ZDE

Právě jsem přistál na ruzyňském letišti a stojím teď v řadě na pasovou kontrolu, postarší Američan, na jehož vzhledu, ale i každém pohybu je už na první pohled znát, že se nejspíš narodil v rodině nějakého bohatého podnikatele, který mohl například vlastnit dlouhý sled autoopraven na východním pobřeží, jmenuji se Franklin Jones, absolvent těch nejlepších univerzit, jenž si už ale taky stačil nadělat vlastní majetek na vývoji první řady cestovních laptopů, a to prosím ještě v čase, kdy vůbec nebylo jasné, že počítače je možné úspěšně přemístit z pracovních stolů na kolena pasažérů ve vlacích, autobusech, lodích…

Úřednice mi vrací pas a Franklin Jones (ale vy mi smíte říkat Franku!) vstupuje do haly, provázen nosičem, který se stará o jeho objemné zavazadlo, jsem poprvé na půdě svobodného Česka (což zní, jako když pohůnek volka pleská!) a Franklin Jones, pardon, Frank, je z toho, vida, tak trochu nejistý v kramflecích (říká se to tak?), vyjdu před halu a vrhnu napřed pohled do vzdálenějšího okolí, na vody, co hučí po lučinách, na bory, co šumí po skalinách, ale hned potom ráčíme zúžit zorný úhel na taxík, k němuž už spěchá můj nosič, a Frank Jones se nechá dovézt k jednomu z nejluxusnějších pražských hotelů, ano, zlatíčka, je to hotel U Žito kouzelníka, přímo na nábřeží stříbropěnné (anebo ať nežeru: zlatopěnné) Vltavy.

Pokud si dobře pamatuju, tak kouzelník Žito byl usazen na dvoře krále Václava (správně, byl to Václav IV.! a postupujem k otázce za dva tisíce!), a já zas teď usazen v Žitovi, v pohodlném křesle Žitova restauračního salonku, a na jazyk právě usazuju hostii v podobě šunkového plátku, ale už vzápětí poté zas jinačejší porci, jíž je pohled z okna na vltavské mosty a panoráma Hradčan, které si takto ukládám zákuskovou lopatičkou celé na jazyk, a hle, Hradčany už tají a Frank Jones taje s nimi zapomínaje v šťastné pohodě na všechno nepříjemné a možná i zlé (a možná i velice zlé), co mě v nejbližších dnech čeká.

Rozhoduju se, že zůstanu pár dnů v Praze. Ale nejen, abych ji skrz naskrz turisticky prošukal jak paňmáminu seknici, ale mám zde zajisté i svůj úkol. A už hned druhý den se vypravím na Malou Stranu s pošetilým nápadem, že bych tam mohl někde najít Luďka a Pamelu Janáčkovy. Pamele by teď mohlo být tak sedmašedesát, což dnes pro ženskou žádný věk (vložky Chloe, bohatá žeň do zralých let!). V telefonním seznamu najdu na Malé Straně jen dva Janáčky, ale žádný z nich není Luděk, ale jeden z nich může být třeba Luďkův a Pamelin syn, aha.

Ing. Miroslava Janáčka zastihnu doma. Ale neví nic o žádné Pamele a Luďkovi. Druhého Janáčka, Leopolda, pak sháním ve dne v noci, dvanáctkrát zajdu k jeho domku na Kampě (potřinácté už radši ne, jsem trochu pověrčivý), pětadvacetkrát telefonuju z Kouzelníka Žita, ale nikdo tam nehodlá vzít Franka Jonese na vědomí. A pak to tedy ještě zkouším s hledáním těch Janáčků, co na Malé Straně nemají telefon, anebo utajili své telefonní číslo. Janáčků je sice jak pulců v rybníce, ale Malá Strana nebude asi ten správnej rybník.

Nastěhovali se sem v dvaapadesátém, jak mi tenkrát aspoň tvrdili (Od zítřka jsme, kluku, Malostraňané. Anebo Malostraňáci?), ale mohli se mezitím taky přestěhovat do jiné pražské čtvrti, mohli se vrátit zpátky do Sluk, jenže já moc dobře vím, Franku Jonesi, kde bys je teď nejraději našel: na některém z pražských hřbitovů, takový krásný pozlacený nápis v černém mramoru (Luděk a Pamela Janáčkovi – STAT SUA CUIQUE DIES¹) by mi poskytl neskonalou slast u vědomí, že Pámbů si vzal na starost mou pomstu. Neb jakkoliv je nenávidíš (nepochybně se na tobě škaredě provinili, zradili tě a prodali Velmistrovi do Studny, zvlášť když uvážíš, jaks je oba miloval, tou čistou chlapeckou láskou), pověz, co by sis s nimi asi počal, kdybys je tady teď našel? Splnil se tvůj dávný sen, sen z té černé vězeňské kobky, vrátil ses bohat a pod jiným jménem a s novou identitou, vrátil ses jako sám hrabě Monte Christo, ale koukám už bez jeho talentu rozsévat pomstu jak indické konopí.

A tak se ještě dnes rozhoduju, že už nemám důvod setrvávat v Praze. Hned ráno se rozjedu do Brna.

V červenci 1968 jsem se poprvé pokusil zjistit něco o svých rodičích. Dřív jsem si netroufal, protože jsem se bál, že bych je tím svým zájmem ohrozil. Ale ani v tom výjimečném roce jsem se do Československa neodvážil vypravit. A tak jsem se obrátil na takovou newyorskou krajanskou organizaci, předválečné a válečné emi­granty, starší pány, kteří tenkrát houfně navštěvovali starou vlast.

Vaši rodiče už bohužel v tom domě na Jánské nebydlí. Vyptával jsem se, ale nikdo tam o nich neví. A pak mi kdosi poradil, že v Brně na Bratislavské ulici je takový úřad, kde evidují všechny brněnské občany a za malý poplatek mi tam prý vyhledají adresu vašich rodičů.

Pane Bože! polekal jsem se tiše, ale nahlas se zeptal, jestli se teda na ten úřad vypravil.

Vypravil, jenže jsem se tam dozvěděl, že když neznám data narození hledaných, nemůže úřad pro mě nic udělat. A tak jsem si říkal, že když koncem srpna poletí do starý vlasti staří sokolíci v čele se sokolem Padevětem, mohli by tam letět i s datem narození vašich rodičů.

Zdvořile jsem odmítl, že už je tím rozhodně nechci obtěžovat, ale i kdybych neodmítl, bylo by to prašť jak uhoď, protože Padevětovi sokolové už tam stejně neletěli, neb už tam vlítli jinčí sokolíci, Brežněvovi jasní sokolové na tancích.

Po sovětské okupaci jsem dospěl k závěru, že se už nikdy nic nedozvím a šmytec.

Pak náhle uběhlo dvaadvacet roků a mým rodičům by bylo už přes sedmdesát, ale stále ještě mohli žít. Na Hradě už Havel jezdil na koloběžce, ale já pořád ještě nesebral odvahu vypravit se domů. Teď už jsem se nemusel bát, že by mě tam někdo vychytal (i kdyby, zbabělost neomlouvá), ale bál jsem se, že Studna ještě pořád ve mně nevyschla (a trauma je prý dostatečnou omluvou, pravil můj newyorský psychoanalytik). Až teď, ve svých dvaašedesáti, ve věku, kdy má člověk možná ještě poslední možnost něco v sobě zlomit, poslední šanci něco se dozvědět, jsem se tedy vypravil do rodného města.

Zastavil jsem se ve druhém poschodí domu číslo čtyři na Jánské ulici, před dveřmi, za nimiž jsme bydleli. Co kdybych teď zazvonil a požádal jakéhosi JUDr. Libora Matenu, co to tam teď obývá, jestli by mě neprovedl svým bytem co mauzoleem dětinského mého času. Směl bych se na chvilku posadit na to záchodový prkýnko (na němž jsem kdysi strávil nesčetných hodin, vždyť hajzlík býval mou truccimrou)? Och, že jste prkýnko už dávno vyměnil? Tak za to byste, doktore, zasloužil pěstí do rypáku…

Ubytoval jsem se v hotelu International. Z pokoje s výhledem na Špilberk jsem si zavolal na brněnský magistrát a dozvěděl se, že centrální evidence obyvatel je stále ještě na Bratislavské ulici, ale že dnes jsou už osobní data chráněna zákonem. Vypravil jsem se tam a co Franklin Jones nesmírně obtížně prokazoval své synovství, de facto jsem nic neprokázal, ale stodolarovkou jsem probudil soucit v jedné z mateřských úřednic, i posadila se, sviňka, k počítači, aby nakonec jen zjistila, že mí rodiče už dávno nejsou v evidenci, jestli vůbec kdy byli.

A znova z hotelového pokoje (díval jsem se přitom, jak se dva bezdomovci s kočárky našvihanými veteší setkali na jedné z cestiček v parku pod Špilberkem a nakukovali si navzájem do kočárků jako zdvořilí rodiče na miminka svých sousedů) obtelefonovávám penziony pro přestárlé a hospice v Brně a okolí. Samozřejmě zbytečně. A takhle mi, dámy a pánové, chvíli trvalo, než jsem pochopil, proč tady vlastně jsem. To hledání rodičů bylo teď už jen záminkou, vždyť jsem moc dobře věděl, že je nemohu najít, že už nežijí.

A přece jsem udělal ještě poslední pokus, jak se setkat s někým z těch dávných časů. Chodil jsem křížem krážem po Brně a taky těmi místy, kudy jsem kdysi chodíval do školy (škola už tam dnes není, v té budově je teď fitcentrum pohromadě s nějakou zastavárnou a bazarem) a pokoušel se vybavovat jména svých spolužáků, co nejvíc jmen. A když jsem pak večeřel v restauraci svého hotelu, měl jsem vedle talíře laptop a zvláště při hermelínu zapékaném v bramboráčku dělá má paměť divy, ale tentokrát žádná sláva, jedenáct jmen a stop. Nahoře jsem se pak znova posadil k telefonnímu seznamu. Zatímco jsem byl skoro padesát roků pryč, touhle zemí se přehnaly všemožné vichřice hněvu i uragány čecháčkovské vlezprdelnosti a možná i mí spolužáci se před nimi rozprchli do všech koutů světa. Ale jednoho jsem v Zlatých stránkách přece jenom našel. Petra Zeleného. Nebyl jsem si samozřejmě jist, jestli PhDr. Petr Zelený je ten Zelený Chrchel, jak jsme mu ve třídě (především mou zásluhou, to já vymýšlel tahle přiléhavá přízviska) říkali. Takže mi nezbude než si to ověřit. Ale ne po telefonu. Vypravil jsem se do Králova Pole, kde bydlel.

Nepoznal mě. Však já jeho taky ne. Stál tam ve dveřích a koukali jsme na sebe, dva srandovní dědci.

Hledám jistého Petra Zeleného, co chodil na začátku padesátých let do školy na Simonidesově ulici.

Kývl.

Ahoj, Chrchle. Já jsem Rikitan, jestli si ještě vzpomínáš.

(Vidíte, to jsem vám zapomněl říct. Rikitan je jméno takového supermana z jednoho slavného klukovského románku. Když jsem vymýšlel přízviska pro své spolužáky, Rikitana jsem si vymínil pro sebe. A ještě využiju té odbočky, abych se přiznal, že říkat někomu Chrchle, Chrchlíku, mi teď už činilo značné potíže. Ale nikoli z jakési přehnané ohleduplnosti, nýbrž z jazykové neohebnosti, protože když víc než čtyřicet roků neotvíráte svůj českej zobák, stanou se vám z některých českých slov jazykolamy.)

Pozval jsem Chrchla na pivo. Seděli jsme v restaurační zahrádce na Palackého třídě a chvíli jen tak pozorovali pouliční cvrkot.

Chrchel si docela živě vzpomínal, jak jsem se tenkrát ztratil, jak jsem zmizel. Byla to přece jenom dost mimořádná událost, která vzrušila všechny ve škole.

Dokonce o tobě psali v novinách. Že ses utopil někde… teďka nevím, jestli v Sázavě nebo snad v Rokytné?

V Sázavě.

Ale nenašli tvý tělo. Však ty ses, koukám, neutopil.

Ale utopil, vole.

Chrchel se zasmál: No jasan, Rikitane. Ale ještě tady bylo něco zajímavýho, pokračoval. Něco podobnýho se totiž tentýž týden stalo mýmu strýci. Tedy co to plácám, chci říct, jeho synovi, mýmu bratranci. Utopil se v brněnské přehradě. A jeho tělíčko se taky nikdy nenašlo.

A kolik mu bylo?

Copak já vím. No byl to ještě děsnej prcek.

Aha. A zavřel jsem oči. (Karl Liebknecht alias Jonathan Houghton. Někdy v roce 1974 spáchal sebevraždu. Z nejvyššího poschodí mrakodrapu Sears Tower v Chicagu.) Když jsem oči otevřel, vidím, že mě Chrchel zvědavě pozoruje.

Vlastně se jmenuju Franklin Jones. Nikdys mě neviděl, nikdy jsme se nesetkali.

Ale Chrchel se zas zasmál. Musel být ze mě na větvi. A chytil mě za rukáv: Počkej, ještě neutíkej, dáme si ještě pivčo! Ale mě už nezajímal. Položil jsem na stolek peníze a vytrhl se mu. Čau, čau, Chrchlíku!

Setkáním s Chrchlem jsem si znova ověřil, že se to fakt všechno kdysi stalo. A že to nebyl tenkrát před padesáti lety jen svět přízraků a chimér.

Nicméně ten svět mě stále pevně držel v náručí. Proto mě například vůbec nepřekvapilo, že se jedna ze servírek v Internationalu dost podobá Rose Luxemburgové. A taky si hned všimla, že jí ten postarší elegantní Američan věnuje jakousi pozornost. A pro ni zřejmě byla má už lehounce pošramocená čeština nepřeslechnutelným projevem noblesy. A když jsem pak v restauraci večeřel kynuté knedlíky sypané tvarohem, chvilku se nade mnou zastavila.

Nezlobte se, mohu se vás na něco zeptat. Už včera jsem si všimla, že se vyhýbáte masitým jídlům. Děláte to pro zdraví anebo z lásky ke zvířatům?

Naznačil jsem, aby se ke mně sklonila, že jí chci něco svěřit. Víte, byl jsem třicet roků v New Yorku městským katem. A my kati jsme všichni vegoši. Nejvýkonnější kat v dějinách, Adolf Hitler, byl taky vegetarián.

Hleděla na mě nevědouc, jak to přijmout. A dobře jí tak. Zachovala se neprofesionálně. Servírka se nemá co vybavovat s hosty.

Můj newyorský psychoanalytik (někdejší asistent slavné psy­choanalytičky Karen Horneyové) mě stále víc a víc postrkoval k tomu, abych se pokusil vyrvat z náruče chimér. Až mě posléze dostrkal k tomu, že jsem se ozval Zoji Kosmoděmjanské, zatelefonoval jí do Washingtonu a domluvil si schůzku. Neviděl jsem ji už strašná léta, nechci to tady počítat, teď se jmenovala Carol Perryová a předtím Carol Meyersová. A ještě předtím Carol Hendersonová. Její první manžel Roger Meyers byl z té rodiny bankéřů Meyersů. Po jeho brzké smrti to chvíli vypadalo, že Zoja Kosmoděmjanská rozbije manželství JFK, ale CIA dělala, co mohla, aby tomu zabránila. Takže si nakonec ulovila Perryho, který byl jedenáctým nejbohatším na světě. Bohatství a moc ji už zajímaly, abych tak řekl, an sich.

Zoja Kosmoděmjanská, jak mi pak prozradila, zkoušela všemožné diety, ale když jsem ji po těch dlouhých letech zas uviděl, polekal jsem se. Samozřejmě už tenkrát, vzpomínáte si, byla kulička (Míša Kulička v rodném lese), však teď ohavně zdýňovatěla, ale přesto pořád dál vyzařovala sex, byla obrovskou živou monstrancí sexu, doslova sexudárným sluncem, před nímž někteří mužští rovnou padali na kolena a jiní zas byli ochotni navléci se třeba i do kosmonautických skafandrů, jen aby se chránili před jejím zhoubným zářením.

Představoval jsem si (a to byl taky záměr mého psychoanalytika), že se Zojou Kosmoděmjanskou proberu a taky důkladně properu všechno, co se s námi dělo ve Studni a pak ve Velmistrově sklepení a co jsme se až dosud snažili odsouvat co nejdál do nepaměti. A taky samozřejmě to, co se s námi stalo po našem útěku ze sklepa. Tedy jistě i tu cestu dlouhým tunelem, který nás vyvedl z městské kanalizace až do svobodného světa. (Ten tunel měl být Velmistrovým mistrovským dílkem, ano, tím, co mu svěřili po likvidaci Studny. Touhle podzemní „cestou svobody“ se měli na Západ vyvádět vlci v rouše beránků, agenti v rouše kopečkářů, tudy se měli vyplivovat ve velkém jak osiny a plevy z fukaru mlátičky všichni ti, co pak infikovali exilové spolky a společenství, anebo – v případě tzv. nelegálů – čekat tam v utajení jako „spící agenti“, až udeří jejich hodina, až „poslední bitva vzplane“.)

Představoval jsem si, že se Zojou Kosmoděmjanskou taky zrekapitulujem a vyhodnotíme ta prvá léta našeho pobytu v zahraničí, kdy jsme ještě drželi pohromadě a vydávali se za uprchlé děti kulaků a třídních nepřátel, pro něž rodiče v potu tváře vyhrabali a vybourali ten tunel ku svobodě. A taky jsem chtěl konečně porozumět tomu, proč jsem tenkrát ještě žil v přesvědčení, že musím naplnit Velmistrův odkaz a kvůli tomu nás ukrýt třeba i v kapitalistické cizině, dokud se u nás zas nevrátí k moci věrní stoupenci Nesmrtelného.

Ale americká CIA z nás po nehynoucím úsilí nakonec dostala pravdu. Včetně našich nejintimnějších tajemství, řeholních jmen z hagiografie revolucí. A byla to pro americkou bezpečnostní službu tak šokující informace, že se ji rozhodli nikdy nezveřejnit, neboť by to mohlo zapříčinit nepřekonatelné překážky v chystaných mírových iniciativách a Sovětský svaz by se odhalením takových skutečností mohl cítit dotčen a obrátit zády k uvolňovacím procesům. A proto nás CIA přemístila ze západní Evropy za oceán a rozhodili nás co nejdál od sebe a přidělili nám anglická jména a zas novou identitu a každému slušný životní standard a podíl na americkém snu.

A taky jsem si představoval, že se Zojou Kosmoděmjanskou vyhodnotíme i to, jak jsme my dva dokázali celkem dosti rychle pochopit, jak se věci mají, a dostat se tak z područí Velmistrových idejí. Jenže to přece vůbec neznamená, že už jsme z toho navždy venku. A tady bych například moc rád věděl, jestli i Zoja Kosmoděmjanská ví, že ve skutečnosti je v nás Studna už navěky a nedokážeme ji už ničím zasypat a její otrávená voda vyrazí každou chvíli na povrch.

Ve Studni jsme byli vycepováni jako fanatičtí stoupenci revolučních idejí, ale zároveň jako jejich nepřátelé. Měli jsme se ztotožnit se jmény svatých mučedníků revolucí, ale zároveň jsme se v každodenních exerciciích obviňovali z nenávisti k revoluci. A tahle děsivá rozpolcenost byla odstranitelná pouze naší smrtí, jež se nám měla stát tou nejsladší odměnou. Měli jsme posloužit revoluci, jíž jsme byli na život a na smrt oddáni, právě tím, že budem popraveni jako její zrádci. (Teď se vám může zdát, že právě tohle jste už ode mě nejednou slyšeli. Ale rád bych, aby se vám ten mechanismus, jemuž jsme byli podřízeni, vryl do paměti. On je klíčem k následujícímu.)

Byl jsem si jist, že něčemu tak složitému a rozpornému nemohou ta děcka nikdy porozumět. A když jsem je pozoroval ve Studni i ve Velmistrově sklepení, připadala mi tak povrchní a netečná. Ale můj newyorský psychoanalytik mi vysvětlil, že zatímco já to všechno přijal především jako ideu, tedy hlavou, tedy rozumem, ta děcka tomu propadla srdcem i duší, i když to na první pohled nebylo někdy znát a měl jsem pocit, že jsou to takoví komedianti.

V Americe, už na prahu dospělosti a často už pěkný kus za jejím prahem (ale bez schopnosti ho opravdu překročit) a už s novou identitou a novými jmény – už jako Ernest Crompton, John Phips, Harold Mookey, Davis Fales, Thomas McNeely, Bruce Coolidge, Jeff Bendrix, Francis King, Anthony Buttler, Roy Fraser, Conrad Howard, William Granett, Jack Queens, Sam Migby, Henry Sharp a tak dále a tak dál – jeden po druhém volili dobrovolnou smrt. Stali se absolutními mistry v umění sebevražd, sami se co nejvynalézavěji popravovali. A přestože jsme žili rozfrcaní po celé Americe, tohle se ke mně vždycky doneslo. Vždycky totiž dbali taky na to, aby se to doneslo i do samých pekel, kde teď nejspíš pobýval náš Velmistr. Aby se tam dozvěděl, že jdeme na smrt, jak přikázal nám.

Například Stuart Bryan (Oleg Koševoj) sestoupil v Mexickém zálivu do obrovské hloubky a tam se odstřihl od kyslíku. Davis Fales (Jean Paul Marat) přelezl ohradu vojenského objektu střeženého zběsilými psy a nechal se roztrhat na kusy. Bruce Coolidge (Julius Fučík), majitel prosperujícího obchůdku se stojacími lampami, se oběsil ve své výkladní skříni na jedné z nich. Percival Griffiths (Pavlík Morozov) přecházel ulici v chodící reklamě a uprostřed rušné křižovatky se vyhodil do povětří a vzal s sebou dvacet náhodných chodců, umíraly tam i ženy a malé děti. A vztah mezi Dolly Trumbleovou (Rosou Luxemburgovou) a Tomem Sparksem (Kim Son-do) se v Americe velice rychle rozpadl, a tak ani je už nic nezachránilo před sebevraždou. Takže jsme zůstali se Zojou Kosmoděmjanskou (Carol Perryovou) nakonec sami.

O tomhle všem jsem s ní chtěl mluvit v jakémsi sebezpytném psychoterapeutickém maratonu a můj psychoanalytik (ale taky psychoanalytik Carol Perryové) do toho vkládal velké naděje. Ale když jsem se pak se Zojou (Carol) ve Washingtonu setkal, byla z toho jen bezedná pitka, zakončená ještě bezednější postelí. Ráno mi pak Carol (Zoja) řekla: Tak co, bratříčku? Čímž mě tedy docela vytočila, protože mi to cosi dávného připomnělo, jenže já honem nevěděl co (správně hádáte: mé „incestní sbratření“ s Pamelou a Luďkem), ale pak jsem si uvědomil, že Zoja (Carol) tím zajisté míní, jak jsme si podobni a blízcí svou parádní nezničitelností.

Vrátil jsem se do New Yorku s pocitem, že to byla naprosto zbytečná cesta. Vystoupil jsem z taxíku (nesnáším metro, podzemní prostory klenutých chodeb mě, tuším proč, děsí) na Times Square, kde má ordinaci můj psychoanalytik (v tomtéž poschodí je i jedno z newyorských panoptik, kam si doktor Schnagel vždycky odskočí, když poklesne na duchu, a okouzleně pak hledí na nanebevzetí C. G. Junga, kterého zvedají, snad po Jákobově žebříku, Paracelsus s Nostradamem), a když jsem si o devadesát minut později zas taxíka mávl, už jsem věděl, že to tedy zkousnu a poletím do Evropy a zkusím se podívat tam, kde můj příběh před padesáti lety začal. (Nikdy se toho nezbavíte, Franku, když neseberete odvahu zlomit to, když neseberete odvahu znova se tam podívat, pravil můj psychoanalytik.)

Ale tentokrát to kupodivu fungovalo. Jen co jsme přistáli v Ruzyni a udělal jsem první kroky z letištní haly, to vyprávění se ve mně samo rozběhlo a našel jsem svůj příběh:

Toho dne, kdy můj příběh začal, jsem bohužel nebyl varován nejmenší předtuchou, naprosto ničím, co by se na mé soukromé obloze zjevilo jako zlé znamení. A jistě, proč taky? Nikdo tam zvenku nemá přece povinnost nás varovat, když náš vnitřní gyroskop neplní tuhle funkci, když rozum, cit a intuice nás nechají ve štychu…

A komu že jsem to vyprávěl? No přece těm porotcům, co sedí ve mně, co sedí v každém z nás, pokud jste je ještě nevyštvali, těm neúplatným, co posuzují naše činy, ať už se nám to líbí či ne.

Ale přece jenom mi ještě chvíli trvalo, než jsem pochopil, že právě kvůli tomu jsem tady a že přesně tohle mínil můj psychoanalytik, když mě přesvědčil, abych se sem vypravil. To hledání mých rodičů a všech těch dávných účastníků dávných dějů, to nebylo vůbec důležité. Chodil jsem od ničeho k ničemu, nikde jsem neuspěl a nic nového se nedozvěděl, ale to podstatné se už dálo: proměnil jsem své trauma v příběh.

A teď už je můj příběh u konce, anebo téměř u konce, už jsem vám ho odvyprávěl celý, anebo téměř celý, a za pár dnů se už zase vracím do New Yorku. Ale přiznám se, dámy a pánové, mé trpělivé publikum, že když jsem se rozhodl pojmout svůj život právě takhle, ocenil bych teď třeba jen maličkou náhodu, která by to přece jenom trochu vypointovala, tak jak náhody tradičně fungují v těch nejlepších i nejmizernějších příbězích. Aspoň maličkou, rozmarnou náhodičku, kudrlinku osudu. A proto jsem se rozhodl ještě pár dnů posečkat a ještě se pár dnů věnovat pozorování života v rodném městě.

Dneska je sobota, 8. září 2001, a ještě pořád nádherné babí léto. V kiosku před hotelem si kupuju sobotní noviny a nechávám se strhnout víkendovým proudem a po chvíli zjišťuju, že už sedím v tramvaji a jedu se sluncechtivou tlupou na přehradu.

Když jsem jel naposledy na brněnskou přehradu, tedy v červenci 1952, jel jsem ještě v takovém tom letním, otevřeném voze, jaké už dnes v Brně nevidět. (Ale jaké ještě možná potkáte v San Francisku a v L. A.) Vzpomínám si, jak bylo tenkrát dusno a jak nás cestou chytila horká červencová sprška a jak vtrhla na zadní plošinu a protáhla se celou šalinou a jak jsme pak vystupovali z tramvaje jako ze sauny a už se těšili do přehradní nádrže, v níž tenkrát (i v těch největších vedrech) bývala vychlazená voda, jako by ji tam právě nanosili v bečkách a kádích z hlubokého, hlubokého sklepa.

Na konečné jsem s ostatními vystoupil a sestoupil až k přístavu, kde už čekala loď Dallas. (Přemýšlel jsem: je tak pojmenována na počest toho příšerného televizního seriálu anebo na počest atentátu?) Kritický pohled na kotvící Dallas mě nenaplnil důvěrou, že by tam servírovali petit déjeuner, a já dnes z hotelu tak spěchal, že jsem se zapomněl nasnídat. A tak jsem se obratně vysmekl z davu a zamířil k prázdné zahradní restauraci.

Posadil jsem se u stolku pod kaštanem, otevřel noviny a díval se z líného odstupu, jak se pasažéři hrnou na palubu po houpajícím se můstku. A když se po chvíli objevil číšník a já si u něho objednal to nejlepší, co dům dá, zmobilizoval jsem tím veškerou jeho vitalitu a okamžitě začal snášet příbory, ubrousky, košíky, šálky, skleničky, solničky, cukřenky, celou sadu ingrediencí a párátek a nakonec se přihnal s jakousi papírovou krabicí a hle, přiklekl a po čtyřech se začal sápat pod můj stůl, až jsem se lekl, že mi pod stolem začne čistit boty, ale jen do krabice sebral ježka, co mi blaženě spal u nohou. (Budu ho mít k snídani? Což by byla těžká rána mému zavilému vegetariánství.)

Listoval jsem novinami a každou chvíli zvedal hlavu, abych se podíval tu na oblohu, tu na hladinu. Byl jsem v té restaurační zahradě zatím dočista sám, ale dovedl jsem si představit, jak se to tam o polednách zaplní. A což teprve večer, pod kaštany to hlučí, šumí, štěbetá, švitoří a cinkají příbory a sklenice a všude nad hlavami plují stále plné talíře jak za invaze Marťanů. Ale stejně živě jsem si dovedl představit, že v docela jiném životě (a docela jiném dětství a mládí, než jsem směl prožít) bych každé léto několik večerů trávil i tady, napřed při pivě s klukovskou partou z gymplu (anebo se svou fotbalovou jedenáctkou), později pak se svou první láskou při vavřinci a pod rozsvíceným lampionem (Noc v červnu. Šestnáct let. Jak nebezpečný věk! Jak ze šampaňského ti stoupá pěna v hlavě. Člověk je poblouzněn a cítí polibek jak malé zvířátko, jež leze po rtech hravě.)² a má ruka pod stolem leze vzhůru po jejím stehně a teď se dotkne kalhotek. Slyšíte, dámy a pánové, celý život může šťastně odplynout v jednom jediném šťastném městě! (Jenže bohužel ne ten můj.)

A dál jsem nepřítomně listoval novinami, a když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem zas číšníka, jak vyhlédl z okénka kuchyně, kde teď možná právě rozpálili pánvičku a svlékli ježka z ostnatého kožichu.

A pak najednou konec, jako když někdo smaže tabuli.

Otevřel jsem totiž regionální přílohu těch novin a pod titulkem „Vyšetřovatel StB Emanuel Macháček se znova vyhnul soudu“ jsem uviděl fotografii. Velmistrovy tváře stařecky napuchly, ale jinak si podržel svoje rysy.

Voláte správně, to já jsem autor toho článku. Teď ještě chvíli v redakci… No, když to stihnete během dvou hodin…

Zaklapl jsem mobil a položil na stůl bankovku a zatížil ji popelníkem.

Autor toho článku mi zdůraznil, že mám opravdu štěstí, v sobotu tady jinak nebývá. Víte, upřímně řečeno, Macháček už dneska nikoho nezajímá. Ani kdybyste přišel s nějakým ohromujícím svědectvím. Lidi už kašlou na minulost. Takže vám nemohu slíbit, že o vašem svědectví vůbec budu psát. Ale když jste kvůli tomu přiletěl až z New Yorku… Byl nejbrutálnějším z brutálních, surově mlátil politické vězně a mučil je elektrickým proudem, to už je svědecky dokázáno. Ale proces s ním se už vleče víc než šest let, protože Macháček se mu šikovně vyhýbá. A může to klidně dělat donekonečna, soudkyni ty průtahy, zdá se, vyhovují, a kromě Konfederace politických vězňů a Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinu komunismu je to už tady každýmu putna.

Požádal jsem ho, aby mi ukázal všechno, co o Macháčkovi má. Posadili jsme se k počítači a velice rychle jsem si byl jistý, že Macháček je skutečně můj Velmistr.

Až do dubna 1953 byl pověřen úkoly, k jejichž bližší specifikaci v počítači zhola nic. Pak zatčen a do ledna 1954 ve vězení. Důvod zatčení neuveden. V lednu 1954 omilostněn a směl znova do služby. Proslul pak svou krutostí a jako vyšetřovatel prošel prakticky všemi kriminály a lágry s politickými, byl spolehlivým školitelem v sadistických praktikách.

Ale to se už objevila v počítači i Velmistrova adresa a já víc nepotřeboval.

Tak moment, moment, počkejte, myslel jsem, že mi teď povykládáte, kdy a kde jste se s Macháčkem setkal!

Stejně by to nikoho nezajímalo, ne?

Když jsem vyběhl z redakce, byl jsem v pokušení jít na nejbližší stanoviště taxíků (za rohem, na Solniční), ale pak jsem si to rozmyslel. Než znova stanu před Velmistrem, chtěl jsem napřed uklidnit své splašené srdce. A pak, až dosud jsem se přemísťoval po Brně jak v těch svých dávných klukovských časech, kdy veškeré mé bohatství představovala padesátikačka, vydělaná na překládce vagonů. A toho jsem se chtěl dál držet. Tak žádný taxík, žádný kvalt!

Zajel jsem loudavou tramvají ke kostelu pod Kraví horou a šel hledat do Masarykovy čtvrti tu ulici a ten dům. Našel jsem ho prázdný a zamknutý. Stál jsem tam opřený o strom a chvíli se díval. (Když jsme odtud utíkali, byl jsem tak upnutý na to se svými svěřenci rychle zmizet, že jsem ani nepoznal, kde to jsme! Když tenkrát odbíjela ta osudová hodina, cosi ve mně zapřelo mé rodné město!)

Po chvíli bloumání jsem vzal na vědomí, že Velmistr má ještě někde chalupu a víkenduje si tam. Takže to budu muset odložit na pondělek.

V pondělí jsem usoudil, že devět je už dobrá hodina. Napřed jsem se dost bál, že mi přijde otevřít Sandra. Ale tohle byla mnohem mladší ženská. Rozvedl se a znova oženil? Anebo je to jeho dcera?

Kdo jste? Z New Yorku? Ne, můj manžel nepřijímá žádné návštěvy.

Mě třeba přijme. Vyřiďte mu prosím, že s ním chci dohrát šachovou partii Steinitz-Bardeleben. Ano, tak mu to řekněte, prosím, šachovou partii mezi Williamem Steinitzem a Curtem von Bardelebenem. Budete si to pamatovat?

Stál jsem tam pak dlouho za dveřmi, co mi zavřela před nosem. Ale byl jsem připravený čekat. A myslím, že bych tam zůstal trčet až do soudného dne, kdyby se toho ukázala potřeba. Pak jsem konečně uslyšel, jak se chodbou ke dveřím přibližují kroky. Těžké, pomalé. Znova se mi rozbušilo srdce. Polekal jsem se jeho stařecké bezmocnosti. Vždyť kolik mu je? Třiaosmdesát? Ale když se dveře otevřely, když jsem ho znova uviděl, věděl jsem hned, že je to pořád on, silný a neporažený.

Rychle jsem cosi blekotal, něco v tom smyslu, že jsem přišel dohrát tu přerušenou partii… tu, kterou jsme tenkrát v noci… v rajském dvoře… jaksi opustili…, slavnou partii, co v ní roku 1895 Steinitz porazil Bardelebena… v Hastingsu, prosím, v přístavu Hastingsu. A sáhl jsem do náprsní kapsy a vylovil malou skládací šachovničku, krabičku z alabastru a v ní drobné figurky ze slonoviny, drahou věcičku, původem odněkud z Arábie (koupil jsem ji v newyorské čínské čtvrti), a natáhl ruku k Velmistrovi. Vzal krabičku štítivě dvěma prsty, zatřepal s ní a zas mi ji vrátil. Neřekl slovo a nedal nijak najevo, že mě poznal. Otočil se a šoural zas zpátky chodbou. Zavřel jsem dveře a vydal se za ním.

A pak jsme (Kristova noho! jak říká Zoja Kosmoděmjanská) vyšli na dvůr. Tam, kde byl kdysi chudý záhonek, z něhož Kim Son-do utrhl kytku pro Rosu Luxemburgovou, tam měl teď Velmistr skleník se zeleninou. Ale uprostřed dvora stál stolek a na něm už připravena šachovnice a u stolku dvě židle. A přestože byl jasný, slunečný den, stály na stolku taky (zrovna jako tenkrát, při té noční partii) dva svícny. A Velmistr se na mě podíval a zapálil svíce.

(Ještě jsem vám neřekl, že šachy mě pak provázely celým životem. Ale spíš jen jako tajná neřest. Nikdy jsem v New Yorku nevstoupil do žádného šachového klubu, a co jich tam je, nikdy jsem nehrál ve společnosti, ale kdykoliv mě někdo navštívil v mém bytě – odkud je mimochodem, a to jsem vám taky ještě neřekl, kouzelný výhled na East River, řeku, v níž se, jak utíká den, otáčejí stíny mrakodrapů – nikdy jsem se svého návštěvníka nezapomněl zeptat, jestli náhodou nehraje šachy a obvykle si ho pozdržel na jednu dvě partie.)

Velmistr čekal, až se posadím. A sám pak (protože měl bílé, jak tenkrát v té noční partii) táhl první. Ale jestliže mě tehdy ve Studni vedl (to znamená, že když jsem chtěl udělat tah, kterým bych vybočil ze Steinitze-Bardelebena, zavrtěl hlavou a čekal, až najdu ten správný), znal jsem teď tu nesmrtelnou partii nazpaměť, a tak jsem hrál s potěšením, s jakým virtuos přehrává nějakou slavnou komorní sonátu. Zahájili jsme pěšci před králem a pokračovali rychlým vývinem jezdců a střelců a přes odmítnutý gambit v sedmém tahu až k poziční oběti pěšce v sedmnáctém, oběti, od níž se pak už nezadržitelně odvíjí ta nádherná matová kombinace bílého, ona sonáta kombinační osudovosti, při níž cítíte až úzkost z té krásy!

(Ta Velmistrova až nestvůrná posedlost šachy, tou prastarou arabskou hrou. Taky si vzpomínám, jak mi ve Studni předvedl ještě další nesmrtelnou partii, tu, co sehráli Anderssen a Kieseritzki a co v ní bílý obětuje skoro všechny své figury a pěšce, aby nakonec s tím posledním, co mu zůstane, matil. Ta krása oběti, Spartaku! Cítíš to taky?)

Když jsme dohráli, chtěl jsem znova poskládat figury na nějakou další, teď už volnou hru, ale Velmistr jen vyčkal, až je postavím, a pak jen takhle natáhl ruku a malíkovou hranou je všecky skosil. Potom se zvedl, lehounce zakymácel a udělal krok ke mně. Chtěl mě zas vyprovodit k východu. A já se zvedl taky. Jenže místo abych se obrátil a šel zpátky do chodby, Velmistra za zády, udělal jsem taky krok směrem k němu. Ale vůbec nic jsem nechápal. Nerozuměl jsem tomu, k čemu se chystám.

A už jsem stál tak blízko, až jsem měl pocit, že se dotkneme špičkami nosů (očichávali jsme se těmi frňáky jak nějaká zvířata, která se ještě nerozhodla, zaútočí-li), a viděl jsem každou vrásku na jeho napuchlé tváři. Už nebyl tak rozložitý, tlustý, vydutý, jak jsem si ho pamatoval ze Studny. Trochu splaskl. Ale ve své stařeckosti se podobal velkému mlokovi stojícímu teď na zadních. (Ještě před dvěma dny jsem si myslel, že už je dávno mrtev, že ho tenkrát popravili stejně jako Bedřicha Reicina a další už nepohodlné estébáky při čistkách na ministerstvu vnitra. Ale ne, kdepak, žil si, jako by se nechumelilo.) Tak co teď s tímhle lokajem zla, s tím, co s dojemnou pečlivostí připravoval třicet dětí, třicet školáků z třetích až osmých tříd, cvičil je a trénoval na šibenice, a když pak bylo všechno odvoláno a měl se sám stát obětí svého poslání a měl dokázat, že také on umí, zná zemřít pro velké ideje, nejspíš se z toho hbitě vysmekl, zatímco jeho chovanci za oceánem chcípali, jeho děti chcípaly, jedno za druhým, nedokázaly už přejít do světa dospělých a na jeho hranici anebo kousek za ní kapaly jak mouchy, naočkovány tou strašlivou infekcí smrti, takže co teď s vámi, Emane? chytnu vás za krk a hodím proti zdi? srazím na zem a tam budu po vás skákat a křičet? (za Karla Liebknechta! za Maximiliena de Robespierra! za Pancho Villa! za Nicola Sacca! za Bartolomea Vanzettiho! za Nikose Belojannise! za Rosu Luxemburgovou! za Olega Koševého! za Sergeje Kirova! za Angela Vratiče! za Julia Fučíka! za Jeana Paula Marata! za Pavlíka Morozova! za Kim Son-do! za Federika Garcíu Lorca! za Louise Antoina Léona de Saint-Justa! za Georgese Jacquesa Dantona!…) a tak jsem do poslední chvíle nevěděl, co udělám, a s nesmírnou zvědavostí sledoval každý svůj pohyb a viděl se, jak přistupuji ještě blíž a hle, prudce ho obejmu, ano, vážení porotci a ctěné porotkyně, najednou ho objímám a tisknu k sobě jeho drahé, velmistrovské tělo a (lehni, mé srdce, ty bestie!) líbám na napuchlou, mločí tvář. A pak se otočím a spěchám odtud, chodbou ke dveřím, dveřmi ven, neohlížím se a seběhnu z kopce na konečnou tramvaje a mám štěstí, právě se tam jedna chystá k odjezdu, doběhnu ji na poslední chvíli.

V hotelu jsem zrovna chtěl nastoupit do výtahu, když mě oslovila. Otočil jsem se bez nejmenšího úmyslu s ní mluvit, vlastně jsem se obrátil jen tak napůl hlavy a jen tak napůl úst odpověděl: Netušil jsem, že mě znáte jménem.

Ach, pane Jonesi, kdo by neznal jméno věhlasného newyorského kata!

Drahá slečno, nesmíte hned věřit všemu, co vám kdo poví. Trochu jsem si z vás vystřelil. V New Yorku snad ani není trest smrti.

Však jsem taky nevěřila, že jste městskej kat.

A v co jste věřila?

V noblesního zabijáka, v osmahlého ostřelovače, v kata ve službách nějaké mafie…

A přestože jsem se teď už naplno obrátil ke své neodbytné společnici, myšlenkami jsem byl stále ještě u Velmistra. A servírka, trochu podobná Rose Luxemburgové (něco vám prozradím: už padesát roků jsou pro mě všecky ženské buď Zoja Kosmoděmjanská, nebo Rosa Luxemburgová), se tak blboučce rozšvitořila, že její hlas na chvíli přitlumil tu strašlivou bolest z Velmistrova mlčení, jímž mě tak štědře počastoval. A pod ochrannou stříškou toho servírčina pitomého blábolu a hloupého žvástání se ve mně rozběhl rozhovor s Velmistrem. A proto jsem se nevzpěčoval vzít ji nejen do výtahu, nýbrž i k sobě do pokoje. A myslím, že jsme cestou přibrali nějakou tu láhev.

Představoval jsem si teď, že mé setkání s Velmistrem mohlo taky proběhnout docela jinak a že bych prolomil jeho mrazivé mlčení. Ale pak by se mě nejspíš zeptal: Co se stalo s mými dětmi, Spartaku? Kdes je zašantročil? A já bych musel popravdě odpovědět, že už jsem zůstal jenom já a Carol Perryová.

Cože? Kdo? Kdo je to?

Zoja Kosmoděmjanská. Napřed Carol Hendersonová, pak pro­vdaná Meyersová a teď si vzala Perryho.

Velmistr si odplivne: Něco ti povím, Spartaku, nasrals mě. Nasral!

Servírka (vůbec jsem nevzal na vědomí její jméno, všechno probíhá jenom nějak automaticky, jako jakýsi dynamický stereotyp) jde k oknu, dívá se na cestičky pod Špilberkem a zeptá se mě: Bydlíte na Manhattanu? A okno máte do Central Parku?

Na Manhattanu jo, do Central Parku ne. Ale zato hledím oknem na řeku, na East River.

Myslela jsem si to. Hned, jak jsem vás poprvé uviděla.

Spoléhal jsem na tebe, Spartaku, a všichni teď platíme za to, že se ty procesy neuskutečnily! Od té doby jde všecko čím dál víc do řitě! Až jsme skončili tady! Podíval ses vůbec kolem sebe, co se s touhle zemí stalo? Velkopanští zloději a ožebračení dělníci! Prostituce, drogy, nájemní vrazi! Kupčení s majetkem národa a prezident euro­děvka! Zmizel řád a smysl! Protože co není stále vykupováno krví, je bezcenné! Krev není ani tak důležitá pro to, co roznáší po lidském těle, jako spíš pro poselství, jež roznáší po lidských dějinách! Proto má tak nádhernou červenou barvu, barvu všech revolučních praporů, barvu vlající nade všemi barikádami a zažehávající všechna lidská srdce…

Ale není, řeknu tiše, tak náhodou taky barvou vyjevující chorobné duševní stavy, barvou šílenství, psychopatů a schizofreniků?

Neslyším, křičí Velmistr a natahuje ke mně kornoutek z dlaně, cos to řekl?

Tak tohle je ten nástroj, kterým v New Yorku popravujete? vzdychne servírka a zbožně mi klečí u nohou. Popravte mě s ním prosím taky! A otevřenými ústy se rychle nabodne na můj nástroj.

Vkládal jsem do tebe veliké naděje, vybral tě mezi tisíci a zradils! A teď zůstals jenom ty a Zoja Kosmoděmjanská, jenom vy dvě kurvy!

Chci něco namítnout, ale hlas se mi vzepře v hrdle. Vždyť je to tak! Zoja Kosmoděmjanská byla kurvička už jako malá holka a já se zas svého kurevství rychle dopracoval! Zradil jsem všechno, co se dalo zradit! A přece, nepodařilo se mi utéct! Teď teprve mi dochází, že Velmistr a já jsme navždy neoddělitelní a že patříme k sobě jako propast a pád!!! Celá tahle země a celý širý svět jsou zemí a světem Velmistrů!!! Všichni jsme jejich děti!!! A všichni jsme je zradili a všichni si teď neseme pocit provinění a všichni si poneseme následky!!!

Vykřiknu, odstrčím servírčinu kapří tlamičku lapající po dechu, obleču se a jdu se projít po městě a doufám, že až se vrátím, už tady ta pička nebude.

Nevím, kudy jsem chodil, jen si vzpomínám, že když jsem odemykal hotelový pokoj, byla už noc. Okamžitě jsem usnul těžkým, močálovitým spánkem, jakým někdy spávám, když si trochu víc vypiju.

Dámy a pánové, mí ctění a vážení porotci, kteří od začátku sledujete mou kauzu, přiznávám, že jsem se k vám mnohdy obracel i neuctivě a s nedůvěrou, protože se ve mně od počátku vyprávění srážela celá řada tak protichůdných pocitů, viny, strachu, křivdy, vzteku i naděje. Ale teď už vám jen spěchám oznámit, že příběh, jemuž jste naslouchali, právě doběhl ke svému definitivnímu konci.

Před chvílí jsem se vzbudil ve svém hotelovém pokoji, ošklivě otřesen snem tak přilnavým, že bylo nesmírně obtížné prodrat se z něho ven. Jistě se na tom podepsalo taky to všechno, co jsem včera zažil. Nakonec jsem se probudil, jako bych s praskajícími plícemi vyletěl z nesmírných hlubin k vodní hladině. Však kujme železo snu, dokud je ještě žhavé:

Jel jsem (zřejmě ve voze z půjčovny) přes město a pak vzhůru Černými Poli až do jakéhosi sídliště s věžáky a dál kolem poschoďové garáže a benzinky až k supermarketu na kopci. A tam se to stalo. Když jsem byl už na kopci, najednou jsem se naplno rozjel, a aniž jsem si uvědomil, co dělám, napálil to rovnou do supermarketu a proletěl dvojitými skleněnými dveřmi: křik lidí, tříštění skel, náraz, výbuch, oheň…

Tak živý a sugestivní sen (s tak neskutečným dějem) se mi ještě nikdy nezdál. A tak jsem ihned pochopil, že je to sen poselství, jímž se mi něco důležitého sděluje.

Ano, ten sen je, tolik už vím, ukončením toho poznávacího procesu, kvůli kterému jsem vám tu vyprávěl svůj příběh. Zatímco všichni (kromě mě a Zoji Kosmoděmjanské) už spáchali své sebevraždy, já se jí teď právě zhostil. Odehrála se ve snu, aby se nemusela přihodit ve skutečnosti. A přestřihl jsem tak zápalnou šňůru, co běžela z té obrovské dálky, co běžela ke mně až ze Studny… To, co mě ještě včera celý den tak úporně a tak zle týralo a trýznilo, teď splasklo. Vytrhl jsem se z Velmistrovy náruče! Ale taky vím, mí přísní porotci, že to byl zároveň můj symbolický trest, má snová poprava.

A tak jsem zas na počátku krásného dne indiánského léta. Vstá­vám, holím, se, oblékám, ale místo, abych šel na snídani do hotelové restaurace (asi by mi bylo trapné setkat se s tou servírkou), zavolám si taxíka a rozhodnu se skoncovat (slavnostním rituálem?) taky se svým puritánským vegetariánstvím.

(Už jsem vám vyprávěl, mí trpěliví naslouchači, že jsem měl celý život před očima ty dva mokvající papírové sáčky, které Velmistr držel za zády a pak vystavil našim zrakům? Vzpomeňme prosím zimního večera, kdy jsme stáli v půlkruhu na rajském dvoře a přes mnišské kutničky těžké černé kabáty a ve vzduchu sněhové pápěří…

Kdykoliv jsem pak uviděl na talíři žvanec masa, zatmělo se mi ve vnitřnostech!)

A to už je tady taxík a Franklin Jones se nechá odvézt do přístavní hospůdky na brněnské přehradě.

Už hodinku ho tam čekám a mezitím jsem to stačil domluvit s číšníkem, takže když Spartakus vysloví své přání, číšník ho zaskočí tím, že bez váhání přikývne a ihned se podává ježek na žampionech (ve skutečnosti hovězí plátky se žampiony).

Sedím na druhém konci zahradní restaurace, pod krkem po starosvětsku lněný ubrousek, a když se na mě Spartakus přes dlouhou řadu prázdných stolů podívá, ukloním se nad talířem. Ale je tak ponořen do svých úvah, že mě vlastně vůbec nevidí. A tak je to v pořádku. Vždyť mu stejně nemohu, nesmím říct, že si mylně vyložil svůj sen.

Dojím, sundám ubrousek a drbnu pod stolem do malé psí mrchy (vstávej, bestie!) a už se zas loudám kolem zaparkovaného taxíku (který tu čeká na Franklina Jonese) nahoru k zastávce tramvaje a malá fenka běží za mnou a z tlamy jí visí můj potřísněný ubrousek.