PŘEDTÍM

Toho dne, kdy můj příběh začal, jsem bohužel nebyl varován nejmenší předtuchou, naprosto ničím, co by se na mé soukromé obloze zjevilo jako zlé znamení. A jistě, proč taky? Nikdo tam zvenku nemá přece povinnost nás varovat, když náš vnitřní gyroskop neplní tuhle funkci, když rozum, cit a intuice nás nechají ve štychu. A to se nepochybně stalo. Den, do kterého jsem vkročil, se mi jevil jako každý jiný a od rána jsem neměl pocit, že by tomu mělo být jinak. Tak kolikrát to ještě budu opakovat? Snad bych měl místo toho povědět napřed něco o sobě. Ach ano, dámy a pánové, kteří mi nasloucháte v tom němém zástupu shromážděném v mém nitru, nemohu totiž také popřít, že hned na počátku sehrála svou ošklivou roli také má povaha, mé přesvědčení o tom, že jsem výjimečný tvor. A tím začnu. Výborně, čekáte, nedutáte, mohu?

Jsem z té nejobyčejnější rodiny, jaká kdy po světě pobíhala. Můj otec byl prodavačem v drogerii, matka sedávala u okénka na poště. Vychovávali mě tak polovičatě jako v té době většina rodičů. To jest, neřekli mi nikdy ani slovo proti režimu, co nám tenkrát vládl, a přitom jsem na nich moc dobře viděl, jak je ten režim dusí anebo jak s nimi mává. Byli to normální malí lidičkové, kteří chtěli prostě žít ten normální malý lidičkovský život a nemohli vůbec za to, že i na ně spadla kredenc totálně zblblé historie.

Já jsem ovšem tenkrát přece jenom jaksi vyčuhoval z té obyčejnskosti a lhal bych, kdybych teď tvrdil, že jsem si toho nebyl vědom. Naopak, ukažte mi někoho druhého, kdo si toho byl takhle jako já vědom! Vynikající žák a přitom vůbec žádný šprt. Nemusel jsem se skoro učit a znal jsem. A bylo to dokonce v té nebezpečné poloze, že jsem přiváděl své učitele a učitelky do úzkých, s potěšením jsem je tlačil ke zdi otázkami, na něž jsem měl ještě hodně dlouho čas. A vlastně právě to se stalo mým neštěstím. Přesně tak, byl jsem moc rád nápadný a právě to rozhodlo. Cosi mě, dá se říct, potrestalo za mou zpupnost. Trest jistě neúměrný provinění, vždyť bylo to, jako když se v muslimských zemích trestávalo za krádež useknutím ruky a za cizoložství pohřbením zaživa. Ale co chcete, na tomhle světě není spravedlnosti: buď vám všechno beztrestně projde, anebo se ta kurvička se šátkem na očích zjančí a ukope vás k smrti. Takže vás chci při té příležitosti požádat: pokuste se aspoň vy být spravedliví. Jste mí porotci sedící tam vevnitř, hluboko ve mně (promiňte, že vám tam nemohu zapnout klimatizaci anebo aspoň otevřít okna), tak zhlédněte na můj příběh nemilosrdně, ale spravedlivě.

Však neměl bych před tím, než to všechno rozjedu předvést, jak jsem žil až do toho jiného dne? Čekáte ode mě zajisté fantastické příhody, možná přímo cestu peklem a útěk v poslední chvíli po vysokohorských serpentinách a za prapodivných okolností, které to všechno provázely, a na mou čest, že se vám čehosi podobného dostane, ale slušelo by se možná vylíčit vám předtím taky jeden takový obyčejnský den, jak jich do mých třinácti let běžela nekonečná řada. Fajn, dohodneme se, že uděláme kompromis. Ukážu vám například, jak jsme doma snídávali, tedy takový kratičký výsek dne. A zvolím si k tomu ráno, kdy se přece jenom stalo cosi, co jsem si později se svým příběhem spojil. I když to s ním možná vůbec nesouviselo. Tudíž opakuji, nebyla to žádná předtucha, protože když se to stalo, nepřikládal jsem tomu nejmenší význam.

Vstával jsem brzy ráno, protože ještě než jsem šel do školy a můj otec do krámu a máma na poštu, tak jsme společně posnídali, a to já jsem chodíval pro čerstvé housky do maličkého kvelbu v pasáži Alfa. A taky jsem tam chodíval s konvičkou pro mléko, neboť jsme neměli žádnou ledničku. Tu měli tenkrát v Brně jenom nabobové.

Takže je na čase, abych vám prozradil, že se psal rok 1952, a přestože už bylo sedm roků po válce, Brno tenkrát pořád ještě vypadalo, jako by válka skončila teprve včera. Brno, to věčně poválečné město.

Bydleli jsme na Jánské, v elegantní, moderní železobetonové budově, jejíž součástí je banka, tenkrát Státní spořitelna. A prodejna v pasáži Alfa byla hned přes ulici. Nechodíval jsem tam v tuhle ranní hodinu sám, ba bývalo tam narváno a skoro vždycky se stalo, že dva tři konvičkáři stáli až na ulici, tak dlouhá vám to byla řada, na jejímž druhém konci, v prodejně, nabírala prodavačka odměrkou z velké, modré konve.

A tak jsem taky to ráno stál s konvičkou před prodejnou a uviděl, jak na rohu zastavil taxík a z něho vystoupili dva elegantní pánové, jaké v té době člověk nevídal už ani ve filmových žurnálech, neboť módním trendem byly tenkrát pytlovité, špatně střižené obleky, jestli ne rovnou tepláky. A když pak šli kolem, zaslechl jsem, jak jeden z nich říká:… takových dvě stě dětí, ale bude to přísný výběr, tvrdá selekce, mnoho povolaných, málo vyvolených, a začne se zaráz taky v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku a v Albánii…

Ale když o tom teď zpětně uvažuju, jsem si naprosto jistý, že bylo zcela vyloučeno, aby o tom všem mluvil někdo takhle veřejně na ulici. Však taky časem pochopíte, že něco takového nepřipadalo prostě v úvahu. Nejspíš jsem ta slova vložil tomu elegánovi sám do úst. A čertví o čem vlastně mluvili. A možná opravdu o nějakých dětech, ale já si to později takhle upravil a dal tomu dodatečně tenhle smysl.

Ale abych dokončil, co jsem slíbil: kolikrát jsem pak na tu snídani s dojetím vzpomínal. A to nejsem, jak už taky brzo pochopíte, někdo, kdo by se jen tak dojímal. Mezi klukama jsem si udržoval respekt právě svou tvrdostí, eh přímo kovadlinovitostí. Ano, tak je to, právě ta snídaně byla tím, co mi nejvíc utkvělo.

Přišel jsem tedy na řadu, naplnili mi konvičku, prodali tři rohlíky a osmičku másla a už jsem s tím metl domů. A teď se pozorně dívejte. Máma vysype z papírového sáčku rohlíky a otec hned po jednom chňapne a hned ho zas štítivě upustí, jako kdyby sáhl po velikém švábovi. Ten je včerejší! Úplně gumový! vykřikne a chňapne po druhém. A ten už vezme na milost. Ale ten gumový položí na můj talířek. Protože to já jsem si ho nechal od prodavačky podstrčit. Ale když se otec otočí, aby se poohlédl, kde má cigarety, protože si pak hned po snídani lačně zapaluje (i na tuhle otcovu ranní cigaretu si jednou vzpomenu, však uvidíte!), máma toho využije a hbitě mi vymění včerejší rohlík za dnešní. A do toho gumového se sama čiperně zahryzne. A do cikorkové kávy přileje mléko a na stole to nádherně zavoní.

Dívám se z okna. Přes ulici, také v poschodí jak náš byt, je taneční kavárna Evropa a tam ještě teď, v ranní hodinu, tiše zní hudba a někdo tam zpívá… jako slunečnice každým dnem… a vidím neuvěřitelný taneční pár, jak se k sobě tisknou a pomalu se otáčejí, asi tančili celou noc a svět pro ně neexistuje a nic z toho, co se v něm děje, a přiblížili se až ke kavárenskému oknu a to je teď jak velká lupa, jak kukátko do pohádkové země, a vidím, že dáma drží v ruce, kterou má na rameni pána, růži a má zavřené oči, ale teď je v mžiku otevře a – můj Bože – mrkne na mě!

Otec srká kávu, náramkové hodinky položeny vedle šálku, aby si hlídal čas, a ještě rychle povídá mámě, jak včera železem páčil bedny, co mu přivezli do drogerie, a představ si, Hanko, že to byly náhradní díly k nějaké fréze, a ještě si představ, že to ani nechtěli odvézt, prý dokud nedostanou příkaz. A tak jsem musel telefonovat asi na padesát míst… Máma oddaně mlčí a za okno nýčko usedá holub a hlasitě cosi zobe z plechu.

A o tři týdny později to už začalo. Jen hluchý a slepý by nic neslyšel a neviděl, jenže já jsem, dámy a pánové, byl na začátku tohoto příběhu dočista hluchý a slepý. Nebyl jsem schopen a vlastně ani ochoten vnímat nástup toho všeho, co pak otřáslo mým životem a postavilo ho na hlavu, a šel jsem tomu vstříc jak tupohlavá ovce.

A tak ještě jednou a naposledy: den, do kterého jsem vkročil, se mi jevil jako každý jiný a od rána jsem neměl pocit, že by tomu mělo být jinak. Ale přece jenom, ve škole se něco zvláštního dělo. Člověk tady ovšem není po ránu od toho, aby pozoroval potrhlé chování svých kantorů, protože hned po ránu má spoustu práce s opisováním úloh. Já se sice snadno učil, jak jsem už poznamenal, ale právě na to jsem hřešil a opovrhoval tím dělat si úlohy doma.

Ale už během první hodiny jsem si přece jenom stačil všimnout, že s naším dějepisářem (Vajglem) to šije jak s Nanynkou pár hodin před vdavkama. Pavel Vrubel mi poslal moták: Vsaď se, že dnes přijde inspektor! Odepsal jsem: Kdepak. Inspektor už je tady! Jen se podívej, Vajglík už tančí svůj zásnubní taneček!

Na začátku další hodiny se objevil ředitel a odstrčil od katedry češtinářku, která zamávala rukama jak vyplašená slepice a odletěla až k oknu. Ředitel tam chvíli mlčky stál a pražil nás pohledem a pak nám oznámil, že naši školu právě navštívili generálové z Prahy a že máme tu čest, že některým z nás bude nabídnuta možnost pokračovat v další výuce na vojenských školách. Všichni žáci ve škole budou podrobeni přísné lékařské prohlídce, ale taky té nejpřísnější prověrce vědomostí a generálové si pak vyberou ty nejzdatnější a nejlepší z vás. Doufám, že všichni obhájíte dobré jméno naší…

Běž se vycpat, ty šoustavý sloní chobote! řekl jsem tiše, hledě přitom řediteli dlouze a oddaně do očí.

(I byli jsme v té době policejní a vojenský stát. Generalissimus té mohutné země, která si nás po porážce Hitlera vzala pod svá kvoční křídla, připravoval právě třetí světovou válku a naše země v ní měla být nárazníkovou zónou. Verbování ve školách nebylo v té době zas ničím tak mimořádným, a proto mě ani nenapadlo, že ve skutečnosti jde tentokrát o něco naprosto jiného.)

A pak se už ředitel přemístil do další třídy a naše češtinářka se váhavě vrátila na místo za katedrou a byl bych přísahal, že se jí v očích třpytí slzičky jak malé krystalky, a pomyslel jsem si, hle, už nás všechny vidí v uniformách a hnané proti kulometným věžím a valícím se tankům. A po chvíli, v níž se nám zdálo, že už nikdy nedostane přes rty jediné slovo, najednou promluvila a požádala nás, abychom si otevřeli čítanky a četli všichni sborem Nerudovu báseň Jen dál! Až mnohem později jsem pochopil, že ta patetická báseň nejuctívanějšího národního básníka měla naší češtinářce posloužit jako hromadná modlitba za naše duše a za osud národa, zoufalý, bezmocný a bezcenný protest, na jaký se tahle citlivá dušička zmotala. Ale sotva jsme škobrtavě přečetli: Z bouřného času jsme se narodili a krok za krokem v bouřných mračnech jdem vstříc hrdě vznešenému svému cíli, šíj kloníce jen před svým národem…, otevřely se zas dveře a provázeni naším třídním, tím bičíkovcem křemičitým, vešli generálové. Pozor! zařval bičíkovec písklavým hláskem. A to bylo od něho tak nečekané, že jsme všichni vyskočili a ztuhli.

Pohov, volno, posaďte se, řekl hned poté vlídně jeden z generálů. Generálové byli dva a jedna generálice. A ten generál, co nás oslovil, šel ke katedře a češtinářka zas rychle vycouvala.

Není vyššího poslání než vojenské, ujistil nás. V každém z vás je ukrytý voják jak socha v balvanu, jen ho vytesat. Vaše matky, manželky i milenky – obracel se k nám, třináctiletým klukům – budou jednou hrdy, že jste připraveni položit životy. A protože každé armádě musí někdo velet, my jsme si dnes přišli vybrat mezi vámi budoucí generály a maršály. A vybrané subjekty absolvují vojenské školy a jednou si obléknou tyhle krásné uniformy a nazují tyhle parádní holinky. A ukázal na svého generálského kolegu a kolegyni a ti se prošli po třídě jak na módní přehlídce. A teď se pod velením vašeho třídního učitele seřadíte a děvčata zůstanou ve třídě a chlapci odejdou do tělocvičny.

A pak se generál otočil vlevo v bok a s tím druhým generálem a generálicí odkráčeli. A když už byli v otevřených dveřích, třídní se vzpamatoval a znova zapištěl: Pozor!

Tělocvična se rozkládá pod celou školou a za války sloužila jako kryt pro obyvatele přilehlých ulic. Třída, která tam měla hodinu tělocviku, se cítila vždycky ztracena na těch obrovských parketách, při jejichž leštění vypustilo už několik školníků duši. Ale když jsme tam toho dne sestupovali po širokém schodišti, hleděli jsme na prapodivný výjev. Všechno bylo organizováno na vojenský způsob a prostora tělocvičny byla náležitě využita. Generálové si ji totiž rozdělili do tří částí, doslova naporcovali. V té první seděla generálice, kolem krku stetoskop, který si každou chvíli nasazovala rozdvojkou na uši a pak zas zavěsila zpátky na krk. Vedle generálice stálo na štokrdleti umývadlo a v kapsičce blůzy měla zelenou křídu. A pod schodištěm dlouhá lavice a na ní všechno začínalo. Tam se všichni museli svléct, krasopisně odložit na lavici a nazí jak stažení králíčci napochodovat ke generálici, která každého zevrubně prohlédla a prohmatala rukama i stetoskopem a na závěr každému zmáčkla pytlík, až zakvikl, zkusila odhrnout předkožku, aby se přesvědčila, jestli netrpí fimosou, a otočila si ho jak kobylku a strčila mu prst do konečníku, pak si umyla ruce, utřela a sáhla do kapsičky pro křídu a každému chlapci namalovala na čelo buď kolečko, anebo trojúhelníček. A označení se přesunuli k prvnímu generálovi.

A tady bych měl načrtnout takový plánek všech pohybů v prostranství tělocvičny, aby bylo zřejmé, jak důkladné vojenské disciplíně bylo vše podřízeno a jaké kroužky, elipsy i vlnovky jsme museli vytáčet pod přísným dohledem několika nižších šarží, které nás nasměrovávaly, postrkovaly a koordinovaly. Ale nic načrtávat nebudu, jelikož tahle vojenská kaligrafie je mi z té duše protivná. První generál se podíval každému na čelo, a když uviděl kroužek, poslal ho už ven z tělocvičny, zatímco s těmi otrojúhelníkovanými vedl řeč a teprve pak rozhodl, jestli je pošle dál, nebo taky z kola ven. Byl to generál-výhybkář.

Konečnou stanicí byl druhý generál. Ten seděl u stolu s jakýmsi svým tajemníkem, měli před sebou složky, jimiž se probírali, a druhý generál každého chlapce, kterého mu přihrál první generál, důkladně vyzpovídal a my bychom dnes řekli otestoval. A tajemník si vše poznamenal.

Když jsem přišel u generálice na řadu já, jenž jsem se těšil výraznějšímu ochlupení (ještě spousta mých spolužáků byla holá jak selátka) a vůbec většímu vybavení, generálice-ramlice pochvalně mlaskla a prohodila: Škoda kanonýra s takovým kanónem! Nerozuměl jsem, co tím míní a proč by mě měla být škoda, ale to už mi stiskla pytlík, já však odmítl kviknout. Prudce mi zvedla bradu a podívala se mi do očí. Já však vydržel její pohled. Neboj, drahoušku, i tebe zlomijou, řekla tiše a shrnula mi a zas stáhla předkožku, bolestivě cvrnkla do ptáka a otočila si mě a zasunula prst do konečníku, vytáhla, plácla po zadku, umyla si ruce, utřela a otočila si mě zas čelem a už jsem cítil, jak mi na něm zelenou křídou píše trojúhelníček.

Po generálici-ramlici jsem přišel na řadu u generála-výhybkáře. A tam to šlo rychle. Zeptal se mě, jestli bych chtěl být admirálem nebo generálem, a já mu odpověděl, že bych nejraději byl mzdovým účetním nebo kostelníkem. Pobaveně se zasmál, protože se rozhodl chápat to jako podařený žert, udělil mi přátelskou herdu do zad a vyslovil své přesvědčení, že se jednou určitě setkáme na generálním štábu. A pak už mě odpálkoval k druhému generálovi.

Před stolkem, kde seděl druhý generál se svým tajemníkem, se vše citelně zpomalilo. Tady, došlo mi, se odehraje to podstatné. A když jsem konečně přišel na řadu, druhý generál se podíval na trojúhelníček na mém čele a na rozdíl ode mě viděl, že mám v tom trojúhelníčku ještě čárku navíc, tu, jak jsem se později dozvěděl, osudnou čárku, a hned zpozorněl a věnoval se mi důkladněji. (Já tu čárku uviděl, až když jsem opouštěl školní budovu, až ve velkém zrcadle u hlavního schodiště. Naslinil jsem si prst a chtěl si trojúhel­níček a čárku smazat, ale pak jsem jen srandovně zahýbal ušima a vyrazil do ulic.)

Generálův tajemník se mě zeptal na jméno a přehraboval se v papírech, a když našel mou složku, dal ji generálovi k nahlédnutí a oba se nad ní sklonili a ukazovali si tam cosi. Pochopil jsem, že jsou to mé školní a kádrové materiály, jak je dal generálům k dispozici ředitel. Stál jsem tam, dlaně zkřížené na ohanbí. Generál zvedl hlavu od papírů, podíval se na mě a dal mi příkaz rozpažit. Pak řekl: Macek! Tajemník to zapsal a směl jsem zas ruce svěsit.

V prvém, zahřívacím kole se mě tajemník zeptal na pár věcí ze všeobecných znalostí, ťukl tam i onam, největší jezero v Andách, co je to Filipínský příkop a jak je hluboký? co se stalo 12. května 1913 v Bombaji? z čeho se v prášilských papírnách vyrábí ruční papír? jak vysoká je šikmá věž v Pise? princip Kaplanovy turbíny, kdo to byl maršál Radecký? A když jsem odpověděl správně a hbitě, dal mi generál takovýto slovní hlavolam: Zločinec se octne ve vězení se dvěma východy, jeden vede na svobodu a druhý na popraviště. Prezident se rozhodne dát zločinci milost, ale ten musí uhodnout, kterým východem se dostane na svobodu. Když vyjde na popraviště, bude ihned sťat. U každého východu stojí dveřník a vězeň se smí jen jednoho z nich a jen jedenkrát zeptat. Na co se zeptá, když ví, že jeden z dveřníků mluví vždy pravdu a druhý vždy lže, ale neví, který je pravdomluvný a který lhář?

Dvě minuty jsem tam stál a přemýšlel a pak jsem odpověděl. Ale ihned mi taky došlo, že správnou odpovědí nejenže jsem otevřel dveře na svobodu vězni v té hádance, nýbrž zároveň jsem si tak sám otevřel jakési dveře. Tenkrát jsem ovšem ještě neměl nejmenší tušení, kam mě ty dveře zavedou. A že tohle ve skutečnosti není žádný generál. A kdybych teď řekl, že to byl ďábel, nebylo by to zas tak nepřesné.

Ale nebojte se, nenabídnu vám teď žádný teologický traktát. Samozřejmě, že to nebyl ďábel, aspoň ne v tom smyslu, jak ho, vážení, znáte z iluminací ve středověkých rukopisech anebo z pohádek. Jen jsem byl takhle zatažen do ďábelského komplotu. A když budete mít dosti trpělivosti, sami posoudíte, co bylo na něm ďábelského.

Ale vás by asi taky zajímalo, jak jsem odpověděl na tu generálovu hádanku. A zase, nebojte se, nepřipravím vás o to. Jen vám dám čas, abyste si na odpověď přišli sami. Ale když se tak nestane, dozvíte se ji později, v průběhu dalšího vyprávění. Stejně jako já se až mnohem později dozvěděl, že jsem byl vybrán jako jediný ze školy. A z celého Brna (slyšíte!), ze všech brněnských škol, jsme byli vybráni jen tři. A teď, to se rozumí, nemluvím o výběru do vojenských škol. Tam jich bylo z Brna vybráno několik stovek. A z naší školy čtrnáct. A z mé třídy čtyři. Rodiče pak byli pozváni do školy a postaveni před hotovou věc. Jejich synové byli už v té chvíli zapáleni pro lampasáckou kariéru, zvonili pomyslnými ostruhami a ve spaní místo polucí vyměšovali yperit a jiné bojové látky. A do čtrnácti dnů byli přemístěni do vojenské školy na severní Moravě. A skoro jsem jim, blbec, záviděl. Vždyť já, nepochybná hvězda té branné selekce, ten, v němž našla generálice i druhý generál zvláštní zalíbení (dodnes cítím, jak mi generálice obdivně cvrnkla do lofasa, a dodnes slyším: Brávo, brávo, chlapče! když jsem generálovi odpověděl na jeho hádanku), teď zůstal, koukám, na vocet. Dlouho se totiž kolem mě vůbec nic nedělo a vypadalo to, že už se snad ani dít nebude.

Tak se nám někdy zdá, že čas plyne neskonale pomalu a že už to snad ani není ta nejlínější řeka, nýbrž nehybný, šáším zarůstající rybník. A tenhle pocit jsem měl po celý zbytek toho mého posledního školního roku. A samozřejmě jsem se mýlil. Můj osud byl už dávno připraven a teď už jen kdesi za dveřmi čekal, až bude chvíle vejít. Protože to nejzákeřnější vždycky chvíli čeká, než udeří.

Napřed jsem si myslel, že i já skončím na nějaké vojenské škole. Jistěže pro maršály a generalissimy, protože já bych se už jen s nějakou takovou pro obyčejnské generály nespokojil. To, co bylo dobré pro mé spolužáky, nemohlo být už dobré pro mě. Se mnou se přece, což mi bylo hned jasné, počítá do těch naprosto nejvyšších šarží. A nemýlil jsem se. To, co se pro mě připravovalo, bylo cosi řádově absolutního. Jestli mi teď rozumíte. Nerozumíte. Neva. Vždyť ani já jsem do poslední chvíle (v té své hloupé netrpělivosti) nerozuměl.

A bylo tady poslední léto před mým zmizením. A bylo svým způsobem nejkrásnější, nejmodřejší, nejslunnější a ach nejkouzelnější, totiž podle zákona kontrastu, protože to, co pak rychle následovalo, mě na dlouhý čas připravilo o slunce, oblohu a ten širý prostor, v němž jsem směl mít pocit, že stačí rozevřít doširoka ruce a nějak takhle obejmu celý vesmír.

Ale tak moment, moment, hezky postupně.

Začněme tím, že máma měla odedávna potíže s plotýnkami a jednou byla kvůli tomu v lázních. A tam se seznámila s takovou starší paní, vdovou, co vlastnila maličké hospodářstvíčko, jestli se tomu tak dá říct, ve vesničce poblíž Zruče nad Sázavou. A máma se s ní dohodla, že tam budem v létě jezdit na „letní byt“. Samozřejmě ne zadarmo. Ta babice nás asi škaredě ždímala. Ale na těch čtrnáct dnů à la campagne, jak tomu říkal otec, jsme se vždycky zmotali. A o tom mí rodičové vždycky snili: začátkem srpna svěřit tetě Dostálkové klíč od našeho bytu na Jánské a zvednout kotvy.

Ta vesnička se jmenovala Sluky a ve dne v noci tam byla slyšet Sázava, píseň peřejí, řeka, na niž jsem se dokázal celou hodinu dívat, usadil jsem se za humny na pařezu a hleděl do řeky jako do plamenů v krbu.

Až jednou, když jsem tam takhle seděl, jel kolem vojenský džíp a naložil mě. Vůbec jsem je neznal, manželé tak mladí, až jsem měl pocit, že mě od nich dělí jen pár roků a že to jejich manželství je jenom taková rošťácká hra. A zavezli mě až do Kutné Hory a tam jsme si zašli na pivo a hned se zas obrátili nazpátek. A to jsme už byli kamarádi, kteří se tam pak v létě potkávali a vždycky si někam zajeli. Mimochodem, ten americký džíp jim prodal jakýsi podnikavec, co si ho hned po válce vytáhl odkudsi z rokle, opravil a zprovoznil. A vymysleli si k němu takovou legendu, jakože patříval generálu Pattonovi, že je to jedno z těch vozítek, s nimiž provozoval své divoké jízdy, však pak taky na jednu z nich strašlivě doplatil.

Sedával jsem vedle Luďka a zezadu se k nám nakláněla Pamela, oba nás objímala kolem krku, v zatáčce jsem měl plnou pusu jejích vlasů, za jízdy jsme zpívali takový šílený písničkový mišmaš, Babičku Mary, Ruty, šuty, Arizona, Texas, Tovačov, Tovačov, tovačovský hatě, Askalonu, Nejkrásnější hvězdy hoří nad Splitem, Kaťušu a Z národů ač jsme různých, jedno přání teď v nás bude žít…

Ty nejsi žádnej obyčejnej kluk. Hned, jak jsme tě uviděli, bylo nám jasný, že patříš k nám. A cože jsme my? Jak ti to do prdele říct? Člověk si prostě jednou uvědomí, že je jinej než ti všichni kolem.

Když jsem tak Luďka poslouchal, napadlo mě, jestli by mě nechtěli adoptovat za svého o něco mladšího bratra.

Jenže my přece nejsme sourozenci, smála se Pamela. Museli bychom tě adoptovat každej zvlášť. Byl bys náš krvesmilnej, incestní brácha.

A pak jsem směl, milé dámy, Pamelu políbit. No spíš políbila ona mě (Necukej se, bratříčku, drž!) a pak ji hned zas políbil Luděk a naše sliny se tak navždy smísily. Bylo to na život a na smrt.

Ale kromě nich jsem měl samozřejmě ve Slukách svou klukovskou partu, s níž jsem pořádal takové velké akce, jako například bitvu na Little Big Hornu, přepadení dostavníku anebo lov na grizz­lyho, což jim rozsvítilo oči jak reflektory nočního rychlíku. A tak se vždycky těšili, až přijedu, protože teprve mým příchodem začaly klukovské Sluky žít na plný pecky.

Ale člověk bohužel nevidí ani za obzor nejbližší minuty. Když jsme tam tentokrát přijeli, nemohl jsem vědět, že tohle bude mých posledních dvanáct dní léta ve Slukách. Protože ty zbývající dva do čtrnácti už utne a slupne ďábel.

Abych nezapomněl, tentokrát se nám ta babice, co jsme u ní bydleli, sama ohlásila. Napsala nám, že i letos nás čeká jako své milé hosty a jako svá děťátka-kůzlátka. No to jsem přehnal, takhle to rozhodně nenapsala, protože humoru měla jak zelná hlávka nob­lesy. Ale je třeba říct, že tentokrát před naším příjezdem uklidila dvůr, odčmelíkovala slepice, vymetla všude pavučiny, a dokonce nám pořádně vyprala povlečení.

To snad pojdu, vyděsil se otec, ona si nás, mrcha, začíná považovat.

Jak to mluvíš! pokárala ho máma a otec kývl a otočil se na mě: Beru zpět tu mrchu a v tomhle případě si ze mě nemusíš brát příklad.

Jak je v Brně? zeptala se babice na uvítanou.

Myslíte počasí?

No spíš tak vůbec. Jak se tam žije v téhle době?

A to otec okamžitě zpozorněl, protože drogerie, co v ní teď prodával, mu před komunistickým pučem patřila a vykořisťoval v ní dokonce jednoho zaměstnance, svou ženu. A teď tam občas přišli tací, co vůbec nic nenakoupili, ani pitralonek v maličkém balení, ale zato měli řečí jak ježek blech, takže otec už byl vytrénovaný v opatrnosti.

Ale vraťme se do Sluk těch posledních krásných slunných dnů.

Ráno jsme posnídali, všechna čest babici, krajíce s báječným husím sádlem, a máma s otcem šli brouzdat po houbonosných lesích a já běžel dát do kupy svou klukovskou partu.

Desátý den našeho pobytu se přihnala nad Sluky ale opravdu parádní bouřka. Už když se obloha zatáhla tak, že teatrálně napodobila i samo zatmění slunka a neviděli jsme ani vlastní ruku rozevřenou před očima, všichni mí stateční apačové i mí loupeživí desperáti se fryško utíkali schovat pod sukně svých mátinek. Zůstal jsem sám, a tak jsem si vytáhl festovní kuchyňskou židli pod přístřešek před barákem.

Co blbneš? Na co tady míníš čekat? podivil se otec. Pravil jsem, že na gala představení a že už jsem si zaplatil vstupné a nemíním o to přijít. Otec zavrtěl hlavou, trochu už navyklý na mé výstřednosti, a nechal mě být. Dokonce to nějak vysvětlil i mámě, takže mě už nikdo nepřišel vytrhnout z těch radovánek. A bouřka pak byla, dámy a páni, tak pompézní, jako kdyby o nebesa sváděly boj dvě mocné vodní říše. Blesky se splétaly jak Laokoónovi hadi, s náramným hlomozem padaly trakaře, a přestože jsem si přirazil židli až úplně ke zdi, i tam mě každou chvíli olízla mlsná vlna rozkaceného živlu a pak se černá opona na obloze hlučně a napříč roztrhla a jednu chvíli jsem měl pocit, že tam nahoře vidím obrovský stín dirigenta operního orchestru. Mám takové podívané z hloubi duše rád. A nevypovídá to cosi o mé povaze? Co říkáte?

Ta včerejší bouřka oblohu fantasticky vymetla a vyleštila.

Tady je to dnes jak na Jadranu, řekla máma hned po ránu. Čímž nemínila to, že snad Sázava vystoupila z břehů a rozlila se vůkol, kdepak, její vodní rozpínavost nepřekročila meze slušnosti. Tím Jadranem máma myslela (byli s otcem ještě před válkou na svatební cestě u Jaderského moře) tu nejšmolkovatější modř oblohy.

A přece se mi nakonec něčeho nedostávalo. Ano, ctění a vážení, za celých deset dnů jsem tentokrát nepotkal manžele Janáčkovy s tím jejich amerikánským džípem. Vždyť ta klukovská parta, jíž jsem tam velel, to bylo cosi, čím jsem už tak trochu pohrdal. Cítil jsem, že už patřím do jiného světa. Už jsem stál, anebo aspoň jsem si myslel, že už stojím, v pootevřených dveřích do skutečnější skutečnosti, než je ten klukovský svět. A začínal jsem nabývat jistoty, že ti mladí manželé jsou tu od toho, aby mi tam pomohli vstoupit. Měl jsem totiž tu smůlu, jak asi většina z nás, že po svých rodičích jsem to nemohl chtít. Byli to snaživí dobráci bez fantazie a bez schopnosti porozumět čemukoliv, co překračovalo jejich každodenní zkušenost. Aspoň tak jsem to tenkrát cítil. A já tak strašně potřeboval mluvit taky občas s někým, koho bych mohl obdivovat a kdo by do mě pumpoval moudrosti věků (už tušíte, o co jsem si koledoval?), anebo aspoň trochu čehosi, co by nemělo nic společného s tou rozplemeněnou hloupostí kolem. A tak jsem si taky myslel, že mám obrovské štěstí, že jsem je tady potkal. Ona, zabydlená tajemstvím, holka vzdálená ode mě jen pár roků, ale zároveň řadu světelných let. On, chytrý a nabitý vědomostmi snad naprosto o všem, ale taky schopný pohrávat si se skutečností jako s čímsi, co má naprosto ve svých rukách. A oni dva byli taky ten hlavní důvod, proč jsem se po celý rok těšil na těch čtrnáct dní na Sázavě. A to přestože se mi vlastně nikdy nijak moc nevěnovali. Však já jim byl oddán jak jejich panoš a jako brouk řečený Chrysochroa fulminans japonskému císařskému páru. A možná to ani nevěděli. A možná jsem ani nechtěl, aby to věděli. Byl jsem příliš hrdý. Ale zároveň tak potřebný bezmezné oddanosti. Cítíte, mí milí naslouchači, jak jsem byl zralý na to, co se pak stalo? Stačilo mě srazit holí z té nejvyšší větve a padl jsem jim k nohám jak puklý kaštan.

A tak, když jsem se jich během toho posledního léta nemohl dočkat, vypravil jsem se obhlédnout domek, v němž bydleli. Nemínil jsem se jim vnucovat, to samozřejmě nepřipadalo v úvahu. Stál jsem tam pozdě večer za kmenem ořešáku a díval se na nerozsvícená okna a přišel jsem pak zas brzo ráno a tentokrát přistoupil blíž a sáhl si na veliký zámek na petlici jejich vrátek. A nemohl jsem si pomoct, ale cítil jsem to jako křivdu: jak se mohli jen tak sebrat a někam zmizet zrovna v těch čtrnácti dnech, kdy jsem tady? Jak mohli na mě zapomenout?

Takže o to víc jsem byl potěšen, když se pak přece jenom objevili.

Ten jedenáctý den, hned ten den po bouřce, si pro mě přijeli. Málem jsem radostným leknutím spolkl lžíci. Zastavili totiž ten svůj džíp zrovna pod oknem světnice, kde jsme zrovna seděli u oběda. A jestli jsme se dřív setkávali náhodně někde ve Slukách, tentokrát si mě přijeli vyzvednout a omluvili se mým rodičům, že mě na chvilku vytáhnou na výlet.

To je Luděk a to je Pamela, představil jsem je.

Pamela, kroutil otec hlavou, takové jméno jsem ještě neslyšel.

Jsem z Banské Štiavnice a tam je nás Pamel, joj, celá kopa.

Ano, tak je to, styděl jsem se za své rodiče. A bylo to na mně znát. Ale sotva jsme nasedli do džípu, řekl mi Luděk, víš, ty jsi jablko, co padlo daleko od stromu. Daleko padlo a ještě se dlouho kutálelo. Kývl jsem, že rozumím. A stud se hned ve mně rozpustil. A co vy na to? mí ctihodní posluchači a urozené posluchačky.

A byl to ten nejdelší výlet, na jaký mě kdy pozvali. A jeli jsme celou cestu podél Sázavy, která se chvílemi klikatila hluboko pod námi a pak nám zas vyběhla vstříc (až nám voda, přece jen trochu vze­dmutá po včerejším lijáku, cákla na kapotu) a řeka chvílemi temněla a chvílemi se zas rozžínala a nadjížděli jsme si ji velkým obloukem, vzdalovali se a zas se rychle vraceli, sjížděli jsme z cest do polí, hned zasraní blátem, a prohnali se vesničkami s velkými stodolami a malými kostelíky a vyletěli na kopec, odkud byl fantastický rozhled (tam, natáhl Luděk ruku, to už je Praha, vodojem v Karlině), a pak jsme zas serpentinami, jak čiperný šroub šroubovicí, sletěli dolů, až nás při řece zastihlo letní šírání.

A během té cesty jsem se dozvěděl, že se Luděk s Pamelou stěhují do Prahy, na Malou Stranu. Dostali překrásný byt v rozkošném domečku, však ho třeba jednou uvidím, a taky moc zajímavou práci. Bylo prý nemožné takové nabídce odolat, přestože to mají tady ve Slukách moc rádi.

Ale o tom mi řekli jen velice letmo a zběžně. Nedozvěděl jsem se například, jakou zajímavou práci. Během té dlouhé cesty jsme povídali o ledasčem jiném. Měl jsem pocit, že mi chtějí říct něco hodně důležitého, ale že mi to nakonec zamlčeli. Totiž nakousli a nedopověděli.

Víš co je to bar micva? zeptal se mě Luděk, zatímco jsme jeli těsně při okraji prudké strže. Bar micva jsi teď právě ty, řekl a džíp v té chvíli nadskočil na balvanech a lekl jsem se, že se s námi převrátí a skutálíme se po prudkém svahu do čehosi, co teď vypadalo jako nitro sopky anebo rozevřená tlama nějakého hltavého zlotvora. Tobě je teď někdy třináct, že? A to je věk, kdy už jsi schopen přijmout metafyzickou zkušenost a porozumět jí. To totiž platí nejen pro Židy a jejich náboženství. Teď právě prožíváš nejdůležitější rok svého života, teď se rozhodne, co budeš: obyčejnskej buran, co projde životem a vůbec nic nepochopí, anebo sáhneš po čemsi, o čem většina lidí ani netuší, že to existuje. Teď se rozhodne! Měj to prosím na paměti a nenech se připravit o svou šanci.

Moc mi nebylo jasné, co mi to proboha říká a proč mi to říká, až teprve mnohem později, až zas z velkého odstupu, mi došlo, že ten věk, ten osudový věk, kterému se hebrejsky říká bar micva (což znamená „syn příkazu“), taky hrál svou roli, když si mě vybírali. Musel jsem být právě v tomhle věku, abych byl už schopen toho, co se po mně bude chtít. A dnes už pochopitelně vím, že mnohem raději bych byl tím obyčejnským buranem, který projde životem a vůbec nic nepochopí, než jít znova vstříc tamtomu osudu. Tak dost! Ne tak rychle! Opravdu to vím? Skutečně si to myslím?

Byla to dlouhá cesta, v poledne mě vyzvedli a vrátili s velkými omluvami až pozdě večer.

A nejen, že jsme vám skoro na celý den unesli syna, usmíval se Luděk, ale ještě bychom si ho moc rádi půjčili taky na zítřejší večer. A jestli můžeme být tak smělí, pozvali bychom i vás k táboráku, kterým se zítra budem loučit s tímhle krajem.

Máma se podívala na otce a ten jako by to chvíli zvažoval, neboť chtěl vždycky vypadat jako člověk uvážlivý a soudný, ale pak řekl: Dobrá, berem, ale ať vám tady ten náš pacholek pomůže se sbíráním dřeva a klestí na táborák.

Té skále, na níž jsme si nanosili dříví a narovnali hranici, se říkalo Mléčný zub. Byla kilometr za vesnicí a to děcko, jehož mléčným zubem skála mohla být, bych si teda netroufl zpohlavkovat.

Nahoře dosti veliká plošina, z jedné strany krytá skalní zídkou, ožehnutou všemi těmi ohni, co už na Mlíčňáku vzplály. A tady pozdě večer zapálil můj otec, coby čestný host, táborák. Přiklekl k pečlivě poskládané hranici a v té chvíli, kdy už naplno vzplanula, zmizela v dálce světla městečka, Zruče nad Sázavou, protože ten táborák okamžitě vymazal všechno, co jsme až do tohoto okamžiku viděli, a zůstal jen oheň a hvězdy. Ale taky ta skalní plošina se najednou smrskla, tak velký prostor si oheň osoboval, a jeho žár nás tlačil až na okraj skály, takže jsme mu museli rychle ubrat krmiva, jinak by nás nemilosrdně poshazoval do tmy dole.

Pak jsme tam seděli a zpívali staré skautské písničky, ale především tu o ohni:

Červená se line záře,
óóheň, óóheň, óóheň…

A slovo oheň (ozvláštněné nekonečně prodlužovanou první slabikou a raženým přízvukem na slabice druhé) jsme stále znova vykřikovali do noci, až to znělo jako vzývání jakéhosi božstva, a jednu chvíli jsme se už všichni drželi kolem ramen a lehounce se kývali. Vypadalo to, že to nikdy neskončí.

Pozdě v noci jsme se vrátili z Mléčného zubu a požádal jsem mámu, aby mě brzo ráno vzbudila, protože jsem je chtěl vidět, ještě než odjedou.

Když jsem se konečně ráno vzbudil (máma se na mě vykašlala), vyletěl jsem z postele a vletěl do kalhot a bezmála šipkou se přenesl až k jejich domku. Ale už mi to nebylo nic platné. Byl už zas prázdný a pozamykaný.

Chvíli jsem bloumal okolo a hledal sebemenší známku jejich nedávné přítomnosti, nějakou nicotnůstku, kterou mi tu nechali na rozloučenou. Ale nezůstala po nich ani vyplivnutá sirka na cestičce (a přitom Luděk v jednom kuse žvýkal a vyplivoval sirky, byl to jeho způsob, jak odvykat kouření).

Teprve teď si uvědomuju, že jsem vlastně o nich skoro nic neřekl. Žádný popis, žádná charakteristika. Jako by byli z mlhy a pár. Ale pro to existuje jednoduché vysvětlení. Je to jako s tím táborovým ohněm na Mléčném zubu. S ohněm, který vymazal všechna světla v okolí. To, co mě pak v následujících měsících potkalo, to, co jsem pak prožil, jako by vygumovalo celý můj předchozí život, jako by z něj udělalo jen svět stínů, v němž lidi nemají obličejů.

Můj skutečný život začínal bohužel až tam, až za prahem těch dní. A znova, neměl jsem nejmenší tušení, že jsem už od toho prahu doslova jen pár kroků. A buďme zase přesní: když jsem se vracel od vyprázdněného domku Luďka a Pamely Janáčkových, zbývalo mi už pouhých dvaapadesát minut.

Hned po snídani, které jsem se skoro nedotkl, jsem se vypravil sám podél Sázavy, protože jsem se už nechtěl s nikým vidět, celý rozlítostněný z toho, že sotva člověk k někomu maličko přilne, tak dotyčný si prostě a sprostě sbalí svých pět švestek a zmizí. To nebyl jen pocit křivdy, to bylo cosi mnohem hlubšího, jestli mi rozumíte, jestli mi chcete rozumět. Oni si mě chytili na udičku a pak škub – a nechali ve mně zaseknutý háček! Ale než se stačila lítost pořádně vyzuřit, stalo se cosi, co ji rázem zbezvýznamnilo a odfouklo jak vítr lístek ze stromu. A odehrálo se to v několika hbitých okamžicích.

Někdo ke mně zezadu přiskočil a nacpal mi do nosu a do huby hadr s chloroformem či co, však to znáte z gangsterek, a přestože jsem napřed dost hbitě reagoval a udeřil toho druhého pěstí do břicha (byli dva, tolik jsem ještě stačil zaregistrovat), má fatální pěst sice dopadla, ale dopadajíc, začala se už, abych tak řekl, rozpouštět a to jsem už cítil, jak se rozpouštím celý, co kostka šuměnky ve sklenici vody.

Odpoledne pak prý kdosi našel moje šaty poskládané na hromádku na břehu Sázavy. A tři dny mě prý hledali dlouhými bidly a pak to vzdali. V těch místech je v řece prudký proud, a tak prý usoudili, že ten mě nejspíš odnesl čertvíkam.

A měli pravdu. Cosi mě odneslo. A hodně daleko. Pryč z mého dosavadního života. A ze světa všedních starostí obyčejných lidí.