TAM

Tma.

Dlouho jenom tma.

Ležel jsem v té tmě a bál se pohnout, protože jsem nevěděl, co se mnou je a kde to jsem. Pumpoval jsem víčkama nahoru dolů, ale ta tma byla ke mně přirostlá. Myšlenka, že se mi to jenom zdá, nebyla už dlouho udržitelná.

Pak jsem už pomalu začal něco rozeznávat. Ale zrakovému vjemu předcházela celá řada jiných. Pach. Snad trochu nakyslý? Vlhko? Dokonce plíseň? Jakoby hluboko ve sklepě. Kolem ticho. Jen kdesi daleko, co to je? Vzdálený zvuk, jejž nedokážu určit. Jen vím, že je snad za zdí. Možná za několika zdmi. Ale je to opravdu zvuk? Nebo jen stín zvuku? Duše zvuku opouštějící své pozemské tělo? Sen o duši zvuku?

Cítil jsem, že ležím na nějaké pryčně. Pod sebou tlustou deku. Na sobě tlustou deku. Sendvič mezi dvěma dekami? Takže jsem neztratil smysl pro humor? Ale nebýt těch huňatých dek, byla by mi tady zima. A v téhle chvíli se už pohnu. Opatrně se posadím. Ohmatávám se. Na sobě mám cosi jednoduchého. Plátěné kalhoty, plátěná halena. Pohybuji tělem a hlavou a znova pečlivě propírám tmu kolem sebe. Nakonec objevím cosi nepatrně svítícího. Svítivého? Ale to může být jenom klam. Odhrnuju deku, spouštím nohy na zem, jdu po čemsi, co mohou být studené kameny, kamenné dlaždice, nahmatám konec cesty, zeď. Opatrně se po ní posouvám. Pupkem drhnu struhadlo té zdi.

Pak se už dotknu jakýchsi oplechovaných dveří s malou klíčovou dírkou, kterou přichází to nepatrné světlo, vlákýnko světla, smetíčko světla, protože štítek na druhé straně zámku je asi špatně zaklapnutý. Ale ten dotek s kovem mě definitivně přesvědčil, že jsem ve vězení.

Ale to už přidřepnu a hned vedle dveří cely nacházím obvyklé příslušenství. Kovový džbán se studenou vodou, plechová miska jakéhosi ještě trochu teplého jídla. Kbelík.

A když už jsme u jídla, museli mi do něho něco dávat, protože když jsem spal, spal jsem tak tvrdě, že někdo mohl klidně dovnitř a udělal tam všechno, co bylo třeba udělat, naplnil džbán, misku, vyprázdnil kbelík, aniž bych ho vzal na vědomí. Nanejvýš se mi někdy zdálo, že se nade mnou někdo sklání.

Je nesmírně obtížné takovou skutečnost přijmout. Tím spíš, že pak už se mé vnímání prostoru, v němž jsem, dlouho neměnilo. Jako bych tu byl na věčnost. Přemísťovat se tmou k džbánu, k misce, ke kbelíku a zase zpátky k pryčně. Nic víc. A ležet s očima otevřenýma do tmy. To vlákénko světla totiž rychle zmizelo. Vyretušovali ho. Stejně jako někdo vymazal stín zvuku.

Tímto způsobem se mě zřejmě pokoušeli dostat. Ten čas, co jsem trávil v temnotách, byl, představuji si, určen k tomu, abych tam hezky změkl. Tma mě měla naklepat jak řízek a samota a pocit, že mě tu zazdili na věčnost, připravit, abych byl povolný a vstřícný. Ale pak mě napadlo, že na ně vyzraju. Byl jsem totiž v tom šťastném věku, kdy všechno je přirozeně hrou a kdy hra je samozřejmou součástí života. Rozhodl jsem se přijmout to jako hru.

Sice bylo pořád zlé vědět, že oni o mně vědí a já o nich vůbec ne a že ani nevím, kdo jsou a jakým způsobem mě v té tmě sledují, sice bylo hodně zlé vědět, že mohou slyšet každý můj zvuk, když jím, když sedím na kbelíku, když nedopatřením řeknu něco nahlas anebo když vzdychnu ze spaní. Ale už jsem si domýšlivě myslel, že k tomu jedu držím v ruce protijed.

Vynalezl jsem tam a vyzkoušel celou dlouhou řadu her, k jejichž základním pravidlům patřila tma, vyprahlá samota, ticho a znehybnění času.

A tak jsem si například zahrál i na hraběte Monte Christa. A jako on jsem si napřed oťukal (kovovým džbánem) zdi, abych zjistil, jestli za některou z nich nesedí spřízněná duše. Nu, neseděla. Anebo zdi byly tak mohutné, že se nebylo možné přes ně dorozumět s žádnou jinou živou bytostí. Takže s abbém Fariou nemohu počítat. A dále jsem měl před sebou, stejně jako Dumasův hrdina, čtyři úkoly: zjistit, kde jsem, proč tady jsem, čí zásluhou a jak odtud utéct.

Už jsem nepochyboval, že jsem v jakési vězeňské kobce. Ale jak vypadá má pevnost If? A to se samozřejmě časem dozvím a na to se nedá přijít analýzou a dedukcí. A totéž pokud jde o čtvrtý úkol. Až budu přesně vědět, kde jsem, budu taky moci reálně zvážit všechny možnosti útěku. A tak jediné, čemu jsem se mohl věnovat okamžitě a s plným nasazením, bylo zjistit (soustředěnou zpětnou analýzou), co předcházelo mému únosu, proč mě sem uvrhli a kdo všechno přiložil ruce k zlému dílu.

Dumasovu hrdinovi pomohl s odhalením viníků a jejich motivací moudrý abbé Faria, ale já jsem mohl spoléhat jen sám na sebe. A teď jsem směl předvést, že jsem víc než jen pouhý třídní premiant. Tohle byl vlastně, rozumějte, svého druhu ten nejznamenitější test, kterým jsem si mohl prověřit svůj pozorovatelský talent a schopnost dát jedno k druhému a podřídit to bystré a pronikavé analýze a spočítat si tak na prstech, odkud vítr fouká. A taky jsem měl před sebou spousty hodin, abych mohl tu situaci ze všech stran prozkoumat a vyhodnotit. A ve chvíli, kdy jsem už tohle věděl, jsem teprve dokázal náležitě ocenit tmu, samotu a ticho. Vždyť do té tmy, samoty a znehybnělého bezčasí se teď smím zakuklit a, až nadejde můj čas, vyletět na barevných křídlech hraběte Monte Christa.

Takže co zvláštního mě potkalo, než si mě ulovili na břehu Sázavy? Především zde byla ta návštěva generálů ve škole a samozřejmě to, že jsem byl zvolen a vybrán, ten nejlepší mezi nejlepšími. Ale určitě taky to, že potom jako by na mě zapomněli! To zvláštní mlčení, které mě pak obklopilo! A najednou jsem věděl, že právě tady musím hledat odpověď na otázku, proč mě zde uvěznili.

Náhodné přece nebude ani to, že jsem byl unesen právě ze Sluk. Určitě bylo něco takového dlouho připravováno a určitě měli ve Slukách svého komplice. A to už jsem si začal dávat jedno k druhému a vzpomněl si taky na dopis, v němž naše slukovská bytná tak neodbytně naléhala, abychom nezapomněli letos přijet. Podezřívat z toho nejhoršího babici Dalerovou, to mi samozřejmě nečinilo žádné potíže. Horší ale bylo, když jsem si začal pomalu, ale nezadržitelně uvědomovat, že v tom jsou bohužel namočeni i Luděk s Pamelou. Moc rád bych před tím zavřel oči, ale jak známo, nacházel jsem se v takové tmě, že zavírání očí by už ničemu neposloužilo. A tak jsem najednou viděl Luďkovi a Pamele až do žaludku a taky mi došlo, že ten táborák, ten oheň v předvečer mého únosu, to byl nepochybně daleko viditelný signál zvěstující komusi, že všechno je už připraveno a akce může začít.

A teprve teď jsem si naplno uvědomil, jak moc jsem na Luďkovi a Pamele lpěl. Vždyť Luděk sehrál roli mého prvého guru a kruté zklamání, co mi způsobil, bylo teď napravitelné pouze tím, že z temnot vystoupí nový guru, ten pravý a nejskutečnější.

V té tmě jsem pochopitelně neměl ponětí o čase. Nevěděl jsem, jestli je den, nebo noc, nerozeznal ubíhající hodiny a jeden den mi tak klidně mohl trvat celý týden anebo se naopak smrsknout do několika hodin. Na rozdíl od Robinsona Crusoe jsem si nemohl dělat žádné záznamy, a tak dodneška nedokážu přesně odpovědět, kolik týdnů jsem tam potmě strávil.

Ale ať už to byla jakkoliv dlouhá doba, a to je mi nutno přičíst k dobru, dokázal jsem ji využít. Umím si docela dobře představit, že v takovémhle soustředění by se dal vymyslet nějaký úplně nový přírodní zákon anebo nějaká úplně nová hrozná zbraň a že v takovémhle nakondenzovaném čase by Homér dokázal složit svou Illiadu, verš za veršem a zpěv za zpěvem by prorůstaly jeho homérskou slepotou, a právě tolik tmy a času by potřeboval Attila k uchvácení, naporcování a pozření Evropy, toho, co bylo tenkrát Evropou, až by se probudila v jeho žaludku. A já zas v tom čase a v té tmě dokázal porozumět tomu nejzákladnějšímu, pochopil jsem, proč mě tady drží.

Ale třeba právě tohle chtěli. Dali mi čas a ideální podmínky, abych si na to přišel sám. A jestli jsem si zpočátku myslel, že svou klukovskou fantazií a všemi těmi hrami jim podklouzávám pod rukama, ach jak jsem se mýlil! Vždyť s něčím takovým právě počítali. Počítali s mou představivostí a počítali s mou fantazií, abych vůbec dokázal přijmout to, co mě na konci temného tunelu čeká.

A co mě tedy čeká? A na co jsem přišel? Tak především na to, že tohle vůbec není vězení. Ve skutečnosti je to jen přípravný čas. Tahle cela a tahle tma jsou v pravém slova smyslu čekárnou. Jistě hodně zvláštní čekárnou, ale vždyť taky to, na co tady čekám (a co čeká na mě), je taky cosi hodně zvláštního. Přípravný čas k nějakému poslání.

Ale vůbec jsem bohužel nevěděl, co bude obsahem toho poslání. Tak daleko jsem přece jenom nedokázal jít. Zato jsem už nepochyboval, že generálové se vypravili do škol, aby hledali takové, jako jsem já. Hledali kandidáty na tohle poslání. A to s těmi vojenskými školami a učilišti, to bylo jenom jaksi navíc, vlastně kamufláž, zastírací manévr. Zatím jsem ještě nevěděl, co bude obsahem toho poslání, ale už jsem se dobral jistoty, že v nepříliš vzdálené budoucnosti se stane cosi mimořádného, cosi vymykajícího se běžnému řádu věcí, a že v tom budu mít přímou účast.

A okamžikem, kdy jsem tohle pochopil, jako bych si tak otevřel východ z vězení. Jak už jsem řekl, už nebylo v pravém slova smyslu vězením.

Ještě si vzpomínáte na tu ďábelskou hádanku o vězení s dvěma východy, z nichž jeden vede na svobodu a druhý na popraviště? A není teď už na čase, abych vám nabídl řešení? (Tedy pokud jste se ho mezitím nedobrali sami.)

Zopakujme si: u každého východu (na popraviště i na svobodu) stojí dveřník. Jeden je pravdomluvný a druhý lhář. Vězeň ovšem neví, který je pravdomluvný a který lhavý. Ta správná otázka, již by měl položit kterémukoliv z dveřníků, když chce skončit na svobodě a ne na popravišti, tedy zní: „Řekněte mi, milý dveřníku, jak by odpověděl váš kolega, ten druhý milý dveřník, kdybych se ho teď zeptal, vedou tyhle dveře na svobodu?“ A když dveřník řekne: „Můj kolega by odpověděl, že tohle nejsou dveře ke svobodě,“ vězeň bude vědět, že jsou to dveře ke svobodě. A když dveřník řekne: „Můj kolega by odpověděl, že tohle jsou dveře ke svobodě,“ vězeň pochopí, že jsou to dveře na popraviště.

Pravdomluvný i lhavý dveřník by totiž odpověděli shodně, protože lhavý by lhal a pravdomluvný zas pravdivě reprodukoval jeho lhavou odpověď. A kdo tomu teď ještě nerozumí, ten k nám nejspíš spadl z blumy.

Ale teď pozor. Je zde ještě jedna odpověď, s kterou původní zadání nepočítalo! Ten, kdo tu hádanku kdysi vymyslel, si ani nedokázal představit, že tytéž dveře mohou vést zároveň i na svobodu i na popraviště. Zapamatujte si to.

Takže když jsem přišel na to, že tohle přece není vězení, taky tma tím pádem ztratila smysl a skončila. Ale přestože jsem to čekal, jakmile se dveře otevřely dokořán a místnost zaplavilo světlo z chodby, byl to pro mě šok. A přitom to bylo světlo nedomrlé, chcípácké, takové, jaké obývá pošmourné podzimní večery. Ale po pravdě řečeno, jiné světlo by mé oči po tak dlouhém půstu těžko snášely.

A napřed jsem měl dokonce srandovní nutkání padnout tváří k zemi a kořit se světlu. V první chvíli jsem si ho spletl s nějakým mytickým zvířetem. Ale hned jsem se zastyděl a zvedl. Ale sotva jsem si otřel kolena, zadunělo to za mými zády mohutným úderem a hned dalším a dalším. Otočil jsem se a to se už zeď bortila, a sice v tom místě, kde jsem kdysi potmě nahmatal cosi jako zazděné okno. A začalo se sypat kamení, ale i cihly a tmel a už se vylomil první otvor. A když pak vylámali celé okno (nikoho jsem nezahlédl, jenom čiperné hroty jejich pracovních nástrojů), uviděl jsem (v dusivém, zvolna sedajícím prachu) tím okenním otvorem další zeď a nahoře nad ní kousek oblohy. A od té chvíle byla už má kobka zalita denním světlem. A zatímco dveře vedly do jakési chodby, která se otvírala arkádami do zahrady, okno ústilo do úzké uličky mezi dvěma zdmi.

Moc rád bych si to všechno okamžitě důkladně prohlédl, bodejť by ne, ale najednou jsem cítil obrovskou únavu (však jsem už říkal, že mi dávali něco do jídla) a dopotácel se ke kavalci a probudil se až ráno příštího dne.

Ale jestli byla podvečerní hodina, v níž jsem usínal, už podzimně pošmourná, probudil jsem se do rána, v němž slunce vyrukovalo v celé své zbroji babího léta. Na kavalec mi dopadal stín mříží z okenního otvoru (v okně už byly nejen mříže, ale i sklo a vybourané zdivo už někdo pečlivě odklidil) a dveře byly sice už zase zavřené, ale v jejich zámku zevnitř svazek klíčů a podlaha kropenatá slunečními skvrnami a vedle mé pryčny seděl na židli kdosi zaměstnaný svou cigaretou a pozorováním mého obličeje.

Ten cigaretový kouř jsem ucítil ještě dřív, než jsem otevřel oči. A ta vůně mě klamně přenesla domů, takže můj sen těsně před probuzením se odehrál u nás v bytě na Jánské, kde si otec po snídani právě zapálil cigaretu.

Ale když jsem pak oči otevřel, neviděl jsem ani špetičku, ani hořčičné semínko svýho otce, nýbrž jakéhosi cizího, rozvalitého muže, nepodobného nikomu z mých příbuzných či známých. Přátelsky se usmál, típl cigaretu a řekl: Až vstaneš, přijď za mnou do zahrady.

A tak se skončilo období tmy, izolace a nehybnosti.

A protože v tomto příběhu nebude vedle mne důležitější postavy nad tohoto muže, co se teď zvedl od mého lůžka a odkráčel, měl bych ho už aspoň trochu představit.

Něco přes třicet, ale už beznadějně plešatý a rozložitý a cosi v jeho tváři napovídalo, že by to snad mohl být cizinec. Ale když promluvil, slyšel jsem zřetelně perfektní češtinu, jakou nikdy žádný cizinec nezvládne, i kdyby po stromě lezl. Za pozornost stojí, že měl na sobě něco mezi uniformou a mnišskou kutnou. A to, že u mého kavalce tak trpělivě čekal, až ráčím otevřít oči, si dnes vysvětluju jeho úmyslem vtisknout svůj obličej do mého vědomí. Protože tvář, kterou prvně uvidíte po tak dlouhé tmě a izolaci, vám už pak navždy utkví, už se jí v životě nezbavíte. A ještě něco. Budu mu říkat Velmistr. Hned pochopíte proč.

Místnost, v níž jsem teď ležel na kavalci, byla sice dál vězeňskou kobkou, ale sluneční světlo z ní udělalo docela pohostinnou prostoru. Překvapeně a se stále narůstajícím potěšením jsem si prohlížel paletu barev, které se mi tu nabízely. A přitom vy byste řekli, že je to místnost neútulná a šedá jak márnice. Ale má duše tak vyhládla po barvách, že vzala zavděk každou barevnou skvrnkou, ať už to byl žlutý kamínek ve zdi, stopa po plísni anebo krovky nějakého zatoulaného hmyzu. Čili jinak chutná vězeňská skýva baronu Trenckovi a jinak žebrákovi od Ponávky. Ale jak jsem tak ležel a otáčel hlavou, uviděl jsem znova dveře dokořán. A hned mě přestalo všechno vevnitř zajímat. Shodil jsem deku, nazul si dřeváky a v té kutně či uniformě (správně, byl jsem navlečený do téže strůje jako můj dobrodinec), v níž jsem tady nejspíš spal i chodil, kalhoty, kutnovitá halena, jsem se rozběhl ke dveřím. A na prahu jsem se na okamžik zastavil.

A mám teď další vlídnou povinnost, seznámit vás s tím stavením.

V podstatě to bylo cosi jako klášter. S tím rozdílem, že budova nebyla obdélníková nebo čtvercová, ale docela kulatá. V centru kulaté stavby byla pak zahrada, tedy to, čemu se v klášterech říká rajský dvůr. Zahradu obklopoval prstencový ambit čili ochoz čili klenutá sloupová chodba s arkádami. V ambitu naproti arkádám byly dveře do cel. Mezi jednotlivými celami-kobkami byly pak velice tlusté přepážky. Každá kobka byla obalena do tlustých zdí jak mokvající rána do fáčů (proto jsem taky neměl šanci, když jsem se ťukáním pokoušel navázat spojení). A kulatá budova s klášterními celami a ambitem a zahradou-rajským dvorem uprostřed byla pak ještě celá obkroužena další zdí, jakýmsi ochranným pláštěm, který zbraňoval, aby z okýnek cel bylo vidět něco jiného než kousek oblohy.

Mě ovšem nejvíc zaujala představa, že ve všech těch celách někdo je. I když se to tak nejevilo. Na všem tu ležely navršené návěje ticha. A to byl taky ten nejintenzivnější zážitek (hned vedle světelné záplavy), který jsem tam, na prahu své cely, zakusil.

Ale přece jenom. Pod tím klášterním tichem jako by cosi – úzkostně, ale intenzivně – žilo. Odlepil jsem se od prahu a šel přes chodbu (odvykl jsem si brodit se světlem, a tak jsem šel nejistě, ruce v slepecké pohotovosti) a sloupovím arkád zamířil do zahrady. A na jejím prahu se znova na okamžik zastavil. A připadalo mi to nejspíš jako dno studny.

Má studna má stud u dna, napadlo mě, ale to nebylo nic jiného než rým, protože na dně téhle „studny“ byl huňatý a veselý trávník (vrcholilo požehnané babí léto) a uprostřed pak stolek a na něm dva šálky a konvička a vedle na talířku dva krajíce s máslem a medem. A u stolku seděl plešatý Velmistr a naproti prázdné židli.

Tak jdou, jdou a líběji se posadit!

Udělal jsem dva kroky a zapotácel se jak blbeček vyvedený na sluníčko. Však shora opravdu zářilo slunko, nejbetálnější ze všech zázraků, ten zázrak, jenž mi byl tak dlouho upírán.

A tak jsem poprvé posnídal s tím, co se mi pak na dlouhý čas stal nejbližším z lidí. A průvodcem po tajemstvích života a smrti. Ale začněme napřed tím jeho Velmistrovstvím.

Hned jak jsme posnídali, odklidil ze stolu a rozestavěl tam šachovou partii. Byla to první z těch, jichž jsme pak sehráli nebetyčně. Což byl v podstatě jediný způsob, jak jsem tam potom po celý měsíc trávil čas.

Nu, nebyl jsem žádný vynikající, náruživý šachista, protože jsem ve škole a nikde ve svém okolí nenašel nikoho, s kým bych mohl hrát. A zaujetí šachovou hrou vždycky začíná tímto živým střetnutím. Ale teď, když jsem dostal příležitost, dělal jsem rychlé pokroky. Velmistr mě vedl k zajímavým kombinačním partiím, o nichž věděl, že mě strhnou, že budou potravou mé nenasytné duši. Samozřejmě jsem už předtím znal jména jako Aljechin, Morphy, Capablanca nebo v těch letech právě velice populární Botvinnik a taky Petrosjan (kterému Velmistr říkal Tygr a o němž byl přesvědčen, že je to budoucí mistr světa), ale teprve teď a tady ta jména oživla a stali se z nich tiší společníci.

Určitě jsem se za ten měsíc, co trvalo tohle naše šachové soustředění, naučil docela obstojně hrát a taky mě napadlo, jestli to, co teď prožívám (včetně předchozí etapy v samotce a temnici), není jen nějaká osvědčená kavkazská nebo možná sibiřská metoda, pomocí níž se líhnou mistři do světových turnajových klání, tak jak se kdysi – sevřeni lisem v pitvorných škatulích – vyráběly z dětí zábavné zrůdičky do varieté a cirkusů. A zda v souvislosti s tím i tenhle bizarní klášter, kterému jsem začal říkat Studna, není ve skutečnosti jen velká dutá figura, obří šachová věž?

Jenže tady něco nehrálo. Kdyby totiž ze mě chtěli vycepovat jednoho z budoucích světových mistrů (a kdyby mě právě kvůli tomu unesli a zazdili do Studny a nechali projít tou torturou samoty a tmy), museli by s tím přece začít dřív než ve třinácti. Nemluvě už o tom, že můj šachový talent nebyl zas tak průkazný. Měl jsem jisté potěšení z těch kombinačních her, ale zrovna tak mě odedávna bavily matematické hádanky, logické rébusy, ale koneckonců i vymýšlení všelijakých klukovských her. Nebyl jsem žádný přirozený a robustní talent, který by bez šachu nedokázal žít. A kvůli požitku ze šachové hry bych si rozhodně nenechal ukousnout palec jako Jacques Plancheur na dvoře Ludvíka XIII. (jak mi o něm v jedné výjimečné chvilce vyprávěl Velmistr). A kromě toho jsem právě zažíval veliké zklamání: vždyť tohle přece nemůže být tím posláním, o němž jsem ještě před chvílí snil, zakuklen v temnotách! Ne, ne, za tím vším musí být ještě cosi jiného. Jediným a pro mě přijatelným vysvětlením by bylo, že jsem teď zas v dalším přípravném stadiu!

Odehrál jsem s Velmistrem dlouhou řadu partií a dá se říct, že mi někdy přímo vedl ruku a zarazil mě nejen, když jsem se chystal udělat nějaký hloupý blundr, jak šachisté říkají chybnému tahu, ale často i tehdy, když se naše hra připodobnila některé ze slavných šachových partií, střetnutí Capablanky s Marshallem, Spielmanna s Rétim, Steinitze s Cigorinem, Kana s Botvinnikem a Aljechina s Euwem, a já se svým tahem chystal z té šťastně rozehrané partie odbočit. Ale to bylo většinou taky to jediné, na co kdy přiváděl řeč. Jinak to byly hry mlčenlivců.

Nepochybně i proto byly šachy vybrány. Z temnoty jsem přešel do světla a přísně uzavřeného světa šachové hry, ale zůstávalo mlčení. A při snaze porozumět tomu, uhodnout, kam to všechno směřuje a jaké další stadium mě ještě čeká, jsem neuspěl.

Ale pobavím vás. Vedlejším produktem toho každodenního soustředění bylo totiž to, že když jsem pak večer zavřel oči, viděl jsem stále jen šachové figurky. Až se mi zdály takové erotické sny, v nichž figurky se k sobě měly a střelci se zachovali neslušně k dámám a pióni propadli hromadným orgiím a já se probudil s mokrou kutnou.

Byla tak asi polovina září. To jsem poznal podle všemožných přírodních úkazů (i tady mi dostupných). Takže když mě unesli v první polovině srpna, trvalo prvé stadium, kdy jsem byl zamknutý v temné cele, dejme tomu asi měsíc. Tma a samota prodlužují čas. Dovedu si představit, že všichni podzemní a podmořští živočichové důvěrně znají cosi jako zážitek věčnosti.

Často se mi stávalo, že jsem na zahradě během šachové partie obrátil oči k obloze, zahleděl se na to modré kolečko vykrojené nad mou hlavou na zářivé nebe nad Studnou. A to jsem pak rychle zapomněl, kde jsem. A Velmistr musel do mě drbnout a přivést mě zpátky k šachovnici. A někdy jsem chtěl o té kouzelné obloze nad Studnou taky něco říct. Ale ihned jsem toho nechal, zamrzlo mi to na rtech, protože jsem rovněž ihned viděl, s jakou nelibostí by to bylo přijato. Jakmile Velmistr postřehl na mé tváři jen zákmit toho, že bych rád promluvil o něčem jiném než o šachu, zatvářil se tak odmítavě, že mě ty roupy hned zas přešly. Došlo mi, že na jakoukoliv otázku, která by se netýkala dušeného matu, Evansova gambitu, Caro-Kannovy obrany, Nimcovičovy indické hry, Rétiho systému či využití falangy rozvinutých pěšců, by mi Velmistr za žádnou cenu neodpověděl. Ale nemohl mi zabránit v těch občasných pohledech nahoru, ze dna Studny.

Ale to vykroužené, kulaté nebe nad našimi hlavami mi během těch partií taky ledasco nabídlo. Přelety ptáků, zbloudilých motýlů a často dost vynalézavá skupenství mraků, nemluvě už o tom, že se někdy stalo, že vítr do Studny zavál nějaký lístek ze stromu (a někdy hned celou spršku listí), a jednou dokonce jakýsi papírek, jejž zřejmě vynesl nahoru dlouhým naběrákem vzdušného víru a pak nám ho ten rozpustilý rošťák hodil přes zeď.

Seděli jsme právě nad jakousi zapeklitou koncovkou, v níž mi dal Velmistr příležitost proměnit pěšce v dámu, když tu se začal ten papírek krouživě snášet, sice za zády Velmistra, který tak nevěděl, za čím jsem to zvedl hlavu a na co zvědavě hledím, ale podle pohybu mých očí usoudil, že se zas jedná o nějakého motýla, co se nám sem zatoulal, ale když mu papírek přeletěl nad hlavou a poslušně mi přistál v dlani, Velmistr hned chňapl po mé ruce a papírek mi sebral a teprve poté, co ho obrátil a obě strany pečlivě prohlédl, mlčky mi ho zas vrátil, neboť na něm nebylo naprosto nic, takže jsem ho směl vidět.

Přiznám se, že jsem nějaký čas čekal, že ta rozmařilá ruka větru mi sem jednou hodí něco, podle čeho poznám, kde stojí Studna a kam mě to vlastně unesli. Aspoň tohle vědět! Ale protože jsem nějaký čas trávil také ve své cele, Velmistr zatím asi stačil vysbírat všecky ty navštívenky a vizitky, co mi vítr naházel do Studny. Dovedl jsem si živě představit, jak se tam čile shýbá pro papírky a jeho čiperná pleš vrhá přitom světelná prasátka až kamsi hluboko do chodby.

Jednou odpoledne jsme hráli dlouhou, poklidnou italskou hru, tu variantu, kterou už na počátku sedmnáctého století šťastní italští šachoví mistři pojmenovali giuoco piano, a byli jsme ponoření do té nádherné splendid isolation, již dokáže nabídnout jen uzavřený svět šachové partie, a já se během soustředění, jako vždy, jen tak mimoděk zaposlouchal do zvuků kolem Studny, do těch zvuků sotva postřehnutelných, jako jsou pohyby větví v korunách stromů a práce hlodavců při jejich kořenech. A tu se stalo, že jsem si uvědomil, že už mi vlastně nezáleží na tom, kde jsem. A tak jsem přestal pátrat po tom, kam mě unesli, a začal jsem cítit jako provinění, ba dokonce jako hřích, všechno to své dosavadní usilování a pinožení něco zvědět. A řekl jsem si: Stop! Vždyť kdyby Velmistr chtěl, abych znal, tak by mi to sám pověděl. A když nechce, má jistě závažné důvody. Ale i kdyby neměl žádné, i ty jsem povinen respektovat. A to jsem už toužil po tom, aby bezpečně věděl, že chci jen to, co on bude chtít. Čili pozvolna jsem dozrál k tomu, k čemu mě vyvolili.

A stále víc jsem se styděl za to, že jsem pořád ještě jenom kluk, někdo, kdo ještě nedozrál úkolu, jenž na něho bude vložen. A jak jsem vůbec mohl pochybovat, že taky tohle šachové soustředění je zas jenom přípravným stadiem?! Ale vše ve Studni bylo součástí velkolepého a pečlivě organizovaného záměru, takže když jsem pochyboval, nepochybně jsem pochybovat měl, ale zároveň jsem se měl za své pochybnosti stydět. A tím víc jsem se upínal k Velmistrovi. Dnes už vím, že jsem ho rychle začal milovat. Napřed tichou, přilnavou a pak už i bouřlivou synovskou láskou. Konečně jsem našel kohosi, na koho jsem mohl nasměrovat svůj dosud nevybitý synovský cit.

A taky to byl od počátku jejich záměr. A právě proto byla zvolena šachová hra jako jedna z forem sbližování Mistra s žákem.

Šachy jsou autismem ve dvou a zároveň modelem totalitní existence, té podřízené jenom jednomu jedinému plánu, z něhož není úniku. Je to hra, v níž každý váš pohyb je v centru silového pole a každý blbý tah může mít ihned osudové následky. Šachy jsou obrazem nezvratitelné osudovosti. A také odedávna vyvolávají iluzi, jako by v nich byla nakumulována moudrost věků a jako byste se z nich dovídali cosi podstatného o životě. A proto když vás někdo delší čas a soustředěně učí šachové hře, vznikne mezi ním a vámi vztah Mistra a žáka a ten se pak ve zvláštních podmínkách může změnit na fatální závislost. A tak jsem na konci šachového stadia choval už takřka nábožnou úctu ke každému kilogramu Velmistrova tělesného sádla a byl mi víc než kdy můj otec, protože ten mi nebyl skoro ničím. A ve chvíli, kdy jsem se dostal tak daleko a kdy to, ač nevysloveno, čišelo z mých očí, se věci posunuly dál. Už rozumíte? Věci se posouvaly jen tehdy, když se předtím něco posunulo ve mně. Já to ovšem tenkrát ještě takhle neviděl. A pak se tedy stalo cosi, co mě rázem probudilo do naprosto jiné skutečnosti.

Pozdě večer, vlastně už na počátku noci, mě Velmistr ještě přizval k šachové partii. Už to bylo hodně zvláštní, protože v tuhle hodinu jsme dosud nikdy nehráli.

Na stolku uprostřed noční zahrady, do tmy ponořeného rajského dvora, plály vedle šachovnice dva vysoké svícny. Až dnes, až z toho velkého odstupu, si taky uvědomuju, že ta noční partie byla tak zatraceně obřadná, až měla charakter jakéhosi náboženského rituálu. Šachová mše?

Přes opěradlo židle jsem měl složený plášť. V noci už bylo znát, že neodbytně začal podzim. Když jsem ho rozložil, všiml jsem si, že to není můj obyčejnský plášť.

Velmistr mě při té noční hře od počátku vedl k tomu, abychom sehráli partii totožnou s tou, co někdy na konci devatenáctého století hrál pražský rodák William Steinitz s Curtem von Bardelebenem v přístavním městě Hastingsu, na břehu Lamanšského průlivu. A po usilovné hře se Velmistr, který měl bílé (taky proto, aby mohl líp určovat běh té partie), octl ve zdánlivě velice nepříznivém postavení. Měl totiž napadeny všechny figury a hrozil mu mat. A tu mě překvapil šachem věží přistavenou před krále. Dosti rychle jsem pochopil, že nemohu tu věž brát, ale v okamžiku, kdy jsem už začal vidět tu nádhernou a slavnou matovou kombinaci bílého, Velmistr se zvedl, sfoukl svíčky a řekl, že partii dohrajeme příště.

Ráno jsem se probudil podivně a nevysvětlitelně zmaten a chystal jsem se, že vstanu a poběžím do zahrady na snídani a taky dohrát tu přerušenou noční partii (se slavnou Steinitzovou matovou kombinací). A tu jsem uslyšel šum lidských hlasů. Uvnitř kláštera! Uvnitř Studny! Seděl jsem na kavalci a díval se na přivřené dveře a sečtělému klukovi, jakým jsem byl, se okamžitě připomenul závěr Poeovy povídky Jáma a kyvadlo: „Ozval se zmatený šum lidských hlasů! Francouzská armáda vstoupila do Toleda. Inkvizice byla v rukou svých nepřátel.“

Škubl jsem sebou, vyskočil z lůžka, ničemu jsem nerozuměl, rozběhl se ke dveřím a už jsem stál na chodbě. A vyprskl jsem smíchy. Och, jaká to armáda!

Po trávníku kolem dokola se vlekly dětské postavičky, osmiletí, desetiletí, dvanáctiletí kluci a mezi nimi dvě děvčátka. Byli všichni přepadlí, bílí jak mouční červi, jak laboratorní myšky teď právě vypuštěné z kotců, motali se tam a stínili si oči před podzimním sluníčkem, hučeli a šuměli a každou chvíli se jejich hlásky prudce zvedly, ale okamžitě zas vystrašeně zmlkly. Otočil jsem se. Za mými zády stál Velmistr a přiložil prst ke rtům a pokynul mi, abych se dál díval.

Děti – a jako bych zapomněl, že jsem taky jen děcko – byly provázeny dvěma dozorci. Ti sice nedrželi v rukách karabáče ani sukovité provazy, ale nebylo pochyb, že něco takového k nim patří a že jsou to opravdu vězeňští dozorci a že ty děti to moc dobře vědí. Stál jsem tam s Velmistrem mezi sloupy arkády, pozoroval ten šrumec na rajském dvoře a některé z děcek se po nás občas podívalo, ale ihned zas sklopilo oči. Považovalo nás za další dva dozorce. Dozorce otce a dozorce syna?

Už jsem nepochyboval, že ta děcka tady byla od počátku se mnou, po celý ten čas napěchována do temných a zamknutých cel, ale s nimi jistě nikdo nehrál šachy a žádné z nich nemělo svého Velmistra jako já, nýbrž na celé to stádo byli jen dva primitivní a suroví dozorci. A zatímco já už několik týdnů požíval dobrodiní slunce a klášterní zahrady, je vypustili teprve dnes.

Pochopil jsem, že dnešním ránem se zas cosi končí a něco dalšího počíná. Už jsme nedohráli tu hastingskou Steinitzovu partii, stolek, na němž jsme snídávali a hrávali, ze zahrady zmizel a šachy byly, zdá se, navždy zapomenuty.

Můj Velmistr, nejtlustší a nejplešatější ze všech, co jich zem nosí, mě požádal, abych byl dostatečně trpělivý. Každá opravdová velikost má za předstupeň děs a možná taky cosi jako pachuť slizkého odporu. A taky proto je tak nedostupná obyčejným lidem.

Několik dní jsem nevylezl ze své cely. Ležel jsem na pryčně, oči obrácené ku stropu, nejedl jsem, jen pil studenou vodu ze džbánu postaveného hned pod pryčnou. Velmistr mě nerušil, protože moc dobře věděl, že svatost je obrovské břemeno, k jehož přijetí je třeba se napřed velice důkladně připravit. K tomu se jistě vztahovala jeho slova o trpělivosti.

Byl jsem nejstarší z děcek tady ve Studni. Na mně jednou spočine největší tíha zodpovědnosti. Ostatní děcka to věděla a dávala mi to všemožně najevo, až mi to vadilo. Ne, omlouvám se, teď jsem to neřekl poctivě. Asi bych měl říct, že mi to někdy trochu vadilo, ale zároveň mě to svým způsobem dojímalo. A možná, že jsem se dokonce dojímal sám nad sebou. S ostatními dětmi se pracovalo trochu jinak než se mnou. Od začátku až do konce jsem stále cítil své výsadní postavení.

Když nás tenkrát hledali na školách (pod záminkou verbování do vojenských škol a učilišť), hledali ty nejlepší z nejlepších, naději národa a jeho budoucí výkvět. A já byl vybrán jako nejnadějnější z nadějných. A nejvýkvětovatější. Proto jsem tady směl stát hned vedle Velmistra. Třináctiletý kluk, dámy a pánové, který sežral moudrost celého světa.

Běžely dny a týdny a posléze nastal nevlídný čas. A poté, co v jediném dnu studený vítr navršil na dně Studny celou hromadu mokrého listí, nepředstavitelně se mi zastesklo uvidět někdy zase hustý smíšený les, jak pozvolna stoupá do svahu, anebo aspoň jeho modrou siluetu v dáli. Ale hned jsem tomu uťal tipec a příští ráno pokryla trávu ve Studni jinovatka a dozorci se opravdu činili, aby odklidili a vysbírali všechno to hnijící listí.

A tady je třeba vědět, že nikdo z nás dětí nebyl zásadně používán k žádným pracím. Můj Velmistr, který měl taky dohled nad dozorci, přísně dbal, aby si plnili všechny povinnosti, k nimž náležel i hospodářský chod kláštera. Jednou v noci jsem byl svědkem (už jsem zmínil, že mi Velmistr už ani na noc nezamykal celu?), jak dozorci přenášeli dovnitř konve, bedny a várnice s proviantem a dalšími nezbytnostmi, bez nichž se ani tak asketický klášterní provoz neobejde. Nemohli jsme si dovolit důslednou izolaci od vnějšího světa. Jakási pupeční šňůra pořád zůstávala. A to pak ovšem znamenalo, že jedna z těch dvanácti cel rozmístěných v kruhové chodbě kol rajského dvora, jedna z těch cel byla falešná. Nebyla to ve skutečnosti žádná cela, ale průchod ven i dovnitř. Takže tlama toho kláštera a zároveň jeho kloaka? Ovšem, mí chtiví naslouchači, tlama i kloaka! Touhle falešnou celou se klášter krmil i napájel, ale tudy se taky vynášely odpadky, moč, sračky i zvratky (Studna, jak byla narychlo a jen na jedno použití postavena, neměla totiž žádnou kanalizaci). V tomto a nejen v tomto smyslu byl ten klášter taky cosi jako zvíře.

Ale když dovolíte, přece jen bych se ještě rád vrátil k tomu počasí. Jednou odpoledne se nám začaly na rajský dvůr sypat sněhové vločky. A nemohu popřít, že to bylo něco parádního. Vždyť doposud jsme tady měli z těch přírodních produktů jen ten dětským stádem zdupaný trávník a hromadu mokrého listí (a dva tři zbloudilé motýly). Až teď nám sem majestát přírody vsunul svůj dlouhý, bílý, klátivý chobot. (A pozorný posluchač mi teď vytkne, že tu už podruhé používám přirovnání s chobotem, uhodli jste: jsem vysazený na slony.) A dětem, co se právě sunuly ve zbožném zástupu chodbou, se z toho sněhového nadělení rozzářily oči. A jako by je to na chvíli vysvobodilo z toho smutného prokletí, v němž zde setrvávaly. A teď se zas ukázalo, že jsou to pořád ještě jen obyčejnské a docela normální děti, které ještě dokáží propadnout nezřízené dětské radosti.

Ale bohužel to přehnaly, nešťastně to nezvládly a s těmi nejhoršími obavami jsem se díval, jak dvě děcka vyběhla na chodbě z řady a rovnou do sněhu, dřepla si tam a nabrala plné hrsti a uhnětla z nich koule. A to se už utrhla další děcka a najednou jich celý řetěz běžel se smíchem do sněhu, jako by úplně zapomněla, kde jsou. A dozorci, kteří tam napřed nechali ta prvá dvě děcka vběhnout, se ale rychle vzpamatovali. Ne, tak to není. Zas jsem dosti rychle pochopil, že je tam totiž nechali vběhnout záměrně. Aby pak mohli udělat, co udělali.

Náhle jeden z dozorců zařval, až všechna děcka ztuhla. A ten druhý pak šel mezi ta, co vběhla do sněhu, procházel mezi nimi, strachem zkoprnělými, a pak si zcela náhodně, tvrdím, vybral jedno z nich a hranou dlaně mu jak králíkovi střihl takovou, že děcko s chroptěním padlo obličejem do sněhu. A oba dozorci ho hned odtáhli. Stačil jsem ještě zahlédnout ten obličejík, dokořán vytřeštěné oči a v otevřených ústech hroudu sněhu.

Ostatní děcka ani nevzdechla a rychle se zas seřadila na chodbě. Toho chlapce jsem pak už nikdy neviděl. To, co by kdekoli jinde bylo trestáno jen jako kázeňský přestupek, se zde stíhalo jako vzpoura, jež musela být v zárodku zlikvidována.

Ve Studni byl dodržován velice přísný klášterní až kasárenský řád. Charakterizovalo ho už to oblečení (cosi mezi kutnou a uniformou, totiž trpasličí kutnou a trpasličí uniformou pro naše dětské postavičky) a zapsán byl v našem každodenním programu. Ale zpět, vidíte, na něco jsem málem zapomněl.

K tomu nejpřísnějšímu řeholnímu řádu totiž patřilo i to, že jsme byli všichni zbaveni svých civilních jmen. V předchozím, šachovém stadiu se mnou Velmistr občas mluvil, ale jistě jste si všimli, že se přitom důsledně vyhýbal jakémukoli oslovení, byl jsem pro něho bezejmenný. A teď mi bylo přiděleno jméno nové, jak tomu bývá v klášterech.

Poté, co jsem vyšel z temnice, jsem začal počítat dny, a tak jsem věděl, že šachové stadium netrvalo déle než měsíc, a odhadl, že přibližně stejně trvalo i stadium izolace a tmy. A v třetím stadiu, v tom, v němž jsem se právě nacházel, uplynulo už čtyřicet dnů jakéhosi zkušebního noviciátu. A na jeho konci nás Velmistr shromáždil na rajském dvoře, abychom přijali ne jedno, ale hned dvě nová jména.

Ale to prvé bylo naprosto bezcenné. Bylo to jen nové, falešné, krycí civilní jméno, jež mělo posloužit jen k tomu, aby zastřelo naše původní. Bylo to jméno – liščí ohon, které mělo smazat naši totožnost. S těmito falešnými jmény jsme se měli, až nadejde čas, vrátit zas do světa, z něhož jsme byli vytrženi.

Říkám to dost srozumitelně? Dobře, pojďme dál.

Vedle těchto bezvýznamných a falešných civilních jmen, s nimiž jsme se měli zas jednou objevit na veřejnosti, jsme dostali ještě jména další, ta pravá, ta klášterní, jména, jež zas naopak nebudou nikdy v souvislosti s námi na veřejnosti vyslovena a jež jsme měli střežit jako zřítelnice oka. A právě tahle jména měla být odměnou za to, co už vbrzku vykonáme, tou nejvýsostnější a posvátnou odměnou. Ale jsou určena výhradně jen pro tuto klášterní komunitu a před světem navždy ukryta až v nejintimnějších hlubinách našich duší.

A tahle naše interní, tajná a jen řeholní jména, přidělená nám na konci zkušebního noviciátu, byla posbírána z náhrobků a pomníčků, ale začasto jen z větru, ohně a vody, protože po některých jejich původních nositelích nezůstala ani hrst hlíny, ani náprstek popela. Byla to totiž jména po mrtvých hrdinech a mučednících revolucí, po těch, kteří buď zemřeli v boji za ideály revoluce, nebo byli pro ně zavražděni či popraveni. A tak mezi mými maličkými bratry a sestrami v trpasličích kutnách byla taková řeholní jména jako například Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová, Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti, Nikos Belojannis a Sergej Kirov, Oleg Koševoj a Zoja Kosmoděmjanská, Federico García Lorca, Maximilien de Robespierre, Jean Paul Marat a Angelo Vratič.

A já byl Spartakus. A tím jménem bylo samozřejmě taky vysloveno, jak důležitá role mi bude přiřknuta.

Ale než přejdu k tomu, proč to vlastně všechno vyprávím a proč mi tu nasloucháte, neodpustím si ještě jednu smutnou příhodu.

Právě zmíněný Maximilien de Robespierre, takto dvanáctiletý kluk a vlastně jen o tři měsíce mladší než já a skoro stejně tak zdatný, chytrý a obratný a musím připustit, že i velice odvážný, se pokusil ke mně přiblížit, protože nosil v hlavě jakousi ideu a byl přesvědčený o tom, že ve mně najde pro ni společníka. Uvažoval totiž o útěku ze Studny, a sice v souvislosti s tou klášterní tlamou a kloakou, jak jsem vám ji už představil. Měl to všechno pěkně promyšlené, dokonale vyšpekulované, ale nemohl se do toho pustit sám. Ten útěk byl uskutečnitelný jen ve dvou.

A všimněte si, že většina útěků je uskutečnitelná pouze ve dvou. A na tom taky dost často ztroskotají. Koneckonců i hrabě Monte Christo využil k útěku abbého Fariu, i když už jen tuhého a napytlovaného, ale možná právě proto naprosto spolehlivého.

Maximilien de Robespierre byl z nejzajímavějších kluků, co jsem kdy potkal, a myslím, že kdybych pomýšlel na útěk já, byl by to určitě on, koho bych chtěl za komplice. Jenže já na útěk vůbec nepomýšlel. A tak Maximilien de Robespierre hledal za mě náhradníka a obrátil se přitom na jedenáctiletého pořízka odkudsi z venkova, z jakési školy v Podkrkonoší, na chlapce pojmenovaného podle umučeného mexického revolucionáře Pancho Villa. A Pancho Villa byl čistá, kamarádská duše, takže ho Maximilien de Robespierre snadno ukecal.

A den poté, co se všechno tak nešťastně seběhlo, nás zas shromáždili na rajském dvoře a Velmistr nám oznámil, že dva z nás, ti, kteří nosili jména velkého francouzského a velkého mexického revolucionáře, se zpronevěřili svým svatým patronům a budeme tedy přítomni aktu, jenž je těch jmen zas zprostí. A Velmistr stál přitom s rukama ukrytýma za zády a my kolem něho v půlkruhu. Ale ani Maximilien de Robespierre, ani Pancho Villa už mezi námi nebyli.

Přes mnišskou kutnu jsme měli těžké černé kabáty, ve vzduchu už zas poletovalo jemné sněhové pápěří a podle mého robinsonovského kalendáře byly teď právě Vánoce a možná zrovna Štědrý den. Však už taky slunko zapadlo a vysoko nad rajským dvorem se objevila prvá hvězda, ta zvěstující narození Spasitele, když Velmistr vyzval Rosu Luxemburgovou a Zoju Kosmoděmjanskou, desetileté holčičky, které hrdě nosily jména zavražděné německé revolucionářky a umučené sovětské partyzánky, aby přistoupily blíž. A když se tak stalo, natáhl před sebe ruce, dosud ukryté za zády, a hle, v každé z nich mokvající papírový sáček.

Obřad byl dokonale připravený, neboť v tu samou chvíli vyšli z obou stran dětského půlkruhu ti dva dozorci a každý z nich nesl klec a v ní velkou krysu nebo snad potkana. (Už jsem vám řekl, že ve Studni bylo dost potkanů nebo snad krys, přestože dozorci na ně líčili pasti a sypali jim otrávené zrní? Ne, promiňte, nezdržujme.) Klece postavili k nohám Rosy Luxemburgové a Zoji Kosmoděmjanské a viděl jsem, jaká směs hrůzy a hnusu a odporu padla na obě holčičky, ale necouvly a nepohnuly se. Pak převzaly od Velmistra ty dva papírové sáčky a jejich krvavým obsahem nakrmily potkany nebo snad krysy ve dvou klecích.

Zatmělo se mi před očima a zvracel jsem. Všichni jsme tam sborově a půlkruhově zvraceli. Jen ta dvě děvčátka, nad nimiž stál Velmistr jak veliký strážný anděl a roztaženýma rukama se dotýkal jejich ramínek, se usmívala. Pokud to byl úsměv.

Ale když už jsem uvedl ty dva příklady – potrestání nekázně při příležitosti prvého sněhu a obřad vyobcování dvou dezertérů – měl bych k tomu hned dodat, že byly pro náš pobyt ve Studni něčím naprosto výjimečným. Kázeňská selhání nebo pokusy o útěk se tam pak už nikdy neopakovaly. Po zmizení Maximiliena de Robespierra a Pancho Villa tam vládl už jen přísný řád a všichni (a myslím teď děti, o dozorcích bude ještě řeč) na něho rychle přistoupili.

Ale vidíte, vidíte? Chtěl jsem vás teď zas o něco ošidit! Protože se odehrálo ještě cosi, co ale zůstalo jen mezi mnou a Velmistrem.

Už krátce potom, co jsem směl zas vidět světlo a slyšet hlasy, se ve mně začal probouzet život se vším všudy. V noci jsem se převaloval na své pryčně a společnost mi tam často dělala Pamela Janáčková. Nemusel jsem se ani moc namáhat, aby se mi vybavila její velice živá představa, a hned se mi tam svlékla a pak vzala mou ruku a položila si ji někam a já vzal její ruku…

Pojďme k tobě do cely, řekl mi Velmistr. A tam se zastavil před mým kavalcem a štítivým malíčkem na něj ukázal:

Nejcennějším tvým statkem je čistota. Škoda, že to nevíš, a škoda, že každou noc klesáš na úroveň zvířete.

Napřed mě oblilo horko a vzápětí olízl mráz. Ihned mě napadlo, že budu za své prohřešení taky okamžitě potrestán. Ale Velmistr už neřekl slova a odešel.

Ale přece jenom, tím to neskončilo. Ty přísné věty pronesené nad mým lůžkem se pak staly úvodem k prvému velkému rozhovoru s Velmistrem. A ten mě čekal o pár dnů později.

Vyšel jsem v noci z nezamknuté cely a uviděl Studnu naplněnou po okraj měsíčním světlem.

Byla tam ale nechutná zima. A tak jsem se ještě vrátil pro zimní kabát. Ale když jsem se znova objevil, stály už v sloupoví arkád dvě pohodlné židle, vlastně dřevěná křesla, a mezi nimi elektrická kamínka, jejichž spirály se rychle nažhavovaly. Okamžitě jsem si vzpomněl na naši nedohranou partii. Ale stolek se šachovnicí nikde nevidět.

Velmistr¹: Krásná noc, Spartaku, co říkáš? I dozorci už dávno spí. Ideální chvíle. Kdyby ses sám neprobudil, přišel bych si pro tebe. Slyšel jsi někdy o křížových výpravách dětí?

Já: Myslím, že jsem o tom cosi četl.

Velmistr: Zapomínám, že jsi velký čtenář.

Já: Nezlobte se, už dávno jsem vás chtěl o něco požádat. Nemohl bych se tady dostat k nějakým knihám?

Velmistr: Něco ti prozradím. Tohle není čtenářský klub, jestli jsi na to ještě nepřišel. O čem jsme to mluvili?

Já: O křížových výpravách dětí.

Velmistr: Tak vidíš. Třinácté století. Děti od osmi do patnácti let z Francie a Německa se shromáždí a v zástupech směřují ze svých rodných krajů k moři, aby vypluly do Palestiny osvobodit od pohanů město Jeruzalém a svatý hrob. A jak to všechno dopadlo?

Já: Moc špatně. Děti zahynuly cestou neprostupnými lesy anebo se pak utopily v moři anebo si je ulovili otrokáři.

Velmistr: Ale prd! Kdo říká, že špatně, tak neví, o čem mluví! (Pauza) Křesťanské děti projevily lásku a milosrdenství k božímu městu Jeruzalému, které bylo v rukou pohanských Turků. A protože naivní víra a nevinnost dětí jsou mnohem mocnější než všechny síly na zemi a na moři a mohou vykonat ty největší činy, zástupy dětí vykročily v tu jarní noc naplněnou zvoněním zvonů a pláčem matek. No jasně, všechny ty děti zahynuly. Buď hladem a vyčerpáním, anebo je v lesích roztrhala divá zvěř, anebo se jejich lodice na moři potopily, anebo je přepadli piráti a odvlekli do otroctví. Ale přesto anebo právě proto a právě tímto vykonaly velké činy. Mučednictví a smrt těch dětí vzkřísily znova křesťanské myšlenky, z nichž už začínala vyprchávat šťáva, kterou je vždycky krev mučedníků a nevinných a svatých. Ale nejlépe dětí! Samozřejmě i dospělé je možno po určitém úsilí přesvědčit, že se mají obětovat v čase, kdy původní ideje už začínají vyhasínat a kdy se musí znova napojit životodárnou krví. Ale dospělí už nikdy nedokáží pro tu svou oběť skutečně zahořet a žít pro velkou ideu až do té poslední vteřiny, než jim smyčka stáhne hrdlo a kat zlomí vaz. Tu schopnost mají jenom děti. A možná právě proto jsou na zemi.

Já: Smím se na něco zeptat? (Rozpřaženýma rukama ukážu na prostranství Studny.) Je tohle ta loď, na níž plujeme osvobodit svatou zemi?

Velmistr: Zaplaťpánbu, Spartaku. Vlastně jsem věděl, že to budeš vědět. Kdybys tohle nepochopil, byli bychom tady všichni zbytečně.

Z místa, kde jsem v chodbě seděl, nebyla vidět hvězdná obloha, nýbrž jen rajský dvůr se zbytky sněhu a v tom sněhu něco černého. Když jsem na to zaostřil, poznal jsem, že je to čepice, kterou tam ztratil jeden z dozorců. Měsíc v úplňku stál asi přímo nad Studnou, ale plující mraky ho občas překryly a po ten čas se ve Studni setmělo a spirály elektrických kamínek zazářily intenzivněji.

Podle mých propočtů už měl být začátek února a tam venku už mohlo zkusmo vystrčit drápky předjaří, vystřídané však hned zas novým náporem zimy. Opatrně jsem nadzvedl křeslo a třemi drobnými přískoky se přisunul blíž ke kamínkům a natáhl nohy ke spirálám.

Velmistr: Ve všech zemích tábora míru a socialismu jsou na nepřístupných místech, v přísně střežených vojenských prostorech, rozmístěny tyhle kláštery naštosované dětmi. Všechny vás připravujeme na velký proces, v němž se přiznáte ke spolupráci se západními špionážními centrálami a k vytvoření dětské protistátní spiklenecké skupiny. Děti od osmi do dvanácti let budou pak odsouzeny k trestu smrti a třináctileté hlavy těch spiknutí, jako například ty, k veřejným popravám.

Já: Jak lidi přijmou takové procesy s dětmi?

Velmistr: Dokonce mnohem líp než procesy s dospělými. Budou totiž mnohem přesvědčivější. Protože když se děti dožadují co nejbrutálnějších trestů za své zločiny, je to k smrti dojemné a dokáže to zažehnout i ta nejokoralejší srdce, takže pro vás zahoří a vyjdou do ulic a budou lačnit po vašich popravách. A protože budete mít falešnou identitu, nikdo z vašich rodičů se k vám nebude moci přihlásit a nikdo vás nebude litovat. Náhle se vynoříte odnikud, houfy dětí spásající jak kobylky naši úrodu a taky budete jak hmyz likvidovány, pobity, rozmačkány a rozdupány.

Já: A kde se v nás vezme tak obrovská síla k takovému prahnutí po smrti?

Velmistr: Moc dobrá otázka, Spartaku. Tak poslouchej. Když křesťanští světci šli na mučednickou smrt, pevně věřili tomu, že hned po ní je čeká odměna a že si Bůh nabere jejich k smrti zmučená a na kousky rozcupovaná těla na lžíci a pozvedne až do svých božských úst. A zároveň taky věděli, že pro všechna křesťanská pokolení, co pak po nich přijdou, budou už navždy svatými mučedníky. Ale ne tak vy! Vás nečeká po smrti žádná rajská odměna a půjdete na smrt bez nároku na posmrtnou slávu. Ale právě v tom bude vaše nejvyšší odměna! Už rozumíš, Spartaku? Vaše odměna bude ve vaší smrti! Na popravu půjdete jak prvotní křesťané ke svátosti oltářní! A budete po ní prahnout horoucí láskou a vaše touha zemřít bude vaší sladkou extází! Vaše tělíčka budou spálena a popel vysypán na zledovatělé silnice, aby po vás vůbec nic nezůstalo. Ne život věčný a posmrtná sláva, ale jen náruč smrti a jen lidské opovržení! Zemřete v křiku plném nenávisti a navždy se propadnete do bezedné nicoty a nabídnete tak tu nejvyšší oběť, jaké ještě nikdo nikdy nebyl schopen! Ale právě proto budete dětmi nesmrtelné závrati! Tam, kde je oběť absolutní, tam je i závrať absolutní! A tak znova zažehnete vyhasínající ideje. Nic nedokáže víc fascinovat než krev nejnevinnějších a už jen hromadné popravy dětí mohou znova vzkřísit naše veliké sny. A tento klášter je koráb, na němž jste vypluli zachránit svět, Spartaku…

A Velmistr se zvedl a s rukama za zády obešel dokola klášterní ambit, pak vypnul elektrická kamínka a zahnal mě spát.

Jak se blížil den, kdy jsme měli vystoupit na veřejnost, a jak se přibližoval náš proces, tak se zintenzivnilo tempo příprav. Velmistr rozdělil děti do skupin, s nimiž pořádal exercicie. V duchovních cvičeních nás učil lačnit po smrti jak po té nejkrásnější hračce. Dvakrát denně, brzo ráno a pozdě večer, jsme se všichni shromáždili na rajském dvoře k tomu, čemu se říkalo ranní a večerní modlitba. Dozorci nám předříkávali texty, v nichž jsme se sborově přiznávali k těm nejodpornějším zločinům nájemných zrádců a zaprodanců, a prokládali je dlouhými litaniemi, v nichž jsme sami sebe nazývali vzteklými psy, šílenými krysami a krvavými fretkami a prosili a škemrali o psí smrt. A několikrát se taky stalo, že modlitby přešly v hysterický řev, kdy děti ze sebe strhávaly kutny a už nastavovaly dychtivé krčky budoucím oprátkám a dětské hrudníčky budoucím popravčím salvám. To je pak dozorci uklidňovali ráznými fackami, jak se odedávna uklidňují hysterky, a odvlekli do cel. Ale v podstatě proti tomu nebylo námitek. Vždyť ty hysterické záchvaty byly dokladem opravdovosti modliteb.

Ale pokud se teď chystáte zeptat, jestli i mě bylo občas třeba trochu zfackovat, tak si ušetřete otázku. Ten život v naprosté klášterní odloučenosti a pod vývěvou nejrůznějších deprivací se pochopitelně podepsal na nás všech. Ale se svou mnohem větší odolností jsem tam byl přece jenom výjimkou. Jako hlava spiknutí jsem směl být odolnější, ale také podroben mnohem větší fyzické a psychické zátěži než mí mladší bratři a sestry.

Součástí naší přípravy byly i pradávné klášterní praktiky, jež kdysi pomáhaly řeholníkům a řeholnicím potlačit choutky svých hříšných těl a osvobodit duši tím způsobem, že s tělem bude zacházeno jako s jejím zlým nepřítelem. Bývali jsme tedy vystavováni hladovkám a někdy přinuceni celé noci bdít a přitom nepřetržitě chodit dokolečka po svých celách, až jsme padali únavou. Mnohem později jsem se od Velmistra dozvěděl, že přípravám na procesy předcházely také experimenty s fyziologií a neurologií psů v laboratořích I. P. Pavlova.

Ach, myslím, že jsme v tom všem docela slušně obstáli a že Velmistr mohl být s námi spokojen. Ale jestli někdo skutečně selhal, tak to byli dozorci. Pokud si dobře vzpomínám, slíbil jsem, že o tom taky promluvím. Takže tady to je:

Protože dozorci by sotva vydrželi tu deprivační studniční zátěž jako my děti, byli občas propouštěni na jakési opušťáky. Přitom jsem přesvědčen o tom, že naši dozorci byli zajisté vybráni s příkladnou zodpovědností, jíž může sotvaco konkurovat. Ale dospělí už holt nemají tu obrovskou flexibilitu dětí, tu schopnost přijmout svůj osud se vším všudy. Takže dozorci se nakonec stali tou největší slabinou kláštera.

Ale zpět k těm jejich opušťákům. Na konci jednoho z nich se totiž stalo tohle.

Jeden z těch dvou dozorců se vrátil z opušťáku až pozdě v noci a s jakousi ženštinou. Už tím porušil to vůbec nejzákladnější ustanovení, které mělo zabránit tomu, aby se o existenci Studny dozvěděli nezasvěcenci. A dozorce i ženština byli nechutně opilí. A jakmile vpadli do Studny, začal té ženštině ukazovat na dveře cel a vykřikoval, že jsou tam všude děti, moc krásný a chytrý děti, ty nejkrásnější a nejchytřejší květy života, a jestli sakra chceš, tak si můžeš jedno nebo dvě vybrat a odnýst, protože to jsou stejně děti určený na porážku. A pak té ženštině řekl, že (stál jsem u štěrbiny pootevřených dveří) teď všechna ta děcka nechá nastoupit na dvoře, vzbudí je a vyžene na dvůr, aby sis mohla vybrat toho nejroztomilejšího chlapečka a tu nejsladší holčičku! A ukázal svazek klíčů a vrávoravě zamířil ke dveřím jedné z cel. Jenže se ohavně spletl. Zrovna v téhle cele byl Velmistr a teď stál ve dveřích a díval se, jak on to uměl, jedním okem soumračným a druhým mrazivým. Ale dozorce ještě pořád nic nepochopil, tak byl sťatej, a smál se a mířil pravým ukazováčkem na Velmistrovo soumračné oko a levým ukazováčkem na Velmistrovo mrazivé oko. Ale ženštině to zapalovalo rychleji a křičela: Poďme pryč, Jožko, honem utíkejme! Ale to už Velmistr vzbudil druhého dozorce a spojenými silami zatkli prvého a ženštinu.

Co ty mě budeš zatýkat! Seš zrovna takový hovno jako já! křičel první na druhého a kopal a ženština škrábala a kousala. Ale byli vyvlečeni kloakou ze Studny.

Po takové opici bývá moc a moc ošklivá kocovina, vysvětlil mi Velmistr, a té jsem je ušetřil.

A druhý dozorce pak po celý týden vykonával práci i za prvého, než byl narychlo vybrán, vycvičen a instruován náhradní a než ho odeslali do Studny. Ale tenhle rychlokvašný se tady ani moc neohřál. Už po čtrnácti dnech požádal o možnost zase odejít. Jenže nikdo mu předtím nevysvětlil, že žádná možnost dobrovolně odejít ve skutečnosti neexistuje.

Dalším náhradníkem se stal mohutný dozorce s vyříznutým jazykem. Ani Velmistr nic pořádně nevěděl o jeho minulosti.

Krátce po nástupu Ryby spáchal jeho kolega sebevraždu. Velmistr však už nepožádal o dalšího a rozhodl se zvládnout všechno jenom s Rybou. Později mi o tom řekl, že Ryba by stejně nikoho vedle sebe nesnesl.

Ryba se však nejmenoval Ryba jen pro svůj vyříznutý jazyk. Byl zarostlý jak Kristus a na prsou měl vytetovanou rybu.

Jak končila zima a přibližoval se už náš proces, Velmistr začal trochu víc tlačit na pilu, protože chtěl, aby se všechno zavčas vypilovalo k naprosté dokonalosti. Měl to být proces jak noha. Pila, na niž se moc tlačí, skřípe a může se i zalomit. Velmistr sice tlačil, ale obezřetně, to jsem musel uznat. Že Velmistra obdivuju, mě vůbec nepřekvapilo, ale v těch dnech, o nichž tu mluvím, jsem si taky uvědomil, že už mě opravdu dostal: čím dál víc jsem se ztotožňoval s rolí, kterou mi přisoudil. A polekal jsem se, že už chybí jen maličko a taky budu připraven zemřít.

To, co se stalo s dozorci, nečekané navršení všech těch překážek, a to, jak Velmistr nakonec všechno zvládl a jak v tom dokázal plout dokonce i s Rybou, jen potvrdilo jeho mimořádné schopnosti. Velmistr teď držel všechny nitky pevně v rukou. Aspoň měl ten pocit, že je pevně drží, když se najednou ta nejdůležitější pře-

a všechno se během několika minut sesypalo.

Čtrnáct dní předtím, než jsme se měli objevit na veřejnosti, čtrnáct dní před zahájením procesů s dětmi, 5. března 1953, náhle zemřel Velmistr všech Velmistrů, zemřel Nesmrtelný. A tak bylo zahájení zatím poodsunuto. A přestože přípravy na procesy nikdo nestopl a pokračovaly v neztenčené míře, nesměla zmínka o nich proskočit na veřejnost. Bylo cosi ve vzduchu, co napovídalo, že nic už nebude, jak dosud bylo.

Velmistr spěšně odcestoval za informacemi, protože telefony mlčely a nebylo možné se nikam dovolat.

Za Velmistrovy nepřítomnosti všechno ve Studni převzal Ryba. Však když Ryba předříkával litanie, neslyšeli jsme nejmenší zvuk, jen jsme upřeně hleděli na jeho dokořán se otvírající hubu, v níž se zmítal docela maličký pahýl jazyka jak hlavička nějakého drobného zvířátka, jež se mu tam zabydlelo. My jsme ale bez zadrhávání opakovali své sebeobžaloby, na to jsme už dávno žádného nápovědu nepotřebovali.

Ale Ryba byl víc ve svém živlu, když dohlížel na naše hladovky a na to, čemu se ve Studni říkalo vigilie anebo taky „roztáčení nočních mlejnů“, na naše noční pochoďáky dokolečka po celách. Tehdy se mi taky nejednou stalo, že mě třeba přistihl spícího. Tiše se vplížil do mé cely, a když mě našel opřeného o zeď, jak jsem tam v chůzi usnul, nakopl mě tak, že jsem letěl přes celu a rozplácl se o protější zeď. Pak počkal, až se zas posbírám, a stál nade mnou a místo smíchu mu v té velké tlamě zas poskakovala hlavička drobného živočicha. Byl jsem v pokušení požalovat Velmistrovi, ale když se vrátil, hned jsem viděl, že má plnou hlavu starostí a neodvážil jsem se obtěžovat s takovými prkotinami.

Velmistr teď mizel stále častěji a vždy se vracel ještě rozrušenější. Dozvěděl se totiž, že celý projekt padl, i když to zatím nikdo oficiálně nevyslovil. Ale jen blbec by čekal v téhle situaci a za těchto okolností nějaký oficiální befel. Dokonce se proslechlo cosi, z čeho měl pak Velmistr hlavu jako kovadlinu. Totiž že proces s dětmi byl nápad Stalinova v posledních letech už prý zcela šíleného mozku a teď je třeba všechno, co se toho týká, co nejrychleji odklidit, aby se o tom svět nikdy nedozvěděl.

A někdy v tom čase taky propukla má nemoc. Než se týden s týdnem sešel, ukázalo se, že nejsem zas tak odolný vůči všem těm stresům a depresím, jak jsem si dosud třeba představoval. Všechno to deprimující, čím jsem ve Studni prošel, se teď proti mně spiklo, nakumulovalo se to a spiklo. Ale především na mě působila Velmistrova bezmoc. Jak jsem ho ještě před chvílí obdivoval, tak bylo teď pro mě nepřijatelné, ba děsivé vidět ho tak bezradného, bezbranného, bezmocného. Má nemoc vlastně svým způsobem zrcadlila Velmistrův stav, byla jeho obludným zrcadlem. Nevěřili byste, ale tak jsem s ním srostl.

Měl jsem hlavu v jednom ohni, trpěl jsem jakousi nervovou horečkou a nebojím se říct, že i nějakými halucinacemi. A tak poslední dny pobytu ve Studni mám zkresleny tou nemocí a dodneška nevím, co z toho se ve skutečnosti stalo a co jsem si jen vyhalucinoval. Proto musíte mé vzpomínky na poslední dny a hodiny ve Studni brát se značnou rezervou. Pohybuje se to všechno na rozhraní mezi ošklivým snem a zlou realitou. (Otráveným snem a jedovatou skutečností?)

Že náš projekt padl, bylo už tak evidentní, že to dokonce došlo i tomu našemu Rybovi a ten teď už jenom čekal na příležitost, která dělá nejen zloděje. Velmistrovi mělo být nápadné, že když si začal balit ten svůj černý kufřík, s nímž teď vždycky kamsi spěchal, Ryba mu už čistil boty, což by ho dřív ani ve snu nenapadlo.

A tak jsem se v noci probudil podivnými zvuky za dveřmi. Jako by tam šplouchala voda. Vyklouzl jsem z lůžka, opatrně otevřel dveře a hleděl: Studna naplněna zas až po okraj měsíčním světlem. Jako tenkrát, když jsme tam seděli s Velmistrem, nohy natažené k elektrickým kamínkám.

Pak jsem zvedl hlavu a ve vzduchu se cosi vznášelo. Ale nebyl to žádný noční motýl, nýbrž… ale no tak, dopověz, když už jsi to nakousl… byla to maličká dětská dlaň, svým způsobem vlastně taky motýlek. Byla to dětská dlaň vyrvaná, odstřihnutá, ano, ostrými zuby vyhryznutá z ruky. A když jsem se rozhlédl ještě pozorněji, viděl jsem, že celá Studna je zaplněna plujícími kousky dětských tělíček.

A to jsem už uslyšel prudké šplouchnutí a nad mou hlavou se mrskl obrovský stín. Žralok vyletěl jak střela až k obrubě Studny a zhltl tu plující dětskou dlaň.

Žralok byl ten dozorce Ryba, o tom jsem nepochyboval. Kroužil teď dokola ve Studni a obratně sezobával ty dětské odrobínky vznášející se všude kolem něho. A zatím to vypadalo, že mě nevidí. Ale sotva jsem si to pomyslel, už po mně sekl pohledem. Stál jsem tam opřený o dveře cely, celý ztuhlý hrůzou, a jak už to bývá v ošklivých snech, zoufale jsem se pokoušel pohnout, ale nešlo to. Znova jsem uviděl žraločí oko a to už jsem si uvědomil, že k mé hrůze se ještě cosi přidalo. Ano, ke své hrůze jsem byl Rybou okouzlen:

Jak se žralok kolem míhal, bylo to jak pohyby elegantním štětcem malíře. Vyletěl nahoru a zas se snášel dolů a vytáčel přitom oslnivé křivky a chvílemi připomínal jezdce na ploché dráze a z toho zas krasobruslaře, vykreslil celou síť paličkovaných krajek a pak zas předvedl roj létavic na jarní obloze, krouženou klenbu gotické katedrály anebo hudební skladbu variující se v několika vracejících se motivech či cosi jako složitý svatební tanec. Hleděl jsem u vytržení. Do těch pohybů se mi tady naposledy koncentrovala krása života. Bylo to jak mávání na rozloučenou. Adieu, adieu, můj krásný plameni.

A pak se při jednom rychlém pohybu dotkl ten studniční žralok mého ramene ploutví ostrou jak břitva. Ucítil jsem lehounkou, kyselou bolest a uviděl tenký, spirálovitý pramének krve stoupající od mého ramene. Žralok ho ochutnal a pomalu se obrátil na záda.

Můj otec dlouhá léta odbíral časopis Širým světem a tam často bývaly cestopisné povídky ilustrované malířem Zdeňkem Burianem. A jedna z nich se jmenovala Lovec perel a tam jsem si na Burianově obrázku prohlédl žraloka obráceného na záda, aby mohl líp uchvátit kořist, protože kdyby zůstal na břiše, dost by mu překážel jeho protáhlý čenich.

Před očima mi běžel film celého mého třináctiletého života (tedy vcelku nic moc, protože ve třinácti máte život teprve před sebou, takže se ten film spíš jen vyžíval v různých trapných detailech), ale pak se ukázalo, že tentokrát se promítač přece jenom unáhlil. Najednou jsem zas uviděl Velmistra.

V roztržitosti a nepozornosti posledních dnů se mu teď často stávalo, že se musel vrátit ze služební cesty pro něco, co v poslední chvíli zapomněl. Tak i tentokrát. Svatořečena buď, velmistři zapomnětlivosti!

Velmistr tam stál neviděn Rybou a už otvíral svůj černý kufřík a lovil z něho samopal a vyklápěl ramenní opěrku, ale dřív než si ji nasadil do ramene, naznačil mi, abych ustoupil rychle stranou. A pak se už žraločí trup začal otřásat. Velmistr ho plnil olovem, jak jelítkové střívko kroupami. Ale Ryba je jak nesmrtelný Koščej. Otáčí se zpátky na břicho a směrem k Velmistrovi, ale zůstává trčet na místě, jako by tam šlapal zelí či co. Ale nakonec se utrhne a dává prudce do pohybu a pokouší se uniknout tlamou-kloakou. Ale když se vecpal do východu ze Studny, vmáčkl se tam jak špunt do hrdla lahve a zcepeněl.

To všechno byla nejspíš jenom moje obludná halucinace. Ale nemylte se: jen překryla stejně obludnou skutečnost. Takže nevím, co se vlastně doopravdy stalo. A jak to bylo s Rybou a s tím zápasem s ním. Ale že Velmistr ten zápas podstoupil, vyhrál a v poslední chvíli mě tak zachránil, o tom jsem nepochyboval.

Ryba bohužel stačil zdecimovat část našeho dětského sboru. Ale ten zbytek shromáždil Velmistr na dvoře. Studna se proměnila v místo zmaru a zkázy, tady jsme už nesměli setrvávat.

Děti stály na rajském dvoře, kde už v posledních týdnech prostály tolik času, že už tam každé mělo svůj vystátý důlek. Ale teď tam stály naposledy. Díval jsem se na tu drobotinu, na ty obětní beránky připravované systematicky na jejich poslání, na ten velký, ukrutně krásný gambit, a jako už tolikrát, zas jsem zapomínal, že i já jsem jen jedno z nich a že mě s nimi spojuje do puntíku stejný osud.

Východ z kláštera byl zašpuntován, jak už víme, tělem Ryby, kterým bychom se museli tak leda prokousat. A tak Velmistr donesl ze své cely lano opatřené hákem. Uvažoval už tedy dříve o tom, že jednou budeme muset odejít ze Studny touhle cestou?

Však ukázalo se, že vůbec není tak jednoduché hodit lano tak, aby se zachytilo hákem nahoře, na obrubě Studny. To je snadné jen ve filmech s Robinem Hoodem. A tak jsem tam nechal Velmistra házet a házet a házet a zatím jsem si šel přihodit své věci do jeho kufříku. A při té příležitosti jsem tam objevil krabici se šachovými figurkami. Hrábnul jsem do ní a promnul ty milované i nenáviděné figurky mezi prsty. A to bylo mé skutečné rozloučení se Studnou. Pak jsem zas krabici zavřel a k Velmistrovým věcem ještě přiložil svůj kartáček na zuby, zaklapl kufřík a napochodoval s ním na rajský dvůr a postavil ho k Velmistrovým nohám. Stále ještě nahazoval lano.

Mohu to zkusit?

Tvrdá disciplína, jíž jsem se musel v klášteře podrobit, ale taky předchozí čas klukovských kovbojských a indiánských her, avšak i nervová horečka, jež mě pořád ještě rozpalovala (a činila vše fantasticky lehkým), přinesly teď nečekané ovoce. Už druhým hodem jsem lano zavěsil.

Velmistr pak donesl balík pestrobarevných šátků a požádal mě, abych mu pomohl vázat je dětem přes oči. A když jsme s tím byli hotovi, vysvětlil mi, jak dál. Budem vynášet děti nahoru na ramenou. Místní strava a mnišský způsob života vysušily děti jak tresky, ale zas těch sušených tresek byla pěkná hromádka.

Ale Velmistr mi šel příkladem. Vyšplhal se s prvním děckem nahoru, usadil ho tam a spustil se zas po laně do rajského dvora. Já jsem si zatím přidřepl a osmiletý capart, Karl Liebknecht, mi vylezl na ramena. Ale když jsem s ním vyšplhal nahoru, na střechu ochozu, na střechu ambitu, přestože jsem skoro přesně věděl, co mě tam čeká, zíral jsem.

A zíral jsem dokonce tak, že jsem tam zůstal nehybně trčet s Karlem Liebknechtem na ramenou, dokud mě Velmistr zdola neokřikl. A tak jsem sundal caparta s barevným šátkem na očích a opatrně ho usadil na střeše ochozu. Ale pak jsem tam, Velmistr Nevelmistr, přece jenom uvízl, uchvácen pohledem na to, co mě teď obklopovalo.

Ptáci a motýli přelétající nad Studnou, anebo spouštějící se na chvilku do jejího jícnu, listí, co nám tam vítr navál, ale i všeliké vůně a zvuky mi už dávno napověděly, že tubus kláštera je uložen do lesů jak snídaňový hrnéček do voňavé trávy.

Ale když jsem ho teď konečně uviděl, byl to les jak v prvý den stvoření. A rozkládal se od obzoru k obzoru. Měl jsem náhle pocit, že jsem už dlouhá léta neviděl vůbec žádný strom, ba ani zlomenou smolnou třísku. A přitom jsem byl ve Studni jen několik měsíců. Ale ty měly bohužel tu moc, že se jak paraván postavily mezi mě a vše, co jsem až dosud znával.

Však když se můj pohled dostředivou spirálou vrátil od obzoru, uviděl jsem, že všechny vysoké stromy v nejbližším okolí Studny měly odříznuté vršky. Zřejmě proto, abychom je neviděli z rajského dvora. A ty zmrzačené stromy mě tak ranily – podřízněte nás děti, ale nesahejte na stromy! – že mi ihned začaly kapat slzy. A kapaly na hlavičku Karla Liebknechta. Ale to už Velmistr hvízdl, jak na sebe hvízdají zedníci, když vytahují na lešení kbelíky s maltou. Vytrhl jsem se z transu a spustil se zpátky do rajského dvora.

Kyvadlová doprava tak pokračovala ještě pěkně dlouho a sázeli jsme ta děcka na střechu ambitu jak vejce do omelet a seděla tam pak se šátky na očích, takže nemohla vidět les, ale přesto se k němu natáčela jak zimomřivá kuřátka k teplometu.

Dolů to potom šlo rychleji. Jestli si ještě vzpomínáte, tak kolem vlastního tubusu kláštera stála ještě zeď, jakýsi ochranný plášť, takže jsme z oken svých cel neviděli okolní les, ale jen cípek oblohy nad tou zdí. Střecha ambitu, na níž jsme se teď s dětmi usalašili, byla s tou zdí, s tou ochrannou skořápkou Studny, propojena několika můstky. Velmistr přeběhl po jednom z nich, spustil lano a sešplhal do lesa. Ale zůstal tam stát hned při zdi. Já jsem pak bral děcka jedno po druhém, přešel s každým můstek a hodil je šikovně dolů, do náruče Velmistra. Jaká škoda, že tohle není nikým dokumentováno! Ale před mým duševním zrakem to, kdykoliv chci, znova běží a děti se šátky na očích padají, šup, šup, šup, do Velmistrovy náruče.

Když už byla všecka děcka dole, spustil jsem se za nimi a chtěl jsem stáhnout taky lano, ale hák tam pevně držel, až jsem s lanem škubal jak vyzvánějící zvoník. Velmistr mávl rukou, abych to tam nechal.

I pocítil jsem nehoráznou chuť svalit se do mechu a zas vyskočit a panáčkovat tam jak zajíc. Ale Velmistr dost spěchal a nedopřál mi ani chvilku bratříčkování s lesem. Možná moc dobře věděl, že už každou hodinu může přijít odkudsi příkaz odstranit všechno, co mělo kdy tady s tím něco společného.

A tu jsem se otočil v smutné předtuše. A opravdu, Velmistr stál za mnou a držel v ruce ještě jeden barevný šátek. Pocítil jsem niterné zklamání. Ale bůhví, že jsem ho nedal vůbec najevo a statečně jsem se postavil, aby mi ho mohl uvázat. (A octl jsem se tak znovu v temné cele.)

Velmistr mě vzal za loket a odvedl kousek mezi stromy a tam mě usadil v kabině jakéhosi vozu. A pak se ještě vrátil pro ostatní.

Vůz (nejspíš kamion) se dal do pohybu a za svými zády jsme nechali Studnu, v níž jsme prožili nejvýznamnější část svých životů a vyučili se v krátku tak tuhé disciplíně, že nikdo z dětí v kamionu by si teď ani za prase nesundal šátek z očí, přestože musely vědět, že během jízdy není nad nimi žádný dohled. Opouštěli jsme Studnu, ale ve skutečnosti jsme si ji vezli s sebou. A ze srdcí nám už ji nikdo nikdy nevytrhá.