Koleda

Zavinil to omyl v osobě. Kamil pomáhal synovi odnést všechny vánoční dary a laskominky od maminky dolů do auta – a když se vrátil do bytu, slyšel Moniku, jak křičí z okna kuchyně:

„Ještě knedlík! Zapomněls tu knedlík!“

Kamila napadne, že knedlík převezme a ještě vyběhne s tím štafetovým kolíkem rodinného štěstí na parkoviště, dřív než syn odjede ke své vlastní rodině bez něčeho tak důležitého. Ale už je pozdě: manželka stojí uprostřed kuchyně a dívá se k otevřenému oknu tak vyděšeně, jako by jím právě proskočila jejich kočka. A třebaže kočku už dva roky nemají, Kamil se v první chvíli poleká taky.

„Co se děje?“

„Ten… knedlík.“

„Dej mi ho, já mu ho zanesu. Jestli už teda neodjel.“

„Když já… už mu ho hodila.“

„Až na parkoviště? To bys musela být Helenka Fibingerová. A ty to sice s koulema určitě umíš líp než ona, ale –“

„Hodila jsem ho někomu jinýmu.“

Monika se začne smát, i když dost nervózně. Kamil vyhlédne z okna a na chodníku hluboko pod sebou uvidí cizího muže, podezřelého muže, zírajícího přímo do jejich okna; v rukou má knedlík v mikrotenovém sáčku, ovšem tváří se, jako by k němu v Boží den slétla shůry mana nebeská. Tak užasle a nechápavě. Dokonce ani v podvečerním světle moc nepřipomíná jejich syna.

„To je omyl!“ křikne na něj Kamil.

„Co?“

„Omyl!“

Zdá se mu to, nebo ve tváři muže tam dole opravdu zahlédl zklamání? Co asi ucítíte, když na vás za soumraku zavolá z otevřeného okna cizí žena – na tu dálku ještě docela přitažlivá žena –, a když zvednete hlavu, přistane vám v rukou obří těstové hovno? Tak uvažuje lehce sjetý Kamil, když sjíždí výtahem, aby vše vysvětlil a omluvil. A hlavně – aby převzal zpět ten knedlík, protože to by jeho šetrná žena nesnesla, aby jídlo – jakékoli jídlo, boží dar nejen v Boží den – přišlo nazmar.

„Bez té knedle se nevracej,“ řekla mu přísně.

A co kdybych se opravdu nevrátil?

Uvažuje Kamil.

Co kdybych jel tímhle výtahem obráceně, místo do suterénu až do posledního patra, a vyšel přes půdu na střechu, abych uviděl vánoční hvězdu? A pak skočil dolů za tím chlapem s knedlíkem, aby měl od nás celé vánoční menu? Možná by mě nějaké dítě, děvčátko s nosíkem přilepeným na okno, pokládalo za anděla.

Před lety v jejich obecním domě jedno dítě opravdu skočilo z okna. Malá holka, dívenka, už si ani nepamatuje její jméno. A to ji dokonce viděl padat.

Opravdu se to stalo? uvažuje Kamil ve výtahové kabině, než konečně stiskne knoflík do přízemí. Pohlédne do zrcadla, pod něž nějaký kretén napsal černým fixem: Už brzy se to utrhne! Odulá tvář v zrcadle se usměje, i když Kamil se přece vůbec neusmívá. Necítí, že by se usmíval. Najednou si uvědomí, že tu větu tam přece napsal on sám, když se před dvěma týdny vracel v noci z mikulášského večírku; není totiž zvyklý pít a po pár deci vína mu to připadalo jako dobrej fór. Navíc to vyjadřovalo jeho aktuální světonázor. Kde se ve mně bere něco tak hnusného? Ve mně, který jsem kdysi chtěl psát návody k použití výtahu k jízdám až do nebe? pomyslí si ještě, než se výtah utrhne. Neutrhne. Už zase si vymýšlím zkratky.

České Vánoce: nebe prázdné, popelnice plné. Kamil vyjde před dům a začne s rozpačitým úsměvem vysvětlovat neznámému muži nastalou situaci, když vtom si všimne ženy sedící na místě spolujezdce. Nejspíš ho upoutá, že ta světlovlasá žena má i teď navečer na tváři sluneční brýle. Dostala pár facek? napadne Kamila automaticky, protože cizí muž je tenhle typ: podsaditý, svalnatý, neoholená tvář a vyholená hlava, pod rozepnutým černým bomberem na krku něco kovového. A hlavně protože ta dívka má rozražený ret; možná se to stalo včera, možná před lety, v chabém světle pouliční lampy nelze rozpoznat detaily; ale Kamilova fantazie (a paměť) už ví své a koná své dílo.

Měl bych jí nabídnout pomoc, pomyslí si okamžitě.

Musím.

Současně je mu ale jasné, že od této dvojky je nejrozumnější opatrně vycouvat. Vím přece, jak to končí, když se včas nevycouvá nebo nezatočí. Ale právě proto bych jí měl pomoci! Už dvě ženské bytosti jsem v životě nezachránil před pádem! Copak ty rozražené rty nejsou tím znamením, na které tolik let čekám?

Než však stačí proměnit své rozporuplné myšlenky v skutek či útěk, ta ženská stáhne okénko a osloví ho hlasem překvapivě mladým: „Nemáte voheň?“

„Už jsem ti sakra řek, že v mým autě kouřit nebudeš!“ okřikne ji ten chlap – ale tu dívku nezarazí. Jaksi automaticky odsekne, že v tomhle autě kouřila ještě před hodinou něco škodlivějšího než cigára – a pak už se spiklenecky usmívá přímo na Kamila.

„Vy jedete s náma?“

Ne, měl by říct Kamil; ale v té dívce (a v celé té situaci) je něco tak zvláštního, že místo toho se zeptá: „A kam?“

„No přece užít si poslední den, né?“

A když se ta dívka nahlas rozesměje, Kamil konečně pozná, že je buď opilá, nebo zkouřená (nebo oboje). Protože sám si taky drobátko dal se synem, hned si toho nevšiml. „Dnes je přece Štědrý den,“ vysvětluje s blahosklonností toho nepatrně příčetnějšího, „a ne Silvestr. Tak jakýpak poslední den?“

„Každej den může bejt tvůj poslední,“ poučí ho ta ženská v černých brýlích s převahou toho, kdo opravdu ví. „Tak jedem?“

Scéna je o to trapnější, že ten cizí chlap, který by měl svou partnerku umravnit, tam pořád jen stojí s Kamilovým knedlíkem v ruce jako se zbraní, jejíž funkci úplně nechápe. Teprve když se spolujezdkyně dá znovu do smíchu, teď už ovšem jaksi bez kontextu, pokročí k autu. Užuž to vypadá, že udeří tu ženu knedlíkem do tváře, že ji tím houskovým obuškem umlátí k smrti, a já ji přece jen budu muset bránit…! ovšem v poslední chvíli se ovládne a vrátí knedlík konečně Kamilovi.

„Promiňte,“ řekne ten chlap překvapivě tiše.

„Promiňte,“ řekne tedy i Kamil. Vždycky je rád, když svět nečekaně ukáže přívětivou tvář. A vždycky se snaží naladit tak tu svoji. Zvlášť po drobátku trávy, co neroste na hrobech.

„A dávejte si na ten svůj knedlík pozor!“ křikne ta žena rozjařeně…, a třebaže Kamil tuší, třebaže ví, že ten smích a dobrá nálada tu dívku už brzy přejdou, přece jen podlehne atmosféře chvíle a jaksi automaticky odpoví:

„Vy taky.“

Teprve tehdy ho ten svalovec chytí za rameno a zblízka mu sykne do tváře: „Pozor na hubu, vole.“

O šest pater výš už je z té příhody historka, anekdota, skoro příběh – protože takhle se kreativní člověk přece vyrovnává s pokořujícími okamžiky, ne? Že ten zkvašený a často i nahnilý máč reality přepálíte nad ohněm svého intelektu, že z něj vydestilujete něco průzračného a jiskřivého a rozjařujícího. Ne?

Tak mudruje – dokonce bez destilátu – Kamil, když se manželka směje jeho vyprávění, jak ten rozzuřený hololebec Kamilovi vyhrožoval, že mu ten knedlík narve do zadku – a jak se ta dívka – ta zneklidňující dívka se zjizvenými rty – vyklonila z okénka a nastydlým hlasem řekla: „Bacha, pane, von to myslí vážně. Von to má takhle rád.“

Monice chvíli trvá, než jí to dojde. Jako většina žen nemá homofobní vtípky ráda. Zvláště pak ty s análním kontextem. Ale nešť, hlavně že příběh splnil jednu z hlavních rolí, jež mají tyto hrdinské vyprávěnky už od prvních slam poetry u jurských ohňů: nasadit někomu jinému – někomu silnějšímu než vypravěč – psí hlavu a uříznout mu koule. Kamil nesnášel velké muže ve velkých autech, a když teď jednoho před manželkou potupil, hned se cítil líp. Zvlášť když mu manželka ještě nahraje na závěrečnou smeč.

„A co na to ten chlap?“

„To bys nevěřila.“

„Dal jí pár facek?“

„Ne. Celej zrudl, a pak mi dokonce popřál šťastný a veselý.“

„Tomu fakt nemůžu uvěřit.“

„To mají tihle Rambové z těch svých anabolik. Jsou z toho svinstva emočně nevyrovnaní, někteří navíc impotentní, některým se dokonce trošku změní sexuální identita.“

„Fakt dobrý téma k štědrovečerní večeři. Co bereš ty?“

„Vždyť víš. Cipralex.“

Což je antidepresivum třetí generace. Kamil je užívá už druhý rok a cítí se po něm opravdu líp. Už protože toho o hodně míň cítí. Dokonce po něm ani tolik netloustne jako po všech těch předchozích patácích. I když naději na svou dřívější váhu – nyní skoro sto deset, předtím sotva devadesát – už dávno vzdal. To je další výhoda těchto antidepresiv. Že toho bezbolestně hodně vzdáte. Měli by to sypat do vodovodního potrubí, pomyslí si. Brzy už jim stejně ani nic jinýho nezbyde. To je můj světonázor.

„Na ten bys ale neměl hulit, ne?“

„Vygoogloval jsem si, že nebezpečný je to jen s extází. A copak já hulím? Neuměl bych si to ani koupit! Ta špetka trávy se synkem je jen rodinnej rituál. Jednou v roce na Vánoce.“

„To se mi líbí ještě míň. Že kouříte spolu.“

„Navíc jsem si dělal naděje, že by ta tráva mohla vyrušit tu ztrátu libida, co se připisuje antidepresivům. Co? Nedala bys mi… aspoň šanci? Jednou v roce na Vánoce?“

Ale Monika jen potřese hlavou. Docela krásnou hlavou, zvenčí i uvnitř. A usměje se něžně, opravdu něžně. Jako na domácí zvíře, pomyslí si Kamil. Jako na zlatého retrívra?

„Jen se do ničeho nenuť, pak jsi ještě depresivnější. Na takovým vánočním dárečku ses měl možná domluvit s tou holkou v tom autě. Možná by ti za ten knedlík taky něco dala.“

„Vidíš. Vlastně mi říkala, že se tak jmenuje. Darja – jako dáreček.“

„Tak to bylo nejspíš znamení. Jako vánoční hvězda.“

„Ona zas taková hvězda nebyla.“

„Ty taky nejsi zrovna biblickej král. Kdyby to bylo z léčebných důvodů, mně by to možná ani nevadilo.“

Kamilovi se ovšem zasteskne po časech, kdy bývala žárlivá. Kdy jí na něm ještě záleželo. Jen proto neuváženě řekne:

„Vzpomínáš, jak jsi jednou házela z okna jídlo právě ze žárlivosti?“

„Co to meleš? Kolik jsi té trávy vlastně vyhulil?“

Ale z manželčina výrazu pozná, že už si vzpomněla. Zostražitěla. Kamil taky. Najednou ani jeden z nich neví, kolik jedu má ještě tento prastarý had – příběh plazící se vysokou suchou trávou, jež kdysi bývala vlahým pažitem – ve svých zubech.

Sssss!

Byla to opravdu jen náhoda, že se jmenovala Kamila? Každopádně to byl skvělý fór – skoro pro všechny zaměstnance banky (tenkrát, když pažit byl ještě vlhký a voňavý). Kamil a Kamila, daj si spolu do těla, uvaří si kamilkový čaj, ať žije Bajkalaj, Bajkajlaj!, přetextoval akviziční náměstek prastarý Hašlerův song (v době, kdy všichni ostatní ve firmě povinně ujížděli na Oasis a Green Day) a sám jej taky prémiově zapěl na oslavě Kamilových třicátin, lehounce sjetý pervitinem; v tom už se pětapadesátiletý náměstek od svých mladších kolegů (radši) neodlišoval.

Kamile bylo devatenáct – a to bylo jediné pozitivní, co se o ní dalo říct. Co aspoň Kamil o své sekretářce (asistentky vykvetly až o pár sezón později, pohnojené už místo perníku sněhobílým koksem) kdy před kolegy řekl. Protože zatímco oni všichni si vybavili kanceláře atraktivními sekretářkami z katalogu Modern Office, na Kamila zbyla Kamila. Kamila, matematický génius. I to se o ní říkalo jen ironicky – a velmi, velmi tiše, když zakladatel a jediný majitel jejich banky Laďa Slovák nebyl v doslechu. Protože Kamila byla jeho dcera.

„A taky jedinej důvod, proč tě odsuď ještě nevyhodili,“ utěšovali Kamila kolegové. „Protože Kamila tě miluje a vždycky se za tebe u papínka přimluví. Jak ty to jen děláš, Kamile…“

„Držte huby.“

„Jak ty jí to jen děláš, Kamilin Kamile…“

A smáli se – a Kamil se smál s nimi. Radši. Jakkoli do smíchu mu moc nebylo. Ale nesmál se zadarmo, bral za svůj smích (a píárko, což byla jeho hlavní profese) víc než některé hvězdičky showbyznysu. Privátní bance Gold Brunensis se v tom divokém období mimořádně dařilo – a kdo říkal, že jen díky podezřelým úvěrům, sanovaným ze státního rozpočtu, byl idiot a pohrdal majestátem prezidenta, bez něhož by to tenkrát nešlo. Kamilovým prezidentem byl Laďa Slovák, který byl ostatně se skutečným prezidentem jedna ruka a jeden kurt a jeden green, a tak to nešlo ani bez Kamily.

„Já vím, že kamilkovej čaj není zrovna beaujolais, pitomci, ale zase je léčivej a nebolí z něho hlava…“

Když jste na to nahlédli takto, nebyla Kamila vlastně zase tak špatná; jen jste na ni nesměli nahlížet doopravdy. Fyzicky celá po tátovi – ovšem zatímco Laďa Slovák vypadal díky své robustní kostře a celkové hřmotnosti chlapácky, jak nazvat totéž u jeho dcery? Že byla – udělaná? Že byla – ztepilá amazonka? To druhé navíc neplatilo, protože povahu po svém otci Kamila nezdědila: jak byl on rázný a prohnaný, tak byla Kamila mírná, obětavá a bezelstná. Nebýt dcerou šéfa, vydržela by v jejich bance nanejvýš dva dny. A Kamil o půl hodiny déle.

S Kamilem pracovala už druhý rok. A z čeho Kamila i nad kamilkovým čajem opravdu občas bolela hlava, bylo to, že Kamila Kamila opravdu milovala.

Byla to oblíbená slovní hříčka celé firmy: Kamila Kamila ka-milkuje.

A smál se tomu i Kamil. Radši. Protože být milován proti své vůli (a proti svému přání) je sice možná horší než nebýt milován vůbec, ale jde-li o dceru toho, kdo vás platí, možná to tak úplně neplatí. (Slovní hříčky byly součástí Kamilovy profese – a Kamila je shledávala prostě neodolatelnými!) Vlastně všechno se té příliš velké dívce zdálo na Kamilovi báječné: jeho slovní pohotovost (již si pletla s pohotovostí životní); jeho mírný a jaksi posmutnělý úsměv (pervitin); jeho sklon k nenáročnému filozofování o životě (totéž při dojezdu); jeho laskavost ke všem kolem (dobře maskovaný strach z konfliktů). Dokonce ji nadchla i jeho sbírka veršů, kterou vydal před pěti lety – jako předehru k lásce, jež se nikdy nekonala. Jako by nic nemohlo umenšit její obdiv a zamilovanost, jež skromný Kamil přirovnával k lásce malé holčičky k velkému plyšovému medvědovi.

„Ale to ne,“ opravila ho Kamila, když jednou – na nějakém firemním večírku, kde oba trochu přebrali – na toto téma sám zažertoval. „Plyšový medvěd přece není živý, Kamile.“ A s nesmělým úsměvem mu vysvětlila, že Kamil jí spíš připomíná nějakého velkého silného psa.

„Na řetězu? Přivázaného u zlaté boudy? Takže – zlatý retrívr?“

„Zlobíš se, že o tom mluvím? Já mám psy totiž ráda. Táta mi ale nechce žádnýho povolit.“

„Haf.“

„S tím retrívrem máš náhodou pravdu, ty jsi tak intuitivní! Jako velký zlatý retrívr, tak mi připadáš. Takový spolehlivý, klidný a silný. A mazlivý.“

„Ideální k dětem,“ zdůraznil Kamil a rozhlížel se, kudy zmizet. „A věrný. Prostě rodinný typ. To na mě sedí. Haf haf. Teď už ale budu muset domů aportovat.“

„Jako klidný zlatý retrívr uprostřed smečky zuřivých a hnusných a necitelných bojových psů…“

Ke třicítce mu darovala plnicí pero Pelikan se zlatou špičkou, do jehož slonovinové násadky dala vyrýt: Kamilovi Kamila. Horší už to být nemohlo. Péro! Zalykal se akviziční náměstek. Zlatý péro, Kamile! Taky bys jí měl jedno aspoň půjčit, aspoň na jednu kaňku na kalhotkách!

Horší už to být nemohlo – ale samozřejmě bylo. Protože hned následujícího dne Kamila zazvonila u Kamila doma. Naštěstí ne přímo u bytových dveří, ale u těch domovních – když už se nemohla do­zvonit telefonem. Večer jej odpojila ze zdířky Kamilova žena Monika, protože stále víc nesnášela, když jí Kamil stále častěji volával kolem půlnoci, kde všude se už zase musel s kolegy služebně zdržet a ať dá za něj pusinku – dvě pusinky! – synečkovi. A Monika také jako první uviděla Kamilu, když se vyklonila z okna kuchyně.

„Proboha,“ řekla.

„Policajti?“ řekl Kamil. Bez snahy o vtip. Věděl přece, co musí ve svých tiskových zprávách tajit.

„Kéž by. Fakt doufám, že tohle je jen nějakej opravdu originální dáreček k těm tvým slavným narozkám.“

„Nemůžeš to prosím převzít? Jsem jenom v trenkách.“

„Tohle je nejspíš do vlastních rukou. A jak se tak dívám na tuhle pošťačku, můžeš ty trenky klidně nechat doma.“

Čímž Monika nejspíš narážela na top model mezi nejoriginálnějšími dárky toho roku. Nevyprávěl jí snad Kamil zrovna před týdnem, že právě takto ve firmě oblažili jednoho z kolegů? Erotická doručovatelka: najatá dívka, jež vám předá písemné přáníčko, a když poděkujete, rozhalí (nebo i shodí) pošťáckou krinolínu, pod níž už nemá vůbec žádné (ani poštovní) tajemství. My však už víme, že tohle je Kamila. A záhy to zví i Kamil, když konečně vyhlédne z okna kuchyně. Bude mu ovšem chvíli trvat, než Kamilu pozná, a ještě déle, nežli to poznání vstřebá. Jde mu to ztuha – jako před chvílí první lok záchranného piva.

Monika využije té pauzy, aby řekla: „Jestli tu kurvu pozveš nahoru, poletíš oknem dolů. Přísahám.“

Ale Kamil z toho okna málem vypadne i bez přičinění své manželky. Protože Kamila se na tuto vzácnou návštěvu – poprvé do rodiny milovaného! – jaksepatří vystajlovala: má na sobě stříbrný kožich z tuctu polárních lišek nebo veletuctu norků, doplněný kupodivu slušivou černou beraničkou, a protože dopolední slunce se ostře odráží od oslňujícího sněhu, polovinu tváře jí vylepšují obří sluneční brýle. Vlastně takhle shora vůbec nevypadá jako nějaká kurva – nebo aspoň ne jako ty, které mají sazebníkové ceny.

„To není žádná kurva. To je přece Kamila.“

Kolikrát v životě už se téhle dívky zastával? Ovšem manželka se s jeho asistentkou ještě nikdy osobně nesetkala, byť spolu občas mluví telefonem. „Myslíš tu Kamilu, o který mi vždycky říkáš, jak je fádní a nenápadná?“

„Ženy se mění jako karty ve hře,“ pravil Kamil, „a kteráž včera ještě dámou byla, dnes ledvá je spodkem…“

Ale zatímco na Kamilu by taková moudrost jistě udělala dojem, doma není nikdo prorokem. Monika vyhlédla znovu z okna: „Hraješ se svou asistentkou svlíkací mariáš – nebo s manželkou Vole lehni?“

Kamil jen nešťastně krčil rameny a natahoval si džíny a svetr. Naprosto svou ženu chápal. Kamila nemohla vplout na jeviště v horší chvíli. Vždyť sotva před chvílí dokončili s manželkou obvyklé ranní usmiřování: už absolvoval křížovou cestu od zkroušených omluv po zábavné historky z večírku, jako odpustek už stála na kuchyňském stole vyprošťovací láhev piva, na pánvi se začínala škvařit slanina a tři vejce – tři nenaplněné životy – už čekala na desce kuchyňské linky, aby byla rozklepnuta do rozpáleného tuku.

Teď se však škvaří Kamil, skoro jako v ohni pekelném. Nejspíš za to může kocovina, že ačkoliv vlastně neprovedl vůbec nic špatného, cítí se jako zlosyn, nevěrník, zloděj důvěry a domácího štěstí. Žádný poslušný zlatý retrívr.

„Asi se něco stalo v práci,“ řekne.

Totéž mu sdělí i Kamila, sotvaže za ní seběhne před vchodové dveře. A víc prý mu vysvětlí až v autě: otec jí přikázal, aby o tom nemluvila nikde na ulici ani do telefonu.

Kamil trochu zakloní hlavu ke své asistence, pak ještě víc ke své manželce, vykloněné z okna kuchyně jako bombometčík v historickém dvouplošníku. V tom mrazu se z okna line pára, jako by v kabině vypukl požár; teď jej však Kamil hasit nemůže. Takže opět jen krčí rameny, volá, že musí v naléhavé věci okamžitě do banky, a aniž se dočká odpovědi či rozhřešení, vsouká se do Kamilina žlutého autíčka.

„Vzpomínáš na to auto?“ ptá se teď manželky u vánočního stromku, jistěže umělého. „Mazda MX-5, podle fajnšmekrů poslední dobrej malej sporťák, kterej se na světě vyráběl. Vůbec nevím, jak se do něho vlezla. Nejspíš si myslela, že v něm bude vypadat menší.“

Pak si ale uvědomí, jak dnes vypadá on, a pro spravedlnost dodá: „A kdybysme dnes do něho vlezli oba, museli by nás z něho vyndávat otvírákem na konzervy. Jako vepřový ve vlastní šťávě…“

Příliš pozdě si uvědomí, jak manželka nesnáší jeho narážky na vlastní tloušťku. Ale dnes je Štědrý den, čas odpouštění a velkorysosti – a tak se Monika jen ušklíbne. „Já vzpomínám akorát na ten ohromnej kožich. Můj táta řídíval v moskviči v klobouku a kabátě, vypadal při tom jak idiot, ale proč někdo řídí sporťák v kožichu?“

„To auto mělo plátěnou natahovací střechu, nejspíš na ni v tý zimě táhlo.“

„Doufala jsem tehdy, že konečně potáhneš i ty.“

Kamil ovšem tuší, že Monika v to občas doufá dodnes. Z jiných pohnutek než před dvaceti lety, ale přesto. Nesmím jí dát žádnou záminku, nedejbože pak důvod – protože na rozdíl od tehdejších dob bych už ani neměl kam táhnout. A neměl bych ani co táhnout v té vrzající káře za sebou. V tomto kontextu si Kamil stále víc uvědomuje, že to možná opravdu nebyl nejlepší nápad, začínat zrovna s touto vánoční vzpomínkou. Ale už se stalo: jako když vás za deštivého dne začne svědit ta stará jizvička na zádech, a třebaže víte, že si ji nemáte škrábat, po třetím pivu (nebo v polospánku o třetí ráno) to stejně uděláte.

Ještě že Kamil je tak dobrý vypravěč! Ještě že umí podat trapasy a prohry svého života jako opravdu zábavné historky! Že umí uchopit toho jedovatého hada za ocas, že jej umí roztančit svou píšťalkou…

„A tos mi tehdy dala na tu cestu dokonce i svačinku. Vzpomínáš?“

Monika se ovšem tentokrát usmívá. Kupodivu. Tentokrát Kamila opravdu poslouchá. A usmívá se skoro spiklenecky. „Ani se mi nechce věřit, že jsem to fakt udělala.“

„No jo, skvělej zásah. I když jsme tehdy bydleli jen v přízemí. Bývalas temperamentní ženská.“

„Pořád jsem, chytráku.“

Kamil na ni opatrně pohlédne. Řekla to ale přátelsky a s úsměvem, čímž mu dodala odvahu pokračovat. Musím na to opatrně, ale s lehkostí. Tuhle starou leteckou pumu je třeba odpálit jako zábavnou domácí pyrotechniku.

„Neumíš si představit, co to udělalo s Kamilou, když se to první vajíčko rozprsklo na předním skle.“

„Už zase kecáš.“

„Kéž by. Já zrovna nasedl a najednou prásk, celý sklo bylo žlutý!“

„Měls je tak rád – hodně řídký…“

„Myslím, že v tý chvíli to měla řídký i Kamila – ale i já se vyděsil. To víš, v kocovině stačí málo. Křičel jsem na ni v tom autě – jeď! Jeď, jeď, než nás oba zabije!

A ona zařadila místo jedničky trojku a chcíplo jí to, copak si nevzpomínáš?“

„Ne.“

„Jen díky tomu jsi nás trefila ještě jednou – a zase rovnou do předního skla! Mysleli jsme, že příští zásah už bude pánvičkou a prorazí tu plátěnou střechu!“

„To mě naštěstí nenapadlo.“

„Nás ale jo – a nakonec jsme odtamtud vystřelili jak dragster! Kamila si dokonce ani netroufla za rohem zastavit a setřít ty vajíčka! Jenom pustila stěrače a začala to za jízdy roztírat po předním skle, až jsme vypadali jako nějaká obří omeleta, plněná lidským masem!“

Ani tenhle fór se moc nepovedl, tohle přirovnání bylo ještě hloupější nežli to vepřové ve vlastní šťávě, zvláště pak vzhledem ke skutečné pointě celé historky. Kamil to cítí a chce se opravit – ale už je pozdě, protože Monika se začne smát. Hrozně se směje! Hlasitě a zajíkavě, jak se jí to (aspoň s Kamilem) nestalo už roky! Ten záchvat smíchu nepřekvapí jen Kamila, ale vlastně i Moniku; očividně se zrovna ke smíchu – ať už spontánnímu, nebo povinně manželskému – vůbec nechystala. Zrovna se totiž napila vína a vlastní smích ji nejen zaskočil, ale taky jí zaskočilo.

Zaskočilo jí v hrdle a okamžitě se začala dusit.

Jeho vinou.

Mou vinou!

Pomyslí si Kamil vyděšeně, když jeho manželka začne strašně kašlat, dusit se a chroptět.

Já to proboha věděl, že tohle je nebezpečná vzpomínka!

A skutečně to vypadá nebezpečně, když Monika chce vstát ze židle, ale hned padá na kolena před pohovkou, o niž se vkleče opírá, a chroptí a kašle a sípe, jako by se už nikdy neměla nadechnout.

„Mám tě praštit do zad?“ přiskočí k ní Kamil – a když brunátná manželka jen nezřetelně sípe, udělá to. Uhodí ji dlaní naplocho mezi lopatky, a pak ještě jednou, mnohem silněji. Proboha, já ji tou pitomou historkou snad zabil! Ten starý had měl opravdu v zubech zbytky jedu.

Ovšem ten úder aspoň na chvíli pomůže, protože Monika se konečně sípavě nadechne – zní to jako zasyčení dveří ve starém trolejbusu – a pak na Kamila okamžitě zaútočí. Stejně prudce, stejně fyzicky (a stejně nespravedlivě!) jako tenkrát. Sotvaže se postaví na nohy, uhodí šokovaného Kamila taky! A taky plochou dlaní – ne však do zad, ale do tváře.

„Ty… už… mě… nikdy… nemlať!“ sípe nenávistně. „Už nikdy… rozumíš?!“

A Kamil ani o křesťanském svátku nedokáže nastavit druhou tvář.

Sssssss!

Jedinou výhodou tohoto manželského nesouladu o večeru dobré vůle je to, že si Kamil aspoň nemusí vymýšlet, jak onu pradávnou historku ukončit. Že nemusí kvůli manželce fabulovat (jste-li krea­tivec, nikdy přece nelžete). Protože když Monika odejde do svého pokoje spát – už nijak zvlášť rozladěně, dokonce s přátelským polibkem, jako to dělává každý večer –, Kamil si může ten dávný příběh dohrát podle pravdy. Nebo aspoň podle toho, co za pravdu považuju – upřesní sám sebe.

S očima sklopenýma (pro jistotu) do knihy, kterou mu syn daroval k Vánocům (sborník povídek Hudba pro chameleony od Trumana Capoteho, autora, kterého měl Kamil v mládí rád), vzpomíná Kamil Synek na své pradávné narozeniny, na příběh stejně sladkokyselý jako šedé rulandské, jež jen ze zdvořilosti olízl při štědrovečerním přípitku.

Z přehrávače tiše zní Telemannův koncert pro zobcovou flétnu, ale Kamil už zase slyší ječení motoru malé mazdy ve vysokých otáčkách. Řidička v kožichu mu omluvně vysvětluje, že celý tento hrozný trapas si nevymyslela ona, ale její otec. Že po včerejším policejním zásahu v konkurenční bance (tak přece! pomyslel si Kamil: moje intuice mě s těma policajtama nezklamala!) je třeba okamžitě a jen pro jistotu připravit několik variant tiskového prohlášení, že jejich banka nemá a nikdy neměla se zatčenými ruskojazyčnými osobami nic společného, nanejvýš (ve variantě 3) zcela standardně spolufinancovala jejich zcela standardní obchodní transakce.

„Táta říkal, že kdyby volali novináři, ty máš na krizovou komunikaci a management ten nejlepší výcvik.“

„Taky nejdražší. Ale tím spíš bys mě neměla zabít při autonehodě. Nemůžeš na tom náledí aspoň trochu zpomalit? Pochybuju, že se Monika za náma žene na sněžným skútru!“

„Promiň. Proboha, promiň. Ale kdybys měl v pořádku telefon, samozřejmě bych si k vám nikdy netroufla.“

A Kamila poslušně splní Kamilovo přání: na točivém nájezdu na most přes Svratku sundá nohu z plynu tak prudce, že teprve teď se auto utrhne ze stopy; tak to s přílišnou opatrností chodí, bude později nonšalantně vyprávět Kamil. To ale až později: v první chvíli, když neovladatelné autíčko jen těsně mine trolejbus v protisměru a pak už se jen točí a točí na zledovatělé silnici, propadne panice a pořád jen křičí: To bude dobrý, to bude dobrý, to bude dobrý! Protože ví, že dobrý to určitě nebude. Hluboko pod mostem vidí na zmrzlé řece bruslaře. Při kvapném odjezdu se nestihl připoutat, takže se pravou rukou chce zachytit nějakého madla na dveřích – a omylem je otevře. Odstředivá síla málem vytrhne dveře z pantů a Kamila z kabiny, takže levou rukou zašátrá v těsné kabině o pomoc. Zachytí se volantu a jen zcela náhodou jím škubne do protisměru otáčení jejich hodin, jejich poslední hodinky. Určitě nedal kontra úmyslně, nikdy v životě neřídil auto se zadním náhonem – ale nějaký zázračný součet fyzikálních sil obratnou mazdu opravdu srovnal do původního směru, dokonce se jen nepatrně otřela o zábradlí mostu na své straně silnice, čímž se opět zavřely (přirazily) i dveře.

Velká vzrušení v malém voze, vzpomněl si Kamil dokonce na slogan, který mu kdysi přeposlala Kamila, ještě než si toto auto koupila. Kamila s ním totiž – s plnou důvěrou – konzultovala skoro vše.

Teď ovšem Kamila potřebuje jinou pomoc. S hlavou na volantu sípe a jektá zuby. V těsné kabině auta, jehož motor při roztočených hodinách zhasl, to zní skoro strašidelně. Ten zvuk bude Kamil slýchat ještě dlouho. Dodnes. I v útěšlivých tónech Telemannovy hudby jej teď slyší.

„Okamžitě nastartuj a zmizni z toho mostu, než do nás někdo napálí!“

Kamila poslušně odjela s autem sotva sto metrů, pak odbočila na prázdné parkoviště před zavřenou loděnicí vodních sportů. Ne, rozhodně nebyla takovou amazonkou, na jakou vypadala. Je v šoku. Brečí. Černými slzami smáčí Kamilovu tvář a svetr, otírá se o něj vlhkou a horkou tváří a chvějícími rty mu jektá přímo do ucha: „Tys mě zachránil, tys nás zachránil, zachránils mi život, miláčku…!“

Nebo tak nějak, přesná slova už si Kamil nepamatuje; na tom miláčkovi ovšem trvá. Taky nebyl tehdy nijak zvlášť nad věcí. Ba přímo naopak: byl až příliš uvnitř, uvnitř těch věcí… a nevzpomíná se tu jen na mazdičku, těsnou a plnou vlhkosti. Protože jak Kamil útěšlivě poplácává Kamilu po koleně, její kolena se rozevřou a Kamil jaksi automaticky sjede dlaní (tou, co nás zachránila!) mezi dlouhá a kyprá stehna. I přes tuhé černé punčocháče ucítí další Kamilinu vlhkost; v první chvíli ho ani nenapadne, že to nejspíš bude moč, uniklá při tom šoku, při té havárii. S jinou vlhkostí si to splete, ten docela popletený Kamil, k jiné havárii směřuje. Mohla za to spíš blízkost smrti než blízkost Kamilina, bude se později omlouvat, vymlouvat, možná dokonce pravdivě. Nejspíš se mi postavil už na tom mostě, když jsme se dali do posledního tance. Svatý na mostě? Krasobruslařská pirueta smrti, kdy je krasobruslařčin život zcela závislý na jejím partnerovi? A Kamila Kamilovo vzrušení ucítí, navzdory své nezkušenosti a neobratnosti, šátrá po něm jako po ruční brzdě, jako po řadicí páce, jako po palubním zapalovači.

Ale tohle autíčko je vyrobeno pro jiná vzrušení z jiných jízd, z jiných smyků, z jiných výkonů pístů ve válcích, žertuje trapně Kamil, a dokonce chce vystoupit, aby se zchladil, aby strčil hlavu do sněhu, aby tím sněhem setřel z čelního skla vaječnou snídani od své ženy. Ta za to taky může! – kdyby mě tak absurdně nepodezírala, nestalo by se to. Kdyby se mi podařilo vystoupit, zachránili bychom se. Nikdo nemůže říct, že jsem se nesnažil. V kanceláři by se to nestalo, ani nikde jinde. Ale dveře spolujezdce jsou po nárazu do zábradlí mostu zablokovány, nejdou otevřít, a Kamila už je příliš nepříčetná, než aby ho pustila.

„Zachránils mě… zachránils nás… zachraň mě!“

Nebo tak nějak. Tak jektala, tak prosila. Tak o to prosila. Kdo by nepodlehl prosbám vzrušené ženy? Je to dokonce psychologicky zmapovaná a klasifikovaná situace, utěšoval se později Kamil, když hledal na internetu odpustky: syndrom zachránce. Člověk, který někomu zachrání život, je k zachráněnému často přitahován mnohem silněji než zachráněný k zachránci. Podobně to často platí o tom, kdo poskytne druhému rozkoš, obvykle tu sexuální. Toho zimního dopoledne na pustém parkovišti před loděnicí vodních sportů, kde žlutá mazdička opravdu mohla z dálky připomínat spíše lodičku pohupující se na vlnách, došlo na obě tyto situace. Všechny vlivy – blízkost smrti, blízkost zachráněné ženy, její vášnivé a oddané prosby, jeho vzrušení a kocovina k tomu – se synergicky proťaly. Proťal ji. Ona proťala podpatkem kozačky plátěnou střechu auta, jediný specifický detail, na nějž si Kamil pamatuje (a kdoví, zda si jej zpětně pouze nevymyslel). Byl jí příliš blízko, než aby uviděl cokoli jiného než vytřeštěné bělmo, studnici slz. Další provozní kapalina, uniklá při havárii. Jen vlhkost, vlhkost všude – a venku sníh.

To žluté autíčko by měli vystavit ve firemním muzeu Mazdy, napadlo ho později. Možná jedinej exemplář, v němž souložil někdo větší než Japonci.

„Zachránils mě! Opravdu jsi mě zachránil!“

O to nespravedlivější (i když – symboličtější) pak Kamilovi přišlo, že Kamila o pouhé dva měsíce později stejně zahynula při autonehodě. V tomtéž žlutém autíčku. I když v bance neříkali, že zahynula – ale že se zabila. Pro zvratné zájmeno svědčilo to, že před vodojemem na konci dlouhé rovinky policisté nenašli žádné brzdné stopy. Navíc nebyla připoutaná. Její otec Laďa Slovák ovšem mínil, že si pás přes břicho nezapnula jen proto, že byla těhotná. Tak to aspoň důvěrně prozradil Kamilovi, než ho skopal (doslova i symbolicky) ze schodů.

Ssssss!

Tichá noc, svatá noc: všude plno ohňů pekelných. Když Kamila probudí ohňostroj, s nímž někdo nemohl dočkat do Silvestra, vzpomene si ještě na něco z toho dávného dne. Ještě jeden detail z té nebezpečné historky. Více než dvacet let poté, co jeho kariéra v soukromém bankovnictví zazářila jako ten domácí ohňostroj a vzápětí navždy pohasla v mrazivé noci, vzpomene si Kamil Synek na to, co Kamila Slováková zašeptala, než zasunula klíček do zapalování:

„Nikdy tě nebudu obtěžovat. Slibuju na svůj život, Kamile. A navždy zůstanu s tebou.“

To první rozhodně splnila, pomyslí si teď Kamil. Protože až do té autonehody se už v kanceláři neukázala, zůstala s nějakou virózou na neschopence. A ten druhý slib? Kdoví jak to myslela, pokud vůbec nějak; některé ženy v takových chvílích říkají podobná absolutní a patetická prohlášení skoro automaticky. Autonehoda. Vybrala si ten vodojem úmyslně? Už se jí na to nezeptám; už se jí na to nesmím ptát ani v duchu. Zvlášť v takový večer, jako je ten dnešní.

Ani v duchu, duchu!

Kamil se zkusí té úžasné slovní hříčce zasmát, ale to marné úsilí ho úplně probudí. Okamžik váhá, zda nemá jít do vedlejšího pokoje za Monikou, která stejně občas žertuje, že sex mají asi tak pravidelně jako Vánoce, ale pak jen tiše vstane a jde se do kuchyně napít vody. Otřese jím zima a pak ještě něco. Užasle stojí vprostřed kuchyně, užasle jako ten muž navečer pod oknem. Okno dokořán a nejen knedlík pryč.

Proboha.

Další.

Proboha.

Zcela probuzený Kamil proběhne bytem. Okamžitě ví, že Monika zmizela. Její zimní bunda je pryč, její mobil je pryč, co víc dnes žena k útěku potřebuje. Aspoň že tak: protože kdo chce vyskočit z okna, nejspíš si s sebou nevezme mobilní telefon. Na ten se jí rozhodne zavolat, ale napřed musí zavřít to záhadně otevřené okno v kuchyni. Než to udělá, ještě se z něj vykloní – a přímo pod oknem uvidí stát na zasněženém chodníku temnou postavu.

Proboha.

Nějaká žena.

Není to Monika.

Neznámá žena v kožichu a čepici a s absurdními tmavými brýlemi na očích. Uprostřed štědrovečerní noci.

Proboha.

Stojí tam a dívá se přímo na mě.

Kamil to jméno – jméno téměř totožné s tím jeho – radši nevysloví ani v duchu! Přibouchne okno, otočí kličkou na doraz! A pošetile ještě zatáhne i roletu. Tohle není Štědrý večer, pomyslí si vyděšeně. Tohle je Halloween. Hrobové se otvírají, nejspíš jsem se zbláznil. Nejspíš jsem se neprobudil. Přece jen jsem neměl kombinovat tu trávu se svýma patákama: můj synek má nejspíš pravdu, že dnes je tam toho THC víc než v samopěstitelkách. Pak už přestane myslet ve slovech a hrne se k ledničce, bělostné kapličce, v níž už tolikrát hledal záchranu. Ani za nic by teď nerozsvítil lustr! Knedlík v lesklé průhledné fólii spočívá na prostřední mřížce jako vzducholoď v hangáru, Kamil chce ale použít jiný záchranný prostředek k úniku. Už třicet let mu manželka dává k Vánocům kubánský rum, dnes se jej dokonce ani nedotkl; teď ukroutí uzávěr a pije přímo z láhve, jako v těch bohatýrských letech, na něž radši nevzpomínat. Na nic už nechce vzpomínat Kamil, žádná minulost neexistovala! – a když horká láva stéká jeho hrdlem do kaverny žaludku a Pompejí duše, dokonce mimoděk učiní gesto, jež dosud nikdy neudělal ani v žertu. Ukápne lihu schválně na zem, v rituálu starším než celé tohle město.

Ta dětinská oběť ho vzpamatuje.

Chovám se fakt jako malý děcko.

A pochlapen lihem se dokonce vzmůže k činu. Zavolá manželce. Její telefon je ale vypnutý. I tento neúspěch jej ovšem vzpamatuje natolik, že si vzpomene, jak Monika každoročně slibuje, že letos už se opravdu vypraví na půlnoční. Patří to ke stejně pravidelným rituálům jako ten kubánský rum – ale zatímco svou láhev Kamil nakonec vždy vyprázdní, Moničin dlouholetý sen se nikdy nenaplní. Manželka, bojující už řadu let s chronickou únavou po pozdně diagnostikované borelióze, usíná každý den krátce po deváté večerní. Kamil už dlouho tuší, že pokud jej dosud neopustila, pak možná hlavně proto, že už na to nemá energii.

Do půlnoční mše zbývá ještě čtyřicet minut, spal jsem sotva půl hodiny. Pokud jsem se ovšem vůbec probudil – uvědomí si opět Kamil, když z ulice slyší volat ženský hlas.

„Hej vy! Pane! Vy s tím knedlíkem!“

Jak stojí před otevřenou ledničkou, Kamila v prvním okamžiku napadne, že ten zlořečený knedlík opět vyhodí z okna, aby se zachránil. Jako když vzduchoplavci vyhazují z klesajícího balónu vše nepotřebné. Říká si Kamil – ovšem teď už s úsměvem, protože konečně pochopil, kdo je ta žena dole na chodníku.

Kamila? Nebuď idiot, Kamile!

Takže jdou spolu na půlnoční.

Jinak to nejde.

On a ta dívka. Ta – děvka? Říká, že se jmenuje Darja. Darja jako dáreček, kapišto? Ne však tvůj dáreček, můj zachránce. Říká. Můžem si radši tykat? I když nějakej malej dáreček možná přece jen vyhraješ, když mi teda pomůžeš. Říká. Že se sem vrátila, protože jinak to nejde, jinam nemůže, když se Fred na ni vykašlal, když se vypařil z toho nudnýho večírku, jak na sviňu s její kabelkou, v níž jsem měla všechny prachy, všechny papíry, všechny klíče. A taky mobil, sakra! Bez mobilu jsem víškde, neznám dokonce ani jeho číslo. Myslela jsem, že se vrátí sem, ke své mamičce. Rozumíš? A to mi proved jen proto, že jsem si chtěla vod kámoše za barem koupit pár pilulí, abych tu nudu vydržela! Co bereš ty?

„Nic,“ řekne Kamil.

„A jak to všechno vydržíš?“

Aby nebyl za úplného suchara, vypráví té dívce, jak v devadesátých letech brali v jejich bance všichni tolik péčka, že dokázali makat beze spánku třeba i týden. Bez pervitinu by byl rozvoj kapitalismu v Čechách sotva z poloviny tak rychlý, hlavně v bankovnictví a v informatice.

„Fred taky dělá do peněz. Do svatých prachů, jak říkává.“

„Vybírá kasičky v kostelech?“

„No jasně, člověče, kostel! Tys na to kápl, tohle přece říkal! Že musí dnes na půlnoční! Služebně!“

Takže jdou spolu na půlnoční, jinak to nejde. Předtím ovšem ještě zazvoní u dveří Fredovy matky o dvě patra níž. Marně, nikdo neotvírá, i když zpoza dveří zní tichá hudba, v níž Kamil – bez většího překvapení – poznává týž Telemannův koncert, jenž poslouchal před usnutím. Probudil jsem se vůbec?

„Tu už neprobudíme. Možná nikdy, co? Nebyl by to nejlepší vánoční dárek, kdyby zrovna dnes vypustila duši?“

„Dárek pro koho?“ řekl Kamil; tuto otázku si dnes opravdu nedokáže odpustit.

„Nejspíš pro ni, ne? Vždyť co má taková stará troska ze života? Ale Freda by to nejspíš zabilo! Je totiž na mámu hrozně fixovanej, rozumíš? I když nevypadá zrovna na mamánka, co? Vobčas mám strach, že mu ji budu muset dělat snad i v posteli. A ty nedělej takový ksichty, jo? Cos říkal, že bereš?“

„Nic.“

„Jak chceš, já bych tě nepráskla. Fakt nechceš piluli?“

Mrzne, až praští, a ona má těch pilulí v sobě asi dost. On vlastně taky, celou lékárnu. Teď ale oba spolu míří přímo do lékárny ducha, i když do které konkrétně?

„Víš aspoň, do kterého kostela chtěl ten tvůj Fred jít?“

„To ne. Ale jak ho znám, tak určitě do toho největšího. Není to žádnej troškař, rozumíš. A když už se rozhod, že přileze ke křížku, tak určitě k nějakýmu zlatýmu. Proto ta zbožnost, není přece žádnej pitomec. Copak nevíš, že ty chudý kostelní myši dostanou najednou sto miliard? Umíš si to vůbec představit?“

Kamil ano. Kamil se mezi miliardami pohyboval – než ho Laďa Slovák srazil na dlažbu mezi pár zaplivaných drobných. Ale silně pochybuje, že si takovou sumu – a co všechno může prezentovat nejen v pilulích a ve zlatých křížcích, ale především ve vlivu církve na celou společnost – dokáže představit tato užvaněná dívka. Ještě nedávno by se sám pustil do rozhořčeného kázání, že církevní restituce v této formě jsou nejtěžší zkouškou, před jakou Kristus svou církev postavil. Ale budiž bohu žalováno, že i Kamil uvažuje v poslední době podobně jako hochštapler Fred. Už šestým rokem je hlavním lektorem výcviku v privátním Institutu finanční komunikace – a právě tam se nyní celé vedení intenzívně zabývá myšlenkami i plány, jak učinit své poradenství žádanou součástí přerodu katolické církve v jednu z nejbohatších finančních institucí v zemi. Pokud to vyjde, církev mi možná poskytne (kromě těch peněz) i to, co mi čas odpírá. Odpuštění. A třebaže Kamil není takový pitomec, aby v to opravdu věřil, přece jen se v poslední době radši vyjadřuje k církevním restitucím opatrněji než většina rozezleného národa. Takže když dívka po jeho boku obdivně a uznale žvatlá, že podle Freda jde o největší vejvar všech dob, troufne si jen zopakovat větu, kterou ruku v ruce opakují v televizi politici, církevní představitelé i zázračně zduchovnělý Laďa Slovák, jeden z pozemských lobbistů celé této transakce: „Co se ukradlo, to se musí vrátit.“

„No právě. Právě tohle říkává i Fred, že do něho hrom nepraští: Že o ty svatý prachy se taky někdo musí postarat. Prej jen idioti by je nechali ležet v kostelních kasičkách!“

Kamil přemýšlí, jakou práci bude pro církev svatou vykonávat bijec Fred. Nic z toho, co jej napadá, by si ale netroufl vyslovit nahlas. Na ledovém vzduchu už téměř vystřízlivěl a vzorně odpoví i tehdy, když dostane otázku ne snad na tělo, ale přímo na duši.

„A ty tomu všemu jako věříš? Celýmu tomuhle humbuku s pánembohem?“

Kamil se opatrně zasměje. „Ptáš se mě, jestli jsem věřící?“

„Tak promiň. Jenom tak žvaním, abych se zahřála. Tyhle kozačky jsou dobrý tak nanejvýš na túru od baru na hajzl.“

Je Štědrý večer, pozdní noc, a na nebi nezáří Betlémská hvězda, nýbrž rachejtle od vietnamských trhovců. Není to vzhledem k situaci vlastně případné, naplnit svatou noc disputací s kurvou kanaánskou? pomyslí si Kamil – a vzápětí je za své dětinské rouhání samozřejmě potrestán. Jdou zrovna kolem nákupního centra, jehož výklady jsou už dnes přelepeny žlutými a růžovými transparenty s jednotným nápisem VÁNOČNÍ VÝPRODEJ, a v nedalekém kostele už začali vyzvánět půlnoc: hlas zvonů zvolna táhne nad závějí, kdes v dálce tiše zaniká… a najednou je i Kamil v závěji. Do prdele! Ne v závěji sebelítosti, ale ve skutečné závěji. Jak dumal nad cestou boží a zboží (to je ta vítězná slovní hříčka pro tuto noc!), přestal dávat pozor na cestu skutečnou, uklouzl na zledovatělém chodníku a padl přímo do hromady špinavého sněhu, shrnutého z parkoviště.

Toto je snad Tvé znamení, Pane? Žes mi podrazil nohy?

Ale ta děvka, kterou málem strhl s sebou, se směje: „Vstávej, ať ti neumrznou koule!“

Ale Kamilovi je v té hromadě sněhu kupodivu dobře. Jako v ledové peřině, do níž kdyby se zachumlal, všechny jeho starosti by záhy pominuly. Přiznejme to za něj: v potemnělých dobách, než mu zabral cypralex, mu právě umrznutí občas připadalo jako nejkrásnější řešení. Jenom si tak usnout někde v bělobě – a probudit se v jiné. Možná. A možná předtím ještě zkusit na zádech ve sněhu udělat anděla, spíš jenom jako vzpomínku na dětství, jen pro radost, ne pro jistotu…

Opravdu to udělá.

Anděla.

Leží na zádech a mává rukama nohama, aby děti v domě měly překvapení, až ráno vyhlédnou z oken.

Dívá se do nebe.

Nebe se dívá do něj.

Pozorně.

Ale tahle výprodejová dívka ho tady ve sněhu zmrznout nenechá. Tahle děvka se jeho pádu i pokusům o andělský vzlet sice zlomyslně směje – ale pak mu kupodivu podává pomocnou ruku, aby jej postavila zpátky na nohy.

„Nevěřím,“ odpovídá Kamil na její zásadní otázku, odpovídá s prdelí ve špinavém sněhu. „Ale víš… hrozně moc bych chtěl.“ S dlaní v její dlani se zamyslí, ženy na něj vždy měly inspirativní vliv. „Zvlášť teď, když si církve můžou nové věřící klidně nakupovat! Když můžou na nové věřící pořádat castingy! Možná by naše firma mohla pořádat odborná školení. Naučíme vás věřit. Rekvalifikační kurzy, aby nezaměstnaní zvýšili své šance v duchovně-tržním hospodářství…“

Stisk její dlaně je překvapivě pevný a ta ruka silná jako chlapská, takže vytáhne tlustého Kamila ze sraček hravě jako dítě; škubne jím k sobě dokonce tak silně, že vstávající Kamil znovu uklouzne a přepadne setrvačností přímo do její náruče.

Automaticky ji obejme.

Asi je na to zvyklá, protože drží.

Ta by mi snad i podržela, pomyslí si Kamil, velmistr slovních hříček. Ale je to jen poslední zoufalý pokus dodat si odvahy, zabránit tomu, co už cítí, že přichází. Jde o nešťastnou kombinaci THC a cypralexu a vzpomínek a sebelítosti – nebo je to opravdové dojetí? Jakmile Kamil začne hlasitě a nekontrolovaně vzlykat, ta děvka se od něj kupodivu neodtáhne, jen ho drží a jaksi trpělivě poplácává dlaní po zádech, v gestu stokrát něžnějším a opatrnějším nežli to, jímž Kamil před pár hodinami zachraňoval svou manželku.

Teď je tedy zachraňován on. Cizím a náhodným člověkem, který k němu možná slétl odněkud shůry… jako ten knedlík. Andělem, který nevoní myrhou, ale skoro zapomenutou studentskou směsí cigaretového kouře, alkoholu a nějakého pižmového parfému. Andělem, který by mě aspoň na chvilku mohl vzít s sebou do nebíčka, do peklíčka?

Ona však řekne: „Tak bacha. Tohle jsem tím vánočním dárkem nemyslela.“ A odstrčí ho. Ale bez hněvu a bez dotčení. Kamilova erekce ji očividně ani nepřekvapila, ani nezaskočila.

„Promiň. To se mnou dělají ty svátky.“

„Tak to bys měl asi někde ošukat sněhuláka…“

Společný smích je zachrání – aspoň pro tuto chvíli. Ona je ale přesvědčena, že tahle záchrana je přece jen málo. Pro chlapa s očima dosud ubrečenýma. Opět nabízí Kamilovi piluli, po níž mu bude opravdu dobře – a on, rozrušen a vzrušen, ji tentokrát přijme. Dokonce si ji nechá vložit tou děvkou na jazyk, jako hostii.

Potom jdou do kostela svatého Tomáše; jednak protože tam chodí nejvíc lidí, jednak je to nejblíž. I když Kamil by dnes radši přísnou a vznešenou gotiku katedrály na Petrově.

„Uvidíš, že budeme mít štěstí,“ utvrzuje Kamila jeho společnice v této volbě. „Vždyť koukni, kolik je tu žebráků! A kde jsou žebráci, tam jsou vždycky i prachy.“

„A obráceně.“

„Co?“

„Jedna z pouček tržního hospodářství.“

Jdou pozdě, mše už začala – a tak je téměř nemožné projít kolem hejna žebráků u vchodu nepozorovaně. Jednou tu budu taky tak postávat. Darja je ignoruje, ale Kamil zaváhá. Obvykle dává drobné jen pouličním muzikantům, ale dnes je opravdu čas na milosrdné skutky. Vidíš mě, Pane? A okamžitě toho lituje, když pohlédne do tváře muže, který jeho zaváhání využil a skoro mu zastoupil cestu.

„Zmizni,“ řekne mu Kamil bez pozdravu.

„Ale šéfe –“

„Vypadni odsuď, nebo zavolám támhle ty policajty!“

Je to drobný mladík neurčitého věku, snědý ne původem, ale od života na čerstvém povětří, s lesklýma uhlovýma očima, z nichž jedno ovšem vypadá jako skleněné. „Mám povolení,“ řekne – skoro pyšně.

„Jenže falešný, co? Jako ta průkazka na Velikonoční sbírku, cos mi ukazoval minule! Jako ta průkazka na Světlušku! S čím kšeftuješ dneska, ty šejdíři?“

K prastarému slovu prastarý sortiment. Protože šejdíř dnes nabízí odpustky.

„Cože?“

„Odpustky, šéfe. Pravé cyrilometodějské. Vydané Apoštolskou penitenciárií k letošnímu Roku víry. Naprosto spolehlivé k zahlazení hříchů.“

„Řekni ještě jednou to slovo.“

„Hříchů, šéfe?“

„Ne. Kdo ty odpustky vydal.“

„Apoštolská penitenciárie. Můžete si to tu přečíst.“

Šejdíř vytáhne z kapsy dlouhého kabátu velkou rozkládací peněženku, harmoniku, jakou používají vrchní v hospodách, a z jedné přihrádky vytahuje růžový lístek, podobný vstupence na dražší koncert. Na jedné straně je pouze nápis ROK VÍRY a velký čtvercový logotyp, v němž je stylizovaná bárka s křížem místo stožáru a nějakými třemi písmeny místo plachet; ta písmena ovšem Kamil bez brýlí nepřečte – a brýle nechal při svém kvapném odchodu doma. Takže text na druhé straně vstupenky už nepřečte v šeru vůbec.

„Máme čtyři druhy,“ vysvětluje mu šejdíř uctivě – navzdory tomu, že tak byl před chvílí Kamilem nazván. „Odpustky částečné nebo plnomocné, každý ve verzi buď přímo pro kupujícího, nebo pro zemřelé.“

„Pro zemřelé?“

„Jasně. Pro duše vašich blízkých v očistci.“

„Na co bys tipoval mě?“

„Nerozumím, šéfe.“

„Jsi snad hluchý?“

„To sotva.“

„Protože když jsem tě viděl poprvé, tak jsi hluchý byl. Nevzpomínáš? Obcházel jsi restauraci Rebio, na každý stolek jsi položil malého plyšového medvídka a lísteček s nápisem, že jsi hluchý a za chvíli se vrátíš pro případný finanční dáreček od hostů, tvůj dáreček že jim ale zůstane, i když ti nic nedají. Dokonalý trik! Moje žena ti dokonce dala stovku – a určitě nebyla jediná.“

„Fakt nevím, o čem –“

„A před knihkupectvím na Joštové jsi vloni na podzim zase dělal slepýho! Jakým zázrakem se ti vrátil zrak? Pomocí Apoštolské penetrácie?“

„Penitenciárie, pane.“

„To byla slovní hříčka. Víš vůbec, co to je, ta penitenciárie?“

„Pan biskup říkal, že tribunál milosrdenství.“

Ta slova Kamila na okamžik zarazí. Zasáhnou ho. Tribunál milosrdenství? Darja na něj netrpělivě mává od dveří do chrámu, ale pilule – všechny pilule – už konají v Kamilově mozku své dílo. Následkem čehož Kamila ještě víc zarazí, když ten šejdíř, ten šmejd!, už jen lhostejně pokrčí rameny a pak zavře svůj krám. Když zaklapne tu svou šrajtofli s odpustky elegantním a táhlým pohybem zkušeného číšníka. Peněženka mlaskne a zmizí v dlouhém kabátě. A právě to gesto – gesto tak definitivní – přinutí Kamila, aby naprosto změnil svůj názor i světonázor.

„Rozmyslel jsem si to,“ říká rychle. „Koupím si dva. Jak jsi to říkal – plnomocné?“

Ale snědý muž už odchází přes parkoviště k rozzářenému stromu republiky. „Pozdě, šéfe.“

„Jak pozdě? Na spasení že je pozdě?“

„Ale hovno. Můžu prodávat jen na Štědrej den – a teď už je půl hoďky Boží hod. Nechci mít průser s těma policajtama, dnes už mě dvakrát kontrolovali a zas na nás čumí,“ řekne jen přes rameno.

Za to rameno ho Kamil – ten dobrosrdečný tlouštík – uchopí. A otočí ho k sobě tak prudce, až na zasněženém parkovišti oba málem upadnou. „Dva odpustky!“ vykřikne Kamil. „Nebo rovnou čtyři, od každýho druhu jeden! Beru to boží zboží třeba za plnou cenu!“

„Už jsem řek, šéfe. Zavíračka. A neberte jméno boží nadarmo, tady před kostelem.“

„Cože?! Jméno boží? Ty mluvíš o jméně božím?“

Kamil zvedne mimoděk oči k nebi, jako by chtěl sdílet své rozhořčení s tím, o němž je řeč. Nebe je kalně oranžové, podsvícené sodíkovými výbojkami pouličních lamp, a sešle k němu anděla.

„Kde to sakra vázne?“ řekne anděl zjizvenými rty.

„Vázne? Tos teda řekla přesně! Na mělčině to vázne, na mělčině tohohle světa ta jejich bárka s křížem uvízla! Protože tahle archa je plná prachů za odpustky a na odpustky!“

Ale tento anděl nemá andělskou trpělivost, ani slovník ne. Když vyslechne celou Kamilovu stížnost, rozletí se za snědým mužem, za černým vzadu, a záhy se vrátí s radostným poselstvím, haleluja, haleluja!

„A teď jsme si kvit, jasný? Na, koupila jsem ti těch blbejch odpustků za dvě stovky, abys už nevyšiloval. Ber to jako vánoční dárek, teď po půlnoci jsou prej stejně ve slevě.“

Ale jeden dárek už mu přece dala, ne? Podala. Tu fialovou piluli před chvílí u hypermarketu. A jako v hypermarketu se Kamil cítí i tady v chrámu: plno lidí kvůli sezónnímu zboží, vánoční hudba k podpoření nálady štědrosti, reklamní panely pod každým gypsovým svatým, dlouhé fronty u pokladen zpovědnic a ještě delší u ochutnávek kulaťoučkých sušenek. Automat na Ježíška funguje stejně jako dětské automaty v Kauflandu za pokladnami: vhodíte minci, jesličky oživnou, oslík hýká, Josef kyne, Jezulátko nahlas pláče. A všude pokladničky a kasičky: bohatá církev vybírá od chudých drobné na údržbu chrámu…

Bůh ho netrestej, zfetovaného ubožáka Kamila. Aspoň ne dnes; dnes ještě ne. Vždyť polovina jeho laciných přirovnání (taky jen vánoční výprodej) vychází spíš z jeho předpojatých představ než z reality. Realita: jedině snad křik toho malého dítěte, jež (zřejmě) není Jezulátkem a jehož mladí rodiče nakonec vstávají z poslední lavice a radši s dítětem odcházejí do noci; dítě křičí předčasně, Ježíšek se narodí až za pár hodin. Díky čemuž se pro Kamila a Darju uvolnilo místo k sezení. Využijí toho, třebaže své blízké v přeplněném kostele nikde nevidí. Třeba Monika našla nějaký kostel, kde Bůh opravdu vítá koledníky; kde se opravdu odpouští.

(Ovšem pro případ, že by i tato církev přece jen měla ještě něco společného s Bohem, se Kamil raději pokřižuje a sepne na lavici ruce.)

Ale to už je poslední rouhačská myšlenka, snad protože záhy ho myšlení opustí docela. Kontrolované myšlení: ta pýcha. Pak přece jen podlehne kouzlu okamžiku (a chemii) a v chrámové lavici i atmosféře se jeho rozhořčení pomalu drolí a rozpouští jako kostka cukru ve vlažném čaji. Tak sladce? Přímo někde nad jeho hlavou, na kúru andělském, zní známá hudba: je to snad Česká mše vánoční? Rybovka? Flétna a klarinety, smyčce a samozřejmě varhany, to vše zní tak známě, tak prostě – a když se ještě přidají andělské dětské hlasy s aktuální výzvou, abychom zanechali stád a šli k světlu nebeskému, Kamil navzdory radostné a svěží atmosféře té hudby téměř usíná. S hlavou naštěstí nakloněnou dopředu, jako by se modlil, a s pravou dlaní v teplé a přívětivé dlani své společnice.

V tento noční čas…

Vidíš mě, Pane? Mé srdce plné lásky a pokory?

… sejdeme se zas.

A když se probudí, dlaň v jeho dlani už není teplá, ale chladná jako ruka mrtvého. A bodejť by ne, když místo Darji vedle Kamila sedí Kamila. Sejdeme se zas. Kamila? V podobném kožichu jako Darja, se stejnými (absurdními) černými brýlemi ve vlasech – jež teď ovšem mají jisté opodstatnění, protože vitrážovými okny proudí do chrámu světlo, potoky a řeky světla, vodopády světla, v kouři kadidla viditelné jako vlákna, z nichž je utkán svět. To světlo Kamila zaskočí a překvapí víc než Kamila. Neboť díky tomu světlu okamžitě ví, že se nemá čeho bát.

Přesto zkusí svou ruku vyprostit z ledového sevření jejích prstů. Marně. Kamila ho drží pevně – jako tenkrát v tom autíčku.

Hlavně se mě neboj, Kamile.

Copak já se bojím?

Pořád se něčeho bojíš.

Protože jsem živý. Copak mrtví se už ničeho nebojí?

To je na tom nejlepší, Kamile. Proto taky pořád tolik toužíš, abys už tu byl s námi na naší vánoční besídce.

Co to je za nesmysl?

Ona se však jen zasměje hlasem jasnějším než zvonek, jímž si vpředu u oltáře vypomáhá kněz. Dřív (když pažit byl ještě voňavý) by dokázal vyčíst odpověď z její bezelstné tváře. Dnes se ale na ni nedokáže dívat, na tu mírnou a dobrosrdečnou tvář, jež se na něho vlídně usmívá. Ale když se Kamil radši rozhlíží po kostele, jeho neklid a úžas ještě vzrostou. Protože pryč jsou všechny kabáty a bundy a čepice, všichni jsou oděni v letním: muži většinou v lehkých světlých oblecích, někteří dokonce jen v bílých košilích, a ženy skoro všechny v bílých šatech. Jako na svatbě?

Omyl, Kamile. Je to křest.

Cože?

Jmenuje se Heřman.

Kdo?

Uznávám, že na první poslech zní to jméno trochu divně – ale vybrala jsem ho, abych mu mohla říkat Heřmánek. Hádej proč.

Proč?

Ale Kamile. Copak si nevzpomínáš, jak jsi mi říkával v bance?

Milá Kamilo?

Vlažný heřmánkový čaj, tak jsi mi říkal.

To byl jen žert.

A asi dobrý, když se mu všichni smáli.

Promiň.

Tady už jsme si všichni všechno prominuli, Kamile. Jako v tý Cohenově písničce, cos měl tenkrát tak rád.

Kostelník na kůru samozřejmě pustil právě toto CD, co dnes a tady jiného než Hallelujah, píseň o tajném akordu krále Davida, Cohenovu píseň písní, světlo září v každém slově, zpívá Cohen Cohena a slovo učiněno skutkem je, protože světla v kostele skutečně ještě přibývá, bílá záře protéká vitrážemi tak rychle, že se nestačí ani obarvit, potopa světla, světelné tsunami, Kamil by se chtěl utopit v tom světle, chtěl by je polykat jako manu nebeskou, jako hořící líh… místo toho jen opilecky pláče.

Už zase, Kamile? Styď se. Nech už té komedie a dej mi konečně ty odpustky.

Děláš si ze mě srandu?

A proč si myslíš, že jsem sem dnes přišla? Pokecat o starých časech? Víš, není to zase tak jednoduchý, získat zrovna na Štědrý den vycházku. Ještě že svobodný matky mají přednost.

Ty přece nejsi žádná matka. Tys přece své dítě –

Naše dítě, Kamile. Tos asi chtěl říct, ne? A nezpívá náhodou i o tomhle ten tvůj patetický Žid? Tuhle písničku jsem přece myslela, ne tenhle vánoční cajdák. Vzpomínáš? Potřebuji tě, abys mi dítě povila, a potřebuji tě, abys to dítě zabila… Copak si fakt nevzpomínáš, žes ji měl tenkrát pořád ve walkmanovi? Žes ji pro mě dokonce přetočil – když jsem předstírala, jak moc se mi líbí? Co když jsem poslouchala zrovna tuhle kazetu v autě, když jsem zapomněla zatočit?

Proboha, dej mi už pokoj, Kamilo.

Proto jsem to přece udělala, Kamile. Abys měl pokoj. A proto jsem dnes přišla. Abys měl pokoj navěky. Co si přeješ na Štědrý den o půlnoci, to se prý vždycky splní. Copak si nevzpomínáš, co sis přál, když jsi dělal před tou kurvičkou ve sněhu andělíčka?

Ale ty přece nejsi žádný anděl s poselstvím, Kamilo. I když jsi bývala opravdu moc hodná holka.

Chceš vidět opravdového andělíčka?

Teprve v té chvíli se Kamila konečně zmocní hrůza. Znovu se zkusí vymanit ze sevření jejích prstů, ale je to marné, a jak na ni v tom zápolení pohlédne, ona s pokojným úsměvem rozevře svůj stříbrný kožešinový plášť a Kamil uvidí na jejích nahých ňadrech (jež vlastně nikdy neviděl) malé dítě, sající mléko. V té chvíli se jedna hrůza změní v jinou, jako by se už byl probudil. A okamžitě si uvědomí (třebaže se opravdu neprobudil), že to není jeho dítě. Je to on sám, malý a bezbranný.

Dítě neslyšně a jaksi šťastně pláče.

Kamil taky.

A Kamila řekne, zahalujíc si ňadra i dítě kožešinovým pláštěm:

Zbytečně se nedojímej. Je to přece jen symbol, Kamile.

Jaký symbol?

Ale Kamile! Tobě už snad nepomůže ani Apoštolská penitenciárie! Ještě píšeš ty básničky?

Ne.

Stejně jsem jim nikdy moc nerozuměla.

Tehdy jsi říkala, jak se ti líbí.

Tehdy bych řekla cokoliv, abych se ti zalíbila. Tak už mi radši dej ty odpustky – a já ti dám zase ty svoje.

Copak tu fakt budeme pořádat burzu odpustků?

A k čemu jinýmu si myslíš, že tuhle tržnici postavili? Tak mi dej dva plnomocné. Nebo myslíš, že pro Heřmánka by mohl stačit i částečný?

Já se v mrtvých dětech moc nevyznám, Kamilo. I když jsem jednou viděl kolem sebe prolétnout dítě – ale ne jako anděla.

A nebyl to třeba náš Heřmánek?

Hrozná představa.

Tvoje představa.

Jak to myslíš?

Myslím to tak, jak chceš, abych to myslela. Chápeš sakra aspoň tohle, Kamile? Vždycky jsem dělala, cos chtěl.

To dítě jsem nechtěl.

Nechceš piluli?

Škoda žes ty tehdy nebrala pilule.

Vem si heřmánkovej extrakt, moc dobrej na uklidnění. A na zhojení hnisavých ran. Pojď ho pít s náma, nebudeš nikdy sám.

Nejsem tu na slovní hříčky spíš já?

A mohli jsme se jim všichni tři smát celej život, kdybysme teda neumřeli. Nebo si myslíš, že ty jsi ještě živý?

Mně z toho všeho opravdu není moc do smíchu, Kamilo. Copak tě tehdy nenapadlo, že tím můžeš zkazit i můj život?

Kamila znovu rozhalí plášť. Maličké dítě je dosud přisáté k jejímu ňadru, ale teď už to Kamila vůbec nedojímá. Naopak, celé to kouzlení se symboly ho stále víc popuzuje. Natolik, že vykřikne:

Celý život si dělám výčitky, že nějakým způsobem můžu za tvoji smrt! A nejen za tu tvoji. A přitom to bylo jen a jen tvoje rozhodnutí! Že mě budeš milovat jak puberťačka. Že mě v tom autě svedeš. Skoro proti mé vůli. A že se nakonec zabiješ, aniž ses mě na to zeptala.

Jenže kdybych se tě zeptala –

A že zabiješ i to dítě. Naše dítě! Copak ani tady v kostele si ne­uvědomuješ, co jsou to plameny pekelné? A tys do nich hodila naše dítě! Když ses ke mně nemohla dostat jinak, vnutilas mi na celý život výčitky za něco, co jsem vlastně ani nezavinil! Protože jen tak jsi se mnou mohla zůstat navždy.

Ale ona se neurazí, jen znovu rozhalí plášť. Dítě se neprobudilo, spí s její bradavkou v ústech – a když je Kamila odstaví, lehounce je v náručí kolébá, dokud si spící chlapeček neříhne. Teprve pak se otočí a řekne tomu druhému chlapečkovi, měkce a bez výčitek, skoro jen jako by broukala k tomu nemluvněti:

Jenže tys měl ty výčitky rád, ne?

Cože?

Ale Kamile. Copak se ti nelíbilo snít o tom, že se kvůli tobě nějaká žena tak trápila, že tě tak moc milovala, až si vzala život? To nebyly plameny pekelné, ale tvůj hřejivý ohníček o chladných nocích, ne?

Dokonce i ve snu to obvinění Kamila tak zasáhne, že se málem probudí. Konec už je ostatně blízko, snu, nebo života, cítí to: Kamila konečně pustila jeho ruku, natahuje si rukavice, protože v kostele se opravdu prudce ochladilo. Ohýnek dohořel, kostelní svíce už jen čadí. I její hlas je mrazivý:

Protože kdybych nebyla mrtvá, můj plyšový pejsánku, nejspíš bych tě už dávno opustila. Ale takhle máš aspoň někoho, kdo s tebou opravdu zůstal navždy. Že? Tak mi dej ty odpustky a vypadni už z mýho snu.

Ale to je přece můj sen, řekne Kamil.

Nekamilkuj, Kamile. O tom přece nerozhoduješ ty.

Probudí ho ovšem až Otčenáš. Přesněji – až ten rituál, kdy všichni povstávají z kostelních lavic a podávají si ruce. Teplé lidské ruce, jak šťastně zjišťuje Kamil. Rozdává stisk ruky všude kolem, přijímá stisky vstřícných a živých rukou, sdílí je – a nechá toho, až když mu Darja posměšně říká, že se chová jak hejtman na předvolebním shromáždění.

„Jenže já už mám volby za sebou, víš. A pěkně osudový.“

„Chrápal jsi jak to Jezulátko v jesličkách. Dokonce jsi mluvil ze spaní. Něco o vodě živé. Lidi si naštěstí mysleli, že se modlíš.“

„Taky jsem se fakt modlil. Vroucně, jako ještě nikdy ne.“

„Já slyšela něco o zlatým retrívrovi. Kterejpak je to svatej?“

Jejich bezúčelná konverzace je naštěstí přerušena posledním chorálem. Kamil Synek stojí mezi ostatními, s nimi vyplouvá na palubě chrámové lodi na moře naděje a z hlasů kolem chytá slova prastaré písně, jež dují této lodi do plachet; nemohl bych se na tuto loď (podobnou té, jaká je vytištěna na odpustcích v mé kapse) nalodit aspoň jako plavčík?

Pak už se shromáždění rozchází a Darja opravdu zakleje jako námořník: „Sakra, vidíš toho hajzla?!“

„Proboha, ne tak hlasitě. Jsme v kostele.“

„A právě v kostele by si snad moh dát aspoň chvíli pokoj, ne?! Člověk ho nechá chvilku samotnýho – a on hned balí nějakou starou čůzu! A to se máme brát!“

Řeč je samozřejmě o Fredovi – a už s mnohem menší samozřejmostí také o Kamilově manželce Monice. Protože právě ti dva spolu procházejí kostelní lodí, usmívajíce se na sebe tak důvěrně, jako by je k sobě tisklo ještě něco jiného než dav rozjitřených křesťanů. A třebaže zrovna na tohoto týpka Kamil rozhodně nežárlí, najednou si až bolestně ostře uvědomí, že jednoho dne, jedné noci jej manželka nejspíš stejně opustí. A co hůř: možná to ani nebude kvůli jinému muži.

„To přece není žádná čůza,“ řekne Kamil – v ozvěně věty, kterou před lety pronesl o Kamile. „To je moje manželka.“

„Taková ostuda!“

A nekřesťanský vztek Darju neopustí ani tehdy, když se na parkovišti před kostelem vše vysvětlí. U Fredova tmavozeleného rangeroveru, jímž si dovolil hodit Kamilovu manželku na tuto mši. Protože když vycházela z domu (vysvětlují oba), potkala Freda ve dveřích (jako Kamil potkal ve dveřích Darju, no není to úžasná náhoda, kotě?), popřáli si šťastné a veselé, a dokonce zažertovali o tom létajícím knedlíku; takže když Monika řekla, že míří na půlnoční (kde nebyla dvacet let), Fred se doznal k témuž – a jaksi samozřejmě jí nabídl odvoz.

„Vždyť jsme dlouholetí sousedé s jeho maminkou,“ řekne teď Monika jaksi provinile. „Nádherná mše, že?“

„Až se mi z ní srdce svíralo,“ řekne kupodivu Fred.

„A mě z té tvrdé lavice bolí prdel,“ řekne víme kdo.

Naštěstí už mají všichni zadky v měkké perforované kůži, hydrodynamické tlumiče terénního auta je hladce přenášejí přes všechny výmoly a překážky na cestě domů; Fred řídí tak klidně a jistě, že si Kamil dokonce ani nevzpomene na dávnou nehodu na podobně zledovatělé cestě. Vůbec už si na Kamilu nevzpomene – na tu skutečnou ani na tu ze snu v kostele. Je naopak pevně vetknut zpátky do reality: když pochválí auto, Fred mu vysvětlí rozdíl mezi landroverem a rangeroverem, zmíní se, že právě tyto vozy by chtěl (s přáteli) dodávat katolické církvi, protože při správě nových polností a lesů budou muset její představitelé jezdit cestou necestou – a přece si faráři nebudou na božích cestách drncat zadky v nějakým laciným gazíku, no né?

Když jaksi rozjařená Monika samozřejmě vyslepičí, že Kamil teď taky dělá do církevních restitucí, Fred se hned zajímá o aspekty této transakce. „Můžou si třeba odepisovat tyhle auta z daní, když vlastně nejsou podnikatelé?“

„Samozřejmě. Ale to je na delší řeč.“

Ale to už jsou na jiném parkovišti, přímo před jejich domem. A tak je jen logické (a křesťanské), že Kamil s Monikou (přesněji: Monika) pozvou Freda a Darju na návštěvu k sobě.

„Vaše maminka už určitě stejně spí. A vy nevypadáte, že byste chtěli taky.“

„S ní v posteli určitě ne,“ řekne Darja. „Nebo ty jo, Fredy?“

„Sklapni.“

„Máme doma výborný kubánský rum,“ řekne Kamil.

„A něco na zub se taky najde.“

„Třeba ten knedlík.“

Konečně se všichni čtyři zasmějí. Společně. Společně taky nastupují do výtahu; v ostrém světle vypadá mladší dvojice trochu ostražitě, jako by je manželé Synkovi zvali na čtyřku, na grupík, jako by si chtěli prohodit partnery (a to by nejspíš opravdu chtěli). „Jen poslední skleničku,“ zdůrazní dokonce Darja cudně. Ovšem když se ocelové dveře kabiny užuž zavírají, vsune se mezi ně ještě dlaň v černé rukavici, pak noha ve vysoké a objemné kozačce, nakonec celá velká (příliš velká) dívka ve stříbrném kožichu a s černými brýlemi nahoře ve vlasech.

„Můžu s vámi?“

„Ale –“ řekne Kamilova žena.

„Nebojte, já už nic nevážím.“

„Ale –“ řekne Kamil.

Ale ona už se vmáčkla mezi ně, dokonce loktem trošku odsunula Darju, aby se líp viděla v zrcadle. Chce se snad přepudrovat? Přitom si všimne nápisu, který tam na Mikuláše napsal přiopilý Kamil.

„Tos napsal moc dobře,“ řekne mu s úsměvem, než sama stiskne knoflík do toho úplně nejvyššího patra.