1. DÍL V Brně na Kolišti

V Brně na Kolišti vybuchla bomba. V kuchyni u Zlatovlásky to bylo slyšet jako mlasknutí ježka hltajícího rumovou pralinku. (Správně, zapamatujme si to: mlasknutí ježka hltajícího rumovou pralinku.) Ale protože v kuchyni opravdu byl ježek (jmenoval se Miloš), nikdo tomu nevěnoval pozornost. Jenom Zlatovláska řekla (pětiletému) Kryštofovi, aby už Miloše konečně odnesl na zahrádku.

Uvážíme to, odpověděl.

A co tím chceš říct, kamaráde?

Nic víc, než že to uvážíme, zatvrdil se Kryštof a nedalo se s ním hnout.

To mě mrzí, chtěla jsem se spolehnout. Jak dlouho už Miloše nosíš na zahrádku?

Už hodně dlouho, přiznal. Dřív než to všechno začalo.

Ale Zlatovláska se už nezeptala co. Oba moc dobře věděli, do čeho jsou namočeni a co zatím zatajili jak před Šebestiánem, tak před Davidem. Scenárista je totiž poprosil: Zatím o tom nemluvte, nechci, aby se to rozkřiklo po Brně, a rád bych, aby se ty prvé sekvence dělaly v autentické atmosféře. Jakmile se lidi doví, že se tady natáčí televizní seriál s hvězdným obsazením, budem je mít pořád za krkem.

Dole stiskl Adam klakson a Zlatovláska napsala na lístek: Šebes­tiáne, stěhuju se s Kryštofem zas na týden k Davidovi. Veze nás tam Adam.

Ale nedojeli daleko. Sotva zahnuli z Malinovského náměstí na Koliště, musel Adam vylézt z vozu a dozvěděl se, že zde před chvilkou vybuchla bomba. Projížděl tudy chladírenský vůz a najednou vyletěl ve sloupu ohně vzhůru a zůstalo po něm jen ožehnuté místo.

Taky by se to dalo klidně nazvat nanebevzetím, řekl jeden z policajtů. Ale druhý ho okamžitě opravil: Napeklovzetí! Když, tak dopekelvzetí! dala jim flek tlustá policajtka.

Na Koliště se pořád sjížděli další a další policajti, hasiči, sanitky, pyrotechnici, ale taky televizáci (v tom shluku lidí zahlídla Zlato­vláska scenáristu, ale ten si rychle přiložil prst na rty!), a tak Adam raději vycouval a jel pak kousek po Cejlu a na třídu Milady Horákové se dostal bočními ulicemi.

Projeli kolem hospody U Kaštanů a zastavili před vysokým činžákem s elegantním nárožním rizalitem, vyplněným velkými prosklenými balkony. Tak výrazně se lišil od ošuntělého činžáku na Úvoze, odkud právě přijeli. Však střídání těch dvou tak rozdílných domovů mělo cosi do sebe, to třeba Zlatovlásce přiznat.

Davida zastihli ještě před obrazovkou, díval se na reprízu včerejší Jednadvacítky (politologové se tam dohadovali, jestli je Klaus vůbec ochoten domluvit se s Luxem a Rumlem na pravicové koalici).

Zatímco se díváš na včerejší zprávy, vybuchla na Kolišti bomba.

No jasně, přivezl tě Adam, ne?

Jenže to nemám od Adama. Mluvili jsme přímo s lidma, co to viděli. A na dlažbě byl ožehnutej flek ve tvaru náklaďáku.

David zhasl obrazovku a zašklebil se na Kryštofa a řekl mu, otevři si ledničku a to, co uvidíš vpravo nahoře, je všechno tvoje. A Kryštof hned naklusal do kuchyně a v té chvíli David vyjel po Zlatovlásce, ale ta šikovně uhnula.

Budem na to mít celej večír a taky myslím celou noc, ne?

Aspoň závdavek.

A čemu říkáš závdavek, Davide? Není závdavků! Buď všecko, anebo nic!

Ale to se už vrátil Kryštof, děsivě od čehosi zaprasený.

Ty už to máš v sobě? podivil se David. Tebe radši šatit, než krmit! Na předsíni je mraznička, otevři si ji, a co najdeš vlevo dole, je tvoje.

To dá rozum, že teď nemáš chuť, když jste to cestou dělali s Adamem! Vymrskala sis libido!

Jak jsem to mohla dělat s Adamem, když u toho byl Kryštof?

Vidíš, přiznáváš se!

Zbláznil ses!

Teď jsi právě řekla, že u toho byl Kryštof!

Zlatovláska vybuchla smíchy. Promiň, stejně by mě zajímalo, proč tě to s Adamem tak strašně nasírá? Jestli to opravdu s někým často dělám, tak je to Šebestián.

A v té chvíli vešel zas Kryštof.

Jen podívej se na něho, potěšila se Zlatovláska. Není můj syn pátou reinkarnací velkého prasete cejlonského?

A Kryštof hned šťastně zachrochtal, úděsně zasviněný jak od toho z ledničky, tak od toho z mrazničky.

Ale to se už Davidova matka, přesná jak smrt, přezouvala v předsíni. Sára zbožňovala Kryštofa, ale neměla valné mínění o Zlatovlásce (nepopírám, je opravdu krásná, říkala vždycky Davidovi, ale taky bys měl vědět, že je to třpytný klenot z hnoje, a snad smím aspoň doufat, že to mému synovi jednoho dne dojde). Odpověděla chladně na Zlatovlásčin pozdrav a už se rozhlížela po Kryštofovi, ale když uviděla, jak je od hlavy k patě od čehosi přímo zasraný, srdce jí to mohlo utrhnout. A David se Zlatovláskou se rychle sbírali k odchodu.

Takhle totiž vypadal Kryštofův den u Davida. Od rána do večera se o něho starala Sára, Davidova matka. Stejně jako u Šebes­tiána se zas o něho starala Josefina, Šebestiánova matka. Josefina připravovala Kryštofa do školy, a to s takovým zápalem, že uměl číst a psát už ve čtyřech letech. Ale nejen zásluhou toho zápalu. Kryštof byl totiž po čertech chytrý děcko. Už v těch čtyřech pěti letech byl ochoten sežrat všecku moudrost světa. Aniž ho ta ochota naplňovala protivnou domýšlivostí dětských primadon. A to zas bylo nejspíš zásluhou Sáry, která nejen doplňovala Josefininy školské lekce, ale především se věnovala Kryštofově citové stránce, rozvíjela jeho citové nadání ruku v ruce s jakýmsi řekněme přímo filozofickým fundamentem, čímž se tady, nelekejte se, míní, že vedli spolu hovory o životě a smrti. Takže pedagogický konglomerát těch dvou milujících babiček stvořil dítě, jehož hypertrofovaný rozum uzavřel sňatek se stejně obézní emocionalitou, jak by to pojmenoval Šebestián. A dnes například měla Davidova matka v úmyslu věnovat se Kryštofově vrozené náchylnosti ke zvířecímu světu, jeho citovým vazbám na všechno, co nosilo chobot, tahalo za sebou dlouhý ocas, anebo aspoň roztáhlo netopýří křídla, slovem, chtěla ho vzít do brněnské zoologické zahrady.

David byl zaměstnán jako redaktor v brněnském studiu Českého rozhlasu a Zlatovláska jezdila s tramvajemi. A tak dnes v 10.12 střídala řidiče jedenáctky na zastávce nahoře na České. Měla tedy ještě čas doprovodit Davida a stavili se spolu v bistru nedaleko rádia.

Co ty víš o židovským náboženství?

Obávám se, že nic víc než ty. Proč se ptáš?

Někde jsem teď četla, že židovský náboženství vlastně vůbec není náboženstvím, protože mu prý chybí, jo, Davide, takhle to tam stálo: zakotvenost v osobním transcendentním Bohu.

To že mu chybí?

Tvrdijou to. Víš, v poslední době začínám cítit, že bych chtěla být věřící. Jenže kterýho náboženství se chytit? A copak to vůbec může záviset na mý libovůli?

A Zlatovláska mluvila rychle a překotně, jako kdyby teď okamžitě chtěla něco moc důležitého sdělit, ale přitom zároveň věděla, že už na to má jen pranepatrně času, takhle maličko času, Davide, a promnula mezi prsty zrnéčko prachu, a kromě toho si byla taky moc dobře vědoma, jak se jí nedostává přesných a výstižných slov a vlastně se jen pořád bezmocně motá na místě a neříká vůbec, co by chtěla říct, jsem z toho úplně vyšinutá, Davide, vím, že je to strašlivě důležitý a vůbec to nedokážu vyslovit! David jí trpělivě naslouchal, ale pak se najednou podíval na hodinky a zeptal se, jestli už náhodou neměla vystřídat řidiče jedenáctky?

Zlatovláska se ještě ve dveřích otáčí a křičí na Davida, Davide, můj bubeníku, můj tambore švarný, něco se se mnou děje, tady vevnitř se mi rozsvítilo nějaký světýlko a nevím ti, co to je a proč to najednou tak zuřivě svítí!

David čeká, až mu číšník vrátí z dvoustovky, ten však nad ním jen stojí, přešlápne a počká si, až za Zlatovláskou zapadnou dveře, a pak řekne: Taky já mám tu zkušenost jak ta dáma.

Proboha, poleká se David, taky jsem váš bubeník a tambor?

Ne, to zrovna ne, chtěl jsem říct, že váš hlas probouzí v lidech světýlka. I já se každý den výslovně těším na vaše pravidelný rozhlasový komentáře.

Takže posloucháte veřejnoprávní rozhlas?

Nic jinýho neposlouchám, lže číšník, až mu z toho povyroste boule na holý lebce.

Jenže já nemám žádný pravidelný komentáře. Vlastně nemám vůbec žádný komentáře.

Ale něco přece máte, to mi neříkejte!

Jo, něco mám.

Tak vidíte a zrovna to já poslouchám! A číšník vrací Davidovi padesátikačku a David čeká, co ještě vysolí, ale spadla klec a z číšníka už nic neleze.

Tak vyžvejkněte ještě stovku, požádá ho David, dal jsem vám celýho Komenskýho! Ale číšník se dušuje, že neví o žádným Komenským, dal jste mi akorát Karlíka Čtvrtýho, a špičkami palce a ukazováčku ho povytáhne ze svý šrajtofle.

A můj Komenskej je hnedka pod ním!

Kdepak, brání se číšník a ukazuje peněženku, mám tady už jen sbor svatejch Anežek, kterým, pohleďte, káže jeden Palackej a čtou jim pohádky dvě Barunky Panklový, a tady, vidíte, jim ještě zpívá jedna Ema Destinnová. Ale nikde žádnej váš Komenskej.

A v té samé chvíli na vzdáleném konci města, totiž na Mniší hoře, prošla právě Sára s Kryštofem bránou zoologické zahrady, koupila lístky a stoupali spolu do kopce k nejbližším klecím.

Vypadá to, začal si Kryštof, že se nám letos nedaří vrátit Miloše do přírodního procesu.

Bůh mě netresci, pomyslela si Sára, vždyť to dítě mluví jako můj nebožtík Josele, když si po nedělním obědě četl noviny a komentoval světové události.

Kdo je Miloš?

Nezlob se, babi, ale o tom jsme se už přinejmenším stokrát bavili. Miloš je ježek. Každý podzim ho sebereme a uhnízdíme u nás v kuchyni. Tam přečká podzimní plískatice i všechna zimní zvěrstva a na jaře ho zas vypustíme do jeho přirozeného biotopu. Letos se nám však vypouštění nedaří. Letos se nám Miloš zatvrdil a nikdo s ním nehne.

Plískanice nebo plískavice, opravila ho Sára. Řekls plískatice, a to vůbec nic neznamená. A kromě toho si nejsem jista těmi zimními zvěrstvy. Co tím asi míníš?

Jak se to vezme. Například náledí, špatně posypané dálnice, umrzlé uši, umrzlé nosy, ale taky nedostatek potravy pro lesní zvěř.

Přiznám se, že jsem zapomněla, kdo tak vašeho ježka pojmenoval.

Byla to… Zlatovláska?

Ale vůbec ne, byl jsem to já, připomněl Kryštof.

Dost mě teda zaráží, proč jsi Miloše nepojmenoval nějakým zvířecím jménem.

Ale jsou zvířecí jména pro ježky? Přece jsem ho nemohl pojme­novat jako koně nebo krávu.

Zatím se přiblížili ke klecím s mývaly. A pak už uviděli na tisíce žebravých praciček vystrčených z pletiva. A jak Sára s Kryštofem procházeli kolem klecí, žebravé pracičky se pohybovaly jejich směrem: stále mířily přímo na ně jak neodbytné oči republikánského šéfa na volebních billboardech. A proč to nepřiznat, i Sára byla u vytržení nad těmi blouznivými tvorečky. V některých amerických státech jsou ovšem přímo pohromou domácností, vybavilo se jí. Vnikají tam všemi domovními otvory a vnášejí neklid do dosud spořádaných životů, a i stárnoucí člověk cítí, jak stále znova a znova atakují zavedený chod jeho myšlení. Ale tu si uvědomila, že už arciť neuvažuje o mývalech, ale o komsi jiném, jí neskonale blízkém a drahém, a hned se snažila svatokrádežné myšlenky zapudit. Ale některé se nás drží jak vši dětských hlaviček.

A jsou nějaká zvířecí jména pro ježky? zopakoval Kryštof a Sára sebou trhla jak přistižena při obscénních představách a vyhrkla: To víš, že jsou, například Desi! Ale sotva to vyřkla, hned se polekala a nechápala, jak to z ní vůbec mohlo vyskočit.

Co je to Desi?

Promiň, Kryštofe, ale o tom bych radši nemluvila. Vypadá to, že jsem se přeřekla.

Stejně bych rád věděl, co je to Desi?

Je to prastaré hebrejské slovo a myslím, že pro ně neexistuje v našem jazyce přesný, jak to říct, zaváhala.

Ekvivalent? nabídl Kryštof.

Pojďme ke lvům, rozhodla Sára. A šlo se ke lvům.

A pak se nad Mniší horou zatáhla obloha a začalo rychle krápat. Sára s Kryštofem se schovali v jakési boudě, která páchla po velbloudech, ale možná spíš po lamách, a jen peruánský jaguár, jehož čich je jemný jak paličkovaná krajka, dokáže tohle přesně rozlišit, člověk ne.

A když se pak zas tramvají vraceli do města, byli už oba uchozeni a Sára tam seděla se zavřenýma očima a Kryštof se ji rozhodl nerušit a probíral si v duchu nějaké své záležitosti. A Sára, zastíněna víčky, přemýšlela zas (pokolikáté už?) o Kryštofovi. A to bylo namouduši velké téma. Odkud se to dítě vzalo v jejím životě? A proč k němu přilnula jak ke své pozdní lásce?

Jak už tu bylo myslím řečeno, Sára si Zlatovlásku neoblíbila (byla jí protivná její sexuální bezednost, a to, že natáhla svá milostná klepeta i po jejím synovi, přivádělo Sáru až k výbuchům bezmocného vzteku), ale třeba hned dodat, že Zlatovlásčina rozhodnutí ujmout se Kryštofa si považovala. Nešlo totiž o žádnou běžnou adopci. O tom dítěti nikdo nic nevěděl a ani nemohl vědět.

Jako osmiměsíční bylo nalezeno v barokním chrámu Panny Marie Vítězné v Brně-Černých Polích. Leželo tam na klekátku v severní boční kapli, klekátku přistaveném k nice s obrazem korábu v bouři, mylně připisovaným Janu Jiřímu Heinschovi. Dítě bylo zabaleno do špinavých hadrů, podle nichž se nedalo vůbec nic zjistit. Kněz si pamatoval, že toho dne se objevilo v kostele velké společenství rumunských nebo albánských, ale možná taky kavkazských běženců a že mezi nimi byly i matky s malými dětmi. Odložila tam některá z nich své dítě v naději, že se ho ujmou dobří lidé, anebo ho tam zapomněla, a protože mezitím taky zapomněla, kde ho zapomněla, běží teď kamsi od hlavy k patě, požírána pustošivým žalem? Ale nebylo už v lidských silách to zjistit: společenství běženců se vzápětí rozpustilo jak beránci na obloze, rozsypalo se do malých skupinek a každá z nich už rychle hledala jinou cestu do své zaslíbené země.

Na Kryštofových dětských rysech se nedalo poznat, jakého je původu a co všechno musel prožít v těch prvních měsících života a na jaké pouti a odkud a s kým. Ale nikdo nepochyboval, že má za sebou zážitky, které se sice ještě nemohly dotknout jeho vědomí, vždyť z těch prvních měsíců nezůstává v našich vzpomínkách docela nic, ale které se přesto navždycky otiskly do jeho duše a budou teď slepě zasahovat do jeho osudu, vždyť z těch prvních měsíců zůstává v temných šachtách našeho bytí docela všechno.

Když ho našli v kostele a nepodařilo se o něm nic zjistit a nepodařilo se ho navrátit těm, kteří ho tam snad zapomněli, nezbylo než udělat pro něho aspoň to, co bylo v lidských silách. A tak byl Kryštof pokřtěn, aniž jeho dobrodinci věděli, jestli to už třeba není jeho druhý křest a jestli ho tak nesvěřili do ochrany už druhého svatého patrona. Ale nešť, to mu nemohlo uškodit, kolik křtů, tolik nebeských udiček hozených mu shůry, a své jméno Kryštof si vysloužil tím, že ho našli na klekátku před kostelním obrazem korábu v bouři: hle, Kolumbus, jenž po útrapách bludné plavby dorazil až ke břehům nové pevniny. A v dětském domově v Pisárkách čekal pak ještě na své nové příjmení.

Už před čtyřmi roky, už v září 1994, si Zlatovláska se Šebes­tiánem pro Kryštofa přišli a vybrali si ho ze všech tamějších dětí. A zároveň se dozvěděli, že nemají šanci se o něm někdy něco dozvědět. Nic o jeho rodičích, nic o jeho národnosti, nic o tom, z jaké země pochází, nic o případném dědičném zatížení, nic o tom, čeho se od něho mohou v budoucnosti nadít. Takže rozhodnout se pro Kryštofa bylo jako sáhnout potmě do košíku, v němž byla promíchána zdravá i červivá jablka, a těch červivých asi nesrovnatelně víc. Ale možná, že v tom rozhodnutí hrálo roli taky to, že přeludně krásná a milostně svrchovaná Zlatovláska nemohla mít vlastní dítě, byla veskrze jalová, a cítila to jako své provinění, ale zároveň i svůj trest. Takže jaképak právo přebírat se v košíku jablek?

Ale dosti rychle se ukázalo, že měla při té volbě štěstí. A že jí dokonce kdekdo může závidět. Kryštof byl snad přímo darem z nebes: vždyť kromě toho, že se dalo čekat, že z něj nejspíš vyroste nový Wittgenstein, anebo, co já vím, James Chadwick, byl vstřícný i k lásce a laskavosti a sám je už v pěti letech uměl rozdávat. A tak přestože genetický mlýn, z něhož byl počat, klapal kdesi v dalekých temnotách, a přestože ten mlýn byl poháněn vodami, o nichž tady nikdo nic nevěděl, už teď bylo jasné, že z Kryštofovy budoucnosti není třeba mít obavy a že ty, co se kolem něho v dobré vůli shromáždili, žádné ošklivé překvapení nečeká. Jistě i tak se to dalo říct: rozmarný propletenec vztahů Zlatovlásčiných mužských i jejich matek byl všemi svými vrstevnicemi soustředěn ke svému centru, ke Kryštofovi.

Kryštof se sklonil nad spící babičkou a lehounce jí stiskl nos, až Sára zalapala po dechu, otevřela oči a usmála se na něho. Tramvaj zastavila nad hospodou U Kaštanů a byli zas doma.

Ale moment, ještě chvíli zpět. Vraťme se ještě do oněch slastných chvil, kdy se Kryštof se Sárou kochali pohledem na roztomilá mývalí stvoření a kdy do jejich žebravých praciček vsouvali pamlsky z babiččina kapsáře. V ten samý čas totiž Šebestián zahajoval hodinu občanské výchovy.

Šebestián právě zahajoval hodinu, jež byla dosti výjimečná a kterou dopřával svým žákům (ale i sám sobě) jen jednou za čtvrt roku. Vlastně neměla nic společného s občanskou výchovou, aspoň ne s tou, co ji měl v osnovách, ale Šebestián jí rád říkával laboratoř občanské výchovy. Na ten nápad přišel už velice dávno, ještě v časech, kdy téhle zemi vládli sovětští okupanti prostřednictvím svých místodržitelů a nohsledů a kdy být učitelem znamenalo také být slouhou těchhle křivochcálků. Šebestián ovšem odmítal být slouhou křivochcálků. Učil v té době na odborném učilišti a zavedl si tam hodiny, v nichž odpovídal na všetečné otázky, které mu žáci směli (jednou za čtvrt roku) klást. A v těch dřevních časech to bývaly otázky skoro vždycky politické. Velice odvážné politické otázky, na něž Šebestián taky velice odvážně odpovídal. Riskoval samozřejmě, že bude mít ve třídě práskače, ale nikdy se nic takového nestalo, přestože ty hodiny provozoval léta. Mluvil se svými žáky a žákyněmi otevřeně a upřímně naprosto o všem a získal tak jejich respekt a neztratil vůbec nic.

Dnes tedy Šebestián navazoval na tuhle tradici, ale situace už byla ovšem jiná. Už se nemusel bát, že se jeho odpovědi na otázky žáků donesou až k estébáckým uším, ale na druhé straně už taky u svých žáků nepožíval toho respektu, už se nesetkával s tou úctou k někomu, kdo se odvažuje nahlas vyslovit něco, o čem i jejich rodiče i v bezpečí domovů raději mlčeli. Teď se naopak často sám stával terčem útoků. Nic proti tomu nenamítal, a dokonce vyžadoval, ať se ptají na cokoliv a neohlížejí se na nic, tím méně na něho. I bývalo mu ochotně vyhověno. A někdy ho, musel si přiznat, přece jenom zaskočili. A tak i dnes. A ještě něco. Otázky se už netýkaly politiky, to spíš výjimečně. Politikou byli už všichni zasyceni, zvláště teď, těsně po volbách a těsně před prázdninami.

Vaše žena má prý poměr s několika dalšími muži a vy prý jí to jen tak strpíte? zeptala se jedna z jeho nejmilejších žákyň.

To není tak docela přesné, nejde o několik, ale jen o dva muže. A co kdybych se na oplátku zeptal já vás? Jak jste se vůbec dostali k téhle informaci?

Máme své zdroje a ty se, jak známo, nevyzrazují. Anebo chcete raději slyšet, že už o tom cvrlikají i vrabci na střeše?

A myslíte, že je správné tolerovat své ženě dva milence? ptal se kdosi dál a kolotoč otázek se už nedal zastavit.

V milostných vztazích neexistuje žádné správné a nesprávné. Je to území svobody, spontaneity a stále nových překvapení. Opravdu velikou lásku můžeme někdy naplnit tím, že se vzdáme některých nároků konvenčně ji charakterizujících. A to, co se většině může jevit jako naprosto nepřijatelné, může být v jedinečnosti vztahu doslova zázračné. A jedno mějte prosím vždycky na paměti, láska se nedá vysvětlit, dá se jen žít.

Pánbů s námi a zlé pryč, polekal se Šebestián, kážu tady jak apoštol nějaké nové sekty. Neměl by mě někdo zavčas postavit ke zdi a odprásknout? Ale tu se mu nečekaně dostalo vysvobození. Někdo zaklepal a byl to žák z vedlejší třídy se vzkazem, že má jít okamžitě do sborovny.

Z Vídně přijedou nějací rakouští učitelé na předprázdninovou návštěvu brněnských škol. Za základnu si vybrali naše gymnázium, což nás nejen ctí, ale recipročně se nám tak v příštím školním roce nabídne i exkurze po vídeňských školách. Hosté přijedou už zítra večer, tedy v sobotu, a zajistí se jim ubytování v Internationalu a taky program, počínaje už nedělním dopolednem. Dopoledne s nimi pojedeme parníčkem na hrad Veveří a odpoledne se jim uspořádá seminář s nějakým odlehčeným, prázdninovým tématem, což zajistíme my, hlavy pomazané (čímž ředitel mínil sebe i svého zástupce). Účast všech na parníčkovém výletě a semináři povinná a Šebestiána tímto slavnostně pověřujeme, aby okamžitě zjistil, v jakém stavu je naše rekreační zařízení na přehradě a jestli je tím důstojným místem na uspořádání semináře, a pokud zrovna ne, co rychle učinit, aby se jím stalo.

A Šebestián ke svému zděšení shledal, že má vlastně radost, že tak může utéct ze své hodiny, z dosahu svých žákyň a žáků, kteří mu dneska šli viditelně po krku.

A když jel na přehradu, setkal se před stanicí Jundrov s tramvají, v níž se právě Kryštof se Sárou vraceli z Mniší hory. Však bylo to setkání dočista na pytel, protože jeho účastníci se ani nestačili vzít na vědomí. Jo, nezahlédli se.

Tak je to, Sára si s Kryštofem moc ráda povídala. Kryštof se pohy­boval zřetelně o dvě tři patra výš než jeho pětiletí vrstevníci a zajímal ho jiný svět, než by jeho věku příslušel, a zvědavě strkal hlavu do úplně jiných dveří a snažil se nahlédnout do úplně jiné třinácté komnaty než naprostá většina pětiletých prcků. Povídat si o životě byla činnost, které propadal s frenetickou oddaností.

Jestli se tě to nedotkne, navrhl Kryštof, probrali bychom dneska téma, proč vlastně člověk umírá a co je po smrti.

Nedotkne. A proč by kruci mělo? načepýřila se Sára. Jen tě chci upozornit, že je to téma tak vymrskaný, že už na nic novýho nepřijdem.

A tak utíkalo odpoledne. Úvodní téma sice už dávno opustili a už nějaký čas se věnovali něčemu mnohem veselejšímu, ale najednou začala Sára na Kryštofovi pozorovat jakýsi neklid, který se pozvolna stupňoval. Něco se s ním nepochybně dělo a stále přibývalo dalších drobných příznaků, jež Sáru dost znepokojovaly.

A pak zjistila, že musí ještě pro něco do supermarketu. Kryštof se nabídl, že tam skočí, ale Sára řekla, že si není tak zcela jista, co tam všechno chce, a že na to přijde teprve až mezi regálama. Ale ve skutečnosti si vůbec nebyla jista, jestli může Kryštofa pustit v tomhle stavu ven.

Šla tedy sama. Ale sotva byla za dveřmi, hned ji napadlo, že i to je nejspíš kopanec a že za těchto okolností neměla vůbec vytáhnout paty z domu. Ale za jakých okolností? A co se vlastně děje? A nenamlouvá si to všechno? A není tak náhodou ten neklid spíš v ní než v Kryštofovi? A není tak náhodou už v tom věku, kdy každá zmínka o smrti v ní probouzí neklamné příznaky čehosi znepokojivého a hned má ten dar přenášet je na všechny kolem sebe?

Rychle cosi nakoupila a netrpělivě stála ve frontě před pokladnou (a před ní stál někdo, kdo měl na rameni papouška, a ten hleděl na Sáru zlobným okem, a to měla ještě štěstí, že to byl papoušek nekňuba, protože kdoví, co by na ni jinak vykřikl) a pak přesypala nákup z vozíku do tašky a už zas utíkala zpátky a uklidnila se teprve, když vystoupila z výtahu a zamířila ke dveřím Davidova bytu. Ale bohužel ne na dlouho. Protože jakmile zasunula klíč do zámku a otočila jím, uslyšela vřískot. Byl to Kryštofův hlas, i když čímsi hrozivě pozměněný. Pustila tašku s nákupem, nechala otevřené dveře (a ve dveřích klíč) a už běžela za tím hlasem.

Kryštof stál uprostřed kuchyně a měl zavřené oči a zakloněnou hlavu a rukama se držel za krk a křičel. Přiskočila k němu, chtěla ho sevřít do náruče, ale okamžitě se jí vytrhl a běžel ke zdi, opřel se zvednutými lokty, vyvrátil hlavu a zas křičel. A pak něčím náhle připomínal oběšence a pak se svezl na podlahu a zůstal tam už tiše ležet. Znova ho sevřela v náruči, připravena, že se jí zas okamžitě vytrhne. Ale nehýbal se. Žil, dýchal, srdíčko mu divoce tlouklo, ale nehýbal se.

Šebestián byl v té chatě všehovšudy jedenkrát v životě, a tak zapochyboval, jestli ji vůbec najde. Ale našel. Nu, stála pár metrů od přehradního jezera, kousek od přístaviště parníků, a vypadala hodně nevábně. To byl nejspíš taky nápad ředitele nebo jeho zástupce: zvenku chatu zohavit a ještě ji opatřit odpudivým nápisem: DERATIZAČNÍ SKLAD, HUBENÍ KRYS, MYŠÍ A ŠVÁBŮ! Zatím to fungovalo, dosud nebyla vykradena. Ale už brzo nadejde čas, kdy to jediné, co vzbudí ještě něčí zájem, bude právě jed na krysy!

Když chatu našel, byly tak dvě hodiny. Dvacet minut tam pak strávil prohlížeje si hodně rozmanité a hodně různorodé zařízení, jímž byla vybavena. Jako by sem každý návštěvník povinně přinesl něco ze svého zlolajného domova. Byla stejně odpudivá zevnitř jako zvenku, a navíc všemu vévodil rozměrný kýč, oslavující západ slunka nad přehradou. A nebylo pochyb, před tímhle obrazem se uči­telstvo za táhlého řevu do nocí a do němoty zpíjelo. Šebestián se pokusil obraz sundat, ale pod ním objevil něco tak omračujícího, že před tím s výkřikem couvl a honem zas západ slunka připlácl na své místo. Není pochyb, tady se seminář za žádnou cenu nesmí konat. On, Šebestián, se tomu postaví, i kdyby si to měl na doživotí zavařit u všech ředitelů a jejich zástupců.

Když Šebestián vylezl z chaty, bylo asi tak pět minut před půl třetí, přesně to samozřejmě neví, protože ho nenapadlo podívat se na hodinky, a šel zas zpátky k tramvajové smyčce. Ale nedošel daleko a v poslední chvíli uskočil a proti němu splašená sanitka a za ní hlídkový vůz a ještě hasiči. A pak se už otočil směrem, kterým se všechno hnulo. Ale protože se otočil proti slunku, napřed neviděl nic, jen tu sluneční extázi.

David seděl se sluchátky na uších, přehraboval se v kotoučích ze zvukového archívu a hledal tam nějaký úctyhodný zvuk pro svůj feature, když se někdo dotkl jeho ramene a podal mu sklenici plnou nádherně průzračné tekutiny. David k tomu čichl, byl to džin, fantastická dávka džinu, která krásně těžkla v dlani. Otočil se a za ním stál Bua Bua, černý redakční stážista, s lahví v ruce a naznačoval mu, aby to rychle vypil.

Tak počkej, co je? a sundal si sluchátko a pověsil na opěradlo židle.

Dělej, hoď to tam!

Fakt mě chceš opít? podivil se David.

Přesně tak, řekl Bua Bua, tak pohni! A vzal Davidovu sklenku a znovu ji naplnil po okraj a nalil taky sobě: Teď telefonoval Šebestián z přehrady. Zlatovláska je mrtvá. Našli ji tam na stožáru vysokýho napětí.

Ne, řekl David. Hovno, řekl David. Postavil se, stál, díval se na Bua Bua a pak se znova posadil. Ze sluchátek visících přes opěradlo bylo teď zřetelně slyšet, jak dlouhou, prázdnou ulicí jde muž na vysokých chůdách.

Aniž si to pořádně uvědomoval, šel Šebestián stále blíž, až se octl v hloučku televizáků, a díval se přitom stále nahoru, a teprve teď poznal a bezpečně viděl, co tam je. Přes stráň vzhůru běžely obrovské sloupy vysokého napětí a v drátech mezi dvěma sloupy se cosi přeludně třpytilo, klenot, šperk, nasávající všechnu sluneční šťávu. Vysoko v drátech visela Zlatovláska, zachycená tam jak papírový drak.

Ale vždyť je to úplný nanebevzetí, řekl jeden z policajtů. Ale někdo, kdo stál vedle, ho okamžitě opravil: Napeklovzetí! Když, tak dopekelvzetí, panstvo! dala jim flek tlustá policajtka.

A to už z televizního mikrobusu opatrně vycouval kameraman s kamerou na rameni a otočil se a zamířil na Zlatovlásku, a zatímco hasiči se tam v chumlu ještě radili, kameraman už vedle nich tančil televizní taneček a vyvrácený zobáček kamery se přitom zálibně otáčel a bral Zlatovlásčiny nohy pod sukní, jak tam visela vysoko nad hlavami televizáků, policajtů, hasičů. A Šebestián se na to chvíli nehybně díval a pak sebou škubl a prodíral se ke kameramanovi, a když stál až u něho, hlasitě sykl a kameraman se po něm otočil, a to byla chyba, kterou si škaredě odskákal.

Šebestián se právě vrátil domů, do velkého činžáku na Úvoze (čtvrté poschodí, byt dveře číslo 17) a cítil neskutečnou tíhu a nejraději by propadl tomu nejkatastrofálnějšímu scénáři, vždyť tohle už vůbec nebylo o životě, ale jen o nekonečných prohrách a na vše strany zatarasených cestách! Ale neudělal to, a místo toho zamířil dozadu do ložnice a tam rázně otevřel okno do zeleně na Špilberku, několikrát se zhluboka nadechl a pustil se do Pěti Tibeťanů. Pět Tibeťanů je „tajemství věčného mládí, uloupené kdysi tibetským mnichům a omlazující teď evropskou populaci řádově o patnáct roků“. Tak to stálo na obálce už kolikáté reedice knížečky napsané invalidním jazykem a v duchu sektářských brožurek, což v Šebes­tiánovi probouzelo štítivou nedůvěru, ale něco jiného je nedůvěra k duchu a jazyku a něco zas zoufalá potřeba omládnout o patnáct roků a vyrovnat se tak Zlatovlásčiným milencům a skoncovat už s jejími nevěrami, anebo je aspoň omezit na běžný našinecký standard.

Ve dveřích zazvonily klíče a Zlatovláska proletěla bytem a vpadla taky do ložnice.

Klidně pokračuj, já zas hned odcházím.

Šebestián v pozici druhého Tibeťana: On tě čeká dole, viď, ten scenárista…

Šebestiáne, požádala Zlatovláska, neříkej teď prosím nic, čeho bys později litoval, nic, co by se pak ukázalo nenapravitelným. Jako bys nevěděl, jak to se mnou chodí. Vždyť já toho scenáristu jen vymačkám jak citron a zas, slibuju, odhodím, není to vůbec nic vážnýho, nic se neděje. A vytáhla ze zásuvky noční košili a prohlédla, jestli je v pořádku, a Šebestián, který mezitím přešel do pozice třetího Tibeťana a vše odtud úzkostlivě sledoval, teď zasténal: Copak nevidíš, že je to noční košile, kterou jsem ti koupil k našemu čtvrtému výročí?

Promiň, a nacpala košili zpátky do zásuvky a ve dveřích se ještě otočila a chtěla něco říct, ale neřekla.

Scenárista byl přízračně hubený mladíček, takže když si zapálil cigaretu, nečinilo mu potíže se za ni schovat. A pro někoho mohla mít ta hubenost i charakter odpudivé kachexie, ale to nebyl případ Zlatovlásky, která naopak přemýšlela o tom, jestli právě ta hubenost není tím mladíčkovým atributem, co roznítil její milostnou zvědavost. Scenárista byl ovšem zároveň dost ošklivý, což ještě podtrhl dlouhým culíkem, který mu slušel jak řezníkovi mitra. O ženských se v takovém případě říká, že jsou ošklivé jak noc, což se na mladíčka přece jenom nehodilo, takže Zlatovláska zvolila vhodnější příměr, ošklivý jak kanál. Když mu to ale jednou řekla, bylo hned vidět, jak ho tím ťala, to byla nepochybně scenáristova Achillova pata, a byl v tom okamžiku tak děsivě zdrblý, že to z ní vymáčklo okamžitou opravu: Tak ošklivý, až docela hezký! Ale ani to ho nijak nenadchlo. Ach, ty můj malý hajzlíčku, pomyslela si, přece ode mě nečekáš, že tě budu považovat za mladičkého Apollóna anebo Leonarda DiCapria.

Leč ten hajzlík měl nepochybně jiné přednosti. Například se uměl prosazovat s fantastickou průrazností: neúnavný, energický, nápaditý, stále plný chutí a nevyčerpatelné houževnatosti, tam, kde druzí už odpadávali, scenárista teprve naplno ožíval, v brněnském televizním studiu vyletěla jeho hvězda během jediného roku: na jeho počátku ještě vyráběl scénáře pitomoučkých televizních soutěží a na konci už všechny zaujal pro ambiciózní projekt velkého televizního superrománu, na němž se měla podílet i německá a francouzská televize. A už dávno to nebyl pouhý scenárista, ale především výrazně osobitý televizní režisér, který kolem sebe shromáždil ty nejlepší kameramany v republice, ale přesto si nadále sám pečlivě vypracovával scénáře, scénář je grunt a režisér jen špunt, dovolával se výroku své moudré vesnické babičky, a všem bylo jasné, že brněnské televizní studio si ho už dlouho neudrží.

Neumíš si představit, jak je tady všechno pořád nekonečně těžkopádné. Stážoval jsem teď měsíc v New Yorku a nahlédl pod pokličku velkovýroby amerických televizních seriálů. Psychologové a sociologové tam nonstop sondují náladu publika, jestli je teď zrovna spíš romanticko-sentimentální anebo spíš sci-fi-katastroficko-hororová či naopak potrhle-rodinně-komediální anebo retro-thrillerová, a všechno je samozřejmě podchycené na počítačích, které dosti přesně vědí, kdy bude kterej seriálovej trend vyčerpanej a které kombinace ještě nebyly využity a kdy pravděpodobně nadejde jejich čas. A jakmile se na knižním trhu objeví bestseller, nejenže se okamžitě vyjednává o jeho televizním přepisu, ale taky se hned přesně vymezí, jaký trend reprezentuje, a na ten se pak vrhne seriálový průmysl, dokud ho úplně nevymrská. Koupil jsem si na Pekařský v bazaru takovej strojek na mletí masa a to ti je přesně Amerika: strčíš tam svět, zatočíš klikou, Zlato, a padají dlouhé nudle seriálů!

Buď tak hodnej a neříkej mi zlato. Anebo ti začnu říkat brouku.

Ale seš přece Zlatovláska, takže říkat ti Zlato je podle mě docela legitimní. Kdežto říkat mi brouku, to už je přece o něčem docela jiném. A propos, Zlato, jestlipak víš, že tvůj muž ztloukl minulej pátek na přehradě mýho kameramana? A ztloukl ho pod stožárem vysokýho napětí s tou tvou figurínou. Muselo se kvůli tomu na chvilku přerušit natáčení.

Několik týdnů před právě vylíčenými událostmi a tedy ještě před volbami a zrovna právě v den velkých brněnských předvolebních mítinků dostal Kryštof zase za úkol přepravit Miloše do Žabovřesk na zahrádku. Jenže když se Miloš zatvrdil, tak s ním člověk nehnul. A teprve až po nadlidské námaze (Miloš se změnil v ostnatou kouli a nekomunikoval) ho Kryštof nacpal do nákupní tašky a vyrazil s ním do ulic. S klíčem kolem krku a s Milošem v tašce seběhl po Úvoze, ale dole, na Mendlově náměstí, narazil na lidovou veselici, předvolební mítink lidovců, jehož zásluhou celá doprava ochrnula a prostor opanovala dechovka. A to jsme ještě nezmínili velký teplovzdušný balon, jenž teď právě stanul nad chrámem Nanebevzetí Panny Marie a zvolna se přesouval nad náměstí. Balon měl podobu obrovského šťavnatého zahradního plodu a sliboval prostý a klidný ráj všem lidoveckým voličům.

Kryštof pochopil, že tudy neprorazí, a otočil se na podpatku a zamířil do města rozhodnut, že to zkusí do Žabovřesk po jiné tramvajové trati. Ale když už byl na dohled nádraží, z Masarykovy právě přijížděl Zemanův Zemák a ze všech stran už táhly davy jeho přívrženců a strhly Kryštofa s Milošem mezi sebe a Kryštof držel tašku s ježkem nad hlavou a vyskakoval, ale ve chvíli, kdy se už kolem něho chystal sevřít svěrač lidských těl, Kryštofova ruka poklesla a Milošovy ostny se okamžitě zabořily do břich a zad levičáckých příznivců a ti s klením odskočili a Kryštof směl projít jak Mojžíš Rudým mořem.

A v ten samý den předvolebních mítinků se scenárista taky poprvé setkal se Zlatovláskou. A stalo se tak na Kobližné. Scenárista si tam právě kupoval v pouličním stánku tvarohový burek, a jen co se do něho hladově zakousl, uviděl Zlatovlásku a málem se tím burkem udávil. Vždyť scenárista, jak už tady bylo řečeno, nebyl jenom scenáristou, nýbrž si měl svůj televizní seriál i režírovat a obsazovat si role, a zaměstnával se ztělesňováním svých postav natolik, že ať se octl kdekoliv, byl stále ve střehu. A Zlatovláska, již teď uviděl, byla právě ten typ, co dosud marně hledal: atraktivní a přitom už na první pohled naprosto přirozená, zřetelně vystupující ze všech tváří kolem, okouzlující kráska, v níž však bylo zároveň cosi tak lidsky dojemného, až to člověka bralo za srdce, i když třeba ani nebyl člověkem, ale jen jedním z kamenných mamlasů, vklíněných do fasády měšťáckého paláce na náměstí Svobody, což ostatně vůbec nebyl scenáristův případ.

Scenárista tedy okamžitě vyrazil za svou kořistí a užuž se polekal, že mu ta kráska opravdu zmizela, a vběhl doprostřed ulice a pilně se rozhlížel, ale ani vidu ani slechu, a tak se znova tím burkem málem udusil, ale tentokrát vzteky.

Ale scenárista, jak už o něm ostatně taky víme, se samozřejmě jen tak nevzdával. Spustil se dolů po Kobližné a stále se kolem sebe rozhlížel, díval se do všech domovních vchodů po obou stranách ulice a do všech výkladních skříní a pak ji konečně zas uviděl, přes sklo prodejny obuvi. Zkoušela si tam nové střevíce a scenárista, který byl taky mistrem nápadité improvizace, zhltl poslední sousto tvarohového burku a takovým tím velkým kovbojským gestem si teď otřel mastné ruce do riflí a už vtrhl do krámku a šel rovnou k prodavačce, co teď právě obsloužila Zlatovlásku, odvedl si ji stranou a tam se jí zeptal, jaké číslo bot má ta žena.

Cože? zvedla Zlatovláska překvapeně hlavu, když jí prodavačka podávala nádherné italské střevíce. Máte si je prosím vyzkoušet. A až na druhém konci prodejny stál v koutě scenárista a jen se skromně usmíval. Něco takového si nemůžu v životě dopřát, věděla Zlatovláska, ale pak už držela střevíce v ruce, a aniž si uvědomil jak, už je měla i na nohou, udělala v nich krok dva, byly opravdu nádherné a neodmyslitelně k ní patřily, ach, prožít zbytek života bez nich bylo jak odejít do krutého vyhnanství. A znovu se k nim s nezměrnou lítostí sklonila, že si je zas vyzuje, ale to se už muž s tím skromným úsměvem odlepil od zdi a spěchal k ní: Prosím, nezouvejte se!

Ale já si je nemůžu dovolit. Jsem jen řidička tramvaje, a ne monacká princezna. Na takovej špás já nemám. (Pauza) A samozřejmě je nemůžu od vás…

Ale tak to vůbec není. Nejsou ode mě. A kromě toho, jste monacká princezna, jenže o tom zatím nevíte. Když se teď půjdete se mnou na okamžik posadit (a ukázal přes sklo výlohy na protější kavárničku), všechno vám vysvětlím.

Však nebyl z toho jen okamžik, prozraďme, byla to nakonec celá hodina. Seděli tam a přes velké okno kavárničky a přes ulici a přes výlohu protější prodejny obuvi zachytili občas pohled té prodavačky. A co si asi myslela prodavačka bot? Domnívala se, že sleduje počátek velkého příběhu, jaké dosud znala jen z televizních obrazovek? Nehezký, ale sympatický mladík koupí neznámé krásné ženě nádherné italské boty, ona se napřed zdráhá, ale pak dárek přijme, posadí se spolu do kavárničky a začnou si románek, a než bys řekl švec, mají spolu děti, tak chytré po něm a tak krásné po ní, a jednou, v daleké budoucnosti, vnučka té krásné ženy najde na půdě v zaprášené skříni obstarožní italské střevíčky, drží je chvíli v ruce a prohlíží a přes velký detail střevíčku běží závěrečné titulky a hudba tak dojemná, že muchlá srdce všech prodavaček bot, a jen spusťte se lijáky slz a vyplavte přísné monastýry našich snů…

Jejda, zeptala se Zlatovláska, a kde vůbec berete jistotu, že to budu umět a že mám nějakej hereckej talent? A to vždycky investujete do každýho hereckýho verbování italský boty?

Ale vždyť jsem vám už přece říkal, že to není z mý kapsy. Klidně si to strhnu z vašeho prvního televizního honoráře.

A co to má být za seriál?

Konečně správná otázka! Pojďme se chvíli ubírat tím směrem. Zhruba vám převyprávím scénář toho seriálu.

Teď a tady?

Ale co vás nemá, to by byl hřích! Znám lepší místa. Například chalupu v divoké nivě při řece Oslavě.

Koukám, vy mě vlastně balíte. A bohové vědí, jestli jste vůbec nějakej televizák. Registráž, kontaktáž, defloráž, o to vám jde! A stihnout všechno v co nejkratším limitu!

Scenárista obdivně hvízdl, až se otočily hlavy v celé kavárničce.

Co je?

Říkala jste, že jste jen obyčejná tramvajačka.

To jsem.

A znáte Milana Kunderu!

Koho?

Co na mě hrajete? Registráž, kontaktáž, to je přece z Kunderovy povídky Zlaté jablko věčné touhy! A defloráž jste si půvabně přidala.

Z povídky? Nenechte se vysmát! Tohle je ze života! Registráž, kontaktáž, defloráž, to je dnes šup šup! A často ty defloráže úplně předběhnou všecky registráže a kontaktáže! Tak je to, drahej pane.

Máte pravdu, usmál se smutně scenárista, to už není z Kundery.

Ale je, usmála se zas vesele Zlatovláska, je to z Kundery. Potřebovala jsem si vás jenom prosondovat. Smíte mi vyprávět svůj scénář! V divoké nivě na břehu Oslavy.

Když Kryštof s Milošem opravdu v poslední chvíli vyklouzli ze sevření davu kolem Zemanova Zemáku, seběhli do podchodu před nádražím a svezli se zas eskalátorem ven a přeběhli přes Masarykovu na Kapucínské náměstí se záměrem dostat se tak přes Zelný trh na Šilingrák, a dále že se už uvidí. Ale Zelný trh byl bohužel taky neprůchozí, protože tam právě zaujali bojové pozice komunisti, jejichž šéf, soudruh Grebeníček, chodil teď dokolečka po roubení kašny a promlouval ke všem světovým stranám: Vytýkají socialistické společnosti, že stavěla prý megalomanská vodní díla, ale díky těm socialistickým přehradám máme tu dnes vůbec ještě světlo, zatímco oni, všimněte si, umí tak leda tunelovat, umí stavět akorát tunely a ty, jak známo, produkují zákonitě pouze tmu. A pokud se dnes ocítáme v situaci, že se musíme rozhodnout mezi světlem a tmou…

Zelný trh byl našlapán starými lidmi, tou Grebeníčkovou domobranou, a ti teď věřili, že po celý svůj život šli v dělných zástupech za světlem (a někteří z nich opravdu, to jim vypravěč nebere a respektuje to, ale většina z nich za to světlo v tmách považovala svou hovnivou kuličku, kterou si kamsi valili přes hřbety druhých, ale i přes mrtvoly, soudružku hovnivou kuličku, svítící svým světlem hniloby a rozkladu) a nyní, kdy jim už věčná tma začínala nezadržitelně zastírat zraky, chtěli věřit, že i tohle je zas jenom ta dobře známá kapitalistická tma a že ti, kdo překryli světlo jejich dnů a životů, budou už brzy zas znova povoláni k odpovědnosti…

A oceňme teď Kryštofovo dobré srdce, o němž už tady myslím byla řeč, a všimněme si, že proti těm starým lidem se rozhodl nepoužít Milošových ostnů a bodel, jako například proti Zemanovým příznivcům, a po krátkém zaváhání to vzdal, vzdal svou cestu na Šilingrák a slezli s Milošem zpátky přes Kapucínské náměstí na Masarykovu ulici.

Rekreační televizácká chata při řece Oslavě. Služební řidič, který je tam přivezl, si teď vybalil rybářský prut a po velkých balvanech přeběhl na druhý břeh a zmizel v divoce kvetoucí nivě. Scenárista se Zlatovláskou se chvíli dívali na zpěněnou řeku a pak si z chaty vytáhli křesla a stolek a scenárista otevřel lahev rulandského modrého. Ještě cestou sem se Zlatovlásce mohlo třeba i zdát, že kontaktáž bude už co nevidět úspěšně překročena do defloráže, ale po celý podvečer a večer se pak už nestalo nic, co by to napovědělo. O několik dnů později samozřejmě budeme svědky (anebo si to možná i necháme ujít, nemusíme být u všeho) Zlatovlásčina a scenáristova útěšného sblížení, teď však měla Zlatovláska především seznat, že scenárista je workholik a že ze všech neřestí, vášní a závislostí preferuje na prvém místě práci a tohle zde je setkání ryze pracovní.

Chci vás navnadit na to, čemu říkám můj televizní superromán, chci, aby vás třikrát za noc probouzela nezvládnutelná touha hrát v mém seriálu, a přestože jste dosud nikdy nikde nehrála, ani tu princezničku Pampelišku ve školním představení, teď budete žít už jen mou televizní postavou, jako kdybyste se jenom pro ni zrodila a celý váš dosavadní život byl jen přípravou na roli, jež se teď stane jediným vaším dlouhým, nepřerušitelným orgasmem. Tak pravil scenárista.

Ale už nedodal, že pro něho je to teď především příležitost zas to celé někomu převyprávět, protože dokud scénář dvanáctkrát třináctkrát nepřevyprávěl, nedokázal ho zapsat: takhle vznikaly jeho texty, živě a za něčí účasti, to byl jeho způsob, nechat se inspirovat reakcí posluchačů, posluchaček, kontaktem s někým, nikdy by to nedokázal vylíhnout jen tak nad počítačem, lidi z televizního studia se před ním rychle klidili jak před králem moru, ale když si někoho chytil, pevně si ho držel a nemilosrdně vlekl osudy svých postav, až dotyčný rychle ztrácel svou vlastní identitu a plácaje kolem sebe, topil se v zápletkách, kolizích, peripetiích a katarzích scenáristových televizních příběhů.

Všechno se to začíná (vyprávěl scenárista) v polovině devadesátých let, totiž rozpadem teroristických Rudých brigád. A v této naprosto nové situaci, kdy dochází k zániku starých a vzniku naprosto nových struktur organizovaného zločinu a terorismu, hledá i ocelová pěst Rudých brigád nové uplatnění. Tento univerzální a ke všemu použitelný zabiják, který sloužil Rudým brigádám jako nájemný vrah a svou pravou totožnost dokázal vždycky velice dobře skrývat –

Takže Šakal? zeptala se Zlatovláska.

Dá se říct, že Šakal, přiznal nerad scenárista, nijak nadšený tím, že dokonce i Zlatovláska okamžitě pojmenovala banální zdroj jeho imaginace. Šakal je vlastně archetyp, zafilozofoval si hbitě scenárista, takže se objevuje stále znova. Něco, co tady vždycky bylo, postava dokonale profesionalizovaného nájemného vraha, kterého osobně nikdo nezná, nikdo se s ním nesetkal, všechny konktakty s ním jsou vždy zprostředkované a přitom pracuje tak spolehlivě, že je zaměnitelný s neomylnou rukou osudu, ztělesněné fátum, po němž nezůstávají žádné identifikovatelné stopy, jenom snad nějaké výsměšně rozhozené drobty, které nikam a k ničemu nevedou. Tak tenhle Šakal je najednou volný, po jeho včerejších zaměstnavatelích se slehla zem, ale protože se mu nechce zrovna někam na Balkán, ani do ráje teroristů, arabského světa, a protože organizovaný zločin valící se z Ruska se mu svou buranskou neprofesionalitou ekluje, zkouší přece jenom hledat jiné cesty a nabídne své služby na internetu. A tam se také zmíní o tom, že bude své kvality demonstrovat v názorných ukázkách své profesionality, tedy na takových „vzorcích bez ceny“, jak tomu říkají podomní obchodníci. Chce předvést, co umí, a taky že ho nic nezastaví a že když je třeba, dokáže pracovat i s působivou gradací šoků. A tak vyhodí do vzduchu (promění ve sloup ohně) chladírenský vůz v Brně na Kolišti a ještě téhož dne se obětí jeho názorných demonstrací stane i krásná blondýnka, s kterou udělá cosi, co lidi opravdu šokne, teď ještě nevím přesně co, ale mohl by ji například pověsit do drátů vysokého napětí, jen si představte ten hrůzný efekt, překrásná ženská zavěšená až tam nahoře v drátech…

A nespálím se tam na škvarek?

Viděla jste někdy vlaštovky na drátech? Co se nestane vlaštovkám, nemůže se stát ani vám. A pokud vůbec zůstanu u tohoto nápadu, tak do těch drátů nakonec stejně pověsíme jenom figurínu, věrně imitující váš vzhled. A kromě toho, nebudou to skutečné stožáry vysokého napětí, ale jen televizní kulisy. Atrapa je totiž vždycky přesvědčivější a svým způsobem vlastně skutečnější než skutečnost. Protože náš skutečný svět, račte vědět, je už jen čím dál nedomrlejší kopií toho televizního a dnes už všichni na světě jsme televizními diváky, a už brzy nadejde čas, kdy všichni budeme jen televizními postavami. Televizní obrazovka, má krásná dámo, to je ta společná postel, na níž se jednou všichni setkáme, jak o tom kdysi snila Bardotka.

Nakonec se Miloš v nákupní tašce nejen uvolnil, ale trochu sebou dokonce i pleskl jak treska na pobřeží, aby tak Kryštofovi vyslal signál, že už je ochoten komunikovat. Ale ten na signál vůbec nere­agoval. Musíme to samozřejmě brát cum grano salis, protože Miloš nebyl zrovna žádný mluvící ježek, a veškerá komunikace s ním pozůstávala z čehosi, co byste považovali za hodně ubohé a k čemu byste se vy nikdy nepropůjčili, ale o tom se teď nebudem vybavovat.

Kryštof s Milošem sestoupili zpátky na Masarykovu, ale tam se to mezitím proměnilo v kotel, v němž se vířivě otáčely proudy těch, co ještě váhali mezi mítinky před nádražím a na Zelném trhu a na náměstí Svobody. Od nádraží sem zaléhala předvolební agitka písničkáře Ringo Čecha, ale než se Kryštof s Milošem stačili zaposlouchat, už se octli v proudu, co se jich bez ptaní chopil a nasměroval je vzhůru na náměstí Svobody, vzhůru k morovému sloupu, jenž se tam vzpínal jak stěžeň v lidském moři, v tom moři, co nezná pokoje. Odehrával se tam velký mítink Občanské demokratické strany za účasti pana profesora a pěveckých a hereckých hvězd, vydařená replika nezapomenutelného předvolebního mítinku na pražském Staroměstském náměstí. Dav právě na výdrž skandoval Doleva, nebo s Klausem!, když pan profesor najednou zvedl ruku jak při backhandu (jako by se chystal udeřit levou rukou na pravé straně), a rázem tak utišil lidské moře a přistoupil blíž k mikrofonu, usmál se a řekl: Klaus vás slyší! Klaus vás vidí! My nikdy nepřestaneme myslet na tento okamžik, kdy jsme se cítili být zajedno s vámi všemi! Zvedáme hráz proti levici a už se nebojíme o budoucnost téhle země!

Ale než se vzedmula další vlna skandování, pan profesor si dalším gestem vyprosil ještě strpení a zvedl mikrofon ze stojanu a začal zpívat:

Když mi dáš pac
To naše paci paci
Všechno změní
Po dlouhé noci přijde rozednění…

A Kryštof s Milošem, kteří se tam motali lidem pod nohama v neustálém nebezpečí ušlapání, občas přece jenom v nějakém průzoru něco zahlédli, ale to hlavně díky tomu, že zpívající pan profesor lehounce levitoval, vznášel se při zpěvu čím dál výš nad podiem a nad hlavami, až jednu chvíli vyletěl jak saranče hodně vysoko a brnkl o morový sloup.

Jestli vám dobře rozumím, tak můj život televizní postavy skončí vlastně už hnedka na začátku vašeho televizního románu, skončí figurínou v drátech vysokého napětí. To si teda asi moc nezahraju. Jak to tak vypadá, tak nakonec jen posloužím jako mustr pro výrobu té figuríny.

Tak moment, tou figurínou ve stožáru to všechno jenom začíná. Můj televizní román se k vám bude vracet ve stálých reminiscencích. Protože takový je to román, s neustálými návraty! A ještě něco. Televizní postava, již budete hrát, má totiž syna, co se až do smrti své matky nijak neliší od kluků kolem sebe, ale pak se s ním něco zvláštního stane, jako by se v něm otevřelo nějaké jeho třetí oko.

Třetí voko, proboha, to mě ušetřete! Představuju si hned nějaké monstrum, něco snad dokonce hmyzího!

Ale to se právě mýlíte! Třetí oko je totiž terminus technicus pro cosi jako duchovní zrak, je charakteristikou nějaké neobvyklé duchovní kvalifikace, jestli ne rovnou další dimenze. Tedy rozhodně něco pozitivního.

Přesto vás chci poprosit, abyste ten termín už přede mnou nikdy nepoužil.

Dobrá, nepoužiju. Pokračujme. Takže mezi matkou a synem je zvláštní, silné citové pouto, které se v okamžicích její smrti projeví tak, že chlapec bude té smrti přítomen, na dálku přítomen. Zatímco se to odehraje kdesi u přehrady, ten kluk v ten samý čas dostane doma takový podivný záchvat, bude se dusit a prožívat přesně to, co v těch chvílích jeho matka. A pak tam dokonce zůstane nehybně ležet, zjevná replika smrti, a když se zase probudí, probouzí se už se schopností vidět maminčina vraha, začíná ho sledovat tím svým třetím okem…

Slíbil jste, že už neřeknete třetí voko…

Moc se omlouvám, to voko ze mě tak vyjelo. Však pokračujme. Nevidí ho samozřejmě nepřetržitě, a mluvím stále o schopnosti vidět matčina vraha, nevidí ho pořád, ale jen chvílemi, řek bych útržkovitě, například před spaním, na rozhraní spánku a bdění, a vidí toho vraha, kde teď je a co tam dělá, a rozeznává taky jeho bezprostřední okolí, jako by se na něho díval nějakým zatraceným kukátkem. A jiný příklad: třeba se skloní nad duhovou kapkou vody na nějakém lopuchovém listě a už po několika vteřinách ho v té kapce uvidí, jak sedí v nějaké restauraci a prohlíží si tam jídelní lístek, a všechno je tak jasné a zřetelné, že chlapec může dokonce číst tomu vrahovi přes rameno názvy jídel, Lepure cu ciuperci, což je zajíc na hříbkách rumunsky, takže vida, ten nájemný vrah je teď někde v Bukurešti. A jindy zase obtěžuje našeho chlapce moucha, tak, obyčejnská moucha, a plácne ji novinami, skloní se nad ni a v jejím umírajícím oku zas uvidí vraha své matky, jak jde, bestie, po nějakém nábřeží, a kdyby byl náš chlapec trochu zcestovalý, už by věděl, ano, tohle je přece Ostrov svatého Ludvíka v Paříži, a bestie teď právě jde po nábřeží Quai d’Orléans a teď se zastavuje před domem číslo 18, tedy před hotelem Rolland, a chvíli hledí na jeho hispánsko-maurská okna a pak jde blíž a z výklenku ve zdi seskočí velká siamská kočka a utíká pryč a vrah chlapcovy matky je už u zdi a natáhne ruku a zaklepe na jedno z přízemních oken, ale dál už chlapec nic nevidí, obraz vyhasne, protože moucha, v jejímž oku se vše zrcadlí, je už po smrti. Ale jedno je jisté, vrah, bestie, Šakal, poté co v Brně (na Kolišti a na přehradě) vykonal své dílo, se teď pohybuje křížem krážem po Evropě, dá se říct, že těká.

Kryštofovi s Milošem se nějak podaří vyklouznout z náměstí Svobody do Běhounské ulice a tudy se ubírají k mnohem skromnějšímu Jakubskému náměstí, které působí (navzdory monumentálnímu gotickému chrámu a desítkám zaparkovaných aut) dost pustě. Ale nakonec dostanou příležitost přesvědčit se, že i tady se přece jenom cosi děje. Mezi zdí chrámu a neurvalým shlukem zaparkovaných aut, na plácku o něco větším než pánvička na volské oko, stojí dva agitátoři Unie svobody a proti nim sedí na takové rozkládací stoličce, jaké používají hlídači parkovišť, jediný jejich posluchač. A ti dva agitátoři se střídají ve výkladu volebního programu Unie, a když už začínají uvadat, ten posluchač je povzbuzuje, ještě chvíli vydržte, broučkové, myslím, že vás budu volit. A mezi agitátory a posluchačem kráčejí po dlažbě tři holubi a mechanicky trhají hlavičkami. Miloš s Kryštofem okamžik postojí, přihlížejí (Miloš vysune z tašky fuňavý rypáček) a pak se zvolna loudají dál, teď přes náměstíčko ke škole a tady nahlédnou do Jakubské ulice, jestli se tudy dá proklouznout a pokračovat domů, zpátky na Úvoz…

Přiznám se vám, že to nemám ještě všechno pojmenované, myslím postavy v tom televizním románě, pojmenovávání postav mi odedávna činí potíže, a nakonec to řeším tak, že při vymýšlení křestních jmen sáhnu po kalendářích a při příjmeních zas po telefonních seznamech, důvtipné, co. Takže tomu klukovi bychom zatím třeba mohli říkat…

Kryštof.

A proč Kryštof? A vlastně proč ne? Takže beru, Kryštof! Kde jsme skončili? O Kryštofově schopnosti vidět vraha dlouho nikdo neví. Po Šakalovi jdou samozřejmě ti nejlepší kriminalisté a všemožní specialisti z Interpolu, ale všechno to začne mít smysl teprve od okamžiku, kdy se spolčí s Kryštofem a začnou využívat jeho zvláštních schopností. A jakže k tomu kontaktu dojde? To by neměl být problém. Hned po té brutální vraždě Kryštofovy matky se chlapce ujme psycholožka, vede s ním dlouhou řeč, a tak nutně dojde i na to, co napřed považuje za Kryštofovu dětskou fantazii, rozvichřenou těmi hroznými událostmi, a možná i za halucinace. A to, že ten kluk do detailů přesně popíše římskou fontánu di Trevi, u níž sedí Šakal a kouří svou večerní cigaretu, to na psycholožku neudělá žádný dojem, protože fontánu mohl docela dobře vidět v televizi, ale když se stejnou důkladností popíše západ slunce nad Biskajským zálivem, ten fenomenální přírodní jev, televizí zatím nereprodukovatelný (i tady sedí Šakal se svou večerní cigaretou), to už psycholožka zpozorní. A teprve teď přijdou na řadu specialisti z Interpolu a posadí si Kryštofa k počítači a podaří se jim tak sestavit velice přesný portrét Šakala. Mýtus nepostižitelného tím padá a každá policejní služebna kdekoliv na světě má teď k dispozici jeho tvář. Ale taky Šakalovi dojde, že má proti sobě nebezpečného protivníka, a následuje jeho protiúder. Bestie využije svých konexí mezi zkorumpovanou policií, aby zjistila, kdo to sedí u počítače a dodává informace o jejích pohybech. A dozví se, že je to děcko, pětiletý kluk!

Ale ještě stále tady zůstává něco, o čem jsme zatím vůbec ne­mluvili, přestože je to myslím moc důležité, namítne Zlatovláska.

Scenárista zvedne překvapeně hlavu.

Totiž co je v povaze a citlivosti toho chlapce tak zvláštního, že se to vyjeví v těch mimořádných schopnostech?

Snad to silné citové pouto k matce, o tom jsme už přece mluvili. Její smrt jím tak otřese, že…

Jestli vás smím na něco upozornit, tak naprostá většina dětí je spojena silnými citovými pouty se svými matkami, a obvykle to zas nic tak překvapivého neotvírá.

Můj příběh se teprve rodí, takže spoustu věcí ještě nevím, brání se scenárista, můj scénář má zatím své díry, ale každým dnem se stále víc sceluje…

Mohu? zeptá se Zlatovláska. Co když je to tak, že Kryštof vůbec není syn zavražděné, a co když ho jen adoptovala a je to odložené dítě nějakých běženců, o jehož původu nikdo nic neví, velice zvláštní dítě, takové, co se s těmi neobvyklými schopnostmi rodí a potřebuje jen podnět, rozbušku, která by ty schopnosti odpálila.

Poslyšte, to není marné! Docela slušný nápad. Podnět, rozbušku, která by ty schopnosti odpálila! Myslím, že bych to mohl akceptovat.

Opravdu? To jste mě dojal. Jenomže to není nápad. To je skutečnost.

Prosím?

To odložené dítě po rumunských nebo albánských nebo kavkazských běžencích skutečně existuje.

O tom nepochybuju. Takovými dětmi teď přetékají sirotčí do­movy a vesničky SOS.

Ale já mluvím o svém synovi.

Scenáristův řidič se rozmrzele vrátil s prázdnou (buď měl špatné rybářské náčiní, anebo to byl špatný rybář), a protože rozhodně nechtěl rušit (scenáristovo vyprávění televizního scénáře, to byla mše, k jejímuž pozdvihování a přijímání se zrovna teď necítil povolán), posadil se na práh chalupy, položil vedle sebe prut, podběrák a lahev se žížalami a vytáhl krabičku zápalek, vysypal ji na hromádku a vybral si z ní šest sirek a těm neobratně odlomil hlavičky, položil je stranou a začal hrát starou japonskou hru, které se v zemi vycházejícího slunce říká desi a kterou ho nedávno naučil kuchař japonského televizního režiséra.

Myslím, že bych už měla posbírat své saky paky, míní Zlatovláska v jedné z děr scenáristova vyprávění.

Ale vždyť tady přece přespíme, Zlato. Na tom jsme se přece hned na začátku domluvili.

Na jakým začátku, brouku? podivila se Zlatovláska. Podle mě ještě vůbec nic nezačalo a taky nevím, jestli kdy začne. Náš vzácný čas jste probendil povídáním jakési dost příšerné historky, z které mám nýčko leda ujímání a plynatost střevní, takže jsem stejně k milostné nepotřebě.

Když vjížděli do města, obloha už potemněla, ale když přijeli na náměstí Svobody, bylo poseté papírky, které svítily jak bříška leklých rybek. Řidič zastavil, vylezl a zvedl jeden z lístků. Byl na něm obrázek pana profesora, přísný úsměv pod bílými vlasy a nad bílým knírkem.

Co je? zeptal se scenárista.

Nic, řekl řidič, byl tady velkej mítink a zapomněli po sobě uklidit. Volby jsou už na spadnutí. A co s nima spadne? Osvěžující letní déšť? Anebo krupobití? Anebo záplavy?

Vidíte, úplně jsem zapomněl, přiznal se scenárista. A kdo myslíte, pane Formáček, že to tentokrát vyhraje?

Dlouho se říkalo, že socialisti. Ale teď se zas vynořily úvahy, že možná přece jenom ODS. A že Klaus jako zombie vstane z hrobu.

Zajímalo by mě, jestli je to dobře, nebo špatně? zeptal se ještě scenárista.

Tak to vám dneska nikdo nepoví, vykroutil se řidič.

Co tady ještě dělá Miloš? podivila se ráno a dost bolestně Zlatovláska, když sáhla pod postel po pantoflíčcích a zajela rukou do bodlin. Proč ho zas Kryštof neodnesl na zahrádku?

To je otázka! Snad nejezdily šaliny a město bylo ucpaný volebníma mítinkama, ne? Kdes byla, že to nevíš?

O tom radši nemluvme, to by tě nepotěšilo. Zato ti povím, co se mi na dnešek zdálo. V tom snu jsem byla věrná ženuška. Bohužel ne tobě, ale Davidovi.

Aha.

Tys tam byl ovšem taky. Ale představ si: jako můj starší bratr! Byls tam malíř a živil ses malováním obrázků! A tady Miloš (a Zlatovláska drbla pantoflíčkem do ježka), Miloš tam byl závozníkem.

Cože byl Miloš? lekl se Šebestián.

Nebyl ježek, ale závozník! A jako závozník jezdil s Davidem, protože David tam zas nebyl rozhlasák, ale řidič u nějaké přepravní firmy. No a Adam, ten taxikář –

Co Adam? Co ten taxikář?

Adam tam byl tvým dědečkem, slavným předválečným sochařem a malířem, velkým… avantgardistou.

O tom mi tedy musíš důkladně povykládat.

Ale teďka už ne. V 10.12 mi jede jedenáctka ze stanice na České.

Tak si ten sen zapiš, připomněl Šebestián, jinak ti ho sprcha dočista vymaže. Ale to už bylo pozdě, protože Zlatovláska už vstou­pila do sprchy a sen byl v trapu.