POTOM

Napřed se náš kamion zmítal a poskakoval mezi stromy na cestách necestách (v tom zřejmě ohrazeném vojenském pásmu) a slyšel jsem, jak děti tam v nákladním prostoru padají na sebe, otloukají se o stěny a srážejí hlavičkami, ale ani jednou nefňukly a nezabrečely. A zas se přiznám: byl jsem na ně svým způsobem hrdý.

A pak jsme nejspíš přijeli k nějaké strážní budce při výjezdu z hlídaného vojenského pásma. A když o tom teď zpětně uvažuju, napadá mě, že Studna se pravděpodobně nacházela někde hluboko v šumavských hvozdech, tam, kde ještě na počátku padesátých let oddechovaly husté, netknuté lesy skrývající nejedno tajemství, střežené ostrými vlčáky, samopaly a zátarasy.

Takže přijeli jsme ke strážní budce a Velmistra tam samozřejmě všichni znali a zaslechl jsem, jak ho kdosi zve dovnitř, na kafe, ale Velmistr vlídně odmítl, nehnul se z kabiny. A pak jsem zas slyšel, jak jiný hlas říká: Mohu vám otřít přední sklo, veliteli? A Velmistr na protest zachrčel, ale pozdě, protože to už někdo umýval a potom jelenicí otíral (uslyšel jsem ty protivné, vrzavé zvuky) sklo. A přitom se chtě nechtě musel dívat na mě, na kluka se zavázanýma očima na sedadle vedle Velmistra. Ale čertví, třeba mi ten šátek zajistil i neviditelnost.

Vyjeli jsme z lesa a octli se, hádám, na nějaké rozbité vozovce. A pak jsem ještě dlouhý, dlouhý čas nezaslechl žádný zvuk protijedoucího vozidla. Byla to prázdná, pustá cesta, pustější než vaše vyšeptalá srdce, mí lhostejní, lhostejní posluchači. Jeli jsme tedy, představuji si, stále ještě pohraničním pásmem, odkud byli po válce vysídleni původní obyvatelé a z tamějších vesnických kostelíčků se nadělaly vojenské střelnice. Aspoň tak mi to jednou vyprávěl Velmistr, který míval časté záchvaty sdílnosti a jejich pohnutlivé obsahy vyvrhl vždycky do mě jak do odpadové jímky. Anebo otevřeného hrobu?

Kouřil jednu cigaretu za druhou (vidíte, kdyby mi nepřivázal přes oči ten šátek, mohl jsem mu teď úslužně připalovat, takhle jsem slyšel, jak občas zaklel, když jednou rukou držel volant a druhou se pokoušel zapálit si a buď krabička, nebo sirka se mu vysmekly), což svědčilo o tom, jak je celý nesvůj. Stejně by mě moc zajímalo, jestli byl aspoň trošku nesvůj taky tenkrát, když s hořící cigaretou seděl nade mnou spícím a na rajském dvoře nás už čekala ta naše úplně prvá šachová partie? A myslím, že jsem při vzpomínce na naše první setkání sladce usnul a probudil se, až kamion zastavil a otevřenými dveřmi vnikl dovnitř zápach benzinu. To znamená, že jsme už byli v civilizovaném kraji.

Velmistr promluvil s kýmsi z obsluhy pumpy (je to k vzteku stále se jen dohadovat, co se to vlastně kolem vás děje, ale na druhé straně to zas bystří vaši představivost) a pak šel za mnou a řekl mi: Vstávej, jdem odvázat psa!

Velmistr totiž občas rád zabočil do vojenské hantýrky, abych viděl, jak tvrdý je chlapík. Vzal mě zas za loket a odvedl kamsi za pumpu a tam jsme stáli a močili. A když jsme se vrátili, šel ještě zavelet té drobotině v kamionu. A to už jsem si zas představoval, jak hned družně vytvořili řetěz a Velmistr je taky odvedl za pumpu, kde teď všichni stojí v dlouhé řadě: Nicola Sacco vedle Karla Liebknechta a Oleg Koševoj vedle Jeana Paula Marata a Julius Fučík vedle Nikose Belojannise a Federico Garda Lorca a Bartolomeo Vanzetti a Sergej Kirov a Angelo Vratič a Louis Antoine Léon de Saint-Just a Jan Šverma a Pavlík Morozov a Georges Jacques Danton a tak dále a tak dále, jen Rosa Luxemburgová a Zoja Kosmoděmjanská si v té řadě přidřeply. (Poradím vám: můžete si to představit jako dlouhou klávesnici se dvěma zaseknutými klávesami.)

Projížděli jsme vesnicemi, městy a městečky. Napřed jsem je tak trochu počítal, než mě to přestalo bavit, protože bylo dost obtížné, jestli ne úplně nemožné, poslepu rozlišit, co je jen dlouhá, roztahaná obec a co už třeba město, které jsme jen tak štrejchli při periferii. Ale zato jsem zřetelně rozeznal, když odpoledne přecházelo v podvečer, a ani šátek na očích mi nemohl zabránit, abych nepoznal nástup večera.

A večer jsme vjeli do velkého města.

Setkání se zvuky města mě znova probudilo k životu. Přestože se už večerně setmělo, město ještě nevyhaslo a velký orchestr zvuků mi teď předváděl všechny své barevné rejstříky. Sice jsem si netroufal poznat, co je to za město, ale s velkým potěšením jsem podle toho, co jsem slyšel, a taky podle natřásání kamionu rozeznával, kdy projíždíme širokou ulicí a kdy se jen tak soukáme úzkou příční uličkou, abychom pak na chvíli uvízli na křižovatce a hned poté najeli na jakýsi viadukt (městské zvuky k nám stoupaly zespodu jak pára z koryta řeky), a to jsme už byli na jakémsi velikém náměstí (prostor kolem zvučel jak zvon) a odtud zas vyrazili vzhůru do kopce. Cítil jsem prudké stoupání, jeli jsme snad podél kolejí tramvaje, která nám vyzváněla za zády, a pak jsme zas odbočili, ale stoupání se nezmírnilo, až jsme se octli nejspíš v nějaké vilové čtvrti obrůstající kopec nad městem.

A když pak kamion zastavil, bylo mi už jasné, že tohle už není jen tak nějaká zastávka na cestě, nýbrž že jsme už doputovali a jsme u cíle. Ale v případě, že by mi to ještě nedošlo, byl tady hned Velmistr, aby mi to pověděl.

Konečná! řekl a vystrčil mě a nechal tam kdesi stát a šel ještě vypustit drobotinu.

Okamžik jsem tam trčel, zmatený jak pión, co zabloudil na druhou půlku šachovnice, a pak jsem natáhl ruku a dotkl se čehosi před sebou. A poznal jsem, že jsou to dveře. Ve Studni jsme jistěže měli také dveře. Jenže ty byly ošklivé, pobité kovovými pásy, kdežto tyhle vlídné, řekl bych dokonce úsměvné, prostě dveře do domu. A nahmatal jsem ozdobné reliéfy a nemusíte mi věřit, ale podle těch reliéfů na dveřích jsem si pak dokázal představit celý dům (vyhmátnout ho z toho taktilního zážitku), předválečnou secesní rodinnou vilu, v jejímž poschodí se právě teď otevřelo okno a uslyšel jsem ženský hlas, až se mi srdce zatetelilo. Vždyť když nepočítám dětské hlásky Rosy Luxemburgové a Zoji Kosmoděmjanské a když nepočítám ten krákoravý, protivný hlas ožralé ženské, kterou do Studny dovlekl (vzpomínáte si?) jeden z dozorců, tak od té doby, co mě unesli, jsem neslyšel ženského hlasu. A tenhle hlas mi zas připomněl domov. Ale hned vzápětí totéž, co mě tak tetelivě dojalo, familiárnost toho hlasu, vzbudilo i mou nevoli. Ta žena totiž oslovila Velmistra jako Emana (!) a vůbec jsem si nebyl jist, jestli někdo smí s Velmistrem tímhle tónem mluvit.

Velmistr z nás zas vytvořil řetěz a drželi jsme se za ručky jak slepci anebo chovanci z nějakého ústavu anebo jak ten potěr ze školek a jeslí, ale než jsme vstoupili dovnitř, zavolal ještě k oknu nahoře: Ti na smrt jdoucí pozdravují tebe! a shora nám bylo hned zatleskáno. A pak už nás vedl dlouhou chodbou k dalším dveřím a pak už k nám zavanulo studeným vlhkem.

Pozor schody! varoval a celý řetěz se jak sáhodlouhá stonožka jal sestupovat dolů.

A tak jsme se nakonec přemístili ze Studny do sklepa.

A byl to velký sklep ve velké vile, o tom prosím nepochybujte. Ještě to tam vonělo uhelným prachem a naštípaným dřívím a cibulí a vším tím, co se v takovém velkém sklepě skladuje, ale co se teď asi muselo tísnit na mnohem menší ploše, anebo bylo vyneseno v kbelících do nějakých prostor nahoře. Značná část sklepa teď totiž patřila nám, přivandrovalcům.

Když nám Velmistr sundal šátky, viděli jsme, že sklep je přestavěn na vězení, ale to vězení hodně neutěšené, které nebylo možno ani náhodou srovnat se Studnou. A jestli mě napřed dům potěšil, tak jeho sklep mě teď poděsil.

Byla to přestavba čerstvě dokončená. Přesvědčili jsme se, že hromádky zapomenutých cihel či odložené betonové překlady jsou ještě teplé od zadků svačinkujících zedníků. Ale přestavba dost zbrklá a odbytá a v nejednom ohledu i zmetkovitá. A když jsem se pak v noci díval na nahou žárovku na stropě své cely (i tady jsem měl celu jen pro sebe), zažíval jsem bolestiplný pocit, že naše cesta ze Studny do sklepa je cestou z výšin posvátného úkolu na jeho, nebojím se to říct: smetiště.

Už jsem se myslím několikrát zmínil, že Velmistr se mi občas s něčím svěřoval. Z mých školských materiálů věděl, že jsem něco jako zázračné děcko, malý rozumbrada, jehož inteligence daleko přesahuje rozhled a možnosti třináctiletého premianta. Taková dítka se často stávají maskoty dospělých a někdy dokonce i jejich důvěrníky. A úplně ideální je důvěrník, jehož svíce už brzy dohoří, odsouzenci na smrt můžete úplně klidně vyžvanit všecko. A pak ještě nezapomínejme prosím, že nejen mezi vyšetřovaným a vyšetřovatelem vzniká druhdy silné citové pouto, ale někdy se vylíhne podobný vztah i ze strany vyšetřovatele.

Velmistr pojal ke mně otcovskou náklonnost a to, že mě připravoval na smrt, bylo zřejmě něčím takovým, jako když duchovní otec připravuje svého svěřence na biřmování nebo na bar micvu či jinou formu iniciace. Neboť smrt měla být mou iniciací! Takže tyto tři důvody, má inteligence malého rozumbrady a to, že se už brzičko proměním v mrtvolu, která už dál nic nevyžvaní, a konečně i Velmistrova otcovská náklonnost, to vše ho vedlo k tomu, aby mi svěřil věci, jež se jen hned tak někomu nesvěřují.

Velmistr: Nesmrtelný měl spousty nepřátel, kteří netrpělivě čekali na jeho smrt. A teď mě poslouchej, Spartaku. Zatímco navenek se stále pokračuje v jeho odkazu, ve skutečnosti se už teď jeho dílo bourá a ničí. A hlavní úder je veden proti myšlence z nejmilejších, proti procesům s dětmi. Nesmrtelný prošel pravoslavným seminářem a moc dobře věděl, jakou sílu a moc má obětování nevinných. Když procesy s nejoddanějšími členy strany a jejich popravy už nemají ten účinek, musí nastoupit obětování jehňátek, jak tomu Nesmrtelný s láskou říkal. Krev nevinných je tou živou vodou, co křísí ideje, a revoluce se musí stále znova křísit a zažehávat, jinak zasmrádne jak psí zdechlina. A to jí právě teď hrozí. Dětské kláštery jsou teď všude likvidovány a musí se stáhnout do podzemí.

Já: Takže naše další činnost je vlastně ilegální?

Velmistr: Ale vůbec ne. Není to poprvé v historii, že se legální zdá být pro tu chvíli ilegálním, ale ti nejlepší zůstali s námi a s jejich pomocí jsem přestavěl sklep na důstojný klášter, abychom mohli pokračovat. A to, co dnes zažíváme, je vlastně jen epizoda. A možná je to jen užitečná zkouška věrnosti.

Já: Smím vědět, jestli se na našem projektu něco změnilo?

Velmistr: Nic se nesmí měnit! Všechno je posvátné!

Já: Odloží se procesy s námi a naše popravy až na dny, kdy věrní stoupenci Nesmrtelného znova získají neoblomnou převahu?

Velmistr: Správná otázka, Spartaku. A tady je třeba vědět, že každým měsícem, týdnem i dnem stárnete a začínáte se vzdalovat jehněčímu věku. A proto nemůžeme bohužel čekat na neoblomnou převahu. Procesy i popravy se musí uskutečnit už hodně brzo.

Já: Jak?

Velmistr: Na tom se právě pilně pracuje. Ale už teď je zřejmé, že procesy i popravy proběhnou tady ve sklepě.

Já: Má poprava měla být veřejná! A všechny procesy měly být veřejné!

Velmistr: Vím, Spartaku. Uděláme, co je v našich silách. Ale použijeme náhradní variantu. Procesy i popravy proběhnou zde, ale natočí se na filmový pás, a až nastane vhodná doba, budou zařazeny do filmových týdeníků.

Já: Ale já…

Velmistr: Přesně tak, Spartaku. Nerad bych, abys měl pocit, žes byl o něco ošizen. Něco jsem ti slíbil a svému slovu dostojím. Ti, co zůstali věrni Nesmrtelnému, shánějí už teď ty nejlepší žalobce a soudce, kteří vás odsoudí, a ty nejlepší katy, co vás popraví, a nejlepší režiséry a kameramany, co všechno zdokumentují. Vaše oběť se uskuteční v katakombách jak oběti prvotních křesťanů, odehraje se v temnotách, ale jen proto, aby jednou mohla být vyzvednuta na světlo. Nesmrtelný by měl pro to pochopení. Je to důstojná varianta.

Ale nebyla to zas taková procházka růžovým sadem, jak by mi Velmistr rád namluvil. Nejenže tam neměl žádných dozorců, takže si musel celý provoz obstarávat sám, ale taky se nám mohl věnovat až navečer, protože přes den vykonával jinou práci, byl pověřen jiným důležitým úkolem, když tenhle už přece oficiálně neexistoval a byl mu odejmut.

(A nebude tak zcela bezvýznamné, jak taky časem pochopíte, když teď letmo zmíním ten jiný důležitý úkol, jímž byl Velmistr pověřen.

Vyprávěl mi často o usilovném snažení těch, co se pokoušeli utéct přes naše přísně střežené hranice. Stavěli si ve stodolách za tím účelem podomácku a pokuchyňsku letadla, nafukovali si tam balony i vzducholodě, nechávali se přes hranice vystřelovat s padáčky na zádech, zkoušeli se podhrabat anebo snili o tom, že hranici přeskočí o tyči anebo ji překročí na vysokých chůdách, případně se rozpadnou na atomy a na druhé straně zas poskládají. Ale jen naprosto výjimečně se někomu z nich něco podařilo. Naprostá většina těch, co to jakýmkoli způsobem zkusili, byla buď rozstřílena na hadry, nebo skončila v kriminále a v lágrech. A pak přišel kdosi na to, že jednoho takového šíleného nápadu je přece možno využít ve státních službách. A právě to byl úkol, který svěřili Velmistrovi.

A tady bych to přerušil, abych zas později navázal. Nebojte se. Nepřipravím vás o to.)

Nejnepříjemnější ovšem bylo, že ti, co Velmistra zpočátku i finančně podporovali a z jejichž zdrojů kvitla ta sklepní varianta, pak rychle odpadli. A musel to všechno táhnout sám. Přesvědčený ale o tom, že jednou – a už hodně brzo, snad už zítra – přijde čas, kdy se mu to mnohonásobně vrátí.

A tady je zas na místě, abych promluvil o čemsi hodně podivném, co mi umožnilo, abych byl do všeho zasvěcen ještě víc, než měl Velmistr původně v úmyslu.

Už jsem zmínil, jak narychlo byl sklep přestavěn a taky jistou zmetkovitost toho všeho. Dlouho jsem věřil, že vedlejším produktem zmetkovitosti bylo i to, co jsem si pohotově pojmenoval „zvukový periskop“.

To, co jsem nazval „zvukovým periskopem“, byl jakýsi akustický nemrav, který způsobil, že v jednom místě přestavěného sklepení, v mé cele, byly slyšet zvuky z jakési místnosti ve Velmistrově bytě.

Dneska už vím, že to byl bezděčný produkt odposlouchávacích systémů, jež kdosi (no, kdopak asi? hádejte) instaloval do Velmistrova domu. Takže jsem ve sklepní kobce vyslechl hádky mezi Velmistrem a jeho ženou. A co bych za to dal, kdybych je nemusel slyšet!

V divokých hádkách mu vyčítala, že živí ve sklepě tolik hladových krků a jede v čemsi, co dnes už nikoho neinteresuje a může jim způsobit leda nepříjemnosti. Bylo mi jasné, že Velmistr je teď na tom velice zle, všichni se od něho rychle odtahovali a vypadalo to, že těch, co zůstali opravdu věrni odkazu Nesmrtelného, překotně ubylo. O to víc jsem si Velmistra vážil a bylo to období, kdy jsem k němu nejvíc přilnul, a kdyby mi tenkrát dal do ruky nůž a řekl, vykrouhni si a podej mi svůj brzlík, asi bych to hbitě udělal. Ale že denně slyším jeho hádky s ženou, to jsem se mu styděl přiznat.

Jednou v noci mě probudil neobvyklý rozhovor, který se odehrával v pravém horním rohu mé cely, kam ústil zmíněný „zvukový peri­skop“. Čím byl neobvyklý? Velmistrův hlas byl jako vždy strohý, ale hlas jeho ženy pookřál zvědavostí. Velmistr povídal o mně a o jisté mé nadměrné vybavenosti, a jak jsem pochopil, ukazoval jí cosi z mé dokumentace.

Ne! vydechla Velmistrova žena.

Ale ano, Spartakus je opravdový macek, řekl tím svým suchým a věcným způsobem, kterým svou ženu vždycky umrtvil. Ale tentokrát ne. Zvědavost v ní dál hořela. Jak plamen na hrobě neznámého vojína.

A příští den se stalo něco překvapivého. Velmistr, který si nás dosud obstarával dočista sám, najednou za námi poslal svou ženu. A s obědem! Až do toho dne jsme byli krmeni jen jednou denně a vždycky až navečer, až se Velmistr vrátil ze služby.

Velmistrova žena napřed obešla ostatní a zděšeně hleděla na ta děťátka nadupaná do cel a vystrkující hubené ručičky s prázdnými miskami a vrčící na sebe jak hladová zvěř. Já však dobře znal tu drobnou sběř a věděl jsem, že v nich občas vybuchovala divoká hravost, zvláště když narazili na někoho, kdo o nich věděl pramálo a nechal se zaskočit. Tak například Louis Antoine Léon de Saint-Just s Janem Švermou měli pronikavý smysl pro ošklivé vtípky a dokázali bohužel strhnout ostatní. Myslím, že to Velmistrovou ženou přece jenom trochu otřáslo, i když vůbec ne natolik, aby nepřišla nabuzená za mnou, za tím, koho si schovávala až docela na konec. Jako obětní primadona a zvlášť kudrnatý beránek jsem měl nejen svou vlastní celu, ale i větší porci, a tudíž jsem vypadal na místní poměry docela blahobytně.

A sotva vešla, postavila na zem kanystr s vařeným hrachem a jednou rukou zavírala dveře a druhou už otvírala klec s mým ptákem. (A ten rým hráchem-ptákem jsem vám tam dal záměrně, mí drazí, abyste vychutnali líbeznost té situace.)

Sandra přicházela dvakrát denně (se snídaní a obědem, večer se zas objevil Velmistr) a dělali jsme to v té maličké cele jako dva chrobáci nacpaní do krabičky od sirek.

A když se to stalo poprvé, padl jsem pak večer před Velmistrem na kolena a řekl mu, že nejsem hoden jeho přízně, ani toho velkého poslání, jemuž mě zaslíbil, protože jsem porušil slib čistoty a dopustil se hříchu smilstva. Ale Velmistr mě ihned zvedl. A když jsem se znova spustil na kolena a řekl, že toho smilstva jsem se dopustil s jeho ženou, zase mě zvedl a pravil, že jsem dnes nějak řečný.

A znova se přiznám – čekal jsem to. Moc dobře jsem věděl, že to on na mě nasměroval svou ženu. A tak ji přiměl, aby už přestala reptat a taky měla zájem na mém pobytu. Udělal z ní spojence! Aby už nehrozilo, že půjde Velmistra udat, že si zlikvidovaný klášter nastěhoval k sobě do sklepa.

Tak vidíte, na svůj věk jsem byl nejen předčasně vyspělý, ale i náramně přechytralý. A proč jsem se tedy spouštěl před Velmistrem na kolena a proč jsem se tedy kál? Jednak jsem zrovna v tom čase žil v přesvědčení, že kolena mám právě na to, abych před Velmistrem na ně padal, a jednak jsem, natruc tomu, co jsem vám právě svěřil, trpěl sžíravým a nevykořenitelným pocitem provinění. Obcovat s Velmistrovou Sandrou! Neslyšíte, jak to zní rouhavě?

Ten dlouhý pohlavní půst, kterému jsem se ve Studni z Velmistrova příkazu oddal (a trávil své noci s rukama přísně nataženýma na dece), teď rázem vzal zasvé. Věděl jsem, že už smím a že slib čistoty byl teď podřízen mnohem vyššímu principu. A tak se mi hřích a povinnost spřáhly v pevném souručenství a mé panictví slupla mlsná čubka, až jsem z toho sténal blahem, a Velmistrova žena mě titulovala můj jantarový chlapečku, můj karamelový hošíčku a ty můj ocasatý školáčku a večer jsem vždy znova padal na kolena před Velmistrem, jenž mě zas vždycky znova zvedal, abych ještě znova směl padnout a být zvednut, až se z toho vylíhl docela roztomilý rodinný rituál.

Byli jsme teď s Velmistrem jedna blažená rodinka. On šťasten, jak vyzrál na svou ženu a že už není ohroženo naše poslání, a já a Sandra jsme se zas po krk bahnili ve šťastném hříchu. A tak se nám všem dostalo po velkém měchu štěstí, a proto vás poprosím, pozastavme to teď na chvíli a dopřejme si klidného nadechnutí.

Stejně ten příběh moc rychle letí, nezdá se vám?

Tuším, že začínám být protivný, jak tady pořád povídám jen o sobě. Ptáte se, jak se asi dařilo mým spolubratřím a spolusestrám? Snad si ani pořádně neuvědomovali, že jdou vstříc svým popravám. Ale jistě, věděli to. Jenže se to už stalo naprostou samozřejmostí tak jako dýchání, jídlo a vyměšování. Ale to je přece obecný zákon. Naprostá většina lidí si už vůbec neuvědomuje, že den ode dne běží vstříc své smrti, pokud je zrovna neochromí mrtvice anebo nevyděsí infarkt či nějaká ošklivá nemoc. Obávám se, že tahle kůzlátka, na něž se už hlasitě brousily nože, žila ve svých celách v bezuzdném zapomnění. Denně sborově opakovali své sebeobviňující řeči a hystericky se dovolávali svých katů, sekyr a špagátů, ale už pár minut po těchto povinných modlitbách hráli v celách čáru s vydrolenými kamínky anebo na slepou bábu s ukradenými barevnými šátky a taky na žíhanou a na maso maso maso! A na rozdíl ode mě se nikdy netrápili nějakým slibem čistoty. Pokud vím, tak lezli po sobě jak štěnice ve zpustlém hotelovém pokoji a například Zoja Kosmoděmjanská byla k dispozici všem, kdož jí tam chtěli vsunout zvědavý malíček. A to chtěli, jak se ke mně doneslo, všichni. (A někdy zaráz tři!)

Ale všechno se to přibližovalo překotněji, než byl i já ochoten připustit. Například jednoho dne Velmistr přivedl lékaře. No možná to byl jen nějaký vojenský felčar, ale prohlížel nás jednoho po druhém. Nikdo nemohl být připuštěn k popravě bez důkladné lékařské prohlídky. K procesu ani k popravě. Velmistr byl perfekcionista až hrůza. Ale lékař chválabohu ne. Všem psal „schopen“. Jen Rose Luxemburgové chtěl předepsat rovnátko na zuby. Ale pak mu to došlo. Zašklebil se a strčil si recept zpátky do tobolky.

Před chvílí odešla Sandra a za chvíli přijde Velmistr. Sedím na štokrdleti, které mi předvčerejškem Sandra přinesla shůry, z kuchyně (Spartačku, Spartačku, dneska ses předvedl, ňam! Řekni, co za to chceš? Jsem tvá zlatá rybka, splním ti každé přání. Chci štokrdle!), a dívám se tenkou škvírou, co v mé cele zbyla po lajdácky zazděném sklepním okénku, dívám se na jakési světlo, co by snad mohlo být slunečním západem (pokud to není vajglem podpálená odpadová nádoba), a napadá mě, že si už nejsem tak jistý, jestli chci opravdu zemřít pro velké ideje. Ještě před pár dny jsem o tom už nepochyboval. Ale, dámy a pánové, stačila troška toho šoustáníčka, aby to rozhlodalo mé základní jistoty. A zrovna teď, když už je má poprava zřejmě na dosah. Ale hned se zas za tu nestoudnou myšlenku zastydím.

Dívám se štěrbinou na západ slunka (nebo hořící odpadovou nádobu) a cítím nestydatou krásu toho slunečního západu (anebo hořící odpadové nádoby). A už slyším, jak Velmistr odmyká kovové dveře do sklepa, a kopnu rychle štokrdle pod pryčnu a stavím se do latě. Ale Velmistr tentokrát jen zběžně obejde cely, zarachotí kukátky ve dveřích a zas odkráčí.

K našemu dennímu programu patří taky procházky. Ve Studni bylo všechno jednodušší, protože z cel se přeběhlo arkádami přímo do dvora. Tady ale zase napřed dostaneme šátky na oči (to bych rád věděl proč!) a pak vystoupáme, vyklopýtáme ze sklepa a chvíli couráme jakýmisi chodbami. Ten dům má potvornou prostorovou dispozici a trvá to, než se z ní vymotáme a vpadneme na dvůr. Tenhle je ovšem skutečný a ne rajský.

Velmistr nás obejde a sundá nám šátky z očí. Důležité: nikdy si je nesmíme sundávat sami, nýbrž musíme trpělivě čekat, až dojde ke každému z nás, zastaví se mu za zády a teď mu rychlým pohybem sáhne po hlavě. A to se prosím týká i mě. Nejsem z toho vyjmut. Velmistr, ten starý komediant.

Dvůr je už na první pohled upraven pro naše účely. Velmistr dal odtud všechno vystěhovat. Jenom na zemi zůstaly fleky po tom, co tady zřejmě ještě nedávno stávalo. Tak tady například stával klavír. A tady snad zase vana. A to už vidím (v promítacím sále své fantazie), jak se Sandra koupe pod hvězdnou oblohou a Velmistr jí k tomu hraje na klavír. A pak zvedne kartáč na dlouhé tyči, a zatímco jednou rukou stále dál vyťukává Czerného Prstová cvičení, druhou drbe Sandře záda. A hvězdy (na projekčním plátně mé fantazie) planou jak divé.

Ale můj Bože, neřekl jsem ještě nic o zdech, které dvůr obklopují! Takže z jedné strany je dvůr stíněn tím jednoposchoďovým Velmistrovým domem (s mansardou a zvýšenou střechou), přitočeným štítem dovnitř. Na zbývajících třech stranách jsou pak vysoké cihlové zdi, na nichž je zřetelně vidět, že byly čerstvě nadstaveny a nahoře pocukrovány skleněnými střepy. Ale přes všechna bezpečnostní opatření přece jenom přes ty vysoké zdi něco zahlédnu (ta o hlavu menší drobotina nemá šanci). Vidím například nějaké další střechy kolem. Střechy toho anonymního města, o němž jinak nic nevím. (O některých věcech není s Velmistrem řeč.) Když mám štěstí, tak po jedné z těch střech kráčí kočka. Je důstojnost sama a na nás do dvora pohlédne jen s lehounkým pohrdáním. A pak se přesune někam, kam už nedohlédnu.

Znova opakuji: Velmistr tady nemá žádné dozorce, takže si musí obstarávat sám i tu vězeňskou procházku. Proto se na dvůr dostaneme vždycky až v podvečer, až když se vrátí ze služby a osobně se nás ujme. Stojí pak u dveří, kterými nás přivedl, a kouří cigaretu a po chvíli druhou a ještě po chvíli třetí.

Venku je podle mých propočtů duben, polovina dubna. Teď už naplno jaro. Děcka ožívají a přes tu tvrdou drezuru jsou zas plná života. Pochodují po dvoře dokolečka, pošťuchují se, šeptají si, šije to s nimi, zrychlují krok a zas ho zpomalují, ale přitom se poočku dívají po pokuřujícím Velmistrovi, jestli tohle ještě toleruje. Pořád si ještě pamatují tu zlou zkušenost tenkrát z rajského dvora.

Ale když se na něho podívám já, jak tam stojí opřený o futro, mám pocit, že nás chvílemi už vůbec nevnímá. Nemá z nás už tu radost, jakou míval ve Studni. Tenkrát ho radost vnitřně prosvěcovala. Žil těmi připravovanými procesy a popravami, tak jak kvetoucí strom žije svými budoucími plody. Miloval nás láskou, pro niž je obtížné hledat slova.

Včera nebo předvčerejškem (ale možná už předpředvčerej­škem, můj soukromý kalendář není zas tak spolehlivý) jsem měl mít narozeniny. Ale třeba je budu mít zítra. Každopádně prošly anebo projdou zcela nepozorovaně. Anebo snad čekám, že mi Sandra upeče a Velmistr přinese dort se čtrnácti svíčkami? (Co teď právě dělají můj otec s mámou?) Ráno toho dne, který jsem si nakonec zvolil jako den svých narozenin, jsem s ostatními odříkával sborovou modlitbu (sebeobviňující řeč o své nenávisti k pracujícímu lidu, jehož budovatelské úsilí jsem chtěl narušit, a o svých kontaktech s americkou CIA a sudetoněmeckým landsmanšaftem), ale odříkával jsem ji zcela mechanicky a představoval si přitom, že bych mohl jako dárek ke čtrnáctým narozeninám dostat, že se při podvečerní procházce objeví na střeše zas ta vznešená kočičí aristokratka a hezky se na mě podívá. A najednou mi dojde, že místo sborové modlitby odříkávám cosi docela jiného: Přijď, má kočko, ty žíhaná egyptská krásko, jež kráčíš nad městy a nad lidskými osudy sametovým krokem hebkých tlapek… A leknu se a hned zas zmlknu. Však při podvečerní procházce jsem ji opravdu čekal a vyhlížel, jako bych s ní měl smluvenou schůzku. Neobjevila se. Jsem ale pevně přesvědčen, že jsme se pouze minuli a že tam přiběhla jen minutu poté, co jsme odešli. A stála na střeše a dívala se na prázdné místo po mně. A tak snad příště, má nádherná a svobodná kamarádko.

Zoja Kosmoděmjanská a Rosa Luxemburgová měly ve Studni svou celu. Tam se na oddělení pohlaví přece jenom přísně dbalo. Kdežto ve Velmistrově sklepení jsem měl svou celu jenom já, obětní primadona. A Zoja Kosmoděmjanská a Rosa Luxemburgová byly pro nedostatek místa nacpány do cel s klukama. A zatímco Zoja Kosmoděmjanská je tam, jak už víme, k dispozici všem (kdo mají jen trochu zájem), jejich pubertální i předpubertální zvědavosti, Rosa Luxemburgová je jejím pravým opakem, stydlivá a nepřístupná, a její holčičí čest tam statečně brání Kim Son-do, chlapec pojmenovaný po statečném korejském vojákovi, který v roce 1951 padl v boji s americkými imperialisty. Mezi desetiletou Rosou Luxemburgovou a jedenáctiletým Kim Son-do vzniklo něžné přátelství, jež však nikdy nedošlo dál, než že se drželi za ruce a že se Kim Son-do o Rosu Luxemburgovou všemožně staral, našel a ubránil jí to nejlepší místo v cele, nosil jí misky s jídlem, a když seděla na kbelíku, stál před ní jak živý paraván. Ale jejich rty se nikdy nedotkly. To nevím samozřejmě z vlastního pozorování, vždyť jsem je vídal právě jen na tom dvoře (kde se ovšem také drželi stále při sobě), to vím od Velmistra. Dost mě šokoval tím, když mi prozradil, že má mezi děckama donašeče.

Julius Fučík? zeptal jsem se, ale Velmistr zavrtěl hlavou.

Totožnost donašečů musím přece, Spartaku, podržet v tajnosti, jinak by to, pochop, nefungovalo.

A po chvíli: Jestlipak si ještě vzpomeneš, kdo mi tenkrát přišel prásknout, že Maximilien de Robespierre a Pancho Villa se chystají utéct?

Mlčel jsem.

Tak vidíš. Ale tentokrát mám placené donašeče. Dostávají trošku víc do misky.

Hodně jsem o tom později přemýšlel. Totiž zatímco vulgární chování Zoji Kosmoděmjanské, která se ochotně nabídla klukovské zvědavosti, bylo Velmistrem a jeho ženou tolerováno, něžný a láskyplný vztah mezi Rosou Luxemburgovou a Kim Son-do probouzel ve Velmistrovi, ale především v Sandře, až zuřivý odpor. A pak jsem tomu – ale zas až z velkého odstupu, až ve vzpomínce – porozuměl. Vždyť vulgárnost, chlípnost a prostituce nepoškozují žádné kolektivní společenství tak jako silný milostný vztah, který rozbíjí kláštery, bourá věznice a vyhazuje do povětří kasárna. Jistě, byli jsme tenkrát jenom děti, jen děcka, ale v těch dávných dnech se stal náš osud příběhem celého lidstva. To jsem ovšem tenkrát ještě nevěděl. Jak jsem to mohl vědět? Stál jsem přece věrně po boku Velmistra.

Ale pak se přihodilo cosi, co se dřív nebo později muselo přihodit. Byl krásný, dubnový den. Chodili jsme pěkně dokolečka po dvorku, nadechovali, vydechovali jarní vzduch, klátili pažemi jak Buffalo Bill a Zoja Kosmoděmjanská vrtěla zadečkem. A tu si Velmistr chtěl zapálit další cigaretu. Škrtl sirkou a co se nestalo? Sirce se zlomila hlavička. A byla to poslední sirka v krabičce. A tak nás na chvíli pustil z očí, aby si doběhl do bytu pro nové zápalky. A Kim Son-do toho využil a z chudičkého záhonku při zdi dvorka utrhl pro Rosu Luxemburgovou nějakou kytičku a hned ji pečlivě schoval, že ji předá až v cele. A taky on nevěděl nic o donašečích.

Takže to byla poslední kapka, jíž přetekla číš. Krátce poté, co jsme se vrátili ze dvora, vtrhla do cely s Rosou Luxemburgovou Sandra a hnala se rovnou k její pryčně a našla tam kytičku v malém plecháčku a chytla kytku do jedné ruky a do druhé Rosu Luxemburgovou, a když ji zuřivě vlekla ven, vrhl se jí pod nohy Kim Son-do, klečel a prosil, ať potrestají jeho a ne ji, vždyť on přece tu kytku utrhl.

Velmistr však potrestal oba, a to sice tak, že je roztrhl od sebe. Rosu Luxemburgovou přemístil do vedlejší cely (do té chlípné, se Zojou Kosmoděmjanskou). A považoval to za velice mírný trest. Ve Studni by s nimi bylo, páni, jinak zameteno!

Ale vzápětí se ukázalo, že je to ten nejhorší ze všech možných trestů. A okamžitě se to projevilo tím, že Rosa Luxemburgová a Kim Son-do přestali jíst. Doslova tak. Nedrželi hladovku, kdepak, nebyl to protest, ale obrovský záchvat nechutenství jak k jídlu, tak k životu. A začali rychle hubnout a doslova se vytráceli. I na dvorku drženi co nejdále od sebe, změnili se čiperně už jen ve dva stíny, co se po sobě dívají vyhasínajícíma očima.

Hned s tím přestaneš, ty malá, špinavá děvko! zuřila Sandra, ale Rosa Luxemburgová na ni kálela, pokud ještě vůbec měla z čeho kálet. A tak si Sandra zamnula ruce a přinesla na dvorek židli a kbelík plný čerstvě navařených povidlových šišek (po těch bychom se umlátili!) a stiskla si Rosu Luxemburgovou mezi kolena (oj, i já znal ten strašlivý stisk Sandřiných kolen!) a začala ji cpát jako nějaká slovácká tetička husu. Ale jediný výsledek byl ten, že Rosa Luxemburgová zmodrala a začala se dusit.

Hubnutí pokračovalo tak rapidně, že se Velmistr skutečně polekal. Nebylo nás už tolik, aby si mohl dovolit námi plýtvat. A tak se zas mezi Velmistrem a jeho chotí roztrhl pytel s hádkami. Sandra trvala na tom, že se té malé kurvě nesmí ustoupit. Křičeli na sebe tak, až mi to prostřednictvím „zvukového periskopu“ trhalo bubínky. A když pak Velmistr odešel do služby, přiběhla Sandra za mnou, aby se mu cizoložstvím pomstila (stále ještě netušíc, že i tohle je s jeho laskavým požehnáním), ale jen dostala další záchvat vzteku, neboť můj až dosud tak mocný car-chuj se právě změnil na bezmocného cara-fuj. Lomcovala svým jantarovým chlapečkem a málem ho rozškubala na kusy.

Tak dost, rozhodl Velmistr a opravdu v poslední chvíli. Jinak by mu už totiž Rosa Luxemburgová a Kim Son-do navždy unikli. A jejich smrt, která měla posloužit veřejnému zájmu, by tak byla vyplýtvána na cosi naprosto privátního a naprosto bezcenného: na lásku.

Vrátil tedy Rosu Luxemburgovou do cely s Kim Son-do. A pak mi líčil, jak v okamžiku, kdy Kim Son-do uviděl Rosu Luxemburgovou ve dveřích cely, rozběhl se jí vstříc a pak se vůbec poprvé v životě objali a drželi v náručí. Oba vyhublí tak, že v tom objetí přilehli na sebe jako dvě zavřená motýlí křídla.

Nebudeš mi věřit, Spartaku, ale málem jsem se tím nechal dojmout. A zamáčknuv si sarkastickou slzu odebral se spát.

Nad ránem přijelo auto a muži vybaveni klíči od domu vtrhli až do Velmistrovy ložnice a slyšel jsem „zvukovým periskopem“, jak surově s Velmistrem a Sandrou naložili. A odvezli je. Až po chvilce mi došlo, co se právě stalo. Velmistr byl shledán nežádoucím a odstraněn.

Když mi došlo, co se právě stalo, bylo už auto nenapravitelně pryč. Přesto jsem vyskočil a běžel ke dveřím cely a bušil a kopal do nich a křičel, aby mě ti vrahové vzali taky s sebou, protože bez Velmistra nehodlám žít. A ještě chvíli jsem tak kopal a bušil a křičel a pak jsem si uvědomil, co samozřejmě odedávna vím, totiž že moje dveře nejsou přece zamknuté (a mí posluchači si třeba vzpomenou, že jsem toho privilegia požíval už ve Studni). A tak jsem přestal tlouct a kopat a otevřel.

Ale mezitím jsem už tu drobotinu ve vedlejších celách křikem a kopáním probudil a nakazil. A začali taky kopat, bušit a křičet, a přestože vůbec netušili, co se stalo, měli neskutečnou výdrž. Ale třetího dne přece jenom odpadli. A po celou tu dobu se nikdo neobjevil, nikdo nám nevynesl kbelíky a nikdo nenaplnil misky. Ale to jsem už taky pochopil, že ti, co odvlekli Velmistra, měli jistě i s námi velice podlé úmysly. I my jsme už byli nežádoucí.

Když jsem vyhlédl z cely, našel jsem v jejích dveřích klíč a přesvědčil se, že odemyká zámky všech cel. Vypustil jsem tedy drobotinu, ale stejně jsme zas jen uvízli v chodbičce před celami, protože od dveří oddělujících sklep od domu jsem už klíč neměl. A tohle byly těžké, železné dveře. A pak jsem se podíval na děsivě vyhublou, až placatou Rosu Luxemburgovou a na uzounkou škvíru po sklepním okénku pod stropem své cely. Pověřil jsem tedy Rosu Luxemburgovou úkolem, který, jak jsem zdůraznil, vyvede je oba z téhle temné pasti, a pomohl jí do škvíry. Věděl jsem, že láska dokáže zázraky, aspoň v knihách, které jsem kdysi čítával, to tak fungovalo. A opravdu, Rosa Luxemburgová zdecimovaná hladovkou a utrpením malého mučedníka lásky dokázala přesto a potmě (vypustil jsem ji z bezpečnostních důvodů až v pozdních nočních hodinách) vyšplhat jak moucha po porézní fasádě až do pootevřeného okna Velmistrovy ložnice. Měli jsme náramné štěstí, že ti, co odvlekli Velmistra a Sandru, nepročesali ještě jeho byt a že si na to zřejmě vyhradili čas až v některém z nejbližších dnů. A tak Rosa Luxemburgová mohla ještě v předsíni na věšáku najít svazek klíčů, odemkla sklep a nám všem tak ústupovou cestu.

A tady je třeba říct, že pro všechnu tu drobotinu jsem měl nepochybné charisma, takže jsem se jich mohl za Velmistrovy nepřítomnosti ujmout. Zbytečně jsem tak dlouho nestál po jeho boku. A cítil jsem jako svou povinnost zachránit nás pro to velké poslání, jemuž jsme předurčeni. Ano, přijal jsem břímě daleko přesahující můj nezralý věk, ale svým úkolem jsem rostl a vše jsem dělal s vědomím, co by na to řekl, a stále jsem viděl jeho oči, jak nepřetržitě plují nade mnou jako má jitřní a vedle ní večerní hvězda.

Svým úkolem jsem teď sám zvelmistrovatěl, až mě napadlo, že jsem možná jeho nástupcem. Ale hned jsem se té myšlenky polekal. Více pokory! věděl jsem. Přijmout úkol, ale s pokorným srdcem! Ale rozhodně jsem neměl čas příliš o tom mudrovat, protože jsem se teď z bytosti schopné hluboké filozofické reflexe musel převrátit v tvora praktických činů. Vždyť ti, co odvlekli Velmistra, se mohli už každou chvíli objevit.

Především jsem dal příkaz k vyplenění Velmistrovy komory. Nepochyboval jsem, že by s tím souhlasil. Ba, sám by mi to dal příkazem. Byli jsme všichni vyhládlí a čekala nás dlouhá a určitě nesmírně obtížná cesta. Však některé obrázky člověku utkví snad na celý život. Tak pořád ještě vidím Bartolomea Vanzettiho a Karla Liebknechta, jak šťastně sedí ve špíži na bobku a cpou se zaráz velkými, chlupatými škvarky a meruňkovým a srstkovým kompotem.

Pověřil jsem Olega Koševého, aby dohlédl na cestovní zásoby proviantu a rozdělil tak to, co jsme nafasovali z Velmistrovy komory, do ranečků, batůžků a Zojou Kosmoděmjanskou ušitých závěsných kapsářů, a aby každému přidělil takový náklad, jaký unese. Nemohl jsem vědět, jak dlouhá bude naše cesta, musel jsem však počítat s tím, že naše putování a dobrodružné vandrování nepochybně pozvedne naši látkovou výměnu.

A další úkoly nezbytné k přežití jsem pak rozdal mezi Nicola Sacca, Julia Fučíka, Angela Vratiče a Nikose Belojannise a Jeana Paula Marata, tedy mezi ty, o nichž jsem tušil, že v nějaké klukovské partě by byli náčelníky, veliteli, vojevůdci. A tak jsem jim dal příležitost ukázat se. Povzbudil jejich klukovské sebevědomí.

Náš útěk ze sklepení totiž měl proměnit naši klášterní komunitu ve vojenský útvar, anebo chcete-li v jakýsi templářský řád, a bylo mou povinností, abych já té proměně napomohl k životu, abych všechny rázně ponoukl k těm podstatným změnám, bez nichž by se naše šance k přežití smrskly tak na rozšlápnutou třešňovou pecku. A proto jsem například považoval za vhodné zvýraznit teď v našem oblečení, jež bylo čímsi mezi kutnou a uniformou, tu jeho vojenskou složku. Dal jsem tedy Rose Luxemburgové a Zoje Kosmoděmjanské příkaz, aby na naše kutny našily prýmky a frčky, které jsem objevil v zásuvce Velmistrova psacího stolu. A prýmky a frčky jsem přitom nechal poctivě rozdělit podle úkolů, jimiž jsem toho koho pověřil. A sám jsem si poručil našít epolety generálské, což vůbec nebyl projev zpupnosti (jak by mi rád vyčetl Julius Fučík), ale pouze jsem si uvědomil, že bez generála by byl náš vojenský útvar jen něco jako houf toulavých veteránů. (Nemluvě o tom, že tenhle příběh začal přece tím, že mi byly přislíbeny generálské distinkce.)

Rozhodl jsem, že vyrazíme brzy ráno, ještě za tmy, ale celý den předtím jsem věnoval našim exerciciím a litaniím, neboť jsem chápal, že během cesty na ně nebude příliš času. Myslel jsem na to, že v čase našeho putování, ať už půjdeme kamkoliv, nás nesmí opustit to, čemu jsem říkal naše zbožnost (a co vy byste možná označili spíš jako eschatologii, jenže tohle slovo já tenkrát ještě neznal), vždyť neutíkáme, abychom si zachránili životy, ale jen proto, abychom je pak mohli nabídnout v těch velkých posvátných obětech, jež daleko přesahují naše nicotné lidské určení, neutíkáme, abychom se před něčím schovávali, ale jen abychom zůstali věrni své smrti, té přísné paní našich chlapeckých osudů a nejvznešenější nevěstě (či ženichovi v případě Rosy Luxemburgové a Zoji Kosmoděmjanské), utíkáme jen proto, abychom se zas mohli vrátit, jakmile pomine nebezpečí, že by někdo chtěl vykloubit naše poslání a vzdálil nás tak tomu, k čemu nás Velmistr vedl po té dlouhé, strastiplné cestě nejvyšší radosti.

Ale nakonec v našem útěku sehrála svou roli i příznivá náhoda. Nebýt jí, neměli bychom šanci vytratit se, zmizet. Přišli si totiž pro nás dřív, než jsme čekali. Chtěl jsem ještě vše důkladně připravit a taky seznámit děcka s tím, co nás pravděpodobně cestou čeká (pokud jsem si to sám dovedl představit). Měl to být jakýsi den instruktáží. A potom jsme už měli vyrazit. Ale pokud se zeptáte kam, musím teď provinile svěsit hlavu. Věděl jsem jenom, že někam do bezpečí, nic víc. Ale jejich vpád rázem všechno vyřešil.

Samozřejmě mě napadlo, že nás budou chtít svým příchodem zaskočit. A tak jsem spal jen jak zajíc, všechny smysly v nepřetržité pohotovosti. A hádám, že asi tak v pět hodin ráno jsem uslyšel, jak před domem zastavuje několik vozů. A řekl bych, že se s příjezdem nijak netajili. Byl v tom kus arogantní nadutosti, která probouzela lidi v okolních domech a nutila je tajit dech a v úzkostech naslouchat, jestli tentokrát nezazvoní zvonek zrovna u jejich dveří.

Slyšel jsem zvenku hlasy, ale moc nerozuměl slovům, snad jen občas nějakému Pohyb, pohyb! anebo zaklení, když všechno nešlo tak, jak si představovali. A pak tou škvírou pod stropem mé cely vklouzla dovnitř hadice. Ne že bych ji viděl, jenom jsem slyšel ten zvuk. Ale postavil jsem si hned na pryčnu štokrdle a vytáhl se na špičky a hadici si ohmatal. Ale nebyl jsem takový blázen, abych ji vystrčil zpátky, protože bych je tak upozornil, že ještě nejsem polomrtvý hladem, jak jsem zřejmě měl být. A to, čím nás ta hadice teď nakrmí, nás asi mělo dorazit, urychlit náš konec. Vzápětí z hadice vytryskl proud vody a s prominutím mě obchcal a začal už rychle zalévat podlahu. Chtějí nás utopit jak koťata, jak gestapáci atentátníky za heydrichiády. A to samozřejmě znamená, že vědí, jak jsme ve sklepě neprodyšně uzavřeni a že všechny cely jsou propojeny žlábkem jak spojité nádoby. A to už jsem si taky představil, jak surově museli Velmistra mlátit, aby z něho dostali takové podrobnosti. A jak jsem si to představil, pěsti se mi samy zaťaly a z úst vyšlehla skutečně ošklivá nadávka. Ale zavčas jsem si uvědomil, že na dojímání se nad Velmistrovým osudem teď zrovna není čas, vždyť on sám by mi teď jistě řekl: Dělej, co je tvou povinností, Spartaku, a na mě se, buď té lásky, vyprdni! Takhle tvrdě by mi to řekl, jak on to uměl, když šlo o to něžaleť, něgrustiť, ale makat!

A tady, prominete mi, další průběh událostí jen letmo načrtnu a možná i kousíček ukrátím a přeskočím, protože jinak bych nebyl s to vyslovit ten jejich spád, tu závratnou rychlost, s níž byla právě přehozena výhybka v našich osudech.

Zvedl jsem celé naše ležení a vyskákali jsme přízemními okny na opačné straně domu, než parkovali naši likvidátoři. Ale Louis Antoine Léon de Saint-Just, jemuž jsem ještě narychlo přidělil hodnost plukovníka a který měl při útěku uzavírat náš útvar a pozavírat okna (aby nebylo hned jasné, kudy ptáčkové ulítli), se pak otočil a pohlédl už do očí ostřelovače (vy byste dnes řekli snajpra, že). Už nás vyčenichali.

Ale teď zas pro změnu k té přislíbené příznivé náhodě. A chtěl bych tak zároveň připomenout, že po všem nevlídném přichází zas – a někdy hned a někdy později – něco příznivého, protože život má rád kontrasty a rytmus.

Sotva dozněl výstřel, který z našeho středu vyrval jednoho z nejstatečnějších, zazněla břeskná hudba, která okamžitě ozvučela ulice obklopující Velmistrův dům. A ta hudba byla jak kohoutí zakokrhání na umrlčím bále. Ten, co ukrátil život Louise Antoina Léona de Saint-Justa, schoval rychle kulovnici pod plášť (přesně tak, byli to opláštění zabijáci) a na tváři se mu rozlil úsměv. Byl totiž První máj, svátek pracujících a radostná manifestace mládí světa.

V tenhle den byli občané už velice brzy ráno povyhazováni z postelí a tlampači rozptýlenými po celém městě hnáni svinským krokem na májová seřadiště. A taky skutečně, z několika ulic už proti nám vyrazily proudy lidí a my se mezi nimi ukryli jak zaběhnutá selátka v turkyni. A přestože jsme byli nápadní svým ustrojením, svými kutnami s našitými prýmky a frčkami a možná i těmi ranečky, co jsme si táhli s sebou, nebyli jsme v ten veselý, karnevalový den zas nápadní natolik, abychom vzbudili nežádoucí pozornost. Vždyť jsme mohli být například z osazenstva nějakého alegorického vozu, těch zlatých hřebů májových průvodů. Ale nedělal jsem si iluze, že to naši likvidátoři jen tak vzdají.

Rychle jsme se rozpustili v davu, ale nepoztráceli. Stále mezi námi zůstávala nezničitelná soudržnost, pořád jsme o sobě věděli a stačilo maličké gesto, abychom se zas všichni semkli.

Bylo mi jasné, že naši pronásledovatelé nejsou žádní hlupáci, jinak by přece nedostali Velmistra, o němž jsem si dlouho myslel, že ho nikdo na světě nemůže dostat. A tak ti, co po nás pásli, by nás nakonec určitě chytili, kdybychom hbitě neudělali něco rázného a nečekaného. Jenže udělat to bylo zas pochopitelně na mně.

Ale teď pozor, už to dělám, vidíte? Najednou uskočím z davu do pusté boční uličky, kleknu si tam nad kanál, hvízdnu slavičím hvizdem a už se na mě sesypou mí milovaní, ti, které mám teď vyvést do bezpečí jak Mojžíš vyvedl kdys národ izraelský. (Ach, ty má ničemná sečtělosti!) Společným úsilím zvedneme kanálovou mříž a zůstávám nahoře, dokud se poslední z nás nespustí po žebři z kramlí zapuštěných do stěn hluboké šachty. Teprve pak sestoupím taky a zaklapnu za námi mříž.

(Nebyli jsme první ani poslední, co kdy utíkali do bezpečí chodbami těchto podsvětních Danteho paláců, a jednou někdo sepíše úctyhodné dějiny útěků kanálovými kryptami, kavernami a kazematy, vždyť tohle podzemní království, do něhož bezostyšně směřuje nejhnusnější odpad z našeho každodenního provozu, tady stále trpělivě čeká, až ho jednou budem zas potřebovat jako svou poslední naději ve světě, jehož nadzemní prostory znova propadnou peklu.)

V kanále bylo přítmí a místy dost husté a lepkavé, ale na to jsme už přece byli zvyklí z Velmistrova sklepení a předtím samozřejmě ze Studny. Tma určitě nebyla tím, co by mou dětskou podzemní armádu ochromilo. Po pravé i levé straně dvě dostatečně široké římsy, po nichž se dalo dosti pohodlně jít, ale přesto se má drobotina držela co nejvíc při stěně, protože z odpadových vod, které se pod římsami valily, vystupoval nejen agresivní puch, ale byli jsme svědky i ocasatého hemžení, dost zaujatého naší přítomností. Teď se zas ukázalo, jak bylo prozřetelné, když jsem vybraným jedincům z našeho společenství přidělil vysoké vojenské hodnosti a udělal z těch děcek majory a plukase, co mi teď s nezlomnou klukovskou odvahou pomáhali s přesunem pod městskou dlažbou.

Naše cesta se často zatáčela a všelijak klikatila jako jízdní dráha zažívacím traktem nějakého obrovského leviatana. A byla tam místa, kde byla římsa, po níž jsme se šinuli, přerušena, a to buď vydrolena, nebo jako by nějakými obřími zuby vyhryznuta. Jako by v tom zažívacím traktu obrovského leviatana žil nějaký střevní parazit s ocelovým chrupem. A to jsme si pak museli pomoct, jak se dalo, anebo třeba i nedalo, ale nakonec vždycky přece jenom dalo. A to byla pak starost plukovníka Jeana Paula Marata a majora Olega Koševého. S potěšením jsem se díval, jak si ti dva, až dosud spíš nenápadní chlapci, počínali, když dělali záchranu těm, co se sami neodvažovali přeskočit z jedné části zborcené římsy na druhou. Ale zato jsem nebyl ani moc překvapený, když jsem se přesvědčil, že Rosa Luxemburgová ani Zoja Kosmoděmjanská vůbec žádnou pomoc nepotřebovaly. Celou cestu se obě dvě pohybovaly se suverénní jistotou provazochodkyň, které když dojdou až na konec provazu nataženého vysoko nad náměstím, přeskočí prostě na další stožár. Ta dvě tak rozdílná děvčátka – hubeňoučká Rosa Luxemburgová, již mohl kdykoliv odvát nejnepatrnější průvan, a Zoja Kosmoděmjanská, ta smyslná kulička, do níž bylo zvědavými prstíky promáčknuto bezpočet otvorů – byla stejně statečná a hrdá a přes propasti, nad potkaními stokami, létala jak tenisové míčky.

Jak jsem už řekl, v kanále bylo setrvalé přítmí, ale nikdy ne naprostá tma, což bylo zásluhou pravidelně se objevujících kanálových mříží a pak taky toho, že odpadové vody často fosforeskovaly a někdy dost zarputile, nejspíš následkem energetických proměn hloubavě zasmrádlé biomasy. Ale ještě bych moc rád zdůraznil, že náš přesun vůbec nebyl pochmurný, jak byste třeba očekávali a soucitně komentovali. Ne, ne, vždyť nám k tomu hrála hudba. A jaká! Kdykoliv jsme prošli pod některou z kanálových mříží, zaslechli jsme shora hluk májového průvodu, který se tam dál valil, a taky skočnou hudbu, co ho provázela. Až nám ty kanálové mřížky přišly jak veselé májové amplionky.

Netušili jsme, kam nás cesta vede, spěchala dolů, snad někam k řece, jen jsme doufali, že mimo dostřel soudruhů snajprů. A tak utíkali jsme a nevěděli kam. Až jsem uviděl něco zvláštního a dal jsem ostatním pokyn, aby vyčkali, a vrátil jsem se kousek zpátky. V labyrintu kanálových odboček (všechny nám připadaly jak slepé uličky) byla jedna čerstvě zatarasená chodba. Někdo chtěl zabránit v cestě každému, kdo by k té odbočce náhodou zabloudil. A to už jsem tušil proč.

Neměli jsme s sebou žádné nástroje, a tak uvolňování beztvaré hromady sutin byla pěkná zabíračka. A museli jsme si vyhrnout nohavice a sestoupit do vzrušující společnosti potkanů, když jsme si s tou navršenou barikádou chtěli poradit. A zatímco jsme se máchali ve sračkách, letěl čas májového dne. Ale ukázalo se, že se mohu na svou partu spolehnout. S takovým zaujetím bych u dospělých parťáků nemohl nikdy počítat. Tím, že jsme dali šanci klukovské fantazii, stala se z našeho útěku taky hra. Jako bychom byli na jakési dobrodružné výpravě. Anebo ještě přesněji: ať už jsme si to uvědomovali či třeba ne, smrtka byla tenkrát mezi námi nepřetržitě přítomna, i jako komplic našich dětských her, takže pak i smrtelně vážná skutečnost byla zároveň hrou. A ve hře se vždycky pohybujete obratněji a snadněji než v pouhé skutečnosti.

Až se nám konečně podařilo uvolnit cestu a stáli jsme tam ve velkém kruhu na ostrůvcích zdivá narovnaných ve stoce a hleděli do chodby.

Matičko skákavá! řekl Angelo Vratič.

Kurva! povzdechl si Georges Jacques Danton.

Kristova noho! ulevila si Zoja Kosmoděmjanská.

Ale jen já jediný věděl, co to máme před sebou a co nás teď čeká. Už jsem totiž nepochyboval, že tohle je ten šílený nápad, o němž mi Velmistr nedávno vyprávěl a jehož realizaci mu svěřili.

Odpočiňte si. Posilněte se. Máte deset minut. A půjdeme. Čeká nás dlouhá cesta.

(Dostal jsem tedy šanci vyvést je a zachránit pro poslání, které se jednou určitě uskuteční. Kdybych tenkrát věřil v nějakého Boha, poklekl bych tam v tu chvíli a poděkoval mu.

Zároveň jsem ale moc dobře věděl, že pro mě pak už bude pozdě, jediný z nás jsem pro tu oběť skutečně planul a mně jedinému nebude dopřána. Už mi bylo čtrnáct a už jsem začal opouštět svůj jehněčí věk.

A tehdy jsem taky porozuměl velkému smutku Velmistrovu.)

A potom jsme už šli.

A šli jsme nepředstavitelně dlouho.