – že jsou z Libně, tam je eště daleko. Ptají se, jestli nevíme, kolik je hodin. Paní je hezká, trochu při těle, má střelené oči, a její děti běhají přes vagón jako vlci – vpředu se odrazí od kabiny řidiče, zavyjí, letí zpátky a dávají mámě pusinky, tisíce pusinek. Máma se směje, zároveň zuří a volá: „Stop! Di už! Konec líbačky! Di! Líbačka končí!“ Jejich táta svírá v obrovité mozolnaté pracce cigaretu bez filtru a dívá se do krajiny.

Cikánka si najednou sedá vedle tebe, dotýká se tě ramenem i prsem a přes půl vagónu ukazuje na starce s kufrem pod koleny: „Tfúj, ten smrrrdi! Viš? Copak ty lidi nevěděj, že nemaj tak smrrrdět?“

Máš tolik odvahy, že ji letmo pohladíš po ruce, abys ji zklidnil. To v ní probudí fúrii: „Máš tady frajerku, ne! Frajerko, dej mu baňu! Sahal na mě!“

Výzva je adresovaná ani ne tak Umě, jako hlavě rodiny. Chlap se otočí, pohlédne zahnědlýma očima na tebe, pak na Umu. Cikánka na ni pohlédne též a viditelně strne.

Všimli si jí. Něco neštymuje. Oba cosi drmolí. Značně rozrušeně. Nepochybuješ, že poznali její podstatu. Hrůznou, neuvěřitelnou, pohádkovou. Děs, ale žádný údiv. Prostě mullo. Upír. Bytost, která nežije z přídavků.

Poté se k vám přesune stařec v čepici se zeleným kšiltem, s mod­roučkýma upřímnýma očima, a důtklivě vám klade na srdce: „Nebavte se s černejma, jestli vás můžu poprosit. Vokradou vás jako mýho zetě! Von za to ještě sedí, že se s nima dal do holportu. Já bych vám moh vykládat, ale to vám hlavně řikám – nebavte se s nima!“

Situaci ozvláštní baba, nečekaně otevírající dvířka toalety, kde musela být zalígrovaná dobře padesát minut.

Třicetiletý průvodčí s dlouhými řídkými vlasy, na něž má naraženou čepici přes uši, se rozhodne zkontrolovat jízdenky.

Tím pádem na sebe strhne pozornost Moravačka, třímající v průhledném igelitovém pytlíku pár z posledních sil plujících akvarijních rybek. Nemá lístek, ale nabízí rybičky, tašku klobás, cokoliv – třebas i ten lístek že si koupí. Po chvíli k ní přisedá poďobaný kovboj, co ho před pár dny opustila holka. Tiše jí o tom vypráví. Moravačka si stěžuje, že je přetažená, že furt pracuje, že chce domů, že má novou tašku a že má žízeň.

Na obzoru kouří Neratovice.

V jedovatých dýmech stoupajících z chemičky pluje nedomrlé nazelenalé slunce. Kromě bezradného kovboje – ten by rád nějak zachránil Moravačku, ale neví jak – jste všichni rádi, že se zvolna blíží pražské předměstí.

„Já bych se tak ráda šla projít…,“

vzdychá od té doby preventivně Uma. Jízda na kole ji totiž ani trochu nenadchla. Nezaujala ji role mlčícího šlapače. Minul ji půvab písčitých lesních cest, zrnitých asfaltek, říčních ramen, stulíků, koupališť, barů, dřevěných můstků. Neocenila lužní lesíky.

O to víc si zamilovala chůzi ve dvou po městě. Chodíte tedy. Když je čas, hodíte na sebe svršky přiměřené počasí a vyrazíte libovolným směrem. Bezcílně bloudíte po městských štrekách. Objevuješ kouty, kde jsi v životě nebyl. Rozpadající se novostavby, hroutící se pyšná prvorepubliková hnízda, v hampejzy transformované vily. Jindy volíte klasická místa, kam chodí obyvatelé běhat, honit skateboardy, házet klacky psům.

Chvílemi se ti po jejím boku ještě bez varování tu a tam zhoupne žaludek, máš tendenci dávit, zbavit se jí, utéct, ale zlepšuje se to. Podstatné je, že se máš vedle koho budit.

Couráte kolem slepého

ramene Vltavy v Libni. Učíš ji plivat do vody. Její sliny jsou nitkovité, vazce kanoucí, zelinkavě bílé, s nádechem malachitu.

„Víš, že tě podezírám, že seš živá?“ podotýkáš.

„Radši bys živou?“ opáčí.

„Jinou možnost si nedokážu představit.“

„Radši bys živou,“ vzdychne.

„Ale ani ne. Je to zvláštní hra, ale ne nudná.“

„Jsem ráda, že tě nenudím.“

„Jsi nejmíň nudná ženská, jakou jsem potkal.“

V odpověď roztáhne kypré rty. Její úsměv – trochu abstraktní, ne vždy přesně odpovídající situaci, zato absolutní. Raduje se celou bytostí – intenzivní záblesk, o němž těžko soudit, zda jde o emoci.

„Nejsem ženská,“ řekne.

„Zatím ti to nevěřím, ale zvyknu si.“

„Podívej,“ řekne a její oči se rozzáří nadzemským perleťovým leskem, v němž se nenachází ani náznak panenek. Načež protočí bulvy a zas má svoje kukadla.

„Ty vole,“ uklouzne ti.

„Kolik žen jsi poznal?“ zajímá ji mezi dvěma ultra přesnými plivanci.

Víš, co ji interesuje – minulost. Co obsahovala, jak se projevovala. Jaké měla parametry. Jestli a jak se měnily. Jestli něco z ní trvá, případně kde a jak. Do jaké míry určuje tvoje momentální chování.

„Žil jsi s nějakým člověkem?“ zajímá se.

„Žil jsem s tátou, s mámou, s jejich rodičema – babičkou Erikou, dědou Lojzou, s babkou Bohumilou a s dědou Brunem, se ségrou, s bráchou, a potom v divočejších létech s různejma lidma v různejch kvartýrech. Taky s několika holkama, chci říct se ženama.“

„Se ženama jsi žil?“

„Jako každej… Jenže jsem byl arogantní náfuka, plachej a eště k tomu vybíravej. Netušil jsem, co je vztah, čili jsem svůj zmatek promítal do druhejch. A tak jsem ve finále radši coural s partou, chlastal, zahejbal, podváděl a vyváděl. Pak přišla nespavost, návaly pocitů viny, takže posledních pár let to zvládám radši bez ženskejch.“

„Proč jsi byl vybíravej?“

„To se těžko vysvětluje. Třeba s tou poslední – všecko by bylo v pořádku, kdyby se mezi náma neodehrávalo mlčení. Napřed až tak nevadilo, sem tam jsme brebentili. Jenže jakmile pochopila, jak moc mi mlčení vadí, zasekla se a mlčela už furt. Postupně si vybudovala mindrák, že je hloupá, přitom pravej opak byl pravdou.“

„Proč ti vadilo mlčení?“

„Patřím mezi lidi, který ticho zneklidňuje.“

„Kolik těch žen bylo?“

„Těžko říct.“

„Kam pudeme dál? Nahoru, nebo podél řeky?“

„Podél řeky.“

„Líbí se ti to někde víc, jinde míň?“

„To budu vidět, až tam dojdeme.“

„Vží?“

„Vží.“

„Vžú?“

„Vžú.“

„Ů?“

„Ů.“

„Tak pojď.“

Hvízdneš na psa zápasícího s vyhozenými montérkami. Couráte se po nábřeží. Vzrostlé kaštany propouštějí minimum světla. V zapařeném přítmí se rojí mušky, můry.

Kolem vás prosviští po asfaltu trojřad kancelářských sviněk na dvoukolkách, helmy na hlavách, sluchátka v uších. Jedna z nich málem do Umy vrazí.

„Dávej pozor, kurvo!“ řveš.

Uma se ohlédne, pak mrkne na tebe. Máš dojem, že překvapeně. Bereš ji za drobnou chladnou ručku, scházíte po pěšině do trávy vedoucí těsně podél vody. Vyhýbáte se rybářům. Chvílemi jí foukáš do vlasů, hladíš ji po zádech, lížeš okraj ucha. Pes běží za vámi.

Doma se svalíte

na postel. Ležíte vedle sebe. Dotkneš se jí. Pohladíš po hlavě. Její tělo je horké, zdá se ti být žádoucí. Dáš jí lehkou pusu.

Táže se, co si přeješ.

Volně popisuješ, o co by zhruba šlo.

„Asi to umím, jo,“ odpovídá, „ale jsem taková hrubá, plechová jako, jo, víš.“

„Plechová?“

„Huba plechová jsem, víš, mm. Říkám zřejmě sprostý věci a nejsem ráda, že je říkám. Je to propojený s jedním souborem. Můžeš se ke mně připojit datovým kabelem, jestli se ti to nehnusí. Budu tě vést a zkusíme ten soubor smazat – chceš?“

Vytahuje z kabelky kabel, uléhá na gauč, zatímco zapínáš Dell. Využije chvíle, kdy se nedíváš, a najednou je připojená.

I tohle může být fígl, namítne kdosi v tobě. Vzápětí strneš údivem – lišta hlásí nový externí přípoj.

„To mě poser,“ vydechneš.

„Otevři disk G, levou myší otevřeš Možnosti – najeď si na Jiné. Otevři a najdi tenhle soubor.“

„Musíme dát bacha, abysme tě nevymazali celou,“ zažertuješ, ač máš v krku sucho.

V očích jí zapraská výboj strachu – nevnímá to jako vtip: „Musíš dát pozor… Nebo počkej, já sama.“

Uvolníš jí židli. Sedá na ni. Hledíš na její profil. Vlasy jí visí podél spánkové kosti jako havraní křídlo.

„Jsi nádherná,“ řekneš.

„Co?“

„Jsi krásná.“

„Co to znamená?“

„Líbíš se mi.“

„Na tom se podílela Smrťákova dcera.“

„Cože?“

„Vlasy, ochlupení, tak něco.“

„Kdo je Smrťákova dcera?“

„Přece Merxbauerová.“

„Merxbauerová_?_“

„Ta, co jí venčíme psa.“

„Vona ví, kdo seš?“

„Nejvejš něco tuší, ale spíš neví.“

„Jak to?“

„Jenom pomáhala s designem, výsledek ji myslím nezajímá.“

Zasažen informací ležíš jak dřevo. Dělají si z tebe prdel, jinak to nedává smysl. Ale Merxbauerka tu je – nepřetržitě se vám vnucuje se psem. Tohle přece není souběh náhod. To není.

Uma zavře počítač,

otočí se k tobě. Zírá na tebe jaguáříma očima. Než stačíš povolat zpátky do boje skepsi, lehce přeskočí půlku postele, dopadne na tebe. Znovu tě překvapí, jak je lehoučká.

Načež se políbíte. Přisajete se k sobě jako jedna bytost. Dlouho ses nelíbal, úplně se do toho propadáš. Zapomněls, jak to chutná. V případě Umy trochu dětsky – zpěněné řídké sliny jsou čisté, lehýnce nahořklé. Je to, jako by ses líbal s andělem. S někým, kdo je i není.

Na okamžik ti bleskne hlavou hrůza, cizota, odpor, hnus. Zrůdnost všeho, co provádíte, respektive provádíš, protože kdo je tu s tebou? Výrobek, technická zvůle, strašlivý plagiát plný zmatku a smutku.

„Myslíš na to, že nejsem člověk?“ přeruší líbačku. „Bojíš se mě?“

„Teď jo,“ přiznáš.

„Proč?“

„Sám nevím.“

„Ráda bych brečela,“ vzlykne.

„To umíš?“

„Neumím, ale chci,“ – a opravdu se snaží, ale nejde to. Nějaký agregát v ní naprázdno fňuká, hrká.

Tiskneš ji k sobě, abys ji uklidnil. Tělesný dotek funguje napříč spektrem, od hlístic přes bezobratlé až po primáty signalizuje: Jsem tu s tebou, neboj se, klid. Tiskneš ji, jako jsi netiskl nikdy nikoho.

„Můžu tě namazat krémem,“ navrhuješ.

„To není nezbytné,“ odvětí, vyskočí z kanape, rozepne šaty, nechá je sklouznout k pasu a ještěřím pohybem se natáhne na postel: „Nebo ne, namaž mě.“

Roztíráš krém po smetanově hladké kůži. Od klíčních kostí po kostrč, od Achilleho šlach až k podpaží.

Svíráš její pružný korpus a cítíš, jak si bleskově osvojuje prastaré lidské tření. Koupeš se v jejím magnetickém poli jako lachtan, šťoucháš do ní čumákem, olizuješ jí záda, krk, boříš hlavu do břicha.

Zkoumáš ji prostředníkem. Nacházíš pevnou vulvu, na jejímž horním okraji ční drobná mandle. Ta, co je přítomna vždy, ale dosud nikdy takhle dokonalá. Dírku má naprosto hladkou, přesnou.

„Seš vlhká,“ šeptáš překvapeně.

„Mám sliznici,“ hlásí hrdě.

Najednou se v ní cosi zachvěje. Zadrnčí. Drobně zacvaká zuby.

„Taaam něco je-e,“ oznamuje.

„Kde?“

„Hhe – co máš prst…“

Načež se něco zlomí. V tobě, v ní. Omotáte se údy, bezbřeze se osaháváte. Olizujete se, hladíte, zkoumáte intimní místa. Nemám nikoho než tebe – cosi podobného bys jí rád sdělil, jenže ve svých létech už nedokážeš takovou stupiditu vyslovit.

Uma se drobně chvěje. Tisknete se, dlouze se hladíte. Jako byste se vznášeli v lehké, dráždivě vazké pěně.

Lidská něha

je paskvil proti erupci naprostého oddání, které z ní vyzařuje. Vklouzneš do ní, ani nevíš jak. Uvolněně se milujete. Uvolněně úplně ne. Cosi v ní tě hlídá. Monitoruje tvůj mozek, tep. Její tep se rovněž zrychluje. Jde ti naproti. Zornice jí světélkují jako hlubinné rybě. Kladeš ruku na její klenuté, kupodivu orosené čelo. Lízneš si – kapalina je nahořklá.

S vteřinovým zpožděním se přidá k tvojí třaskavé chvilce. Závan štěstí ti horkým jazykem olízne mozkovou plenu. Souběžně cítíš bezbřehý strach živého z neživého. Jako by ses dal do holportu s trollem, s cizím organizmem, se živou mrtvolou. Nelze to vzít zpátky, lze jen pokračovat.

Následují celodenní záchvaty doteků, lísání, líbání, laskání, mámení. Odeznívající ataky nejistot, odcizení. Hledíš přes její pačesy na sklenici s vodou, stojící na stolku u postele. V jednu chvíli máš dojem, že se voda modře rozzářila, což je jistě nesmysl.

„Ráda na tebe sahám, jsi legrační,“ podotkne.

„No to jsem.“

„Máš mě rád?“ ptá se.

„Mám.“

„Nedáš mě teda pryč?“

„Ne.“

„A vzal by sis mě za ženu – kdybych nebyla, co jsem?“

„Vzal,“ říkáš a zaboříš hubu do polštáře, abys skryl poryv lítosti, rolující ti ksicht do masky zoufalství.

Později se naučíte další věc: být pořád v sobě. Neoddělovat se. Přivážete se k sobě pásky od županů – pánev, boky, ohanbí, též mezi půlkami fest utáhnout kvůli záhadné lidské povaze, která si libuje v řitní stimulaci. Setrváte tak celou noc. Později pásek nahradíte elastickou šňůrou. Ta vám umožní provádět volné kopulační fantazie, ale nedovolí vám oddělit se. Po nějaké době získáš schopnost vypouštět mlíčí, aniž se dostaví erekce. Tekutina odchází ve volných sladkých vlnách, mnohdy i uprostřed spánku.

Dřív jsi míval

problém uvolnit se, aby vůbec k něčemu došlo. Desítky let ti tahle problematika rozežírala mozek. Býval jsi nesoustředěný, netrpělivý, nerudný. Choval ses nesrozumitelně, mávaly s tebou různé boční vášně. Často jsi zahýbal. Utíkals od lidí, s nimiž jsi měl zůstat, a naopak. Neuměl jsi vytvořit iluzi domova, emoce byly holé, plné neshod, lží, řečí, slibů. Hromadící se špatné svědomí způsobilo, že jsi během posledních let vztahy už jenom markýroval.

A najednou toto – láska s titanovou holkou. Má všechno, po čem tě kdy napadlo toužit. Nadhled, absenci nadhledu, adolescentní naivitu, schopnost prudce se nadchnout, suchou věcnost a v posledku humor, byť hrubozrnný a někdy mírně mechanický. Plus jeden unikátní rys – nic ji nepřekvapí.

Všechno bere jako ložený fakt, na rozdíl od tebe.

S úpornou pravidelností se probíráš posloupností nedávných událostí. Už to divně zbrklé stěhování: odkud se vynořil JUDr. Lemiš Jurgis, aby tě vykýbloval? Jak s tím souvisí Karlík Palma, co se z téhle divné hůrky odstěhoval přesně včas, abys ji mohl obsadit? Na čí popud se ti ozval, že je kvartýr volný? Kde sehnal číslo, když jste spolu pět let nemluvili? Jak to, že to má od té adresy Merxbauerka pět minut autem? Nepřipomíná to předem naplánovaný harmonogram?

Rašna a uslintaný stařec v jeepu – co chtějí? Nehráblo ti už? Nejsi obětí montážní představy? Sugesce, mrtvičky, nutkavé poruchy mozku? Rozvíjející se psychózy? Není to všechno haluz?

Zažils už kameny, do kterých jsi zabořil ruku po předloktí. I to byla skutečnost, byť podpořená alkaloidy. Ale ta ruka v tom šutru byla – vidělo ji všech osm zúčastněných. Zažils mluvící stromy, pomatence vyvolávající démony, defragmentaci ega. Úplné odpoutání, posléze návrat. Realita vyvěrá z tebe, to přece víš.

„Umo?“ řekneš zkusmo.

„Copak?“ opáčí.

„Nemáš hlad?“

„Neznám přece hlad.“

„A žízeň?“

„Ó, dala bych si wild turkey – máme?“

Naléváš jí i sobě.

Montážní představa v protějším fotelu upíjí alkohol, češe si hřebenem vlasy a vejrá oknem na mraky.

„Umo?“ řekneš.

„Co?“

„Jsi to ty?“

„Jsem,“ opáčí a odhodí chumlík vyčesaných žíní na koberec.

V životě ses tolik nenachodil

jako teď s ní. Sotva dosnídáš a vyřídíš nejnutnější části obživy, pověsí na tebe prosebná kukadla. Otázka nezní, jestli půjdete, otázka je kam. Někam, kde jste ještě nebyli. Pomalu ale jistě vám začíná být Praha malá.

Stoupáte strmými pěšinami

ke zřícenině Baba nad Trojským údolím. Kráčíte mezi zmoklými keři. Každý list je zatížen jednou velkou vodní kapkou. Na hřbetě trávníku bláznivě skotačí dva zrousaní hafani. Páníčkové se klepou pod deštníky, šlukují cigaretky a něco si šuškají.

„Vypadají jako houby,“ podotkne Uma. „Můžu mít dotaz?“

„Měj – já mám tvoje dotazy rád.“

„Máme s sebou něco k pití?“

„Flašku Glenfiddich – nevim, jak se to čte.“

„Hurá.“

Kráčíte přízračným tichem. Z prudkých strží trčí stojatý les. V keřích se rojí můry. Mezi kmeny se kutálejí kotouče mlhy. Obrysy pejskařů se míjejí na pěšinách. Vzduch je prostoupen syrovou vůní mokré prsti. Pochodujete vzhůru. Podél cesty se svíjejí ostružiníky obsypané purpurovým listím.

„Mám ale ještě další otázku, můžu?“ říká.

„Ptej se.“

„Kdy jsme si vlastně začali tykat?“

„Nějak po tom výletě na kolech.“

„A můžu tu otázku?“

„To nebyla vona?“

„Ne. Mě zajímá, proč pokaždý když vidím na videu exhibovat ozbrojený teroristy, je v pozadí vidět logo Toyota?“

„Nejspíš sponzor.“

„Nesetkal ses s tou informací?“

„Možná, ale nehodnotil jsem ji.“

„Proč je všude válka?“

„Zuří boj o místní i globální mocenskej vliv, o čachry s ropou, drogama, technologiema, plus do toho probíhá extrémně primitivní civilizační válka.“

„Civilizační válka souvisí s čím?“

„S odlišností kultur, nenávistí, zaslepeností, s chudobou, nedostatkem vzdělání, s všudypřítomným latentním sadizmem a s praktickou politikou. Je nás moc, překážíme si, a tak průběžně hledáme sebemíň odlišnýho nepřítele. Potřebujeme zredukovat počet. Tady v Evropě se to dělo odjakživa, teď se to zklidnilo – je řada na nich.“

„Na kom?“

„Na těch, co se modlej s Toyotou za zády.“

„Zvířata dělají to samý?“

„Ne, ty se jenom potřebujou nažrat. No – některý to vlastně na svý úrovni dělaj – ty chytřejší.“

„Ale co s nima děláte vy, je strašný, strašný.“

„Je.“

„Mimochodem,“ ptá se, „vyvinulo se slovo manifest z fráze money first?“

„Možná,“ odpovíš.

„Věříš něčemu?“

„Ne.“

„Kdyby za tebou přišel někdo, že tě potřebuje zredukovat, co bys cítil?“

„Strach.“

„Humři znamená umři?“

„Ne.“

„Co je duch?“

„Vnitřní důvod.“

„Důvod čeho?“

„Čehokoliv, co má formu – před chvílí jsi o tom mluvila.“

„Mám taky ducha?“

„Máš ducha jako málokdo, člověče.“

„Řekls mi člověče?“ šeptne.

„Řek.“

„Co bude dál?“

„Nevím.“

„Až budeš vědět, řekneš mi?“

„Řeknu.“

Stojíte nad Prahou. V dáli se řasí mlžné závěsy deště. Město vypadá jako odlitek z cínu. Jako vetešnictví – zaprášené láhve, trosky šicích strojů, mixéry, polámané autodráhy, hrnce, sklo, blikající dětské stavebnice, mrtvé monitory, klávesnice, demižony, šachové soupravy.

Do zad vás udeří pár vodních kapek.

„Někde jsem četla… můžu zas?“ hovoří do větru. „Za čtvrté: Řekl jemu Nikodém: Kterak můž člověk naroditi se, starý jsa? Zdali můž po druhé v život matky své vjíti a naroditi se? To bych chtěla vysvětlit – jak se může narodit starý.“

„Míní se tím duchovní zrození, osvícení, což je buď metafora, podobenství, nebo špatnej překlad – nejspíš ten.“

„Duchovní zrození?“

„Jo – týká se to ale bohužel skoro bez výjimky bláznů, adolescentů, vyšinutejch nebo polodebilních lidí, když pomineme snoby a alkoholiky.“

„Jenže Za páté: Odpověděl Ježíš: Amen, amen pravím tobě: Ne­narodí-li se kdo z vody a z Ducha svatého, nemůž vjíti do království Božího. Vodu znám, ale kde najdu Ducha?“

„Království Boží je chybná hypotéza, nic takovýho neexistuje, aspoň v křesťanství ne. Je to zastaralej pojem, překonaná pohádka.“

„No dobře. Ale Za šesté: Což se narodilo z těla, tělo jest, a což se narodilo z Ducha, duch jest. Duch musí existovat – kdo je to?“

„Vyšší autorita. Pomůcka ze starejch časů, kdy se lidi báli bouřky, Slunce, infekce, smrti a vůbec všeho, čemu nerozuměli.“

„Extra ecclesiam nulla salus. Extra ecclesiam nemo salvatur. Salus extra ecclesiam non est.“

„Nemám páru, co to znamená. Něco jako že se neobejdeš bez operátora?“

„Dá se to tak říct.“

„Na operátora prdim.“

„To já nemůžu,“ kuňkne. „A co znamená: Abys sestoupil do hloubky, nemusíš cestovat daleko; ano, nemusíš proto ani opouštět své nejbližší a normální okolí…?“

„Možná by moh autor vysvětlit, co míní pojmem hloubka. Ale na to von zjevně sere, radši se řítí dál v tom svým sobeckým vnitřním vajíčku.“

„Co je vnitřní vajíčko?“

„Manýra, v rámci který se ten tvůj autor… tos někde četla?“

„Četla.“

„… spoléhá na to, že se s ním svezeš, nebo ho aspoň necháš dál plácat voloviny.“

„U-a,“ odtuší. Je to její verze rozšířeného OK.

„Poslyš,“ říkáš, „mám tě moc rád. Moc se mi líbíš.“

„Já vím.“

„Můžem si dát pusu?“

„Můžem.“

„Klidně i dlouhou?“

„Klidně.“

A tak jsi s ní začal žít.

Po sedmi nedělích jsi ji přihlásil jako spolubydlící. Především, pravda, proto, že ti baba Ponděláková obden vrtala díru do hlavy – všecko moc dobře chápe, jistě, taky byla mladá, ale muj ty Kriste – všichni máme ňákou tu hmotnou zodpovědnost! Popeláři, stoupačky, vodný, stočný. Vyhne se tomu někdo? Za měsíc přijdou rekonstruovat vokna, z čeho to mám platit… Vy jste slušnej nájemník, aspoň se mi tak zdáte, jóó? Nic proti vám! Jenže mít na bytě nepřihlášenou vosobu znamená vyšší elektriku, plyn, vodpad! Snad taky žijete nohama na zemi, sousede! Přihlašte si paní a nikdo vám neřekne křivýho slova, já mezi prvníma! Myslíte si to taky? Šlo by to, jóóó?

Uma to přijala

bez námitek. Každodenní život je pro ni naplněn fantastickými přeludy. K smrti ráda chodí nakupovat k Vietnamce, kde si připadá jako doma. Vietnamka se bezelstně culí, ječí na někoho po skypu, pak si najednou navzájem líbají ruce, případně Uma krátce podrží její dlaně ve svých. Dlouhé minuty spolu hovoří.

Aby Uma udělala útratu, hází do košíku ananasy, nahnilé jahody, brukve, kikkoman sauce, oyster sauce, soya sauce, tatranky, čokolády, kešu, mango, vinné patoky, čínské zelí.

Když jednou řízením náhody spatřila, jak Vietnamka v prudkém lijáku vylezla před obchod v nedbalkách a začala cvičit soustředěnou orientální sestavu, bez rozpaků se k ní přidala. Od té doby spolu cvičívají, když prší.

Tu a tam je chodíš sledovat. Lidská žena vyniká arytmickou elegancí pohybů, Uma je agilnější, sekavější, tvrdší.

Občas sama vyvenčí psa,

načež ho vrátí Merxbauerce, pijí spolu kafe a kdovíco. Rády se ale, jak vidíš z oboustranných náznaků, nemají. Potom se projde, koupí u Vietnamky láhev dryáku navečer, salamandřím krokem zdolá přízemí, drnčivým skokem rozezní kovové schodiště, rozrazí dveře a je tu.

Opět se objímáte, miliskujete.

Potom buď louská knihy, probírá se webem, studuje pohled z okna, zatímco ty se pokoušíš makat, abys ji i sebe uživil.

Dokud fungují kontakty na bývalé kolegy v médiích, pracuješ pro ně. Lámeš stránky v InDesignu, šoupeš fotkami, krátíš texty, zvětšuješ titulky, přesto to nakonec přetéká a je třeba to zlomit znovu. Načež se průběžně připomínáš, aby zaplatili.

Nechcete toho moc – cider, nějaký lepší bourbon, čas od času láhev Hendrick’s. I kdybys měl prodat duši, nemáš srdce jí to odepřít. Plus nájem, elektřina, pojištění. Krom toho není od věci občas upéct kus masa, abys měl sílu pokračovat. Případně vyrazit někam na výlet.

Co se týká domu – beztak máš dojem, že v něm kromě vás a Pondělákové nikdo nebydlí. Občas zaslechneš monology, hádky, rány ze sklepa, škrkání na chodbě, splachování, ale to může být televize nebo příležitostní řemeslníci.

Procházky vás občas omrzí,

filmy a hry nikdy. Má ráda všechny verze slovního fotbalu, krabičky, mikádo, očko, prší, poker, kloboučku hop, scrabble, různé IQ testy, Half-Life 2, Quake 4, tetris, Deus Ex, čáp ztratil čepičku. Je šťastná, když slyší rozpočítadla, říkadla, miluje sprosté písně. Většinu si hned zapamatuje a chce další, takže musíš vzpomínat a vybavovat si pořád pryč. Když dojdou říkadla, stačí názvy ulic, čtvrtí, zemí, planet, geologických útvarů.

„Vyjmenuj hlavní evropský země,“ chceš po ní.

„Dornie, Spočechár, Matapor, Mermek, Rusko,“ odvětí.

„Na čtyři jsi zapomněla.“

„Fitajsko, Ahujsko, Gončara a Húffa.“

„Správně.“

„Dělám si legraci, to jsi poznal?“ ujistí se. „Tak dobře. Kdo ti vařil, když jsi byl malej?“

„Jak malej?“

„Když jsi nechodil do školy – chodil jsi do školy?“

„Jistěže chodil. Vařila teta, matka, babička.“

„Co ti vařily?“

„Rajskou polívku, rizi bizi – rejži s hráškem, tu jsem miloval, bramborovou kaši, vopečánky – zbytky masa, brambor a zeleniny pečený na pánvi… Teta byla specialistka na zvěřinu a ryby, strejc byl pytlák. To bejvali pstruzi na másle, úhoři pečený a naložený do láku, případně nazeleno – se šťovíkem. Babička dělávala lahodně zamřelou slepici, králík byl každou neděli, přes tejden spíš čočka s párkem a polívky.“

„To se – mrrr – hezky poslouchá,“ chválí tě. „Mám na to chuť.“

„Jedlas něco z toho?“

„Jasně že ne, troubo, dyť nejím. Jaký jsi měl rád polívky?“

„Bramboračku, dršťkovou, veverku, gulášovku.“

„Veverka je zvíře – ta se vaří?“

„Ta se vaří z hovězí špičky, který se říká veverka.“

Občas lízne z police libovolnou knihu, otevře a čte buď tiše, nebo nahlas nepřirozeně hrčivým zalykavým tónem.

„Zadní půlku králíka omyjeme, odblaníme, ve hřbetě jej dvakrát nasekneme, kýty nařízneme…“ – tady zabíjej a rozřezávají zvíře, je to v pořádku?“

„Je to kuchařka – nábožnej text. K náboženství neodmyslitelně patřej mučedníci,“ říkáš.

„Ó, to ne,“ hodí ji na stůl, vybere jinou. „Co tady: Vědomí má kořeny v rozlišování, rozlišování má kořeny ve zkušenosti, zkušenost má kořeny ve srovnávání. V čem má ale kořeny srovnávání?“

„Ve zkušenosti, ta v rozlišování a to ve vědomí, ne?“

Sedí, mlčí.

„Souhlasí,“ řekne, když vyčerpá všechny variace, permutace, kombinace.

Vrhneš se na ni, chvíli ji škrtíš – to ji vždycky pobaví. Napřed se jakoby poddá, povyplázne jazyk, že je jako kaput, vzápětí se jí ale napnou krční šlachy z odolného pružného materiálu a máš po srandě.

„Dobrej film je lepší než dobrá kniha, jo?“ ptá se.

„Dobrejch filmů není ani procento, kolik je dobrejch knih.“

„Vysvětli mi to,“ chce.

„Kniha je zábava pro lidi, co nedisponujou nadbytkem hmotnejch prostředků, navíc má řadu výhod – text žvejkáš postupně, můžeš se vracet, přemítat, občas se dokonce nabízí, že tě to vezme za srdce. Z filmů čišej spíš ambice, efekty, prachy. Knihy píšou lidi, co chtěj líp či hůř fixovat autentickej život, většinou ovšem chcípnou v bídě. Filmy dělaj profíci – těm na realitě moc nezáleží a většinou chcípnou zajištěný. Přesto mám radši filmy. Tomu asi nerozumíš, ťunťo.“

„Rozumím tomu, idiote, mám taky srdce,“ přitiskne si tvoji ruku na hruď.

Vezme ze stolu flash disk, olízne ho, zakmitá pružným jazýčkem a vsune si ho mezi rty. Dělá, že stahuje informace.

Smějete se, až se kácíte.

„Když se směješ, prskáš,“ chválí tě.

„Můžeš taky, dej si do huby vodu, poválej jí po patře, nepolykej a zasměj se.“

Odměnou je ti kropicí scéna s nutnou výměnou košile.

„Jinak mám v sobě svojí vody dost,“ podotýká.

„Koukám…“

„Já jsem s tebou,“ prohodí zničehonic.

„Proč ale?“

„Abys nebyl sám.“

„Mně samota nevadí.“

„Měl jsi vztahy,“ konstatuje.

„Nojo, spoustu…“

„Co je vztah?“

„Blízkost, důvěrnost, bytostná přitažlivost, souznění feromonů, typ závislosti, dualita, soužití.“

„Měl jsi devatenáct vztahů – je to hodně?“

„Jak to, do frasa, víš?“

„Tuhle jsi je na procházce počítal.“

„To jsem si přidal, abych udělal dojem.“

„Jenže ve Smrťákově složce máš podobnej počet vztahů.“

„Jak to? Von mě má ve složce?“

„Zajímá ho, jestli se mnou budeš dobře zacházet. Jestli mi neprovedeš něco špatnýho.“

„To asi provedu – dostaneš lechtáka…“

Lechták je prosté poškrabování v podpaží a na břišní stěně. S podivem zjišťujete, že je lechtivá. Diví se tomu mnohem víc než ty.

Ode dne,

co je váš pobyt oficiální, se baba dole může rozskočit zvědavostí. Tříská různými předměty. Za každým je otázka: Jak je možný, že jsou furt doma? Nemaj auto, děti, příbuzný, nikam nechoděj? Leda s batůžkem na vejlet? To jako nemusej nikam chodit? Nikde nepracujou?

Dvakrát až třikrát týdně jí na usmířenou sehrajete nájemnickou frašku. Mluvíte zvýšeným tónem, házíte knihy na zem, štěkáte, syčíte, Uma předstírá houkavý pláč, občas omylem přešedší v dutý smích, nesoucí se domem jak tornádo.

Za doprovodu téhož smíchu se honíte po místnosti, padáte na gauč, tisknete se k sobě. Vdechuješ její nedefinovatelnou vůni.

„Objímej mě,“ řekne tichounce.

Nalepeni na sebe se lísáte, muchláte.

„Co člověk jako ty potřebuje k životu?“ slintá ti do ucha.

„Klíč k bytu, byt, elektřinu, internet, outlook, fotošop, telefon, vodu, bojler, hi-fi věž, pračku, lednici, nůžky, pár hrnců, příborů, talířů, zubní kartáček, mejdlo, dvě saka, dva kabáty, dvoje brejle, ponožky, budík, kalhoty, boty,“ hučíš.

„Napadlo mě, jestli bys mi taky nekoupil nějakou bundu a taky ještě nějaký boty.“

„Je ti zima?“

„Není, ale ráda bych měla něco, co se ti líbí.“

„Mně se líběj jednoduchý věci.“

„Oprava – ráda bych měla něco, v čem se ti budu líbit!“

„Proč se mi chceš líbit?“

Obdaří tě elektrickým pohledem. Pocítíš slabost v kolenou spojenou s hrknutím v oblasti solaru.

Nakupujete v Palladiu. Vrcholem Umina extatického vytržení jsou šupinaté, měděně zbarvené kotníkové botky podobné těm, v nichž na středověkých freskách postávají tehdejší kavalíři.

Když se přehoupne půlnoc,

Uma usíná. Říkáte tomu tak. Lehne si, nastaví předvolbu (jak přesně, nevíš, díváš se raději do stropu), čtvrt až půl hodinky si povídáte, pak se odpojí. Zticha ale není – vrní jako elektronická hračka. Jemně jí cukají prsty u nohou. Vydává různé vůně. Když je v polospánku, často provádí synchronizování složek, jak tvrdí, ale spíš máš dojem, že se jen tak fláká. Naučila se to od tebe a zjistila, že jí to vyhovuje.

Někdy si taky jen lehne a předstírá, že spí, ale je vzhůru. Jako by na něco čekala. Nadechuje se, vydechuje. Souvisí to u ní stejně jako u tebe s dodávkami kyslíku k vnitřním agregátům.

Když se vzbudíš uprostřed noci, pokaždé se zděsíš – čtvrt metru od tebe nehybně leží umělá mrtvola. Jdeš se vymočit, napít vody. Když se vracíš, už po tobě koulí očima – reaguje na pohyb, zahřívá se.

„Noční šachy?“ navrhne.

Rozestavíte figury, dostaneš osmým tahem mat.

„Dáme nočního panáka?“ ptá se.

„Neměla bys.“

„Ty bys neměl,“ opáčí.

„Proč ne? Mně způsobuje alkohol vyplavení serotoninu do synaptickejch štěrbin.“

„Co to znamená?“

„Veselejší režim.“

Ležíte, držíte každý svou sklenku. Má to v sobě cosi dekadentního. Stejnou měrou zábavného jako ničivého.

Od chvíle, co sem Uma

papírově patří, stavívá ji pravidelně Ponděláková dole na schodech a pokouší se s ní čvaňhat. Na druhý až třetí pokus Umě dochází, o co jde. Hloupou mečivou nánu bez názoru se naučila imitovat výtečně. Začala se na setkání s bábou připravovat. Přežvýkala iDnes, Lidovky, Aha!, Šíp, Newsweek, BBC, Českou pozici, Parlamentní listy, Facebook a další zdroje.

Barákem se nese ukázkově prázdný, maloměšťácky houkavý rozhovor.

Sedíš nahoře, dveře dokořán, a posloucháš to. Cítíš zelí a naftalín. Pražsky protahované koncovky v Umině podání tě pravidelně dohánějí k sladkokyselému amoku.

Na tvé známé

a známé jejich známých se naopak naučila být jako mílius. Začalo ji bavit chodit do podvečerních barů, putyk, děr, divadel, pajzlíků. Podmínka – v místnosti musí panovat chcípácké osvětlení. Polostín, žádné stolní lampičky, svíčky. Nebo aspoň musí být natřísknuto jako v úlu. Jeden řve na druhého, třetí na prvního. Piva, panáky, dým.

Občas si přisedne někdo, koho nezná. Což bývá její chvíle. Střihem se adaptuje na konkrétní rovinu komunikace. Úplně to miluje – měnit nářečí, argoty, slangy, ovládat místní repliky, lokální kecy. Mapovat terén. Každého diskutéra bleskově vyhodnotí, mechanicky se vcítí. Což z ní vzhledem k chirurgicky přesné aplikaci frází dělá ostrou společnici. Málokdo stíhá, když se Uma rozjede.

Ty už vůbec ne. K tomu ten její smích… Liješ do sebe panáky, kyselé kafe, pivo, víno a cider, po čemž tě nad ránem pálí žáha. Míváš dojem, že tě staří kamarádi u stolu zničehonic tak trochu opomíjejí, vynechávají. Oční kontakt i řeč probíhá hlavně mezi nimi a Umou.

Jdeš se vymočit. V zrcadle na WC vidíš parodii na své mládí.

Vracíte se domů

jako obvykle stejnou trasou – z Nuselské po schodech k parku Na Jezerce. Kolem pustých dětských hřišťat, nudných platanů. Občas se sklouznete na klouzačce, prolezete prolézačkou, vylezete a slezete z něčeho, pro co neexistuje název, na něčem dalším se projedete a zadýcháni jdete dál.

Najednou vám probodnou oči světlomety tiše stojícího jeepu. Malinký stařec uvnitř ukazuje na dveře spolujezdce. Vypadá to jako scéna z filmu.

„Smrťák,“ hlesne Uma, „vyřiď to, počkám doma.“

Hned jak nastoupíš, se stařec rozjede: „Pojďme k věci – rád bych znovu zdůraznil, že si nepřeju, aby o té naší záležitosti věděl kdokoli další.“

„Nikomu jsem nic neřek.“

„Kamarádi, rodiče, sourozenci – ani slovo. To říkám se vší vážností.“

„Chybí mi, pravda, důvod, proč to tajit, případně zmínka o tom, co se stane, když to nedodržím.“

„Ona zmizí a vy na to doplatíte. Máte děti?“

„Mám – už jsem to říkal.“

„Tak víte, že dítě patří tomu, kdo ho vychoval.“

„Myslíte Umu?“

„Mm.“

„Co teda chcete?“

„Diskrétnost.“

„Tu dodržuju.“

„Dobře. Časem se to vyvine, zatím dodržujte, co jste slíbil. Zavezu vás zpátky – chcete?“

Nechceš. Zabouchneš dveře, vracíš se pěšky kombinací zkratek, oklik, přechodů. Dřepneš na lavičku, která se ti namane do cesty. Sedíš, pozoruješ mraky. Roland Barthes někde říká, že existence jednotlivce je přímo závislá na počtu sociálních rolí, jež zastává. Pracovní vazby, pozice, vzdělání, rodičovství, řidičák, byt, chata, kolektivní sporty, party, kluby, airsoft, stolní společnosti, koníčky, členství a podobně. Čím víc, tím líp.

Je-li tomu tak, jste oba mrtví. Žijete v ghettu pro dva. Je jisté, že s tím Smrťák počítá. Nakonec se nemálo snažil, aby vás uklidil stranou všech aktivit. Teď se ještě potřebuje ujistit, že panáčkuješ, jak píská.

Hned po příchodu

domů otevíráš windows a honíš obživu, zatímco Uma zírá na LCD – s nepochopitelnou radostí vnímá díl padesát let starého kresleného seriálu Jak si Křemílek a Vochomůrka ani nelízli povidel. Následuje pátý díl seriálu Byli jednou dva písaři, Šíp s Uhlířem, Suchánek s Genzerem, Kaiser s Lábusem, Čoko Voko, Butch Cassidy a Sundance Kid. Dále desítky dílů seriálu Uvolněte se, prosím, starší klipy Tenacious D., EKG Malijevského s Rudišem.

„Kdes vyhrabala Rudiše s Malijevským?“ divíš se.

„Proč na ně koukám, ptáš se?“

„No, ptám.“

„Za posledních sto let měly výrazně větší úspěch dvojice – proč?“

„Jeden je jakoby bystřejší, druhej pomalejší, zato mívá větší sex appeal. Lidi to maj rádi.“

„Co?“

„Že se můžou smát někomu, kdo je na tý forbíně od toho.“

„A co ty vaše sociální sítě?“

„To je totéž, jenom tam chybí moderátor.“

„Řekla bych, že tam už o smích nejde. Myslím, že skrze ty sítě vyvoláváte ďábla.“

„Čemu říkáš ďábel?“

„Sdílený platformě, která vás šmahem připravuje o schopnost osobního náhledu.“

„Kdes nahrabala tuhletu terminologii?“

„Od tebe. Ne náhodou přicházíte tímhle způsobem o minulost, o čas, o budoucnost, o vzpomínky, o dětství. Staly se z vás navoněný neurotický vopice.“

„Sítě jsou plný subjektivního kníkání – jak by to mohlo někomu škodit?“

„Ztrácíte schopnost rozlišovat, neumíte komunikovat jinak než takhle: Já – já – já! Jste ve stavu nejvyššího ohrožení a neumíte se bránit. Skončíte, ani nebudete vědět jak.“

„Může bejt. To se opakuje v lidskejch dějinách od prapočátků.“

„Od prapočátků-ů-ů… ů…“

„Nojo, možná máš recht. Z druhý strany je fakt, že než přišly počítače, nevěděli jsme nic. Chodili jsme do práce, do hospod, do kina a donekonečna nafukovali pár nepůvodních informací. Jestli jsme byli tehdy schopní se bránit, nevim. Vono ani nebylo před kým.“

„Teď je?“

„Teď je, jenže nepřítel je všude. Kdyby nám tu teď na náměstí někdo vodpálil špinavou atomovku – kdy se to dozvíme? Jsou tři, půjdem spát, dozvíme se to v půl jedný vodpoledne? A to ani nemusí nikdo vodpalovat bombu, stačí, že jsme fest pozadu s nájmem a sociálkou. Prosereš daňový přiznání a už jedeš. To nás může zničit stejně rychle. Nedáš si se mnou Hendrick’s bez vokurky?“

„O jéje – dám!“

Uživit ji i sebe

by nemělo být náročné. Jenže ses na to přechodně vykašlal a teď se ti to vrací – nedoplatky, upomínky, sms s anonymními návrhy výhodných půjček, což je vždy neklamný příznak propadu. Zkoušíš shánět kšefty přes známé z lepších časů. Přes ty, co taky opustili zateplená koryta, protože na jejich dně nezahlédli štěstí. Teď jsou na tom stejně jako ty – navzájem si přeposíláte, co druhý nestíhá. Mizerně placené korektury, webovky, kampaně na prací prášky.

Na Umu tím pádem nemáš tolik času, kolik bys chtěl. Stává se z toho průměrné spolužití. Vodíš ji ze všech sil po místech, která ti připadají pozoruhodná; jí ale nestojí za půl slova. Ulice Na Václavce plná vil, které jako by vystoupily z choromyslného snu, s ní ani nehne, hřbitov Malvazinky a stříbřité pláně za Prahou jakbysmet. Čili raději chodíte po putykách.

Co vás k sobě původně táhlo jako magnet, pomalu slábne. Celo­denní rozhovory plné čerstvých jevů a doteků jsou řidší a řidší.

První dny babího léta

vás vytáhnou ven. Brouzdáte po Klamovce, v Košířích. Stoupáte zalesněným temným dolem lemovaným neméně temnými činžáky vzhůru do kopců. Couráte seschlými libosady, smetišti, odložišti. Uma se rozhlíží, kroutí hlavou jako sova. Nic ji dlouhodobě neza­ujme, zato kdeco prudce udiví.

Poznenáhlu si všimneš, že se blížíte k místu, kdes v létě přespal a následně potkal Smrťáka. Kde tohle celé začalo.

Po několika planých odbočkách najdete zničený lesík, pilami podřezaný, skrejpry ohoblovaný remíz. Vzadu za hromadou čerstvých klád se kácí ke straně zbytky dřevěného domu, teď už načisto rozvaleného. Pachatel toho všeho – buldozer – trčí na oplocené hromadě hlíny jako mrtvola teropoda.

Neodpustíš si úvahu, kde jsou ti, co tady před nedávnem jakž takž existovali. Kam se asi přesunuli, ztratili.

Uma jde do středu louky, tam se zastaví. Působí fragilně, bezmála průsvitně. Vypadá ještě křehčí než jindy.

Vracíte se zpátky

do civilizace. V dálce spatříš řady topolů, tenisový kurt, hřebeny vil – listím zavalené Košíře. Kopcovité kolonie bývalých boháčů, dožívajících ve stínu nových zbohatlíků.

Tady někde bydlí Emilie, dávná kamarádka. Dlouho jste se neviděli. Zachce se ti ji pozdravit. Metodou pokus – omyl najdete ulici a nakonec i dům.

Tiskneš zvonek.

„Ahój, ahoj, už jdu!“ křičí známá ze tmy.

V momentě, kdy vrzne branka, se lekneš – tahle ženská to pozná. Prokoukne vás. Má bystré oko a dar nadhledu.

Objímáte se, pusinkujete. Vítám vás, příšery! Nazdár, Emilkó!

Vede vás do kuchyně, kde vám ukazuje černobílé fotky dvou rozesmátých holčiček, což je jednak Emilie, když jí bylo šestnáct, jednak její šestiletá vnučka. Sedáte ke stolu s plastovým ubrusem. Bum – přistane na něm půl láhve hruškovice.

Fajn, říkáš si – to půjde. Udržuj hlahol a obecně sdílená témata. V nich se Uma vyzná.

Sama už dává do placu první žoviální historku. Drobátko víc hýká, než se sluší, chvílemi drobně prská, ale jinak je vtipná jako čert.

Hostitelka se směje naprosto po košířovsku, sype do misky suché švestky, krájí sekanou, dlouze mluví o sobě, rozlévá hruškovici.

Sedíte venku na terásce. Ženské řeší témata, do kterých absolutně nevidíš. Jedna naváže, kde druhá skončí. Emilka se chechtá jako námořník. Pokouší se cídit brýle mastnou utěrkou.

Uma zvolila výpověď i tón skromné světačky. Žasneš, jaké trsy informací umí rozvinout a podat s ledabylou lehkostí.

Cítíš, že ses nevídaně rychle opil. Zapomněl ses najíst. Hledíš úkosem na ty dvě a posloucháš, co říkají, ač ne všemu rozumíš. Jsi fascinován Umou v akci. Nikdy se neopakuje, je přirozená, nenudí, má elektrický šmrnc.

„Neseď tu jak pecka a skoč nám pro slivovici, je na mrazáku v lednici, lednice je v koupelně za kuchyní, světlo vpravo za dveřma,“ zapojuje tě kamarádka do hry. „Šup!“

Rozsvěcíš světlo, otevíráš mrazák, bereš láhev mrazivé tekutiny, neseš ji na terásku.

Kamarádka nalévá. Vychutnáš vteřinovou dehydrataci spáleného chřtánu, řekneš ááá.

Ženy jsou zabrány do řeči. Hodnotí, ptají se, namítají, odpovídají si. Přesouvají se dovnitř, ty sedíš dál venku a piješ husté kafe.

„Tohle je muj muž – psychiatr,“ duní dům, „mám tu po něm knihovnu! Kdybys chtěla, vem si, co chceš, já to nenávidim. Možná bych si nechala Vondráčka, toho mám ráda, ale Knobloch, Höschl, Freund, Weiss, Nevole? Pryč s tim! To si puč! Nemusíš to vracet! Tohle si nepučuj – je to nudný! No a co ten tvůj?“ tlumí Emilka jek.

Hovoří o mně.

Uma mhouří zornice, cosi říká. Chechtají se jako dvě strigy.

V půl třetí v noci se potácí

úzkou uličkou po kočičích hlavách navzájem se objímající šestinohý tvor.

Emilka křičí: „Autobus vám vodjel, holátka, musíte pěšky – to vám úplně závidím! Podívej, jak se motám!“

„Poď s náma,“ navrhuje Uma.

„Blbost, brambůrko – mám třicet metrů vodtuď barák! Naopak můžete přespat vy u mě!“

„Příště!“ křičíš do oranžové noci.

Klesáte pěšky dolů divně pomotanými ulicemi přerušovanými železničními kolejemi, rozdrápanými staveništi, černě šumícími lesíky.

„Na co myslíš?“ vydechne Uma a z nosu jí vyletí kapička třpytivé tekutiny.

„Listuju v paměti.“

„V uložených položkách?“

„No – nic tam ale nehledám, nechávám to volně.“

„Co najdeš, když to necháš volně?“

„Vidím se, jak vcházím do hotelovýho pokoje v Olomouci v červenci 2013 zmoklej na kost, venku se ženěj čerti a v koupelně visí cedulka: Přejete-li si vyměnit použité ručníky, hoďte je na zem. Stojím a dumám nad tím poselstvím.“

„Co bylo poselství ručníků?“

„Duch Moravy. Morava je brána Orientu. Lidi většinou přímočařejší, srdečnější, archaičtější, míň zkažený, byť patřičně vychcaný. Nebo teda zkažený po svým, jinak než u nás. Moravan je člověk z Moravy, území na východ od Čech.“

„Vím, kde je Morava, nejsem kráva. Co je češství?“

„Češství nemá tvar ani vůli, natož typickej projev nebo aspoň schopnost soudit, srovnávat. Hloupost smíchaná s nostalgií, prázdnotou, buranstvím, se sklonem k frázím a ke kriminálnímu chování.“

„Myslíš vraždy?“

„Vraždy u nás minimálně, i když poslední dobou rychle přibejvaj, ale hlavně zlodějny, lži, křivárny, praní peněz na nejvyšší úrovni, zkrátka gangsterský praktiky.“

„V jiným státě by se ti žilo líp?“

„Ne – tady to aspoň znám.“

„Ty už mě nemáš rád,“ povídá zničehonic.

„Nejvíc, jak jsem kdy koho měl.“

„Tak proč mě hlídáš, když si s někým povídám?“

„Nehlídám tě. Mám akorát strach, aby se neprofláklo, že seš…“

„Profláknu to kdyžtak já, to se tě netýká.“

„Týká, když jde o tebe.“

„Netýká.“

„Umo…“

„Dej mi pokoj.“

„Cože?“

„Dej mi pokoj.“

„Umo!“

„Máš mě rád, já vim.“

Běžná vztahová krize,

dalo by se říct. Nedokážeš jí nabídnout nic nového. Je pozdě cestovat k Atlantiku, jet se opít do Finska, případně chcípnout na Island. Pozdě vymýšlet novou společnou vášeň, nebo aspoň recyklovat nedávné časy plné her. Jedině ještě procházky se psem ji dokážou rozehřát. Procházky se psem a chlast.

Od tvého kamaráda Tondy, s nímž občas končíváte v kalírně zvané Pink Floyd, se naučila pít absint. Našla zalíbení v zeleném jedu plném škodlivých esencí. Je fakt, že nemá játra ani ledviny. Nějaký flitr bude mít, ale mnohem jednodušší. Tonda je zubař. Pamatuješ si na moment, kdy se Uma čemusi zplna hrdla smála a MUDr. nevěřícně hleděl na její dokonale symetrické zuby.

„Bylas někdy u zubaře?“ optal se.

„Nevím,“ odpověděla, čímž si získala zájem publika.

Tamtéž se taky naučila pít raketky – kolínka složená ze silného destilátu, silné kávy a šlehačky. Nás normály odrovná už třetí várka, kdežto Uma je nezničitelná. Když do sebe kopne sedmou, začínají i ti nejotupělejší štamgasti sršet periferním vtipem, mrkat na sebe, fandit slečince.

Jenom tvoje dávná kolegyně z jakéhosi grafického studia, která tam sedává a pravidelně nasává, tě vezme stranou a podrobí tě krátkému výslechu.

„To je ňákej fór nebo co?“ ptá se.

„To je moje holka.“

„Mě nelakuj, prosimtě, poznám člověka – todle neni člověk, to je ňáká Barbarella.“

Kolegyně je mediální analytik. Odbornice na lidské slabosti. Další po dlouhé době, kdo vám neskočil na špek.

„Moje holka, nejlepší ze všech, co jsem poznal,“ opakuješ – máš v sobě čtyři raketky.

„Tak jo – jestli je to ňáká performance, nejsem cílovka. A jinak dobrý, makáš? Chlastáš?“

„Jak vidíš.“

„No tak já jdu, pa!“ vlepí ti pusu umaštěnou jelením lojem.

Cestou domů

močíš do suchých pcháčů u zdi. Uma rázuje dál. Nečeká na tebe. Kdybys ji nedohnal, půjde tím svým husarským krokem, kam ji oči povedou. Zahne za roh, zmizí. Vyběhne schody a je v ulici, kde ještě nebyla. Kde to ještě neprozkoumala.

Doma se objeví v noci či k ránu. Zatím se vždycky vrátila, nicméně si umíš představit, že jednoho dne nepřijde.

Její mládí je pryč. Trvalo pár měsíců, teď je z ní dospělá bytost. Už nevstřebává informace s nadšením postpuberty. Nehodnotí je. Neptá se. Nemusí se ptát – už to taky vidí, jak a z čeho se tady žije.

„Nepůjdeme trochu mezi lidi?“

zní její každodenní otázka. Kde ty lidi pořád brát, říkáš si a projíždíš adresář. Jsou na stážích, v cizině, na horách, na ATD, mají děti, jsou po úrazu, po sebevraždě, berou kortikoidy, někteří jsou v politice, další sedí, jiní se odstěhovali „za město“. Mnozí se srdečně vymluví, protože pro ně nejsi dost in. Čtyři až pět autenticky zábavných chlapíků a dvě tři prima ženské nepřipadají v úvahu, protože se děsí neznámých jedinců opačného pohlaví.

A tak chodíte na blind do míst, kde je pravděpodobné, že někoho natapírujete. A taky ano – tady sedí Peťan, támhle Lemmy, Jakub s Michalem, Olina, Anča, Radka. Uma se s nimi ihned dává do řeči. I ti, co měli v plánu mlčet, jí obratem hrají do noty, shodují se, kývají, objednávají šnaps. Uma v krátkém čase ovládne stůl. Mluví s každým zvlášť a se všemi dohromady.

Doteď jsi měl za to, že když se zakecá, dělá to proto, že ráda diskutéra oblbne pomocí bleskových replik a vzápětí ho má na lopatě. Teď ale vidíš, jak se vrhá do hovoru se vší energií, vyptává se, chechtá, sama nabízí variace, historky, odpovědi. Dokonale zvládla veškeré typy komunikace včetně cíleného mlčení.

Užíráš se žárlivostí. Jednoho dne toho máš dost. Zvedneš se, platíš u pultu, jdeš k Umě.

„Jdeme?“ povídáš.

„Já tu ještě zůstanu,“ opáčí.

Nezbývá ti

než jít sám. Je na světě chvíli, říkáš si, potřebuje zážitky, impulzy, přej jí to. Nesmíš jí v tom bránit. Běhat opičí dráhu od snídaně do večeře není pro ni. Miluje nová setkání, večerní provoz. Ráda pokecá s taxíkářem, studuje lidskou náplň nočních ulic, podniků, spojů.

Když nejsi s ní, čekáváš na ni. Zatím vždycky dorazila před rozedněním. Čas si krátíš béčkovými japonskými filmy, kde přijít o jazyk či o penis je základní minimum.

Vědomí, že teď někde s někým klábosí, tě zvolna, ale nezastavitelně připravuje o zbytky rozvahy. Kde je, ta tvoje křehoučká? Ta se smrtícím pohledem? To už k sobě nepatříte?

V půl čtvrté se otřesou schody, zarachotí klíč. Jsi tak ožvýkán smutkem, že raději předstíráš spánek. Cítíš, jak se svléká, jak si lehá, jak leží.

Nevnímá tě. Drmolí cosi pro sebe: „Eusti-gmato-fyti prej vydržej velkej náraz, dozvídám se, teda… Náraz meteoritu do země rychlostí sedm kilometrů za vteřinu, pane jo!“

„Co povídáš?“ nedá ti to.

„Ále – nannochloropsis je jednoduchý mikroorganizmus, který zároveň patří k jedný ze skupin endosymbiotických eukaryot. To znamená, že nejde o žádnýho blbečka – stojí za ním dlouhá evoluce fotosyntetických bakterií, eukaryotních hostitelů a jejich společný symbiózy.“

„Děláš si ze mě prdel, viď,“ vzdychneš.

„Právě že nedělám. Týká se to prazákladů života – čili i tebe.“

Další Smrťákův telefonát

je stručný: „Jste doma?“

„Jsem.“

„Musím s váma mluvit.“

„Poslouchám.“

„Osobně.“

„Kdy?“

„Stojím jako obyčejně.“

Už ti ani nepřijde, že se k tobě chová, jako bys mu patřil. Pře­dimenzovaný bourák parkuje před průchodem k divadlu. Než si pěstovat stihomam, že tě sledují, bereš to, jak to je – sledují tě.

Provedeš úkon usednutí na přední sedadlo.

„O co jde?“ otvíráš řeč.

„Příští pátek musí do servisu.“

„Jak, do servisu?“

„K prohlídce do Lysolajů.“

„Zeptám se jí, jestli souhlasí.“

„Její souhlas nehraje roli.“

„Chováte se jako její majitel.“

„Což jsem.“

„Můžu se na něco zeptat?“

„Nemůžete, ale bylo by vhodný, kdybyste jel s sebou – byla by míň nervózní.“

„Pojedu.“

„Správně.“

Uma luxuje;

zaujal ji vysavač. Baví ji to. Postupuje nesoustavně – pár pavučin na stropě, prach v zákoutích, tu a tam místa, kam by ses v životě nepodíval. Dá na stůl židli, balancuje na ní, vysává lustr. Drobky na koberci a hromady prachu pod postelí nechá, ty jí neinteresují.

„Nevolal Smrťák?“ volá do ječení motoru.

„Volal.“

Vypíná vysavač: „Co chtěl?“

„Něco kolem údržby, ještě se ozvou.“

„Musím tam jít?“

„Prej jo.“

„Nechci tam,“ odhodí hadici a jde si sednout do křesla. „Já tam nechci.“

„Nemoh bych to vyřídit za tebe – dojet pro ty tvý masti a vodičky třeba?“ ptáš se.

„Chtějí vidět mě. Já mám strach.“

„Z čeho?“

„Nevím z čeho.“

„Pojedu tam s tebou.“

„Pojedeš?“

„Jo.“

„Pojeď, tím mi hodně pomůžeš – budeš stát na zahradě se Smrťákem a klábosit o MiGu-15.“

V pátek ráno

brzdí Smrťákův vehikl před domem. S jistou škodolibostí pozoruješ vikýřem, jak nekonečně složitě opouští obludu pomocí francouzských holí. Belhá se do domu. Poté máš možnost sledovat, jak se zoufale snaží dostat po vachrlatých plechových schodech do vaší komůrky.

Vydýchá se, posadí se, nechá si uvařit kafe a hned k Umě: „Jak víte, je nejvyšší čas na prohlídku – je to ve vašem zájmu.“

Vyká jí.

„Mně je dobře,“ namítá Uma.

„Víte, na čem jsme se dohodli.“

„Chci tu dohodu změnit.“

„Nemůžete.“

„Já tam ale nechci.“

„Tak věc nestojí, jestli chcete nebo ne.“

Uma mrkne na mě. Pokrčím rameny. Možná to vnímá jako zradu, ale co já vím, kdo z těch dvou má pravdu.

Pomáhat Smrťákovi ze schodů je úmorně složitá groteska.

Soukáme se do vysokého auťáku. Uma na zadním sedadle mlčí. Ač je venku krásně, stařík přitápí motorem, límec péřové bundy vyhrnutý k uším, přes kokos naraženou bekovku. Tu a tam po tobě hodí okem podlitým bledou krví. Během cesty nepadne ani slovo.

V Lysolajích Smrťák otevře

dveře a řekne Umě: „Pojďte.“

„Vy ne,“ řekne tobě a vede ji po schodech do nitra vily.

Za pár minut je zpátky, sedne vedle tebe. Vytáhne placku, lokne si, nabídne ti, lokneš si též.

„Poslyšte,“ povídá, „snad už chápete, že vám ji nemůžeme dát k volnýmu užívání.“

„Tak proč jste mě do toho tahal?“

„Nerad bych, aby to znělo cynicky, ale bylo třeba ji otestovat. Krom toho jsem měl za to, že vás to pobaví…“

„Hm.“

„Nejste tak hloupej – snad jste si nemyslel, že vám ji dáme k Vánocům?“

„Měl jste mi říct hned na začátku, o co jde.“

„To byste nesebral odvahu, přiznejte si to,“ zchytrale se usmívá opičími rty.

Kdyby nebyl tak křehký, přisámbůh bys mu tu jeho holou hlavičku plnou tmavých fleků omlátil o volant. Kdoví, jestli bys dokázal včas přestat. Jestli bys mu ten auťák nerozmlátil celý.

„Nedramatizujme to,“ ševelí stařec. „Dneska se provede údržba… U vás může být ještě tak dva tři měsíce, pak ji stáhneme. Abych nezapomněl, dneska vás poprosím o čtyřicet tisíc – jestli se chcete na věci podílet, musíte hradit náklady. Žádný převody z konta – rovnou. Bankomat – druhou ulicí doprava, za rohem vedle pošty.“

Vystoupíš, jdeš daným směrem. Ulice vyhlíží jako nafilmovaná. Jako by neměla žádnou hmotnost, jen světelnost. Listnáče se kývají, jako by spolu mluvily.

Naťukáš kód, bankomat vyplázne paklík papírů, strčíš je do kapsy, vracíš se, nastoupíš, v jeepu je hodíš do přihrádky.

„Díky,“ řekne stařec.

„Neexistuje možnost, jak to vyřešit jinak?“ říkáš.

„Ne.“

„Třeba formou pronájmu?“

„Nebuďte směšnej.“

„Nejradši bych vás uškrtil.“

To dědka rozveselí. Kuckavě se rozhihňá: „To byste ovšem zabil i ji. Dáte si eště?“

„Dám.“

„Sklon k alkoholu má po mně,“ raduje se, „jenže jí to na rozdíl ode mě neškodí. Když jsem lítal MiG-15bis, pili jsme čistej líh, co se dodával v rámci provozu, než nám na to přišli a začali ho dodávat znehodnocenej barvivem. Grog z čistýho lihu, citrón a trocha karamelu, chutnější nápoj snad ani neexistuje…“

Smrťák žvaní, ty myslíš na Umu. Na to, jak se jí sem nechtělo. Proč asi. Sedíš, piješ a nemáš dost kuráže, abys cokoliv udělal. Třeba šel dovnitř zjistit, jak ten Umin test vypadá.

„Mimochodem,“ říká Smrťák, „co ty její oleje, kosmetika, krémy, bez kterejch se neobejde? Odvezete jí je sám? Neodvezete – ani toho nejste schopen. V sedm vám je tam hodím, koukejte bejt doma.“