A hlavu jsem už nenašel

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.

Moje nové místo jako pingla, a potom vrchního, bylo někde nad Děčínem v horách. Když jsem do toho hotelu přišel, skoro jsem se polekal. To nebyl jen tak nějaký hotýlek, jak jsem čekal, ale bylo to maličké městečko, nebo veliká vesnice, uprostřed lesů a lesních horkých pramenů, tady táhnul čerstvý vzduch, že se mohl dávat do poháru, to stačilo takhle se obrátit proti příjemnému vání a polykat zvolna jako ryby žábrami, a docela zřetelně a slyšitelně jste slyšeli, jak ten kyslík smíšený s ozonem vám protéká žábrami, jak ty vaše plíce a útroby se zvolna napumpovávají, jako byste, než jste sem přijeli, někdy dole píchli pneumatiku, už dávno jste ji píchli a teprve tady v tom vzduchu jste si ji automaticky dopumpovávali na atmosféry, ve kterých se jede nejen bezpečněji, ale příjemněji. Líza, která mne sem přivezla ve vojenském automobilu, se tady procházela jako doma, pořád se usmívala, když mne vodila tím dlouhým stromořadím, ze kterého se sestávalo hlavní nádvoří. Takové německé rohaté sochy to byly, sochy králů a císařů, všechno z čerstvého mramoru nebo bílého vápence, který se třpytil jako cukr, a zrovna tak byly i ostatní správní budovy, které se členily od hlavní kolonády, jako listy akátu. A taky i tam všude byly další kolonády, do každé té budovy než jste vstoupili, mohli jste se procházet, nebo museli jste projít sloupořadím s těmi samými rohatými sochami, a zrovna tak všechny stěny byly vyzdobeny reliéfy z té německé slavné minulosti, když ještě běhali se sekyrkami a odívali se kožemi, něco jako od Jiráska Staré pověsti české, ale oblečení bylo německé. A Líza mi všechno vysvětlovala a já jsem se nestačil divit, a vzpomněl jsem si na podomka v hotelu Tichota, který říkával a rád hovořil o tom, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem, tohleto taky bylo tak, Líza mi pyšně vykládala, že tady je nejzdravější vzduch ve střední Evropě, a jedno to místo je ještě u Prahy nad Ouholičkami a Podmorání, a tady že je první evropská stanice ušlechtilého chovu lidí, že nacionální strana tady vybudovala první křížení ušlechtilé krve německých dívek a plnokrevných vojáků jak z heereswaffe, tak eses, všechno je na vědeckém podkladě, tady že nejen denně dochází k národně socialistickým souložím tak, jak souložili naostro staří Germáni, ale hlavně tady budoucí rodičky nosící ve svých lůnech nové lidi Evropy, tady i slehnou a teprve po roce se rozjedou do Tyrol a Bavor a Černého lesa nebo k mořím, aby tam v prvních školičkách a mateřských školkách pokračovaly ve výchově nového člověka, už ovšem bez matek, ale pod dozorem nové školy. A tak mi Líza ukazovala krásné maličké domky stavěné ve tvaru vesnických chalup, s květinami vyhnutými přes předprsně oken a teras a dřevěných pavlačí, a já jsem viděl ty budoucí matky a ty matky, samé statné jako ze selského, blonďaté dívky, takové jakoby ne z tohoto století, ale jako od nás odněkud z Humpolce nebo z Hané, ale z tak zastrčených vesniček, že tam nosily ještě proužkované spodničky a takové halenky, jako u nás nosí sokolky, anebo je měla na obraze Božena, když prala prádlo a Oldřich našel v ní zalíbení, jak jel kolem na koni, všechny měly pěkné prsy, a všechny, když kráčely, protože tady se pořád ty dívky zvolna procházely, chodily těmi sloupovími, a jako by to patřilo k jejich povolání, dívaly se na ty sochy rohatých bojovníků anebo postávaly před krásnými německými králi a císaři a vtiskávaly si do mozku asi ty obličeje a postavy a taky ty historie těch slavných lidí z minulosti. To jsem se pak dověděl a slyšel jsem to z oken učilišť, kde se přednášelo o těch legendárních mužích a kde se zkoušely ty budoucí matky, jestli si tu historii ne nepamatují, ale zdali ji umí zpaměti, protože to musely ty ženy vědět, jak říkala Líza, že ty obrazy v hlavách těch dívek zvolna prolínají celým jejich tělem dolů, tak k tomu nejdřív jakoby jen plivanci, později pulci, potom jakoby rosničce nebo ropuše a pak už k maličkému človíčku, homunkulu, který z trpaslíčka zvolna vyrůstá měsíc po měsíci až do devátého měsíce, kdy se z něj stane člověk a všechno to učení a dívání se nutně a zákonitě musí projevit i na tom novém stvoření… a Líza to se mnou všechno procházela a dokonce se mne držela a všiml jsem si, když zašilhala po mých bílých vlasech, tím radostněji vykročila, a když mne představila svému přednostovi oddělení, představila mne jako Ditie, tak jak měl můj dědeček napsáno na hrobě ve Cvikově, a já jsem věděl, že Líza si přeje, aby taky tady mohla těch devět měsíců a víc žít, taky aby věnovala Říši čistokrevného potomka… A když jsem si představil, že to všecko s tím budoucím dítětem se má odehrávat zrovna tak, jako jsme chodili s krávou k bejkovi a s kozou k obecnímu kozlovi, takhle jsem se díval tou alejí sloupů a soch, a na konci jsem viděl, že tam nic nevidím, že to, co tam vidím, je k uleknutí, malý obláček velké hrůzy, která mne obešla kolem dokola… Ale když jsem si pomyslil – a tím jsem se zachránil – že jsem byl tak maličký, že mne nevzali v Sokole ani do družstva, ač jsem sebou mrskal na bradlech a kruzích zrovna tak jako ti velcí, a když jsem si vzpomněl, jak jsem dopadl v hotelu Paříž s tou lžičenkou zlatou, a teď nakonec jak mne všichni poplivali jen za to, že jsem se zamiloval do německé učitelky tělocviku, a teď kdy mi podal ruku sám velitel šlechtického národně socialistického tábora, a viděl jsem, jak se mi podíval na moje slámové vlasy, jak se příjemně zasmál, jako by viděl krásnou dívku, jako by se napil likéru nebo kořalky, kterou má ze všech nápojů nejraději, celý jsem se narovnal. Ač jsem neměl tvrdý límec od fraku, tak jsem snad poprvně měl dojem, že není třeba být veliký postavou, ale velikým se cítit, a tak jsem se klidně rozhlížel a přestal jsem být nejen pinglíčkem, ale tím pikolou, malým číšníkem, který byl doma odsouzen, aby byl maličký až do konce svého života, a nechat si říkat Piňďo a Prcku a slyšet hanopisy na moje příjmení Dítě, ale tady jsem byl Herr Ditie, pro Němce se z toho jména vytratilo děcko, jistě to spojovali s něčím docela jinačím, dokonce to nemohli ani v němčině spojit s ničím, proto jsem tady začal být váženým člověkem, už tím, že jsem se jmenoval Ditie, a jak mi řekla Líza, takové jméno mi budou závidět i šlechtici z Pruska a Pomořan, kteří ve svých jménech mají vždycky nátisk slovanského kořene tak jako já, von Ditie, číšník v oddělení pět, kde jsem měl na starosti pět stolů v poledne a při večeři a pět německých těhotných dívek, kdykoliv na mne zazvoní, abych jim přinesl mléko, poháry horské studené vody, tyrolské koláče nebo mísy studeného masa, a vůbec všechno to, co tady bylo na jídelním lístku…

A já jsem tady teprve rozkvetl, jak jsem byl dobrý při obsluhování u Tichoty nebo v hotelu Paříž, tak tady jsem se stal jakýmsi miláčkem těch těhotných Němek. Ostatně tak se ke mně chovaly i slečny v baru hotelu Paříž, když byl čtvrtek a přišli burziáni do chambre séparée… ale tyhle Němky, ostatně tak jako i Líza, všechny se mi zálibně dívaly na vlasy, na můj frak, a Líza mi pak vymohla, abych, když v neděli nebo ve svátky podávám jídlo, abych si mohl dát přes prsa tu modrou šerpu a ten řád ve tvaru rozstříknutého zlata s červeným kamenem uprostřed s nápisem Viribus Unitis, protože to jsem se dověděl teprve tady, že i v Habeši mají základy peněz mariatereziánské tolary… A tak jsem se tady v tomhle lesním městečku, kde večer co večer se vojáci od všech zbraní posilovali dobrými jídly a rozjařovali speciálními víny rýnskými a moselskými, zatímco dívky pily jen poháry mléka, aby pak noc co noc muži byli připouštěni pod vědeckým dozorem, skoro až do poslední chvíle, tak tady jsem já měl přídomek číšníka, který obsluhoval habešského císaře, zrovna tak jsem tady byl jako pan vrchní z Paříže Skřivánek, který obsluhoval anglického krále, a tak jsem taky já tady měl mladšího pinglíka, kterého jsem zaškoloval zrovna tak, jako pan Skřivánek mne, aby poznal, z kterého kraje je asi ten a ten voják, co si asi tak dá, a taky jsme se sázeli o deset marek, a taky jsme je odkládali na stoleček, a já jsem skoro pořád vítězil a zjistil jsem, že ten pocit vítězství, že ten je určující, že jak člověk zmalomyslní, nebo se nechá zmalomyslnět, tak to s ním jde celý život a nikdy se nezmátoří, obzvláště ve své vlasti a ve svém prostředí, kde se na něj dívají jako na prcka, jako na věčného pikolíka, kterým jsem doma měl být já, avšak tady jsem byl Němci ctěn a vyznamenáván… To každé odpoledne, když svítilo slunce, jsem nosil poháry mléka nebo zmrzliny, ale někdy i podle objednávky poháry teplého mléka nebo čaje do modrých plaveckých bazénů, kde s rozpuštěnými vlasy plavaly ty krásné těhotné Němky, docela nahé, já jsem byl považován, a to mi dělalo dobře, jako bych byl jeden z lékařů, mohl jsem se na ně dívat tak, jak se jejich světlá těla vlnila, jak roztahovaly ruce a nohy, jak po kmihnutí a rytmu se celé tělo natáhlo, aby ruce a nohy znovu přešly do těch krásných plaveckých pohybů. Ale já jsem už o ta těla ani tak moc nestál, já jsem se zamiloval a dostával jsem z toho strnutí, do těch plavoucích vlasů, které jako světlý kouř ze slámy se linuly a tanuly za těmi těly, vlasy, které se zatáhly celou svojí délkou při mocných pohybech rukou a nohou, aby se na chvíli jako by zastavily a ty konečky se maličko zvlnily jako plechy rolety, a do toho to krásné slunce a do toho v pozadí ty modré nebo zelené kachlíčky, ve kterých vlnky vody házely popraskané mázdry okrajů slunce a vlnek, takové sirupovité kapání, a stíny a pohyby těla na stěnách a na modré podlaze bazénu, a já jsem, když doplavaly a stáhly pod sebe nohy a postavily se a tak stály s prsy a břichem, po kterém stékala voda, jako rusalky, tak já jsem jim podával poháry a ony pily anebo zvolna jedly, aby se ponořily zase do vody, sepnuly ruce jako k modlitbě a prvními tempy rozhrnovaly vodu a zase ne plavaly pro sebe, ale pro ty budoucí děti, a tak jsem tady za několik měsíců viděl, ale to už v bazénech krytých, jak plovaly nejen už matky, ale i ty maličké děti, ti tříměsíční haranti, ti už taky plavali se ženami, matinkami, tak jako plavou medvědí samice s mláďaty nebo tuleni hned ten den, nebo nějaké kachničky plovoucí sotva se vylíhly. Jenže to už jsem pochopil, že tyhle ženy, co tady otěhotněly a nosily v břiše děti a koupaly se, že mne považovaly za skutečného slouhu, za nic než slouhu, i když ve fraku, dokonce jako bych ani nebyl, jako bych byl jejich věšák, protože se přede mnou nestyděly. Byl jsem sloužící, něco jako mívaly královny šašky nebo pidimužíky, protože když vystoupily z vody, tak dávaly pozor, aby je nikdo neviděl zašalovaným plotem. Jednou je překvapil nějaký opilý esesák, pištěly a tiskly si ručníky na břicho, lokty si přikrývaly prsa a utíkaly do kabin, ale když jsem přinesl na tácu poháry já, tak klidně stály nahaté, bavily se, jednou rukou se opíraly o stojany a druhou si zvolna utíraly chlupatá zlatá břicha, takovými volnými pečlivými pohyby, dlouho se čistily v rozkroku a pak půlky zadnic, a já jsem stál, ony braly pohárky a upíjely, jako kdybych byl odkládací stoleček, a já jsem mohl očima po nich stékat, kam jsem chtěl, nic ode mne je nedovedlo vyrušit a vyplašit z jejich klidu, dál si froté ručníky vytíraly opatrně a pečlivě rozkroky, a pak vztahovaly ruce a utíraly si pečlivě všechny záhyby prsou, pořád jako bych já u nich nestál… zatímco když jednou v téhle chvíli se snesl ajroplán, tak křičící se smíchem se rozprchly do kabin, aby za chvíli opět zaujaly pozice jako předtím, zatímco já jsem stál a držel podnos s chladnoucími poháry… Když jsem měl volno, tak jsem psal Líze dlouhé dopisy, to už měla adresu někde u Varšavy, kterou tam dobyli, pak dopisy do Paříže, a pak, snad z těch vítězství i tady byl volnější řád, postavili tady za městečkem taková panoptika a střelnice a kolotoče a houpačky a vůbec všechno tak, jak to bývalo o Matějské pouti v Praze, tolik všech atrakcí, ale tak jako naše boudy byly ty štíty pomalovány nymfami a silény a všelijakými alegorickými ženskými nebo zvířaty, tak do těchhle střelnic a štítů na kolotočích a výplní na houpačkách se přivalily germánské pluky s rohatými přilbami a já jsem se učil německou vlastivědu z těch obrazů, celý rok jsem chodil od jednoho k druhému, když jsem měl volno, a vyptával jsem se kulturního referenta a ten mi to radostně vykládal a oslovoval mne mein lieber Herr Ditie, tak to Ditie krásně vyslovoval, že jsem znovu a znovu jej prosil, aby mne učil z těch obrazů a z reliéfů slavnou německou minulost, abych já jednou mohl třeba zplodit německé dítě, tak jak jsme se dohodli s Lízou, která pod dojmem vítězství nad Francií přijela a řekla mi, že ona mi nabízí ruku, o kterou ale půjdu požádat jejího otce, majitele restaurace U Města Amsterodamu v Chebu. A tak se neuvěřitelné stalo skutkem a já jsem se v Chebu musel podrobit prohlídce u vrchního soudu před soudcem a lékařem vojenských eses, a podle žádosti, kterou jsem písemně podal a kam jsem vypsal celou svoji rodinu nazpátek až za ten hřbitov v Cvikově, tam, kde leží dědeček Johan Ditie, s odvoláním na jeho árijský a germánský původ, že uctivě prosím, abych se mohl oženit s Lízou Elisabethou Papanek, a podle říšských zákonů že žádám, abych byl prozkoumán po stránce fyzické, zda jsem podle norimberských zákonů jako příslušník jiné národnosti schopen nejen souložit, ale i oplodnit árijskou germánskou krev. A tak zatímco v Praze popravčí čety popravovaly, zrovna tak v Brně a u ostatních soudů, kde měli právo popravovat, tak jsem já stál nahý před lékařem, který mi hůlkou nadzvedal přirození, musel jsem se otočit a hůlkou se mi díval do řiti, pak potěžkal moje varlata a hlasitě diktoval, co viděl a soudil a hmatově ohledal, a potom mne poprosil, abych poonanoval a přinesl mu trošku semene za účelem vědeckého zkoumání, protože, jak řekl ten lékař děsnou němčinou egerlendrovskou, které jsem nerozuměl, ale velice dobře jsem vycítil, co vztekle říká, že když nějaký zasraný Čech si chce vzít Němku, tak musí aspoň jeho chám být tuplem cenný, než je semeno toho posledního podomka v posledním hotelu města Chebu, a dodal, že chrchel, který taková Němka mi frkne mezi voči, stejně je pro ni hanbou, tak jako pro mne poctou… A já jsem najednou viděl na tu dálku ty zprávy z novin, jak ten samý den, zatímco Němci střílejí Čechy, tak já si tady hraju s přirozením, abych byl hoden toho moci se oženit s Němkou. Najednou na mne přišla hrůza, že tam jsou popravy a tady já stojím před doktorem s přirozením v hrsti a nemohu dosáhnout erekce a nabídnout pár kapek spermatu. A pak se otevřely dveře a tam stál ten doktor s mými lejstry v prstech, a asi teď teprve si pořádně přečetl, o koho jde, protože mi řekl vlídně, Herr Ditie, was ist denn los…? a popleskal mi rameno, a dal mi nějaké fotografie a rozsvítil světlo a já jsem se díval na nahaté skupinky pornografie, všechno jsem to už znal, to vždycky dřív, když jsem se na ně podíval, když jsem měl tyhle fotografie v prstech, už jsem celý tuhnul, ale čím dál jsem se díval na ty pornofotky, tím víc jsem viděl ty nápisy a zprávy v novinách, oznamující, že tihle a čtyři další byli odsouzeni a zastřeleni, každý den další a noví, nevinní… a já tady stojím v jedné ruce s přirozením, druhou na stůl odkládám pornografické fotografie a pořád nedosahuji toho, oč jsem byl žádán, abych pak byl schopen oplodnit německou ženu, moji nevěstu Lízu, tak nakonec musela přijít mladá sestřička, sama mi několika pohyby, při kterých už jsem nemohl a nemusel myslet na nic, protože ruka mladé sestřičky byla tak zručná, že za pár minut odnášela na listu dvě krůpěje mého semene, které za půl hodiny byly označeny za výtečné, jako za jedině schopné oplodnit důstojným způsobem árijskou vaginu… a tak úřad pro ochranu německé cti a krve neshledal nic proti tomu, abych si vzal árijku německé krve, a mocnými ranami razítek jsem obdržel svatební povolení, zatímco čeští vlastenci těmi samými ranami s těmi samými razítky byli odsouzeni k smrti. Svatba se konala v Chebu, v takové červené síni v městském úřadě, všude byly červené prapory se znaky hákového kříže, i úředníci byli v hnědých uniformách s červenými pásky na rameni a na tom pásku byl hákový kříž, já jsem byl oblečen ve fraku a zase s modrou šerpou přes prsa s tím řádem, co jsem dostal od habešského císaře, a nevěsta Líza byla zase v těch svých mysliveckých šatech s kamizolkou zdobenou dubovými ratolestmi, a na klopě měla hákový kříž v červeném poli, a vůbec to nebyla ani svatba, ale nějaký vojenský státní akt, ve kterém se neustále hovořilo o krvi a cti a povinnosti, a nakonec starosta města taky v uniformě a holínkách a té hnědé košili nás požádal, jako snoubence, abychom přistoupili k takovému oltáři, tam visela volně dlouhá vlajka s hákovým křížem a na tom stolečku byla zespodu ozářená bysta Adolfa Hitlera, který se mračil, jak mu žárovky zespoda házely přes vrásky stíny, a starosta mi vzal ruku a ruku nevěsty a vložil ji do té vlajky a podal nám skrz to sukno ruku a tvářil se slavnostně, teď přišel ten oddávací akt, a starosta nám řekl, že jsme od této chvíle svoji a že naší povinností je myslet jen a jen na národně socialistickou stranu a plodit děti, které musí být vychovávány taky v duchu té strany, a pak skoro starosta zaslzel a řekl nám slavnostně, abychom si z toho nic nedělali, že nemůžeme oba padnout v boji za Novou Evropu, ale že oni, vojáci a strana v tom boji budou pokračovat až do konečného vítězství… a pak zahrála gramofonová deska Die Fahne hoch, die Reihen dicht geschlossen, a všichni zpívali s ní, s tou deskou, i Líza, a já jsem si najednou vzpomněl, že jsem dřív zpívával Na strahovských hradbách a Kde domov můj, ale přesto jsem potichu zpíval taky. Líza se mne lehce dotkla loktem a očima metala blesky, a tak jsem zpíval dál s ostatními… esá marschiert… a zpíval jsem to s citem a nakonec jako bych byl Němec, když jsem se podíval, kdo všechno je svědkem mojí svatby, byli zde i plukovníci a všichni vysocí pohlaváři strany v Chebu, věděl jsem, že kdybych já měl svatbu doma, že by to bylo, jako by se nic nestalo, ale tady v Chebu to byla skoro historická událost, protože Líza tady byla známá… a pak svatební obřad skončil a já jsem stál a nastavoval jsem ruce ke gratulacím, ale pot se ze mne začal lít, protože jsem nastavoval ruku, ale důstojníci jak wehrmachtu, tak eses mi ruku nepodali, zase jsem byl i pro ně jen ten pingl pikolo, ten český prcek, piňďa, ale všichni se skoro vrhli na Lízu a gratulovali jí tak provokativně, že já jsem stál sám, nikdo mi nepodal ruku, ten starosta mi poklepal na rameno, a já jsem mu podával ruku, ale on ji zase nepřijal, tak jsem chvíli stál, jako bych z podávání ruky dostal strnutí celého těla, a starosta mne vzal za ramena a odvedl do kanceláře, abych podepsal a zaplatil taxy za akt, a já jsem se ještě jednou pokusil, nechal jsem na stole sto marek navíc, a jeden z úředníků mi lámanou češtinou, ač jsem s ním hovořil německy, řekl, že tady se diškrece nedávají, že tady není ani restaurace, ani kantýna, ani hostinec, ani hospoda, ale úřad tvůrců Nové Evropy, ve které rozhoduje krev a čest, a nikoliv jako v Praze teror a úplatky a ostatní kapitalistický a bolševický moresy. A svatební hostina se konala v restauraci U Města Amsterodamu, a zase jsem viděl, jak sice všichni připíjejí i mně, ale všechno se točilo kolem Lízy a já jsem se začal vžívat do úlohy trpěného sice árijce, ale pořád bémáka, i když jsem měl žluté světlounké vlasy, a přes prsa šerpu a na boku fraku ten řád ve tvaru rozprsklého zlata. Ale nic jsem nedal na sobě znát, jako bych neviděl, usmíval jsem se, a dokonce mi dělalo dobře, že jsem manželem tak slavné ženy, že všichni důstojníci, kteří jistě, kdyby byli svobodní, by se o ni uchá­zeli nebo mohli ucházet, ale nikdo z nich ji nedostal, ale byl jsem to jen a jen já, který ji okouzlil, asi nedovedou tihle vojáci nic, než tak v holínkách skočit na ženu do postele, a jen tu jejich, aby zachrá­nili krev a čest, aniž by pomysleli na to, že v posteli je taky potřeba lásky a hry a hravosti, tak jak jsem to uměl já, jak jsem na to přišel už dávno U Rajských, když jsem obložil bříško nahé kelnerky kopretinami a okvětními lístky bramboříků… a nakonec před dvěma léty i břicho téhle uvědomělé Němky, téhle velitelky vojenských sester, téhle vysoké stranice. A tak jak tady přijímala gratulace, nikdo si nedovedl představit to, co jsem viděl já, jak leží na zádech nahá a já jí obkládám břicho zelenými smrkovými větvičkami, a ona to přijímá s tou samou poctou, dokonce možná poctou i větší než to, jak nám starosta tiskl oběma ruku skrz červený prapor a litoval nás, že nemůžeme oba padnout v boji za Novou Evropu, za toho nového národně socialistického člověka. A Líza, když viděla, že se usmívám, že jsem přijal tu hru, ke které jsem byl odsouzen tímhle úřadem, vzala sklenku a podívala se na mne, všichni ztuhli tím obřadem a já jsem vstal, abych byl ještě větší, stáli jsme proti sobě se sklenkami v prstech a ti důstojníci se dívali, aby líp viděli, zírali, uhadovali, jako bychom byli u nějakého výslechu, a Líza se zasmála tak, jak se smála, když jsme spolu bývali v posteli, kdy jsem k ní byl francouzsky galantní, dívali jsme se do sebe, jako by byla nahá a já taky, a taky přes oči se jí převalilo zase to bělmo, taková mázdra, ta chvilka, kdy ženy padají ne do mdlob, ale kdy odhazují poslední zábrany a dávají cestu tomu, aby s nimi bylo naloženo tak, jak se uzná dle chvíle, ve které se otvírá jinačí svět, svět milostných her a laskání… a tak mne dlouze přede všemi políbila, a já jsem zavřel oči, drželi jsme sklenky se šampaňským, a jak jsme se líbali, tak se naše sklenky naklonily a víno zvolna teklo na ubrus, a celá společnost zmlkla a od té doby byli všichni jako zaražení, dívali se na mne už uctivě, dokonce mne pořád zkoumali a tím zkoumáním zjistili, že se slovanskou krví si ta německá krev užije daleko víc než zase s německou, a já jsem se za pár hodin stal cizincem sice, ale cizincem, kterého si s lehkou závistí nebo nenávistí všichni váží, dokonce i ženské se na mne dívaly tak, že zkoumaly, co bych asi tak mohl vyvádět v posteli a s nimi? A přijímaly, že jsem schopen nějakých zvláštních her a rabiátskostí, že sladce vzdychaly a obracely oči v sloup a daly se se mnou do hovoru, a já jsem, ač jsem si plet der, die, das, hovořil, a ty ženské, které musely tou jejich hroznou němčinou hovořit se mnou pomalu, jako v mateřské školce artikulovat věty, kochaly se mými odpověďmi a shledaly, že nedostatky v mé konverzační němčině jsou půvabem, který je rozesmával, který do nich dával kouzlo slovanských rovin a bříz a luk… ale všichni vojáci, jak od heereswaffe, tak od eses, všichni se na mne zatvrdili, skoro rozzlobili, všichni velice dobře poznali, jak jsem si naklonil krásnou plavou Lízu, že proti německé cti a krvi dala přednost živočišné a krásné lásce… proti které oni, ač byli ověšeni řády a vyznamenáními z tažení proti Polsku a Francii, byli bezmocní…

A tak, když jsme se vrátili ze svatební cesty do toho městečka nad Děčínem, tam, kde jsem byl číšníkem, Líza si přála, abychom měli dítě. Ale to všechno nebylo pro mne, já jsem podléhal jako pravý Slovan náladám, já jsem dovedl všechno dělat pod dojmem chvíle, ale když mi řekla, abych se připravil, tak mi bylo zrovna tak, jako když mne ten říšský doktor podle norimberských zákonů prosil, abych mu přinesl na bílém papíru trošku semene, tak to bylo zrovna tak, když mi Líza řekla, abych se připravil, že tenhle večer je v situaci, kdy by mohla počít toho nového člověka, toho budoucího zakladatele Nové Evropy, protože už týden si hrála na gramofonové desky Wagnera, Lohengrina a Siegfrieda, to už měla vybráno, že kdyby to byl chlapec, tak by se jmenoval Siegfried Ditie, celý ten týden se chodila dívat na všechny ty výjevy na reliéfech v loubích a sloupořadích, postávala za podvečera, kdy proti modrému nebi se tyčili němečtí králové a císaři, germánští hrdinové a polobozi, zatímco já jsem myslel na to, že jí zase obložím celé břicho květinami, že napřed si budeme hrát jako děti, obzvláště když jsme Ditiové, Líza ten večer přišla v dlouhé říze, s očima bez lásky, ale plnýma povinnosti a té jejich krve a cti, podala mi ruku a něco blábolila v němčině a dívala se k nebi, jako by z toho stropu a skrz ten strop se na nás dívali všichni ti z germánského nebe, všichni Nibelungové a dokonce i sám Wagner, kterého Líza vzývala, aby jí dopomohl, aby otěhotněla tak, jak si přeje, podle germánské nové cti, aby milostí v jejím břiše začal nový život nového člověka, který založí a bude žít nový řád nové krve, nového smýšlení a nové cti, a když jsem slyšel to všechno, tak jsem cítil, jak ode mne odchází všechno to, co dělá mužského mužským, a tak jsem jen ležel a díval jsem se do stropu a snil jsem o ztraceném ráji, o tom, jak to všechno bylo krásné před manželstvím, o tom, jak jsem se všemi ženami žil jako nějaký psí bastard, zatímco teď jsem postaven před úkol jako nějaký ušlechtilý pes s ušlechtilou fenou, a to jsem věděl a viděl, jaké s tím bývá trápení, jak pěstitelé celé dny musejí čekat na pravou chvíli, jak u nás přijel jeden pěstitel až z druhého konce republiky s čubou a zase musel odjet, protože cenou poctěný foxteriér ji nechtěl, nakonec když přijeli podruhé, tak museli dát čubu přes putýnku v maštali, a rukavičkou musela dáma zavíst psí přirození a s bičíkem nad hlavou musel obtěžkat tu fenu, ač s takovou chutí zrovna jako ta ušlechtilá fena se oddávala kdejakému voříškovi, nebo pan štábní měl bernardýna a jak celé odpoledne s čubou až ze Šumavy je nemohli seznámit, protože ta čuba byla větší než ten pes… nakonec inženýr Marzin je odvedl na zahradní svah, vykopal tam takový zoul, hodinu upravovali terén pro tu bernardýnskou svatbu, až navečer, celí uřícení, když poslední lopatou upravili svah, tak k tomu došlo, toho psa dali pod ten schod, a ten o schod jsa menší, vyrovnal se výškou a tak došlo ke spojení, ale z musu, vynucené, zatímco podle přírody, s ohromnou chutí se sváže vlčák s čubou daklem, nebo čuba irského setra se stájovým pinčem… a já jsem byl na tom zrovna tak… A tak neuvěřitelné se stalo skutkem, že jsem za měsíc musel chodit nechat si píchat injekce, posilující injekce, vždycky celou sadu jehel, tupých jak hřebíky, do zadku, abych si posílil psychiku, a když jsem absolvoval takovou sadu desetkrát, podařilo se nám, že jedné noci jsem obtěžkal Lízu podle předpisů… a tak ona počala, avšak teď zase ona musela chodit na posilující injekce, protože měli doktoři obavu, že toho nového člověka nedonosí nebo potratí, tak z celé naší lásky nezbylo nic, a z toho nacionálně socialistického souložení zbyl jen jakýsi akt v říze, dokonce Líza se mi nedotkla ani přirození, a já jsem byl jen připouštěn podle předpisu a řádu nového Evropana, což mně nedělalo dobře, ale stejně to všecko s tím dítětem byla jen věda a chemie a hlavně injekce, Líza mívala od injekcí jako hřebíky tak rozpíchaný zadek, že jsme se raději věnovali ošetřování jizev a hlavně u mne pořád mokvající rány po injekcích, abych mohl zplodit krásné nové dítě. A ten čas se mi stala nepříjemná věc, to jsem si všiml už kolikrát, že z učebny, kde se přednášelo o slavné minulosti starých Germánů, se teď ozývaly hodiny ruštiny, vojáci i tady, když plnili plemenné povinnosti, aby otěhotněly krásné plavé dívky, tak se navíc učili ruskému jazyku, takové základní věty, že jednou se mne ptal hejtman, co tomu říkám, když jsem naslouchal pod okny ruskému kursu, a já jsem řekl, že podle všeho asi bude válka s Ruskem, a on začal křičet, že pobuřuju veřejnost, a já jsem řekl, že tady nikdo není jenom on a já, a on křičel, že máme pakt s Ruskem, a to je pobuřování a rozšiřování falešných zpráv, a já jsem si teprve teď všiml, že to byl ten hejtman, který byl Líze svědkem u svatby, a že to byl on, který mi nejen nepodal ruku, ani mi nepogratuloval, ale on se ucházel o Lízu přede mnou a já jsem mu vypálil rybník, a teď nadešel čas, jak si na mně zchladit žáhu, a žaloval mne, a já jsem stál před velitelem tohoto městečka, ve kterém se pěstovala Nová Evropa… a když se na mne vykřičel, že to je blbost, že půjdu před válečný soud, že jsem český šovinista, tak byl poplach v táboře, a velitel, když zvedl telefon, tak zbledl a bylo to, tak to je válka, jak jsem to předvídal, a velitel mi jen na chodbě řekl, jak jste to uhádl, a já jsem řekl skromně, že jsem obsluhoval habešského císaře… A den nato se mi narodil syn, a Líza jej dala pokřtít a pojmenovat Siegfried, tak jak to viděla na stěnách loubí a jak to slyšela v hudbě podle Wagnera, kterým se inspirovala k tomu synáčkovi. Ale já jsem přesto dostal výpověď a bylo mi určeno, že po dovolené nastoupím nové místo v restauraci Košíčku v Českém ráji. Na samém dně skal jako v košíčku byla ta restaurace a hotel ponořený v ranních mlhách a poledním průzračném vzduchu, hotýlek také určený pro zamilované lidi, dvojice, které se zasněně procházely skalami a vyhlídkami, aby se vracely ruku v ruce nebo zavěšeni nazpátek k obědu a večeřím, všechny pohyby našich hostů byly uvolněné a klidné, protože ten Košíček byl sice určen taky pro heereswaffe a eses­waffe, pro ty důstojníky, kteří než odjeli na východní frontu, tak se tady naposledy setkávali se svými ženami, milenkami, docela všechno tady bylo obráceně než v tom městečku, kde se pěstovala nová rasa, kde vojáci jen přijížděli jako plemenní hřebci nebo ušlechtilí kanci, aby ten večer nebo do dvou dnů oplodnili vědecky německé samice germánským semenem… Avšak v Košíčku to bylo všechno docela jiné, tak podle mýho gusta, a proto tady taky nebylo veselí, ale melancholický smutek, taková zasněnost, kterou nikdy jsem nečekal u vojáků, skoro všichni naši hosté byli jako básníci, než začnou psát báseň, ale to nebylo tím, že by takoví byli, byli jistě zrovna takoví hulváti a drzí a arogantní jako ostatní Němci, pořád opilí tím, že porazili Francii, i když jedna třetina důstojníků od divizí Großdeutschland padla v tomhle galském tažení… tady tihle důstojníci byli před jinačí cestou, před jinačím posláním, před jinačími boji, protože to bylo jinačí kafe jít na ruskou frontu, která klínem se už dostala v listopadu před samou Moskvu, ale ne už dál, tak armády se rozlévaly dál a dál, až k Voroněži a dál na Kavkaz, a ta dálka a pak ty zprávy z fronty, hlavně zprávy za frontou, kde partyzáni znepříjemňovali cestu na frontu tak a natolik, že fronta vlastně byla už v týlu, jak mi řekla Líza, která z fronty přijela a neměla z toho ruského bojování žádnou radost. Taky mi přivezla malinký kufřík, a já jsem zkraje nevěděl, jakou ten obsah má cenu, ale byl to kufříček plný poštovních známek, tak jak to našla, jsem si myslel, ale Líza slídila už v Polsku i ve Francii jen po známkách v židovských bytech a v samé Varšavě při prohlídkách deportovaných Židů ukořistila tyhle poštovní známky, o kterých řekla, že po válce budou mít takovou cenu, že si za ně můžeme koupit kdekoliv jakýkoliv hotel. Ale ten můj synek, který byl se mnou tady, bylo divné dítě. Nemohl jsem v něm poznat ani jeden rys můj, jediný znak ani po mně, ani po Líze, dokonce ani to, co slibovalo to prostředí s Walhallou, dokonce v tom dítěti nebylo ani stopy té hudby od Wagnera, ale naopak, bylo to ustrašené dítě, které už ve třetím měsíci dostávalo psotníček. A já jsem obsluhoval hosty ze všech německých krajů, poznával jsem a pak už s naprostou přesností odhadoval a uhadoval, zda německý voják je z Pomořan, zda je to Bavorák, zda je to voják z Porýní, přesně jsem rozeznal vojáka od moře a z vnitrozemí, zda je to dělník nebo sedlák… to byla jediná moje zábava, od rána do večera a do noci sloužit bez odpočinku, bez volna, protože já už jsem se nedovedl jináč bavit než tím, že jsem odhadoval, co si kdo dá a odkud pochází, a nejen mužské, ale i ženy, které přijížděly taky s tajným posláním, ale to poslání byl smutek a strach, a taková slavnostní tesknota, nikdy jsem pak v celém životě neviděl manželské a milenecké páry, aby na sebe byly tak něžné a ohleduplné, a aby v očích bylo tolik tesklivosti a něhy, bylo to, jako když doma dívky zpívaly Oči černé, proč pláčete… nebo Zahučely hory… a tak. V krajině kolem Košíčku se za každého počasí procházely dvojice, vždycky mladý důstojník v uniformě a mladá žena, tiší a do sebe zakutaní, a já, který jsem obsluhoval habešského císaře, jsem tohle nikdy nepoznal a nemohl jsem to uhádnout, až teď jsem tomu přišel na zákonitý kloub, že možnost, že se tihle dva už nikdy neuvidí… tak ta možnost dělala z těch lidí krásné lidi, to byl ten nový člověk, ne ten vítězný a uřvaný a pyšný, ale naopak, člověk pokorný a zádumčivý, s krásnýma očima vyplašeného zvířátka… a taky jsem se očima těchhle mileneckých párů, protože i manželé se tady pod zorným úhlem fronty stávali milenci, naučil jsem se jejich očima dívat na krajinu, na květiny na stole, na hrající si děti, na to, že každá hodina je svátostí oltářní, protože den a noc před odjezdem na frontu milenci už nespali, ne že by byli v posteli, ale něco tady bylo ještě víc než postel, byly tady oči a lidský vztah, který jsem skoro za celý ten svůj život číšníka nepoznal takovou silou, jako jsem to viděl a žil tady… Vlastně já, ač jsem byl číšníkem a někdy i vrchním, já jsem tady byl jako ve velikém divadle nebo biografu na zamilovaném smutném kuse nebo filmu… a taky jsem tady poznal, že nejlidštější vztah člověka k člověku je ticho, taková tichá hodina, pak čtvrthodinka a pak těch posledních pár minut, kdy předjížděl kočár, někdy vojenská bryčka, jindy auto, a dva tiší lidé se zvedli, podívali se dlouze na sebe, vzdechli a pak poslední políbení, a postava důstojníka se vztyčila v bryčce, pak posadila a vozidlo odjíždělo do kopečku, poslední otočení, zamávání šátečkem, a pak, když kočár nebo auto se zvolna zasouvalo jako slunce za kopce, a nebylo už nic, zůstala před vchodem do Košíčku stát žena, Němka, člověk v slzách, a pořád mávala, kývala prstíky, ze kterých vypadl kapesníček… aby se pak obrátila a v záchvatu pláče si to hnala po schodech do pokojíku a tam rovnou jak bamabitka, která by spatřila mužského v klášteře… padla obličejem do peřin a ponořila se do postele v dlouhém posilujícím pláči… pak druhý den s červenýma očima odjížděly ty milenky na dráhu, ten samý kočár nebo bryčka nebo auto přivezlo další milence ze všech stran světových, ze všech posádek ze všech měst a vesnic, aby si tady dali poslední rande před odjezdem na frontu, protože zprávy z fronty byly tak špatné přes tak rychlý postup armád, že Líza z toho blitzkriegu byla ustaranější a ustaranější, že to už tady nevydrží, že odveze Siegfrieda do Chebu do restaurace U Města Amsterodamu, a že pojede na frontu, že jí tam bude líp…

A tak se stalo neuvěřitelné zase jednou skutkem, to už jsem nebyl v Košíčku, před rokem jsem tam byl naposledy, taky jsem se tak loučil, taky jsem tak mával, než se kočár přesunul přes kopečky, taky jsem si zaplakal a dráhou jsem pak jel do nového působiště. Ty vzácné známky jsem měl v docela obyčejném kufříku s jídlem, v takovém vulkánovém kufru, který jsem našel pohozený, protože jen jsem porovnal z katalogu, z Zumsteina, hodnotu některých známek, hned jsem věděl, že už nebudu potřebovat pokládat svůj pokoj stokorunami, že i kdybych si ze stokorun udělal tapety, i kdybych si je nalípal na strop a v předsíni a na záchodě, i v kuchyni, celý byt vylepený zelenými kachlíčky stokorun, tak nic se nemohlo rovnat sumě, kterou jednou stržím za tyhle známky, jen za ty čtyři známky podle Zumsteina bych dostal tolik, že bych byl milionářem, a tak jsem v duchu počítal, jak se jednou vrátím, Němci už mají prohranou válku, tedy konec bude co nevidět, protože jak každý vysoký důstojník kamkoliv vstoupil, přečetl jsem z jeho tváře celou situaci, moje noviny a zprávy z bojišť jsem četl v těch obličejích, i kdyby si byli dali na oči blýskající monokly, přesto bych to poznal, i kdyby si vzali černé brýle, viděl jsem jasně, jak to dopadne, i kdyby si natáhli přes obličej kuklu, jako černé masky, podle chůze bych uhádl z toho generálského držení a chování, jaká je situace na bojišti… a tak jsem chodil po peronu a přišlo mi podívat se na sebe do zrcadla, a jak jsem se na sebe podíval, tak jsem najednou viděl sebe sama jako cizího člověka, jako ty všechny Němce ze všech krajů a odstínů povolání a nemocí a zálib, a které jsem, protože jsem obsluhoval habešského císaře, uhádnul, protože jsem koneckonců byl školen panem vrchním Skřivánkem, který obsluhoval anglického krále, a tak jsem se na sebe podíval, a úhlem toho pronikavého pohledu jsem viděl sám sebe přesně tak, jak jsem sebe neviděl, jako sokola, který – když popravovali české vlastence, tak se dával prohlížet nacistickými doktory, zda budu schopen obcovat s německou učitelkou tělocviku, a zatímco Němci vyvolali válku s Ruskem, já jsem měl svatbu a zpíval jsem Die Reihen dicht geschlossen, a zatímco doma lidé trpěli, tak já se mám dobře v německých hotelích a hotýlcích, kde posluhuji německé armádě a eseswaffe, a jak válka skončí, tak jako tak nemohu už nikdy nazpátek do Prahy, viděl jsem, jak mne někde ne věší, ale jak já sám sebe věším na první lucernu, jak sám sobě v nejlepším případě dávám deset let i více… a tak jsem stál a díval se v jitřním nádraží, docela prázdném, sám na sebe jako na hosta, který mi jde vstříc a který se mi pak bude vzdalovat, ale já, který jsem obsluhoval habešského císaře, já jsem odsouzen i k pravdě, a tak jak jsem se zvědavě kochal utrpením a diskrétnostmi cizích lidí, tak teď zrovna tou samou metodou se dívám na sebe a je mi z toho pohledu špatně, obzvláště když ten můj sen stát se milionářem a ukázat Praze a těm hoteliérům, že já jsem jedním z nich a nejen nějakým, ale možná i nad nimi, a že jen a jen na mně teďka záleží, co udělám, abych se mohl vrátit domů a koupit ten největší hotel a rovnat se jak Šroubkovi, tak panu Brandejsovi, těm sokolům, kteří mne přezírali a se kterými lze mluvit jen z pozice síly, z pozice toho mého kufříku, ve kterém jen za čtyři známky, které Líza ukořistila ve Varšavě nebo někde v Lemberku, si koupím hotel… hotel Ditie… Dítě… anebo abych koupil něco v Rakousích nebo ve Švýcarsku? radil jsem se se svým obrazem v zrcadle, a za mnou tiše přijížděla vlaková rychlíková souprava, vojenský lazaret z fronty… a když zastavil, viděl jsem v zrcadle zatažené rolety a teď se jedna roleta zvedla, ruka držící šňůrku ji pustila a na posteli ležela žena v ženském nočním prádle, zívala, až si vyvracela sanici, a protírala si oči, a když si je protřela, dívala se ospalýma očima, kde to zastavil ten vlak? A já jsem se díval a ona se dívala na mne a byla to Líza, moje žena, viděl jsem, jak vyskočila a mihala se plotem oddělení, a vyběhla tak, jak byla, a než jsem se nadál, tak mi visela na krku a líbala mne jako za svobodna a já, který jsem obsluhoval habešského císaře, jsem viděl, že se změnila, tak jako se změnili všichni ti důstojníci, kteří přijeli z fronty a v Košíčku strávili příjemný týden s manželkou nebo s milenkou, a Líza zrovna tak musela vidět a zažít neuvěřitelné věci, které se ale staly skutkem… a byla to zase ta učitelka tělocviku, vezla vojenský transport mrzáků tam, kam jsem jel i já, do Chomutova, do vojenského lazaretu u jezera, a já jsem jen nastoupil s tím kufříkem, a pak se vlak rozejel a já jsem vešel do kupé k Líze, a když jsem jí vysvlékal košili za zataženými záclonkami a zamčenými dveřmi, chvěla se tak jako za svobodna, protože ta válka ji asi učinila svobodnou, pokornou, na oplátku zase vysvlékala ona mne a nazí jsme si leželi v náručí, a nechala se ode mne líbat na břicho, a vůbec všechno v rytmu jízdy vlaku a pohybujících a dotýkajících se a na kupluncích pérujících náraznících…

A na nádraží v Chomutově už čekaly sanitky a vozy a celé autobusy, takové pojízdné nemocnice na šesti pneumatikách a já jsem neposlechl Lízu a stál jsem na konci vyklizeného peronu, nechali mne tady jen proto, že jsem vystoupil s Lízou, která se hlásila veli­teli nádraží, a pak vykládali to, co přivezl tenhle vlak z fronty, čerstvé a transportu schopné mrzáky, všechny ty, kteří nemohli chodit, s amputovanýma nohama jednou nebo oběma, a všechny ty vojáky naskládali do těch aut a transportů, plný peron mrzáků, a když jsem se na ně díval, tak jsem nepoznal, ale věděl jsem, že to jsou všichni ti, kteří jako by byli připouštěni v tom městečku nad Děčínem, všichni ti, kteří se jako by loučili v Košíčku, a tohle, to je ten poslední obraz jejich komedie, divadla, biografu. A já jsem s prvním transportem odejel tam, kam jsem byl určen, do kantýny vojenské nemocnice, s kufříčkem na klíně, zatímco kožený kufr jsem hodil na střechu do zahrádky mezi vojenské tlumoky a rance. Ten den jsem se jen prošel krajinou a lágrem, který se táhnul na úpatí kopečku, takového třešňového a višňového sadu, které sestupovaly až do kamencového jezera, které se ještě teď podobalo jezeru Genezaretskému nebo svaté řece Ganges, protože zřízenci na dlouhých molech odváželi mrzáky s hnijícími ranami po amputacích do toho jezera, ve kterém nebylo jediného hmyzu, jediné rybky, vůbec všechno v té vodě uhynulo a už nikdy, dokud voda bude vyvěrat z toho kamencového lomu, nikdy se tady neobjeví život, tak tady v tom leželi ti mrzáci, ti, kteří už byli lehce vyhojení, zvolna plavali, chyběla jim jedna noha nebo obě pod koleny, někteří neměli vůbec nohy, tak jen ty trupy, jako žáby pohybovali rukama ve vodě, kde jim z modrého jezera vyčnívaly hlavy, vypadalo to jako v těch bazénech nad Děčínem, byli to zase ti fešáci, avšak když už doplavali, když si pobyli tak dlouho v jezeře, jak jim nařídil lékař, tak se přitahovali rukama a tak se vyplazili na břeh jako želvy, a zůstali ležet a čekali, až je zřízenci uloží do koupacích plášťů a teplých dek, a zvolna jich celé stovky, jednoho za druhým do sbíhajících se paprskovitých mol svezou na hlavní plató před restaurací, kde hrála dámská kapela a podávalo se jídlo… Mne nejvíc dojímalo oddělení s uskřípnutými míchami, ti, kteří tahali za sebou celý spodek těla, vypadali jak na souši, tak ve vodě jako mořské panny, a potom beznozí, tak měli maličký trup, že vypadali, jako by hlavy byly rovnou na nohách, ovšem tihleti rádi hráli ping-pong, měli takové skládací chromované vozejčky, se kterými se dovedli tak rychle pohybovat, že hráli i fotbal, jenže místo nohou používali rukou, vlastně handbal, a vůbec, jen trošku okřáli, tak jednonozí a bezrucí a s ohořelými hlavami všichni měli hroznou chuť do života, hrávali fotbal a ping-pong a ten handbal až do setmění, troubíval jsem na ně trumpetou, takovou večerkou jsem je svolával k večeři, a všichni, když přijeli na těch vozíčcích nebo se přivlekli o berlích, všichni zářili zdravím, protože tady v tomhle oddělení, kde jsem já podával jídla, tak tady byly už takzvané rehabilitace, zatímco ve třech ostatních odděleních dávali lékaři raněné z fronty operacemi a pak elektřinou a iontoforézou dohromady… A já jsem z těch mrzáků někdy míval opačné vidění, tak jak jsem pořád vidíval ty údy, o které přišli, stávalo se mi, že jsem ty chybějící údy viděl a ty skutečné mi mizely, takže jsem se lekal, co to vlastně vidím? A pak jsem si vždycky položil prst na čelo a řekl jsem si, proč to tak vidíš? Protože jsi obsluhoval habešského císaře, protože jsi byl školen vrchním Skřivánkem, který obsluhoval anglického krále. Jednou týdně jsme s Lízou jezdili za synáčkem do Chebu do hotelu U Města Amsterodamu… Líza se teď zase vrátila k svému plavání a to bylo její, pořád se ráchala v tom jezeře a od plavání byla tak tuhá a krásná jako bronzová socha, že jsem se nemohl dočkat, až budeme spolu, a Líza bude chodit stavením nahá, stáhli jsme záclony, a ostatně, Líza se vůbec změnila. Koupila si knihu od nějakého říšského sportovce Fouré nebo Fouquet a tam byl kult nahého těla, a protože Líza měla krásné tělo, tak se dala k nudistům, aniž by u nich byla, ráno mi podala kávu jen tak v sukni, někdy přišla i nahá, a když se na mne podívala, spokojeně kývla a usmála se, protože v mých očích viděla, že se mi líbí, a že je tedy krásná… Ale s tím Siegfriedem, synáčkem, bylo trápení, první věc, kterou dostal do ruky, každou zahodil, až jednou, když lezl po podlaze Města Amsterodamu, tak vzal kladívko a dědoušek mu podal z legrace hřebík, a ten chlapec nasadil hřebík a jednou ranou jej zarazil do podlahy… a pak ten chlapeček, zatímco ostatní si hráli se štěrchátky a medvídky, zatímco jiné děti už běhaly, tak Siegfried lezl po podlaze a tak dlouho řval, až dostal kladívko a hřebíky a sázel je do podlahy jedna radost, a zatímco ostatní děti začínaly už žvatlat, tak náš synáček nejen že nechodil, ale neřekl ani mama, jen se třásl na kladivo a hřebíky, a dokud byl vzhůru, tak se Město Amsterodam otřásalo ranami kladiva a podlaha byla plná zaražených hřebíků, a z toho měl tak vyspělou pravačku, že už z dálky bylo vidět tu silnou paži… a když jsme byli na návštěvě, tak pokaždé jsem to nevydržel, ostatně synáček mne ani svoji matku nepoznal, po ničem nevolal než po tom, co mu zase dali, kladívko a hřebíky, a hřebíky byly na poukazy a na lístky nebo načerno, musel jsem potom shánět hřebíky, kde se dalo, a synáček ranami zabíjel šesticentimetrové hřebíky do podlahy a po každé té ráně jsem se chytil za hlavu, protože jsem hned poprvně na tom svém dítěti poznal, na tom hostovi, který je mým synkem, že to je a bude kretén, a že zatímco ostatní děti jeho věku půjdou do školy, tak Siegfried začne chodit, a zatímco ostatní vyjdou školu, tak se Siegfried naučí jakžtakž číst, a zatímco ostatní se už ožení, tak Siegfried bude se učit znát hodiny, a přinese noviny a bude doma, protože bude k nepotřebě, jedině že by přibíjel hřebíky… tak jsem se díval na svého synka a při každé návštěvě jsem viděl podlahu dalšího pokoje naskrz probitou hřebíky, usuzoval jsem správně i dál, protože jsem se na našeho chlapce nedíval jako na svého syna, ale jako na hosta… avšak ten posedlý chlapec těmi hřebíky vbíjenými do podlahy, to nebylo jen tak, ono to dostávalo jinačí smysl, ty jeho hřebíky vháněné do prken podlahy kladivem, zatímco všichni, když houkal nálet a utíkali do krytů, tak Siegfried se z toho radoval a zářil, zatímco ostatní děti měly v kalhotkách, tak Siegfried tleskal ručkama a smál se a najednou byl tak krásný, jako by od něj odešel ten psotníček a ta mázdra z mozkové kůry, a zatímco padaly bomby, Siegfried vbíjel hřebík za hřebíkem do prkna, které mu s sebou brali do sklepa, a řičel smíchem… A já, který jsem obsluhoval habešského císaře, jsem se radoval z toho, že můj synáček je sice blbý, ale zase ne tak, aby byl schopen věštit budoucnost všech německých měst, o kterých jsem věděl, že všechna přesně skončí tak, jako podlahy pokojů hotelu, koupil jsem tři kila hřebíků a Siegfried je dopoledne vbíjel do podlahy kuchyně a odpoledne, když vbíjel hřeby do pokojový podlahy, já jsem pracně vytahoval hřebíky z kuchyně a radoval jsem se v duchu, jak letecké koberce maršála Teddera zrovna tak vbijí do země pumy přesně podle plánu, protože můj chlapec vbíjel hřebíky přesně podle přímek a do pravého úhlu… slovanská krev zase zvítězila a já jsem byl na chlapce pyšný, protože sice ještě nemluvil, ale už začal chodit, ale pořád jako Bivoj, s kladívkem v pevné ruce…

Zničehonic se mi teď objevovaly obrazy, na které jsem už dávno zapomenul, a najednou byly přede mnou, tak svěží a přesné, že jsem stál s tácem a minerálkami jakoby zasažený bleskem, a stačilo pár vteřin u kamencového jezera a domyslel jsem portrét Zdeňkův, toho vrchního v hotelu Tichota, který se tak rád bavil, když měl volno, že utratil všechny peníze, které měl u sebe, vždycky to bylo několik tisíc… ten obraz, který se mi zjevil, byl obraz jeho strýce, nějakého kapelníka od vojenské hudby, který byl už na penzi, kapelníka, který štípal dříví v lese na své parcele, kde měl domeček docela zarostlý květinami a chvojím, a ten strýc, protože byl tím kapelníkem za Rakouska, tak nosil pořád tu uniformu, i když štípal dříví, protože napsal dva kvapíky a několik valčíků, které se pořád hrály, ale nikdo už nevěděl, kdo to byl ten kapelník, mysleli si všichni, že už umřel, a tak Zdeněk, jak jsme takhle jeli na ten náš volný den kočárem, tak jsme slyšeli dechovou vojenskou hudbu, a Zdeněk stál na kočáře a dal znamení kočímu, aby zastavil… a pak šel za tou vojenskou hudbou, ta hrála valčík toho strýce a už tam stály autobusy, celá vojenská hudba za chvilku nasedala, měla odjet někam na soutěž vojenských hudeb, a Zdeněk přemluvil vojenského kapelníka, dal mu všechny peníze, co měl u sebe, čtyři tisíce korun pro vojáky na pivo, aby udělali to, co jim nařídí, a tak jsme vystoupili z kočáru a sedli do prvního autobusu, a pak jsme vystoupili v lese za hodinu jízdy a sto dvacet hudebníků v uniformách se svými vyblýskanými nástroji pomalu kráčelo lesní cestou, pak zahnuli na pěšinu roubovanou hustým křovím, nad kterým se tyčily vysoké borovice, a Zdeněk dal znamení, aby počkali, a vyraženými plaňkami zmizel na parcele v křoví, a pak se vrátil, řekl svůj plán, dal znamení a všichni vojáci jeden po druhém lezli plaňkami do křovisek a Zdeněk jako na frontě dával pokyny, aby obstoupili domek ukrytý v křoví, odkud se ozývaly údery sekyrky, a tak tiše celá hudba obstoupila ten špalek a starého muže v rakouské staré uniformě vojenského kapelníka, a dirigent té vojenské hudby, když Zdeněk dal znamení, najednou odhodil zlatou hůl a zavelel hlasitě a z křoví se zvedly a vystoupily dechové vyblejskané nástroje, a hudba spustila ryčný kvapík, který složil Zdeňkův strýc, a který vojenská hudba vezla na soutěž, a starý kapelník zůstal stát tak, jak rozpůlil polínko, a hudba vystoupila o pár kroků, ale pořád do půli pasu v borovém a dubovém podrostu, jediný kapelník s tou zlatou holí stál v té zeleni po kolena a vyhazoval hůl, a hudba hrála ten kvapík, nástroje se blýskaly ve slunci, a starý kapelník se zvolna rozhlídnul, a na jeho tváři se objevil tak nebeský výraz, jako by umřel, a když hudba dohrála ten kvapík, hned navázala na valčík koncertní… a starý kapelník se zhroutil, držel sekyrku na klíně a rozplakal se, dirigent té vojenské hudby s tou zlatou holí přistoupil, dotkl se starcova ramene, a když se ten vztyčil, předal mu tu hůl a Zdeňkův strýc vstal, jak nám potom říkal, myslel, že umřel a že se dostal do nebe mezi vojenskou kapelu, myslil, že v nebi hraje vojenská hudba a že bůh je dirigent té hudby a že mu předává svoji hůl… a stařec dirigoval tu svoji skladbu, a když dokončil, vystoupil z křoví Zdeněk a podal strýčkovi ruku a popřál mu zdraví… a za půl hodinky hudba už zase nasedala do autobusů, a když odjížděly ty autobusy, tak hrály Zdeňkovi tuš, slavnostní fanfáru a Zdeněk stál a byl pohnutý, ukláněl se, děkoval, a když autobusy a za nima i ty fanfáry zmizely na lesní cestě ošlehávané větvemi buků a bukových keřů… Vlastně ten Zdeněk, to byl takový anděl, každé jeho volno, které jsme spolu strávili, bylo si podobné, deset dní pak přemýšlel, jak utratí ty tisíce, zatímco já jsem se zamykal a po zemi rozkládal ty stokoruny, a pak jsem bosky chodil po těch bankovkách jako po vykachlíkované podlaze, nebo jsem si do nich lehl jako na nějakou zelenou louku, tak Zdeněk jednou vystrojil nějakému kameníkovi svatbu pro jeho dceru, jindy zase jsme šli a v konfekci oblíkli do námořnických bílých šatů všechny kluky ze sirotčince, nebo o pouti zaplatil všem kolotočům a všem houpačkám režii za celý den a ten den se všichni mohli vozit zadarmo, o jednom volném dni jsme zase nakupovali v Praze ty nejkrásnější kytice a flašky rosoliček a cho­dili od jednoho veřejného záchodku ke druhému a gratulovali hajzl­bábám k svátkům, které neměly, narozeninám, které už byly, a Zdeněk měl vždycky štěstí, že jedna z bab ty narozeniny nebo jmeniny zrovna měla… a tak jsem si jednou řekl, že si zajedu podívat se do Prahy a že si sjedu taxíkem do hotelu Tichota optat se, jestli je tam ještě Zdeněk, a když není, tak kde asi je, že se taky podívám tam, kde jsem byl u babičky na vychování, zdali tam ještě je ta cimra, v jejíchž oknech se zjevovaly košile a spodky tak, jak to shora vyhazovali oknem klozetu hosté z Karlových lázní a babička ty špinavé spodky spravovala a prodávala na stavbách dělníkům a zedníkům… A tak jsem stál na nádraží v Praze, když jsem vyhledal vlak na Tábor, tak jsem odhrnul rukáv, abych se podíval, kolik je hodin, a když jsem zvedl oči, viděl jsem, jak u trafiky stojí Zdeněk, úplně jsem ztuhnul, to bylo zase to moje, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem, zůstal jsem strnulý s rukou odhrnující rukáv, a viděl jsem, jak se Zdeněk rozhlíží, jako by dlouho čekal, a pak zvedl ruku, jistě někoho čekal, protože chtěl se taky podívat na hodinky, ale najednou ke mně přistoupili tři muži v kožených pláštích a chytili mne za ruce, já jsem pořád držel tu ruku na hodinkách, viděl jsem Zdeňka, jak se na mne díval jako v snách, byl bledý, jen tak stál a díval se na mne, jak mne nakládají do auta a odvážejí Němci, a já jsem se divil, kam mne vezou a proč, a oni mne vezli na Pankrác, otevřely se brány a zase mne vedli jako zločince a hodili mě do cely… a já jsem byl najednou oslněn tím, co se mi stalo, najednou jsem se skoro zaradoval, trnul jsem, aby mne hned tak nepustili, přál jsem si, protože válka už se stejně chýlila ke konci, přál jsem si, abych byl zavřen, abych byl v koncentračním táboře, přál jsem si, abych byl zavřen právě od Němců a Němci, moje šťastná hvězda mi zazářila, otevřely se dveře a byl jsem veden k výslechu, a když jsem všechna data řekl, a důvod, proč jsem přijel do Prahy, tak vyšetřující zvážněl, a pak se mne ptal, koho jsem čekal? A já jsem řekl, že nikoho, a tak se otevřely dveře a vešli dva v civilu, vrhli se na mne a rozbili mi nos, vyrazili dva zuby, padl jsem na zem, nakláněli se nade mnou a znova a znova se mne ptali, koho jsem čekal, kdo mi měl předat zprávy, a já jsem řekl, že jsem přijel na návštěvu Prahy, jen tak na výlet, a jeden z nich sklonil obličej, zvedl mi tvář a chytil mne za vlasy a hlavou mi tloukl do podlahy, vyšetřující křičel, že dívání se na hodinky je znamení smluvené a že jsem zapojen do podzemního bolševického hnutí… a pak mne odnesli a dali mezi vězně, ti mi vytahali rozbité zuby, otřeli krev a roztržené obočí a já jsem se smál a smál, tak nějak jsem necítil nic, ani to bití, ani ty rány, ani ta zranění, ostatní se na mne dívali, jako bych byl slunce, hrdina, když mne tam hodili, tak na mne s hnusem křičeli ti esesáci, ty bolševická svině!, a mně to označení znělo v uších jako lahodná hudba, jako milounké oslovení, protože jsem začínal vědět, že tohle je vstupenka, zpáteční lístek do Prahy, zmizík, šťáva, kterou lze vymazat jedině to, kam jsem se dostal, když jsem si vzal Němku, že jsem stál v Chebu před nacistickými doktory, kteří mi prohlíželi přirození, zda je schopno obcovat s germánskou árijkou… ten rozbitý obličej jen za to, že jsem se díval na hodinky, je legitimací, kterou jednou budu prověřen, a vstoupím zase do Prahy, jako protinacistický bojovník, a hlavně že ukážu všem těm Šroubkům a Brandejsům a všem hoteliérům, že já mezi ně patřím, protože když budu živ, tak určitě si koupím jeden ten veliký hotel, když třeba zrovna ne v Praze, tak určitě někde jinde, protože s tím kufříkem známek – tak jak chtěla Líza – bych si mohl koupit hotely dva, a vybrat si zda v Rakousku nebo ve Švýcarech, ale v očích těch rakouských nebo švýcarských hoteliérů bych nebyl vůbec nic, těm bych nepotřeboval něco dokazovat nebo dokázat, s nimi jsem neměl žádné účty z minula, nad těmi jsem se nepotřeboval vytáhnout, ale mít v Praze hotel a v Praze být v grémiu hoteliérů a dotáhnout to na tajemníka všech pražských hotelů, to už by mne museli uznat – nemilovat, ale respektovat, a mně o nic jiného do budoucna nešlo… A tak jsem byl na Pankráci celkem čtrnáct dní, ještě další výslechy pak ukázaly, že šlo o omyl, že skutečně čekali na člověka, který se měl dívat na hodinky, že už chytili spojku, ze které dostali to, co potřebovali, až na to, že to byl někdo jiný, a já jsem si vzpomenul, že tam stál Zdeněk, a že se chtěl dívat na hodinky taky, že Zdeněk je můj přítel a že to viděl, že já to vlastně vzal za něj, že on bude někým velice důležitým, a že i když nikdo z cely, tak určitě Zdeněk mě obhájí, a tak když jsem se od výslechů vracel, než do mne strčili rukou, tak jsem si obnovil krvácení z nosu a zase jsem se usmíval a smál jsem se, a z nosu mi chrstala krev… a pak mne propustili, vyšetřující se mi omluvil, podotkl ovšem, že zájem Říše nutí, aby raději devadesát devět spravedlivých bylo omylem potrestáno, než aby jeden jediný vinný jim unikl… A tak jsem stál navečer před branami pankrácké trestnice, a za mnou vyšel taky propuštěný… a ten, když vyšel, tak se zhroutil, posadil se na chodník, tramvaje jezdily ve fialovém zatemnění, chodci proudili nahoru dolů, mladí lidé se vodili za ruce a děti si v soumraku hrály, jako by ani nebyla válka, jako by na světě byly jen květiny a objetí a milostné pohledy, a ty dívky v tom teplém soumraku měly halenky a sukně tak narafičené, že i já jsem se s chutí podíval po tom, co bylo připravené pro mužské oči, záměrně všechno dané do erotické perspektivy… to je krása… řekl ten mužský, když se vzpamatoval a já jsem se mu nabídl ku pomoci… povídám, jak dlouho? A on řekl, že si odseděl deset let… a chtěl vstát, ale nešlo mu to, musel jsem ho podpírat, ptal se mne, jestli nepospíchám? A já jsem řekl, že ne, a když se mne ptal, proč jsem seděl, řekl jsem, že pro ilegální činnost, a tak jsme kráčeli k tramvaji a musel jsem mu pomoct do elektriky, a zase všude v tramvaji a venku bylo plno lidí a všichni jako by se vraceli nebo šli do nějaké taneční zábavy, a já jsem si poprvé všiml, že vlastně Pražačky jsou krásnější než ty Němky, že mají větší vkus, že Němky všechno nosí jako nějakou uniformu, že šaty, že ty dirndly a zelené kostýmy a myslivecké kloboučky mají pořád do sebe něco vojenského… A tak jsem seděl vedle šedivého mladíka, mohlo mu být ne víc než třicet let, a taky jsem mu to řekl, že přes ty šediny je mu tak málo, a když jsem se zničehonic zeptal, koho jste zabil?, chvíli váhal, pak se dlouze díval na trčící prsy dívky, která se držela navíc jednou rukou držáku tramvaje, a on se mne zeptal, jak to tak víte? A já jsem řekl, že jsem obsluhoval habešského císaře… a tak jsme dojeli na konečnou jedenáctky a byla už tma a ten vrah pravil, abych s ním šel k jeho mamince, abych jej doprovodil, že by mohl padnout cestou… a tak jsme kouřili a čekali na autobus, který brzy přijel, a jeli jsme tři stanice a vystoupili u Koníčkova Mlýna, ten vrah mi řekl, že půjde raději zadem, přes vesnici Makotřasy, aby byl dřív doma, a hlavně aby maminku překvapil a prosil za odpuštění… řekl jsem, že s ním půjdu jen na kraj vesnice, až před vrata rodinného domku, jeho domova, a pak se vrátím na hlavní a tam pojedu auto­stopem, a všechno jsem dělal ne z nějakého soucitu nebo laskavosti, ale pořád jsem myslel na to, abych měl co nejvíc alibi, až jednou ta válka skončí, a ona skončí co nevidět… a tak jsme kráčeli hvězdnou nocí, prašná cesta nás vyvedla zatemněnou vesnicí zase do mokré krajiny modré jako kopírovací papír, s uzoučkým měsícem, který oranžově svítil a vrhal za námi nebo před námi nebo po příkopech v boku tenký, sotva znatelný stín… a pak jsme vyšli na kopeček, jen tak jako by si hlína vzdechla, a on řekl, že teď a odtud už bude vidět jeho rodiště a jeho vesnička… ale když jsme vyšli na vršek, nebylo vidět ani jedno stavení… vrah zaváhal a skoro se polekal, zabreptal, to není možné, že bych se zmejlil? Asi za tím druhým vrškem… ale když jsme ušli stovku metrů, padl na vraha i na mne strach… teď se vrah roztřásl ještě víc, než když vyšel z vrat pankrácké trestnice… posadil se, utíral si čelo, které se lesklo, jako by přes něj tekla voda… Co je, povídám. Tady byla vesnice a je celá pryč, blázním, nebo jsem zešílel, nebo co? breptal vrah… Povídám, jak se ta vesnice jmenuje? A on pravil, Lidice… povídám, tak to je tedy ta vesnice pryč. Němci ji rozstříleli a lidi postříleli a zbytek odvezli do koncentráku. A vrah se ptal dál, a proč? Povídám, protože zavraždili říšského protektora a cesta vrahů vedla sem… A vrah seděl a ruce mu visely přes pokrčená kolena, jako dvě ploutve… A pak se zvedl a jako opilý chodil tou měsíční krajinou a pak se zastavil před takovým kůlem, a padl před ním a objal ten kůl, ale on to nebyl kůl, ale kmen nějakého stromu a trčela z něj jediná useknutá větev, jako by se na té větvi popravovalo oběšením. Tak tady, řekl vrah, tady, to je náš ořech, tady byla naše zahrada, a tady, zvolna kráčel, tady někde… pak poklekl, a rukama vyhmatával zasypané základy stavení a hospodářských budov, jistě šel slepeckým písmem posilovaným vzpomínkou, a když ohmatal po kolenou celý rodný dům, posadil se pod kmen a zakřičel, vy vrahové! a vstal a zatínal pěsti a modré žíly mu vyběhly na krku v tom světle sporého měsíce… a když se vykřičel vrahů, tak se vrah posadil na zem, zaklonil se, ruku sepnul pod kolenem a houpal se jako v houpací židli a díval se na tu větev črtnutou přes srpek měsíce a hovořil, jako by se zpovídal… a já jsem měl krásnýho tatínka, a ten byl krásnější, než jsem teď já, já jsem proti němu nepodařenec, i když jsem hezký, a tatínek měl rád ženské a ženské měly ještě raději tatínka, a tak tatínek chodil za sousedkou, a já jsem na tatínka žárlil, a maminka se trápila, a já jsem viděl, jako tatínek, vidíte? Tady za tuhle větev se držel, a když se rozhoupal, tak se tak šikovně pustil, že byl na druhé straně plotu, a tam byla hezká sousedka, a já jsem si jednou na tatínka počkal, a když přeletěl přes plot, tak jsme se hádali a já jsem tatínka zabil sekyrou, ne že bych ho chtěl zabít, ale že jsem měl rád maminku a maminka se trápila… a teďka z toho všeho zbyl jen kmen ořechu… a moje maminka, ta je asi taky mrtvá… Povídám, může být v koncentráku, brzy se vrátí… A vrah se zvedl a řekl, půjdete se mnou? Půjdeme se zeptat… a já jsem řekl, pročpak ne… já umím německy… A tak jsme se vydali na Kladno a před půlnocí jsme byli v Kročehlavech a německé hlídky jsme se zeptali, kde je budova gestapa? A hlídka nám řekla, kudy se tam jde. A pak jsme stáli před vraty, v prvním patře bylo nějak veselo, šum a hluk a nějaké cinkání a ženský pronikavý smích… A hlídky se střídaly, byla jedna hodina po půlnoci, a já jsem veliteli hotovosti řekl, zda je možno mluvit s velitelem gestapa? A on zařval, was? A abychom přišli ráno, ale otevřely se dveře a vyvalil se zástup v náladě, uniformovaných eses, odcházeli a zvesela se loučili, jako po nějaké oslavě, nějakém večírku nebo jmeninách a narozeninách, taky mi to připadalo, jak od nás chodili z hotelu Paříž každý den rozjaření hosté, když nadešel jejich čas, nebo byla zavírací hodina… a tam na posledním schodu stál nějaký voják, držel svícen se svíčkami, byl opilý s rozhalenou uniformou, vlasy do čela a zdvihal ten svícen na rozloučenou, a když nás uviděl, sestoupil až na práh a optal se velitele hotovosti, který mu vzdával počestnost, kdo jsme? A velitel řekl, že bychom s ním chtěli hovořit… a vrah mi řekl, abych řekl to, co jsem pak přeložil… že on byl v kriminále deset let a že přišel teď do Lidic domů a že nenašel ani dům, ani matku, tak že chce vědět, co se stalo s maminkou? A velitel se zasmál, z nakloněného svícnu jak slzy kapaly na zem curůčky horkého vosku… a velitel stoupal vzhůru, ale pak zařval, halt! A dveře hlídky otevřely a velitel sestoupil a optal se, proč dostal těch deset let? A vrah řekl, že zavraždil otce… A velitel vzal svícen s těmi svícemi pořád ještě kapajícími a svítil si do tváře toho vraha a tak nějak okřál, jako by se zaradoval, že osud mu tuhle noc poslal toho, kdo se jde vyptávat na svoji maminku, když zavraždil svého otce a je v situaci, ve které stával on často jako vrah, ať z příkazu, ať z volného uvážení… a tak já, který jsem obsluhoval císaře a často jsem se stal svědkem, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem, jsem viděl, jak státní říšský vrah, vrah ve velkém, ozdoben vyznamenáními, že mu rachotily na prsou, stoupá po schodech vzhůru a za ním kráčí prostý vrah, otcovrah, a já jsem chtěl odejít, ale velitel hotovosti mne vzal za rameno a ukázal mi na schody, ke kterým mne brutálně otočil… A tak jsem seděl u zbytků hostiny, u velikého stolu, tak jako to bývaly stoly, když odejde svatba nebo veliká promoce, zbytky dortů a načnuté nedopité i dopité láhve a uprostřed stolu seděl opilý esesák a vyptával se znovu na to a já jsem to překládal, jak se to stalo u toho kmenu ořechu před deseti lety, ale nejvíc se radoval velitel z toho, jak dokonalá je organizace na Pankráci, že se trestanec nedozvěděl o tom, co se v Lidicích a s Lidicemi stalo… A ještě neuvěřitelnější se stalo toho večera skutkem, já, ukryt za překladatele s rozbitou a hojící se tváří, nepoznán, poznal jsem ve veliteli gestapa i jednoho účastníka mé svatby, toho vojenského pána, který mi ani negratuloval, ani ruku nepodal, se kterým jsem si chtěl přiťuknout, avšak já jsem nastavil sklenku a srazil kramfleky pemsek, těch lakovaných střevíců, ale stál jsem s napřaženou rukou a sklenkou, ducající si ke svému štěstí, avšak nebyl jsem opětován, a tak jsem byl tenkrát náramně zahanben, a já jsem nesnášel zahanbení, začervenal jsem se tenkrát až po kořínky vlasů, zrovna tak, jako mi odmítnul připíti jak pan Šroubek, hoteliér, tak i pan Skřivánek, ten, který obsluhoval anglického krále… a teď dalšího mi osud nabídnul, dalšího toho, který si nevšiml mého dobře míněného nabídnutí ke skleničkovému přátelství… a teď tady přede mnou sedí a holedbá se tím, že se zvedá a budí nějakého velitele archivu a pak s námi vytahuje registrář a nachází tam a předčítá zase u hodovního stolu, otáčeje stránky a namáčeje je do rozlitých omáček a likérů, stránky, až nachází tu pravou, aby z ní přečetl to, co se stalo, a oznámení, že vrahova maminka je v koncentráku a doposud u jejího jména není ani datum, ani křížek, označující její úmrtí.

Když jsem se druhý den vrátil do Chomutova, už jsem byl propuštěn, už dostali zprávu a pouhé podezření stačilo, abych si sbalil kufry, a taky jsem našel dopis, že Líza odjela za Siegfriedem k dědečkovi do Chebu k Městu Amsterodamu, abych přijel za nimi, kufříček že vzala s sebou. A tak jsem se svezl autem až před samý Cheb, kde jsem musel počkat, protože byl hlášený nálet na Cheb a Aš, a jak jsem tak ležel s vojáky v příkopě, slyšel jsem dunění, takové blížící se pravidelné a rytmické pracování jakéhosi stroje, že se mi objevil, skoro zjevil můj synáček, viděl jsem jej, jak každý den a tak jistě i dneska, protože jsem mu nakoupil pět kilogramů osmicoulových hřebíků, jak rytmicky a pravidelně popolízá a mocnými údery kladiva na jeden ráz zabíjí do podlahy hřebík vedle hřebíku s takovým nadšením, jako by sázel nějaké ředkvičky nebo hustě sázený špenát… A pak, když přešel nálet, nastoupil jsem do vojenského auta, a když jsme se blížili k Chebu, přicházeli z něj zpívající lidé, staří Němci, kteří zpívali nějaké písničky, veselé ale to byly písně, asi se z toho, co viděli, zbláznili nebo pomátli, nebo to bylo jejich zvykem, na neštěstí si zpívat veselou písničku, a pak už nám šel vstříc prach a zlatý kouř, a viděli jsme i mrtvé v příkopech, a začaly ulice s hořícími domy, sanitní oddíly vytahovaly polozasypané, a sanitní sestry klečely a obvazovaly hlavy a ruce, a ze všech stran se ozýval sten a nářek, a já jsem myslil na to, jak jsem tudy projížděl v kočáře a autech na svatbu, a jak všichni byli opojeni vítězstvím nad Francií a Polskem, a viděl jsem ty červené hákové vlajky ohněm mlsané, hořely ty vlajky a prapory s praskotem, jako by si oheň na nich obzvláště pochutnával, oheň stoupající červeným suknem vzhůru a černým koncem se zatáčející jako ocas mořského koníčka… a pak jsem stál před hořící a strženou stěnou hotelu U Města Amsterodamu… a jak táhl lehký větřík, odvával béžová mračna kouře a prachu, a já viděl v posledním patře, jak můj synáček tam sedí a dál bere hřebíky, mocnými údery je zaráží do podlahy, zdaleka jsem viděl, jak už má silnou pravačku, dokonce z něj nebylo nic než silné zápěstí a tenisový loket a pohybující se biceps, který jednou ranou zarážel do podlahy dál hřebíky, jako by nepadaly pumy, jako by se nic na světě nestalo… A tak se stalo, že druhý den, když se lidé vrátili a vyšli z úkrytů, že nepřišla Líza, moje žena, říkali, že asi zůstala někde na dvoře, a já jsem se ptal po malinkém odřeném kufříku, řekli mi, že jej Líza měla pořád u sebe… a tak jsem vzal krumpáč a hledal jsem celý den na dvoře, pak druhý den jsem dal synáčkovi těch pět kilogramů hřebíků a ten si vesele je vbíjel do podlahy, zatímco já jsem hledal svoji ženu a jeho maminku, až třetí den jsem narazil na její boty, pomalu, zatímco Siegfried křičel a plakal, že nemá hřebíky a nikdo mu je nepřinášel, tak tloukl kladivem aspoň do hlaviček hřebů už zaražených, já jsem zvolna dostával z rumiště a sutin svoji Lízu, a když jsem přišel do polovičky jejího těla, viděl jsem, jak stočená do klubíčka svým tělem chránila vulkánový kufřík, který jsem nejdříve pečlivě ukryl, a pak jsem vyhrabal celou svoji ženu, ale bez hlavy. Průvan vzduchu jí utrhl hlavu, kterou jsme pak hledali ještě dva dny, zatímco synáček dál bil kladivem a vbíjel hlavičky hřebíků do podlahy a do mé hlavy. Tak čtvrtý den jsem vzal kufříček a nerozloučil jsem se a odcházel, a za mnou slábly údery kladiva a vbíjených hřebíků, ty rány, které jsem slyšel pak skoro celý život, protože toho večera si měl přijet spolek pro pomatené děti pro mého synáčka Siegfrieda, zatímco Lízu jsme pochovali ve společném hrobě, s hlavou sice jakoby, ale byl to jen na trup namotaný šál, aby si lidé nemysleli bůhvíco… ač kvůli té hlavě jsem překopal celý dvůr.

Stačí vám to? Tím dneska končím.