4. Diverze

Pokračuješ mechanicky dál

po nábřeží. Jedinkrát se ohlédneš – Uma rázuje příčnou ulicí pryč od vody. Jakmile je z dohledu, opřeš se o zábradlí. Zíráš dolů na náplavku. Obrýlené mladé dvojičky v předimenzovaných kulichách – klauni nové doby, pomuchlané party vracející se z tahu, pejskaři, krmiči kachen, zadumaní jedinci, melancholici.

Stočíš to proti proudu tiše plynoucího Botiče do Nuslí. Stejným směrem, kterým odešla. Ne že bys ji nutně chtěl sledovat, ta bude dávno s někým plkat nad panákem, ale nemůžeš jinak. Jdeš i nejdeš za ní. Potřebuješ ji najít, pak se uvidí.

Procházíš parkem pod Nuselským mostem, mineš Synkáč, kráčíš podél seřaďovacího nádraží. Proplétáš se olejnatou čtvrtí plnou podezřelých provozoven a strohých činžáků s odfouknutými omítkami, slepých zdí se zbytky padesát let starých reklam, krajem jeřábů, hradel, výkopů, odstavených vagónů. Pach plynu, železa, mazadel, trosečnických doupat, spáleniny.

Loudáš se kolem otevřených oken, z nichž zaznívají ranní hádky, třískot, jek. Padají zkušené tvrdé facky.

„Zavraždils vlastní cerúú, tě udám!“ huláká ženský hlas.

V odpověď kdosi láme nábytek, o dvě okna dál zas někdo někoho škrtí, možná se líbají. Ano, dva tlustí odbarvení – líbají se.

Vytáčíš Umino číslo pětkrát, osmkrát. Potřebuješ se dovolat, nasadit lehký tón, zklidnit ji, kamkoliv si pro ni dojet, odvézt ji, obejmout, rozveselit, postarat se o ni.

Je nám líto, ale s volaným číslem se nyní nelze spojit. Je buď nedostupné, nebo vypnuté.

Chci jít sama,

řekla jasně, a protože tě zná, vypnula telefon. Snažíš se uvažovat věcně. Zjevně tě má momentálně dost. Nasytila se. Nemá důvod se vracet. Chce poznat jiné lidi. V něčems ji zklamal.

Vzápětí po ní zatoužíš, až bys řval žalem. Nedovedeš si představit další den bez ní. Zvykl sis na její věcně podložené dotazy, na nutnost přesně formulovat odpověď, na krutě nestrannou reakci. Na její hranatý humor, dětskou příchylnost. Na její závislost na tobě. Na její dokonalou kundu. Na schopnost chytit se v jakémkoliv prostředí a hned začít komunikovat.

Ať už lítá v čemkoliv, musíš ji zachránit. Obalit ji bezpečím, vrátit všechno na začátek. Zalézt s ní někam, kde vás nenajdou. Nějakým způsobem dočasně eliminovat Smrťáka s Rašnou. Vyplatit je – nesmysl. Vydírat – není čím. Co teda?

Vybrat garáž

v Lysolajích – to je možná ono. Odvézt veškeré roztoky, krémy a kapaliny, co tam budou. Všechno, co Uma potřebuje.

Především ji ale musíš najít – obcházet městem a nahlížet do kafíren nemá smysl. Je nutné opatrně ťuknout na někoho, kdo ji zná.

Za pár tisíc vytáhneš ze známého, pracujícího ve státní správě, Rašnovy údaje. Ulici, číslo, pevnou linku, mobil, registraci firmy zabývající se dovozem ropných olejů na jméno Rašna Reginald. Rozvedený, jedno dítě, vystudovaná antropologie a genetika na PřF UK, dlouholetá praxe v zahraničí (bližší údaje neuvedeny), trestní rejstřík čistý až na dva roky zákazu řízení motorových vozidel. Registrace legálně držené palné zbraně.

Rašna je evidentně oříšek nad hranicí tvých možností. Jestli mu chceš navíc vykrást garáž, neměl bys mu v žádném případě volat. Přesto to uděláš v naději, že se naskytnou nové okolnosti a nic podobného nebude třeba.

„Příjem,“ řekne, když to zvedne.

„Tady František od Umy,“ řekneš.

„Co chcete?“

„Chci s vámi mluvit.“

„Čekám vás zítra o půl dvanácté. Adresu, předpokládám, znáte, zkuste zazvonit.“

Do Hodkoviček

je daleko, a tak máš čas zvažovat, houpán prázdnou sedmnáctkou, s čím vyrukuješ. Nevíš ani, komu patří lysolajská vila. Dům i garáž odemykal Rašna, nejspíš tedy jemu.

Vystoupíš, obcházíš parcely, najdeš ulici, číslo, stiskneš zvonek. Bezejmenný, nicméně jediný.

„Ano?“ zachrastí sotva slyšitelně mluvítko.

„To jsem já,“ řekneš suchým hlasem.

V nitru přízemního domku bouchnou dveře. Domácí pán vystoupí ze tmy, na sobě fialovou šusťákovou bundu, zelené kalhoty s vyžehlenými puky, hnědé polobotky. Mnohonásobné temné kruhy pod očima, uhýbavý pohled, zjevná světloplachost. Je v něm cosi beztvarého.

Beze slova tě usadí v pokoji, kde je stůl, tři židle, lustr, hodiny, vysoká tmavá skříň, na ní porcelánová socha slona a jinak nic. Nervózně si mne krk. Jemná napuchlá kůže vypadá, jako by na ní ani nerašily vousy. Vytřeštěné panenky těkají kolkolem, jenom na tebe nepohlédnou. Chvíli působí jako z blázince propuštěná vdova, chvíli jako z klidu vyrušená muréna. Na vteřinu se lekneš, že sedíš sám v místnosti s nebezpečným psychopatem. Na stole oproti celkovému dojmu spočívají klasicky formované ruce tvůrčího člověka. Ruce se štíhlými prsty, jaké mívají El Grecovi světci.

„Co chcete?“ ptá se.

„Vědět, kde je,“ říkáš.

„Nevím – ale běda vám, jestli ji schováváte.“

„To bych sem nejezdil.“

„To právě ano – klasický zastírací manévr, že.“

„Není to tak.“

„Co teda chcete?“

„Už jsem řek.“

„Máte další otázku?“

„Vědět, o co šlo.“

„Ode mě se to nedozvíte.“

„Od Smrťáka zřejmě taky ne.“

„Není co – vaše role byla zcela okrajová.“

„Tušíte aspoň, kde by mohla bejt?“ zkusíš to ještě jednou a už v tu chvíli víš, že jsi tu zbytečně.

„Myslím, že to tušíte spíš vy – proto s váma vůbec ztrácím čas. U známých, u někoho, s někým? Schoval jste ji?“

„Neschoval.“

„Kde je?“

„Nevím.“

„Jestli ji chcete vidět, musíte ji najít. A pak mi dáte okamžitě vědět.“

„Co kdybych zaplatil?“

„Za co?“

„Za možnost ji vidět.“

„Nebuďte drzej. U mě není, to byste tu neseděl. Jestli se objeví, zařiďte, aby se hned ukázala. Pokud ne, berete na sebe zodpovědnost za něco, co neunesete. To je všechno.“

Nevěda proč pohlédneš na slona na skříni. Běží vpřed, chobot bojovně vztyčen. Je na něm nános prachu, pavučin.

Rašna tě doprovodí

ven, zamkne za tebou. Kráčíš nanicovatou okrajovou čtvrtí po chodníku mnohokrát záplatovaném nekvalitním asfaltem. Obzor je zavalen antracitovou černí. Zpoza vrat štěká pes. Směrem od centra vyjí sirény, třaskají rány, bubnují vrtulníky.

Snažíš se poskládat fakta. Krátký, ostrý, čerstvý, občas děsivý, přitom v zásadě normální vztah s tou holkou. Intenzivní zájem dvou dědků o ni, potažmo o tebe. Co z toho vyplývá? Co chtějí?

Co ty s tím? Tři možnosti – jde o čistě tvůj psychický lapsus. Strýc měl parkinsona, otec alzheimera, matka trpěla paranoidním bludem – ke konci v tobě stabilně viděla svého dávno zemřelého bráchu, co jí dlužil dvě stě tisíc.

Za druhé – Uma je normální ženská. Většina jejích triků by se dala vysvětlit, snad i natrénovat. V tom případě se můžeš vykašlat na zodpovědnost, kterou ti pořád podsouvají. Zato tím spíš potřebuješ tu holku vidět, přivinout.

A za třetí… Co za třetí? Před pár vteřinami jsi věděl, najednou máš v hlavě prázdno. Přestáváš se kontrolovat. Paralyzuje tě mix žárlivosti, bezmoci a samoty. Léty nastřádaná vnitřní samota se provalí, když to člověk nejmíň čeká. Zoufalství nevzniká jen tak z ničeho. K němu se každý musí pomalu, poctivě propracovat. Spousty nadějí, přechodných zlepšení, slibů, snah, pak zase ran. Trvá dlouho, než si jedinec dokáže přiznat, že je definitivně v řiti. Zvláštní je, že to přináší ulehčení. Teprve ve chvíli, kdy si připustíš, že se z toho už nejspíš nevyhrabeš, najdeš sílu odhodit část křivd, výčitek a jiných toxických sraček, které v sobě taháš dlouhá léta, a najdeš aspoň tolik rozvahy, abys mohl pokračovat.

Takže ještě jednou: nevíš, co dál. Otevřená řešení selhala – musíš improvizovat. Když nemáš na výběr, zbývá ti než krok do prázdna. Provést nějakou pitomost. Nerozumnou a riskantní.

Jo – vlastně ano! To je přece ta třetí možnost.

Vybílit cizí garáž,

nota bene divně situovanou vzadu za barákem ovšem nebude sranda. Chce to přípravu, mapu místa, plán. Minimalizovat možnost, že tam někdo bude. Zjistit, jestli je tam nějaký přístupný vjezd, poněvadž bude třeba ty věci rychle naložit. Plus schrastit auto s řidičem – sám to nezvládneš. A hlavně to všechno potom zašít někam, kde vás nenajdou.

Znáš jistého pětatřicátníka s mikrobusem, na něhož je spoleh – nic neřekne. Jednak pár let seděl poté, co se vrátil z cizinecké legie – už tam se odnaučil mluvit. Poté si ještě v Kostarice v určité fázi opojení ayahuascou odřízl kuchyňským nožem jazyk. Vykrádačky ho nevzrušují, protože si jimi běžně přivydělává.

Chvíli trvá, než na něj seženeš spojení. Chvíli trvá, než se mu dovoláš. Chvíli trvá, než se sejdete. Chvíli trvá, než mu v obecných rysech vysvětlíš, co bys od něj potřeboval. Chlapík přispívá do debaty hlavně chrčivým dechem, srkáním, mlaskáním a shluky samohlásek. Nicméně se nakonec domluvíte, že až nastane doba, ozveš se mu.

„Tach jo,“ řekne.

První srozumitelná věta, co z něj vylezla.

Mezitím trčíš doma

a doháníš pracovní resty. Bereš, co se nabízí – upravuješ stránky v InDesignu, navrhuješ firemní polepy, leaflety.

Zbylý čas věnuješ plytkým ponorům do webu. Před dvěma tisíci lety vyřezal řecký sochař ze slonoviny dívku tak krásnou, že se do ní zamiloval, a uprosil bohyni lásky, aby jí vdechla život – čili patrně zešílel.

V půlce šedesátých let vedl počítačový program ELIZA s uživateli konverzaci tak, že opakoval jejich výroky a na základě klíčových sloves kladl otázky na tělo studentům, s nimiž komunikoval.

V roce 2006 futurista Raymond Kurzweil popisuje exponenciální růst počítačového výkonu a připomíná blížící se moment singularity, kdy kompjútry dosáhnou inteligence srovnatelné s lidskou.

Nezvyklé spojení živých buněk a mechanického robota předvedli vědci z Harvardovy univerzity. Umělý rejnok dokáže plavat díky potkaním svalovým buňkám, naučeným reagovat na světlo. Potkaní buňky prošly genetickou modifikací: vědci do nich vložili gen z řas, a ten je při ozáření modrým světlem donutí zareagovat stažením. Pokud tedy na rejnoka dopadne modré světlo, buňky se stáhnou a jeho tělo se prohne vzhůru. Když světlo zhasne a stah povolí, kostra se pružně prohne na druhou stranu, a tak se „živý stroj“ pohybuje vpřed.

Zakladatel European Robotic Research Henrik Christensen zase tvrdí, že bychom během několika let mohli s roboty běžně provozovat sex a možná i jistou formu citového života. Nejprve jsme roboty využívali ve výrobě, pak v domácnostech, dnes se stávají našimi citovými partnery, míní profesor Levy z Maastrichtu.

Pokud vám bude chybět čelist, ruka či kus kůže, nebude problém, slibuje jakási Liliana Berezkin. Pomocí nanovláken vám vypěstujeme náhradu, která vytvoří funkční celek, dušuje se Liliana. Zavádění podobných materiálů do klinické praxe brzdí už jen čistě etická otázka. Pravidla zatím nejsou dána, replikace orgánů je však už možná.

Čelist, ruku či kus kůže

si už dneska může dovolit kdejaká svině. Třeba JUDr. Lemiš Jurgis a mnozí nad ním a pod ním. Majitelé hodnot. Nová honorace. Vyslanci hrabivé nicoty, kteří jsou tu náhle doma víc než kdo jiný.

Ověřil sis mimochodem, že JUDr. Jurgis vylil perka jenom tobě. Zbytek obyvatel zůstal ve svých bytech. Proč jenom tobě? Důvody můžou být nejvýš dva, první čistě pragmatický. Zato druhý – to už není jen na palici – to je buď prapodivně složitý komplot, jehož praktický cíl si neumíš představit, nebo nějaká vpravdě morbidní hra. Obojí postrádá zakotvení v realitě.

Místo spaní civíš do zdi

a vzpomínáš: tady jste lehávali, drželi se za ruce, nohy, lnuli k sobě, oťukávali se špičkami jazyků a sledovali LCD. Měla ráda seriály – Black Books, Scott and Bailey, Little Britain, Teorii velkého třesku, Křemílka a Vochomůrku, Most, Případy 1. oddělení a jiné. S otevřenými ústy sledovala pořady BBC-Earth stejně jako jakuzáky na motorkách, Show Jana Krause, DVTV. Animované medvědy z Potkali se u Kolína naopak prudce odmítla. Zato s enormním zaujetím vyhledávala zpravodajské klipy s Kim Čong-unem. To je opravdu člověk? tázala se s nedůvěrou.

Ferreriho Velká žranice z roku sedmdesát tři ji rozesmála, až jsi o ni měl strach. Chechtala se dlouho do noci. Škytala, třásla se, zimničně chvěla. Když ses ptal, co ji tak exaltuje, řekla, že by se taky jednou chtěla řádně posrat. Že to nezná a že to musí být něco úžasného.

Zpočátku si nebyla jistá, jestli se směje na správných místech, pak srovnávací metodou objevila, že ani ty se nesměješ tam, kde bys měl, tak to hodila za hlavu a hihňala se všemu.

Jednou jste v rámci odpoledního sledování natrefili na dokument o japonských humanoidních zdravotních sestrách, majících v arzenálu až sedmdesát mimických nuancí. Smíření, lítost, pochybnost, váhavost, apel na osobní statečnost pacienta i příbuzných, přísnost, korektní zájem o osobní vztahy, a dokonce snad i jistý náznak škodolibosti – u Japonců je ovšem vše mírně nečitelné.

Dokument trval přes hodinu.

„No jo – tcho,“ odmávla ho Uma. „Ale zeptej se jich, co dělaj, když jsou mimo službu.“

Ponděláková si dole pouští

pořád dokola Divné století Jarka Nohavici. Z náhlého popudu sejdeš do přízemí, zaklepeš. Vítá tě, zve tě dál.

Na kredenci hotová Sagrada Familia z vinných láhví, PET flašek, placek od fernetů, becherovek, Baileys a všemožných dalších. Sedáš do rozvrzané thonetky, nevyhneš se nalití řádné dávky červeného a mnoha povšechných komentářů.

„Pani domácí, proč vy tady vlastně kromě mě nemáte žádný podnájemníky?“ ptáš se, když skončí.

„Lidi?“ zakvrdlá odmítavě oběma rukama. „Lidí jsem si užila za celej život až dost, kdepáák! Já chci mít klid… É, pane! Moc unavená! Kdepáák!“

„A proč jste teda pronajala tu půdu?“

„Půdu – nojó, jó. Manžel si přál, aby byla obytná. Aby tam někdo bydlel. Začalo to tou umělkyní, co si tam patlala ty svý kachle či vázy… Tá tady byla jenom pár tejdnů, než si zařídila aťas támhle pod kopcem. Nó – po ní sem přišel ňákej ňouma vod novin či snad vod televize, no a potom už vy se slečnou…“

„A jak k tomu přišla ta umělkyně?“ ptáš se jen tak do větru.

„Tá se znala s mym mužem, von se znal s někym, kdo prodal či koupil pár těch jejích mazanic.“

Vypiješ ještě sklínku a rozloučíš se. Merxbauerová – kde všude už ti zkřížila tahle mondénní opice s ukoptěnými prsty jakoby čistě náhodou cestu…

Před polednem osmého dne

rozdrnčí schodiště mix známých vibrací: Uma je ve dveřích.

„Jsem doma!“ hlaholí.

„Vítám tě,“ objímáš ji.

„Ahóój,“ huhňá ti do mikiny.

Na sobě má květovanou sukni po tvé ženě, džísku, tenisky. Koukáš na ni a znovu se ti zdá, že šílíš. Z koktavé mátohy, co neuměla dát dohromady větu, je ženská jako břitva. Bledá, přirozená, divoká. Voní městem – čerstvým povětřím, připáleným olejem, kouřem, podzimem. Zášleh zběsilé žárlivosti ti projede mozkem. Kde byla? S kým? Co se stalo?

Vzápětí to pustíš z hlavy, protože si uvědomíš, že úplně stačí, že je tady. Objímačka pokračuje. Zdvihneš ji dvacet centimetrů nad zem, lehce s ní zatřepeš jako kočka s myší, postavíš ji. Obvykle ji to rozesměje, tentokrát trik selhal.

„Přišla jsem, protože vím, žes mě chtěl vidět,“ říká rovnou. „Jsem moc ráda, že tě vidím, člověče, bohužel ale tentokrát nezůstanu dlouho.“

„Proč ne?“

Místo odpovědi se k tobě přitiskne. Srdce jí buší jak splašenému bažantovi.

„Jede ti srdce jak janek,“ podotkneš.

Překvapí tě, že má v očích slzy.

„Naučila jsem se brečet,“ komentuje to.

Hladíš ji, tiskneš, líbáš jí ruce, nohy, čelo, hrdlo, což ti vrací se stejnou vehemencí. Rotujete na sedací soupravě, snažíte se vmáčknout jeden do druhého. Jsou dvě možnosti, jede ti v hlavě – buď přesně kopíruje, co děláš, nebo tě má přece jenom aspoň trochu ráda. Po svém. Nicméně přece jenom.

„Proč nemůžeš zůstat?“ neuhlídáš jazyk.

„Chci udělat něco pro to, aby se tahle situace někam pohnula.“

„Kam přesně?“

„To až podle okolností.“

„Umo.“

„No?“

„Mně na tobě záleží.“

„Mně na tobě taky, taky. Nenamlouvej si ale, že jsem jako ty – to je iluze.“

„Drobný rozdíly tu jsou – nejíš, zato fest chlastáš.“

„Takovejch jsou miliardy.“

„Mě zajímáš ty.“

„Mě už znáš – víc toho ve mně není.“

„Je v tobě toho mnohem víc, byť mi nedá spát, že nemám šajna, jak s tím souvisím já.“

„Nevím – jsem pouhá Uma.“

„Stačil by malej upgrade a je z tebe vzorná pošťačka.“

„Vzorná řidička metra.“

„Kominice.“

„Klekánice.“

„Pilotka gripenu.“

„Ále prd. Ve skutečnosti nikdo nestojí o takový, jako jsem já.“

„Já jo, sakra.“

„To ale nic nemění na tom, že jsem tady k ničemu.“

„Kdyby vás bylo víc, a proč by nemohlo bejt, když jsi tu ty, kdoví, jestli byste to tu časem nedali aspoň trochu do rychtyku.“

„Jak asi?“

„Třeba už jen na základě toho, že se objevil někdo, kdo je vývojově vo fous vejš než člověk – na to tady čekáme už tisíce let.“

„Víš sám, jak by to dopadlo.“

„Hm.“

„A trvalo by to dlouho, dlouho.“

„Já se toho nepotřebuju dožít… Ale už teď je jasný, že lidi nevratně ztratili soudnost, rozum, kredit, ideje, identitu, historii, zmizely tradiční celky, vazby, který sice stály za hovno, ale nesly s sebou určitej řád. Místo nich tu vzniká novej nevyzpytatelnej, čím dál nebezpečnější prostor.“

„Svoje problémy si vyřešíte sami, jenže pak tady budete mít zpátky středověk a do toho já nepatřím. Já jsem nepodařená budoucnost, čili musím zmizet.“

„Umo, doboha! Dyť tě mám rád!“

„Svítá – jdeme spát,“ říká a shazuje šaty. Svlečená vypadá líp než oblečená – hadříky se na ní mačkají a prošoupávají na jiných místech než na normálních lidech, ale nahá je dokonalá. Pevný zadek, štíhlý korpus. „Polož se, uvolni se,“ dýchá ti do ucha. „Hrabu se ti v moudí – nevadí?“

Objímáte se,

tisknete, jihnete, vlhnete, zkoumáte objem, obsah, chuť. Chcípal jsi touhou po ní – a najednou je tu. Její ruka jemně přiškrtí tvého vartujícího vojáčka. Její prsa skoro až jako by zazpívala, když je stiskneš.

„Mám pocit, jako bych vevnitř svítila,“ vydechne.

Následuje kaskáda citových erupcí. Jsi zaplaven něčím, cos dlouho necítil – naléhavostí chvíle. Jedinečností. Konkrétností. Strmostí. Třaskavostí. Jiskřením, chutí zkratu. Vazkým odérem bezhlavého sexu.

Ležíte, oddychujete. Její hlava spočívá na tvém rameni. Celá se mírně chvěje.

„Je ti zima?“ ptáš se.

„Ne, ne, ne,“ drkotá.

„Vem si mikinu.“

„Ne, ne, drrr, pojď ke mně.“

„Tak jo.“

„Ááá.“

„Umáku…“

„Co?“

„Musím ti něco říct.“

„Mluvil jsi s Rašnou, je to tak?“

„Jak to víš?“

„Z logiky situace.“

„Shání se po tobě.“

„To vím.“

„Týká se Rašna toho, co chceš vyřešit?“

„Víceméně jo.“

„Je to nebezpečný?“

„Možná, ale záruka úspěchu je v…“

Odpověď zanikne v jekotu řezačky asfaltu. Je sedm. Okna dokořán. Před hlavním vchodem do domu usmolená ranní ptáčata v oranžových vestách porcují chodník. Prokousávají se k prasklému šoupěti. Po asfaltu se řine voda. Budou hodinku řvát, aby měli alibi, že tu byli. Pak odejdou na svačinu a ze svačiny se už nevrátí. V devět se do ulice vrátí ticho.

Zničehonic tě zavalí ochromující únava, nastřádaná za poslední týdny.

„Nezdřímneme si?“ zíváš.

„Chrr – chr – víí,“ odpoví Uma.

Odpoledne volá Merxbauerová

a jako vždy nevhod bzučí do sluchátka, jestli byste nepohlídali psa, že by to moc potřebovala a že ho přiveze a že by vám byla moc zavázaná.

„Jdeme hlídat psa,“ hlásíš mžourající Umě a už ani nepomyslíš na věčné shody náhod.

„Fajn,“ na to Uma. „Nevadilo by ti, kdybych dneska vzala psa na procházku sama?“

„No – jak chceš… Ty nechceš, abych…?“

„Neboj, pak přijdu a budeme spolu. Veze ho sem?“

„Veze. Nesouvisí to doufám s nějakou tvojí tajnou diverzantskou akcí?“

„Jak by mohlo?“

„Co já vim – mám o tebe prostě strach,“ ulítne ti, byť víš, že právě tohle jí vadí – že se do ní všichni bez přestání sereme.

„Žádnej strach – uděláme si dneska delší procházku, je tam hezky.“

„Dej vědět, kdy se zhruba vrátíte.“

„Jo. Za jak dlouho tu bude?“

„Za čtvrt hodinky.“

„Vyzvedneš ho prosím dole a já se mezitím připravím?“

„Hele – proč chceš jít sama?“

„Co se ti nezdá?“

„Sám nevím.“

Dobře víš, že to má občas ráda – vylézt sama na kopec, stát a valit nenasytná kukadla na hemžící se smetiště pod sebou. Vstřebávat jevy, detaily, zvuky. S někým si jen tak pohovořit, tahat z něj rozumy, nasávat rachot, ropot, argot, litanie, sledovat lidi v pozadí. Vše je pro ni uhrančivé, ostré, tajemné, čadící. Nemáš, jak jí v tom bránit, a nemáš, proč jí to nedopřát.

Chlupáč skočí na Umu,

radostí jí olízne krk. Posloucháš vzdalující se dupání po schodech. Chvíli zkoušíš pracovat, nejde to. Skočíš si pro láhev vína, nechutná ti. Uvaříš kafe, necháš ho stát. Pustíš si Nahou pastýřku, pustíš si Alibi na vodě, pustíš si Svatbu jako řemen_,_ _Labyrint lží__,_ _Drž si šátek, Taťáno!_

Za oknem nastupuje soumrak.

Překonáš hrdost, voláš jí. Mobil má vypnutý.

Jdeš ven. Vzduch je čerstvý, nasáklý deštěm. Růžové nebe jako by nepravidelně pulzovalo. Mrdník kolem popelnic září roztodivnými barvami.

Obejdeš parky, nonstopy, náměstí. Pokoukáš, pohovoříš, vypiješ kafe. Jdeš domů, znovu čekáš. Neklid zvolna dostává obrysy. Nechals ji jít samotnou – chyba. Sice umí být nenápadná, šikovná, rychlá. Ale zase už je tam někde venku sama, zase se bezelstně baví s kdekým, kdo projeví zájem, zase přitahuje nejrůznější existence.

Jedenáct večer – proč tu dávno nejsou? Najednou se ti až zamotá hlava strachem o tu křehkou bytost.

Hodinu před půlnocí

opět volá Merxbauerka a sype do sluchátka hlasem, v němž vibrují tenké ostré struny: Pes není doma, co se děje? Kde jsme? Kde je pes? Není u vás? Tak kde je? Proč nevoláte?

Musíš s pravdou ven – se psem šla mladá a zatím se nevrátili.

Kupodivu neřve ani není sarkastická, jak to taky umí. Skoro se zdá, jako by se něčeho lekla. Prosí, ať jí zavolám, až budu mít zprávy.

Říkáš, ať je v klidu, že dáš vědět.

Leháš si, přikryješ se, po chvíli shodíš deku, vstáváš. Chodíš po místnosti, projíždíš telefonní čísla, na něž nevoláš, pouštíš si filmy, jež nevnímáš, listuješ periodiky, která nečteš. Ve tři ráno si čistíš zuby.

Kéž se někde zamotala, zabloudila, zakecala, zapomněla, kéž někde sedí a lije do sebe alkohol, který jí neškodí!

V 7:45 ráno

dychtí výtvarnice vědět, co je nového. Přiznáš, že nic. Vzdor nelidské hodině se táže, co se mohlo stát. Nevíš – Uma je mimo signál.

Navrhuje ti, zda bys s ní neobjel zvířecí útulky. Je to zoufalý nesmysl, ale proč ne, aspoň zabiješ čas. Říkáš, že se u ní zastavíš.

Ve čtvrt na deset ti otvírá zřetelně vyděšená ženská s nepořádně upleteným copem, odfláknutým make-upem, špatně zapnutým svetrem. Roztržitě cynickou mondénu odfoukl strach o hafana.

Nalévá ti kafe z konvice, sedá proti tobě, kolena v zelených punčocháčích se vzorem nočních můr. V pěšince jí odrůstají šedivé kadeře, má tik v oku, popraskané rty, okousané nehty.

Piješ sádrou chutnající kávu, na všechno kýveš. Nejsi koneckonců bez viny. Ano, vyrazíte hned. Ano.

Sedáte do citroena – ona kvůli chlupáčovi, ty kvůli Umě.

Výtvarnice preferuje monolog – mluví o psovi, o sobě, o psovi, o sobě.

Žiješ na tomhle kousku světa už drahný čas. Nepřekvapí tě, když u někoho propukne nestandardní psychický proces.

Obvolávání a objíždění

útulků vám zabere celý den – Libeň, Modřany, Měcholupy, Hafíci.cz, Nadace Tlapka. Mezitím voláš střídavě Smrťákovi a Umě – nic.

Merxbauerka konečně zaútočí: „Bydlíte s ní a nevíte, kde by mohla bejt? To je divný… Divný!“

„Divný je to od začátku,“ odpovíš.

„To nevím, jak myslíte.“

„Určitě aspoň tušíte.“

„Vy s ní jste, ne já.“

„Fakt nevíte, kde je?“ ptáš se.

„Jéžiši,“ praští do volantu, „jak bych mohla! Já ji viděla párkrát! Dejte mi pokoj, já mám strach o psa!“

„Já o ni.“

„Ta se o sebe umí postarat,“ řekne a v hlasu jí zadrnčí křišťálově čistá nenávist. „Smrťáka jste volal?“ doráží.

„Ten to taky nebere.“

„Sakra – kde ten pes je?“

„Nejspíš s Umou.“

„Jak jste ji moh nechat jít se psem samotnou!“

„Nebojte – Uma ho má ráda.“

„To vim líp než vy – ta je právě schopná mě o něj připravit!“

„To silně přeháníte.“

„Ále, co vy víte… Víte co – zbytek útulků objedu sama, kdyby se pes objevil, volejte, nashle.“

Drkne do dveří, vystoupíš. Dnes a denně mučený citroen zmizí v oblaku dusivých zplodin.

Připadáš si jako

ve zmatené normalizační TV detektivce obsazené Jiřím Lírem, Luďkem Kopřivou a Evou Trejtnarovou.

Jdeš se projít stmívajícím se parkem. Pod nohama ti chrastí směs listí. Snažíš se rozplést konverzaci s Merxbauerkou. Ta se o sebe umí postarat – tam jí to ujelo. Jestli říká tohle a klepe se při tom záští, ne-li odporem, je jasné, že jde o vztah z praxe, tím pádem o Umě něco ví. Nebojte, Uma ho má ráda, klidním ji. To výtvarnici kupodivu připraví o nervy: To vím líp než vy – ta je právě schopná mě o něj připravit.

Proč by měla Uma Merxbauerku připravit o psa? Co by tím sledovala? Kam by se s ním poděla?

V ulici U Družstva Ideál

potkáváš zakrslého mužíka s divně zarudlýma očima. Jako by v lebce měl místo očí dvě přezrálé třešně. Skoro jako Rašna. Zamrazí tě.

„Belino!“ řve pidimuž na psa.

Dále potkáváš dvě pejskařky – třeštivě zmalované krhavé baby s podomácku odbarvenou trvalou: „Já když slyším, že maj průměr pětatřicet tisíc, tak bych vraždila!“

Míjíš houfy tvorů, kteří chtějí jen jedno – vzbudit se do dalšího dne, migat do práce, tam celý den sedět, pobíhat, rachotit, komplikovat provoz, obědvat, týrat nestravitelnou povahou spolupracovníky. Ve volném čase sekýrovat němou tvář. Stejně by doma v klidu nevydrželi ani hodinu. K noze!

V tu chvíli

ti to dojde – pes! Merxbauerka mu neříká jménem. Klidně ho nechá v lijáku venku, dává ho hlídat cizím lidem, a pak najednou šílí, když zmizí. V jejím vztahu k němu je něco nepřirozeného. Zjevně k němu nemá až takový vztah, jaký předstírá. Proč ho předstírá? Protože má ve skutečnosti strach o někoho jiného? Pes bude správné vodítko, jenže k čemu, ke komu?

Jak by Uma mohla být schopná ji o něj připravit? Co má pes společného s Umou? Proč si spolu tak rozumějí? Jak to, že tak rychle našli společnou řeč? Že by i ten pes byl…?

Mozek ti zaplaví nepříjemně konkrétní pocit, že ti buď prdlo v kouli, nebo ses nedopatřením ocitl v budoucnosti.

V následujících dnech

bloudíš večerními čtvrtěmi. Nakoukneš k Veverce, k Houbařovi, do Kabinetu, Na Slamník, do Malého Berlína, do Liberálu, do Ouky Douky, jestli tam Uma nesedí. Nazítří prosmejčíš Krymskou, Bělehradskou, Nuselskou, Synkáč. Kalírny kolem Míráku – Kravín, Mlsnýho kocoura, Břežanku, Jiný stav, Žlutou pumpu, Černou ovci, Olive Point, Pink Floyd, Reset, Vínečko, Zanzibar. Bar & Grill Fiasko, Merlin Irish Pub, Hospůdku Štěstíčko.

Procházíš všechny podniky, ulice, obchoďáky, kde jste spolu byli.

Ráno postavíš vodu na čaj, vypiješ dva hrnky a znovu vyrážíš do terénu. Uvědomuješ si, že se chováš jako zoufalec. Potřebuješ ji aspoň zahlédnout – vidět, že je v pořádku. Že sedí, mluví. Že tu někde je.

Ve fungl nové restauraci Na Kozačce vyslechneš hovor dvou ležérně oděných třicátníků: „Co se ti, píčo, nelíbí na 3D modelu? Živej herec je kurva drahej! Se prober! Chceš u nás dělat, nebo ne?“

„To chci, píčo.“

„Řikáš to ňák chcíple.“

„Wow, tovíže chci!“ snaží se obrýlený adept v gatích s rozkrokem u kolen, se smartphonem v ruce.

„Tak to ber, jak to je, íčo… Casting je mrtvej, ser na živý lidi, ty už nefrčej!“

Jednoho dne ťuká

na futro tvých dveří Ponděláková. Je to poprvé, co absolvovala cestu až sem nahoru. Jde rovnou k věci. Utírá si virtuálně zpocené čelo zástěrou a upozorňuje tě, že tvoje nájemní smlouva za pár neděl končí a že už má nového nájemníka. Jestli by ses tedy laskavě včas nevystěhoval.

Počkáš, až odejde, vyhrabeš smlouvu. Opravdu to tam stojí. Z čehož vyplývá, že bylo předem počítáno s dobou tvého pobytu. Splnils zadání, můžeš jít. Nezbývá ti než čekat na další tah.

Nečekáš dlouho: Smrťákův hlas

tě telefonicky žádá, máš-li pro něj v tuto chvíli čas. Ptáš se, kde je. Před domem – jak jinak. Odhrneš záclonu – u odpadových kontejnerů stojí starý krab podepřený berlemi, na hlavě bekovku. Cení žluté zuby, není jasné, jestli kvůli slunci nebo kvůli tobě. Kýve, ať jdeš k němu.

Jak ví, že jsi doma – podobné otázky ti už delší čas připadají podružné. Jdeš dolů, doprovodíš ho za roh, sedáte do čekající Kleopatry.

Dědek se rozjede, volně bloudí ulicemi, dýmá z levandulově vonící elektronické cigarety, vyhýbá se jednosměrkám. Potřebuje řídit, aby mohl mluvit.

„Kde je?“ ptá se.

„Nevím.“

„Jak to, že ne?“

„Nemám v zadání ji hlídat.“

„Máte.“

„V tom případě jsem zklamal.“

„Mluvil jste s ní telefonicky?“

„Ne. A i kdybych mluvil, vám to vykládat nebudu.“

„Komu to vykládat budete?“

„Někomu, kdo je kompetentní ji hledat.“

„Jste tak naivní?“

„Možná.“

„Oznámíte policajtům, že jste žil s humanoidem? Že to je ženská a že ji milujete, ať po ní zahájí pátrání? Pak to můžete zopakovat u psychiatra, na Člověku v tísni, v RIAPSu, nebo kam s tím budete chtít jít.“

„Co jí chcete?“ ptáš se.

„Nemám potřebu to s vámi probírat. Víte aspoň, kde je pes?“

„Proč pes?“

„Proč – odešla s ním, a pokud vím, nevrátila ho. Dobře teda, konec zbytečných řečí. Máte na to pět dní, abyste ji sehnal. Volejte, až ji objevíte. Varuju vás – jde o víc, než tušíte.“

„Víte, že se vám na to na všechno taky můžu vysrat?“ odvážíš se říct.

„Víte líp než já, že nemůžete.“

Pohlédneš na něj. Po pergamenově průsvitné tváři bývalého střelce, letce, zarytého komunisty, podivína, podnikatele a investora, který už v mládí poznal, jak chutná zabít člověka, stékají slzy. Neskrývá je, nevysvětluje – tím hůř pro tebe. Jsi jen položka v jeho hře.

„Co s ní bude dál?“ ptáš se.

„To už jde mimo vás.“

„Když se objeví u vás, uvidím ji?“

„Ne.“

Tohle je tedy jasné:

dohoda s nimi není možná. Zbývá původní plán – dostat se do garáže násilím. Jsi si skoro jist, že tam najdeš něco, co ti pomůže hnout se z místa.

V první řadě musíš zjistit, kdy tam bude či nebude Rašna se Smrťákem. Nevíš ani, komu ten dům patří. Nevíš, na koho tam můžeš nebo nemůžeš narazit. Kdo by mohl vědět víc? Merxbauerová? Na tu bys musel hodně oklikou, ale za zkoušku to stojí.

„S vámi nemám o čem mluvit, pes se nevrátil a je to vaše vina,“ kráká do sluchátka.

„Mrzí mě to, věřte mi.“

„Na to vám seru.“

„Potřebuju jenom pár informací.“

„Ne ode mě.“

Cvak.

Nezbude ti než se tam vydat naslepo. Sám se do domu nedostaneš. Znáš ale toho pobratima s mikrobusem, co nic neřekne, protože nemá jazyk.

Zavoláš mu, sejdeš se s ním, dáte si pár džinů, nabídneš mu výlet do Lysolajů. Nastíníš plán: odveze tě tam, otevře dům, schová se do auta a počká na tebe. Huhňá, že to udělá, když mu dáš pětadvacet litrů. Musí to čtyřikrát opakovat, než mu rozumíš. Při posledním džinu sleví na dvanáct.

Teď už jen odhadnout,

kdy tam bude volno… Rašnovi ani Smrťákovi volat nelze ani z fingovaného telefonu a s najatým mluvčím – hned by jim to došlo. Umino číslo neexistuje, hlásí automat. Volíš tedy nejjednodušší cestu – projíždíš kolem stavení denně na kole, na hlavě cyklohelmu, na očích brýle, přes hubu šátek.

Dáš tomu devět dní. Ve všední den k večeru tam občas blikne jedno okýnko. O víkendech je kolem vily i ve vile absolutní tma.

Zavoláš tomu svému pětatřicátníkovi, dohodnete se na nedělní noc. Neděle je doba, kdy většina lidí spí.

Pokud Rašnu se Smrťákem pojí především ta betonová ratejna za vilou, čemuž vše nasvědčuje, bude Rašna snad doma na druhém konci města, Smrťák nejspíš v Kleopatře. Neděle ale taky bývá čas věnovaný zálibám. A Uma je víc než záliba. Uma je vášeň zahrnující léta práce, manická hračka, křehká panna, inteligentní otrokyně. Oni bez ní nedokážou být a ty taky ne.

Nepřipouštíš si, že o tebe nestojí. Oheň žárlivosti v tobě spaluje poslední zbytky rozvahy. Víš to, ale nejde s tím nic dělat. Je to neskonale silnější než všechny city předtím.

V neděli panuje hustá

lezavá mlha, víc si nelze přát. Mikrobusák přifrčí pozdě, táhne z něj skunk, nicméně řídí svižně a vyzná se. Díky mnoha zkratkám a dopravním přestupkům jste před vilou, z níž jsi tenkrát odcházel s Umou, během chvíle.

Bezbarvá kobka s dokulata klenutým štítem je zhasnutá. Mikro­busák zařadí zpátečku, zaparkuje za vysokým kontejnerem. Bere si rukavice, jedny ti taky podá. Tiše vystoupíte, vracíte se k vile.

Mikrobusák vytáhne cosi z kapsy, v podstatě na branku jen dýchne, ta se otevře. Vyběhnete po zahradních schodech. Zplanělá zahrada se černá desítkami stojících i přikrčených postav, ale jsou to jen keře a pokroucená pláňata.

Hlavní vchod mu trvá delší čas. Čučí do zámku, chrastí nějakými plíšky. Zámek dvakrát cvakne.

„Ám chtevou ýt dál?“ huhlá.

„Co?“

„Hám ít echtě dál?“

„Poď, je tam eště poslední zámek. Pak se vrátíš – počkej na mě v autě. Bude potřeba něco odnosit a naložit, zavolám nebo pošlu sms.“

Tiše otvíráte, procházíte halou. Svítíš baterkou nastavenou na slabý rozostřený kužel. Projdete domem, sejdete na dvůr k vratům garáže. Tentokrát je zámek pro protřelého parťáka rébus. Lopotí se s ním, ztěžka oddechuje. Po dlouhých minutách v prostoru, odkud není kam zdrhnout, začínáš slyšet trávu růst. Ptáček se pohne ve větvích, někde blízko – snad v televizi – vyje jakýsi netvor.

Najednou zámek povolí.

„Díky,“ šeptáš mikrobusákovi, „běž zpátky a počkej. Kdyby něco, prozvoň mě, mám nastavený vibrace.“

„H,“ zní odpověď.

Dovřeš za sebou,

vstoupíš. Kolem jsou známé police, na nich plechovky, plastové barely, řady krabic. Metrové role alobalu. U zdi tlakové lahve.

Posuvná vrata do sousední místnosti jsou pootevřená. Uvnitř se převaluje nezřetelné, kalné příšeří. Mezerou ti dýchne do tváře chlad a jakýsi neznámý pach. Útroby ti promasíruje vnitřní mráz. Teď už necouvneš, ač bys rád. Do konce života by sis vyčítal, žes to vzdal. Poodsuneš půlku vrat, protáhneš se dovnitř. Srdce se v tobě klepe jako zimomřivý pudl. Připadáš si jako v CT tunelu, jako v hrobce.

Místnost je téměř prázdná. Při zdi zařízení velikosti kredence přikryté plastovou fólií. Dvě kovové skříně, dva mrazáky. Oba vrčí. Pootevřeš je – láhve s tekutinami, zavařovačky s nejasným obsahem, do alobalu pečlivě zabalené předměty.

U protější zdi vysoká okachlíkovaná nádrž či vana. Pomalu, jako by odtamtud vanul silný vichr, k ní přistupuješ. Namíříš baterku dolů. Nádrž je plná nažloutlé olejovité kapaliny. Světlo prosvítí hladinu sotva do čtvrtiny hloubky. Zdá se, že se tam povaluje něco světlého – plast nebo kus látky. Nastavíš ostřejší paprsek.

Uvnitř se vznáší tělo

břichem dolů. Je štíhlé, nahé. Kůže je namodralá, na mnoha místech jakoby zvarhanělá, povolená. Posvítíš na hlavu. Obličej je klidný, v té polotmě působí, jako by se mírně usmívala. Vlasy se vznášejí kolem dokonale tvarované lebky. Když se nakloníš, vidíš pootevřená ústa.

Nedokážeš se odtrhnout. Nemůžeš se hnout. Stojíš a koukáš. Pociťuješ absolutně neosobní, lhostejnou, zato všeobjímající, vše trhající bolest.

Chceš jediné – naposled ji pohladit, obejmout. Strčíš do kapaliny ukazovák – je vlažná, hustá, inertní.

Na tkaničce tvojí boty je uzel. Shodíš rukavice. I tak trvá nekonečně dlouho, než ho rozšmodrcháš. Ponožky, kalhoty, košili hodíš na zem. Vodotěsnou baterku vhodíš dovnitř. Líně se skutálí figuríně pod obličej. Kolem hlavy jí vzplane kalná svatozář.

Strčíš nohu do nádrže. Odrazíš se, ponoříš i druhou. Táhne tě to k ní. Hladina ti sahá nad pupek. Cítíš mírné pálení, ale to tě neodradí. Chceš se s ní spojit. Obejmout ji, zvednout jí hlavu nad hladinu, vniknout do ní.

Sotva se jí dotkneš,

ozve se dunivé bouchnutí. Vedle v místnosti zabzučí zářivky. Cosi kovového je tiše položeno na polici. Nějaký pařát či obrovská hmyzí noha se snaží odsunout půlku vrat. Nazelenalá, hladká. Francouzská hůl.

Ve vratech stojí Smrťák. Těžko říct, jak dlouho na sebe bez sebemenšího hnutí civíte. Ty po pás v nádrži, on žilnatými pařáty zavěšen na holích. Mohla uběhnout hodina, i když asi neuběhla.

„Pokusíme se o výměnu informací?“ řekne tiše.

Kývneš.

„Za prvé – vylezte z nádrže. Ten roztok není zdravý.“

Stojíš dál v nádrži, držíš tělo kolem kluzkého pasu.

„Za druhé,“ pokračuje stařec. „Výčitek jsem si užil v životě až až, ale obávám se, že jste dneska překročil mez, kdy vás nemůžu jen tak vypustit do noci.“

Krčíš rameny – slovní projev z tvé strany je zatím nemožný. Leda nějaké vytí, chrčení.

„To vyřešíme za chvíli,“ pokračuje stařík. „Jak vám je – umím si představit, ušetřte mě toho. Z našeho pohledu se Uma vymkla kontrole. Ptáte se, proč kontrole, protože mimo kontrolu nežije na téhle zemi vůbec nikdo. A my jsme za ni navíc byli přímo odpovědní.“

„Za co přesně?“

„Za její chování. Před několika dny připravila kolegu Rašnu o život.“

„O život?“

„Ano.“

„Jak?“

„Člověk je citlivý na řadu podnětů vyvolávajících šok. Ten se navenek zvlášť neprojeví, ale usmrtí rychle. Takže ještě jednou – pryč z nádrže! Mohlo by se vám stát totéž.“

V rozporu se starcovým pokynem

se dál dotýkáš vznášejícího se těla. Zdá se ti, že se pohnuly prsty levé ruky. Že proběhl drobný náznak snahy obrátit k tobě tvář. Že se v ní zračí stud za to, jak vypadá.

„Hejbe se,“ řekneš.

„Nepřipadá v úvahu – věřte mi. A běžte od ní, nebo se mi tu zblázníte. Nemám náladu to pak řešit.“

„Kdo ji tam dal?“

„Já.“

„Nemůžete ji zase oživit? Dám vám cokoliv…“

„Nic nemáte. Jsem vám vděčný za to, že jste s ní měl trpělivost. Za to vám děkuju a tím to končí.“

Uchopíš ji za ruku. Zdá se ti, že vnímáš slabý stisk.

„Nechte toho, nebo budu muset zakročit,“ skřehotá Smrťák nebezpečně věcným hlasem.

„Klidně zakročte,“ říkáš a máš tělo jako v ohni.

„Vylezte!“

Vytahuješ nohy – maně si všimneš, že jsou temně zarudlé. Překvapí tě, že ti to nestojí za pozornost. Natáhneš gatě, boty.

„Berte to jako chlap,“ sípe dědek. „Rašna už není a já nejsem schopen pokračovat v těchhle amatérských pokusech.“

„Tomu říkáte amatérský pokus?“

„Ano – protože jsem se nepostaral, aby to mohlo pokračovat. Měl jsem včas sehnat někoho, kdo by Rašnu nahradil. Bez něj bych ji totiž neoživil, ani kdybych stokrát chtěl. Víte, proč to udělala?“

Zatrne ti. Takhle ostrá, ranivá, na kost holá umí být pravda.

„Přesně tak… Nechtěla zabít jenom jeho, ale hlavně sebe.“

„Čí je tenhle dům?“ řekneš.

„Jste v šoku – plácáte nesmysly. Dům je můj.“

„Proč je tu teda pořád tma?“

„I ve tmě může někdo být. Všimnul jsem si vás, jak jste jezdil kolem, jen jsem neměl tušení, že budete mít tu drzost se sem vloupat. Co jste si myslel, že najdete?“

„Něco, co mi pomůže pochopit, co se stalo.“

„Co jste byl schopen pochopit, pochopil jste – k vaší škodě. Obávám se, že vás teď budu muset zabít. Ochrana obydlí před zlodějem, to si myslím zdůvodním.“

„Klidně mě zabijte.“

„Je vám to jedno? Mně vlastně taky… Ona byla poslední, na čem mi záleželo. Moje jediné dítě. Doufal jsem, že až pochopí, jak je ten život venku nijakej, nudnej, monotónní, vrátí se. Doufal jsem, že si budeme povídat… že spolu budeme cestovat…“

„Vy přece ale máte dceru, ne?“

„Nemám.“

„Merxbaureovou.“

„To si myslela Uma, protože kdyby znala pravdu, mohla by Merxbauerku ohrozit. Jak a proč se mě neptejte… Pro Rašnu byla Uma celoživotní obsese. Upínal se k ní, dal do ní všechno, co měl v sobě nejlepšího, a přitom ji nebral jako sobě rovnou, natož aby si připustil, že je Uma v lecčem schopnější, chytřejší. Od chvíle, co to pochopil, se k ní začal chovat nedobře. Jeho mi líto není.“

„Kdo je teda Merxbauerová?“

„Rašnova dcera.“

Stojíte nad nehybným

trupem. Z jakési hadičky probublávají bubliny zvolna stoupající k hladině. Stařec hledí poloslepýma očima do nádrže. Jeho tvář je mrtvá, veškerý ajfr z ní vyprchal.

„Měla mojí duši, moje myšlení,“ hrčí tmavými rty, „byla to moje dcera! Chápete, že mě to bolí víc než vás?“

„Můžu otázku?“

„Netrapte mě.“

„Jak – vaše dcera?“

„Je fakt, že když už jsem vás do toho zatáh, máte asi právo vědět… Hm. Zkrátka, Uma byla náš sen. Nedoufali jsme, že se může podařit stvořit až takhle autonomní bytost, ale upnuli jsme se na to. Rašna byl schopnej, pracovitej, měl zkušenosti, technologie, komponenty, všechno díky stykům z minulosti, o kterých ani já nevěděl všechno. Navíc posledních patnáct let strávil tady v tý místnosti. Já zas měl peníze a víru… Leccos jsme převzali a vylepšili, leccos přímo koupili, ale Rašna chtěl jít mnohem dál. Bylo to těžký rozhodnutí, ale podřídil jsem se… BCI – říká vám to něco? Původně šlo o ovládání počítače pomocí odečtu mozkových impulzů. To je ale moc pomalý. Existuje totiž možnost voperovat elektrody přímo do mozku a poté metodou skenu nasnímat konfiguraci,“ hladí si pomačkanou hrbolatou hlavičku.

„Skrz lebku?“

„Ne skrz – snímání probíhá po odstranění značné části lebky. Snímače se upevní přímo na mozek, a když se zaznamenává jeho aktivita dostatečně dlouho – řekněme pět šest dní, dostanete věrnej obraz duševních aktivit snímaného. Ten se potom dá zafixovat. Jmenuje se to elektrokortikografie a málokdo to měl zatím chuť zkoušet na sobě. Já ano. Je to moje dítě.“

„K čemu to celý bylo?“ ptáš se.

„To nemůžete pochopit, přestože vás to zničilo stejně jako nás. Už nebudete žít jako dřív. Budete vzpomínat, zoufat si, srovnávat – ale už nikdy nenajdete nikoho, kdo by vám ji nahradil.“

„Hm… A to jste ji chtěli prodat?“

„Chtěli, ze začátku. Než jsme zjistili, že v daných podmínkách není komu, protože je pro komerční účely drahá a hlavně že k ní máme… vztah. Původní záměr byl, aby byla pragmatičtější, poslušná, bystrá, vnímavá taky, to jo, ale poslušnější… Jenže i vaší vinou se stalo, k čemu nemělo dojít. Mnou začala pohrdat a Rašna se jí zhnusil. Víc vám nemám co říct – seberte se a běžte.“

„Nemám kam.“

„To jste na tom hůř než na začátku.“

Otáčíš se,

jdeš pryč, Smrťák tě vyprovází. Cestou si s hekáním podává pomocí berle z police věc, kterou tam odložil – loveckou kulovnici. Drží ji hlavní k zemi. Kdyby ji použil, asi si to vzhledem ke svým stykům vyžehlí. Střelná rána ovšem přiláká pozornost. Nespaví důchodci, klimbající televizní babky, kojící matky, členové Facebookovy církve, kdekdo v okolí by ji mohl zaslechnout. Napřed je třeba uklidit Umu.

V suchou plísní vonící předsíni tě zastavuje: „Nechcete aspoň toho psa?“

„Merxbauerová ho nechce?“ říkám.

„Myslíte, že by chtěla mít doma někoho, kdo jí bude denně připomínat, co se stalo?“

„Zdálo se mi, že k němu má vztah. I když…“

„I když co?“

„Ale nic.“

„Proč byste řekl, že jsme vám zařídili bydlení blízko ní?“

„Snad ne proto, aby nám mohla půjčovat hafana?“

„Přesně proto.“

„Co je to za psa?“

„Spořivé aku-články, tichý pohon, rozvod kapalin pomocí tepu, maximální podobnost vnitřních orgánů. Pije, spí, žere, příjímání potravy ovšem kamufluje, tu je naučen beze svědků vydávit.“

„Takže ten pes nás sledoval?“

„Snažili jsme se do něj nainstalovat odposlech, ale nebojte se – nikdy pořádně nefungoval. Je jako ona,“ stočí rybí oči ke garáži, „začalo ho bavit neposlouchat. Možná ho to dokonce naučila. Vezmete si ho?“

Po zahvízdnutí přiskotačí ze tmy chlupáč a hned se má k tobě.

„Tak jo,“ říkáš. „Tak jo.“

„Nebude žít dlouho, tak se o něj starejte, ať aspoň on, no… Vy­padněte už.“