4. DÍL Noční tango

Když Šebestián dostal nápad svolat rodinnou poradu, myslel tím samozřejmě všechny obyvatele domu, tedy i Bua Bua. A tak Buovi Buovi okamžitě zavolal do jeho kanceláře na přehradě a pak šel ještě otevřít okno, že hvízdne na Miloše a Zlatovlásku. Ale nehvízdl: nad korunami stromů se zrovna v té chvíli objevili dva jezdci jak zátky vystřelené ze šampaňského a Šebestiánovi došlo, že Miloš se Zlatovláskou právě teď přeskakují na svých ocelových ořích vysoký plot, který odděloval zahradu od okolního světa. A zavřel zas okno.

David je, jak víte, kamionem v Itálii a Miloš se Zlatovláskou kdesi na projížďce, ale protože je tu nebezpečí z prodlení, nemůžem už na nikoho čekat. Adam byl pravděpodobně unesen, a proto jsem vás svolal.

A co policajti? Nač je platíme z daní? zlobila se Sára.

Adamova existence je, jak taky víte, neprokazatelná. Nemůžem chtít po zhola neschopné policii, aby hledala někoho, kdo navíc ještě de facto i de iure neexistuje.

Já bych řekl, jak přišel, tak odešel, upozornil Bua Bua ve srozumitelné narážce na to, že se Adam objevil stejně záhadně, jak teď zas zmizel.

Tak pozor, protestoval Šebestián, to jsou dvě nesouměřitelné věci: objevil se přece dobrovolně, ale byl unesen proti své vůli.

Aha, a kde berem jistotu, že skutečně proti své vůli? ptal se zas Bua Bua.

A mám tomu snad rozumět tak, čílila se Sára, že Adamovi se už s námi nelíbilo, a tak nechal zinscenovat jakousi komedii s únosem?

Ale dřív než stačil Bua Bua odpovědět, ozval se dědeček Kondor. Seděl v kolečkovém křesle u okna a velkým hýkáním se teď snažil upozornit všechny na to, co se děje venku. Obrátili se tím směrem a uviděli, jak do prudkého svahu, na jehož vrcholku stál jejich dům, šplhá na kole listonoška, teď na konci léta nejspíš studentka brigádnice. A všechny v tu chvíli napadlo totéž. I vyhrnuli se na práh domu a hleděli na dívčinu, jak zabírá do pedálů a šplhá do strmého kopce, až jí v tom úsilí povylezla špička růžového jazýčku, och, té krásy deroucích se jazýčků! napadlo Kryštofa, ale trochu předčasně, protože ve svých pěti letech nemohl mít ještě ze studentčina jazýčku ten pojem. A když konečně dojela až nahoru a slezla z kola a sáhla do brašny, přece jen trochu zaskočena tím, s jakým zájmem je tady očekávána, stalo se, s čím tady všichni už počítali: vylovila podlouhlou obálku a podala nejblíž stojícímu Buovi Buovi, zatímco jí Šebestián podpisoval převzetí. A pak se už hlavy všech sklonily nad telegramem.

Nejvyšší čas k odeslání telegramu, připomenul kuchař.

Jakého telegramu? zapomněl už Adam.

Telegramu pro vaše drahé, aby se o vás nestrachovali, telegramu do domu na kopci. Jsem připraven, můžete diktovat.

Jste na mě moc hrr, bránil se Adam, který nikdy nebyl na telegramy. No snad – přemýšlel – by ten telegram mohl začít třeba tak, že se nacházím přibližně ve výšce sedmi kilometrů nad zemí, opravte mě, jestli se pletu, a pod námi jsou nařasené mráčky, člověk by řekl, že rozkošnicky rozhozené podušky, a já v těchto chvílích myslím na své drahé, na svého vnuka Šebestiána, na krásnou Zlatovlásku, na maličkého, ale po čertech chytrého Kryštofa…

Rozumím, řekl kuchař a zapsal si: VSECHNY POZDRAVUJI VRATIM SE BRZY DEDECEK ADAM.

Mig společnosti Mjednyj vsadnik letěl v té chvíli nad východním Slovenskem a právě se chystal překročit hranice Zakarpatské Ukrajiny.

Miloš se Zlatovláskou se jako dvě zátky šampaňského, jako dva obláčky aerosolu přenesli přes vysoký plot zahrady a dopadli na cestu sbíhající ke Královu Poli. A pak už s dědečkovým domem za zády uháněli přes panoramatický nadjezd nad údolím a dál ke královopolskému nádraží a dál k Semilassu a v podstatě tak kopírovali trasu autobusu čtyřiačtyřicítky, který spojuje sídliště Lesná s Královým Polem a běží pak Palackého třídou a přes Slovanské náměstí a po Skácelově ulici a přes Žabovřesky, jichž se jen letmo dotkne při vyústění Kroftovy ulice, a pokračuje směrem do Pisárek a zezadu kolem areálu brněnského výstaviště až na konečnou, jíž je Mendlovo náměstí. Zlatovláska se sice jak štěnice držela ocelové koňské šíje, ale přitom jejím převládajícím pocitem nebyla úzkost, ale slast. Kdyby se jí ovšem teď někdo přeptal na původ té slasti, pokusila by se zajisté najít nějaké vysvětlení, ale nikdy by nepřipustila, že ten slastný zážitek může mít taky něco společného se závozníkem Milošem.

Na Mendláku zastavil Miloš před stánkem s pečivem a koupil tamější specialitu, křupavé, propečené housky plněné povidly.

Jen jezte, čeká nás ještě dlouhá cesta, holčičko.

Takhle přece nevypadá telegram únosců, upozornil zas Bua Bua. Přece by nás Adamovým jménem neujišťovali, že nás všechny pozdravuje a brzo se zas vrátí, nýbrž dožadovali by se peněz v malých a neoznačených bankovkách. Aspoň tak já tomu rozumím.

Ten telegram je jen cár papíru, který nás má zmást, mínil Šebes­tián. A kdyby tady byla Zlatovláska, potvrdila by…

A kde je Zlatovláska? přerušila ho Sára.

Ale to jsem snad už říkal, s Milošem na vyjížďce.

Obávám se, že to není vyjížďka, poznamenal Kryštof, obávám se, že se roztrhl pytel s únosama. Ale všichni považovali jeho poznámku za nemístnou. Neříká se „únosama“, ale „únosy“, opravila ho Sára. Byl ještě příliš mlád, aby směl ironizovat počínání dospělých.

Den se posunul do pozdního odpoledne, a protože Mjednyj vsadnik letěl stále dál na východ, letěl teď vlastně do tmy (slunce běželo opačným směrem a táhlo za sebou obrovský černý stín jak vozataj svůj vůz), až nakonec kuchař natáhl ruku a rozsvítil lampičku nad Adamovou hlavou: Přeju krásný večer, pane Obkročníku.

Nápodobně, pane… eh… kuchaři. Chci se vás už chvíli na něco zeptat. Mluvíte dobře česky.

Třicet roků jsem sloužil v Brně. A z toho posledních dvacet coby kuchař v hotelu U Jakuba. Čekal jsem, až nadejde můj čas. Vidíte, teď si uvědomuju, že jsem vám to ještě nedopověděl. Když se carevičovi podařilo zásluhou vašeho otce utéct z Ruska, pohyboval se v emigrantských kruzích pod jménem Nikolaj Čebotarev. A jak už to tak chodí, zamilovala se do něho prostá anglická dívčina Alice Lavery a měli spolu syna Williama Lloyda Lavery, který působil jako učitel v britské provincii Severní Irsko. A teprve ke konci osmdesátých let se dozvěděl, že je ve skutečnosti Antonem Alexejevičem Romanovem. Ale odpusťte mi, žvanivému, já tady mluvím, mluvím a vy už zas možná máte hlad.

Ani nápad, bránil se Adam.

Jen se neostýchejte! Umím připravit prakticky cokoliv prakticky z čehokoliv a třeba i za těch nejkrušnějších podmínek. Ve svém oboru platím, smím-li to tak říct, za královský démant mezi kuchaři.

Opravdu ne, řekl Adam, jsem pořád ještě plničký vašich božských pelmeňů.

Adam se díval z okýnka a stále víc si uvědomoval, že už je tam tma jak v ranci a že tím rancem je obrovská ruská říše a že se do toho rance derou stále hlouběji a hlouběji.

Kam to vlastně uháníme? zeptala se Zlatovláska, maličko znepokojená tím, že se překotně vzdalovali městu a den už vstupoval do pozdního odpoledne.

Abych se přiznal, do hor, na Vysočinu, usmál se Miloš, ten ďábel.

A to je zajisté moc hezké, ale co na to řeknou Sára, Šebestián, Kryštof, Adam a nakonec i dědeček Kondor?

Zapomněla jste na Bua Bua.

Správně, co na to řekne Bua Bua?

Co by říkali? Budou dneska bez večeře a to je všechno. Moc jste je rozmazlovala a přitom je zde, věřte mi, člověk, který by si dokázal vážit všeho, co byste jen pro něho uvařila. Je tady duše, a slyšíte ji, Zlatovlásko? která by ráda tloukla jen pro vás…

Duše netlukou, Miloši, ledaže by se potloukly navzájem.

Špatně jste mi rozuměla, řeknu to jinak: má duše by se po vás utloukla, tak po vás prahne.

Nechte toho, Miloši, jste trapný… A víte, co mě teď napadlo? Kdysi jsem četla takový příběh a v něm chlapec, no vlastně ještě kluk, no vlastně ještě děcko, a o něco starší dívka jeli spolu koňmo nocí na Vysočinu… Však něco je tam čekalo… Ale co, Miloši? Vzpomenu si? No jasně, čekala je tam svatba! Svatba na Vysočině! Ale nejeli samozřejmě na žádných ocelových ořích jako my… Naopak, jejich koně byli… z mlhy a z par…

Tak to je náš příběh! Pojď se mnou, milá má, svatební lože je rozestláno!

Proboha, Miloši, jak vy ale dokážete být trapný! V tom vás nikdo netrumfne!

Velikým obloukem minuli Tišnov, kde se už rozžíhala prvá světla. Ale krajina byla stále ještě průzračná jako kostka jantaru. Jejich koníci začali pozvolna stoupat vzhůru.

A co tak soukromé bezpečnostní agentury, když už nedůvěřujeme státní policii a městským policajtům?

Jako kdybyste nevěděla, Sáro, protestoval zas okamžitě Bua Bua, že soukromý agentury jsou napěchovaný bývalýma estébákama.

Tak počkat, máme tady snad svatováclavský vojsko, máme tady blanický rytíře, ozval se Kryštof.

Jo, tos tedy zabodoval, kamaráde. Budem jak v nějaký hollywoodský fantasy pronásledovat únosce středověkýma rytířama!

Vůbec nejsou středověcí. Jsou mnohem starší. Nejspíš ještě raně románští.

Chápu, co chceš říct, Kryštofe, ale na věci to jaksi nic nemění.

Mýlíte se, Bua Bua, přidala se Sára, čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi to líbí. Vždyť můžeme zvednout celý vojsko, přičemž by na to stačil jediný člověk. A ostatní by zatím mohli zkoušet jiné možnosti a způsoby. A taky ten hollywoodský efekt by tady mohl sehrát svoji roli. Takhle tady jen sedíme a žvaníme a tohle by byl čin!

A Adama by taky potěšilo, že jeho rytíři budou konečně nějak užiteční, přisadil si Šebestián. Není nic parádnějšího, než být osvobozen vlastními zplozenci!

Bua Bua rozhodil rukama. Já vás varoval…

Ten obrovský ranec tmy tam dole je Rusko, svatá Rus, řekl si Adam, tisíckrát prokletá, krvavé hemeroidy světa, ďáblovy zvratky, obrovská koňská zdechlina, obsypaná smaragdovými mouchami, a přesto stále svatá! Nebyl tady od roku 1918, od tažení po Sibiřské magistrále, a teď se vracel! A co se tu mezitím odehrálo! Nepřetržitý sled vraždění, země v rukou lůzy, jež se stále navzájem rdousila, Kalvárie bez naděje na vzkříšení. O něčem věděl, protože mu to vyprávěli Šebestián, Kryštof, David i Sára, něco si uměl docela představit a o něčem se mu dokonce zdálo. Ale tu příležitost znova se tam podívat cítil teď překvapivě jako štěstí, neboť ho až teď napadlo cosi, o čem by tenkrát, před osmdesáti roky, samozřejmě vůbec neuvažoval, a sice, že ta legionářská léta byla snad z těch nejkrásnějších v jeho životě a osvobození malého careviče a jeho sestry, to bylo snad přímo umělecké dílo, a možná to nejlepší, co kdy kvitlo z jeho rukou.

Kuchař mu podal kyslíkovou masku a vysvětlil, že za chvilku začne Mjednyj vsadnik stoupat do velkých výšek, aby se mohl bezpečně přesunout nad masivem Velkého Kavkazu. A když pak už seděli v maskách vedle sebe, ukázal mu kuchař do té tmy za oknem a začal živě gestikulovat. Adam se tam úporně díval, ale pořád nic při nejlepší vůli neviděl, jen tu řitořitnou tmu, a přestože vynikal mimořádnou schopností porozumět gestům a mimice, jakož vůbec všemu obraznému, tentokrát musel kuchařovi odgestikulovat, že mu vůbec nerozumí (ale možná si jen špatně nasadil masku a měl teď nedostatečně okysličený mozek), a kuchař to znova zkoušel, ale zase s tímtéž výsledkem, totiž bez výsledku. Nakonec to oba vzdali.

A pak se už pod nimi tiše a neviditelně posouval Kavkaz, ale Adamova vytrénovaná obrazotvornost si v té tmě detailně vykreslila, jak se Mjednyj vsadnik nad Kavkazem vznáší jak rybářská třpytka nad spícím leviatanem, a viděl každý záhyb vrásčité kůže masivu a Adamova obrazotvornost tu vyváděla pravé divy statečnosti, když se spouštěla až na dotek s horskými hřbety, a dokonce otiskovala svá chodidla do věčného sněhu, ale pak už zážitek neviditelného Kavkazu zasáhl všechny Adamovy smysly a cítil se jím přímo obtěžkaný, takže mu každou chvíli hrozilo, že spadne ze svého sedadla a překotí se nám na záda, zvedne nohy a začne všemi tělesnými otvory chrlit žhavou kavkazskou hmotu, která se z Adama pořine jak divoce se mrskající tasemnice.

Ale kuchař zavčas zasáhl.

Najednou totiž sundal sobě a Adamovi kyslíkovou masku, podíval se na hodinky a řekl omluvně: Pardon, teď si uvědomuju, že jsem se spletl. Přes Kavkaz poletíme až tak asi za čtyřicet minut. Tohle nebyl Kavkaz, ale docela fádní rovina někde za Dněprem. A zbytečně jsme šňupali kyslík, letěli jsme totiž docela při zemi.

Ale netrvalo dlouho, slunce zapadlo a Miloš se Zlatovláskou už klusali docela potmě po zvolna stoupajícím svahu Vysočiny. Ale na jejich ocelové koníčky byl stoprocentní spoleh, protože byli vybaveni netopýřími radary, a Milošův udělal občas kolečko kolem Zlatovlásčina, ale i Zlatovlásčin ržal touhou a milostně se natřásal, ale Zlatovláska si přikázala nebrat to na vědomí.

Byl jsem pro vás nikdo, stěžoval si Miloš, protože jsem býval jen závozníkem. Ale už se všechno změnilo. Kvůli vám jsem se vyučil na komputerech a teď dělám Buovi Buovi účetnictví. A teď už výron mého citu nic nezastaví!

Jen se opovažte, Miloši! lekla se Zlatovláska. I kdybyste dělal Buovi Buovi kmenového šamana! Nezlobte se, nechtěla jsem vás urazit, ale nedáváte mi jinou možnost…

Aniž si to jezdci uvědomovali, přibližovali se rychle k místům, kde měl původně stát obří hypermarket, o němž se v reklamních prospektech mluvilo jako o Lady Dianě a kolem něhož měl vzniknout nový typ sídliště a společenského a kulturního centra. Jen brněnský sociolog a ekolog Keller divoce bušil na poplach, ale Klaus ho na jednom předvolebním mítinku nazval rudou bábou kořenářkou. Kvůli Lady Dianě vykáceli obrovský kus lesa a zplanýrovali pěkný kus Vysočiny, ale nakonec tam zůstala jen tahle spoušť, protože zahraniční kapitál na poslední chvíli spěšně ucukl.

Po dlouhém uvažování se nakonec rozhodli pro dědečka Kondora, když si to tak moc přál. To, že nemohl chodit, mu nijak nebránilo vládnout docela dobře rukama a v krunýři svatého Václava to byla celkem jednoduchá záležitost, vlastně jen dvě páky pro pohyb dopředu a dozadu, doleva a doprava. Kondor to přijal jako poslední velkou šanci svého života a to bývá začasto silná motivace. A možná dokonce tak silná, že mu umožní osvědčit se i tam, kde by ostatní selhali. A všichni tomu takhle věřili, kromě Bua Bua, jenž nemínil couvnout ze svého negativistického stanoviska. Ale to mu nebránilo, aby byl mezi publikem, co přihlíželo, jak dědečka Kondora vyzvedli na hřbet koně a opatrně nasoukali do zad svatého Václava.

Šebestián zavřel za Kondorem dvířka svatováclavského krunýře (zlomte vaz, dědo!) a kníže Václav škubl korouhví a celé vojsko se dalo do pohybu a sestoupilo tubusem pod zahradu, a sotva rytíři dostali svou šanci, ihned vypálili a o překot běželi, jako by už byl nejvyšší čas. A v místnosti zůstali jen ti dva, co je Adam sundal z koní. Ale tihle ze sedel vyhození si teď překvapivě pomohli na nohy a spustili se taky tubusem a packajíce o dlouhá ráhna korouhví rozběhli se za vzdalující se armádou.

Jak čiperní lidičkové, řekl Kryštof a hleděl za nimi, až si mohl oči vykoukat.

Mezitím už dávno přeletěli nad Kavkazem a začíná se rozednívat a země pod letadlem je od obzoru k obzoru potažena jemnou bílou srstí, jež je teď při východu slunce lehounce narůžovělá. Tož tak, Sibiř, přátelé. A kuchař už servíruje snídani (pirožky plněné rybím masem a černý čaj) a hned potom rozkládá na stolku před Adamem mapu a ukazuje mu, kde se teď nacházejí a kde je Jekatěrinburg (za Sovětů Sverdlovsk) a kde na ně čekají slavnostně prostřené stoly, a ukazuje mu, kde se to před osmdesáti lety přihodilo a kde Adam (kuchař se ovšem, jak víme, domnívá, že Adamův otec) provedl tu fantastickou operaci na záchranu careviče a jeho sestry Marie.

A copak se stalo s Marií? ptá se Adam.

Stala se z ní roztomilá stařenka, provdaná v New Yorku za ortodoxního žida. A moc se omlouvá, že nebude přítomna vašemu setkání s jejím synovcem, budoucím ruským carem. Už totiž nesnáší cestování letadlem ani lodí, už je jen věchýtkem, už je jen peříčkem, už je jen sněhovou vločkou, křehkým třpytivým krystalkem v tom obrovském třpytivém krystalu, kterým je New York. Ale stále vzpomíná na vašeho otce, svého zachránce, s nímž se vlastně viděla jen pár hodin, ale to stačilo, aby jí jeho obrázek navždy uvízl v paměti, takže muže svého života si pak už navždy vybírala do podoby vašeho tatínka, jiní ji, s prominutím, nedokázali rozpálit. A tak například její poslední manžel, ten ortodoxní žid, má dvě mateřská znamínka tady vzadu na krku, jak míval je váš tatínek blahé paměti, však vy je, hleďme, máte též. A na těch dvou mateřských znamínkách stálo jejich manželství jako na dvou nerozborných pilířích.

Po snídani položil kuchař před Adama elegantní pouzdýrko: Jen si račte nabídnout! A kuchař zmáčkl pružinku a pouzdýrko se prudce rozevřelo.

To je původní pouzdro na cigára, jež kouřil car Mikuláš II. Cigára vevnitř jsou samozřejmě jen čerstvé repliky těch původních, ale každý znalec by vám potvrdil, že chutí, barvou tabákového vlákna, konzistencí, váhou jednotlivých kousků, ale například i kadeřavostí tabákového kouře odpovídají věrně těm původním carským. I když kdoví, připustil jisté pochyby, kdo si bude osmdesát roků pamatovat chuť cigára? A vidíte a tady, bez lupy to ovšem nerozeznáte, jsou na každém cigáru carské insignie.

A kuchař Adamovi připálil a pokouřili spolu.

Mjednyj vsadnik letící nad Sibiří vrhal teď na sněhovou pláň veliký stín podobný patriaršímu kříži.

Obloha se nečekaně vyjasnila a hvězdy, které teď plály Milošovi a Zlatovlásce nad hlavou, vedly jejich koně stále výš Vysočinou. Až k Lady Dianě.

Velké zplanýrované prostranství, kde ještě nedávno rostla hustá a vysoká smrčina, ale kde teď zůstaly jen rozblácené výkopy, ale také zbytky jakéhosi bednění a rozkradených stavebnin, rozbitý terén a rozrytá pustina. Ale protože kamsi do centra ještě nedorazila informace, že tady žádný hypermarket a žádné společenské středisko nepostavili, poslali sem z Prahy velké billboardy s Klausem a opozičně smluvním Zemanem a ti, co je přivezli, se ani ničemu nepodivili (nebyli placeni za to, aby se divili) a vztyčili klausovské a zemanovské billboardy kolem té prázdné plochy, kolem té zpustošené pustiny. A Miloš se Zlatovláskou klusem vjíždějí na prostranství, kde měla stát Lady Diana, a Miloš okamžitě pokračuje ve svých neomalených námluvách.

A tak v závěru svého života dostal dědeček Kondor příležitost cítit se znova a ještě naposledy kondorem. Seděl v hrudníku svatého Václava, lehounce se přidržoval pák a opravdu se cítil jak Sarcorhamphus papa, kondor královský, zvaný též „supem Nového světa“. A svatováclavskými průzory viděl jen úzký pruh cesty před sebou, a jestliže jsme řekli, že se pák jen lehounce přidržoval, chtěli jsme tím zajisté také říct, že vůbec neřídil, nešoféroval, ale páky se v jeho rukách samy pohybovaly, tak je to, bylo přepnuto na automatiku. Však taky když poslali vojsko, aby vyrvalo Adama jeho únoscům, nikdo přece nepředpokládal, že by dědeček Kondor věděl kudy, a naopak počítali s tím, že kůň knížete Václava se sám přilepí na Adamovu stopu, poběží za svým pánem a demiurgem a vojsko potáhne s sebou. A dědeček Kondor měl posloužit jen jako lidský faktor, ta hřejivá výplň ocelových výdutí. Prostě Šebestián, Kryštof, Sára a nakonec i ten Bua Bua si představovali, že může být docela roztomilé, když svatováclavské vojsko Adama vysvobodí a hned potom se rozevře krunýř svatého Václava a jak z kukačkových hodin vyletí Kondor a vyřídí pozdravy od Šebestiána, Kryštofa, Sáry a nakonec i od Bua Bua.

Šebestián, Kryštof, Sára a nakonec i ten Bua Bua stáli na balkoně Adamova domu a mávali vzdalujícímu se jehelníčku svatováclavských korouhví a taky dvěma opěšalým rytířům, kteří se s korouhvemi pod paží pokoušeli své vojsko doběhnout.

Když máte zaráz na starosti tři proudy vyprávění (let Mjednovo vsadniku do Jekatěrinburgu, jízdu Miloše a Zlatovlásky Vysočinou a tažení svatováclavského vojska), může se vám přihodit, že něco neuhlídáte. A tak se mi naneštěstí vysmekl avion letící Sibiří a vysmekl se tak hloupě, že nabral kurz do země. Vypravěč se omlouvá a tvář si černým šlojířem halí.

Co je s pilotem? polekal se Adam. Přece ho tam nenecháme! Ale kuchař Adamem surově smýkl a táhl ho rychle pryč. A pak ho strhl do sněhu.

Nad hlavou se jim přehnala smršť hořící cupaniny ze sedadel letadla. A oheň vyšlehl ve strupatém sloupu až k obloze a tam ji pojal za choť. A jednatřicet kilometrů odtud se jeden z posledních exemplářů východosibiřského tygra, nádherný tvor, snoubící krutost s krásou, rozmrzele ohlédl po té nebeské svatbě. A pak se po malém zaváhání vydal směrem k hořícímu vraku.

Koně se Zlatovláskou a Milošem tančí v Lady Dianě (obklopeni ze všech stran megabillboardy) a Miloš je čím dál neurvalejší. Zlatovláska se snaží soustředit. Ví, že kůň by měl reagovat na stisky jejích kolen a údery jejích pat, ale nereaguje. A až teprve teď Zlatovlásce dochází, že její kůň se chová jak očarovaný. Tak se ovšem choval už i na zahradě, a ona nedbala a teď na to doplácí. A neřekl Adam něco v tom smyslu, že tihle koně, zbaveni svých jezdců, mohou být taky velice nebezpeční? Nevaroval tak náhodou před jejich zneužitím? Zlatovláska má pocit, že billboardy obstupující Lady Dianu se hrozivě sevřely. A že co nevidět se začne dít cosi děsivého.

Chci už domů, poprosí nakonec Zlatovláska pokorně. Udělejte, Miloši, něco s těmi koni, aby se zas vrátili.

I kdyby to bylo v mých silách, neudělal bych. Ale náhodou není. Ti koně mají svou vlastní, koňskou hlavu.

Miloš ví svoje a povolí uzdu své bezuzdnosti a hned zas škubne jejími opratěmi. Už si může dovolit všechno a taky si hned všechno dovolí. Postaví se v sedle svého koně a museli byste to vidět. Tu pustinu rozrytou bagry a posetou zbytky rozkradených tvárnic a taky ty billboardy kolem a koně, jak tím obratně tančí a neklopýtnou.

Tančí tango Ramona, v časech Adama Obkročníka tak oblíbené.

Svatováclavské vojsko seběhlo z Adamova vrchu (říkejme mu tak) do Králova Pole. Ale tady nevzbudilo (po nedávné demonstraci squatterů, manifestaci transvestitů, lampionovém průvodě feministek a karnevalech gayů a lesbiček a bojových pochodech reketýrů) vůbec žádnou pozornost, takže vojsko táhlo stále dál až na dálnici D1. A tady ovšem chvilku trvalo, než se mu přizpůsobila dálniční frekvence, ale pak už je taky nikdo nebral na vědomí.

Ale jak jsme si okamžitě stačili všimnout, něco tady nehraje, svatováclavské vojsko totiž neběží na východ, za Adamem Obkročníkem, ale na západ. A v té souvislosti nás napadá myšlenečka, jestli si to fešáci nepopletli? Vždyť očividně netáhnou na Sibiř, ale na Prahu. Ale pak se nám okamžitě rozsvítilo: jsou to přece blaničtí rytíři a tak jejich povinností není zachraňovat Adama z rukou jeho únosců, na nic takového nejsou tak říkajíc naprogramováni. A co tedy? Copak se k nám teď valí sovětské tanky nebo nacistické motostřelecké jednotky? Copak snad leží na naší zemi příkrov hnědého anebo rudého moru? Takže co, fešáci? Přece jenom jste si to popletli?

Adam s kuchařem jdou a jdou nedohlednou sibiřskou pustinou, lesostep, tundra, tajga, nemají tušení, kam vlastně táhnou, kterým směrem je Jekatěrinburg, ztratili tu nejzákladnější orientaci, vždyť jediný přístroj, který mají s sebou, je těžká armádní pistole, kterou kuchař vyfasoval, aby mohl v nebezpečných situacích ochránit Adama, ale s kterou stejně neumí zacházet, přestože ho to učili. Kuchař má totiž odpor ke zbraním a zastřelit anebo třeba i jen postřelit člověka nebo zvíře je v děsivém rozporu s jeho povahou. Je to člověk navýsost citlivý, navýsost mírný až něžný, kapry, kuřata, kachny, husy, krocany, krůty mu v kuchyni vždycky podávali už naporcované a teprve potom začínala jeho kuchařská práce.

Adam a kuchař jdou nedohlednou sibiřskou pustinou a v závěsu za nimi, dosud nepozorován, k smrti vyhladovělý tygr. Neodvažuje se zaútočit. Bral by zvlášť kuchaře, bral by zvlášť Adama, ale dva, to je příliš veliké sousto. A ne snad pro jeho žaludek, nýbrž příliš veliké sousto pro jeho schopnost zaútočit a zadávit. S lidmi bývá ta potíž, že mohou mít u sebe zbraň, takže když napadne jednoho, druhý zatím tasí. Čeká tedy na příhodnější situaci, až třeba jeden z nich klesne únavou a ten druhý ho tam nechá klidně ležet, anebo až se poperou (i to se stává, tygr ví svoje) a jeden druhého zmrzačí anebo zabije. Ale nejspíš čeká na noc. V noci je tygří našinec jak ryba ve vodě. Zatímco lidi, pokud zrovna nemají infračervenou optiku, a tihle ji mít nebudou, tak jsou handicapováni a vůbec celkově oslabeni. Ale pak se stane něco překvapivého. Najednou se otočí vítr (což ještě není to překvapivé, vyčkejte) a Adam, který chválabohu dosud nezapomněl na své zkušenosti ze sibiřské anabáze, se teď otočí s ním. Vždycky, když se v otevřené krajině otáčí vítr, je dobré vědět, co máte v zádech.

A tak si pohlédnou do očí.

A Adam rozpaží a kráčí vstříc tygrovi.

Ale nerozpažil snad proto, že by se chystal tygra obejmout orien­tálním zápasnickým chvatem, ale rozpažil, protože ví, že čím větší plochu teď vystaví větru, tím větší dávku zásvětního pachu nabídne. A tak tygra surově udeří peruť křídel záhrobních: škubne hlavou, otočí se, stáhne ocas mezi nohy a rychle mizí v podrostu tundry.

Kuchař tam chvíli strnule stojí a pak jde k Adamovi, čichne mu k podpaží a kývne. A podá mu ruku a stiskne:

Jsem Michail Ivanovič Pozymarjov, poslední kuchař cara Mikuláše II., zastřelený v Carskom Sele hned po deportaci carské rodiny. Jsme téže entity – vy i já. Takže předpokládám, že jste přímo Adam Obkročník, zachránce careviče Alexeje.

Viděli jste někdy tančit lipicány na melodie vídeňských valčíků? Je to nepochybně nádherná a okázalá podívaná, ten nejkrásnější dar zvířat člověku, ale všimli jste si, že je v tom tanci vždycky něco nápadně mechanického? Zatímco když tančili oceloví koně s Milošem a Zlatovláskou, bylo v tom zas cosi nápadně živého. A je to snad tím rozdílem mezi valčíkem a tangem? Anebo tím, že lipicáni, ozdoba císařského dvora, byli záměrně drezurováni jako mechanické loutky, proměněni v kouzelné marionety, kdežto Adamovy skutečné marionety měly naopak ctižádost oživnout?

Koně s Milošem a Zlatovláskou tančí Ramonu, to dojemné tango z časů našich dědů, a Miloš stojí v sedle a lehounce se pohupuje a jeho kůň krouží kolem Zlatovlásčina a oba tančící koně se jak Země s Měsícem pohybují zároveň po veliké elipse uvnitř vyprázdněného prostoru obstoupeného billboardy. Celá Lady Diana se proměnila v obrovský taneční parket. A tak nechme je tam ještě chvíli tančit, nechme je kroužit v tom už opravdu závěrečném tanečním finále, v posledním Milošově tangu, v té přeludné iluzi, jež se už za chvíli jediným škubnutím rozhrne.

Svatováclavské vojsko se valilo po dálnici D1 na Prahu a bylo sledováno lhostejnými zraky pasažérů expresních autobusů a nanejvýš se občas nějaké děcko jak čertík nasupilo a přes sklo vyplázlo na patrona země české jazyk. Kondor to pohoršeně sledoval. Ještě docela nedávno bylo nepředstavitelné, že by se všechno tak rychle propadlo do tak děsivé netečnosti. Pasažéry expresních linek už nedokázalo nic dojmout.

A Kondor si na okamžik lehce zdříml, jak se mu to už v jeho věku každou chvíli stávalo, ale řídicí páky se v jeho rukách dál samy pohybovaly a Kondorovi se zdálo, že hraje kuželky v jundrovské nábřežní hospůdce a během kratičkého spánku se mu zdála nekonečně dlouhá a hlučná partie kuželek, která uváděla v zuřivost rybáře na břehu Svratky.

Ještě před západem slunka překročili kuchař s Adamem hranici oddělující tajgu od tundry a z toho se dalo bezpečně usoudit, že jdou ze severu na jih, ale ta informace jim nebyla k ničemu, když neměli nejmenší tušení, v které části Sibiře se zřítil Mjednyj vsadnik. Nicméně večer toho prvého dne se utábořili na kraji smrkového lesa, celou noc hlídáni ostrými psy (vlčáky) Adamova a kuchařova záhrobního pachu.

Ještě před východem slunka probudil kuchař Adama a předtím, než se vypravili na další cestu, posnídali z toho mála, co jim tajga nabídla (kuchař odloupl kůru sibiřského smrku a z hmyzího a larvího hemžení připravil docela chutný sibiřský závtrak, díky veletuctu kapsiček s ingrediencemi, jež měl našité na rubu saka i kalhot), a navzájem si po staroruském způsobu otřeli pysky a už zase šli. A pak se před nimi mihlo cosi navýsost srstnatého a vycházející slunce se rozbzučelo jak ladička, jak přibližující se roj, ale náhle zas zmlklo a vzhůru do nebe šroubovitě rostlo mohutné ticho, obří spirála ticha a Adam neodolal a náhle padl před ní na kolena, aby vychutnal tu krásu. A chvíli tam zůstal klečet zrovna jako před osmdesáti lety. A zrovna jako před osmdesáti lety mu někdo položil ruku na rameno… Ale tentokrát to nebyl pán vší Sibiře, admirál Kolčak, nýbrž nebožtík carský kuchař: Budem už muset jít, pane. Už se čeká jenom na nás. Budoucí car přislíbil svému otci, že dřív nevstoupí na trůn, dokud se nesetká –

Vždyť já vím, přerušil ho Adam a kuchař mu pomohl na nohy a, hná­ni strašlivým pocitem odpovědnosti, začali znovu zuřivě bloudit Sibiří.

Miloš stále ještě stojí v sedle tančícího koně a dál krouží kolem Zlatovlásky, když si náhle spustí kalhoty. Zlatovláska po něm s odporem plivne, ale Miloš se tomu jen směje a stále víc se rozhoupává, připraven každou chvíli skočit. Je veskrze zkažený a prolezlý na prst tlustými červy hanebných úmyslů a bezcitné hvězdy a otrlý měsíc osvětlují scénu, odehrávající se pořád dál ve zpustlé Lady Dianě, obstoupené obřími billboardy.

Nakonec se Zlatovláska vrhá pod kopyta koní, ochotna nechat se raději rozdupat, než aby ji Miloš zneuctil. Jenže právě v té chvíli už Miloš skočil a proletěl těsně nad uprázdněným Zlatovlásčiným sedlem a zabodl se svým (na Zlatovlásku nabroušeným) deflorákem doprostřed megabillboardu a už tam zůstal přišpendlený jak vzácný exemplář páskokřídlece Eupithecia petropolitanata (nevýrazná křídla a přimáčknutý konec zadečku) z proslulé entomologické sbírky Vladimira Nabokova.

Zlatovláska se vrhla sice pod ocelová kopyta, ale vůbec nic se jí nestalo, protože Adamovi blaničtí koně byli spolehlivě seřízeni jak ten nejpřesnější švýcarský hodinový strojek. Okamžitě se zastavili a sklonili k Zlatovlásce své najednou už zas přátelské tlamy.

Teď, když se Miloš sám přišpendlil doprostřed obřího billboardu, spadlo z koní zlé kouzlo a jeden před druhého se nabízeli, že odvezou Zlatovlásku zas domů. Zlatovláska políbila oba na sklánějící se přátelské ty nozdry (Budu vám teď říkat Radúzi a Mahuleno, špitla jim do ocelových oušek) a zvedla se zas na nohy. Ale když už seděla na jednom z nich a když už opouštěli Lady Dianu, přece jenom neodolala a ohlédla se a přišlo jí Miloše bezmála líto, jak tam visel se spuštěnými kalhotami, jako by pykal v koutě na zvlášť ostudné hanbě.

Sbohem, Miloši, zamávala jeho bílému zadku, a polepšete se, človíčku!

Dědeček Kondor otevřel oči a uviděl průzorem, že jsou stále ještě na D1 a uhánějí dál ku Praze. Něco tady pohříchu nehrálo, ale nemínil si tím teď lámat hlavu. Blaničtí rytíři přece vždycky sami vědí, kde je jich nejvíc zapotřebí. A znova se propadl do svého kuželkového spánku, do jundrovské hospůdky na nábřeží Svratky.

Nádvoří Pražského hradu se zaplnilo svatováclavským vojskem. Nepochybně jsou to oni, pane prezidente, řekl poradce Jiří Pehe, aniž se pohnul od okna. No nic, uvážil po chvíli prezident, budeme muset napojit koně a pohostit jezdce. A šel také k oknu a byl uvítán šťastným zaržáním.

Vylezl jsem z nádražního podchodu a chvíli tam postál, ještě celý rozvibrovaný z toho setkání s Mínótaurem, a pak jsem sedl na tramvaj a rozjel se na Mendlák. Za Davidem!

Ale když jsem na Mendlově náměstí vystoupil, to už z chrámu Nanebevzetí Panny Marie odbíjelo poledne, a já ke svému překvapení zjistil, že je navzdory všemu, co jsem právě prožil, nádherný letní den a že mám navzdory všemu docela hlad. I zamířil jsem ke stánkům s občerstvením, a zvláště k tomu jednomu, kde se prodávaly do zlatova propečené křupavé housky, plněné sladkobolným povidlím.

Úvoz je široká a ošklivá ulice, stoupající z Mendláku strmě vzhůru. Je na ní dost šílená frekvence, vlastně ten hlavní brněnský tah, co je takhle jen maličko odkloněn od centra města. A teď právě je vše o to komplikovanější, že Úvoz je na několika místech rozdlábnutý, připomíná obrovské napuchlé dásně s vytrženými zuby, všude hromady stavebnin, bagry, buldozéry, sbíječky a mezi tím se nahoru dolů vlečou nekonečné konvoje vozidel a každou chvíli se nějak zaseknou a houkají klaksony a řidiči vylézají ze svých kabin a běhají tam se svýma mobilama jak rozzuření mravenci.

A když jsem pak čiperně uhýbal před nějakým náklaďákem, který se vmáčkl až hluboko do chodníku, stalo se mi, že jsem se přitom zakousl do své housky tak nešťastně, až mi kus povidel skanul na košili, a jak jsem se ho pokoušel setřít, zůstal mi tam ošklivý pruh.

Díval jsem se po domovních číslech a občas jsem přitom musel vycouvat mezi odstavenými vozidly z chodníku až do ulice, abych vůbec viděl přes jejich vysoké a ještě něčím naložené korby. A pak jsem konečně stanul před tím domem a měl jsem velice zvláštní pocit, který naprosto nesouvisel s tím, co jsem dneska zažil. Ale jakmile jsem za sebou zavřel těžké domovní dveře s barevnými secesními sklíčky ve čtyřech okéncích nahoře, začal jsem stoupat z poschodí do poschodí a nerozhlížel se vpravo vlevo a nedíval se ani po jmenovkách nad zvonky, nýbrž jsem pořád s toutéž překvapivou jistotou pokračoval až do čtvrtého poschodí a tady rovnou k Davidovým dveřím, jako bych tu nebyl poprvé.

Dvakrát jsem krátce zazvonil, a napřed to vypadalo, že byt je prázdný, nezaslechl jsem zvnitřku nejmenší pohyb, ale v okamžiku, kdy jsem se chystal ještě jednou zazvonit, se otevřely dveře.

Pro pět ran do čepice, Šebestiáne, dneska vypadáš jak umučení boží! uvítal mě David srdečně a pozval dál, hledě na skvrnu po povidlech na mé košili.

Ale sotva jsem vstoupil, všechno mi došlo a najednou jsem přesně věděl, kde jsem. A zatímco šel do kuchyňky připravit čaj, pilně jsem se rozhlížel a shledal, že všechno je tam, kde jsem očekával.

Davide, prosím tě, řekl jsem, když se objevil s hrníčky a konvicí, mohl bys mi prozradit, jestli máš na té skříňce naproti takový velký svícen ke slavnostním příležitostem na jídelní stůl?

Neodpověděl, podíval se na mě a pak postavil tác s hrníčky a konvicí přede mne na stůl a otočil se a šel ke skříňce, otevřel ji a uviděl jsem přesně ten svícen.

Promiň, můžu ještě pokračovat? Ve vedlejším pokoji, a kývl jsem k zavřeným dveřím, máš hnědý kovral, knihovnu s policemi přes celou stěnu, u ní stoleček s počítačem a takovou polstrovanou židlí a na stěnách tři obrázky – přivřel jsem oči a soustředil se – zátiší s cínovým pohárem, šikovná kopie Morandiho, dále nějakou zvětšenou kaligrafii na způsob Hartunga a vedle ní je velký fialový motýl jak z Rorschacha.

Vidíš a já bych si myslel, žes do mého bytu ještě nikdy nevkročil.

Počkej, zpozorněl jsem, počkej, a zvedl jsem se a šel k většímu výstupku, který jak příď lodi vnikal do pokoje, a zaklepal jsem tam na zeď. Slyšíš to? Slyšíš to, bláho? Je tam zazděná skříň, taková velká trojúhelníková almara.

Cože, zasmál se, ty se teď živíš jako senzibil?

Kdepak, Davide, zavrtěl jsem smutně hlavou, je to bohužel mnohem horší. Já totiž v tvém bytě žiju.

Neumíš si představit, jak je to zvláštní, setkat se s tím bytem ve skutečnosti, řekl jsem a dále se rozhlížel a začal jsem se dostávat do ráže. Víš, Davide, v tom snu jsem o dost mladší a neučím na fakultě, ale na gymnáziu. Zlatovláska je tam taky mou ženou, ale není mezi náma zas tak nápadný věkový rozdíl. A bydlí s námi i můj syn Kryštof, jenže v tom snu mu není jednačtyřicet jako ve skutečnosti, nýbrž jenom pět roků. A taky tam žijeme v jedný domácnosti s ježkem, s takovou potvorou bodlinatou, a ta nejraději spává tady, promiň – a otevřel jsem dveře do kuchyňky a ukázal do kouta pod štokrdle.

Tak ty mi v noci bydlíš v bytě, žiješ tady svůj druhý život? říká tiše David a taky se rozhlíží kolem sebe.

Přesně tak, nosím tvé pantofle, jím z tvých talířů a přes tvůj počítač se napojuju na internet a z tvých oken čumím na ten šrumec na Úvoze a dělám to se Zlatovláskou, promiň, ve tvý posteli a na rozdíl od tebe jsem si už objevil tu zazděnou almaru ve zdi a rozšířil tak své skladovací prostory a Zlatovláska tam ukládá balíky starých časopisů, ale ještě taky deky, stanovou celtu, ale i nějaký kastroly, potlučený hrnky, krabice a truhlíky se šroubkama a hřebíkama, kotouče drátů, motyky, kladiva, sekyry…

Jestli tomu správně rozumím… Moment, kam jdeš?

Nevzrušuj se, hned jsem zpátky, trefím sám… A pospíšil jsem si na záchod, abych zas ulevil své prostatě. A taky tam bylo všechno jak v mém snu, i ta skvrna na zdi v podobě meče krále Artuše.

Jestli tomu správně rozumím, zopakoval David, když jsem se zas objevil.

Nerozumíš. To vůbec ještě není celé. Pak se mi totiž ještě zdá druhý takový sen. A v tom druhém snu jsem malířem a synem malíře, ale taky vnukem hodně slavného sochaře a malíře, který se náhodou jmenuje jak můj dávný spolužák z fakulty, Adam Obkročník. Všechno je v tom snu přeházené, představ si, jména, osoby, vztahy, věci i jejich významy, jako kdyby tam řádila nějaká sémiotická vichřice. A v tom druhém snu bydlím nad Královým Polem, poblíž Kociánky, v takovém obrovském domě se zahradou, v domě na kopci. A Zlatovláska tam není mou, ale tvou ženou a já jsem jen jejím starším bratrem. A ty seš v tomhle snu řidičem kamionu a jezdíš s ním až někam do Itálie…

Tak to se povedlo, nikdy jsem tvou ženu ani neviděl, neznám tvou Zlatovlásku.

Jo, to se povedlo (souhlasím a cítím, jak se začínám proti své vůli rozpalovat), zapomněl jsem ti totiž ještě říct, že v tom prvém snu seš zas Zlatovlásčiným milencem. A Zlatovláska tam pendluje mezi mnou a tebou, mezi manželem a milencem, a cestou ke mně, ale taky cestou k tobě šuká v autě s Adamem, s takovou mrchou taxikářskou…

Klid, klid, Šebestiáne, neblázni, nic se neděje, uklidňuje mě David, vždyť přece mluvíš jen o svých snech! A teď pojď, ukážu ti, co jsem si přinesl z blešáku. Mám to na balkoně. A bere mě kolem ramen a zvedá ze židle.

Pohnul jsem se bez zájmu, ale byl jsem si vědom toho, že přece kvůli tomu jsem původně přišel: podívat se, co si včera přinesl z blešáku na Římském náměstí. A tak jsme šli do vedlejšího pokoje a tudy na balkon.

A David otevřel dveře a uviděl jsem okamžitě cosi velikého, cosi ohavně velikého, ale zabaleného do nějakého papíru. Zůstal jsem stát v pokoji, protože na ten maličký balkon bych se už nevmáčkl, a díval jsem se, jak se tam David potýká s provázky, kterými je to celé převázané. Ještě chvíli se s tím mořil, zbytečně škubal smyčkami a uzlíky a jen se mu to dařilo ještě víc zauzlit, až si odplivl a řekl, počkej, uhni, a šel do kuchyně a donesl si ostrý nožík a teď opatrně (a všiml jsem si, jak opravdu velice opatrně) začal přeřezávat uzel za uzlem, provázek za provázkem, a dokonce si klekl, aby mohl se stejnou opatrností přeřezat i spodní uzlíky.

A já se zatím díval přes Davida a ten jeho balík, díval jsem se z balkonu, jak se na ulici bagr zakusuje do rozmláceného chodníku a kousek od něho zas sbíječka vyhazuje dlažbu. Ale pak jsem náhle zvedl hlavu a natruc tomu hluku a taky všemu, co jsem dnes zažil, nad ošklivými činžáky dál zářila letní obloha, šťastné slunko, jež nikdy nehasne, a přese všechno, co se mi dnes stalo, život dál pokračuje, země se dál otáčí kolem slunce a krev dál protéká tepnami a lidé proudí koryty ulic a události řekami příběhů a naporcovaní králíci zažívacími trakty poživačníků a výkřiky hrdly nešťastníků a semena vstříc vaječníkům žen, snad ještě bude v mé moci všechno změnit aspoň tak, abych to uměl přijmout a abych se s tím dokázal smířit, a tak ten viditelný kousek oblohy nad špinavými fasádami jako by mi znova nabízel šťastnou příležitost, jako by byl radostným praporem, vystrčeným nad střechy.

A to se už Davidovi podařilo uvolnit všechny provázky a uzlíky a jediným škubnutím strhl všecky papíry z balíku. V hrůze jsem vykřikl!

A vykřikl jsem tak, že i dělníci od hlučného bagru a sbíječky pustili všechno z rukou, vyplivli cigarety a dívali se nahoru, na balkon.

Už musíme jít, řekl David, a přestože jsem neměl tušení kam, nedokázal jsem se vzepřít. Teď byl zas David v ráži a taky mě hned napadlo, že když jsem mu vyprávěl své sny, tak po celou tu dobu údiv jen hrál.

Pečlivě zamkl byt, jako kdyby vyrážel na delší služební cestu, sjeli jsme výtahem a zabouchli za sebou domovní dveře a spustili se hned po Úvoze dolů, na Mendlovo náměstí, David, já a Kryštof, můj syn. Kryštof měl ještě na zátylku nalepený jakýsi cár novinového papíru a na zádech ostatně taky, jak ho David nepořádně rozbalil, ale já jsem po tom nedokázal sáhnout a strhnout to, prostě to nešlo, nechtějte to po mně. Obtížně jsme se pohybovali po chodnících Úvozu a každou chvíli nešikovně uskakovali před nějakým řidičem, co se vyhýbal výkopům na ulici a najel přitom mezi chodce.

Tati, zlobil se Kryštof, proč to dělají? Řekni jim, prosím tě, ať už to nedělají…

Kryštof byl přesvědčený o tom, že vládnu vším, tak jako dítě věří, že jeho otec má nesmírnou moc a může kdykoliv a kdekoliv zasáhnout. Sevřelo se mi srdce a stáhl se mi žaludek, kdykoliv jsem se na svého syna jen podíval: mohutný chlap s neohrabanými pohyby a zarostlý několikadenním strništěm, ale v obličeji mi tak děsivě podobný.

A byl jsem zas zpátky na Mendláku, náměstíčku propadlém dopravnímu chaosu, kde se lidi motali ve velkém kolejišti tramvají a v přebíhajících tlupách křížili dráhy autobusů anebo neklidně bloncali po refýžích.

David nás vedl na tramvaj do Bystrce, ale ta se právě chystala rozjet a ještě okamžik a dveře se hermeticky uzavřou. Ale David chytil mě a Kryštofa za ruce a vykřikl: Běžíme, děcka! a letěli jsme a nemilosrdně poráželi všecky, co nám stáli v cestě. Jak to se Kryštofovi líbilo!

Tramvaj byla plná těch, co ještě spěchali na přehradu, protože byl opravdu, znovu připomínám, nádherný letní den. Kryštof seděl na sedačce před námi a pořád se otáčel a díval se na mě, oči ze mě nespouštěl. Ale David pokračoval, jako by se nic nestalo, v našem povídání o mých snech.

Myslím, že jsme mluvili o dvou kuchařích v těch tvých dvou snech, navrhl.

Přísahal bych, že jsem ti o kuchařích nic neřekl, vrtím hlavou, o kuchařích vůbec nic.

Tak to bys křivě přísahal, hrozí mi prstem. Však pojďme dále! Kuchař z toho tvého prvého snu, jestli jsem to správně pochopil, je dobrák od kosti. Nedokáže ani zabít kapra anebo zakroutit krk slepici. Ale zato výborně vaří, peče, smaží. To je přece ten kuchař, co unese Adama až kamsi na Sibiř, kde se mají setkat s budoucím carem, ne? Je to tak? Oprav mě, jestli se pletu. Zato druhý kuchař, kuchař z toho tvého druhého snu, je krvavý terorista a ten přídomek kuchař je nejspíš míněn ironicky. Pokud ovšem ironie může být součástí snu, co myslíš, Šebestiáne?

Nevím, řekl jsem. Ale ve snech snad může být všechno, co je v životě.

Tak tohle si myslíš? To si opravdu myslíš? říká David pobaveně. No, pojďme ještě kousek dál. Takže ten druhý kuchař z tvýho snu, co má jen přídomek kuchař, ale ve skutečnosti je to terorista, se v Brně zúčastní natáčení velkého televizního seriálu o teroristovi z někdejších Rudých brigád. Terorista v tom seriálu samozřejmě hraje teroristu, je to naturščik, umí jen sám sebe, umí jen teroristy. Ale teď pozor. Televize v tom tvém snu natáčí s tím teroristou-natur­ščikem kdesi u starého brněnského železničního viaduktu, ano, ve čtvrti s takovým štířím jménem… ve Štířících? Ne, ve Štýřicích, tak je to! Ale počkej (a zavrtěl hlavou), teď jsem to popletl, je to přece jenom jinak! Totiž ty Štýřice zůstávají, ale u starýho, kamennýho železničářskýho viaduktu se nenatáčí nic s kuchařem-teroristou, ale se třemi kavkazskými gorilami, se třemi zabijáky.

Takže tři kavkazské gorily, tři kavkazští zabijáci jdou po břehu Svratky nedaleko viaduktu, je na sklonku léta, zrovna jako dnes, a slunce ještě krásně hřeje, zrovna jako teď, a zabijáci jsou oblečeni jak emeritní senátoři v parádních oblecích, nažehlené puky, kravaty klausovky, v kapsičkách kapesníčky, ale najednou ti udělají něco nečekanýho, jeden se podívá na druhého a už si zují boty a svážou je tkaničkama a jak vandráci si je přehodí před ramena a přelezou přes zábradlí a spouští se opatrně po kamenné navigaci do koryta řeky a s vyhrnutými nohavicemi jdou prostředkem mělké vody (je tam teď sotva po kotníky), a dokonce si snad i hvízdají nějakou písničku, jako by úplně zapomněli, že jsou zabijáci, a ne kavkazští kluci, a že tohle není křišťálový horský potok, ale dost ošklivá městská řeka…

Krásný a výpravný sny míváš, Šebestiáne, člověk by ti záviděl (a Da­vid se na mě dívá po očku), kde na takový sny chodíš a proč právě tebe takový sny navštěvujou…

Ale v tu chvíli se k Davidovi někdo protlačil a sklonil se k němu a chytil ho prudce za rameno: To je náhodička, že, Mirečku?

David se postavil a prudkým pohybem se mu vytrhl: S někým si mě pletete…

Ale no, no (a cizinec zamlaskal), tebe si pamatuju nadosmrti, takovej ksicht se nezapomíná… Takže jak se teď jmenuješ? Oldřich, Pavel, David, Karel? A co teď provádíš? Komu nasazuješ ohlávku a koho teď paseš na nebeských pastvinách?

David se k němu nakloní a něco mu tiše říká a pak vezme toho člověka pod paží a rychle se s ním protlačí kamsi mimo dohled, na druhý konec tramvaje. A za chvíli se vrací: Tihle lidi jsou jak sliz. Když nedáš bacha, tak se nalepí.

Vystoupili jsme na konečné a napřed jsme šli v houfu, co spěchal na přehradu, a Kryštof se držel za námi, ale přitom se stále ohlížel na všechny strany a někdy se i zastavil a na něco se zahleděl, a zatímco se díval Pánu Bohu do oken, kousek jsme popošli a mezi nás a Kryštofa se dostali nějací lidi, takže propadl panice a hned nás s funěním dobíhal.

Šli jsme od přístaviště po silnici směrem k Oboře a pak jsme prošli kolem jakési chaty, na níž jsem uviděl nápis DERATIZAČNÍ SKLAD, HUBENÍ KRYS, MYŠÍ A ŠVÁBŮ! Vrátil jsem se, zastavil se a chvíli jsem na ten nápis zmateně hleděl. A taky David se vrátil a zastavil se za mými zády. A taky Kryštof se vrátil a zastavil se za Davidovými zády. A když jsem se otočil, oba se na mě svorně usmívali, až mě to dojalo. A pokračovali jsme v cestě. David šel najisto, jako kdyby s námi spěchal k předem dohodnutému místu. A opravdu, vylezli jsme do svahu a octli se před zbrusu novou restaurací. No, měla trochu neobvyklý název: Restaurant Bois Bois. Což znamená francouzsky Les Les anebo taky Dřevo Dřevo.

Myslím, že je tak právě čas na opožděný oběd nebo předčasnou večeři, navrhl David.

Hned od vchodu jsme viděli, že je to slušná, i když dost nacvaknutá hospůdka. Seděli tam pravděpodobně všichni ti, co do těchto končin přijeli holdovat vodním sportům, než zjistili, že kýžená Brněnská přehrada je už jenom obrovský, rychle rozkvétající septik, a skončili proto v Bois Bois, aby své zklamání zapili a zajedli.

David se rozhlédl a už nás vedl ke stolu, který se právě uvolňoval. Chvíli jsme stáli stranou a čekali, až si dáma a dva pánové posbírají propriety a až si dáma odváže od nohy stolu ochočenou fretku na obojku, ten ochotný předmět denní potřeby, a pak se ještě usmála na Kryštofa a už se úhledně vytratili.

V Bois Bois se o nás výtečně postarali. Dostali jsme překvapivě bohatý jídelní lístek a zpytoval jsem Kryštofa, co by si tak dal, ale kýval na všechno jako ta pokladnička na milodary v podobě černouška, co bývala v čase mého dětství v kostele svatého Josefa v Josefské ulici. Spořádal toho nakonec obrovské množství, padalo to do něho jak do těžební jámy (stále mluvím o Kryštofovi), povídali jsme si s Davidem a občas jsem přitom zvedl ruku a přivolal číšníka a objednal svému synovi další chod (klidně shltl škvarkové knedlíky třeba i po sladkém rýžovém nákypu, zmizel v něm i slušný kus skopového a už nám přes hlavy natahoval ruce po telecích medailoncích, které číšník právě přinášel, uvědomoval jsem si, jak ubohá asi bude ústavní strava a že aspoň jednu pořádnou večeři svému synovi sakra dlužím, pohltal tam nakonec všechno, jak jim to tam leželo a běželo, plněného bažanta a dušenou hrušku v červeném víně, ragú z uzených ryb a candáta na smetaně, plněnou cibuli s houbami a bazalkovou majonézu, pomerančový puding s krémem a sibiřské pelmeně, a kuřecí kosti praštěly drceny jeho mohutnými čelistmi, můj Bože, kosti snad jíst nemusíš, Kryštofe!), však jsme tam taky seděli nekonečně dlouho, až do pozdního večera a až na sám práh noci, udělali jsme mastný účet a byli jsme ti nejvytrvalejší hosti, které je nakonec třeba vypudit různými roztomilými manévry, kdy číšníci parádně stepují kolem stolu, aby upoutali pozornost, ale přes paraván našeho zaujatého hovoru (vyprávěl jsem o Mínótaurovi na střeše Hlavního nádraží, ale taky o šukavých průvodech, co táhnou za Zlatovláskou, sotva vytáhnu paty z domu, a znova o snech, skoro nespím, ale kdykoliv zavřu oči, sny se na mě vrhají jak vzteklí psi) a přes Kryštofovu bezuzdnou žranici nepronikl klapot stepujících číšníků, až si konečně bezradný vrchní za našimi zády třikráte přezdvořile odkašlal a vyprovodil nás pak až ke koberci běžícímu od prahu hospůdky do svatostánku noci.

Hodně dlouho jsme pak šli po břehu přehradního jezera. I neodolal jsem a zeptal se Davida, kam nás vedeš?

Do jater jednoho z tvých snů. Anebo do sleziny.

Ale neměl jsem už smysl pro jeho pythické odpovědi: Víš, Davide, upřímně řečeno, nezapomenutelných zážitků jsem už dneska absolvoval dost a dost.

Však právě. Chce to svý finále.

Mezitím noci přibylo a tma ještě zahoustla. Šli jsme teď zvolna, co noha nohu mine, protože jsme opravdu na krok neviděli a voda tady byla, jak David upozornil, hned při břehu hluboká, takže kdyby do ní někdo v té tmě zahučel, nebylo by mu pomoci. Ale pak překvapivě vylovil odkudsi baterku a začal nám svítit pod nohy a hned bylo hej.

Jakmile jsem měl relativní pocit bezpečí, uvědomil jsem si, že takhle jít v noci podél vody má svůj neskonalý půvab. Mlčeli jsme a slyšeli jen Kryštofovo funění, to si nikdy neodpustil, obloha byla zatažená, po hvězdách ani stopy a taky měsíc kdosi zašantročil. A pak si David začal cosi hvízdat, hvízdal si Posledního kovboje, ale stále ještě jsme nevěděli, kam to vůbec jdeme a co nás čeká, jen co David dohvízdá poslední sloku. Ale nedočkali jsme se poslední sloky. David najednou hvízdání přetrhl. Stál, svítil kolem sebe baterkou, okamžik znejistěl, pak se vrátil po břehu zpátky a ukázal na dva stromy a tam byla v křoví ukryta loďka. Pomohli jsme mu ji zatáhnout na vodu, a když jsme do ní lezli, kývala se tak, že David málem upustil baterku, jak zavrávoral.

V loďce bylo pouze jedno veslo, ale my, zdá se, nikam nespěchali, a tak David hrábl veslem jednou po pravoboku, podruhé po levoboku a pak zas nechal loďku chvíli jen tak plynout, jenom kormidloval. Představoval jsem si, že se zvolna suneme do středu přehrady, a líbilo by se mi, kdyby i teď dál hvízdal Posledního kovboje, ale mlčel. A když jsem se do toho tísnivého ticha trochu zaposlouchal, uslyšel jsem po chvilce nějaké velice kradmé pohyby asi tak sto metrů od nás, jako by se tam ještě něco dalšího sunulo po hladině. Až pak mi došlo, že je to jen ozvěna našeho vlastního pohybu, protože celá přehrada je v noci veliká rezonanční deska.

A tak dostali jsme se až doprostřed vod. Z čeho soudím? Třeba z té ozvěny, z jejího zvláštního zabarvení. Ale taky z toho, že David přestal veslovat a zklidnil loďku. A měl nás tam, kde nás chtěl mít. Pak řekl Kryštofovi, aby se postavil a posvítil mu k tomu baterkou. A Kryštof se poslušně, i když dlužno říct, že vrávoravě, zvedal, až tam opravdu stál, tak jak na tom balkoně, kde byl ovšem navíc ještě zabalený do balicího a novinového papíru. A dál už to šlo švihem. David do Kryštofa prudce strčil: srazil ho do vody. A podal mi veslo, abych co nejrychleji odvesloval. Seděl jsem tam zkamenělý, neschopen nejmenšího pohybu. A to jsem už uslyšel funění. A David posvítil na pravobok a uviděl jsem, jak se tam vynořila Kryštofova hlava. Bylo mi jasné, že neumí plavat. Zachytil se křečovitě okraje loďky. David mu svítil do obličeje a tak z té naprosté tmy vystupovala teď Kryštofova tvář velice zřetelně. Dostal jsem příležitost uvědomit si, že je mi nejen děsivě podobná (to jsem už přece věděl), ale že je se mnou přímo totožná: je to moje vlastní tvář. Kryštof oslněný baterkou otáčel hlavou a marně se pokoušel najít ve tmě mé oči, ale pak se mu to jakýmsi zlým zázrakem podařilo, najednou se díval přímo na mě a řekl zřetelně: Tati, prosím, tati…

A v té chvíli to ve mně vybuchlo. Všechno nashromážděné za celý dnešní den až po tento okamžik poznání. Zvedl jsem veslo a vší silou udeřil Kryštofa do obličeje. A podruhé, potřetí. Pustil se okraje loďky a ponořil se. A zvolna se v té tmě potápěl s nákladem škvarkových knedlíků, cikánské roštěné, telecích medailonků, rýžového nákypu, smaženého sýru, svatebních koláčků…

Dlouho jsme tam tiše a nehybně seděli uprostřed jezera a uprostřed noci a naslouchali půlnočním zvonům z kníničského kostelíka na dně přehrady (ty padoucnice krásy, ty rakovino rozkoše, ty tasemnice ze střev věčnosti, ty požehnaná dračí setbo) a pak zas David rozsvítil baterku a úplněk světla putoval po černé hladině kolem.

Nakonec se Zlatovláska odstěhovala na delší čas k televiznímu scenáristovi, k tomu hubenému mladíkovi s myším culíkem. To, co původně vypadalo jen jako drobná milostná epizoda, se přece jenom protáhlo. A Šebestiánovi i Davidovi zbyla jen hořká chuť na patře.

Scenárista si nedávno koupil domek v Černých Polích, na Durďákově ulici, vlastně nedaleko hospody U Kaštanů a vlastně nedaleko domu se skleněným rizalitem, v němž, jak víme, bydlel David. A kdykoliv se teď David vracel domů, snažil se nehledět směrem ke scenáristovu domku. Naučil se tam nedívat. Ale to pak musel dokonce na chvíli zavřít oči a vrážet přitom do lidí a do zdí.

Ve scenáristově domku byly v prvním poschodí dva pokoje vedle sebe jak zásuvky v příborníku a v přízemí pak velká hala a vedle ní kuchyňka, koupelna a WC (takže když se někdy stalo a scenáristu probudil močový měchýř, musel sestoupit dolů, a přestože se to nestávalo častěji než jednou do měsíce, bez otálení si v bazaru koupil rokokový nočník s andělíčky a prodavačce, co mu ho chtěla zabalit, řekl: A co instruktáž, mé dítě? Ukážete mi, jak se zakoupený předmět používá?). K domku přiléhala i nevelká, trochu zdivočelá zahrada s ovocným stromovím, jabloněmi a třešněmi. A scenárista si okamžitě pořídil elektrickou ruční sekačku a mezi stromy upravil kulatý plácek anglického trávníku, po němž teď důstojně dokolečka běhal ušlechtilý arabský chrt (slugi). Patřil hvězdě televizních seriálů, které se říkalo kuchař, a původně to byl čečenský terorista, o němž scenárista pravil, že má prsty ve všech větších teroristických akcích na území bývalého Sovětského svazu.

A proč se mu říká kuchař? chtěla vědět Zlatovláska.

Protože k smrti rád vaří. Zlí jazýčkové tvrdí, že je mnohem lepší kuchař než terorista.

Scenárista se Zlatovláskou a Kryštofem čekali na televizní štáb, co měl dneska u železničního viaduktu natáčet sekvenci, v níž sice ani Zlatovláska ani Kryštof neúčinkovali, ale scenárista si byl jist, že by to měli vidět.

Ve vedlejším pokoji stál kuchař u okna a díval se na svého hladkosrstého arabského chrta běhajícího vytrvale dokolečka a hlavou se mu (kuchařovi, ne chrtovi) zrovna tak dokolečka honily myšlenky, bez kterých by se docela klidně obešel.

A pak konečně přijel Adam a přivezl Zlatovlásce ještě nějaké věci z jejího šatníku, které jí posílal starostlivý Šebestián.

Přijíždíte jako na zavolanou, zaradoval se scenárista, ve vedlej­ším pokoji je kdosi, kdo potřebuje někam odvézt.

A odvezou mě tam, kam potřebuju? zeptal se kuchař.

Taxikář vždycky odveze zákazníka tam, kam chce zákazník, potvrdil Adam.

Tak to jsem zvědavej, kývl kuchař a šel si na zahradu pro svého chrta.

Zatímco uháněli v televizním mikrobusu k železničnímu viaduktu a zatímco stáli dlouho na křižovatkách, zasvěcoval scenárista Zlatovlásku do dalších náležitostí svého televizního románu: Slyšíš dobře, Zlato, přestože ve Francii hrál už kuchař v několika krimifilmech a dostal tam dokonce Césara, což je evropský Oscar, teprve já ho obsazuju do role, která mu právem náleží. Kuchař je v pravém slova smyslu naturščik a umí zahrát pouze teroristu nebo kuchaře, ale ty dva pak hraje s takovým potěšením a takovým espritem, že je radost se dívat. A terorismus, Zlato, je zas nejzávažnějším problémem poslední třetiny našeho století, takže už byl nejvyšší čas něco s tím udělat. A ptáš se, proč zrovna televizní seriál? Tak se podívej, Dostojevskij napsal o terorismu poslední třetiny devatenáctého století velký kolportážní román Běsi, a co jiného je televizní seriál než kolportážní román našich dnů? Tak jako se kdysi lidi těšívali na pokračování románu ve svých novinách, tak se dneska zas těší na další díl seriálu v televizi. Ale to ještě není všechno. Vždyť si vem třeba to střetnutí dítěte a teroristického netvora v samém centru mého televizního románu. I to je cosi, co se dotýká žhavého jádra současnosti. Dnes jsou totiž lidi čím dál víc posedlí dětma. Na jedný straně je stále víc znásilňují, przní, mučí a mordují a objevily se celý šiky sadistických pedofilů a vyrostly továrny na dětskou pornografii a přibylo rodičů, co k smrti týrají své děti, ale na druhý straně vidí dnes lidi v dětech jakési přímo mesiáše a obracejí se k nim jako ke spasitelům, přinejmenším jako ke spasitelům filmových příběhů. V pornobyznysu a v hollywoodských snech, Zlato, dneska už ne sexbomby, ale děti jsou ten nejžádanější artikl. Konec století patří terorismu a dětem, takže je dobré spřáhnout v jednom příběhu obojí.

Doufám, že v tom seriálu budu hrát toho teroristickýho netvora, ozval se Kryštof.

Jak jinak, smál se scenárista, a kuchař bude hrát toho prcka.

Takže budu smět kuchaře znásilnit, zprznit a utýrat?

To víš, miláčku, přesně tohle se od tebe čeká, ujistila ho Zlatovláska.

Mohl bych teda vědět, kam vás mám zavézt?

Zatím jedou pořád rovně, pak jim zas povím. Voni se jmenujou Adam, ale jak plným jménem?

Adam Obkročník.

Poslouchajou, zeptal se kuchař podezřívavě, a nesetkal jsem se s nima už někdy?

To je vyloučeno, pane kuchař, protože já si svý zákazníky pamatuju.

Tak to jim chválím. I já si svý zákazníky pamatuju. Ale ještě budu mít otázečku. Čím byli předtím, než se stali taxikářem?

Ještě za komunistů jsem byl řidičem autobusů. Ale to už je fakt dávno. Jezdíval jsem na lince Brno-Zvolen.

A chtějí opravdu vědět, kam mě povezou?

Nezlobte se, pane kuchař, ale to by měl taxikář vědět.

Tak jo, povím jim to. Pojedem do hlubin mý zasraný duše, pane Obkročníku.

Tušil jsem to, přiznal Adam.

Taxík projel mezitím Pisárkami a pokračoval směrem na Jundrov, na Komín a na Bystrc.

Mezi Zvonařkou a čtvrtí nazvanou výstražně Štýřice stojí kamenný železniční viadukt, na němž už, marná sláva, stáří zanechalo své hnědé jaterní skvrny. Pod viaduktem však dosud běží cesta a dokonce teď i čerstvě značená bicyklistická stezka a hned vedle je frekventovaná silnice a pod dvěma oblouky viaduktu teče řeka Svratka, která je tady ovšem tak mělká, že když sem sebevražedně zabloudí ryba, dře hlasitě břichem o dno, a jen vloni při záplavách šplhala voda po pilířích a nesla, co kde nakradla, a pokud si vzpomínám, tak i nějaký špatně nacpaný strožok čili naprcanú bělicu, jak jsme tomu říkali na vojně. Teď je ovšem voda zas jen při dně a scenárista se otráveně dívá do koryta Svratky. Z televizního mikrobusu vystoupí televizní štáb s televizním vercajkem a líně se rozhlížejí.

Nikam, chlapci, nechoďte, hnedka začínáme! varuje scenárista, který je tady i režisérem. A ukáže se, že má pravdu, protože překvapivě včas přijíždí i mikrobus s herci.

Tady se teď srazí policajti s kuchařovým gangem, vysvětluje scenárista a ukazuje do ubohého koryta řeky pod viaduktem.

Tak bacha, bacha, protestuje Zlatovláska, neříkals tak náhodou, že Šakal vždycky a zásadně pracuje sám? Kde teď najednou sebral nějakej gang?

To platilo až dosud, až dosud byl kuchař vlk samotář, či chceš-li Šakal samotář. Ale teď se poprvé v životě octl v situaci, že po něm někdo cíleně jde. A proto se taky brání netypickým způsobem. Najme si gang kavkazských zabijáků, který pročesává Brno a hledá toho kluka, co odkryl Šakalovu anonymitu. A tuhle scénu si tak trochu představuju, jako když za války gestapo hledalo ilegální vysílačku.

Tou vysílačkou myslíš Kryštofa?

Adam s kuchařem jezdí stále cikcak Brnem, a to už Adamovi došlo, co se po něm chce. Kuchařovi totiž celá ta jízda slouží jen jako ušní zpověď, pojízdná zpovědnice (a to je ta cesta do hlubin jeho zasraný duše). Klečí vzadu na sedadle vedle svého arabského chrta a naklání se přes opěradlo vedle řidiče a do Adamova ouška vypráví svůj životní příběh:

Můj dědeček byl bělogvardějec a padl mlád. Ale jeho smrt nebyla marná: zkokotila naše osudy na další tři generace. A dědeček se tak stal nesmrtelným, protože žil dál v našich kádrových materiálech. Otec skončil na čísi udání v lágru na Soloveckých ostrovech a matka dožila svůj život v blázinci. Za mnou pak poslali svýho člověka a ten mi řekl: Máš sice po dědečkovi a po rodičích kádrovej škraloup, ale lidi se škraloupama, když se vyvedou, jsou z nejnadanějších. Dostaneš příležitost to prokázat. A napřed jsem ve fabrice donášel na svý mistry, pak koho jsem potkal, toho jim udal, až mě nakonec vzali mezi sebe, protože jim došlo, že kdyby můj otec vstal z mrtvých, znova jim ho prásknu. Oženili mě s partajnicí a otevřeli mi svůj svět. Moje manželka byla druhá nejmocnější ženská v gubernii, sám Leonid Iljič ji občas obskočil a já se tak stal kádrovou rezervou. Ale dřív než jsem se stačil fakticky vyšvihnout, všechno už bylo zase jinak. Rozsypal se Sovětský svaz a mí šéfové přešli do trochu jiných rezortů. Ale ukázalo se, že právě tam jsem nejlepší. Stal jsem se teroristou bez bázně a hany a čiperně uspokojoval rozmanité zakázky, jako odklidit někoho hlídaného tou nejspolehlivější ochrankou, anebo rozdmýchat kdesi lokální konflikt. A určitě bych v té branži setrval, kdybych neobjevil, že existuje ještě cosi, co mě daleko víc uspokojuje: můj herecký talent.

Řekl jsem to blbě, přiznal scenárista, Kryštof samozřejmě není vysílačkou, Kryštof je přijímač, senzibilní přijímač. Vždyť co přece dělá? Sleduje Šakalovy pohyby, protože je na něho vyladěnej, přijímá kuchařův obraz, vidí ho v hlavě jak na monitoru. Nevidí ho sice nepřetržitě, ale rozhodně tak často, že může jeho směrem navádět celý policejní sbor, Zlato. A dělá tak z kuchaře štvance. A proto si kuchař najme zabijáky, aby zas našli Kryštofa.

Z druhého mikrobusu vylezou herci. Čtyři jsou v policejních uniformách. A tři v dobře padnoucích oblecích. A na ty ukáže Zlatovláska: A tohle jsou ti Šakalovi gangsteři? Ti, co obracejí Brno naruby, hledajíce Kryštofa?

Připouštím, že vypadají spíš jako bankéři, jako byznysmeni, jako emeritní senátoři, ale to je právě záměr velkého manipulátora. A teď se, Zlato, podívej, co se stane.

A scenárista, jsa teď ovšem do morku kostí i režisérem, jde za kameramanem a ukazuje mu, odkud a jak má brát břeh před železničním viaduktem, a celý štáb se dává do pohybu a tři herci v dobře padnoucích oblecích jdou kamsi dozadu, dokud je režisér zvednutou rukou nezastaví. Pak se už podívají jeden na druhého a zují si boty, svážou je tkaničkami a přehodí jak vandráci přes ramena a přelezou bílé zábradlí a spouští se opatrně po kamenné navigaci do koryta řeky. Je jeden z posledních nádherných dnů odcházejícího léta. Jdou s vyhrnutými nohavicemi prostředkem mělké Svratky, vždyť je tam sotva po kotníky, vyhýbají se kluzkým kamenům pod hladinou, kamera si je hlídá a scenárista ukazuje směr a rychlost pohybu. Ti tři Šakalovi gangsteři jsou ryzí horalé z Kavkazu, kterým uprostřed Brna, kde teď tráví svůj čas, chybí aspoň kousek kavkazské oblohy, a tak když nečekaně narazí na přece jenom jakousi říčku, která sice nezrcadlí nebe, ale přece jenom trochu teče a pění se, propukne to v nich nezvládnutelně: jdou s těmi vyhrnutými nohavicemi těch svých nejparádnějších obleků, dokonce si snad hvízdají nějakou písničku a ten, co je vpředu, se teď otočí a rozpřaženýma rukama couvá dozadu a diriguje ty dva hvízdající, jako by úplně zapomněli, jaké tady mají poslání a že jsou zabijáci, a ne kavkazští kluci, a že tohle není horský potok, ale ošklivá mělká řeka, zabarvená místy do kafé braun a místy zas řasami do svinibrodské zeleně.

Závidím vám, Adame Obkročníku, řekl kuchař, protože jste nikdy nepoznal, jakým mukám je vystaven každý, kdo se jako já zapletl s múzami. Ze dne na den jsem opustil bohabojnou teroristickou profesi, a než jsem se nadál, byl jsem filmovou hvězdou, a než jsem se nadál podruhé, dostal jsem za roli snajpra ve filmu Dlouhá noc v krátkém dni francouzského Césara, což je evropský Oscar.

Taxík bloudil Brnem jak Jeník s Mařenkou začarovaným lesem a kuchař chrlil přiznání za vyznáním a vyznání za přiznáním, jedno nestydatější než druhé, úplný průjem upřímnosti, takže si Adam říkal, že místo toho by raději celou noc jezdil po vymlácených okresních silnicích, ale teď už neměl na vybranou, taxikář vždycky zaveze zákazníka, kam chce zákazník.

Ptáte se, proč jsem přijal roli v seriálu, jehož podstatná část se odehraje tady, v tomhle zaprděném městě, když si můžu po libosti vybírat mezi světovými režiséry a nejlepšími producenty? A proč mám zapotřebí dívat se na tak ohavné zmaštěniny, jako je tohle Boby centrum (a kuchař hodil hlavou ke komplexu budov za okýnkem taxíku), a dýchat vzduch stoupající ze zplesnivělé Brněnské přehrady? Proč? Skutečný herec je totiž kdykoliv připraven položit život za svou roli. Už když jsem si poprvé četl scénář toho seriálu, cítil jsem se vymrštěn a letěl jsem mohutným obloukem – rozumějte, takovou trampolínou byl už pouhý scénář – a když jsem zas dopadl, začal jsem se honem učit česky, protože jsem přesvědčen o tom, že i ten nejlepší dabing vždycky zprasí dílo.

Tři pánové, oblečeni jak emeritní senátoři, však s povytaženými nohavicemi, šli středem Svratky, kde byl tak líný proud, že sotva čeřil trsy vodní trávy. V srdcích jim stále ještě zvučely kavkazské struny a v duších měli jak na posvátných vrcholcích velehor. A tak není divu, že pro tu chvíli zapomněli, že jsou nedaleko centra hlučného města a že za jejich zády je obrovská a nepřetržitě hlučící křižovatka a před nimi že se po viaduktu vleče dlouhý nákladní vlak s cisternami a po jejich levoboku stojí první brněnský věžák, chmurná a otlučená budova, postavená kdysi dávno s tak uzounkým schodištěm, že tam pak nájemníkům museli podávat nábytek jeřábama do oken.

Je to kromobyčejný pohled, jak tam jdou korytem řeky, oblečeni jak na sponzorskou recepci. A mezi zvědavci na břehu se objeví i městský policajt. Ale protože je to přece jenom policajt, tak neodolá a zakřičí na ty tři rozjařence. A dál už to jde ráz na ráz. Jeden z teroristů udělá rychlý pohyb a zpod paže se mu zableskne. Policajt padá na břeh, a to už všichni tři zabijáci drží zbraně a utíkají k viaduktu, vběhnou mezi jeho dva oblouky, schovají se za pilíře, okamžik čekají, pak ten první kryje ostatní a ti rychle mizí a první se vzápětí přidá k nim.

Smrtelně raněný policajt se ještě pokouší nadzvednout, ale už jen s tím výsledkem, že se převrátí a skutálí po strmém břehu a spadne po srázné navigaci do řeky. (Ve skutečnosti samozřejmě nespadne. Kamera ho zabírá, když přeleze zábradlí a křičí na mafiány a když se smrtelně zraněný skutálí po břehu, ale mimo kameru je už lešení, postavené při navigaci, a tam se herec zachytí a pohodlně sleze dolů.) Leží teď v řece na zádech, ale protože je tam mělko, voda mu nepřekrývá celý obličej a policajtský frňák tam stojí jak nějaký splávek a simulovaný pramének krve se vydal po hladině směrem k viaduktu.

Myslím, že je to dobrý, říká spokojený scenárista, ale stejně si to ještě třikrát střihnem.

Herec, co hraje policajta, vylézá z řeky, mokrý a ověšený zeleným a hnědým slizem, prská a obličej si otírá ručníkem, který mu rychle někdo podá. Ale zpátky už chválabohu nebude muset, i když se scéna ještě třikrát zopakuje. Teď už ho postupně vystřídají ti další tři, ti v ještě suchých uniformách.

Teprve v tomhle seriálu mám, Adame, pocit, že opravdu hraju sám sebe a že se do toho můžu naplno vložit! A taky jim ještě povím, že ten nápad s děckem jako mým protihráčem, to je terno! Jakýsi běženec, jehož původ nikdo nezná, zázračné dítě s obrovským nábojem senzibila, sedí teď někde v tomhle městě a vidí mě tím svým vnitřním zrakem jako skrytou kamerou! Kamkoliv se přemístím, ten kluk o mně ví, není kam uhnout, celý svět je najednou malý! A tak nemám jinou možnost, když nechcu, aby mě dostali. Nemám jinou možnost a posílám za ním tři zabijáky, pročesávají město, hledají ho, zvláštní sorta, děsivě mně oddaní, nebojí se ničeho, ani vlastní smrti, a navíc mají něco, co najdeš jenom tam na Kavkaze, totiž schopnost vyslídit senzibila a zneškodnit ho.

Dneska bych ještě chtěl udělat kousek útěku těch tří zabijáků, vysvětluje scenárista. Tady zezadu se vyšplhají po traverzách a skobách až na viadukt a pak by se mi, chlapci, líbilo, kdyby aspoň někdo z vás hereckých primadon projevil tolik nesmlouvavé odvahy a před přímým zrakem kamery naskočil na projíždějící vlak.

Tak pozor! protestuje kdosi z televizního štábu, s něčím takovým se přece původně vůbec nepočítalo! Taková věc se musí předem zajistit jak z hlediska bezpečnosti práce, tak z hlediska železničního provozu. Rád bych upozornil –

Ale tady ho scenárista rázně přeruší. Je proslulý tím, že v takových okamžicích, jako je tenhle, nesnáší odpor, svou práci nadřazuje všemu a překážky smete mávnutím ruky. A všechny okamžitě získá na svou stranu.

Přijíždí další nákladní vlak. Herci, co hrají kavkazské zabijáky, naskakovali naposledy na jedoucí vlaky jako kluci a mezitím se jim reflexy zpomalily a vlaky zrychlily.

Adame Obkročníku, říká zas kuchař, jak velice si jich vážím jako obratného taxikáře, který se promáčkne každou dopravní skulinkou, tak mě zároveň děsivě serou, protože když na ně člověk takhle mluví, třeba i zezadu a opřený lokty o sedadlo vedle nich, měli by přece jen projevit trošku víc lidské sdílnosti a občas taky aspoň škubnutím ramene dát najevo, že mi jaksi rozumijou a s potěšením nahlížijou do mých smutků i radostí, co říkajou? Správně, jsem po Carlosovi jedničkou světového terorismu, to už mi nikdo neupře, ale žít svůj životní úděl a hrát ho, to je podstatný rozdíl: teprve když sám sebe hraju, dozvím se všechno o sobě. Vždyť všechno, co žijeme, žijeme nakonec jenom proto, aby to pak ti nejlepší z nás mohli zahrát! Svět je tady jen proto, aby mohl být převeden ve svou nesmrtelnou repliku, a teprve jako herec hrající teroristu spouštím se do samé artéské studny terorismu. Ale myslím, že si tady vystoupím, člověče Adame, zastavijou mi.

A kuchař opravdu vystupuje a mlaskne a tu za ním vyskočí arabský chrt a ocitnou se tak v Bystrci, pod Mniší horou, a stoupají pomalu k zoologické zahradě.

Měl bych k vám ještě jednu otázku, zavolá za ním Adam.

Kuchař se ohlídne: Účet za taxík vám za mě zaplatí scenárista. To byla ta otázka?

Ale kdepak, chtěl jsem se vás zeptat na cosi zcela jinýho.

Vida. Tak se ptajou.

Vždycky jsem se vás chtěl zeptat, jestli je pravda, že jste vynikající kuchař? A možná ještě lepší kuchař než terorista?

Nevěřijou, Adame, všemu, co se říká. Kuchař, to není víc než legenda a pouhé přízvisko. Opak je pravdou. Dovedu si uvařit jenom kafe a instantní polívku. Tak co, už mohu zase jít? Už mě pustijou? zeptá se kuchař Adama. Ale pak si to najednou rozmyslí a vrátí se ještě zpátky k taxíku a vyzve Adama, aby vylezl. A tam mu pak vysvětlí, že neexistuje, aby nějaký taxikář vyslechl jeho životní zpověď a pak si to klidně prděl dál. A odvede ho k nejbližšímu šípkovému keři a vytáhne armádní berettu. A v tu chvíli ucítí Adam, jak se mu něco teplého spustilo nohavicí a stékajíc pozvolna to stydne, a zažije okamžik zvláštního a nevysvětlitelného štěstí, jehož mysterium spočívá v osvobozených pohybech měchýře, který už kašle na jeho vůli a jde si svou cestou.

Čury mury, řekne smutně kuchař a ukáže na Adamovy mokré kalhoty, schová berettu a ťukne ukazováčkem do kšiltu a odporoučí se i se svým hafanem a už zas šlapou vzhůru k zoologické zahradě.

Když jeden z herců hrajících kavkazské zabijáky naskakuje do projíždějícího vlaku, smekne se mu noha a vysmekne se mu tyč, jíž se chtěl přidržet, a už je pod koly vlaku, křičí, ale hluk projíždějící soupravy křik dočista vymaže a všichni zděšeně zírají, jak tam teď leží s vyvrácenou hlavou a vlak mu šrotuje nohy.

Takhle nějak se to kdysi stalo jednomu slavnému polskému herci, přemítá scenárista. Jak on se to jmenoval? Zbyněk Cymbalský? Ne, jinak, cymbál ne.

Tělo s amputovanýma nohama padá z viaduktu do řeky a tam pak leží pokroucené a ze spodní části trupu valí krev a líná voda ji nese dál.

Někdo z televizního štábu vychrlí stoku sprostých slov a tím uvolní krunýř, který je všechny sevřel, a vběhnou do řeky a začnou vytahovat už mrtvé tělo. Jen scenárista tam dál zamyšleně stojí: Přece hrál v tom filmu Andrzeje Wajdy Popel a démant. Zbyšek Cabalski? Ale blbost, jinak.

Kuchař a arabský chrt projdou bránou zoologické zahrady, kuchař si koupí lístek a prohlíží si směrovky, ke kterým zvířatům by se měl napřed dát. A nelze popřít, že je to dost těžké rozhodování, tolik opravdu nádherných zvířat, z nichž každé by z té duše obejmul, doslova takhle přimáčkl k hrudi, jen kdyby se nechaly, ty mrchy ojíněné, oj, vy lítá zvěři, sestřičky mých sestřiček, bratříčci mých bratříčků, no myslím, že půjdu k mývalům. Ajta, mývalové (běželo mu hlavou), teď zrovna jsem o nich někde četl (v Lidových novinách?), že už pronikli až do Rakous a do Němec, ale České republice se s jakýmsi ostychem vyhýbají. Snad promluvím s nimi.

A skutečně, když došel ke klecím, z nichž se natahovaly žebravé pracičky, zavedl s mývaly řeč. Ale upřímně řečeno, nešlo v ní ani tak o to, proč že se ostýchají překročit hranice České republiky, nýbrž pověděl jim cosi, co by například nikdy neřekl Adamovi.

Slyšte mě, mývalové. Nadešel totiž čas, abych zase pokročil o kousek dále. S největší pravděpodobností teď opustím slibnou kariéru herce, to koukáte, a vrátím se na Rus. Moc tam teď leží na ulici a někdo ji musí už zvednout. Lžicar Boris se už jen potácí mezi mrtvicí a infarktem a Rusko křičí ze spaní a už co nevidět se probudí. Co je herecké umění proti tomu zbudovat stát, jenž se stane požehnaným domovem teroristů, konečně to, k čemu Rus vždycky směřovala, a jen se to bála nahlas vyslovit! Takhle to chápejte, mývalové.

A kuchař se teď přiblížil k mývalím klecím tak blízko, až žebravé pohyby mývalích praciček nabyly na intenzitě a zvedly takový průvan, že si kuchař musel přidržet kšiltovku, a kravata mu divoce vlála a knoflíky se začaly rozepínat a tkaničky u bot rozšněrovávat. Ale kuchař nic z toho nevnímal, zasažen svou radostnou vizí.

Mývalové, konečně bude zas všechno koncentrováno v jedněch rukou a konečně zde zas bude stát, z něhož všichni budou mít strach a který všichni budou nenávidět, ale na slovo respektovat!

Mezitím mývalové přešli v úplné žebrací orgie a stavěli se na hlavy, na uši a na ocasy, jen aby z kuchaře něco vyžebrali, ale ten, sotva ukončil svou řeč, nevěnoval jim už ani omrvinku pozornosti, tím méně, aby jim snad věnoval nějaký pamlsek, pozapínal si knoflíky, zašněroval si tkaničky, mlaskl na chrta a pokračovali v cestě.

Zbyšek Cybulski! vzpomněl si náhle scenárista a ozářilo ho to jako blesk. Jak mě to mohlo tak dlouho nenapadnout! Ale ne, řekl si po chvíli, zase ne, na to snad nepřijdu.

Všichni (kromě scenáristy) stáli teď v řece, skláněli se nad mrtvým hercem, nad torzem herce, a zvolna, opatrně ho zvedali a zvolna, opatrně vynesli na břeh a položili tam do trávy a někdo šel zavolat sanitku, i když bylo jasné, že tenhle už sanitku nebude v životě potřebovat.

Scenárista stál stranou, nikdo si ho nevšímal, a když mu konečně došlo, co se stalo, a snažil se k tomu taky nějak přitočit, odstrčili ho.

Zlatovláska a Kryštof, kteří se také zúčastnili vynášení herce, pocítili teď ke scenáristovi hlubokou nevoli a nechuť. Zazvonil zvonec a pohádky je konec, řekla si Zlatovláska a vzala Kryštofa za ručku. Je, kamaráde, čas vrátit se domů.

Davida by nikdy dřív nenapadlo, že si může takhle rozumět se Šebestiánem, a dokonce Davidova matka Sára přišla Šebestiánovi na chuť a oba teď byli u Šebestiána pečení vaření a Sára dokonce, když přišlo na věc, upekla nejen pro svého Davida, ale i pro Šebes­tiána pravou terstskou pizzu s oříšky, zatímco Šebestiánova matka Josefina uměla spíš jen kout pikle a vařit jedy, ale nikdy toho teď nezneužila a byla mírná jak ovečka.

Čímž jsem chtěl trochu nešikovně říct, že se všichni teď nastěhovali do Šebestiánova bytu na Úvoze a žili tam v nepředstavitelné pohodě a bez vší vády, jen občas bolestivě zakopávajíce o ostnatého Miloše, kterého samozřejmě pořád ještě nikdo neodnesl na zahrádku. Ale pochopitelně si nepřiznali a nemínili přiznat, že je všechny ve skutečnosti spojuje jen to, že každý z nich nějakým způsobem potřebuje Zlatovlásku nebo Kryštofa, případně Zlatovlásku i Kryštofa. Jakákoliv zmínka o těchhle dvou byla tabu, dvakrát tabu, a všichni hledali všemožné záminky, jak žít takhle pohromadě z trochu jiných důvodů. Tak například Sára si moc ráda povídala s Josefinou a teď zrovna přetřásaly (otřásajíce se hnusem) do všech intimních detailů zprávu Kennetha Starra o poměru mezi Billem a Monikou a David zas připravoval se Šebestiánem rozsáhlý rozhlasový cyklus o kantořině na konci tisíciletí: kdy se už konečně český národ pozvedne z příkopu nevzdělanosti, v němž už půl století leží? Ale někdy se přece jenom stalo, že se někdo z přítomných přeřekl a nečekaně vyslovil Zlatovlásčino nebo Kryštofovo jméno. Pak vždy zavládlo ponuré ticho a každý se rychle díval jinam a čekal, až ten okamžik zas pomine.

Ale situace se překvapivě změnila, když mezi ně zavítal taxikář Adam. Prostě jednoho dne někdo v bytě na Úvoze zazvonil a byl to taxikář Adam.

Ale vy přece, varoval ho David, mezi nás nepatříte. Pokud vím, tak jste do téhle chvíle ochotně posluhoval scenáristovi.

Copak je to tak těžké pochopit? bránil se Adam. Chtěl jsem být v Zlatovlásčině blízkosti. A když teď Zlatovláska žije se scenáristou…

Všichni na něho zděšeně pohlédli. Porušil tabu, jako kdyby se nechumelilo, a ještě snad čekal, že mu za to zatleskají.

Neunáhlujte se prosím. Všichni, jak tady jsme, bychom totiž mohli v naší věci něco podniknout.

Přesně o tom teď uvažuju, souhlasil Šebestián. Mohl bych vás například vyvést za dveře a srazit ze schodů.

Ale nechte mě napřed domluvit. Přicházím za vámi s dobře promyšleným plánem, jak unést Zlatovlásku a Kryštofa.

Ale dříve než stačil Šebestián zareagovat, vložil se do toho David: Já bych se přimlouval, dejme mu šanci, ať jde s barvou ven! Jakkoli se nám to může zdát šílené, má to cosi do sebe. Když totiž uvážíme, že Zlatovláska s Kryštofem se stali zajatci scenáristova virtuálního světa, a přiznejme si, že i naší vinou, zásluhou naší liknavosti, není teď tak náhodou naší povinností dostat je z toho ven? A že to bude třeba i proti jejich vůli a že tomu někdo může říkat únos? Budiž. Ale rád bych při té příležitosti upozornil, že v našem století doplácíme právě na příliš tolerantní liberalismus a na jistou intelektuálskou háklivost, jež se ostýchá použít poněkud ráznějších prostředků.

Chtěl jsem vám poděkovat za důvěru – a Adam se uklonil – a teď, když je už ruka v rukávě, troufnu si přednést některé podrobnosti svého, anebo řekněme už rovnou našeho plánu:

Když jsem se držel poblíž Zlatovlásky a Kryštofa, držel jsem se tak zároveň, jak už tady kdosi nadhodil, i poblíž scenáristy. Ale ouha, držel jsem se tak i poblíž kuchaře, rozumí se kuchaře teroristy, a ač se to přítomným dámám nebude líbit, načichl jsem jím jak česnekem. Ale to, co se mi napřed jevilo jako „ouha“, ukázalo se nakonec jako „hejsa“, protože jsem se tak dozvěděl ledasco o teroristických praktikách, k jejichž slabikáři patří nepochybně i únosy. A vy – uklonil se Adam znova, ale tentokrát Šebestiánovi – vy jste kantor, a tak si představuju, že byste mi teď mohl poskytnout nějakou školní pomůcku, například křídu a tabuli. Vím totiž všechno o metodologii únosu, takže bych teď mohl tu věcičku zorganizovat, bude-li laskavý zájem.

Ukázalo se však, že Šebestián nemá doma žádnou tabuli ani křídu, a místo toho jen komputer. Ale Adam dal rozhodně přednost bílé zdi v Šebestiánově kuchyni, protože nabídla daleko větší plochu než počítač a Adamův plán tam taky vypadal mnohem věrohodněji, a ne jako nějaká debilní počítačová hra.

Adam stál před zdí (od níž se odstavila kuchyňská linka) s černou fixkou v ruce a uvolil se pokračovat:

Dámy a pánové, v této chvíli, zatímco vám tady řečním, by mělo končit natáčení u železničního viaduktu ve Štýřicích a po pauze určené na oběd se celý televizní štáb přesune na Koliště, kde se má znova zopakovat slavná úvodní scéna s výbuchem náklaďáku. Při prvním natáčení se prý tak docela nevydařila, což se zjistilo až při kompletaci prvé části seriálu. Zlatovláska s Kryštofem sice v téhle sekvenci neúčinkují, ale scenárista je tahá všude s sebou, protože chce, aby se seriálem srostli a stali se jeho neoddělitelnou součástí.

Zlatovláska s Kryštofem se na útěku od železničního viaduktu zastavili u stánku na Mendláku a dopřáli si tam velké křupavé housky plněné povidly, tamější specialitu. A když se nadlábli, pokračovali zas v cestě. A upřímně řečeno, už se zas těšili domů a na Šebestiána a jeho protivné kantorské manýry a na okno s výhledem na Špil­berk, ale taky na souseda seshora, kterého sice nikdy neviděli (byl plachý jak tarbík egyptský), ale každou noc slyšeli, jak jim dupe po stropě. A nad kostelem Nanebevzetí Panny Marie stály zas chmurné mraky (v severovýchodních Čechách, na Rychnovsku, byly znova zátopy) a Zlatovláska s Kryštofem se na ně chvíli znepokojeně dívali a pak jim zas cestu zahradili bezdomovci, kteří táhli před Mendlák se svými kárami a kočárky, naloženými poskládanými papírovými krabicemi. A zatímco čekali, až jim bezdomovci uvolní cestu, vyprávěl Kryštof Zlatovlásce o snu, co se mu zdál na dnešek (o snu, v němž mi bylo, představ si, celých jednačtyřicet a mým otcem byl stařičký kunsthistorik, který mě pak na přehradě umlátil veslem).

Ach, ty tvoje sny! smála se Zlatovláska, a protože bezdomovci už mezitím odtáhli, postrčila Kryštofa: Jdeme, jdeme, pak mi to dopovíš!

Není co dopovídat. Bohužel mě umlátil veslem.

Nemáme už času nazbyt, končí Adam svůj výklad. Televizní štáb se už totiž každou chvíli přesune ze Štýřic na Koliště a měli bychom tam být zároveň s nimi. Moc by mě potěšilo, kdybyste si vtiskli do paměti, co jsem vám tady zakreslil (a Adam kývl ke kuchyňské zdi pomalované situačním plánkem únosu kolečky, šipkami a křížky), a teď už nám všem přeji jen dostatek odhodlání, nepomíjející odvahy a osobní zarputilosti.

A sotva jim popřál, Šebestián, David, Sára a Josefina seběhli po schodišti a vecpali se do přistaveného taxíku a Adam za nimi přirazil dveře, obešel vůz a vmáčkl se k volantu.

Taxík se odlepil a sjížděl dolů po Úvoze.

Zlatovláska s Kryštofem stoupali vzhůru po Úvoze.

Není to tam náhodou Adamův taxík? zeptal se Kryštof.

Ale prosím tě, řekla Zlatovláska.

Vystoupali po schodišti do svého bytu, Kryštof se natáhl na špičky a zvonek zaburácel bytem jak malé tornádo. Ale venkoncem žádná odpověď. A tak Zlatovláska vytáhla klíče a překročili práh domova, jejž na tak dlouho a tak lehkovážně opustili.

Podívej, řekl Kryštof a hned v předsíni se shýbl.

Moje vlásenka, zaradovala se Zlatovláska a chtěla si ji vetknout do vlasů.

Tak bacha, upozornil Kryštof, jen si ji pořádně prohlídni. Vsadím se, že je to vlásenka babičky Sáry.

Ale pověz mi, kde by se tady vzala vlásenka babičky Sáry?

Na nožičkách přiskákala, řekl Kryštof, který moc dobře věděl, jak se Sára se Zlatovláskou nemilovaly a taky že Sára dosud nikdy nepřekročila Šebestiánův práh.

Ach, Kryštofe, co se tady dělo za naší nepřítomnosti? A Zlatovláska pustila vlásenku jak mrtvého švába. A šlo se dál.

Ale tam je teprve čekalo to pravé překvapení. V kuchyni byla kuchyňská linka odstavena od zdi a na zdi pak černou fixkou jakási kolečka, šipky a křížky. Kryštof, mazaný jak prales opic, přistoupil blíž a zpytoval ta kolečka, šipky a křížky.

Je to návod, situační návod k čemusi, určený pro celou skupinu lidí.

A dál? Co dál, ty má hlavičko zlatá, ty můj komprimační programe?

Víc už z toho za prase nevyčtu. Potřeboval bych tak říkajíc širší databázi. A Kryštof si přistavil štokrdle, aby byl blíž kolečkům, šipkám křížkům, ale k ničemu to nevedlo.

Zlatovláska zatím zkusila zavolat Davidovi, ale v domě se skleněným rizalitem to nikdo nebral. A zkusila pak dokonce ještě i Adama, ale na taxikářském dispečinku se dozvěděla, že Adam se už pár dní pohybuje kdesi mimo jejich dosah. A taky v Adamově bytě nebylo jediné ruky, co by zvedla telefon.

Kde jsou všichni mí mužští? Kde jste, mí mužští, vy rozbušky mých náloží, ranveje mých boeingů, vlnobití mých příbojů?

Ale s tázavým ksichtíkem vylezl odkudsi leda Miloš, ježčí bodlinky ještě celé rozespalé.

Plav, Miloši, tebe jsem nevolala!

Šebestián, Adam, David, Sára a Josefina zaujali své postavení na Kolišti a číhali, kdy se objeví televizní minibus se Zlatovláskou a Kryštofem. Ale čas plynul a stále se nic nedělo.

To samozřejmě ještě nic neznamená, soudil Adam. Natáčení u viaduktu se mohlo nečekaně protáhnout, a to buď proto, že se jim nedařilo, anebo naopak, že se jim dařilo až příliš, a scenáristu to zlákalo využít ještě viaduktu k natáčení dalších a dalších sekvencí. Znáte scenáristu, když mu padá karta, neví kdy přestat.

Na pětici našich hrdinů však už nalehla jistá chmura, vždyť to byl koneckonců jejich první únos, takže si nebyli jisti, jestli to klapne nebo neklapne, a vlastně ani nevěděli, jestli na to vůbec mají.

To je správná otázka, souhlasila Josefina, máme vůbec na to? A pak je tady taky ta věc s rukojmím. Kdo nám vlastně poslouží jako rukojmí?

Jestli tomu správně rozumím, osmělila se Sára, tak rukojmím bude přece Kryštof a Zlatovláska.

Jenže to pak přece znamená, zamyslela se Josefina, že když to nevyjde s výkupným, musíme pak Kryštofa a Zlatovlásku pokropit olovem, anebo zaříznout jak podsvinčata…

Kurník šopa, mlčte, báby! zasténal Adam.

Miloš byl stejně jako první československý prezident nepřítelem alkoholu, ale stejně jako TGM měl docela rád rumové pralinky, a teď seděl zalezlý pod kuchyňským stolem a sofistikovaným ježčím rypáčkem si otvíral krabici pralinek, ke které kdesi přišel. A jestli kdysi na počátku našeho příběhu výbuch bomby na Kolišti, vzpomeňte si, zazněl v kuchyni u Zlatovlásky jak mlasknutí ježka hltajícího rumovou pralinku, teď naopak Milošovo mlasknutí pod kuchyňským stolem zaznělo na Kolišti jak výbuch bomby!

A je to tady, upozornil Adam a podíval se na nebe nad Kolištěm a vzápětí zazněla druhá detonace.

To jsou šlehy! pochvalovala si Sára. Ale kde jsou televizní kamery a kde je Kryštof se Zlatovláskou? Vždyť střílijou Pánu Bohu do oken a nikdo to nenatáčí!

A nad Kolištěm duněla rána za ránou, tvrdá a nepřestávající řachba zasolila nebe nad křižovatkou na rohu Koliště a Malinovského náměstí a vozidla už přestala dbát pokynů semaforu a mezi lidmi propukla panika a jen Šebestián, Adam, David, Sára a Josefina stáli semknuti v kruhu, aby jim neproklouzla ani myš, a čekali, až nadejde čas únosu.

Propánajána, Miloši! lekla se Zlatovláska, když zjistila, že ježek pojídá pod stolem krabici pralinek. Kryštofe, vlez tam a seber mu to, vždyť se může stát neštěstí!

Kryštof sebral Milošovi pralinky, ale už bylo pozdě, to už byl Miloš jak dělo a se zakalenýma očima vyrazil zpod stolu, ale okamžitě se svalil pod štokrdle a jal se náramně škytat.

Milošovo opilecké škytání zaznělo nad Kolištěm jak vřískot trub andělských.

A přišlo to, vydechla Josefina. Ale vůbec ne to, na co jsme tady čekali, ale co čekalo na nás! A myslím, že teď začne z oblohy cosi padat. A přikrčila se. A začalo.

Alkoholické výpary z ježčí tlamy se srazily nad Kolištěm a pralinkový rum se snesl na křižovatku a přilehlé bulváry a lidé, co se před chvílí v panice rozprchli, vystoupili teď z podchodů, podloubí, domovních vrat a průjezdů a se zakloněnými hlavami kráčeli rumovým deštěm a brali se za ruce a roztáčeli a tančili a stále jich přibývalo, ten tanec rostl jak krupičná kaše rozlévající se z hrnce, až zachvátil celý střed města, a obloha třpytivě zrcadlila rytmus tance, dokud nepotemněla, ale i poté vše pokračovalo ještě dlouho do noci, ještě dlouho do tmy.

Ale ráno pak propukla ošklivá kocovina.

Dopsáno 19. března 1999