3. DÍL Křik Mínótaurův

Jmenuju se Šebestián, jsem historik umění a bydlím na Durďákově ulici, hned tady kousek za rohem, nedaleko hospody U Kaštanů. Mám syna Kryštofa, o němž bych raději pomlčel, ale budu muset promluvit. Jeho matka, má první žena, zemřela při porodu a Kryštof se narodil mongoloidní. Je mu už jednačtyřicet, ale chová se a myslí, jako by mu bylo pět. Většinu svého života strávil v ústavu, ale ta léta právě skončila. Ten dům, kde byl ústav, totiž restituovali, vrátili původním majitelům. Chovance přemístili do nějakého jiného ústavu, kde je ovšem tím pádem narváno. A Kryštofovi se tam z toho důvodu znelíbilo a utekl. Stal se z něho běženec a je teď na cestě za mnou. Ale než sem dorazí, tak si zatím něco povězme. Správně, takhle by to mohlo začít. Takže s pomocí boží začněme. A začněme hned uprostřed noci, nemáteli třeba námitek.

Celou noc se mi nedařilo spát, přestože jsem se úporně snažil. Anebo nejspíš právě proto. Byl jsem zajatcem parádní ztuhlosti, kterou tentokrát nerozpustila ani tableta rohypnolu. Ano, tak je to, v poslední době pojídám prášky jak mravenečník mravence. Ale pak jsem už vklouzl k Zlatovlásce do pokoje.

Jako vždycky spala pokojným a hlubokým spánkem. Věděl jsem, že i kdybych rozsvítil všecka světla, co jich v domě je, a sklonil se až k jejímu dechu jak k chvějícímu se rozkvetlému keři, ani v nejmenším by ji to nevyrušilo. Planeta jejích snů byla ode mě oddělena neprostupnou atmosférou, bezpečnostním obalem, který nepropustil nic a v němž shořelo vše nežádoucí a dotěrné, co by mohlo rušit její spánek. Přesto jsem se neodvážil přiblížit a stál jsem pokorně jenom pár kroků za prahem. Pak jsem uslyšel za sebou pohyb.

Utrápíte se, můj pane.

Škubl jsem sebou vztekle: Buď tak laskav a nešpehuj mě! A nedohodli jsme se tak náhodou, že mi nebudeš říkat „můj pane“?

Ale přitom jsem moc dobře věděl, že ani s jedním, ani s druhým moc nenadělám. Hobit Miloš byl noční tvor, celou noc se mi potloukal po bytě, zvědavost byla jeho přirozeností a oslovení můj pane si osvojil náruživou četbou klasiků.

(Byla rozkoš dívat se, jak čte kupříkladu Fieldingova Toma Jonese: stál přitom rozkročený na obrovském rozevřeném svazku a na pohybu celého těla bylo znát, jak sleduje řádky, a když navíc děj prožíval, zmítal se a vibroval. A když už jsme v té závorce, tak toho myslím taky využiju k tomu, abych zcela jasně pověděl, že Miloš ovšem nebyl žádný skutečný hobit. A dokonce nebyl ani Miloš. Do kategorie hobitů jsem ho zařadil z úcty a obdivu k profesoru Tol­kienovi. A Milošem jsem ho pojmenoval, protože se mi fantasticky líbila ta kombinace exotičnosti a familiárnosti: hobit Miloš! Ale předchozí vlastník mu například říkal velice sprostým slovem. Až nadejde čas, bude tady možná, nic neslibuju, vysloveno. V této chvíli stačí vědět, že Miloš byl v podstatě mnohem menší než jakýkoliv hobit a vypadal spíš jako exulant z Liliputu. Upřesním to. Jestliže profesor Tolkien praví o hobitech, že jejich výška se pohybuje od dvou do čtyř stop, plyne z toho, že takový pěkný hobití macek dorůstal až sto čtyřiceti centimetrů, kdežto můj hobit Miloš měl bídných třicet. Tolik na objasněnou.)

Uchýlili jsme se s Milošem ke mně do pokoje, kde mám zároveň psací stůl, knihovnu, ledničku i postel. Ale také hluboko pod postelí zasunutý nočník, ten truchlivý nástroj mého ponížení. A přiznám se, že ke koupi nočníku jsem se dlouho odhodlával. A po celý ten čas jsem čtyřikrát až pětkrát za noc putoval z postele přes celý byt a po schodech do přízemí, kde mám koupelnu a WC. Žádné léky na mé prostatické potíže nezabíraly. Existovalo samozřejmě prostinké a radikální řešení, jenže by mě nejspíš připravilo i o ten ochablý zbytek potence, nemluvě o tom, že takovou operaci bych před Zlatovláskou neutajil, zatímco potíže se mi pořád ještě dařilo tutlat, přes den se takřka neprojevovaly a o mém nočním putování neměla Zlatovláska tuchy, ponořena do svého spánku jako batyskaf do Pacifiku.

Ale když jsem se konečně rozhodl, neměl jsem ponětí, kde se vlastně nočníky kupují, ale zato jsem si byl zcela jistý tím, že prodavačky okamžitě poznají, proč si ho kupuju. A pak vše vyřešila náhoda. Narazil jsem totiž ve starožitnictví na zlatými nitkami obetkaný rokokový nočňoch, do něhož si nejspíš ulevovaly dvě generace aristokratických prcek, a dostalo se mi tak příležitosti vydávat se za fanatického sběratele historických kuriozit. Ale každá sranda něco stojí. Vyzvedl jsem tedy ze svého konta opravdu nestydatou částku, ale když jsem pak nočník, na němž byl už zpola smazaný erb jakéhosi rodu, ale zato stále ještě jásavě čitelní andělíčci pomočníčci, andělíčci prďoši, co s nafouklými tvářičkami a vyšpulenými rtíky tlačili a tlačili a tlačili, když jsem pak nočník zacvakal u pokladny, prodavačka mi ho zabalila a s okouzlujícím úsměvem podala přes pult: Ať se vám na něm, pane, moc hezky hačá!

Ale jen jsem ho přinesl domů, hned jsem se přesvědčil, že už je mi stejně, mohuli to tak říct, na prd, už bylo pozdě, už jsem měl nabouraný spánek a už zásluhou mých nočních vandrování přibyl do mé domácnosti další tvor: nespavost. A tak jsem pak vztekle proseděl celou tu první noc na nočníku, jako král ujímající se vlády nad nenáviděnou zemí.

Ale zpět. (A promiňte mi to věčné odbočování.) Uchýlili jsme se s Milošem ke mně do pokoje. Nahoře na knihovně má své lůžko a v teritoriu celé místnosti právo azylu. Však když ho Zlatovláska zastihne kdekoliv jinde, zuřivě po něm hází, co jí přijde pod ruku, a jen Milošova fantastická obratnost (na níž má svou zásluhu i dávný výcvik v jednotce speciálního nasazení) mu vždycky zachrání život. Jednou ho dostanu, vyhrožuje mi Zlatovláska, jednou ti ho rozmáznu chlupatým navrch.

U mě v pokoji hrajeme s Milošem celé noci šachové partie. S potěšením se dívám, jak třiceticentimetrový Miloš vytahuje z krabice šachové figury a přenáší je v náručí na šachovnici, ale už s mnohem menším zalíbení sleduju, jak pak s nimi tahá, až utahá mého krále někam do kouta a sevře do železných kleští, šach, profesůrku, a mat! Ale na rozdíl od náruživých hráčů si často při partii povídáme, a to někdy s takovým zaujetím, že zapomeneme na hru, a jediná partie se tak protáhne až do rána raníčka, kdy první sluneční paprsky vylezou ze svých děr a je jich tu jak ve sladovně švábů.

A pak už taky obvykle posnídáme. Miloš má na mém stole svůj roztomilý miniaturní jídelní stoleček a u něj s nezlomným apetitem spořádá vše, co mu nabídnu. A pokud je to vajíčko natvrdo, svižně ho naporcuje svou tureckou šavlí. A jestli je tu navíc ještě plátek grepu, nasadí si svou motoristickou kuklu, aby mu ovocná šťáva nestříkala do očí. A jen výjimečně se stane, že se nějakým pudingem zaplácá tak neskutečně, že pak dlouho stojí před zrcadlem a oždibuje se mlsnými prsty a recituje Rimbauda:

Fuj, naše vyschlé sliny třísní
jak deštík tvrz
a infikují dosud plísní
tvůj oblý prs.

Ale to se já už holím a spěchám za svými povinnostmi. Zívající hobit mě ještě doprovází ke dveřím, jako kdyby on byl má zlatá ženuška, ale sotva za mnou zapadnou, už se drápe na knihovnu do svého polního lůžka a před spaním si ještě cvakne z placaté lahvičky velikosti kapří šupiny.

A po celý ten dlouhý, předlouhý čas, kdy jsem bloudil noční bazilikou své nespavosti a pak hrál a prohrál s Milošem šachy a povídali jsme si o tisíci věcech a nakonec posnídali vajíčka a grep, případně živý jogurt, z něhož Miloš lovil svou šavličkou kousky jahod, ano, po celý ten dlouhý čas, kdy se tohle všechno dělo a dům byl plný naší činorodé přítomnosti, Zlatovláska zatím pokojně a nerozborně spala svým šťastným a blaženým spánkem.

Ale buďme teď tak trochu konkrétní a připomeňme, že tohle všechno, jak tu vylíčeno, se odehrálo například i v noci na úterý 18. srpna 1998. A zapamatujme si to datum. Nakonec se totiž zas k němu vrátíme a budem pokračovat v příběhu toho dne.

Ale teď mám ještě jednu povinnost. Když už jsem vypověděl ledasco o své nespavosti, je už tak nejvyšší čas povyprávět vám obsáhleji také o dalších tvorech, s nimiž jsem žil pod jednou střechou, tedy právě o Milošovi a Zlatovlásce. A sluší se začít napřed Zlatovláskou, přestože jsem k Milošovi přišel o něco dřív. Ale vzhledem k tomu, že už jsem stejně porušil pořadí (k nespavosti jsem přece přišel až naposledy, uhnal jsem si ji s prostatou, až tři roky po svatbě se Zlatovláskou), můžu klidně dál pokračovat v obrácené chronologii.

A budu se muset rozmáchnout trochu zeširoka a předeslat při té příležitosti, omlouvám se, taky něco o sobě. Ale slibuju, budu stručný, omezím se jen na nezbytnosti.

Takže po sovětské okupaci Československa a následných čistkách jsem patřil k těm, které nakonec vylili z fakulty. Protloukal jsem se všelijak a živil se například nádenickými překlady technické literatury a studentům dějin umění jsem za laciné honoráře vypracovával jejich diplomky, ale také jsem se podílel na úmorném zpracovávání evidence kulturních památek. Nejsem památkář, ale mám mezi nimi dobré známé, a když bylo nejhůř, nabídli mi tu práci, a tak jsem objížděl (většinou na podzim a v zimě) zámky, hrady, tvrze, ale i kostely a revidoval podle starých a barevnými tužkami už nesčetněkrát proškrtaných seznamů soupisy veškerého mobiliáře a soupisy obrazů, ale také monstrancí, kalichů, mešních konviček, ciborií, kadidelnic a ornátů a přespával v nevytopených inspekčních kamrlících anebo zatuchlých hotýlcích a trávil nekonečný čas s kastelány, faráři a okresními úředníky a celou věčnost v obstarožních autobusech a nevlídných osobácích na zapadlých tratích, na nichž jsem vyhlížel věžičky svých kostelíků nebo brány zámečků a tvrzí.

Teprve osmdesátá léta mi přenesla úlevu. Už mi směli občas něco otisknout ve Výtvarné práci a v měsíčníku Umění a od třiaosmdesátého jsem mohl pracovat jako externí redaktor pro nakladatelství, co vydávalo výtvarné publikace. A to už mně taky ve Francii a ve Španělsku opublikovali několik časopiseckých studií o Braqueovi, Picassovi a Grisovi a nakonec se stal ten zázrak a v sedmaosmdesátém vyšla v Paříži má kniha o kubismu a vzbudila jistý ohlas, protože to byl pro francouzské historiky umění objevný pohled ze země, jež má nejen skutečně významnou, Kramářovu sbírku francouzských kubistů, ale i svou vlastní a originální kubistickou avantgardu, a dokonce i svůj vlastní teoretický výklad jednotlivých etap kubismu (Teigovy eseje). Ale když jsem o dva roky později dostal z Paříže nabídku přednášet o moderním výtvarném umění, přijel jsem tam jen na čtrnáct dní a zas spěchal domů, protože v tom čase se už u nás věci dávaly zvolna do pohybu a já chtěl být u toho. Říkám u nás a měl bych hned upřesnit, že v Brně, v té metropoli naší malosti, v tom hlavním městě provinční tuposti, odkud každý, kdo má jen trochu nohy, rychle uteče.

Ale nebudu opakovat, co dnes už nikoho nezajímá. Všechno se ještě pár měsíců protáhlo, jak jinak, ale nakonec nejen Bukurešť, Budapešť, Berlín, Krakov, ale i Brno shodilo temný příkrov, pod nímž si do poslední chvíle tak libovalo. Univerzita se už znova jmenovala Masarykova a už se zas všichni ke mně hlásili (měl jsem nejen čistý štít, ale navíc i znamenité jméno). Vrátil jsem se tedy na fakultu, ale přijal jen docela malý úvazek, jen několik přednášek a seminářů, protože jsem se chtěl soustředit především na práci na knize o postavení a smyslu výtvarného umění v naší postmoderní epoše.

A na své první přednášce jsem se také poprvé setkal se Zlatovláskou. Ostatně, bylo obtížné si jí nevšimnout. Něco z Corotovy Ženy s perlou, ano, Ženy s perlou Camilla Corota, ten velice zvláštní dívčí půvab, za nímž bylo možné tušit jakési tajemství, věkovitou paměť Sfingy? ptal jsem se hned napoprvé, a až mnohem později jsem pochopil (v těch nejhorších chvílích svého života), že jen nejhlubší pohrdání a neproniknutelnou lhostejnost…

Zlatovlásce bylo tenkrát osmnáct. Ale řekl jsem si hned, koukáš tu na nějakou vesnickou husičku jak na samo archetypální zjevení, a to je neklamně příznak nastupující senility. A jen tak, aby řeč nestála, jsem si tenkrát zjistil, že Zlatovláska je opravdu z venkova (z ves­ničky poblíž Třebíče) a v Brně bydlí na kolejích.

Dne 11. března 1990 jsem měl osmapadesáté narozeniny, ale málem pocit, že je mi sotva padesát. Studenti a studentky mě zbožňovali, byl jsem v tom čase nejoblíbenějším kantorem na fakultě, jestli ne na celé univerzitě, a ne tak zcela mojí zásluhou se stalo, že tenkrát zrovna vzedmutá potřeba idolu padla na mě, asi tak jako unavené štěstí sedá na vola. Na těch mých několika přednáškách bylo nacvaknuto, že by jehla nepropadla, a kdyby snad přece, tak bych ji v tom nábožném tichu zřetelně uslyšel zazvonit.

Odpoledne jsem přednášel pro prvý (Zlatovlásčin) ročník o psychologii obrazového znázorňování (český překlad knihy Ernesta Hanse Gombricha Umění a iluze byl už léta v seznamu doporučené četby pro uchazeče o studium dějin umění, a tak jsem doufal, že se mám v myslích svých posluchačů o co opřít) a parafrázoval jsem slavnou Gombrichovu úvahu, že dějiny umění lze charakterizovat také jako historii výroby univerzálních klíčů, otevírajících záhadné zámky našich smyslů.

K vnitřním mechanismům těch zámků nemá žádný umělec přímý přístup, takže pracuje intuitivně jako zámečník s neznámým zámkem, ohýbá drát a zkouší ho a upravuje tak dlouho, až zámek povolí, a napřed paklíč a pak už klíč má svůj tvar. Potom už ho stačí jen donekonečna kopírovat. A takhle vznikají výtvarné směry, tendence, proudy. Ale z toho také plyne, že malíři a sochaři jsou jenom klíčníci otevírající naše vlastní jeskyně pohádkových pokladů, a pokud jako diváci nebudeme ochotni dodat artefaktům umělců své vlastní smyslové zkušenosti, své vlastní subjektivní obrysy, zůstanou jen zcela bezobsažnými armaturami.

Ale během mé přednášky mě takřka nepřetržitě obtěžovaly myšlenky na pohřeb Adama Obkročníka. Adam byl kamarád z dávných časů, kunsthistorik jako já, a stejně jako já vyhozený z fakulty. Ale na rozdíl ode mě šel ještě kousek dál, a když ho vyhodili, přijal to už jako výzvu osudu a navázal pak kontakt s tím, čemu se tenkrát říkalo disent, a nepředstavitelně si tak zkomplikoval život. Vlastně jsem čekal, že Adam teď po převratu udělá kariéru, že se mu zúročí ta léta v disentu a stane se třeba, co já vím, rektorem, a namísto toho jsem se dozvěděl, že je těžce nemocný, a než jsem ho stačil navštívit, přišlo mi jeho parte.

A teď během celé přednášky, zatímco jsem promlouval o psychologických principech, z nichž vyrůstá nejen naše schopnost vnímat obrazy, ale také nahlížet zrovna tak i skutečnost jako iluzivní malbu (cože, to nevíte? vždyť na vnímání skutečnosti se podílí úplně tytéž smyslové iluze jako na vnímání umění, a skutečnost a umění jsou tak propojeny mnohem těsněji, než si běžně uvědomujeme, jsou propojeny právě na principu iluze!), tedy zatímco jsem takhle promlouval, viděl jsem v duchu stále obřadní síň s Adamovou rakví, zasypanou květinami a věnci, a zvyklý chodit při přednášce po posluchárně a sledován otáčejícími se hlavami studentů, měl jsem teď intenzivní pocit, že chodím zároveň obřadní síní (ba dokonce iluze obřadní síně překryla chvílemi skutečnost posluchárny, jako by ta druhá byla jen plátnem, na němž se promítá ta prvá!), a častokrát jsem takhle prošel (jako křesťanský meč tělem Saracéna) i katafal­kem s Adamovou rakví a navršenými věnci, sledován otáčejícími se hlavami vyděšených pozůstalých.

Pak jsem skončil, přednáška skončila, ale všichni studenti a studentky tam zůstali dál tiše a nehybně sedět, jako by ještě na cosi čekali.

Nepřítomně jsem se na své studenty usmál (už jsem dost spěchal domů, kde na mě čekala Sára, má dlouholetá přítelkyně, skorosnoubenka, jak jsem jí žertovně říkal, a přemýšlel jsem teď o tom, jestli nemám cestou ještě něco koupit, dohodli jsme se na malé oslavě mých narozenin a měl jsem zas pocit, že jsem nechal všechno jenom na Sáře) a už jsem si skládal papíry do aktovky, když jsem zaznamenal nějaký rychlý pohyb, jako když z telefonních drátů zaráz vzlétne veliké hejno vlaštovek. Překvapeně jsem zvedl hlavu a uviděl něco nepopsatelného: posluchárnu plnou růží! Všichni měli před sebou kytice, které do té chvíle kdesi schovávali, a už se začali řadit do dlouhého gratulačního průvodu a bavili se tím, jak mě uvedli do rozpaků tou záplavou květin. Osmapadesátiny nejsou přece žádné kulatiny, nenapadlo mě, že mí studenti je vezmou na vědomí, a už vůbec ne, že tímto způsobem. S ničím jsem nepočítal, ale jak vidět, tak jsem měl, byl to přece po tak dlouhém vyhoštění můj první rok na fakultě.

Ale to už jsem také pochopil, že právě ta sytá vůně neviditelných růží mě po celou tu hodinu, po celou mou přednášku držela na Adamově pohřbu, v obřadní síni s květinovými věnci, a vymalovala obraz, který v určitých chvílích byl už tak zřetelný, že překryl skutečnost.

(A tak ven s tím! Bylo to totiž jinak! Nezapomínejme prosím, kdy se to odehrálo! 11. března! Březnové růže jsou svým způsobem nádherné a hlavně drahé skleníkové růže, jenže vůbec nevoní!

Slyšíte to? Skleníkové růže vůbec nevoní! Jsou svým ústrojenstvím cosi jako umělé pohlaví, mrazivě vznešené, s důstojenstvím pyšné iluze!

Ale jak jsem pak mohl cítit jejich intenzivní vůni, tak sytou, tak pastózní, že mi dokonce vymalovala jakousi iluzivní skutečnost obřadní síně? A jak jsem ji vůbec mohl cítit během přednášky, kdy jsem je ještě ani neviděl, a byla to tedy dvojnásob neexistující vůně? Jak mohly neviditelné, ukryté růže nasytit posluchárnu vůní, kterou ani neměly?

Ale nejspíš to bylo docela jednoduché. Během přednášky, při svém pendlování posluchárnou, jsem asi přece jenom něco z těch ukrytých růží zahlédl, ale nevzal na vědomí, vklouzly do mého podvědomí, ale okamžitě zas vypluly na povrch, jenže proměněny už v pastózní vůni a vyvolávající ihned iluzivní prostor obřadní síně!

A není to krásný příklad řetězení iluzí? Neviditelné růže vytvářející svou neexistující vůní iluzivní prostor! A zas vás poprosím: zapamatujte si to. Možná je to klíč k tomu, co vám tu budu dál vyprávět. Řetězení iluzí.)

Bylo páteční odpoledne a zamknout ten růžový sad přes víkend do mé pracovny znamenalo zastihnout ho v pondělí už v odkvětu. Ale i na to ti neřádi mysleli. Vybrali šest svých spolužaček a ty se ujaly růží, ošetřily je a přichystaly na cestu a já zavolal domů Sáře, že budeme mít menší společnost.

A tenkrát jsem samozřejmě neměl tušení, že se právě začíná (na pomezí dnešní noci a zítřejšího dne se počne) cosi, co v krátkém čase převrátí můj život tak, že ta nejhorší léta, kdy jsem žil v nemilosti a zapomnění, mně ve srovnání s tím přijdou idylická. Přesně tak: začínal se krutý příběh iluze. A jak je to zvláštní, přestože nakonec neztratím soudnost a přece jenom pochopím, že se rychle kamsi propadám, neudělám jediný pohyb na svou záchranu, a naopak udělám spoustu pohybů zabraňujících tomu, aby nějaká záchrana byla ještě možná.

Ale dost. Je počátek března devadesátého, den mých osmapadesátých narozenin, jedu tramvají do Černých Polí, obklopen svými nymfami a najádami s náručemi plnými růží, a iluze vůně rychle infikuje celý tramvajový vůz, takže je tam jak v malajské džungli, alergikové dostávají z neexistující vůně alergické záchvaty a těm dalším kolem se zas ježí srst, světélkují oči a z hrudi se jim začínají drát podivné zvuky, v ulicích leží čerstvý poprašek sněhu a tramvaj letí po kolejích a vrhá do sněhu dlouhý růžový stín a lidé na chodnících se zastavují, stojí a ohlížejí.

Obývám malou černopolní vilku, v prvním poschodí vedle sebe dva pokoje jak zásuvky v příborníku a v přízemí pak velká hala, kuchyňka, koupelna a WC a taky cosi jako šatna, kterou jsem si ale už stačil zašvihat nějakým haraburdím. K domku náleží i nevelká, trochu zdivočelá zahrada, kde je něco ovocného stromoví, nějaké jabloně a třešně.

Když jsme se zastavili u vrátek, zvedl jsem hlavu a uviděl nahoře za oknem Sáru, jak hledí zděšeně na můj nymfí doprovod. Studenti samozřejmě vybrali své nejatraktivnější kolegyně, to nejparádnější, co ročník dal, samé mnohokarátové zlato (Zlatovláska tam samozřejmě nesměla chybět), a konfrontována s těmihle (jak se v Brně říkalo za mých mladých let) betálnými koňami, neměla Sára prostě šanci. Jejích jednapadesát roků bylo tím tak ošklivě atakováno, až každá vráska v její tváři a každá vráska na krku se teď rozhořela jak stigma a Sářina „narozeninová hlava“ (ten náročný účes, hedvábný kokon, složitě upředený jak zdravice k mým osmapadesátinám) se ve společnosti těch zářivých dívčích kaskád změnila ve zlou karikaturu.

Sára v tom zajisté neviděla žádný podraz z mé strany, měla mě ráda, a tak mi láskyplně popřála společnosti mých girls. Bylo jí jasné, že po tak dlouhém vyhoštění a společenském strádání potřebuju teď obdivná zrcátka mladičkých ctitelek, ale při nejlepší vůli nedokázala vzdorovat frustraci z tak kruté konfrontace. Takže se ještě postarala o růže, naservírovala připravené chlebíčky a zákusky a vypila s námi skleničku šampusu, ale pak se už omluvila, že má ještě (v pátek večer!) nějaké vyřizování. Doprovodil jsem ji do haly a ještě ve dveřích se ji pokoušel přesvědčit, aby tady zůstala, protože ty holky přece zas hned vypadnou a pak už poběží náš původní program.

Kdepak, usmála se, užij si to dneska s nima, ukážu se zas zítra a pak už zas poběží náš program.

A když jsem se vrátil nahoru, už tam skutečně stály připraveny vypadnout: přinesly mi jen růže a teď – udělaly roztomilá pukrlata – už zas odtáhnou. Ale na rozdíl od Sáry se přece jenom nechaly ukecat. Vždyť jsem jim ještě nepředvedl své výtvarné poklady (se sklenkami rulandského pak bloudily podél stěn mých dvou pokojů a rozjímaly nad obrazy Bohdana Laciny a postály u pláten Matalových, Kubíčkových, Netíkových a u jednoho Boštíka, sluneční krůpěje rozpité v zářivých vrstevnicích, a dychtivě přiklekly k dřevěnému objektu sochaře Olbrama Zoubka, k chasníku Perseovi, držícímu v pozvednuté ruce Medusinu hlavu).

A to byla taky příležitost, abych se rozpovídal. Rychle jsem se dostal do ráže a nakonec pronesl dlouhou a ohnivou filipiku proti výtvarným historikům a teoretikům, až se jedno z těch milostných zvířátek (Zlatovláska!) zeptalo, za co tedy považuju sám sebe a co moje monografie o kubismu a co moje kunsthistorická publicistika a co moje přednášky na fakultě?

Za co se považuju a kdo vlastně jsem?

Mezitím se už dočista setmělo, březnová noc přehodila přes můj domov šátek jak přes kanárčí klec, ale já teprve teď přišel na chuť své exhibici a natřásal se na bidýlku a poprvé někomu takhle vyjevoval myšlenky z knížky, která se teprve rodila, a sypal těm slepicím posvátného zrna ze sklizně, která ještě nedozrála, a spirituálno krásy bylo teď pod mou střechou v tak silné koncentraci, že by stačilo škrtnout sirkou, a letěli bychom ke všem čertům.

Za koho se považuju? A kdo vlastně jsem? Když opravdu chcete rozbít nějaký petrifikovaný systém, nějakou ztuhlou ideologii, můžete to skutečně udělat jedině zevnitř. A tak i já jsem vstoupil do chrámu výtvarné teorie a našel si místo přímo v jeho centrální apsidě, abych tak mohl vyslovit to, na co se dosud každý bál jen pomyslet.

Ale sotva jsem se trochu rozplamenil, přesvědčen o tom, že jim tu teď shůry snáším prometheovský oheň, právě v tu chvíli se ty malé pizdičky začaly najednou sbírat a poskládaly si celý ten krámek pilníčků, nůžtiček a laků na nehty, který si během mé řeči stačily nenápadně rozložit kolem sebe, poskládaly si ten krámek zase zpátky do kabelek a uprostřed nějaké mé věty, již tady nebudu raději ani reprodukovat, abyste nenahlédli míru mého ponížení a já tak nezakusil navíc ještě ponížení z aktu reprodukce ponížení, uprostřed nějaké mé věty se začaly zvedat.

Spolkl jsem zbytek svého antikunsthistorického zápalu a vyprovodil je dolů ke dveřím. Ale tam mi najednou zůstaly ještě chvíli trčet, rozpačitě stát, jako by ještě na někoho čekaly, a dívaly se po sobě, jako by ještě chtěly něco říct. Ale neřekly. I vypustil jsem je před dům, tak, vypustil jsem je do mrazu březnové noci a zamkl za nimi, jen běžte a jen zmrzněte, vy ošklivé jeskyňky…

A najednou na mě nalehla nesmírná únava. Namáhavě jsem zas vystoupal do schodů a nebylo mi už osmapadesát, nýbrž o dvacet víc, a křídla, o nichž jsem po celý život věděl, že je jednoho dne roztáhnu, se teď změnila v neduživou věc. A jistěže v tom sehrála svoji roli taky ta neexistující, ale o to úpornější mdlobná vůně celého vagonu růží (ještě čtrnáct dní budu v tom domě po kotníky šlapat v růžových plátcích). Ale nahoře mě ještě čekalo překvapení.

Ony vás tady zapomněly, Zlatovlásko?

Ale kdepak, zapomněla jsem se sama. Nemohla jsem odejít, dokud neuslyším, co jste nedopověděl, dokud neuslyším celou vaši teorii antiteorie.

(I naskočil mi obrázek, jak tam stály dole a dívaly se po sobě, jako by ještě na někoho čekaly, a já si nevšiml, omráčený z toho, jak se najednou zvedly uprostřed mé věty, nevšiml jsem si, že jich je jen pět, že chybí Zlatovláska.)

Takže vy to opravdu chcete slyšet?

A pak už bylo najednou pozdě, hodně pozdě v noci. Chtěl jsem Zlatovlásce zavolat taxíka, ale na taxikářském dispečinku to už nikdo nebral. A když jsem otevřel domovní dveře, přirazil je prudký vítr a sníh s deštěm.

Vypadá to, že budete muset zůstat. Vedle v pokoji najdete zánovní válendu a dám vám tam čisté ložní prádlo. Budeme sousedi, a tak se nemusíte v cizím domě bát. Dole je koupelna s čistými ručníky. A máte můj hluboký obdiv, že jste tak dlouho dokázala naslouchat –

Byl to báječný večer a měla jsem štěstí, že se mi přihodil.

Našel jsem ve vás posluchačku, jejíž milá přítomnost roztáčela kola mé výmluvnosti…

A ještě chvíli jsme se takhle navzájem ujišťovali, jakým ziskem byl pro každého z nás ten dlouhý, do noci nastavovaný večer. A pak jsem jí dal ložní prádlo do vedlejšího pokoje a za chvilku jsem uslyšel, jak se tam zařizuje a potom jak sestupuje do koupelny. Déšť se sněhem dorážel na okenní tabuli za mými zády a v mé hlavě bušila zvláštní směs alkoholu a nepojmenovatelného vzrušení. Pustil jsem tiše rádio a nějaký italský tenor se pokusil ten můj stav vyslovit. A pak už zdola ten výkřik.

Rychle jsem seběhl a našel ji opřenou o dveře koupelny. A k smrti vyděšenou.

Natáhla teď bázlivě ruku a ukázala na bojler nad vanou. Na něm seděl neméně vyděšený hobit Miloš a natáhl teď bojácně ručku a ukázal na Zlatovlásku. A jak tam tak na sebe navzájem ukazovali, neovládl jsem se a upustil takové to škytnutí smíchu. A na okamžik oba zapomněli na vzájemné zděšení a pohoršeně na mě pohlédli.

Rozuměl jsem tomu, proč se polekala Zlatovláska. Není totiž nijak snadné hned napoprvé se vyrovnat s existencí Komenského (Comenius byl hobitův oblíbený převlek) velikosti odrostlého sysla. Ale rozuměl jsem také tomu, proč se polekal Miloš. Lidi pro něho už sice byli jen houskama na krámě, ale měl pořád ještě moc dobrý důvod šikovně před nimi uhýbat. Tentokrát ovšem neprokázal nějak moc šikovnosti. Neexistující, ale o to působivější vůně růží, jíž byl dům nasycen, ho mdlobně uspala, zabaleného jak netopýr do velkého pláště učitele národů, a probudil ho až Zlatovlásčin výkřik.

A ještě něco se na tom úleku podepsalo. Ale to jsem nemohl vědět. Poprvé se tak totiž setkaly dvě bytosti, které se už brzy budou smrtelně nenávidět, a okamžitě to o sobě uhádly. Ale teď hned na začátku to jejich setkání způsobilo, že jsem se se Zlatovláskou rychleji sblížil. A tak se Miloš nechtě stal katalyzátorem toho, čemu bychom stejně neunikli, ale co tak jeho zásluhou nabralo velice rychlý spád.

Pokoušel jsem se Zlatovlásce vysvětlit, kdo že je hobit Miloš a proč není důvodu, aby se ho bála. Ale ten šok z úleku ji roztřásl natolik, že jsem ji nakonec musel sevřít v náruči, trochu však zaskočen tím, že jediné, co měla v té chvíli na sobě, byl ten takřka nezachytitelný úsměv Corotovy Ženy s perlou, ano, úsměv, pro nějž je tenhle portrét ve všech světových výtvarných encyklopediích stereotypně (a dodejme, že i hloupě) označován za „moderní Monu Lisu“. A když si teď v Pijoanových Dějinách umění nalistujete reprodukci Corotova obrazu (a učiňte tak, já klidně počkám, nikam nespěcháme), sami zjistíte, co jsem to ve skutečnosti držel v náruči. Jen (mrazivě nádhernou) skleníkovou růži…

Příští den byla sobota, nemusel jsem nikam vstávat. A Sára, jak jsem ji znal, přijde až někdy odpoledne, protože o sladké sobotní vyspávání se nenechala nikdy okrást. Ale když pak odpoledne opravdu přišla a otevřela si svým klíčem, zastihla nás ještě spící a zaklíněné do sebe jak národní barvy ve státní vlajce. Neřekla slovo, jen malý okamžik tam v prostém zadumání postála (neznatelně jsem pootevřel víčka, vyfotografoval si ji na památku a zas je rychle zaklapl) a pak položila na stolek klíč a otočila se a zabouchla dole dveře a už jsme se nikdá neviděli.

A až teď po jejím odchodu si uvědomuju, že mi tak vlastně ušetřila povinnost něco tu ještě o ní dodávat, vytratila se z mého povídání dřív, než se tam stačila zabydlet.

Od té březnové soboty, kdy Zltovláska poprvé přespala v mém domě, už uběhlo víc než osm roků a je mi už šestašedesát a Zlatovlásce šestadvacet a ten věkový rozdíl je teď až příliš krutý. Když jsem se s ní ženil (v květnu 1990, dva měsíce po té březnové noci), mohl jsem si ještě připadat jako Humbert Humbert z Nabokovovy Lolity, ale teď jsem už jen srandovní figurka z nějaké paroháčské frašky. A občas je mi to důrazně připomínáno. Nedávno se Zlatovláska dívala na televizní záznam z prvého dne nové poslanecké sněmovny. A pak tam ukázali Václava Klause, jak se za předsednickým pultem učí mačkat tlačítka a jak se mu to pořád plete.

Není ten dědek k sežrání? smála se potěšeně. Zlatovláska patří ke Klausovým fanynkám a Klaus je o deset roků mladší než já, sportsman a sebevědomý borec, a přesto o něm mluví jako o dědkovi. Jak asi v mé nepřítomnosti mluví o mně? A jaké pojmenování jsem si vysloužil? Ale nepodlehnu pokušení na to teď přijít, anebo to dokonce vyslovit.

Ještě trochu učím na fakultě, ještě trochu publikuju a ještě trochu žiju a občas se pokouším přijít k penězům, abych Zlatovlásku mohl něčím příjemným překvapit a měl tak na chvíli pocit, že ji přece jenom ještě dokážu k sobě nějak připoutat. (A jak přicházím k penězům? Využívám svých znalostí z doby, kdy jsem prováděl evidenci kulturních památek na památkářských objektech, a dodávám zlodějům dobře zaplacené tipy na vykrádání zámků a kostelů. Ale samozřejmě, že ne. Nesmíte mi zas všechno jen tak věřit.) Můj dosavade klidný domov se změnil v hlučný dům, protože každou chvíli si Zlatovláska přitáhne nějakou partu svých vrstevníků. A někdy mi dokonce Zlatovlásčini hosté celých deset minut naslouchají (nikdo neumí tak zábavně povídat o zrodu i soumraku moderního výtvarného umění, to se zas musí nechat), ale pak se zas už věnují méně nudným kratochvílím. A už jen ze zdvořilosti mě přitom ještě sem tam osloví. Ale častěji se stane, že Zlatovláska je s většinou z nich ve vedlejším pokoji, a když se zvednu, abych se za ní taky podíval, ti dva, co zůstali se mnou, mě hned upozorní, že udělám líp, když tam nepůjdu. A to je stále ještě ta lepší varianta. Ta horší je, když se Zlatovláska týden i čtrnáct dní někam ztratí, doslova se kamsi vypaří, a když se zas objeví, povídá mi nějaké příšerné zmatky anebo dočista mlčí, a když se zeptám, když se vyptávám, začne na mě vztekle křičet.

Ale o tom jsem opravdu nechtěl.

Takže vraťme se zas tam, kde jsme začali. Je úterý 18. srpna 1998, větší část noci na dnešek jsem strávil nad partií šachu s Milošem (a ošklivě jsem ji prohrál, přestože jsme hráli mou oblíbenou sicilskou obranu), pak jsme spolu posnídali grep a tousty, a zatímco Zlatovláska ještě putovala po dně svých snových moří, zívající Miloš mě doprovodil ke dveřím, aby se hned poté vydrápal do svého polního lůžka na mé knihovně. Ale pak se stalo něco neobvyklého. Už jsem byl na ulici před brankou, když se Miloš objevil za oknem, a nedbaje, že by ho mohl někdo zahlédnout, zuřivě bušil lžicí na sklo. Otočím se, hledím na něho, naznačuju mu, aby toho okamžitě nechal, ale pak mi nezbývá, než se vrátit domů.

Nezlobte se, můj pane, celou noc jsme povídali, a přece jsem vám zapomněl něco vyřídit. Včera dopoledne vás tady totiž kdosi hledal. Ale Zlatovláska ho hned vykázala, protože vypadal jako bezdomovec. A slyšel jsem, že ten člověk pořád opakuje: Řekněte mu, že tady byl Kryštof! Řekněte mu, že tady byl Kryštof!

Posadil jsem se na schody.

Co se děje, můj pane? zajímal se Miloš. Kdo byl ten člověk? A podíval se na mě očima, v nichž jsem uviděl blýsknout se střepinku lačné zvědavosti. A pak mi vyskočil na koleno, a jak jsem tam několik vteřin bezradně seděl, díval se mi zpytavě do oka.

Nezapřel v sobě své někdejší povolání, nezapřel malého špicla.

Přesně tak, nadešel čas povědět něco o Milošovi. Takže si setkání s Kryštofem ještě kousek poodsunem.

Moc rád bych vám teď připomenul, jaké gaudium svého času (ale to už je opravdu hodně dávno) způsobila cvičená liliputánka, která se najednou objevila na velkém rožáku v Brně na Poštovské ulici, zrovna na tom, co v něm má dnes obchod firma Julius Meinl. Správně, stál jsem tam tenkrát mezi vámi a stejně jako vy ohromen zázrakem darebné mrštnosti, sledoval jsem liliputánčici, jak se ledabyle pohybuje přidržujíc se dekorativních výstupků na fasádě, přizdobena frygickou čapkou, ale i dlouhou řadou frivolních posuňků, z nichž některé nám v tom davu dole vyrážely dech. A napřed to vypadalo, že nám chce představit celý svůj nevídaný repertoár, ale pak se najednou rozhodla jinak a vyletěla jak fretka po fasádě až na střechu vysokého činžáku a odtamtud se s námi rozloučila hlubokou úklonou s čapkou přitisknutou k srdci a zasypávajíc nás sprškou vzdušných polibků.

Miloš mi později potvrdil, že se s liliputánkou předobře znal. Neměl totiž na vybranou, byl s ní ve vyšším zájmu ženat (jmenovala se Josefina) a čekalo se (ale nedočkalo), že s ní bude mít liliputánčata. A Miloš si taky vzpomněl, jak tenkrát, na jaře v roce 1988, utekla otevřeným oknem a způsobila to srocení lidu, to gaudium na Poštovské. Ale dříve než ji vůbec někdo stačil oželet, už se zas vrátila. Její touha po svobodě nebyla zas tak sžíravá, aby jí dala přednost před kuličkami kaviáru (v jejím případě velikými jak černé trestanecké koule na nohou) a před čekankovým salátem s rokforovou zálivkou. Ale když pak zas čas oponou trhnul, rozhodli se utéct oba dva. Z domácnosti krajského tajemníka tehdy právě bouřlivě odstavované komunistické partaje. Liliputánka bohužel vzala rychlý konec, ale Miloš se od ledna do jara devadesátého potuloval Brnem, sleduje se značnou nevolí demokratický proces zvolna prorůstající všemi strukturami. Byl totiž vychován k nedůvěře v občanskou společnost a jen obtížně se s tou nedůvěrou loučil. Zázrakem dokázal přežít zimu, ale možná že to ani nebyl takový zázrak, když uvážíme, že jeho původní domovinou byl Kavkaz a že měl za sebou (na rozdíl od své ženy Josefiny) tvrdý výcvik příslušníka jednotky moc zvláštního nasazení. Ale sotva v parku pod Špilberkem rozkvetly prvé kaštany, rozhodl se Miloš, že by zas rád někomu patřil. Nebyl stvořen pro svobodu, zrovna tak jako černý Brown nebyl stvořen pro bič otrokáře.

Hledání nového pána věnoval ten namyšlený hobit nesmírnou péči, a když si nakonec vybral čertvíproč mě, strávil ještě dlouhý čas mým sledováním. Skryt ve stínu sedával večer za mým oknem a okamžitě na miniaturním komputeru vyhodnocoval svá tichá pozorování. A mně se v tom čase někdy stávalo, že jsem náhle zvedl hlavu od knihy a zahlédl za oknem dvě pichlavá očiska a trhl jsem sebou a rychle zamával rukama, abych rozehnal halucinace z celodenní únavy. A poté co mě podrobil tak důkladnému pozorování a nenarazil na nic, co by ho dokázalo odradit, nezbývalo mu než zaonačit to tak, abych měl dojem, že to já jsem si ulovil jeho, a ne on mě.

Ale všechno je, jak známo, vždycky jinak. Teprve když připadl do mého vlastnictví, dozvěděl se ke svému úděsu, že jsem svým způsobem sympatizoval s předlistopadovým disentem (už jen slovo disent v něm vybuchovalo v hysterických záchvatech), a pokousal mě za to tak šeredně, že jsem opravdu nějaký čas přemýšlel o tom, jestli bych neměl postavit titěrnou popravčí tribunku se šibeničkou a propadlišťátkem a tam, za všech poct přináležejících jeho stavu (předchozí vlastník, ten krajský tajemník partaje, mu kdysi udělil miniaturní Řád práce i Řád Vítězného února), Miloše slavnostně popravit. Ale než jsem se zmotal na tak filigránskou popravičku, pokousaná ruka se mi zahojila a Miloše se mi zželelo.

Ale i pak jsem ho ještě dlouho držel v klícce a on se mi zas mstil tím, že se mnou nepromluvil slova, přestože suverénně vládl nejméně třemi jazyky. A díval se na mě přes mříže s tak divokým opovržením, že jsem se cítil čím dál víc pod psa.

Chválabohu jsme se dohodli na kompromisu. Pustím ho z klece a on se nepokusí o útěk a bude se mnou normálně komunikovat a za to dostane výbornou stravu, jakou míval kdysi u tajemníka, a oblékat ho budu podle módních žurnálů. S jeho lukulskými hody nebyla potíž, protože i té nejlahodnější šunky snědl vždycky jen nepatrný drobek, a to se jím ještě tak napráskal, že pak někde nehybně ležel odfrkuje. Potíž byla s krejčími.

Ti, co šili pro pimprlatová divadla, svedli tak právě oblíkat kašpary a škrholy a jemné finesy pařížských a italských salónů jim byly dočista cizí. A teprve když jsem propadl zoufalství a přemýšlel už o tom, že Miloše raději propustím ze svých služeb, sám mi dal adresu krejčíka, u něhož kdysi šil. Byl to jediný krejčí v Brně, co uměl šít na liliputány, a byl si toho zatraceně vědom, a kdykoliv jsem měl zaplatit jeho nejnovější majstrštyk, protáčely se mi panenky. A když pak Miloš stál na etažérce před zrcadlem a natřásal se v novém oblečku, odcházel jsem rychle z místnosti, abych náhodou neřekl něco, co by pak nešlo vzít zpátky.

A to je všechno moc hezké, ale taky je třeba vědět, že Miloš býval v časech krajského tajemníka opravdovým špiclem a práskačem, a v tom spočívalo to jeho moc zvláštní nasazení, k němuž byl obzvláštně vycvičen. Díky své maličké postavičce se dostal tam, kam jiní neměli šanci. A celý ten prastarý nápad prošpikovat někdejší tábor míru a socialismu těmihle roztomilými agentíky shořel nakonec na tom, že liliputáni se nemohli či nechtěli množit, takže všechny ty slavné tajné liliputí svatby, na nichž, aby jim dodali patřičného lesku, vždycky figurovali vysocí důstojníci KGB, byly nakonec k ničemu. Ten pozoruhodný kavkazský rod, objevený kdysi ve skalních štěrbinách elbruského masivu, se množil jen ve svém přirozeném biotopu, jen doma v horách, a jeho ochočená a pro potřeby KGB vydrezúrovaná odnož byla neplodná. Ale vycházeje ze své zkušenosti s Milošem, jako domácí komorníčkové a služebníčkové se mi jevili docela užiteční.

Takže ještě jednou a naposledy: je úterý 18. srpna 1998, vycházím z domu a už jsem na ulici před brankou, když se Miloš objeví za oknem a buší zevnitř lžicí na sklo. Otočím se, hledím na něho, naznačuju mu, aby toho okamžitě nechal, ale nakonec mi nezbývá, než se vrátit domů. A Miloš se omlouvá, že mi zapomněl říct, že tady byl Kryštof.

Ale to už jsem taky zmínil: Kryštof je můj zapíraný mongoloidní syn. Jeho matka, moje první žena, zemřela při porodu. A Kryštof ve svých jednačtyřiceti stále myslí a jedná, jako by mu bylo pět roků. Totiž, co já o něm vím? Zbavil jsem se ho, jak to šlo nejrychleji, a prakticky se s ním nevídám.

Ani nemám v diáři telefon ústavu, kde je Kryštof internován (kousek od Brna, kdesi u Střelic), a musím ho hledat v zásuvce s doklady. Sedím tam v botách, které jsem si už pár dní nevyčistil, a teď se kus bláta odlepí a spadne na koberec, na ten koberec s dlouhým vlasem, který mi kdysi koupila Sára, abych při práci na své knize o soumraku moderního umění mohl bosýma nohama hladit tu jemnou srst pod stolem. Vytočím číslo, ale na druhé straně už není žádný ústav, ale obchod s levným textilem. Někdo z personálu je ovšem tak ochotný, že mi nadiktuje číslo jiného ústavu (v Brně-Komárově), kam chovance před půlrokem přestěhovali. Bez obtíží se tam dovolám a dovídám se, že Kryštof utekl a že bohužel dosud nemají ponětí, kde by mohl být. To mě vztekne a zeptám se, jaktože je vůbec nenapadlo dát mi o tom vědět, a vysvětlují mi, že se k tomu teď právě chystali a že kdybych, eh, já teď zrovna nevytočil jejich číslo, vytočili by, eh, teď právě oni moje. Čímž mě tedy vskutku vytočili, ale dřív než stačím něco pádného říct, vzpamatují se a přejdou do protiútoku a zaryjí se do mého otcovského svědomí jak krtek do macešek. Ale pak se přece jenom dohodneme na tom, že ihned, jakmile budou něco vědět, ozvou se mi. Pozorně se dívám, jak se mi z boty odlepí další příšlapek a ponoří se do vysokého vlasu koberce jak do Sargasového moře.

Pokládám sluchátko a na lísteček napíšu prosbu Zlatovlásce, aby toho, co se jí představil jako Kryštof, už nevyhazovala, kdyby se znovu objevil, a usadila ho u mě v pokoji. Ale protože v tuhle hodinu Zlatovláska ještě obývá svou planetu snů (a má tam zrovna půlnoc), přišpendlím lístek nad kuchyňskou linku. Když budu mít štěstí, tak si ho přečte, až si bude připravovat snídani.

Jdu podél Dětské nemocnice dolů do města. A v tuto chvíli, a mohl bych to odpřisáhnout, opravdu ještě nevím, kam vlastně mířím. A teprve když jsem prošel po Kolišti a pokračoval směrem k Hlavnímu nádraží, došlo mi, že právě tam bych se měl podívat. Tam obvykle hledali azyl běženci ze všelijakých ústavů.

Sestoupil jsem do podchodu před nádražím, odkud se linula vůně z Asijského bistra a neslyšně tikaly tisíce levných náramkových hodinek, nasypaných do jedné z výloh jak naporcované rybí maso do obří kádě. Nikdy jsem těmhle místům nevěnoval příliš pozornosti, jenom jsem vždycky spěšně prošel a sotva vzal na vědomí i ty alabastrově bílé a asi tak metrové sochy Krista a Michelangelova Davida, kterým někdo navlékl křiklavě barevné šlajfky a postavil si je jak poutače před jeden z těch exotických krámků. A teď jsem se tam zastavil a rozhlédl. A okamžitě jsem zachytil pohledy těch, co tam měli, a každý svým způsobem, domovské právo. A velice zvláštní bylo, že když se na mě někdo z nich a třeba jen krátce podíval, měl jsem ihned pocit, že mě odkudsi znají, že mě všichni tady odkudsi moc dobře znají a že se jen ujišťují, že jsem to skutečně já. Jako kdybych jakýmsi způsobem odedávna přináležel, aniž jsem to kdy tušil, k tomuto podivnému národu bezdomovců a běženců, vietnamských a čínských obchodníčků, narkomanů, zlodějíčků a překupníků, kurev, prostitutů, pedofilů a HIV pozitivních, vyvržených a zavržených, k národu, s jehož viditelným cejchem se můj syn narodil, zatímco já ho neustále zapíral, Kryštofa i jeho národ, a teď poprvé (napadlo mě) jsem k nim přicházel jak svůj ke svým a oni mě přijali i nepřijali, hledíce na mě bez zášti, ale zrovna tak i bez účasti, a budu mít ještě příležitost pochopit proč.

Co tady hledáte? řekl mi kdosi stroze, když jsem vstoupil z nádražního podchodu do dlouhé chodby se záchodky a nahlížel do dveří vpravo i vlevo.

Ale vždyť je to profesor, ty pičusi! Buďte vítán, pane profesore! řekl rychle někdo druhý a odstrčil mi toho prvého z cesty.

Vy mě znáte?

Budete se divit, ale tady vás zná každej. Jenom tady agent Mulder je natvrdlej a zapomněl, že vás zná. Já jsem agentka Scullyová, vaše velká obdivovatelka, představil se mi a sladce zamrkal zlatými víčky s dlouhými řasami.

Mohl bych vědět, odkud mě znáte?

To by se vám nelíbilo.

A co kdybyste nechal na mně, co se mi bude a nebude líbit?

Profesore, profesore, nebuďte protivnej, to by vás nikdo neměl rád! a udělal na mě líbezný cukrblik a potřásl hlavou, až zazvonily tisíce drobných zvonečků v jeho košaté paruce. Tak a teď si povězme, co byste si přál?

Byl jsem v rozpacích, a není se čemu divit, jestli mám v téhle situaci a po tomhle individuu vůbec něco chtít, ale pak jsem přece jenom vytáhl Kryštofovu fotografii. Podíval se na ni a zeptal se mě, jestli třeba vím, že ani kuře zadarmo nehrabe, tím méně agentka Scullyová. Rozumím, kývl jsem a zajímalo mě, kolik za tu informaci bude chtít. Mlsně se olízl nad mou peněženkou, ale ihned mu zas pohasl očí žár a přiznal, že v téhle věci budu muset jednat přímo se scenáristou. Ničemu jsem nerozuměl, ale agentka Scullyová už šel k jedněm z těch záchodových dveří a ze schránky ve zdi vylovil drobné telefonní sluchátko: Je tady profesor. Ten od Zlatovlásky. Vyděsil jsem se. Takže oni mě skutečně znali. A znali i Zlatovlásku. Ale to už otevřel záchodové dveře a přidržel mi je: Tudy račte. Tady se jde za scenáristou.

Byla to ta nejsmradlavější záchodová kabinka, nikdy jsem neviděl nic tak hnusnýho, ale pohotový transvestit, který četl mé myšlenky, se mi vysmál: Hovno víte o světě! A ten smrad tady, to je bezpečnostní opatření, aby sem nikdo nelezl. Chrání to cestu ke scenáristovi líp než sedmihlavý drak. A vylovil z kapsy balíček papírových kapesníčků a pečlivě si ovinul dva prsty a spustil je do záchodové mísy, kde cosi stiskl, a zeď vpravo se rozestoupila jak z chomáčů mlhy a objevilo se spirálovité schodiště, po němž jsme se jali stoupat. I zašuměla hned klimatizace a v mžiku tam bylo jak ve svěží náruči lesa a stoupali jsme vytrvale nahoru a zatím jsem viděl jenom šneka schodiště, slyšel zvonění transvestitovy paruky a vzadu občas ucítil štulec, ruku, která mě prudce popostrčila, kdykoliv jsem zaváhal při výstupu.

Zdálo se mi, že stoupáme nekonečně dlouho, ale to bylo zajisté tím klaustrofobickým prostorem, připadal jsem si jako protahovaný dlouhým, úzkým komínem. A nedovedl jsem si taky představit, kudy vlastně jdeme, kudy šplháme z nádražního suterénu, ale nejspíš jsme prostoupali nějakým dutým sloupem v nádražní hale a ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že už dávno musíme být na střeše Hlavního nádraží, uviděl jsem před sebou dveře.

Nějaký čas jsem tam přitróble stál. Ale když jsem se ohlédl, můj průvodce už zmizel. Zůstal jsem na konci schodišťové spirály sám. Jak nešťasný Wittgenstein na konci vší filozofie.

A pak se dveře prudce otevřely. Chválabohu dovnitř, jinak by mě smetly zpátky do víru schodiště.

Vítám tě, Šebestiáne. Ale to víš, medvídku, že se známe! No tak, nikam nespěchej, tady už nemusíš spěchat.

Ihned jsem pochopil, že je to ten, o němž transvestit mluvil jako o scenáristovi. (A dovolím si ho aspoň rámcově přestavit: baňatá figura s mocným podbradkem a syslovitými vaky, něco mezi dogou, vepřem a býkem. A stále chodil přikrčený, jako kdyby se chystal každou chvíli vyrazit, jako kdyby stále slyšel křik řezníků a matadorů.) Zavedl mě do místnosti kulaté jak krabice od karlovarských oplatků, ale přece jenom o něco větší. Stálo tam osm stolků s počítači. A přímo naproti jsem uviděl okénko jak z ponorky a jím střechu Hlavního nádraží a zezadu část železničářského loga, obrovského okřídleného kola.

Já sám jsem přísný abstinent, ale když budeš chtít na naše šťastné setkání připít, poruším tvrdé prohibiční zákony, co zde vládnou. Ale když jsem odmítl skleničku, souhlasně zahýkal a postavil přede mě mísu chipsů, a aby mě povzbudil, sám si nabral a hodil do úst tak obrovskou dávku, až mu oči lezly z důlků. A v té chvíli jsem si troufl vylovit Kryštofovu fotografii a nastavit ji těm koulejícím se očím.

Napřed nic neřekl a nechal ještě chvíli pracovat čelisti. A pak mi položil ruku na rameno a bolestivě stiskl: To je tvůj syn, že je to tak? Ani jeho mongoloidní rysy nezakryly tak zřetelnou rodovou podobu. A dovedu si představit, že je to velké neštěstí mít takového syna! Proč se to stalo právě mě? ptáš se, a ten strašlivý pocit viny, který tě zasáhne, kdykoliv na něho jen pohlédneš! Čeho jsem se dopustil, že jsem tak surově potrestán? Za co platím takovým mongoloidním dítětem? To je otázek, viď, Šebestiáne, a všecky bez odpovědi! A tak dáš svého syna co nejrychleji z domu. Jen ho nemít pořád na očích, že. Ale tím si pocit viny neumenšíš. Pocit viny se nedá zavřít do ústavu, viď.

Vyškubl jsem se mu a zamířil zpátky ke dveřím. Lekl se. Počkej, neutíkej, prosím! Moc se omlouvám, Šebestiáne. Řeknu ti, kde na­jdeš svého syna! A nebudu za to nic chtít, přísahám. Totiž skoro nic.

Díval jsem se na něho a bylo mi teď už jasné, že je to šílenec. Jak jsem o tom mohl jen okamžik pochybovat! A tak jsem jen čekal, že bude teď po mně chtít něco zrůdného, něco opravdu šíleného. Ale jak se pak ukázalo, byl to sice skutečný šílenec, ale trochu jiného zrna. Takže je na čase, abych vše uvedl na pravou míru.

V místnosti bylo, jak už jsem zmínil, osm psacích stolků s osmi počítači a scenárista byl televizní scenárista a pracoval zde zaráz na osmi televizních seriálech. A dny trávil tak, že přebíhal od jednoho stolu ke druhému, jako by hrál takovou simultánní partii. Na každém počítači vždy napsal epizodu z jednoho seriálu a přemístil se zas k epizodě z dalšího a tak v jednom kuse poposedával. Ale proč, ptáte se, nepsal všech osm seriálů na jediném počítači? Protože mu šlo právě o ten simultánní běh dokola po místnosti, to ho hecovalo a udržovalo v nepřetržitém chodu jeho obludnou pracovitost!

Scénáře měly rozdílnou délku a byly v rozličném stadiu rozpracovanosti, takže jakmile byl některý z nich ukončen, nastoupil na uvolněný počítač ihned zas další, a každého dne se nějaký načínal a jiný končil a všechny přitom stále běžely vedle sebe jak koně na dostizích.

Celá místnost byla obložena regály se svazky už hotových scénářů a s počítačovými disketami. Všechno to ovšem mělo, jak jsem rychle pochopil, jednu maličkou závadu, a sice, že žádný scenáristův scénář nikdy žádná televize nerealizovala, žádný jeho seriál se nikdy nevysílal. Nabídnuté scénáře mu obratem vraceli a v poslední době se už ani nenamáhali přečíst si z nich jedinou stránku. Sám o tom řekl: Jsem na tom mnohem hůře, nesrovnatelně hůř než Salman Rushdie! Vždyť fatva, co nad ním ustavili, postihuje jen jeho smrtelné tělo, nemůžou víc, než ho zabít. Kdežto moje nesmrtelné dílo se, pohleďte, nesmí ani zrodit…

Žiju jen svým dílem, Šebestiáne, a nemám jiných vášní, zálib a neřestí, tak mě mé dílo stravuje. Každá minuta mého života patří jen příběhům, kterými plním své televizní seriály, a všechna skutečnost, co mě kdy obklopovala, a celý svět, Šebestiáne, je mi jen materiálem pro mé scénáře. Nikdy neopouštím tuhle místnost, kterou jsem nasytil svými sny, a ty se zde tísní, vrážejí do sebe a prostupují se. Každý den se probouzím do nějaké své postavy a křičím její bolestí a dusím se jejími zvratky. Tahle místnost je centrálou vesmíru, nepřetržitě sleduju, co se kde šustne, a ihned to proměňuju v tělo a krev svých seriálů. Tak je to, Šebestiáne, jsem tisícerými nitkami propojen se světem tam venku a ty nitky tvoří veliký nevod, obrovskou síť, kterou sem vtahuju spousty všeho, co se mrská a třpytí a páchne rybinou snů, Šebestiáne…

Rychle mi docházelo, že jsem se setkal se svrchovaným vládcem toho nejobludnějšího světa těch nejobludnějších televizních románů, které už zítra zaplaví všechno od obzoru k obzoru. A stačilo mi jenom jeden ze scenáristových scénářů nepatrně otevřít a nepatrně se začíst, abych ihned pochopil, co že to mám před sebou a co že tu scenárista bez oddechu a pořád dál plodí. Vždyť neměl špetku talentu a nevěděl vůbec nic o literárním řemesle, ale právě on a teprve on skutečnost světa radikálně promění (dosud televizní scenáristé svět jen zobrazovali, a on přichází, aby ho změnil!), a jestliže ještě dneska zůstávala ta nejradikálnější podoba uzamčena tady v téhle piksle na střeše Hlavního nádraží, nepochyboval jsem, že už zítra, ale nejpozději pozítří vyvalí se jeho sny v několika vzedmutých vlnách… A fascinovalo mě, že scenárista o tom, zdá se, ještě nemá tušení. A jen já, který jsem občas obdařen zlou jasnozřivostí, jsem teď věděl, že právě on a pouze on je z vyvolených.

Pozorně sledoval můj obličej a pozorně sledoval mé oči pohybující se po řádkách televizního scénáře.

Tak co?

Nic, bránil jsem se. Přečetl jsem jedinou stránku a z jedné stránky se nedá nic poznat.

A co kdybys byl té lásky a přečetl si ještě druhou i třetí? Přečti si jich prostě tolik, kolik budeš potřebovat! A není to báječný nápad, abys jich přečetl tolik, kolik budeš potřebovat?

Jenže můj názor je stejně naprosto k ničemu, protože televizním scénářům nerozumím a o literatuře si netroufám nic vědět.

Dál na mě hleděl a pokoušel se vysmejčit každý kout mé duše. Neměl jsem tušení, co se v příštích vteřinách stane, ale věděl jsem, že to bude něco katastrofálního, protože ta hora bobtnajícího masa, osázená párem zlých očí, se nahrbila a sklonila býčí hlavu. Málem jsem vykřikl nahlas: Tak pojď, tak udeř, Mínótaure!! Ale nemusel bych to opakovat dvakrát. V Mínótaurově tlamě se zvedl a obrátil obrovský jazyk, jako když se přesype halda růžové hlíny.

Zvláštní je, usmál se, že tě vůbec nezajímá, odkud tě znám, Šebestiáne.

Mýlíte se. Moc mě to zajímá.

Moc, říkáš? Rozhlédl se po místnosti a šel k jednomu ze stolků a vytáhl jednu ze zásuvek a z ní velikou svatební fotografii. Stál jsem na schodišti chrámu svatého Michala a držel v náruči Zlatovlásku, tenkrát ještě tak plný sil, štěstí a nadějí. Byla to zvětšenina fotografie, kterou mám ve svém pokoji na psacím stole. Škublo to se mnou, ale dřív než jsem stačil něco říct, pokračoval: Nevloupal jsem se k tobě, přece víš, že Mínótauros nikdy neopouští svůj dům. Fotografii mi okopírovali, zvětšili a donesli mí přátelé. Ale pozor, taky oni se k tobě nevloupali. Nemají toho zapotřebí. Jsou tam všichni denními hosty. Jakmile zvedneš kotvy, jakmile vytáhneš paty, tvůj hobit Miloš je všecky svolává, celé brněnské nádraží, všechny zdejší bezdomovce a běžence, celou armádu feťáků a žebráků, obchodníčků a překupníčků, svolává je telefonními zvonky i kravskými zvonci a táhnou do Černých Polí, táhnou na Durďákovu ulici a oj, píchají tam tvou Zlatovlásku a pak mi tady o tom povídají. A když se dozvědí od Miloše, že se hned zas vrátíš, protože sis jen odskočil pro prádlo do čistírny, tak to je pak jen taková šup šup rychlovka a už zas mažou, abys je tam nechytil. Ale když naopak mají dost času, tak si to teprve pořádně vychutnají a Zlatovláska jim napřed něco milého uvaří a upeče a usmaží a všichni se tam rozesadí ke všem tvým stolům a jen si tak povídají, žvatlají a štěbetají a pojídají a popíjejí a cpou se a chlemtají a teprve pak převrhnou stoly a převrhnou Zlatovlásku a ta radostně kvičí jak podřezávaný pašík, až si musím i tady uši ucpávat. Ale potom zase, a to je, Šebestiáne, taky třeba o nich říct, potom dlouho a pečlivě uklízejí, oj, jak ti umí uklízet, když přijde na věc, jako když mravenečci v trávě rozsypané perly sbírají…

(Takže takhle je to, kromě Zlatovlásčiných návštěv, o nichž jsem věděl, kromě těch fajnových mládenečků z nejlepších rodin byli u mě častými hosty i tihle nájemníci z nádražního suterénu, ti všichni, co odváděli Mínótaurovi desátky, pasažéři ztroskotaných lodí života, žoldáci soumraku a výsadky z kosmických smetišť.)

Ale posaď se přece, Šebestiáne, takové zprávy se lépe přijímají vsedě. A především bys měl vědět, že Miloše jsme ti přihráli my, to z našeho návodu si vybral tebe. A zrovna tak Zlatovláska! Ti dva se znali, dřív než sis je přivedl domů, a jen pro tvé potěšení sehráli, vzpomínáš si, scénu prvního setkání v koupelně, Miloš jak Komenský a Zlatovláska jako žena s berlou, promiň, chci říct Corotova Žena s perlou, a jen pro tvůj plezír dál hrají vzájemnou zášť a výbuchy vzteku. Zlatovláska pochází z našeho středu, je jednou z nás, tady se narodila a vyrostla a to my jsme si s ní hráli jak s panenkou, a když si tě vyvolila, bylo to s naším požehnáním, a to my jsme byli vždycky poblíž a byli jsme i v tmavých uniformách svatebčanů, docela lidsky šťastni, že naše Zlatovláska si bere pana profesora, moc jsme jí to přáli a předem jsme si taky běželi prohlédnout tvůj domek a rozhodli, že se nám bude líbit, a slyšíš, Šebestiáne, taky já jsem si prohlédl tvůj domek, tož aspoň jejich očima, očima kapsářů, prostitutů a kurev, dlouho mi tady o něm povídali, podrobně mi tvůj domek popsali, takže bych mohl z fleku jít a vypustit ti ho jak vanu a na jeho místě by teď už jen bublal klokotavý odpad. Tak je to, drahý Šebestiáne, tvá žena je kurva všech kurev, kurví sultánka, kurví papežka, pičí Kleopatra, a ty jediný to ještě nevíš –

I usoudil jsem, že nemusím zas všechno poslouchat, a aniž bych se nějak dojemně rozloučil, prostě jsem se rozběhl ke dveřím a za Mínótaurova křiku seběhl po šnekovitém schodišti a proletěl smradlavou místnůstkou a náš přítel Kerberos alias agentka Scullyová za mnou jen zíral.

Proběhl jsem podchodem a nikdo se mě nepokoušel zadržet a vyjel jsem eskalátorem na světlo boží a nikoho neměl v patách.

A stál jsem tam dlouho a váhal, kterým směrem se obrátit. Jistě, měl bych dál hledat Kryštofa, ale poslední špetka vůle ze mě vyprchala. Ale necítil jsem ani touhu vrátit se domů. To snad nemusím vysvětlovat. Teď, když jsem věděl, že většina z těch cizopasníků žijících v útrobách nádražního suterénu můj domov důvěrně zná a nejspíš ho mají přečtenej a jeden po druhém vsunuli prstíky do mé nevěsty jak do kropenky se svěcenou vodou! A kdybych se v nádražním podchodu pořádně rozkoukal, určitě bych tam uviděl rozmanité doplňky ze svého šatníku a desítky drobností, které jsem v poslední době nevysvětlitelně postrádal (přesně tak, přece ty kravaty na alabastrových soškách Krista a Michelangelova Davida! a teď si vzpomínám, jak jsem se předevčírem zbytečně rozhlížel po harmoniu, které stávalo v mém pokoji vedle knihovny, nevíš, Zlatovlásko, co se stalo s harmoniem po kmotříčkovi Zouharovi? ale, buldočku, cožpak jsi zapomněl? dali jsme ho přece panu faráři z Roští do jeho nového postmoderního kostelíčka, a buldoček, totiž já, stojí zmaten a pokouší se rozpomenout), všecky ty suvenýry, které si mí návštěvníci postupně odnosili z mého domova a šikovně rozptýlili v prostorném podsvětí nádražního paláce.

A jak bych teď potřeboval mluvit se Sárou, jež mi v časech nečasech bývala útočištěm, bývala mi Sárou spárou, do níž jsem si zalezl, hnípal si tam a hojil se. Ale když jsem ji po sblížení se Zlatovláskou tak surově odmrštil, neměl jsem teď nárok se k ní přiblížit. A uvědomil jsem si, že vlastně nemám přítele. Snad jím kdysi byl Adam Obkročník, s kterým jsem se dobře znal ještě za studentských časů, ale při jeho pohřbu na počátku devadesátých let mi došlo, že jsem se mu skoro dvacet roků úspěšně vyhýbal, jen abych do něčeho nevletěl. Byl jsem sice v těch dobách stejně jako Adam všude nežádoucí a odevšad vyhozený, ale přesto jsem se pořád ještě obával, že bych se mohl stát ještě víc nežádoucím a ještě víc vyhozeným.

A pak jsem si konečně vzpomněl, kam jsem původně šel, kam jsem měl namířeno, než Miloš začal bušit lžičkou do okenní tabule a než jsem se dozvěděl o Kryštofově návštěvě. Původně jsem měl schůzku s Davidem. Ale nebyli jsme domluveni na žádné určité hodině, jsem celej den doma, stav se, kdy se ti to hodí, a zavěsil.

David je psycholog umění, stoupenec gestaltické koncepce, ale pokud vím, nikdy se neuzavíral před nějakou jinou zkušeností: tvarová psychologie mu nebyla ideologií, naopak, otvírala ho každému dalšímu hledání. V devadesátých letech mu vyšly dvě knížky pokoušející se porozumět tomu, čím dnes chce být výtvarné umění. A tím byl taky pro mě zajímavý. Ale sotva se dalo mluvit o přátelství. Kdysi mi žertem řekl, že si ho pletu s psychoanalytikem. To když jsem ho krátce před svou svatbou se Zlatovláskou náhodou potkal u haly Rondo a zašli jsme si na skleničku a nakonec jsem se rozpovídal důvěrněji, než bývá zvykem. Ale ta rozmluva neměla nikdy pokračování. A pak už jsme se setkávali jenom na fakultě a dosud nikdy jsem nebyl u něho doma. A včera mi překvapivě zavolal, že ulovil na blešáku na Římském náměstí moc zajímavý objekt, dá-li se to tak nazvat. Musel najmout taxíka k jeho přepravě, ale myslí si, že mu to rozhodně stálo za to, a mně zas rozhodně bude stát za to přijít se podívat. Jsem celej den doma, stav se, kdy se ti to hodí, a zavěsil.

Bydlel kdesi na Úvoze. Sedl jsem na tramvaj a rozjel se na Mend­lák.