Pašerácká povídka

V telefonu se mi ozval povědomý hlas: „Tady Santa Claus. Máte odpoledne čas?“

Odpoledne jsem mohl.

„Skvělé,“ pravil ten na druhé straně nenapodobitelnou češtinou, jakou může mluvit jen ten, jehož otec byl Mexičan a matka Indka, a zavěsil. Zřejmě věřil, že čím stručněji mluví, tím bude náš hovor znít nenápadněji případným odposlouchávatelům. Santa Claus, a pokud se hlásil tímto jménem, znamenalo to, že mi odněkud zvenku, kam téměř ustavičně vyjížděl za svými obchody, přivezl knihy.

Bylo půl dvanácté, venku hustě sněžilo, auto si ráno vzala žena. Než se k ní dostanu, bude nejméně poledne. Autem jezdím spíše nerad, ale neměl jsem tušení, kolik tašek s kontrabandem Mikuláš nakoupil a přivezl, byl v tom nevyzpytatelný. Rozhodně jich mohlo být víc, než bych stačil unést.

Mikuláše jsem poznal náhodou. U mého přestárlého renaulta se rozbilo vodní čerpadélko, a když už vůz stál třetí měsíc nehybný v garáži, kdosi mi dal Mikulášovo jméno a adresu, jezdí často ven a pumpu mi určitě přiveze.

A proč by to dělal, když mě vůbec nezná?

Udělá to, protože jsem spisovatel. Má rád literaturu, anebo ještě spíš: zbožňuje svoji ženu, která má ráda literaturu.

A jak mu zaplatím?

S tím si nemusím dělat starosti – pro bohatého obchodníka je taková součástka jako pro mě kilo jablek. Můžu mu dát svoji knížku s věnováním. Anebo ho pozvat na oběd.

Váhal jsem ještě skoro měsíc, ale když čerpadlo pro můj vůz bylo stále stejně nedosažitelné, zazvonil jsem u cizích dveří.

Za týden jsem měl nejen čerpadlo, ale navíc balík knih.

Usmíval se. Byl to vysoký, prošedivělý a zřejmě po matce i po otci velice snědý chlapík. Bylo mu potěšením, že to mohl pro mě udělat. Váží si umění a ví, v jaké situaci se nacházím.

Věnoval jsem mu knížku a pozval ho i s jeho ženou na večeři.

Vyrostlý v době proslulé svou špiónománií, choval jsem se během jeho návštěvy ostražitě a chránil tajemství svého spisování, což je jediné tajemství, které bych mohl vyzradit. Během celého večera však na mně nic nevyzvídal. Vyprávěl chvíli o světě obchodu, který byl pro mě exoticky vzdálený, a pak už hovořila většinou jeho žena. Jmenovala se Angela, byla nejméně o dvacet let mladší než on a svým zjevem dostávala svému jménu. Mluvili jsme o Borgesovi, Márquezovi a nejvíc ze všeho o Cortázarovi a jeho Rayuele, kterou jsme oba ctili. Poněkud jsme se neshodli o scéně, v níž autor nechá hrdinku lézt po vratkých prknech natažených mezi dvěma protilehlými okny ve výšce třetího poschodí, a to jen proto, aby vyhověla rozmaru dvou podivínských a pohodlných chlapů a přenesla nad propastí v omračujícím vedru balíček maté a hrst hřebíků. Angela viděla v té scéně obraz otrockého postavení ženy v její vlasti, zatímco mně připadalo, že scéna měla spíše zpodobnit hrdinčino váhání mezi dvěma muži, váhání, které ženu vždy dovede nad propast, jež ji hrozí pohltit. Autor zároveň skládá hold ženě za to, že v sobě vždy najde dost odhodlání i odvahy učinit to. Žena bývá schopna hazardu, jemuž se muži mohou leda obdivovat.

Nejspíš jsme měli pravdu oba. Vynikající literatura v sobě obvykle nese více významů. Angela hovořila i naslouchala se zaujetím, které mě podněcovalo, abych se pouštěl do literárních výkladů, ačkoliv se jim raději vyhýbám. Zdálo se mi, že je při tom hovoru šťastná, také její muž se tvářil spokojeně.

Měsíc nato se nečekaně znovu ozval, přivezl mi balík knih, většinu z nich českých. Některé z titulů dokonce dvakrát i třikrát. Ví, že mám kolegy, kteří na tom jsou stejně jako já, knihy nás přece budou zajímat?

Jistě, ale jak k tomu přijde on, aby nám je vozil?

Angela tvrdí, že jinak se k takovým knížkám nedostaneme! Připustil jsem to, poděkoval jsem mu a část knih rozdal přátelům.

Za čas mi přivezl balíky dva, ke knihám přidal ještě něco časopisů, k nimž se člověk mohl dostat ještě obtížněji než ke knihám. Byl jsem nadšen, zároveň jsem se začínal trochu bát.

Před dvěma sty a čtyřiceti sedmi lety chytli Jiříka Vostrého, když pašoval zakázané knihy ze Saska do Čech. Hned ho šoupli do žaláře, nejvíc je pochopitelně zajímalo, komu knihy vozil, aby příjemce mohli posadit k němu. Žalářník se tvářil jako přítel a mladému nezkušenému pašerákovi nabídl, že mu ven vynese psaní. To psaní, jak jsem si je nedávno četl v Litomyšlském listáři, ke mně mluví blízce známou řečí, jako by na něm neulpěl prach dvou a půl století.

„Kladivo v Desný, píšu vám ze žaláře mého a prosím vás, abyste se s tím spravili, jak víte; a máte-li jaký knihy, zadejte je pryč. I pověste těm, o kterých víte… Prosím vás pro Boha mého, já vězeň v Pánu. Já připovídám žádného nevyzraditi; tak hleďte se v tom stejně chovati. Přečíst ten list dejte tomu, gdo jest věrný…“

Žena v práci nebyla, odjela právě vyzvednout prádlo z mandlu, to mě ještě víc zdrželo.

Spěchal jsem, protože Mikuláš mě pozval na odpoledne, tedy na dobu, kdy sám nebývá doma. Pravděpodobně se obával, že večer, až pojede z práce, by ho mohli sledovat. Občas se mu to přiházelo jako každému cizinci anebo spíše jako každému, kdo žije v téhle zemi. Sledovači ho provází až před dům a tam zůstanou civět, nejvýše zacouvají ke kurtům na začátku ulice, odkud lze snadno pozorovat nejen tenisové zápasy, ale i vchod do Mikulášova domu. Zůstanou tam až do chvíle, kdy je vystřídají anebo odvolají. Rozhodně bych se před jejich zraky nerad objevoval, natož vynášel tašku s knihami.

Nevím, jestli to mohu říci o Mikulášovi, přece jen je povoláním obchodník, ale o sobě jsem si nikdy nepomyslel, že bych se mohl v životě zabývat pašeráctvím. Ve světě, kde se věci dějí podle pravidel aspoň poněkud ustálených, se přepravou kontrabandu zabývají profesionálové. Předpokládá se, že to jsou lidé prohnaní, znalí území i pronásledovatelů, mají pevné nervy, dobrodružné povahy a pohrdají zákonem. Tím, co je vymezen v zákonících, i tím, který sice není zapsán nikde, ale o němž tušíme, že je nadřazen všemu našemu konání. Já nepohrdám žádným z nich, ale když jsem zjistil, že se tyhle dva zákony dostaly do rozporu, musel jsem volit. Dal jsem přednost druhému a to mě dovedlo k tomu, že se i při vší nezpůsobilosti k takové činnosti už po několikáté odhodlávám přijmout pašované zboží. Může mi být útěchou, že v našich poměrech jen málokdo dělá to, čemu se vyučil a k čemu se hodí.

Nedávno mi Mikuláš přivezl knih tolik, že jsem jimi naplnil dvě tašky. Když jsem je vlekl k tramvaji, vypadal jsem tak podezřele anebo aspoň zoufale, že se lidé za mnou ohlíželi, a to mi nepřidalo klidu. Navíc jeden chlapík, jehož jsem zaznamenal už několik ulic od stanice, nastoupil do téhož vozu jako já. Jednu tašku jsem si dal na klín a druhou zastrčil pod sedadlo, abych nevypadal tak obloženě, přitom jsem si lámal hlavu, co bych dělal a říkal, kdyby ten chlapík byl opravdu tím, za koho jsem ho ve svých obavách považoval, a dožadoval se, abych mu dovolil nahlédnout do svých zavazadel. Chlapík se ničeho nedožadoval, ale když jsem vystupoval, soustředil jsem se na něj natolik, že jsem na tašku pod sedadlem ani nevzpomněl. Už jsem byl ve dveřích, když mě jakási dobrá žena zavolala nazpátek. Mohl jsem jí vůbec dost poděkovat? V tašce, kterou jsem hodlal ve voze zapomenout, jsem měl všechny své dokumenty. Nevím, jak by se mi podařilo vykroutit se, kdyby tu tašku dostali do rukou ti, co považují knihy, které neprošly rukou cenzora, za kontraband.

To, čeho jsem se málem dopustil, mě vylekalo. Začal jsem uvažovat o tom, že bych měl Mikuláše požádat, aby mi už knihy nevozil, ale styděl jsem se odmítnout jen kvůli své ustrašenosti dary, které mi byly nabízeny s takovou velkorysostí. Kromě toho mi knihy připadaly jako poslední most do té části světa, která se ode mě stále rychleji vzdalovala.

Čím více věcí se ocitne na seznamu kontrabandu, tím více amatérů se zabývá podloudnictvím. Poznal jsem to za války v ghettu, kde se stalo kontrabandem bezmála vše – dokonce i rýže, kakao, zapalovače, dopisní papíry, káva a svíčky, nemluvě o špercích, cigaretách anebo penězích. Tehdy i ti nejspořádanější se rozhodli nedbat zvrhlých předpisů. Kde zákon šílí, stávají se všichni přestupníky. Můj otec, který byl vědec, a už sama podstata jeho práce ho vedla k úzkostlivé poctivosti, pronesl mezi pevnostní zdi svazek tisícikorunových bankovek a prvně v životě stanul před základním problémem každého podloudníka: kam skrýt svůj paš.

V místnosti, kde jsme tehdy nuceně přebývali, zůstal jediný kus nábytku – stará kredenc s mnoha otlučenými šuplátky. Když se levé krajní vytáhlo, dala se v boční stěně nahmatat malá prohlubeň vzniklá nepřesnou prací truhláře. Byl to ideální úkryt pro náš poklad. Otvor po zásuvečce byl však natolik úzký, že se jím protáhla pouze dětská ruka. Dostal jsem za úkol, abych peníze sbalené do ruličky ve skrýši umístil. O svém činu jsem nesměl nikomu ani ceknout, také zesílit jsem nesměl, neboť tím by se skrýš znepřístupnila. Svého poslání jsem se tehdy zhostil bezchybně, a tak se ve věku deseti let ocitl mezi těmi, kteří překračují hraniční zákazy, vstoupil jsem do té společnosti s pevným přesvědčením, že jsem vykonal dobré dílo.

Bylo už půl třetí, když jsem dorazil na místo. Dosud hustě sněžilo. Tady na kraji města sníh netál, ale těžce ulpíval na větvích stromů i na střechách. Drátěné pletivo, které ohrazovalo tenisové kurty, zhoustlo a podobalo se obrovité krajce napjaté mezi železnými tyčemi. Uprostřed vozovky ojedinělá auta vyhloubila kolej, z níž se dalo vyjet jen s obtížemi. Tuhle končinu města jsem dobře znal. Nedaleko odtud bydlela má první láska, přilehlými uličkami jsme se spolu mnohokrát potulovali, když jsme hledali temné místo, kde bychom se mohli objímat, ale na to jsem si v téhle chvíli ani nevzpomněl. Svět se mi proměňoval v cizí a nepřátelský prostor, každý mi v něm mohl být nebezpečný.

Člověk by si měl v duchu probrat, jak by se zachoval, co by odpovídal, kdyby ho chytli. Na co by se ptali, se dalo dost dobře uhodnout.

„Jaký jste sem knihy sebou přinesl?“ tázal se mimo jiné vyšetřující orgán sedmadvacetiletého pašeráka podvratných knih Jiříka Vostrého dne 19. dubna roku 1732.

„Přinesl sem tři: 1. Zákon nový, 2. O pravým křesťanstvu, 3. Rozmlouvání dvouch krajanův o víře.

Gde sou ty knihy a gdo je dostal?

O pravým křesťanstvu dostal Litochlev; dal mně za ni půldvacáta groše. Druhou, Rozmlouvání dvouch krajanův, dostal Kalibán z Kamenných Sedlišť, mlynář. A třetí sem měl v kapse; vzali mně ji, gdy mě chytili.

Vy jste prvé pravil, že jste u žádnýho nebyl než u Litohleva v Morašicích a u Kladivo v Lubným; tak jste taky byl u mlynáře v Sedlištěch?

Byl jsem; já sem se nepamatoval.

Jak pak jste věděl, že on mlynář Sedlištský jest taky vaší víry a s vámi drží?

Oni mně povídali, že on má poznání naší víry. Litochlev mně taky povídal, že on má poznání víry naší.

Co jste tam u toho Kalibána mlynáře dělali? O čem ste rozmlouvali?

Rozmlouvali jsme o víře. On pravil, že se tu zle mají a že sou mdlí ve víře. Já pravil, že Pán Bůh jim dá sílu.

O čem jste více rozmlouvali?

Já se nepamatuju.

Povězte, u koho jste eště více byl nebo k komu jste jíti měl, anebo o kom víte eště, že má poznání víry vaší?

Já nevím.“

Tak to probíhalo před půltřetím stoletím. Nic se nezměnilo, dokonce i chyb v protokolu – jak dobře to znám – spousta. Ani jména osob nedokázal písař zachytit nezkomoleně. Propátral jsem nejprve okolí kurtů. Kromě dvou maminek, které navzdory psotě tlačily podél krajkového plotu kočárky, jsem nezahlédl človíčka. Také v zaparkovaných autech nikdo neseděl. Na začátku uličky, do níž jsem směřoval, však parkovala krytá dodávka. Slídiči v ní mohli být dobře schováni, také sem mohli umístit skryté kamery. Obhlédl jsem vůz, jak jsem nejlépe svedl, dovnitř se mi však nahlédnout nepodařilo. Nicméně mi připadalo, že vůz je opuštěný a vychladlý.

Ulice, do níž jsem vstoupil, byla slepá – dokonalá past. Musel jsem minout tři vilky, než jsem se dostal k domu, kde bydlel Mikuláš. Ještě jednou jsem se rozhlédl. U protějšího chodníku se bělal zasněžený saab – ten sem patřil, zato o kousek níž jsem objevil dřevěnou maringotku, která tu ještě před dvěma měsíci nestála.

Vylekal jsem se.

S těmi, kdo ještě před tolerančním patentem pašovali k nám knihy, které pro svůj podvratný obsah patřily podle mínění tehdejších orgánů leda na ohnivou hranici, se necítím příliš spřízněn. Anebo aspoň – na rozdíl od dávných pašeráků knih – nechovám potištěný papír v takové úctě, vím, že až příliš často nenabídne žíznícím duším nápoj. To, co píšeme, už nám dávno nenapovídá Boží hlas, a je to tedy stejné jako jsme my sami: dobré i zlé, někdy moudré a častěji pošetilé. Zákazy cenzorů knize sice přidají na přitažlivosti, ale nic jí nemohou přidat na moudrosti.

Došel jsem k maringotce. Sníh kolem byl nedotčený, zabedněná okna na návětrné straně polepil navátý sníh. Otvor, jímž by hledělo oko kamery, jsem neobjevil. Zamířil jsem tedy k brance Mikulášova domu. Už jsem natahoval ruku ke zvonku, vtom jsem si uvědomil, že jsem se zapomněl naposledy rozhlédnout. Stáhl jsem ruku nazpět, ještě chvíli jsem zíral na sloupec jmenovek vedle branky, i když jména jsem jako obvykle nevnímal. Pak jsem se zvolna otočil. Okna protějšího domu byla temná, zatažená záclonou. Pokud se za ní někdo skrýval, neměl jsem naději jej spatřit. Od parčíku ke mně kráčela stará dáma s rezavým boxerem. Pes se zastavil a ponořil čenich do sněhu, dáma se k němu sehnula. Mohl jsem předstírat, že jsem nenašel jméno, které jsem hledal, a poodejít k brance sousedního domu, ale najednou se mi zošklivila komedie, kterou bych hrál před nevinnou starou paní, a stiskl jsem zvonek.

Před deseti lety jsme se plavili se ženou do Izraele. Byla to naše první cesta do této končiny světa. Žena, která si cestu nejen vymyslela, ale také přemohla obvyklou neochotu mnoha úřadů, se pohybovala jako v opojení. S nadšením zjistila, že už na lodi se vyskytuje několik izraelských občanů, a hned se s nimi začala družit. Nejvíce si oblíbila černovlasou a snědou Levanu, která mně sice připomínala světskou krasavici od kolotočů, ale mou ženu si získala tím, že ji učila izraelské písničky. Ukázalo se, že její počínání nebylo nezištné. Když jsme se blížili Haifě, vyrukovala s prosbou. Veze matce z Řecka kobereček. Nic výjimečného, ale celníci bývají vůči vlastním občanům neoblomní, zatímco vůči cizincům projevují shovívavost. Mohla by jí má žena pronést kobereček celnicí a předat potom na určeném místě? Levana popsala místo setkání a obdařila mou ženu rolí čehosi, co vážilo víc než všechna naše zavazadla dohromady a co bylo pečlivě zabaleno v temněhnědém papíru.

Zeptal jsem se ženy, zda si je vědoma, že v tom balíku může být kromě případného koberce také rozebraný kulomet, kokain, ukradený Leonardo anebo zlaté pruty, ale trvala na tom, že vevnitř je pouze sbalený kobereček, přece by ji její nová přítelkyně neobelhala. Snažil jsem se vysvětlit jí, že se mohla stát obětí profesionální podloudnice, bylo by rozumné balík vrátit anebo jej aspoň rozvázat a zjistit, co skutečně obsahuje.

Žena řekla, že by nikdy samu sebe neponížila natolik, aby otevřela cizí balík.

Mezitím loď zakotvila, majitelka balíku zmizela v davu cestujících. Mohli jsme balík buď pohodit na lodi, svrhnout jej do moře anebo odnést. Žena nikdy neoplývala silou, ale odmítla, abych balík nesl já, když nedůvěřuji jeho obsahu. Hodila si jej na rameno a prohnuta pod jeho vahou přešla lodní můstek.

Vstoupili jsme do obrovské haly, kde se převaloval dav lidí v uniformách i bez nich a kde, jak jsme brzy postřehli, probíhala nejmasovější a nejdůkladnější celní prohlídka, jakou jsme kdy spatřili. Blížili jsme se k dlouhatánskému pultu, kam za dozoru celníků lidé museli vysypávat obsah svých kufrů, vaků, tašek i kabelek, a já si s úžasem všiml proměny, která se udála s mou ženou. Napřímila se, takže role na jejím rameni se bezmála vznášela, a pak s výrazem sebevědomé jistoty, již poskytuje naprostá nepřítomnost pocitu viny, dorazila k pultu. Na dotaz, co nese v balíku na rameni, odpověděla, že kobereček pro své známé. Kupodivu si nepřáli jej uvidět a byli jsme propuštěni na druhou stranu hraniční závory. Co jsme opravdu pronesli, nedozvíme se už nikdy, ale pochopil jsem tehdy, jak se má chovat a tvářit dobrý podloudník, i to, že já se jím při své úzkostlivosti nemůžu nikdy stát.

Angela se objevila v brance, pozdravila paní se psem a mně nastavila ústa k polibku.

V předsíni na lavici čekaly tři napěchované tašky. „To je pro vás,“ ukázala na ně. „Vypijete si čaj?“

Neslušelo se, abych sebral tašky a upaloval s nimi, ačkoliv právě tohle bych nejraději udělal. Ale Angela, to jsem věděl, si přeje, abych chvíli poseděl. Určitě se nudila po celé hodiny sama v cizím bytě na kraji cizího města uprostřed cizí země a lidí, jejichž řeči nerozuměla. Pootevřel jsem jednu z tašek. Obálky neznámých knih se mi zaleskly vstříc; překonal jsem touhu přikleknout k tašce a přehrabovat se v ní. Posledně jsem se dokonce odvážil dát Mikulášovi seznam několika knih, které bych obzvláště rád četl. Sehnal je? Zatáhl jsem opět zip a odešel jsem čekat na čaj.

Bezpochyby ubývá lidí, které kniha zajímá, přibývá těch, pro něž je naprostou cizinkou. Pokouší se je oslovit, ale oni její řeči nerozumějí.

Víme, že voda i vzduch jsou stále jedovatější, což ohrožuje naše životy. Málokoho však leká, že také naše řeč nasává jedovaté zplodiny. A kdo si vůbec připustí, že znečištění řeči je nebezpečné jako znečištění vody a vzduchu, neboť se dotýká pramenů, z nichž po věky vznikalo a občerstvovalo se naše lidství?

Kniha – tím slovem ani zdaleka nemyslím každý svazek potištěného a na strojích sešitého papíru – tu zůstala jako poslední území, kde řeč ještě může vytrysknout ve své čistotě, kde se smí prohánět volná mezi antilopami, lvy či s posledním stádem divokých koní.

Angela vklouzla do místnosti, na stříbrném tácku konvičku, z níž mi bude nalévat čaj maté.

Mikulášova žena pochází z Argentiny, kdykoliv jsem se ocitl v její blízkosti, podvědomě jsem vnímal tu dálku, z níž se přede mnou vynořila. Pralesy a řeky širé, pampy, krajiny, které už skoro jistě nespatřím, ležely mezi námi.

Posadila se proti mně, sama si nalila víno, přehodila si pramen černých vlasů tak, že jí po levém rameni spadal až k pasu, sundala si brýle a upřeně se na mě zahleděla; její oči barvou i tvarem prozrazovaly, že mezi jejími předky se vyskytovali Indiáni. Angela si měla vzít za muže básníka, nikoliv obchodníka. Kdyby to byla učinila, byla by buď šťastná, anebo by zjistila, že básníci jsou lidé jako obchodníci, člověk se s nimi může stejně radovat i trápit.

Věděl jsem, že její cesta z vlasti – tedy i k Mikulášovi, nebyla snadná.

Hranice anebo přesněji jejich strážci se často staví do cesty nejen podloudníkům a prchajícím zločincům, ale každému, kdo se touží svobodně pohybovat po zemi. Ovšem, čím jsou bezohlednější strážci, tím vynalézavější a odhodlanější se stávají ti, kteří se cítí být proměněni jejich činností ve vězně. Kopou tunely pod zadrátovanými anebo obezděnými hranicemi, šijou si z prostěradel balóny, které pak plní horkým vzduchem, budují sedačky, které zavěsí na lana určená k tomu, aby vedla vysoké napětí, vrhají se proti ostnatým drátům, ačkoliv vědí, že je přitom nejspíš zastřelí, to vše podstoupí proto, aby se přenesli přes nenáviděnou hraniční čáru, nad vězeňskou zdí. Člověk sám sebe na okamžik zvěční, změní se v kontraband s nadějí, že potom už navždy přestane být věcí, s níž podle libosti nakládají ruce svévolníků.

Angela podotkla, že její útěk z vlasti byl méně dramatický. Přátelé jí opatřili falešný pas. Ale stejně se jí občas zdává o té chvíli, kdy ozbrojenec na hranici bere do ruky její pas, pohlédne na fotografii, pak jí do tváře, hned na to pokyne komusi neviditelnému, a z úkrytu se vyřítí hrdlořezi anebo mohutní hafani s pěnou u huby, vrhnou se na ni a vlečou ji pryč. Občas ji dotáhnou až na samu hranici, která vede po uzoučkém, velehorském hřebenu. Po obou stranách se rozevírá propast a ona ví, že do jedné či druhé hlubiny ji svrhnou.

Dolila mi čaj, sobě víno, a začala vyprávět o svém životě v době, než opustila vlast.

Její otec byl voják, dotáhl to až na plukovníka. Měli dům i služky, ale jinak nelaskavý život. Otec se choval po vojensku: dvorný a obětavý vůči cizím, samolibý a tvrdý vůči vlastním. Matka měla za úkol dbát o to, aby se vše konalo k otcově spokojenosti. Když těžce onemocněla, bral to jako svoji újmu. Nevšímal si jejího utrpení, odmítal se vzdát svých zvyků, anebo se dokonce zříci pitek se svými kumpány. Byl opilý i ve chvíli, kdy umírala. Nicméně, když osaměl, začal ji postrádat, chyběla mu její péče. Víc pil, hrál v kasinu, nakonec prohýřil dům i svoje jméno. Přestěhoval se do malého rozpadávajícího se stavení na předměstí Rosaria. Služku propustili. Angelice bylo teprve dvanáct let, ale rozhodla se, že se začne o otce starat. Věnovala svůj čas tomu, aby nacházel věci v pořádku, aby měl vždycky své večerní jídlo, aby se domů vrátil pocit domova – on si toho však sotva všiml. Jen jednou, když se vrátil z kasina obzvláště rozjařený, vytáhl z kapsy hrst bankovek, které nejspíš vyhrál v baccaratu nebo v pokeru, a cpal jí je, prý si je zaslouží. Nepochopil ji vůbec.

Netušil jsem, co Angelu právě dnes pohnulo ke sdílnosti, ale naslouchal jsem pozorně, naslouchal bych jí účastněji, kdyby mi zároveň hodiny v hlavě neodměřovaly nebezpečně plynoucí čas. Profesionálního pašeráka by jistě nezdrželo na místě nic, pokud by věděl, že se blíží úhlavní nepřátelé.

Bída, ve které se ocitli, pokračovala Angela, zapůsobila na jejího bratra. Studoval práva, ale odešel ze školy, začal pracovat v odborech. Několikrát ji vzal s sebou na schůzi, kde mluvil. Řečnické umění ovládal dokonale, strhával posluchače, takže jí schůze připadala jako velkolepé divadelní představení, při němž všichni v sále účinkovali a její bratr hrál v hlavní roli. Ale nebylo to divadlo. Jednoho dne se nevrátil domů, a už o něm neuslyšeli. Dlouho se utěšovala, že se někde skrývá, ale potom začali mizet i jeho druhové, většina beze stopy, jen jednoho našli, zohavenou mrtvolu vyplavila Paraná. Oči měl mrtvý vypíchané a na prsou pruhy spálené kůže. Pochopila, jaký osud potkal jejího bratra. Nedovedla zapudit v bdění ani ve snu představu bratra chyceného, svázaného do kozelce, a cizích chlapů, kteří tlučou a mučí. Viděla kovový hrot, jak se zarývá do jeho očí.

Vnímal jsem její bolest i útrapu. Místo abych využil padajícího šera a odplížil se i s taškami, natahuju ruku, abych pohladil dlouhé vlasy. Zapomněl jsem, že už ve starých mýtech dlouhé vlasy věstily nebezpečí.

Napadá mě, že jakýsi zuřivý démon, kterého jsme sami stvořili, táhne jako bludný, jako obludný mrak nad zemí. Jeho stín padá na různé části světa, někdy i na celé pevniny. Teď právě visí nad její vlastí, ale přežene se, i když zřejmě svoji pouť neukončí, kdoví, kde se zastaví příště.

„Musela jsem utéct,“ šeptá, jako by se omlouvala, „oni hubí celé rodiny, dokonce i domy zapálí.“ Neměla to první čas snadné, pak potkala Mikuláše. Mikuláš je výjimečný člověk, snad se ani nehodí za obchodníka, protože má potřebu pomáhat lidem. Vím, že jeho matka znala osobně Gándhího a účastnila se většiny jeho nenásilných akcí?

Konečně se stalo, co se muselo stát – zvenku jsem zaslechl hluk přijíždějícího auta. Angela odběhla k oknu. „Mikuláš,“ oznámila. „Vypadá to, že jedou za ním. A já vás tak zdržela!“

Už nemělo smysl spěchat. Poseděl jsem ještě chvíli s Mikulášem, domluvil s jeho ženou, že se pro tašky zastavím za tři dny, abych se tu neukazoval tak často, a Mikulášovi jsem poděkoval za všechno, co pro mě dělá. Usmál se: „Vždyť to jsou jenom knížky!“ a rozloučili jsme se.

Sledovači čekali ve voze před tenisovými kurty. Když jsem prošel brankou, rozsvítili reflektory. Snad aby mi dali najevo, že jsou připraveni, anebo aby si mě prohlédli.

V sousedních vilách už modravě zářily televizní obrazovky.

Proč se lidé na to dívají? Zeptal se mě onehdy s údivem Mikuláš, vědí přece, že jim lžou!

A mě najednou napadá, proč mi obstarává a se vším rizikem pašuje knihy, které u nás páni zakázali, a o nichž on, ač cizinec, správně tuší, že to jsou právě ty skutečně domácí knihy. Věří v nenásilný odpor. Kdo se odhodlá šít z látek, které si utká sám anebo které utkají jeho druhové, nemusí už do svého bytu vpouštět cizí obchodníky s cizí látkou.

Za války obcházely po místnostech, kde jsme byli uvězněni, tři obzvláště vyškolené slídičky. Provázeny ozbrojencem vstoupily obvykle ty tři sudičky, tři berušky, jak jim přezdívali, časně ráno, tedy ještě než věznění odcházeli do práce, a jaly se pátrat po kontrabandu. Obracely zavazadla, ryly se v prádle, páraly slamníky i peřiny, prohmatávaly rukávy kabátů, sypaly na zem cukr, kávovinu či podobné pamlsky z vězeňských balíčků, i prkna v podlaze nadzvedly, když jim připadala podezřelá; málokdy se stávalo, že by jejich úsilí zůstalo bez výsledku. Co nalezly, odnesly. Koho usvědčily, byl potrestán cestou do míst, kde na něj čekala plynová komora.

Také k nám jednou zrána vtrhly. Ještě jsem spal, a když jsem je zahlédl v prvním probuzení, úzkost mě stiskla za hrdlo. Musel jsem vstát, obléct se a přihlížet jejich konání. O místě, kam jsem sám ukrýval kontraband, jsem věděl až příliš dobře. Svazek bankovek se propaloval dřevem a sypal se mi jako popel k nohám. Věděl jsem také, že se nesmím dívat tím směrem, dát cokoliv najevo. Díval jsem se tedy na stěnu před sebou, občas jsem pohlédl k těm třem ženám, které už začaly své neženské dílo, ale viděl jsem je pouze jako podivné pohybující se obludy, jejichž obrysy se mi rozplývaly, nedokázal jsem zaostřit zrak.

Až pak, když přistoupily ke kredenci, jsem je najednou zahlédl zřetelně: tři tlusté šeredy, jedna z nich právě vytahovala osudné šuplátko. Dobře jsem si všiml jejích baculatých pracinek. Všechny tři měly údy, které odpovídaly jejich vypaseným tělům. Ani jedna z nich nemohla dosáhnout k naší skrýši. Uvědomil jsem si to, a v tu chvíli se ve mně poprvé ozval ten úlevně radostný smích. Dokázal jsem ho potlačit, ale uvnitř zněl celou tu dobu, co slídilky přehrabovaly naše věci. Byl to smích, který vyprovázel smrt, jež byla pro tentokráte zahnána ode dveří.

Bral jsem se zvolna ke svému vozu. Auto jsem tu mohl případně nechat, projít podél tenisového kurtu a seběhnout některou ze strmých uliček, ale pokud mě budou sledovat, stejně jim stěží uniknu. Navíc jsem u sebe neměl ani částečku nějakého kontrabandu. Nenesl jsem rýži ani kakao, dopisní papíry čisté ani popsané, peněz jsem sice u sebe něco málo skrýval, ale výnos o tom, co se považuje za kontraband, se mění podle toho, jak se posunuje bludný mrak. Současný výnos se nejvíce ohrazoval proti myšlenkám, tedy proti všemu, co je mohlo přenášet, či dokonce šířit. Namísto tří tlustých ženštin pověřil pátráním po kontrabandu celé zvláštní oddíly. Vybavil je nákladnými, ale zato účinnými přístroji k odhalování anebo aspoň k rušení nepohodlných myšlenek, učinil vše pro to, aby na ovládané území nepronikl jakýkoliv vznět ducha či zvuk čisté řeči. Obvykle činnost oddílů nevnímám anebo se aspoň snažím si ji nepřipouštět, nerad bych, aby mi zalehly svět, takže bych nakonec v něm neviděl nic než jejich zmarňující konání. Občas se mi však zjeví. Otevřu po ránu oči a spatřím je, jak mi rozřezávají knihy, sypou po zemi bílý prášek a čtou si v mých dopisech. Anebo zaslechnu o plamenech, které se šíří v jejich stopách. Někdy se sami vynoří ze tmy a posvítí si na mě svými reflektory, připomenou se jako smrt, s níž jsou zajisté vlastní volbou spřízněni. V tu chvíli se mě zmocní vzdor, musím co nejrychleji něco udělat – jen sám pro sebe, abych si dokázal, že ještě žiju, že svět, v němž se pohybuji, je dosud lidský. Jsem připraven kličkovat ve světlech, která mě pronásledují, hledat tajné skrýše, a když se mi zdá, že jsem oklamal jejich hlídačskou bdělost, zaslechnu ve svém nitru úlevný smích.

Oklepal jsem si sníh z bot, rozhodil jsem ještě rukama, abych dal, pokud o mě vůbec jeví zájem, tamtěm najevo, jak je mám prázdné, odemkl jsem vůz a nasedl. Musel jsem je minout, jiná cesta odtud nevedla. Rozjeli se za mnou.

Mohlo mi to být jedno, v autě jsem nevezl nic kromě koše s vymandlovaným prádlem, které žena vyzvedla. Číslo mého auta si mohli zaznamenat, ještě než jsem se rozjel.

Ale proč se za mnou vůbec pouštěli? Věděli snad něco o občasných taškách s knihami? Anebo nevěděli, ale zato předpokládali něco zcela jiného? Anebo nevěděli ani nepředpokládali vůbec nic, jen namátkově prověřovali, s kým se Mikuláš stýká? S kým vůbec se Mikuláš stýkal? Neměl jsem ponětí, ale jistě těch, s nimiž obchodně jednal, bylo mnoho. Podezírali ho snad z nějakých nekalých záměrů?

Drželi se stále za mnou. Věděl jsem, že mají lepší a mladší stroj než já, navíc je vybavili vysílačkou, tou si mohou přivolat pomoc anebo dát pokyn, aby mě zadrželi na první větší křižovatce, nicméně jsem zatoužil uniknout jim.

Jel jsem zatím pomalu, prodíral se čerstvou závějí, na první křižovatce jsem zabrzdil, mí sledovatelé zastavili těsně za mnou. Ulice, na niž jsem hodlal vjet, vedla strmě do vrchu. Seshora se blížilo několik vozů, vyčkal jsem, až dojely co nejblíž, pak teprve jsem vnikl do křižovatky, sešlápl jsem plyn a hnal se do vrchu. V polovině kopce jsem se ohlédl. Nestačili vjet za mnou! Dosud čekali, až jim auta sunoucí se dolů po kluzké vozovce uvolní vjezd. Podařilo se mi dostihnout další křižovatku v okamžiku, kdy jsem je zahlédl v dálce.

Chvíli jsem se motal úzkými uličkami, znovu a znovu zahýbal, ano, tenhle dům se širokým vjezdem jsem znal, uvnitř bloku byl, anebo aspoň býval, parčík. Pod stromy dokonce skrýval lavičku, na níž jsme se tenkrát líbávali. Vjel jsem dovnitř, stromy od té doby povyrostly a přibylo tu aut, našel jsem však ještě volné místo, kde jsem zaparkoval. Vystoupil jsem z vozu, vrátil se k vjezdu a pozoroval ulici před domem. Neobjevovali se.

Sedl jsem opět do auta a poslušen náhlého nápadu, rozjel jsem se nejkratší cestou tam, kde mě jistě nejméně ze všeho budou hledat.

Zastavil jsem přímo před Mikulášovým domem a zazvonil.

Tašky dosud stály tam, kde jsem je odpoledne spatřil.

„To je přece nápad,“ žasla Angela, „vy byste snad na to prkno taky vlezl,“ vzpomněla si na náš rozhovor o Cortázarovi. Mikuláš však už bral jednu z tašek a nesl ji za mnou.

Tašky jsem hodil na zem mezi přední a zadní sedadlo a pustil se cestou, jíž jsem před chvílí prchal. Jen na první křižovatce jsem namísto do vrchu odbočil dolů, k domovu. Jenže k tomu, abych se dostal domů, musím projet celým městem. Budou-li o to usilovat, někde cestou si mě najdou. Asi jsem nejednal moc moudře, když jsem se pro tašky vrátil. Ještě ke všemu mě provázel Angeličin vzrušený hlas, který vyvolával zkrvavené tváře, zmučená těla a hořící domy.

Sníh kvečeru přimrzal, auto se v zatáčce nebezpečně smyklo. Stačilo by, aby v protisměru právě jel vůz. Jakákoliv srážka by samozřejmě přivolala ty, jimž se chci vyhnout – lepší nedomýšlet tu situaci. Zahlédl jsem ve zpětném zrcátku zářící reflektory, vytrvale se držely v patřičné vzdálenosti za mnou. Byli to konečně oni? Co mám udělat teď, když opravdu vezu kontraband? Pokračoval jsem v jízdě, víc než dopředu jsem hleděl do zrcátka a sledoval vůz za sebou, marně jsem se snažil rozeznat, kolik a jakých lidí v něm sedí. Vletěl jsem do prohlubně uprostřed vozovky, pera vozu zaskřípěla a koš s prádlem narazil do mého sedadla. Zpomalil jsem. Musím se mít na pozoru, abych nepropadl stihomamu. A odbočil jsem na hlavní třídu, která mě vedla k řece. Aut přibývalo za mnou i proti mně, nemělo smysl je sledovat.

Minulého jara u domu, kde bydlím, dva zedníci opravovali plot. Byli to pracovníci vychovaní už naší érou. Popíjeli pivo, postávali u plotu a radovali se z jarního slunce i z toho, že je poslali pracovat na tak pěkné a odlehlé místo. Dvoudenní práci si obratně rozvrhli na celý týden. Občas zazvonili a nabízeli, že by se mnou popili kávu – popřípadě i něco silnějšího. Když tedy před polednem zazněl zvonek, předpokládal jsem, že to jsou oni, a váhal, zda nemám předstírat, že jsem zvonek přeslechl.

Za dveřmi však čekal bledý mužík, na němž jsem, ještě než promluvil, poznal, že je cizinec. Chtěl se ubezpečit, že mě neohrozí, vstoupí-li dovnitř. Ještě v předsíni se dotazoval, zda jsem pořád takhle hlídaný. Už se ke mně pokouší dostat tři dny.

Byl to mladý kněz a propašoval pro mě několik knížek, které byly stejně nevinné jako on. Když shledal, že dva lelkující muži, které nikdy nezahlédl při práci a považoval je tedy za rafinovaně maskované příslušníky tajné policie, se nehnou od mé branky, zahrabal knihy pod listí v nedalekém lesíku a přišel mi to oznámit.

Cestou do lesa jsem mu vysvětlil jeho omyl.

Zasmál se a jakoby na svoji omluvu poznamenal, že když člověk vstoupí do království satanova, očekává ďábly na všech stranách.

Stihomamu propadají nemocné duše, ale to platí jen, uvažujeme-li o životě ve zdravém světě. Žijeme-li ve světě, který má nemocnou duši, musíme stále více úsilí vynakládat na to, abychom nepropadli temným myšlenkám a neblahým očekáváním.

Zahlédl jsem je zdálky. Žluté auto parkovalo u kraje vozovky a jeden ze dvou uniformovaných příslušníků předpisově kroužil svítilnou.

Samozřejmě, proč by mě honili, když si na mě mohli počíhat cestou? Silnice se podobají průsmykům, pašerák tudy musí projít, tady také bývá nejčastěji lapen.

Zastavil jsem.

„Silniční kontrola, vaše doklady prosím, pane řidiči!“

Vypnul jsem motor a vystoupil z vozu. Vozovka byla plná mokré břečky, zřejmě už tudy projel sypač se solí. Muž v uniformě listoval v mém občanském průkazu.

Proti Jiříkovi Vostrému, kterého lapili před půltřetím stoletím s třemi knížkami, jsem v nevýhodě, knih mám tři tašky. Mou jedinou výhodou snad je, že jsem o něco starší, a tedy i poučenější. Vím, že když člověka chytnou, má co nejméně mluvit, nikoho nejmenovat, nepouštět se s dráby do pří, nepřesvědčovat je, ani když se tváří, že poslouchají se zájmem, anebo dokonce se sympatiemi. Co člověk, řídě se svým svědomím, poví, obrátí proti němu, ještě hůře: proti těm, kteří jsou mu blízcí.

„Gde a u koho jste byl okolo Pardubic a proč jste tam šel?“ ptali se tehdy pašeráka podvratných knih Jiříka Vostrého. „Já jsem šel na handl s plátnem!“ napadla ho šťastná výmluva.

Také já šel z mandlu s plátnem, ale takové okolnosti člověku nepolehčí, dá-li se chytnout s doličnými předměty anebo když předtím zbytečně a důvěřivě promlouval s dráby.

Asi před měsícem odsoudili mladou ženu na rok za to, že opsala několik takových knih. Určitě jich nebylo ani čtvrt mé tašky. Zato měla dvě docela malé děti. Většinou soud k takové okolnosti přihlédne a trest uloží podmíněně. Tentokráte nepřihlédl. Zřejmě vzhledem k tomu, že se jednalo o tak závažný a společensky nebezpečný trestný čin.

„Musel jste přeci u někoho bejti i také nějaké sebou knihy přinísti?

Nebyl jsem u žádnýho, aniž sem žádný knihy nepřinesl, nebo nás na ungeltě přehledali.

Gdyž jste nyní chycený byl, kdo pak vás sem vedl do arrestu?

Dodali mě sem nějací 4 lidi.

Co pak jste na cestě těm, kteří vás sem dodávali, mluvil?

Prál jsem, že u nás křížům se neklanějí, že jest to modlářství!“

Ve svém zanícení toho drábům napovídal víc, a ti, jak plynulo z jejich povahy, všechno práskli. Těžko se dávný pašerák vykrucoval. Vždyť ještě ke všemu svěřil své tajné, ale zato písemné varování žalářníkovi.

„Taky-liž jste juž z vězení šatlavního někomu skázal, aby se na pozoru měl?

Skázal jsem to, jestliže co mají knihy, aby si to uklidili.

Komu jste to skázal?

Tomu Litochlevovi a Kladivovi a taky Kalibánovi mlynáři ze Sedlišť.

Je-li to vaše psaní? (Exhibitae eidem schedulae, quae in allegatis lit. A. et B. videntur.)

Je.

Skrz koho jste pak jim psal a psaní poslal?

On šatlavský mně navedl, že jim dodá.

Vy jste zde musel častějš bejvat a musel jste sem víc knih přiníst; a taky musíte o více lidí vědět, kteří mají poznání té vaší víry.

Já nevím nic a o žádným.“

Nejhorším zločinem bylo zakázané knihy šířiti. Tři mladíci z města blízko toho, kde Jiříka Vostrého před dvěma sty čtyřiceti sedmi lety chytili, nedávno dostali za touž činnost v úhrnu šest a půl roku.

„Vy nejste nikde zaměstnán?“ příslušník listoval udiveně v mém průkazu. Byl to docela urostlý chlapík, knírek pod nosem, který si příslušníci neoblibují, ho vyděloval z obvyklé uniformity jejich zjevu.

„Mám svobodné povolání.“

Pohlédl na mě nedůvěřivě, jako by něco podobného slyšel poprvé. Anebo se mu prostě nelíbilo slovo „svobodné“. Zeptal se, jestli mu můžu ukázat nějaké potvrzení.

Podal jsem mu potvrzení o tom, že jsem pojištěn. Ještě stále se nedalo vyloučit, že se jedná o náhodnou kontrolu.

Předstíral, že papír studuje, pak jej složil a vrátil mi jej, ostatní dokumenty si ponechal. „Pane řidiči, pil jste?“

Samozřejmě, že jsem nepil. Neměl jsem v úmyslu pokoušet osud víc, než bylo nutné.

Zatvářil se, že ví své, a přál si, abych mu předvedl světla. Byla zřejmě v pořádku, žádal si tedy ještě vidět lékárničku. Musel jsem pootevřít zadní dveře. S úlevou jsem zjistil, že prádelní koš téměř úplně zakrývá tašky s knihami. Zato kde mám schovanou lékárničku jsem si v rozčílení nedokázal vzpomenout. Šmátral jsem nazdařbůh pod sedadlem a snažil se přitom vlastním tělem krýt to, co by se dalo zahlédnout z mých tašek.

Oba uniformovaní muži se zájmem přihlíželi mému počínání. „Víte, jak se nazývá lékárnička?“ konečně promluvil ten, co až dosud mlčel. „Příruční! A víte proč?“

Musel jsem vyslechnout etymologický výklad slova příruční.

„Proč nevozíte zavazadla v kufru?“ první konečně převedl řeč na to nejpodstatnější.

Asi před pěti lety za mnou přijela má divadelní agentka ze Spojených států. Byla to starší dáma, narodila se ještě v Evropě a užila jejích dobrodiní a kulturních vymožeností včetně koncentračního tábora. Dovedla tedy dosti dobře pochopit běh událostí, které určovaly můj život. Potřeboval jsem poslat dopis svému příteli ve Švýcarech. Obsah dopisu byl nezávadný i podle našich bdělých zákonů, ale protivila se mi představa, že by jej měl číst někdo třetí. Požádal jsem tu dobrou ženu, zda by psaní nepřevezla přes hranice. Na letišti však moji poselkyni podrobili důkladné osobní prohlídce. Když musela dopis vytáhnout z kapsy, roztrhla obálku, a dřív než jí jej stačili vytrhnout z ruky, dopis strčila do úst a před očima celníků sežvýkala a spolkla.

Ale mohl jsem já sežvýkat tři tašky knih? Jediné, co mě utěšovalo, bylo vědomí, že nejhorší mrak se už přehnal, ani za tři tašky knih mi oči nevypíchají. Konečně jsem lékárničku nahmatal v chumlu hadrů. „Mám v kufru pneumatiku,“ napadla mě nejapná výmluva a předal jsem bílou krabičku označenou červeným křížem do rukou příslušníka s knírkem.

„Tak vy máte rezervu v kufru?“ zaujalo ho moje sdělení, „můžete nám ji ukázat?“

Vylezl jsem z vozu, zabouchl dvířka a otevíral víko kufru.

Lékárničku pod hadry, tašky na podlaze, koš s prádlem na sedadle, rezervu v zavazadlovém prostoru, pane řidiči, vy se nám nelíbíte. Umístěte rezervu, kam patří, lékárničku ukliďte na odkládací plochu pod zadním okénkem anebo do schránky vedle řidiče a tašky přeneste a uložte v zavazadlovém prostoru. Ukažte, my vám s nimi pomůžeme. Vždyť jsou jako cent, co to v nich vlečete?

Oba příslušníci se naklonili nad zavazadlový prostor a zkoumali tloušťku vzorku na pneumatice. „Mít rezervu v takovém stavu,“ řekl ten s knírkem, „tak ji vezu co nejlíp schovanou. Kdy jste ji naposled dohušťoval?“

„Před několika dny!“ Stále jsem nechápal, proč odkládají ten okamžik, kdy se začnou zajímat o to nejpodstatnější.

„Před několika dny? Mohl byste nám přeměřit tlak?“

Měřič jsem měl ve schránce vedle volantu. Vyznačoval se tím, že za všech okolností ukazoval tlak dvou atmosfér.

„Máte štěstí!“ hleděli poněkud nedůvěřivě na ručičku, která spolehlivě ukázala ke dvojce. „Můžete zavřít kufr,“ dovolil mi první.

„Můžete se vrátit do vozu,“ vyzval mě druhý.

Najednou jsem záhadu téhle nesmyslné a poněkud rozvláčné hry pochopil. Dostali za úkol mě zastavit a zdržet. Ten, kdo se opravdu zajímal o mne a o můj kontraband, se z nějakého důvodu opozdil. Až dorazí a uvidí moje tašky, potěší se: Doufám, že nebudete tvrdit, že vám tašky do auta vstrčil někdo bez vašeho vědomí.

Opravdu, takové tvrzení by neznělo věrohodně. Kde jsem tedy tašky vzal? Je zvláštní, že člověk, ačkoliv na to má dvě stě padesát let času, si nepřipraví na pravděpodobnou otázku aspoň trochu pravděpodobnou odpověď.

Co teď narychlo vymyslím? Tašky jsem mohl vézt z domova, kam mi je přinesl někdo neznámý. Jenže proč je mám teď v autě? Překotně jsem zvažoval různá nevěrohodná vysvětlení. Schoval jsem je do auta a pak na ně zapomněl. Ne, chtěl jsem je schovat u někoho z příbuzných, ale pak jsem si to rozmyslel. Anebo dokonce jsem je chtěl odevzdat a pak jsem si to rozmyslel?

Otevře jednu z nich. Uvědomil jsem si další nenapravitelnou chybu. Celé odpoledne jsem promrhal s Angelou a do dvou ze tří tašek jsem ani nenahlédl. Nevím na rozdíl od Jiříka Vostrého, jaké knihy vezu. V taškách mohly být také časopisy, ty dráždívají ještě více.

Tedy z domova! Takže třeba tohle, přeslabikuje s nechutí jméno autora a titul, to je vaše tiskovina?

Je to moje kniha.

Od koho jste ji dostal?

Dostal jsem ji. Na tom snad není nic protizákonného.

A četl jste ji?

Mám spoustu knih, které jsem zatím nestačil přečíst.

Aspoň jste si ji mohl rozbalit, pohlédne na mě vyčítavě, nechal jste si ji zavekovanou jako sýr. A ještě ke všemu ji tady máte dvakrát. Zahrabe v tašce a opraví se: Dokonce třikrát! Kam jste vezl ty tašky?

Už léta vedu v duchu spor s těmi, kdo knihy připodobnili výbušninám anebo drogám. Za tu dobu jsem si připravil obsáhlý proslov, v němž tvrdím, že kniha se nikdy nesmí stát kontrabandem, a hájím svobodnou tvorbu, která patří k důstojnému a pravdivému životu. Nemám ovšem, kde bych ten proslov pronesl. Pokušení, abych to udělal právě teď, je silné. Ale nesmím podlehnout. Svěřovat vlastní přesvědčení drábům by bylo stejně hloupé teď jako před půltřetím stoletím.

Ti dva se o čemsi radili, snad se dotazovali vysílačkou, připadalo mi nedůstojné pozorovat je.

Až přijdou ti další, které zřejmě očekávají, aspoň dotaz bych k nim měl vznést: proč, jakým právem zrovna vy, kteří jste si jisti, že život člověka je omezen jen na ten nepatrný zlomek času, kdy pobývá na zemi, měníte pobyt nám ostatním v dusivou směsici lží, špinavostí a útlaku?

Nepřijížděl nikdo, zato ti dva v uniformě se vrátili k mému vozu.

„Pane řidiči, jste si vědom, jakého jste se dopustil přestupku?“ Chvíli čekali, pak se mi ten s knírkem pokusil pomoct: „Když jste zastavoval, vypínal jste světla?“

„Že bych jel bez světel?“ víc než nad vlastním opomenutím jsem žasl nad tím, že by se celou dobu mohlo jednat o takovou nicotnost.

„Už je to tak, pane řidiči. A v tomhle počasí. Jel jste si jako pirát, jenom černou vlajku jste zapomněl vyvěsit. Víte, že by vás to mohlo stát řidičský průkaz?“ Chvíli mě oba pozorovali, když se nedočkali mých protestů, otázal se ten s knírkem: „Jste ochoten zaplatit sto korun blokové pokuty?“

Vytáhl jsem zelenou bankovku a s nelibostí jsem si uvědomil, že jim ji podávám až s nadměrnou ochotou.

Odpočítali mi pokutové bločky a ještě popřáli šťastnou cestu. Z jejich výrazu jsem pochopil, že stejně jako já mají dobrý pocit lidí, kteří konají užitečné dílo.

Žena už mě netrpělivě čekala, bála se, že se přihodilo něco ne­dobrého. Odnosili jsme tašky do pokoje, pak jsem vybaloval knihy, které voněly novotou. Tituly slibovaly aspoň něco duchovní potěchy, krapet pramenité řeči.

Otevřel jsem jeden ze svazků, ale nebyl jsem s to soustředit se na obsah. Nevím, jak dlouho budu ještě živ, ale i kdybych divem žil do sta let a po celou dobu mi sloužily zrak i mysl, nepřečtu ani zlomek z toho, co druzí napsali, co by mě snad poučilo anebo potěšilo.

Některé z titulů Mikuláš opravdu koupil dvakrát, či dokonce třikrát. To znamená, že zítra budu dělat poslíčka: do Morašic, do Lubného a ještě za Kalibánem do Kamenných Sedlišť.

Jaký byl další osud Jiříka Vostrého? Propustili ho ovšem. Osmnácté století přece nebyl středověk. V archívu se o něm zachovala ještě pozdější zpráva. Nenapravitelného pašeráka – teď o třicet let zestárlého – znovu lapili. Z výslechu vyplývá, že po ty roky nezahálel, že ho mezitím chytli a v Litomyšli do arestu odveden byl, v němž, coby nenapravitelný recidivista „tři leta bez osmi neděl seděl“. (Kolikrát jim během té doby úspěšně proklouzl, se už nikdy nedozvíme.) Pak pro dobré chování ho propustili, a on se domů ke své manželce a dítkám utekl.

Jak před novým soudem dopadl, už se zpráva nedochovala, ale vše nasvědčuje tomu, že tentokrát snadno nevyvázl. Přitom toleranční patent, který na další dvě století učinil pašování knih zbytečným, byl už na spadnutí. Kdyby ten dávný pašerák byl jen o dvacet let mladší…

To však je ona potměšilá hra dějin. Lidé obětují čas, dávají v sázku svobodu, či dokonce svůj život, jen aby překročili či odstranili hranice, o nichž vědí, že jsou nesmyslné. A tu – často vzápětí – jedním okamžikem, v důsledku jediného výnosu, hranice beze stopy zmizí. Tím, jak hranice vyjeví svoji pomíjivost, vyjeví jakoby i nicotnost všech předchozích obětí. Ale není tomu naopak? Kdyby nebylo těch, kdo v zápolení s hranicemi dávají vše v sázku, hranice by nemizely, spíš by se měnily v síť a my všichni jen v lapený hmyz, který by se v ní zmítal.

Žena si najednou vzpomněla: „Koš s prádlem jsi přivezl?“

Koš zůstal v autě.

Venku už nesněžilo, mezi rychle letícími cáry mračen probleskovaly hvězdy. Sníh jiskřil ve světle luceren. Z dálky jsem zaslechl kvílivou sirénu policejního vozu.

Odemkl jsem garáž a vytáhl koš z auta. Připadal mi nepřípadně těžký, a když jsem stoupal do schodů, zdálo se mi, že v něm cosi kovově zacinkalo.

Měl jsem chuť nadzvednout prádlo a zjistit, co se pod ním skrývá, ale ovládl jsem nepatřičnou zvědavost. Koš jsem postavil v jídelně na stůl co nejopatrněji a odešel jsem si číst.

(1985)