Kterak jsem se stal milionářem

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.

Ten kufříček se vzácnými poštovními známkami mi přinesl štěstí. Ne hned, ale až pak, protože po skončení války jsem dostal malý dekret, když jsem dal adresu toho velitele gestapa, toho, který byl vrahem tolika lidí, a utekl a schoval se někde v Tyrolích, a já jsem v Chebu od svého tchána vyzvěděl místo jeho pobytu, a Zdeněk dostal povolení od amerických úřadů a autem s dvěma vojáky si vyjel pro něj, zastihli jej, jak sekal louku přestrojen v tyrolské kalhoty a košili a nechal si narůst plnovous. I kdybych jej zatkl já, přesto mne sokolové z Prahy dostali do kriminálu, ne za to, že jsem si vzal Němku, ale za to, že jsem v době, kdy popravovali tisíce českých vlastenců, že jsem stál před nacistickým úřadem krve a ochrany německé cti a dával jsem se prohlížet, já, přispívající člen Sokola jsem se nechal dobrovolně prohlídnout, zda jsem schopen pohlavně obcovat s germánskou árijskou ženou, tak za to jsem dostal půl roku, podle malého dekretu… ale potom jsem prodával ty známky a dostával jsem za ně takové částky, že jsem jimi pokryl deset podlah mého bytu, a když jsem dosáhl částky pokrývající čtyřicet podlah, koupil jsem si hotel na periferii Prahy, hotel se čtyřiceti pokoji… Ale hned první noc jsem měl dojem, že v nejvyšším mansardovém pokoji kdosi každou minutu děsnou šupou tesařské širočiny zabíjí do podlahy hřebíky a pak každý den nejen v tom prvním pokoji, ale ve druhém, ve třetím, v desátém, až nakonec ve čtyřicátém pokoji, všechno současně, a všude, že po každé té podlaze po čtyřech leze můj synáček, čtyřicet synáčků, a každý mocnými hypami vbíjí do podlahy hřebíky, jednu podlahu po druhé, tak denně až do čísla čtyřicet… a když jsem se čtyřicátý den ohlušen ranami vyptával, zda nikdo neslyší nějaké rány kladivem, neslyšel to nikdo, jen já, a tak jsem ten hotel vyměnil za druhý, schválně jsem si vzal hotel pouze se třiceti pokoji, ale začalo to přesně tak jako v hotelu prvním, a tak jsem usoudil, že peníze za ty známky nebyly požehnané, že to byly peníze násilím někomu vzaté, někomu, kdo byl přitom zabit, možná, že to byly známky nějakého zázračného rabína, protože ty rány a hřebíky vbíjené do podlahy vlastně byly hřebíky vbité do mé hlavy, každým úderem jsem pociťoval, jak mi hřeb pronikal lebkou, druhým úderem pak vjel do ní na polovic a pak celý, a nakonec jsem nemohl ani polykat, protože ty dlouhé krováky se mi koneckonců dostaly až do krku… a já jsem se ale nezbláznil, můj vytčený cíl bylo mít hotel a vyrovnat se všem hoteliérům a nechtěl jsem a nemohl jsem ustoupit, protože jsem žil jen tou představou, že třeba jednou to dotáhnu tak, jako to dotáhl hoteliér pan Brandejs, ne že budu mít zlaté příbory pro čtyři sta hostů, tak jako to měl on, ale pouze sto zlatých příborů, a že budou u mne ubytovaní samí slavní cizinci… a tak jsem začal stavět hotel, docela jinačí, než byly všechny hotely, u Prahy jsem koupil opuštěný velkolom, a tady jsem začal doplňovat a zvelebovat všechno, co tady bylo, jako to měl hotel Tichota, základem hotelu byla ohromná kovárna s hliněnou podlahou a dvěma komíny, nechal jsem i čtyři kovadlinky tak, jak byly, všechna kladiva a všechny kleště visící na černých zdích, nakoupil jsem kožené klubovky a stoly, všechno podle rady architekta, blázna, který to, o čem sníval, prováděl pro mne, a byl tak nadšený, tak jako já, protože jsem hned ten den, kdy byla adaptována ta kovárna, hned jsem tam spal, totiž tady v těch komínech a kovářských pecích, tady se na rožních před samými hosty měly péct šašliky a živáňské pečeně, tak tady jsem první noc slyšel údery, ale ty byly tak slabounké, do hliněné podlahy ty hřebíky šly rychle jako do másla, že nastal útlum i v mé hlavě a já jsem ještě s větší chutí se dal do stavby hostinských pokojů, takových malých kójí, které vznikly z dlouhého baráku podobného koncentráku, tady dřív byly dělnické šatny a ubikace, ale já jsem je nechal proměnit v pokojíky, ve třicet pokojů a na zkoušku jsem nechal udělat podlahu z hrubých drsných kachlíčků, takových jako jsou v Itálii a ve Španělsku a vůbec tam, kde je horko, a první den jsem naslouchal na zkoušku, a slyšel jsem jen, jak po mé hlavě se smekly hřebíky, vydávaly jiskry, tak tvrdý byl ten porcelán, a pak ty údery utichly po marném pokusu docela, a já jsem se uzdravil a začal jsem spát tak, jako jsem spával… a stavba pokračovala tak rychle, že za dva měsíce byl hotel otevřen, nazval jsem jej hotel V Lomu, protože se ve mně cosi zlomilo a odešlo ode mne. Byl to skutečně prvotřídní hotel a tady se spalo jen na objednávku, byl v lese, a ty pokoje byly do půlkruhu kolem modrého jezírka na dně toho lomu, ze skály, která se tyčila čtyřicet metrů vzhůru a byla žulová, jsem alpinisty nechal zasázet alpínky a ozdobné keře, které rostou v podobných podmínkách, a navíc tam viselo ocelové lano napříč přes ten rybník, jeden konec byl upoután na kopci, takže lano se svažovalo až dolů, každý večer jsem měl atrakci, najmul jsem artistu, který použil rolny, takového kolečka ocelového, pod kterým byla prostrčena krátká tyč, vyčíhal si okamžik, odrazil se a sjížděl dolů z té výšky a nad jezerem, osvětlený fosforovým šatem se pustil a rolna sjela až dolů, on se chvíli zastavil, protipohybem udělal pak sklopku, narovnal se a s nataženýma rukama se zasunul do hlubokého jezera, aby zvolna a pomalu v těsných fosforových šatech plul ke břehu, na kterém byly stolky a židličky. Všechno bylo bílé, a já jsem všechno nechal natřít na bílo, ta bílá barva byla teď barvou mojí, takový to byl Barrandov, jenže byl originální, já jsem mohl soutěžit teď s každým, ale abych řekl… tak to s tou rolnou vynašel pikolík, který jedno odpoledne vystoupil na kopec a tam se zachytil té rolny a sjel dolů a pustil se uprostřed, kdy všichni hosté vykřikli zděšením a vstali nebo se zvrátili nazpátek do křesílek, všechna křesla byla v ludvíkovském stylu, pikolík se narovnal, pak ve vzduchu vzal převahu a po hlavě ve fraku se zasunul do hladiny, jako by jej jezero pozřelo… a já jsem v tu chvíli věděl, že tohle tu musí být každý den, a že večer to musí být se světélkujícími šaty, nemohl jsem na tom prodělat, a i kdyby, protože tohleto neměl nikdo nejen v Praze, ale i v celých Čechách a snad i ve střední Evro­pě… a jak jsem se dověděl, tak i na celém světě, protože jednou mi hlásili, že přijel a ubytoval se tady spisovatel, který se jmenoval Steinbeck… vypadal jako námořní kapitán nebo lupič, a tomu se tady tak líbilo, ta kovárna proměněná na restaurační síň a ty ohně a ti kuchaři, pracující přímo před hosty, takže jak se dokončovaly šašliky nebo živáň, tak hosté byli zcela tím díváním vyhladovělí a tak nabití chutí k jídlu, že se podobali dětem… ale tenhle spisovatel si nejvíc oblíbil všechny ty stroje na drcení žuly, takové zaprášené mlýny s obnaženou metodou struktury lešení, do všeho bylo vidět jako na nějaké výstavě mlýnů, nebo na výstavě, kde jsou rozříznutá auta, aby bylo vidět motor, tak ten spisovatel byl okouzlen těmi stroji stojícími na rovince před lomem, odkud bylo vidět do kraje, jako desítky soch tam stály ty stroje, takové frézy nebo soustruhy na kámen, teď opuštěné, jakoby vynalezené bláznivými sochaři, a taky ten spisovatel, Steinbeck se jmenoval, ten si nechal sem dát ten bílý stolek s bílými průhlednými křesly a židlemi a tady pil každý den odpoledne jednu a večer další láhev francouzského koňaku… a uprostřed těch strojů, dole s mlýnem, se díval do krajiny, takové fádní krajiny u Velkých Popovic, ale tím spisovatelem byla najednou ta krajina tak krásná, a tak ty stroje byly tak výtvarné, že ten spisovatel mi řekl, že tohle ještě neviděl, v takovém hotelu že se ještě neubytoval, že tohle může mít v Americe jedině nějaký slavný herec, takový Gary Cooper nebo Spencer Tracy, a ze spisovatelů by si tohle mohl koupit jedině Hemingway, a kolik bych za to chtěl a já řekl, dva miliony… a on pak počítal něco na stole a pak mne poprosil, abych přišel, vytáhl šekovou knížku a řekl, že to koupí a že mi vystaví šek na padesát tisíc dolarů… a já jsem se optal několikrát, a on vždycky přidal na šedesát, na sedmdesát, osmdesát tisíc dolarů… a já jsem viděl a věděl, že tohle všechno, že tenhle hotel nemohu prodat ani za milion dolarů, protože ten hotel V Lomu byl vrchol mých sil, mého snažení, a já jsem teď prvním hoteliérem mezi hoteliéry, protože takových hotelů, jako má pan Brandejs, jako má pan Šroubek, tak takových hotelů jsou na světě stovky a tisíce, ale jako mám já, nemá žádný… A tak se jednou stalo, že přijeli autem největší pražští hoteliéři, včetně pana Brandejse a pana Šroubka, objednali si večeři, vrchní a pinglové upravili jejich stůl s tou největší pečlivostí a vkusem, jen kvůli nim jsem udělal spodní osvětlení skály deseti reflektory, ukrytými pod rododendrony a rozhozenými tak, aby celá skála byla ozářená a dala vyniknout ostrým hranám a fantastickým stínům a květinám a keříčkům, a umínil jsem si, že kdyby ti hoteliéři byli náchylní ke smíření a k tomu, že mne vezmou mezi sebe, že mi nabídnou členství v grémiu hoteliérů, zapomenu na všechno zrovna tak, jako by zapomenuli i oni. Avšak oni nejen že dělali, jako by mne nikdy neviděli, ale sedli si tak, že byli zády ke všem těm krásám mého podniku, a já jsem se choval zrovna tak, mohl jsem se, a cítil jsem se vítězem, protože jsem viděl, že se otočili zády k jedinečnostem mého podniku jen proto, že věděli a poznali, že jsem se dostal teď nad ně, že u mne se ubytoval nejen Steinbeck, ale i Maurice Chevalier, za kterým přijelo tolika ženských a zůstaly v okolí Lomu, že Chevalier je přijímal ráno v pyžamu a ony se na něj vrhly, ty ctitelky, a vysvlékly zpěváka a roztrhaly pyžamo na kousíčky, aby si každá odnášela na památku útržek toho pyžama, kdyby mohly, roztrhaly by Chevaliera a odnesly si z něj kousíčky masa, každá podle svého gusta, ač podle povahy by skoro všechny si ze slavného zpěváka vytrhaly nejdříve srdce a pak jeho pohlaví… a tenhle Chevalier přitáhl s sebou tolik novinářů, že fotografie mého Lomu byla nejen ve všech našich, ale i v cizích časopisech, dostal jsem zprávy z Frankfurter Allgemeine a Zürcher Zeitung a Die Zeit, a i v samotných Herald Tribune byl můj hotel s bláznivými ženskými kolem Chevaliera, uprostřed plató, tam, kde byly ty sochy ze strojů, stroje obklopené bílými stolky a židlemi, které v opěradlech měly stylizované úponky révy, vyrobené uměleckými kováři ze železných plátů… a proto vlastně přijeli ti hoteliéři, aby se se mnou nesmířili, přijeli jen proto, že to, co viděli, bylo daleko silnější a krásnější toho, co si představovali, a hlavně taky proto, že teď, když to viděli, viděli, že ten lom jsem koupil za pakatel se vším, co v něm stálo a bylo, a žárlili na mne asi taky proto, že jsem všecko nechal tak, jak jsem to koupil, a hotel jsem vestavěl dovnitř, takže ten, kdo něčemu rozuměl, uznal a uznával mne, jako bych byl nějaký umělec… a to byl můj vrchol, to, co ze mne udělalo člověka, který nežil nadarmo. A tak já sám jsem se začal dívat na ten můj hotel jako na umělecké dílo, jako na můj výtvor jen proto, že to viděli jiní… otevřeli mi oči a já jsem sice až pak, sice až pozdě, ale přece jen pochopil, že i ty stroje jsou vlastně sochy, krásné sochy, které bych nedal za nic, dokonce jsem jednou viděl, že ten můj objekt v lomu, že se podobá tomu, co shromáždil cestovatel Holub, co shromáždil Náprstek, a že přijde jistě čas, kdy tady na každém stroji, na každém tom kameni a na všem bude nálepka, historicky cenné… a přesto jsem se cítil ponížen od těch hoteliérů, že pořád nepatřím k nim, že jim nejsem stavovsky roven, když jsem nad nimi, často jsem v noci litoval, že není staré Rakousko, že jistě, kdyby byly manévry a ubytoval se tady ne sám císař, ale jeho nějaký arcivévoda, že bych mu posloužil a připravil všechno jídlo a prostředí tak, že by mne povýšili do šlechtického stavu, ne vysoko, ale že bych byl baron… A tak jsem snil dál, když přišla veliká horka a všechno schlo na polích a země se trhala a děti házely do škvír v zemi psaníčka, já jsem snil o zimě, jak až napadne sníh a až přijdou mrazy, jak vyleštím hladinu jezera a na tom jezeře budou dva stolečky a na nich budou dva staré gramofony, jeden s modrou a druhý s růžovou troubou, podobnou velikým květům, a koupím staré gramofonové desky a budou se hrát jen staré valčíky a charakteristická intermezza a v kovárně budou plát ohně a na ocelových koších budou na břehu jezera hořet polena a hosté budou bruslit, nakoupím starých nebo nechám udělat starých bruslí na kličku, a páni budou připínat brusle dámám a budou mít na kolenou v podřepu jejich nožky, a budou se podávat horké punče… a tak jsem snil, a zatím se noviny a politické strany hádaly, kdo bude platit to sucho, ve kterém se mi tak krásně snilo o zimních radovánkách V Lomu, a když i v parlamentě se poslanci a členové vlády hádali, kdo tedy bude platit to sucho, a shodli se na tom, že to budou milionáři, přijal jsem to usnesení s takovým uspokojením, protože já jsem také milionář, doufal jsem, že moje jméno jako milionáře bude v novinách, že bude vedle Šroubka a Brandejse a ostatních, že tedy to sucho mi poslala moje šťastná hvězda, že to neštěstí je moje štěstí, kterým se ocitnu tam, kam jsem si přál ve snu, jak mne arcivévoda povyšuje do šlechtického stavu, že já, maličký pořád tak, jak jsem byl jako pikolík, já jsem veliký, jsem milionář… Ale jak plynuly měsíce, nikdo mi nic neposílal, nikdo na mně nechtěl, abych zaplatil milionářskou dávku, už jsem koupil dva gramofony a navíc jsem dal přivézt překrásný orchestrion, protože jsem koupil nejen ten orchestrion, ale i starý kolotoč s tak velikými houpacími koni a jeleny a soby, že jsem ten kolotoč dal rozmontovat a ty koně a jeleny jsem dal na původní péra na obrubník kolem jezera, a každý host s chotí usedl jako do nějaké longšéz, takové ty francouzské židle obrácené dvě proti sobě, takovému kanapátku, kde jste mohli sedět se slečnou a konverzovat, tak vždycky jsem dal dva jeleny a dva koně vedle sebe jako na nějakou galantní vyjížďku a opravdu se to vžilo, hosté měli pořád obsazené s dámami koně i jeleny a orchestrion jim vyhrával a hosté se houpali na těch dřevěných zvířatech s překrásnými čabrakami a krásnýma očima a vůbec vším, protože to byl německý kolotoč nějakého bohatého majitele střelnice a lunaparku… A tak najednou se na mne přišel podívat Zdeněk, který byl velikým pánem na okrese a možná na kraji, docela se změnil, už nebyl tak, jak býval, houpal se na koni a díval se kolem sebe, a když jsem si přisedl na vedlejšího koně, tak mi tiše hovořil a potom vzal na důkaz složenou listinu, a než jsem mohl zabránit, tak zvolna roztrhal tu listinu, ve které jsem byl jmenován milionářem, a že zaplatím milionářskou dávku, a Zdeněk seskočil a hodil do ohně tu listinu, pro mne ten krásný, skoro jmenovací dekret, zasmál se na mne tak smutně a dopil minerálku, on, který pil jen tvrdý destilát, a se smutným úsměvem ode mne odcházel, čekal na něj bourák, černé auto, aby ho odvezlo zase tam, odkud přijel, někam do politiky, kterou dělal, ve kterou asi věřil, která jej držela a která asi musela být krásná, když byla schopna nahradit mu všechny jeho bravurní kousky, ve kterých utratil vždycky všechny prachy, které měl u sebe, vždycky nějaký lidumilný kousek, jako by ty prachy jej pálily, a tak je vracel lidem, kterým myslel, že ty prachy patří… a události se pak řítily, tak jak jsem snil, tak jsem si udělal senzační večery a odpoledne V Lomu, gramofony a bruslení a ohně, jak v kovárně, tak kolem zamrzlého jezera, ale hosté, kteří přijížděli, byli smutní nebo zase tak veselí, ale to nebyla veselost, jak jsem ji znal, to byla taková chtěná veselost, jako měli Němci, když se radovali, ale věděli, že v Košíčku jsou se svými milenkami a manželkami naposledy, a pak z Košíčku rovnou na frontu… Taky tak se se mnou mí hosté loučili, podávali mi ruce a mávali z aut, jako by odjížděli naposledy, a už nikdy že sem nepřijedou, a když přišli, tak zase to bylo to samé, byli melancholičtí, zasmušilí, protože sem to ani tak nedolehlo, ale všechno se v politice zvrátilo, byl tady Únor, a všichni mí hosté věděli, že to je jejich konec, utráceli, co mohli, ale radost a bezprostřední veselí se vytrácelo a já jsem ten jejich smutek přijal taky, už jsem přestal, abych se každé noci zamknul, stáhl záclony a po zemi abych rozkládal – jako bych hrál pasiáns, sám se sebou vykládal jako karty stokoruny denní tržby, kterou jsem každý den ráno odnášel do banky, a kde jsem měl uložený milion korun, právě tyhle dny… a tak přišlo jaro a mí hosté, tak jako němečtí důstojníci, vraceli se do Košíčku, ale jen někteří, zrovna tak mí hosté, mí štamgasti přestali chodit, a já jsem se dověděl, že padli, že byli zavřeni, zatčeni, že někteří utekli přes hranice… a tak přicházeli hosté jiní a tržby byly ještě větší, ale já jsem myslil, copak se stalo s těmi, kteří byli u mne každý týden, a z nich přišli dneska jen dva a ti mi řekli, že jsou milionáři, a že zítra mají být připraveni, a že mají mít pevné boty a deku a rezervní ponožky a jídlo s sebou, že budou odvezeni někam do sběrného tábora, protože jsou milionáři… a já jsem se zaradoval, že jsem milionář taky, přinesl jsem spořitelní knížku a ukázal ji těm dvěma mým hostům, jeden byl továrník na tělocvičné nářadí a druhý měl fabriku na umělé zuby, teď mi to řekli, a já jsem jim ukázal tu spořitelní knížku, a hned jsem šel a taky jsem si vzal tlumok a pevné šněrovací boty a rezervní ponožky a jídlo v konzervách, taky jsem se připravoval, že pro mne přijdou, protože ten továrník na umělé zuby mi pravil, že všichni pražští hoteliéři dostali takovou obsílku taky… A k ránu odjížděli a plakali, protože odvahu, aby utekli přes hranice, neměli, už nechtěli nic riskovat, akorát mi říkali, že to Amerika a Společnost národů tak nenechá, že všechno dostanou zase nazpátek a že se vrátí do svých vil a k rodinám… A já jsem čekal den, pak dva, pak týden, dostal jsem zprávu z Prahy, že všichni milionáři už jsou ve sběrném táboře, že to je učiliště kněží ve Svatém Janu pod Skalou, v ohromném klášteře a penzionátu budoucích kněží, kteří byli vystěhováni… A tak jsem se rozhodl, a to byl ten den, kdy přišli z okresu a předali mi šetrně zprávu, že národní výbor mi zabírá Lom, a že jsem v něm zatím jako správce, že všechna majetková práva přecházejí na lid… Ale já jsem byl plný záští, věděl jsem, jak to asi bylo, že to byl zase Zdeněk, vydal jsem se na okres a tak jsem byl v kanceláři u Zdeňka, a on neřekl nic, jen se smutně usmíval, zase vzal lejstro ze svého stolu a přede mnou je roztrhal a řekl mi, že moje povolání na svoje zodpovídání roztrhává, za to, že jsem vzal za něj tenkrát to s tím díváním na hodinky, kolik je hodin, ale já jsem mu řekl, že tohle jsem od něj nečekal, že jsem myslel, že je můj kamarád, ale on je proti mně, protože já jsem ten, který celý život nechtěl být a o nic jiného neusiloval než o to, abych měl hotel a abych byl milionář… A odešel jsem a v noci jsem stál před branou osvětleného kněžského učiliště, před branou stál milicionář s vojenskou puškou a já jsem se mu hlásil, že jsem milionář, hoteliér z Lomu, že chci mluvit s velitelem v důležité věci… tak milicionář zvedl telefon, a za chvíli mě pustili do brány a pak do kanceláře, kde zase seděl milicionář, ale bez pušky, před sebou měl seznamy a lejstra a flašku s pivem, ze které neustále pil… a když dopil, tak sáhnul pod stůl a z basy vytáhl další láhev, otevřel ji a lačně pil, jako by měl první žízeň… a já jsem se jej ptal, zdali jim nechybí nějaký milionář… že já jsem nedostal obsílku a že jsem milionář taky… a on se díval na lejstra, tužkou jel po jménech, ale pak mi řekl, že milionář nejsem, a abych šel klidně domů… ale já jsem řekl, že to bude mýlka, že milionář jsem… ale on mne vzal za rameno a vyvedl mne k bráně a strčil do mne a zahulákal, já vás v seznamu nemám, tak milionář nejste! A já jsem vytáhl spořitelní knížku a ukázal jsem mu, že mám na knížce jeden milion jedno sto korun deset haléřů… a povídám vítězně, a co je tohle? A on se podíval na tu knížku… a já jsem žadonil, přece byste mě nevyhnal… A tak on se smiloval a vtáhl mne do semináře a prohlásil mne za internovaného, a zapsal si všechna moje data a potřebné informace… Ten internát pro studující bohosloví vypadal opravdu jako kriminál, jako kasárna, jako nějaká kolej pro chudé vysokoškoláky, akorát že na chodbách v každém ohybu, mezi okny, všade visel krucifix, střídaný s výjevy ze života svatých. A skoro na každém tom obrazu bylo nějaké mučení, děsný horor, podaný malířem s takovou přesností, že to, že čtyři sta milionářů bydlelo v kněžských celách po čtyřech nebo šesti osobách, bylo vlastně legrací. Ostatně já jsem čekal, že tady bude takový teror a zloba, tak jako to bylo, když jsem byl v kriminále toho půl roku po válce, za ten malý dekret, ale ono naopak, tady v tom učilišti svatého Jana, to byla groteska. V refektáři byl takový soud, to přišli milicionáři s vojenskými puškami, s červenými páskami přes rameno, pořád jim padaly řemeny, uniforma nebyla šitá na míru, ale jakoby naschvál, těm malým byla velká a těm velkým malá, tak raději chodili rozepnutí, a soud s námi dělali tak, že za každý milion dostal každý milionář rok, tak já jsem dostal za ty dva miliony dva roky, pan továrník na tělocvičná nářadí, že měl čtyři miliony, tak dostal čtyři roky a nejvíc dostal hoteliér Šroubek, deset roků, protože měl deset milionů. Ale největší potíž bývala, do jakého rastru ty roky a nacionále zapsat, zrovna tak, jako děsný problém bylo večer nás spočítat, protože každý večer někdo chyběl, ale to bylo tím, že jsme pro pivo v konvích chodili do sousední vesnice, a potom asi taky proto, že naši hlídači pořád pili, tak nás nemohli spočítat, i když sčítání začalo už odpoledne. Tak raději volili metodu počítání po deseti, a vždycky jeden ze strážců zatleskal, a třetí strážce upustil kamínek, aby potom, když sečetli posledního, tak se sečetly kamínky, přidala se k výsledku nula, a ten zbývající počet, který nevyšel do deseti. Ale každý den nás bylo víc nebo míň, i když jsme tady byli všichni, to kolikrát součet internovaných milionářů souhlasil a byl zapsán, a všichni si oddechli, zrovna v tu chvíli když přišli čtyři milionáři a nesli basy a konve piva, a tak aby se to nepletlo, tak je prohlásili za nově příchozí, a každý ten milionář dostal ještě znovu podle milionů, které nahlásil, o ty roky navíc. On to sice byl internát, ale neměl plot. Takže v bráně seděli milicionáři a milionáři chodili a vraceli se zahradou, a museli se vrátit a projít branou, kterou milicionáři pokaždé otevírali a zase zavírali a zamykali na klíč, avšak kolem dokola nebyl ani plot, ani zeď, takže i milicionáři si sice zkrátili cestu přes zahradu, ale pak se v nich hnulo svědomí a vrátili se k bráně a obešli ji s klíčem zahradou a odemkli a vešli tou branou a zase ji zamkli a pak šli kolem té brány do internátu. Největší potíž byla s jídlem, ale ta se ukázala zbytečná, protože velitel i milicionáři rádi jedli s milionáři, a co jim přiváželi z milicionářských kasáren, tím se krmila prasata, která koupil milionář, továrník na umělé chrupy, takže nejdřív tady bylo deset, pak dvacet prasátek a všichni se těšili na zabíjačku, protože tady byli milionáři velkořezníci, kteří slibovali takové pochoutky, že milicionáři se olizovali napřed a sami dávali zlepšováky, jaké speciality se dají dělat z prasat. A potom se tady vařilo asi tak, jako se vařilo ne v internátech pro budoucí kněze, ale tak jako se vařilo v bohatých klášterech, jako vařili třeba křižovníci. Když nějakému milionáři došly peníze, tak velitel milicionářů poslal milionáře, aby si skočil domů pro peníze, nejdřív s ním jezdil milicionář přestrojený za civilistu, ale pak stačila přísaha, a internovaný si mohl sjet do Prahy pro peníze, vybrat ve spořitelně z knížky, z toho milionu nebo milionů, protože velitel jim dal potvrzení, že ty peníze jsou pro veřejnoprávní účely. A tak se v internátě vyvářelo, dělal se jídelní lístek, který se dával schválit veliteli milicionářů, aby laskavě dal připomínky, protože milionáři považovali milicionáře za své hosty, a taky jsme v jídelnách a refektářích sedali všichni pohromadě… Milionář Tejnora dostal jednou povolení, aby sjel do Prahy pro hudbu, pro kvartet, takový šraml, a když tu hudbu přivezl taxíkem, tady se vůbec vyvinulo sjíždění do Prahy taxíky až na rozcestí, tak vešli kolem zamčené brány do toho milionářského koncentráku, vzbudili hlídku, protože už byla půlnoc, a zase vyšli před bránu, kterou rozespalí hlídači nemohli otevřít, tak milionář vešel kolem brány zahradou k bráně z druhé strany, zevnitřku vzal klíče a vyšel kolem brány ven a tam odemkl bránu, ale že klíč byl nějaký vadný, tak nešlo zamknout, tak zase vešel dovnitř a odtud zamkl bránu a předal klíče… To jsem si myslíval, škoda, že Zdeněk není milionář, ten by tady byl ve svém živlu, ten by nejen všechny svoje peníze, ale i peníze těch druhých, kteří neměli fantazii, jak s těmi miliony naložit, tak by to provedl s jejich souhlasem za ně… A tak za měsíc všichni trestaní milionáři byli opálení, protože jsme se opalovali na stráních, zatímco milicionáři byli bledí, protože jednak stáli v bráně, jednak pořád dělali hlášení, seděli v celách a nemohli dát dohromady ani stav podle jmen, protože některá jména jako Novák a Nový byla tady třikrát a tak, protože pořád museli být ve zbroji, pořád jim padaly pušky a sumky s náboji a přitom pořád gumovali a přepisovali ta hlášení, která jim nakonec udělal každý hoteliér milionář, tak jako by sestavoval jídelní lístek. A protože tady po katolickém učilišti zbyl statek, ve kterém bylo deset krav a příděl z těch vemen nestačil na ranní kávu, tady se podávala bílá zrnková káva, do které, jak to zavedl pan hoteliér Šroubek, se dávala sklenka rumu, jak se to naučil v Café Sacher ve Vídni, tak továrník na laky a prášková barviva přikoupil pět krav a tak bylo mléka sdostatek, protože někteří nesnášeli bílou kávu a dávali si ráno jen skleničku rumu nebo ten rum pili z hrníčku, takového pucláku, protože ještě jedli v noci, tak aby vytrávili. Taky bylo krásné, když jednou měsíčně přicházely návštěvy rodinných příslušníků… to velitel koupil bílé šňůry na prádlo a natáhnul je kolem pomyslné zdi, a kde nestačila ta šňůra, udělal sám kramflekem čáru, která dělila internované od internátu a světa venku… a tak přicházely manželky a děti s ruksaky a taškami s jídlem a uherskými salámy a konzervami zahraničních firem, a ač jsme se snažili tvářit utrápeně, tím, že jsme byli opálení a dobře živení, kdyby někdo přišel a neznal ty poměry, tak by myslel, že zavření jsou ti, co přišli na návštěvu, a že kriminál je tam venku, protože jak bylo vidět, tu internaci milionářů hůř snášeli příbuzní než milionáři jako takoví. A protože se nedalo všechno sníst, tak jsme se dělili my milionáři s milicionáři, kterým to všechno chutnalo, že vymohli na veliteli, aby návštěvy byly povoleny dvakrát měsíčně, jednou za čtrnáct dní… A tak se stalo, že když nebylo pohromadě třicet až padesát tisíc, tak velitel dovolil, aby odborníci vybírali vzácné knihy z klášterní knihovny, a ty se vozily do Prahy autem do antikvariátu… a pak se přišlo na to, že by se mohlo prodávat ložní prádlo a noční prádlo, a výbavy pro budoucí kněze, u Svatého Jana pod tou skalou, na jejichž stráních jsme se opalovali a po obědě si dávali šlofíky… ale to už bylo skoro zbytečné, protože ti praví milionáři už to věděli dávno, už dávno vybírali ta krásná prostěradla, ty dlouhé košile spací z horských tkalcoven, už dávno odnášeli v kufrech ty krásné ručníky, po celých veletuctech, tady toho bylo v magacínech, protože každý, kdo odtud odcházel, jako budoucí kněz, každý dostal výbavu, kterou nikdo nekontroloval, která nebyla nikým vedena, naopak, která byla milicionářům a milionářům k dispozici, aby v tom sběrném milionářském táboře nevypukla nějaká nakažlivá nemoc, nějaká cholera nebo úplavice či tyfus… a tak se pak stávalo, že dovolenou si brali i milionáři, tak nám důvěřovali a věděli, že neutečeme, a když bychom utekli, tak se nám to stalo dvakrát, tak jsme přivedli milionáře dalšího dobrého známého, aby si odpočinul od rodiny… a tak se milicionáři vysvlékli a převlékli do civilu a uniformy jsme si brali my, milionáři, a hlí­dali jsme sami sebe, to když jsme dostali službu v neděli nebo ze soboty na neděli vachu milionářů, tak jsme se na to všichni těšili, protože to byla groteska, kterou by nevymyslel ani Chaplin, celé odpoledne jsme si hráli na likvidaci tábora milionářů, velitel brány, milionář Tejnora, přestrojený za milicionáře, vyhlásil, že se tábor likviduje, a že milionáři mohou jít domů, ale milionáři zalezli, a tak milionáři přestrojení za milicionáře je přemlouvali, líčili jim, jak je to venku na svobodě krásné, jak tam nebudou trpět a úpět pod knutami milicionářů, ale budou žít svobodný život milionářů, ale milionáři nechtěli o tom ani slyšet, tak milionář Tejnora, přestrojený za milicionáře a velitele ostatních milionářů přestrojených za milicionáře v bráně jako hotovost, nařídil násilnou likvidaci tábora, a vyvlékli jsme z cel milionáře, ty, kteří měli deset a osm milionů a tedy deset a osm let, hledali pak k bráně klíče a nemohli odemknout bránu, tak milionáři ji oběhli a zvenku si odemkli a zase oběhli bránu a stoupli si a všichni jsme se na to dívali a řvali smíchem, jak milionáři, vedení milicionáři, byli vlečeni ven, jak bylo za nimi zamknuto, a milionáři šli až na kopeček, a když se rozhlédli, tak si to rozmysleli a vrátili se a tloukli na bránu kriminálu a vkleče prosili milionáře převlečené za milicionáře, aby jim poskytli azyl… a já jsem se taky smál, ale ve skutečnosti jsem se nesmál, protože ač jsem byl s milionáři, přesto jsem se k nim nedostal, ač jsem spal dokonce s hoteliérem panem Šroubkem. Byl ke mně tak cizí, dokonce jsem mu nesměl podat ani upadlou lžíci, zvedl jsem ji, držel jsem ji, tak jsem stál v té naší kantýně s napřaženým příborem, tak jako před léty se skleničkou, se kterou si se mnou nikdo nechtěl tenkrát přiťuknout, a pan hoteliér si šel pro rezervní lžíci a jedl polévku tou lžičkou, a tu, kterou jsem položil vedle jeho příboru, tu lžíci štítivě odstrčil ubrouskem, až spadla na podlahu, všichni se na to dívali, jak pan hoteliér tu lžíci nohou od sebe odkopl, až zaletěla pod refektářní stůl na kněžská roucha… Já jsem se smál, ale do smíchu mi vůbec nebylo, protože jak jsem začal hovořit o tom svém milionu, o tom svém podniku V Lomu, tak všichni milionáři zmlkali a dívali se jinam, oni neuznávali ten můj milion, ty moje miliony dva, a já jsem pochopil, že mne trpí mezi sebou, ale že jich nejsem hoden, protože milionáři měli ty svoje miliony už dávno, už před touhle válkou, kdežto já jsem byl válečný zbohatlík, kterého mezi sebe přijmout nejen že nechtěli, ale nemohou, protože jsem nebyl štandesmesig, zrovna tak by to asi bylo v tom mém snu, kdyby mne arcivévoda jmenoval a povýšil do šlechtického stavu a udělal baronem, tak tím bych ještě baronem nebyl, protože ostatní šlechta by mne mezi sebe nepřijala, zrovna tak jako mne přátelsky mezi sebe nevzali milionáři a naopak, když jsem byl ještě před rokem venku, tak jsem mohl mít iluzi, že mne mezi sebe jednou vezmou, dokonce jsem byl o tom přesvědčen, že jako majitel restaurace V Lomu se jim rovnám, že mi podávají i ruku, že se mnou přátelsky hovoří, ale to všechno bylo jen tak naoko, jako každý bohatý člověk se snaží získat přízeň vrchního hotelu nebo restaurace, dokonce vrchního prosí, aby dal o jednu sklenku navíc, a takový vrchní si s ním ťuká a pije… avšak kdyby takový bohatý člověk potkal toho svého vrchního na ulici, tak by se s ním nezastavil, nepohovořil, to je jen takový bonton, mít na své straně vrchního, protože s takovým vrchním nebo majitelem hotelu, tak s takovým člověkem je dobré být zadobře, protože má vliv na to, co se mu přinese k jídlu a pití, jak jej ubytuje, a jak za ťuknutí sklenkou a připití na společné zdraví a prohození pár vlídných slov je vrchní vázán diskrecí, mlčenlivostí… A taky jsem viděl, že ty miliony vznikají a vznikaly tak, jak pan Brandejs pro všechen personál dával dělat bramborové šišky, jak šetřil na maličkostech, jak i tady první viděl a věděl, jak se dostat na ty krásné ručníky a prostěradla, jak je dovedl pronést v kufru branou a odlifrovat domů, ne že by je potřebovali, ale že mu jeho milionářský duch nedovoloval, aby nechal ladem ležet možnost, která se mu nabízela, nebo aby se trénoval v tom, jak zadarmo získat ty krásné věci z výbavy pro budoucí kněze. Já jsem tady měl na starosti holuby, zůstalo tady dvě stě párů poštovních holubů. Velitel určil, abych těm holubům čistil holubník, abych jim dával vodu a zadinu… Každý den jsem jel po obědě s vozíčkem pro část zbytků do kuchyní… A taky jsem skoro zapomenul říci, jak velitel byl tak přejedený masa, že se mu zastesklo po bramborových plackách, a pak zase po lívancích se švestkovými povidly a strouhaným sýrem a politých kyselou smetanou. A milionář krejčí Bárta zrovna měl návštěvu a tak navrhl veliteli, že jeho manželka je ze selského, tak aby tam byla na tyhle moučníky jako kuchařka… a tak se tady objevila první ženská, a že jsme byli přejedeni masem, tak ještě tři manželky přišly do kriminálu, tři milionářky a paní Bártová jako hlavní moučníkářka, a od té doby, kdy byli propuštěni milionáři, kteří dokázali, že mají rakouskou a francouzskou příslušnost, a bylo deset cel volných, tak přišli milionáři na to, že by se mohly ty cely pronajímat pro manželky, které by mohly jednou týdně jezdit za milionáři na návštěvu, protože není humánní, když je někdo ženatý, aby mu byla odepírána zákonná žena. A tak se tady střídaly po deseti krásné ženy, dokonce jsem pak zjistil, že to nebyly manželky, ale že to byly ženské z bývalých barů, sám jsem poznal dvě klientky, už v letech, ale pořád krásné, krasavice, které chodily do hotelu Paříž na vizitaci, když byl čtvrtek a když přišli burziáni… ale já jsem si oblíbil ty moje holuby, těch dvě stě párů holubů, kteří byli tak přesní, že přesně ve dvě hodiny seděli na hřebenu klášterní budovy, odkud bylo vidět rovnou do kuchyní a odkud jsem vyjížděl s vozíkem a na tom vozíku byly dva pytle zadiny a kastroly s bramborami a zbytky zeleniny a tak, a já, který jsem obsluhoval habešského císaře, jsem krmil holuby, které nikdo krmit nechtěl, ta práce nebyla pro milionářské ručičky, tak já jsem musel vyjíždět přesně, když tloukly dvě hodiny, a kdyby netloukly a bylo slunce, tak přesně tak, jak ukazovaly sluneční hodiny na zdi kostela, a jak jsem vyjel, tak všech čtyři sta holubů se spustilo ze střechy a letělo mi vstříc, takový stín letěl s nimi a šustění peří a křídel, jako by se sypala z pytle mouka nebo sůl, a ti holubi si posedali na ten vozík, a kteří se tam nevešli, tak se mi posadili po ramenou a vzduchem letěli a tloukli křídly kolem mých uší, zaclonili mi skoro celý svět, jako bych byl v ohromně vlečce, táhnoucí se za mnou a přede mnou, a já jsem ukrytý docela v té vlečce z pohybujících se křídel a osmi set jako borůvky krásných očí, a táhnul jsem to všechno, musel jsem vzít ojku oběma rukama, milionáři se mohli potrhat smíchy, když mne viděli zasypaného v holoubcích, až jsem to dotáhl na dvoreček, kde se dali do toho jídla a tak dlouho zobali, až ty dva pytle byly prázdné a kastroly jako vymetené, to jednou jsem se zpozdil, velitel ochutnával italskou polévku s parmazánem, a já jsem čekal na kastrol a slyšel jsem, jak bijí dvě hodiny, a než jsem se nadál, otevřeným oknem vletěli do kuchyně holubi, všech těch čtyři sta holubů, obklopili všechny přítomné, vyrazili lžíci veliteli internačního tábora, a tak jsem honem vyběhl, a na zápraží mne holubi tak obsy­pali a tak mne něžnými zobáčky klovali, zacláněl jsem si rukama obličej a hlavu a utíkal jsem, ale holubi letěli za mnou a tak jsem klopýtnul a holubi kolem mne lítali a posadili se na mne, posadil jsem se a viděl jsem sám sebe, jak jsem obklopen holoubky, kteří se ke mně lísali, a já jsem byl pro ně životadárný bůh, a to jsem se podíval nazpátek do svého života a viděl jsem teď sebe sama, jak jsem obklopen posly božími, holoubky a holubicemi, jako bych byl nějaký svatý, jako bych byl vyvolencem nebes, a zatímco se mi smáli, slyšel jsem smích a křik a poznámky, já jsem byl zasažen holubím poselstvím, a věřil jsem teď na to, že neuvěřitelné se zase stalo skutkem, a že kdybych měl deset milionů a tři hotely, tak tohleto lísání a líbání zobáčky holubů a holubic, to že je posláno ze samých nebes, kterým se asi ve mně tak zalíbilo, tak jak jsem to viděl na oltářních obrazech a na výjevech, zdobících křížovou cestu, kterou jsme chodívali do svých cel. Jenže já jsem nic neviděl, nic neslyšel, jen jsem chtěl být tím, kým jsem nikdy nemohl být, milionářem, i když jsem měl miliony dva, mnohonásobným milionářem jsem se stal teď, když jsem viděl poprvně, že ti holoubci jsou mí přátelé, že jsou podobenstvím poselství, které na mne ještě čeká, že se teďka stalo to, co se stalo Saulovi, když spadl z koně a zjevil se mu Bůh… a když jsem rozhrnul tlukot osmi set křídel a vystoupil z pohybujícího se peří, jako z větviček smuteční vrby, běžel jsem, vytáhl jsem vozík se dvěma pytli zadiny a kastroly se zbytky zeleniny, holoubci zase na mne posedali, a já v mračnu holoubků s tlukoucími křídly zvolna jsem táhl vůz ke dvorečku a dostal jsem tou cestou ještě jedno vidění, zjevil se mi Zdeněk, ne jako politický funkcionář, ale jako vrchní číšník tenkrát v hotelu Tichota, jak jsme jednou o volném dni si vyšli na procházku a jak v březovém hájku jsme viděli, jak s píšťalkou tam běhal rychle mezi stromy mužíček, pískal, ukazoval rukou, odstrkával od sebe stromy a křičel na ně, co zase máte? Pane Říha, ještě jednou a půjdete z hřiště ven! A zase běhal sem a tam mezi stromy a Zdeněk se bavil a já jsem pořád nechápal, a pak mi to Zdeněk večer řekl, že je to fotbalový soudce pan Šíba, nikdo nechtěl tenkrát pískat Sparta–Slávie, že každou chvíli někoho inzultovali, tak když to nikdo nechtěl, řekl pan Šíba, že to bude pískat on… a trénoval se v lesíku mezi břízami, běhal a vnášel do břízek zmatek, a káral a hrozil vyloučením Burgrovi a Brainovi, nejvíc ale křičel na pana Říhu, že ještě jednou a že půjde z hřiště ven… a to odpoledne Zdeněk z blázince pro lehké diskordanty si vzal na zájezd plný autobus bláznů, kteří měli vycházku do vesničky, protože bylo posvícení, a tak v proužkovaných šatech a tvrďácích mohli jezdit na kolotoči a houpat se na houpačkách a Zdeněk je odvezl, když jim koupil v hostinci sud piva i s pípou a vypůjčenými půllitry, odvezl je do březového hájíčku, a tak načnuli ten sud a pili, a pan Šíba pobíhal mezi břízkami a hvízdal, a blázni se dívali a pak pochopili, fandili a křičeli a volali všechna ta slavná jména Sparty a Slávie, dokonce viděli, jak Braine kopl Pláničku do hlavy, a trvali, až vyloučil toho Braineho… a nakonec, když už pan soudce Šíba od sebe třikrát odstrčil Říhu a třikrát jej napomenul, nezbylo, než aby hráče pro surovou hru na Jezberu vyloučil, a blázni křičeli, a když dopíjeli ten sud piva, nejen oni, ale i já jsem místo břízek viděl pobíhat sešívané i rudé dresy, všechno v tak ostrém tempu, jak soudce, maličký pan Šíba pískal… kterého nakonec vynesli blázni na ramenou ze hřiště pro tak krásný soudcovský fotbal… Za měsíc mi Zdeněk ukázal referát o soudci panu Šíbovi, který vyloučil Braineho a Říhu, a tak svou energickou píšťalkou zachránil zápas…

A tak zvolna neuvěřitelné se stávalo skutkem, kruh se začínal uzavírat, já jsem se začal vracet do doby svého dětství, svého jinošství, zase jsem byl pikolíkem, tak jak jsem se vzdaloval, tak jsem se navracel. Ještě několikrát jsem stanul tváří v tvář sám sobě, ale ne tak, že bych tomu chtěl, ale událostmi jsem byl donucen vidět svůj život, tak jako jsem s babičkou očekával v jejím pokojíku u otevřeného okna nad okny toalet Karlových lázní, odkud každý čtvrtek a pátek vyhazovali obchodní cestující špinavé prádlo, které někdy na černém pozadí večera se rozpřažilo jako ukřižované bílé košile, někdy spodky, ale pak padly dolů, na obrovské mlýnské kolo, odkud babička je vytahovala hákem, aby je pak vyprala, vyspravila a prodávala dělníkům na stavbě. V tom internátě milionářů jsme dostali zprávy, že jsme tady poslední týden, že budeme dáni do práce, a ti nejstarší že půjdou domů. A tak jsme si udělali poslední večeři, museli jsme sehnat co nejvíc peněz, tak jsem dostal dovolenou a s továrníkem na umělé chrupy jsme se vydali do jeho chaty, kde měl schované peníze… To byl taky můj neuvěřitelný zážitek, dora­zili jsme do té jeho chaty až v noci, přistavili žebřík a zvedli dveře ve stropu, ve světle baterky, továrník už zapomenul, ve kterém kufru nechal těch sto tisíc, tak já jsem otevíral první kufříky, všechny byly stejné, a když jsem otevřel veliký poslední kufr a posvítil do jeho útrob, zhrozil jsem se, i když jsem mohl očekávat něco podobného u továrníka na umělé chrupy, v tom kufru byly samé umělé zuby a dásně, všechno bylo v tom množství děsné, samá ta růžová patra s bílými zuby, stovky umělých chrupů, a tak jak jsem stál na žebříku, polekal jsem se, jak masožravé rostliny vypadaly ty zuby stisknuté a pevně zaťaté, některé pootevřené, jiné rozevřené, jako by ten umělý chrup zíval, až se vyvracel z pantů, a já jsem padal naznak, a na sebe jsem nejdřív vysypal, a pak jsem ucítil na rukách a na obličeji ty studené polibky zubů, skácel jsem se docela, vypadla mi svítilna, padl jsem na podlahu a na mne se stále sypaly ty zuby, ležel jsem zasypaný, plná prsa umělých chrupů, a dostal jsem z toho takovou husí kůži, že jsem nemohl ani křičet… a přece jsem se otočil na břicho, a pak najednou jsem tak narychlo po čtyřech vyběhl z těch zubů, jako nějaké zvíře, jako nějaký pavouk… a na dně toho kufru byly ty tisíce, a továrník sbíral pečlivě všechny ty zuby, smetal je na lopatku a dával do kufru, a pak převázal ten kufr provazem a vytáhl jej zase tam, odkud se otevřel… a zamkli jsme tu půdu a zase jsme se mlčky vraceli na nádraží. Ta naše poslední večeře byla skoro zrovna taková, jako bývaly svatební hostiny v hotelu Paříž, já jsem se stavil ve svém pražském pokoji pro nový frak, a hlavně jsem si vzal ten řád, co jsem dostal od habešského císaře, a tu šerpu přes prsa, koupili jsme květiny a několik kytic asparágusových větviček na výzdobu tabule a celé dopoledne pan hoteliér Šroubek a pan Brandejs zdobili stoly v kněžské kantýně, pan Brandejs litoval, že nemůže dodat ty zlaté příbory, a taky jsme pozvali všechny milicionáře a i velitele našeho lágru, to byl takový dobrý tatík, včera nás potkal u vesnice večer, a když se nás zeptal, kam jdeme, řekl pan Brandejs, pojďte, pane veliteli, s námi, jdeme si zatancovat, ale on nešel, jen vrtěl hlavou a vzdaloval se s puškou, kterou nesl tak jako rybářské pruty, děsně mu vadil ten vojenský kvér, tak se k němu nehodil, už zase snil o tom, jak zase půjde dělat horníka, jen co předá k likvidaci ten náš milionářský tábor… A já jsem se znovu stal číšníkem, oblékal jsem si frak, ale už jinak, než jsem si jej oblékal dřív, tak nějak jako kostým, už jsem asi byl zase někde jinde, zrovna tak jako jsem si připínal hvězdu na bok fraku a přes prsa jsem si natáhl modrou šerpu, nevytahoval jsem se, ani jsem nezvedal hlavu, abych byl o pár centimetrů vyšší, bylo mi to jedno, ani jsem se nechtěl vyrovnat hoteliérům milionářům, tak nějak jsem povadnul, díval jsem se i na tu hostinu už z druhé strany, nosil jsem jídla bez zájmu, i když se mnou na place byl pan hoteliér Šroubek a pan Brandejs, taky ve fracích, a když jsem si vzpomenul na svůj hotel V Lomu, nepřišlo mi to líto, že už není můj, jak jsem dostal vyrozumění, ona to vůbec byla smutná večeře, všichni byli smutní a důstojní jako při skutečné poslední večeři, tak jako jsem to viděl na obrázcích a i tady, v refektáři byl takový obraz přes celou stěnu, jedli jsme salpiconi jako předkrm a pili jsme k tomu jihomoravské bílé, a zvolna, nejdřív jen já, pak i ostatní zvedali oči k tomu obrazu poslední večeře, a čím dál víc jsme se začali podobat těm apoštolům, tak jak jsme při pečení à la Stroganoff začali být melancholičtí, taková svatba v Káni Galilejské z té naší hostiny začala být, čím víc milionáři pili, tím víc jako by střízlivěli, při kávě a koňaku bylo ticho, milicionáři, kteří měli svůj stůl, byl to stůl, u kterého jídávali učitelé a profesoři kněžského učiliště, i ti začali být smutní, protože věděli, že se do půlnoci vidíme naposledy, a že to byl i pro ně krásný čas, přáli si někteří, abychom tak byli až do samé věčnosti… a tu najednou z kláštera, kde nechali z třiceti mnichů jen jednoho kulhavého frátera, se ozval zvon svolávající na půlnoční mši, ten kulhavý fráter ji sloužil pro katolické milionáře, bylo jich v té kapli jen několik, už měli spakované svoje kufříky a tlumoky, ale zničehonic ten kulhavý fráter, jak kalichem žehnal věřícím, zničehonic odložil ten kalich, zvedl ruku a varhany se rozehřměly a fráter začal zpívat Svatý Václave, vévodo české země… až do refektáře pronikal jeho hlas a hřmění varhan, vzhlédli jsme všichni na obraz Poslední večeře Páně a katolíci nekatolíci, tak nějak to všechno ladilo s naší smutnou a tesknou náladou, zvedali jsme se, jeden po druhém, pak celé skupiny… běželi jsme přes dvůr a otevřenými vraty a do žlutého světla svící jsme vbíhali do kaple a ne poklekali, ale padali na kolena, ne padali, byli jsme sráženi něčím, co bylo silnější, než jsme byli my, milionáři, bylo to něco silnějšího v nás, než byly peníze, něco, co se tady vznáší a čeká už tisíce let… nedej zahynouti nám ni budoucím… jsme zpívali a klečeli, někteří padali na tvář, klečel jsem a viděl jsem ty tváře, byli to docela jinačí lidé, už bych je nepoznal, nebyl ani v jednom obličeji rys milionu, ale všechny ty tváře jako by byly ožehnuté něčím vyšším a krásnějším, tím nejkrásnějším, co asi člověk má… a ten kulhavý fráter taky jako by ne kulhal, to kulhání bylo, jako by s sebou vlekl těžká křídla, vypadal v té bílé kutně jako anděl kulhající pod tíhou olověných perutí… tak ten fráter, když jsme tak klečeli a vrhali se na tváře… zvedl kalich a žehnal jím nám, a když nás požehnal, prošel mezi klečícími s tím zlatým kalichem a kráčel přes dvůr a v tom temnu jeho kutna svítila, jako fosforem svítily šaty toho artisty, který dělal sklopku a řítil se po rolně ze skály do jezera v lomu, aby jej voda pozřela, jako pozřel ten fráter hostii, když nám jí nejdřív požehnal… A pak hodiny začaly tlouct dvanáct, a začali jsme se loučit, procházeli jsme otevřenou branou, milicionáři a jejich velitel nám podávali ruku, každému srdečně potřásali rukama, všichni to byli nějací horníci z Kladenska, a my jsme mizeli do tmy a kráčeli jsme na nádraží, protože internát byl rozpuštěn a my vyzváni, abychom odešli do svých domovů, jedno, jestli jsme měli deset let nebo pouze dva, zdali jsme měli deset milionů nebo jenom ty miliony dva… celou cestu jsem myslel na těch dvě stě párů holubů, jak ve dvě hodiny budou čekat a já nepojedu. A tak jsem jel s hlavou plnou holubů domů, ale ne do Prahy, ale do Lomu, stoupal jsem pěšinkou, za lesem jsem už měl vidět osvětlený hotel, ale byla tam tma… Když jsem přišel k sochám a mlýnům na kámen, ani jsem se nepolekal, Lom byl zavřený, vjezdní brány byly zavřené, nová, z prken sbitá vrata zamčená velikým visacím zámkem. Obešel jsem plot a přes kopeček kvetoucích vřesů jsem se svezl do srdce lomu. Všude byl nepořádek, židle umazané, překocené… vzal jsem za kliku od kovárny, bylo otevřeno. Po restauraci už ani stopy, všechno asi bylo někam jinam odvezeno, jen ve výhni ještě doutnal oheň, kuchyňské náčiní bylo pryč, a místo něj bylo jen pár obyčejných hrnků na kávu… skoro s rozkoší jsem každým krokem zaznamenával, že tenhle krásný Lom, za který mi Steinbeck sám chtěl vyplatit šek na padesát, na šedesát, na osmdesát tisíc dolarů, ale já jsem to neudělal a udělal jsem dobře, zrovna tak jako dobře a dobré je, že když tady nemohu být jako hoteliér, tak ať jde se mnou i ten hotel, ze kterého udělali asi nějaké koupaliště, protože místo utěrek visely ručníky a na drátě zavěšeném od rohu k rohu visely plavky… Akorát to, co tady nebylo a co jsem shledal krásné, byla u stropu zavěšená ve vodorovné poloze nahá socha ženské figuríny z výkladní skříně nějakého konfekčního domu… Prošel jsem chodbou, koberce byly pryč, u každých dveří skleněné lustříky taky pryč. Vzal jsem za kliku, bylo otevřeno, nahlédl jsem, rozsvítil, ale pokojík byl prázdný, a já jsem trnul, že to tam bude tak, jak jsem to opustil, a tak to bylo dobré, že se mnou zmizel vlastně celý Lom a nikdo už nebude mít sílu jej udělat tak, jak jsem to udělal já, všichni, kdo to tady viděli, ze vzpomínky, když se jim zachce, nebo pod dojmem chvil si mohou vzpomenout na to, jak to tady bylo, mohou do svého snění umístit svůj Lom a podle svého uvážení v tom snu se setkat s nejkrásnějšími dívkami v tom mém hotelu, nebo každý můj bývalý návštěvník ve svém snění může sjet tou rolnou z výše sedmdesáti metrů a uprostřed nad jezerem se pustit, chvíli se tam zdržet, a pak po hlavě letět do hladiny, nebo co je dovoleno v každém snění, pustit se a zůstat zavěšený ve vzduchu nad jezerem a rozhlížet se jako pták třepotající křídly, tak jako to umí skřivánek, držící se jen na vánku, a pak se třeba vrátit, jako v obráceném filmu nazpátek na ústí skály, tam, odkud drže se za ruce a tyčku před chvílí sjel do propasti za zrcadlem hladiny na dně…

A tak jsem spokojený odejel, a když jsem přijel do Prahy, tak jsem tam měl zprávu, abych si vybral: buďto abych nastoupil trest a hlásil se na Pankráci, nebo abych si vybral brigádu lesní podle uvážení a gusta, ale jen s tou podmínkou, že to musí být v pohraničí. Odpoledne jsem šel na úřad a první brigádu, kterou mi nabídli, jsem vzal a byl jsem šťasten a moje štěstí se zvětšilo, když jsem zjistil, že jsem někde ztratil podpatek, prošoupal jsem ten kousek kůže, pod kterým jsem měl schované poslední dvě známky, poslední veliké peníze, které mi zbyly po mé ženě Líze, která ty známky přivezla z Lemberku, ze Lvova, po vypálení ghetta a lidvidaci Židů. Když jsem procházel Prahou, už jsem neměl ani kravatu, už jsem nechtěl být ani o kousek větší, už jsem si nevybíral z hotelů, které jsem míjel na Příkopech a na Václaváku, které bych si koupil. Dokonce jsem byl škodolibě sám na sobě rád, že moje cesta dopředu je už teď jen cestou mojí, už se nebudu muset klanět a říkat a dávat pozor na dobrý den a dobré odpoledne a dobrý večer a rukulíbám, už jsem nemusel dávat pozor na personál, a když jsem byl personálem, tak aby mne šéf neviděl, že jsem se posadil, že jsem si zapálil cigaretu, že jsem si vzal kousek vařeného masa, už jsem se jen těšil, že zítra odjíždím někam daleko, daleko od lidí, že tam lidé sice budou, ale že tam bude taky to, nač jsem věříval jako všichni zaměstnanci pracující ve světle žárovek, že jednou se vydám do přírody, že jednou, až budu v penzi, tak se podívám, jak vypadá les a jak vypadá slunce, které celý den a celý život svítí mi do tváře tak, že si před ním musím krýt obličej kloboukem nebo stínem… miloval jsem, když jsem byl číšníkem, všechny ty vrátné a všechny ty domovníky a topiče ústředních topení, kteří aspoň jednou za den vyběhli před barák a tak vyvrátili hlavu a dívali se z příkopu pražských ulic na pruh nebe, na mračna, na to, jaký je vůbec čas podle přírody a ne podle hodin. A neuvěřitelné, které se stávalo skutkem, mne neopustilo, a já jsem v to neuvěřitelno věřil, v překvapující to překvapení, v ten úžas, to byla ta moje hvězda, která mne prováděla životem snad jen proto, aby sama sobě dokázala, že pořád na ni někde něco překvapujícího čeká, a já, maje odlesk té hvězdy pořád před očima, jsem v ni čím dál víc věřil, čím dál víc proto, že tak jak mne vynesla až na milionáře, tak teď, když jsem byl sražen z nebes zase dolů, na všechny čtyři, shledal jsem, že ta moje hvězda září víc než jindy, že teprve teď se budu moci podívat do samého jejího srdce, do středu, že moje oči musely tím vším, co jsem zatím zažil, se oslabit natolik, aby mohly víc zažít a snést. Asi abych víc viděl a poznal, musel jsem zeslábnout. Tak to bylo! Protože když jsem přijel na místo, deset kilometrů jsem šel pěšky lesem, daleko za Kraslice, a když už jsem začínal zoufat, tak tam stála rozbitá myslivna, ale já, jak jsem uviděl tu myslivnu, tak jsem myslel, že se radostí zblázním, tak mne ta myslivna dojala, byla to myslivna po Němcích, tak jak si člověk, který rostl ve městě a v městě žil, představoval, jak vypadá myslivna, když se myslivna řekne. A posadil jsem se pod zdivočelé ratolesti révy na lavičku, opíral jsem se o dřevěnou stěnu, slyšel jsem uvnitř myslivny tikající skutečné švarcvaldky, které jsem nikdy neviděl, slyšel jsem jejich dřevěné mechanismy a kolečka a rachot řetězu, řetízku taženého závažími, a díval jsem se průzorem mezi dvěma kopci do krajiny, která ale už byla bez polí, už jak jsem šel, tak jsem odhadem zjistil, kde se pěstovaly brambory, ovsy, kde ještě žita, ale všechno už to bylo zarostlé, zrovna tak jako vesnice, kterými jsem prošel, jako bych prošel Oním světem, jak jsem viděl na rozcestí, že jedna vesnice se tak jmenovala… a všade z rozpadajících se stavení a plotů trčely mohutné zdivočelé větve a ratolesti zrajících rybízů, taky jsem se odvážil a chtěl vstoupit do několika stavení, ale nevešel jsem, všady jsem stanul s posvátnou hrůzou, nemohl jsem překročit práh tam, kde všechno bylo rozštípáno na kousky, nábytek povalen, židle, jako by je někdo dával na lopatky, nasazoval židli dvojitého nelsona… a sekyrou někdo dral do trámů, jinou sekyrou do zamčené truhly… a v jedné vesnici se pásly krávy, to bylo poledne a krávy šly asi domů, tak jsem šel s nimi, a krávy stoupaly stromořadím starých lip, z nich vyčuhovala věž barokního zámku… a když se stromy rozestoupily, přede mnou stál krásný zámek, s kvádříky nakreslenými hřebíkem do syrové malty, asi to byla renesance, jak jsem si myslil, a krávy vešly vyraženými vraty do toho zámku, a já šel za těmi kravami, které snad tak zbloudily nebo co, jsem si říkal, ale ty krávy tam měly chlív… veliký rytířský sál, do kterého vedly široké schody a krávy v prvním patře byly v tom sále, pod křišťálovým lustrem a krásnými výjevy ze života pastýřů, ale všechno malováno, jakože se stalo někde v Řecku, tak ta ženská a mužská tělíčka byla oblečena ne na zdejší počasí, muselo to být někde na jihu Evropy nebo ještě dál, v zaslíbené zemi, protože ty šaty měli na sobě všichni tak, jak to na obrazech nosil Kristus Pán a lidé, kteří s ním tenkrát žili, a taky tam byla mezi okny veliká zrcadla a ty krávy se s chutí a dlouze dívaly na sebe, a já jsem po špičkách vyšel v kravincích po schodech dolů, a taky jsem shledal, že tohle je asi počátek dalšího, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem. Taky jsem sám sebe považoval za vyvoleného, viděl jsem, že kdyby tady byl místo mne jiný, tak že by neviděl nic, ale já jsem měl zálibu v tom, co jsem viděl, dokonce jsem se zaradoval, že vidím takovou spoušť, ze které mám hrůzu, to bylo něco, jako každý člověk se bojí zločinu a vyvarovává se neštěstí, ale jak se někde něco stane, tak každý, kdo může, tak jde a dívá se a zírá na sekyru v hlavě, přejetou stařenu pod tramvají, jenže já jsem teď kráčel a neutíkal jsem, tak jako utíkají z místa vidění neštěstí ostatní lidé, já jsem byl rád, že je to tak, dokonce jsem jistil, že toho neštěstí a utrpení a té zrádnosti je na mne málo, že by se toho mohlo nejen na mne, ale i na svět přivalit víc… A tak jsem seděl před myslivnou a pak přišli dva lidé a já jsem viděl, že to jsou jistě ti, kteří tady bydlí, a ti, se kterými tady budu sdílet celý rok a možná víc… řekl jsem, kdo jsem a kam mne poslali, a mužský se šedivými vousky a jedním okem mi řekl, spíš to zabručel, že je profesorem francouzské literatury… a ukázal na hezkou dívku, na které jsem hned poznal, že to je jistě dívka z polepšovny, nebo ta, které stávaly za Prašnou branou, které chodily k nám, když bylo po burze, dokonce z jejích pohybů jsem si představil, jak vypadá nahá, jaké chloupky má jak v podpaží, tak na břichu, dokonce jsem sám sebe překvapil a shledal jsem to jako dobré znamení, že tahle zrzavá dívka ve mně vzbudila po tolika letech touhu ji zvolna vysvlékat, a když ne ve skutečnosti, tedy alespoň očima. A řekla mi, že je tady za trest za to, že ráda v noci tančila a že se jmenuje Marcela a že je vyučená v čokoládovně u Maršnerů, Orionce. A měla mužské kalhoty a ty byly plné smoly a jehličí, ve vlasech měla jehličí, a celá byla zalípaná jehličím… a ten profesor, taky jako ona měl gumové holínky, ze kterých vyčnívala onuce, a taky byl celý zalípaný borovou a smrkovou smolou a oba voněli jako nějaké louče, jako polínka. A vešli do hájovny, a já jsem vešel za nimi a takový bordel jsem neviděl ani v těch rozbitých staveních po Němcích, kde sekyrkami hledal někdo poklad nebo páčil zámky, aby se dostal do skříní a truhel… stůl byl plný špačků a sirek a zrovna tak na podlaze, jako by loktem jen někdo shodil všechno to, co zbylo z odpadků na stole. Profesor mi řekl, že budu spát v prvním patře, a hned mne tam odvedl a otevřel kliku tak, že ji otevřel gumovou podrážkou, nohou. A já jsem byl v krásné jizbě, celé ze dřeva, se dvěma okénky, kolem kterých se lísaly větvičky a úponky vinné révy, a když jsem otevřel dveře, vešel jsem na pavlač, taky dřevěnou, kolem dokola jsem mohl jít, na všechny světové strany jsem viděl, pořád jsa ošleháván větvičkami zdivočelého vína… posadil jsem se na vypáčenou truhlici a složil ruce do klína a chtělo se mi jásat a chtělo se mi něco udělat… otevřel jsem kufřík a na počest toho, co jsem viděl a co na mne čekalo, jsem si připnul tu modrou šerpu a na bok saka jsem si připnul zlacenou hvězdu, a tak jsem sešel do světnice, profesor měl nohy na stole a kouřil, a ta dívka si česala vlasy a naslouchala tomu, co jí ten profesor vyprávěl, oslovoval ji slečno a opakoval to slečno skoro pořád, až z toho, co bylo ukryto ve slově slečno, se celý chvěl, myslil jsem, že jí cosi domlouval… a tak jsem vešel, a protože mi bylo všechno už jedno a tedy všechno drahocenné, prošel jsem se teatrál­ně, se zdviženýma rukama, jako na přehlídce, ukázal jsem se ze všech stran… a pak jsem se posadil a optal jsem se, zda mám jít s nimi odpoledne do práce… a profesor se zasmál, měl krásné oči a řekl, potomstvo zlé, blbé a zločinné… a jako by si nevšiml toho řádu, pravil, že půjdeme za hodinu do práce… a pokračoval v hovoru s tou slečnou, a já jsem se nedivil, že jí říkal francouzská slovíčka, la table, une chaise… maison… a ona to opakovala a dávala přízvuk obráceně a on jí s ohromnou laskavostí říkal, Náno blbá, já odepnu pásek a dám ti přes hubu, ne tou koží, ale tou přazkou… a znovu jí něžně opakoval ta francouzská slovíčka… trpělivě a očima i hlasem jako by ji hladil, tu holku z čokoládovny od Orionky, od firmy Maršner… která asi znovu vyslovovala ta slovíčka špatně, zdálo se mi, že ta Marcela trucuje, že se nechce učit, že to zná, ale že schválně to říká tak, že jí profesor něžně nadává, potomstvo blbé, zlé a zločinné, a když jsem zavíral dveře, řekl pan profesor za mnou, děkuji! A já jsem vstrčil hlavu do veřejí a řekl jsem, obsluhoval jsem habešského císaře… a přejel jsem dlaní modrou šerpu. Museli mi půjčit rezervní gumové holínky, protože tady byla krajina tuze mokrá, ráno bylo tolik rosy, že se trhala jako záclony, v takových růžencích padala na každé stéblo, na každý list, stačilo zavadit o větvičku a rosa kapala jako přetržený náhrdelník. Moje práce hned prvního dne byla ohromná. Vrátili jsme se ke smrku, krásnému smrku, který už byl do polovičky obestlán borovými a smrkovými ratolestmi, a sekali jsme ratolesti další a vrstvili jsme je výš a výš, až pak přišli dva dělníci s ruční pilou, a pan profesor mi řekl, že tohleto není jen takový obyčejný smrk, to je smrk rezonanční, a na důkaz vytáhl z aktovky ladičku, uhodil jí o kmen a nastavil mi ladičku a ta krásně zvučela, a vydávala světlé zvuky plné soustředěných barevných kruhů, a pak mi doporučil, abych položil ucho na ten kmen a naslouchal těm rajským zvukům… a tak jsme stáli, objímali ten smrk, dívka seděla na pařezu a kouřila a tvářila se ne lhostejně, ale jak ji to všechno nudí a čílí, obracela oči k nebi, jako by tam žalovala, s kým se tady na světě musí nudit, a já jsem se svezl, vkleče jsem objímal ten kmen, ve kterém to dunělo víc než v telegrafním sloupu, a potom, když dělníci poklekli, aby jej uřízli, vylezl jsem si na ty větve narovnané do polovičky smrkového těla a poslouchal jsem, jak pila se zařezává a jak smrkem stoupá hlasitý nářek, jak to ladné, co jsem slyšel, jak je neustále zvukem pily mařeno, jak kmen naříká, že se mu zařezávají do těla… a pak pan profesor na mne houknul, abych šel dolů, svezl jsem se a za chvíli se smrk naklonil, zaváhal, chvíli nakloněný stál, a pak rychle s nářkem ve dřevu kořene padl, a jako rozepjatými náručemi byl v pádu zadržován těmi vyrovnanými větvemi, které tak zpomalily jeho pád a zabránily, jak řekl pan profesor, zabránily tomu, aby se nerozbil, aby neztratil tu hudbu dřevěných smrkových sfér, protože takových smrků, jako je tento, je poskrovnu, a že na nás teď bude, abychom jej oklestili opatrně a podle plánu, který má s sebou, rozřezali a zase opatrně na peřinkách jako v bavlnce smetví jej svezli do továrny, kde se ten smrk rozřeže na prkna, na prkýnka, na tenké destičky, ze kterých se v továrně dělají housle a cella, hudební smyčcové nástroje… ale hlavně že se hledají některá prkýnečka, která mají pořád v sobě konzervovanou tu hudbu… A tak jsem byl tady již měsíc, pak měsíce dva, připravovali jsme smetve, aby hudební rezonanční smrky, jak když maminka klade dítě do peřinky, aby si lehly a nepřerazily si tóny uvězněné v jejich akustickém kmeni, a každý večer jsem naslouchal, jak nám pan profesor hrozně nadává, všemi sprostými jmény nadává nejen té dívce, ale i mně, všichni jsme byli idioti a blbci, hyeny skvrnité a skunkové vřeštiví, aby nás nejdřív učil francouzská slovíčka. A zatímco jsem vařil večeři v kachlových horských kamnech a rozsvěcoval jsem petrolejky, naslouchal jsem krásným slovíčkům, která trvale špatně vycházela z úst té dívky, kterou dali na brigádu z čokoládovny proto, že se ráda bavila, že ráda spávala pokaždé s jiným hochem, jak nám řekla, a vůbec, její zpověď se nelišila od toho, co jsem slyšel od podobných dívek z ulice, ale rozdíl byl v tom, že tahleta dívka to dělala ráda a zadarmo, jen z lásky, jen z té chvilkové radosti z toho, že ji někdo měl chvíli, možná i celou noc rád, a to jí stačilo k tomu, aby byla šťastná, zatímco tady musela pracovat a navíc se musela večer učit francouzská slovíčka, ne že by chtěla, ale proto, že se nudila a že na tak dlouhý večer nevěděla, jak by jej zabila, když nebylo s kým… a druhý měsíc začal pan profesor přednášet francouzskou literaturu dvacátého století, a teď se stala taková změna, že jsme se radovali oba dva… Marcela začala jevit zájem, pan profesor jí celý večery vykládal o surrealistech a o Robertu Desnosovi, a o Alfredu Jarrym, a o Ribemontu-Dessaignesovi, o krasavicích Paříže a krasavcích… a pak jednou přinesl originál, Veřejná Růže se to jmenovalo… a každý večer přečetl a přeložil jednu básničku, a při práci jsme ji rozebírali, obraz za obrazem, všechno bylo tak nejasné, avšak když to rozebírali, tak se dobírali obsahu a já jsem naslouchal, a i já jsem začal číst knížky, těžké básničky, které jsem nikdy neměl rád, četl jsem a rozuměl jsem jim tak, že často jsem podal výklad, a pan profesor řekl, vy vole, vy idiote, jak to tak víte? A mně bylo, jako bych byl kocourek a někdo mě škrábal pod krčkem, tak uznalé to bylo, když pan profesor někomu nadával, asi mne začínal mít rád, protože mi nadával zrovna tak jako Marcele, se kterou při práci už hovořil jen francouzsky… a já jsem jednou jel do fabriky s tím hudebním dřívím, a když jsem je předal, vzal jsem nazpátek výplatu, koupil jsem jídlo a vařivo, a taky jsem koupil lahvičku koňaku a kytici karafiátů, ale na rohu fabriky začal déšť a taktak jsem se schoval pod strom a pak jsem utekl do takového starého záchodu, abych se schoval před tím lijavcem, který bubnoval na destičky, kterými byla pokryta střecha toho záchodu, ale to nebyl záchod, tady musel být nějaký šilderhaus, domeček pro vojenskou hlídku, všiml jsem si, destičkami byly vykryty i díry v boku toho domečku, aby netáhlo… a jak jsem tady v tom domečku seděl, rozhlížel jsem se a zaťukal na ty destičky, kterými byly vykryty stříška a bok… a když přestalo pršet, vrátil jsem se do té továrny na hudební nástroje, dvakrát mne vyhodili, ale nakonec jsem se přece jen dostal k řediteli, kterého jsem odvedl dozadu fabriky, tam na rozbourané skladiště, a bylo to tak, jak jsem to viděl, deset vzácných destiček, starých několik desetiletí, kterými kdosi před lety si vykryl ten hlídací domeček proti průvanu… jak jste to poznal, že je to to hudební rezonanční dřevo? divil se ředitel… Obsluhoval jsem habešského císaře, řekl jsem, ale ředitel se smál a pleskal mne do zad a kuckal smíchem a říkal, to se vám povedlo… a já jsem se usmíval taky, protože už jsem se asi tak změnil, že nikdo už na mně nepoznal, že jsem opravdu obsluhoval habešského císaře…

Ale já jsem to myslel docela jináč, já už jsem si dělal sám ze sebe legraci, už jsem si stačil sám. Přítomnost lidí mi začala být na obtíž, cítil jsem, že nakonec musím mluvit jen sám se sebou, že to bude ten nejmilejší a nejpříjemnější společník, ten můj druhý já, ten můj pobádatel a ten můj vychovatel ve mně, s kterým jsem začínal s chutí větší a větší dávat se do řeči. Snad to bylo i tím, co všechno jsem slyšel od pana profesora, který se překonával v nadávání, žádný kočí nedovedl tak nadávat ani koním ani lidem tak, jako pan profesor francouzské literatury a estetiky… a přitom nám vykládal o všem, co zajímalo i jej, vykládal každý večer, ještě jsem otvíral dveře a on než usnul, než jsme usnuli, tak do poslední chvíle vykládal taky, co je estetika, a co je etika, a o filozofii a filozofech, vždycky o těch filozofech vykládal tak, Krista Pána nevyjímaje, že to je banda raubířů a syčáků a vrahounů a darebáků, že kdyby nebyli, bylo by lidstvu líp, ale lidstvo že je potomstvo zlé a blbé a zločinné, a tak snad ten profesor mne utvrdil v tom, že je třeba být sám, že večer jsou vidět hvězdy a v poledne že jen hluboké studny… a tak jsem se odhodlal, jednou jsem vstal a podal jsem všem ruku, poděkoval za všecko a odešel jsem nazpátek do Prahy, už jsem to tady přetáhl skoro o půl roku, avšak pan profesor a ta jeho dívka už spolu hovořili jen a jen francouzsky, a pořád si měli co říct, dokonce profesor hovořil i ze spaní, kudy chodil, se připravoval, jak nejvíc by vynadal zkrásnělé dívce, a aby ji víc a víc překvapil dalšími podrobnostmi, které si musel připravovat, protože jak jsem viděl, byl do ní zamilován v téhle pustině na život a na smrt, a protože jsem kdysi obsluhoval habešského císaře, poznal jsem, že ta dívka bude jeho osud, poněvadž ona jej jednou opustí, až bude vědět všechno to, co věděla a proti své vůli se naučila a co ji najednou posvětilo a čím se stala krásnou… jednou taky opakovala v docela jinačím významu, nebo v tom pravém to, co jí pan profesor jednou řekl, nějaký citát Aristotela, kterému vytýkali, že vykradl Platona… a Aristoteles řekl, že hříbátko, když vycucá kobylu, tak do ní kopne. A taky ano, když jsem si vyřídil poslední formality mého posledního zaměstnání, o kterém jsem myslel, že bude poslední, a ono asi poslední bude, protože jsem sebe znal, poněvadž jsem obsluhoval habešského císaře, tak jednou jdu podle nádraží a proti mně jde Marcela, zamyšlená, s vlasy staženými v copeček, a ten culík měla převázaný fialovou mašličkou, šla zadumaná, a já jsem se na ni díval, ale ona kráčela kolem mne nepřítomná, chodci se za ní otáčeli jako já, pod paží měla knížku, ta bývalá holka z čokoládovny Maršner Orion… stačil jsem přečíst pokroucenou hlavou, že název té knihy je Histoire du Surréalisme, kráčela, a já jsem se zasmál, s chutí jsem vykročil, viděl jsem tu vzpurnou a sprostou dívku, která mluvila s profesorem, jak byla zvyklá z těch jejích Košíř, a kterou ten dobrý profesor naučil všechno tak, jak se na vzdělanou dámu sluší… teď šla kolem mne, přešla jak univerzitní barbarka část knihovny a já jsem přesně věděl, že tahle dívka nebude šťastná, ale že její život bude smutně krásný, že život s ní bude pro muže trápením a naplněním současně…

Ta Marcela, ta dívka z čokoládovny firmy Orion-Maršner, ta se mi často zjevovala tak, jak jsem ji potkal, s tou knihou pod paží, myslíval jsem na tu knihu, co asi přeteklo z jejích stránek do té zadumané a vzpurné hlavy, a vůbec jsem viděl jen tu hlavu s krásnýma očima, které ještě před rokem nebyly krásné, ale to všechno ten profesor, ten udělal z té dívky krasavici s knížkou, viděl jsem, jak její prsty pietně, s úctou otevírají desky a jako hostii berou čistými prsty stránku za stránkou, viděl jsem, jak než vezmou tyhle ruce knihu, tak se jdou napřed umýt, protože tak, jak nesla tu knihu, tak už ten způsob, jak ji nesla, bil do očí zdvořilou a uctivou sakrál­ností, tak jak tenkrát kráčela v zadumání, podobala se hudebnímu rezonančnímu smrku, celý její půvab byl uvnitř a zevnitřku ladičkou očí, zazníval do očí, které měly schopnost vidět ji takovou, jakou se znenadání stala, v jakou se proměnila, jako by hrdlem láhve protekla na druhou stranu, na odvrácenou stranu té druhé vlastnosti věcí, které jsou krásné. A já jsem každou tu vzpomínku na tu pohybující se bystu čokoládové dívky, já jsem ji obkládal, a kdybych mohl, ve skutečnosti bych ji obložil celou okvětními lístky pivoněk a květinami, hlavu obloženou větvičkami smrčin a borovic, s větvemi jmelí, já, který jsem z žen vždycky viděl jen a jen tu část od pasu dolů, ty nohy a břicho, já jsem touto dívkou posunul svoje oči a svoji touhu směrem nahoru, vzhůru do krásné šíje a krásných rukou otevírajících knihu, do očí, ze kterých stříká to krásné, co získala tou svojí proměnou, která docela upřímně se rozlévala po celém dívčím obličeji, v každé vrásce, pokrčení očí, v lehkém úsměvu a zdůrazněném pohybu nosu zleva doprava půvabným ukazováčkem, všechny ty detaily polidštěné tváře francouzskými slovíčky a francouzskými větami, a pak hovorem, a nakonec vnikáním do složitých, ale krásných textů krásných mladých mužů, básníků, kteří objevovali lidské zázračno, to všechno bylo pro mne tím skutečným, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem… čokoládovou dívkou od firmy Orion-Maršner, jejíž hlavičku jsem rámoval všemi mariánskými květinami, které jsem pro ni vymyslel, abych ji ozdobil… Celou cestu vlakem jsem myslil na tuhle dívkou, usmíval jsem se, stával jsem se jí, na všechna nádraží, na všechny pohybující se stěny vagonů jedoucích nebo stojících na vedlejších kolejích jsem vylepoval její plakát, dokonce jsem sám sebe chytil za ruku, bral jsem sebe za ruce a úžeji jsem se k sobě vinul, jako bych držel její ruce, rozhlížel jsem se po tvářích cestujících, nikdo nemohl poznat, co já odvážím s sebou a v sobě, nikdo z mého obličeje nepoznal, co s sebou vezu, a když jsem vystoupil v poslední stanici, a pak ještě jel autobusem krásnou krajinou, které se tolik podobala ta, ve které jsem kácel rezonanční smrky, když napřed jsem je obložil vysoko vyrovnanými větvemi jako peřinami, myslil jsem ještě víc a domýšlel jsem portrét dívky Orion-Maršner, viděl jsem ji, jak na ni její známí pokřikují, jak se chovají nebo snaží chovat tak, jak se k ní chovali, než šla na brigádu, jak ji lákají, aby tak jako kdysi s nimi hovořila jen břichem a nohama, jen vším tím spodkem, který dělí jemná guma v jejích kalhotkách, a nikdo nechápe, že ona dala přednost tělu směrem vzhůru od té dělicí gumičky… A tak jsem vystoupil z autobusu v Srní, vyptal jsem se na správu silnic a hlásil jsem se, že já jsem ten, který bude dělat celý rok cestáře někde daleko a skoro v horách, na úseku, kde nikdo nechce být… A odpoledne jsem vyfasoval koníka a vůz, doporučili mi, abych si koupil kozu, a darovali mi vlčáka, a tak jsem vyjel s koníkem, na vozíku jsem měl svoje zavazadla, vzadu u vozu na provaze kozu a vlčák se se mnou spřátelil, koupil jsem mu salám, a jel jsem cestou neustále pozvolna vzhůru, otevíraly se v krajině mohutnější smrky a vysoké borovice, střídané mlázím a porostem v rozpadajících se plotech oplocenek, laťové ploty rozpadající se jako perník, brlinky zvolna tlející a měnící se v humus, ze kterého vyrůstaly maliny a dravé chaluhy ostružin, já jsem kráčel podle kývající hlavy koníka, byl to takový koníček, jakého mají v dolech, myslel jsem, že ten koníček musel být někde pod zemí, protože měl takové krásné oči, jako jsem vídával u topičů a lidí pracujících i ve dne pod světlem žárovek nebo kahanů, oči, které vyfáraly, nebo jen tak vyběhly od ústředního topení, aby se podívaly vzhůru, jaké je krásné nebe, protože pro tyhle oči bylo každé nebe krásné. A jak jsem vjížděl do opuštěnější krajiny, míjel jsem lesní domky německých dělníků, kteří odešli, pokaždé jsem zastavil a stál jsem na prahu do výše prsou v kopřivách a zdivočelých malinách, přes ně jsem se díval do už trávou zarůstajících kuchyní a světniček, skoro v každém tom stavení byly žárovky, šel jsem po drátech až k potoku, kde byly zbytky maličké elektrárničky s pohonem miniaturní turbíny, elektrárničky zhotovené dělnickýma rukama, které tady kácely lesy, lesními dělníky, kteří tady žili a museli odejít… že museli odejít a byli odsunuti jako ti bohatí, ti, kteří vedli politiku, které jsem tak dobře poznal, kteří byli zpupní a neurvalí a chvástaví a suroví a plní pyšnosti, která je nakonec srazila, tohle jsem chápal, ale nechápal jsem, proč musely odejít ty dělnické ručičky, za které tady nepracuje teď nikdo, že bylo škoda těchhle lidí, kteří neměli nic víc, než dřinu v lesích a políčka na stráních, dělníky, kteří neměli čas na to, aby byli zpupní a pyšní, kteří jistě byli pokorní, protože to je naučil takový život, do kterého jsem nahlédnul a kterému jedu vstříc. A tak jsem dostal nápad, otevřel jsem kufr a vytáhl jsem skříňku s tou zlatou hvězdou a přes prsa manšestrového kabátu jsem se přepásal světlemodrou šerpou a znovu jsem vyjel, hvězda se mi blyštěla na boku a já jsem kráčel v rytmu kývající se šíje koníčka, který se každou chvíli natočil, a podíval se na tu moji šerpu a zařehtal a koza zamečela a vlčák na mne radostně štěkal, skoro dorážel na tu moji šerpu, a tak jsem zase zastavil, odvázal jsem kozu a šel jsem se podívat na další stavení, byla to nějaká hospoda, bývalý hostinec v lese s ohromným sálem, který kupodivu byl suchý a s malými okénky, všechno tady bylo tak, jak asi to bylo, i půllitry zaprášené na rechnách a sud na fošnách s pípou a palicí na narážení… a když jsem vycházel, cítil jsem nějaké oči a byla to kočka, která tady zůstala, zavolal jsem na ni, za­mňoukala, vrátil jsem se pro salám, a v podřepu jsem lákal tu kočku, chtěla, abych ji pohladil, ale opuštěnost a nezvyklost na lidskou vůni ji vždycky odstřelila, položil jsem salám a ona jej lačně jedla, vztáhnul jsem ruku, ale kočka odskočila a ježila se a syčela… Vyšel jsem do světla, koza se napila z potoka, vzal jsem kbelík, nabral vody a podal koníčkovi, a když se napil, vyjeli jsme a v zatáčce, když jsem se podíval nazpátek, abych viděl, jak krajina vypadá zezadu, jako jsem nechával přejít krásné ženské a ještě jsem se za nimi otočil, viděl jsem, jak kočka z té hospody jde za námi a shledal jsem to dobrým znamením, zapráskal jsem bičem a zahalekal jsem, taková nějaká radost se mi uvolnila v prsou a zničehonic jsem si zazpíval, zpíval jsem nesměle, protože jsem nezpíval celý svůj život, celý život mi nepřišlo, celá ta desetiletí mi nepřišlo na mysl, že bych chtěl zpívat… a teď jsem zpíval, vymýšlel jsem si slova i věty, kterými jsem doplňoval díry v textu těch písní… vlčák začal výt, posadil se a dlouze vyl, dal jsem mu kousek salámu a on se mi otřel o nohy, ale já jsem zpíval dál, jako bych tím zpěvem, ne písní, to už jsem jen vyrážel skřeky, o kterých jsem se domníval, že jsou písní, nebylo to nic jiného, než jako ten pes vyl, avšak já jsem cítil, že tím zpíváním vysypávám ze sebe škatulky a zásuvky plné propadlých směnek a zbytečných dopisů a pohlednic, že ústy se mi odvávají útržky starých napolo roztrhaných, jeden druhým přelepených plakátů, které ve stržení tvoří nesmyslné texty, mísící oznámení fotbalových zápasů s oznámením koncertů, plakáty výstav se propojují s dechovkami, všechno to usedlé v člověku tak, jako dým a kouř v kuřákových plicích. A tak jsem zpíval a bylo mi, jako bych odplivával a odchrchlával ze zaneseného hrtanu a hltanu, bylo mi jako pivním trubkám, které hostinský vypařuje a čistí proudem vody, měl jsem pocit pokoje, z jehož stěn jsou strhávány tapety, několikrát na sebe přilepované celé vrstvy, ve kterých žila rodina celé dvě generace… A tak jsem projížděl krajinou, nikdo mne už nemohl slyšet, kam jsem se podíval, všude byla jen příroda, z kopců jsem viděl jen a jen lesy, a co zbylo z člověka a jeho práce, to zvolna a soustavně po­hlco­val zase les, z políček zůstalo jen kamení, do stavení vcházela tráva a křoviska, a větve černých bezů nadzvedávaly cementové podlahy a desky a odvalovaly je a nad nimi rozpřáhaly svoje listy a další větvoví, černé bezy pracují s větší silou než hevery, než hydraulické zvedáky a lisy. A tak jsem dojel podle hromádek štěrku a štětu k velikému stavení. Obešel jsem to stavení a viděl jsem, že tady, při téhle cestě, mi bude dobře, řekli mi sice, že budu štěrkovat silnici a udržovat ji, avšak zatím nikdo po téhle silnici nejezdí, a ani nebude jezdit, protože silnice se udržuje jen proto, kdyby se něco stalo, a když je v létě potřeba svážet dříví. A pak jsem uslyšel takový lidský nářek, hudbu houslí, a zase takový zpěvavý pláč a vydal jsem se po cestě za tím hlasem, a ani jsem si nevšiml, že koník, kterého jsem odpojil a postraňky mu dal na chomout, že ten koník a koza a vlčák šli za mnou, a já jsem došel ke skupině tří lidí. Byli to cikáni, to byli ti, které jsem měl vystřídat, a viděl jsem, a co jsem viděl, to bylo zázračné, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem… stará cikánka seděla u ohýnku v podřepu jako všichni nomádi, klacíkem míchala v kastrolu ouškama opřenýma o dva kameny, jednou rukou míchala a druhou se loktem opírala o koleno a v dlani držela čelo, a na hřbet ruky jí padal provázek spletených černých vlasů… a starý cikán seděl na cestě s roztaženýma nohama a mocnými údery kladiva zatloukal do cesty vyrovnaný štět, a nad ním byl nakloněn mladý muž v černých kalhotách těsných v bocích a do zvonu nohavicích, a ten hrál na housle nějakou vášnivou dumku, takovou cikánskou píseň, která zvyšovala asi nějakou situaci starce, že jajkal a kvičel dlouhým tesklivým pláčem a vytrhl si pod dojmem té hudby přehoušli vlasů a hodil je do ohně, a zase tloukl kamení, zatímco asi jeho syn nebo synovec hrál na housle, a stařena vařila nějaké jídlo. A já jsem před sebou viděl, co mne tady čeká, že já tady budu sám, nikdo mi nebude vařit, ani hrát na housle, jen tady budu s koníkem a kozou a psem a kočkou, která pořád šla v uctivé vzdálenosti za námi… A pak jsem zakašlal, stařenka se obrátila a dívala se do mne jako do slunce… a stařec přestal pracovat a mladý muž odložil housle a uklonil se mi… a já jsem řekl, že já tady začínám brigádu… ale stařec a stařena vstali a klaněli se mi, podávali mi ruce a řekli, že už mají všechno připraveno, a já jsem teprve teď uviděl, že mají v houští rakošánek, ten lehký cikánský vozík s vysokými koly vzadu, a řekli mi, že jsem první člověk v tomhle měsíci, kterého viděli… a optal jsem se, vážně?, ale nevěřil jsem tomu… a mladý muž vzal z rakošánku futrál, otevřel jej, a jako dítě do kolébky, tak pečlivě uložil housle a ještě pečlivěji na ně položil sametovou dečku s vyšitými iniciálkami zdobenými notami a vyšitými písmeny s nějakou písní… podíval se na ty housle, pohladil dečku a zavřel futrál, a pak vyskočil na ten rakošánek, vzal opratě a starý cestář se posadil taky a vedle sebe vzali stařenu a vyjeli z rozbité a spravované cesty, a zastavili před stavením, odkud vynášeli ještě deky a peřinu, několik hrnců a kotlík, a já jsem je lákal, aby zůstali ještě přes noc, ale oni pospíchali, už se nemohli dočkat, jak říkali, aby zase uviděli aspoň člověka, aby viděli lidi… povídám, a jak to tady bylo v zimě? Ajajajaj, zajajkal starý cikán, zle, snědli jsme kozu, pak psa a kočku, a zvedl ruku a dal tři prsty k přísaze a řekl, tři měsíce tady nebyl člověk… a zasypal nás, panje, sníh… stařenka plakala a opakovala… a zasypal nás sníh… a dali se do pláče a mladík vytáhl housle a hrál tesklivou píseň a starý cikán trhl opratěmi, a i ten koník se opřel do popruhu a mladý cikán hrál ve stoje a rozkročen mocnými pohyby a s unylou tváří cikánskou romanci, a babička cikánská a cikánský stařec tichounce plakali, jajkali, kývali na mne obličeji plnými utrpení a vrásek, kývali na mne, a pohybem ruky mi dávali najevo, že mne litují, dokonce že mne zatracují, oběma rukama mne odhazovali ne od sebe, ale od života, jako by těma rukama mne zahrabávali, pochovávali… A na kopci se stařec vztyčil a zase si vytrhl chomáč vlasů, a rakošánek sjížděl za kopec a jen ruka vyhodila ten chomáč vlasů, na důkaz asi velikého zoufalství a lítosti nade mnou… vstoupil jsem do veliké jizby opuštěného hostince, abych se rozhlídnul, kde budu bydlet, a tak jsem se procházel stavením, obešel jsem chlévy, dřevník, seník, a ani jsem si nevšiml, že jak jsem šel, tak za mnou kráčel koník, koza, pes, a nakonec i kočka… Když jsem šel k pumpě pro vodu, abych se umyl, kráčel za mnou vážně koník, koza, vlčák a kočka… otočil jsem se a díval jsem se na ně a oni se dívali na mne a já jsem viděl, že mají strach, abych je tady nenechal, usmál jsem se a jednoho po druhém jsem pohladil po hlavě, kočka taky chtěla, ale síla plachosti ji doslova odstřelila…

Cestu, kterou jsem udržoval a kterou jsem vyplňoval štěrkem, který jsem si sám musel roztlouct, ta cesta, která se podobala mému životu, za mnou zarůstala bejlím a trávou zrovna tak, jako byla zarostlá trávou dopředu. Jen ten úsek, na kterém jsem zrovna pracoval, tak ten jevil stopy mých rukou. Průtrže mračen a vytrvalý déšť často sesul půdu a s pískem a drobným kamením zaplavil tu práci, kterou jsem na cestě udělal, ale já jsem se nezlobil, já jsem nenadával, ani jsem neklnul osudu, ale trpělivě jsem se pustil do práce, a celé letní dny jsem zase kolečkem a lopatou odvážel ten písek a suť, ne abych zvelebil cestu, ale abych zase projel s vozíkem a koníčkem. Jednou se po dešti utrhla celá výspa a práce trvala skoro celý týden, než jsem se mohl dostat na to pracoviště, kde jsem skončil před týdnem, ale já jsem s tím větším soustředěním se dával už ráno do práce, ten vytčený cíl, dostat se na druhou stranu silničky, snižoval únavu. A když za týden jsem projel i s vozem, byl jsem pyšný a díval jsem se na svoji práci, kterou jako bych ani neudělal, jen se vrátil v předešlý stav silnice, nikdo by mi to nevěřil, nikdo by mne nepochválil, nikdo by mi neschválil těch šedesát hodin práce, jen pes a koza a koník a kočka, ti ale nemohli o tom vydat svědectví. Ale já už nechtěl býti viděn v lidských očích a dostat pochvalu, to všechno ode mne odešlo. Tak jsem skoro celý měsíc nedělal nic jiného, než jsem dřel od slunka do slunka, abych udržel cestu v takovém stavu, v jakém byla, když jsem její údržbu převzal. Ostatně čím dál tím víc jsem shledával údržbu téhle cesty s údržbou svého života, který se mi jevil zpátky, jako by se stal někomu jinému, jako by celý můj život až sem byl román, kniha, kterou napsal někdo jiný, avšak k té knize života jsem měl jediný já klíč, jediný svědek mého života jsem byl já sám, i když taky ta moje cesta neustále na začátku i na konci zarůstala bejlím. Avšak tak jako krumpáčem a lopatou, tak jsem vzpomínkou udržoval sjízdnou cestu svého života do minulosti, abych se mohl dostat myšlením nazpátek tam, kde jsem si chtěl zavzpomínat. Když jsem skončil práci na silnici, tak jsem naklepal kosu a sekal na stráních trávu a sušil seno a pak otavu, za pěkného počasí jsem odpoledne svážel to seno do seníku a připravoval jsem se na zimu, o které mi řekli, že tady trvá skoro šest měsíců… Jednou týdně jsem zapřáhl koníka a vyjel jsem na nákup, vracel jsem se cestou a z upravené silnice jsem jel zvolna vozovkou, kterou nikdo nejel, otáčel jsem se a viděl jsem stopy kol vozíku a po dešti stopy podkov koníka, abych, když jsem minul dvě opuštěné vesnice, se dostal na pořádnou silnici, na jejíž tváři jsem viděl vrásky nákladních aut a v prachu u pankejtu otisky pneumatik bicyklů a motocyklů, dopravních prostředků dělníků lesní správy a vojáků, kteří se tudy vraceli nebo vyjížděli do práce a na hlídku. Když jsem nakoupil v krámě konzervy a salám a veliký pecen chleba, stavil jsem se v hostinci a hostinský a občané si ke mně přisedali a vyptávali se mne, jak se mi v těch horách, v té opuštěnosti, líbí? A já jsem byl nadšený, a vykládal jsem o tom, co nikdy nikdo v životě neviděl, ale co tady bylo, vykládal jsem, jako bych tady jen tak projel autem nebo se ubytoval na dva tři dny, hovořil jsem tak jako výletník, jako člověk nadšený přírodou, jako měšťák, který vždycky, když přijde na venkov, tak blábolí romantické nesmysly o tom, jaké jsou krásné lesy, jak krásné jsou vrcholy hor v mlhách a jak by se nejraději tady ubytoval navždycky, tak krásně je tady… Hovořil jsem v tom hostinci zmateně o tom, že krása má ale druhou stránku, ten krásný pecen krajiny že je ve vztahu, v tom, jak člověk dovede milovat všechno to, co je nepříjemné, opuštěné, milovat krajinu s těmi hodinami a dny a týdny, kdy prší, kdy se brzy stmívá, kdy člověk pak sedí u kamen a myslí, že je deset večer, ale ono je teprve půl sedmé, milovat to, co člověk začne sám se sebou hovořit, že oslovuje koníka a psa a kočku a kozu, že ale nejraději sám se sebou začne hovořit, nejdřív potichu, jen takový biograf si hrát, vzpomínkou nechat míjet obrazy z minula, ale pak tak jako já začít sám sebe oslovovat, radit si, vyptávat se, sám sobě si dávat otázky, vyslýchat se a chtít se sám na sobě dozvědět to nejtajnější, podávat na sebe jako prokurátor obžalobu, a hájit se, a tak střídavě se dostávat hovorem se sebou ke smyslu života, ne k tomu, co bylo a stalo se dávno, ale dopředu, co to je za cestu, kterou jsem urazil, a kterou ještě musím urazit, a zda je ještě čas dostat se myšlením k takovému klidu, který zabezpečí člověka před touhou utéci od samoty, utéci od nejpodstatnějších otázek, na které má člověk mít sílu a odvahu vyptávat se… A tak já, cestář, sedící každou sobotu do večera v hostinci, čím déle jsem v ní seděl, tím více jsem se vydával lidem, tím víc jsem myslel na koníka stojícího před hostincem, na sršící samotu v tom mém novém domově, viděl jsem, jak všichni lidé mi zatemňují to, co jsem chtěl vědět a vidět, že všichni se jen tak baví, jako jsem se bavíval já, všichni jak odkládají to, na co se jednou musí vyptávat, když budou mít to štěstí, že před smrtí na to budou mít čas… vlastně já jsem v tom hostinci vždycky jistil, že podstata života je ve vyptávání se na smrt, jak já se budu chovat, až přijde ten můj čas, že vlastně smrt, ne, to vyptávání se sebe sama, je hovor pod zorným úhlem nekonečna a věčnosti, že už řešení té smrti je počátek myšlení v krásném a o krásném, protože vychutnávat si nesmyslnost té své cesty, která stejně končí předčasným odchodem, ten požitek a zážitek svého zmaru, to naplňuje člověka hořkostí, a tedy krásou. A tak už jsem v tom hostinci byl všem pro smích, tedy jsem se vyptával každého hosta, kde by chtěl být pochován?, a všichni se nejdřív lekali, ale pak se tomu smáli, až slzeli, a ptali se nazpátek mne, kde bych chtěl být pochován já, když budu mít to štěstí a najdou mne včas, protože předposledního cestáře našli až na jaře a už byl celý sežrán od rejsků a myší a lišek, že pochovali jen svazeček kostí, tak jako se prodává špargl nebo hovězí paráda do polívky z kostí? A já jsem s chutí vykládal o svém hrobě, když umřu tady, a když ze mne pochovají třeba jen jednu neohryzanou kost, lebku, že chci být pochován na tom hřbitově na vršíčku, že chci být pochován tak, jako na hřbetu toho hřbitova, že si přeju, aby moje rakev na té dělicí čáře se za čas rozlomila, aby to, co ze mne zbylo, aby deštěm stékalo na dvě světové strany, aby voda část ze mne plavila do potůčků do Čech, a druhá část tam na druhou stranu přes ostnaté dráty hranic potůčky do Dunaje, že tedy si přeji být světoobčanem i po smrti, abych Vltavou se dostal Labem do Severního moře, a druhou částí Dunajem do Černého moře a oběma moři se dostal do Atlantického oceánu… a hosté v hostinci tichli, dívali se na mne, a já jsem se vždycky zvedl, to byly otázky, na které se těšila celá vesnice, když jsem přijel, tak vždycky nakonec mi kladli tuhle otázku, kterou jsem zodpovídal skoro pokaždé tak, jen se mne ptali, a co kdybyste umřel v Praze? A v Brně? A co kdybyste umřel v Pelhřimově, a co kdyby vás sežrali vlci? A já jsem vždycky vymyslel všechno přesně tak, jak by to bylo, tak jak to učil profesor literatury, že člověk je nezničitelný jak duševně, tak fyzicky, jenom se proměňuje, metamorfizuje, jednou s Marcelou rozebírali báseň, jmenoval se ten básník Sandburg, o tom, z čeho je člověk, že má v sobě fosforu, že by z něj bylo deset krabiček sirek, že má v sobě železa, že by se z toho ukoval hřeb, na kterém by se mohl člověk oběsit, že má v sobě vody, že by z té vody se mohlo uvařit deset litrů dršťkové polívky… a to jsem říkal vesničanům, a oni se báli, báli se i mne, a šklebili se nad tím vším, co je čeká… proto raději si nechávali vyprávět, co s nimi bude, až umřou tady. To jednou jsme vyšli v noci na ten hřbitov na kopci, a já jsem jim ukázal ta prázdná místa, kde když budou pochovaní, tak se dostanou jednou půlkou do Severního a druhou půlkou do Černého moře, hlavně jen, aby rakev byla do hrobu položena napříč, jakoby na hřebenu střechy… A pak jsem se vracel s nákupem domů, přemýšlel jsem cestou, celou cestu jsem se bavil, vyprávěl jsem znovu, co jsem za ten den všechno řekl a udělal, a ptal jsem se, zda jsem to řekl nebo udělal správně, a já jsem za správné uznával jen to, čím jsem se bavil, ne bavil jako děti nebo pijáci, ale tak, jak mne to učil pan profesor francouzské literatury, bavení jako metafyzická potřeba, že když člověka něco baví, tak to je ono, vy idioti, vy potomstvo zlé, blbé a zločinné, říkal a tak nám nadával, aby nás dostal tam, kam chtěl, aby zábavou nám byla poezie, věci a události krásné, a krása že má vždycky dopad a dosah směřující k transcendentnu, to jest v nekonečnu a věčnosti. Taky jsem si v tom mém obydlí, v šenku, který byl současně i tanečním sálem, když jsem už nemohl jinak a zatoužil jsem, aby někdo byl se mnou, aby nějaký člověk přišel, tak jsem ještě před zimou skoupil ve vesnici veliká stará zrcadla, několik jsem jich dostal zadarmo, rádi se jich zbavili, říkali, že když se do nich dívají, že se v nich zjevují Němci, vystlal jsem je dekami a novinami… a odvezl jsem si je domů, celý den jsem zatloukal do zdi kolíčky, a do těch kolíčků jsem přišrouboval zrcadla, zavěsil jsem zrcadly celou stěnu… a pak už jsem nebyl sám, když jsem se vracel domů, těšil jsem se, až sám sobě půjdu vstříc, v zrcadle se sám sobě ukloním a popřeji si dobrý večer, a do té doby, než půjdu spát, tak nebudu sám, budeme tady dva, co na tom, že budeme dělat stejné pohyby, ale vyptávat se mohu sebe sama ve větší skutečnosti… i když odcházím, obrací se zády i ten v tom zrcadle, ten můj dvojník, každý jinam, a přece odcházím a vzdaluju se z pokoje jen já… tenhle pohled jsem nedovedl domyslet, proč když odcházím, nevidím sám sebe, proč až teprve když otočím hlavu, tak vidím zase svůj obličej, ale ne moje záda, to bych musel mít ještě jedno zrcadlo. A tak jsem začínal mít hmatový prožitek věcí, které byly neviditelné, ale byly, neuvěřitelné se stávalo skutkem, kdykoliv jsem se vracel ze sobotního nákupu a s výplatou, zastavil jsem se pod hřbitovem na kopečku, sestoupil jsem k potůčku, do kterého ze stráně tekly curůčky studánek a potůčky ještě menší, tady v tomhle kraji ronila i skála neustále vodu, a já jsem se pokaždé umýval, umýval jsem si tvář, voda byla studená a čirá a já jsem viděl, jak shora z toho hřbitova, jen až do toho potůčku pořád stékají šťávy těch pochovaných, jistě už dorazily až sem, destilovány a pasírovány krásnou zemí, která z mrtvol dovede dělat hřeby, na kterých bych se oběsil, a čirou vodou, ve které si umývám tvář, tak jako za moc let, někde někdo si bude umývat tvář mojí metamorfózou, někdo si škrtne sirkou z fosforu mého těla… a vždycky jsem se neubránil a napil jsem se vody z toho pramene pod hřbitovem, a nejdříve jsem vodu ochutnal, jako znalec vína, a tak jako Doktora Badstube a Bernkasteler Rieslingu znalec najde vůni lokomotiv jezdících ve stovkách denně podle vinic anebo ohýnek, který si dělají vinaři každý den, aby si ohřáli svačinu a oběd, takže ten dým lze rozpoznat z doušku ryzlinku, tak já jsem chutnal nebožtíky pochované na krchově dávno tam nahoře, chutnal jsem je asi tak, jako jsem dostal zrcadla jen proto, že si uchovala otisky do nich se dívajících Němců, kteří před léty odešli, ale jejich vůně je ještě v tom zrcadle, do kterého já se každý den dlouho dívám, ve kterém se procházím, a tak jako ve vodě nebožtíků, procházím se a brnkám přes portréty sotva viditelné, ale pro člověka, pro kterého neuvěřitelné se stalo skutkem, i já jsem packal o dívčí portréty v dirndlech, o nábytek v pozadí a výjevy německých rodin… A ti mí venkované, kteří mi darovali ta zrcadla, a já jim za to dal nahlédnout do zrcadla, které je na hřbitově čeká, těsně před Dušičkami mi zastřelili toho vlčáka, já jsem jej naučil, vlastně on se to naučil sám, vzal mi jednou tašku do tlamy, že půjde jako nakoupit se mnou, ale já jsem viděl, že se rozběhl cestou k vesnici sám… a tak jsem mu na zkoušku napsal na papírek, co potřebuju, a on běžel… a za dvě hodiny přiběhl a položil tašku s nákupem… a tak jsem, místo abych jezdil s koníkem, skoro obden posílal vlčáka s taškou, aby přinesl nákup… a tak jednou, když zase na mne čekali marně ti vesničani a viděli mého psa, jak nese nákup místo mne, zastřelili mi toho psa, aby mne dostali do hospody… já jsem plakal, týden jsem oplakával vlčáka, a pak jsem přeci jen ustrojil koníka, to napadl už první sníh, a vydal jsem se pro výplatu a veliký nákup na zimu, a všechno jsem vesničanům odpustil, protože se jim po mně stýskalo, už si ze mne nedělali legraci, a když, tak jinou, tu vyšší, nemohli beze mne v hostinci žít, neměli se na co těšit, jak mi to řekli, nepřáli si ani, abych umřel, chtěli, abych jednou týdně za nimi přijel, protože do kostela je daleko a já dovedu hovořit líp než farář… Ten můj vlčák ještě doběhl, prostřelili mu plíce, doběhl i s nákupem, ještě jsem jej pohladil, ještě jsem mu přinesl kostku cukru jako uznání a odměnu, ale tu kostku už nevzal, položil mi hlavu do klína, a tak zvolna umíral, za mnou se nakláněl nad námi koník, čichal k psovi, přišla i koza, a kočka, která se psem spávala, ale ode mne se nikdy nenechala pohladit, a když, tak na dálku, ona mě měla asi nejraději, ale já jsem k ní hovořil a ona ležela na zádech a svíjela se a kroutila se a vysílala na mne drápky a pohledy, jako bych ji hladil pod krkem nebo v kožíšku, ale když jsem po ní vztáhnul ruku, pokaždé ji ta divoká síla plachosti odstřelila z dosahu mých prstů… a ta kočka přišla a schoulila se, jak byla zvyklá, do kožichu vlčáka, pak jsem jí nastavil dlaň, ale ona se dívala do hasnoucích očí vlčáka, a já jsem ji hladil a ona se podívala na mne, a tak bylo pro ni hrozné to, že jsem ji hladil, že to už překonala při smrti svého kamaráda, že raději zavřela oči a vsunula hlavu do psího kožichu, aby neviděla to, z čeho měla hrůzu, ale po čem toužila.

Jednoho pozdního odpoledne, když jsem kráčel v zadumání pro vodu ke studni, tak jak jsem stoupal, nejdříve jsem cítil a pak jsem i viděl, jak na pokraji lesa, opřen rukou o strom, stojí Zdeněk, ten slavný bývalý číšník, ten můj kolega z hotelu Tichota, který se na mne teď upřeně dívá… A já, který jsem obsluhoval habešského císaře, jsem věděl, že se na mne přijel schválně jen tak podívat, že se mnou ne nechce, ale nepotřebuje mluvit, že mne chce pouze vidět, jak jsem se zapojil do tohoto opuštěného života, protože Zdeněk je teď velikým pánem v politickém životě, je obklopen spoustou lidí, avšak to jsem věděl, že je zrovna asi tak sám, jako jsem já… A pumpoval jsem vodu, zvířátka se dívala na moji práci, a já jsem dál cítil, jak všechny moje pohyby sleduje Zdeněk, tak jsem si dával záležet na tom, abych pumpoval, jako bych nebyl viděn, avšak dobře jsem věděl, že Zdeněk ví, že já o něm v tom lese vím. A pak jsem se pomalu sehnul, držel jsem se uch putýnek, dával jsem čas, aby Zdeněk se jen tak pohnul, protože já slyším na několik set metrů každý pohyb, každý zvuk, ptal jsem se tak Zdeňka, jestli mi chce něco říct, ale on mi nic říct nepotřeboval, stačilo mu, vzpomínka měla jediná možnost kdykoliv vyhmatat tak jako zkušená ruka tepnu pod kůží a zjistit, kudy tekl a teče a tedy bude v blízké budoucnosti téct život… a já jsem se té chvíle polekal, že kdybych umřel, tak všechno to neuvěřitelné, které se stalo skutkem, že všechno odejde, že lepší člověk je ten, jak říkal pan profesor estetiky a francouzské literatury, ten, který se líp vyjadřuje… a já jsem pocítil touhu všechno, jak to bylo, napsat, aby i ostatní lidé si to mohli ne přečíst, ale tím, co říkám, si před sebou namalovat všechny ty obrazy, které se navlíkaly jak korálky, jak růženec na dlouhou nit mého života, který neuvěřitelně jsem zastihl tady, dívajícího se očima a žasnoucího nad padajícím sněhem, kterého napadlo chalupě po pás… A tak každý večer, když jsem seděl před zrcadlem a za mnou seděla na výčepu kočka a hlavičkou ducala do mého obrazu v zrcadle, jako bych to byl já, a já jsem se díval na svoje ruce, a venku hučela jako povodeň ta sněhová vánice, tak čím déle jsem se díval na svoje ruce, dokonce jsem je zvednul, jako bych se sám sobě vzdával, a díval jsem se do zrcadla na ty moje ruce a pohybující se prsty, viděl jsem před sebou zimu, ten sníh, viděl jsem, že budu odhrabávat sníh, odhazovat a hledat cestu, a dál každý den, dál hledat cestu k vesnici, možná, že i oni budou hledat cestu ke mně… a řekl jsem si, že ve dne budu hledat cestu k vesnici a večer budu psát, hledat cestu nazpátek a pak po ní jít a odhrabávat sníh, který zasypal moji minulost… a tak se pokusit, abych se i písmem a psaním vyptával sám na sebe.

Na Štědrý den zase padal sníh a zavál cestu, kterou jsem pracně skoro každý měsíc hledal a obnovil. Taková zídka to byla ze sněhu, takový příkop až po prsa, dostal jsem se až do poloviny vzdálenosti od hostince a obchodu, kde jsem byl naposledy o Dušičkách. Poprašek se večer třpytil jako flitr na visacích kalendářích a já jsem ustrojil stromeček a upekl cukroví. Rozsvítil jsem stromeček a z chlíva vyvedl koníka a kozu. Kočka seděla u kamen na cínovém pultu. Vytáhl jsem zase frak, oblékal jsem se, ale nešlo mi to, knoflíčky mi padaly z tvrdých prstů a ruce jsem měl od práce tak toporné, že jsem si nedovedl pořádně uvázat bílého motýlka, z kufru jsem vytáhl a vyleštil i pemsky, ty střevíce, které jsem si koupil, když jsem byl číšníkem v hotelu Tichota. A když jsem si natáhl modrou šerpu a připnul k boku hvězdu, ta hvězda zářila víc než stromeček a koník i koza se na mne dívali a lekali se, že jsem je musel chlácholit. Pak jsem si připravil večeři, konzervu guláše s bramborami. Koze jsem dal výslužku, že do pití jsem jí nakrájel jablka. Zrovna tak i koník, který jako každou neděli obědval se mnou, stál u dlouhého dubového stolu a z misky vybíral a chroupal jablka. Ten koník měl pořád utkvělou představu, že jej tady nechám a že mu odjedu. Kam jsem šel, tam šel za mnou, a koza, která byla zvyklá na koníka, šla za ním, a kočka, která byla závislá na kozím mléku, kam se hnulo kozí vemeno, tam kráčela i kočka. Tak jsme chodili do práce z práce. Když jsem na podzim chodil sekat otavy, tak všichni chodili za mnou, dokonce když jsem šel na záchod, hnula se zvířata za mnou a hlídala mne, abych neutekl… To akorát první týden, když se mi zjevila ta dívka z čokoládovny Orion, tak jsem tak po ní zatoužil, tak jsem ji chtěl vidět, zdali ještě chodí s knihami pod paží do té fabriky na čokoládu, tak jsem dostal stesk po ní, sbalil jsem to nejnutnější, a ještě před rozbřeskem jsem se vydal do vesnice a tam jsem čekal na autobus, ale když autobus dojel, a už jsem dával nohu na první schůdek, viděl jsem, jak od té mé cesty vyběhl koník a za ním pes a pak se pajdala koza… a rovnou ke mně, a tak se na mne dívala ta zvířata, a tak mne tiše prosila, abych je tady nenechával, a když mne obstoupila, tak se ještě objevila ta divoká kočka a vyskočila na lavici, kam se dávají konve s mlíkem, nechal jsem odejet autobus a vrátil jsem se se zvířaty, která od té doby ze mne nespustila oči, ale snažila se mě nějak rozveselit, kočka poskakovala jako nějaké koťátko, koza se snažila se mnou beranit a žertem se mnou poskakovala na dvou a chtěla mne ducnout do hlavy, jen koník neuměl nic, ale každou chvíli mne vzal jemnýma pyskama za ruku a díval se na mne, ale z očí mu šlehala hrůza… Po večeři, jako ostatně každý den, koník se stočil u kamen a sladce vzdychal, koza si lehla vedle něj, a já jsem pokračoval v psaní svých obrazů, zamyslel jsem se, a ty obrazy mi byly nejdřív tak nejasné, dokonce nějaký zbytečný obraz jsem napsal, ale najednou se mi to rozepsalo a já jsem popisoval stránku za stránkou, pořád ten obraz přede mnou míjel rychleji a rychleji, než jsem stačil psát, a ten předstih obrazů mi nedával spát, neslyšel jsem ani, zda je venku vichřice nebo měsíc tak svítí, až praskají okenní tabulky, já jsem jen den ze dne uklízel cestu a při tom odklízení sněhu jsem myslil na tu svoji cestu večer, až nasadím pero a co začnu psát, už vždycky dopředu ve dne jsem to měl promyšlené, takže večer jsem jen opisoval to, nač jsem při práci na cestě myslel, a večer čekala i zvířata, protože zvíře má rádo klid, jen sladce vzdychala ta zvířátka, a já jsem si vzdychnul též a psal jsem dál, přiložil jsem kus pařezu do kamen a plamen tiše předl a v komíně vzdychala meluzína a pode dveřmi proběhl vítr… O štědrovečerní půlnoci se pod okny objevila světla. Odložil jsem pero a neuvěřitelné se stalo skutkem. Vyšel jsem před stavení a tam na saních s pluhem se ke mně prodrali z druhé strany vesničané, několik těch zbědovaných, ztroskotaných občanů, kteří vysedávali v hostinci a kterým se po mně tak zastesklo, že mi zastřelili vlčáka a teď se pluhem a na saních dostali až ke mně… pozval jsem je do hospody, do toho mého nynějšího bydliště… když se na mne dívali, všiml jsem si, čemu se diví. Kde jsi to vzal? Kdo ti to dal? Proč ses tak postrojil? Řekl jsem, posaďte se, pánové, jste zase vy mými hosty, já jsem bejval číšníkem, a oni se mne lekali, a jako by litovali, že sem přijeli… A co ta šerpa a co ten řád?, povídám, to jsem dostal před moc lety, protože já jsem ten, který obsluhoval habešského císaře… Koho obsluhuješ teďka? lekali se. Tady, jak vidíte, moje hosty, a ukázal jsem na koníka a kozu, ale ti už vstali a chtěli ven, ducali do dveří a já jsem jim otevřel a oni jeden za druhým šli chodbou do svého chlívka. Avšak ten frak a blýskavý řád a ta modrá šerpa polekaly vesničany natolik, že zůstali stát, pak mi gratulovali a přáli příjemné prožití svátků, a pozvali mě, abych přijel na svatoštěpánský oběd. A odcházeli, viděl jsem záda v zrcadlech, a když i z okenních tabulek se vzdálila světla a lucerny a rolničky odřehtaly a odsupěl sněhový pluh, stál jsem před zrcadlem sám, díval jsem se na sebe a čím víc jsem se na sebe díval, tím víc jsem se lekal, tak jsem se lekal, jako bych byl u někoho cizího, u někoho, kdo se zbláznil… dýchnul jsem na sebe, až jsem se políbil v tom chladném skle, pak jsem nastavil loket a z mlžiny jsem se očišťoval loktem fraku, až jsem stál zase v zrcadle s hořící lampou jako sklenkou nabízející se k přípitku. A za mnou se tiše otevřely dveře, ztuhnul jsem… a vešel koník a za ním koza, kočka vyskočila na cín pultu u kamen a já jsem měl radost, že vesničané se za mnou prohrabali, že za mnou přišli, že se mne polekali, protože já musím být něco vzácného, protože já jsem opravdu žákem vrchního pana Skřivánka, který obsluhoval anglického krále, a já jsem měl tu čest, že jsem obsluhoval habešského císaře a on mne vyznamenal navždycky tím, že mi dal ten řád, a ten řád mi dal sílu, abych čtenářům napsal tenhle příběh… jak neuvěřitelné se stalo skutkem.

Stačí vám to? Tím ale opravdu končím.

Texty jsou psány v prudkém letním slunci, které rozpalovalo psací stroj tak, až se několikrát za minutu zakusoval a koktal. Nemoha hleděti na oslnivě bílé čtvrtky papíru, neměl jsem kontrolu toho, co jsem psal, psal jsem tedy ve světelném opojení automatickou metodou, světlo slunce mne tak oslepovalo, že jsem viděl jen obrysy třpytícího se stroje, plechová střecha byla tak rozpálená na několik hodin, že napsané stránky se stáčely horkem do válců. A protože události, které se posledního roku na mne valí tak, že jsem ještě neměl čas zaregistrovat matčinu smrt, tak ty události mne nutí nechat text tak, jak je v prvních záběrech, a doufat, že jednou budu mít čas a odvahu text znovu a znovu smolit a přepracovávat k jisté klasičnosti, anebo – pod dojmem chvil a za předpokladu, že bych mohl setřít tu první spontánnost obrazů, vzít na text pouze nůžky, a pod dojmem chvil vystříhat z něj ty obrazy, které odstupem času budou mít ještě svěžest. A kdybych už na světě nebyl, ať to udělá některý z mých přátel. Ať z toho sestříhají malou novelku nebo větší povídku. Tak!

P. S.

Ten letní měsíc, kdy jsem tento text psal, jsem žil pod dojetím „umělé vzpomínky“ Salvadora Dalího a Freudova „uskřinutého afektu, který nachází průchod v řeči“.