2. DÍL Vzhůru na Sibiř

David si napustil vodu do vany a uhnízdil se tam a celé tělo mu prostoupila nevýslovná slast, ale jen co s potěšením zvrátil hlavu a pohlédl do stropu, uviděl bobtnající puchýř. Soused nad ním měl vadnej odtok, ale nedalo se s tím nic dělat, protože měl taky psa, co na jedno cvaknutí urve celou ruku, a dělá to k smrti rád.

Ani večeře nebyla zrovna k popukání. Měli kapustu a David s Kryštofem ji nenáviděli, ale David to nesměl dát znát, aby nenarušil Kryštofovu výchovu, a Kryštof zas, s tím svým vyvinutým smyslem pro fér hru, mohl jen dělat, že neví, že David to nesmí dát znát.

Čím jsem starší, tím jsem hloupější, podivil se mezi dvěma sousty Kryštof. Když mně byly tři roky, rozuměl jsem řeči zvířat a ptáků, když mně byly čtyři, věděl jsem přesně, co se stane v nejbližších sto jedenácti minutách, a teď, když je mi pět, umím už jen z hlavy vypočítávat odmocniny.

Jde to s tebou z kopce, přisvědčil David, a ten proces se už nikdy nezastaví. Teď se už každý den probudíš o drobek hloupější.

Ale zapomněl ti říct, že o to šťastnější, upozornila Zlatovláska.

A pak šel Kryštof spát a Zlatovláska nalila sobě a Davidovi skleničku.

Promiň tu kapustu, nevěděla jsem, že se vrátíš ještě dneska.

Na dnešek jsme vůbec nespali, uháněli jsme celou noc, aby sme tady užuž byli. Když se střídáme za volantem, je to v pohodě, ale tentokrát jsem na to byl sám, protože Miloš teď bere nějaký léky a nesmí řídit, je použitelnej jen jako závozník.

Tak proč si neřekneš o nějakýho jinýho Miloše?

Co blbneš, přece ho nepodrazím. Ale počkej, nepřerušuj mě. V noci na včerejšek jsme byli ještě v Itálii, nedaleko hranic se Slovinskem. Nemohli jsme najít flek na odpočívadle, ta naše almara se tam už prostě nevmáčkla, a tak jsme sjeli odbočkou do lesa.

A není to nebezpečný sjet na noc kamsi mimo dálnici?

Naopak, právě dálnice je v noci nebezpečná. Ale i kdyby, jsme ozbrojený a máme tam poplašný systém, když se někdo přiblíží, hned o něm víme. Ale o to teď nejde. Když jsme totiž spali v tom náklaďáku kousek od dálnice a Miloš jako vždycky chrápal a vypadalo to, že už vůbec neusnu, ale pak jsem přece jenom v nějaký skulině toho Milošova rámusu vklouzl do spánku, zdál se mi dost divnej sen, neblahej produkt Milošova chrápání.

Ty tvoje sny! smála se Zlatovláska.

Víš, v tomhles byla Šebestiánovou ženou.

A Zlatovláska spadla smíchy ze židle, neboť si vůbec neuměla představit, že by mohla být manželkou svého staršího bratra.

A Šebestián nebyl malířem, ale kantorem – pokračoval David – učil na nějakým gymnáziu a bydlel… počkej, kde on to bydlel… jo, na Úvoze.

A tys byl v tom snu taky?

A jak bych tam mohl, holka, nebýt, vždyť to byl můj sen! Byl jsem tam tvým milencem. Totiž jedním z tvých milenců.

Fajn, to beru. Ale s kým jsem pak měla Kryštofa?

Tohos neměla s nikým.

Aha.

Toho jste si se Šebestiánem adoptovali od nějaký potulný grupy z Albánie nebo z Rumunska.

Chceš říct od cikánů? A co můj dědeček Kondor?

Tvůj dědeček Kondor tam vůbec nebyl. Ale zato tam byla tvoje matka Sára. Jenomže to byla pro změnu moje matka a tebe neměla nijak v lásce. A chodila s Kryštofem do zoologický zahrady. Za mývalama.

Vidím, že to tam bylo slušně přeházený.

A pak jsi taky měla jednoho milence, kterýho jsem silně nesnášel, řekl David po malém zaváhání. Jo, sral mě. Jmenoval se Adam a byl to taxikář, mrcha taková vychcaná. A taky se ještě pamatuju… na nějakýho televizního scenáristu… ale už nevím, co v tom snu dělal.

A jak ten sen dopadl?

Ale nijak, řekl rychle David, který byl proslulý tím, že jeho sny končily na popravištích, v hlubokých odpadových jámách, v hořících vracích letadel.

Co se tam například stalo se mnou?

S tebou nic.

Jen mi nelži.

Nelhu.

Ale jo, to se pozná, když lžeš, máš ho měkkej. Ne, promiň, promiň, opravila se. A odkutáleli se hbitě pod stůl, aby nebyli na ráně, kdyby sem ještě vpadl Kryštof.

Přece jen jsem ti lhal, přiznal David krátce poté, trýzněn špatným svědomím.

A v čem zase? nevěděla už Zlatovláska.

Mluvím o tom snu. Někdo tě pověsil do drátů vysokého napětí.

Spálila jsem se na škvarek?

Proč? Vlaštovky se taky nespálijou, když sedají na drátech.

Ale byla jsem oběšená, ne? Byla jsem viselec?

To asi jo.

A proč se vlastně neříká viselkyně? Proč to nemá taky ženskou koncovku?

Protože čeština je galantní jazyk. To bude ten důvod.

Dali si ještě jednu skleničku a šli spát. V ložnici se ještě jednou drobně pomilovali, ale už to nebylo zrovna vono, protože i zde byl na stropě bobtnající puchýř z vadného odpadu a přisprostle na ně mrkal.

Už běž taky spát, ty starý hloupý voko, řekl mu David. Už nic nebude.

Tentokrát se Davidovi nezdálo nic, aspoň nic reprodukovatelnýho, a u snídaně se zas sešli v plné sestavě, posíleni navíc ještě Zlatovlásčiným bratrem Šebestiánem, který si pospíšil, aby Davida ještě zastihl. Ale mezi náma, nemusel vůbec tak spěchat, vždyť David měl dneska (ale taky ještě zítra) náhradní volno. A Zlatovláska zas měla až odpolední ordinaci. Volno neměl akorát chudák Kryštof, který ve svých pěti letech chodil do něčeho, čemu Šebestián opovržlivě říkal „zvláštní škola“, a co ve skutečnosti bylo prvním stupínkem na cestě vzhůru, k budoucí přináležitosti k vybranému společenství Mensy, klubu jedinců vybavených zvlášť vysokým IQ. Byla to spartansky tvrdá předškolní výchova, kde se Kryštof učil v intenzivních kurzech angličtině, němčině, španělštině a práci s počítačem a internetem a hrál tam samé pečlivě vyšolichané hry, cílevědomě rozvíjející jeho kreativitu. Šebestián přijel se svým malý renaultem a slíbil, že pak Kryštofa do té „zvláštní školy“ hodí, takže mohli při snídani ještě v klidu posedět. A tak došlo taky na Davidův sen.

David znova vyprávěl, jak se mu v tom snu všechno promíchalo a jak Zlatovlásčina matka tam byla jeho matkou a on rozhlasovým redaktorem a Zlatovláska tramvajačkou. A nebydleli jsme tam v tomhle nemožným domě, ale v elegantním činžáku s proskleným rizalitem, nedaleko hospody U Kaštanů. Ano, v tom samým činžáku, co v něm ve skutečnosti bydlí Miloš. A ještě něco, kamarádi, nebudete mi věřit, ale Miloš tam byl ježkem.

Ach jo, povzdechl si Kryštof, má to někdo štěstí. Vždycky jsem si přál být ježkem.

Tak pozor, to mi něco připomíná, pravil Šebestián a odvyprávěl tuhle historku:

Stalo se to už opravdu hodně dávno, někdy v šedesátých letech. Chodíval jsem tenkrát pravidelně do Bellevue a tam býval šachový stolek a u něj každej čtvrtek hráli dva slepci, dva slepí šachisti. A zřejmě to byla pro ně zároveň i velká společenská událost, na kterou se dojemně vyfešákovali, jednou omotýlkovali, podruhé zas vykravatili, a z domu si přinesli své vlastní šachové figurky, a sice ty, kterým se říká francouzské, takové vysoké a jemně soustružené, s dřevěným krajkovím. Šachisté je nemají rádi, protože jsou na šachovnici nepřehledné. Ale to našim dvěma hráčům nevadilo, protože hráli samozřejmě na slepo. Tahali sice figurkama, navzájem si je brali i ohrožovali, ale přitom zároveň hlásili své tahy takovým tím šachovým jazykem, E2 na E4, znáte to. Ale je taky možné, že se občas přece jenom potřebovali ujistit, že postavení na šachovnici odpovídá jejich slepecké představivosti a slepecké paměti, a lehkými doteky si pak vždycky celou šachovnici prohlédli. Nad jednou partií dokázali strávit i dvě tři hodiny, popíjeli k tomu kávu a snědli taky nějaký ten zákusek a prsty si pečlivě otírali do ubrousků. A v jejich hře bylo něco nesmírně důstojného, její slepeckost jí dodávala vznešenosti, o jaké se obyčejným šachistům ani nezdá. Ale pak se to stalo. Všichni slepci zbožňují, jak známo, hudbu. A na hudbu je vždycky ulovíte, i kdyby se nevímjak bránili. A tak když jednou přišli a postavili si na stolek ty dvě krabice s figurkama a chystali se je rozestavět po šachovnici, uslyšeli nějakou hudbu, uslyšeli klavír. Ten tam samozřejmě slýchávali celkem často, to nebylo zas nic tak neobvyklého, klavír stál nahoře v salonku, jenže tentokrát u něho seděl opravdový maestro. Zavítal do města a možná odpoledne koncertoval v Besedním domě, ale teď a tady se nedokázal ubránit naléhání těch, s nimiž seděl u stolu, a šel jim něco maličkého zahrát na kavárenském klavíru. A sotva ho slepci uslyšeli, zvedli se a šli blíž. A tu kdosi, kdo právě na takovou příležitost už dávno čekal, nějaký žák darebák, nějaký ten uhrovitý mládeneček, ale samozřejmě ne já, co vás napadá, vždyť já už přece v té době nebyl žádnej mladíček, tedy ten žák darebák šel k jejich stolu a vzal rychle několik černých figurek z jedné krabice a zaměnil za několik bílých figurek v druhé krabici. A když se pak slepci vrátili, samozřejmě nic nepoznali a rozestavěli si tu partii tak, že bílý král jim tam stál obklopen černými figurkami a naopak a černé věže se zas, mršky, vklínily do bílých pozic a bílý střelec byl ve službách černé královny a černý kůň zas ve službách bílé. Všechny hlavy v celé Bellevue se obracely tím směrem a hleděli jsme na tu šachovnici jako u vytržení, bylo v tom cosi fascinujícího, nikdy předtím a nikdy potom jsem už neviděl takovou partii, v níž převážně černému vojsku velel bílý král, ohrožován protivníkovým bílým koněm. A ten tvůj sen plný záměn, Davide, mi právě připomíná tuhle dávnou slepeckou partii s přeházenými figurami.

Ale po téhle slepecké historce se už Šebestián musel zvednout a odvézt Kryštofa do „zvláštní školy“ a už mezi dveřmi (a už s Kryštofem pod paží) si ještě na něco vzpomněl, potažmo na to, kvůli čemu vlastně přišel.

Davide, prosím tě, potřeboval bych přepravit nějaký otcovy a dědečkovy sochy a obrazy z Králova Pole. Představoval jsem si, že by to šlo třeba protekčně přes firmu, co u ní jezdíš.

Kolik toho je?

No, nejspíš malej stěhovák.

A kdy?

Co nejdřív.

Takže dneska, nabídl David okamžitě.

A při tom taky zůstalo. A snídaně se rozešla.

Přepravní firma Odysseus měla své sídlo za Bystrcem, přímo u Brněnské přehrady, a její obrovský firemní štít se zrcadlil v přehradním jezeře.

Přišel jsem ti představit svého švagra Šebestiána, řekl David šéfovi firmy, jímž byl mohutný černoch z Nigeru.

Rozumím, přišels mi představit syna svého strýce, řekl Bua Bua, který uměl obstojně česky, ale česká terminologie pro příbuzenské vztahy zůstávala stále jeho Achillovou patou.

Ale David zavrtěl hlavou. Syn mého strýce, to by byl můj bratranec, kdežto švagr, a na tom si musím trvat, je bratrem mé ženy.

Tak to zas prr, zneklidněl Bua Bua, přece znám tvou ženu. Tvá žena je mladice, kdežto tenhle pán, nebude se na mne zlobit…

Je to jednoduchý, ujistil ho David, a hned ti to vysvětlím.

Tady Šebestián je totiž Zlatovlásčiným nevlastním bratrem. Mají společnýho otce (a David zvedl palec pravé ruky), ale každý jinou matku. Šebestiána měl můj tchán už ve svých sedmnácti se svou první ženou (a David zvedl malíček pravé ruky), kdežto Zlatovlásku měl až ve svých devětapadesáti se svou druhou ženou (a David zvedl levý malíček a pak zavrtěl oběma a prudce je od sebe vzdálil na roztažení paží).

Ale to je pak mezi tvou ženou a jejím bratrem víc než čtyřicet roků, pravil Bua Bua a u vytržení hleděl z jednoho malíčku na druhý.

Taky si myslím, řekl David a schoval malíčky do kapes.

Čtyřicet roků, to je celá epocha, pokračoval Bua Bua, za tu dobu v Africe padly říše a povstaly nové.

Však u nás v Evropě zrovna tak, kývl David.

Co budete stěhovat? obrátil se Bua Bua na Šebestiána.

Pár obrazů a soch.

Šéf Odyssea zavedl Davida se Šebestiánem do své stáje a dal jim vybrat ze dvou stěhováků, co tam ještě zůstaly: A teď vybírejte, ať neprohloupíte. Vybírat totiž smíte jen jednou.

Šebestián bez váhání ukázal na ten menší.

Tomu stěhováku říkám ve svý mateřštině desi, přiznal Bua Bua.

A co to znamená desi?

Je to moc starý kmenový slovo, ale myslím, že pro něho neexistuje ve vašem jazyce přesný, jak to říct, zaváhal.

Ekvivalent? nabídl David.

Buďte hodni na desi, jo?

Budeme, ujistil ho Šebestián, už teď hluboko v srdci něžný cit chovám pro desi.

Cestou se ještě stavili pro Miloše, Davidova závozníka. A je na čase ho představit. Miloš byl skutečný hromotluk, ale zároveň v něm bylo cosi nevýslovně křehkého, jako ten pel na motýlích křídlech. Ale právě to vzbuzovalo u Šebestiána nedůvěru. Šebestián si totiž dlouho a pracně tříbil svůj malířský vkus a nebyl teď ochoten mrzačit si ho tak kýčovitými paradoxy: hromotluk s duší děvčátka! Dobře, hochu, nebudu si tě radši pouštět moc k tělu. Což se, jak záhy uvidíme, snadno řekne, ale hůř provede.

Desi se dala zas do pohybu a nemotorně se motala brněnskými ulicemi, rozkrajovala náměstí a přetínala dopravní tepny, celou cestu sledována modrýma očima republikánského šéfa Sládka na desítkách volebních billboardů. A zatím v kabině řidiče probíhal tento rozhovor:

Zlatovláska, začal David, si dědečka nepamatuje, jak by taky mohla, ale říká, že to byla přímo mytologická postava.

Správně, Davide, já si ho sice taky moc nepamatuju, protože když v létě v pětačtyřicátým zemřel, bylo mi teprve šest roků, ale tohle bezpečně vím: byla to veliká postava, možná snad titán, jestli mi rozumíš. Do posledního dne žil na plný pecky a vypadalo to, že umí snad všecko: maloval drobná zátiší a miniaturní portréty, ale z toho i monumentální plátna a rozměrné fresky, sochal ze dřeva, z kamene, z hlíny, ze sádry, z bronzu i z ocele, lemury a bazilišky do městské kašny, Vrchlického a Havlíčka do parků, pomníčky legionářů na náměstí, kříže a báně a korouhvičky na věže, ale i oltářní plastiky, křtitelnice a sakrální nádoby, busty radních a veliká laokoonská sousoší, tepané mříže a dekorativní vrata, ale uměl i dózy na biskvity a třeba i všelijaké fantastické flakóny pro nějakou kosmetickou fabriku, portréty továrníků a jejich manželek i divoké výjevy z bakchanálií, líbezné i pohoršlivé ženské i mužské akty, skandální karikatury do nedělních příloh, šperky do večerních toalet, křišťálové lustry i židovské svícny, včelíny v podobě tančících prasnic a zasmušilých goril i odhozených obřích hlav, keramické soupravy i filmové plakáty, ale taky plakáty na zemědělské výstavy a nebudeš mi věřit, ale dokonce zkonstruoval i obojživelný velociped pro celou rodinu se čtyřmi dětmi. Byl to malíř, sochař, grafik, ale i platnéř, pasíř, restaurátor a příležitostný architekt, živoucí Leonardo da Vinci a tvůrce svého vlastního gigantického vesmíru, ale navíc i neskonale společenský tvor, neboť v tom jeho velikém domě se každým rokem pořádaly soukromé plesy a byla to událost, na kterou přijížděli předtanečníci z Vídně, a dědeček z přítomných sestavoval proslulé živé obrazy a fotografoval si je a dělal z nich série famózních pohlednic. Kdežto jeho syn, tedy můj otec Racek, byl už jen obyčejnský malíř a sochař a nic víc. A hle, jak ten úpadek rychle pokračuje, já… ne, o mně už radši nemluvme, končím. Ale se svou sestrou, se Zlatovláskou – načal Šebestián zas jiné téma – se musím taky dohodnout, co dál s dědečkovým domem. Jeho údržba hltá prachy a upřímně řečeno, každý rok musím prodat jeden otcův nebo dědečkův obraz, abych to vůbec utáhl, ale neumím si představit, že bychom ten dům prodali nebo pronajali. Má totiž své tajemství, kvůli kterému s ním zatím není možno jen tak volně nakládat, však se to taky jednou dozvíš.

Dědečkův veliký dům s obrovskou zahradou stál na výspě nad Královým Polem, na výspě, která za dědečkova života vystupovala z moře zeleně, ale teď se k ní už dávno doplazila všepohlcující městská aglomerace, i když tady především v podobě bezpočtu ohrad a jakýchsi bezprizorných skladů, autobazarů a šrotišť.

Ale sotva se přiblížili na dohled výspy, jako když Šebestiánovi něco bolestivě šlápne na jazyk, náhle zmlkl a zíral. Před domem stál totiž velký náklaďák s ještě větším přívěsem.

Zloději? zeptal se David. Jestli tam mají hlídku, aby mohli pokojně rabovat, asi bychom se teď měli…

Nespěchej, řekl Šebestián a zhluboka se nadechl, myslím, že mám jiný nápad. Myslím, že nadešel k čemusi čas. Jak jsem už řekl, tohle zdaleka není jen tak obyčejnský dům.

A Šebestián s Davidem a Milošem opustili stěhovák, ale nespěchali dolů, k nejbližšímu telefonu, ani po stráni nahoru, nýbrž pod Šebestiánovým vedením opatrně obešli kopec a uviděli teď dědečkův dům z druhé strany, totiž neuviděli z domu nic, protože tady přiléhala k zadnímu traktu veliká zahrada a koruny stromů a vysoké keře tvořily neprůhledný paraván mezi domem a zahradní bránou, před níž teď stanuli.

Nemám bohužel klíč, nemohl jsem vědět, že půjdeme tudy, omlouval se Šebestián a David s Milošem se podívali na ostrá bodla, nasazená na vysoké bráně i vysokém plotě.

Můžu? zeptal se Miloš, ale i kdyby mu v tom chtěl někdo zabránit, stejně už bylo pozdě. Rozběhl se proti bráně a proletěl dovnitř, jako kdyby tam byl jenom otočný turniket.

Snadno se bojuje s černokněžníkem, ocenil to hned Šebestián, když má člověk za pomocníky Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého!

Ale tím obtíže zdaleka nekončily. Před sebou teď měli veliký ošklivý altánek, jenž svým vzhledem doslova odpuzoval. Připomínal totiž gigantickou záchodovou mísu, do níž se vyprázdnilo pět generací zahradních obrů.

Nikdy jsem neviděl nic tak hnusnýho, přiznal David, a doufám, že už neuvidím. A Miloš, ten si jen uplivl.

Ta ošklivost je funkční, rozumějte, moji milí, chrání totiž tajemství spolehlivěji než sedmihlavý drak. A teď, pánové, smím prosit? vyzval je Šebestián. Spatříte cosi, co jste ještě neviděli, a zažijete něco, co jste ještě nezažili. A já jen doufám, že cesta je stále ještě průchozí. A Miloš s Davidem vnikli do altánku otřásajíce se hnusem a Šebestián uvedl do chodu táhlo, které jim hned otevřelo cestu do pekel. Aspoň to tak na první pohled vypadalo.

A teď půjdeme dlouhou chodbou pod zahradou a cesta je sice elektricky osvětlená, ale může se stát, že narazíme na úsek, kde už všechno není, jak bychom si zrovna přáli, a tak se držme raději pohromadě a vyvarujme příliš dychtivých pohybů.

Chodba byla překvapivě široká, snad se dalo dokonce mluvit o podzemní dálnici, což Davida přivádělo v úžas. Vlastně je s podivem, že tady tvůj dědeček nepostavil rovnou metro.

Však k tomu moc nechybělo, usmál se Šebestián a ukázal na stěny, jež byly, jak na stanicích metra, vyzdobeny reliéfy.

A šli tedy širokou chodbou, kam už nikdo, jak přiznal Šebestián, nevstoupil drahně let, a světlo zde bylo možná už trochu povadlé, ale vzduch stále svěží, ani závan sklepní či dokonce hrobové zatuchlosti. A občas se na zdi objevil nějaký překvapivý výtvarný motiv, takže David byl v pokušení zastavit se a prohlédnout si ho (přísahal bych na duši své nebožky matky, vykřikl David přidušeně, že tady někdo ilustroval Skácelova čtyřverší! ale ta chodba je přece stará jak Metuzalém, jak se tady ten motiv vzal? ale tohle je jasně basreliéf k básni:

v hedvábné chvíli večerní
harfy jak kolmé splavy ční
traviči studní studny tráví
a modře ze sna křičí pávi),

ale Šebestián ho stále popoháněl a pak David pochopil, že už prošli pod zahradou a jsou teď v domě, totiž pod domem, a zarazil se, ale Šebestián mu vysvětlil, že celý prostor, v němž se nacházejí a do něhož ještě dále vstoupí, je oddělen zvukovou bariérou od vlastního domu a že ta izolace je tak důkladná, že tady můžou klidně skákat, tančit, jančit, zpívat, křičet, a v domě je nikdo ani nezaslechne. A pak už stoupali schodištěm, umístěným v jakémsi širokém, objemném tubuse.

A teď, upozornil Šebestián, se už každou chvíli octneme v půdních prostorách, rovněž hermeticky oddělených a zvukově izolovaných. Dědeček s tím vším začal na počátku německý okupace. To už překročil šedesátku, podstatnou část svého díla měl už za sebou, už ho jenom završoval, a tu pocítil, že je taky nejvyšší čas, aby naplnil i své dílo vlastenecké. Ale dříve, než se do toho mohl dát, musel si pořídit tajný půdní ateliér. A nejen nedostupný, ale také naprosto neidentifikovatelný. Kdo o něm nevěděl, neměl ho ani tušit. A tak skrytý, že kdyby tenkrát na něčí udání přišlo gestapo a například zapichovalo do domu obří pletací jehly, žádná z nich by neměla šanci projít tím tajným a nezasažitelným půdním prostorem.

Olala, řekl David, tomu všemu rozumím, ale proč si tvůj dědeček stavěl tu širokou chodbu pod zahradou? Proč si do toho ateliéru chodil jako slon do manéže? A proč i tenhle tubus je jak tunel pod kanálem La Manche?

Však už jsme u toho, co kdybys mě nepřerušoval? A když už tedy měl všechno připravené, jenom začít, zaujala dědečka myšlenka vytvořit něco, co bude národu nejen útěchou, ale i pomocí v nejvyšší nouzi. Jak jsem už řekl, nebyl jen malířem a sochařem, ale i živoucím Leonardem, takže měl všechny předpoklady stvořit to, co teď už každou chvíli uvidíte.

Ale přestože David s Milošem byli tedy tak trochu připraveni na to, co je čeká, přece jenom to s nimi – když vstoupili na poslední schod tubusu – trochu škublo. Stanuli totiž tváří v tvář šiku ocelových jezdců na ocelových koních, celému pluku, namáčknutému tak těsně na sebe, že jejich zvednuté korouhve tvořily hustý ocelový les. A Miloš, který byl klekavého ducha (a odkojený Hvězdnými válkami), padl okamžitě na kolena, ale Šebestián do něho vztekle drbl, protože opravdu neměli času na rozdávání.

Mám tu čest představit vám dědečkovy blanické rytíře, blouznivé svatováclavské vojsko, ten zářný diadém jeho talentu, který dědečka stál nejen nadlidské úsilí, ale i pohádkové jmění, větší část toho, k čemu přišel portrétováním továrníků, jejich obézních manželek a ošklivých dcer. V dubnu 1945 bylo dílo konečně hotovo a dědeček uvažoval o tom, že by svatováclavské vojsko poslal na pomoc Pražskému povstání. Ale dostalo se mu zamítavé odpovědi: už je rozhodnuto, do Prahy pojedou sovětské tanky. A tak blaničtí rytíři nevytáhli odtud nikdy paty. A završením díla se také uzavřel dědečkův život, a jak ubíhal čas od jeho smrti, otec ztrácel důvěru v ty veliké marionety a nepodlehl nikdy pokušení použít je.

Třesky plesky, řekl Miloš. A jak to teda je? Jsou to jenom veliké loutky a nic víc?

Na kůň! zavelel Šebestián a sám šel k prvému jezdci v čele vojska, ke svatému Václavovi, vydrápal se na hřbet jeho koně a otevřel si v zádech knížete dvířka a vnikl dovnitř jak do strojovny a zaklapl za sebou. David s Milošem ho následovali a zavřeli se každý do svého rytíře. Ještě chvíle napětí a pak se už pohnul knížecí kůň, ocelový jezdec bláznivě zamával korouhví a hned pohnuli se také jezdci s Davidem a Milošem a zamířili ke schodišti v tubusu.

Celé svatováclavské vojsko bylo propojené, hnulo se jak jeden muž, a všichni blaničtí rytíři se spouštěli tubusem, ale dokonalou zvukovou izolací nevyklouzla ani myš zvuku a celý pluk co nejtišeji prohřměl pod zahradou. A když pak vpadli na světlo boží a vynořili se z ošklivého altánku a octli se u zahradní brány, uviděl David všemi průzory ve svém rytíři, že je to opravdu zdatné vojsko a že si s ním můžou troufnout ledasco. A tak si taky troufli a hned otočili pluk zpátky k domu.

Jenže tentokrát neběželi podzemní chodbou, ale mezi stromy, a přestože zahrada byla podestlána loňským a předloňským listím, dunělo to tak, že Šebestián s Davidem a Milošem hleděli pilně k domu, očekávajíce, že z něho teď vyběhnou vyburcovaní zloději se škorpiony a kalašnikovy a zahájí palbu (plesk, plesk, rozplácnou se kulky na ocelových krunýřích rytířů), ale vzápětí zas odhodí zbraně a rozprchnou se, ale svatováclavské vojsko jim bude okamžitě v patách a sežene je hezky do houfu a sevře v těsném prstenci a koně s jezdci se vztyčí na zadních a dotknou se ocelovými kopyty toho zlodějského chumlu. Ale kdepak, kdepak, všechno bylo úplně jinak!

Celé vojsko se před domem prudce zastavilo. Se sklopenými hlavami a předními kopyty zarytými do země. Celá jízdní armáda najednou v tichém očekávání. V půlkruhu a v několika řadách. Až pak kůň svatého Václava zvedl hlavu a vroucně zaržal. A v té chvíli z otevřených dveří kdosi vystoupil a ostatní koně také zvedli hlavy a taky ocelově zařehtali. Žádostivě natahujíce nozdry a orosené pysky.

Dědečku! vyhrklo ze Šebestiána. Ale vzápětí si uvědomil, že ho takhle zevnitř nemůže nikdo slyšet. A tak vystoupil dvířky v knížecích zádech a vydrápal se svatému Václavovi na ramena, usadil se tam a zopakoval svůj srdceryvný výkřik.

Ovládej se, vnuku, pokáral ho dědeček, protože to byl nepochybně on, přesně takový, jakého Šebestián znal z nesčetných dědečkových autoportrétů, stál tam jak v dobách své největší slávy, kdy měl vlastní malířskou školu a zástupy svých epigonů, stál a lovil z kapes celé hrsti bronzových kostek cukru a snažil se spravedlivě podělit všechny ty natahující se koňské hlavy.

Co tady děláš, dědečku? pokračoval Šebestián, přidržuje se svatováclavské přilbice. Nemůžeš pokojně spát v hrobě? Tlačí tě snad ten veliký náhrobní kámen s masturbující mramorovou Múzou? Anebo tě jen tíží špatné svědomí? Máme snad zaplatit nějaký tvůj dávný dluh? Anebo naopak zvednout rukavici, kterou ti tady kdysi kdosi hodil do tváře?

Klid, hochu, jsem tady jen na skok, dá se říct. Jen jsem si pro něco přijel. Ale neboj, neodvezu si sochy ani obrazy. Přijel jsem si jen pro své vzpomínky. To je na onom světě nesmírně cenný kapitál. Z toho tam žijem. To nám slouží jako platidlo. A to tam pijeme, kouříme i fetujem, a kdo má pěknou hromádku svých posraných pozemských vzpomínek, žije si tam jak prase v žitě a ještě s tím může kšeftovat. Když jsem odtud tak spěšně odcházel, nestačil jsem si jich dost nabrat a teď tam, chlapče, strádám. Ale tentokrát jsem si na to přitáhl celej náklaďák s přívěsem. Ale jak se tak koukám, řekl bych, že tenhle večír se ještě zdržím. Co říkáš, mohli bychom zas v tomhle domě uspořádat velkej raut pro zvané i nezvané. A teď už mě seznam se svými kamarády, jsou všichni mými hosty.

A Šebestiánův dědeček to řekl, jako kdyby teď čekal, že z každého rytíře se jak z konzervy vyklube pořádná dávka člověčiny, a byl pak znatelně zklamán (anebo to zklamání obratně hrál), když z rytířů vystoupali jen Miloš s Davidem. Postavili se do půlkruhu z koňských hlav a letní vítr jim čechral vlasy a dědeček jim šel vstříc s napřaženou dlaní: Říkejte mi Adame, přátelé!

Tak jo, souhlasil Miloš. Ale můžu ti hned něco svěřit, Adámku? Asi by ses měl napřed ale pořádně osprchovat, dost teda páchneš tím, no, mršinou. Řekl Miloš, ten pořízek s duší děvčátka.

A pak už Miloš, dědeček a David, objímajíce se kolem ramen, vešli dovnitř. A venku zůstalo akorát svatováclavské vojsko a Šebestián, jenž stále seděl až nahoře za krkem svatému Václavovi a nedokázal už, kurva, slízt.

Davide, Miloši, dědečku! zakřičel lítostivě. Ale vevnitř už bylo přiveselo a nikdo ho neslyšel.

Několik týdnů po právě vylíčených událostech, totiž v neděli 9. srpna 1998, sestoupil Šebestián ze svého ateliéru do kuchyně a oslovil tam dědečka a okamžitě to slízl nepočítaně.

Copak jsem se vás všecky dost nenaprosil a nezapřísahal, abyste mi říkali Adame?! Tak mi pověz, jaký já jsem děda a copak na to snad vypadám?! A kromě toho, když budeme v té věci důslední (Adamovi blýsklo v očích), když budeme jen trošičku důslední, tak já vlastně vůbec nejsem tvůj dědeček, protože tvá matka tě ve skutečnosti –

Co mě má matka ve skutečnosti?! vyskočil Šebestián.

Ale nic, totiž vůbec nic, to jsem jenom tak plácl, chlácholí ho Adam a snaží se vtisknout zpátky do kuchyňské židle. Vidíš tam toho Trampotu, ty Červený střechy? a ukazuje na obrázek na protější stěně. To jsem od něho dostal k šedesátinám. Povídal jsem ti vůbec někdy o Trampotovi? To ti byl obrovskej malíř! Českej Cézanne! Na první pohled jen vobyčejnský krajinky, ale v každé z nich řád celého vesmíru! A taky fantastickej kamarád! Odpoledne o mých šedesátinách jsme pak jeli s Honzou Trampotou, ale taky s tvým otcem Rackem na kolech do Bílovic a moje žena Josefina a tvoje matka Julie zatím připravovaly slavnostní večeři o třech chodech. Naschvál, jestli si ještě vzpomenu, co jsme to tenkrát měli? Jehněčí maso v pergamenu! Zajíce na hříbkách! Koroptve po burgundsku! To je paměť, co! Ale samozřejmě to Josefina s Julií nepřipravovaly samy. To bys měl pamatovat i ty, že jsme měli kuchařku, ne? No, nebudu tě trápit: Terezu!

Jediný, co chci vědět, říká Šebestián tiše (ještě pořád stojí, hrozivě vztyčený jako bodák), chci vědět, cos chtěl říct o mý matce!

O Julii? Opravdu nic špatnýho. O tvý matce fakticky nevím nic, co bys sám nevěděl. Chceš, abych ti to odpřisáhl na spásu svý nesmrtelný duše?

Upřímně, Adame, povzdechl Šebestián, ty seš někdy děsně zlomyslný, škodolibý, zlý tvor. Člověk aby se tě bál!

Tak to mi neříkej. To jsem musel pochytit až tady od vás. Totiž ne od tebe nebo od Davida nebo od Zlatovlásky nebo od Miloše nebo od Bua Bua, ale to jsem se myslím naučil od vašich politiků. Co jsem tady, všechno pozorně sleduju, volby a pak taky to, co po nich propuklo, a řeknu ti: zlomyslní, zlí, prolhaní, jeden druhého podráží a z toho zas jako když másla ukrajuje, těma samýma rukama se navzájem škrtí a zároveň si jima žehnají! Ti vaši politici, fialovej hnus! Vždyť se podívej, není v nich špetka opravdovosti! Jen ješitní manekýni a ješitní panáci v šik oblecích! A jen ukájejí svý mocichtivý libido všema prostředkama, orálně i análně, individuálně i hromadně! A vzpomínáš si ještě, cos mi říkal o Sládkových republikánech, co neprošli volbama? Já si teda myslím, že stačili udělat, co si předsevzali. Šli do český politiky, aby ji infikovali, aby ji nakazili, a dneska je už celá zasmrádlá, převzala republikánský moresy. A jedinej, kdo jim tady ještě překáží, je prezident. Dávají sloužit černý mše za jeho onemocnění a vrážejí jehly do jeho gumáka: do střev! do plic! do srdce! A uvidíš, že nakonec najdou způsob, jak ho uštvat.

A to se už zakousli do svého oblíbeného tématu. Adam se Šebestiánem vedli nekonečné rozpravy o politice, těch se nedokázali nasytit. Však taky Zlatovláska podezřívala Adama, že se tady na zemi zdržel a teď zuby nehty drží hlavně kvůli těm řečem o politice, kvůli těm nekonečným dišputacím.

Ach ne, nechcu nikoho bránit, tvrdí Adam o chvíli později, vždyť víš, co si o vašich politicích myslím. Ale bohužel samotná podstata politiky je vždycky jen ta, že na její nejvyšší posty se mohou dostat a trvaleji se tam usadit pouze individua posedlá mocí, přímo nemocná mocí, příkladní psychopati a arogantní domýšlivci, vždycky jen ti, jimž chybí ta nejzákladnější lidská výbava, co nejsou schopni vcítit se do osudu druhých a pochybovat o sobě samých.

Ale smím, Adame, vědět, proč tomu tak je? Proč běh lidských dějin určují právě jen megalomani, obludně sebevědomá lidská hovádka, psychopati a egoistické mrchy a začasto i masoví vrazi na trůnech a proč právě před nimi padají lidi pořád znova na zadky i na kolena?

Na to stejně nepříjdete, uklidňuje je Zlatovláska. A v závěsu za ní je tu hned i Kryštof. A ten strašlivě zívá. Bacha, napomíná ho Adam, když budeš takhle zívat, obrátíš se naruby jak rukavice! Ale to už je tady taky David se svým závozníkem Milošem, tím šťastným nedělňátkem, však je taky dneska neděle, ale to jsme snad už říkali, ne? Přeju krásné jitro, dámy, krásné jitro, pánové! uklání se Miloš na všecky strany. Ale přichází i Zlatovlásčina matka Sára a přijíždí i její otec, nesmrtelný dědeček Kondor v kolečkovém křesle. A za oknem do zahrady můžou všichni vidět Bua Bua, který už tam běhá mezi stromy a rozhazuje přitom rukama a vyskakuje a kroutí hlavou, což je moc důležité pro krční páteř, když uvážíte, že jako šéf firmy Odysseus celé dny sedí u počítače.

(A už jsme vám pověděli, že Bua Bua vlastně není žádné původní nigerské jméno? A že vzniklo z Bois Bois a francouzsky znamená Les Les?)

To prvé, co Adam udělal, jakmile zjistil, že se tady ještě nějaký ten pátek zdrží (totiž až do plesové sezóny, chtěl si tady zopakovat aspoň jeden z těch velkých a nádherných předválečných plesů, které rovněž tenhle dům proslavily), takže to prvé, co udělal, když se tady znova usadil, bylo, že přesvědčil všechny, aby se sem za ním přistěhovali.

Snadné bylo přesvědčit Šebestiána, protože ten v tomhle velikém domě prožil přece dětství. A zrovna se teď chystal prodat nějaké obrazy a sochy svého otce a děda, Racka a Adama (a jak máme ještě v živé paměti, přijel si pro ně do Králova Pole Buovým Buovým stěhovákem), aby tak získal prostředky na přestavění a rozšíření přízemního domku v Komárově, toho, který získal výměnou za svůj panelákový družstevní byt v bystrckém sídlišti. Ale když se teď nastěhuje do dědova domu v Králově Poli, nemusí už dál rozprodávat vzácné „rodinné stříbro a zlato“ a může se zároveň zbavit toho proklatého podmáčeného komárovského domku, jehož oprava, přestavba a rozšíření by jen donekonečna hltaly otcovy a dědovy sochy a obrazy, neboť upřímně řečeno, svými vlastními obrazy si Šebestián vydělal tak právě na slanou vodu (a to ještě tou slanou vodou byly často jen Šebestiánovy slzy lítosti a vzteku nad tím, že do svých obrazů vkládal všechno, co měl a uměl, všecek svůj poctivý talent, ale že kdejaký mladý neumětel, konzumní výrobce módních obrázků, ho vytěsnil nejen z výtvarného trhu, ale i z výstavních síní a ze srdcí dam, jež hořela pro krásu vměstnanou na plátno štětcem, špachtlí, sprejem, ale často i nálety do barev máčeného hmyzu).

A Davida a Zlatovlásku přesvědčil pak Adam tím, že na stropech v jeho domě nejsou vůbec žádné plesnivé puchýře z vadných odpadů a taky zde nemusejí platit vůbec žádný nájem (nájmy teď zrovna vyletěly prudce nahoru) a že Zlatovláska to má odtud jen kousek do práce (do polikliniky v Lesné to bylo z dědova domu jen tři zastávky městským autobusem) a taky že u domu je obrovská zahrada, živá pokladnice stromoví, květů, ptactva, motýlů, a budete se divit, ale i nějaké zvěře.

A Adam samozřejmě nic nenamítal, když si sem Zlatovláska vzala i svou matku Sáru, tu nezapomenutelnou Sáru, matku uličnici, co se hned po rozvodu odstěhovala s tenkrát ještě hodně maličkou Zlatovláskou do starého čapího hnízda, a dva měsíce tam bydlely na vysloužilém továrním komíně vysoko nad střechami Židenic, aby všichni široko daleko viděli, v jaké hmotné bídě je ten nestyda Zlatovlásčin (a budiž připomenuto, že i Šebestiánův) otec Racek zanechal. A Sára si tedy zas s sebou vzala svého otce, Zlatovlásčina dědečka Kondora, kterému už bylo šestadevadesát, ale ještě stále měl tolik fyzické i mravní síly, že ze svého invalidního křesla jedním plivnutím srazil špačka oďobávajícího třešeň. Jen mu bylo třeba za tím účelem otevřít okno. Ale Adam si tam nakonec přivedl i Davidova závozníka Miloše a k údivu všech dokázal zverbovat i Bua Bua, jenž měl přece velice příjemné bydlení ve své klimatizované rezidenci s výhledem na přehradní jezero.

Ale jaktože Šebestiána, Zlatovlásku nebo Davida už dávno nenapadlo se sem nastěhovat? A jaktože místo toho trávili nenahraditelný čas svých životů v těch zatuchlých děrách v centru města? Nu, nenapadlo, jelikož v jejich očích to nebyl žádný dům k nastěhování, nýbrž stále jen „dědečkův ateliér“, jen panteon rodové slávy a veliký depozitář a lapidárium pro otcovy a dědovy sochy a obrazy. A to se musel až z předpeklí vrátit sám děd Adam, aby jim předvedl, že ten dům je pořád ještě obyvatelný a jak!

Přátelé mí nejmilejší, miláčkové mí vachrlatí, tohle bylo vždycky mým snem a kvůli tomu jsem ten dům vlastníma rukama kdysi vystavěl! Chtěl jsem ho naplnit přátelskou radostí jak měch dobrým vínem! Jsou zde tři ateliéry, jeden sklad na blanické rytíře, dva depozitáře na obrazy a sochy a pět bytů a všechny chodby k nim, jakož i vchody, východy a schodiště se míjejí s těmi sousedními, aby tam nedošlo k jedinému zkřížení, jedinému propojení, jedinému setkání, pokud po něm právě neprahnete. Ale zároveň se zas naprosto všechny chodby, vchody, východy a schodiště potkávají, protínají, ba i prostupují, kdykoliv se vám po něčem takovém jen zasteskne. Inu, jsou to byty tak dokonale izolované, že v každém z nich můžete prožít celý život s pocitem posledního člověka na zemi, ale jakmile dáte přednost opačnému extrému, můžete si tam pořád žít jako na jarmarku anebo na hlučném náměstí. Je to dům, co v sobě spojuje přednosti hlubokého osamění i veselé pospolitosti, dům pro zasmušilé introverty i družné kumpány, v němž si každý může být buď svou křišťálovou studánkou, anebo součástí nejrušnějšího úlu. A to jsem vám ještě neprozradil, že je to taky dům skládačka, která se dá po chuti dál rozšiřovat. Zatím je zde pět bytů, ale může jich být jednou padesát. A jednotlivé byty jsou zároveň tak totožné, aby se mohly jak kostky na sebe napasovat, ale zároveň tak rozmanité, aby jeden z vás každý měl pocit, že jsou mu šité na míru. A možná, že můj dům je z celého mého díla ten vůbec nejlepší majstrštyk! A tak vítejte v prostorách duše mé, přátelé!

V pondělí, ve středu a ve čtvrtek má Kryštof tu svou školu pro zázračné děti, ale úterky a pátky, to jsou dny, jež tráví s dědečkem Adamem. V těch dnech jsou nerozlučná dvojka, couravý tandem. Bloudívají křížem krážem po městě a Kryštof dědečka (ve skutečnosti ovšem svého prapradědečka, však si rozumíme) zasvěcuje postupně do všeho, čím se dnešní Brno, potažmo celý současný svět, liší od toho, jejž Adam ráčil opustit před třiapadesáti lety.

Jenže, varuje dědečka Kryštof, vždyť já vlastně vůbec nemám tušení, co je třiapadesát roků. Ale to je jistě tím, že člověk si čas světa odvozuje od svého vlastního času. Když je mi teď pět roků, dovedu si možná tak trochu představit, co je to deset let, tedy dva celky mýho života. Anebo si troufnu představit i dvanáct a půl roku, rozumí se dva celé a půlku mého života. A hůř než já je na tom už jen Bůh, který žije věčně, a tak neví vůbec nic o čase, protože věčnost se nedá porcovat, násobit nebo dělit, Bůh nerozezná vteřinu od hodiny nebo týden od padesáti let.

Nu, ty máš zas svůj záchvat heideggerovštiny, myslí si Adam a přestává Kryštofovi naslouchat a rozhlíží se kolem sebe a šokuje ho to obrovské množství lidí, které se valí ulicemi v centru.

Vidím, že jste se během mé nepřítomnosti činili! Ale Kryštof mu hned odpoví, že populační křivka už dávno nejde nahoru, je to nevyrovnaný růst a myslím, že teďka zrovna nebude nic moc.

Eskalátor v podchodu před nádražím připomene Adamovi pohyblivé schody, co bývaly v obchodním domě ASO už na počátku čtyřicátých let. A když míjejí Zámečnickou ulici, vzpomene si zas na bezrukého Frantíka, tady někde míval svou firmu, sedával ve výkladní skříni a psal na stroji nohama, a když přišlo na věc, dokonce si nohama dokázal ostříhat nehty na nohách.

A poslyš, po Kobližné už nejezdí tramvaje? ptá se Adam. A co je tohle?

To je kontejner. Do toho se teď ukládá městský odpad jak sopel do kapesníku.

Vidíš a v těchto místech stával takovej velkej kiosk a říkalo se mu Hříbek. Nahoře se prodávaly noviny, cigarety, pohlednice a vlastně všechno možný a dole, pod Hříbkem, byly veřejný záchodky. Pověz, kdy jste Hříbek zbourali?

Ale protože Kryštof s Adamem věnují pozornost docela jiným záležitostem, nevšimnou si vůbec, že jsou už nějaký čas sledováni. Ale mezi náma, je to sledovačka tak obratná, že by si jí sotva všimli, i kdyby měli oči na stopkách. A tak jdou stále se svými pronásledovateli v patách a teprve na Mendláku se rozhodnou přejít ti, co je dosud jenom šmírovali, k akci.

Adam s Kryštofem směřují právě ke stánku s pečivem, že si tam koupí tamější specialitu, veliké, křupavé, kulaté housky plněné povidly, když jim zkříží cestu ženština s oříškovýma očima. A v okamžiku, kdy se míjejí, pohlédne oříšková dáma Adamovi zblízka do očí a zeptá se: Tak co, řekni, chceš mě, Adame Obskočníku?

Nejmenuju se Obskočník, opravuje ji zmatený Adam, nýbrž Obkročník.

Nechceš, nic se neděje, jiní budou chtít.

Neutíkejte, prosím, tak jsem to nemyslel!

Neblbni, Adame, poděsí se Kryštof, přece ji nebudeš volat zpátky! Vždyť je to obyčejnská děvka.

Tak obyčejnská zas nebude, brání ji Adam, znala mý jméno, totiž skorem mý jméno.

Přejete si? zastaví se oříšková děvka a hledí na Adama. Ale už je mezi nimi refýž a už jsou mezi nimi koleje.

Nikdo si nic nepřeje! vyštěkne Kryštof. Klidně si dejte vodpicha.

Máte drzýho vnuka, konstatuje děvka a dál tam stojí za tramvajovou refýží, až kolem projíždí tramvaj a na chvilku ji překryje, asi tak jako bejk pokrývá krávu, a Kryštof z toho, jak Adam děvku zoufale vyhlíží, jak úporně čeká, až tramvaj zas přejede, Kryštof z toho pozná, jak strašlivě Adamovi o ni jde. Potřeboval bych s tebou mluvit, požádá Adama a rukama nohama naznačuje, že nejradši někde za rohem.

Smím vás o něco poprosit? křičí Adam přes koleje a přes refýž. Počkáte tady chvilenku?

Chvilenku počkám, odpoví oříšková děvka a čeká.

Sotva dojdou za roh, zopakuje Kryštof: Prosím tě, Adame, copak fakt nevidíš, že je to děvka?

Adam se dívá dolů na Kryštofa a přece jenom váhá, než řekne: Nevím, jak bych ti to vysvětlil, ale to je přesně to, co teď potřebuju. Třiapadesát roků jsem už neměl ženskou.

Kryštof se dívá nahoru na Adama a taky okamžik váhá, než řekne: Neumím si představit, co je to třiapadesát roků, a neumím si představit, co je to mít nebo nemít ženskou, ale možná, připustí Kryštof, že nemít třiapadesát roků ženskou jsou táž muka jako přijít o první sólové cédéčko zpěvačky a rapperky Lauryny Hill z hiphopové kapely Fugges.

Ne, ne, vrtí hlavou Adam, je to ještě horší, můj malý Kryštofe.

A Kryštof se dál zpytavě dívá na Adama a řekne: Jasně, jenže bys měl taky uvážit, že tyhle ženský jsou nestydatě drahý, protože každá z nich navíc živí jednoho až dva pasáky. A v mezidobí, cos tady nebyl, Adame, přibylo na zemi pár těch nejohavnějších pohlavních chorob.

A smím vědět, kdes posbíral tak tristní informace?

Na internetu. Když tam dost dlouho surfuješ, není na světě nic, co bys nevěděl.

Myslím, že budu mít na paměti všechny tvé internetové rady. Ale teď už budu muset jít.

Kryštof si povzdechl a šel si taky po svých. Ale když už byl na rohu Pekařské ulice, ještě se mimoděk ohlédl a uviděl, jak Adama, když se chystal sbalit oříškovou dámu, sbalili v tu ránu a dosti surově dva maníci a odvlekli do přistaveného vozu. Kryštof propadl panice a pokoušel se rychle splašit nějaké policajty, což je v Brně obtížnější, než ulovit holýma rukama na Sumatře tygra. Ale když konečně nějaké našel a překotně jim vylíčil, jak Adam vlítl do pasti, v níž návnadou byla oříšková děvka, stalo se mu zas to, co se mu často stávalo, když se pokoušel dospělým lidem říct něco závažného a podstatného. Bez rozpaků ho poslali někam, kam se sic vchází malou dírkou, ale je tam o to větší pláč a skřípění zubů.

Když ti dva řízci cpali Adama do auta, málem mu zlomili nebo snad vykloubili pravou ruku.

Byli byste tak laskavi a dali trochu pozor, tuhle ruku budu ještě potřebovat.

Ale neboj, už nebudeš, šklebil se jeden z únosců. Ale ten, co seděl za volantem, se prudce otočil a chlapa okřikl a Adamovi se omluvil. Ale Adam jen zavrtěl hlavou, že se nic neděje, protože si teď vlastně uvědomil, že tu ruku už opravdu nebude potřebovat, vždyť už tady vůbec nejsem jako malíř nebo sochař, ale už jenom jako restituent svých pozemských vzpomínek, což můžu klidně obstarat i jako bezrukej Frantík.

Sotva auto proletělo několika ulicemi a nabylo tak dojmu, že už setřáslo případné pronásledovatele, ten, co seděl za volantem, Adama znova oslovil: Ještě jednou se omlouvám za své společníky. Jsou to profesionální únosci, nic víc než hrubé nástroje, v nichž byste se ušlechtilosti nedořezal. Jenže když chcete odvést perfektní práci, a to my ve vašem případě skutečně chtěli, musíte si najmout právě tyhle. A ještě jsem vám chtěl říct, že možná s tím, co se teď s vámi děje, tak docela nesouhlasíte, ale už brzo sám nahlédnete, že se vám dostalo výjimečné příležitosti být účasten úžasných událostí, jež bych si troufl nazvat svátkem Ruska, znovuvzkříšením svaté Rusi. Na Masarykově okruhu nás už čeká přistavené letadlo a teď už jde jen o to, aby se o vás nestrachovali vaši blízcí. Můžete jim zavolat ještě odtud, anebo až z letadla.

Bohužel tam nemáme ještě zavedený telefon, vždyť jsme se sotva nastěhovali. Totiž původně tam samozřejmě byl. A jestli to nebudete považovat za nemístné, navrhl Adam Obkročník, tak se vám teď pochlubím, že jsem před válkou patřil v Brně k prvním, co už měli ve svém ateliéru telefon. Dokonce je to tak, že jsem si tenkrát sám telefonní aparát vymodeloval do podoby kňučící feny. A ptáte se, proč zrovna do kňučící feny?

Ale šofér mu už zas tak moc nenaslouchal, až příliš zaměstnán praktickými stránkami únosu. Jen chtěl ještě vědět, jestli někdo z Adamových blízkých nemá třeba mobil, a když Adam na to reagoval nadšeným extempore o mobilech Alexandera Caldera, jak o nich slyšel od Šebestiána, řekl šofér: Rozhodnuto, pošleme jim tam telegram.

Letadlo patřilo soukromé petrohradské společnosti Mjednyj vsadnik a nemělo z Masarykova okruhu povolený start, ale sotva Adam – ale už bez svých únosců, už jenom se šoférem – přeběhl z auta na palubu, rozběhlo se po závodní trati, vzlétlo a vyřítilo se do oblak jak lev do hořícího kruhu a Adam, který už ve svém dávném životě párkrát letěl, byl přesto zaskočen tak raubířským strojem. Na druhé straně ovšem musel přiznat, že kabina, v níž se ocitl, byla luxusně vybavena, a co víc, po celý let měl k dispozici cosi jako svého letového komorníka, přesně tak, toho šoféra, co s ním už navázal kontakt. A ten teď především napravil Adamovu vykloubenou ruku, tu, co mu tak zhmoždili únosci (Adam zasyčel bolestí, ale ta byla okamžitě zmírněna hořčičnou plackou), a nadále se pak nezapomenutelně staral o Adamovo pohodlí, dobrou náladu i stravu.

A teď už dovolte, abych vás přivítal na palubě tradičním jídlem země, která vás bude v nejbližších dnech hostit. Načež Adamův letový komorník odběhl, aby se vzápětí objevil ve vysoké kuchařské čepici. Pelmeni, sibirskoje bljudo, oslovil teď Adama mlaskavou jekatěrinburskou ruštinou a už mu servíroval mastné těstoviny, plněné jakýmsi mletým masem a zalité ostrým a ohnivě rudým sosem.

Mám tomu rozumět tak, že letíme na Sibiř? zeptal se Adam, jenž měl s tou zemí své dávné, zde dosud nezmíněné zkušenosti.

Tam, kde přistaneme, vás čeká velká uvítací hostina pod širým nebem. Stoly jsou už rozestavěné, bečky přikutálené, plechy rozžhavené, tetřívci naporcovaní, jeseteři vykuchaní, telecí hlavy v kořeněných nálevech a hlavy uvítací delegace obráceny k obloze. Ale mezitím vezměte prosím zavděk touhle prostou stravou a já vám přitom prozradím aspoň drobet z toho, co byste měl vědět. A kuchař se posadil naproti Adamovi a sundal si tu velkou bílou čepici, tu kulinářskou mitru, a usadil ji na vedlejším sedadle, ale pořád ji tam přátelsky drbal za ušima. A pak už položil vedle Adamova talíře maličkou fotografii a Adam, jak se nad ní hluboce, přehluboce sklonil, málem se zadusil pelmeněm. Kuchař ihned vyskočil a bušil mu do zad.

Adam tu fotografii samozřejmě velice dobře znal. A bodejť by ne, když ji v těch dávných, pradávných, a tady by se už hodilo říct dřevních časech míval zvětšenou a zarámovanou na zdi svého starého ateliéru. A kdykoliv se tenkrát před ní někdo zastavil, dostalo se mu velice neurčité odpovědi, že je to momentka z Ruska, z Adamovy legionářské anabáze. Nicméně momentka dost neobvyklá: stál tam na pozadí jakéhosi zpustlého stavení a jeho pravé ruky se přidržoval chlapec a levé zas děvčátko. To jsou děti bělogvardějského oficíra, u něhož jsme byli nějaký čas ubytováni.

Aha, ale copak je ten chlapec tak děsivě bledej?

Ale do putny, vůbec není bledej. To je jenom přeexponovaná fotka! Fotil nás tam totiž jeden takovej starej sibiřskej medvěd. No, medvěd doslova ne, ale aparát měl poprvé v ruce. A proč jsem to pověsil na zeď? Tož vzpomínka na tu anabázi. Jsemť člověk sentimentální, vzpomínkovej.

A všichni tohle vysvětlení brali jako dostatečné. S výjimkou malíře Alfonse Muchy, kterého jen tak rohlíkem neopiješ. Zaťukal na fotografii ukazováčkem: Takže přece jenom je to pravda! Přece jenom se to povedlo!

A co by jako měla být pravda? dělal Adam hlupáka.

Jak jste to dokázali, Adámku? Nevěřil bych, že je to v lidských silách.

Pokud mluvíš o obsazení Sibiřské magistrály, tak to jsme zvládli celkem hladce. Ale pokud mluvíš (dlouhá pauza a pak se Adam otočil a ukázal na bledého chlapce na fotografii) o osvobození malého careviče, museli jsme si vypomoci čímsi, co už je na pomezí magie.

Ale, kamaráde, no tak, řekl Mucha, všechny Vermeerovy obrazy jsou na pomezí magie a Rubensovy jakbysmet. O Monetovi už vůbec nemluvě.

Tak jo, kývl Adam, povím ti to. Všechno to byl tenkrát závod s časem, protože o úmyslu našich legií vysvobodit cara z bolševického zajetí se bohužel dozvěděli i v Moskvě, a Lenin s Trockým rozhodli už neotálet a vydali rozkaz k carově popravě. A popravčí četa, to byla pečlivě vybraná mezinárodní komunistická sebranka. Podařilo se nám ulovit jednoho z nich. Byl to Maďar. Jmenoval se Imre Nagy, a přestože mu bylo teprve čtyřiadvacet, byl už hnusně červivý komunistickými idejemi. Udělal jsem podle něho figurína, který mu doslova z oka vypadl, a poslal jim ho tam zas zpátky. Figurín měl jediný úkol: unést z domu v Jekatěrinburgu, kde byl car se svou rodinou vězněn, dědice ruského trůnu, malého Alexeje. A figurín o vlastní iniciativě přibral ještě Alexejovu sestru Marii. Ale víc už opravdu nebylo v našich silách. Za těchto nelítostných podmínek byl carevič důležitější než car, když už jsme nemohli zachránit všechny. A jakmile popravčí četa pochopila, co se stalo, okamžitě jim taky došlo, že kdyby se Trockij a Lenin dozvěděli, že unikl dědic trůnu, dali by příkaz popravit i popravčí četu. A proto si vymysleli verzi, že Alexeje a jeho sestru popravili zvlášť a jejich těla nehodili do šachty k ostatním členům carské rodiny, ale ihned je zpopelnili a popel rozptýlili po celé Sibiři. Mělo tím prý být symbolicky řečeno, že i budoucnost carismu je navždy mrtva a rozváta větrem.

A kde je teď carevič a jeho sestra?

Alexej a Marie? řekl Adam a usmál se na dvě bledé děti na zarámované fotografii na stěně, na děti, co se ho tam tak pevně držely za ruce. Možná jsou v Barceloně, možná v Limě, možná v Lisabonu, možná v New Yorku, možná v Kapském Městě, možná na Mallorce, možná v Sydney, možná na Tahiti a možná někde úplně jinde. Až nadejde jejich čas, svět se o nich znova dozví.

Rozumím, kývl Mucha. A co se stalo s tím skutečným Imre Nagyem?

Taky rychle pochopil, že nikdo z jeho soudruhů v popravčí četě neuvěří, že Alexeje a Marii nevysvobodil on, ale jakýsi podle něho vyrobený figurín. A tak dal na naši dobrou radu, změnil si identitu, vystěhoval se do Ameriky a tam začínal jako kolportér, ale dnes už prý patří k bostonské finanční oligarchii. Ale protože nezměnil své názory, je tajným sponzorem americké komunistické strany, díky němu vůbec přežívá.

A figurín?

Odjel do Maďarska jako Imre Nagy a tak tam teď žije. Komu neprospěje, tomu neublíží.

A nenapadlo tě, milý Adámku, že figurín bude mít špatnej konec? Někdo z jeho soudruhů z popravčí čety se mu přece dřív nebo později pomstí za to, co jim vyvedl.

Správně, usmál se Adam. Někdy si pro vlastní potěšení představuju, jak toho mého figurína budou jednou chtít popravit. Čeká je totiž překvapení. Je nepopravitelný! Budou do něho střílet a on tam bude pořád stát a usmívat se. Takhle, podívej se, Alfonsi! Nechtěl bych být na jejich místě.

Pěkné! zasnil se nad tím taky Mucha a taky on napodobil úsměv figurína před popravčí četou. A Adam a Alfons tam chvíli stáli proti sobě a usmívali se na sebe jak idioti. Ale pak Mucha uviděl v rohu menší rozmalované plátno a rázem zapomněl na Imre Nagye a spěchal k miniatuře.

A copak je tohle?

Hledám nové možnosti enkaustiky, přiznal se Adam. Malířství mě nakonec zajímalo vždycky víc než sochařství. Víš, dělat pohyblivé figuríny, to je vlastně jen takové hračičkářství, ale (kývl k miniatuře) zkus vystavět na docela malé ploše vícerozměrný prostor jen prostřednictvím architektury stínů, to je skutečná magie.

A Mucha byl téhož názoru. A jen pro hnidopichy, kteří bazírují na každém detailu, teď dodejme, že tento rozhovor se odehrával v Adamově ateliéru v Králově Poli někdy v květnu 1932. A když si teď Adam na něho vzpomněl (v pátek 14. srpna 1998 na palubě letadla letícího na Sibiř), zvolna promnul tu vzpomínku jazykem na patře a zajedl soustem pelmeně.

Adam dojedl pelmeně, utřel si hedvábným ubrouskem mastnou bradu a navýsost pozorně se zahleděl na svého společníka. A koho si myslíte, že jste unesli? zeptal se pobaveně.

Ale to víme naprosto přesně, řekl kuchař. Syna carevičova zachránce. Ta podoba je evidentní.

Vida, usmál se Adam, a teď mi ještě povězte, jak jste si mě vyčíhli?

Už dva roky hlídáme dům a ateliér vašeho otce v Králově Poli. A před několika dny jsme se vás dočkali. Samozřejmě jsme se nespoléhali jen na tu evidentní podobu z té prastaré fotografie. Když váš otec zachránil careviče, carevič ho pak požádal o pramínek vlasů. A pramínek svého záchrance si vsunul do maličkého pouzdérka s rodinnými relikviemi, které nosí na krku. A smím se vás na něco zeptat, pane Obkročníku? Kdy a jak zemřel váš otec?

Cože? No… jako vetchý stařec. Je to už nějakej rok.

Budete nám časem muset svěřit přesnější datum. Chceme za vašeho otce každý rok sloužit velkou pravoslavnou zádušní mši.

Jasně, řekl Adam. Takže carevič si vsunul do pouzdérka pramínek vlasů mýho otce. A dál?

Dál jsme analyzovali strukturu DNA z vlasů v pouzdérku a srov­nali se strukturou DNA z vašich vlasů.

Tak moment, jak jste přišli k mým vlasům?

To zůstane naším skromným tajemstvím, zapýřil se kuchař.

Ven s tím!

Ale budete se asi zlobit. Totiž… nabídli jsme tomu chlapci, co tam s vámi žije –

Cože, Kryštofovi?

Nabídli jsme Kryštofovi nový japonský přehrávač minidisků SW9MD, když vám ve spánku ustřihne pramínek vlasů.

Takže tak je to! Vy Rusové jste měli vždycky mrzkou povahu! Zrovna včera se od Šebestiána dozvím, že jste nás před třiceti lety přepadli v noci s tankama, a teď zas tohle! Nemám slov! Připravte mi padák! Myslím, že vystoupím… Ale sotva to Adam vyslovil, okamžitě mu došlo, že se teď ošklivě prořekl, a pokusil se to rychle zamluvit: O čem jsme to? Tak jo, jaký byl výsledek porovnání?

Trochu zvláštní, ošívá se kuchař. Ty DNA jsou naprosto totožné. Jako byste vy sám byl přímo tím Adamem Obkročníkem, co před osmdesáti lety zachránil Alexeje! Ale to bude tím, že nevíme ještě zdaleka všechno o strukturách DNA, a tak musíme občas počítat s nějakým překvapením. I když vaše DNA je totožná s DNA Adama Obkročníka, jste samozřejmě jeho syn. A na Sibiři vás čeká Alexejův syn Anton Alexejevič. Syn zachránce se setká se synem zachráněného!

A co se stalo s Alexejem?

Pokojně zemřel v kmetském věku. Aniž ovšem zapomněl vysedět, abych tak řekl, carevičské vajíčko, příslušného Antona.

A kdy bude Anton Alexejevič instalován na ruský trůn?

Ne dřív, než se setká s vámi.

A což, taky jste prověřili jeho totožnost?

Jak jinak. Matička Rus je naprcaná bělice a má břicho plné lžicarů. Před měsícem, pokračoval kuchař, v pátek 17. července, byly konečně v Petrohradě slavnostně pohřbeny ostatky zavražděného cara. A tak nastal čas carevičů…

Něnastnyj děň potuch, něnastnoj noči mgla
Po něbu stěletsa oděždoju svincovoj
Kak prividěnije, za roščeju sosnovoj
Luna tumanaja vzašla…

Adam se zahleděl z okýnka letadla. Ale neviděl nic než nadupané sloje mraků, které mu připomněly hromady polštářů navršené po celém lůžku v ložnici jeho matky Laury, když ji tam jednou, sedmiletý, zastihl ve velice choulostivé situaci. Bože můj, zaúpěl Adam, jak ještě dlouho za hrobem mě bude tahle raná vzpomínka z dětství týrat?!

Prosím? zeptal se kuchař.

Šebestián stál v úzkostné hrůze před bílým, neposkvrněným plátnem, zažívaje už zase ten děsivý pocit, že se ho nedokáže dotknout štětcem, a to navíc ještě umocněno poznáním, že je nejspíš už poslední na světě, kdo ještě takhle idiotsky načíná obraz! Takto stávali před svými plátny jeho otec i jeho děd, ti nesmírně výkonní Obkročníci jak na plátnech obrazů, tak na plátnech prostěradel! To strašlivé vědomí rodové posloupnosti: vzadu se tyčil obrovský talent dědy Adama, hned pod ním se krčil o půl talentu menší Šebestiánův otec Racek a pod ním zas o dalšího půl talentu menší Šebestián! A na Šebestiánova syna, televizního scenáristu, zůstal už z rodové hřivny akorát králičí bobek. Šebestián opustil plátno a šel k oknu a díval se zamyšleně do zahrady za domem a napřed vůbec nevnímal, co se tam děje, ponořen stále ještě do svého duchovního martyria. Ale pak uviděl dva jezdce, kteří kroužili po zahradě. A nebylo nejmenších pochyb: Miloš a Zlatovláska!

Ale tady je třeba cosi na vysvětlenou doplnit. A vraťme se za tím účelem o několik týdnů nazpátek, do onoho dne, kdy je děd Adam poprvé seznámil se svým svatováclavským vojskem. Když se pak pokusili dostat zas blanické rytíře zpátky do jejich půdního tezauru, zjistili, že už to docela dobře nejde. Dva jezdci jim stále přebývali. Všichni to důvěrně známe: jednou vybalený kufr se pak už nikdy nedá zpátky nabalit! A tu udělal Adam něco překvapivého: z těch dvou koní prostě sundal jejich jezdce a ty dva opěšalé rytíře celkem bez obtíží zasunul pod nohy uskladněného svatováclavského vojska a dva koně bez jezdců vyvedl zas do zahrady.

David na to hleděl s otevřenou hubou: To znamená, že ty koně lze použít nezávisle na jezdcích?

Přesně tak. Hybný a ovládací mechanismus je jak v těch jezdcích, tak i koních. Ale zatímco vevnitř každého jezdce jsou klasické soubory ovládacích prvků jako třeba v kabině jeřábu, koně jsou ovladatelní prostými stisky kolen, pouhými doteky na šíji, ale i jemnými údery podpatků do koňských břich.

Máme teď vlastně, když budeme chtít, nádherné stádo mustangů, zaradoval se Kryštof. Když budeme chtít, vyhodíme ze sedla všechny rytíře!

Jen žádný kvalt, mládenče! Pro začátek bych doporučoval spokojit se s těmito dvěma plnokrevníky. Až se naučíte s nimi jezdit, dostane každý svého koně, slíbil Adam.

A hned po Kryštofovi se koňmi nejvíc nadchl Miloš. Poté co prakticky ze dne na den přestal být řidičem kamionu a z noci na noc i závozníkem a ujal se administrativy v Buově Buově provozu, začal také pravidelně jezdit na jednom z těch koní. A toho druhého by si nejraději osedlal Kryštof. Ale Zlatovláska mu okamžitě zakázala veškeré jízdy, protože v tom čase byly zrovna noviny plné nehezkých zpráv o úrazech pádem z koní, a zvláště pak dětských úrazech, následku to neblahé módy: místo do hodin houslí posílali teď rodiče své ratolesti do jezdeckých oddílů.

Přesvědčím vás, že na Adamových ocelových ořích to vůbec není nebezpečné, nabízel se Miloš tak dlouho, až jednoho podvečera vysadil Zlatovlásku do sedla. A to byl právě ten podvečer, jejž jsme už zmínili. A tak jsme zas zpátky tam, odkud jsme odběhli.

Šebestián opustil plátno, šel k oknu do zahrady a uviděl tam dva jezdce a nebylo nejmenších pochyb, že to jsou Miloš a Zlatovláska. A všimněme si hned na začátku těch krasojízd, že tomu Zlatovláska velice rychle přišla na chuť. A přitom už na první pohled (ano, na první pohled ze Šebestiánova ateliérového okna) bylo zřejmé, že jezdit tou obrovskou Adamovou zahradou plnou nejrozmanitějšího stromoví není vůbec nic snadného. A přece Miloš se Zlatovláskou vytáčeli na těch koních nádherné ležaté osmičky, symboly věčnosti, ale i spirálovité kroužky kolem košatých jabloní a nejrůznější vlnky i meandry keři rybízu a angreštu a Šebestián na to hleděl s čím dál větším potěšením (vždyť s jakou jistotou projížděli mezi habry, obtáčeli platany, těsně míjeli duby a tančili kolem lip a kaštanů!), a úplně tak zapomněl na své bílé plátno i prohlubující se krizi výtvarného umění na konci tisíciletí.

Ale bylo tady ještě cosi, co přivádělo Šebestiána do náhlého vytržení. Totiž v těch pohybech jezdců bylo zároveň něco znepokojivého, a dá se říct, že i povědomého, až na to, že to zrovna teď nedokázal pojmenovat. Ty zvláštní, živé ornamenty, ztrácející se chvílemi pod listovím, ale hned se zas někde vynořující, to krajkoví těch dvou stále se navzájem dotýkajících pohybů! Šebestiánovi to prostě cosi připomínalo. Ale co? Copak asi?

A vtom se nečekaně vrátil Kryštof. Byl na mrtvici z toho, co právě zažil (aspoň si myslel, že je z toho na mrtvici, a představoval si hned sám sebe ochrnutého jak dědeček Kondor a v maličkém invalidním křesle). Ale protože David byl kamionem zas někde v Itálii, nezbylo Kryštofovi, než rozběhnout se po schodech do ateliéru a vysypat tam všechno Šebestiánovi.

Tomu vůbec nerozumím, vzpěčoval se Šebestián, proč by měli unášet Adama? Vždyť Adam je už třiapadesát roků mrtvej a to, co se nám tady pohybuje, je jen jeho metafyzická slupka.

Kryštof mlčel a díval se nešťastně. Bylo jasné, že se cítí vinen, že Adama neuhlídal.

Kryštofe, řekl Šebestián, ty přece za nic nemůžeš. Buď tak hodnej a neber prosím starosti světa na svá dětská bedra. Svoláme rodinnou poradu a uvidíme.

Ale sotva to dořekl, v tu chvíli (i pohleďme, jak záhadně fungují pochody lidské mysli) Šebestiánovi došlo, co znamenají ty ornamentální pohyby jezdců v zahradě! A takový byl zajisté Milošův záměr, i když Zlatovláska v tom lítala nevinně! Zlatovláska byla totiž (což věděli všichni široko daleko) ztělesněním věrnosti a nevinnosti! Nebylo v světě věrnější ženy! Ale Šebestián zrovna tak věděl, že krajkoví těch parádních jízd po zahradě tvoří pavučinu, v níž skončí i Zlatovlásčina věrnost a nevinnost! Tak je to, aniž to Zlatovláska tušila, pěla už s Milošem milostné duo a jízda zahradou byla jen krasopisným záznamem té písně lásky!

Za hory, za doly, ať jsi, Davide, kdekoliv, teď bys měl otočit ka­mion a uhánět zpátky, dřív než ti narostou parohy!!

A pak už Šebestián svolal rodinnou poradu.