Hotel Tichota

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.

Koupil jsem si vulkánový nový kufr a do toho kufru jsem složil nový frak, ten, který mi ušil ten krejčí z Pardubic na moji figurínu, sám jsem si byl pro ten frak a zástupce firmy opravdu nelhal. Změřil mi prsa, pokladl mne samými pásky z pergamenového papíru, popsal to všechno, když to změřil na mně, dal to do obálky a vzal si zálohu a já jsem si pak pro ten frak jel. A frak mi padl jako ulitý, ale já jsem nestál o ten frak, jako o to, kde je ta moje nafouknutá busta, to moje poprsí. A sám šéf, on byl taky tak malinký jako já, jako by pochopil, že se chci dostat vejš, než jsem teďka, pořád vejš, že mi na tom záleží, abych byl u stropu magacínu společnosti, tak mne tam odvedl. Bylo to ohromné. U stropu se vznášela poprsí generálů a velitelů pluku, poprsí předních herců, dokonce sám Hans Albers si dával šít svůj frak tady, taky byl tady u stropu, otevřeným oknem táhl průvan a ta poprsí se pohybovala jako obláčky, jako beránci na nebi, když táhne podzimní vítr, od každého poprsí visela tenounká nit, a na té niti byla jmenovka a adresa, a jak vál průvan, ty jmenovky vesele poskakovaly jako rybky chycené na udici, pak šéf ukázal a já jsem si přečetl svoji adresu, a stáhnul jsem svoje poprsí, opravdu, byl jsem maličký, skoro jsem se rozplakal, když jsem viděl poprsí generálporučíka vedle sebe, a poprsí pana hoteliéra Beránka, ale pak jsem se rozesmál, a byl jsem šťasten, do jaké společnosti jsem se dostal, šéf zatáhl za jednu šňůrku a řekl, že na tuhle figurínu šije fraky, že to je ministr vyučování a ještě menší že je tady ministr národní obrany. A to mi dodalo všechno takovou sílu, že jsem zaplatil ten můj frak a přidal jsem dvě stě korun, jako maličkou pozornost maličkého číšníka, který odchází z hotelu Zlatá Praha a jde do hotelu Tichota někde ve Stránčicích, kam mne dohodil pan obchodní zástupce třetí firmy na světě, firmy van Berkel, a já jsem se rozloučil a odejel jsem do Prahy, a s tím kufrem jsem pak vystoupil ve Stránčicích, bylo dopoledne a pořád pršelo, tady muselo pršet ne celou noc, ale několik dní, tolik bylo na silnici písku a bláta, a přes kopřivy, lebedu a lopuchy se hnal potok, vrchovatý a úplně béžový jako bílá káva, a já jsem stoupal tím blátem vzhůru, podle šipky Tichota hotel, a když jsem minul několik vilek s rozlomenými stromy, musel jsem se zasmát, protože v jedné té zahrádce stahovali rozčísnutý strom plný zrajících meruněk, plešatý majitel stahoval drátem rozlomenou korunu, kterou ze dvou stran přidržovaly dvě ženské, zavál pojednou takový vítr, že drát praskl a ženské neudržely tu korunu, která se rozčísla znovu a zavalila toho mužského i se štaflemi, celý byl zasypaný v pasti větví, z hlavy mu tekla krev, jak trny jej podrápaly, a větve tak spoutaly toho mužského, že ležel na zemi jak přibitý, ukřižovaný silnými větvemi, a já jsem stál u plotu, a ty ženské, když viděly svého muže, tak vypukly v ohromný smích, řvaly smíchy, zatímco ten mužský koulel očima a vykřikoval, vy kurvy, vy svině, počkejte, až se vyprostím, zabiju vás do země jako hřebík, ty ženské byly asi jeho dcery nebo manželka s dcerou, sundal jsem klobouček a povídám, jdu, občane, tudyma prosím do hotelu Tichota? A on mne poslal do prdele a casnoval sebou, ale nemohl vstát, bylo to krásné, ten muž zajatý a obsypaný zralými meruňkami, a ty dvě ženské se vysmály, teď zvedaly ty větve, aby se mohl ten mužský zvednout, teď se mu podařilo kleknout a vstát, první co udělal, že hned si nasadil rádiovku na holou hlavu, a já jsem raději kráčel, stoupal úvozem vzhůru, všiml jsem si, že cesta je asfaltovaná, s obrubníkem ze žulových kostiček, oddupával jsem z botiček bláto a žlutý jíl. A pak jsem vyšel na kopec, smekal jsem se, jednou jsem padl na koleno a přese mne táhla mračna, pak oblo­ha byla tak modrá jako čekanky pokácené přívalem podle cesty, a tam na kopci jsem uviděl ten hotel. Byl krásný jako v pohádce, jako nějaká čínská stavba, jako nějaká vila děsnýho pracháče v Tyrolích nebo někde na Riviéře, byl bílý s červenou, jako vlny stoupající střechou z prejzů, okenice ve všech třech patrech byly zelené se žaluziemi a každé patro bylo vždycky o trochu menší, až to poslední bylo jako krásný altánek, položený na vrcholku tý stavby, a ještě nad tím altánkem byla věžička jen ze samých zelených okenic, jakoby pozorovatelna, jako nějaká meteorologická stanice s přístroji uvnitř a venku s korouhvičkami, nad kterými se otáčel na špici červený kohout. A v každém patře byl u každého okna balkon a na ten balkon vedly dveře, které měly tak jako okna žaluzie, otevřené žaluziové dveře. A já jsem kráčel, a nikdo se nikde neobjevil, ani na cestě, ani v oknech, ani na balkoně, bylo ticho, jen vzduchem bylo slyšet vítr, který voněl a dal se jíst jako zmrzlina, jako šlehaný neviditelný sníh, skoro se dal jíst lžičkou, měl jsem dojem, že kdybych si k němu vzal housku nebo kousek chleba, že by se dal přikusovat ten vzduch, skoro jak mlíko. A vešel jsem už do brány, cestičky byly sypané pískem, který byl splavený deštěm, hustá tráva byla posečena a v kopkách, kráčel jsem mezi borovicemi, od kterých se neustále otevíral pohled na dlouhé louky, trávník byl čerstvě kosou sečený a hustý. A vchod do toho hotelu Tichota se takhle vzdouval do takového mostku, ze kterého se pak rovnou vcházelo zase do skleněných dveří, které měly ještě jedny dveře ze železných žaluzií, dveře rozložené na bílé zdi, jako paráda. A ten vjezd se vzdouval a byl lemovaný bílým zábradlím, pod kterým byla skalka, alpinum, a já jsem zaváhal, jestli jsem tady správně, a vůbec i když jsem v hotelu, jestli mne vezmou, jestli vůbec to všechno pan Walden vyjednal, jestli já, maličký číšník, se budu šéfovi panu Tichotovi hodit. A najednou jsem dostal strach. Nikdo nikde nebyl, nikde jsem neslyšel ani hlásek, a tak jsem se otočil a běžel jsem zahradou, ale ozval se pronikavý pískot, tak naléhavý, že jsem se zastavil, a ta píšťalka třikrát zapískala, jakože ty, ty, ty! A pak dlouze zapískala, že jsem se otočil, a pak ta píšťalka pískala krátce, jako by to bylo nějaký lano nebo provaz, který mne navíjel a táhl nazpátek až do skleněných dveří, kterými jsem vešel. A tu do mne skoro vjel tlustý pán, který seděl na kolečkové židli, který hnal obruče dlaněma a v tlusté hlavě měl zastrčenou píšťalku, a který teď držel oběma dlaněma obruče tak pevně, že se ten vozík zastavil, a jak se tak prudce zastavil, tak tlusťoch dostal převahu dopředu, tak tak že nevypadl, pouze se mu z pleše svezla černá paruka, takový příčesek, který si ten tlustý pán zase šoupl nazpátek do týla. A tak jsem se představil panu Tichotovi, a on se představil mně, a já jsem mu řekl o doporučení pana Waldena, toho reprezentanta, té kapacity firmy van Berkel, a pan Tichota řekl, že mě už od rána čeká, že ale nedoufal, protože tady byla průtrž mračen, a abych si jen šel odpočinout a pak se mu ukázal ve fraku, a že mi řekne, co ode mne žádá. A já jsem se nedíval, nechtěl dívat, ale oči mi to samo strhlo, to ohromné tělo v kolečkové židli, tak tlusté to všechno bylo jako reklama na pneumatiky značky Michelin, avšak pan Tichota, kterému patřilo tohle tělo, měl nějakou velikou radost, jezdil předsíní zdobenou parožím sem a tam a jako by pobíhal po nějaký louce, tak skotačil s tím vozíkem, se kterým uměl tak jezdit, skoro líp, než by chodil. A pan Tichota zapískal na píšťalku, ale zase tak nějak jinak, jako by ta píšťalka měla rejstříky, a po schodech seběhla pokojská v bílé zástěrce na černých šatech a pan Tichota řekl, Wando, to je náš druhý číšník, uveď ho do jeho pokoje… a Wanda se otočila a měla krásně rozpůlenou zadnici, a každým krokem se vždycky v protinoze ta půlka vzdula, a měla vlasy vyčesané do vřetene černé koudele, a já jsem byl tím jejím účesem ještě menší, ale umiňoval jsem si, že si na tuhle pokojskou našetřím a že bude moje, květinami jí obložím ty její prsy, tu její zadnici, vzpomínka na peníze mi dodala sílu, kterou jsem vždycky ztrácel, když jsem viděl něco krásného, obzvláště krásnou ženskou, ale ona, ta číšnice, mne nevedla do patra, to jsme vyšli na takové plató, abychom naopak sklouzli po schodech na dvůr, a tam jsem to teprve viděl. Tady byla kuchyně a dvě bílé čepice kuchařů, a slyšel jsem práci nožů a veselý smích, a k oknu se blížily dvě mastné tváře a veliké oči, pak zase smích, který se vzdaloval, tak jak jsem pospíchal s kufrem, který jsem nesl nejvýš, jak jsem mohl, abych tak nahradil tu svoji maličkou postavu, když nic nepomohly dvojité podrážky, jedině snad to, že jsem nosil hlavu tak vzhůru, abych měl vytáhlý krk, a přešli jsme dvůr a tam bylo stavení a já jsem byl zklamán, v hotelu Zlatá Praha jsem bydlil tak jako hotelový host, ale tady jsem bydlil v pokojíku pro podomka, Wanda mi ukázala skříň, otevřela ji, otočila kohoutkem a tekla do umývadla voda, odhodila přikrývku a ukázala mi, že je čistě povlečená postel, pak se na mne shora usmála a odcházela a zase, jak kráčela přes dvůr, viděl jsem oknem, nemohla udělat ani jediný krok, který by nebyl sledován, viděn, nemohla si ta pokojská dopřát, ani aby se někde poškrábala… aby šla jen tak, aby si protáhla prstama chřípí, musela tady chodit pořád jako na divadle, jako v nějakém zaskleném obchodě, to u nás, když jsem šel nakoupit květiny, tak jak jsem se vracel, dělala děvčata aranžérky výlohu u Katzů, přibíjela hřebíčky látku, a tak jak lezla po čtyřech za sebou a jedna měla kladívko a přibíjela ten zřasený ševiot a manšestr, a když jí došel hřebíček, tak sáhla a z pusy té aranžérky za ní vzala hřebíček a přitloukla další zřasení, a tak pořád z pusy té druhé vytahovala hřebíček další a další, plnou pusu cveklícků měla ta dívčina, asi se tak bavily v té výkladní skříni, a já jsem stál a držel jsem košík plný mečíků, a na zemi jsem měl druhý koš plný margaretek, a díval jsem se na ty aranžující holky, lezly po čtyřech a bylo dopoledne a plno lidí, a ty holky asi zapomenuly, že jsou ve výkladní skříni, každou chvíli se poškrábaly v zadnici nebo tam někde, a pak zase po čtyřech lezly k okenní tabuli, s kladívkem a v papučkách, a smály se, až slzely, a ta jedna vyprskla a z úst jí vyletěly hřebíčky a na čtyřech se řehtaly a vrčely na sebe z bujnosti holčičí jako psi, a blůzičky jim odstávaly a bylo jim vidět na prsa, a ty prsy, jak byly na čtyřech, se houpaly sem a tam, jak se pohybovaly ty holky šťastným smíchem, a kolem mne už bylo tolik lidí a zírali na ty čtyři houpající se prsy jako zvony na hlavním výstřihu věže, a pak se jedna podívala na ty lidi, zvážněla a takhle zahnula paži a začervenala se, a ta druhá, když vyplavala ze slzí smíchu, ta první jí ukázala na shromáždění před firmou Katz, tak se polekala, že jak si přitiskla loket na blůzičku, tak se zvrátila a padla na záda a nohy se jí rozevřely a bylo vidět všechno, i když skryté v krajkových moderních kalhotkách, a jak se lidi smáli, tak tady tímhle viděním zvážněli, a odcházeli jedni, a druzí tam stáli a zírali tam pořád, i když už dávno bylo po polednách a dávno už aranžérky byly na obědě U Zlaté Prahy, u nás, a tak zasažení krásou těch aranžérek stáli tam, i když už příručí stáhli roletu, tak dovede krása holčičího těla zasáhnout některého z lidí… A já jsem seděl a vyzouval jsem si zablácené boty, a pak kalhoty, otevřel jsem kufr, abych vyvěsil frak, a tak nějak se mi zastesklo po tom mém hotelu U Zlatého města Prahy, po Rajských, pořád jsem jen viděl kolem sebe město z kamení a spousty lidí, plná náměstí, z přírody jsem viděl za ty tři roky jen ty květiny, pro které jsem denně chodil, a parčík, a ty okvětní lístky květin, kterými jsem obkládal slečnám U Rajských nahá břicha, a tak jak jsem vzal frak, tak jsem si najednou uvědomil, kdo to byl ten můj šéf? Viděl jsem ho za ty tři roky v takovém protlaku, takový vývar se mi z něj a jeho paní objevil, vlastně ten můj šéf byl ještě menší než já, a taky tak jako já věřil na peníze, za peníze míval krásné slečny nejen U Rajských, ale jezdil, vlastně utíkal za nimi své paní až do Bratislavy, do Brna, říkali o něm, že vždycky, než jej paní našla, tak stačil utratit několik tisíc, že vždycky, než začal ten svůj flámeček, tak do kapsičky u vesty si zašpendlil peníze na zpáteční jízdenku a diškreci pro konduktéra, aby jej dopravil domů, a že byl tak maličký, že jej obvykle přinesl konduktér v náručí jak dítě, vždycky spícího, tak tímhle flámečkem se ještě více smrskl, týden byl maličký jako mořský koníček… ale za týden už to s ním zase hrálo, teď jsem si to uvědomil, že rád píval těžká vína, portské víno, vína alžírská, malaga, všechno pil s ohromnou vážností a děsně pomalu, takže se zdálo, že skoro nepije, za každým napitím tak nějak zkrásněl ten můj šéf, chvíli to podržel v ústech a pak to polkl, jako by nějaké jablko do sebe dostával, a po každém loku tiše prohlásil, je v tom saharské slunce… taky někdy se opil se stolní společností, to pak padl, a rozjaření jeho přátelé zavolali jeho paní, aby si šla sebrat svého manžela, a ona taky přišla, sjela výtahem ze třetího patra, kde měl šéf celé apartmá, klidně přišla, to nebyla její ostuda, naopak, vždycky se jí všichni klaněli, a tak jak můj šéf ležel pod stolem nebo seděl na židli a u stolu spal, paní jej vzala za límec kabátu, ze země jej hravě zdvihla, jako by to byl jen kabát, a když můj šéf seděl, tak jej zase strhla na zem, ale šéf nespadl, ona jej sebrala ze vzduchu, a tak jak jí ruka stačila, klidně a lehce jej nesla, táhla vzduchem, jako by opravdu byl jen kabát, a šéf se pravidelně probral, a takhle jen mával ručkou, jak mu dovolil vytažený kabát, a jeho paní energicky otevřela dveře výtahu a mého šéfa, tak jak jej držela, tak jej tam hodila, zarachotily ty jeho nohy, ale ona vstoupila za ním a stiskla výtah, viděli jsme zasklenými dveřmi, jak šéf leží na dně výtahu a nad ním stojí jeho paní a jako na nebe stoupají spolu do třetího patra. Vypravovali si štamgasti, že před léty, když můj šéf koupil tenhle hotel U Zlatého města Prahy, že jeho paní chodila mezi štamgasty, že tady dole byl takový literární salon, ze kterého zůstal vlastně jen básník a malíř Tonda Jódl, že se tady vedly debaty, že se četly knihy a dělalo i divadlo, ale že se vždycky paní šéfová hádala se svým mužem tak vášnivě, že skoro každých čtrnáct dní se spolu kvůli romantismu nebo realismu nebo kvůli Smetanovi a Janáčkovi tak pohádali, že se začali polejvat vínem a pak bít, a že šéf měl kokršpaněla, a šéfová měla foxteriéra, tak jak se kvůli literatuře jejich páni porvali, nevydrželi to ani ti psi a dorvali se taky až do krve… A pak se šéf a naše paní usmířili a šli na procházku podle potůčku za město, zavázané hlavy nebo ruce na kšandách a za nimi se šourali porafaný foxteriér a kokršpaněl, taky s flastry na pokousaných uších anebo jen tak, ale ještě se zasychajícími ranami po kousavé literární rvačce… a tak se pak všichni usmířili, aby za měsíc to začalo nanovo… to muselo být krásné, to bych chtěl vidět… A už jsem stál v zrcadle ve fraku, v tom novém fraku, v bílé košili škrobené a bílém motýlku, a když jsem si dal do kapsy nový vrták s niklovou střenkou a kombinovaný s nožíkem, slyšel jsem pískání píšťalky, a když jsem vyšel na dvůr, přeletěl mne stín, kdosi přeskočil přes plot, na hlavu se mi položily jako dva ženské prsy nějaké dvě látky nebo co, a přede mne dopadl číšník ve fraku, zvedl se, ty krovky jeho fraku se táhly vzduchem, ale on letěl dál namotáván na signál píšťalky. Kopl do dveří a houpací dveře se roztříštily a zavlnily za ním a utichly, a ve zmenšení zrcadlily dvůr a mou blížící se a pak do skleněných dveří vstupující postavu. Za čtrnáct dní jsem teprve přišel na to, pro koho je postaven tenhle hotel. Čtrnáct dní nevycházím z údivu, kam jsem se to dostal, a zda je to vůbec možné, takhle si žít. Za čtrnáct dní jsem vydělal už několik tisíc korun na diškrecích a můj plat, to bylo tak moje kapesné. Ale čtrnáct dní, i když jsem v pokojíčku sám a počítám si bankovky, já jak mám volno, tak si počítám peníze, přestože jsem sám, přesto mám pocit, že nejsem sám, že se pořád na mne někdo dívá, zrovna tak, jako ten samý pocit má vrchní Zdeněk, který už je zde dva roky, a je pořád připravený, aby přeskočil plot a na zapískání se co nejkratší cestou objevil v té naší restauraci. Ono vlastně tady celý den není co na práci. Když si uklidíme restauraci, a to netrvá dlouho, a když si připravíme sklenice a všechny příbory, a když vyměníme a zkontrolujeme zásobu ubrousků a ubrusů, jdu se Zdeňkem, který má klíč od sklepa, připravit nápoje, zkontrolovat, zda mám dost chlazeného šampaňského, třetinkové láhve exportního plzeňského piva, vynášíme koňak do přípravny, aby byly sdosta­tek šambrovány, a potom jdeme do zahrady, vlastně do parku, a tam si oblékáme zástěry a uhrabujeme cestičky, a pořád obnovujeme kupky sena, každých čtrnáct dní, ty staré kupky se odvezou a místo nich se přiveze čerstvě posečené, nebo užuž jako seno hotové kupky, které podle předem stanoveného plánu musíme dát na to místo, kde byly ty kupky staré. A pak uhrabujeme cestičky, ale zpravidla je uhrabu jenom já, Zdeněk, ten je pořád v okolních vilkách u nějakých schovanek, jak on říká, ale ony to nebudou schovanky, myslím, že to budou jeho milenky, buďto manželky, které jsou tady na letním bytě přes týden samy, anebo něčí dcery, které se připravují na nějaké státní zkoušky. A já uhrabuji písek a dívám se, jak zezadu skrz stromy nebo z volné louky vypadá ten náš hotel, který ve dne vypadá jako nějaký penzionát, pořád mám dojem, že z hlavních dveří se vyhrnou dívky nebo nějací mládenci s aktovkami, nebo že odtud vyjdou mladí muži v pletených svetrech a sluhové potáhnou za nimi golfové hole, nebo vyjde nějaký průmyslník a sluha vynese ven proutěné židle a stolek, a služky prostřou ubrusy a přiběhnou děti a začnou se lísat k tatínkovi, a pak přijde paní se slunečníkem, a zvolna si bude sundávat rukavičky a začne nalévat kávu, když se všichni usadí… ale za celý den nevyjde z těch dveří nikdo, nikdo do nich taky nevejde, a přesto pokojské uklízejí a každý den převlíkají deset pokojů a čistí prach, a přesto v kuchyni jsou přípravy jako na svatbu, tolik jídla a tolik chodů se připravuje pro nějakou velkou hostinu, jakou jsem já nikdy neviděl, ani jsem o ní neslýchal, a když, tak jedině ze šlechtických kruhů nebo z vyprávění vrchního z toho našeho hotelu U Zlatého města Prahy, který se plavil jako číšník první třídy luxusním parníkem Wilhelmine, a který se ale potopil, když vrchní zmeškal odplutí a když vlakem sjel přes celý Španělsko do Gibraltaru s krásnou Švédkou, se kterou zmeškal ten parník, tak ten parník se zatím potopil, tak to vyprávění o hostinách první třídy na luxusním parníku Wilhelmine se podobalo tak trochu tomu, co jsme servírovali tady v tom zastrčeném hotelu Tichota. A i když jsem měl důvod být spokojený, přesto jsem se často lekal. Třeba jsem uhrabal cestičku a dal jsem si lehátko až dozadu za stromy, ale jen jsem si lehl a jen jsem se zadíval na táhnoucí mračna, tady pořád pluly mraky, tak jen jsem si zdřímnul, už se ozvala píšťalka, jako by za mnou stál ten náš šéf, a já jsem musel nejkratší cestou běžet, a v trapu jsem si odvazoval zástěru, přeskočil plot, jako to dělal Zdeněk, a rovnou vběhnout do restaurace a tak se hlásit šéfovi, který pořád seděl v té kolečkové židli a jako vždy jej něco tlačilo, přehrnutá deka, kterou jsme mu museli urovnat, to jsme mu museli uvázat kolem břicha takový pás jako mají hasiči, pás s karabinkou, tak jako to měly dvě děti pana Radimského, mlynáře, ty dvě děti si hrály u náhonu, a na ostrohu ležel bernardýn, a když Harry nebo Vintíř, tak se jmenovaly ty děti, se přibatolily k náhonu, dříve než mohlo přijít v úvahu, že by spadly do vody, přišel ten bernardýn a vzal za ten kruh a odnesl Harryho nebo Vintíře mimo ten nebezpečný náhon, tak zrovna tak jsme zahákli za tu kramli a kladkou jsme vytáhli šéfa ne ke stropu, ale tak, aby mohl podjet vozík, a tam jsme ukázali šéfovi, kde by to tak mohlo být, a urovnali jsme deku nebo dali novou nebo ještě jednu, a zase jsme spustili šéfa do vozíčku, byl tak směšný, když visel ve vzduchu, tak nakloněný byl celý, že ta píšťalka, která mu visela na krku svisle, ukazovala úhel šéfova visení… a pak zase popojížděl sálem a pokojíky a pokoji, rovnal květiny, ten náš šéf měl děsnou zálibu v ženských pracích a vůbec všechny restaurační místnosti, ony to byly spíše pokoje, vypadaly jako měšťanské, nebo pokoje v malém zámku, všude byly záclony a asparágusy, každý den tu byly čerstvě nařezané růže a tulipány a všechno, co rok právě dal, a vždycky dostatek řezaného asparágusu, a šéf z nich sestavoval tak krásné vázy a tak dlouho je opravoval, to vždycky popojel, upravil, zase odjel a z dálky se díval nejen na ty květiny, ale jak to všechno ladí s okolím, a pokaždé musel dát pod ty vázy jinačí dečku. A když tak celé dopoledne se bavil vykrašlováním pokojů, dal se pak do úpravy jídelních stolů… a ty byly zpravidla jenom dva, a prostíralo se nejvýše pro dvanáct osob, a zase, zatímco jsme se Zdeňkem mlčky kladli na stůl všechny druhy talířů a vidliček a nožů, šéf, plný tichého nadšení, upravoval květinami prostředky stolů a kontroloval, zda v přípravně máme dostatek čerstvě nařezaných a ve vodě připravených asparágusových větviček a květů, kterými v poslední chvíli jsme vyzdobili jídelní ubrusy, těsně předtím, než hosté zasedli… A tak šéf, když opravdu zrušil, jak říkal, restaurační prostředí a vnesl do svého hotelu půvab biedermeierovské domácnosti, odjel s vozíkem až ke dveřím, kterými budou vstupovat naši hosté, a chvíli tak stál přede dveřmi, zády k hale a pokojům, čelem ke dveřím, tak se chvíli soustřeďoval, a když prudce otočil vozíkem a přijížděl, díval se, jako by byl cizí, jako by byl host, který tady ještě nebyl, a s údivem se rozhlížel halou, pak projížděl z pokoje do pokoje a díval se znalecky na všechny podrobnosti, na úpravu záclon, všechno jsme museli osvětlit, všechny žárovky musely plát ten večer, kdy skončily přípravy, a šéf byl v té chvíli krásný, jako by zapomenul, že váží sto šedesát kilogramů a že nemůže chodit, tak projel se s cizíma očima, pak ty oči odhodil a vzal si zase svoje, zamnul si ruce a zapískal zase tak nějak jinak, a já už věděl, že přiběhnou za chvíli dva kuchaři, kteří podají zprávu do nejmenších podrobností, jak je to s humry a ústřicemi, a jak dopadly nádivky à la Souwaroff, a jak je to se salpiconi. Když jsem byl třetí den tady, rozejel se a porazil vrchního kuchaře ten náš šéf, protože zjistil, že dal trochu kmínu na telecí medailon se žampiony… A pak jsme vzbudili podomka, obra, který celý den spal, a který snědl všechno, co zbylo po nočních hostinách, závratná kvanta porcí, celý mísy salátu, co jsme nemohli nikdy sníst ani my, ani pokojské, tak to všechno dojedl ten podomek, všechno, co zbylo v láhvích, dopil, a měl ohromnou sílu, tak ten si na noc oblékl zelenou zástěru a štípal dříví na osvětleném dvoře, nic jiného nedělal, než štípal dříví, melodickými údery sekery štípal, co zvečera nařezal, celou noc štípal, ovšem já jsem poznal a pak dobře slyšel, že štípal vždycky, když někdo k nám přijel, a k nám jezdila jen auta, diplomatická auta, skupiny aut, vždycky jen pozdě večer nebo v noci, a podomek štípal dříví, které vonělo, a podomek byl viděn a k vidění ze všech oken, a ten náš osvětlený dvůr a kolem dokola vyrovnané dříví, to dodávalo pocit jistoty, dvoumetrový chlap štípající dříví, mužský se sekerou, který jednou přizabil zloděje a tři tak zbil, že je sám odvezl na trakaři dolů na četnickou stanici, podomek, který když některé auto píchlo pneumatiku, tak zvedl přední nebo zadní osu a držel ji tak dlouho v rukách, až se vyměnilo kolo, podomek, jehož ale pravým úkolem bylo dekorativní štípání dříví na osvětleném dvoře, aby byl vidět od našich hostů, tak jako Labský vodopád, který se naplní a čeká, až průvodce přivede hosty, a pak na dané znamení se zdvihne stavidlo tam nahoře a diváci se kochají tím vodopádem. Tak to bylo i s naším podomkem. Ale abych dokreslil portrét toho našeho šéfa. Když jsem se třeba v zahradě opřel o strom a počítal bankovky, tu se ozvalo pískání, jako by to byl nějaký vševidoucí bůh ten náš šéf, i se Zdeňkem, když nás nikdo nemohl vidět, tak jsme si sedli nebo lehli do kupky sena a hned se ozvalo zapísknutí, to bylo jen takové varování, jedno písknutí, abychom pracovali dál a nelenošili, tak jsme pak vždycky dávali vedle sebe hrábě nebo motyčku nebo vidle, a lehli jsme si, a jak se zapískání ozvalo, rychle jsme se zvedli a kopali a hrabali, nosili na vidlích čechrané seno, a když bylo zase ticho, a jen jsme odložili vidle, zase se ozvalo to pískání, a tak jsme pak leželi a vleže jen tak hrabali, jen tak něco dělali vidlemi, jako by ty nástroje byly na neviditelných provázcích. A Zdeněk mi vypravoval, že šéf, když je takhle chladno, tak je jako rybička ve vodě, že horší je, když přijdou horka, tak se skoro roztéká, nemůže jezdit, kde by chtěl, tak pořád musí být v pokoji s nízkou temperaturou, v takový ledničce… ale pořád o všem ví, a všechno vidí, i to, co vidět nemůže, jako by na každém stromě, jako by v každém koutě, za každou záclonou, na každé větvi měl fízla… je to dědičný, řekl mi Zdeněk, a rozvalil se v lehátku, jeho táta měl hospodu někde v Podkrkonoší, ten měl sto šedesát kilo taky, a když přišlo teplo, tak se musel odstěhovat do sklepa, tam měl postel a tak čepoval pivo a kořalky, aby se neroztekl, jináč by se v tom letním hicu roztekl jako máslo, víš?

A pak jsme se zvedli a šli jsme nazdařbůh cestičkou, kterou já jsem nikdy nešel, mysleli jsme na tatínka našeho šéfa, jak ve vesnické hospodě se dobrácky na léto odstěhoval do sklepa, aby nedopadl jako máslo, jak tam točil pivo, jak tam spal, a ta cestička nás dovedla mezi tři stříbrné smrky, a já jsem zůstal stát, skoro jsem se polekal. Zdeněk se polekal ještě víc a vzal mi za rukáv a zabreptal, no tohle… a před námi stál malinký domeček, taková perníková chaloupka, jako na nějakém divadle byl ten domek, došli jsme až k němu a před ním byla malinká lavička a okénko bylo tak maličké jak od komůrky u vesnické chalupy a dveře na kliku jako do sklepa, kdybychom tam chtěli vejít, tak i já bych se musel sehnout, ale dveře byly zavřené… a tak jsme se zastavili a dívali jsme se okýnkem, a dívali jsme se tam pět minut a pak jsme se na sebe podívali a začali jsme se skoro bát, husí kůže mi běhala po rukách, tam v tom domečku bylo všechno přesně tak jako v jednom pokoji našeho hotelu, ten samý malinký stoleček, židličky, všechno jako pro děti, i ty samý záclony tam byly, i ten samý stolek na květiny, a na každé židličce seděla panenka nebo medvídek, na zdích byly dvě rechničky a na nich jakoby v krámě všelijaké dětské hračky, celá stěna plná hraček, bubínky a švihadla, všechno tak pečlivě srovnané, jako by chvíli před námi to někdo rovnal, jen pro nás narafičil, abychom se polekali nebo dojali… celá chaloupka se stovkou dětských hraček!… A najednou se ozvalo pískání, ne to varovné, abychom dělali, abychom neleželi, ale pískání ve stavu nouze, kterým šéf nás svolává, a rozběhli jsme se a běželi jsme, vzali jsme to přes louku a urousaní jsme odbočkou jeden za druhým přeskočili plot…

Tak každý večer hotelu Tichota byl těhotný očekáváním až k prasknutí. Nikdo nešel, žádné auto nepřijíždělo, a přesto celý hotel byl připravený jako nějaký orchestrion, do kterého najednou někdo hodí korunu a on začne hrát, byl ten hotel jako kapela, dirigent má zdviženou taktovku, všichni hráči jsou v pohotovosti a soustředění, ale ta taktovka takt zatím nedává… A nesměli jsme si ani sednout, ani spolehnout, buďto něco urovnávat nebo stát lehce opřeni o odkládací stoleček, dokonce i podomek stál v předklonu na osvětleném dvoře nad špalkem a v ruce držel sekeru, ve druhé poleno a taky čekal na znamení, aby jeho sekyra melodicky spustila a celý ten hotel by se dal do pohybu, tak jako ve střelnici, která má natažená péra, ale nikdo nepřichází, aby pak najednou, když hosté přišli, nabili do vzduchovky broky a zasáhli do terče, každý ten obrazec vystříhaný a namalovaný do plechu a skloubený šteflíčky, a mechanismy začaly pracovat, teď a zítra, zrovna tak jako včera, jenom když někdo se strefil do černého terče. Taky mi to připomínalo skutečnou pohádku o Šípkové Růžence, jak všichni ztuhli v té situaci, ve které je zastihla kletba, aby dotknutím se kouzelného proutku všechny pohyby načaté se dokončily nebo vznikající začaly. A taky tak se najednou ozvalo v dáli auto, a šéf sedící v kolečkové židli u okna dal znamení kapesníkem a Zdeněk hodil minci do hracího automatu, a ten začal břinkat Harlekýnovy miliony, ten ariston nebo orchestrion byl obložený peřinkami a filcovými stěnami, zdálo se, že hraje odněkud z jiného podniku, a podomek spustil sekeru a vypadal unavený, shrbený, jako by štípal dříví už od poledne, a já jsem si přehodil ubrousek přes rukáv a čekal, kdo bude ten náš první host? A vstoupil generál v generálském plášti s červenou podšívkou, ten jistě šije tuhle uniformu u té samé firmy jako já můj frak, ale tenhle generál byl nějaký smutný, za ním přišel jeho šofér, přinesl zlatou šavli, položil ji na stolek a zase odešel, ten generál prošel pokojíky, prohlédl si všechno a zamnul si ruce, pak se rozkročil, dal si ruce dozadu a díval se na dvůr na našeho podomka, který tam štípal dříví, a zatím Zdeněk přinesl stříbrnou láhev na sekt a na jídelní stůl přinášel ústřice a mísy s krevetami a humry, a když se generál posadil, Zdeněk načal šampaňské, Henkell Trocken, nalil číši a generál řekl, jste mými hosty, a Zdeněk se uklonil a přinesl dvě sklenky a nalil je, generál se zvedl a srazil holínky a zvolal: „Prosit!“ a napil se, ale jen usrkl, vypili jsme naše sklenky do dna, a generál se ušklíbl a otřásl se a pln odporu odprskl: „Fujtajbl, tohle já nemůžu pít!“ a pak si vzal ústřici na talířek, zvedl hlavu a jeho hltavá ústa vsrkla křehké plží masíčko pokapané citronem, a zase jako by pojedl s chutí, ale otřásl se a frčel odporem, až slzel. A vrátil se, dopil sklenku šampaňského, a když ji dopil, křičel: „Áááá, tohle nemůžu ale vůbec pít!“ a procházel se z pokoje do pokoje, a kdykoliv se vrátil, vzal si z připravených mís tu kousek krevety, tu lupen salátu, tu si vzal salpiconi, a pokaždé jsem se polekal, protože generál křičel odporem a odprskával, fujtajksl, to se nedá jíst!, a zase se vrátil a nastavil sklenku a dal si nalít, a ptal se Zdeňka a Zdeněk se ukláněl a vykládal o Veuve Clicquot a vůbec o šampaňském, on však že považuje za nejlepší to, co nabídl, Henkell Trocken, a generál povzbuzen se napil, ale vyprskl, pak dopil a zase se šel podívat na dvůr, všechno v tmách, jen na dvoře ozářený podomek a jeho práce, a ozářené zdi docela pokryté borovými polínky. A šéf jezdil neslyšně, přijížděl jen, ukláněl se a zase odjížděl, generál se dostával do dobré nálady, jako by ten odpor k jídlu a pití se zlomil, podpořil mu chuť. Pak přešel na láhev koňaku a vypil celou lahvičku armaňaku, a po každém napití ze sklenky se ušklíbal a klel děsně a prskal střídavě česky a německy: „Diesen Schnaps kann man nicht trinken!“ A zrovna tak s francouzskými specialitami, po každém soustu se zdálo, že se ten generál pozvrací, zapřísahal se, že už si nevezme ani sousto, nenapije se ani hlt, obořil se na vrchního a i na mne, co mi to dáváte? vy mne chcete otrávit, vy si přejete, lotři, abych umřel!, ale tak vypil ještě jednu láhev armaňaku, a Zdeněk mu držel přednášku, proč nejlepší koňak se jmenuje armagnac a ne cognac, že to je brandy, protože koňak jest jen v tom kraji, který se jmenuje Koňak, takže třeba lepší koňak jen o dva kilometry od hranic kraje Koňaku, už se to nesmí jmenovat koňak, ale brandy, a ve tři hodiny ráno, když generál věštil, že nevydrží, že ve dvě jsme jej zabili tím, že jsme mu nabídli jablko, ve tři hodiny snědl už a vypil toho generál tolik, že by to bylo pro společnost pěti lidí, a přesto pořád naříkal, že mu nebere, že asi přechodil rakovinu a v nejlepším případě žaludeční vředy, že má pryč játra a určitě ledvinový písek, a tak ve tři hodiny k ránu začal být opilý a vytáhl služební pistoli a sestřelil sklenku stojící na okně, a prostřelil okno, ale šéf přijel tiše na gumových kolečkách, smál se a gratuloval, a přál si, aby na šéfovo štěstí se generál pokusil sestřelit broušenou skleněnou slzičku z benátského lustříku, a řekl, že poslední veliký výkon viděl tady: kníže Schwarzen­berg vyhodil pětikorunu a trefil ji z lovecké kulovnice těsně, když padala na stůl… A šéf odejel, a vzal ukazovátko a nad krbem ukázal otvor, kterým proklouzla smeknutá kulka po stříbrné pětikoruně. Generál se ale specializoval na štamprlata, střílel a nikdo se nad tím nepohoršoval, a když prostřelil okno a kulka hvízdla nad sehnutým podomkem, který pořád štípal dříví, podomek si jen protřepal ucho a pokračoval ve své práci dál… Pak generál si dal tureckou kávu a zase si dával ruku na srdce, a tvrdil, že tuhle kávu vůbec nesmí pít, a dal si ještě jednu tu kávu a pak prohlásil, že kdyby byl tak pečený poularde, na to že by měl chuť před smrtí… a šéf se uklonil a zapískal, přiběhl za chvíli kuchař, svěží a v bílé čepici a přinesl celý pekáč a generál, když viděl toho kohouta, sundal hazuku, rozepnul si košili a tak teskně začal, že nesmí kuřecí jíst, a vzal a roztrhl toho kohouta a jedl a pokaždé naříkal nad svým zdravotním stavem, že se nesmí přejídat, že něco tak odporného nejedl, a Zdeněk mu řekl, že ve Španělsku se podává ke kuřatům šampaňské, že tady by byla dobrá La Gorduña, a generál přikývl, a pak upíjel a zakusoval kuře a pokaždé nadával a šklebil se při každém soustu a hltu, že diese Poularde, auch den Champagner kann man nicht trinken und essen… a ve čtyři hodiny, když se vynaříkal a vyjajkal, jako by z něj všechno spadlo, požádal o účet, vrchní mu jej přinesl, už všechno měl sepsáno, podal mu ten účet na talíři v ubrousku, ale musel generálovi přečíst tu útratu a hlavně, co všechno skutečně měl… a Zdeněk mu to řekl, položku za položkou, a generál se usmíval a usmíval čím dál víc, až se rozesmál a řehtal se a radoval se, docela střízlivý a zdravý, i kašel jej přešel, docela se i narovnal, pasoval se chvíli rameny do kabátce a zkrásnělý, s očima plnýma třpytu, poručil ještě udělat šoférovi balíček, platil šéfovi tisícikorunami, zaokrouhloval zásadně na tisíc korun, asi to tady bylo vůbec zvykem, a pak dal tisíc korun na střelbu a rozstřílený strop a okna a ptal se šéfa, dost? A šéf přikývnul, že dost. A já dostal tři sta tuzéru, a generál si hodil plášť červeným futrem přes záda, zvedl zlatou šavli, nasadil si monokl a odcházel, řinčely za ním jezdecké ostruhy, a jak tak šel, dovedl si botou odhazovat šavli tak šikovně, aby o ni nezapackal, aby se nesvalil…

A ten generál přijel druhý den, ale ne už sám, ale s krásnými slečnami a nějakým tlustým básníkem a tentokrát se nestřílelo, ale hádali se tak hrozně o literaturu a nějaký básnický směry, že si prskali do tváří, a já jsem myslel, že generál toho básníka zastřelí, ale zase se zklidnili a začali se hádat o jednu spisovatelku, o který pořád říkali, že si plete vaginu s kalamářem, kdekdo si namáčí péro do jejího inkoustu, a pak skoro dvě hodiny pomlouvali jednoho spisovatele, o kterým tvrdil generál, že ten chlap, kdyby zacházel se svými texty tak, jako zachází s cizími vaginami, že by bylo dobře jak pro toho spisovatele, tak pro českou literaturu – a ten básník tvrdil opak, že to je skutečně spisovatel, o kterém se dá říci, že hned po bohu sice nejvíce tvořil Shakespeare, ale po Shakespearovi tvořil hned ten básník náš, o kterém vedli řeč, a bylo krásné, že šéf hned jak přijeli, tak musel poslat pro hudbu a ta hudba jim hrála v jednom kuse, a oni s těmi slečnami strašlivě pili a generál nejen nadával na každý doušek a každý kousek jídla, ale i hrozně kouřil a pokaždé, když si zapálil, dlouho kašlal a díval se na cigaretu a křičel, co to dávají za šmejd do těch egyptek? Ale hulil tak, že oharek svítil v příšeří… a hudba hrála a pila a taky bylo nápadný na těch dvou hostech, že pořád měli na klíně slečny, a každou chvíli vyšli nahoru na pokoj, a za čtvrt hodiny se vrátili a křičeli smíchem, jen generál, pokaždý když stoupal po schodech, držel ruku stoupající slečně mezi stehny a naříkal, kdepak, pro mě už láska nejni a potom, copak tohle jsou nějaký slečny? Ale stoupal a taky se vracel za čtvrt hodiny, a já jsem viděl, jak je ta slečna vděčná a zamilovaná a že dopadla zrovna tak jako včera ty dva armaňaky a ty láhve šampaňského Henkell Trocken a La Gorduña, a zase se bavili o smrti poetismu a o novém směru surrealismu, který jde do druhé fáze, a o angažovaném umění a umění čistém, a tak zase na sebe řvali, že minula půlnoc, a ty slečny pořád neměly dost šampaňského a jídla, jako by pořád to jídlo do nich dával a zase vyndával, takový měly velký hlad… a pak hudebníci řekli, že už je konec a že musí jít domů, že už nebudou hrát, a ten básník vzal nůžky a odstřihl zlatý vyznamenání z kabátce generála a hodil ho muzikantům, a ti zase hráli dál, byli to nějaký cikáni nebo Maďaři, a zase generál šel na pokoj s jednou slečnou, a zase po schodech říkal, že už jako muž je kaput, a zase za čtvrt hodiny se vrátil a ten básník zase ho vystřídal s tou jeho první slečnou, a hudba skládala, že půjdou domů, a tak ten básník vzal nůžky a ustřihl další dvě vyznamenání a hodil je muzikantům na tácek a ten generál vzal nůžky a ustřihl ty zbylý řády a hodil je na tác k těm ostatním vyznamenáním, a to všechno pro ty krásné slečny, i my jsme to komentovali jako ten největší odvaz, jaký jsme kdy v životě viděli, Zdeněk mi šeptal, že to jsou nejvyšší vyznamenání anglický a francouzský a ruský z první světový války… a generál si sundal kabátec a začal tančit, řekl a vynadal slečně, že s ním musí pomalu, že je chabrus na plíce a srdce, a cikány prosil, aby hráli čardáš, a tak cikáni začali a generál taky, a za chvíli, když se vykašlal a vychrchlal, začal tančit a ta slečna musela přidat a generál teď uvolnil ruce a jednu ruku zvedl a druhou coural po zemi jako kohout a nabýval rychlost a tak nějak mládl a slečna už mu nestačila, ale generál nepovolil a tančil a přitom líbal tu slečnu na hrdlo a hudebníci obstoupili tančící a v očích muzikantů bylo vidět obdiv a pochopení, v očích jim bylo vidět, že generál tančí za ně, a taky udržovali s vojákem spojení pomocí hudby, které přidávali a zase ubírali na rychlosti podle tance a sil generála, který ale pořád byl nad tanečnicí, která slyšitelně oddechovala, ruměnce jí narůstaly, a nahoře na balustrádě stál tlustý básník se slečnou, se kterou byl na pokoji, a teď dívku vzal do náručí a první paprsky vyšly, a básník snášel krásnou slečnu k tančícím čardáš, a otevřenými dveřmi vyšel ven a takhle nabízel prvnímu slunci tu polonahou opilou slečnu, která měla roztrženou blůzičku… a pak k ránu, kdy ranní vlaky už jezdily s dělníky do práce, předjelo generálovo auto, taková dlouhá otevřená mašina, šestisedadlová Hispano-Suiza, vepředu je krycí okno a vzadu koží potažené polstrování, a společnost zaplatila útratu, ten básník tam platil celou jednou knížkou, deset tisíc výtisků, tak jako Jódl Život Ježíše Krista, ale zaplatil je s chutí a řekl, to nic, že si hned jde pro zálohu a že jede do Paříže a napíše novou knížku ještě hezčí, než je tahleta, kterou právě propili… a naložil generála v bílé košili, rukávy měl vyhrnuté, košili rozhalenou a spal, seděl vzadu mezi slečnami, vepředu ten básník, který si zastrčil červenou růži do klopy, a před ním s tasenou zlatou generálskou šavlí stála opřena loktem o přední sklo ta krásná tanečnice, měla na sobě rozhalený generálův kabátec s ustřiženými vyznamenáními, na beranici rozpuštěných vlasů měla generálskou čepici a tak vztyčená, se dvěma ohromnýma prsama, Zdeněk řekl, že vypadá jako socha Marseillaisy, tak sjížděla společnost k nádraží, a když nastupovali dělníci do vlaků, generálův vůz jel podle nástupiště směrem na Prahu, a ta dívka s vyplazenými prsy tasila šavli a volala: „Na Prahu!“ a tak přijeli do Prahy, muselo to být krásné, dostali jsme zprávu o tom, že takhle ten generál s básníkem a slečnami a hlavně s tou slečnou v roztržené halence s dvěma prsy takhle trčícími ven a tasenou šavlí projeli Příkopy a Národní třídou… a policajti jim salutovali, zatímco generál s rukama až na podlaze vsedě vzadu Hispano-Suizy spal… A tady, v hotelu Tichota, jsem taky poznal, že kdo vymyslel, že práce šlechtí člověka, to že nikdo jiný nebyl než ti, kteří tady celou noc pili a jedli s krásnými slečnami na kolenou, ti bohatí, kteří dovedli být šťastni jako malé děti, a já jsem si myslel, že bohatí lidé jsou prokletí nebo co, že chaloupky a světničky a kyselo a brambory dávají lidem pocit štěstí a blaha, že bohatství je nějaký prokletý… ale jak se zdá, tohle camrání o tom, jak je šťastno v chaloupkách, i to vymysleli ti naši hosté, kterým bylo jedno, kolik za noc utratili, kteří rozhazovali bankovky na všechny světové strany a dělalo jim to dobře… nikdy jsem neviděl tak šťastné mužské jako ty bohaté průmyslníky a továrníky… jak jsem řekl, uměli skotačit a radovat se ze života jako malí haranti, dokonce si dělali naschvály a chys­tali jeden na druhého boudy, tolik měli na všechno času… a vždycky uprostřed toho veselí, najednou jeden druhého se zeptali, jestli by nepotřeboval vagon maďarských bagounů nebo dva, nebo celý vlak? A pak zase ten druhý, když se díval na našeho podomka, jak štípal dříví, oni totiž ti bohatí měli pořád dojem, že ten podomek je nejšťastnější člověk na světě, a tak se dívali zasněně na tu práci, kterou chválili, ale nikdy nedělali, a kdyby ji měli dělat, tak by byli nešťastni a bylo po jejich štěstí, tak najednou se zeptal, měl bych v Hamburku loď kravských koží z Konga, nevíš, co s tím? A ten druhý, zase jako by se nejednalo o loď, ale o jednu kravinu… a kolik bych měl z toho procent? A ten první řekl, že pět, a ten druhý řekl osum, je v tom riziko, že tam budou červi, špatně to černoši solejí… a tak ten první nastavil ruku a řekl sedum… a chvíli se dívali jeden druhýmu do očí a pak si stiskli ruce… a vrátili se ke slečnám a ty svoje ruce pokládali nahým ženským dál na prsa a dál na vyčesaný kopečky chloupků na břichu a líbali je plnými ústy tak, jako by jedli ústřice nebo srkali vařené hlemýždě, ale od té doby, kdy koupili nebo prodali vlaky prasátek a lodě koží, od té chvíle jako by omládli tuplem. Někteří z těch našich hostů tady kupovali a prodávali celé ulice činžovních domů, dokonce se tady prodával a prodal i hrad a dva zámky, koupila a prodala se tady fabrika, generální zástupci tady sjednávali dodávku obálek pro celou Evropu, sjednaly se tady půjčky půl miliardy korun někam na Balkán, prodaly se dva vlaky munice, dodala se u nás výzbroj pro několik arabských pluků… a všechno stejným způsobem, se šampaňským, slečnami a francouzským koňakem, a pohledem z okna na shora osvětleného podomka, který sekal dříví… Za procházek měsíční nocí v parku, hrou na honěnou a slepou bábu, která končívala v kupkách sena, které náš šéf měl taky v zahradě jako dekoraci, tak jako toho štípajícího podomka… to se potom vraceli za úsvitu, vlasy i šaty plné trusek a uschlých stébel trávy, všichni šťastní jako po nějakém divadle… a rozdávali muzikantům a mně stokoruny, plné hrsti stovek s významným pohledem, že jsme nic neviděli a nic neslyšeli, i když jsme všechno viděli a všechno slyšeli, zatímco šéf se klaněl z kolečkového vozíku, kterým tiše projížděl na gumových obručích z pokoje do pokoje, aby bylo pořád všechno v pořádku, abychom uspokojili každé přání, protože náš šéf pamatoval na všechno, dokonce když někdo k ránu zatoužil po poháru čerstvého mléka nebo studené smetany, i to všechno bylo tady, i na zvracení jsme měli na vykachlíčkovaných toaletách takové zařízení, takovou bličku pro jednotlivce, s pořádnými chromovanými držadly, a kolektivní bličku, podobající se dlouhému koňskému žlabu, nad kterým bylo madlo, takže hosté stáli, drželi se toho ráhna a zvraceli ve skupině, dodávajíce si kuráže, zatímco já, když jsem zvracel, tak jsem se styděl, i když mě nikdo neviděl, že vrhnu, ale bohatí lidé zvraceli, jako by to patřilo k té hostině, k vychování, když se vyzvraceli, vraceli se se slzami v očích, aby za chvíli jedli a pili ještě s větší chutí, tak jako staří Slované… a vrchní Zdeněk, to byl opravdový vrchní, ten se vyučil v Praze U Červeného orla, tam byl nějaký starý vrchní, který jej zaučoval, ten vrchní byl osobním číšníkem ve šlechtickém kasinu, kam chodíval sám arcivévoda d’Este, ten Zdeněk obsluhoval jakoby v tvůrčím mračnu, on vůbec se počítal k hostům, taky býval vždycky jejich hostem, vždycky měl u každého stolu sklenku, ze které jen upil, ale vždycky si ťukl se všemi na zdraví, pohyboval se, nosil jídlo, všechno jakoby ve snách, takovým vířivým pohybem, kdyby mu někdo vešel do cesty, tak by to byla hrozná srážka, měl ladné a elegantní pohyby těla, ať dělal cokoliv, a nikdy si nesedl, vždycky jen stál, a vždycky věděl, co kdo asi tak chce, a už dopředu přinášel to, nač měl host právě chuť. Se Zdeňkem jsem taky jednou jel na flám, Zdeněk měl takový taky hraběcí zvyk, že utrácel skoro všechno, co vydělal, jinde si dával zrovna tak, jako naši hosté tady u něj a ještě mu vždycky zbylo tolik peněz, že když jsme se k ránu vraceli taxíkem, vzbudil hostinského v té nejpustší putyce na vesnici, poručil, aby šel vzbudit hudebníky, muzikanty, a museli mu hrát, a Zdeněk chodil od čísla k číslu a zval spáče, aby šli pít na jeho zdraví, aby všichni přišli do hospody, a pak tam hrála hudba a tančilo se až do svítání, až do rána a Zdeněk, když vypili všechno, co měl hostinský v láhvích a sudech, tak vzbudil majitele koloniálu a střižního zboží, a koupil celé koše flašek a podaroval všechny staré báby a dědky a zaplatil nejen, co vypili v hospodě, ale i všechny ty rosoličky a všechno, co rozdával, a smál se a byl blažený, až když všechno utratil. A to bylo potom jeho, že se šacoval, a že neměl sirky, tak si půjčil dvacet halířů, koupil si sirky, zapálil si cigaretu, on, který rád stočenou desetikorunou odpaloval od hospodských kamen, a tak si zapaloval doutník… a pak jsme odjížděli, hudba nám hrála, a když na to byl čas, tak Zdeněk skoupil všechny květiny v zahradnictví a rozhazoval karafiáty, růže a chryzantémy, a hudba nás doprovázela až za vesnici, a květinami ověnčený automobil nás odvážel do hotelu Tichota, protože ten den jsme měli, vlastně tu noc jsme měli volno.

Jednou jsme měli ohlášeného hosta a šéf si dával záležet. Desetkrát, dvacetkrát projel svůj podnik v kolečkové židli a pořád neměl všechno tak, jak si přál… byla to nahlášená návštěva tří osob, přijely ale jen dvě, ač prostřeno bylo pro tři, a vůbec celou noc jsme pořád všechno dávali pro třetí osobu, jako kdyby co nevidět měla přijít, jako by to byl nějaký neviditelný host, který tady seděl, chodil, procházel se zahradou, houpal se v houpačce a tak… A nejdříve krásný bourák přivezl dámu, se kterou šéf hovořil francouzsky, a Zdeněk taky… pak přijel další bourák, tak v devět hodin večer, a z něj vystoupil sám prezident, kterého jsem poznal hned, a šéf mu říkal Vaše Excelence… a prezident večeřel s tou krásnou Francouzkou, která do Prahy přiletěla letadlem, a pan prezident jako by se celý změnil, tak nějak zmládl, smál se, byl dvorný, pil šampaňské a potom koňak, a tak jak se rozveseloval, přesedli si do pokojíčku s biedermeierovským nábytkem a květinami a pan prezident si posadil tu krasavici vedle sebe a líbal jí ruce, a pak jí políbil rameno, měla nahé ruce, takovou róbu měla ta krásná ženská, a bavili se o literatuře a zničehonic se začali smát, pan prezident vypravoval cosi do ouška té ženské, a ona křičela smíchem, a pan prezident se taky smál, až se lískal do kolenou, a sám nalíval šampaňské, a zase napřáhli proti sobě ty sklenky, drželi je za stopky a cinkali vesele a dívali se do očí, a pak sladce pili, ta dáma pak lehce porazila pana prezidenta na opěradlo křesla a sama jej líbala, dlouze, tak dlouhý polibek, a pan prezident zavřel oči a ona jej hladila po bocích, a on ji taky, viděl jsem jeho briliantový prsten, jak se třpytil po stehnech té krásky, a pak najednou jako by se probudil, teď zase on se naklonil nad tou kráskou a díval se jí do očí a zase on ji líbal a na chvíli oba ztuhli v objetí, když procitli, tak prezident tak zhluboka vydychnul, sladce vydychnul, a ta dáma taky vydechla, až se jí zapéroval pramínek vlasů, který se jí svezl z účesu do čela, a vztyčili se, drželi se za ruce, jako děti, když chtějí tančit kolo kolo mlýnský, a najednou, držíce se za ruce, rozběhli se ke dveřím a vyběhli, pořád se drželi za ruce, hopsali a skotačili pěšinkami, odkud se ozýval jasný smích a veselý řehot pana prezidenta, a já jsem si pořád nedovedl srovnat portrét pana prezidenta na poštovních známkách a z veřejných místností, měl jsem vždycky dojem, že pan prezident takovéhle věci nedělá, že se to na pana prezidenta nesluší, a přeci, on byl taky jako ostatní bohatí lidé, jako já, jako Zdeněk, teď běžel měsíčním světlem zalitou zahradou, taky ten den odpoledne jsme přivezli kupky už usušeného sena, a viděl jsem, jak bílé šaty té krásky a bílá škrobená náprsenka fraku pana prezidenta a jeho bílé manžety jako porcelánové nádobí se črtají a poletují nocí sem a tam, od kupky sena ke kupce, jak pan prezident nadeběhl té bílé róbě, a jak ji chytil a lehce zvedl, viděl jsem jeho manžety, jak zvedají ten bílý šat a jak ji nese, jak si ji stáčí, jak podebírají ty manžety tu bílou róbu, jako by ji právě vylovil z řeky, nebo jako když maminka nese dítě v bílé košilce do postýlky, tak ji pan prezident nesl do hloubi naší zahrady pod staleté stromy, aby s ní zase vyběhl a položil ji na kupku sena. Ale ten šat se mu vysmeknul a běžel zase dál, a pan prezident za ním a do kupky sena padli vždycky oba dva, ale zase se ta bílá róba vztyčila a utíkala dál, až na jedné kupce padla a pan prezident na ni. Viděl jsem ty jeho manžety, a pak jsem viděl, jak se ta róba zmenšuje, jak bílé manžety vyhrnují tu róbu, přehrnuje ji, jako jsme my přehrnovali makové květy, a pak bylo ticho v zahradě hotelu Tichota… a přestal jsem se dívat, tak jako se přestal dívat i šéf, pustil záclonky, a Zdeněk se díval do země, a pokojská, která stála na schodišti v černých šatičkách a byla z ní vidět jen bílá zástěrka a křidélko bílé jako čelenka v těch jejích hustých vlasech, dívala se taky do země, všichni jsme se nedívali, ale všichni jsme byli vzrušení, jako by tam na té zválené a zmuchlané kupce sena jsme leželi s tou krásnou dámou, která přiletěla kvůli téhle scéně v seně ajroplánem až z Paříže, jako by se to všechno stalo nám… a hlavně, že my jsme jediní, kteří jsme téhle milostné slavnosti účastni, že nám to dopřál osud, který ale za to víc nechce, než jako od kněze zpovědní tajemství. Po půlnoci mne šéf poslal, abych do dětského domečku odnesl křišťálový džbán se studenou smetanou, pecen čerstvého chleba a do vinných listů zabalenou hrudku másla. A já jsem nesl košík a třásl jsem se, kráčel jsem podle kupek sena, které byly rozmetané načisto, takové lože z té kupky bylo, poklonil jsem se tomu senu, neubránil jsem se a zvedl jsem hrst sena, přivoněl jsem k němu, pak jsem zahnul cestičkou ke třem stříbrným smrkům, a tam jsem už viděl rozsvícené okénko, a když jsem přišel, viděl jsem, jak v tom dětském domečku, tam, kde visí bubínky a švihadla a medvídci a panenky, tam na malilinké židličce sedí v bílé košili pan prezident a naproti němu na zrovna tak malé židličce seděla ta Francouzka, a tak tam seděli ti dva milenci proti sobě a dívali se do očí, na stolečku měli položené ruce, a obyčejná lucerna se svíčkou ozařovala ten domeček… a pan prezident se vztyčil a zastínil okénko, musel být ohnutý, aby vyšel před domeček, a já jsem mu podal košík, tak veliký byl ten náš pan prezident, musel být ohnutý, zatímco já jsem stál, tak jsem byl pořád maličký a podal jsem ten košík a on mi řekl, děkuji ti, chlapče, děkuji… a zase ta jeho bílá košile zacouvala, bílého motýlka měl rozvázaného, a o frak jsem zakopnul, když jsem se vracel… a pak svítalo, když pak vyšlo slunce, z dětského domečku vyšel pan prezident a ta dáma jen tak v kombiné… táhla za sebou už zplihlé šaty, a pan prezident nesl lucernu, ve které hořela svíčka, ale to byla jen tečka proti slunci, které vyšlo… a pak se pan prezident sehnul a vzal za rukáv frakový kabát a táhl ten kabát za sebou, kabát plný trusky a stébel a sena… tak kráčeli zasněně vedle sebe a blaženě se oba usmívali… A já jsem se na ně díval a najednou jsem pocítil, že být číšníkem, to není jen tak, že jsou číšníci a číšníci, ale já jsem číšník, který diskrétně obsluhoval prezidenta, a že toho si musím vážit, zrovna tak, jako celý život z toho žil ten Zdeňkův slavný číšník, který obsluhoval ve šlechtickém kasinu arcivévodu Ferdinanda d’Este… a pak, pan prezident odjížděl jedním autem a ta dáma odjížděla druhým autem, a třetím neodjížděl nikdo, ten neviditelný třetí host, pro kterého byla objednána tato hostina, pro kterého jsme prostřeli, pro kterého taky šéf vyúčtoval jídlo a pokoj, ve kterém ten třetí nespal. Když přišla červencová horka, šéf už nejezdil z pokojíčku do pokoje a jídelny, ale byl ve svém pokoji, v takové ledničce, kde teplota musela být ne větší než dvacet stupňů, ale přesto, že se nezjevoval, přesto že nejezdil cestičkami parku, přesto jako by nás viděl a byl všemohoucí. Obsluhoval a dával příkazy a zákazy píšťalkou, a mně se zdálo, že tou píšťalkou říká víc než mluvením. Ten čas u nás bydleli čtyři cizinci, až odněkud z Bolívie, a přivezli s sebou tajemný kufřík, který hlídali jako oko v hlavě a dokonce s ním chodili i spát. Všichni byli v černých šatech, černých kloboucích, měli černé svislé vousy a nosili i černé rukavičky a ten kufr tak hlídali, byl taky černý, a taky jako oni se podobal rakvičce. Ty tam byly rozmařilé veselice a prostopášnosti našich nočních společností. Avšak museli moc dobře platit, že je šéf sem vzal. To bylo jeho speciálností, a vůbec tohoto podniku, že když se někdo u nás ubytoval, tak platil česnečku a oukrop a bramborové placky a sklenici kyselýho mlíka zrovna tak, jako by jedl ústřice a humry a zapíjel je Henkell Trocken. A taky tak s ubytováním, jestli si zdříml do rána na pohovce, musel zaplatit nahoře celé apartmá, a to patřilo k ozdobě našeho domu, k hotelu Tichota. A já jsem pořád chtěl vědět, co mají v tom kufru, až jednou, když se ten vedoucí té černé společnosti vrátil, byl to Žid, pan Salamon, dověděl jsem se od Zdeňka, že ten pan Salamon má kontakty s Prahou, se samým arcibiskupem, a že od něj diplomatickou cestou prosí, aby vysvětil zlatou sošku Bambino di Praga, Pražské Jezulátko, které je hrozně populární v Jižní Americe, dokonce tak, že miliony indiánů nosí to Jezulátko na krku na řetízku, že tam koluje pěkná legenda o tom, že Praha je nejkrásnější město na světě, že Ježíšek tam chodil do školy, a proto chtějí, aby sám arcibiskup pražský vysvětil Pražské Jezulátko, který váží šest kilogramů a je ze samýho zlata. Od té chvíle jsme nežili ničím jiným než tím slavnostním vysvěcením. Ono to nebylo jen tak, druhý den přijela pražská policie, a sám velitel oddělení podal u nás Boli­viánům zprávu, že o tom Jezulátku se už ví v pražským podsvětí, a že je tady dokonce nějaká skupina z Polska, která chce to Bambino ukrást. A tak se radili, a nakonec se rozhodli, že bude nejlepší do poslední chvíle ukrýt pravé Jezulátko a na náklady bolivijské republiky nechat udělat ještě jedno Jezulátko pouze z pozlacené litiny, a tohle pozlacený Jezulátko do poslední chvíle vozit s sebou, protože kdyby byla spáchána loupež, tak ať raději ukradnou nebo se zmocní toho falešnýho Jezulátka, než toho pravýho. A taky hned druhý den přivezli zrovna tak černý kufřík, a když jej otevřeli, byla to taková krása, že přijel i sám šéf, vyjel z toho svého chlazeného pokoje, aby se Jezulátku poklonil. A pak zase vyjednával pan Salamon s arcibiskupskou konzistoří, ale arcibiskup to Bambino vysvětit nechtěl, protože jediné Bambino bylo v Praze, a teďka by byly Bambina dvě, to všechno jsem se dozvěděl od Zdeňka, protože ten uměl španělsky a německy, a sám Zdeněk byl tak rozčilený, poprvně jsem viděl Zdeňka vyvedeného ze svýho klidu, až třetí den přijel pan Salamon a už v autě stál a od nádraží bylo vidět, že nese dobré zprávy, smál se a třásl rukama a hned se všichni sesedli a pan Salamon podal zprávu, že dostal dobrý tip, že arcibiskup se rád fotografuje, a tak že navrhl, že celý ten obřad se bude filmovat jako příloha Gaumontova žurnálu a celý ten obřad že bude na celém světě, všude tam, kde je biograf, všude bude nejen arcibiskup, ale i to Jezulátko a chrám svatého Víta, a tak církev, jak správně navrhl pan Salamon, církev tak získá a rozšíří si svoji popularitu. Když byl ten den slavného vysvěcení, celou noc se radili, a tak se stalo, že já a Zdeněk jsme dostali úkol od policie, že já se Zdeňkem povezeme to pravé Jezulátko a ve třech autech budou sedět ty Boliviánci s prezidentem policie ve fracích a povezou imitaci Bambina di Praga, a že já se Zdeňkem a třemi detektivy, kteří budou přestrojeni za průmyslníky, pojedeme v tichosti jako násled. A byla to veselá cesta, já jsem držel, jak si to vymínil velitel bolivijské katolické skupiny, to pravé Jezulátko na klíně, a tak jsme vyjeli z hotelu Tichota, ti detektivové, to byli veselí páni, ti když byl otevřený a přístupný veřejnosti poklad a korunovační klenoty, pak v přestrojení za jáhny chodili kolem postranního oltáře a modlili se jen jako, a přitom měli jak Al Capone revolvery na kšandičce na prsou, a když byla přestávka, tak se dvakrát nechali fotografovat s těmi klenoty přestrojeni za preláty, smáli se pořád, když si na to vzpomněli, a taky jsem jim musel za jízdy ukázat to Bambino di Praga, a nakonec jsme se přemluvili, že zastavíme a za ohradou nás Zdeněk vyfotografuje ve skupince s Bambinem di Praga, s fotografickým přístrojem těch tajných, kteří byli přestrojeni za průmyslníky. Než jsme dojeli, tak vyprávěli, jak když je nějaký státní pohřeb, jak zase mají na starosti, aby když je vláda na pohřbu, nikdo nepovolaný se tam nedostal, aby do věnců neuložil pumu, že mají takový kopí a jak napřed všechno to zelení a květinovou pompu propíchají tím kopím, a jak taky se dávají fotografovat, a ukázali nám fotky, na kterých jsou v pokleku kolem nějakého katafalku opřeni o to kopí, kterým se zkouší, zda nemají v sobě věnce uloženou pumu nebo aspoň pumičku. A dneska, že zase jsou jako průmyslníci, ve fraku, že budou klečet a po kolenou popolízat k tomu aktu, aby ze tří stran mohli dávat pozor, aby se něco nestalo s Bambinem di Praga. A tak jsme projeli Prahou, a když jsme dojeli na Hrad, tak nás očekávali ti Boliviánci, a pan Salamon převzal kufřík a nesl jej chrámem, a všechno bylo v plném lesku jako o svatbě, varhany hřímaly a preláti s insigniemi se klaněli, jak nesl pan Salamon to Jezulátko a kamera vrčela a snímala všechno, a pak byl ten obřad, to byla vlastně taková slavná mše, nejzbožněji klečel pan Salamon a my jsme po kolenou se pak pomalu blížili k oltáři, všechno se třáslo květinami a zlacením a chór zpíval slavnou mši, a na jejím vrcholku, když kameraman dal znamení, bylo vysvěceno Bambino di Praga, a tak z předmětu se stala devocionálie, která posvěcená arcibiskupem vydává ze sebe nadpřirozenou moc, má posvěcující milost. Když skončila mše a arcibiskup odešel do sakristie, pan Salamon v doprovodu kapitulního vikáře šel za ním, a když se vrátil, zastrkoval náprsní tašku do kabátu, jistě daroval značný šek jménem bolivijské vlády na opravu kostela, anebo asi je taky nějaká taxa za vysvěcení. A pak jsem viděl i pana velvyslance Bolivijské republiky, jak nese Bambino di Praga chrámem, zase všechno v doprovodu varhan a chóru, a zase přijela auta a Bambino di Praga bylo uloženo, ale my už jsme nevezli s sebou nic, a všichni i s panem velvyslancem, všechna ta suita přijela do hotelu Steiner a my jsme jeli sami domů, abychom přichystali všechno na noční hostinu na rozloučenou. Když pak v deset hodin přijeli ti Boliviáni, tak teprve tady u nás si oddychli, tady začali pít šampaňské a koňaky a ústřice a kuřata, a do půlnoci přijela tři auta a přivezla operetní tanečnice a teprve tu noc jsme zažili tolik práce, jako nikdy ne, tolik lidí jsme tady neměli, a prezident policie, který to tady všechno znal, zase nechal falešné Pražské Jezulátko na krbu pánského pokoje a to pravé Jezulátko, to tajně odnesl do dětského domečku, a tam mezi panenky a loutky a švihadla a bubínky bezstarostně položil to vysvěcené Bambino di Praga. Pak všichni pili a nahé tanečnice tančily kolem falešného Bambina di Praga a až za úsvitu, když byl čas, aby pan velvyslanec odjel do svého sídla a zástupci Bolívie odjeli na letiště, aby se do­stali zase domů, tak prezident policie přinesl to pravé Bambino di Praga a vyměnil ho za to falešné Pražské Jezulátko, ale ještě štěstí, že pan Salamon se podíval do kufříku, protože v tom veselí a zmatku tam prezident položil tu krásnou panenku ve slováckém kroji, a tak všichni běželi k dětskému domečku a tam leželo Bambino di Praga mezi bubínkem a třemi panenkami, tak rychle vzali to svěcené Bambino a místo něj dali tu panenku ve slováckém kroji, a vyjeli do Prahy. Ale třetího dne jsme se dozvěděli, že zástupci Bolivijské republiky museli zpozdit odlet letadla, protože aby spletli lupiče, nechali falešné Jezulátko před vchodem na letiště, a že uklízečka nejdřív dala to Jezulátko do buxusů, ale když v letadle členové delegace, vedené panem Salamonem, když už tady v bezpečí otevřeli kufřík, zjistili, že to, co mají s sebou, není to pravé Jezulátko vysvěcené panem arcibiskupem, ale to falešné, to ne ze zlata, ale z pozlacené litiny, jen šatečky byly stejné… a tak honem běželi a našli to pravé Jezulátko, v tu chvíli, když portýr u něj stál a ptal se okolostojících, komu patří tady ten kufřík? a když se nikdo nehlásil, tak nechal tam stát Bambino di Praga na chodníku… a právě v tu chvíli se přiřítili bolivijští reprezentanti a vzali ten kufřík, a když potěžkali, oddychli si, otevřeli a viděli, že to je to Jezulátko pravé… a honem s ním letěli do letadla, aby odletěli do Paříže a pak dál do své vlasti s Bambinem di Praga, které chodilo podle indián­ské legendy v Praze do školy a Praha je podle té legendy nejstarší město na světě…

Stačí vám to? Tím dneska končím.