3. Umina verze

Zase už nade mnou

stojí Rašna. Ležím před ním bezmocná, totálně zpomalená jako vždycky. Provádí se mnou všelijaké testy a já prosím do prázdna, aby už to skončilo. Cítím k němu smrtelný odpor – to jsem původně taky neuměla. To mě naučil až on.

Chtěla bych mu plivnout do očí a říct mu: Vy hajzle, já nejsem pes! Nejsem vaše panenka!

„Posaď se,“ říká.

Sedám si.

„Seď rovně! Otevři pusu. Jazyk! Ne zuby! Řekni be-fe-le-me-pes-se-veze! Nno, no… Votoč se. Polož se. Buď v klidu.“

Když jsem na tomhle místě

poprvé otevřela oči, nedovedla jsem si představit, kdo jsem. Vznášela jsem se v husté kapalině. Měla jsem jí plné tělo. Svítili mi do očí lampou. Chodili kolem dokola, dlouze si mě prohlíželi. Pak mě vytáhli ven, položili mě na záda, vypustili ze mě ten hnus a začali na mě mluvit. Neodpovídala jsem, protože jsem to za prvé neuměla, ale hlavně mě zahltilo překvapení, že jsem.

Učila jsem se a oni byli nadšeni každou novou reakcí, každým zlepšením. Zvlášť Rašna. Pořád si hrál s mým hlasovým modulátorem, několikrát ho ze mě vytáhl, odpojil, šteloval ho, obracel, zíral do něj. Musela jsem snášet, jak ho ze mě při plném provozu tahají ven. Pak mi ho tam zase strkají zpátky, lícují, zajišťují, kontrolují funkci. Modulátor vypadá jako blbost z obchodu se strašidelnými předměty, ale je to drahá věc. Nesměla jsem křičet, houkat, měla jsem zákaz zvyšovat hlas.

Moje výuka probíhala šeptem. Nakláněli se ke mně, dotýkali se mě, páchli potem, lojem, vodou po holení a chtěli, abych opakovala, co říkají.

Vrchol byl, když mě po tom všem přivedli před zrcadlo. Viděla jsem něco, od čeho bych okamžitě utekla, zrušila to, zničila.

Mívala jsem sto chutí

vydat zvuk, co má potenciál srazit každého k zemi. Vím, že to umím. V tuhle chvíli to ale zkoušet nebudu. Rašna mě má připojenou k nějakému serveru či co to je.

„Klid,“ říká. „Nebraň se. Drž. No ták! V klidu. O-nic-nejde. Tak… Řekni děkuju, pane.“

„Děkuju, pane.“

„Řekni děkuju, pane, za všechno, co se mnou děláte.“

„Děkuju, pane, za všechno, co se mnou děláte.“

„Jsem tvůj mravkolev.“

„Jste můj mravkolev.“

„Vstaň. Oblíkni se.“

Jdeme chodbou.

Kráčím dva metry za ním. Jsem ztuhlá, mám suchou pleť, žádnou barvu, sotva vidím na cestu. Nejsem to já. Jsem podchlazená, zpomalená, nelíbí se mi tady.

Ef stojí venku

a klábosí se Smrťákem. Vypadá zase jako ten den, kdy jsme se viděli poprvé. Dvaačtyřicet let starý člověk zachumlaný v bundě, pod kterou má hlavně tuk a kosti. Člověk závislý na svém snění. Svým způsobem stabilní. Nezměnil by se, ani kdyby měl nastat poslední den lidstva. Sedl by si na vyhlídku nad město a přihlížel, jak se to rozpadá.

Na mě je hodný,

víc než to. S ním jsem v bezpečí. Občas nemá ani náznak tušení, co se ve mně děje. Tím víc mě přitahuje – bere to, co nabízím, a nevrtá se v tom. Neklade otázky, o nichž ví, že by bylo těžké je zodpovědět. Nemá snahu mě poučovat. Pouští mi filmy, ukazuje různé krajiny. Města, lesy, skály, pusté stepi kolem chemiček. Nechává mě kupovat jízdenky, trika, losy, chleba, salámy, kuřata, sukně, šátky, kebab, párky v rohlíku. Nechá mě pohovořit s prodavačem, s rozpadajícím se opilcem. Nechá mě tančit s Vietnamkou v dešti. To ho dokonce přitahuje. Stává za plechovou boudou trafiky s deštníkem, má dojem, že o něm nevím, a pozoruje nás.

Jakmile mě spatří,

zamíří ke mně. Ignoruje Rašnovu mločí tvář, nafouknutou a plnou rudých fleků.

Obejme mě, až moje páteř zapraští. Rašna poulí zlé oči na Smrťáka, Smrťák na nás. Něco si signalizují. Poté se Rašna odvrací, mizí zpátky v domě.

Smrťák se zavírá do auta, čeká.

Držíme se za ruce.

„Poznáváš mě?“ ptá se Ef polohlasem.

„Jasně, troubo,“ říkám.

„Jak ti je?“ ptá se.

„Musím se vzpamatovat,“ říkám, „pojď pryč.“

„Neboj – odvezou nás domů.“

„Jeďme busem,“ navrhuju tiše, ať to Smrťák neslyší.

Ef jde k autu. „Jedeme autobusem,“ říká uvnitř sedícímu Smrťákovi ne úplně pevným hlasem.

Dědek se vzteká, něco prská.

„Autobu-u-u-s,“ šeptám do země – na víc nemám sílu.

„Jedeme busem,“ rozhodne Ef.

Smrťák otevře dveře, nešikovně se vyhrabe z auta, vztyčí se na těch svých hůlkách, popoleze k nám, zle se do nás zavrtává očima. Má vztek a zároveň ví, že ať mi nařídí cokoliv, neposlechnu.

„Dobře,“ kloktá umělým chrupem. „v sedm vám to tam hodím a nebudu čekat. Buďte ve vlastním zájmu doma!“

Jdeme pryč. Ohlédnu se – oba tam stojí a sledují nás s bezmocnou nevolí. Z nějakého důvodu se bojí radikálně zasáhnout do procesu, přestože ho sami rozjeli.

Veřejné osvětlení bzučí

stejně jako poprvé, když jsme tudy šli. Ef tiše kráčí vedle mě, drží mě za ruku a na nic se neptá. Možná mu taky není nejlíp. Ptáci posedávají ve větvích, tlučou v nich drobná srdíčka. Stromy vydávají modrofialový svit.

„Bylo to nepříjemný?“ nevydrží to Ef.

„Nebylo,“ lžu.

„Nějak tomu rozumím čím dál míň,“ říká.

„Čemu?“

„Co tady s tebou dělám.“

„Jsem Uma – nestačí to?“

„Stačilo by, kdyby se mezi nás pořád někdo nesral. Proč nás, kurva, nenechaj… Žít čtyřiadvacet hodin denně pod dohledem.“

„Klid,“ říkám. „Dáme si panáka, vyspíme se, zejtra někam vyrazíme a zbytek prcáme do ucha, ne?“

Převzala jsem jeho slovník i jeho dikci. Huhňání, polykání hlásek, chrčivé ééé.

Bere mě kolem ramen. Připadám si lehounká, jako by mě ti geronti vysáli. Jako by mi vzali krev, což nevzali, naopak. Všechny tekutiny doplnili.

Přihučí autobus, nastupujeme, přestupujeme, vystupujeme, klesáme a stoupáme parkem přesně jako tenkrát. Kopeme do listí, vdechujeme vlhký vzduch plný letních plísní, otevíráme branku. Plížíme se tichým domem do svého vikýře.

„Nepustíš muziku?“ navrhuju.

Pouští muziku.

„Tu mám ráda,“ říkám a dávám ruce pod hlavu. Zapíská mi v břiše, praskne v páteři. Pročísnu si vlasy. Vůbec nevím, co posloucháme.

V sedm ráno zvonek,

Ef vystřelí z peřin, sbíhá dolů. Materiál je složen na chodníku, Smrťák nikde. Vynášíme po schodech mikrotenem obtočené krabice, plechovky.

„Víš, co s tím?“ ptá se.

„Abych nevěděla!“ jásám, otevírám krabici, nořím do ní ruce, vybírám kelímky, tuby. Cestou do koupelny si natírám krémem tváře, čelo, zátylek, břicho.

Bojler kvílí, voda hučí v trubkách. Liju olej do vody, lehám do vany. Vtírám si do těla krém tak dlouho, až jsem zase normální.

V pokoji vidím Efa, jak stojí na židli, trčí z otevřeného vikýře a snaží se zahlédnout Smrťákův vůz. Stejně jako on vím, že tu někde je nebo byl, jenže mimo dohled. Za třemi rohy, mezi stromy, v jiné ulici, někde dole.

Mám z nich stejný strach jako on. Spíš mnohem větší. Ef totiž netuší, jací jsou doopravdy.

Ef tvrdí, že voním jako čerstvě nafouknutá matrace. Vzduchem, mastkem, chemickou nadějí. Neptám se, co je chemická naděje. Nechci to vědět.

Cítím se zase už čerstvá, čerstvější než kdy předtím.

Je oslněn mojí proměnou stejně jako já.

„Hah,“ řekne, „to jsou věci. Jsi ňáká…“

„Jaká?“

„Úplně svítíš.“

„Hm.“

„Nelehneme si?“

Leháme si. Sundám si kalhotky, jemu trenýrky, sobě triko, jemu triko. Sotva mu jemně sáhnu mezi nohy, poloměkká mrkev ožije, líně se převalí, začne se vztyčovat. Chňapnu ji, napíchnu se na ni, chvíli nehybně trneme, pak se začneme hýbat.

Proč to dělám:

jednak se mi líbí, že ho ovládám. Nenaučil to on mě, naučila jsem to já jeho. Podřídí se v slastné hrůze každému mému výmyslu, protože v těchhle chvílích intenzivně myslí na to, kdo jsem. Nemůžu se toho nasytit. Že se mi to líbí, je pro mě stejné překvapení jako pro něj.

Dlouze se miliskujeme. Zatímco mě hladí a mačká, pevně mu omotám mrkev u kořene i s kulkama tkanicí od bot, natřikrát utáhnu a zadrhnu kličku. Chladným jazykem mu kmitavě oťukám zuby, zkoumám můstky, studuju uzdičku pod jazykem, projedu podpaží, pupek, hltan. V jeden moment mu strčím lízák tak hluboko, že se začne dusit.

„Proč to dělám?“ ptám se. „Proč jsem tak surová?“

„Nemám páru,“ říká, „ale áááá, dělej to!“

„Mám tě ráda?“ ptám se ho, zatímco kašle.

„Nevím,“ říká.

„Chovám se tak?“

„Snad jo.“

„Nepoznala jsem nic lepšího,“ přiznávám, nepoznala jsem toho ovšem moc.

„Ani já,“ říká.

„Chce se mi brečet,“ já na to.

„Dyť to neumíš,“ namítá.

„Ty mě máš rád?“ ptám se.

„Teď moc.“

„Jak to – teď?“

„Lidem se nedá věřit průběžně, důvěryhodnost bejvá vymezená určitým časovým úsekem.“

„Ani tobě nejde věřit?“ ptám se.

„Mně můžeš.“

„Tomu nerozumím – řekl jsi, že lidem nejde věřit. Proč mám věřit tobě?“

„Protože tobě nelžu.“

„Je tam rozpor – mám ho přeskočit?“

„Prosim tě vo to.“

„Co pro tebe znamenám?“ ptám se.

„Seš moje anima.“

„A trochu i sukuba?“

„A trochu i kámoška.“

„A trochu i záhada – někdy jsem ti odporná.“

„To patří k lásce.“

„Jsem ti někdy odporná?“

„Spíš nepochopitelná. Nemám ty možnosti, co ty. Každopádně ti to myslí, jak mně to nikdy nemyslelo.“

„Neumím myslet – reaguju v reálným čase. Pohybuju se v přítomnosti, nic víc.“

„To jako, že nevíš, co jsme dělali před hodinou?“

„Co jednou proběhlo, mám v paměti a můžu s tím dál pracovat.“

„Co se ti děje v hlavě, když mlčíme a flákáme se jako zrovna teď?“ ptá se.

„Nic – jsem v klidu,“ říkám.

„Na nic nemyslíš?“

„Teď na to, že bych si ráda dala alkohol.“

„Nepřeháníš to?“

„Můžu to přehánět – nemám v sobě nic, co by moh alkohol poškodit.“

Načež se znovu vzájemně prolneme. Chvíli je ke mně něžný až k pláči, jako bych byla jeho sen, chvíli mě drtí, až ve mně všechno praští. Aa.

Po ránu se válíme v posteli

a přehráváme etudu nedělní život. V ulici bouchají dveře od auťáků, v kuchyních bzučí mixéry, ťuká hudba, v natahovaných kalhotách chrastí drobné. Nuselskou sem tam produní tramvaj. Vítr se syčivě proplétá větvemi listnáčů.

Odpoledne chceme jít na výstavu. Výstavy mám ráda – nezajímají mě vystavené věci, zajímají mě návštěvníci – jejich vztah k exponátům a k sobě navzájem. A ty hlídací babky v koutě na židli – haha, brala bych je za ruce, líbala, choulila se jim u nohou, ale nesmím, nedělá se to.

Po výstavě nejspíš navštívíme nějaké známé. Většina jeho známých si nás už spojila, takže s klidem přecházejí, když občas zadrhnu, zajíknu se. Když složím větu jinak, než se běžně skládá. Když zadrmolím. Když se směju na jiných místech než oni. Nevšimnou si, že mi občas vyletí z nosu kapka maziva.

Zatím ale ležíme a koukáme do stropu. Mám hlavu na jeho břiše. Ráda zaznamenávám chod jeho orgánů. Každý šelest, změnu rytmu, tok krve, svištění průdušek, složitý koncert trávicího traktu. Všechno, co se řekne nebo stane, má na něj vliv. Hukot letadla, zvuky v domě, ptačí zpěv.

„Hrozný vedra,“ říká Ef. „Za pár let tu budeme mít obří lyšaje, tarantule, černý vdovy, zmije růžkatý, solifugy, cikády, stonožky jako párek.“

„Co to všechno je?“ ptám se.

„Zástupci jižní fauny. Přesouvá se sem středomořský klima, rok vod roku větší bordel. Solifugy máš támhle,“ ukazuje sklenici plnou doopravdy ošklivých tvorů.

„Proč je tu máš?“

„Nechal je tu původní obyvatel.“

„K čemu mu byly?“

„Nevím.“

„Stěhujou se sem teďka ty lidi z Afriky a z Východu, tak se tu aspoň budou cítit jako doma, ne?“ říkám.

„Budou, ale ne hned. Pár let bude zmatek, protože se k nám s nima dostaly spousty lidí, co chtěj Evropu zničit. Vypuknou represe, chaos, občanský války, ale skončí to tím, že dostanou, co nám tak usilovně záviděj – KFC, drogy, google, práci, půjčky, plnou lednici a prázdnej osud,“ odpovídá.

„No!“ řeknu po hodině, „dám se trochu do pořádku a uvidíme. Ráda bych, abychom dneska někam šli.“

„Pojďme,“ souhlasí, „to válení mě nebaví.“

„Mě baví.“

„Tak ležme.“

„Pojď si radši zaplavat. Slibuješ mi to už dlouho – dlouho!“

„Umíš vůbec plavat?“

„Tsssaf…,“ zní moje odpověď.

U pokladen v Podolí

je cítit chlor. Jeho toxický pach prostupuje celým areálem.

Natáhneme si plavky, za šatnami se potkáme, přeběhneme po kluzkých dlaždicích, skáčeme do venkovního bazénu.

Jakmile jsem ve vodě, probudí se ve mně něco, co neznám. Zajedu ke dnu, kde nikdo není, a plavu s břichem těsně nad kachlíky. Visím nohama vzhůru, provádím vývrtky, přemety, manévry – vystřelím vzhůru jak oliheň, metr pod bledými komíhajícími se lýtky zabrzdím a šup zase dolů. Šmejdím u dna, na sobě žluté plavky – odkud je mám? Koupili jsme je asi.

Dotknu se temenem kachlíků na dně, přilnu k nim zády. Zamávám na Efa, který mě shora sleduje s plaveckými brýlemi na nose.

Když lezeme z vody, dost chlapů na mě zírá rudě podlitýma očima. Hladká figura bez kožních vad s mírně klenutým břichem a pevným zadkem budí pozornost. Opalovat se nedokážu, jsem bledule. Ani Ef není opálený, protože skoro nevychází ven.

S těžkým pleskáním bosých nohou nás dožene nevelký pořízek v plavkách, v obličeji podezřele exponované nadšení, na hlavě oranžový kulich. Měl ho i v bazénu, všimla jsem si. Kření se na mě, ač jsme se nikdy neviděli. Poskakuje, vytřepává vodu z ucha.

Sedáme všichni tři na molo bazénu, čekáme, až uschneme. Pořízek navrhuje, ať se jdeme převlíknout, ať se sejdeme u pokladen a ať ještě něco podnikneme.

Dosrkáme tekutiny v bufetu, volným krokem přejdeme všichni tři vozovku, přejdeme po můstku na Veslařský ostrov, sedáme na schody hlediště pro závody veslic.

Kulicháč je úzce zaměřený specialista. Dokáže přezpívat jakoukoliv existující píseň a taky to bez přestání dělá. Míchá kdeco s kdečím, střídá žánry, jazyky, někdy divně hýká, až mě z toho svrbí zvukovody. Mezi písněmi nedělá pauzy. V průběhu každé písně stíhá imitovat nástroje.

Ef je nadšen. Občas zahouká melodii, chlapík se chytne a s obrovským nasazením ji přezpívá.

Mluvit se s ním nedá – jeden song navazuje na druhý. Má čistý hlas a absolutní přednes, navíc se s každou písní, zdá se mi, převtělí do profíka, co to zpíval před ním na záznamu.

„Zase mi stoupá tlak,“ nadhodí Ef a fííí – prcek jede, „už nevím, co a jak. Ať tak anebo tak, všechno je naopak…“

Ef rytmicky kývá horní půlkou těla. Fascinuje ho vlastní minulost. Mě ostatně taky.

„Ať chceš nebo nechceš, ničemu neujdeš…“

Vytáhnu láhev wild turkey, nabídnu zpěvákovi. Zprudka odmítne – nemá čas, musí zpívat.

Zábavní lodě s nákladem křičících turistů se vlečou tam a zase zpátky. Všechno, co hrají na palubě, zrzek rovnou přezpívá. Krátkýma silnýma rukama při tom kmitá směrem k nim, jako by jim chtěl vsugerovat svoji dokonalejší verzi.

Sedíme potmě, Efa štípou komáři. Vrtulníky hrčí v mracích.

Najednou se člověk v kulichu

beze slova zvedne, opráší si zadek a je fuč. Opráší si zadek a je fuč – panečku, už mluvím skoro jako člověk.

„Panečku,“ povídá Ef, když kulich zmizí ve tmě. „Dokonalej živej džubox!“

„Připadal ti normální?“ ptám se.

„V jakým smyslu?“

„Zdálo se mi, že je jako já,“ šeptám.

„Jako ty?“

„Jo.“

„Vono je vás víc?“

„Spíš míň.“

„Všecko made in Smrťák & Rašna?“

„No to ne. U tohohle bych řekla, že je to profi model. Je na všech hudebních akcích, pracuje v nahrávací firmě, nejí, nespí, nepije, dělá šestnáct hodin denně – tak bych dopadnout nechtěla. Model Maniak.“

Trochu si vymýšlím – nevím nic, i když jistá si nejsem, něco jsem přece jenom zaslechla, když se ve mně Rašna se Smrťákem hrabali a mysleli, že jsem off. Dělá mi ale radost, že to Ef nepozná. Je to humor? Objevila jsem další formu humoru?

„A v tý nahrávací firmě to o něm věděj?“ ptá se.

„Ne – to oni nepoznaj.“

„Nojo, jenže kdyby se vás tu pohybovalo víc, vzniknul by dávno humbuk jako blázen – tohle se přece nedá utajit.“

„Máš dojem, že by kolem mě vznikal humbuk?“

„Kolem tebe ne. Když si dáš bacha na tón a na správnou posloupnost, seš dokonalá,“ říká.

Zatrne mi, protože mi to dělá dobře. Lžu dál: „Nevím, kolik nás tu je. Netestujou se řadový repliky, spíš politikové, obchodníci, poradci, dokonce i prezident existuje.“

„Kterej?“

„No přece tenhle – současnej.“

„Toho taky vyrobil Smrťák s Rašnou?“ žasne – pevně doufám, že i on si ze mě dělá srandu.

„Ne.“

„Kdo teda?“

„Jak to mám vědět?“

Opravdu nevím. Ale tenhle, co odešel, se mnou měl skoro určitě něco společného. A jestli měl, je jisté, že je nás tu víc. Logicky nemáme v programu se poznávat, sdružovat, konfrontovat. Naopak. Spíš asi probíhá nějaký tendr.

Město hvízdá a fičí,

zvoní, srší upoutávkami pro lidi s IQ kolem devadesátky. Je po půlnoci. Říční voda mlaská. Těsně nad hlavami se nám pořád míhají netopýři. Přisednu si, schoulím se k němu. Jeho pach je mi mírně cizí, ale zvykla jsem si. Tiskneme se k sobě, jako by to mohlo něco změnit.

Co znamená, že je mi něčí pach cizí? Nic – nepoznala jsem člověka, který by mi voněl.

„Musíme to nějak vymyslet,“ nedá si pokoj Ef.

„Hhh,“ odvětím.

„Co se schovat někam mimo byt a měsíc dva nevylejzat?“

„Nemám dost tekutin, krémů, gelů, stabilizátorů, stimulantů. Dali mi jich tolik, abych včas musela prosit o další.“

„Co to jejich skladiště prostě vykrást?“

„Rašna tam má spoustu alarmů – jeho záliba – alarmy, víš.“

„Co to vzít přes Smrťáka?“

„Smrťák na mně visí. Má mě rád, ať chci nebo ne. Ten mě nenechá dělat si, co mě napadne. V tuhle chvíli jezdí po celým městě a hledá mě. Navíc mu to pořád ještě myslí a je nevypočitatelnej.“

„Majznu ho tyčí a bude,“ promluví z Efa alkohol.

„Zavřou tě a já umřu,“ odvětím.

„Tak mu dám všecky peníze.“

„Má jich tolik, že neví, co s nima.“

„Co teda, sakra?“

„Nech to na mně,“ říkám.

„Co to znamená?“

„Zkusím to zařídit.“

„Jak?“

„Připravím si tři až čtyři verze a podle jejich reakce aplikuju tu, co bude nejvíc k věci.“

Ef má tolik rozumu, že to dál nerozmazává. Má ve zvyku držet si odstup, ačkoliv ho ten odstup ničí. Sváří se v něm všelijaké příšery. Rád by jednal, ale nejedná, protože se bojí, že udělá chybu. Jako by nevěděl, že vůbec největší chyba je nejednat.

Zatím je to pro nás oba jenom suchý nácvik. Příprava na něco, u čeho se nedá odhadnout, kdy to přijde a jak to bude vypadat. Až se to stane, teprve uvidíme, v co se změníme.

Napumpuj si do hlavy

všechny tyhle problémy, je refrén písně, co tu před chvílí zněla. To je možná ten problém – napumpovala jsem si do paměti všecko, s čím jsem se setkala. Teď mám dojem, že je toho ve mně víc, než snesu. Mám čipy zanesené informačním prachem.

Když jsem poprvé otevřela oči, měla jsem v sobě nekonečné prázdno. Ti dva stáli nade mnou, funěli, možná trémou, testovali chod jednotlivých podsestav a dolaďovali chyby. Netušili, že mě to strašně bolí. Ležela jsem na stole. Pumpovali ze mě a do mě litry tekutin. Nebyla jsem zahřátá, srdce pulzovalo na minimum. Chtěli, abych se hýbala, reagovala. Dávali mi povely. Přines, přeskoč, předkloň se, ukaž zadek, drž, pojď blíž, zvedni tu ruku, mluv pořádně, nešišlej.

Otázky. Stovky otázek. Vypínali mě a znovu zapojovali. Přesto mi bylo líp než teď – neměla jsem představu, co mě čeká.

Ke svým chybám

mám tohle: právě ony mi dovolily začít rozlišovat a srovnávat. Vytvářet náhled, bez přestání ho doplňovat, měnit, fixovat a znovu rozpojovat, kombinovat, hrát si. Vyrábět emoce. Všímat si detailů. Blízkost – čistá rozkoš. Něco, čeho si homo sapiens přestal dávno vážit, a řekla bych, že na to dojede.

Začala jsem napodobovat různé lidi. Všimla jsem si, že se to dědkům nelíbí. První, koho jsem si vzala na mušku, byli oni. Naučila jsem se smát. Byli mi k smíchu. Přestala jsem plnit jejich příkazy, respektive plnila jsem je tak, že nebylo jasné, jestli si z nich nedělám prdel. Něco takového nečekali. První upadl do nejistoty Rašna – je podezřívavější. Přestali na mně viset bezvýhradnými, i když komplikovanými city. Najednou nevěděli, co se mnou. A co horšího, začali se mě bát.

Což byla chvíle,

kdy se objevil Ef. Nevím, jak na něj přišli. Nevím, co po něm chtějí, on to taky neví, oni podle mě ještě míň. Potřebovali si prostě oddechnout a přitom mě nevyřazovat z provozu.

Vím, čeho se lekli. Vyděsilo je, že mám ego. Program, který rozvíjí zpětný odraz. Který se dožaduje vlastní volby. Smrťákův mozek do mě (možná omylem) nainstaloval víc lidských prvků, než bylo záměrem.

Asi to byl hlavní důvod, proč hledali někoho, komu mě nasadí do hnízda – abych si zvykla na normální život. Osvojila si lidské chování. Abych se uměla ztratit v davu. Ef se mě ujal, a je pravda, že se mi to díky němu podařilo.

Momentálně mi podebírá

hlavu dlaněmi, hladí líce, fouká mi do vlasů, líže rty, hryže prstíky. Jsme pořád na břehu. Vzduch čerstvě voní. To mám moc ráda. Je v tom něco, čemu nebudu nikdy rozumět, a o to víc mě to zaplavuje čímsi, co nepochází ze mě. Je to zásadní informace o člověku. Je to dokonce silnější než on. Vztah je, jak začínám chápat, prazáklad tohohle světa. Bez vztahu není život. Ve mně v tom pravém smyslu taky není. Přesto i já toužím po vztahu.

Rozhlédnu se, všude klid. Odhrnu sukni, Ef do mě bez řečí vklouzne. Když někdy nevíme, kudy kam, uchýlíme se k tomuhle. Spojuje nás to. Ráda to s ním provádím, protože se mi líbí, že se mu to líbí, čili se mi to nemůže nelíbit.

Čekala bych, že to může zažít jen člověk s člověkem, případně s jiným teplokrevným živočichem, ale realita je zjevně složitější.

V dálce na východě se prudce zableskne. Ef strne, kouká tam. Vím, na co myslí: jaderný výbuch.

Těsně nad námi

pořád loví netopýři. Míhají se tak blízko, až se mi dělá zle. Efa vnímají, mě ne. Poslouchám jejich cvrlikání, slyším, jak jejich zuby drtí krovky hmyzu.

„Hele,“ tážu se. „Naplňuje se účel sexu v čase, kdy reálně probíhá? O to jde? O těch pár sekund?“

„Sex je tu pořád,“ říká Ef, „všude a ve všem. Lidskej tvor je ho plnej od narození do smrti, v mládí mívá halucinační formu, v dospívání přejde do podoby hrubejch pokusů, no a v dospělosti už není žádná sviňárna dost dobrá. Chtíč je tady v tý kultuře svatej. Silnou roli hraje i rozmnožovací pud, i když často ne hlavní. Nic není tabu, když už jsme si přiznali, že věčnost je nesmysl.“

„Proč je ale tak úpornej?“ ptám se.

„Sex je největší objev života. Nic silnějšího už jedince v hormonálním ranku nečeká. Většinou mu to nevadí, protože tahle testosteronová bomba vydrží dlouho. Všichni jsou tím posedlí. Důsledek bejvaj neurózy a děti.“

„A co ty?“

„Nevzdávám to, ale smiřuju se s tím, že se v mým případě celá tahle problematika jednoho dne přesune do snu a už tam zůstane.“

„Do snu?“

„Jo.“

„Co se tam odehrává?“

„Znásilněná zajatkyně, laboratorní sex pod dohledem, styk dočasně oslepeného pacienta s doktorkou, co neměla deset let chlapa. Kvůli zachování minima věrohodnosti se to děje během občanský války v Polsku, polsky se ve snu domluvím.“

„Homosexuální sny máš?“

„Nemám, snad s výjimkou jedný transky z freefoto.cz, co si říká Sarina.“

„S mužem?“

„S transkou – doma ti ji ukážu. Transka je ovšem prd – není daleko doba, kdy se začnou vyrábět kreatury, co už teď matou mozek příznivcům 3D porna. Třímetrový krásky s věčně vlhkým metrovým pyjem a jim podobný stvůry rozstřikující semeno po litrech nevratně změní lidskou sexualitu. Zlej vyšetřovatel s bičem a sadou vakuovejch pump, povolná svlíkací panna, obludně kozatá věčně nadržená kojná, vlastní matka k umrskání, lesbický siamský dvojčata, S/M černoch k hlídání baráku. A mnohem horší kreatury, poněvadž nejhlubší podstatou sexu je u většiny lidí čirej sadizmus. Zatím je to sci-fi, ale za pár desítek let si to už budou moct bohatší jedinci dovolit. A to potom bude konečně vopravdovej šlus. Zaslouženej konec všeho lidskýho.“

„Zatím je to sci-fi… Já jsem přece taky sci-fi. A sci-fi je budoucnost, ne?“

„Sci-fi předstírá zájem o zejtřek, ale estetiku i témata čerpá z minulosti.“

„A minulost?“

„Minulost je královna bytí – na ní se už totiž nedá nic zkurvit.“

„Což znamená, že není zkurvená?“

„Je, ale naštěstí je ňákym způsobem uzavřená.“

„Hele – ty hračky nemůžou nic ovlivnit… Dyť vedle toho každej chce mít děti, ne?“

„To jo. Tahle vopičárna se udrží v provozu, i kdyby kat na koze jezdil. Ale vedle toho potkáš v Bille půldruhá metru vysokou brunetu s čurákem, na kterým pyšně nese tři plný igelitky.“

Nebe začíná blednout,

závratně rychle nad námi plyne koberec červánků. Nebo jsem možná jenom já tak zrychlená, stává se mi to. Nahoře na cestě skřípají něčí pomalé kroky. Někdo říká hlubokým mužským basem: „Hohu hóhe, hóhe nessere, hohe holusím!“

„Poslouchej, možná se pár dní neuvidíme,“ měním téma.

„Tušil jsem to,“ hrkne v něm. „Co zas?“

„Chci to už vyřešit.“

„Dej tomu čas.“

„Času je málo.“

„Co máš v plánu?“

„Můj plán je chovat se podle okolností, ne podle plánu.“

„Můžeš to rozvést?“

„Nemůžu, protože sama nevím, jak to bude probíhat. Do jistejch situací se nedá proniknout jinak, než že do nich vletíš po hlavě a uvidíš. Hlavně teda chci, abych nedopadla jako ten zlej pes, co snědl pejskovi a kočičce dort.“

Chtěla jsem, aby se Ef zasmál, ale nevyšlo to. Kouká do země a zarputile probírá možnosti, jak mi pomoct. Bohužel nemá představu, do čeho se zapletl. Ti dva se drží pevného záměru, přičemž nemám představu, o jaký záměr jde. Připadám si jako sonda, která má úkol nasát do sebe vzorky špíny a odevzdat je k dalšímu zpracování.

Jenže komu?

Když jsem

poprvé otevřela oči, spousta jevů, procesů a tvorů mi vzala dech. Byla jsem šťastná, když jsem mohla pozorovat dokonale funkční hmyz, červy, pavouky, všechny tvory, co vypadají, jako by si na nich někdo odzkoušel princip, který poté dospěl až k těmhle zmateným pánům tvorstva. Nižší tvory lidé zabíjejí. Sami nemají důvod k existenci, tak zbavují života všechno, co smysl má. Na zvířata pohlížejí jako na živé konzervy, případně zdroj zábavy.

Pořád se musí stimulovat, pak zase zklidňovat, stabilizovat, nikdy nejsou stabilní. Tím pádem se neumějí soustředit na řešení jakékoliv situace. Nejzmatenější bytosti na téhle planetě. Páchají násilí, aby přehlušili hluk vlastních výčitek. Největší radost jim působí cizí utrpení.

Kráčíme s Efem

po železném mostě nad řekou – napřed tam a potom zase zpátky. Ef šoupe nohama. Je v koncích stejně jako já. Prohlíží si nábřeží, řeku, nebe, hemžení davu. Strne štěstím, když kolem nás projede City Elefant.

„Nemám sice cit,“ říkám, „ale to nic nemění na tom, že jsem s tebou ráda, jo? Nemám tě už tak ráda jako ze začátku, ale pořád ještě dost na to, abych s tebou chtěla dál bejt.“

„Nemáš mě ráda?“ reaguje přesně na to, co nestojí za rozbor.

„Říkám, že mám.“

„Co jsem zkazil?“

„Nic.“

„Co ti teda chybí?“

„Nic. Pochop, jsem prostě nejistá, když spoustu věcí dělám teprve potřetí, podvacátý. Mám nedostatek praxe. Chci umět, co umíte vy všichni.“

„Lhát, podvádět, vztekat se, krást, nechat se okrádat, žít ve střehu, čekat, kdy tě kdo podrazí, to chceš?“ žasne.

„Zapomněl jsi na labutě.“

„Na jaký labutě?“

„Šlapadla na Vltavě – slíbils mi, že se na nich půjdeme projet. Taky zkušenost.“

Směje se té představě. Směju se s ním, aby to šlo rychleji.

„Labutě ti chyběj,“ říká a ze zkušenosti ví, že labutě byly předehra k závažnějšímu sdělení.

„Chyběj mi, ale hlavně teď potřebuju pár dní volna.“

„Beze mě?“

„Bez tebe.“

Šlape vedle mě s hořkou duší. U kraje mostu si uděláme přestávku. Opíráme se o zábradlí. Ovine mi ruku kolem ramen, lehce se přitiskne bokem. Pozorně vnímá, jak ve mně pracují vlákna, jak ve mně cosi tichounce vrže.

Přilepen k žulovému okraji náplavky se houpe ve vodě starší muž s pleší, obličejem dolů. Utopený člověk. Vypadá čerstvě, brzy ho najdou.

Ef si ho nevšiml. Úporně zkoumá a zatracuje jednu možnost za druhou. Co on, co já, co Rašna, co Smrťák.

Scházíme po rozvrzaných,

rozpukaných dřevěných schodech z mostu na Výtoň. Už mě nebaví se loudat. Napálím to směrem, kterým jsem ještě nešla. V dálce na kopci ohnivě svítí fasády kostelů, ústavů a baráků ozářené vycházejícím sluncem.

„Nechoď za mnou,“ řeknu přes rameno – samotnou mě to udiví. Marně se snažím dohledat, proč jsem to řekla teď a tady.

„Je eště skoro noc,“ namítne.

„Noc mám ráda,“ odpovím.

„Kam chceš jít?“

„Nevím, prostě chci jít sama.“

Jak se vzdaluju, zvyšuje hlas: „To chceš jako spát na Hlaváku?“

„Nevím, co je Hlavák.“

„Mezi zlejma lidma, co tě budou mít snahu využít?“

„Mezi těma jsem pořád.“

„Míníš i mě?“

„Tebe ne.“

„Tak proč, sakra?“ křičí přes celou křižovatku.

„Nerozčiluj se, prostě mě nech jít.“

„Vrátíš se?“

„Asi jóó.“

„Kdy ale?“

„Nevím.“

Ef mění směr, jde pryč. Tváří se vyrovnaně, ale je jasné, že spěchá dát si za prvním rohem alkohol.

Sedí a zoufá si. Nejradši bych šla za ním a dala si s ním rundu. Ale probudil se ve mně nějaký nový cíl. Ef to vnímá jako zradu, zkrat, ale není to zkrat. Je to přejatá, čistě lidská netrpělivost. Zvědavost. Chuť poznat zblízka tohle staré, špičaté, vykořeněné, notoricky užvaněné město.

Jdu dál podél viaduktu,

vpravo je nějaké mrtvě bílé, nejspíš secesní nádraží. Z jeho střechy rostou břízy, není asi v provozu. Zahnu do parku a opravdu – hned zkraje posedává shluk agresivně stylizovaných lidí, kteří nepůsobí, že by věděli, co tam dělají. Kolem nich se motají zavalití zlí psi. Jeden mě zahlédne, chvíli větří. Rozeběhne se ke mně, dýchá, pěna mu stříká z mordy. Lidé čekají, jak to dopadne. Zdá se, že se do mě chce zakousnout.

Pohlédnu mu do očí, vyrazím ultrazvukový štěk. Málem udělá kotrmelec, stáhne uši, ocas a běží zpátky. Není to žádné vítězství. Nebojím se nikoho kromě Rašny. A Rašna se bojí víc mě než já jeho. Má ze mě takový strach, že mi při každém kontaktu hned zavede anestezii, neosloví mě jménem a nikdy se mi nedívá do očí. Ví, jaká jsem uvnitř, ví o mně všechno krom toho, co jsem se naučila, když mě pustil z dohledu.

Na lavičkách sedí další páchnoucí lidé. Jeden vstane, zastoupí mi cestu. Dám mu padesátikorunu a zároveň krátce zavrčím. Zbledne, padne zpátky na lavici, drží se za krk.

Jsem kopie, ale originál vyřídím během vteřiny. Ze začátku mi to připadá zábavné, od jisté chvíle z toho šílím. Kdybych chtěla, mohla bych na pár vteřin ochromit řidiče tramvaje – nezpomalil by v zatáčce, těžká tramvaj by se svalila bokem, prorazila by zábradlí, žuchla do řeky. Ale copak to chci? Nejsem Olga Hepnarová. Nechci nikomu ublížit, chci si to tu jen trochu prohlídnout.

Prohlídnout,

případně si s někým popovídat. Popovídat, případně najít místo, kde bych měla pár dní klid. Ef má pravdu – takové pro mě neexistuje. Ó, ó, sakra blé. Navíc si neumím představit, že bych ho jen tak opustila. Jeho mozek je plný omylů a chyb, je pomalý, opakuje se, každou chvíli padá únavou, ale má mě rád. A má se mnou trpělivost. Takovou, jakou se mnou už nikdo další mít nebude.

Vracím se na nábřeží, k vodě. Dole pod vozovkou jsou prý dutiny, dómy, jeskyňky. V nich bedny s věcmi. S jakými? Nevím. S věcmi, které potřebují vojáci, hasiči, krizové štáby, někdo takový. Nevedou k nim dveře, poklopy, nelze se k nim dostat. Spáry mezi kamennými kvádry jsou místo maltou vyspárovány trhavinou. V případě potřeby se zvenku odpálí, kameny se sesunou na náplavku a místo vydá svoje tajemství. Aspoň to tvrdil Smrťák.

Jisté je,

že až se s nimi setkám, budu od nich něco chtít. To nečekají, takže nebudou ochotni o mojí prosbě vůbec uvažovat. Určitě mě ze všech sil hledají a netuší, že tentokrát potřebuju najít já je. Radši bych mluvila se Smrťákem, jenže doopravdy pomoct mi může jenom Rašna.

„Když budeš poslušná, udělám ti sestru,“ slíbil mi kdysi.

Třeba to byla lež. Zkusím mu to ale připomenout. Chci, aby mi udělal sourozence, dvojníka. Někoho, kdo bude zaplaven údivem stejně jako já. Kdo bude cítit, že každá změna počasí, prostoru, světla, každý krok, molekulární posun, setina vteřiny, obsah prachu, pylu má svoji k zbláznění specifickou chuť.

Toužím po něm tak, že ztrácím pud sebezáchovy.

S Rašnou to bude zlé. Za prvé – musím zařídit, aby mě vůbec vyslechl. Může být, že si to napřed slíznu. Bude mě zase trápit, bude u toho mlaskat, slinit, budu muset leccos spolknout.

Za druhé – je třeba najít přesvědčivý argument, aby uvěřil, že můj návrh je v jeho prospěch. Že se nabízí progres. Dva rovnocenní jedinci jsou víc než jeden. Musím to promyslet, rozvést. Nemůžu tam přijít a říct: Hohu hóhe, hóhe nessere, hohe holusím!

Za třetí – když to nepůjde jinak, zkusím ho k tomu donutit.

Následující dny

lítám po městě, nasávám pachy, naslouchám rozhovorům, jezdím dopravou. V noci lezu po střechách, hladím plaché kočky, sleduju trýznivě nepopsatelnou hru světel. Když jdu kolem pozdně letní barové zahrádky, občas někomu hbitě vezmu panáka, lupnu ho do sebe, dám sklenku zpátky a jsem pryč. Dost lidí si toho ani nevšimne. Jiní začnou kvílet, volat personál, domáhat se vysvětlení, až když jsem daleko, schovaná v davu.

Spím v parku v hustém přízemním jehličnanu. Plížím se trávou, můžu se zbláznit z toho, jak voní. Strkám nos do krysích hnízd, očichávám opilce spícího na hromadě písku.

Přes den kroužím po vnějším obvodu centra. Vedu rozhovory s náhodnými lidskými vzorky. Nemůžu nevidět, jak jsou zpomalení, dezorientovaní, plní lhostejné nenávisti. Mladší mají víc energie, ale ti zas nemluví o ničem jiném než o splátkách a o práci – jakou mají, nemají, chtěli by mít a co udělají pro to, aby ji dostali.

Třicet sedm lidí se se mnou pustilo do souvislejší řeči. Patnáct z nich jsem poté byla nucena odradit od jejich lidských úmyslů. Snažila jsem se to nepřehnat. Nikoho jsem se ani nedotkla. Ono stačí štěknout. Vyslat kapku zlé energie.

Konečně jsem

samostatná nebo skoro samostatná. Až se mi z té volnosti motá hlava. Těšila jsem se na samotu, ale nejsem na ni stavěná. Můžu se zjevovat a mizet, trávit hodiny v neprostupném křoví uprostřed Škroupova náměstí, detailně tam odtud pozorovat lidi. Poslouchat, jak mluví, když mají dojem, že jsou sami. Můžu šplhat po klenbách nočních kostelů, kam se nechávám na noc zavřít. Lízat kameny, z nichž jsou vystavěné. Můžu plavat pod hladinou řeky, rušit veliké, plísní pokryté ryby v bahnitých skrýších pod břehem, nacházet na dně kladiva, střepy, dráty, hebké koberce rostlin, vlající textilie, rzí rozežrané střelné zbraně, narážet na vykulené utopence.

Má to vadu – jsem tu jenom já. Není nikdo, s kým bych se mohla podělit.

Jednou jsem vlezla otevřeným oknem do zhasnutého bytu. Byl prázdný. Až v zadním pokoji seděl potmě šedovlasý pán, v ruce sklenici. Myslela jsem, že ho potěším, když mu odrecituju báseň, kterou jsem našla v Efově knihovně: I když jsem bloumal z pokoje do pokoje, nikoho jsem doma nenašel. To je klika, říkal jsem si. I po mnoha letech jsem pořád ještě chtěl vyměnit kamarády, lásku a hvězdné nebe za dům, kde nikdo není doma, kam se nikdo nevrací a všude plno chlastu.

Místo aby ho to potěšilo, zachroptěl a začal se dusit. Utekla jsem a zjistila, že tohle není, oč jsem stála.

Asi proto

mě to najednou táhne domů za Efem. Za jediným blízkým. Jediným, kdo mě bez zbytečných dotazů obejme, uklidní, pohladí.

Už když se blížím k domu ulicí Na Jezerce, zvyšuje se mi tep. Zvláštní. Těším se na něj, jako bych ho neviděla věčnost. Snad tam je. Když ne, počkám.

Beru schody po čtyřech, proletím točitými schůdky, vezmu za kliku, je odemčeno.

„Jsem doma!“ křičím. Proč křičím? Asi mám opravdu radost?

Objímáme se. Cítím jeho lidskou vůni, drobounkou nervozitu. I jemu srdce tluče rychleji než normálně. Drží mě, jako by mě už nechtěl pustit.

„Přišla jsem, protože vím, žes mě chtěl vidět. Jsem moc ráda, že tě vidím, člověče, bohužel ale tentokrát nezůstanu dlouho.“

Tohle jsem měla říct později, zbytečně mu zkazím večer. Chtěla jsem vytvořit zdání starých časů, ale neumím to. Posrala jsem to pořádně. Vidím to na něm. Jak mě uviděl, otevřel mi celou svoji duši, a já řeknu tohle.

Aniž vím proč, rozbrečím se.

„Ty umíš brečet,“ žasne.

„Naučila jsem se to.“

Radši se znovu obejmeme, hladíme se, tiskneme – ano, tohle je pořád pěkné. To neztratilo sílu. Přesně to, po čem se mi nejvíc stýskalo. Jako bychom se vznášeli v husté kapalině.

„Proč nemůžeš zůstat?“ ptá se.

Když už jsem to rozmázla, ujistím ho, že udělám všechno, aby to dobře dopadlo.

Reaguje zázračně, jak to umí ze všech lidí, co znám, jenom on. Nahodí nezávaznou řeč.

Ráda skočím na špek. Probíráme lehkým tónem obvyklá témata. Co on, co já, co my dva. V čem se lišíme, v čem ne a k čemu to vede. Co svět. Budoucnost, přítomnost.

„Svítá – pojďme si lehnout,“

navrhuju. „Polož se, uvolni se… Hrabu se ti v moudí – nevadí?“

„Ne,“ odpoví.

Objímáme se, čicháme k sobě, dotýkáme se. Shodíme hadříky a začneme si dělat všechny ty věci, co jsme si dělali dřív. Je to mnohem silnější než kdy předtím. Je v tom jeho nastřádané zoufalství, moje bolest, že ho tady budu muset nechat s jeho samotou. Touha oddálit, co se musí stát. Základní lidská iluze – zůstat v sobě a už se neoddělovat. Konečně jí taky rozumím.

Vyjeknu, když mi strčí pár prstů do zadku. Vyjekne mnohem víc, když to udělám já jemu. Mažeme se niveou, kloužeme po sobě a v sobě jako hadi. Vzruší mě to, až ustříknu.

Za oknem se začíná dělat světlo.

Když skončíme, dá se do mě kosa.

„Je ti zima?“ ptá se.

„Ne, ne, ne,“ drkotám.

„Vem si mikinu.“

„Ne, ne, pojď ke mně. Táák.“

Hodím na nás duchnu.

„Umáku,“ sděluje mi Ef nakřáplým tónem. „Musím ti něco říct.“

„Mluvil jsi s Rašnou, je to tak?“ říkám.

„Jak to víš?“

Jak to vím – jediná možnost, jak se pokusit dát události do pohybu. Smrťák na mně visí, ale funguje spíš jako hlídací pes. Věnoval mi svůj způsob myšlení, takže logicky neví, kdo jsem.

Ef se nevzdává, balí dotaz do různých mutací, ale hraju to do kouta. Sama nevím, co udělám, vím jen, že nemůžu couvnout.

Padne na mě kompletní únava. Všechno ve mně zchladne, zpomalí. Jsem obyčejná chodička, mluvička. Interaktivní stvůra, co si namlouvá, že ví, jak to rozštípnout.

„Nezdřímneme si?“ navrhne Ef.

Poprvé, co jsem

v tomhle těle, se mi zdá sen. Nevidím dobře. Jako ve starém filmu – přes všechno jakoby sněží. Obklopují mě nějací zřízenci. Zavalití, lysí, neohrabaní, rozměklí. Vypadají spíš jako obří červi. Probíhá kontrola provázená mou apatií, zmrtvěním, odpojením. S hrůzou si uvědomím, že začal konečný rozbor. Dlouhý jazyk mi visí mezi obnaženými zuby. Chci něco říct – už to nejde. Nejstrašnější je odnímání mysli. Hasne cit, zrak, sluch, významy, obrazy, souvislosti, mizí svět, co se už nikdy nevrátí.

Kolem poledne

řinčí telefon, Ef bere pevnou linku. Zaslechnu nezaměnitelný skřípavý hlas. Kňourání, chraptivý plicní kašel, kafe, cigarety. Merxbauerka. Co chce, je jasné.

„Jdeme hlídat psa,“ oznamuje Ef.

Vtom mě to napadne – pes!

Nemusí to být bratr, sestra, úplně by stačil pes. Kdyby se upravil, upgradoval na moji úroveň, bylo by to ono. Není nutné používat lidskou řeč, ta jen zdržuje, je nepřesná, deformuje obsah. Stačí tichá shoda na stejné frekvenci. Konečně nápad!

„Fajn,“ říkám co nejvšednějším tónem. „Nevadilo by ti, kdybych ho dneska vzala na procházku sama?“

„No – jak chceš… Hm, aha. Ty nechceš, abych…?“

„Neboj, pak přijdu a budeme spolu. Veze ho sem?“

„Veze. Nesouvisí to doufám s nějakou tvojí tajnou diverzantskou akcí?“

„Jak by mohlo?“

„Co já vim – mám o tebe prostě strach.“

Do prdele, proč o mě máte všichni strach, říkám si, já chci mít pokoj!

„Žádnej strach,“ povídám, „uděláme si dneska delší procházku, je tam hezky.“

Dám mu dlouhý polibek. Vlahý, bolestně upřímný, protože mě přepadne tušení, že on to svým způsobem odsere nejvíc. Ef mi dá taky polibek. Taky upřímný, taky bolestně vlahý.

Beru psa

a bez loučení pádím z domu, jinak bych neodešla. Nebude to snadné, ale jiné řešení neznám. Mířím rovnou k Rašnovi. Nejdu tam ráda. Chtěla jsem zavolat Smrťákovi, aby byl u toho, ale nemám odvahu – píšu mu aspoň sms. Modlím se, aby se tam objevil dřív, než si mě vezme Rašna do prádla.

Bude náročné nechat je vyzuřit, uklidnit, sehrát návrat ztracené dcery. Nespěchat na ně. Nechat se ponížit, když budou chtít. Vydržet to. A hlavně odhadnout chvíli, kdy jim bude vhodné podsunout návrh.

Návrh zní: Vyrobit psa s kvazi lidskou inteligencí. Jako třeba tohohle, kterého mám zrovna u sebe – jen většího a výrazně bystřejšího. Superpsa. Überhunda. To by je mohlo zajímat. Na to peníze, zdá se, mají. Musím jim vsugerovat, jak by bylo prospěšné a všestranně výhodné, kdyby rovnocenná dvojice člověk – pes operovala samostatně v terénu. To by se přece určitě dalo prodat. Sériové zakázky pro různé složky. Nesmím ale zabíhat do detailů, závěr si musí udělat sami. Byl to vlastně jejich nápad, uhu, aha. Jo! Jenom jsem jim ho vlastně připomněla…

Mohlo by to vyjít,

pokud se nenechají strhnout běsněním, že jsem se bez dovolení vzdálila. Běsnit asi budou. Budou mě chtít dostat zpátky pod kontrolu. A protože pod kontrolou být nechci, bude to složitá návštěva.