Archeologická povídka

Maringotku už prohřívalo slunce. Spěšně jsem otevřel kovovou skříňku, do jaké si dělníci obvykle ukládají šaty, vzal odtud dva štětce, škrabku a balíček papírových pytlíků. Měl jsem žízeň. K pití tu nebylo nic, jen na stole leželo několik jablíček, která nám přinesl mistr Vítek ze své zahrady. Vzal jsem si jedno do kapsy, do druhého jsem se zakousl a se svým nevelkým nákladem jsem maringotku zase opustil; klíč jsem schoval do železné konstrukce vedle zadního kola – tam, kde se před případnými vetřelci schovávají klíče ve všech maringotkách, které jsem kdy viděl, a vydal jsem se na cestu mezi haldami vykopané zeminy a kalužemi, co tu zůstaly po nedávných deštích. Pohřebiště se odtud nedalo vidět, zato borový les na protější stráni a skoro celé staveniště. Kovové konstrukce budoucích hal sálaly horko, a já si najednou uvědomil, že stavba, na níž pracovalo či mělo pracovat nejméně sto lidí, je tichá, tišší, než bývá pohřebiště, kde se nás nesejde nikdy víc než pět.

K archeologii jsem neměl vyhraněný vztah, rozhodně nepatřila mezi moje koníčky. Na gymnáziu jeden z mých spolužáků si vášnivě přál být archeologem. Kamarádili jsme jeden čas spolu, tehdy mě vodil po hradištích v okolí Prahy, dokonce mě přiměl k tomu, že jsem v batohu vláčel motyčku a lopatku. Opravdu jsme ze země občas vyškrábli kus hliněného střepu. Kamarád mě pak nadšeně poučoval o jeho tvůrcích, díky tomu jsem aspoň něco málo věděl o kultuře nálevkovitých pohárů a o kultuře kulovitých amfor, o kultuře volutové, řivnáčské a únětické i o lidu se šňůrovou keramikou. Na studium archeologie mého kamaráda nepřijali, jeho rodiče vlastnili parní mandl, tehdy se na takové věci ještě hledělo; a já za ta léta zapomněl skoro všechno, co jsem slyšel o pravěkých hrnčířích anebo o keltských hradištích, v paměti mi utkvěla jen ta jednotlivá poetická spojení v názvech dávných kultur.

Historie mě však vždycky zajímala: tajemství, odkud člověk přišel, jak se vzal na světě. Na světě vůbec a na místě, kde žiju, zvláště.

Cesta teď zabočila podél stavbařské buňky. Odtud už se dalo zahlédnout pohřebiště a na něm všechny, co se tu sešly: archeoložku paní Lídu, která řídila naši krtčí činnost, její pomocnici z muzea paní Petru – a brigádnici Mášenku. Ta právě tlačila kolečko naložené zeminou. Zaznamenal jsem, že na celém staveništi byla jedinou zjevně se pohybující osobou, pak jsem se však musel soustředit na cestu, která vedla po úzkém prkně mezi dvěma obrovskými kalužemi.

V buňce, kde měli stavbaři šatny, tekla také voda. Protáhl jsem se mezi haldami harampádí, prošel jsem kolem stolu, na němž ještě od včerejška zůstaly neumyté várnice, olezlé, špinavé talíře a olepené příbory. Našel jsem si poloprázdnou sklenici, v nedopitém pivu plavala utopená vosa. Vylil jsem obsah na podlahu a vstoupil do umývárny. Voda tu měla barvu, jako by do ní přimísili krev. Ze tří umývadel odtékalo jen jediné, které nejspíš během dvou let, co stavba trvala, nikdo neumyl. Pokrývala je vrstva rzi a mastné špíny. Vypláchl jsem sklenici co nejpečlivěji a napustil do ní vodu.

O našich Keltech toho příliš nevíme, o tom mě už před léty poučil můj kamarád. Nezanechali po sobě písemných památek. Druidové – keltští kněží, jak o tom svědčí i Caesar, jenž s Kelty po mnoho let bojoval, považovali za hřích a bezbožnost cokoliv ze svého vědění zaznamenávat písemně. Co o nich víme, zachovalo se díky jiným. Cizincům či nepřátelům, jako byl Caesar. To on zaznamenal, co se o Keltech tak často opakuje, že byli národem nadmíru oddaným náboženství, věřili v posmrtné stěhování duší a své bohy uctívali dokonce i lidskými obětmi. Natio est omnis Gallorum admodum dedita religionibus…, aut pro victimis homines immolant aut se immolaturos vovent… Ale nepřál bych si, aby hlavním psaným svědectvím o životě našeho národa se jednou staly zápisky nějakého maršála, který tu velel vetřeleckým vojskům.

Historikové také raději naslouchají svědectví, jež jim nabízejí archeologové. Naneštěstí archeologové většinu svých poznatků čerpají z hrobů. Představa, že bychom mohli poznat život právě z hrobu, mě naplňuje pochybností, i když připouštím, že třeba dnešní způsob pohřbívání napovídá mnoho o tom, jak poklesávají, či dokonce umírají vztahy mezi živými.

Dlouho předtím, než se Caesar setkal s náboženstvím období druidského, ctili Keltové hrdiny a také přírodní síly: bohyni – Matku Zem jako nejpřednější. Vše, co je obklopovalo, bylo projevem géniů – jejich hlasům se snažili naslouchat a porozumět, aby vůbec mohli přežít.

Velmi by mě zajímalo, jak ty hlasy zněly, vždyť se také snažím naslouchat hlasům slyšitelným i skrytým. Měly podobu kvílení větru, ptačího zpěvu, včelího bzukotu anebo naopak kovového třesku, jak se slušelo na tu kovovou dobu? Anebo člověka prostupovaly jako neviditelné a neslyšitelné vlnění a naplňovaly ho úzkostí, láskou, vnitřním zřením a věšteckými sny – a tak znějí v podstatě dodnes?

„Našel jste všechno?“ Paní Lída odložila škrabku, kterou odhrnovala tenkou vrstvu hlíny z hrobu. Naše vedoucí byla ještě mladá, jen vlasy jí předčasně šedivěly, ale to se dobře hodilo k jejímu důstojnému držení těla i k jejímu postavení.

Odevzdal jsem jí nástroje, ona se na mě usmála, jak bylo jejím zvykem, a hned část zdvojených pytlíků předala paní Petře, ta do nich nasypala hrudky hlíny, kterou jako světlounké žilky protkávaly nepatrné zlomky kostí. „Krásní dědci, co?“

„Nic jiného?“ zeptal jsem se spíše ze zdvořilosti.

„Kdepak! Trochu uhlíků. Dneska bude špatnej den. Jako celej tenhle týden. Já to cítím, sotva ráno vstanu.“ Paní Petra má postavu jako ženy na freskách z Pylu: úzký pás a velká ňadra, černé obočí téměř srostlé a mandlové oči – také jako Řekyně. „To minulý týden, jak jsem zahlídla Lídu u autobusu, hned jsem jí oznámila: dneska vykopeme poklad!“

Minulé pondělí vykopaly pří okraji odkryté části pohřebiště bronzovou jehlici certosského typu, sponu a ještě část duté trubičky, která nejspíš vypadala jako bronzová injekční stříkačka a jejíž účel nedokázaly určit. Místo aby se zabývaly hypotézou, která by zcela převrátila všechny naše představy o starověkém lékařství, což by se líbilo mně, zabalily všechny ty věci do vaty, uložily do krabičky – a vezli jsme je ukázat až do sousedního okresu, kde uprostřed pšeničného pole kopala s partou vesnických důchodců paní docentka z Akademie.

Lída s Petrou celou cestu hovořily o svých bronzových nálezech, zatímco já pozoroval krajinu, kterou dosud pokrývaly liduprázdné hvozdy. Tady, většinou na výšinách, si kdysi Keltové budovali svá sídla. Žili tu po staletí a s nimi jejich géniové. Pak náhle zmizeli. Zmizeli opravdu? A to jediné, co po nich zbylo, je těch několik střepů, které teď nalézáme v hrobech?

Paní docentka je znalkyní bronzů a hodná paní, přijala nás vlídně. Ukázala nám v poli vykopané pohřebiště vymetené do posledního smítka, i velkou nádobu, jež dosud vězela v zemi. Pak nás pohostila koláči, ale funkcí té trubičky si nebyla jista. „Musíš se smířit s tím, žes vykopala unikát,“ řekla paní Lídě, a ta se zapýřila radostí.

Odešel jsem teď k sousednímu poloodkrytému hrobu, vzal krumpáč a začal kopat.

Mášenka se už vrátila s prázdným kolečkem. Hlínu, kterou jsem vykopal, opatrně odhazovala lopatou a očima i prsty každou dávku důkladně prověřila.

„Mášo, nemáš chuť?“ vytáhl jsem z kapsy jablko.

„Děkuju. Vy jste strašně hodný. Je tu teda horko jako na Sahaře,“ otřela si z čela pot. „Kdyby se aspoň něco našlo, ale Petra říká, že dneska nevykopeme ani kost.“ Máše je teprve sedmnáct let. Má širokou dobromyslnou tvář, velké, zvědavé oči a poněkud silné nohy, které směrem k tomu nejženštějšímu místu stále hustěji pokrývají tmavé chloupky. Před dvěma dny ráno projela na humpoláckém bicyklu zadní brankou v ohradě, jež obklopovala celé staveniště. Na okraji pohřebiště zastavila a chvíli váhala, než se odvážila nabídnout svoje služby.

„Ale u nás si nevyděláš ani na ten benzín, co projezdíš,“ ukázala paní Lída na její bezmotorový stroj.

Máša se zasmála a řekla, že jí jde hlavně o potvrzení.

„Ale před chvílí jsem kost našla,“ oznámila mi pyšně. „Takový úlomeček. Lída si myslí, že je z lebky.“

„Blahopřeju, Mášo!“

„Ale ne, mně z toho bylo spíš smutno.“

„Proč?“

„Že člověk je, žije, třeba se trápí anebo zase raduje, to přeci u nich bylo stejné, ne? A pak z něho zůstane jen kostička – málem jsem ji přehlídla.“

„A co duše?“

„Myslíte?“

„Keltové věřili, že se duše znovu vtělí.“

„A vy tomu věříte?“

„Spíš ne.“

Jako kluka mě trápila otázka, jestli mohou dojít spásy a vzkříšení duše nevěřících a duše těch, kteří zemřelí dříve, než Bůh přijal za oběť vlastního syna. Zrovna ten večer, než jsem se rozjel sem, četl jsem si ve stařičkém vydání Eusebiových církevních dějin, a autor před šestnácti sty lety právě o tom psal, jak Ježíš vstoupil do pekel, a tu závoru, kteráž od věků nepohnutelná byla, rozlomil; jak třetího dne vstal z mrtvých, a jiné mrtvé, kteříž od mnoha věků v zemi odpočívali, s sebou vzkřísil. Dneska se podobnými otázkami netrápím. Došlo mi, že všechno, co se po staletí káže o duši či o Bohu, o původu světa či života, jsou jen tušení, úlomky a střípky něčeho, co nás přesahuje natolik, že náš pyšný rozum, naše představivost marně hledají slova či obrazy, jež by z těch střípků složily něco celistvého. A žasnu nad tím, jak je poznamenáno lidským časem i rozměrem to, o čem prohlašujeme, že je stopou božské vůle či konání. Dokonce i ti, které považuji za moudré, se křečovitě drží svého střípku a předstírají sobě i jiným, že uchopili celou nádobu. Vyrovnávám se s vlastním bytím i příštím nebytím celý život. Ti, kteří tvrdí, že zhruba vědí, jak to bylo a jak to bude, i když skromně prohlašují, že to nemají ze své hlavy, bylo jim to zjeveno, ve mně svým sebevědomím probouzejí spíše nedůvěru.

„Mně někdy připadá, že nic nemá smysl!“ Máša mávla rukou ke kamenům, které vroubily náš hrob. „Já o tom napsala povídku,“ a začervenala se.

„Píšete povídky?“

„Někdy, jen když mě napadají takové myšlenky.“

„O čem byla ta povídka?“

„Někdo mi nedávno otrávil kocourka. Byl takový krásný a roztomilý. Všichni říkali, že tak roztomilého ještě neviděli. Napadlo mi, že to musel udělat nějaký člověk, který se asi potřeboval někomu pomstít…“

U sousedního hrobu se právě zastavil mistr Vítek a naši literární rozpravu přerušil věcným dotazem: „Jakou barvu měl ten kocour?“

„On měl takovou zvláštní žlutohnědou barvu. Vypadal jako malý lev.“

„A víte, kdo vám to udělal?“

„Právě že nevím, kdo by takovou věc dokázal udělat! Anebo jak se lidi chovají k Vietnamcům. Oni jsou chudáci tak hrozně daleko z domova, a přitom je nikdo nemá rád. U nás, když přijdou do obchodu a něco chtějí, naschvál jím řeknou, že to nemají, že to Vietnamci vykoupili.“

„S rákosníkama dej pokoj!“ zlobil se mistr. „Já bych ti přál vidět je, když do nich vjede ten jejich amok. U nás šel jeden s krumpáčem na stavbyvedoucího. Tři ho museli mrňousa držet – a měli co dělat!“

Jako by tušili, že je o nich řeč, klátivým krokem, který dokonale odkoukali od svých českých spoludělníků, se k nám blížili dva Vietnamci v montérkách. Oba byli vychrtlí a maličcí, ale první byl ještě o půl hlavy menší než ten druhý. Zastavili se u kraje našeho pohřebiště a chvíli nás se zdvořilým zájmem pozorovali, konečně se ten větší optal. „Tak co, našlo dneska se něco, paní vědoucí?“

„Nic!“ vzhlédla paní Lída od hrobu.

„Ani jenom keltská spona?“ zajímal se menší. V jeho řeči pozoruhodně splývala orientální a plzeňská intonace.

„Vůbec nic, jen pár kostiček,“ řekla paní Lída.

„To je líto,“ odvětil Vietnamec. „Opravdově. My se potěšili.“

„Ti se nějak zajímají,“ ozval se mistr, sotva se Vietnamci poněkud vzdálili. „To už jsou po ránu namazaný. Oni hned k snídani udělají dvanáctku a ta s nima zamává – člověk aby se je bál poslat na lešení.“ Vzal krumpáč a jemnými, téměř něžnými údery rozbíjel tvrdý, udusaný jíl. On to byl, kdo pohřebiště náhodou objevil. Když loňského jara bagr hloubil výkopovou rýhu pro základy konstrukcí, Vítek si všiml, že v odhrnuté zemině se cosi třpytí. Sebral tu věc, omyl ji ve vodě – a v dlani držel zlatou náušnici. Ne takovou, jaká se dělá dnes, ale poctivou těžkou náušnici, jakou nosívají divoši. Mistr se svému nálezu ani nedivil, už před časem mu cikánka prorokovala, že najde poklad – dokonce ho najde třikrát v životě. I když tím nemusela myslet vždy drahý kov. Vítek se hned po nálezu vydal i se zlatým kroužkem do muzea. Tam náušnice vzbudila nadšení. Řekli mu, že šperk pochází z doby mladohalštatské, anebo snad dokonce z časně laténské, je to opravu skvostný exemplář. Možná že při práci narazili na celé keltské pohřebiště, ať proboha dává pozor na všechno, co bagr vyrýpe.

Vítek dával pozor, kromě toho se v rohu staveniště objevili archeoložka se svou pomocnicí a také nadšenci, kteří začínali odkrývat pohřebiště. Mezi nadšence patřil také mistr Vítek. Měl sem blízko, mzda mu běžela i v době, kdy tu kopal. V skrytu duše doufal, že najde i druhou náušnici; navíc se mu líbila paní Petra.

Náušnici nenašel zatím nikdo, v hrobech se už neobjevil ani jediný drobínek zlata. Tu náušnici sem nejspíš nastražila keltská bohyně Nerthus, bohyně Matka, které přišlo líto, že i poslední pozůstatky po lidu, jenž ji vzýval a přinášel jí oběti, má rozházet bagr.

„Stejně vám řeknu,“ pokračoval mistr, „že tihle rákosníci – to je začátek novýho stěhování národů.“

„Jak to myslíš,“ podivila se paní Lída.

„Táhnou snad od východu, ne? A je jich všude jako psích hoven. U nás na sídlišti před týdnem našim kolaudovali dvě ubytovny, v každý tři sta lůžek. A už jsou plný nájezdníků!“

„To se nedá tak brát,“ namítla paní Lída. „Vždyť tu pracujou, někde musejí bydlet.“

„A naši lidi se zas pakujou na západ,“ rozvíjel Vítek svoji teorii, „a to byste koukaly, co by se teprv dálo, kdyby hranice nebyly zadrátovaný.“

„Panebože, kam ty chodíš na ty svoje rozumy,“ ozvala se konečně Petra, jíž byly Vítkovy rozklady určeny především.

„Samas mi vykládala, jak se národy hýbaly,“ bránil se Vítek. „Jak naši Keltové kamsi naráz zmizeli.“

„To byly úplně jiný poměry,“ vzdychla Petra po těch poměrech.

Keltové opravdu kamsi zmizeli. Celá staletí budovali svá sídla, mýtili lesy, pásli svá stáda. Některé hroby svědčí o bohatství jejich knížat, ale jak se blížil začátek tisíciletí, od něhož počítáme naši éru, jako by se všichni propadli.

Vyhubil je mor? Anebo jim připadlo, že je půda už neuživí a hnuli se na západ i se svými stády, s nářadím a s hliněnými zásobnicemi plnými zrna? Anebo je vyhnali či vyhubili divocí válečníci, kteří žili na sever i na východ od jejich území?

Napadá mi, že připustíme-li vliv toho, co se nazývá genius loci, můžeme o událostech, jež se sběhly, ledacos zpětně vysoudit. Některý ze sousedních panovníků – snad mocnější, snad jen odhodlanější – přitáhl se svými vojsky na hranici naší kotliny. Ani nemusel ozbrojeně vstoupit dovnitř – pokud vstoupil, jeho vojska se tu téměř nesetkala s odporem, neboť místní obyvatelé dbali příkazu svých předáků i druidů, aby nepřítele nedráždili, aby ho naopak ohromili svou kázní a naklonili si ho neočekávanou vlídností. Vítězný dobyvatel si předáky povolal a zpupně je požádal, aby se zavázali poddanstvím, za což on – vetřelec – slíbil chránit jejich území před všemi vetřelci.

Předáci zvážili své možnosti a pak přijali poddanství i ochranu. O vazalství byla sepsána smlouva, v níž bylo zdůrazněno, že podepsaní vstupují do poddanství dobrovolně, a všichni přítomní ji slavnostně podepsali. Zda uměli psát či nikoliv, nebylo podstatné. Smlouva – jako všechny podobné smlouvy – byla závazná stejně jen pro podrobené, a to nezávisle na tom, jestli ji vůbec znali, natož jestli ji přijali a podepsali.

Lid nebyl stavem věcí nadšen. Zčásti se bouřil a byl tedy pobit, zčásti naložil svůj nevelký majetek a vydal se těžko proniknutelnými hvozdy na západ či na jih. V oněch idylických časech, kdy volnému pohybu bránil jen nedostatek cest a překáželi leda medvědi či smečky vlků, mohly tak odtáhnout celé kmeny. Ale protože uvažujeme o tom, co jsme nazvali vlivem géniů místa, měli bychom předpokládat, že všichni neodtáhli ani nebyli pobiti, jen se přizpůsobili tak dokonale svým přemožitelům, že už je nikdo od nich nerozeznal ani zaživa, natož v hrobech.

A tak tedy Keltové z míst, kde dnes žijeme, zmizeli, zůstala po nich jen pohřebiště s popelem předků a snad také bohyně, bohové a géniové, kteří byli příliš připoutáni k řekám, k horám, stromům a skalám, kde sídlili.

Nad námi s ohlušujícím řevem svých tryskových motorů se přehnala letka stíhaček. Komu patřily, zda Keltům anebo jejich přemožitelům, se v té rychlosti nedalo rozeznat, ostatně na tom nezáleželo. Máša odložila nůž i štětec, vzhlédla udiveně k nebi a zacpala si uši. Také krásná Petra se přestala rýpat v zemi. „Včera jsme měli školení céó“ pravila. „Přišel takovej vypelichanej lampasák a hecoval nás, co bysme dělali, kdyby bouchla atomovka. On to nejdřív viděl dost optimisticky, protože bysme v případě atomový války, jak nás ujistil, nafasovali pláštěnky a masky, které se dají navlíct za dvacet vteřin. On si oboje přines v balíčku, že nám to nasazení předvede. Podíval se oknem a sám si jako zavelel: ohnivej záblesk ze směru Manětín ve vzdálenosti asi dvanáct kilometrů! A sápal se po tom svým balíčku, jenže se mu zadrhla šňůrka, a on ji nemoh rozvázat. Tak se ji snažil přetrhnout, ale nepřetrh. Nakonec, aby nám ten kus hadru moh aspoň ukázat, si musel půjčit nůž. On ten lempl jde do atomový války, a ani si s sebou nevezme nůž! Jo, a víte, co přitom řek? Já už jsem, soudruzi, přísně vzato, mrtvej. Vidíte, obyčejný motouzek, a může člověka stát život!“

„On řek: Přísně vzato a motouzek?“ zajímal se Vítek.

„Přísně vzato, motouzek,“ opakovala Petra. „Přece si takovou ptákovinu nevymyslím, ani kdybych chtěla.“

Paní Lída se vztyčila ve svém hrobě, otřela si pot i prach z čela. „Asi bychom to měli teď vyfotografovat!“ ukázala na hrob, který s Petrou pečlivě vymetly. Vytáhla z kbelíku fotografický aparát značky Pentacon a hledala místo, odkud by mohla hrob nejlépe zvěčnit. „Víte, kdo mi volal dneska v pět hodin ráno?“ vzpomněla si. „Paní docentka. Řekla, že nemohla spát kvůli tomu našemu nálezu. A pak, když na chvíli usnula, se jí to najednou ve snu vybavilo…“ Paní Lída převrátila kolečko a stoupla si na ně. Hrob před ní byl čistý jako stůl připravený k prostření, ale byl zároveň holý, pustý a horký jako zem po požáru.

„A co tedy?“ zeptala se Petra.

„Prý držadlo.“

„Držadlo? To mě podrž,“ podivil se Vítek, „na co potřebovali držadlo?“

„Třeba na rydlo,“ vysvětlila paní Lída, „anebo na nějaký zvláštní nůž.“

„Vy myslíte, že třeba na obětní?“ Máša odložila štětec, kterým čistila škvíry mezi kameny.

„Obětní by byl asi větší,“ paní Lída seskočila, převrátila kolečko, odstrkala je na druhou stranu a opět na ně vylezla. „Stejně to už těžko někdo s určitostí rozhodne.“

„To je strašné,“ svěřila se mi tiše Máša, „já si na to včera taky sáhla. A oni tím třeba zabíjeli lidi.“

„Ta krev už dávno oschla,“ utěšoval jsem ji.

„Ale co když na tom zůstala nějaká kletba?“

„Vy věříte na kletby?“

Pokrčila rameny: „Vy ne?“

„Spíš ne!“

„Myslíte, že třeba oni…, že nesledují, co tu děláme?“

„Mluvíte o mrtvých?“

„O těch, co tu leželi.“

„Bojíte se, že by se nám mohli mstít?“

„Když našli Tollundského muže a vykopali ho z rašeliny, jeden z těch kopáčů najednou padl mrtvý k zemi. Já o tom četla. To přece nemohlo být jen tak. Taky autor, co byl při tom, napsal, že staří bohové požadovali život výměnou za muže z pravěku.“

„To mi připadá jako hodně lidská představa o božích žádostech.“

„Vy myslíte, že teda nic?“

Nerozuměl jsem jí.

„Že člověk umře – a nic!“ vysvětlila.

„Na to se nedá odpovědět.“

„Proč?“

„Na to se nedá odpovědět slovy.“

„Já vím, že mám hrozně blbý otázky. Naši mi za to taky nadávají.“

„Slova vycházejí ze zkušenosti, to jsem chtěl říct. Když mluvíme o něčem, o čem nikdo zkušenost nemá, slova jen zavádějí.“

„To je zajímavé, co říkáte. Takže se asi o tom nedá ani napsat?“ Máša naložila kolečko hlínou až po okraj. „Stejně bych ho chtěla vidět – toho muže z Tollundu. Prý měl krásnou hlavu.“

Vzal jsem kolečko a odvážel hlínu na nedalekou haldu.

Všichni čekáme na nějaké poselství: o naději. Pro život tady – a snad ještě víc o naději pro věčnost. O tom, že jsme přece jen vyňati z řádu přírody, kde je vše podrobeno zániku, že život se v nás vzepjal k nové hodnotě a smrt tedy nad námi nevládne. Odedávna lidé přinášeli krvavé, dokonce i lidské oběti bohům, aby výměnou za ně dostali naději. Pak se konečně, aspoň někteří, utěšili tím, že Bůh přijal za oběť vlastního syna, a za to poskytl naději jednou provždy, vůbec se přitom neohlížel na to, že mu oběť nepoložili na oltář, ale přibili na popravní kříž. V té době jiní, kteří nikdy neslyšeli o Bohu, jehož ctili Izraelité, ani o Synu, který řekl: Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou, obětovali svého muže a hodili jeho tělo do tollundské slatiny.

Muž z kříže na nás shlíží v bezpočtu zpodobení, muži z Tollundu dva tisíce let po jeho smrti sňali aspoň oprátku a jeho hlavu s nádherně klenutým nosem vystavili v provinčním muzeu. Protože smysl oběti se už dnes vytratil, přestáváme těmto činům rozumět, naděje k nám přestává promlouvat, stále ještě čekáme na nějakou přesvědčivější, logičtější a srozumitelnější zvěst. Čekáme ji od kněží, od hvězdopravců, od politických vůdců, od filozofů i od spisovatelů. A mnozí si touží získat přízeň čekajících a říkají tedy: Budete spaseni! A jiní křičí: Není ráje mimo tuto zemi, mimo tento život. A jiní obratně odvádějí pozornost a hledají náhradní naděje, a jen málokdo má odvahu, aby vystoupil a pravil: mí drazí, není odpovědi. Pokud je smrt překonatelná, pokud je člověk opravdu nadán něčím, co je ostatnímu životu odepřeno, může se to dít pouze v rozměru, pro nějž nám chybějí slova. Ostatně takové odpovědi, i kdyby byly sebepravdivější, nikoho nezaujmou ani neuspokojí.

„Čím vlastně chcete být, Mášo?“ zeptal jsem se, když jsem se vrátil.

„Já chtěla studovat archeologii. Jenže oni ji asi neotevřou. Ani letos, ani napřesrok!“

„To teda neotevřou,“ ozvala se ze sousedního hrobu paní Lída. „Nepřinášíme prý užitek. Archeologie je určena na odúmrť.“

„A co vás na archeologii láká, když ve vás vyvolává takové myšlenky?“ zeptal jsem se Máši.

„To se dá těžko říct. Mně to připadá pěkné, když se v hrobě najdou milodary. Pro ty lidi musela být každá ta věc vzácná a přece ji dali mrtvému do hrobu. Mně se líbí, že se lidi měli někdy tak rádi.“ Nakládala urputně hlínu do kolečka. „Když se naši rozváděli,“ řekla tiše, „oni se soudili o televizor i o příbory… Tohle by přece nemohli, kdyby věděli, jak lidi dřív… Archeologové jsou určitě hodnější, já si aspoň nedovedu představit zlého archeologa.“ Máša kvapně odložila lopatu a ucpala si uši, protože nad námi se opět mihla letka neurčitelných stihaček.

„Ono se to vykládá jako náramná sranda,“ vrátila se Petra ke svému atomovému tématu, „maska s pláštěnkou! Ale já viděla na Němcích pořad, co by se dálo, kdyby ty rakety opravdu bouchly. To byla taková sranda, že jsem neměla večer odvahu říct dětem, ať jdou spát. Co kdyby to v noci vylítlo? Já si na mou duši myslela tu blbost: ať si ještě užijou. A dala jsem jim sežrat celej polárkovej dort.“

„A vy myslíte, že by to mohlo spustit tak najednou?“ vylekala se Máša.

„Proč ne?“ vmísil se mistr Vítek, „spustit můžou třeba náhodou.“

„Ale já už se dohodla se svým Pepou,“ pokračovala Petra, „podáme si žádost o vystěhování na Novej Zéland.“

„Tam na vás tak akorát čekají!“ Vítkův hlas zněl dotčeně, jako by mu oznámila, že se rozhodla odstěhovat se od něho.

„Když ne tam, tak někam jinam. Blbější než tady to sotva bude.“

„Stejně ti to bude prd platný, Petruško,“ řekl Vítek mstivě, „když to začne bouchat, není kam utýct. Záření se rozleze a padne zima na celou zeměkouli. Protože slunce se nedostane skrz ten mrak z popela.“

„No a co?“ trvala Petra na svém, „tak někde zmrznu. Mám tu radši čekat jako kráva na jatkách? Koukejte, jak se tu ty blbouni furt producírujou!“ A ukázala na letku, která se k nám zatím ještě bezzvučně přibližovala.

Máša slaměným košťátkem překotně uklízela hrob.

„A co tedy budete dělat, když se na archeologii nedostanete?“ zeptal jsem se.

„To nevím. Já bych mohla ještě studovat literaturu.“

„Vám se zdá, že to nějak souvisí s archeologií?“ užasl jsem. „Anebo vám připadá, že spisovatelé jsou taky hodní lidé?“

„A vy myslíte, že nejsou?“

„Já si o lidech radši nic předem nepředstavuju.“

Nedávno mi můj známý farář vyprávěl, jak ten jediný z předáků, který odmítl podepsat poslední slavnostní smlouvu o poddanství a ochraně, mu těsně před svou smrtí řekl: „Vy křesťané děláte jednu chybu. Díváte se na všechny lidi jako na své bližní a nechápete, že máte občas co činit s ďáblem.“

Předáka si vážím, neboť se dokázal vzepřít tomu neblahému, k čemu nás vábí géniové našeho domova, ale zároveň bych si nepřál, aby se mi lidský svět rozpadl na anděly a na ďábly, na ty, co poznali pravdu, a na ty, co se mýlí, na ty, co jsou se mnou, a na ty, co se mi sápou po hrdle. Občas se ovšem neubráním závrati, když začnu domýšlet třeba jen to, čeho jsem byl během svého života svědkem. A opravdu nevím, proč si člověk myslí, že je nadán něčím, co ho nadřazuje ostatnímu životu.

„Znám pár výborných lidí,“ řekl jsem opatrně, „a dokonce to nejsou ani archeologové, ani spisovatelé.“

„Náhodou to souviselo,“ vrátila se Máša k mé předešlé otázce. „Šla jsem s kamarádkou na výlet kus za Konstantinky, jestli to tam znáte?“

„Trochu.“

„A na jednom vršku jsme našli střep. Oni tam kopali, jak rozšiřovali cestu. Kamarádka ten střep zvedla, a on byl starobyle zdobený. Mě napadlo, že ten střep tu ležel tak strašně dlouho, že si to ani nedovedu představit, ale někdo ho přece jen před tou dlouhou dobou musel udělat. Někdo živý. Předtím mě to vůbec nezajímalo ve škole ani v muzeu – nějaké vykopávky. A najednou mi napadlo, že je pro mě důležitý, abych se o tom člověku něco dozvěděla, když žiju zrovna tam, kde on taky žil. Tak jsem o tom napsala povídku.“ A začervenala se.

„Jak se jmenovala ta povídka?“

„Já si dlouho nemohla vymyslet název, až pak jsem na to přišla: Ticho! Já si zkusila představit tu dobu a zarazilo mě to strašný ticho, co všude bylo. Na mě z toho až pad strach. Poslala jsem ji do soutěže v Chebu. Oni mi odepsali, že to prý je citlivě napsáno, ale že nedovedu pracovat s motívy a že téma je málo současné.“

„Z toho si nic nedělejte, třeba vám to napsali ze msty, protože mají taky strach z ticha.“

„Když já nerozumím, co to znamená pracovat s motívy.“

Byl bych jí rád pověděl, že si dovedu jen těžko představit něco beznadějnějšího než posílat příspěvky do soutěží a než studovat na našich poddanských fakultách, ale nechtělo se mi dát najevo, že nějak souvisím s tím rozsáhlým literárním pohřebištěm. Kromě toho Máša zahodila škrabku a zacpala si uši, nad námi opět burácela stíhací letka. Ať už patřila Keltům anebo naopak těm druhým, musela přehlušit všechny hlasy: tajemné i zjevné.

Před lety jsem cestoval Skotskem. Nikoliv ze zájmu o potomky Keltů, spíš mě sem táhly pusté hory a jezera, k nimž se vážou staré písně a novodobé báje o předvěkých příšerách. V Inverness jsem se ubytoval v hotýlku a pak se pustil do hor, které se vypínaly nad městem. Ale došel jsem jen na kraj města; tam, z okna nízkého domku jsem zaslechl, jak nějaká žena zpívá skotské písně. Znal jsem několik skotských písní a balad zpívaných pochopitelně v angličtině, teď jsem je uslyšel v původní řeči, slyšel jsem prvně ty staré melodie tak, jak snad původně zněly.

Vím, že hudba se nedá vyjádřit slovy, stejně jako se slovy nedá vyjádřit věčnost, Bůh, nekonečno anebo duše. Opřel jsem se tehdy o kamenný sloup v plotě, poslouchal jsem a hleděl k horám, které byly kamenité a pusté. Náhle z mraku vysvitlo slunce a osvětlilo jedno ze vzdálených úbočí. V prudkém světle, jež náhle vydělilo pruh skalnaté země, jsem zahlédl bílé kamenné stavení. Čnělo opuštěně z rozsáhlého vřesoviště. Na tu velkou dálku jsem rozeznal, že spáry mezi kameny obrostly mechem a v oknech nejsou skla, zdi se zdály podivně pokrouceny. Před nízkým vchodem na lavičce seděl stařec v bílém plášti a hleděl ke mně. Tehdy se mě zmocnilo nevyslovitelné vzrušení: ten dům je přece místem, k němuž po celý život směřuji, domov, který hledám. Tam jsem očekáván. Až překročím práh, náruč, do níž klesnu, mě obejme a už navždy naplní blažeností.

Potom žena dozpívala a vše se rozplynulo.

Mohl jsem se vydat k horám, kam jsem původně směřoval, ale pochopil jsem, že to, proč jsem přišel do těchto míst, se už naplnilo, už mě tu nečeká nic závažnějšího, nic slastnějšího. Vrátil jsem se tedy do města, sbalil kufr a odešel na nádraží.

Teprve po čase mě napadlo, že hlasem, který jsem uslyšel tam v zemi na první pohled vzdálené, ke mně promlouval duch mého domova – jeho hlas ke mně doma nedolehl, přehlušen křikem, hádkami, smíchem, jimiž zní každý domov. Pokusil jsem se o tom, podobně jako Máša, napsat – dokonce několikrát – ale pochopitelně jsem nenalezl vhodná slova.

„Poslední dobou si říkám,“ ozval se Vítek, „že celou dobu ledovou nezavinilo nic jinýho než nějakej mrak z popela. Co jestli lidi už jednou byli takovej dobytek a vymysleli to všechno co my?“

„A to jako myslíš, že by po nich nezůstala ani stopa?“ užasla paní Lída.

„Proč ne? Vždyť co zůstane tady z toho všeho?“ ukázal s pohrdáním na vlastní železné dílo, „rez to sežere za pár let!“

„Strašně si vymýšlíš, Vítku,“ řekla paní Petra. „Mě stejně nepřesvědčíš. Co kdybys mi radši odkopal ještě jednu vrstvičku?“

A mistr poslušně uchopil krumpáč a s citem odkopával hlínu.

Ten hlas, jímž promlouvá k naslouchajícím duch místa, génius domova, je přece to společné, čemu jsme naslouchali já i oni, ti lidé, kteří se hnuli z končin mé vlasti už před více než dvěma tisíciletími. Tím hlasem nerozumím nic mystického, nějaký hlas krve a půdy; spíš mě překvapuje, že většina lidí jej ani nezaslechne, necítí jej jako nejpřirozenější důvod spříznění, že vymýšlejí jiné umnější důvody, že se cítí více spřízněni rasou, vírou anebo ideou, a když hledají, co ovlivňuje jejich osud, zkoumají raději postavení planet, než aby hledali, jak se do jejich duše vepsal tvar hor, do nichž je sevřeno jejich rodiště, jak se do ní vtiskla výška nebes nad ním či směr větrů, které sem přinášejí mračna.

Mohli bychom nebýt spřízněni s lidmi, kteří denně vídali zákrut téže řeky a stoupali na stejné pahorky, s jarem vyhlíželi hejna týchž ptáků, k nimž přicházely dnění i tmění, doba chladů i zrání v týž čas?

Je pravděpodobné, že už brzy změníme toky všech řek, vykácíme lesy, vyhubíme tažné ptáky a rozhraní dne a noci sotva postřehneme, přetrhneme tedy nit, jež nás poutá k předkům pokrevním i nepokrevním, nit, jež nás poutá k domovu, a tedy k zemi, a zřítíme se do prázdna vesmíru.

„Ježišmarja, počkej! Podívej se! Pojďte se podívat!“ vykřikla najednou Petra. A my všichni naráz vyběhli ze svých hrobů.

„Bronz,“ křičela Petra, „mám tu bronz!“ a v ruce třímala kuchyňský nůž a opatrně jím odlupovala vrstvičku hlíny.

„No jo, už je to tady!“ Paní Lída klečela vedle Petry, pohled upřený na to jediné místo v hrobě. Já tam spatřil jen několik jedovatě zelenkavých skvrnek.

Petra se vztyčila, sedla si na jeden z kamenů, které vroubily hrob, vytáhla z krabičky cigaretu, zapálila si. Prsty se jí chvěly. „A zrovna teďka,“ stěžovala si, „teď, když jsem se chystala, že to zabalím.“

Paní Lída zatím přinesla krabici a pak spolu s Petrou zaklekly do hrobu a po plástvičkách ukrajovaly hlínu. My ostatní jen přihlíželi. „To zas bohyně Matka,“ vzdychla Petra, „cítila, že už nám docházejí síly i chuť.“ Vyřezávala ze země celý kvádr hlíny, v němž vězela ta nazelenalá nitka.

„Co si myslíte, že to bude?“ špitla Máša.

„Nejspíš zas jedna certosská.“ Nůž oddroloval hlínu jen velmi pomalu. Čas vyhrazený naší práci už minul; po pěšině, která vedla k zadní brance, se už trousili dělníci ze stavby, kteří se najednou vynořili ze svých skrýší.

Sbíral jsem nářadí a nakládal je na kolečko.

Vietnamci teď vyhlíželi čisťounce, montérky vyměnili za džínsy. Zastavili se opodál a chvíli spolu hovořili svou naprosto tajemnou řečí. Pak ten větší došel až k nám a nahlédl zvědavě do hrobu. „Našlo se nějaké potěšení, paní vědoucí?“

Petra vzhlédla. Okamžik váhala, jako by uvažovala, zda jsou hodni, aby zvěděli tak důležitou novinu. „Bronz,“ suše oznámila.

„Přece jen,“ zaradoval se Vietnamec. „Gratulace!“ Pokynul svému druhovi, ten se neslyšně přiblížil. Pak se oba jakoby na povel naklonili nad hrobem. Petra maličko uhnula a nožem ukázala na zelenou nitku v zemi. Maličký Vietnamec napřáhl ukazováček tím směrem a pronesl svou exotickou plzeňštinou. „To už viděl. Když kopal jsem zákop, taky jsem našel.“

„A cos s tím udělal?“ zajímal se Vítek.

„Neměl čas jsem,“ vzdychl Vietnamec, „byla střílenice.“ A jako by se polekal, že vyzradil nějaké tajemství, pokývl hlavou a následován svým větším druhem se spěšně vzdaloval k brance.

Bronzová jehlice už byla z obou stran téměř podhrabaná. Máša vedle mě sotva dýchala. „To je krása!“ Pak se polekala. „Jen aby to zas nebyl nějaký obětní nůž.“

Představa, že lidé ještě nedávno přinášeli bohům lidské oběti, nás děsí, zároveň cítíme povznášející uspokojení nad tím, že dnes už jsme jako lidstvo vzdáleni této primitivní krutosti. Jenže když uvažuji o nepřehledných zástupech lidí, kteří jen během mého života byli obětováni ne sice bohům, ale šíleným vidinám těch, co si na místa bohů zasedli, nezdá se mi, že bychom měli právo cítit jakékoliv uspokojení.

Konečně paní Petra opatrně i s okolní hlínou vysvobodila ten vzácný předmět z hrobu, uložila jej do krabice a řekla: „Pokračování zítra!“ Máša ještě hrob vymetla, pak se ženy odešly převléct do maringotky, také mistr Vítek zmizel, aby co nejrychleji obhlédl pustnoucí staveniště a ještě stačil paní Petru doprovodit k autobusu. Máša si přivedla své nevzhledné kolo. „Škoda že my nenašli nic!“

„Třeba zítra.“ Díval jsem se za ní, jak na svém bicyklu obratně kličkuje mezi haldami hlíny. Možná že tehdy na výletě, když našla svůj první střep, také zaslechla hlas místních géniů.

Mluvil jsem o jejich hlasech, jako by zvaly jen k poddanství anebo k útěku. Ale vím, že tomu tak nebylo. Nejspíš jenom radily k opatrnosti či k umírněnosti, a někteří si ty hlasy příliš jednoznačně vyložili. Ti zbabělí jako výzvu k poddanství, ti nepokojní či netrpěliví jako výzvu k útěku. Ale museli tu být ještě jiní, kteří porozuměli, že mají zůstat, vydržet a přetrvat, neboť bez nich by země zůstala pustá a němá. Možná že jejich hroby se ještě najdou, možná že byli tak chudí, že v jejich hrobech se ani nic nalézt nedá. Ale jsem si jist, že tu žili a setrvali, a považuji je za své spřízněnce: osudem, místem i volbou.

V maringotce bylo dusné vedro. Otevřel jsem okno dokořán a šel se umýt do nikdy neumyté umývárny.

Stavba byla tichá. Kovové konstrukce uboze a zbytečně vyčnívaly ze znásilněné země. Haldy hlíny vrhaly dlouhé stíny a rudly v zapadajícím slunci. Kousek za maringotkou se po mně chapadlem natahoval bagr. Všude se povalovaly kusy traverz, polámaných prken a igelitových pytlů.

Vrátil jsem se k maringotce, sedl si na schůdky a pozoroval, jak na les za haldami padá večer. Podivný svět, kde nejčistší, nejpovzbudivější místo je dva a půl tisíce let staré pohřebiště. Odkudsi z dálky zaštěkal pes a zesláble hlomozil motor nákladního auta.

Náhle jsem z prostoru pohřebiště zaslechl zvuk – jako by někdo tloukl kovovými poklicemi. Kovový třesk se s nečekanou silou nepravděpodobně rozlehl tichem staveniště. Zvedl jsem se ze schůdků a opatrně se pustil po opuštěné cestičce k hrobům.

Bušení znělo se stále stejnou silou a umlklo teprve tehdy, když jsem se dostal k místu, odkud se daly hroby zahlédnout. Vylezl jsem na haldu hlíny a obhlížel prostoru před sebou. Nikde se nic nepohnulo. Sotva jsem se vydal na zpáteční cestu, poklice se opět rozezněly.

Kdo ví, jak znějí hlasy géniů domova, kdo se osmělí říci, že jim dokáže naslouchat?

Sedl jsem si znovu na schůdky. Z lesa na protější stráni stoupala pára. Člověk se pokouší naslouchat po celý život, celý ten čas se snaží rozeznat, které hlasy jsou podstatné, které souzní s jeho nitrem a které jsou jenom prázdným lomozem lákajícím do vesmírné propasti.

Kovový hlas ještě chvíli zněl, pak zvolna slábl, jako by se propadal do zemských hlubin. Ale já ho slyšel znít ještě i potom, když docela utichl.

(1984)