Obsluhoval jsem anglického krále

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.

Moje štěstí bylo vždycky v tom, že mne potkalo nějaké neštěstí. A tak jsem opustil hotel Tichota s pláčem, protože šéf si myslel, že jsem to byl já, který schválně popletl Bambino di Praga s falešným Pražským Jezulátkem, že jsem to narafičil já, abych ukořistil ty čtyři kila zlata, ač to jsem já nebyl, a tak přijel s tím samým kufrem zase nějaký jiný číšník, a já jsem se vydal do Prahy a tam jsem měl hned na nádraží to štěstí, že mne potkal pan Walden. Právě jel na rajon a zase s ním byl ten jeho trégr, ten smutný muž, který na zádech měl v loktuši ty dva stroje, ty váhy a stoleček na řezání salámu… a ten mi napsal psaní do hotelu Paříž, a já jsem se s ním zase rozloučil, a tak nějak jsem mu byl milý, hladil mne, a pořád mi říkal, chuďato, drž se, jseš malej, z malýho ať to někam, chuďato, dotáhneš, já za tebou přijdu! Volal a já jsem stál a dlouho jsem za ním mával, vlak už byl dávno pryč, a já jsem zase stanul před nějakým dobrodružstvím. Ostatně, já jsem se už v hotelu Tichota bál. Ono to začalo tak, že jsem viděl, jak ten podomek, on měl takovou kočku, která čekala jenom na něho, až přišel z té své divné rachoty, nebo čekala na dvoře a dívala se, jak štípe dříví, aby byl viděn našimi hosty, a ta kočka, to bylo toho podomka všechno, spával s ní, a teď za tou kočkou začal chodit kocour, a ta kočka se mrňoukala a nechodila domů a náš podomek byl celý zesinalý, hledal ji kudy chodil, pořád se otáčel, jestli nejde ta jeho Míla, on totiž ten náš podomek si rád hovořil sám se sebou, a kdykoliv jsem šel kolem něj, tak jsem slyšel, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem… a tak jsem se z té jeho samomluvy dozvěděl, že byl v kriminále, že sekerou posekal nějakého četníka, který mu chodil s paní, a paní spráskal provazem, až ji museli převézt do nemocnice, a tak dostal pět let a seděl s jedním zločincem ze Žižkova, kterej poslal dítě pro pivo, a to dítě ztratilo nazpátek na padesátikorunu, a tak se ten člověk rozzlobil, položil ruce svý dcerušky na špalek a usekl je, a to bylo to první, kterak neuvěřitelný se stalo skutkem, a ten druhý spoluvězeň byl zase jeden člověk, který načapal svoji paní s nějakým cestujícím a sekyrou zabil svoji paní, vyřízl jí přirození a ten cestující pod hrozbou zabití tou sekyrou musel to přirození sníst, ale pak ten cestující z toho hrůzou umřel a ten vrah se přihlásil, a tak neuvěřitelný se stalo skutkem podruhý, a to třetí, to byl on sám, kterak neuvěřitelný se stalo skutkem, tolik svojí paní věřil, že když ji viděl s tím četníkem, tak mu rozpůlil sekyrou rameno, ale ten četník mu prostřelil nohu, a tak dostal náš podomek pět let, aby neuvěřitelný se stalo skutkem… a jednou ten kocour přišel až za kočkou toho podomka, a ten toho kocoura přitlačil cihlou ke zdi a sekyrou mu přesekl páteř a ta kočka začala naříkat nad svým kocourem, ale náš podomek přitlačil toho kocoura tak pevně do takovýho sítěnýho zamřížovanýho okýnka, že tam chcípal dva dny, a dopadl zrovna tak jako ten četník, a kočku pak vyhnal a kočka chodila po zdi, ale domů už nesměla, a pak se ztratila, asi ji ten podomek taky zabil, protože on byl tuzince jemný a citlivý a tedy háklivý, a proto hned na všechno šel sekyrou, jak na tu svoji paní, tak i na svou kočku, protože děsně žárlil jak na četníka, tak na toho kocoura, a u soudu litoval, že místo ramene nerozsekl četníkovi hlavu i s přilbou, protože ten četník byl v posteli jeho paní v přilbě a s opaskem a pistolí… a hlavně tenhle podomek si vymyslel a řekl to šéfovi, že já jsem chtěl to Pražský Jezulátko ukrást, že mám plnou hlavu jak jen rychle zbohatnout za cenu zločinu, a šéf se polekal, protože podomek, co řekl, tak to bylo svatý, a potom nikdo nikdy by si u nás nic nedovolil, protože podomek měl takovou sílu, jak pět dospělých chlapů… a potom jednou a pak skoro každý den odpoledne jsem přistihl podomka, jak sedí v tom dětském domečku, jak tam něco dělá, jak si snad hraje s těmi panenkami a medvídky, nikdy jsem na to nepřišel, ani jsem se nesnažil, a on mi jednou řekl, že nerad by byl, abych ještě jednou vešel do dětského pokojíčku, jak mne tam jednou viděl se Zdeňkem, a dodal, že neuvěřitelný by se mohlo stát skutkem počtvrtý… a taky mi to ukázal na tom kocourovi, jak s proseknutou páteří hned vedle mého pokojíčku se trápil dva dny, a podomek mi pokaždé, když jsem šel kolem, připomínal, ukazuje na mumii toho kocoura, jak dopadnou všichni, kteří se v jeho očích, dvěma prstama si ukazoval na svoje oči, prohřeší… A když za nic, tak za to, že jsem si mu hrál s jeho panenkami, za to by mne byl jistě na místě ne zrovna zabil, ale přizabil, abych umíral dlouho jako ten kocour, který, ač za nic nemohl, chodil mu za jeho kočkou… A potom! Teď jsem na nádraží poznal, jak za půl roku jsem zblbnul v hotelu Tichota, průvodčí pískali, cestující nastoupili na svoje místa, průvodčí dávali píšťalkami znamení panu výpravčímu, a já jsem běhal od jednoho konduktéra k druhému a ptal jsem se: „Prosím?“ A když výpravčí pískal, jako jestli je všechno od konduktérů hotovo, jestli už zavřeli dveře a tak, přiběhl jsem i k němu a ptal jsem se uctivě: „Prosím?“ A vlak odvážel pana Waldena a já jsem kráčel pražskými křižovatkami a dvakrát se mi stalo, že strážník řídící dopravu na křižovatce zapískal tak pronikavě, že jsem se rozběhl a postavil mu kufr na nohy a optal jsem se: „Prosím?“ A tak jsem kráčel ulicemi dál, až jsem došel k hotelu Paříž.

Hotel Paříž byl tak krásný, že jsem se skoro svalil. Tolik zrcadel a tolik mosazných zábradlí a tolik mosazných klik a tolik mosazných svícnů a tak vyleštěných, že se to podobalo zlatému paláci. A všude červené tepichy a skleněné dveře, že to bylo jako v zámku. Pan Brandejs mne hned vlídně přijal a odvedl mne do mého pokojíku, byl to prozatímní pokojíček pod střechou, odkud byl tak pěkný výhled na Prahu, že jsem si umínil, že – už kvůli tomu výhledu a pokoji – se budu snažit, abych tady byl napořád. A když jsem otevřel kufr, abych vyvěsil svůj frak a prádlo, otevřel jsem skříň, vidím, že je plná šatů, otevřel jsem druhou skříň, a ta zas byla plná deštníků a ta třetí skříň byla plná převlečníků a zvnitřku na provázcích, přibitých velkými napínáčky, tam visely stovky kravat… a jak jsem stáhnul ramínka a svoje šaty jsem si tam pověsil, a pak jsem se díval na Prahu, na ty střechy, viděl jsem třpytící se Hrad, a jak jsem jen viděl ten hrad českých králů, tak mne slzy polily a úplně jsem zapomněl na hotel Tichota, a teď jsem byl rád, že si mysleli, že jsem chtěl ukrást Pražské Jezulátko, a protože i kdyby si to nemyslel můj šéf, tak jsem teďka hrabal cestičky a rovnal kupky sena a pořád se lekal, odkud kdo zapíská, protože teď jsem si to domyslel, že i podomek měl píšťalku, a jistě ten podomek byly prodloužené oči a nahrazoval nohy panu šéfovi, sledoval nás a pak pískal zrovna tak jako šéf. A šel jsem dolů a bylo zrovna poledne a číšníci se střídali, taky obědvali, viděl jsem, jak obědvají šišky, vařené bramborové šišky se strouhankou, jak všem v kuchyni roznášejí ty šišky, a viděl jsem i šéfa, jak taky dostal ty šišky, jak je jedl v kuchyni, zrovna tak jako pokladní, akorát vrchní kuchař a jeho pomocníci měli k obědu vařené brambory na loupačku, i já jsem dostal ty šišky se strouhankou, šéf si mne posadil vedle sebe, a zatímco jsem jedl, jedl taky, ale tak nějak opatrně, spíš jakoby pro reklamu, jako když to můžu jíst já jako majitel, tak to můžete jíst i vy, moji zaměstnanci… a brzy si utřel ubrouskem ústa a zavedl mne na plac a napoprvé jsem dostal roznášet pivo, a tak jsem bral ve výčepu plné sklenice, narovnal jsem si jich plný tác, a za každé pivo jsem dal, jak tady bylo zvykem, červené sklíčko, a starý vrchní s šedivými vlasy jak hudební skladatel mi bradou ukazoval, kam mám dát pivo, a pak už jen ukazoval očima, a já jsem nikdy neselhal, pořád tam, kam šly oči toho krásného vrchního, tak jsem dal pivo, a za hodinu jsem už viděl, že ten starý vrchní mne očima pohladil a dal mi tak najevo, že se mu líbím, tenhle vrchní, to byla tedy persona, učiněný filmový herec, frakman, nikdy jsem neviděl, že by někomu tak slušel frak jako jemu, a taky se hodil do tohohle prostředí zrcadel, a i když bylo po polednách, tak tady se svítilo a svítilny ve tvaru svící, pod každou žárovka, všude byly cingrlátka z broušených skel, takže jsem se viděl v zrcadle, jak nesu světlá plzeňská piva, viděl jsem, že taky jsem tak nějak jinačí, že si musím v těchto zrcadlech opravit o sobě mínění, že jsem ošklivý a malinký, tady mi slušel frak, a když jsem se postavil vedle vrchního, který měl bílé kudrnaté, jako od kadeřnice vyčesané vlasy, viděl jsem v zrcadle, že nic bych tak nechtěl dělat jinýho, než abych byl na place a sloužil s tímhle vrchním, z kterého pořád vyzařoval klid, o všem věděl, všemu se věnoval, doplňoval objednávky, a pořád se usmíval, jako by byl na plese nebo pořádal doma domácí bál. A taky věděl, kdo kde u kterého stolu nedostal ještě jídlo, a zakročil, a taky věděl, kdo chce platit, nikdo, jak jsem zatím viděl, nikdo nemusel zvednout ruku a luskat prstama, ani třepat lístkem, vrchní se tak divně díval, jako by přehlížel veliké množství lidí nebo se díval z rozhledny do krajiny, nebo z nějakého parníku na moře, jakoby nikam, protože každý pohyb hosta a hostů okamžitě mu říkal, co host by si přál nebo co si přeje. A hned jsem si všiml, že vrchní nemá rád pingla, už očima mu vytýkal, že spletl jídlo a místo na šestý stůl podal vepřovou na stůl jedenáctý. A když jsem už roznášel pivo týden, tak v tomhle nádherném hotelu jsem si dobře všiml, že tenhle pingl, když nese na tácu jídlo z kuchyně, ale vždycky se zastaví přede dveřmi do restaurace, a když myslí, že se nikdo nedívá, z úrovně svých očí dal do úrovně svého srdce tác a rozhlížel se mlsně po jídlech a vždycky si uždíbl kousíček toho a kousíček onoho, tak maličko si vzal, že to bylo, jako by si jen tím jídlem umazal prsty, jen olíznul, ale přece, a taky jsem viděl, jak ten krásný vrchní jej tak nachytal, ale nic neřekl, jen se podíval a zase ten pingl mávl rukou, vzepřel tác nad rameno a kopancem otevřel houpací dveře a vběhl do lokálu, to bylo jeho, běžet, jako by mu tác padal dopředu, nožkama mrskal, a to bylo pravda, nikdo se neodvážil nést tolik talířů jako tenhle Karel, tak se jmenoval ten pingl, dvacet talířů si narovnal na tác, a zrovna tak, když napřáhl ruku, tak si narovnal na tu napřaženou ruku jak na nějaký dlouhý úzký stolek osm talířů, a ještě dva držel v prstech rozevřených jako vějíř a do druhé ruky si dal talíře tři, to bylo skoro artistické číslo a šéf Brandejs měl tohohle číšníka asi rád, to nošení tolika jídel považoval za ozdobu podniku. A tak skoro každý den jsme měli k obědu, jako personál, ty šišky, jednou s mákem, podruhé s omáčkou, potřetí s opékanou houskou, jindy polité máslem a cukrem, pak zase politý malinovou šťávou, jindy sekanou petrželkou a sádlem, a náš šéf pokaždý jedl taky v kuchyni ty šišky, ale vždycky jen málo, říkal, že má dietu, ale pak ve dvě hodiny mu nesl právě ten pingl Karel tác, a na něm bylo všechno ve stříbře, a podle poklopů to byla vždycky husička nebo kuře, kachna, zvěřina, podle toho, co se právě podle ročního období jedlo, a vždycky se to neslo do séparée, jako by tam obědval nějaký člen nebo senzál z plodinové burzy, která pokračovala vždycky ze sálů burzy u nás, v hotelu Paříž. Ale vždycky do toho séparée nenápadně se vloudil náš šéf, a když vyšel, tak se leskl a byl spokojený, s párátkem v koutku úst. A právě tenhle pingl Karel, ten asi měl něco se šéfem, protože když skončil hlavní den na burze, to býval každý čtvrtek, tak burziáni přišli k nám, a oslavovali uzavřené obchody pitím šampaňského a koňaků, s tácy jídla pro každý stůl, vždycky byl jen jeden tác, ale plný, že to byla hostina… a ač byl ještě den, tak už od jedenácti hodin seděly v lokále krásně nabarvené slečny, tak jako jsem je znal od Rajských, když jsem pracoval U Zlatého města Prahy, a ty kouřily a popíjely těžké vermuty a čekaly na burziány, a když přišli, tak dívky se rozešly, každá už měla svůj stůl, už byly objednané do chambre séparée, a když jsem procházel, zastřenými záclonkami se ozýval smích a cinkání sklenic, a to trvalo kolik hodin, až navečer se rozcházeli burziáni, rozjaření, a krásné slečny vycházely a česaly se na toaletách, malovaly si rozmazané, slíbané barvičky z úst. Utahovaly si blůzičky a házely oči za sebe, div si nevyvrátily hlavy, aby se podívaly, jestli znovu natažené punčošky mají čáru, šev, táhnoucí se od poloviny stehen až dolů do kramflíčků, rovnou na střed paty. A když burziáni odešli, nikdy jsem nesměl, ani nikdo jiný, vejít do chambre séparée, jen každý věděl, a já jsem to kolikrát viděl rozhrnutou záclonou, jak Karel vytahuje všechna polstrování, a to byl jeho kšeft, vybírá odtamtud zapadlé koruny a bankovky, někdy i prsten a utržený přívěsek od hodinek, a všechny ty peníze byly jeho, co burziáni nebo slečny, jak se tam svlékali nebo oblékali nebo se všelijak vrtěli, vysypali z kapes kabátů a kalhot a vestiček, nebo co se jim utrhlo od řetízků u vesty. A takhle jednou v poledne se stalo, že Karel si opět naložil na tác těch svých dvanáct talířů s příkrmem a zase, jak měl ve zvyku, postál u dveří, vybral si kousíček hovězí vařený špičky a k tomu drobeček kapusty, a místo moučníku žďabánek telecí nádivky, a pak si nadhodil tác, jako by tím jídlem posílen, a s úsměvem se vřítil do restaurace, ale nějaký host, který šňupal tabák nebo měl rýmu, byl to venkovský člověk, natáhl nosem, a jak natáhl, tak ten tah jako by jej za vlasy vytáhl, až se musel prudce vztyčit, a jak si tak hlučně kýchl, cípem zavadil o rám tácu, a Karel, který v předklonu dobíhal ten vzduchem letící tác naložený talíři, jako nějaký létající koberec, tak vzduchem restaurace Karel vždycky nosil ta jídla, tak ten tác dostal zrychlení nebo Karlovy nohy utrpěly zpoždění, prosmekl se, protože ten tác se posunul mimo k nebi otočenou dlaň, marně prsty sahaly po tom podnosu, všichni, kdo jsme byli od fochu, i šéf, který měl tady návštěvu grémia hoteliérů, sám pan Šroubek seděl u tabule a viděl to, co potom přišlo a jak jsme předvídali… Karel udělal ještě mocný přískok, zachytil ještě ten tác, ale dva talíře se svezly, a nejdříve kousky špačka à la Puszta a potom omáčka a pak talíř a potom přesně to samé s vteřinovým zpožděním udělal i ten druhý talíř, omáčka a maso a nakonec knedlíky, padalo a padlo na hosta, který si předčítal jako vždycky celý jídelní lístek a pak, až si vybral, zvedl oči a objednal a dlouho se přitom vyptával, jestli to maso nebude tvrdé a omáčka dost horká a knedlík jestli bude péřový, tak to teklo a padalo na hostova záda, a jak se vztyčil i s tou omáčkou, knedlíky se mu svezly do klína a pak pod ubrus a jeden knedlík mu seděl na hlavě jako čepička, jak jarmulka, jak ji nosil rabín, jako kvadrátek velebný pán… a Karel, který zachránil všech ostatních deset jídel, když tohle viděl, a viděl i pana Šroubka, majitele hotelu Šroubek, tak zvedl ještě výš ten tác a nadhodil si jej, a obrátil a všech deset talířů mrskl na koberec, a tak jako na divadle nebo v pantomimě ukazoval, jak ho votrávily ty dva talíře, a taky tak si odvázal zástěru a i s tou zástěrou praštil, a rozkacený odcházel a oblékl se do civilu a šel chlastat. Já jsem ještě tohle nechápal, ale každý, kdo byl od fochu, tak každý o tom říkal, že kdyby se mu to stalo s těmi dvěma talíři, tak by to s těmi deseti dopadlo zrovna tak, protože pingl, číšník na place má čest jen jednu, a ta patří pravidlům reprezentačního stolničení. Ale to ještě zdaleka neskončilo. Pan Karel se vrátil a metaje očima se posadil v kuchyni, očima do restaurace, a zničehonic vyskočil a chtěl na sebe strhnout tu velikou kredenc, ve které jsou skleničky pro celou restauraci, a pokladní a kuchaři přiskočili, a zase tu kredenc, ze které se sypaly s řinkotem sklenky a tříštily se na zemi, tak zase tlačili tu kredenc zpátky, ale pan Karel měl s těmi dvěma talíři takovou sílu, že třikrát pomaličku skoro užuž zvrátil celou kredenc na podlahu, ale kuchaři, už celý červený, zase pomaličku třikrát zatlačili tu skříň na svoje místo, a když si jako by všichni oddychli, tak pan Karel přiskočil, vzal ty restaurační kamna, tak dlouhý, že když do dvířek přiložíte, tak než doběhnete k troubě, tak už skoro pod pláty vyhaslo, tak vzal za ty kamna a šmejknul jimi tak, že vytrhl roury a brzy byla kuchyň plná čmoudu a dýmu a všechno kuckalo a s námahou zasadili tu rouru, a docela domazaní kuchaři se svalili na židle a dívali se, kde je pan Karel? A ten už byl pryč, a tak jsme si všichni oddychli, ale najednou se ozval řinkot a pan Karel produpl skleněnou podlahu ve světlíku nad plotnou a probořil se dolů do kuchyně a jednou nohou do dršťkové speciální přesnídávkové polévky až po nohavici a druhou stál v kastrolu s gulášem, kombinovaným s omáčkou z hříběte na hříbkách… a tak se brouzdal a kuchaři se svalili a všude byly střepy, a tak běželi pro podomka, bývalého zápasníka, aby použil násilí a vyvedl pana Karla, že asi něco bude mít proti hotelu Paříž… a podomek se rozkročil a roztáhl od sebe tlapy, jako by v nich držel přadeno vlny k namotání do klubíčka, a řekl, kde jseš, ty vemeno? Ale pan Karel dal pěstí takovou podomkovi, že ten se svalil a musela přijít policie a pan Karel už byl klidný, ale na chodbě srazil dva policajty a kopal do helmy, a ta helma byla na hlavě policajtů, a tak táhli pana Karla do chambre séparée a tam mu napráskali, po každém křiknutí všichni hosté v restauraci cukli rameny, a nakonec vyvedli pana Karla, byl samá modřina, ale řekl šatnářce, ty dva talíře že ještě budou něco koštovat… a taky ano, jak přišla zpráva, že se uklidnil, tak zničehonic produpl umejvadlo z porculánu a vyrval ze zdi trubky, a tak všechno v místnosti, i policisté, všechno bylo politý a postříkaný, než se podařilo prsty zacpat ty díry v trubkách.

A tak jsem se stal číšníkem na place pod vedením vrchního pana Skřivánka, byli jsme tady ještě dva číšníci, ale já jsem mohl jediný stát zády opřen o stůl v přístěnku, když po polednách už bylo trošku volno. A pan vrchní mi říkal, že ze mne bude dobrý vrchní, že ale musím si vypěstovat takovou schopnost, abych, jak host vejde, si ho zapamatoval a věděl, kdy odchází, ne za poledne, když je šatna, ale odpoledne, kdy se servíruje do kavárny, abych se naučil znát, kdo se chce pouze najíst a odejít nepozorovaně bez zaplacení. Abych taky dovedl odhadnout, kolik má host s sebou peněz, a zda podle toho taky utrácí, nebo by utrácet měl. To že je podstatou dobrého vrchního. A tak, když byl čas, mi vrchní tiše líčil, jaký host právě přišel a jaký právě odchází. Několik týdnů mne tak cvičil, že jsem se odvážil sám tipovat. Už jsem se těšil na odpoledne, jako bych byl na nějaké dobrodružné výpravě, tak jsem býval vzrušen, jako lovci, když očekávají na čekané zvěř, a pan vrchní, buďto kouřil, měl přivřené oči a spokojeně kýval, nebo vrtěl hlavou a opravil mne a sám šel a na hostovi mi dokázal, že on měl pravdu, a taky vždycky pravdu měl. Opravdu. A já jsem se tak poprvně dozvěděl, když jsem položil panu vrchnímu shrnující otázku: „Jakpak to tak všechno víte?“ odpověděl a celý se narovnal: „Protože já jsem obsluhoval anglického krále.“ „Krále?“ spráskl jsem rukama, „pro pána krále, vy jste obsluhoval… anglickýho krále?“ A vrchní spokojeně kýval hlavou. A tak jsme vstoupili do druhého období, které mě přivádělo v nadšení, to bylo něco jako třídní loterie, když čekáte, zda vám vyjde to číslo vašeho losu, jako tombola o šibřinkách nebo veřejné slavnosti. Když vstoupil odpoledne nějaký host, přikývnul pan vrchní a vešli jsme do přístěnku a já jsem řekl: „To je Ital.“ A pan vrchní zavrtěl hlavou a řekl: „To je Jugoslávec ze Splitu nebo Dubrovníku…,“ a dívali jsme se chvilku do očí a pak jsme přikývli a já jsem položil dvacet korun a pan vrchní taky na tác v tom přístěnku. A šel jsem se zeptat, co si host přeje, a když jsem přijal objednávku, už když jsem se vracel, tak pan vrchní podle mého obličeje shrábnul obě dvacetikoruny, a vkládal je do své ohromné tašky, kvůli které měl kapsu v kalhotách obšitou tou samou kůží jako měla ta taška, a já jsem se divil: „Jakpak to tak, pane vrchní, poznáte?“ A on řekl skromně: „Obsluhoval jsem anglického krále.“ A tak jsme se sázeli a já jsem vždycky prohrál, ale to už mne zase pan vrchní učil, že když chci být dobrý vrchní, tak musím poznat nejen národnost, ale co si tak host asi dá? A když sestupoval host do restaurace, přikývli jsme si a vešli do přístěnku a tam jsme položili každý dvacku na odkládací stoleček a já jsem řekl, že host si dá gulášovou polévku nebo speciální dršťkovou, a pan vrchní řekl, že host si dá čaj a opékaný chléb bez česneku, a tak jsem šel pro objednávku, a když jsem popřál dobrého jitra a optal se, co si host přeje? Objednal si opravdu ten čaj s topinkou, a jak jsem kráčel, tak už pan vrchní si vzal obě dvacetikoruny a řekl mi, to musíš hned poznat žlučníkáře, jen se na hosta podívej, ten má možná i játra v sakrech… a jindy zase jsem hádal, že host si dá čaj a chleba s máslem, a pan vrchní tvrdil, že si objedná pražskou šunku s okurkou a sklenici plzeňského piva, a taky ano, jen jsem přijal objednávku, tak jsem se otočil, a pan vrchní, když mne viděl, jak jdu, tak se na mne podíval, zvedl okénko a místo mne volal do kuchyně… pražskou šunku… a když jsem došel, dodal do kuchyně… a okurku navíc! A já jsem byl šťasten, že se takhle mohu učit, sice jsem všechny tuzéry takhle utratil, protože jak jsme mohli, tak jsme se sázeli a vždycky jsem prohrál, ale vždycky jsem se zeptal, jak to tak, pane vrchní, všechno víte? A on ukládal dvě dvacetikoruny do tašky a říkal, obsluhoval jsem anglickýho krále. A tak jsem po Karlovi a ještě předtím poznal i vrchního Zdeňka, ten, který rád budil v noci vesnici a utratil všechny peníze, jako by byl nějaký zkrachovaný aristokrat, a taky jsem si teprve tady vzpomněl na vrchního U Zlatého města Prahy, ten můj první vrchní se mi najednou tak zjevil, jmenoval se Málek, a ten byl hrozně šetrný, nikdo nevěděl, kam dává prachy, a každý věděl, že je má, že jich musí mít moc, že jistě šetří na nějaký hotýlek, a až přestane být vrchním, tak si ten hotýlek někde v Českým ráji koupí nebo pronajme. Ale ono to bylo docela jinak, on se mi jednou svěřil, nějak jsme se opili při svatbě, a on měl náladu naměkko a řekl mi, a pak ukázal, že před osmnácti lety ho manželka poslala, aby vyřídil vzkaz její kamarádce, a tak tam zazvonil, otevřely se dveře, stála tam krásná ženská, ona se začervenala a on taky, a tak tam stáli ve dveřích ohromení, ona držela vyšívání, a tak vešel, nic neřekl, ale objal ji, a ona vyšívala dál, a pak se sklouzl na kanape a ona za jeho zády vyšívala dál a on se jí zmocnil jako mužský, tak mi to řekl, a od té doby se zamiloval a šetří, a už za těch osmnáct let má sto tisíc, aby vyplatil a zajistil svoji rodinu, manželku a děti, příští rok jim dá domek a pak půjde on, už šedovlasý, se svou už šedovlasou krasavicí za svým štěstím… to mi vyprávěl a ještě odemkl svůj psací stůl a ten měl vzadu ještě jedno dno, a tam byly naskládány ty stovky, všechno, aby si vykoupil to svoje štěstí… a já jsem se na něj díval, a nikdy bych to nebyl řekl, díval jsem se na jeho boty, měl povytaženou nohavici a nosil starodávné podvlíkačky, až dolů, nad kotníkem převázané dokola bílou tkaničkou přišitou k cípu nohavice, a ty podvlíkačky jako by byly z mého dětství, kdy jsem byl u babičky v městských mlejnech, jak cestující házeli z pisoáru Karlových lázní prádlo… přesně jednou takové podvlékačky se rozpřáhly a zůstaly stát na chvíli ve vzduchu… tak všichni vrchní byli každý jiný, a tenhle Málek od Zlatého města Prahy, ten se mi najednou zjevil vedle vrchního hotelu Paříž, a ten Málek mi připadal jako nějaký světec, tak jako ten malíř a básník Jódl, který prodával Život Ježíše Krista a vysvlíkal a oblíkal si kabát nebo svrchník a pořád byl posypaný prášky a ústa měl obtažená žlutou tekutinou, jak pil ten svůj Neurastenin… copak bude jednou ze mne?

A tak každý čtvrtek jsem teď obsluhoval burziány já. Karel už nepřišel. A tak jako všichni bohatí lidé, tak i ti burziáni byli hraví a veselí jako štěňátka, a když se jim povedl nějaký obchod, tak dovedli utrácet a rozdávat bankovky jako nějací řezníci, když vyhráli ve ferblu. Ale ti řezníci, co hrávali ferbla, tak dopadli nějak tak, že se vrátili domů až za tři dny, bez bryčky, bez koní, bez dobytka, který nakoupili, všechno prohráli v tom ferblu, že přišli domů jen s bičem. Taky tak tihle burziáni někdy prohrávali, a taky přišli o všecko, taky v chambre séparée seděli a dívali se na svět jak Jeremiáš na hořící Jeruzalém, ještě naposledy utratili peníze, které už platil ten, který na burze vyhrál, takové štígro to bylo. A já jsem se pak zvolna stával i důvěrníkem slečen, které čekaly v kavárně, až burza skončí, aby pak upravené sestupovaly dolů, do chambre séparée, ono to bylo stejně jedno, jestli je jedenáct hodin dopoledne nebo odpoledne, když se už stmívá, nebo hluboká noc nebo ráno, od rána se v hotelu Paříž svítilo, celý hotel byl v jednom kuse rozsvícený, jako lustr, který jste zapomněli zhasnout. Nejradši jsem měl chambre séparée, kterému ty slečny říkaly kabinet vizitace, vizitační pavilon, interní oddělení. Zatímco burziáni, kteří byli ještě při síle, se snažili nejkratší cestou přiopít slečny a pak z nich zvolna vysvlékat blůzičky a sukně, až se s nimi váleli na polstrovaných gaučích a křeslech tak, jak je pánbu stvořil, a končili ti burziáni naprosto vyčerpaní, někdy vypadali, jako by po té lásce utrpěli nějaký srdeční záchvat, tak je to milování v nezvyklých pozicích zmohlo, tak v oddělení interním nebo v takzvaném vizitačním pavilonu bylo veselo pořád. Dívky, na které vyšel ten úkol, aby animírovaly hosty, vždycky si to považovaly, protože tady, jak jsem viděl, utržily nejvíc, a ti starší burziáni se pořád smáli a žertovali, a brali to vysvlékání slečen jako nějakou kolektivní hru na fanty, zvolna, aniž přestávali usrkovat a vonět k broušeným kalichům se šampaňským nebo koňakem, vysvlékali slečnu přímo na stole, kam se pak slečna sama položila, a burziáni kolem jejího těla měli sklenky a mísy s kaviárem a salátem a krájeným uherským salámem, nasazovali si brejle a prohlíželi si každý záhyb toho krásnýho ženskýho těla a prosili jako na nějaké přehlídce šatů nebo v ateliéru nějaké akademie malířské, aby se dívka posadila, vztyčila, aby si klekla, aby spustila nohy ze stolu a bosýma nožkama komíhala, jako by si myla nohy v potoce, a nikdy se tihle burziáni nehádali, jaký úd byl k nim otočen, jaká část těla byla u nich, každý s velikým nadšením, které se podobalo nadšení krajináře, malíře, který přenáší, co jej vzrušuje v krajině, na plátno, tak tihle starci s neutuchajícím nadšením si prohlíželi zblízka a přes brejle tu ohnutý loket, tu zespodu rozpuštěnou kštici vlasů, tu nárt a kotník, pak zase břicho, jiný zase pootevřel krásné půlky zadnice a s dětským obdivem se díval na to, co právě viděl, jiný zase vykřikoval nadšením a díval se do stropu, jako by samému bohu děkoval za to, že se může dívat do roztažených nohou slečny a dotknout se prsty nebo ústy toho, co se mu zalíbilo nejvíc… tak toto chambre séparée se třpytilo nejen prudkým světlem od stropu hnaným trychtýřem pergamenového lustru, ale i pohybujícími se sklenkami a hlavně třpytem čtyřech párů čoček brýlí, které se pohybovaly jako závojnaté rybky v osvětleném akváriu. A tak, když se nasytili pohledy, tak skončili tihle burziáni vizitaci, nalili slečně šampaňské, a ona seděla na stole a ťukali si s ní, oslovovali ji křestním jménem a brala ze stolu, co chtěla, a starší páni žertovali a byli dvorní, zatímco v ostatních chambre séparée zněl veselý smích, občas přecházel v mlčení, takže často jsem si myslel, že teď bych tam měl vtrhnout, jistě tam leží mrtvola nebo umírající burzián… A pak zase ti moji starci oblékali tu slečnu, zase jako film přetáčený nazpátek, tak jako ji svlékali, zase ji oblékali, žádná ta lhostejnost, která se dostavuje vždycky potom, ten nezájem, ale pořád ta samá dvornost jako byla na začátku… a když zaplatili, vždycky platil jeden burzián, dali vrchnímu tuzér a já jsem dostal vždycky stovku, odcházeli zářící, usmíření, plni krásných obrazů, které jim vystačily vždycky na jeden týden, už od pondělka se těšili, jak ve čtvrtek provedou vizitaci jiné slečny, protože tihle hosté nikdy nevizitovali jednu a tu samou slečnu znovu, ale pokaždé jinou, snad aby v polosvětě pražských prostitutek získali pověst. Ale pokaždé ta slečna, tu, kterou vizitovali, zůstala v chambre séparée… čekala… a když jsem uklízel ze stolu a když jsem nesl poslední příbor, to jsem věděl už od začátku, že to, co přišlo, bylo už tady zvykem, dívala se na mne tak lačně, jako bych byl nějaký filmový herec, byla ta slečna tou vizitací tak vzrušená, tak oddychovala, že nebyla schopna odejít, a taky se tak stalo poprvně a potom každý čtvrtek, že já jsem musel dokončit to, co staříci načali, vždycky a všechny ty slečny s takovou vášní se na mne vrhly, s takovou dychtivostí se mi oddaly, jako by to bylo poprvně… a já jsem si těch pár minut připadal krásný a vysoký a kučeravý, já jsem měl ne dojem, ne pocit, ale jistotu, že jsem král těch krásných slečen… ale to bylo tím, jak vizitací jejich těla byla tak vylechtána očima, rukama i jazykem, že nemohly ty slečny z té prohlídky chodit, až teprve, když jsem cítil, že jednou a dvakrát dosáhly vrcholu, jak zase oživly, oči se jim vrátily, mázdra, kterou měly místo očí, zmizela, mrak, do kterého byly vyhnány, se rozplynul a dívaly se zase normálně, a zase já jsem byl pro ně malinký číšník, někdo, kdo v zastoupení někoho krásného a silného vykonal v příkazu to, co jsem každý čtvrtek vykonával s čím dál větší chutí a rutinou, protože tohle patřilo tomu vyvolenému číšníkovi přede mnou, Karlovi, který k tomu měl vlohy a schopnosti a lásku, ale tu jsem já měl taky… A asi jsem byl i jinak dobrý, protože všechny slečny mne zdravily předem, když mne potkaly v podniku nebo na ulici, už z daleka se mně klaněly, už z dálky, když mne viděly, na mne třepaly kapesníčkem nebo kabelkou, a když neměly v ruce nic, tak alespoň přátelsky třásly ručkou… a já jsem se jim klaněl, nebo širokým pohybem klobouku devótně házel poklony a pak jsem se narovnal a zvedl bradu, abych byl sám u sebe ještě větší na dvojnásobně podbitých podrážkách, abych o těch pár centimetrů byl vyšší… A tak jsem na sebe začal držet víc, než jsem měl. Když jsem měl volno, oblíkal jsem se, zamiloval jsem se do kravat, taková kravata, ta dělá teprv šaty, a šaty pak dělají člověka, a já jsem si kupoval kravaty, tak jsem viděl, že takové kravaty mají i naši hosté, a to mi bylo málo, pořád jsem vzpomínal, a vzpomínkou jsem otevíral tu skříň s předměty a šatstvem, které si u nás v hotelu zapomněli naši hosté, a tam jsem viděl kravaty, jaké jsem neviděl nikdy a nikde, kravaty, které měly na tenké niti cedulku, a jednu kravatu si tady zapomněl Alfred Karniol, velkoobchodník z Damašku, a druhou zase Salamon Pihovaty, generální zástupce z Los Angeles, a třetí Jonathan Shapliner, majitel přádelen ze Lvova, a čtvrtou a pátou, celé tucty kravat, a já jsem toužil po tom, jednu takovou kravatu si uvázat, a tak jsem nemyslil na nic jiného než na tu jednu kravatu, měl jsem na vybrání tři, jedna byla modrá jakoby z kovu, druhá byla tmavě červená, z té samé látky jako ta modrá, leskly se jako krovky vzácných brouků nebo křídla motýlů, ach, maličko rozepnutý letní sako s rukou v kapse a od krku do pasu mít vyplazenou takovou kravatu, kvalita a obdiv, když jsem si ji na zkoušku uvázal v zrcadle, ani jsem nedýchal… viděl jsem ty kravaty nikoliv přese mne, ale já jsem se na sebe díval a viděl jsem se, jak jdu Václavským náměstím a Národní třídou, a najednou jsem se polekal! Proti mně jsem kráčel já, viděl jsem, že i ostatní chodci, hlavně ti v elegantních šatech, jak sebou trhají a lekají se mé krásné kravaty, kterou neviděli nikdy, a nikde, a na nikom, a já jsem kráčel nedbale s tím rozepnutým kabátem, aby všichni odborníci viděli tu kravatu, tak jsem stál před zrcadlem v mansardě hotelu Paříž, zvolna jsem odvazoval tu lesklou červenou bordó kravatu a pak jsem se zadíval na jednu kravatu, které jsem si nikdy nevšiml, a ta kravata, ta byla moje! Byla bílá, jakoby z hrubé drsné vzácné látky a byla poseta modrými puntíky, světlemodrými jako pomněnky, a ty puntíky tam byly vetkané, avšak vypadaly jako nalepené, třpytily se jako okuje, a na nitce visela cedulička, kterou jsem i s nití odvázal, bylo tam napsané, že tuhle kravatu si tu zapomněl kníže Hohenlohe, a tu kravatu jsem si uvázal, a když jsem se na sebe podíval do zrcadla, zkrásněl jsem tou kravatou tak, že jsem měl dojem, že z té kravaty do mne přeteklo trošku té vůně knížete Hohenlohe, a trošku jsem si zapudroval nos a vyholenou bradu a vyšel jsem k Reprezentačnímu domu a pak jsem jen tak kráčel po Příkopech, díval jsem se do výkladních skříní, a opravdu, byl jsem jasnovidný, tak jak jsem se viděl v zrcadle v mansardě, tak tomu opravdu bylo, ach, kdepak peníze, ty měl snad každý, kdo měl zvláštní kravatu a krásně ušité šaty a semišové střevíce a jako kord nesl deštník, ale takovou kravatu, jako jsem měl já, tu neměl nikdo, a tak jsem vešel do obchodu s pánským prádlem, a jen jsem vešel, ihned jsem se stal středem pozornosti, centrem byla ta kravata, ale já jsem si tu kravatu uměl uvázat, tak středem zájmu jsem byl já, objednal jsem si a prohlížel několik párů mušelínových košil a pak, abych si dodal lesku, poprosil jsem, aby mi předvedli bílé kapesníčky, a poprosil prodavačku, aby z tuctu vzala jeden a aby mi jej upravila do kapsičky tak, jak se to teďka nosí, a ona se smála a řekla, vy žertujete, vy, který si umíte uvázat tak krásně kravatu… a vzala kapesníček, teď jsem to viděl, nikdy jsem to nemohl trefit, vzala kapesníček a položila jej na stůl, jako by brala ze slánky sůl, vzala střed kapesníčku třemi prstíky, zvedla lehce, zatřepala tím plátýnkem, které vytvořilo krásné faldy, stáhla ty záhyby druhou rukou, zahrnula a vsunula mi ten kapesníček do kapsičky kabátu, povytáhla rožky a já jsem poděkoval, a zaplatil a dostal jsem dva balíčky s krásnou košilí a pěti kapesníčky, převázané zlatým provázkem, a tak jsem ještě vešel do obchodu s pánskými látkami a tak moje bílá kravata s modrými puntíky a bílý kapesníček, vyčuhující bílými kornoutky a oušky ostrými jako hroty listů stočeného lupenu lípy, stáhly oči nejen prodavačů, ale i dvou elegantních pánů, kteří když tohle viděli, tak zavrávorali, zkameněli, trvalo jim to chvíli, než zase nabyli ztracené důvěry ve svoje kravaty a kapesníčky… a já jsem si pak vybíral látku na šaty, na kterou jsem neměl peníze s sebou, vybral jsem si esterházy, anglickou látku, kterou jsem prosil, aby mi ji vynesli před obchod, abych viděl, jak vypadá na slunci, a hned mě měli za klienta, který rozumí látkám, a vynesl mi příručí celý ten štosek, přehrnul cíp, abych si mohl dosyta odhadnout, jak bude můj příští oblek vypadat v městských ulicích, a já jsem poděkoval a zrozpačitěl jsem, ale příručí pravil, že takový zákazník, jako jsem já, docela správně rozvažuje a otálí s koupí, a že zítra je také den, tuhle látku si mohu kdykoliv koupit, protože firma Heinrich Pisco je klidná, poněvadž tuhle látku má v Praze jediná. Tak jsem poděkoval a vyšel jsem a přešel jsem na druhou stranu ulice, tak nějak mne to všechno ohromilo, dokonce hlavu jsem si dal trochu na stranu a krčil jsem se, abych dostal ušlechtilé vrásky na čele, jakoby v zadumání, a pak se stalo něco, co mne utvrdilo, že jsem se tou kravatou změnil pořádně, protože tam kráčela slečna Věra, ta z chambre séparée, ta, která poslední čtvrtek byla s burziány v oddělení vizitací, ta, která mne znala z kavárny, viděla mne a viděl jsem, že na mne chtěla přátelsky pokynout taštičkou s bílými rukavičkami, které držela s řemínkem taštičky, ale najednou si to rozmyslela, jako by se spletla, docela nepoznala už, že jsem to já, ten, který jí musel poskytnout sebe, aby ze starých pánů vzrušená vůbec mohla odejít z našeho podniku domů… a já jsem dělal, že jsem někdo jiný, otočila se za mnou, a pak šla dál, přesvědčena, že se mýlila… a to všechno ten kapesníček a ta bílá kravata. Ale u Prašné brány, kam jsem zase přešel, abych šel znovu jistěji těmi Příkopy, a když jsem skoro jásal nad tím svým kostýmem z tak málo doplňků, kráčel proti mně v bílé beranici svých starých vlasů můj vrchní z hotelu, pan Skřivánek, kráčel, nedíval se na mne, ale já jsem věděl, že mne vidí, přešel mne, a já jsem se zastavil, jako by mne oslovil, díval jsem se za panem Skřivánkem, a on se taky zastavil, otočil se a vracel se ke mně, díval se mi do očí, a já jsem viděl, že ze mne vidí jen tu kravatu, že vidí, jak ta bílá kravata kráčí po Příkopech, nic, než kráčející kravata… a pan vrchní, který všechno věděl, se na mne díval, že ví, odkud je ta kravata, že ví, že jsem si ji vypůjčil bez dovolení. Díval se na mne a já jsem si v duchu říkal, jak to všechno, pane vrchní, víte? A on se zasmál a odpověděl nahlas, jak to vím, vždyť jsem obsluhoval anglického krále… a kráčel po Příkopech dál. A přestože svítilo slunce, jako by se zatmělo, jako bych byl rozžatou lampou, a pan vrchní mi stáhl knot, jako bych byl napumpovanou pneumatikou, které pan Skřivánek povolil ventilek, kráčel jsem, a slyšel jsem, jak uniká ze mne vzduch, viděl jsem, jak sám si už na cestu nesvítím, že už nevidím, měl jsem dojem, že tak jako já, že mi zplihla i ta kravata, i ten kapesníček, jako kdybych proběhl deštěm.

Měl jsem štěstí, že nejslavnější událost a pocta, která se ze všech hotelů a restaurací může stát jen jednomu a jedné, že ta se stala hotelu Paříž. Zjistilo se, že na Hradě prezident nemá zlaté příbory, protože návštěva, která do Prahy přijela na takzvanou oficielní návštěvu, si potrpěla na zlato. Vrchní komorník prezidenta a sám pan kancléř jednali, zda by se nedaly vypůjčit zlaté příbory od soukromníků, nebo zda by je nepůjčil kníže Schwarzenberg nebo Lobkowicz. Ale ukázalo se, že ti šlechtici příbory mají, ale ne tolik, a pak, všude byly iniciály a vyražené do rukojetí lžic a nožů znaky arcivévodských roun, kam ty rody patřily. Jediný, kdo by mohl zapůjčit panu prezidentovi zlaté příbory, byl kníže Thurn-Taxis, ale ten by byl pro ně musel poslat do Regensburgu, kde loni byly na svatbě člena tohoto bohatého rodu, který v Regensburgu měl nejen svoje hotely, nejen svoje ulice, ale i celé čtvrti a dokonce svoji banku. A tak všichni uchazeči odpadli a nakonec sám pan kancléř přijel k nám, a když odcházel od šéfa, tak byl kancléř rozzloben, a to bylo dobré znamení, to všechno, aniž by věděl, vyčetl pan Skřivánek, ten, který obsluhoval anglického krále, a z obličeje pana kancléře a potom z tváře pana Brandejse, kterýmu patřil hotel Paříž, se dozvěděl, že šéf odmítl půjčit svoje zlaté příbory, a když, tak aby hostina byla tady, u nás, a že teprve pak svoje zlaté nože a vidličky a lžíce a lžičenky vyjme ze svého sejfu. A tak jsem se dozvěděl a skoro jsem padl, že náš hotel má zlaté příbory pro tři sta dvacet pět lidí… a taky ano, na Hradě se rozhodli, že pro vzácného hosta z Afriky a jeho suitu bude slavnostní oběd tady u nás. A celý hotel se začal uklízet, přišly skupiny ženských s kbelíky a hadříky, a čistily nejen podlahy, ale i stěny a stropy, a všechny lustry, a hotel se svítil a třpytil a pak nastal ten den, kdy měl přijet a ubytovat se u nás habešský císař se svým průvodem, celý den nákladní auto skupovávalo po pražských květinářstvích všechny růže a asparágusy a orchideje, ale v poslední chvíli přijel zase sám pan kancléř Hradu a odřekl ubytování, ale potvrdil ten slavný oběd, ale šéfovi to bylo jedno, protože všechny náklady, které učinil s ubytováním, si započítal, i ten úklid, a tak jsme se připravovali na ten slavnostní oběd pro tři sta lidí, vypůjčili jsme si číšníky a vrchní z hotelu Steiner, a na ten den zavřel svůj hotel pan Šroubek a půjčil nám číšníky svoje a taky z Hradu přišli detektivové, ti, kteří se mnou vezli Bambino di Praga, a přivezli s sebou tři uniformy kuchařů a dva fraky pro číšníky a hned se převlékli, aby se trénovali a očíhli kuchyni, aby někdo neotrávil císaře, a číšníci zase prozkoumali restaurační místnosti, odkud bude nejlíp hlídat císaře, ale když vrchní kuchař s kancléřem a panem Brandejsem sestavovali jídelní lístek pro tři sta hostů, celých šest hodin na tom jídelním lístku pracovali a pan Brandejs pak dal svoje lednice zavézt padesáti telecími kýtami, šesti kravami na polévku, třemi hříbaty na bifteky a jednoho valacha na omáčku, šedesáti prasátky ne větší váhy než šedesát kilogramů, deseti selátky, třemi sty kuřaty, nepočítaje srnce a dva jeleny, s panem vrchním Skřivánkem jsem poprvně sestoupil do našich sklepů a sklepmistr znovu pod kontrolou vrchního přepočítal zásoby vín a koňaků a jiných destilátů… zhrozil jsem se, to byl sklep tak zásobený, jako bychom byli nějaká firma Oplt, velkoobchod víny a kořalkami, poprvně jsem viděl celou stěnu s trčícími láhvemi Henkell Trocken, a šumivých šampusů od Veuve Clicquot až po firmu Deinhard z Koblence, celé stěny Martellů a Hennessy koňaků, stovky láhví všech možných značek skotských whisky, ale také jsem viděl vzácná vína moselská a rýnská, a naše bzenecká z Moravy a česká z Mělníka a Žernosek, a pan vrchní Skřivánek, když kráčel ze sklepa do sklepa, vždycky pohladil hrdla láhví, tak pěkně je pohladil, jako by byl alkoholik, ač vlastně nikdy alkohol nepil, já jsem nikdy neviděl, že by pan Skřivánek pil, a také ve sklepě mi došlo, že jsem neviděl, aby si vrchní Skřivánek někdy sednul, vždycky stál, zapálil si cigaretu, ale pořád stál a on se na mne v tom sklepě podíval a přečetl to ze mne, nač myslím, musel to uhádnout, protože zničehonic řekl, pamatuj si, že když chceš být dobrý vrchní, tak si nesmíš sednout, protože pak by se ti tak rozbolely nohy a šichta by byla pro tebe peklo… A tak sklepmistr za námi zhášel, a zase jsme vyšli ze sklepů, ale ten samý den přišla zpráva, že habešský císař má s sebou svoje kuchaře a právě u nás, a právě proto, že máme zlaté příbory, tak jako v Habeši je má on, jeho kuchaři že budou dělat habešskou specialitu… A den předtím, než se měla hostina konat, přijeli ti kuchaři, byli černí a leskli se, ale bylo jim zima, byli tři a byl s nimi tlumočník, a naši kuchaři jim měli dělat pomocníky, ale šéfkuchař odvázal zástěru a odešel ten den pryč, trucoval, byl uražen, avšak ti kuchaři z Habeše, ti začali vařit několik set vajec natvrdo a smáli se, a zubili se a pak zase přivezli dvacet krocanů a začali je píct v našich troubách a do velikých mis rozdělali nějaké nádivky, ke kterým potřebovali třicet košů housek, a zase plné hrsti koření a petrželky přivezli na káře, a naši kuchaři jim to nasekali a všichni jsme byli zvědaví, co budou dělat ti černí hoši, taky se jim stalo, že dostávali žízeň, a tak jsme jim nosili plzeňské pivo, a oni si libovali a za to nám dávali zavdat jejich likér, z nějakých trav to bylo a bylo to děsně opojné a vonělo to pepřem a mletým novým kořením, ale pak jsme se polekali, protože si dali přivézt dvě antilopy, které už byly vyvržené, rychle je stáhli, koupili je v zoologické zahradě, a ty největší kastroly, co jsme měli, tak na těch ty antilopy pekli, házeli celé kostky másla pod ně, sypali z pytlíků to svoje koření, všechna okna jsme museli mít otevřená, tolik páry tu bylo, pak do těch antilop vkládali ty napolo pečené krocany s nádivkou, volné místo vyplnili stovkami vajec natvrdo a pekli to současně, ale potom se celý hotel skoro zhroutil, sám šéf se polekal, protože na tohle nebyl připraven, kuchaři přivezli před hotel živého velblouda a chtěli ho porazit, ale toho jsme se báli, ale tlumočník uprosil pana Brandejse, a tak přišli novináři a ti způsobili, že náš hotel se stal středem pozornosti tisku, tak svázali toho velblouda, který jasně a zřetelně mečel, nééé, nééé, jakože aby ho nepodřezávali, ale jeden kuchař ho podřízl košeráckým nožem a dvůr byl plný krve a už za nohy stoupal velbloud na kladku, drali se nožema pro jeho droby a pak celého toho velblouda bez noh vykostili, zrovna tak jako ty antilopy, a přivezli celé tři vozy dříví, a šéf musel přivolat hasiče, a ti se stříkačkou připravení se dívali, jak ti kuchaři rychle rozdělali oheň, veliký oheň jako se dělá dřevěné uhlí, a na tom ohni na třínožce, když oheň odešel a zůstalo řežavé uhlí, otáčeli špízem a opékali celého toho velblouda, a když byli skoro hotovi, tak do toho velblouda dali ty dvě antilopy, ve kterých byli krocani jako nádivka, a v těch už byla taky nádivka a taky ryby, a volné místo vyfutrovali vařenými vajíčky a pořád sypali to svoje koření a pili pivo, protože jim bylo pořád zima i u toho ohně, tak jako pivovarští kočí, kteří v zimě, aby se ohřáli, pijí studené pivo. A tihle černí kuchaři, když bylo prostřeno pro tři sta hostí, a auta už je začala svážet a vrátní otevírali limuzíny, tak tihle černoši stačili na dvoře nejen upéct selata a berany, ale v kotlích stačili uvařit polévky z tolika masa, že šéf nelitoval, že nakoupil tolik zásob… a potom přijel sám Hailé Selassie v doprovodu ministerského předsedy a všichni naši generálové, a všichni potentáti habešských vojsk, všichni byli ověšeni řády, ale císař přijel a tak si nás všechny získal, byl jen v takové bílé uniformě, bez řádů, jen tak nalehko, jen měl na prstě velký prsten, ale jeho členové vlády nebo nějací atamani těch jeho kmenů, ti byli v pestrých přehozech, a někteří měli s sebou veliké meče, ale jak usedali, tak bylo vidět, že mají chování, byli tak nenucení, ve všech sálech hotelu Paříž bylo prostřeno a u každého talíře se třpytil zlatý příbor, sady vidliček a nožů a lžičenek a pak byl Hailé přivítán srdečně ministerským předsedou, Hailé hovořil, jako by štěkal, a tlumočník překládal, že císař habešský si dovoluje pozvat hosty na habešský oběd… a ten jeden v kartonových šatech, tlustá figura obtočená deseti metry sukna, zatleskala, a my jsme roznášeli předkrmy, které černí kuchaři připravili v naší kuchyni, studené telecí s černou omáčkou, jen jsem olízl prstem ukáplou tu majdu a zakuckal jsem se, tak to byl silný extrakt, a poprvně jsem viděl, jak číšníci, když zastrčili elegantně talířky, jak se zvedly naše zlaté vidličky, tři sta zlatých vidliček a nožů se blyštělo sály restauračních místností… a vrchní dal znamení a dal nalívat sklenky bílého moselského vína, a nastala moje chvíle, protože jak jsem viděl, zapomenuli nalít vína samotnému císaři, vzal jsem láhev do ubrousku a ani jsem nevěděl, co mi to napadlo, když jsem přistoupil k císaři, přiklekl jsem na jedno koleno jako ministrant, uklonil jsem se, ale když jsem vstal, tak všichni se na mne dívali a císař mi na čelo, vlastně do čela vtiskl kříž, tak mi prstem požehnal, a já jsem mu nalíval… a za mnou stál vrchní hotelu Šroubek, který to zapomenul, a já jsem trnul, co jsem to vyvedl, a hledal jsem očima vrchního pana Skřivánka, a viděl jsem, že přikývl, že měl z toho radost, že já jsem byl tak pozorný… a já jsem odložil láhev a díval jsem se, jak pomalu císař jí, jen tak omočil ve šťávě kousek studeného masa, a jako by jen ochutnal, přikývl a zvolna žvýkal a dal vidličku křížem na znamení, že už má dost… upil trochu vína a dlouze si utíral vousy ubrouskem… a pak se nosila ta polévka, a zase ti černí kuchaři byli tak hbití, snad proto jim bylo pořád zima a že pili pivo, ani jsme nestačili nastavovat šálky na polévku, tak rychle jednu sběračku za druhou, že i detektivové, přestrojení za kuchaře, se tomu divili, a taky bych to zapomněl, taky se ti tajní nechali vyfotografovat s černými kuchaři na památku, a zatím naši kuchaři na dvoře zvolna nad řežavými uhlíky otáčeli tím plněným velbloudem, kterého pomazávali mašlovačkou udělanou z víchy máty, kterou namáčeli v pivě, to vymysleli ti černí kuchaři, hlavní kuchař, když přišel na to mašlování, se radoval a řekl, jak přeložil tlumočník, že za to asi mohou kuchaři očekávat řád Marie Terezie, a pak po tom chodu spadla ze všech kuchařů a služek a vrchních a pinglů a číšníků tíseň, protože ti černí to všechno zvládli, ač pořád do sebe lili pivo… a já jsem byl vyznamenán, že já jsem od samého císaře, jak mi řekl tlumočník, byl vybrán, abych dál podával jídlo a pití císaři, a já jsem pokaždé ve fraku poklekl na jedno koleno, a pak jsem podal a pak zase ustoupil a dával pozor, abych včas na znamení dolil nebo vzal talíř, ale císař jedl tak málo, jen tak si umazal ústa, jen jako vrchní ochutnávač přivoněl, maličko pojedl a usrkl vína, aby dál se bavil s ministerským předsedou, a hosté se čím dál víc vzdalovali v pořadí a hodnosti od toho, který tuhle hostinu dával, ti jedli a pili čím dál víc a hltavěji, až tam u stolů na samém konci a v přístěncích nebo ve vedlejších místnostech, tam jedli tak, že pořád jako by měli hlad, a tedy jedli housky, dokonce jeden host jedl a snědl ze tří květináčů solí a pepřem posypané květy bramboříků… a detektivové stáli na rozích a úhlech místností ve fracích jako číšníci se servítky přehozenými přes ohnuté paže a dávali pozor, aby někdo neukradl nějaký náš zlatý příbor… a tak se blížil vrchol oběda, černí kuchaři brousili dlouhé šavle, takové košeráky, pak dva černoši ten špíz zvedli na ramena, třetí utřel věchýtky máty peprné břicho velblouda a vešli do restauračních místností… a prošli sálem a přístěnkem a císař se zvedl a rukou ukazoval na pečeného velblouda a tlumočník překládal, že to je specialita africká a arabská… maličká pozornost habešského císaře… a dva pomocníci přinesli doprostředka hotelu dva vály na prasečí zabijačku, dali je k sobě, a dvěma kramlemi je sbili… a na tenhle obrovský stůl položili toho velblouda a přinesli nože a dlouhými řezy přeřízli velblouda na půlku a tu půlku na další půlku a ohromná vůně se linula a neustále v každém tom řezu byl kousek velblouda a antilopy a v té antilopě krocan a v tom krocanu ryby a nádivka a spečené věnce vařených vajec… a číšníci nastavovali talíře a podávali od císaře postupně toho pečeného velblouda a já jsem poklekl a císař mi pokynul očima a já jsem mu podal to jejich národní jídlo… které muselo být výborné, protože všichni hosté ztichli a bylo slyšet jen to, co bylo krásné na pohled, cinkot našich zlatých vidliček a nožů… a pak se stalo, co ještě nám a mně, a snad ani panu vrchnímu Skřivánkovi se nestalo, nejdřív nějaký vládní rada, známý labužník, tak byl nadšen tím jídlem, tím velbloudem, že vstal a začal křičet, tak křičel a v obličeji vyzařoval nejvyšší nadšení, ale jak mu tak chutnalo, tak i to mu bylo málo, ta grimasa, začal jakoby cvičit, jako o sletě, a pak se bil v prsa, a zase si vzal kousek omočený v omáčce, a teď to jídlo na něj působilo tak, že i ti černí kuchaři stáli s těmi košeráky a dívali se na císaře, ale císař byl na to asi zvyklý, jen se usmíval, tedy usmívali se i černí kuchaři, usmívali se a pokyvovali hlavami a ti náčelníci zabalení do vzácných látek se vzorky, jako mívala babička na zástěrách nebo pestrých dykytových látkách, a ten vládní rada se neudržel a vyběhl a křičel na chodbě a zase přiběhl a vzal si ještě jednou na vidličku a to byl vrchol, protože utíkal a křičel, utíkal až před hotel a tam volal a tančil a jásal a bil se v prsa a zase vběhl nazpátek a v jeho hlase byl zpěv a v jeho nohách tanec díkůvzdání za tak dobře upraveného nadívaného velblouda, a zničehonic se poklonil těm třem kuchařům, hluboko, nejdřív po rusku až po pás se klaněl a potom až k zemi. Druhý jedlík, nějaký generál na penzi, ten zase se díval jen na strop a vydával dlouhý tesklivý tón, takové dlouhé slastné kvičení, které v kadencích stoupalo, jak si vzal další sousto, jak žvýkal a kvičel a kníkal a kousal masíčko, a když si dal hlt žernoseckého ryzlinku, tak se vztyčil a kňučel, že i černí kuchaři to pochopili a radostně volali, jes, jes, samba, jes! A to potom asi bylo příčinou, proč se nálada natolik zvedla, že ministerský předseda si podal ruce s císařem a vběhli fotografové a všechno se fotografovalo, neustále třaskalo prudké světlo a v jeho bengálské záři si tiskli naši a habešští představitelé ruce…

Když Hailé Selassie ukláněje se odcházel, všichni hosté se ukláněli také, generálové obou armád si vyměňovali řády, navzájem se dekorovali, a vládní radové si připínali hvězdy na fraky k boku, hvězdy a šerpy přes prsa, které dostali od císaře, a já, ten nejmenší, zničehonic jsem byl vzat za ruku a odveden ke kancléři císařství, stiskl mi ruku za vzornou obsluhu a připnul mi hodností sice nejmenší, ale na velikost ten největší řád s modrou šerpou za zásluhy o trůn habešského císaře, a já jsem ten řád měl připnutý na klopě fraku s modrou šerpou přes prsa, klopil jsem oči a všichni mi to záviděli, a jak jsem viděl, tak nejvíc vrchní z hotelu Šroubek, který vlastně měl ten řád dostat, já podle jeho očí bych mu jej byl nejraději dal, protože už měl pár let do penze, a snad na tohle jen čekal, protože s takovým řádem by se dal otevřít hotel někde v Podkrkonoší nebo v Českém ráji, hotel U Řádu habešského císařství, ale novináři a reportéři si mne vyfotografovali a napsali si moje jméno, a tak jsem chodil s tím řádem a modrou šerpou, a sbírali jsme náčiní a odnášeli do kuchyně, příbory a talíře, pracovali jsme ještě dlouho do noci, a když ženské za dozoru detektivů přestrojených za kuchaře a číšníky umyly a utřely tři sta zlatých příborů a pan vrchní Skřivánek je počítal za pomoci toho vrchního z hotelu Šroubek, tak museli počítat ještě jednou a pak ještě, a potom počítal malé kávové lžičenky sám šéf, a když dopočítal, tak zbledl, jedna lžičenka chyběla, počítali znovu a pak se radili, a já jsem viděl, jak ten vrchní z hotelu Šroubek tiše něco říkal šéfovi, a pak se divili a vypůjčení číšníci se umývali, a teď šli i oni do přísálí, protože jídla bylo tolik, a teď i oni a potom i kuchaři a servírky, všichni přišli, aby se ne dojedli, ale aby z toho hodně, co zbylo, si pochutnali v klidu na těch pochoutkách a hlavně dívali se na naše kuchaře, kteří chutí analyzovali a uhadovali, z jakých koření je ta která omáčka a jaké postupy byly zvoleny tak, jak je viděli, aby mohlo vzniknout tak skvostné jídlo, že ten vládní rada Konopásek, který býval ochutnávačem jídel na pražském Hradě, mohl tak křičet nadšením… ale já jsem tuze nejedl, viděl jsem, že šéf se už na mne nedívá, jak nemá radost z toho mého nešťastného řádu, jak i ten vrchní od Šroubků tiše hovoří s naším vrchním panem Skřivánkem, a znenadání mi vysvitlo, že to, o čem hovoří, bude ta zlatá lžičenka, že se asi domnívají, že jsem tu lžičenku ukradl já, nalil jsem si sklenku koňaku, který stál jen pro nás, a napil jsem se, nalil jsem si ještě jednou a kráčel jsem k mému vrchnímu, k tomu, co obsluhoval anglického krále, jestli se na mne nezlobí, oslovil jsem jej, zmínil jsem se o tom, jak neprávem jsem dostal ten řád já, ač ho měl dostat vrchní z hotelu Šroubek, nebo on sám, nebo náš šéf, ale nikdo mne neposlouchal, dokonce jsem viděl, že vrchní pan Skřivánek se dívá na mého motýlka, tak se tam upřeně díval, že já jsem pocítil ten samý pohled jako před několika dny, kdy se mi díval na tu kravatu, tu bílou s těmi puntíky, modrými jako tečky na křídlech otakárků, tu kravatu, kterou jsem si bez dovolení vypůjčil ze skříně, kam se ukládaly věci a šaty, které si tady zapomněli naši hosté, a já jsem viděl v očích pana vrchního, že když jsem si bez svolení vzal tu kravatu, tak proč bych si nevzal zlatou lžičku, kterou jsem jako poslední odnášel ze stolu samotného habešského císaře, a bylo to tak, já jsem ji odnášel a dal jsem ji rovnou do dřezu. A polil mne takový stud, tak jak jsem stál s napřaženou sklenkou, se kterou jsem si chtěl přiťuknout s vrchním, který pro mne byl na světě to největší a nejvyšší, vyšší než sám císař, než prezident, a on zvedl taky sklenku, ale chvíli váhal, já jsem měl pořád naději, že mi přiťukne k tomu mému nešťastnému řádu, ale on, který všecko vždycky věděl, teď nevěděl, ťuknul si s tím vrchním od Šroubků, se kterým byl stejně starý, a na mne se už nepodíval, a já jsem odnesl tu napřaženou sklenku a vypil jsem ji a začalo mne všechno pálit a hořel jsem a nalil jsem si ještě jeden koňak… a vyběhl jsem, tak jak jsem byl, před náš hotel do noci, před můj bývalý hotel, protože už jsem nechtěl být na světě, a taxíkem jsem jel, taxíkář se mne ptal, kam chci jet, a já jsem řekl, ať mne odveze k lesu, že se chci nadýchat čerstvého vzduchu… a tak jsme jeli, všechno se mi mašlovalo nazad, světla nejdřív, spousty světel, pak jen sem tam lucerna a pak už nic, jen vzadu nebo do zatáčky mi taxíkářské auto natočilo Prahu pozpátku a pak zastavil u skutečného lesa… a já jsem mu zaplatil a on se díval na ten můj řád a modrou šerpu a řekl, že se nediví, že jsem tak rozčilený, to on že zná, moc vrchních se nechává odvézt do Stromovky nebo tak, aby se prošli… a já jsem se zasmál a řekl jsem mu, že se nejdu procházet… ale že se asi oběsím. Ale taxíkář mi nevěřil, vážně, zasmál se, a čím? A já jsem neměl opravdu čím, řekl jsem kapesníkem, a taxíkář vystoupil z auta a zvedl kapotu a hledal tam a pak mi dal ve světle lucerničky provaz, takovou štrupli, a smál se a udělal oko, a pohyboval v té smyčce provazem a směje se mi radil, jak se mám správně oběsit… a pak na mne ještě vytočil okénko a volal, mnoho štěstí při věšení! a odejel a ještě zablikal světly na pozdrav, a než vyjel za lesíček, zahoukal… a já jsem kráčel lesní pěšinou, a pak jsem se posadil na lavičku, a když jsem si to znovu všechno probral, a když jsem hlavně usoudil, že už mne pan vrchní nemá rád… řekl jsem si, že už není možné na světě žít, to kdyby to byla holka, pro jedno kvítí slunce nesvítí, avšak pro vrchního, který obsluhoval anglického krále a který si myslí, že bych byl schopen ukrást lžičenku, která sice chyběla, ale mohl ji ukrást někdo jiný, to mi nešlo na rozum… a cítil jsem v prstech ten provaz, a pak byla taková tma, že jsem musel před sebe hmatat a hmatal jsem stromy, ale ony to byly jen takové stromečky, pak jsem vyšel a podle oblohy jsem viděl, že jdu ještě menšími smrčky, takovým remízkem, a pak jsem zase narazil na lesík, ale to byly zase samé břízy, veliké břízy, to bych musel mít žebřík, abych si vylezl na nějakou větev… a pak jsem poznal, že to není jen tak, a když jsem pak narazil na skutečný lesík s větvemi dosti nízko, byly to borovice, ale staré větve trčely tak, že jsem musel teď prolízat po čtyřech… a jak jsem tak lezl po čtyřech a ten řád mi klinkal do brady a do tváře a tím víc mi připomínal zlatou lžičenku, která se ztratila v hotelu, a pak jsem se zastavil na těch čtyřech a zase jsem si všechno přemílal a zase jsem dospěl k tomu bolestnému místu v mozku, který jsem nemohl překonat, to, že mne už pan Skřivánek nemá rád, že už mne nebude vychovávat, že se už spolu nebudeme sázet, co si který host dá nebo nedá nebo by dáti měl, jaké národnosti je host, který právě vstoupil, a tak jsem zanaříkal, jako ten vrchní rada Konopásek, když pojedl několik soust toho skvostného nadívaného velblouda… a rozhodl jsem se, že se oběsím, a jak jsem poklekl, něco se dotklo mé hlavy, chvíli jsem tak byl na kolenou, pak jsem zvedl ruce a nahmatal jsem boty, špičky dvou bot, hmatal jsem o kousek výš a tam jsem nahmatal dva kotníky a punčochy na studených lejtkách… zvedl jsem se a čichal jsem až k pasu nějakého oběšeného a tak jsem se polekal, že jsem se rozeběhl a dral jsem se ostrými starými větvemi, trhal jsem si obličej a maso z uší, ale prodral jsem se až na cestičku a tam jsem se svalil a s provazem v ruce jsem omdlel… a pak mne probudily svítilny a lidské hlasy… a když jsem otevřel oči, tak jsem viděl, ne viděl, ale věděl, že ležím v náručí pana vrchního Skřivánka, jak mne hladí, a já říkám pořád tam, tam, a tak tam našli toho oběšeného, který mi zachránil život, protože já bych se tam byl oběsil kousek od něj nebo s ním, a pan vrchní mi hladil vlasy a stíral krev… a já jsem plakal a volal, ta zlatá lžičenka! A pan vrchní mi pošeptal, neboj se, našla se… a já povídám, kde? a on řekl tiše, neodtékala voda ze dřezu, tak to rozšroubovali a ta lžičenka byla už v koleni… odpusť mi to… všecko bude zase dobrý, tak jak to bylo dřív… povídám, ale jak jste se dozvěděli, kde jsem… a vrchní řekl, že to byl taxíkář, který si to rozmyslel a vrátil se do hotelu a ptal se číšníků, kdo by se to z nich mohl chtít oběsit? a v tu chvíli právě přinesl údržbář tu lžičenku… a vrchní, ten, který obsluhoval anglického krále, okamžitě věděl, že jsem to já, a tak se vydali za mnou… A tak se stalo, že jsem se zase měl v hotelu Paříž jako hrášek v lusku, pan vrchní Skřivánek mi dokonce svěřil klíče od vinných sklepů a od likérů a koňaků, jako by chtěl všechno to, co se stalo s tou zlatou lžičenkou, odčinit. Ale šéf mi nikdy neodpustil to, že jsem dostal ten řád a tu šerpu přes prsa, a tak se na mne díval, jako bych nebyl, ač já jsem si vydělával takový peníze, že jsem jimi pokryl už celou podlahu, každý tři měsíce jsem nosil celou podlahu pokrytou stokorunami do záložny, protože jsem si umínil, že ze mne bude milionář, že se všem vyrovnám, že si pak najmu nebo koupím hotýlek, takovou maličkou klícku někde v Českém ráji, že se ožením, že si vezmu bohatou nevěstu, a že když dám peníze s mou ženou dohromady, budu vážený tak jako ostatní hoteliéři, že když mne nebudou uznávat jako člověka, budou mne muset uznat jako milionáře, majitele hotelu a realit, že tedy budou odsouzeni se mnou počítat… Ale zase se mi stala taková nepříjemnost, že jsem byl potřetí u odvodu, ale potřetí jsem se nestal vojákem, protože jsem neměl míru, i když jsem se snažil podplatit vojenské pány, přece mne na vojnu nevzali. A v hotelu se všichni smáli a sám pan Brandejs se mne na to zeptal, a tak mne znovu zesměšnil, takže jsem byl maličký a věděl jsem, že budu maličký až do smrti, protože už nevyrostu, a když, tak jedině tak, jak jsem to dělal, že jsem měl tuplovaný podrážky a že jsem zvedal hlavu, pořád jako bych měl maličký límec od fraku, to byla jediná moje naděje, že se mi vytáhne krk, když budu pořád nosit vysoký kaučukový límce. A tak se taky stalo, že jsem chodil na hodiny němčiny, že jsem začal chodit na německý filmy, četl jsem německý noviny, a ani jsem se nedivil, že v pražských ulicích chodili v bílých punčochách a zelených kamizolách studenti, a že jsem nakonec byl v hotelu skoro jediný já, kdo obsluhoval německé hosty, všichni naši číšníci si počínali s německými hosty tak, jako by neuměli německy, i sám pan vrchní Skřivánek hovořil s Němci jen anglicky nebo francouzsky anebo česky, a tak jsem jednou v biografu šlápl nějaké ženské na botičku a ona začala německy, a já jsem se jí německy omluvil, a tak jsem vyprovodil tu ženskou, která byla pěkně oblečená, a abych se jí zavděčil, že se mnou mluví německy, tak jsem jí řekl, že je to hrozné, co dělají Češi s ubohými německými studenty, že jsem na vlastní oči viděl, jak na Národní třídě jim strhali z nohou ty bílé punčochy, že servali ze dvou německých studentů hnědé košilky. A ona mi řekla, že správně všechno chápu, že Praha je staré říšské území a že právo po něm chodit a podle svých zvyků se strojit je právo nezadatelné, a že celý svět je k tomu lhostejný, ale že přijde hodina, a přijde její den, kdy Vůdce to tak nenechá a přijde a osvobodí všechny Němce od Šumavy až do Karpat a… teď jsem si všiml, když tohle říkala, že se jí dívám z očí do očí, že k ní nemusím vzhlížet tak jako k ostatním ženským, já jsem měl vždycky smůlu, že všechny ženské, které se v mým životě kolem mne točily, všechny byly větší než já, ale mezi ženskými asi pravé obryně, vždycky když jsme stáli, tak jsem se jim díval na krk nebo na poprsí, a viděl jsem, že je zrovna tak maličká jako já, že jí světélkují zelené oči a že je zrovna tak postříkaná pihami jako já, ale ty hnědé pihy v jejím obličeji s těma zelenýma očima tvořily tak krásný souzvuk, že jsem viděl, jak je najednou krásná, ale taky jsem si všiml, že ona se na mne dívá taky tak, já jsem měl na sobě zase tu krásnou bílou kravatu s modrými puntíky, ale ona se mi dívala na moje vlasy světlé jako slámu, a k tomu takové telecí oči, modré oči, ona mi pak řekla, že Němci z Říše tak touží po slovanské krvi, že tak touží po těch rovinách a slovanských náturách, že už tisíc let se po dobrým nebo po zlým snaží oženit se s tou krví, a svěřila se mi, že spousta pruské šlechty má ve své krvi slovanskou krev, a ta krev činí ty šlechtice v očích ostatní šlechty drahocennější, než jsou ti ostatní, a já jsem s tím souhlasil a divil jsem se, jak mi rozumí, protože to nebylo vyptávání hosta, co si dá k obědu nebo k večeři, ale já jsem musel hovořit s tou slečnou, které jsem šlápl na černý střevíček, a tak jsem mluvil trošku německy a hodně česky, ale pořád jsem měl dojem, že mluvím německy, v tom německém duchu… A tak jsem se dozvěděl od té slečny, že se jmenuje Líza, že je z Chebu, že tam je učitelkou tělocviku, že je mistryní župy v plavání, a odhalila kabátek a na prsou měla odznak dokolečka čtyři F, jako nějaký čtyřlístek, a usmála se na mne a pořád se mi dívala na vlasy, až jsem se znepokojil, ale ona mi dodala důvěru a řekla, že mám nejkrásnější světlé vlasy na světě, až jsem se zapotácel, a já jsem jí zase řekl, že jsem vrchním v hotelu Paříž, řekl jsem jí to a očekával jsem to nejhorší, ale ona mi položila ruku na rukáv, a když se mne dotkla, tak se jí zaleskly oči, že jsem se polekal, avšak ona mi řekla, že její otec má restauraci v Chebu, U Města Amsterodamu… A tak jsme se smluvili a šli jsme do biografu na Lásku ve tříčtvrtečním taktu, a ona přišla v tyrolském kloboučku a tak, jak jsem to měl od dětství rád, v takový zelený kamizole, vlastně šedivý kamizolce se zeleným límcem, zdobeným vyšívanými dubovými ratolestmi, a venku padal sníh, bylo před Vánocemi, a ona pak několikrát přišla za mnou do hotelu Paříž a dala si oběd nebo večeři a zase, jak přišla poprvně, tak pan vrchní Skřivánek se na ni podíval, a pak se podíval na mne a vešli jsme zase postaru do přístěnku, a já jsem se zasmál, a povídám, tak vsadíme se o dvacetikorunu, co si slečna dá?, protože jsem viděl, že přišla v té kamizolce a dneska dokonce v bílých punčochách, a já jsem vytáhl dvacetikorunu a položil ji na odkládací stolek, ale pan vrchní Skřivánek se na mne podíval cize, zrovna tak, jako když jsem si s ním chtěl přiťuknout ten večer, kdy jsem obsluhoval habešského císaře a ztratila se ta zlatá lžičenka, já jsem měl prsty na těch dvacetikorunách a schválně mne nechal se kochat, že je všechno v pořádku, tak taky vytáhl dvacet korun, zvolna je pokládal, ale pak jako by se ty jeho peníze mohly umazat od těch mých dvaceti korun, rychle zastrčil ty svoje do tašky, podíval se ještě jednou na slečnu Lízu a mávl rukou, a od té doby na mne nepromluvil a po šichtě mi vzal klíče od magazínu skladu, a díval se na mne, jako bych nebyl… jako by nikdy neobsluhoval anglického krále, jako bych já nikdy neobsluhoval habešského císaře. Ale mně to už bylo jedno, protože jsem viděl a věděl, jak všichni Češi jsou nespravedliví k Němcům, tu chvíli jsem se začal i stydět za to, že jsem byl přispívajícím členem Sokola, protože pan Skřivánek byl velikým sokolem, zrovna tak jako pan Brandejs, všichni zaujatí proti Němcům a hlavně proti té slečně Líze, která za mnou, jen za mnou přišla, a kterou jsem nesměl obsloužit, protože ten její stůl patřil do rajonu jiného číšníka, dával jsem pozor, jak ji sprostě obsluhovali, jak jí přinesli studenou polévku a jak v té polévce držel číšník palce… a tak se stalo, že jsem přistihl za dveřmi číšníka, když nesl telecí s nádivkou, jak plivnul do toho talíře, a já jsem přiskočil, abych mu vzal ten talíř, avšak číšník mi ten talíř přilepil na obličej a plivnul mi pak do tváře, když jsem si odhrnul chladnoucí rosolovitou šťávu z očí, plivl ještě jednou, abych to viděl, jak mne nenávidí, ale to byl jakoby signál, a všichni z kuchyně přiběhli za ty dveře a všichni pinglové se seběhli a každý mi plivl do obličeje a tak dlouho na mne plivali, až přišel i sám pan Brandejs a jako vedoucí Sokola za Prahu jedna si na mne plivl taky, a řekl mi, že mne propouští… a já, jak jsem byl poplivaný a umazaný šťávou od telecí pečeně, vyběhl jsem do lokálu ke stolu slečny Lízy a takhle jsem na sebe ukázal, oběma rukama jsem ukázal, co mi kvůli ní udělali sokolové a Češi, a ona se na mne podívala a ubrouskem mi utřela tvář a řekla mi, že od české soldatesky se nic jiného čekat nedalo a nedá, a za to, co jsem pro ni vytrpěl, že mne má ráda… A pak, když jsme vyšli, když jsem se převlékl, abych ji doprovodil, hned před Prašnou branou přiběhli čeští hulváti a dali takovou facku Líze, až jí ten tyrolský klobouček zaletěl do jízdní dráhy, a když jsem ji bránil tím, že jsem česky křičel: „Co to děláte, to jste Češi? Fuj!“ Tak mne jeden z té soldatesky odstrčil a dva chytili Lízu a povalili ji a dva ji drželi za ruce a jeden jí vyhrnul sukni a z těch jejích opálených stehen a lýtek jí stahovali surově ty bílé punčochy a já jsem křičel, zatímco mne bili, co to děláte, vy česká soldatesko, tak dlouho, až nás pustili, a ty punčochy slečny Lízy si nesli jako nějaký bílý skalp, bílou trofej, a my jsme se průjezdem dostali na náměstíčko a Líza plakala a sípala, to si vy, bolševická sebranko, odnesete, zhanobit německou učitelku z Chebu… a já jsem se cítil velikým člověkem, ona se mne držela a byl jsem tak rozhořčen, že jsem hledal členskou legitimaci Sokola, ale nenašel jsem ji, abych ji roztrhal… a ona se najednou na mne podívala, očima plnýma slzí, a tak na ulici se znovu rozplakala a položila si tvář na můj obličej a celá se ke mně přitiskla a já jsem věděl, že ji musím chránit a hájit proti všem Čechům, kteří by téhle malé egerlenderačce něco chtěli udělat, jen vlásek zkřivit, dcera majitele hotelu a restaurace U Města Amsterodamu z Chebu, který už byl zabrán jako říšské území loni na podzim, a celé Sudety přešly tam, kde byly před tolika lety, nazpátek k Říši, a teď tady v sokolské Praze se děje s ubohými Němci tohleto, co jsem viděl na vlastní oči, což potvrzovalo všechno to, proč byly zabrány Sudety a proč asi i Praha by měla skončit zrovna tak, když životy a čest německých lidí byly ohrožovány a pošlapávány… A taky se tak pak stalo, já jsem nejen byl propuštěn z hotelu Paříž, ale nikde mne nevzali ani jako pingla, pokaždé už druhý den přišla zpráva, že jsem německy smýšlející Čech a navíc sokol, který si namluvil německou učitelku tělocviku. A tak jsem byl tak dlouho bez místa, až konečně přišla německá vojska a obsadila nejen Prahu, ale i celou zemi… A to se mi slečna Líza na dva měsíce ztratila, a když jsem jí marně psal, a nejen jí, ale i jejímu otci, tak jsem druhý den po obsazení Prahy šel na procházku a na Staroměstském náměstí jsem viděl, jak říšská armáda vaří v kotlích chutné polévky a jak rozdává v esšálcích obyvatelstvu a jak se tak dívám, tak koho tam nevidím v proužkovaných šatičkách s červeným odznakem na prsou a se sběračkou v ruce? Lízu! Ani jsem ji neoslovil, chvíli jsem se díval, jak nalévá a s úsměvem odevzdává ty šálky, až jsem se pak vzpamatoval a stoupl jsem si taky do fronty lidí, a když na mne došla řada, podala mi šálek s teplou polévkou, a když se na mne podívala, tak se ne polekala, ale zaradovala, a tak celá pyšná se vystavila na obdiv, že má ty vojenské šaty frontovní milosrdné sestry, nebo co to bylo za uniformu, a já jsem jí řekl, že jsem od té doby nedostal místo, od té doby, co jsem se zastal její cti tam u Prašné brány, s bílými punčochami, a ona se nechala vystřídat, a hned se do mne zavěsila a smála se a radovala, a já jsem měl dojem a ona taky, že vlastně kvůli těm jejím bílým punčochám a tomu, jak mne v hotelu poplivali, že říšská armáda obsadila Prahu, a tak jsme se procházeli po Příkopech, vojáci v uniformách zdravili slečnu Lízu a já jsem se jim pokaždé uklonil, a tam mne napadlo a Lízu asi taky, zahnuli jsme za Prašnou bránu, přešli jsme to místo, kde ležela na chodníku a stahovali z ní před třemi měsíci bílé punčochy, a jak jsme vešli do hotelu Paříž, já jsem jakoby hledal stolek, už všude seděli němečtí důstojníci, a já jsem stál se slečnou Lízou v uniformě milosrdné sestry, a pinglové a pan vrchní Skřivánek byli bledí a obsluhovali mlčky německé hosty a já jsem se posadil k oknu a německy jsem objednal kávu, vídeňskou bílou kávu se skleničkou rumu, jak jsme to dřív podávali, podle hotelu Sacher, Wiener Kaffee mit gespritztem Nazi, byl to krásný pocit, když vešel i pan Brandejs a klaněl se, poklonil se zvlášť zdvořile i mně, a zničehonic se dal se mnou do řeči, hovořil o té trapné události, co se stala tenkrát, a omlouval se mi… ale já jsem mu řekl, že tu omluvu nepřijímám, že ještě uvidíme… a když jsem platil panu vrchnímu Skřivánkovi, pravil jsem mu, nu, vidíte, houby vám pomohlo, že jste obsluhoval anglickýho krále… a zvedl jsem se a kráčel mezi stoly, a důstojníci německé armády zdravili slečnu Lízu a já jsem se jim rovněž klaněl, jako by ty pozdravy patřily i mně… té noci mne vzala slečna Líza k sobě, napřed jsem s ní byl v nějakém vojenském kasinu na Příkopech, v nějakém hnědém domě, pili jsme šampaňské na obsazení Prahy, důstojníci si připíjeli s Lízou a i se mnou, pokaždé jim vysvětlovala, že jsem se statečně choval a že jsem bránil její germánskou čest proti české soldatesce, a já jsem se klaněl a děkoval za pozdravy a zdvižené sklenky, ale nevěděl jsem a ani jsem vědět nemohl, že ty pozdravy patřily jen a jen Líze a mne že jen přehlíželi, trpěli, že mne pouze respektují jako přívěsek Lízy, velitelky vojenských sester, jak jsem se dozvěděl z titulování při přípitcích… a já jsem měl takový krásný pocit, že se mohu účastnit téhle slavnosti, že jsem mezi hejtmany a plukovníky, že jsem mezi mladými lidmi se zrovna tak modrýma očima a zrovna tak plavýma vlasama, jako mám já, který neumí sice pořádně německy, ale který se jako Němec cítí, který jako Šípková Růženka potřeboval se setkat se slečnou Lízou, šlápnout jí na černý střevíček a procitnout jako v té pohádce. A tak jsme se vraceli z té slavnosti někam, kde jsem ještě nebyl, Líza mne prosila, abych se podíval do svého rodokmenu, že určitě tam musí být někde nějaký germánský předek, já jsem jí jen řekl, že můj děda má na pomníku napsáno Johan Ditie, že byl panským štolbou, já jsem se vždycky za toho štolbu od koní styděl, ale Líza když tohle slyšela, tak jsem nějak vyrostl v jejích očích, víc než kdybych byl český hrabě, zdálo se, že tím Ditie spadly všechny hradby i tenké stěny, které nás dělily, celou cestu mlčela, pak odemkla starý barák a stoupali jsme po schodech, na každém patře mne dlouze líbala, hladila mně kalhoty v rozkroku, a když jsme vešli do jejího pokojíku, rozsvítila stolní lampu a byla celá vlhká, v očích i ústech, a přes oči jí padalo bělmo, taková mázdra, povalila mne na kanape a zase mne dlouze líbala, jazykem mi ohmatala a spočítala všechny zuby a neustále naříkala a sténala jako stále se větrem otevírající a zavírající nenamazaná vrátka, a pak už se nedalo nic jiného dělat než to, nač jsem čekal, co ale nevycházelo ode mne jako dřív, ale vycházelo to z ní, ona měla potřebu mne a dovolovala mi všechno, zvolna se vysvlékla, dívala se na to, jak se vysvlékám i já, myslel jsem, že když je na vojně, že bude mít i nějakou uniformu ve formě spodničky nebo kombiné, že jistě musejí i sestřičky z lazaretu mít nějaké fasované prádlo, ale ona měla všechno tak, jak to měly slečny, které chodily do hotelu Paříž na vizitaci za pány burziány, jak to měly i slečny od Rajských, a potom naše nahá těla k sobě přilnula, tak nějak bylo všechno jakoby v tekutém stavu, jako bychom byli hlemýždi a lnuli k sobě jen tím vlhkým tělem vyplazeným z ulity, hrozně se ta Líza třásla a chvěla, a já jsem poznal poprvně, že jsem zamilovaný a milován, bylo to něco docela jinačího než dřív, ani mě neprosila, abych si dal pozor, nebo abych byl opatrný, ale všechno bylo jen proto, aby to bylo tak, jak to bylo, pohyby a splynutí a cesta do kopce a rozsvětlování se a výstřik světla a tlumených supění a nářků, ani pak se mne nebála, ani na chvilku, břichem se vzdouvala proti mé tváři, objala mně nohama hlavu mezi klínem tak pevně, a nestyděla se ani chvilku, ale naopak jako by to patřilo ke všemu, zvedla se a nechala se jazykem třít a lízat tak dlouho, až se vzepjala a dala mi ochutnat, a jazykem a v jazyku prožít všechno to, co se odehrávalo v jejím těle… pak, když ležela na zádech se založenýma rukama a rozevřenýma nohama, kde plál chomáč světlých chloupků vyčesaných vzhůru do kačera, moje oči spočinuly na stole a tam byla kytice s jarními tulipány a větvičkami z mladých březových ratolestí a několik větviček smrčí, jako ve snách, ani snad ne ve vzpomínce, ta přišla až pak, pak jsem si vzpomněl na návratný motiv, utrhl jsem větvičky, rozdělal je na kousky a obložil jsem její přirození těmi větvičkami, bylo to krásné, to její břicho zastlané kolem dokola větvičkami ze smrčiny, dívala se na mne po očku, a když jsem se naklonil a políbil ji mezi ty větvičky, kolem úst jsem pocítil to pichlavé jehličí, vzala mně něžně hlavu do dlaní a zdvihla se a přitiskla mi klín tak prudce na obličej, že jsem zaúpěl bolestí, a několika mocnými škubnutími břicha dosáhla takového vzrušení, že pronikavě vykřikla a svalila se na bok a oddychovala tak prudce, že jsem myslil, že umírá nebo umře… ale to nebylo jedno ani druhé, jen se nade mnou naklonila a rozevřela všech deset prstů, a hrozila, že mi vyškrábe oči a poškrábe tvář a celého, tak byla vděčná a spokojená, a znovu nade mnou rozevírala ty nehty a v křeči je zavírala, aby se za chvíli v pláči zhroutila a tichounkým pláčem přešla v drobounký smích… a já jsem byl klidný a tichý, ležel jsem zplihlý, a viděl jsem, jak rychlými prsty trhá zbytky těch smrkových větviček, těch zálomků jako dělají myslivci, když zastřelí zvěř, a viděl jsem, jak mi pokrývá moje břicho, moje zplihlé pohlaví, celý klín jsem měl plný větviček, a pak si mne ona nadzvedla a rukama mne hladila a líbala ve slabinách a zvolna jsem zase dostával erekci, a najednou se zdvihly ty větvičky, a z nich se prodral můj pyj a zvolna rostl a shazoval větvičky, ale Líza ty větvičky jazykem rovnala kolem dokola, aby pak zdvihla hlavu a zarazila si moje přirození celé do úst, až někam do krku, chtěl jsem ji odehnat, ale ona mne povalila, moje ruce odstrčila, díval jsem se ke stropu a nechal jsem ji dělat zase já, co ona chtěla dělat se mnou, nikdy bych se byl nenadál tolika rabiátskosti v jejím počínání, skoro surově mě vysála až do morku mocnými údery a pohyby své hlavy, aniž by si odstranila větvičky, které ji drásaly do krve do úst, asi to je u Germánů zvykem… skoro jsem se Lízy bál… když se potom plížila jazykem po mém břichu, nechávajíc na mně slinivou čáru jako hlemýžď, políbila mne a její ústa byla plná semene a smrkového jehličí, a ona to nepovažovala za nic nečistého, naopak, za vrchol, za součást mše, toto je moje tělo a toto je moje krev a toto jsou moje sliny a toto jsou tvoje a moje šťávy, a tohleto nás spojilo a pojí navždycky, jak mi to řekla, protože jsme si to vyměnili navzájem, i s vůní šťáv a chloupků…

Stačí vám to? Tím dneska končím.