Posílkářská povídka

1

Do ústavu jsem přišel až po deváté, dřív stejně pro mě k odnesení nic nemívali. Obvykle nic neměli ani po deváté, bylo léto a většina zaměstnanců odjela na dovolenou. Kromě toho na velkém počítači ve Strašnicích se něco porouchalo, takže nebyly ani archy od počítače, které programátoři, asi ne zcela v duchu českého jazyka, nazývají: sjetiny. Vystoupal jsem do třetího poschodí, výtah nepoužívám, nedůvěřuji mu, nevím, proč právě výtahy by se měly vymykat ze stavu všeobecné zvetšelosti, taky se mi protiví vozit se někam, kam se mohu dobře dostat po svých. V kanceláři sedávaly sekretářka a ekonomka, obě byly mladé a milé, každá jinak hezká, a obě si rády povídaly. Poštu, pokud nějaká byla, jsem míval připravenu na stole vedle dveří. Dneska jsem tu zastihl jenom ekonomku a můj stůl zel prázdnotou nebo přesněji: spočívala na něm jenom váza plná gladiol. Pozdravil jsem, ekonomka ke mně vzhlédla. „Ani jste dneska nemusel chodit,“ přivítala mě.

„Vždyť já chodím rád, těším se, že vás uvidím!“

Zasmála se. „Už jste slyšel, co to je socialismus?“ Pověděla mi jednu z mnoha nelítostných definic toho, v čem žijeme a proti čemu máme zakázáno reptat, neboť je to údajně nejlepší, nejspravedlivější a nejhumánnější uspořádání lidských záležitostí. Pověděl jsem jí na oplátku jinou definici.

Naši protizákonnou zábavu přerušil telefon. Když ekonomka domluvila, zeptala se: „Nevíte, jak se daří Julince?“

Nevěděl jsem.

Julinka Vandasová byla žena jednoho z programátorů, nikdy jsem ji neviděl, znal jsem ji jenom z fotografií, které měl inženýr Vandas na svém stole pod sklem. Vypadala na nich jako křehká a jemná žena. Včera jí měli operovat nádor. Nádor prý nebyl zhoubný, ale Vandasovi měli dvě malé holčičky, a všechny ženy v ústavu si dělaly starost, jestli to inženýr Vandas doma sám zvládne. „Já ráno volala na Chodov,“ oznámila mi ekonomka, „ale Petr ještě nedorazil. Vy tam pojedete?“

„Musím se podívat, jestli pro mě něco nemají.“

„Nemají,“ řekla, „já se ptala. Vždyť víte, že ve Strašnicích už se končí a na Múzu je prý tlačenice.“

„Stejně,“ řekl jsem, „třeba se něco objeví během dne.“

„Jak myslíte! Já kdybych byla na vašem místě, kdybych já mohla…“ zasnila se o tom, co by všechno mohla, kdyby byla na mém místě a dělala jenom posílkářku. „Když tam stejně jdete, vemte s sebou aspoň tohle. On to sice nikdo nečte, ale zrovna to přišlo!“ Vytáhla ze stolu několik sešitků závodního zpravodaje. „A kdybyste mohl dát Vandasovi…,“ vstala a oddělila z vázy tři gladioly, „že je posílám Julince!“ Zabalila květiny do mokré utěrky a já jsem je i se svazkem časopisů vsunul do své tašky na kolečkách.

„A ještě tohle pro inženýrku Kosinovou,“ vzpomněla si. „Ona to pro někoho sháněla.“ A podala mi tři roky starý katalog od Neckermanna.

Před domem mě to horce ovanulo, rychle jsem přeběhl na neoslu­něnou část ulice a vydal se směrem k Staroměstskému rynku. Oblečení jsem měl lehké, kalhoty plátěné, košili s krátkým rukávem a mokasíny z jelenice, ty jsem si před lety koupil v Chicagu, pak jsem na ně zapomněl, až teď, když musím hodně chodit, jsem je znovuobjevil a ocenil jejich malou váhu i měkkost. Spěchat jsem nemusel, neměl jsem kam. Časopis nikdo neočekává, tři roky starý Neckermann jistě taky nespěchá, jen květiny by měly přijít do vázy.

Před dvěma dny jsem inženýru Vandasovi přivezl několik krabic pásek z Letné. Seděl sice ve své kóji, ale místo aby hleděl na obrazovku, civěl do pusté, rozkopané louky pod oknem, před sebou poloprázdnou sklenku vína. Přiměl mě, abych si k němu přisedl a napil se s ním. Řekl, že ráno odvážel ženu do nemocnice. „Víte, byl to takový podivný pocit,“ svěřil se mi, „když jsme se loučili. Přišlo mi, že dělám něco nedobrého, když ji tam nechávám napospas někomu cizímu, který ji položí na stůl a bude řezat. Já vím,“ dodal kvapně, „že to je v jejím zájmu, ale přece – člověk by měl mít právo, aby se směl položit na místo toho druhého a dát se rozříznout místo něho. Taky jsem se v tu chvíli o ni bál,“ přiznal. „Já se vlastně pořád bojím. O ni, o děti – a sám se samozřejmě taky bojím. Znáte to? Slyšíte o někom, kdo zašel na rakovinu, a hned zkoumáte, jestli nemáte tytéž příznaky. Víte, mělo by to být zařízeno nějak rozumněji, třeba, že by každý měl vyměřený minimální čas. Čtyřicet let! Aspoň. Ale zatím… Koncem zimy mé sestřence umřela holka, bylo jí necelých pět. Od tří let už to měla spočteno. Nakonec ji už krmili jen sondou. V poslední chvíli jsme sháněli nějakého léčitele, ale už bylo pozdě. Na první jarní den mělo děcko pohřeb. Rodiče pláčou, a co můžete říct? Dřív se dalo aspoň utěšovat, že se všichni jednou sejdou, ale dneska? Řekl jsem sestřence: Musíš být statečná! A ona se mě zeptala: Ale proč? A já nevěděl, co jí říct, vlastně jsem ani nevěděl, nač se opravdu ptá. Nedávno jsme jeli po silnici k Hradci – ještě s Julinkou – koukám, že z jedné strany natáhli zbrusu nový plot, strašně dlouhý drátěný plot, a za ním, víte, co tam bylo? Nic. Pýr, zarostlá, pustá louka. Žádné staveniště, cvičiště anebo vojenský prostor, prostě nic! A před ním ten parádní nový plot. Dával jsem pozor, byl pět kilometrů dlouhý, najednou skončil, a z druhé strany zůstalo to nic otevřené. Bylo to jako zjevení toho, co žijeme. Chápete mě?“

Nakoukl jsem do výkladu knihkupectví, i když jsem věděl, že zajímavou knížku tam uvidět nemůžu; i kdyby zázrakem nějaká vyšla, do výkladu ji nedají, ale schovají pro známé pod pult. Před hospodou stálo několik chlapů, nejspíš stavbařů, a s půllitry v ruce tu spokojeně trávilo svoji pracovní dobu. Náměstí už bylo skoro celé opravené, zářilo novotou a barvami. Podobalo se velkolepému Sachrovu dortu, ale mně se líbilo, přímo jsem vychutnával, že tu můžu lelkovat. Pro mne to byla vzácnost: takhle se loudat po městě. Než jsem si našel práci, která mě sem denně přiváděla, dostal jsem se do města sotva dvakrát do měsíce, a to jsem ještě spěchal, abych vyřídil, co jsem vyřídit měl, a nemarnil tu čas, zatímco mi doma stojí práce. Ale teď mi práce nestála, naopak, ubíhal mi čas mé pracovní doby, a já si mohl prohlédnout, jak nepokročila oprava Týnského chrámu, a nakouknout aspoň oknem do výstavní síně radnice. Mohl jsem vstoupit i dovnitř, ale ostýchal jsem se. Pokud jsem se pohyboval po ulici se svou taškou na kolečkách, dokonce ve směru svého cíle, konal jsem svoji pracovní povinnost – nikdo mi nemohl nic vytknout, zatímco na výstavě jsem neměl co pohledávat.

Ještě jsem se zastavil před radniční věží. Na chodníku se začínali kupit první ranní turisté. Zatímco ti západní ještě dospávali anebo snad právě snídali, vedle mě, obtížená už množstvím balíčků, čekala na apoštoly skupina z říše našich východních sousedů. Chvíli jsem naslouchal jejich měkké řeči, která tolik sváděla některé z našich lehkovážných předků k bláhovým snům o bratrství mezi silným a slabým, ale nezdálo se mi, že by řeč šla o čemkoliv smysluplném.

Apoštolové se objevili, ale jako vždy jen mlčeli, nic nám nesdělili a zase zmizeli ve svých temnotách.

Železnou ulicí jsem došel na Můstek. Ve starožitnictví jsem uviděl renesanční skříň, která stála sto osmdesát tisíc korun – byla to přesně suma peněz, kterou bych si prací, co právě vykonávám, vydělal za deset let; a já si začal vymýšlet povídku o posílkáři, který se rozhodl, že nebude jíst, pít, bydlet ani číst, aby si ušetřil na starožitnou skříň. Konců mi napadlo hned několik. Posílkář, který bydlel celou dobu ve sklepě a živil se jenom tím, že vyjídal po automatech zbytky, mohl desátého roku zemřít vysílením. Anebo: nezemřel sice, ale skříň mu, což bylo pravděpodobné, mezitím prodali. Anebo, a to se mi líbilo nejvíc, skříň v obchodě, kam se z posledních sil doplazil, sice našel, jenomže po těch deseti letech stála tisíců tři sta šedesát.

Před vchodem do metra nevelký plakát oznamoval verši opravdu nehledanými, že: Hej, hej, hej, naše pizza je nej, nej, nej. Neměl jsem hlad, ale na pochoutku, která byla kupodivu levná, čekalo ve frontě asi jen dvacet lidí, takže jsem se rozhodl dopřát si svačinu.

Po renesanční skříni ve skutečnosti netoužím a posílkářstvím se živím jen během letních měsíců. Na plat si nestěžuju, chápu, že posílkář v době dálkového přenosu dat, propojených informačních systémů a telekomunikačních družic, je cosi tak archaického anebo folklórního jako dudák, stráž před Buckinghamským palácem anebo spisovatel. Ale já měl pro archaická zaměstnání slabost, a to i ve chvílích, kdy jsem si mohl celkem svobodně v životě volit. Odmítl jsem dráhu inženýra i fyzika, ačkoliv mě mí profesoři k ní přemlouvali, ačkoliv jsem zřejmě po otci zdědil vlohy pro matematické myšlení. O něco později, když mě po mém prvním politickém prohřešku (spočíval v tom, že jsem napsal pochvalný článek o Karlu Čapkovi) vyhazovali z redakce obrázkového týdeníku, nabídli mi místo redaktora v továrně na letecké motory. Odmítl jsem je ne proto, že bych považoval za ponižující být redaktorem závodního časopisu, ale leteckým motorům jsem nedůvěřoval. Kdyby mi nabízeli obdobné místo v továrně na klobouky anebo na hořčici, byl bych je přijal. Matematiku jsem zcela zapomněl, a dokonce občas mě děsívá sen, že z ní mám skládat závěrečné zkoušky a uvědomuju si, že nedokážu vypočítat ani nejjednodušší příklad. Když si můj tatínek nedlouho před smrtí pořídil vlastní počítač, v nadšení nad tím nádherným přístrojem se mi pokoušel vysvětlit principy, na nichž pracuje, ale mé matematické myšlení už mezitím natolik zakrnělo, že mi působilo potíže ověřit si, proč se číslo 123 ve dvojkové soustavě značí jako 1111011.

Také, pokud mohu, si volím zaměstnání, při kterých mě nevsadí mezi čtyři stěny. Dokonce i jako redaktor jsem odmítal sedět v redakci, jezdil jsem na reportáže. I jako sanitář jsem většinu času proběhal mezi jednotlivými pavilóny, lékárnou, márnicí a laboratořemi. Pokud sedím za stolem, vím, že všechno, co očekávám, musí přijít za mnou, pokud se však pohybuju mimo uzavřený prostor, můžu se zasloužit o setkání, která by mě potěšila anebo povznesla.

Byl bych raději dělal na poště – listonoš je člověk očekávaný, neboť většina lidí, i když si to neuvědomuje a ani pro to nemá důvod, očekává spíše dobrou zprávu nežli zlou. Mě těší lidem přinášet dobré zprávy. Kdysi jsem toužil přinášet lidem dokonce nějaká dobrá poselství – teď už jsem skromnější a spokojil bych se dobrou zprávou. Ale na poště mě nechtěli, vzal jsem tedy místo posílkáře v ústavu, který se zabývá tím, že zjišťuje a vyhodnocuje zamoření vzduchu, vod a naší země vůbec. Na ústavu mě nejvíc zajímalo, že tu pracovalo mnoho programátorů. O počítačích stejně jako o lidech, co je obsluhují, jsem slyšel mnoho a věděl málo – ale tolik jsem chápal, abych si dovedl představit, že jim patří budoucnost. Jaká ta budoucnost bude? Nedávno jsem o tom četl článek, kde se dovozovalo, že mezilidské vztahy programátorů trpí neustálým stykem s počítačem. Kdysi člověk mohl rozmlouvat jen s druhým člověkem, pokračoval autor, neměl jinou možnost, s kým by mluvil, koho by miloval, i když se mu ten druhý třeba chvílemi jevil jako hloupý a nudný partner, který ho navíc mohl klamat. Člověk si vždycky hledal náhradní společníky, proto oslovoval věci i zvířata. Našel si psa, aby měl někoho, kdo mu zůstane věrný, kdo ho bude, zůstane-li osamocen, očekávat. Ale opravdu rozmlouvat se psem nemohl, pes nedokázal odpovídat, navíc byl příliš krátkověký, člověk, který s ním navázal citový vztah, musil počítat s jeho bolestným ukončením. S počítačem je možno rozmlouvat, počítač nejen rozumí, ale i odpovídá. Člověk přitom ví, že počítač ho neoklame, neopustí, bude ho očekávat a nakonec ho i přežije. Laik si to ještě dostatečně neuvědomuje, ale odborníci už to vědí, chápou, že před sebou mají nejen věrné a pracovité služebníky, ale že vbrzku zasednou k příteli nějaké budoucí šesté čí kolikáté generace a budou s ním moci rozmlouvat moudře jako s žádným člověkem. Budou ho i milovat? Pokud si tu otázku vůbec kladou, tuší, že ano, budou ho milovat, dokonce víc, budou se spolu milovat, s kým jiným by se totiž milovali, aniž by se dopouštěli nevěry?

Byla to jedna z variací na téma robotů, kteří nás v budoucnu ovládnou. Nepřipadala mi povzbudivá a naštěstí ani příliš věrohodná.

Ústav vzhledem k tomu, že se zabýval činností, která byla snad důležitá, ale v podstatě vyvolávala jenom starosti, se netěšil úřední oblibě. Neměl dokonce ani svoji budovu, jeho zaměstnanci pracovali na dvou místech vzdálených od sebe, jak jen to bylo možné v našem velkoměstě. Navíc ústavu, jehož čtvrtinu zaměstnanců tvořili programátoři, sebrali jediný velký počítač, takže programátoři museli zajíždět na další tři místa, kde je nechali někdy hodinu, někdy i dvě zpracovávat, jak to s naším okolím vypadá. Protože o nějakém dálkovém přenosu dat se dá u nás leda číst, objevila se potřeba posílkáře. Jeho – tedy mým – úkolem bylo převážet mezi všemi pracovišti to, co bylo právě třeba převézt. Někdy to byl jenom oběžník, jindy krabice s disketami, balíky děrných štítků anebo archy sjetin od počítačů. Často nebylo také vůbec nic anebo květiny jako právě dnes. V tom případě jsem chvíli poseděl v moderní hale ústavu na Jižním Městě a četl si nějakou knížku anebo manuál WordPerfectu, který mi vnutil inženýr Klíma s tím, že se nesmí stát, abych odešel z ústavu nedotčen ani jedinou užitečnou znalostí o tom, co všechno svedou počítače. Ostatně se mi tahle znalost, tvrdil, bude v mém skutečném povolání určitě hodit.

Dostal jsem konečně svůj díl nej, nej, nej a opustil šerou prostoru průjezdu. Kruhová lavička byla obsazená turisty, kteří – stejně jako já – pojídali lacinou pizzu. Tmavovlasá krasavice, snad Italka anebo Španělka seděla na klíně svému Italovi či Španělovi a krmila ho. Měla velice krátkou sukni nad krátkýma nohama a pěkné levé ňadro; druhé jí přikrývala dlaň jejího mládence. V Itálii ani ve Španělsku jsem nebyl, ačkoliv mne ty země vždycky lákaly. Ani ne tak svými slavnými památkami, jako spíš tušením, že se tu vyskytují vášnivé povahy, celistvé charaktery, a tedy i zajímavé příběhy. Ale možná, že se mýlím, tahle krasavice nejspíš prodává někde v jednotkovém domě a její příběh se nebude v ničem podstatném lišit od příběhu našich děvčat z Kotvy nebo z Máje. Zaznamenala, že ji pozoruju, a vyplázla na mě jazyk. Odvrátil jsem pohled vzhůru. Prvně jsem si všiml, že docela nahoře jsou obrovité hodiny, které, jak se dalo čekat, ukazovaly jakýsi neskutečný čas.

Pustil jsem se nahoru Václavským náměstím ke stanici metra. Chůze po městě mě nerozptyluje, spíše naopak. Jdu po chodníku a za chvíli si už po něm kráčím sám a skládám si nějaký příběh, proslov anebo dopis. Dopisy nerad píšu, ale občas je rád skládám: ženám, které jsem miloval, dokonce i autorům, kteří mě upoutali nějakou větou, obrazem či myšlenkou. Také různým osobnostem – těm ovšem jenom stručně a obvykle spíše tázavě než domlouvavě, aby mě nepodezřívaly, že se chvástám. Milostných dopisů jsem několik napsal, z těch ostatních dosud ani jeden.

V metru jela skupina děvčat, nejspíš ze školy, anebo to byly učnice z nějakého obchodu – neměly na sobě uniformu, ale přesto mi připadly jedna jako druhá – jako by všechny vyšly z rukou jednoho nenápaditého a nenadaného výtvarníka. Dívat se na ně mě nepotěšilo, spíš sklíčilo. Vytáhl jsem si tedy z tašky sešitek a otevřel jej.

INTERNÍ SMĚRNICE A VNITROÚSTAVNÍ ZÁSADY PRO POUŽÍVÁNÍ FKSP K ÚČELŮM STANOVENÝM VYHLÁŠKOU FMF, MF ČSR, SSR A ÚRO č. 21/1986 SB., O FKSP.

Šifrovaný titulek mě ihned zaujal a pohroužil jsem se do čtení, a zatímco jsem se dozvídal podrobnosti o fondu kulturních a sociálních potřeb, vlak se hnal temným podzemím k místu, kde se nacházelo mé další pracoviště.

Ze stanice metra do ústavu bylo šest a půl minuty chůze. Obzor ze všech stran rozrušovaly šedivé kostry většinou ještě nedostavěných paneláků, nad nimiž se tyčila ramena obrovitých jeřábů, která kdysi dokonce podněcovala básníky k veršům a k vidinám světa, v němž si přáli žít, dokud v něm žít nemuseli. Ale cesta sama příjemně vedla mezi silnicí a loukou, a to ještě chodník od silnice odděloval hustý plot ze šípkových keřů, takže člověk s trochou fantazie si mohl namluvit, že se právě ubírá k pláži na březích Baltu.

Ve vrátnici dnes seděl tlustý kytarista. Ve službě se střídali brigádně studenti konzervatoře – kromě kytaristy tady ještě vysedávali houslista a klarinetista. Všichni se vyznačovali tím, že se věnovali výhradně svým záležitostem, o život mimo vrátnici se nezajímali. Kytarista tu měl dneska děvče. Sedělo zády k příchozím na stolku a tím téměř symbolicky zdůrazňovalo druh stěny, která se tyčí mezi světem konzervatoristy a světem programátorů. Prošel jsem nezpozorován vrátnicí, potom ještě několika chodbami, než jsem se dostal ke dveřím, jimiž se vstupovalo do haly ústavu.

Budova byla nová, čistá a plná světla, nejvíc se mi líbilo malé atrium, kde díky láskyplné péči programátorek se dařilo dračincům, diefenbachiím, molici, a dokonce i jakési palmičce, kterou jsem nedovedl zařadit.

V hale jsem nespatřil nikoho kromě holčičky, která seděla u stolku a pila z papírového kelímku mléko. Napadlo mě, že to je dcerka inženýra Vandase, a zeptal jsem se jí, jestli neví, kde je tatínek.

Pokrčila rameny a podala mi pomalovanou čtvrtku: „Koukej, co jsem nakreslila.“

Na obrázku byla postel, na posteli ležela postava rozříznutá vejpůl, na prsou měla položeny květiny.

„Kdo to je?“ zeptal jsem se.

„Přece máma!“ řekla.

Na nástěnce visela čerstvá noticka vystřižená z Lidové demokracie:

ROZLUŠTĚNÁ ZÁHADA

Sijva: Fidžijská policie nedávno po téměř 65 letech vyšetřování zadržela již 82letého sňatkového podvodníka R. Tamu, na jehož kontě bylo podle policejní zprávy již 132 „zneuctěných žen a dívek“. Policie o nestárnoucím svůdci věděla již dlouho. Chyběly však důkazy, přesněji řečeno svedené ženy. Jak se zjistilo, všechny zahynuly v palmovém háji nedaleko Tamova obydlí. Další pozoruhodnou okolností však byl fakt, že všem spadl na hlavu kokos. Záhadu rozluštil až konstábl Ratilau, který pod slamníkem z palmových listů v Tamově klimatizovaném apartmá nalezl osobní počítač a velké množství programů. Tama měl totiž přesně spočítáno, kdy z té či oné palmy spadne ořech a na daná místa posílal své „manželky“. Zdroje blízké vyšetřování navíc důvěrně oznámily, že na Tamových počítačových programech se nikoli nezištně podílela jedna nejmenovaná japonská elektrotechnická firma.

Kolem mě právě kráčel inženýr Bauer, který si všiml, jak žasnu, a vysvětlil mi, že tuhle zprávu zaslal do novin inženýr Vandas. Vsadil se, že není možno vymyslet o počítačích blbost tak velikou, aby jí laici neuvěřili. Sepsal tuhle sbírku nesmyslů, odeslal ji – a vyhrál.

Už jsem si všiml, že programátoři mají smysl pro kanadské žerty. Inženýr Klíma tuhle zabudoval inženýrce Rybové do jejího programu program, který z ničeho nic začal vydávat bublavý zvuk a zároveň oznámil: Do počítače vám vnikla voda, neprodleně uzavřete hlavní přívod! Inženýrka Rybová začala v šoku křičet, aby chlapi běželi vypnout vodu. Inženýři žertují, hrají tenis, chodí na tramp, občas se sejdou, pijí víno a vykládají si historky, to všechno zřejmě proto, aby se nezbláznili z toho, jak neustále rozmlouvají se svými počítači.

Prošel jsem jednotlivými kancelářemi, ale osazenstvo se kamsi ztratilo. Katalog jsem položil inženýrce Kosinové na stůl, ačkoliv se mezi různé výzkumné zprávy a odborné časopisy svou křiklavou obálkou vůbec nehodil. Inženýrka Kosinová byla vedoucí skupiny programátorů na zdejším pracovišti, a vůbec mě nepřekvapovalo, že katalog sháněla pro někoho jiného. Pokud někdy něco sháněla, bylo to vždy pro někoho jiného. Ani jsem si ji nedovedl představit, jak maří čas něčím tak neužitečným, jako je listování v katalogu. Říkalo se o ní, že se dosud nevdala proto, aby jí rodina nepřekážela v práci. Ale nebylo to přesné – pravým důvodem, jak mi připadalo, byla její laskavost. Byla natolik laskavá a starostlivá, že nemohla sloužit dvěma pánům – neunesla by pocit, že jednoho z nich zanedbává.

Teprve v další hale, kde byl umístěn jen malý stolní počítač, jsem našel všechny včetně inženýrky Kosinové a jediné zdejší členky strany inženýrky Rybové. Uprostřed za počítačem seděl inženýr Vandas, na klíně svoji mladší dceru. V jeho dobrácké vousaté tváři se zračilo napětí anebo ještě spíš bolest. Na barevné obrazovce se odvíjela dvouproudová silnice, po níž se míhala protijedoucí auta, zatímco inženýr Vandas jemnými pohyby ovladače řídil svůj vůz, předjížděl, zařazoval se a obratně se vyhýbal vozidlům, která se řítila proti němu. Kolem silnice se občas míhala světla měst, benzínové pumpy, mosty a vedlejší silnice, na obzoru se rýsovaly vysoké hory, snad přímo Rocky Mountains, kam řidič směřoval. Ostatní napjatě sledovali jeho počínání, takže snad ani nepostřehli, že jsem se tu objevil. Trochu mě jejich počínání udivilo, byl jsem zvyklý, že inženýři i inženýrky byli zalezlí ve svých kójích, anebo, pokud se jim podařilo získat nějaké hodiny u velkého počítače ve Strašnicích, na Letné anebo na Múzu ve Vršovicích, tu vůbec nedleli. Inženýru Vandasovi se právě podařila trojitá myška a přihlížející vzdechli obdivem, a tu jsem pochopil, že se tady všichni sešli, aby ho podpořili svou účastí, když má ženu právě po operaci.

To jsem si uvědomil, jakmile jsem sem prvně vstoupil, že tu panuje nezvyklé ovzduší plné vlídnosti, zdvořilosti a účasti. Dokonce kdykoli mě žádali, abych někam došel a odnesl či přinesl něco, co bylo mou povinností přinést či odnést, nejdřív se dotazovali, zda mě neobtěžují, a hned mě ujišťovali, že vůbec nespěchají a jestli se mi to nehodí, mohu jim pásky přinést třeba až zítra. Jistě se o to výjimečné ovzduší zasloužila laskavá inženýrka Kosinová – několikrát, když jsem ji viděl sklíčenou množstvím překážek, které jí i ostatním bránily v práci, jsem jí chtěl povědět, že vytváří přece ještě něco jiného než množství programů – ale necítil jsem se k takovému úsudku povolaný. Navíc – to jsem chápal – práce, kterou tu dělali, byla důležitá. Zlehčovat překážky znamenalo zlehčovat i práci.

Konečně si mě všiml inženýr Klíma a hned se zajímal o to, jestli bych si nechtěl sednout u něho k počítači a chvíli si trénovat WordPerfect, když je teď počítač volný. Přikývl jsem, abych ho neurazil, a on mě tedy odvedl do své kanceláře. Inženýr Klíma toho obvykle moc nenamluvil, cestou mi však sdělil, že inženýrku Vandasovou včera večer operovali, všechno dopadlo dobře, teď je na intenzivní péči, ale už zítra ji mají převézt na normální oddělení. Potom mi zapjal počítač, poodstoupil a řekl: „Tak, můžete začít!“ a povzbudivě se na mě usmál.

Když mě k počítači poprvé usazoval, postěžoval si, že to je jeden ze dvou přístrojů, které tu mají. Dva osobní počítače pro dvacet programátorů! „Venku si něco takového může každý koupit v obchodním domě, když na to věnuje svůj měsíční plat. Ale k nám se dovážet nesmějí kvůli embargu. A za svůj měsíční plat bych tam pořídil tak leda krabičku disket. Tenhle počítač,“ informoval mě, „je propašovaný až z Tajvanu!“ Zeptal jsem se, jestli by se tedy nedaly vyrábět počítače u nás. Vysvětlil mi, že snad bychom zvládli elektroniku, ale pevné disky bychom stejně museli dovážet. Ty sice embargované nejsou, ale podniky by na ně nedostaly devizy. A inženýr Klíma mávl rukou, jako by odháněl tísnivý sen. Měl jsem sice jen přibližné ponětí o tom, co je pevný disk, ale pochopil jsem, že práce programátorů neprobíhá podle jejich představ a aspoň v tom se neliší od práce většiny z nás.

Sedl jsem si ke klávesnici, zasunul do horního drajvu systémovou disketu a do spodního záznamovou. Na obrazovce se začala objevovat poselství, která jsem ani nestačil vnímat, když mi pak naskočilo B>, připsal jsem, jak jsem byl před několika dny poučen, a:wp a tento podivný kód jsem odeslal počítači. Pekelný přístroj mi okamžitě oznámil: Bad command or file name! Ale co mám dělat, mi neporadil. Opakoval jsem svoji žádost, a počítač mi s ohromující rychlostí opakoval, že můj příkaz je nesmyslný. Hleděl jsem bezradně na obrazovku a čekal, obrátit jsem se neodvažoval, byl jsem si jist, že jsem opomenul něco zcela základního a tím jen znevažuji laskavé úsilí, s nímž se mi inženýr Klíma věnuje. „Zase jste zapomněl vyměnit systémovou disketu,“ ozval se konečně za mnou. „Vždyť jak vám má spustit WordPerfect, když ho nemá?“

Vyměnil jsem diskety, odeslal znovu svoji čtyřznakovou žádost počítači, a ten teď zavrčel, připomněl mi, že je z Utahu, kde jsem na rozdíl od Španělska a Itálie byl, a pak mě vyzval, abych psal.

Napsal jsem:

Vážený pane prezidente…

Ohlédl jsem se. Na široké, pečlivě oholené tváři inženýra Klímy se objevil spokojený úsměv. „Jen si pište, co chcete,“ řekl, „pak to zase smažeme.“ A posadil se ke svému stolu a začal si číst v nějakých počítačových výstupech.

… jste asi zvyklý, pokračoval jsem v dopise, že dostáváte buď žádosti anebo stížnosti. Úvodní věta se mi nelíbila, dal jsem tedy počítači příkaz, aby ji vymazal, což provedl s rychlostí, která mě ještě stále udivovala. Napsal jsem:

Vím, že jste velice zaměstnán, ale nechci se na vás obracet ani s nějakou žádostí, ani se stížností, rád bych Vám jenom vyjádřil svoji účast anebo spíše lítost, kterou ve mně vzbuzujete. Vzpomínám si na slavnostní akt, kdy jste skládal přísahu a byl jste zjevně pohnut k slzám. Už tehdy mě napadlo, jak krutě musíte být osamělý, když se ve Vaší blízkosti nenašel nikdo, kdo by Vás upozornil, že vaše dojetí není na místě. Vždyť doba, kdy jste přijímal své poslání, byla tak smutná a bezvýchodná, že na Vaše jméno musí jednou padnout daleko spíše hanba než sláva. Pokoušel jsem se také několikrát naslouchat Vašim projevům, neboť jsem byl zvědav, jaké poselství nám všem chcete sdělit. Jsem přece občan této země a navíc se rovněž snažím, i když to mám zakázáno, lidem něco sdělit. Naslouchal jsem Vám tedy a sdílel s Vámi tu hrůzu, zoufalství člověka, který vystoupí na trůn a hledí na neviditelné poddané, které smí, které má oslovit, a zároveň neví, co by jim řekl, protože nemá, co by jim sdělil.

Vzpomněl jsem si na květiny, které mi vadnou v tašce. Rychle jsem dal počítači pokyn, aby smazal text, za nějž by se mi od adresáta jen stěží dostalo pochvaly, a běžel jsem za inženýrem Vandasem. Našel jsem ho v hale, jak spolu s inženýrkou Kosinovou, která sice sama neměla děti, ale o to mateřštěji se chovala ke všem kolem sebe, krmí obě holčičky.

„Víte, co je nového?“ zeptal se, zatímco napouštěl vodu do láhve od mléka, „zaregistrovali osmimiliontou chemickou látku. Počkejte, já vám to ukážu.“ Nepřinesl mi novou látku, jen kus papíru, na němž měl napsáno: 2-(4-chloro-5-etoxy-2fluorofenyl)-4,5,6,7-tetrahydro-3metyl-2 H-indazol. „Jak dlouho se dá tohle beztrestně páchat?“ otázal se.

V hale se, jako by přivolán tím chmurným dotazem, objevil mladičký inženýr Bauer. Byl to, jak jsem ho znal, člověk tichý, který zasmušile zasněným výrazem připomínal spíše básníka, teď však hlasitě oznamoval. „Tak jsem to zrovna spočítal! Do pěti let máme v háji taky Jeseníky a do sedmi let Beskydy a Šumavu!“

Inženýr Vandas si postavil květiny vedle obrázku své ženy. „A Tatry?“ zeptal se.

„Tatry nemám, ty dělají Slováci. Jestli by vás to moc neobtěžovalo,“ obrátil se ke mně, „mám tu nějaké sjetiny, co by měly přijít doktoru Myslivci do Komořan. Ale nemusíte spěchat, oni teď stejně budou na obědě.“

„Samozřejmě,“ řekl jsem.

Starší holčička mi podala pokreslenou čtvrtku. Zelenaly se na ní tři stromy, mezi nimiž poletovali barevní ptáci, také se tu popásalo několik zvířat, z nichž jsem dokázal bezpečně určit jenom žirafu. Člověk se tam nevyskytoval ani jediný.

„Cos to namalovala?“

„Ráj,“ řekla. „Pro mámu, až se vrátí.“

„A ty lesy se nedají zachránit?“ zeptal jsem se inženýra Bauera.

„Zachránit by se daly,“ vysvětlil inženýr Bauer, „ale to by museli vymřít lidi. Takhle taky vymřou, ale nejdřív všechno zničejí!“

„Ono by se to dalo zpomalit,“ vysvětlila mi inženýrka Kosinová, „kdyby se do ochrany investovalo, jenže peníze nejsou, a bude jich čím dál míň. Člověk aby si z toho zoufal!“

„Jediná otázka je,“ řekl inženýr Bauer, „jestli to odejde za pět let anebo za deset. Posledně jsem počítal Krkonoše a Jizerky, oni píšou, co tam všechno nasázejí! Tam už nikdy nic nevyroste. A než vyšlechtí nějaký mutant, kterému bude prospívat síra, už tam zůstanou jenom skály.“

„Já bych to neviděla tak beznadějně,“ řekla inženýrka Kosinová. „Lidi přece musejí jednou pochopit, že si ničí svět, ve kterém musejí žít.“

„Copak lidi – ti snad jo,“ připustil inženýr Bauer, „ale těm nahoře, těm je to jedno. Kašlou na to, co tu spočítáme.“

Mladší holčička se rozplakala.

„Tak vidíš,“ řekla inženýrka Kosinová, „jenom strašíš malé děti.“

Šel jsem s inženýrem Bauerem pro jeho papíry. „Lesy jí nepřipadají tak beznadějné,“ stěžoval si na svoji nadřízenou, „protože je nedělá. Ale když mluví o svých vodách, to byste ji měl slyšet, jak naříká, že jsou plné salmonel.

Kdyby bylo po mém,“ řekl inženýr Bauer, „já bych hned vypracoval program, jak všechen ten neřád, co nás zničí, předem zneškodnit – jenže to ode mě nikdo nevezme ani zadarmo.“

„Vy si opravdu myslíte, že lidstvo nepřežije?“ převedl jsem řeč od našich poměrů k všelidským.

„Skoro jo,“ řekl, „to máte tak: voda je v háji, moře plné nafty a všech možných jedů, vzduch to víte sám, vždyť ho taky dýcháte, lesy odumírají na celém světě, co neodumře, ještě se vykácí, půdy erodují a degradují, šíří se pouště a genofond se pořád snižuje. Pak vezměte nabouranou ozónovou sféru, a občas se musí přihodit nějaký ten Černobyl, to dá rozum. A i kdyby ne, stačí, že v každé větší díře se skladuje nějaký příšerný odpad, a navíc se pořád vymýšlejí, slyšel jste Vandase, nová svinstva, o kterých vůbec nevědí, co udělají. Vždyť už ty, co tu máme, nás stačí oddělat.“

„Do kdy?“ zeptal jsem se.

„No,“ zamyslel se, „to je zajímavá otázka. To by se dalo více méně spočítat.“ Podal mi balík sjetin, já je nacpal do své tašky a rozloučil jsem se.

Když jsem vystoupil z metra a došel na stanici autobusu, zjistil jsem, že autobus do Komořan odjel před několika minutami a další se objeví až za čtvrt hodiny. Vytahoval jsem z tašky knížečku, že si budu číst, ale vtom jsem zaslechl za sebou ťukání, jako když kráčí slepec, a opravdu, když jsem se ohlédl, uviděl jsem mohutného starce s bílou holí. Už jsem ho tady několikrát zahlédl v tuhle denní dobu, nejspíš dojížděl někam na oběd, většinou však měl nějaký doprovod, dneska tu však ťukal svou holí sám. Zeptal jsem se ho tedy, nepotřebuje-li v něčem pomoct. Poděkoval a řekl, že pokud bych ho provedl podchodem na protější stranu, byl by mi vděčný. Mluvil s trochu zvláštním přízvukem, jako by byl od Ostravy, anebo dokonce až z Volyně.

Jak jsem ho vedl dolů, počítal si schody, napočítal do desíti, pak řekl lítostivě: „A dál už to neumím!“

„A odkud jste?“ překvapilo mě jeho sdělení.

„Z Arobidžanu. To je v Asii.“

„Někde v Rusku?“

„Je to na jednadevadesátém poledníku a padesáté šesté rovnoběžce. Tam, kde se protínají, tam to je.“

„Tak vidíte, že umíte počítat víc než do desíti!“

„To neumím počítat, to mi řekli, a já si to pamatuju.“ Znovu začal počítat schody, a když u desítky skončil, já jsem pokračoval až do šestnácti – to už jsme však byli dole.

„A vy umíte počítat?“ podivil se. „Do kolika? Do sta?“

„Tak asi!“

„Jste legionář?“

„Ne, proč myslíte?“

„Tam v Arobidžanu byli legionáři. Taky mluvili česky.“ Znovu začal počítat schody nahoru. Když došel k desítce, nezarazil se jako předtím, jen na každém dalším schodu opakoval: „Deset, deset, deset.“

„Já nejsem z Arobidžanu,“ řekl jsem. „Ani jsem o něm nikdy neslyšel. To je na Sibiři?“

„Ještě dál.“

„Já si to najdu na mapě.“

„Vy jste profesor zeměpisu?“

„Proč myslíte?“

„Že máte doma mapu!“ Zastavil se, aby si oddechl.

„Já mám doma spoustu map.“

„A to se nebojíte? Anebo jste z kartografického ústavu?“

„Ne,“ řekl jsem, „já jsem posílkář.“

„Nosíte psaní?“

„Spíš jiné věci.“

„Aha,“ pochopil. „Předvolání, zatykače, rozsudky! Pif, paf, bum!“

„Ne,“ řekl jsem, „vždyť jsem vám říkal, že nejsem z Arobidžanu.“

„Škoda,“ řekl. „V zimě byste viděl tu krásu, když se objeví polární záře. A toho sněhu! Čím těžší byly doby, tím víc sněhu. A vlků. Vás by to jistě zajímalo, protože vy stejně nejste posílkář, jste nějaký ten umělec!“

„Jak jste na to přišel?“ podivil jsem se.

„Ale ne hudební,“ upřesnil. „Vy nemáte sluch pro hudbu. Jenom pro lidi. Ale i to je důležité.“

Blížili jsme se už k východu z podzemí. Polohlasně odpočítal poslední schody. „Deset, deset, deset.“

„Jakým číslem jedete?“

„Jedu tím dlouhým autobusem,“ řekl, „do Vršovic. Ale už se nemusíte zdržovat, já se zeptám lidí.“

V Komořanech jsem vystoupil na konečné stanici, potěšil jsem se pohledem na zalesněné kopce, ale musil jsem opačným směrem dolů k řece. Asfalt se topil v žáru a nikde se nedal zahlédnout ani kousek chládku. Přešel jsem obrovskou rozpálenou plochu a dorazil až k hospodě, chvíli jsem váhal, ale hospody nemám rád, takže jsem pokračoval vilovou uličkou, v jejímž středu obrovitý jeřáb právě vlekl ocelovou troubu. Dva muži v montérkách přihlíželi, třetí seděl ve stínu stroje a popíjel pivo. Volnou rukou, aniž přitom odtrhl láhev od úst, mi dal znamení, abych počkal, než mohutná roura spočine ve výkopu.

Za plotem vily, u níž jsem právě stál, rostla třešeň obsypaná rudými plody. Několik větví přečuhovalo do ulice, na těch už ovšem nezůstala ani třešnička.

Aspoň jsem se nadechoval třešňové vůně a pozoroval, jak jeřábník obratně umísťuje své vratké břemeno. Když je spustil do vykopané jámy, vypnul stroj a vystoupil. Všichni čtyři muži teď se zalíbením hleděli do výkopu, potom se zvolna odkolébali k maringotce, mezi jejímiž koly jsem zahlédl basu s lahvemi.

Ústav, do něhož jsem směřoval, sídlil na nízkém kopečku v pří­zemním dřevěném baráku, který mi připomínal stavby, jaké budovali za války Němci, aby do nich umístili různé nouzové provozy včetně lazaretů. Barák už byl starý, nevoněl dřevem, spíš jen tabákovým kouřem a starými papíry, kterých se tu všude vršilo obrovské množství. Do kanceláře doktora Myslivce jsem musel až na konec dlouhé chodby, jejíž stěny byly obloženy haldami brožur, knih a balíků. V kanceláři jsem nezastihl nikoho, dost možná, že v celém baráku nikdo nebyl, co by tu také dělal v tomhle vedru? Vyndal jsem z tašky balík sjetin, položil je vedle ostatních balíků papíru – pokud jsem svedl – na místo, kde je snad adresát nepřehlédne. Když jsem se vracel, otevřely se přece jen jedny ze zasklených dveří a z nich vykoukla mladá žena – v lehounké blůzičce a v džínové sukni.

Pozdravil jsem ji.

„Vy se vždycky tak usmíváte,“ řekla, „i když vlečete tu svoji těžkou tašku!“ Byla docela hezká, vlasy několikabarevné podle poslední módy, ale na tváři si nic nevylepšovala, i když kolem úst se jí už objevovaly vrásky a pod očima seděly stíny.

„Vždyť taška je na kolečkách,“ řekl jsem. „A proč bych se na vás neusmíval?“

„Ale vy se usmíváte, i když se na vás nikdo nekouká.“

Nechápal jsem, jak může vědět, co dělám, když se na mě nikdo nekouká.

„Nemáte žízeň v tom horku?“ zeptala se. „Já vám uvařím kafe, chcete?“

„Přece vás nemůžu obtěžovat! V tom horku.“

„Já se napiju s vámi. A vy mi aspoň řeknete, proč se pořád usmíváte.“

Kancelář se podobala všem ostatním kancelářím, stoly tu byly tři a ještě stoleček s vařičem. Ukázala mi na volnou židli: „Tak si přece sedněte!“ Na skříni mezi haldou zaprášených papírů vězela zapomenutá váza, v oknech kvetly pelargónie a brambořík.

„Tak řeknete mi něco?“ Posadila se proti mně. „Nevadí vám, když si zapálím?“

„Vy jste tady doma!“

„To bych si dala – tady být doma,“ řekla. „Já se opravdu divím každému, kdo se dovede takhle usmívat.“

„Ale když se člověk mračí, nijak si nepomůže.“

„A proč se tedy většina lidí mračí?“ Vstala a připravila mi kávu. Poděkoval jsem jí.

„Vy jste mi neodpověděl.“

„Třeba nejsou rádi na světě!“

„A vy jste rád na světě?“

„Když už tu člověk jednou je…“

„Myslíte si, že to přijde na stejné peníze!“

Káva byla horká, ale polykal jsem ji, jak jsem nejrychleji svedl, abych unikl rozhovoru.

„Já si to dřív taky tak říkala, ale co mi umřel můj první muž, jde mi to čím dál tím hůř.“

„Teď někdy umřel?“

„Ne, už to je šest let. Ale bylo to – strašné.“ Dívala se na mě. Její oči měly barvu, jakou mívá nebe nad městem. Když jsem se do nich pozorněji zadíval, uvědomil jsem si, že nepatrně těkají sem a tam, jako by se nedokázaly uklidnit. „Hrozně dlouho umíral. Roztroušená skleróza. Nedávno o ní vykládali v televizi, jestli jste to náhodou viděl?“

„Já nemám televizi.“

„Vy nemáte televizí?“ Zřejmě se vyděsila nad mou bídou. Jak se může usmívat člověk, který nemá ani na televizi? Anebo se usmívá právě proto?

Řekl jsem: „Já ji nechci! Mám doma spoustu knížek, radši si čtu.“

„To máte pravdu, žere čas. Ale co má člověk dělat celé večery?“ Dokouřila. Vytáhla z krabičky další cigaretu, pak ji tam zase zastrčila. Měla štíhlé hezké ruce, jen prsty se jí trochu chvěly.

„Nevdala jste se znovu?“

„Ale vdala!“ řekla. „A už se neusmívám!“ A pokusila se o úsměv. „Vy přece nemáte tohle jako svoje povolání!“

„Proč myslíte?“

„Kdybyste tohle dělal pořád, neusmíval byste se!“

Mlčel jsem. Rozhodně jsem neměl v úmyslu o sobě cokoliv vyprávět.

„Taky byste neměl takovéhle boty,“ řekla. „Chodil byste nejvýš v plátěnkách!“

„No,“ připustil jsem poněkud zaskočen ženskou logikou, „dělal jsem v životě i jiné věci.“

„Ano, já taky. A tohle vás baví?“

„Proč ne, na čas to jde.“ Dopil jsem kávu a vstal jsem.

„Až zase přijdete, zastavte se,“ navrhla mi. „Škoda, že mi nemůžete nic přinést.“

„A co byste chtěla dostat?“

Pokrčila rameny. „Člověk pořád něco čeká. Nějakou dobrou zprávu. I když už ví, že to je marné. To jsem právě poznala, když Karel umíral.“ Vzala hrníček, z něhož jsem právě dopil, a šla ho vymýt. Ruku mi nepodala, ale jak mě míjela, lehce se o mne bokem otřela.

Ano, to já vím, že lidé čekají na dobrou zprávu, i když často nevědí, co by měla obsahovat. Co si pod ní asi představuje tahle žena?

Zvenku na dveřích visely tři tabulky se jmény. Nějaká Anna, Jiřina a Nataša – ze tří jmen mi připadlo, že to ruské se k ní hodí nejlépe.

Před maringotkou seděli čtyři dělníci, svlékli se teď do půli těla, slunili se a pili pivo. Zdálo se mi, že jsou se svým údělem spokojeni přinejmenším tak jako já. Přešel jsem výkop po dřevěném můstku. Moje pracovní doba končila.

Doma jsem si našel průsečík jedenadevadesátého poledníku a padesáté šesté rovnoběžky. Ocitl jsem se v těsné blízkosti Krasnojaru. Po Arobidžanu tu nebylo ani stopy, také polární záře se mi v těch místech nezdála pravděpodobná. Snad jen předvolání, zatykače a rozsudky byly skutečné. A sníh. Čím těžší doby, tím víc sněhu. Člověk zapadne do závějí, už se nedovolá.

2

Velký počítač ve Strašnicích už je opět v provozu. Přivezl jsem tam tři krabice s prázdnými páskami a mám vyzvednout pásky nahrané. Strašnický počítač je umístěn v podzemí mrakodrapu importní a exportní společnosti. V obrovském sklepení, kde hučí klimatizace a kde je přísně zakázáno kouřit či jakkoli znečišťovat ovzduší, září obrazovky a pobíhají muži a ženy v bílých pláštích. Před klávesnicí jednoho z terminálů poznávám vysokou hubenou postavu inženýra Bauera. Nevnímá mě, jeho zasněný pohled se vytřeštěně upírá k obrazovce, na níž se řadí do sloupců čísla. Inženýr Bauer v bílém plášti v tomto přísně sterilním ovzduší, které si vyžaduje počítač, k sobě skládá údaje o znečištění ovzduší nad našimi horstvy. Nahlédl jsem mu přes rameno. Aerosoly a oxid siřičitý v mikrogramech, olovo, kadmium, měď, zinek v nanogramech, já ta čísla stejně nedovedu posoudit a nevím, kdo je vlastně dovede posoudit, snad ty obrovské stroje to svedou, a pokud to nesvedou tyhle, vymyslí lidé stroje, které to jistě dokáží, jenže k tomu, abychom je vyrobili, nejspíš budeme muset vzduch znečistit ještě víc anebo ho znečistit něčím, o čem netušíme, co nám způsobí. Tak to jde v koloběhu, o němž všichni tvrdí, že by se měl přetnout a zastavit, ale který se přesto stále zrychluje.

Pásky mám připraveny na stolečku hned vedle vchodu. Na vrchním kotouči je nalepena bílá páska, na ní napsáno propisovací tužkou: Šumava. Nacpal jsem zkázu Šumavy do své tašky a vyšel z podzemí. Ve vrátnici jsem se podepsal; okny skleněné haly jsem viděl, že venku spustil liják. Usedl jsem do měkounkého křesla a pozoroval ruch v hale. U stolku vedle mě seděli dva Arabi, kteří prudce gestikulovali a hlasitě vykřikovali jisti si, že jim nemůže nikdo rozumět.

Za války a v padesátých letech jsme považovali za dobrou zprávu, když jsme dostali dopis od tatínka či od strýců, že někde v táboře či ve vězení dosud žijí a že tedy dosud trvá naděje v opětovné setkání. Ovšem strýce potom oba zabili.

Také jsem považoval za dobrou zprávu, když mi žena, kterou jsem miloval, poslala vzkaz, že se na mě těší. Je jistě ještě mnoho jiných zpráv, které lidé považují za dobré, ale stejně si myslím, že skutečně dobré zprávy se nějak týkají setkání, které se událo v lásce, anebo svobody – a nejspíš obojího: láskyplného setkání ve svobodě. Nejlepší ze všech zpráv vypovídala o svobodném setkání s boží láskou, proto se jí dodnes strachuju bez výhrady uvěřit.

Prvně jsem doručoval zprávu ještě na studiích, venku taky takhle lilo, ale muselo to být někdy začátkem jara, protože pár dní předtím přišli zatknout mého tatínka, někdo zazvonil brzy ráno u dveří. Šel jsem otevřít, matka se tehdy lekala každého zazvonění. Ale za dveřmi nebyli oni, ale jeden z mých bývalých spolužáků ze střední školy. Dodnes vidím jeho omoklou postavu. Oblečený byl nedostatečně v ošoupaném hubertuse, zrzavé vlasy měl zplihlé, na tváři strnisko, oči zapadlé a červené od kouře anebo od nevyspání. Vecpal se dovnitř ještě dřív, než jsem ho stačil pozvat, a zavřel za sebou.

„Co je?“ chtěl jsem vědět.

Ujistil mě, že se nemusím bát, dával si pozor, nikdo ho nesleduje.

„Proč by tě měl někdo sledovat?“

Vysvětlil mi, že jdou po něm, utekl jim v poslední chvíli.

Chtěl jsem vědět, proč po něm jdou.

Řekl, abych se radši neptal, lepší je, když to nebudu vědět.

Dobře, nechci nic vědět, ale co ode mě chce on?

Musím ho schovat. Aspoň do zítra. A doručit jeden vzkaz.

„Já? Proč já?“

„A za kým jsem měl jít?“ zeptal se. „U tebe mě hledat nebudou, ty máš v rodině národní hrdiny. A taky mě neshodíš, protože jsi sám seděl.“

„To bylo za války!“ Vnímal jsem, jak ve mně narůstá strach.

„To nevadí,“ řekl, „mukl přece mukla nezradí!“

„Kromě toho tu byli před týdnem a odvedli tátu!“ Já sám jsem byl přesvědčen, že se to stalo nějakým nedopatřením, ale nahlas jsem to neřekl.

Zneklidněl. „A hlídají vás?“

„Ne, snad ne!“ Nenapadlo mě, že by nás vůbec mohli hlídat. Byt přece dokonale prohledali. A my, my ostatní? Nás přece neměli z čeho podezírat!

Objevila se moje matka a zeptala se, proč kamaráda nepozvu dál.

Pak jsme seděli v pokoji, pili čaj a předstírali, že vzpomínáme na společné zážitky. Sotva matka odešla, požádal mě o kus papíru a o obálku a začal cosi kvapně psát. Popsaný papír vložil do obálky a zalepil ji. „Myslíš, že bys ji mohl doručit?“

„Co v ní je?“

„Přeces to viděl – psaní.“

„O čem?“

„Na tom nezáleží! Ale oni ho nesmí dostat do rukou…, kdyby, kdyby po tobě šli, musíš ho zničit!“

„A nebylo by lepší, kdyby sis ho odnesl sám?“

Přece mi říkal, že po něm jdou, je to zázrak, že jim utekl.

Dobře, tak ať tu zůstane do tmy, pak může jít sám.

„V noci je to horší než ve dne.“

„A jak tedy chceš odtud vůbec odejít?“

Ten dopis všechno změní. Slibuje mi to. Jakmile mu přinesu odpověď, zmizí – protože bude vědět jak a kam.

To mám ještě nosit odpověď?

„Přece mě v tom nenecháš,“ řekl. „Snad to chápeš, když ti teď zavřeli tátu!“ Dal mi adresu i jméno a nařídil mi, abych si všechno pamatoval. Popsal mi ještě cestu. Musel jsem tramvají, trolejbusem a pak ještě kus pěšky. A měl jsem dávat neustále pozor. Kdybych viděl, že po mně jdou…

Ano, to už mi říkal, ale jak mám dopis zničit?

„Třeba sníst.“

Šel jsem matce vysvětlit, že kamarád u nás zůstane do večera, zatímco já musím na přednášky. Oblékal jsem se. Měl jsem strach a také zlost. Kdyby mi aspoň řekl, proč ho honí, proč mám pro něho riskovat a co vlastně posílá v obálce. Co když to je opravdu nějaká špionážní zpráva, a mne s ní chytnou, dřív než ji stačím spolykat? Kromě toho jsem nijak netoužil přenášet špionážní zprávy. Přišel ještě za mnou, byl velice neklidný. „Kdyby tě náhodou napadlo mě prásknout,“ řekl, „oni ti stejně neuvěří, když mě tu najdou!“ Ani jsem se neurazil, protože mě to jako možnost napadlo. Ale zavrhl jsem ji i bez jeho výhrůžky. Udat někoho, kdo se pravděpodobně ničeho nedopustil, bych se neodhodlal, jakkoli se to vydávalo za občanskou povinnost, anebo dokonce za ctnost. Pustil jsem se tehdy do deště, který byl chladný, řezavý, ale který zároveň vylidnil ulice, takže jsem snadno přehlédl těch několik chodců, kteří se brali týmž směrem jako já. Auta v té době jezdila tak řídce, že by mi nemohlo uniknout, kdyby mě některé sledovalo. Má posílka mě zavedla až do Jinonic, které byly tehdy ještě spíše vesnicí za okrajem města. Šel jsem uličkou mezi nízkými baráčky, občas na mě vyštěkl pes a já se vždycky znovu vylekal. Déšť se tady na kopci změnil v lepkavý sníh, který mi šlehal do očí.

A kdo je ten člověk, za nímž jdu? Nedovedl jsem zapudit představy anebo spíše strašáky, jimiž osadili pole mé fantazie na přečetných školeních. Co když to je agent nějaké služby? Rezident nebo opravdový nepřítel? Co když je to vedoucí celé sítě, kterou právě odhalili, a já vstoupím ve chvíli, kdy tam budou oni?

Měl jsem je ještě v čerstvé paměti. Šedivé tváře, šedivé obleky. Nechtěl jsem si to připustit, ale připomněli mi v něčem ty muže, kteří nám prošmejdili byt na začátku války. Jenže ti mluvili německy a řvali.

Bylo mi dvaadvacet, přál jsem si malovat obrazy a psát milostné verše a místo toho jsem byl pořád postrkován někam, kde chyběl jen krůček, a zavřela by se za mnou brána, kterou bych už nemusel nikdy projít nazpátek. Jenže teď jsem se možná sám do ní cpal.

Ten člověk bydlel v jednom z těch vesnických domků, zahradu pečlivě upravenou, kmeny stromů dole natřené vápnem, záhony přikryté chvojím a listí z trávníku smeteno. Okna zahalená záclonami. Několikrát jsem se přesvědčil, že číslo domu souhlasí; jméno nebylo u dvířek žádné. Zazvonil jsem.

Dlouho se nic nehýbalo, pak se mi zazdálo, že za záclonou rozeznávám obrysy tváře. Nehýbal jsem se, tvář se také nehýbala. Bylo to příšerné. Přál jsem si tu nebýt! Roztrhat dopis, hodit jej z mostu do řeky anebo zakopat v lese a víckrát se tu neukázat.

Ale doma na mě čekal můj nepozvaný host, a když dopis neodevzdám, zůstane, zůstane tak dlouho, než ho chytnou anebo než ho vyženu, a pak ho chytnou. On jim pochopitelně přizná, kde se předtím skrýval.

Znovu jsem zazvonil. Konečně se dveře otevřely. Stál v nich muž s věnečkem bílých vlasů kolem pleše. Ze žluté, nemocné tváře mu ostře čněl nos, na němž seděly brýle se silnými skly. „Co chcete?“

Zeptal jsem se ho, zda je opravdu ten, koho hledám.

Přisvědčil. „A co chcete?“

„Mám pro vás dopis.“

Kývl, abych šel dál.

Vstoupil jsem do nevelké předsíně. Podlaha tu byla dřevěná, do čista vydrhnutá, několik párů bot stálo vedle malované bedny, také líska s jablky, která voněla. Nade dveřmi visel kříž. Pootevřenými dveřmi jsem zahlédl knihovnu plnou knih. Podal jsem mu dopis.

Vzal jej opatrně, téměř se ho ani nedotkl. Položil jej na bednu, vytáhl z kapsy nožík a rozřízl obálku. Chvíli zíral na list se vzkazem, pak jej vložil nazpět do obálky a podával mi ji. „Nevím, o co jde! Neznám toho člověka. Nechápu, co ode mě chce.“

Zaskočil mě. „Ale on…, on vás…, vás zná,“ začal jsem koktat. „Poslal mě za vámi. A čeká na odpověď.“

„To jsem si přečetl,“ řekl. „A odpovídám, že ho neznám a nechápu, co ode mě chce.“

Hovořil s takovým důrazem, s takovou přehnanou jistotou, až mě napadlo, že lže. Asi se mě bál. Neznal mě a bál se tedy, že jsem nástrojem nějaké léčky.

Nevěděl jsem, co mám dělat. A dopis nazpátek neponesu! Vrátil jsem mu ho a požádal, ať ho zničí. Pak jsem mu navrhl, aby šel se mnou, protože pisatel čeká u mě doma a musí s ním mluvit.

Vzal si ode mě obálku, odešel do sousední místnosti. Slyšel jsem, jak klapla dvířka od kamen. Pak bylo ticho. Nic se nepohnulo, odkudsi z výšky zamňoukala kočka.

Jestli se mnou půjde, co řekne moje matka? Je už tak dost vylekaná a teď jí přivedu dalšího cizího člověka do bytu. Taky si toho můžou všimnout sousedi. Anebo… Past přece mohla být nastražena na nás oba. Co když všechno souviselo s otcovým zatčením – chtěli vyzkoušet, jak se zachovám já a z jakýchsi důvodů i tenhle člověk tady. Možná, že on se choval rozumně, zatímco já jsem se zachoval jako hlupák.

Konečně se objevil. Měl na sobě odřený černý zimník. „Tak pojďte!“ vyzval mě.

Dojeli jsme domů po poledni, snad nás nikdo nepozoroval, ani u nás v domě jsme nikoho nepotkali, většina lidí byla v práci.

Ti dva se, samozřejmě, znali. Nechal jsem je o samotě, ale i když tišili hlas, rozeznal jsem z druhé místnosti, že se o něčem vášnivě dohadují. Po půl hodině mi oznámili, že oba odcházejí. Starý muž mi na rozloučenou řekl: „Bůh vám žehnej, a odpusťte mi. Člověk si dneska nemůže být jist, kdo je dobrý posel a kdo zlý.“

Teprve po letech jsem si plně uvědomil tíživost a rozkladnou moc stavu, kdy se člověk bojí přijmout zprávu, kterou mu přináší kdokoliv cizí. O těch dvou jsem už víckrát neslyšel a nevím tedy, jaký byl obsah poselství, které jsem tehdy doručil.

Venku už déšť skončil.

Arabové dávno zmizeli v nitru budovy a já jsem se vydal ke hřbitovům na metro.

Ve vrátnici měl službu opět kytarista, a protože tu byl dneska bez děvčete, hrál. Hrál jakousi divokou španělskou melodii, hrál s takovou náruživostí a s takovým soustředěním, že kdyby skupina maskovaných zločinců vynášela svázaného ředitele ústavu, jistě by se tím nedal vyrušit. Chvíli jsem naslouchal, ale můj smysl pro povinnost mi nedovolil setrvat až do konce skladby – už mě dost zdržel déšť ve Strašnicích.

Bylo právě poledne, z malé kuchyňky, která přiléhala k hale, vonělo polévkové koření, jak tu inženýrka Kosinová vařila polévku pro všechny, kteří nechodili do závodní kuchyně. „To jste četla,“ obrátil se inženýr Klíma k jediné člence strany inženýrce Rybové, „že v Americe zřídili pro inženýry zvláštní cenu?“

„A co má být? U nás snad ceny nemáme?“

„Tři sta padesát tisíc dolarů!“ radoval se inženýr Klíma z té novinky.

„Za to už se dá něco vymyslet,“ poznamenal inženýr Vandas, jeho dobrácká vousatá tvář zářila spokojeností. Ženu už čekal příští týden domů, dařilo se jí dobře.

„Když to někomu myslí jenom za peníze!“ odsekla inženýrka Rybová. Potom se obrátila ke mně. „Nepojedete odpoledne do Komořan?“

„Jestli potřebujete!“

„Já vám to připravím sem,“ ukázala inženýrka Rybová na stolek.

Inženýr Klíma na mě kýval, abych šel za ním, a já tušil, že už se mě zase chystá týrat WordPerfectem.

Posadil jsem se tedy k počítači, tentokráte jsem nezapomněl vyměnit diskety, a když jsem k tomu byl vyzván, začal jsem psát:

Vážené shromáždění,

využívám této výjimečné příležitosti oslovit zástupce všech národů, abych tu přednesl aspoň něco ze svých obav.

První věta by neměla existovat. V dobách, kdy jsem ještě pracoval v redakci literárního týdeníku, můj zkušený kolega mě poučoval: první odstavec článku, ať ho napíše kdokoliv, rovnou škrtej. Je vždycky zbytečný.

Vymazal jsem zbytečnou první větu. Psal jsem:

Vím, že na tomto místě už zaznělo mnoho moudrých proslovů, dokonce se obávám, že není příliš mnoho co dodat k tomu, co už se povědělo, napsalo a vymyslelo. Ale navzdory tomu vím stejně jako vy, že se blížíme pohromě, kterou odmítáme vidět, kterou oddalujeme, a přitom každým dnem, kdy volíme odklad namísto změny, způsobujeme, že tato pohroma se stává neodkladnější. Vím, že toto shromáždění se podobá člunu, který zachraňuje tonoucí, ačkoliv sám tone. Vím, že musíte být zcela ohlušeni výkřiky, které volají o pomoc, hlasy nemocných, hladových, nevinně vězněných, hlasy mučených a bezmocných. Vím, že když pohlédnete na naši planetu, vy, kteří jste povinni na ni shlížet aspoň z výše, vidíte pod sebou záplavu hořlaviny, která čeká na svoji jiskru. A vy tedy vynakládáte všechno úsilí na to, abyste jiskru zdusili dřív, než vyšlehne, protože hořlaviny je příliš mnoho, než abyste vůbec uvažovali o tom, jak ji odstranit. V tom je naše tragédie, že už jen hlídáme jiskru, zatímco do hořlaviny stále přihazujeme: smetí, suchou trávu, celé tankery nafty, krychlové kilometry plynu, poslední živé lesy. Ale tu jiskru neuhlídáme. Musíme si konečně uvědomit, že v nebezpečí nejsou národy, nejsou ohroženy jenom svobody a práva, ale je ohrožen sám život, pokud se nezastavíme ve své bláznivé a překotné honbě za vidinou blahobytu, líného užívání… Zmocňovalo se mě vzrušení, jako vždy, když jsem cítil touhu sdělit najednou příliš mnoho a zároveň jsem si uvědomoval, jak marné je mé úsilí. Slovem člověk nic nezmění. A čím tedy? Navíc v hale vyzváněl snad už půl minuty telefon, který nikdo nezvedal. Vstal jsem tedy od počítače, i když jsem si byl jist, že telefon nebude pro mě. Naštěstí sluchátko vzala inženýrka Kosinová. „Ano, je,“ řekla. „Ne, to přece není možné, vždyť ještě včera…,“ odložila sluchátko vedle přístroje. „Petře,“ zavolala, „Petře, telefon!“

Vedle telefonu, všiml jsem si, byl už na stolku připraven balík sjetin pro mě.

Inženýr Vandas se vynořil ze své kóje.

„Z nemocnice,“ inženýrka Kosinová jako by mu váhala předat sluchátko, „ale není to dobrá zpráva!“ Otočila se ke mně a já viděl, že jí po tváři tečou slzy.

Inženýr Vandas držel sluchátko a poslouchal, co mu oznamovali. „Ano,“ řekl jenom, „jsem tady.“ Potom zavěsil. Otočil se k nám a řekl: „A prý to nebylo zhoubné! Prý nebylo! Všechno je zhoubné, celý život!“ Pak se posadil, dal hlavu do dlaní. Inženýrka Kosinová stála nad ním a hladila ho po vlasech. Mezitím se seběhli ostatní a obklopili vdovce, zatímco já poněkud ustoupil, protože jsem tu přece jen byl cizí, ale stejně mi připadalo, že tu jsem nenáležitý, že se jakoby přiživuju na cizí bolesti. Odešel jsem tedy do kóje inženýra Klímy a tam zničil jeden ze svých zbytečných, nedokončených a nepronesených projevů, pak jsem sebral balík sjetin, nacpal ho do své tašky, a aniž to kdokoliv zpozoroval, vyšel jsem z haly.

Na stanici metra jsem zjistil, že autobus do Komořan odjíždí až za deset minut, zbyl mi tedy čas, abych koupil tři kosatce.

V dřevěném baráku jsem kytici odložil na hromadu knih, odevzdal balík sjetin doktoru Myslivci, pak jsem se vrátil pro kosatce. Dveře Natašiny kanceláře se otevřely dřív, než jsem stačil zaklepat.

„Zase jste něco přivezl?“ zeptala se mě.

„Něco i pro vás.“

Vzala květiny. „Děkuju. Ty jsou krásné. Mně připadají jako orchideje! Ale to jste opravdu nemusel, já to posledně tak nemyslela.“ Sundala ze skříně vázu, otřela z ní prach a naplnila ji vodou. „Hned postavím na kávu. Anebo se radši napijete vína?“

Dal jsem si vinný střik, zatímco ona si nalila víno neředěné. „Že jsme včera brali,“ vysvětlila, „jinak bych si to nemohla dovolit. Stejně mi to bude už koncem týdne chybět.“

„Berete málo?“

„Když zaplatím činži, zbyde mi ze zálohy stovka. A když dobírám, zase chci poslat něco klukovi – je na vojně.“

„To máte tak velkého syna?“

„Já se vdávala v osmnácti.“

„A váš druhý muž?“

Mávla rukou.

„Promiňte, nechci se vyptávat.“

„Proč ne. Sedí! Až v Ostravě.“

Neptal jsem se, ale ona sama řekla. „Měl obchodního ducha – nic víc. V normálním světě by si otevřel kšeft – a bylo by to. On rozuměl všem těm videím a magneťákům, i když byl chemik. Stejně jako můj první muž – a jako já.“

„Vy jste studovala chemii?“

„Učila jsem ji. Deset let. Ale když pak přišla ta věc – taky mě vyšetřovali. Nic proti mně neměli. Já v ničem nejela, to byly jeho obchody, ale řekli mi, že nemůžu zůstat ve školství.“

„A to jste se nebránila?“

„Bránila, nebránila. To máte jedno, stejně s vámi zametou, jak chtějí. Byla jsem šťastná, že jsem sehnala tohle. Tady jsou slušní lidi – jenom peněz málo, práce, jak vidíte, taky, zvláště teď. A co vy, budete sem ještě dlouho chodit?“

„To nezáleží jen na mně.“

„A pokud záleží na vás?“

„Ještě čtrnáct dní.“

„Tak vidíte. A co potom?“

Pokrčil jsem rameny. „Něco už se najde.“

„Jak chcete, já se vás nevyptávám. Napijete se ještě?“

Řekl jsem, že už mi to stačí, ona si však nalila. „Kdybyste se dozvěděl o něčem trochu slušném, tak si na mě vzpomeňte!“

„Ale já s chemií nemám nic společného, s tou opravdu nic.“

„Vždyť já teď taky ne – a už bych ani nechtěla!“

„A co byste tedy chtěla?“

Protáhla se, pak se pokusila o úsměv. „Teď bych se chtěla jít koupat. Nešel byste taky?“

„Já koupání moc neholduju!“

„Mám smůlu,“ řekla. „Můj první muž se taky nerad koupal, narodil se v ohnivém znamení. Proto se dal na to, na co se dal, a taky proto asi tak brzy shořel. Vždyť spoustě lidí se ta nemoc zastaví anebo s ní aspoň žijou celé roky, ale on nám odcházel před očima. A jak strašně, nakonec už byl docela nehybný.“

„Jak byl starý?“

„Jednatřicet. My spolu studovali. A přitom jaký byl sportovec. Hrál košíkovou a tenis a běhal na lyžích.“ Nalila si znovu. „Nezlobíte se, že vás takhle bavím? Ale když vy se nerad koupete. A tady je dusno. Vám není horko?“

Bylo mi horko, ale vlézt do řeky, ještě k tomu do tak špinavé, se mi nechtělo. Pozval jsem ji do hospody u stanice autobusu, tam se dalo sedět na zahradě ve stínu.

„Myslíte, že už bych odtud mohla vypadnout?“ Ale vytáhla ze skříně bílou kabelu. „Kytku si nechám tady do zítřka,“ rozhodla, „stejně tady jsem víc než doma.“ Zamkla kancelář.

Venku jeřábem kladli další kus potrubí, museli jsme čekat a ona se do mě zavěsila. „Už se trochu motám. To dělá to slunce. A taky, že jsem neobědvala.“

„Proč neobědváte?“

„Nemám za co!“

V zahradě jsme našli volný stolek, dokonce ve stínu kaštanu. Číšník nám nabídl pivo a jídelní lístek.

„Myslíte, že si můžu dát jídlo? Já si vyberu něco laciného.“

„Vyberte si, na co máte chuť!“

„Když vy jste mi o sobě nic neřekl.“

„Ale to přece není důležité.“

„Dobře, když není, dám si řízek.“

„Taky jsem učil,“ řekl jsem. „Ale jenom půl roku.“

„Tak krátce?“

„Nebylo to u nás.“

„A co jste učil?“

„Literaturu.“

„Na univerzitě?“

„Ano.“

„Můžete mi říct něco o literatuře?“

„Co byste chtěla vědět?“

„Jaký má smysl.“

„Je to setkání.“

„S kým?“

„S člověkem. S tím, co napsal knihu.“

„Já dávám přednost živým lidem.“

„Já většinou taky.“

„Takže vás nezdržuju?“

„Ne. Přece jsem vás sám pozval.“

Číšník přinesl jídlo.

„Děkuju vám,“ řekla. „Jste na mě hodný. Mě to napadlo hned, když jsem vás prvně viděla. Takhle by možná vypadal on, kdyby…, za několik let.“

„Pořád na něj myslíte?“

„Promiňte, já vím, že to není – zdvořilé.“ Chvíli jedla mlčky. Pak řekla: „Víte, ono se říká, že při té nemoci hrozně záleží na tom, jak se nemocný cítí, na jeho psychice. Ale já se opravdu o něj starala celou tu dobu. Vždyť pak, on už se nemohl hýbat, ani nic. A Libor tam za ním taky přicházel.“

„Kdo?“

„No ten – pak jsem si ho vzala. Myslela jsem, že jsem vám už o něm říkala.“

„Ale ne jeho jméno.“

„Nemyslete si nic zlého. Oni byli s Karlem přátelé. Dělali v jednom podniku. Když ta nemoc začala, chodila k nám spousta lidí, ale pak čím dál tím míň, znáte to! Až nakonec zůstal jenom Libor.“

„Kvůli vám.“

„On mi pomáhal. Až pak… Ale to už jsme věděli, že je konec.“

„Váš muž to taky věděl?“

„Co myslíte?“

„Že tam ten druhý chodí kvůli vám.“

„Já nevím. My jsme před ním nic… Ale teď mi někdy napadá… V těch posledních týdnech, občas jsem se večer sebrala, šla jsem pryč… Byla jsem hrozně unavená… Ne unavená, spíš umořená, tak jsem šla za tím druhým, zatímco on tam chudáček ležel, nemohl se ani pohnout, ani podívat z okna, kam vlastně jdu.“

„A neptal se vás?“

„Ne, nikdy. On mi říkal: běž někam, běž se bavit, přece tu nebudeš se mnou věčně zavřená. Taky říkal, ať ho dám do nemocnice, ale já viděla, že tam nechce, že se děsí, že by tam měl umírat mezi cizími.“

„A nedala jste ho tam?“

„Ne!“

„Tím jste pro něho jistě hodně udělala.“

„Myslíte? Mně se pořád vracejí ty poslední dny. Ta hrůza a zároveň ta úleva, když všechno skončilo. Mně se ulevilo! Nepřipadá vám to strašné? Umře někdo, koho jsem měla ráda, a mně se uleví.“

„Je to pochopitelné!“

„Mně někdy napadá, že to, co pak přišlo, bylo jako trest. Za to, že jsme, že jsem nepočkala.“

„Ne, takové věci si nemyslete!“

„Neříkáte to jen tak?“

„Proč bych to říkal? Vždyť vás vlastně neznám.“

„Ano, to je pravda. Děkuju vám. A odpusťte mi, vy mě hostíte, a já vás takhle bavím.“ Dopila pivo. „Já jen chtěla, abyste věděl, proč se neusmívám. Ale teď už můžu, když jsem vám to vypověděla. Když už víte, čeho jsem schopná.“ Ucítil jsem, jak pod stolem přisunula své lýtko k mému. Možná, že už se s ní dlouho nikdo nepomiloval, toužila po objetí a nabízela mi je tedy. Stačilo by, abych ji teď doprovodil anebo ji pozval na procházku do lesa, který byl odtud jen několik minut cesty. Ale možná to byla jen moje mužská představa jejích tužeb. Ve skutečnosti nepotřebovala pomilovat, ale toužila uslyšet nějaké rozhřešení. Anebo potřebovala obojí, ale domnívala se, že chce-li dosáhnout druhého, musí nabídnout prvé. Řekl jsem něco jako, že byla schopna spíše dobrého než zlého, pak jsem zaplatil. Rozloučili jsme se s tím, že se určitě ještě uvidíme.

Když jsem se vrátil do práce, zbyla tam už jen osamělá inženýrka Kosinová, oči zarudlé od pláče. Dozvěděl jsem se, že manželka inženýra Vandase zemřela na embolii. Pohřeb bude mít pravděpodobně příští týden v úterý. Zítra se bude vybírat na věnec. „Ale vy nemusíte,“ řekla inženýrka Kosinová, „vždyť jste ji ani neznal!“

3

V kanceláři ve třetím poschodí byla jen hezká ekonomka. Četla si v Dikobrazu a radovala se nad tím, jak jinde panuje v hospodaření ještě větší nepořádek. „Dneska zase nic,“ přivítala mě, „ale máte se prý zastavit kolem deváté na Múzu, že tam přišly štítky. Asi dvacet balíků. Jestli se vám to ještě chce na poslední den tahat.“

„Už se těším,“ řekl jsem, „tenhle týden jsem neměl vůbec nic na práci.“

„Vždyť buďte rád – za ty peníze!“

Mně sice připadalo, že mi dávají až dost peněz za to, že převezu několik tašek s poštou, ale neřekl jsem nic.

„Že prý budete na Chodově dneska vařit něco zajímavého?“ ověřovala si ekonomka.

„Na rozloučenou!“ Podřekl jsem se, že to býval můj koníček.

„A co to bude, jestli se smím zeptat?“

„Kuře à la Rávalpindí,“ plácl jsem, protože pokud mě na vaření něco baví, je to možnost sám si vymýšlet zcela nové a zdánlivě nesmyslné kombinace chutí.

„To je cosi exotického!“

„Vždyť přijeďte ochutnat,“ pozval jsem ji.

„Já nevím,“ řekla, „konec měsíce, samé uzávěrky a přehledy plně­ní. A náměstek chce plán na příští pololetí.“

Řekl jsem, že mě potěší, pokud přijde, pak jako obvykle zazvonil telefon a já už tu stejně neměl co pohledávat.

Bylo teprve tři čtvrti na osm – do devíti hodin jsem měl spoustu času. Když je člověk poslední den posílkářem, měl by přece jen doručit něco významnějšího než je balík s děrnými štítky. Jenže mé dopisy prezidentovi republiky a jiným mocnostem ještě stále nebyly připraveny k odeslání – a nikdo jiný mi dopis nesvěřil. Došel jsem na stanici metra, a protože právě přijížděla souprava v opačném směru, nastoupil jsem do ní.

Trolejbus do Jinonic už dávno zrušili a nahradili autobusem. Dojel jsem až na konečnou stanici a rozhlédl se bezradně kolem sebe. Nebyl jsem tu od té doby – očekávat, že se tu za ta léta nic nezměnilo, bylo dětinské.

Bloudil jsem chvíli sídlištěm v naději, že na jeho konci najdu uličku s vesnickými domky.

Prostranství mezi domy bylo v tuhle časně dopolední hodinu pusté. Trávníky pokrývalo smetí, dokonce jsem tu zahlédl i duši od pneumatiky a koupelnovou sprchu i s hadicí. Když zavál vítr, ze země se zvedaly celé igelitové plachty a cáry papíru. Vznášely se ve vzduchu jako žalostná napodobenina ptáků.

Jméno ulice jsem si nepamatoval – jenom jméno toho muže, jež mi nebylo nic platné. To bych už našel leda na hřbitově.

Od té doby jsem doručil mnoho dopisů a vzkazů. Tam, kde lidé nedůvěřují poštovní službě ani telefonu, dávají přednost službám osobních poslů. Někdy mě to stálo víc času, než mi bylo milé, ale věděl jsem, že v době, kdy si nikdo nemůže být jist o nikom, zda v něm opravdu přichází ten dobrý posel, je to projev nejvyšší důvěry. Stejně si však myslím, že ten první vzkaz byl ze všech nejdůležitější – aspoň pro mě!

Na Múzu je počítač v patře, zabírá celou obrovskou halu, zatímco programátoři sedí v kumbálku u svých obrazovek. Inženýrka Kosinová zrovna sledovala míhající se barevné číslice. Pak se čísílka zastavila a obraz znehybněl. Inženýrka ještě chvíli hleděla na obrazovku, pak se obrátila ke mně: „Přišel jste zrovna ve správnou chvíli.“

„Porucha?“ zeptal jsem se.

„Ne, jenom je plně vytížený!“ A vysvětlila mi, že k tomuhle americkému počítači mají v jeho vlasti desetkrát větší paměť. Ale počítač s takovou pamětí nám nesmějí dodat. Také naše kupce upozornili, že můžou připojit nejvýš deset terminálů. Jenže jich tady připojili trojnásobek, doufali, že paměť někde seženou. Nesehnali, kde by taky na to vzali devizy? „To máte jako se vším, tak tu čekáme ve frontě, jestli se nám podaří urvat pár minut. A to jsme ještě rádi, že nám tady přenechají pár hodin. Když je větší tlačenice, můžeme se jít klouzat úplně. Vždyť je to vlastně jedno,“ dodala. „My se honíme, pak to nahoře leží. Pokud to vůbec někdo přečte, stejně nic neudělá. A na ty štítky se už vykašlete,“ uvědomila si, proč jsem se tu objevil, „vždyť my si je už nějak dopravíme!“

Krabice se štítky se vršily v předsíňce. Nacpal jsem si je do tašky a ještě do batohu, který jsem si vozil s sebou. Vážily dohromady nejméně třicet kilo.

„To je od vás opravdu obětavé. Vždyť se ani nehodí, abyste tohle tahal zrovna na poslední den! A ještě máte to vaření. Všichni jsou strašně zvědaví na vaši indii.“ Vtom se čísílka na obrazovce dala zase do pohybu. „Sláva!“ zavolala a rozběhla se ke své židličce, aby pokračovala v práci, na jejíž výsledky stejně nikdo nečeká.

Ve vrátnici měl dnes službu houslista. Stál rozkročen za svým pultíkem, housle pod bradou a hrál z hlavy sólový part finále z Dvořákova koncertu a moll.

Byl bych ho rád chvíli poslouchal, ale pokud jsem chtěl, než začnu vařit, ještě zajet do Komořan, neměl jsem mnoho času.

Krabice se štítky jsem složil v hale. Ze své kóje se vynořil inženýr Bauer, a když mě uviděl, oznámil mi suše: „Tak už jsem vám to spočítal.“

„Ale co?“ nechápal jsem.

„Vy už se nepamatujete? Počkejte, já vám to přinesu. Vás stejně bude zajímat jenom výsledek.“

Šel jsem do kuchyňky ještě jednou zkontrolovat, jestli mi nic nechybí. Koření stálo vyrovnáno na poličce – karí jsem si připravoval vlastnoručně. Nádobí tu bylo nemnoho – dvě pánve a jeden velký a jeden malý hrnec. Poklice ani jediná.

„Tak tady to je,“ podával mi inženýr Bauer arch papíru.

Přelétl jsem sloupec číslic a znaků – docela dole počítač oznamoval:

zivot nepravdepodobny v roce 2069

zivot zcela nemozny od roku 2084

„Ještě devadesát sedm let,“ podivil se inženýr Klíma, který mi nahlížel přes rameno. „To mi bude rovných sto třicet. Ani bych si nikdy nepomyslel, čeho všeho se nedožiju.“

Inženýr Vandas, který se tu také objevil, měl dosud pod očima smuteční kruhy. „Budeš rád, když se dožiješ třicítky,“ řekl temně, „kdybys náhodou prokázal příliš mnoho odolnosti, naše zdravotnictví už se postará, abys tu moc dlouho nestrašil!“

Na pohřbu minulý týden se v obřadní síni krematoria sešla spousta lidí. Obě děvčátka byla oblečena v barevných šatičkách a vyjímala se mezi smutečně oděnými hosty jako květiny na černé louce. Inženýr Vandas si nepřál žádný projev, co jsme si neřekli, vysvětlil, už si neřekneme, a tak celou dobu hrála jenom hudba. Když už se opona zatahovala a rakev začala zajíždět k ohništi, starší z holčiček vyskočila ze svého místa, přeskočila ten nekonečně dlouhý plot a rozběhla se do pustiny za ním, aby zadržela maminku, o níž jí řekli, že si tam odskočila.

Holčičku chytili, šeptem jí domlouvali, nejspíš, aby byla statečná, a přivedli ji nazpátek na silnici, po níž všichni jedeme.

„Dělal jsem, co jsem mohl,“ vysvětlil mi inženýr Bauer, „počítal jsem, že už od roku 2025 víc než polovina výdajů půjde na to, aby se zachránilo prostředí. Ve skutečnosti se k tomu lidi nikdy neodhodlají. Také jsem nepočítal ani s jedinou atomovou katastrofou, natož s válkou, ačkoliv, když vezmeme jen dnešní počet elektráren a jejich pravděpodobný počet v roce 2025, mělo by dojít nejméně k třem dalším Černobylům.“

„Tak vám děkuju!“ řekl jsem.

„Není zač,“ řekl inženýr Bauer. „Samotného mě to zajímalo.“

Čím usilovněji rozvíjíme civilizaci, která zdánlivě směřuje k nepředstavitelným výšinám, ale ve svých důsledcích pracuje ke zkáze života rodu, tím víc nám smrt připadá jako něco nenáležitého, jako chyba, která se nějak vloudila do jinak bezchybného programu. Ti, co tvrdí, že nám plánují život, plánují nám ve skutečnosti zánik. Kdyby aspoň připustili, abychom do toho počínání směli nějak zasáhnout. Ale to nepřipustí. Raději před námi zatají skutečný stav věcí.

„Tak co, nenapíšete si něco na rozloučenou?“ zajímal se inženýr Klíma.

„Když já jsem si chtěl zaskočit ještě do Komořan! A musím vařit ten oběd.“

„Jak chcete,“ řekl inženýr Klíma dotčeně. „Ale nemáte ani půl jedenácté!“

Sedl jsem si k počítači. Měl bych nejspíš napsat několik slov na rozloučenou. Napadlo mě však jenom čtyřverší:

Po sídlišti prchá

zdivočelá sprcha,

už jsme jí však na stopě,

zabráníme potopě.

Pod dojmem právě ukončené prognózy inženýra Bauera jsem dal dohromady ještě jedno čtyřverší. Inženýr Klíma, ačkoliv to obvykle nedělával, si přečetl mé výplody. „To jste teď složil?“

„Vždyť vám říkám, že spěchám,“ řekl jsem na omluvu.

„Je to docela povedené,“ radoval se, „nechcete to vytisknout?“

Vytiskl mi obě básničky, já papír strčil do svého batůžku, tašku jsem už na nic nepotřeboval, a vyběhl jsem z haly.

Z vrátnice stále zněly líbezné tóny Dvořákovy hudby, slyšel jsem je ještě před budovou.

V květinářství na stanici metra měli poslední uvadající orchideu. Rozhlížel jsem se, jestli někde neuvidím svého známého slepce, ale bylo na něho ještě příliš brzy. Před několika dny jsme se vraceli společně autobusem. Slyšel jsem, jak komusi hlasitě vykládá, že v Arobidžanu, který leží na jednadevadesátém poledníku a padesáté šesté rovnoběžce, slepci nechodí do školy. „A co jste tedy dělal?“ otázal se ho tlusťoch, který seděl vedle něho. „Hrál jsem na housle,“ řekl slepec. Zvedl svoji bílou hůl, zasunul ji pod bradu a vyloudil z ní několik spíše teskných tónů. „Za zimních večerů,“ vykládal potom, „jsem hrával v krčmě. Hosti, zatímco jsem hrál, povídali, pili vodku a zakusovali chleba. Někdy přišla metelice anebo uhodil takový mráz, že nikdo nemohl ven! To se pak vypilo vodky a snědlo hodně chleba.“ Tlusťoch se zeptal: „A slaninka k chlebu byla?“

„Nějak moc myslíš na slaninu!“ křikl slepec. „Nejsi ty kuchař?“

„A co by na tom bylo špatného?“

Lidé kolem se dali do smíchu.

„Nemáš sluch ani pro hudbu, ani pro lidi, jen pro žrádlo. Když byla slanina,“ odpověděl slepec, „jedla se, když chyběla, byla sůl, a když i sůl došla, zbyly slzy.“

Na chodbě dřevěného domku jsem zaklepal na známé dveře a ihned jsem vstoupil. Za jedním ze stolů seděla neznámá žena.

„Hledáte někoho?“

„Paní Natašu,“ řekl jsem poněkud zmateně.

„To jsem já!“

„Promiňte, pak tedy… Myslím tu paní, co sedává u tohohle stolu,“ ukázal jsem na sousední stůl.

„Bohužel, Anička má dneska volno. Musela do Ostravy!“

„Aha.“ Trochu mě to zamrzelo. „Můžu jí tu něco nechat?“ Vytáhl jsem krabičku s květinou. „Asi se bude muset dát do vody!“

„Nedělejte si starost!“

Podal jsem jí květinu. Měl bych k tomu ještě něco připsat. Třeba: Posílám vám úsměv a přeju vám… Anebo: děkuju za důvěru. Anebo jenom: Na shledanou! A podepsat se. Vytáhl jsem papír se svými čtyřveršími. Druhé znělo:

V Tule se tulí tuleni,

v Brně zas brní brnění,

po Hané honí se pohané,

prý konec světa už nastane.

Podpisovat se nemělo smysl, stejně jsme spolu mluvili, aniž jsme se představili.

Složil jsem papír do malého čtverečku a podal ho skutečné paní Nataše. „Ještě tohle, kdybyste byla tak laskavá.“ Má zpráva byla spíše zlá, ale mohla se zároveň chápat jako dobrá, i kdyby jen proto, že vůbec byla.

Vzala si ode mě papír a slíbila, že ho předá. Poděkoval jsem jí a pospíchal na autobus, abych dorazil včas a mohl na rozloučenou s hodnými programátory i se svým posílkařením začít s přípravou kuřete à la Rávalpindí.

(1989)