Zeměměřičská povídka

1. Dům

Věděl jsem jenom jméno ulice a číslo domu, víc mi můj přítel geodet, který mi místo opatřil, říci nemohl, neboť v městečku sám nikdy nebyl. Dům určitě najdu, prý je hned u náměstí, přepych však čekat nesmím, zeměměřiči bývají šetrní, značnou část jejich příjmů tvoří nocležné, stravné, odlučné a podobné příplatky, kdyby je měli opravdu vydat za noclehy a stravu a měli být pět dní v týdnu odloučeni, práce by pro ně ztratila i tu poslední přitažlivost. Proto se snaží získat ubytování, které je laciné.

Vezl jsem si tedy s sebou nejen pokrývku a polštář, ale i nádobí, umývadlo, ponorný vařič a také lampu opatřenou dvěma čelistmi, které umožňovaly na cokoliv ji přichytit.

K rozhodnutí, abych nastoupil jako zeměměřičský pomocník, mě nepodnítila četba Zámku, i když Franz Kafka patříval mezi mé oblíbené autory, ale dopis, který jsem obdržel od úřadu, jenž se zabýval mým sociálním zabezpečením. Dopis měl pouhé čtyři řádky: V příloze Vám vracíme podklady, které jste předložil s žádostí o sociální zabezpečení umělců, s tím, že není možno jednoznačně prokázat, že se jednalo o příjmy z umělecké činnosti.

Z dopisu plynulo, že úřad nadále nehodlá moje psaní považovat za uměleckou činnost a nepovede mě tedy mezi svými pojištěnci.

Vlídná úřednice, kterou jsem znal už mnoho let, mi vysvětlila, že nejsem sám. Do úřadu nastoupil nový ředitel a rozhodl se zrušit pojištění všem takovým, jako jsem já.

A to je zákonné jednání? A kdo to vlastně jsou takoví ti, jako jsem já? Úřednice přešla moje nevhodné otázky a sdělila mi ještě, že nový ředitel se jmenuje Král, nejlépe udělám, budu-li jednat přímo s ním.

Jednat s ředitelem se mi nechtělo. Zdálo se mi, že se nic tak hrozného nepřihodilo. Do důchodu mi zbývaly už jen dva roky a několik týdnů, pokud je ve zdraví přežiju, snad těch čtyřicet let, kdy jsem byl řádně pojištěn, postačí, abych o důchod nepřišel.

Ale přítel právník mě vyvedl z omylu. Vysvětlil mi, že pokud nebudu v řádném pracovním poměru aspoň jeden jediný den během dvou let, jež předcházejí důchodu, budu mít stejné nároky, jako bych nebyl zaměstnán nikdy – tedy žádné.

Těch čtyřicet let se promlčí?

Jeden jediný den, řekl, a už tvůj nárok obhájím.

Na jeden den, to jsme věděli oba, mě nikdo řádně nezaměstná.

Abych aspoň o chvíli zdržel nástup do svého nového zaměstnání, začal jsem obhlížet náměstí. Jeho prostornost svědčila o velkorysosti pánů z Mrdic, kteří město před sedmi sty lety zakládali. Od místa, kde jsem stál, se prostor trojúhelníkovitě rozšiřoval, asi ve dvou třetinách se tyčil zpola zakryt staletými lipami barokní chrám. I ze vzdálenosti, z níž jsem stavbu pozoroval, mi nemohlo uniknout, že působí stejně omšele jako ostatní domy. Hned před chrámem na prostranství, kde se v minulosti zřejmě konaly trhy – město, jak jsem si přečetl ještě doma, proslulo velkolepými koňskými trhy – umístili, s citlivostí příznačnou pro vkus současných otců města, autobusové nádraží. Za vzdálenější frontou domů vyčnívala barokní střecha s věžičkami a mě napadlo, že by to mohl být zámek. Že je v městě zámek, mě těšilo, přece jen, když jsem toto zaměstnání přijímal, na Kafkův Zámek a zeměměřiče K. jsem si vzpomněl.

Ještě jsem nakoukl zasklenými dveřmi do krámu, před nímž jsem stál. Za pultem obloženým papírnickými cetkami jsem uviděl dlouhovlasé obrýlené stvoření, které zjevně zase zíralo na mě. Rychle jsem zvedl pohled. Nad vysokými dělenými okny, jejichž špinavost se dala zvenku spíše tušit než vidět, jsem rozeznal zbytky vavřínového festonu, který prozrazoval empírový původ stavby.

Dívka z papírnictví mě stále pozorovala, pohnul jsem se tedy ke vchodu do domu. Na kusu balicího papíru, jenž byl na dveřích upevněn třemi připínáčky, kdosi fixkou upozorňoval, že se tu ve 2. p. nachází pracoviště zeměměřičského podniku. Prošel jsem temnou chodbou a vystoupal po ještě temnějším schodišti na zasklenou pavlač plnou různých dveří. Všechno tu bylo velké, špinavé a otlučené. Před jedněmi z dveří rezivěly starý kuchyňský sporák a hned vedle něho kbelík s vodou. Zaklepal jsem a vstoupil. Rozlehlá místnost zela prázdnotou, nebylo tu nic kromě úplně nového kuchyňského sporáku, pytle s cementem, umyvadla s podloženým kbelíkem a – kdybych si vymýšlel, co absurdního umístit do této pustoty, nevymyslel bych to – dvou vlajek, které hned vedle umyvadla stočeny kolem žerdi navzdory příšeří, jež tu panovalo, barevně přímo jásaly. Vzduch tu čpavě páchl – jako na hospodském záchodku. Okna pokrývala vrstva mastného rmutu, takže světlo, které jimi procházelo, mi připadalo našedlé. Podlahu ze širokých, dávných fošen pokrývaly cementový prach a smetí. O boční stěnu po levé ruce se opírala dvě křídla vysazených dveří. Ze stropu přesně nad prostředkem místností visel kus drátu s opálenou izolací. V paměti mi vyvstala místnost, kde jsem během války nuceně strávil část svého dětství – ta podobnost mě až vyděsila. Otvorem v boční stěně jsem vstoupil do další místnosti. Tam za stolkem, jemuž chyběla čtvrtá noha, seděl mladík s nakrátko ostříhanými vlasy. Za jeho zády jsem zahlédl polní lůžko, židli, několik bedýnek i beden, zelenou plechovku ve tvaru bomby, pár holínek, kufr a na stěně elektrický kabel.

Mladík povstal. Velký byl asi jako já, i když vypadal útleji. Vykročil mi vstříc. Představil jsem se. Podal mi ruku a řekl, že je inženýr Kos. Doufá, že spolu budeme dobře vycházet. Pak se mě zeptal, jestli jsem někdy dělal tuhle práci. Odpověděl jsem po pravdě, že nikoliv, ale pocházím z inženýrské rodiny, takže mi měření snad bude blízké. Uvědomil jsem si, že práce, která se ode mě očekává, má být jiného druhu, a rychle jsem dodal, že jsem zvyklý dělat na zahradě.

Vrátili jsme se spolu do první místnosti. Zatímco já otevíral mnoho let nemyté a nejspíš ani neotevírané okno, on zjišťoval, jestli mi bude místnost vyhovovat. Opatrně jsem se vyhnul hodnocení a řekl, že místnost je hodna tohoto domu, jen nevím, na čem budu spát, protože jsem si s sebou nepřivezl ani postel, ani slamník.

Ujistil mě, že všechno se zařídí. Postel zamluvil v domově důchodců a naproti v prázdném domě určeném k demolici zahlédl několik kousků docela slušného nábytku.

Pokud se týká inženýrů v naší rodině, nepřeháněl jsem. Nejen můj otec, i můj dědeček, strýcové a tety byli inženýry. Teta dokonce, pokud rodinná tradice nepřeháněla, se stala první ženou u nás, která tento titul získala v oboru chemie. Můj bratr je sice jenom fyzik, ale už můj syn se rozhodl pokračovat v usilování předků – navíc ve zcela novém oboru, čímž potěšil mého otce. Zběhl jsem já jediný. Nikoliv proto, že bych se obával teorie; můj profesor matematiky nechtěl ani uvěřit, že jsem se rozhodl pro humanitní studia, ale k technice mi chyběl vztah, většina jejích výtvorů mě spíše lekala, nežli lákala.

Opravdu, když jsme vstoupili na náměstí do jednoho z domů, který zvenku nevypadal o nic hůře než většina domů v jeho sousedství, a prodrali se mezi popelnicemi a prázdnými bedýnkami od citronů, mohli jsme bez obtíží vstoupit do bytu, z něhož se jeho nájemníci vystěhovali zřejmě už před časem. Po zemi se tu válelo množství střepů, starých časopisů a dopisů, lichých ponožek a cárů ze spodního prádla. Dokonce i pár obnošených bačkor ležel vedle skřínky s utrženými dvířky. Na policích té skřínky pokrývala vrstva prachu několik hrníčků a laciných talířů. Mezi všemi poklady jsem si hned všiml dvou kuchyňských židlí. Jedna měla uražené opěradlo, zato druhá se zdála zachovalá. Dali jsme obě stranou, potom jsme z bezdveřové skřínky odstranili nepotřebné nádobí – tím jsem měl své zařízení pohromadě.

„Stejně budeme celý den venku,“ upokojil mě inženýr. Ukořistěné věci jsme naložili do terénního vozu. Vůz vyrobili v Rumunsku, na šedozelených dvířkách nesl jméno mého nového zaměstnavatele, vyvedené čerstvou barvou, ačkoliv auto jinak vypadalo, že se co chvíli rozsype. Nasedli jsme a odjeli shánět postel.

Domov důchodců umístili v bývalém zámku – a my oba, ještě než jsme stačili cokoliv změřit, jsme prošli zámeckou branou a kráčeli pak po dlouhých chodbách, kde namísto zámeckých úředníků, správců, lokajů, knížat a princezen se hemžili stařenky a stařečkové právě v takových bačkorách, jaké jsem před chvílí zahlédl v opuštěném bytě.

Můj nový šéf mě vybídl, abych chvíli počkal, než on v kanceláři podepíše, že jsme převzali postel. Opřel jsem se tedy o parapet a oknem vyhlížel na nádvoří, kde kolem žlutě vysypaných cest kvetly máslové a rudé růže. Na lavičce při zdi se vyhřívalo několik stařenek.

Franz Kafka jistě nikdy nezkoušel být zeměměřičem, jeho zámek byl jenom symbolem nedostupnosti. Kafka pochopitelně nepsal román ani o zeměměřiči, ani o zámku, psal příběh o sobě a o své marné touze vstoupit do uzavřených bran.

Jakkoli se od sebe liší, máme každý svoje brány, jimiž neprojdeme. Velikost umělce spočívá v tom, že postaví svoji bránu tak, abychom v ní zahlédali i tu, která uzavírá cestu nám.

Po chodbě se ke mně blížil stařec s velkou, jakoby hranatou hlavou, zpod šedivé čupřinky mu vyčuhovaly odstálé ušní boltce. Zastavil se. Přímo jsem cítil, jak mě zvažuje pohledem.

„Hledáte někoho, soudruhu?“

Málo potěšen tím oslovením, odpověděl jsem neochotně, že nehledám. Pak jsem se polekal, že jsem staříka příliš odbyl, a dodal jsem: „Něco si tu zařizuju!“

„Aha,“ pochopil. „Ale jestli hledáte místo pro rodiče, tady nemáte šanci.“

„Ne, to nehledám.“

„Leda kdybyste vysolil deset tisíc – takhle, rozumíte?“ A uhodil se velkou zarudlou pěstí do boku. „Nelžu vám, tady každý chodí s nataženou dlaní. Když nedáte, myslíte, že vám vymetou pod postelí? A ještě vám k obědu hodí kus flaksy. Když si stěžujete, napíšou vám, že věc přešetřili a neshledali závad. A už nikdy pořádný kus masa neuvidíte. Tam jsme to dopracovali!“

Naštěstí se objevil inženýr a odvedl mě do skladiště, kde nám dobrodušně vyhlížející paní hospodářka vydala kovovou nemocniční postel i s matracemi.

Když jsme se vrátili se svou kořistí do empírového paláce na rohu náměstí, inženýr poznamenal, že i náš dům určili k demolici, proto jsme bydlení mohli dostat úplně zdarma. Splachovací záchod je na pavlači, vodu tam sice odpojili, ale to nevadí, protože v mé místnosti dosud teče. Elektřinu odpojili rovněž, naštěstí pan Wolf, který se minulý týden odstěhoval, si dosud drží na dvoře garáž, a tedy i vlastní hodiny. Za úplatu nám dovolí, abychom se napojili na jeho vedení. V domě už zůstalo jenom papírnictví a v jednom přízemním bytě paní Pokorná, bývalá majitelka. Ta se odmítá vystěhovat.

Ještě jsem stačil zamést podlahu z nejhoršího neřádu, vynosit svoje věci z auta, a inženýr se už významně díval na hodinky. Předtím než jsme odjeli, však ještě vyštrachal ze svého třínohého stolku ohmatanou knížečku a zeptal se mě, jestli se chci poučit, co vyžadují předpisy o bezpečnosti práce. Odpověděl jsem, že to snad nebude nutné, a on souhlasil, stejně to jsou jen samé žvásty. Doporučuje mi však, abych vždycky nosil rukavice, které mi teď vydá. Podal mi pár žluťounkých rukavic z hrubé vepřovice, a já podepsal, že jsem byl poučen o pravidlech bezpečnosti práce.

Na dvorku stálo několik polozřícených kůlen. V té, co měla ještě nepromokavou střechu, a dokonce i dvířka, která se dala zamknout, byly ukradnutelné nástroje a předměty jako stativy, sekera, mačeta, rýče, lopaty, píchák, štětce, latě, plechovky s barvou, rozpustidla a pytel s uhlím. V kůlně, do které teklo, byly naskládány tyče a kamenné desky, zatímco betonové patky se válely v kůlně, které už chyběla celá přední stěna. Mezi kůlnami a vraty do dvora se vršila obludná halda odpadků tak starých a zvetšelých, že už ani nepáchly.

Nakládali jsme potřebné nářadí do auta, já poněkud úzkostlivě, abych něco nepopletl, nevylil anebo nerozbil. Barvy jsme vezli jenom tři: červenou, bílou a černou; kdybychom se rozhodli malovat po zdech vlajky států, byli bychom ve svých možnostech omezeni. Kromě na naši českou jsem si z hlavy vzpomněl ještě na vlajku polskou, dánskou, švýcarskou a kanadskou. V Kanadě mám bratrance, který je architektem, zůstal tedy na půli cesty mezi inženýrem a umělcem. Štětce, poučil mě inženýr, se vozí zabalené v pytlících od mléka. Pytlík se musí pevně utáhnout, aby štětec nevyschl. Také Japonsko a Laos mají vlajku červenobílou, uvědomil jsem si. V druhém případě bychom ovšem mohli uspět jen, pokud bychom svedli namalovat slony.

Bylo už půl dvanácté; očekávaje spíše zlé než dobré posadil jsem se vedle inženýra a vyjeli jsme. Můj nový šéf se mě zeptal, jestli se vyznám v mapách.

V mapách jsem se vyznal, dokonce jsem je sbíral; ty staré, ovšem. Podal mi zcela novou speciálku, opatřenou důrazným varováním, že je tajná. Oranžovými kolečky a čísly na ní byly vyznačeny všechny body trigonometrické i přidružené.

Map máme pět – dohromady téměř dvě stě bodů, každý z nich musíme prohlédnout, přeměřit, případně překopat kámen anebo zakopat nový, tyče natřít; tam, kde jsou zničené, což bývá ve většině případů, umístit nové a tak připravit terén pro kartografy, kteří přijdou po nás a budou kreslit nové podrobné mapy. Teď pojedeme k bodu dvacet tři za obcí Třibřichy, budeme ho muset hledat, už tamtudy projížděl, tyč chybí a kámen zmizel pod nánosem. Po tak dlouhé řeči se inženýr Kos odmlčel a věnoval se řízení.

Ačkoliv už začínalo září, slunce naplno žhnulo, a já sledoval střídavě na mapě a v krajině, jak se blížíme neviditelnému bodu číslo dvacet tři.

2. Večer

Když jsme se večer vrátili do své rezidence, opláchl jsem se a převlékl, pak jsem připojil svoji lampu ke kabelu, jenž k nám vedl vypůjčený proud. Měl bych ještě umýt aspoň jedno z oken, ale byl jsem tak unavený, že jsem se k tomu neodhodlal.

Za odpoledne jsme vykopali pět jam, do nichž jsme usadili betonové patky, natřeli jsme devět tyčí a mačetou prosekali nejméně dvacetimetrový průhled lesem. Pomáhal jsem také při měření, ale měření ve srovnání s kopáčskou prací mi připadalo jako odpočinek. Nebyl jsem na krumpáč zvyklý, už když jsem kopal třetí jámu, připadalo mi, že ho neuzvednu. Uzvedl jsem ho, navíc můj mladý šéf se v kopání se mnou pravidelně střídal, a jak den pokračoval, bral na sebe jakoby mimoděk stále větší díl kopáčské práce. Teď se uchýlil do své místnosti, zahlédl jsem ho ještě, jak sedá ke svému zmrzačenému stolku, vytahuje si kalkulačku a zřejmě se chystá spočítat, co jsme za odpoledne změřili.

Že hodlá ještě v noci pracovat, mě nepřekvapovalo, v dětství jsem tomu doma přivykl: inženýrství je řehole. Poslání, jemuž člověk musí obětovat vše. Anebo ještě spíše: jedině čas, v němž uskutečňuje toto poslání, je smysluplně prožitý.

Brzy jsem poznal, že zatímco fantastové, proroci či politici se přou o to, jak uspořádat svět, inženýři mlčky a neúnavně uskutečňují svoji představu světa a života. Změří vše, nač dosáhnou. Spočítají nosnost mostů a velemostů, síť vodních, vzdušných i pozemních cest a do té sítě zabalí svět. Postaví domy vyšší, než byly pyramidy, propočítají tunel pod Alpami, jiní jej vyměří a ještě jiní zařídí stavbu. Zbudují továrny i nemocnice a do nich nepřetržitě vymýšlejí nové stroje a přístroje. Propočítají rychlopalné zbraně, tomografy, tryskové stavy, plynové komory, organizaci výroby, vymyslí anilin, nitroglycerin, složení tisíce léků, bojových plynů, herbicidů i fungicidů, zkonstruují rakety, velkovýkrmny, obrovské generátory i atomové reaktory. Svět se začne dusit pod zplodinami té gigantické činnosti. Kdo pomůže? Inženýři! Vymyslí, jak zplodiny výhodně a lacino odstranit. Proti jedům vymyslí protijedy a proti protijedům protiprotijedy.

Inženýři mají svoji představu spočitatelného, změřitelného a přesně vyjádřitelného světa, a jejich představa je podmanivá. Vnutila se i těm, kteří už podstatou své činnosti by se měli proti ní spíše bránit. Malířům, básníkům, skladatelům, literárním kritikům či filozofům se nejen zalíbilo svítit elektřinou a jezdit autem, ale začali svoji tvorbu i bádání přizpůsobovat inženýrskému světu. Malovat geometrické obrazce, skládat konkrétní poezii i hudbu, převádět verše na diagramy a tajemství bytí do matematických vzorců.

Už v mládí, ačkoliv mě ve škole učili něčemu jinému, jsem pochopil, že epochu, v níž žiju, vystihuje nejlépe označení: inženýrský věk.

Odpojil jsem na chvíli lampu a dal si do hrníčku s vodou ponorný vařič. Pak jsem si prostřel na židli bez opěradla utěrku, vybalil jsem z tašky kus bábovky, kterou mi upekla žena, a abych úplně neztratil povědomí o světě, zapnul jsem si jeden z přenosných výdobytků inženýrského věku a chvíli lovil zpravodajství z různých končin světa.

Otevřeným oknem proudil noční vzduch, který příjemně chladil. Opatrně, abych se neušpinil, jsem přistoupil k římse a vyhlédl na náměstí. Bylo pusté, začínal právě hlavní večerní pořad v jiném z převratných výdobytků. Před hostincem proti kostelu se potáceli dva opilci. Občas se s hřmotem přehnalo auto. Nikde v dohledu nebyla ani jediná ženská bytost. Přede mnou se rozprostíral večer, během něhož mě zřejmě nečekala žádná radost, ale také ani nejmenší povinnost. Nemusel jsem psát ani studovat – mohl jsem se těšit svobodě, jaké se těší dělník po práci, umytý a převlečený do čistého, navíc schovaný ve městě, kde ho nikdo nezná, neočekává a také nepronásleduje, nikdo neomezuje jeho kroky.

Vypil jsem čaj, jehož vůně aspoň trochu překryla pach, který dosud tkvěl v místnosti, snědl bábovku, vypnul rádio a opustil nevlídnou ložnici.

Na dvoře jsem zahlédl světlo, a když jsem prošel otevřenými dveřmi, uviděl jsem, že tu na židli vynesené zřejmě z kuchyně, sedí obtloustlá šedesátnice, krátké, tučné nohy natažené před sebe, mastné, nepořádně odbarvené vlasy načepýřené do nedbalého chomáče, a čte si Mladý svět, vedle sebe na hromádce cihel klec s kanárem.

Pozdravil jsem a chtěl jít dál, ale paní na mě zavolala: „Vy jste ten novej od geometrů?“

Přisvědčil jsem.

Povstala a napřáhla mi vstříc buclatou ruku: „Tak vás vítám v mojím domě, pane inženýr.“

Poděkoval jsem.

„Tady bydlelo i pět partají, pane inženýr,“ řekla. „Třeba pan Wolf, kapitán od armády anebo doktor Tereba, jestli jste o něm slyšel? To byl velký prorok. Vyznal se ve hvězdách, každému vypočetl jeho osud, ale pověděl ho jenom v náznaku, zlé a ještě horší si nechával pro sebe. Ale teď jsem tu zůstala už jenom já a Julek,“ ukázala na klec. „Prý na tomhle místě chtějí stavět nádraží?“ vrhla na mě svoji starost.

„To snad ne,“ podivil jsem se, „vždyť tu není trať.“

„Na tom jim nezáleží!“

Její námitka měla svoji logiku, a tak jsem pokrčil rameny, že nic o nádraží nevím.

„Tenhle dům postavil můj pradědeček, pane inženýr! A měl by to být památeční objekt, tady se tiskly kalendáře, almanachy a básně.“

„Byl tiskař – váš pradědeček?“

„Krajský a biskupský impresor. On se narodil roku osmnáct set, ale tady začínal, pak dům odkázal dědečkovi. Víte, kolika let se dožil? Rovných sta. Tehdy v Chrudimi žila nějaká Kroupová – Turkyně. Tu ještě za Marie Terezie jako děťátko přinesl až z Bělehradu voják. Dal ji pokřtít a sám ji vychoval. Bydlela pak v ulici co pradědeček, a vidíte, dožila se sto šesti, takové už jsou cesty Páně. A pradědeček na jejím pohřbu slíbil, že dá-li Bůh, taky se sta dožije, aby vkročil do nového století. Kdyby byl jen tušil, radši by si nepřál. Dědeček se dožil šestadevadesáti, ale tatínka zabili v koncentráku, nebylo mu čtyřicet. Taková už je vůle Páně. Aspoň nemusí koukat na tu zkázu,“ mávla ke zdi za sebou, odkud se na nás šklebily obnažené cihly a vytlučená okna prázdného bytu. „Měl tu mít pamětní desku, ale oni to nedovolili, že byl živnostník a sokol.“

„Taky tiskl?“

„Ne, on knihy prodával – a hlavně papírnické zboží. Měl jste vidět náš štít. Antonín Pokorný, a pod tím zlatými písmeny: Obchod knihami, kamenotisky a papírnickým zbožím. Každý věděl, s kým má tu čest. Kdo vešel, toho tatínek přivítal, a děti dostaly obrázek anebo obtisk. Co si kdo přál, mohl koupit – i kdyby to byl papír s hadím zrnem. A když to zázrakem nebylo na skladě, tatínek to ještě ten den jel shánět, třeba až do Prahy! A dneska? Zkuste v krámě říct, že chcete obyčejný papír na klozet. Ta holka se vám vysměje! Viděl jste ji?“ ztišila hlas, „tu kurvičku, co jí svěřili papírnický zboží? Schválně si zajděte něco koupit. Co vás čeká hned ve dveřích? Cedulka: Přejímka zboží. Šla jsem na poštu. Inventura. Jsem u doktora. A víte, kde přitom je? Tady ve skladu,“ ukázala tlustým prstem za svá záda do míst, kde jsem uviděl jen zamřížované okno s neprůhledným sklem.

„Sem si tahá vojáky a chlapy z cementárky, to jí vynese víc než stát za pultem. Tak nevíte nic o tom nádraží?“ vrátila se ke své hlavní starosti. „Třeba to bude autobusový! Náš pan kaplan si stěžoval, že nemůže sloužit mši, když mu řvou motory hned před portálem.“

To by sice byl spíš důvod, aby autobusy nechali, kde jsou, ale nepřel jsem se, raději jsem využil přestávky v její sdílnosti a opustil dvorek.

Mého tatínka, to jsem věděl, i když to nikdy nahlas nevyslovil, zklamalo, že jsem nepokračoval v díle předků. Jeho otce jsem nikdy nepoznal, zemřel dvanáct let předtím, než jsem se narodil. Nedávno jsem náhodou našel článek, který napsal, když se dozvěděl, že jeho americký kolega objevil, jak lacině vyrobit acetylén. Vzkřísily se staré sny chemiků vybudovat z minerálních látek organické sloučeniny. Získat nejen petrolej či alkohol, ale i připravit na cestě ryze chemické látky k výživě člověka potřebné. Doposud marné sny, pravda! Není však proč o uskutečnitelnosti jejich pochybovat, připomeneme-li si ohromné úspěchy chemie v dnešní době! Končil článek vidinou, která mu připadala radostně nadějeplná.

Na náměstí mžikalo několik zářivkových světel, hlouček lidí čekal u kostela na pozdní autobus. Krámy byly zavřené a temné, jen v hostinci, který se jmenoval U Černého kosa, což mě zaujalo jak nezvyklostí názvu, tak vzhledem ke jménu mého šéfa, se dosud svítilo. Otevřeným oknem zněl ropot mnoha hlasů.

Došel jsem až k zámku, jehož brána teď byla zavřena. Z celé řady oken svítilo jen jedno jediné. Před branou však parkovala sanitka.

Kafka žil ještě na sklonku jiné éry. Zámek se dobře hodil jako symbol tajemství a nedostupnosti. Zámek se v myslích lidí spojoval s představou aspoň jisté vznešenosti. Dnes jsou brány zámků otevřeny dokořán. Několik budov proměnili v atrakce pro turisty, ale většinu spíše ve skladiště věcí anebo lidí. Ušlechtilý nábytek a drahocenný porcelán částečně rozkradli, částečně zničili, vzácné knihy snesli na skládky starého papíru, princezny, pokud včas neuprchly, povolali za pult, k výrobním pásům anebo do kanceláří. Namísto zámků máme v naší éře sekretariáty. I ony by mohly sloužit jako symboly nedostupnosti, představu vznešenosti však nevyvolají, stejně jako je nikdo nespojí s představou urozenosti, udatnosti, moudrosti nebo tradice. Spíše připomenou dusivé mračno, které nad námi všemi visí. Mračno, v němž se smísila jedovatost zplodin, jež po sobě zanechávají výroba nepotřebných věcí i myšlenek.

Hrdina, který by usiloval pootevřít nedostupnou bránu sekretariátu, si jen stěží získá něčí přízeň.

Doma jsem se svlékl, šaty přehodil přes opěradlo židle (zítra si budu muset do zdi zatlouct aspoň skoby). Bylo sice teprve půl desáté, ale usnul jsem ihned.

Vzbudily mě rachot a dunění, okna se třásla jako při náletu. Otevřel jsem oči a hleděl do nepochopitelně cizí prostory, v níž chyběli lidé i věci.

Kam všichni zmizeli?

Transportem do Polska! Jen já tu zůstal zapomenut a čekal jsem, kdy vstoupí muž s ortelem i pro mne.

Hřmot neustával – a já se úplně probudil. Otevřeným oknem jsem zahlédl jeden z mizejících kamiónů. Z věže se ozvaly dva údery. Mohly to být dvě hodiny ráno, ale když jsem pohlédl na hodinky, zjistil jsem, že je teprve půl dvanácté.

Transporty už dávno odešly, uvědomil jsem si aspoň s jistou úlevou, také nebylo pravděpodobné, že by kdokoli vstoupil do místnosti s úmyslem oznámit mi, že překážím na světě a musím tedy být z něho neodkladně odstraněn. Ti, jimž jsem v současnosti nějak vadil, jistě přivítali, že jsem tam, kde právě jsem.

Zvenku zarachotil další kamión. Vstal jsem a zavřel okno, jedna z přestárlých tabulek přitom s chraplavým škytnutím praskla. Odbila půlnoc.

Hleděl jsem do prázdna před sebou. Místnost teď, když jsem zavřel okno, mohla nerušeně plnit prostoru svým smrdutým dechem. Tělo jsem měl jako rozlámané a uvědomil jsem si slabou bolest u srdce, kterou cítívám, když jsem příliš unaven. Byl bych rád zase usnul, abych si aspoň trochu odpočinul, místo toho jsem vnímal zvuky z ulice a tiché praštění v útrobách starého domu.

Každý máme svůj zámek, jehož branou toužíme projít. Většinou, když ji nalezneme uzavřenou, pustíme se jiným směrem, vstupujeme do dveří, jež někdo za nás otevřel anebo do nichž vlastně ani nepotřebujeme vstoupit.

3. Kámen

Jámu pro kámen jsme kopali na pasece vedle lesní cesty. Od prvního úderu krumpáče zem vzdorovala, ztvrdlá hlína byla plná větších i menších oblázků a úlomků skály. Blížilo se poledne a povětří se zachvívalo ve slunečním žáru. Po hodinovém úsilí se nám podařilo vytvořit mělkou prohlubeň. Inženýr utěšoval sebe i mě, že jakmile pronikneme vrchní vrstvou zeminy protkané navíc kořeny stromů, půjde nám to snáze. Místo toho jsme narazili na skálu.

Můj mladý šéf mě pochopitelně předčil silou, obratností i zkušeností. Vzal mi tedy rýč; pohyby, které napodobovaly údery pneumatické sbíječky, se pokusil po kouscích dobývat skálu. Ale obyčejný, zcela otupený rýč sbíječku nahradit nemohl.

Musí být náš kámen právě tady? zajímal jsem se. Kousek stranou třeba bude půda měkčí…

„Tohle je pro něj nejlepší místo!“

Mé znalosti o práci, kterou jsem vykonával, byly tak nepatrné, že jsem nedokázal posoudit, zda místo, které vybral, je opravdu nejvhodnější z možných, anebo jestli jen inženýr vyjevuje něco ze své vytrvalé tvrdohlavosti či tvrdohlavé vytrvalosti, z vlastností, které mi stačil již víckrát v minulých dnech předvést.

Kámen dosud odpočíval na ložné ploše našeho vozu. Zřejmě v předtuše skály, kterou nám bude zmáhat, inženýr vybral ten nejmenší ze všech, co jsme měli v zásobě. I ten však na výšku měřil jen o málo méně než tři čtvrti metru. A pod něj, jak jsem věděl, přijde ještě uložit kamenná deska. Mezi deskou a kamenem musí zůstat aspoň dvaceticentimetrová vrstva zeminy. Deska, i když zůstane skryta metr pod povrchem země, je důležitou součástí trigonometrického bodu. Zatímco kámen bývá často poškozen, deska pod zemí obvykle přetrvá nepohnuta. Protože středy křížků kamene a desky jsou ve svislici, lze postavení kamene znovu podle desky upravit. Kdysi se ještě nad kamenem vztyčovala dřevěná stavba. Pamatuju tak vysoké věže, že i při pohledu zezdola na jejich vrchol se mě zmocňovala závrať. Dnes se už podobné věže nestavějí, chybějí tesaři, kteří by je sroubili. Vedle kamene, ve vzdálenosti, kterou mám označenou ryskou na násadě rýče, se zasadí do země betonová patka a do ní tyč. U bodu trigonometrického červenobílá, u přidruženého černobílá. Na místech, kde hrozí, že budou poškozeny, zasadíme tyče dvě. Poškození hrozí téměř všude, i když se trestá. Nejvíce trpí tyče a kameny v polích, tam se pohybují obzvláště těžké a nemotorné výtvory inženýrského věku. V lese často naši předchůdci ani tyče nepostavili, jen na nejbližších stromech namalovali po šipce, jednu zleva, druhou zprava. A protože kámen během let zavalila hlína či zarostly drny anebo křoví, musíme jej hledat, bodat zemi kovovým píchadlem, dokud kámen nenatrefíme. Když obnažíme jeho vrchol, inženýr vytáhne vodováhu, zatímco já už předem v obavách odhaduju, zda kamenem nebylo hnuto.

Jakmile se bublina vychýlí ze svého kruhového středu třeba jen o milimetr, kámen se musí vykopat, srovnat podle desky a opět zakopat.

Jednou, když kámen byl vychýlen opravdu jen pranepatrně, mě napadlo, že by jej stačilo pouze povykopat a pak upravit do vodorovné polohy, ale z inženýrova výrazu jsem pochopil, že můj nápad je zločinný.

Přejal jsem od inženýra rýč a pokoušel jsem se napodobit jeho způsob dobývání skály. Poskakoval jsem v nehluboké jámě, jako by mě postihl amok, ale neudrolil jsem víc než několik kamínků; zato jsem zaznamenával kapky vlastního potu, které dopadaly na zem a rychle se vpíjely do suché drti.

Vylezl jsem z jámy a odešel k autu, kde jsem schovával v láhvi zbyteček zteplalé vody. Napil jsem se, pak jsem zpod lavičky našeho vozu vytáhl majzlík a palici.

Kdybychom aspoň měli slušné nářadí.

Majzlíkem jsem se pokoušel před dvěma dny vysekat do kostelní zdi otvor pro svorník. Hodinu jsem bušil do svého nástroje, který byl ostrý asi jako klika ode dveří. Když jsem pochopil, že není v mých silách, abych vysekal otvor, do něhož by se svorník vtěsnal, vzpomněl jsem si, že mám s sebou kapesní nůž. Zkusil jsem pracovat pilníčkem na nehty. Podobný pravděpodobně používali zločinci připravující útěk ze svých cel v době, kdy se ještě dalo, a mělo vůbec smysl, z vězení utíkat. Pilníček jsem sice zničil, ale otvor jsem vyškrabal.

Teď jsem zaklekl do jámy, skála se zdála být méně celistvá nežli kvádry, z nichž postavili chrám; podařilo se mi z ní odštípnout několik kamenných pláství.

Slunce stále pálilo, doba, kdy poklesne za koruny stromů, byla v nedohlednu.

Když jsme projížděli jednou z vesnic, všiml jsem si bagru, který tu hloubil základy pro nějaké potrubí.

Velké stroje mi vždycky připadaly jako obzvláště povážlivé, ne-li zavrženíhodné, zplodiny inženýrského věku, s nimi jsem se rozhodně nechtěl zaplétat; teď jsem si však přál, aby se nestvůrná zplodina dostavila sem a jediným pohybem své obrovité tlamy vykousla v zemi otvor, do něhož bychom pak my zasadili náš prokletý a podle mého neodborného úsudku i úplně zbytečný kámen.

Inženýr mě vystřídal. Skála zněla jako kamenný zvon.

Sedl jsem si na čerstvě vylámanou hromadu; kousek odtud sice začínal stín, ale nechtěl jsem se vzdalovat, také mi k tomu chyběla energie.

Zvon nepřetržitě zněl a svolával trestance.

Snažil jsem se postavit do některé ze zadních řad, ale ostatní mě vystrčili do řady první. Zprava, odkud stále vyzváněli, se blížila skupina dohlížitelů a poháněčů v nažloutlých uniformách s rudými nárameníky. Ten se mi nelíbí, prohlásil o mně důstojník, který kráčel v čele. Čtrnáct dní zvláštního režimu! Hned se mě chopili a odváděli zpět k dřevěným barákům. Nedivil jsem se, dokonce jsem ani necítil strach. Přece jsem věděl, že se všemi, kteří mi jsou nějak blízcí, se nakonec sejdu na baráku se zvláštním režimem. Vedou mě tedy jen vstříc mému osudu, mému příběhu. Najednou jsem si uvědomil, že po letech únavné strnulosti se můj vlastní příběh dal opět do pohybu. Dokonce jsem se těšil na nová setkání.

Inženýr vyskočil z jámy, svlékl si narezlý svetr, který téměř nikdy neodkládal, a skládacím metrem změřil dosavadní výsledek naší práce a oznámil mi s uspokojením, že už jsme ve dvou třetinách. Podal mi palici a majzlík, teď jsem zase já rozhoupával zvon. A když jsem odloupl obzvláště veliký kus skály a vyhodil jej ven z jámy, zjistil jsem, že pod ním je už jen vrstva zeminy a drobných kamínků.

Za půl hodiny jsme ukládali na dno výkopu kamennou desku. Když ji byl vyrovnal do polohy, v níž bublinka vodováhy znehybněla ve středu, postavil inženýr nad jámou stativ a spustil olovnici. Jako akrobat se pak položil nad hlubinu, a já mu pomáhal posunovat olovnici tak, aby směřovala na střed kříže. Ještě jsme změřili hloubku, v níž se deska nacházela, a opatrně, abychom nezavadili o stativ, jsme desku zaházeli, hlínu udusali, znovu změřili výšku a teprve pak mohli uložit kámen.

Ten kus skály, který byl opracován jen na svém horním konci a na dolním konci přecházel v jakousi nedůstojně směšnou nožku, jsme snesli s vozu a opatrně jej spustili do výkopu. Inženýr se pak posadil na okraj jámy, kámen si přidržoval koleny a vyzbrojen pouze vodováhou, olovnicí a trpělivostí začal svůj souboj s kamenem, který já sotva uzvedl.

Seděl jsem teď opodál a sledoval titěrnou hodinářskou práci s půlmetrákovým balvanem žuly. Užuž se zdálo, že olovnice směřuje do středu, inženýr tedy přiložil vodováhu, samozřejmě, kámen odmítal na své směšné a znetvořené nožce stát rovně. Inženýr se jej pokusil jemným, sotva postřehnutelným pohybem posunout a vyrovnat, nicméně olovnice už ke středu neukazovala. Kámen, jak bylo vlastní jeho těžkopádné a zlomyslné povaze, poskočil vždy aspoň o milimetr víc, nežli se na něm požadovalo, a celé titěrné úsilí bylo třeba opakovat.

Pozoroval jsem trpělivou, neúnavnou snahu svého mladého šéfa vybalancovat vzdorující hmotu a najednou mi připadla ta činnost blízká. Kolikrát, když píšu, usilovně hledám správné slovo a jeho nejvhodnější polohu; nacházím a opět zavrhuji, co se zdá na první pohled stát zcela vzpřímeně a rovně, ale ve skutečnosti se odchyluje od středu, který hledám. Na rozdíl od této práce si nemůžu být nikdy jist, že jsem beze zbytku uspěl, nemám ani vodováhu, ani olovnici, jimiž bych svůj nález ověřil.

Konečně inženýr téměř šeptem, jako by se bál, že i dechem může kámen znovu vyvést z rovnováhy, oznámil: Už! To znamenalo, že kámen je teď vyrovnán podle všech os. Nabral jsem tedy hlínu, opatrně ovšem, abych neposunul stativ, anebo dokonce kámen, který inženýr dosud svíral mezi koleny, ji hodil do jámy a pocítil přitom úlevu, anebo dokonce zadostiučinění, jako bych byl právě usadil slovo tak pevně a tak přesně, že jím nikdo nepohne, a věta zazní právě tak, jak jsem zamýšlel.

4. Dopis

Pane řediteli K.,

tím, že jste zpochybnil charakter mé dosavadní činnosti, kterou jsem já a snad i někteří jiní lidé považovali za uměleckou, nepochybně jste se zasloužil o to, že jsem se aspoň na čas stal zeměměřičským pomocníkem. Považuji za správné vás o své nové činnosti zpravit, mimo jiné i proto, aby vás nevědomost nepřipravila o příležitost moji současnou činnost opět zpochybnit.

Na důkaz své činnosti jako zeměměřičského pomocníka uvádím: Během měsíce září jsem očistil a natřel sedmdesát devět tyčí, vykopal přibližně osm krychlových metrů zeminy, zasadil do země třicet betonových patek a pět kamenů. Do různých zdí, mezi nimiž převládaly zdi kostelní a hřbitovní, jsem vysekal otvory pro pět svorníků. Napomáhal jsem i při větším počtu měření a přidružených prací. Jsem si vědom, že teprve schválením úřadu, tedy těch, kteří byli povoláni na jejich čelo (používám úmyslně rusismu ve Vašich kruzích oblíbeného), se stávají skutečnosti skutečnostmi a činnosti činnostmi a nepropadám přeludným vidinám o tom, co jsem na zeměměřičském poli vykonal. Je naopak možné, že žiju v naprostém omylu o sobě. Opravdu jsem zvědav na Vaše vývody.

S pozdravem
zeměměřičský pomocník K.

V Městci 2. října

5. Doma

V pátek jsme se vracívali už o polednách. Z auta jsme vynosili všechny nástroje, já pak vyskočil na korbu, vymetl smetáčkem všechny pozůstatky naší celotýdenní činnosti, takže auto teď vypadalo docela spořádaně, a utíkal jsem se převléknout, abych ještě stihl odpolední vlak.

Na úhledném nádražíčku plném květů jsem obvykle čekával sám; vlak tu jezdil spíše jen jako vzpomínka na staré časy, které i já sotva pamatuju, na časy trhů, poutí a vesnických samot, odkud se ženské občas vydaly do města nakupovat. Když přijel jediný červený motoráček, v němž kromě průvodčího cestovali už nejvýše tři či čtyři neznámí chlapíci, většinou Vietnamci, nastoupil jsem, a jakmile jsem si otřel prach z místa, jež jsem si vyhlédl, mohl jsem se usadit a pozorovat, jak na krajinu, kterou jsem teď už znal, usedá podzim, jak mizí poslední lány řepy, jak rákosiny v mokřinách okrovatí a šednou, jak žloutnou modříny a rudnou svídy a škumpy.

Mám sice domov, ale jako městský člověk postrádám rodnou krajinu, do níž bych se vracel buď ve vzpomínkách anebo ve skutečnosti. Dokonce díky vnějším okolnostem jsem nenalezl ani budovu, s níž bych se cítil nějak svázán. Přitom jsem se vždycky rád toulával krajinou. Se ženou, jak jsme ušetřili chvíli volna, opouštěli jsme město. Já, protože jsem spíše uzavřený, jsem do sebe mlčky přijímal to množství tvarů, zvuků i barev, pachy a útržky náhodných hovorů či scén, zatímco žena hledala příměry pro to, co jsme viděli, všechno se jí měnilo ve shluk obrazů, v nichž se mísila skutečnost se snem, a tím opouštěla vymezené cesty, po kterých jsme se jako všichni chodci musili ubírat.

Ale svoji krajinu mimo město jsme neměli a nikdy nenašli.

Lokálka mě dovezla až na stanici, kde jsem mohl přestoupit na vlak do Prahy. Tady už jsem nebyl sám, nástupiště zaplňovali ti, co se rovněž vraceli z práce, chlapi ověšení brašnami, často jen v montérkách či v ušpiněných kombinézách, a mladé dělnice z továrny na gramofony, jedna se podobala druhé jako výrobky, které vycházely z jejich rukou.

Ve vlaku, jehož okna byla tak špinavá, že krajina za nimi se zdála mizet v mlze, jsem si našel volné a pokud možno nerozbité sedadlo a okamžitě mě únava sklátila do spánku.

Doma mě očekává žena, těší se, že už jsme zase spolu, a předem se zlobí, že chci v pondělí zase odjet. Proč už toho nenechám? Jaký má smysl, abych ztrácel čas tím, že natírám nějaké mizerné tyče, překopávám kameny a ničím si srdce, páteř anebo co mě to vlastně bolí?

Říkám, že vydržím, dokud venku neskončíme svoji práci. Neříkám, že mě těší opouštět cesty, které bych jako obyčejný chodec nesměl opustit, těší mě dotýkat se zblízka krajiny. Žena se zlobí, že jsem paličatý. Doma je tolik práce, syn si přestavuje pokoj, když už toužím pracovat rukama, proč mu trochu nepomůžu? Převléknu se tedy opět do modráků a jdu otloukat cihly.

Jedna z řeckých bájí vypráví o obru Antaiovi, synovi Poseidona a Gáie – bohyně země. Antaios vyzýval kdekoho k souboji, neboť věděl, že je nepřemožitelný. Jakmile totiž klesl k zemi, jeho matka mu obnovila síly. Zvítězil nad ním až Héraklés, který ho zvedl do výše a uškrtil. Řekové ovšem stranili Héraklovi, byl snad jejich nejoblíbenějším hrdinou. Nicméně podvědomá moudrost tohoto mýtu nás varuje, abychom se nedali od současných Héraklů nadlouho vzdálit od země.

Když jsou cihly očištěny, vezmu si hromádku dopisů, které mi během týdne přišly, a čtu si v nich. Má překladatelka mi oznamuje ze své švédské domoviny:

Měli jsme překrásné horké léto a po několika mizerných létech se můžeme radovat z obrovské úrody ovoce, zeleniny a hub. Ale jak nás to má těšit, když radioaktivita stále vězí v zasažených částech švédské půdy, a to právě v těch nejúrodnějších. Lidé však nedbají výstrah, hrozím se následků jejich lhostejnosti. Máme dobrou kontrolu vzduchu, vody a země, právě proto víme, že katastrofa je faktem. Tisíce tuleňů pošlo důsledkem virusu, který se dosud nepodařilo identifikovat. I vodní ptactvo je zasaženo, neví se, zda to způsobil stejný virus jako u tuleňů. Také ryb stále ubývá. Ještě nikdy se nestalo, že by rybárny byly zavřené pro nedostatek ryb, ale právě tento důvod jsme mohli letos číst na tabulkách před zavřenými obchody. Lovci divoké zvěře na severu utrpěli šok. Zjistilo se, že srnci obsahují víc než 45 000 bec­querelů, a to už přece uplynulo tolik času od Černobylu. Každý den nová výstraha anebo nová fakta o katastrofě. Zjistilo se například, že do krémové zmrzliny, aby vydržela skladování, přidávají 30 druhů chemikálií přímo škodlivých zdraví, zvláště dětskému. Červená paprika importovaná ze Španělska je preparovaná jedy, kůra tvrdá jako u pomerančů. Okamžitě jsem ji přestala kupovat a vidím, že její cena velmi klesá. Další poplach: tampóny pro ženy obsahují tak vysoké procento dioxinu, že jsou karcinogenní. Největší nebezpečí nám však hrozí z freonu, zprávy o narušené ozónové zóně zejména kolem pólů jsou přímo děsivé. Nic se také nedělá pro snížení automobilismu. AIDS se šíří jako lavina, počet přenašečů viru se odhaduje na desetitisíce. Toto jaro jsme zde měli výtečnou výstavu o ničení přírody a památek, které jsou skoro všechny nenapravitelně zasaženy. Až pojedu do Prahy, přivezu ti katalog…

Večer jsme si oblékli sváteční šaty a šli se ženou na recepci, kterou pořádají na počest amerického spisovatele zástupci jeho země. Jsem zván ještě jako spisovatel, nikoliv jako zeměměřičský pomocník. Mé nové povolání je příliš čerstvé a krátkodobé, než aby bylo něčím víc než osvěžujícím tématem ke konverzaci. Jak bych na tom byl, kdyby mě jako tolik jiných do náhradního povolání zahnali už téměř před dvaceti, anebo dokonce před čtyřiceti lety? Kdo si ještě vzpomene, že ti dřinou a jednotvárností umoření topiči, umývači výkladů, barabové či skladníci měli kdysi jiná povolání, studovali Kanta, svatého Augustina, anebo Paretovu teorii elit, přednášeli studentům anebo promlouvali z rozhlasu k lidem?

Sedíme u prostřené tabule, obsluhují nás číšníci v bílých rukavičkách. Můj vážený kolega, dotázán, zmiňuje obsah své poslední novely: Syn ze slušné rodiny se dostane mezi narkomany, zmizí z domova a žije na ulici, v garážích anebo v doupatech. Matka se ho pokouší vypátrat. Chce si získat důvěru prostředí, v němž se syn pohybuje, a připustí, aby jí také píchli heroin, a brzy sdílí osud svého syna.

Ženu mého kolegy pověřili, aby pomáhala při rozdělování pomoci hladovějícím dětem v Etiopii. Vypráví drásající podrobnosti o pochodu ubožáků, kteří padali vyčerpáním, aniž dorazili do míst, kde na ně čekala mléčná spása. Svět je plný tragických lidských příběhů. O čem píšu já?

Jsem na rozpacích, zabývám se právě něčím jiným než psaním. Ale rád bych napsal něco o Zemi Matce. Vidím, že má odpověď není příliš vyčerpávající, dokonce ani srozumitelná, mé téma se nezdá atraktivní. Hodí se spíše psát o teroristech, koprofilech a nekrofilech, o úchylných vrazích anebo ještě spíše o vražedkyních, o psancích anebo aspoň o utrpení vězňů v lágrech. Diváky unavené televizním krveproléváním, ať skutečným anebo jen předstíraným, už těžko něco jiného vzruší. Naštěstí se mě nikdo víc nevyptává. Chtějí vědět, co si myslím o ideji střední Evropy a zda očekávám, že by odtud mohla vzejít duchovní a mravní obroda. Nevím však o místě, kde by se lidé byli ochotni vzdát výhod inženýrského věku, k jaké obrodě tedy může dojít?

Moji neutěšenou odpověď někdo spěšně opraví, věří v očistnou sílu obrozujícího se křesťanství. Uvádí příklady, které nejspíš všichni považují za přesvědčivé, zatímco já, sám jsem tím překvapen, se vracím do rozlehlého lánu řepného pole, sunu se vpřed i se svou basičkou plnou barev a štětců, najednou ustrnu: v houštině obrovitých listů se vynoří dvě štíhlá srstnatá těla, zmizí, vynoří se a opět zmizí, jako by ta dvě zjevení plovala v řepném moři rovnou ke mně. Už slyším sípavý, chtivý dech. Poslušen reflexu, domněle už dávno zapomenutého, se sehnu k zemi, urvu z ní hroudu a mrštím jí po potvorách.

A co si myslím o postavení svém a o postavení svých přátel?

Nerad si stěžuju: pro umělce je nebezpečná úplná přízeň stejně jako úplná nepřízeň. V prvém případě obvykle hyne duch, v druhém sám umělec.

A co bych řekl o tom, kde, v jakém stavu, se právě nacházíme?

Nacházíme se ve vzduchu. Zdviženi vysoko nad hlavou neviditelného heroa, jehož zahrnujeme přízní. Opájíme se výškou, namlouváme si, že se blížíme hvězdám, že vstupujeme na nebesa, takže se ani nepokoušíme vytrhnout se a dotykem se Zemí Matkou obnovit svoji sílu. Ostatně Matka Země je naším přičiněním radioaktivní.

Psi se plavnými skoky zase vzdalují a já se ještě jednou sehnu k zemi, seberu hromádku hlíny, promnu ji mezi prsty a cítím úlevu.

6. Papírnice

Když jsem se jako každé pondělí dopoledne vrátil do Městce, našel jsem dveře naší rezidence zamčeny a ve škvíře mezi veřejemi lísteček od svého šéfa: zapomněl doma papíry od auta a vrací se tedy pro ně. Omlouvá se mi, přijede ještě během odpoledne. Klíče mi nechal v papírnictví.

Bylo právě jedenáct hodin, papírnictví už zavřeli. Pamětliv toho, co mi hned prvního večera sdělovala bývalá majitelka domu, vrátil jsem se do temného průjezdu a zaklepal na dveře skladu. Když se nikdo neozýval, vzal jsem za kliku. Dveře se otevřely a vstříc mi vyletěl pach papíru, plísně a zatuchlosti. Rozhlédl jsem se, ale uviděl jen spoustu regálů, klenutým otvorem, kde snad kdysi bývaly dveře do sousední místnosti, sem padalo trochu umělého světla. Čekal jsem chvíli, ale když se nikdo neobjevoval, vstoupil jsem.

Jakmile jsem prošel otvorem po dveřích, uviděl jsem na odpočívadle, sestaveném z prázdných beden a dvou či tří koberečků, známé dlouhovlasé a obrýlené stvoření v bílém svetru a džínsové sukni. Na elektrickém vařiči hned vedle odpočívadla vřela v konvici voda. Pozdravil jsem.

Trhla sebou a vyskočila ze sedátka. „To jste vy?“ zjistila s úlevou. Sáhla do kapsy a chvíli v ní šátrala, než klíče vytáhla. „Ale jestli se chcete se mnou napít kafe?“

Posadil jsem se na jedinou židli, která tu byla.

„On se strašně vztekal, že musí nazpátek,“ sdělila mi o mém šéfovi. Hlas měla hluboký a trochu zastřený. Z regálu, který výjimečně neosazovalo zboží papírnické, ale spíše kuchyňské, vzala hrníček. „Máte tu asi pěkně blbý bydlení,“ a nasypala do hrníčku trochu kávy. „Ale jinak by mě bavilo takhle jezdit. Já tu musím trčet od rána do večera zavřená.“

Vybalil jsem z tašky obvyklou bábovku a postavil ji na stolek.

„To ani nebudu muset na oběd,“ zaradovala se. „Tady to ještě jde,“ připustila, „ale dokud jsem dělala v Tesle… Pájela jsem celej den jak pitomá. Když jsem přišla domů, viděla jsem všecko dvakrát.“ Vytáhla cigarety a zapalovač. Kouřit jsem odmítl, ale zapálil jsem jí.

Nedokázal jsem z nevýrazné tváře uhádnout její věk. Pokud v jejích rysech bylo něco osobitějšího, smazala to líčidly a rtěnkou. Jen vlasy mohla mít pěkné, kdyby je nedala obarvit a zničit místnímu kadeřníkovi.

„Ale i tady to je někdy pěkná otrava!“ poznamenala.

„Co by vás těšilo?“

„O jé,“ ušklíbla se nad prostoduchostí mé otázky. „Třeba cestovat, ne? To těší každýho.“

„Kam byste jela?“

„To je fuk, jen kdybych vypadla odsud. Ale nikam na jih, tam prej moc otravujou mužský. To na severu, tam snad jsou ještě krásný lesy a jezera a spousta vzácných ptáků. Ukazovali to tuhle v televizi. Nedíval jste se?“

„A cestujete někdy?“

„To teda jo! A nevíte náhodou, kde bych sehnala příslib?“ Znovu se ušklíbla. „I kdybych ho dostala, copak ženská sama může? A kdo by mi pohlídal malou? Babka je ochotná tak akorát přes den. Večer si chce užít po svým.“

„A vy jste tady z Městce?“

Zavrtěla hlavou. „Můžu si teda vzít?“ Natáhla se po bábovce. Z protějšího regálu na nás civěli kominíčci pro štěstí, prasátka pro totéž a celuloidové panenky nevím pro co.

„Naši jsou v Pardubicích, teda máma a brácha,“ upřesnila. „Máma je teď v nemocnici. Už druhej měsíc!“

„Něco vážnějšího?“

„Vždyť dělala na anilínu!“ řekla, jako by se tím už rozuměla diagnóza. „Já zdrhla z domu hned, jak mi bylo patnáct! Vdala jsem se do Ústí a teď jsem teda u babky na chalupě. Dvě stanice vlakem. Jenže jí hned za plotem postavili cementárku. To je teda rozkoš. Když zapomenete na stole kafe, do večera vám zbělá i bez smetany.“ Schovala hrníčky a šla do nich napustit vodu.

Měla spíš chlapeckou postavu, nohy porostlé tmavými chloupky, nepřipadala mi jako typ ženy, po níž muži touží a ještě méně se mi zdálo, že by ona toužila po mužích.

„Asi už toho tady brzy nechám,“ oznámila mi, když se vrátila.

„A co budete dělat?“

Ušklíbla se. „Když už prodávat, tak abych z toho taky něco měla.“

„Chtěla byste radši do řeznictví?“

„Vy asi opravdu nejste odsud,“ užasla nad mou otázkou. „Copak na to mám? Otec posílá na holku čtyři stovky, všechno zůstalo na mně, víte, jak dlouho jsem šetřila jen na tuhle blbou sukni?“ Vzala si ještě plátek bábovky a pochválila ji. „V cementárce by mě brali do kuchyně, ale já už nechci nikam, kde jsou píchačky. Taky mě už nedostanou, kde bych byla dohromady s chlapama. A nemám moc stát, kvůli kyčlím, někdy mě tak bolejí, že v noci brečím. Třeba se něco najde,“ řekla s náhlou nadějí, „anebo se něco stane.“

„Co by se mělo stát?“ nepochopil jsem.

„To nevím. Třeba přiletějí nějaký Ufouni, anebo tak. Jako byl ten E. T. Viděl jste?“

„Viděl.“ Film o mimozemšťanovi se mi příliš nelíbil, ale doma jsem měl docela věrnou nápodobu té dojemné příšerky. Kdosi ji přivezl zvenku mým dětem a neuvědomil si, že už nejsou v dětském věku.

„Já to viděla devětkrát. Jak to začali dávat v Praze, vzala jsem si volno, i když se mi všichni smáli, že to mám marný, dovnitř se nedostanu. Ale já šoupla tý ženský u vchodu čtyři pětky, a ona mě pustila na takovou přistavenou židli a nechala mě tam, dokud neodehráli všechny představení.“

„Vy byste ho chtěla mít doma?“

Mé otázky byly zřejmě natolik pošetilé, že se na ně rozhodla neodpovídat. „On byl takovej – jako opravdu z jinýho světa?“ řekla jen.

„Tam byste se ráda dostala?“

Vzdychla, ušklíbla se, pak řekla. „I kdyby to bylo možný dostat se tam – mě by přeci nevzali!“

7. Půda

Výjimečně jsme se vrátili ještě za světla; inženýr musel projednat škody, které podnik utrpěl, když v polích vyorali několik našich kamenů. Než jsem vstoupil do své místnosti, všiml jsem si, že dveře na půdu jsou pootevřeny. Neodolal jsem a vylezl po vrzavých, zaprášených schodech. Půda byla rozlehlá a plná krámů. Zastavil jsem se a naslouchal, ale nic se tu nepohnulo, jen několik much s bzučením poletovalo pod vikýřem. Trámy byly mohutné a věkovité, zato tašky se zdály téměř nové. Mezi vlaštovčími hnízdy, přehozeny po trámech, tlely tu pytle a staré ženské šaty. Ve skříních beze dveří se hromadila kupa plesnivých bot, mezi slámou a hromadou starých tašek jsem nalezl rezaté roury a několik prázdných krabic a bedýnek od ovoce.

Nic cenného tu jistě nezůstalo, ale já nehledal zlato ani cínové svícny, vždycky mě nejvíc přitahoval potištěný papír – a opravdu jsem v jedné z krabic objevil sto let starou „Čítanku pro školy rolnické a zimní hospodářské“. Vtom za mnou cosi zapraštělo, a když jsem se ulekaně ohlédl, uviděl jsem hlavu paní Pokorné, jak se vysouvá nad podlahou půdy.

Pozdravil jsem a zatvářil se provinile, vědom si, že jsem byl přistižen v prostorách, kde nemám co pohledávat. Ale ona byla zřejmě ráda, že mě zastihla. Hned mi sdělila, že na půdě, než je lidé roznesli, byla spousta zajímavých věcí. O hulánskou uniformu po pradědečkovi projevilo zájem dokonce muzeum, taky buben po dědečkovi tu zbyl, i když už protržený. Dědeček sloužil u pěšího pluku hraběte Haugwitze. Nebylo tehdy vůbec tak zle, jak se dneska píše. Svítilo se sice lojovkami, zato se míň lidem lhalo a nekradlo se vůbec. Když dědečka přeložili k jízdě, hrál tam na harfu tak velikou, že ji museli na vozíku táhnout poníci. V roce šestašedesátém dědeček zažil bitvu u Hradce, rád na ni vzpomínal, i když jsme tam tak bídně dopadli.

„Tehdy jsme měli taky okupaci,“ a pamětnice uplynulých dob na mě spiklenecky zamrkala, „jenže pruskou! Ale Prušáci,“ dodala hned, „na zdi vylepili provolání, že nepřicházejí jako dobyvatelé, nýbrž s plnou úctou pro naše národní práva! Pane inženýre, tenhle dům pamatuje. Za války, když zastřelili Heydricha, taky na naší zdi vylepovali vyhlášky, ale se jmény popravených. Tatínek objednal zvláštní zásilku obálek s černým rámečkem, ale pak ho zavřeli, a za půl roku maminka ty obálky se smutnou zprávou rozesílala sama. Pak už z vůle Páně dopadala jedna rána za druhou. Barák nám sebrali naši lidi, a ti byli horší než cizinci, a ještě je neměl kdo vyhnat. Naposled tady,“ ukázala do rohu půdy pod nový vikýř, „měl pan Tereba svoji observatoř. Že neměl rodinu, trávil tu celý noci. On žertoval, že za ženu má Venuši. Měsíc a planety, že přijal jako svoje děti. Vy, pane inženýre, pro to budete mít pochopení, já vím, že vy taky měříte podle hvězd, ten mladej, co vám dělá šoféra, mi to vysvětloval. Ale vy jen počítáte, jak je co na Zemi položený, kdežto pan Tereba dokázal spočítat, co se na ní přihodí. On už předem oznámil, co nás potká za pohromu v čtyřicátým osmým. Tady on měl dalekohled,“ stoupla si pod vikýř a ukázala na hromadu tašek, které se tu válely. „Když Amerikáni letěli na Měsíc, pozval sem všechny z domu, abysme byli nablízku slavnostní chvíli v lidstvu. A opravdu, představte si, na vlastní oči jsem viděla, jak se zvedlo mračno prachu tam nahoře na Měsíci, když ta raketa přistála. Mně vám v tý chvíli přišlo, že už ani Měsíc není, co býval, když po něm chodí lidi. Vidíte, pan Tereba je taky pryč, a dům chtějí zbourat! Já vám řeknu, to už by byl můj konec, to bych nepřežila.“ Hleděla na mě úpěnlivým pohledem, jako by bylo v mé moci zachránit dům před naplánovanou zkázou.

Jak jsem se jí díval do očí, náhle jsem rozeznal, navzdory té ukrutné vzdálenosti v čase, řadu husarů ve sněhobílých pláštích, měsíční svit je stříbřil. Až sem na půdu dolehlo zlověstné bubnování. A mezi bubeníky samojediný voják se vezl na vozíku s harfou, tu ovšem nemohl nikdo slyšet v tom bubnování, i kdyby vojáček na ni drnkal sebehlasitěji.

8. Inženýr

Dorazili jsme naším terénním vozem rumunské výroby na vrch před Chrudimí a zastavili kousek od nové vodárenské věže. Také silnička sem vedla nová, panelová. Inženýr zneklidněl. Bod, který jsme jeli přeměřit, se měl nacházet hned vedle cesty. Opravdu, nedalo nám práci nalézt za hromadou štěrku naši tyč. Kdosi ji sem přenesl i s patkou a s varováním, že poškození státní triangulace se trestá. Nová cesta pochopitelně nemusela být totožná s původní.

Inženýr chvíli studoval plánek, na němž byl bod přesně zakreslen a jeho poloha určena vzdálenostmi k blízkým předmětům či stavbám. Běhali jsme s pásmem po ošklivé, jen málo zatravněné pláni a odměřovali vzdálenosti, dokud jsme nenašli těsně u hrany panelu průsečík, v němž měl bod ležet. Přinesl jsem z auta píchačku, železnou tyč zaostřenou na dolním konci v bodec. Chvíli jsme ji marně vráželi do země. Pochyboval jsem, že by tu kámen mohl přetrvat terénní úpravy. Bagrista přece hloubil výkop širší, než kolik pak panely vyplnily. Kámen přitom nepochybně vzal za své.

„A kde by teď byl?“ Mohli ho vyrýpnout a pak zakrýt navážkou, připustil inženýr. Ale také mohli naopak zvednout terén; kámen zůstal na svém původním místě, jenom ho zasypali. Vzal si krumpáč a sám začal kopat. Zemina anebo spíš spousta kamení, které jsem z výkopu vyhazoval na hromadu, zjevně z navážky pocházely. Nedovedl jsem si představit, že bychom pod sutí mohli náš kámen nalézt, inženýr však neúnavně pokračoval ve svém úsilí, dokonce, jako by si byl vědom pošetilosti vlastního konání, odmítal, abych ho vystřídal. Když vykopal jámu, která mohla dobře sloužit za úkryt klečícímu střelci, znovu se chopil železné tyče a zabodával ji do země až po rukojeť. Na kámen ani na desku nenarazil. Je ovšem možné, prohlásil umíněně, že jsme pásmem měřili nepřesně anebo se nepřesnost vloudila do plánků, které jsme zdědili po našich předchůdcích. Zkusíme bod znovu zaměřit, abychom měli jistotu, že byl opravdu zničen.

Příštího dne jsme s sebou vzali teodolit, ten vzácný a drahý přístroj, jehož součástí je i analaktický dalekohled. Byl bych se jím rád aspoň jednou podíval v noci na Měsíc a hvězdy. Inženýr stroj urovnal do horizontální polohy, připevnil na stativ, a začal zaměřovat kostelní věž, zatímco já, šťasten, že nemusím ani kopat, ani natírat tyče, jsem na formuláři do předtištěných sloupců zapisoval úhlové hodnoty.

Večer, zatímco já odpočíval, inženýr seděl za svým zmrzačeným stolkem a počítal. Už po několika dnech naší společné činnosti jsem poznal, že svoji práci koná přesně a s odpovědností, která sice, jak jsem věděl, patří k jeho povolání, ale která mě přece jen udivovala, zvláště když jsem pochopil, že to, co děláme, se dá obtížně prověřit. Co bychom odbyli, se neobjeví vůbec anebo se zjistí leda po letech. Nepochybně ho vědomí, že naše měření je dokonale přesné, uspokojovalo.

Byl od pohledu venkovský člověk. Žil v malé obci na pomezí Moravy a Čech, do Městce měl stejně daleko jako já, jeho vlak přijížděl v pondělí o desáté, můj pražský autobus dorazil na místo o hodinu později. Od této chvíle, až do pátečního poledne jsme si nemohli uniknout, i k obědu jsme zasedali společně. Byli jsme však oba spíše mlčenliví, kromě toho nám při práci mnoho času na hovor nezbývalo. Věděl jsem, že si v domku u rodičů přistavuje byt, v němž budou žít, že krmí býčka, kterého dostali jako svatební dar, že pro zábavu běhá, hrává hokej a šachy, pokud mu k tomu vybude čas.

Byl stejně starý jako můj syn, svá inženýrská studia tedy končili zároveň, také se oba ženili teprve před několika měsíci. Připomínal mi syna i svou uzavřeností a laskavým úsměvem. Podobnost, která byla spíše vnitřní než vnější, mě pudila, abych se pokoušel něco podstatnějšího mu sdělit. Samozřejmě vím, jakkoli mě to při mém skutečném povolání rmoutí, že většina zkušeností, moudrostí i zážitků se nikdy nepodaří sdělit a že navíc mostů a můstků, po nichž k sobě lidé přicházívali, stále ubývá. Už se obvykle neshodneme ani na té jediné společné knize, v níž bychom si aspoň o nedělích čítali, nemáme práci, písně ani obřady, které bychom si jako dědictví předávali. Dokonce i muže či ženy, jichž bychom si mohli společně vážit, už kolem sebe najdeme jen stěží. Co nás tedy ještě může spojit?

Oba jsme sháněli jídelní stůl. Nad obchodem s nábytkem, kolem něhož jsme občas jezdili, rudý pruh látky hlásal, že cílem naší vládnoucí strany je blaho všeho lidstva. Inženýr se chodíval přeptat, nemají-li stůl. Neměli. Nabubřelé tvrzení nad vchodem se opakovaně vysmívalo naší soudnosti. Věděli jsme to, jako to vědí všichni, kdo žijí v dosahu transparentů a pod vládou jejich autorů. Společně poníženi jsme jimi mohli pohrdat, ale ponížení ani pohrdání člověka nepovznesou, a tedy ani opravdově nesblíží.

Někdy mi připadalo, že nás oba zahlédám zvenčí. Dvě postavy nerovné věkem i postavením. Táhnou krajem po mokrých lukách, řepnými poli, oraništěm, prodírají se mlčky křovinami se svými nedokonalými nástroji a barevnými tyčemi.

Starší by rád věděl, co si mladý myslí o světě a o životě v naší zemi, zda ho neobviňuje z toho, v jakém stavu tu zemi nalezl. Starší si dokonce pro případ, že by na to přišla řeč, připravuje jakousi obhajobu, v níž by se pokusil vysvětlit, co s ním a s jeho vrstevníky udělala válka, kolik úzkostí i mylných vidin v něm probudila, proto částečně uvěřil zpozdilým mýtům. Připravuje si výklad o zaslepenosti, kterou zrodí každá vidina.

Trochu se bojí chvíle, kdy mladší o tom začne řeč, ještě víc se však leká toho, že mladší takovou řeč vůbec nezačne, neboť mu nic podobného nepřijde na mysl. Staré lži, převraty, křivdy, spory, vidiny, mučení, úskoky či zločiny ho už nezajímají, stejně jako ho nezajímá ještě dávnější válka. Šedý oblak, který mu po celý život visí nad hlavou, už považuje za přirozenou barvu nebes, pokud k nim vůbec ještě vzhlédne.

Jednou se stane, zamotají se v lese a pustí se z kopce nazpět falešným směrem. Mladší sice s sebou nese vodováhu a stopky, starší drátěný kartáč, mačetu a basičku s barvami a se štětci, ale nic z toho se nehodí pro určení směru.

Mladšího to zneklidní, má zodpovědnost za práci i za auto, které nechali v poli. Navrhne, že by se měli vrátit, ale starší není tím návrhem nadšen, nechce se mu nazpět do kopce, kromě toho nezodpovídá za nic a připadá mu daleko přijatelnější bloudit lesem než kopat jámy pro betonové patky. Doporučí, ať jdou pořád dál, někam se určitě dostanou.

Ale co když se tím budeme vzdalovat od auta? namítne mladší.

Nemyslete na auto!

Mladšího ta odpověď překvapí, potom však řekne: Já vám rozumím. Ale co tam chcete najít?

Má pravdu. Co se dá ještě očekávat? Jaké překvapení? Jaká nezměřená krajina? Jaké naděje?

Mladší čeká odpověď. V životě se nepotkal s mnoha lidmi, od nichž by se nadál smysluplné odpovědi. Vyškolili ho, předali mu mnoho vzorců, praktických poučení a také pověr a polopravd o světě, v němž žije, doma ho měli k poctivosti a k píli. Člověk má pracovat, aby žil. Ale proč má žít, nepověděli anebo sami nevěděli.

Jak a proč by to měl vědět zrovna chlapík, který se tu bůhvíproč objevil a marně se pokouší dobrou vůlí zastřít svoji neobratnost? Cosi v něm však mladší nedovede zařadit ani určit, možná právě ono „bůhvíproč“ vzbuzuje očekávání. Třeba něco zažil anebo poznal, co by mohl povědět – právě proto je tady.

Když se mladší odpovědi nedočká, pokrčí rameny a řekne: Jak myslíte!

Pokračují tedy v cestě, o níž nevědí, kam je dovede. Les řídne, vzduch začíná podivně páchnout popelem, kouřem, dokonce snad i sírou, jako by nešli lesem, ale spáleništěm.

Je to dobré znamení, pomyslí si starší, že se pustil se mnou nejistým směrem. Řekne: Nepřipadá vám zajímavé, že měření se většinou vedou jen směrem dolů?

Nerozumím, jak to myslíte.

Jsme stále přesnější, pokud popisujeme Zemi anebo uspořádání hmoty. Nacházíme pořád menší částice, ale opačným směrem jako bychom se nedokázali pohnout.

Vždyť se objevují celé nové galaxie, namítne mladší.

Nemyslím na galaxie, spíš na to, co je nad námi, tedy nad člověkem.

Mladší přikývne, že rozumí.

Mě vychovávali, abych v nic nad sebou nevěřil, řekne starší. Když přišla válka, zavřeli nás, skoro celou rodinu povraždili. Tehdy se po celém světě zabíjelo. Otec v tom viděl potvrzení toho, že měl pravdu. Bůh, kdyby byl, by přece nikdy nemohl připustit tak kruté, tak nespravedlivé a nesmyslné krveprolití. Ale jiní právě v tom, co se dálo, viděli trest boží za lidské hříchy. Vždyť zabíjení dětí se uvádí v bibli jako jeden z trestů za vzpouru proti Bohu.

Dojdou na křižovatku cest, teď se nehodí rozvíjet odtažité úvahy. Mladší mlčky vybere jednu z cest a pokračují v chůzi.

Po válce, vzpomene si ještě starší, jsem znal lidi, zavřeli je stejně nesmyslně a svévolně jako předtím nás. Také dceru našeho domácího, bylo jí tehdy sedmnáct. Nepoví nahlas, že ta dívka se mu líbila a ve svých představách se s ní toužil milovat, řekne jen, že když se po letech vrátila a vyprávěla o svém neblahém pobytu v táboře, zmínila se i o tom, co ji tam napadlo: není přece možné, aby člověk byl vrcholem všeho života ve vesmíru.

Zajímavá myšlenka, ozve se mladší. Lidi jsou někdy opravdu horší než zvířata. Nedávno, jestli jste o tom četl, nějaký chlapík v Anglii odbouch cizí ženskou před očima jejích dětí, pak jel domů, oddělal svoji mámu a hned nato dalších čtrnáct lidí – jen tak pro zábavu. Anebo jak stříleli ty chudáky na Rusi.

Chvíli si vyprávějí o šílených střelcích, ať už maskovaných punčochou na obličeji anebo uniformou na těle. Mladšího, zdá se, problém střelců zajímá. Hrává šachy, a také se o vzdáleném násilí příjemně rozmlouvá, zato staršího mrzí, že jejich řeč ztrácí smysl.

Z lesa konečně vyjdou. Pod nimi se táhne špinavý tok řeky. Břeh je rozrytý kanály, jejichž nehybné vody se duhově lesknou. Země tu je obnažená, jen strmé svahy navážek obrůstá plevel. Nikdo se tu nikoho nechystá oddělat, pouze za řekou čnějí vysoké zapopelené komíny, z nichž vystřelují chuchvalce našedlého dýmu. Ten zabíjí jen pomalu a nepozorovaně. Haldy uhlí také za řekou se vypínají k nebi, jež tu ztrácejí svoji barvu. Nad krajinou se pnou dráty.

Mladší se zeptá: nemyslíte si, že to, o čem jste mluvil, nějaká vyšší moudrost nebo co to je, se pohybuje v úplně jiném prostoru anebo rozměru než my?

Něco takového starší připouštěl.

Pak to stejně nikdy nezjistíme. A ani se nás to netýká. Na tom všem tady se nic nezmění.

Cesta je dovede až k řece. Po vodě se blíží motorový člun, který za sebou táhne loď s uhlím. Člun je černý, uhlí tmavě hnědé, jílovitý břeh okrový stejně jako kalná řeka, nic tu není barevné, jen na zádi motorového člunu vlají ze šňůry pestré kousky prádla.

Oba muži hledí na tu nečekanou vlajkoslávu, a právě ve chvíli, kdy je loď míjí, se z podpalubí vynoří dívka v barevných šatech, vlasy jí splývají po obnažených ramenou. Mladší jí zamává. Dívka se opře o stěnu kapitánského můstku a jako laň, která větří, bez hnutí hledí k oběma mužům.

Mladší přiloží dlaň k ústům a zavolá na ni, aby je vzala s sebou.

Proč ne? Tak pojďte! pozve je mladá žena. Na její vzdalující se tváři rozeznají úsměv.

A co voda? namítne mladší, řeka je tady široká a loď pluje až u protějšího břehu.

Tak se trochu namočíš! Dívka zmizí v podpalubí.

Zajedeme za ní do přístavu, když nás zve, navrhuje mladší, zatímco starší přemítá, zda v tom setkání, v několika slovech, která uslyšeli, se skrýval nějaký hlubší význam, nebo dokonce náznak znamení.

Za jízdy jsme se většinou bavili o práci, někdy jsme probírali zajímavé sportovní výsledky. Také jsem se snažil pochopit něco z toho, co děláme, a inženýr mi ochotně přednášel o azimutech, geodetických čarách a souřadnicích koncového bodu, raději jsem se už dál nevyptával.

Aby vystudoval, musel žít od čtrnácti let mimo domov. Z celého studia míval nejraději praxe, během nichž se svými učiteli odjížděli do odlehlých končin a tam se učili, jak měřit a snášet polní podmínky zeměměřičského života. Učitelé byli ve dne přísní a přesní, večer s nimi hrávali karty, pili pivo a vykládali staromládenecké historky, tím je připravovali na budoucí osamělost. Opravdový zeměměřič stráví větší část svého života v krajině, vzdálen od domova, který často ani nestačí založit, neboť promešká, proměří a promlčí čas mužské bláhovosti, pak už se neodhodlá a zůstane v životě sám. Když nastoupil do zaměstnání, nebyl tedy překvapen. Jako nejmladšího jej posílali do samých bezútěšných míst. Pokud měl dost práce, čas aspoň rychle plynul, ale jakmile se rozpršelo, nevěděl, jak by čas utloukl. Trochu si četl, ale knihy, které se daly sehnat, ho většinou nedokázaly zaujmout. Někdy, dokonce i za deště, běhával, nakonec však stejně skončil na jediném místě, kde se mohl setkat s lidmi.

Sedal s cizími vesničany, pil s nimi a vedl řeči, jaké by vedl na stejném místě doma. Když vypil páté anebo šesté pivo, nepotřeboval už ani mluvit, ani příliš poslouchat, svět se sbalil do kornoutu, v němž se dalo docela dobře přetrvat až do chvíle, kdy nadešel čas ke spánku. Budíval se s bolavou hlavou a mořila ho prázdnota, která se nechtěla dát zaplašit.

Před rokem, to už mu bylo sedmadvacet, ho poslali měřit na jih Moravy. Bydlel v obci, která ležela sto padesát šest metrů nad mořem; nejvyšší převýšení terénu v okolí činilo sedm metrů. Nad rovinou téměř nepřetržitě táhly kvílivé větry. Občas, když vylezl na kostelní věž, zahlédl za řekou a za ploty úhledné domky rakouských vesniček, i barevná autíčka, která se míhala po silnicích, rozeznal. V té chvíli se ho zmocňoval pocit zvláštní nejistoty. Něco ubíhá venku ve světě, zatímco jeho čas stojí.

Lidé tady mu připadali milí. Pili víno, rádi se hlučně bavili a zpívali. On zůstal při pivu, zpěvu se nezúčastňoval. Jednou, když se vracel na ubytovnu, sešel z cesty. Chvíli se motal příkopem, až zapadl pod hustý trnkový keř. Uprostřed noci ho probudil chlad. Nad hlavou, osvíceny měsíčním světlem, mu zářily kapky rosy, které se zachytily na listech i větvích. Věděl, že by měl vstát a odejít na ubytovnu – v hlavě už měl jasno, jasněji než kdykoliv za dne, právě proto si uvědomil, že mu nezáleží na tom, kde leží, jestli nastydne, anebo dokonce k smrti prochladne. Zavřel zase oči a usnul.

Příštího rána ho napadlo, že to s ním začíná být špatné, a překvapilo ho, jak málo se tím zneklidnil. Nicméně, když měl jet v pátek domů, jako obvykle se převlékl do čistého, doma přece čekali inženýra, jímž se pyšnili.

Ve vlaku ho přepadla žízeň, když vystoupil, zastavil se na sklenici a zmeškal poslední autobus. Domů měl nejméně dvě hodiny chůze, navíc se hnal déšť. Naštěstí běhat ještě nezapomněl. V parčíku za školou, ačkoliv utíkal, si všiml dívky, která tu – hlavu v dlaních – seděla na lavičce. Minul ji sice, pak se však vrátil a chtěl vědět, co se jí stalo. Vítr vířil na cestě prach, pak se rozpršelo. Nevěděl, proč dívka pláče, tedy ani, jak by ji utěšil. Ale nechat ji tam mu připadalo neslušné. Pomohl jí vstát, doběhli do jakéhosi průjezdu. Nevěděl o ní nic, ale snažil se ji rozveselit anebo aspoň zaujmout. Když déšť ustal, dovedl ji až k jejímu domovu. Dal jí svou adresu, a ona mu opravdu napsala. Proč tehdy v parku plakala, mu však nesdělila, a už nikdy o tom nemluvili. Odpověď na její první dopis skládal celý večer, nebyl zvyklý psát dopisy, zvláště ne takového druhu, ale zřejmě se mu povedl.

Když měli před několika měsíci svatbu, sjeli se kolegové a spolužáci z různých končin země. Dva dokonce přijeli koňmo oblečeni v žlutobílých kamaších a v dlouhém tmavomodrém kabátci, jaké nosili císařsko-královští vojenští inženýři. Přiměli ho pak, aby i s nevěstou sedl na koně a projel s ní slavobránou z červenobíle pruhovaných tyčí. Dítě čekají před Vánocemi.

Až se dítě narodí, bude už on trvale doma. Tohle je vlastně jeho poslední měření, od příštího roku mění zaměstnavatele.

Našel si něco zajímavějšího?

To ne, většinu času prosedí v kanceláři, ale zato se každý večer vrátí domů, žena si to tak přeje, pro dítě to bude také lepší.

Nedovedl jsem si představit, že by můj otec se na matku či na mě ohlížel při své práci. Před ní přece, o tom nikdy nezapochyboval, muselo všechno ostatní ustoupit. Jenže můj otec ještě věřil, stejně jako i jeho otec v jednoznačnou blahodárnost toho, co může a má vykonat.

Zeptal jsem se, jestli si přeje syna anebo dceru. Pokrčil rameny. „Vždyť to je jedno, ženské to mají těžké – a my zas jinak! Žena říká, že je jí to taky jedno,“ dodal ještě, „ale určitě by radši holku, věří, že by si s ní líp rozuměla. Navíc holka nemusí na vojnu.“

O své ženě nikdy nemluvil jménem, snad tím přede mnou chránil svoje soukromí a její tajemnost.

Za tři dny jsme se opět dostali na vrchu u vodárenské věže k našemu ztracenému bodu.

Přesnými výpočty inženýr zjistil, že bod by měl ležet sice ve stejné vzdálenosti od kraje panelů, ale o maličko výše, než jsme předtím kopali. Vlastně jsme potřebovali jen naši původní jámu protáhnout do délky.

Vyslovil jsem obdiv k vědě, která dokáže z měření na vzdálené kostelní věže vypočítat na zemském povrchu zcela přesně jakékoliv místo, ale že tu najdeme pohřešovaný kámen, jsem stejně nevěřil.

Inženýr se opět ujal kopáčské práce sám. Pronikal stále blíže k hypotetickému bodu, zatímco já občas vyházel hlínu a po zbytek času hleděl do krajiny zamžené už podzimní mlhou. Na obzoru se tetelily kostelní věžičky, jejichž zpustlost se nedala zdálky rozpoznat.

„Přece aspoň desku nám tu nechali,“ zadoufal inženýr a začal urputně bodat do země.

Nenechali. Mohli jsme leda zakopat novou. Proč to neuděláme, jsem se radši nedotazoval.

Vraceli jsme se jako obvykle za šera. Nepoznal jsem, jestli ho mrzí, že jsme kámen nenalezli, anebo jestli se spokojil tím, že může bez obav zaznamenat, že bod byl zničen.

Doma se uchýlil ke svému třínohému stolku a cosi počítal, přitom si vyhrával na svůj tranzistor. Najednou se objevil v mé místnosti. „Vysílali teď docela zajímavý pořad,“ oznámil mi. „Slyšel jste někdy o Velkém třesku?“

Přisvědčil jsem.

„Tak si představte,“ hovořil vzrušeně, „že prý spočítali prostorový rozměr té hmoty, co z ní všechno vzniklo, celý vesmír!“

„Že by něco takového bylo možné?“ podivil jsem se.

Pokrčil rameny na znamení, že za to nebere odpovědnost. „Tvrdí, že její velikost se dá vyjádřit číslem metr krát deset na minus padesátou.“

„To je opravdu hodně málo!“

„Málo? To je míň než nic! Vždyť průměr atomu se měří v řádu metru krát deset na minus osmou. Dovedete si to vůbec představit?“

Přiznal jsem, že nedovedu.

9. Krajina

Papírnici jsem přivezl figurku ohyzdného mimozemšťana, ale zatím jsem jí dárek nepředal. Ráno jsme totiž odjížděli, než se papírnictví otevřelo, a vraceli jsme se, když už milovnice mimozemšťana dávno odjela. Čekal jsem na den s deštěm, kdy bychom zůstali doma. Pro deštivý den jsem měl připraveno nejen předání loutky, ale i balík knih, které jsem tu doufal přečíst. Panoval však nejsušší podzim, jaký jsem pamatoval.

Papírnici jsem uviděl jen jednou. Vrátili jsme se na oběd k Černému kosovi, protože jsem dopoledne ztratil tužku, zašel jsem do obchodu.

Krám byl prázdný, papírnice seděla za pultem a četla si. „To jste vy?“ podivila se. „Já myslela, že už jste odjeli. Vždyť vás není nikdy vidět!“ Postavila se a zavzdychala: „Dneska mě všecko bolí,“ a pohladila si obě kyčle. „U Hlinska se prej objevil nějakej zázračnej léčitel. Slyšel jste o něm?“

Dokolébala se k zásuvce, kde přechovávala tužky a nabídla mi, abych si z nich vybral. „On se prej na člověka podívá a hned ví, co mu je. A léčí jen silou, co mu vychází z prstů a z očí.“

„Tak se to povídá,“ připustil jsem. V obci, kde léčitel žil, jsem se znal s farářem, za nímž jsem občas jezdil. „Myslíte, že by mě přijal?“

„To ano, přijme každého.“

„Teda tam asi musí být lidí!“

„Někdy se čeká skoro až do rána.“

„Prý vyléčil i takový, co vůbec nemohli chodit. Myslíte, že to je možný?“

„To záleží na nemoci, co měli,“ vyhnul jsem se přímé odpovědi, abych v ní nebudil liché naděje. „A co maminka?“ vzpomněl jsem si, „ještě je v nemocnici?“

„Vždyť ta už se domů nevrátí,“ řekla věcně. „Já za ní nebyla nejmíň dva týdny. Byla bych tam šla s malou, když ale měla zrovna bolavý ucho. A já sama, co jí mám povídat, když tam tak leží?“

Připadlo mi, že se jí trochu zatřásl hlas. Zaplatil jsem tužku a sklem dveří jsem ještě zahlédl, jak si ztěžka sedá ke svému časopisu.

V polích postupovala podzimní orba, těžké traktory za sebou vláčely soustavy rádel, pluhů a bran. Spěchali jsme, abychom objeli všechna stanoviště v polích, dokud jsme se k nim ještě mohli dostat po nezoraných strništích.

Zeměměřič, pokud má přehlédnout všechny body své sítě, křižuje krajinu, nevynechá téměř jediné pole, není vesnice, kterou by mnohokrát neprošel anebo aspoň neprojel. Protože jeho body jsou umístěny na vyvýšeninách, zlézá kopce i kostelní věže. Obhlíží krajinu oblitou sluncem i pokrytou stínem, spatří její utěšenost i strázeň.

Hned první den jsme přijeli do vesničky, která mi připadala jako po pohromě. Z domků i z bývalých statků opadávala omítka, dvorky plnilo harampádí a rezavějící šrot. Stodoly i kůlny chátraly, nikde se neozval, nepohnul se život, dokonce ani pes nezaštěkal, jen po televizních anténách posedávaly vlaštovky. Na nizoučkém vršku se tyčil kostelík. Už zdálky svítil novou mozaikou nad vstupními dveřmi. Inženýr mě vybídl, abych počkal před vchodem, a já tedy vyšplhal po kamenných schodech, které prorůstal pýr a trsy vlaštovičníku.

Mozaiku nad vchodem tvořily lesklé keramické kachlíky, které se sprostotou svých barev hodily spíše nade dveře hostince anebo kulturního domu. Kus zdi nad mozaikovým obkladem ještě nabílili, ale nad tím už nastupovala zkáza a rozpad: kamenná zeď věže se zdála být rozčísnuta bleskem a dávno neobnovená omítka z větší části opadala.

Inženýr dorazil po chvíli s kulhajícím zarostlým mužíkem, jenž tu zřejmě dělal kostelníka. Odemkl nám dveře, a my vstoupili do prostoru jediné lodi. Stěnu polokruhového presbytáře pokrývala nástěnná malba zhotovená současným umělcem: ten pod křídla andělů, pod Boží oko a Bohorodičku si vymaloval svoji vidinu světa rozděleného na bohaté a chudé. Bohatí měli v jeho představě bílou pleť, kouřili tlusté doutníky, četli Wall Street Journal a na rukávech se jim pokrčovaly útržky anglických slov, které měly napovědět, že se jedná o obchodníky a burziány. Proti jejich vypaseným břichům vztahovali děti a jejich vychrtlí rodiče černé, žluté, a dokonce i rudohnědé ruce. Nad hlavami všech, mezi sférou lidí a andělů, se vznášely helikoptéry a trysková letadla.

Kostelník nám huhňavě vykládal o úmyslech mistra, jehož jméno zamumlal tak, že jsem je nepostřehl. Nad námi zatím poletovaly dvě vlaštovky, na zemi mezi oltářem a zpustlými lavicemi se vršil jejich trus. Zaznamenal jsem ještě pět barevných věder, která nesouměrně rozestavena v blízkosti stěn čekala na déšť. Poděkovali jsme za ochotu a vyšli přímo na hřbitov, kde jsme měli na vnější straně sakristie nalézt náš svorník.

Hřbitov se podobal sadu. Cestičky vysypané jemným bílým štěrkem, hroby jeden vedle druhého se téměř ztrácely v květech. Několik věčných světélek planulo v mramorových výklencích. Náhrobní kameny byly čisťounké, jako by je někdo právě dnes omyl.

Kovovou hlavici svorníku ve zdi kostela jsem očistil drátěným kartáčem a natřel ji černou barvou.

„Až ty kostely spadnou,“ přehnal to inženýr, když jsme nasedali do auta, „zhroutí se nám celá trigonometrická síť.“

Na mírném svahu nedaleko Labe jsme o několik dní později hledali kámen v kukuřičném poli. Pole bylo rozlehlé a kukuřice tak vzrostlá, že inženýr musel vyskočit na kapotu vozu. Dalekohledem obzíral pole. Když zahlédl v dálce vrcholek červenobílé tyče, vyslal mě napřed, a já s trasírkou nad hlavou, aby mě neztratil z očí, jsem se prodíral kukuřičnou houštinou směrem, který mi udával.

Když jsem dorazil ke kameni, shledal jsem, že z třetiny ční ze země. Kámen jsme vykopali snadno, půda tu byla měkká, mastná a černá, člověk v ní přímo hmatal plodivou sílu Matky Země. Kámen jsme znovu zakopali. Z okolí jsme přidali několik lopat prsti, abychom jej dostatečně zasypali.

„Stejně ji voda zase vezme,“ poznamenal inženýr o té černé prsti. „Viděl jste, kolik jí ubylo od poslední údržby!“ Údržba, to už jsem věděl, se prováděla před sedmi lety.

„Tady pěstovat kukuřici,“ řekl ještě inženýr, „vždyť to je vražda.“

Co tisíce let vznikalo, pomatený hospodář-nehospodář zničí v jediné sedmiletce. Co zničil, už nikdo nenapraví.

Také nás uprostřed rozlehlého lánu zastihlo auto, které z trysek chrlilo oblak jakéhosi bílého prášku. Nestačili jsme včas složit svoje nářadí a uprchnout, najednou jsme se ocitli uprostřed dusivého mraku: z očí nám tekly slzy a kašlavě jsme lapali po dechu. Jaký obraz by našla moje žena pro ten oblak, který se jen zvolna rozplýval?

Možná by jí z dálky připomněl sněhovou vánici, padající chmýří babího léta anebo vodní tříšť nad vodopádem, ale mně, který jsem se ocitl v jeho středu, připomněl plynový útok a válku.

Měřili jsme také na staveništi nedaleko Labe; odbočili jsme ze silnice a po panelové cestě se dostali do míst, kde se měl nacházet náš kámen. Vystoupili jsme z vozu a bezradně tápali po opuštěném staveništi. Z obou stran pomocné panelové silničky si razily cestu dva mohutné náspy budoucí dálnice – či co to tu budovali. Všude se vršily haldy vykopané a umrtvené hlíny, v úzkém pruhu nedotčené, ale stejně už odsouzené země si osaměle zoufalo několik borovic. Obrovité stroje byly odstaveny na místech, kde kdysi ještě rostla tráva. Všude kolkolem se daly zahlédnout jámy a krátery, v povětří jako dětští draci se vznášely cáry umělohmotných pytlů. Vyšplhali jsme se na jednu z navezených hromad zeminy a podle vzdálených, dosud nezbořených kostelních věží jsme se snažili určit, kde se nacházíme.

„Jako po bitvě na bojišti, nepřipadá vám to tak?“ Přisvědčil jsem. Co žiju, nepřibylo v naší zemi nijak výrazně obyvatel, ale přibylo panelových domů, skladišť, raketových sil, garáží, jímek, smetišť, stadiónů, letišť, televizních věží a továren, chat a rekreačních sídel, dálnic, skládek a hald. Usekáme Matce ruce, nohy, vypícháme jí oči, uřežeme uši, i vlasy jí vyrveme a na torzo jejího těla sypeme popílek a lijeme zředěnou kyselinu. Je pravda, že občas jí obvážeme ránu anebo ve sténajících ústech zaplombujeme bolavý zub, pak ovšem ihned voláme televizní kamery, aby zvěčnily ten důkaz synovské péče, jíž Matku obklopujeme.

My, co jsme se dali na měření, však dobře víme, že naše péče je nejen zištná, ale i podvodná. Pečlivě měříme Matčino hrdlo, její tep, prosvěcujeme ji i proklepáváme jen proto, abychom zjistili, co ještě snese. Jednou se však zmýlíme, přepočítáme se, anebo se dokonce ani nemusíme zmýlit, zavoláme varovně: dost!, jenže bude pozdě, chtivý dav už nikdo nezadrží v jeho díle. Matka zahyne – a my s ní.

Věřím však, jako tomu je ve starých bájích a mýtech, že se Matka jednoho dne opět probudí, procitne do světa, zbaveného jejích nenasytných dětí. Jistě pak bude urputně odhánět všechny nápadníky, kteří by s ní chtěli počít nový život.

V poledne jsme podle toho, kde jsme právě byli, buď zašli na oběd, anebo si jen usedli někam na mez, snědli housku se salámem a vypili láhev minerálky.

Nejčastěji jsme se zastavovali v motorestu s přísně dodržovanou segregací. My a ostatní pracující jsme měli vyhrazen výčepní sálek, zatímco do jídelny byl vstup v pracovním oděvu zakázán. Ale jednoho dne nás usměvavá výčepní nevpustila ani do vyhrazené místnosti, v celé prostoře podniku se totiž pořádala svatební hostina.

Nechali jsme náš polovojenský vůz vedle ofáborovaných a barevných autíček a šli si nakoupit do obchodu hned za rohem. Z otevřených oken restaurace, do níž jsem díky svému oděvu nikdy nesměl vstoupit, se nesl výskot svatebčanů. Vtom se ve dveřích objevili tři svátečně oblečení mládenci, kteří mezi sebou vlekli nevěstu s věnečkem frézií ve vlasech. Nevěsta se ani příliš nebránila, jen si držela krajkový okraj dlouhých šatů a občas naznačila, že se chce svým únoscům vytrhnout. Když ji usazovali do vyzdobeného auta, které bleskem předjelo, rozesmála se vysokým, radostně svádivým hlasem. Ještě zamávala z okénka nám i dalším svatebčanům, kteří se mezitím objevili ve vchodu, a auto se vřítilo na silnici.

Než jsme se stačili vzpamatovat a nasednout do svého nedůvěryhodného terénního vozu, obklíčili nás chlapi ve svátečním a s opileckou naléhavostí nás začali přesvědčovat, že je povinností nás, jediných střízlivých tady, naložit je a okamžitě se s nimi společně pustit za únosci. Odměnou nám slibovali jídla, co sníme, a pití, co vypijeme.

Z inženýrova výrazu se jako obvykle nedalo nic vyčíst, pak však sesunul z lavičky pod plachtou svazek tyčí, pokynul mladíkovi, který byl zřejmě oloupeným ženichem, i dvěma dalším svatebčanům, aby nasedli na korbu, my dva zaujali svá místa na předních sedadlech a vydali jsme se za uprchlíky.

V každé vesnici, kterou jsme projížděli, jsme u hospody zastavili anebo aspoň zpomalili a pátrali po autě vyzdobeném fábory. Konečně u pátého hostince jsme je zahlédli. Ženich i oba jeho průvodci ještě za jízdy seskákali z korby a řítili se k hospodě. Následoval jsem je a zpovzdálí jsem stačil zaslechnout hlasitý smích v sále, když ženich se svým malým průvodem vstoupil. Pak jsem uviděl nevěstu, jak opatrně vstává od půllitru, kterým ji tu počastovali.

Chlapík ze ženichova doprovodu kvapně platil útratu za únosce, unesenou a za zbytek sálu, pak jsme i s nevěstou opět nasedli do vozu. Nabídl jsem jí své místo vedle řidiče, ale dala přednost zůstat po boku svého právě získaného manžela.

Inženýr navrhl, že si zkrátíme cestu polem a náš terénní vůz se svým nečekaným a neobvyklým nákladem se rozjel po strništi. Ne­ohlížel jsem se, ale za sebou jsem slyšel veselý ženský šepot a vnímal jsem neobvyklou květinovou vůni, která naplnila prostor vozu.

Snad i naše auto, rozhodně však jeho řidič, vycítili, že se jim dostalo mimořádné příležitosti, pravděpodobně poslední v jejich zeměměřičské existenci. Lehounce jsme se přehoupli nad hřebenem, který jsme musili překonat, bezmála jsme se vznášeli nad nazrzlým strništěm.

Ti pod plachtou stále vesele halasili, zatímco my mlčky hleděli na pole před sebou, inženýr se celý vypjal, jen helmice mu chyběla, aby se proměnil v letce, který jemně a dovedně vede svůj stroj tak těsně nad zemí, až přihlížející vzdychají úžasem.

Ohlédl jsem se na okamžik do vozu. Nevěsta položila hlavu ženichovi na rameno, oči měla zavřené a věneček se jí svezl na stranu. Byla to obyčejná venkovská holka s tupým nosíkem a pihovatou tváří, nad horním rtem jí utkvělo několik kapiček potu, ale mě napadlo, že právě ona anebo jakákoliv ženská bytost chybějí našemu počínání, a to pak zůstává nezjemněno, neztajemněno, a tedy nepovznášející jako celý náš inženýrský věk.

Ještě jednou jsme se při své práci dostali do blízkosti žen. Zatímco my měřili v úzkém pruhu přípotoční nivy, hned v sousedství za vodou několik zahradnic sklízelo květy ze sotva obhlédnutelného lánu aster, a nás téměř nepřetržitě provázel výskot jejich hlasů.

Držel jsem pásmo a hleděl do mělkého koryta, v němž plynula voda, která mi připadala průzračná. Vnímal jsem pohodu místa i chvíle. Dokonce i obvykle stísňující stěny vzdálených věžáků se v oparu podzimní mlhy a za clonou dívčího smíchu podobaly spíše konstruktivistickému obrazu anebo divadelní kulise.

„Až doměříme,“ navrhl inženýr, „zajdeme si pro kytičku.“

Nic jsem nenamítal, i když jsem věděl, že květiny, které bychom dostali, stejně do večera zvadnou. Ale vyklouznout od našeho jednotvárného měření na květinové pole s děvčaty znamenalo víc než jen přejít kratičký můstek.

Jistě i proto, abychom si to uvědomili, abychom nezapomněli, do jakého světa patříme a jakému bohu sloužíme, zničehonic za námi zahřmělo. Rachot zběsile narůstal, až se změnil v jek naplno pracujících turbín.

Zahlédli jsme je vzápětí nedaleko od nás, v polovině cesty mezi námi a mlžnými věžáky, s pohrdáním ke všemu živému, se po neviditelné, ale jistě přesně vyměřené betonové dráze hnaly tryskové stíhačky. Hleděl jsem lítostivě na druhou stranu ke květinovému poli, které se v úleku zachvělo a pak se dalo na úprk, vzdalovalo se od nás jako snová vidina.

Pak se v pravidelných mezidobích opakoval týž obřad, v němž se na obrovských ohništích obětovala mluva ptáků, zvířat, lidí, dokonce mlčení se obětovalo, i každé zadumání.

Doměřili jsme, sedli do auta a přidávajíce maličko rachotu k tomu obřadu, spěchali jsme na jiné místo, abychom pokračovali ve své práci, připravovali nové podklady pro nové, ještě dokonalejší rozjezdové dráhy.

Člověk odedávna touží po dokonalosti. Kterýkoliv pantheon bohů prozradí, co ve svých představách za ni považuje. Ze všech znaků božství však se zdá jedině vševědoucnost dosažitelná. V honbě za ní se zavrtáváme do stále titěrnějších částeček hmoty, do nitra lidské duše, do hlubin vesmíru. Jakmile někde vytušíme tajemství, vydáme se tam, abychom je odkryli. Jedním z prostředků, jimiž pokořujeme tajemné prostory, je měření. Měříme Zemi, vesmír, rychlost, čas i hloubky. Vzdálenosti nepředstavitelně velké i nepředstavitelně malé. Malujeme schémata, mapy a plány, jež jsou stále přesnější. Přesnost nás uhranula, vstoupili jsme už do rozměru, kde by nás mohly šálit smysly, naštěstí jsme objevili počítače, které nejen nemají smysly, ale ani smysl pro to, co je ještě potřebné a lidské.

Kdysi obestíralo tajemství všechno. Nevíme sice, zda praotec Čech žil či nežil, víme však jistě, že naši předkové se brali tajemnými končinami. Podél řek, jejichž tok neznali, hvozdy, o nichž netušili, kdo je obývá. Jací bozi, čí lid, která zvěř.

Když se v třetí čtvrtině osmnáctého století, stojí za povšimnutí, jak nedávno se to dálo, provádělo první soustavné mapování Čech, důstojníci sedli na koně a projížděli zemí. Co viděli, nakreslili. Vzdálenosti měřili odhadem. Občas se zmýlili o míli i o dvě anebo popletli název obce, minuli kousek země, na němž tak zůstalo zachováno tajemství. Snad se tam ukryli divoši, víly, jednorožec anebo mimozemšťan.

Zato dnes, obávám se, kdybych se pustil po stopách Stanleye anebo Livingstona a dorazil k Viktoriiným vodopádům, našel bych tam, teď už v tom vycvičen, značku oznamující, že tady na břehu je uložena v hloubce jednoho metru deska s křížkem. Kam se ještě mohou ukrýt jednorožci, divoženky a mimozemšťané?

Mimozemšťané, spočítali hvězdoměřiči, i kdyby žili kdesi ve vesmíru, nikdy živí nedosáhnou sluneční soustavy.

Vědci před sebou ještě mají tajemství, aspoň v některých oborech. Ale co zbývá nám ostatním: papírnicím, kopáčům a spisovatelům?

Jsou místa, jimiž projíždíme denně, a já sleduju, jak kukuřičné klasy šednou, zrno žloutne a zatvrdává. Jednoho dne se na poli objeví strniště, zahlédnu holiny, které předtím zůstávaly skryty, úroda na nich nevzešla a kdoví jestli kdy ještě vzejde. A dalšího dne spatřím traktory, jak obřími pluhy obracejí půdu, kterou zároveň drtí svými koly. A v jednom z větrných dní, když tudy projíždíme, všimneme si, jak se nad polem zvedá mračno prachu. Vítr navždy odvívá zemi, to nehledíme na pole, díváme se na poušť, a najednou si uvědomím, že za celý čas jsem tu nezastihl křepelku ani koroptev, dokonce ani zajíce jsem tu neviděl, jen spoustu myších děr a roje mušek – to je ten život, který nejspíš přetrvá.

Kameny většinou obrůstalo křoví a plevel, mačetou jsme si k nim prosekávali cestu. Jednou bylo křoví obzvláště husté, za ním jsem překvapen zahlédl plot a stěny nizoučkého domku. Plot byl polozřícený, nač také plot, když houština dostatečně chrání? Vstoupili jsme s inženýrem na zahrádku, obešli stavení, jehož stěny pokrývala vybledlá modř, a dveřmi nahlédli do jediné místnosti. Za stolem vedle velké pece seděla stařenka a upíjela z kafáče. Místností se linula vůně čerstvého chleba. Stařenka vstala a krátkou lopatou zašťárala v peci a na kovovém listu se objevil pecen tak velký a těžký, že když jej položila na stůl, dřevo se zachvělo.

„Copak chleba,“ oslovila nás, „ale můj muž svedl preclíky, pekl jich devět druhů: s mákem, s kmínem, se skořicí, s anýzem, se semínkem sezamu, s pepřem, s lékořicí, s medem a v rumu máčené. On byl nebeský pekař, co vložil do pece, Bůh mu požehnal. Tady ze všech far brali chleba jen od něho. A že směřoval vzhůru, poslali ho kopat uran do dolů, tam ho to zmáčklo. A nevydali mi ho tehdy, prý ho sami pohřbí.“ Z dlouhé tyče, která čněla nad pecí, sňala svazek vypečených kroužků. „Tyhle rumem polévané, když jsme někdy přijeli na pouť, vzal a zapálil,“ škrtla sirkou, a opravdu preclíky zaplály jasným plamenem, „on je vzal a vyhodil do vzduchu. Lidi je potom chytali, než k nim preclíky doletěly, rum vyhořel, jen ta vůně po něm zůstala.“ Stařenka přistoupila k otevřenému oknu, zatočila svazečkem a pak jej vypustila. V tu chvíli se šňůra zřejmě přepálila a hořící kotoučky se rozletěly a okamžik ještě plály jako svatozáře nad hlavou Země Matky – mučednice.

V Čítance pro školy rolnické staré sto let jsem se večer dozvěděl: Čechy patří k zemím na úrodnou půdu nejbohatším, zaujímajíce v říši naší místo druhé. Půdy neplodné jest toliko třiapůl procenta, ostatek připadá na půdu plodnou. Nejúrodnější jest Zlatý prut, nížina Polabská… Výtěžek polních plodin jest tak veliký, že obilí se vyváží do ciziny.

10. Továrna

Vyjeli jsme ještě za tmy do lepkavé podzimní mlhy.

V prostoru továrny a v jejím nejbližším okolí jsme měli několik bodů, jejich kontrolu však inženýr odkládal. K vstupu do továrny jsme potřebovali několik doporučení a povolení od oddělení zvláštních úkolů. Shánět je si žádalo času, jehož se nám trvale nedostávalo. Kamenům na území závodu, dalo se předpokládat, hrozilo ze všech našich kamenů nejméně nebezpečí. Pokud nevyletí do povětří, stejně se nás dočkají.

Říjnový den vzcházel ztěžka, opakovaně klesal do mlh, a jak jsme se blížili řece, která jest osou nejúrodnějšího kraje ve Zlatém prutu, už ve středu města, jež vytrvale ujídá z úrodné půdy, jsem zachytil smrdutý pach, kterým mlha nasákla. Ten pach věstil, že se blížíme stále odkládanému cíli.

Konečně, jen jsme odbočili z hlavní cesty, jsem ji zahlédl: čněla k šerému nebi svými komíny, věžemi a cihlovými budovami, z nichž jsem za vysokou zdí zahlédal jen vrchní patra. Zaparkovali jsme a došli ke vchodu, kde se nás tlustá strážná dotázala, zda nemáme u sebe zápalky, když jsme ji ujistili, že nikoliv, vpustila nás do čekárny. Tady jsme měli setrvat až do příchodu závodního geodeta.

Čekárnu natřeli od země ke stropu šedohnědou olejovou barvou, zatímco podlahu pokrývalo prošlapané špinavě okrové linoleum. Výzdoba se tu omezila na jediný plakát, který varoval před otevřeným ohněm. Potom už na stěně visel pouze humpolácký kovový telefon, který připomínal výtvarný objekt z období pop-artu anebo exponát zapůjčený z muzeálních sbírek. Možná, že to byl nějaký bezpečnostní přístroj, i když jsem nikdy neslyšel o tom, že by mohl telefon během provozu jiskřit, a tím způsobit výbuch. Ocenil jsem, že místnost se nijak nepřetvařovala. Kdo se tu ocitl, jistě nepropadal falešným nadějím o tom, co ho čeká uvnitř.

Zasklenými dveřmi jsem z toho uvnitř viděl jen betonové nádvoří a několik šerých budov. Občas se dveře otevřely a jimi důležitě prospěchal někdo, kdo stejně jako my byl prost prostředků k rozdělávání ohně.

Mladá žena v černých šatech a s chorobně bledou tváří vběhla do čekárny; aniž si nás všimla, zdvihla sluchátko a jala se vytáčet třímístné číslo. Zatímco se zoufale a potom už s pláčem dožadovala spojení, aby mohla oznámit, jak jsem nepochyboval, neblahou zprávu, za mnou ve skleněné kukani vrátnice zazněl vysoký ženský chichot. Když jsem se otočil, uviděl jsem čtyři ženské v neslušivých temně šedých uniformách závodní stráže, skloněné nad časopisem, o jehož závadovém, anebo dokonce ideodiverzním obsahu, jak zní úchvatné policejní termíny, svědčila výška jejich smíchu. Ale možná, že časopis byl nezávadný, že se jen hlasitě radovaly, jak vyzrály na život, nad nímž tu, jak se mylně domnívaly, s pistolí u boku vládly.

Konečně, v kožené bundičce, v džínsech, v polobotkách s co nejvyššími podpatky, aby poněkud zvýšil svoji postavičku, a s papírovou rolí v podpaží, se objevil místní geodet. Chvíli na sebe s inženýrem hleděli, pak v sobě odhalili bývalé spolužáky a ihned si začali sdělovat novinky o svém životě a srovnávat výši svých příjmů.

Vrátili jsme se do našeho vozu, kde inženýrův kolega prohlédl naše dobrozdání a povolení, proklel místní byrokraty a pak v naprosto nejtajnější mapě, kterou vybalil ze své role, pátrali s inženýrem po našich bodech. Zjistili, že dva z nich budou dobře přístupné, zatím co třetí a čtvrtý leží v přísně strážené zóně. Bude nutno předem upozornit vojáky, aby nás stráž omylem nepovažovala za špióny a nezačala po nás pálit, dále si ověřit, jestli se v prostoru nebude pokusně střílet, a konečně opatřit náš výfuk sítkem anebo získat raději místní vůz, který zaručeně nežádoucí výbuch nezpůsobí. Pokud by jej přece jen způsobil, aspoň z toho nebudou moci obviňovat naši světlou památku. Když si takto šibeničně zažertoval, závodní geodet nás opět opustil.

„Už abysme to měli za sebou,“ přál si inženýr. „Tady nikdy nevíte, k čemu se připletete. Když to tu naposledy letělo do povětří, vzalo to s sebou asi stovku lidí. Z některých nenašli vůbec nic anebo třeba jen hodinky a ty ještě dva kilometry odsud.“

Přeptali jsme se na tuhle údajnou katastrofu malého geodeta, sotva se vrátil. „To je pitomost,“ hněval se, „lidi toho strašně nažvaní. Smrťáky tu máme, ale když před dvěma roky vylítla prachárna, stalo se to zrovna o polední pauze. Pět mrtvých a pár raněných. Samý řezný a bodný rány. Sklo vylítalo po celým závodě – a mimo taky,“ zaradoval se při té vzpomínce. „Ale o oči nepřišel nikdo. Tady, jak se zableskne, kamaráde, třeba jen při bouřce, hned si kreješ oči!“

Nesehnal sítko ani vůz; dojedeme naším autem, kam se dá, rozhodl, pak už jedině pěšky. Armáda je informována, hotovi musíme být do dvou odpoledne, pak to tam začne lítat!

Uvnitř závodu jsme minuli několik vysokých budov a pak jsme jeli mezi nízkými baráky, mezi budovami skladů, před nimiž se ve změti válely prázdné i plné plechovky, vršily se haldy špinavých pytlů, barelů a rezivějícího šrotu. Všiml jsem si, že některé budovy mají vytlučená okna.

„To je ono,“ malý geodet zaznamenal, kam koukám, „přeci jsem ti povídal, že to tehdy zvyráželo všecky okna.“

„Často to tu bouchá?“ byl jsem zvědav.

„To záleží, čemu říkáš často, kamaráde. Když máš smůlu a seš zrovna u toho, stačí, aby to bouchlo jednou. Někdy to ani nemusí bouchnout, pro to, abys zdech, uděláš už dost, když omylem vlezeš do nějakýho zasranýho provozu a na něco si tam mákneš.“

A zatímco jsme čekali, až před námi posunovací lokomotiva přestrká cisterny, které mohly být plné dynamitu, trinitrotoluenu, anebo dokonce nitroglycerinu, vyložil nám, že třeba na anilín berou ženský jenom po čtyřicítce a ještě chtějí, aby jim podepsaly, že vědí, co jim hrozí.

„A co jim hrozí?“

„Rakovina močáku na sto osmnáct procent!“

„A podepíšou?“

„Jasně, kamaráde, vždyť dostanou každej měsíc rizikový – nejmíň čtyři stovky.“

První dva kameny, ačkoliv u nich nebyly tyče, jsme nalezli snadno. Natřel jsem je, namaloval na okolní stromy rudé šipky, pak jsme ještě chvíli pokračovali v cestě autem. Budovy kolem nás se stále snižovaly, už jen přízemní baráky s lehkými střešními konstrukcemi. Výbuch, pokud k němu dojde, střechu jen odfoukne, stěny zůstanou, je míň škody.

Vystoupili jsme, vyndali nářadí a dál už šli pěšky. Blízko za našimi zády praskaly výstřely. „Máš to marný,“ vykládal maličký geodet, „tohle všechno je vývozní artikl. Čím víc to bouchá a míň to smrdí, tím víc by ti za to ručičku líbali. Máš svinstva, ani pes je nevyčuchá – a přitom jich stačí špetička a…“ Geodet si jenom odfoukl, a domy lítaly k nebi, zatímco z nebe padala letadla i s lidmi.

Kámen jsme objevili na zalesněném vrcholku. Dole pod sebou jsem uviděl vysoký a dvojitý drátěný plot, jakým se obkličují tresta­necké tábory, dokonce i strážní věž jsem zahlédl. Les tu byl smíšený, listí na břízách i dubech už žloutlo, a zdálo se, že vydechuje chemický pach. Mnoha stromům chyběly vrcholky. Geodeti se opět skláněli nad plány, chvíli se vzrušeně dohadovali, pak se však shodli, že druhý kámen se nachází vně plotu.

Vztyčili jsme nad přístupným kamenem stativ a vrátili se k autu. Odbočili jsme na jinou silnici, minuli vysoké chladicí věže a také soustavy kotlů a potrubí, v nichž se tvořilo a proudilo cosi, o čem jsem raději nechtěl slyšet. Konečně jsme vyjeli postranní branou a za chvíli zastavili na kraji lesa. Vyndali jsme další stativ a inženýr opatrně, jako by to byla monstrance, nesl v pouzdře vodorovnou lať na měření paralaktických úhlů. I lesem, který rostl vně továrny, se táhlo, opřeno o nízké stožáry, mohutné potrubí. Na několika místech z něho syčivě unikaly jakési páry.

Vystoupali jsme do vrchu, obešli polorozpadlé stavení, přelezli několik uštípnutých kmenů a uviděli jsme náš známý dvojitý plot z druhé strany.

Když jsme nalezli poslední z kamenů a nad ním pracně postavili vodorovnou lať, inženýr se snažil na protějším vrchu za dráty zahlédnout stativ, který jsme tam zanechali. Kromě houštiny kmenů a kmínků se však nedalo uvidět nic. Mačetou i sekyrkou jsme tedy pracně proklestili cestu až k drátěnému plotu, kde jsme ještě společnými silami porazili smrček, a opravdu, když jsme se vrátili ke kameni, podařilo se i mně na protějším vršku rozeznat žlutou nohu stativu.

Můj mladý šéf se tvářil nespokojeně, ještě jednou mačetou pročistil čerstvý průsek, pak mi přikázal, abych tu zůstal a ani se nehnul od drahocenného přístroje, sám se vydal k autu, aby se znovu rozjel na opuštěné stanoviště za plotem.

Osaměl jsem. Z dálky ke mně doléhalo křupavé praskání výstřelů a houkání lokomotivy. Jinak tu vládlo ticho. Blížil se konec října, ptáci, pokud tu nějací přežili, už nezpívali.

Nad korunami stromů, uvědomil jsem si, se prodíralo navlhlé slunce. Z okrajů listů občas s tichým plesknutím dopadla kapka vysrážené a jistě i jedovaté mlhy. Všechno tu bylo mokré a studené, nebylo kde ani na co si sednout.

Tajemství přímo uráží naše sebevědomí a tím nás dráždí. Až nebude tajemství, zdá se nám, zavládne na světě krásná a bezpečná jistota, i když zatím nevíme, o čem.

Zvykli jsme si ty, co nás nejodhodlaněji zbavují tajemství, oslavovat jako velikány. Vyvedli nás přece z temnot, v nichž nás na každém kroku mohlo přepadnout nevysvětlitelné, kde číhaly mor a čarodějnice. Ani si neuvědomujeme, že nás zároveň vysadili uprostřed nudné dálnice osazené návěstními tabulemi. Trávíme život tím, že spěcháme od tabule k tabuli.

Tajemství odstraňujeme nejen z hmotného světa, víme už také, jak vznikl či vyvinul se Bůh. Vymysleli si ho lidé v době, kdy podobou mýtů a obrazů vyjadřovali své nedokonalé poznání světa a přírodních zákonů, tedy v době, kdy byli natolik primitivní, že neměli ani tušení o něčem tak velkolepém, jako jsou televize, automobil anebo iminodibenzyl. Umíme definovat i sebe: Člověk je nejsložitějším samoorganizujícím a samoregulujícím systémem. Není divu, že už také přesně víme, jak vznikl svět a vesmír. Poněkud v nejistotách – přece jen kousek tajemství, na něž je třeba se vrhnout a zardousit je – uvažujeme o dni, kdy se ten třaskavý začátek přihodil. Jedni spočítali, že před patnácti miliardami let, jiní přejí vesmíru ještě několik miliard roků navíc. Zato už víme, že všechen pozorovatelný i nepozorovatelný vesmír se všemi nespočitatelnými světy vznikl z nekonečně horké, nekonečně těžké a nekonečně malé částečky hmoty. Kdo tomu nevěří, ať si tam běží a všechno si sám změří.

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi a stvořil je z ničeho. My, co jsme se dali na měření, víme, jak naivní to je představa. Svět vznikl sám, a to z částečky o hraně deset na mínus padesátou metru.

Jednoho dne člověk narazí na hranici: únosného i možného, připadá mi, že ten den už se přiblížil. Z odhalovatelů tajemství se mohou stát údržbáři, blouznivci anebo buřiči. Člověk, zdá se, nedokáže postát na místě. Ve chvíli, kdy se ocitne na hranici, kterou už nepřekročí, může se buď zřítit anebo se začít vracet. Ale kam se ještě může vrátit?

Mezi stromy jsem teď v dálce zahlédl inženýrův rezavý svetr, chvíli se míhal sem a tam, pak jsem zaslechl známý hlas, který mě volal, abych mu hodil přes plot nářadí. Brzy jsem viděl, jak i za plotem odletují větve, a narůstajícím průsekem jsem rozeznával nohy stativu. On však oba terčíky na koncích latě, kterou jsem tu střežil, nezahlédl.

Znovu a znovu jsem podle jeho pokynů osekával větve, které se mu zdály bránit ve výhledu, až se ujistil, že skutečnou překážku tvoří kmen statné břízy. Sešel tedy i se svým druhem dolů, a nad plotem jsme se chvíli dohadovali, co bychom měli podniknout. Pak se ti dva rozhodli, že břízu bude třeba skácet.

Namítl jsem, že přece nemůžeme o své vůli skácet tak nádherný strom. Místní geodet na mě pohlédl s posměšným úžasem. „Tady?“ ukázal vzhůru k zohaveným korunám stromů.

Pozdě mě napadlo, že jsem měl odpovědět: právě tady! Oni mi mezitím nad ostnatými dráty přehodili pilu. A mám si pospíšit, blíží se druhá hodina, kdy budeme muset odtud. Svedu skácet ten strom sám?

Jako student jsem kácel stromy napadené kůrovcem, pociťoval jsem dokonce hrdost nad tím, že svedu takovou chlapskou práci a dokážu položit patnáctimetrový smrk přesně tam, kam si přeju. Jestli jsem cítil také lítost nad poraženými stromy, se už nepamatuju.

Došel jsem k bříze, která ještě nic netušila o svém osudu, a pohlédl jsem vzhůru do její koruny. Nebe se už vyčistilo, žluté lístky stromu se zdály vydávat svoji vlastní záři. Kmen bych stěží objal, měl po obvodu téměř dva metry. Vzal jsem sekyru a zaťal ji do bílé kůry. Vyrubal jsem zásek na straně, kam měl kmen padnout, pak jsem se chopil pily a začal řezat. Pila se zahryzla, bílé štěpinky odletovaly do všech stran, a já vnímal jejich vůni.

Jak se pila zařezávala hlouběji, kmen ji stále více svíral. Byla to jeho jediná obrana – sevřít pilu a už ji nepustit. Raději jsem pilu vytáhl a začal řezat z opačné strany. Po čele mi stékal pot. Sundal jsem si svůj vatovaný kabát a pokračoval v práci. Strom tiše sténal, praskal a slyšel jsem zděšený, užaslý šepot listí v korunách.

V břízách přebývaly zakleté duše nevinných dívek.

Pilu jsem vytáhl a chvíli odpočíval. Z dálky jsem zaslechl tiché kroky, a když jsem pohlédl tam, odkud přicházely, uviděl jsem vojáka s puškou. Pomalu se blížil po cestičce mezi oběma ploty. Když mě míjel, pohlédl na mě, aniž se zastavil, aniž zpomalil krok, aniž dal najevo, že mě zaznamenal.

Kmen teď pln zoufalého odhodlání svíral pilu z obou stran, zápasil se mnou ze všech svých sil.

Ošklivil jsem se sám sobě, protože jsem si dal vnutit tenhle úkol. K čemu je vůbec potřebné naše měření, k čemu ta úporná snaha o přesnost, kvůli které dupeme v kukuřici, jezdíme po polích, kvůli které mám teď připravit o život bílý, čistý strom? Kdo uposlechne ničemného příkazu – sám je ničemný.

Jenže má lítost, jak to v životě bývá, se dostavila pozdě. Strom už umíral.

Zpoza plotu na mě volali, jak jsem daleko, ale já neodpovídal. Vytáhl jsem opět pilu, vzal sekyrku a jako zběsilý jsem začal rozšiřovat zásek na kmeni. Pak jsem se do stromu opřel a zkoušel jeho odhodlání. Ale bříza stála pevná, jako by její žíly dosud nebyly přeťaty.

Vím, že člověk odevždy zápasil s přírodou, zabíjel zvířata a mýtil lesy, zbavoval však života, aby sám přežil. My zbavujeme života, abychom budovali díla inženýrského věku. Ta brzy způsobí, že sami nepřežijeme. Zabíjíme ne z pudu, který by nás vedl k životu, ale z pudu, který nás vede do záhuby.

Košili mám úplně promočenou, pila zuřivě skřípe, vnímám, jak křečovité sevření povoluje, tiše, zoufale a naposledy zasténá duše stromu – a praskot. Ještě se větvemi chytá okolních stromů, ale nezachytne se, žlutavé lístky prší k zemi.

Šťastní geodeti jásají z protějšího vrchu, že už jim nic nebrání ve výhledu. Sedám si na svůj vatovaný kabát, zatímco oni měří.

Vojáček se vrací po pěšince mezi dráty. Musí vidět padlý strom, jehož větve sahají až k plotu, ale nezajímá se. Tak jako se jiní vojáčci nezajímali o padlé muže a ženy, jejichž ruce se natahovaly k jiným plotům.

Do dvou hodin už zbývá jen pětadvacet minut, když se inženýr objeví zase u mě. Naložíme všechny přístroje a odneseme je do auta, pak inženýr ještě musí oznámit na oddělení zvláštních úkolů, že odjíždíme.

Když se vrátil, sdělil mi pobaveně, že se mu velice omlouvali. Zapomněli totiž včas ohlásit naši činnost strážím. Chtěli vědět, jestli nedošlo k nějaké nepřístojnosti.

Vybavil se mi vojáček, který jako omámený kráčel drátěnou klecí, aniž si nás všiml, aniž nás vůbec vzal na vědomí.

„A divíte se mu?“ zeptal se inženýr. „Já být na jeho místě, měl bych chuť střílet tak akorát do toho plotu!“

11. Dopis

Pane řediteli K.,

při setkáních se svými kolegy jsem zjistil, že jste zpochybnil nejen charakter mé práce, ale i práci jejich, také jejich umělecké usilování jste prohlásil za neprokazatelné. Dozvěděl jsem se, že většina z nich se rozhodla bránit se a snaží se prokázat, že jsou umělci, jako důkaz přinášejí své knihy, zprávy o uvedení svých her na nejrůznějších světových scénách, anebo dokonce zmiňují své literární ceny. Udivilo Vás, proč jsem něco takového neučinil rovněž já? Mohl bych jednoduše prohlásit, že podobné jednání mi nepřipadá důstojné, anebo tvrdit, že raději přijímám osud pokorně nežli se vzdorem, jistě by na tom bylo něco pravdy. Ale lhal bych, kdybych předstíral, že není mým přáním, aby lidé jako Vy zmizeli z křesel zámků, odkud provozují svoje ničemné dílo. Sporným však zůstává, co podnikat, aby zmizeli.

Nikdo není, jak možná víte i Vy, nesmrtelný ani nezranitelný. I ti nejskvělejší heroové a polobozi kromě svých neprůstřelných štítů, zázračných mečů a neznavitelných svalů měli svoji zasažitelnou patu, své křehké vlasy anebo potřebu dotýkat se země. Vaším štítem i mečem je Vaše křeslo, vysoko vyzdvižené nejen nad zemi, ale i nad všechen život, nad všechnu lidskost – o spravedlnosti ani nemluvím.

Kdo s Vámi vede spor, míním čestný spor, nejen že nemůže zvítězit, ale tím, že uznává Vaši svévoli za pravomocnou, ještě více pozvedá Vaše křeslo a utvrzuje Vás v pocitu nadřazenosti, jenž poskytuje moc. Co pro vás znamená nějaká kniha nebo hra – jakékoli dílo, i kdyby bylo sebegeniálnější? Co pro Vás znamená nějaký umělec, který s Vámi vede při? Dostal jste ho přesně tam, kde jste si ho Vy a samozřejmě i ti, kteří Vás jmenovali, přáli mít. K podnoží svého křesla: ať tam vydrží co nejdéle, ať se zmítá, ať škemrá, ať píše žádosti, kterými rád naplníte svoje koše, když se předtím potěšíte jeho pokořením. V tom sporu jste nezasažitelný.

Kde tedy, na kterém místě Vašeho těla leží Vaše zranitelné místo? Máte je vůbec? A máte vůbec tělo?

Vaše tělo, stejně jako celá Vaše bytost se jistě dají zaměnit a kdykoliv nahradit, co se však zaměnit a nahradit nedá, je svět, který jste si Vy a ti, kteří Vás jmenovali, pro sebe vytvořili. Umělý svět, který prohlašujete za jediný skutečný, neboť v něm platí jen ty zákony, které jste sami dali, a pravdou je pouze to, co Vy za ni vyhlásíte. Můžete tedy být zasažen jedině tehdy, najde-li se síla, která zruší nedotknutelnost a celistvost Vašeho světa, a tím Vás vrátí zpět na oči lidí.

Tou silou, pane řediteli K., je příběh. Příběh ze skutečného světa. Sto žádostí můžete hodit do koše, a žádné srdce se nezachvěje, ale sto příběhů neumlčíte. Ty příběhy, ať budou vyprávět cokoliv, ať je ponesou láska, utrpení či něha, budou vždy ukazovat k Vašemu ničemnému dílu. Nakonec Vás zasáhnou a Vy padnete ze své zdánlivě nedobytné výše, ze svého nezasažitelného světa zpět do nicoty, z níž jste vzešel. Přál bych Vám, abyste aspoň při tom pádu pochopil, že ty příběhy Vás přežijou.

S pozdravem
zeměměřičský pomocník K.

12. Hřbitovy

Papírnice chodí v černém.

Příběh její matky byl jednoduchý. Pracovala dvacet let v továrně, většinou v expedici, práce se tam sice špatně platila, ale zato se zdála málo nebezpečná. Její muž dělal skladníka. Od závodu dostali dvoupokojový byt na sídlišti. Kolik pokojů, tolik měli dětí. Papírnice nevěděla, co by víc o matčině minulosti sdělila. Občas v neděli po obědě, když vybyl čas, odjeli společně za babkou. Ve vlaku matka vybalila buchty anebo řízky, a oni je pojídali, zatímco lokálka se courala směrem k cementárně. Občas se večer společně dívali na televizi, která byla tak stará, že obraz neustále mizel. Otec býval doma málokdy, sedal v hospodě, domů se vracel opilý, ale choval se vlídně, nikdy nekřičel ani nikoho nebil.

Na dovolenou nejezdili, děti část prázdnin trávily na pionýrském táboře a část u babky pod cementárnou.

Matka však slibovala: jednou si všichni vyjedeme k moři! Spočítala si, že když přejde na anilín, ušetří za dva roky na cestu do Bulharska pro celou rodinu. Otec proti tomu nic nenamítal, nikdy proti ničemu nic nenamítal. Ale několik týdnů před tím, než měli odjet, si sbalil své věci a odstěhoval se k nějaké couře. Papírnici bylo tehdy čtrnáct, bratrovi deset – do Bulharska je však matka stejně odvezla. Na Zlatých pískách bylo umrtvující vedro a spousta lidí. Matka neuměla plavat, lehla si na pláž a hned první den se spálila tak, že dvě noci proplakala bolestí. Třetí den všichni dostali střevní infekci, když se jim udělalo líp, změnilo se počasí, moře se rozbouřilo a nesmělo se do něho ani vstoupit.

Matka si vyšla aspoň na břeh. Všimla si obrovského bílého ptáka, jehož nedokázala pojmenovat. Vznášel se těsně nad vlnami, dokonce usedl na hřebeni jedné z nich, jako by to byla paluba lodi. Matka na něj hleděla u vytržení, pak se rozběhla za dětmi, aby se také podívaly na podivuhodného tvora. Než se však dostaly znovu k moři, pták zmizel.

Matka pracovala v anilínce ještě tři roky, pak se vrátila do balírny. Loni začala močit krev, ale neřekla o tom nikomu, k lékaři se bála jít. Teprve před deseti týdny ji odvezli do nemocnice, a to už bylo na všechno léčení pozdě.

Papírnice ji byla za tu dobu třikrát navštívit. Když za ní přijela naposledy, matka už ji nepoznala, byla pod morfiem. Měla pevně zavřené oči, dýchala hlasitě a pomalu. Papírnici však připadalo, že se usmívá. Třeba se opravdu usmívala, protože cítila, jak odchází od všeho trápení. Anebo zahlédla už něco, co nikdo z nás tady neuvidí. Možná nějakého mimozemského tvora anebo jen toho obrovského bílého ptáka, který už tehdy nepřilétl z tohohle světa.

Tu noc umřela a z nemocnice poslali telegram. Pohřeb bude mít zítra, doma, na hřbitově kousek za cementárnou. Mrtvým prach nevadí, jen květiny tam rychle zešednou, musejí se častěji vyměňovat.

Obec s cementárnou nepatřila do oblasti našeho měření. Na hřbitovy jsme však vstupovali často, přiléhaly většinou ke kostelům, kde jsme měli svoje značky.

Inženýr musel navštěvovat faráře či kaplany v jejich zašlých sídlech, aby zjistil, jestli od posledního měření nebylo ničím hnuto, nic se nepřestavovalo, především ne na věži anebo na báni. Někdy jsem je zahlédl – stařečky s bílým kolárkem – jak ve dveřích vrtěli hlavou, ujišťovali, že nikoliv, kostel se neopravoval. Někdy inženýra zvali dovnitř, aby si postěžovali právě na to, že jejich chrám chátrá. Já se zatím odebral na hřbitov, který býval vždy otevřen. A jen jsem prošel brankou, ocitl jsem se v jiném světě. Všechny hřbitovy se podobaly – jako onen hřbitov, kam jsem vstoupil hned první den – pečlivě udržovaným zahradám, jeden hrob se zdál soutěžit s druhým v množství květů, a pokud jej kryl trávníček, zelenou plochu útlých stébel neznešvařoval ani lístek plevele. Na náhrobních kamenech sedali ptáci živí i mramorové holubičky, které sice nemohly vzlétnout ani se očistit, ale vždycky byly bez jediné poskvrnky. Napadalo mě, když jsem čítal jména cizích lidí, z nichž někteří umřeli před mnoha desetiletími, tedy ještě v dobách, kdy nic netušili o rozvitém inženýrském věku ani o světlé budoucnosti, v níž se my ocitneme, že tady přetrvává něco ze starých časů, z dávných hodnot, zvyklostí a návyků, které všude mimo toto ohrazené území upadají v zapomnění. Téměř vždy také i v těch nejvylidněnějších obcích jsme právě tady někoho potkali, jak s lopatkou či s hrabičkami pečuje o hrob anebo aspoň z konve osvěžuje žíznící květy, a když nijak nepracuje, aspoň stojí v zadumání anebo snad v tiché modlitbě.

Za zdí jednoho hřbitova jsme měli dva kameny, pracovali jsme na nich až do setmění. Zpovzdálí pozoroval naši práci houf dětí. Nad nízkými střechami domků se vynořil měsíc a s ním se objevil i místní farář, který se přišel zeptat, nepotřebujeme-li se občerstvit.

Pili jsme kávu, a on nám přitom vyprávěl, že v márnici na hřbitově se v padesátých letech skrýval starý sedlák. Přátelé ho totiž včas varovali, že ho přijdou „tamti“ zatknout. Márnice byla zamčená, leta se už nepoužívala. Lidé přece umírali v nemocnici anebo je nechali ležet až do pohřbu doma. Klíče od márnice měli jen hrobník a farář – ti také přinášeli sedlákovi jídlo. Třetí klíč dostal dobrovolný vězeň, aby mohl v případě nutnosti opustit tenhle příbytek mrtvých. Zámek byl naštěstí obyčejný, dalo se odemykat i zevnitř, ačkoliv to bylo vzhledem k původnímu určení místnosti zbytečné. Hřbitov se pro úkryt hodil, jistě jsme si všimli, že je obehnán vysokou zdí, dovnitř je vidět jen z kostelní věže. Má i svoji vodu a kompost hned v rohu za márnicí.

Tak tu žil ten člověk bezmála rok, v noci, když svítil měsíc, vykonával tu trochu práce, kterou hřbitov potřeboval. A za dne? Snad si četl, také prý něco psal o svém životě, ale nic se z toho nezachovalo. Pak ovšem, jak přicházela zima, pobyt tu byl stále svízelnější. Chladno uvnitř a venku sníh, na němž ulpívaly stopy. Farář i hrobník sedláka přemlouvali, ať se skryje u nich doma, ale vězeň váhal, asi je nechtěl ohrozit, v těch dobách se všechno posuzovalo jako velezrada anebo rozvracení a sabotáž. Jednoho rána ho pak našli mrtvého v tom příbytku mrtvých. Pochovali ho nakvap a potají, i když křesťansky. A všechno, co po něm zůstalo, raději zničili. Škoda těch zápisků, člověk v takovém osamocení mohl zahlédnout, co my ostatní ani nezatušíme.

Jak chodím mezi hroby, napadá mě, že k posedlosti, s níž měříme, počítáme, zakreslujeme a vynalézáme, nás vede nejen snaha vypudit ze světa tajemství, ale také potřeba oddálit od sebe život, který by nás jinak lekal svou dočasností a přechodností. Ze světa, který se změní na čísla, mizí nejen život – mizí také smrt. Zmizí i lidé a Matka Země – zůstanou nejvýše obyvatelé a populace, půda a katastry.

Na jiném hřbitově jsem jednoho dne uviděl skloněnou nad hrobem povědomě hranatou hlavu s odstálýma ušima, chvíli jsem ji nedokázal nikam zařadit, až když ke mně stařík vzhlédl a optal se: „Hledáte něčí hrob, soudruhu?“ to oslovení mě vrátilo na zámeckou chodbu do prvního dne mého zeměměřičského pomocnictví. Odpověděl jsem jako tehdy: „Ne, to nehledám!“

„Musím sem občas zajít,“ sdělil mi, jako by se omlouval, „dohlédnout na nebožčin hrob, aby úplně nezpustl!“

Hrob vypadal opravdu zanedbaněji než ostatní. Datum na kameni oznamovalo, že nebohá zemřela před pěti lety. Kříž tu chyběl a květů se nedostávalo, jen něco usychajícího vřesu.

„Vždyť sem nikdo ani větvičku nepoloží,“ postěžoval si, „a že sem všichni mají kousek, ne jako já, já musím autobusem. A dokud byla živá, to ji už zdaleka zdravili, a jak něco potřebovali, hned přiběhli, třeba v noci.“

„Copak dělala vaše žena – ve zdravotnictví?“ hádal jsem.

„Žena to dotáhla výš než já – až na okres,“ řekl pyšně. „A tehdy v sedmdesátým, když šlo o to očistit stranu a společnost, předsedala prověrkové komisi – a zase výš než já.“ A já pochopil, že tu stojím tváří v tvář staršímu bratru ředitele K., adresáta mých v podstatě ještě stále nezaslouženě vlídných a zdvořilých dopisů.

„Vždyť tu mohla ještě být,“ stěžoval si stařec, „sám vidíte, nebylo jí ani šedesát.“ Hlas se mu zatřásl. Vytáhl náprsní tašku a něco v ní lovil. Přitom se na zem vysypalo několik fotografií. Sehnul jsem se pro ně, řediteli K. bych je také podal, kdyby byl takhle sklíčený, takhle do nicoty spadlý, nejsem mstivý. Na jedné z fotografií jsem uviděl mladíka s nápadně hranatou hlavou, na jiné děvče s dlouhými hustými vlasy, ty tvar lebky zakrývaly. Podal jsem mu obrázky, a on je rychle zastrčil do kapsy. „No, vidíte ji,“ našel fotografii, kterou hledal. „Kdo by si to byl pomyslel?“

Tvář starší sestry z bratrstva, jehož členem byl i ředitel K., nic neprozrazovala; úzké, bezúsměvně semknuté rty snad svědčily o přísnosti anebo nesnášenlivosti.

„A já teď v domově,“ vzlykl najednou, „myslíte, že tam na mě někdo promluví? Oni se baví, slyším, jak si vykládají, a když k nim dojdu, vstanou, jako že se chtěli zrovna rozejít.“

„To nebyly vaše děti na těch fotografiích?“

„O těch mi nemluvte, cizí jsou mi milejší. Holka si zůstala v Rakousku, sám jsem jí tehdy ten zájezd opatřil. Ani na mámin pohřeb nepřijela. Co jí tady chybělo? S klukem, s tím jsem taky skoncoval. Víte, k čemu se dal?“ mávl rukou, jako by odháněl děsivou vidinu. „K adventistům. Zkoušel mě taky přemlouvat. Prý, táto, konec světa se blíží, kaj se, dokud je čas. Já mu řek: Ty se kaj, já nic nezradil, já se kát nepotřebuju! A řek jsem mu, ať mi radši ani nepíše. Mě, soudruhu, naučil život tvrdosti!“ A ubohému, na zem svrženému plály tváře hněvem.

V bráně jsem zahlédl svého inženýra, jak kráčí po boku kněze. Také ten druhý si jich všiml a náhle zostražitěl: „A kdo vy vlastně jste? Co tu děláte?“

„Měříme.“

„Měříte? A co?“

„Zemi.“

„A máte k tomu povolení?“

Copak k měření, ale abychom si chodili po zemi, k tomu nám chybí razítko! A opustil jsem ho.

Je také možné, že ta úzkostlivá péče o hřbitovy, která je vyděluje z okolního chátrání, se dá vysvětlit něčím jiným než pouhou úctou k minulým hodnotám. Lidé podvědomě cítí, že jsme překročili zenit života, že z vrcholu, na nějž jsme se vydrápali, nevede cesta zpět k životu. Vyhýbáme se sice pomyšlení na smrt, ale je kolem nás a dostihne nás všude kromě na tomto jediném místě. Tady ví, že nemá, co by nalezla, tady lež ztrácí smysl, a bez ní se všechen umělý svět rozpadá. Sem se tedy my živí uchylujeme, zdobíme hroby, zkrášlujeme svůj azyl, stavíme neviditelnou, ale neprostupnou stěnu, za níž zůstávají prapory, hesla, tlampače, průvody, obrazovky, mechanizace lehká i těžká, také umírající tuleni a pokrmy nasáklé jedy. U kteréhokoliv z hrobů můžeme pokleknout a dotknout se země, která se tady zdá být ještě plná síly.

Inženýr na mě kýval. Farář nás zve do kostela a na věž, odkud je vidět do kraje.

Ohlédl jsem se ještě. Starší bratr ředitele K. tam osaměle stál, jako by vyrůstal z hrobu. Co má za sebou a co má před sebou? Na co se ještě může těšit, co očekávat člověk, který takto vyrůstá z hrobu? Na co může právě teď myslet ve své zarputilé a zatvrzelé osamělosti?

Náhle mě to bleskem napadlo: Přemítá o tom, komu a kde nás udat!

13. Měsíc

Hned první týden se inženýr zmínil o tom, že mu při posledním měření na Moravě, náhodou nedaleko od jeho domova, nepřálo štěstí, celý měsíc propršel. Potřeboval dva body zaměřit v noci na Polárku, ale jasné noci se v té době nedočkal.

Pokud tady stihneme všechno včas dokončit, chtěl by, abych s ním na Moravu zajel. Řekl jsem, že zajedu rád, ostatně to byla moje povinnost provázet ho kamkoliv.

Celé týdny, co jsme spolu měřili, byly noci jasné, dokonce i obvyklé podzimní mlhy se objevovaly zřídkakdy, když padly – tedy až k ránu.

Někdy, když jsme se vraceli za tmy, inženýr ukázal prstem k severu, kde se mezi hvězdami Malého vozu, na noční obloze jsem se málo vyznal, míhalo světlo Polárky, a postěžoval si, že tak jasné noci se během celého léta nedočkal – teď by se nám to měřilo.

Pokud chce, navrhl jsem, můžeme jet třeba hned zítra. Počasí se zdá stálé.

„Myslíte?“ připadlo mi, že opravdu zvažuje tu možnost, ráno jsme však odjeli někam do polí v sousedství a zbroceni potem ve slunečním žáru vykopávali posunutý kámen.

Ale jak se podzim sunul kupředu, na inženýrových mapách přibývalo zatrhaných kroužků, naše práce se chýlila ke konci.

„Zítra tedy,“ rozhodl se, „jestli s tím souhlasíte, bychom mohli vyjet.“

Vlastně to byl od něho dobrý nápad, že nechal noční měření až na konec. Noc každému konání přidává na výjimečnosti – ne nadarmo se tak mnoho obřadů odehrává v noci. A naše konání, připadalo mi, by mělo být zakončeno něčím aspoň trochu výjimečným. Kromě toho bych byl rád na závěr společné práce pro svého mladého nadřízeného něco udělal; nevím sám, proč mi připadalo, že během té cesty či noční práce se mi k tomu spíš naskytne příležitost.

O nocleh se nemusím starat, dodal ještě inženýr, už říkal ženě, že přespíme u nich doma.

Na jeho ženu jsem byl zvědav, ale nic jsem neřekl, jen jsem si šel do kufru připravit ze svého oblečení to nejlepší.

Příštího rána jsme se vzbudili do kalného dne. Nebe bylo neprůhledně zatažené. Pod příklopem těžkých mračen se válel kouř, pach z nedaleké chemičky neměl kam uniknout, a ve vzduchu vířily kapénky otrávené mlhy. Naložili jsme naše obvyklé nářadí a odjeli do nedaleké vsi, kde inženýrovi zbývalo provést ještě několik měření. Postavili jsme naše stativy a inženýr se zlobil na počasí i na smog, který nás dusil. „Vždyť jste viděl tu chemičku!“ Všichni kašlou na to, co pouštějí do vzduchu, protože na pokuty jim přidělujou zvláštní fondy! Tak co by si lámali hlavu s ovzduším? Pokusil se mi dokonce objasnit, jakým způsobem pracují nejvýkonnější odlučovače a filtry, a zatímco mluvil, naše žluťoučké terčíky se pokrývaly špinavě mastnou usazeninou.

To mi je známo, že u nás se málo dbá na to, abychom odstranili jedovaté zplodiny inženýrského věku, ale i kdybychom měli dokonalé filtry a výborné čističky vod, ty zplodiny by nás stejně – snad jen o něco málo později – zavalily. Nedovedu si představit vynález tak dokonalý, že by nás ochránil před důsledky naší vlastní chtivosti.

Sedl jsem si na ovlhlý kámen vedle stativu a zapisoval čísla, která na mě inženýr volal. Mrzelo mě, že z naší chystané cesty sešlo. Občas jsem vzhlédl k zachmuřenému nebi a hledal tam nějaký pohyb. Snad jsem opravdu zahlédl nepatrnou škvíru mezi mraky anebo jsem se najednou lehčeji nadechl, ale napadlo mě: „Odpoledne se vyčasí!“

Inženýr na mě pohlédl s úžasem: „Jak to víte?“

Pokrčil jsem rameny.

„Myslíte, že bychom toho tady měli nechat a vyjet?“ Bylo to jako tehdy v lese, kde jsme zabloudili. On měl zodpovědnost, zatímco mě lákala cesta. Opatrně jsem však navrhl, abychom vyslechli předpověď počasí.

Předpověď byla pythická jako vždy, když si meteorologové nevědí rady. Polojasno až oblačno, místy přeháňky. Nazítří kvečeru měla nad naše území postoupit studená fronta od severozápadu a projevit se trvalejším deštěm.

Mraky však začalo nepatrně prosvítat slunce.

„Opravdu si myslíte, že se vyjasní?“

Chtěl na mě přenést aspoň dílek zodpovědnosti, a já jej tedy přijal.

Sbalili jsme všechno nářadí, doma jsme ještě přidali další, převlékli jsme se a vyjeli.

Silnice se klikatila pahorkatinou, projížděli jsme vesničkami, které jsem viděl prvně v životě. Nebe zvolna modralo, mně připadalo, že i mou zásluhou.

„Že jsme nejeli hned dopoledne,“ litoval inženýr, „mohli jsme zrovna začínat, Polárka se dá vidět nejmíň od čtyř odpoledne.“

Zastavili jsme před statkem, který stál na břehu rybníčku. Inže­nýr zatroubil, pak vyskočil z auta a odemkl těžká dřevěná vrata. Sotva je škvírou pootevřel, vyřítil se ven černobílý novofoundlanďák a hlasitě ho vítal, hned nato vyběhlo útlé děvčátko s bříškem a pihovatou tváří pod světlými vlasy a vrhlo se mu do náručí. To byla tedy ta bytost, kterou našel v parku plačící a sklíčenou tajemným žalem.

Inženýr, to jsem na něm viděl, by byl nejraději naložil přístroje, které jsme ještě potřebovali k nočnímu měření, a hned zase vyjel, ale jeho žena naléhala, abychom si trochu odpočinuli a něco snědli. Objevila se také inženýrova matka a ještě babička a všechny nás začaly přemlouvat. Inženýr tedy řekl, že se půjde zatím podívat na býčka, a mě nechal ženám napospas.

„On nevydrží posedět,“ vysvětlila mi jeho matka, „už když byl malý, pořád něco vyráběl a opravoval. Jen těch modelů aut a lodí, přijel na neděli z internátu a už byl u nich, jestli vám o tom povídal. Vyhrál i nějaké soutěže, má toho ještě plnou kůlnu.“

Nahoře, kde mladí bydleli, to vonělo vápnem, čerstvým dřevem a barvami. Inženýrova žena prostírala na malý stolek. Jídelní stůl jsme dosud nesehnali, také ostatního nábytku tu bylo poskrovnu, zato parkety byly nově položeny a okenní rámy čerstvě natřeny, v rohu vedle dveří se z květináče zvedaly velké laločnaté listy jakési cizokrajné rostliny.

„To je monstera,“ řekla, „tu jsem přinesla z domova, měli jsme i fíkovník, každý rok urodil aspoň pár hruštiček.“

Připadlo mi, že by mi chtěla povědět něco úplně jiného anebo se dotázat na něco podstatnějšího, nejspíš, co říkám její volbě, už však nepromluvila, a já tedy sám pochválil, jak se tu pěkně zařizují, a o jejím muži jsem řekl, že se s ním příjemně pobývá; přikývla, začervenala se a vyběhla z místnosti.

Posadil jsem se do křesla vedle knihovničky a prohlížel si knihy. Zvenku se hlubokým basem ozýval novofoundlanďák, potom se rozkejhaly husy. Domem zněly hlasy, někdo přicházel a odcházel. Knih nebylo mnoho, mezi autory převládali američtí, kupodivu právě ti, které jsem ve svém mládí obdivoval i já. Ale dalo se to vysvětlit také tím, že pokud se týká vydávání knih, doba se před sedmnácti lety zastavila.

Pak jsme večeřeli u stolku, kam se vešli jen dva lidé. Jídali tu jistě oni dva, ale teď mi inženýrova žena uvolnila svoje místo, sama se posadila do křesla, a zatímco my jedli, háčkovala jakousi titěrnou součástku kojeneckého oblečení.

My, co měříme, jsme většinou muži. Jsou také ženy inženýrky, dokonce prý i zeměměřičky, které kočují stejně, jako jsme to dělali my, ale budou to nejspíš ženy, které touží připodobnit se mužům. Ženy přece nepotřebují přesně změřit Zemi, stejně jako nepotřebují vymýšlet Velký třesk, z něhož všechno vzešlo, vědí, že mají své lůno, z něhož může vzejít život tajemnější, než jsou dávné i současné třesky.

Byl bych ještě poseděl, najednou jsem ztratil zájem o noční měření, radši bych se aspoň něco málo dozvěděl o své tiché a něžně vyhlížející hostitelce, ale inženýr spěchal. Co kdyby zase přitáhly mraky?

Odešel jsem tedy uložit připravené bedýnky s dalšími přístroji, pak jsem otevřel vrata. Inženýrova žena držela za obojek psa, který předstíral, že se na mě chce vrhnout. A mě napadlo, proč se tehdy v parku můj mladý šéf vrátil k cizí plačící dívce, které ani neviděl do tváře. V její podobě ho k sobě přilákalo tajemství, které jinak nemělo místa v jeho přísně a přesně změřitelném světě.

„Tak vidíte,“ řekl inženýr, „a za chvíli máme tmu.“

Odpověděl jsem, že má hezký domov. To bylo vše, co jsme si řekli o jeho ženě.

Stíny v krajině se protahovaly, z údolí začínal táhnout chlad. Pak se v dálce objevily dva vysoké komíny, a objal nás pach celulózy či něčeho podobně umělého – byli jsme na místě. U lesa jsme nechali stativ s terčem, vyjeli jsme po strmé louce na vrch, kde dokonce zůstala z minulých časů zachována dřevěná pyramida, tam jsme nad kamenem postavili teodolit, já si sedl do auta, rozložil před sebe archy s předtištěnými kolonkami, inženýr mezitím našel na dosud světlém nebi Polárku, a mohli jsme začít.

Zatím jsem v našem počínání neodkryl nic nového, anebo dokonce vzrušujícího, nezáleželo mi přece na tom, jestli inženýrův dalekohled míří na hvězdu anebo na kostelní věž.

„Teď se přesuneme na jiný vrch,“ řekl inženýr, když jsme tu s posledním vydechnutím dne měření dokončili, „a tam už si budeme muset svítit.“ V tu chvíli se polekal, vrhl se k autu, chvíli v něm cosi zběsile hledal, než se zcela ujistil, že doma zapomněl baterie na osvětlení svého přístroje. Znovu jsme všechno naložili, a zatímco jsme se vraceli, jak nejrychleji to umožňoval náš terénní vůz, inže­nýr si opakovaně klnul, tohle se mu muselo přihodit zrovna teď, určitě se zatáhne, zatímco my maříme drahocenný čas kvůli jeho zapomnětlivosti. Napadlo mě, že si opravdu schoval tohle měření na konec úmyslně, i jemu záleželo na tom, abychom naše konání zakončili něčím aspoň trochu výjimečným.

Pokud se mračen týkalo, jeho zlé tušení se vyplnilo.

Když jsme o půl desáté večer už se soustavou baterek šplhali po zoraném poli do temné výše, po nebi se proháněly neprůhledné pruhy par.

Ještě jsme museli dole v údolí umístit trasírky se světly. Když jsme měli vše připraveno k měření, blížila se už desátá a na nebi se nedala zahlédnout ani hvězdička. V tuhle roční dobu, kdy mlhu často nerozptýlí ani slunce, to s naším nočním měřením nevypadalo nadějně.

Inženýr si stoupl za svůj stroj a umíněně i marně hledal v mracích svoji Severku. Pak jsme se oba usadili ve voze, který zvolna promrzal.

V jedenáct hodin inženýr vyběhl ven s dalekohledem a chvíli obzíral nebesa. Když se mu ani teď nepodařilo zahlédnout nic kromě mračen, navrhl, abychom odjeli.

Vystoupil jsem z vozu také, na čele jsem ucítil lehounký a chladný závan.

„Já myslím, že se vyjasní,“ řekl jsem.

„Vy opravdu myslíte? Vždyť se podívejte sám!“ podal mi dalekohled.

V údolí jsem zahlédl několik světel vzdálené vesnice. Pak jsem našel i opuštěné světélko, naši bludičku, kterou jsme umístili na pusté polní cestě. Zato ve výšce panovalo temno, jen mlžný chlad odtud padal.

„Když tedy myslíte,“ řekl inženýr. Vrátili jsme se do vozu a pustili si jakousi bezduchou hudbu, která nás nemohla potěšit, natož zahřát.

Na nebe jsme naštěstí neviděli, zastiňovaly nám je koruny stromů.

Odkudsi z údolí houkal vlak. Celulózka páchla. Oblékl jsem si své tlusté rukavice a zavřel očí.

Všechny nás rozhořčuje, že voda, vzduch i jídlo začínají být otrá­vené. Hledáme, kdo je za to zodpovědný, kdo nedal včas postavit čističky vod, kdo zapomněl naplánovat peníze na odlučovače popílku a na lapače síry, kdo přikázal zasypat pole jedovatými prášky. Obvykle jej nalezneme, a to posílí naše přesvědčení, že jsme jenom oběti – nikoliv viníci.

Ale inženýrský věk i se svými zplodinami přece nevznikl pouze z vůle inženýrů či odpovědných činitelů. Vznikl a neustále se obnovuje, bobtná a narůstá nikoliv proto, že by mařil naše naděje, sny a přání, ale proto, že je až příliš důsledně naplňuje.

My, co jsme se dali na měření, víme, spočítáme si to dříve a lépe než ostatní, že cesta, kterou trasujeme na všeobecnou žádost, stoupá ke stále strmějšímu vrcholu, z něhož už nevede cesta – jen pád. Ale měříme a trasujeme, budeme si tak počínat až do posledního dechu, neboť už si ani jinak počínat nemůžeme, ukřičeli by nás. Budeme také vymýšlet nové účinnější filtry, nové méně škodlivé zdroje energie, nové léky proti novým nemocem, nové živočichy namísto vyhynulých, nové protijedy proti stávajícím jedům a ještě účinnější protiprotijedy a ještě a ještě, dokud nedosáhneme toho vrcholu, kdy už nám žádný filtr, žádný protijed nepomůže, kdy se nadechneme a náš mozek se zastře, naše plíce se zalknou a srdce se zastaví. Pak se teprve skončí naše služba, kterou konáme na všeobecné přání lidstva k jeho blahu i zkáze.

V půl dvanácté inženýr vystoupil z auta, pak vykřikl: „To se mi snad zdá!“

Také jsem vystoupil. Nebe bylo vymetené, podzimní hvězdy zářily tak jasně, že se zdály bezmála na dosah.

Museli jsme ještě čekat až do půlnoci, kdy si inženýr na stopkách nařídil přesný čas. Já si mezitím na palubní desku přilípl svíčku a připravil si lejstra tak, abych na ně aspoň trochu viděl.

Všiml jsem si, že tráva v okolí se leskne, mohl to být odraz měsíčního světla v kapičkách rosy anebo snad tenounká vrstva jinovatky. Padl už mráz. Nastával těžký čas pro ptactvo, zvěř i psance, kteří se musí skrývat. Zachumlal jsem se do svého vaťáku, a v tu chvíli jako bych zaslechl nezřetelný šepot, jenž přicházel zvenčí, z mrazivé dálky. Jak jsem hleděl do krajiny oblité měsíčním světlem, dole v údolí jsem rozeznal věžičku za šerou hřbitovní zdí. Teď jsem dokonce zaslechl jednotlivá slova, zněla: Nevím sám, je-li márnice celý můj svět, anebo jestli celý svět se změnil v márnici.

Napadlo mě, téměř jsem si tím byl jist, že to byla jedna z vět, nejspíš ta poslední, co si zapsal starý sedlák, který se ještě živ musel skrývat v márnici. Farář, který ho nalezl již mrtvého, si větu přečetl. Pochmurný dotaz, který spíš vycházel ze současného světa než z poselství Kristova, mu nepřipadal hoden toho, aby pro něj podstupoval riziko, a vrhl tedy rukopis do ohně.

Byl bych rád zaslechl ještě něco z dávného poselství, ale inženýr už na mě zvenku volal první čísla, musel jsem se soustředit, abych se nedopustil chyby, která by zmařila všechno naše úsilí. Musel jsem také sledovat inženýrovy údaje, zda se, zmožen únavou, nedopustil chyby on, a hlásit mu úhel, pod nímž má hledat Severku.

Poslední sloupec čísel jsme dopsali několik minut před třetí ráno. Inženýr, který celou tu dobu stál pokroucen před svým strojem, byl zkřehlý, ale připadal mi spokojený, nebo dokonce dojatý.

„Vy jste jednou říkal,“ vzpomněl si, „že byste se rád podíval na hvězdy anebo na Měsíc,“ ukázal na téměř úplný kotouč luny.

Vylezl jsem tedy z auta, postavil se ke stroji, nastavil si okulár a namířil objektiv směrem, kde jsem tušil Měsíc.

Bezpochyby jsem mohl během padesáti let svého života kdykoliv zajít na hvězdárnu a mnohem větším dalekohledem pozorovat noční oblohu, ale dobře, že jsem to neudělal. Jsou věci, které má člověk spatřit v tu nejsprávnější chvíli – snad jsem tušil, že jednou budu stát ve tři hodiny ráno, o posledním dni svého měření, promrzlý na větrném, chladném vrchu, a tady se mi dostane pohledu na Měsíc ne jako jedné z vymožeností, jichž si člověk může dopřát, ale jako odměny.

Tak jsem ji tedy zahlédl: Lunu, jak jsem ji znal z knih, z filmů i z televizních záběrů, krátery Tycho, Koperník a Teophilos, Mare Nubium, Moře temnot a Moře klidu, a jak se všechna jmenují, a to, co jsem znal ze šedivých snímků, bylo skutečné, zářící, hmotné, a tedy vrhající stíny.

Až mě překvapilo, jak mě ta podívaná nadchla, připadlo mi, že měsíční krajina se stále více podobá tváři, vědoucí, usmířené tváři. Najednou jsem rozeznal tatínkovu podobu, a tatínek se mě z té dálky jiného světa dotazoval, co tomu říkám. A já musel přiznat, že se mi to líbí, je to div hledět takhle zblízka na družici Země. Uvědomuješ si vůbec, že už tu stanuli lidé? dotazoval se. Připustil jsem, že i to je div, stejně jako to, že se člověk může vznášet nad zemí, nahlížet do nitra hmoty anebo říci: budiž světlo, a ono se opravdu rozžne. Je div ten svět, který jste vytvořili vy, z nichž jsem vzešel, stejně jako jsou hrozivé následky toho, co jste stvořili. A já, i když se toho světa lekám a bouřím se proti němu, dělám to, poněvadž stále ještě doufám, že něco z toho divu přetrvá, ačkoliv pro své doufání nemám důvod kromě přání, aby tolik vašeho usilování, tolik nadějí a bláhových a velkodušných snů nepřišlo nenávratně nazmar.

Teodolit jsme potom uložili do schránky, všechny naše věci pak odnosili do vozu a jeli dolů pro stojan, na němž ještě stále nažloutlé světélko vábilo už dávno zimující hmyz.

Když jsme ke čtvrté hodině ranní dorazili na statek, kde všichni už dávno spali, inženýr mě dovedl k pokoji, který pro mě jeho paní připravila, a než mi popřál dobrou noc, pravil téměř obřadně: „Děkuji vám za vzornou spolupráci.“

Neobjasnil, zda měl na mysli mé obětavé zapisovačství, anebo to, že jsem navzdory časté únavě s ním setrval až do konce, anebo spíš moji tajemnou schopnost vyčistit zatažené nebe.

14. Vlajky

Poslední ráno mě vzbudilo podivné ťapkání nad hlavou; cosi opakovaně dopadalo seshora na strop, jako by někdo na půdě přesypával písek.

„Asi nám už rozebírají střechu,“ navrhl jsem vysvětlení. Inženýr namítl, že papírnictví je přece dosud otevřeno, také paní Pokornou ještě včera zahlédl, jak si i se svým kanárem hoví na dvorku.

Zatímco jsem snídal, inženýr ve svátečních šatech se odebral na národní výbor, aby ohlásil, že odjíždíme, poděkoval za skvělé a přitom bezplatné ubytování a vyprosil si skoro nový sporák, který stále zkrášloval místnost, kde jsem přebýval, a který, jak si byl inženýr jist, by stejně odepsali a odvezli do starého železa.

Vytáhl jsem z kufru figurku ohyzdného mimozemšťana, zabalil ji do starých novin a vyšel před dům.

V papírnictví, jak jsem zahlédl dveřním sklem, bylo několik kupujících; rozhodl jsem se, že počkám. Když jsem trochu poodstoupil do náměstí, mohl jsem dobře vidět střechu našeho domu, i velký otvor, který se v ní objevil. V otvoru se právě vynořila horní část mužské postavy. Čiperné ruce odebíraly jednu tašku po druhé a otvor rychle zvětšovaly.

Z krámu konečně vyšla poslední babka, mohl jsem tedy vstoupit. „To jste vy?“ podivila se papírnice, „vždyť váš kamarád říkal, že končíte!“

„Už končíme!“

„Dneska jsem si ještě nesedla,“ postěžovala si, „od rána se tu netrhnou dveře.“

„Že ještě prodáváte,“ podivil jsem se, „když už vám rozebírají střechu.“

„Mně nic neřekli,“ pokrčila rameny.

„My už máme sbaleno,“ přešel jsem k tomu, proč jsem se tu zastavil, „a něco bych vám tu rád nechal.“

„Mně?“ vzala ode mě balíček. „Smím se podívat dovnitř?“

Vyprostit figurku z novin jí nedalo práci. „Ne,“ vykřikla, „ne!“

„To máte na památku!“

„Ne, to nejde! Vždyť přeci, proč byste mi ho dával? To nemůžete myslet vážně, že byste mi ho jen tak dal. Ježíši, ten je pěknej, vždyť je jako opravdovej! Vždyť to je úplně on!“

Do krámu vešla dvě děvčata a Vietnamec s kufříkem, ale ona je vůbec nevnímala. „To přeci musí být strašně drahý – taková věc. A já…, co bych vám za to dala?“

Začala překotně hrabat v jedné ze zásuvek, využil jsem toho, popřál jí zdraví a vyšel zase z krámu.

Otvor ve střeše i za tu kratičkou chvíli narostl.

Od budovy národního výboru se vracel inženýr. Byl nadmíru spokojený, neboť mu dovolili, aby si kamna odvezl. Jen stará kamna, co stojí přede dveřmi, máme postavit na jejich místo. „A taky máme vyvěsit vlajky k osmadvacátému,“ oznámil mi. „Ale na to se můžeme vykašlat, když už stejně odjíždíme. Myslíte, že kamna spolu utáhneme?“

Pochyboval jsem o tom. Naštěstí jsou v domě pokrývači, určitě nám pomůžou. Zatímco inženýr se s nimi odešel domlouvat, já, nadšen tou myšlenkou, jsem prvně za ty dva měsíce, co jsem s nimi sdílel ložnici, rozvinul obě vlajky. Byly téměř nedotčené, jen jejich okraje pokrýval cementový prach. Vlajky jsem opět zavinul a snesl dolů ke vchodu. Pak jsem přitáhl z kůlny žebřík a vlajky upevnil do rezavých úchytek, které tu k tomu byly připraveny. Vlajky jsem upevňoval prvně v životě a měl jsem dobrý pocit, že i k tomuto úkonu jsem si vybral vhodné místo i chvíli.

Ještě jsme musili vrátit všechny vypůjčené věci. Inženýr trval na tom, že i židle bez opěradla patří tam, kde jsme se jí zmocnili. Nakonec jsme odváželi svoje vypůjčené postele zpět na zámek.

V téže chodbě co první den jsem čekal, než inženýr vyřídí v kanceláři formality. Jako tehdy jsem se opřel o parapet. Růže na záhonech už dokvetly, několik hnědých uschlých květů dosud zůstalo na keřích, trávník se ztrácel pod spadaným listím. Nádvoří bylo plné stínů, ale na lavičce při zdi se několik stařenek ještě pokoušelo zachytit něco slunečního tepla, před nimi v mírném podřepu vysoký stařec s hustými úplně bílými vlasy cosi črtal do písku. Připadlo mi, že i na dálku rozeznávám kruhy a elipsy; blesklo mi, že to jsou obrazce a diagramy. Ten stařec stařenkám hádal. Chtěl jim zpřítomnit budoucnost, která se až do poslední chvíle zdá být tajemná, anebo jim dokonce odhaloval tajemství, jež se rozprostírá po té poslední chvíli?

Mezi jeho dychtivými posluchačkami mi jedna připadla povědomá, a opravdu, když jsem zapátral v jejím okolí, uviděl jsem na kamenné podezdívce stát klec s kanárkem.

Napadlo mě, že bych se za starou pamětnicí měl rozběhnout a rozloučit se, ale třeba by jí to nebylo milé, cítila by se zahanbena za to, jak opustila sídlo, jemuž slibovala věrnost. Kromě toho se najednou všechny babičky zvedly a začaly se rozcházet, také bělovlasý prorok se vztyčil, nohou obutou do kárované bačkory smazal své kruhy a nevyčkal, až k němu dojde stařec, jehož hranatou hlavu jsem už dobře znal.

Můj známý zarputilec dorazil až k uprázdněné lavičce, s pohledem upřeným do země zapátral mezi zbytky čar, ale zřejmě z nich nevyčetl nic, co by stačilo jako podklad k věrohodnému udání, takže pokračoval ve své pouti. Když se přiblížil až na doslech ke mně, zavolal: „Však já už si zjistil, kdo jste! To je v pořádku!“ Pak se zašklebil a trpce poznamenal: „Viděl jste, soudruhu? Takhle tady s člověkem. Až tam jsme to dopracovali!“

Ano, až tam jsme to dopracovali! A my, kteří jsme ze všech sil pracovali k tomu, co jest, bychom se aspoň neměli pohoršovat. Vážený pane, vidíte, že se nad vás nevyvyšuju, souhlasím však s vaším pobloudilým synem. Měli bychom si méně stěžovat a více se kát.

Postele jsme zanesli do skladu a vrátili se opět do našeho domu. S pomocí dvou pokrývačů jsme snesli nový sporák a uložili jej na korbu auta. Pak jsme terénní vůz zvolna zaplňovali všemi zeměměřičskými cennostmi i krámy: teodolitem stejně jako koštětem, trasírkami a kbelíky, pytlem, v němž zůstalo nespálené uhlí, a štětci, lopatami a peřinami, kufříkem plným lejster, sekyrkami, mačetou a poloprázdnými plechovkami s barvou.

Také já si snesl svůj kufřík a ranec s peřinami.

Rozloučili jsme se s inženýrem, já vzkázal pozdrav jeho ženě a přál jim oběma pěknou zdravou dceru. Pak jsem tak jako obvykle otevřel železná vrata, nejprve vyjel inženýr, potom já. Zastavil jsem a vystoupil z auta, abych za námi naposledy zavřel vrata. Ještě jsem vzhlédl vzhůru, kde nad vchodem v podzimním větru pleskaly dvě vlajky, a ještě o kousek výše, tam jsem v místech, kde bývala střecha, zahlédl postavy pokrývačů.

Už jsem opět nasedal, když tu náhle z obchodu vyběhla má známá papírnice s loutkou v náručí. Když viděla, že nasedám, zastavila se a zvedla ruku na pozdrav.

Rozjel jsem se, ale ještě jednou jsem se ohlédl. Dosud tam stála, jednou rukou svírala ohyzdnou modlu mimozemšťana, v druhé držela barevný kapesníček a mávala mi, jako bych i já byl nějaký mimozemšťan, který se navždy vzdaluje z její bezútěšné planety.

(1988)