Voda živá

Když prší, může se stát cokoli. Pršelo: drobně, nesmiřitelně, žádný útěšný vzkaz nebyl v tom dešti, žádné poselství shůry. A ten muž přicházel tím ledovým deštěm, chráněn jen černou koženou bundou a vyrudlou baseballovou čepicí, již si musel přidržovat rukou, aby mu ji vítr nesebral. Boží dopuštění, řekla by Hana o tomto počasí, kdyby zrovna nebyl Boží den a ona zrovna nečetla slovo Boží:

„Na té cestě přišel k samařskému městu Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi, tam byla Jákobova studna. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. A on jí řekne: Dej mi napít!“

To četla Hana, nahlas a pevně, třebaže ledový vítr chtěl přelistovat stránky rovnou až ke vzkříšení. Proto si toho muže pořádně všimla, teprve když přišel až k jejich stánku, k jejich misii, a přiložil hlavu k levému ze dvou sloupových reproduktorů, z nichž se do prázdného parku rozléhalo slovo Boží. Dokonce ten reproduktor obejmul – jako to ještě nedávno dělávala Hana se stromy v lese! A jeho hlas byl ještě hlasitější než ten Boží, jenž promlouval skrze Haniny hlasivky do mikrofonu.

„No konečně! To mě poser! Ko-neč-ně!“ křičel ten blázen a usmíval se na Hanu tak zeširoka a zářivě, až by někdo méně zkušený než ona čtení přerušil. Ale Hana byla u mikrofonu profesionálka, byť nejen proto si ji na toto veřejné čtení z Bible pozvali, nejen proto ji přesvědčili. Ale jaképak vlastně veřejné čtení, když se žádná veřejnost nedostavila. Studená fronta proměnila Velikonoční pondělí téměř ve Štědrý den, ještě před chvílí poletovaly vzduchem místo andělského peří sněhové vločky a každý kromě jejich shromáždění by už celou tu akci vzdal. Přijdětež ke mně všichni, kdož tápete.

Nepřišel skoro nikdo. Dva tři náhodní chodci, kteří se jen na chvíli zastavili před stánkem, než vítr zadul do plachet jejich deštníků a odnesl je do bezpečných a teplých přístavů hospod a domovů. Pár žebráků, kteří místo almužny dostali letáčky s evangeliem svatého Lukáše. (Zmateně děkovali, než se utekli zahřát na své větráky.) Dvě pestrobarevné mladičké Romky, které přilákaly upravené mariánské písně, jež za vlastního doprovodu dvou kytar zpívalo manželské duo Společný hlas ze stejné kongregace; jedna z buclatých cikánek zkoušela na tu hudbu tančit, což se Haně líbilo, nicméně páter Broda ty dívky od biblického stánku odehnal.

A o totéž se Broda pokusil i s oním neznámým mužem, který tiskl hlavu k reproduktoru a usmíval se tak zasněně, jako by se z něj linula rajská hudba. Je opilý? Zfetovaný? Chce použít jako substituční drogu to naše opium? Ovšem když mu Broda cosi zblízka řekl do ucha – do toho, jež nebylo přitisknuto k reproduktoru – ten muž křikl na celý parčík:

„Jsem skoro hluchej, otče! Takhle tu krásu konečně slyším! A hlavně ji taky vidím!“

Na tohle ovšem kněze v semináři nevycvičili, a tak se radši stáhl zpět pod plastový stan, jenž chránil dalších pět členů misie před nepřízní počasí. Před křikem – před řevem – toho muže u reproduktorů by je však mohl ochránit snad jen jejich Pán. Zjevně to prozatím neměl v úmyslu. Ten blázen zíral přímo na Hanu, očima zelenýma a zářícíma jako skla vitráží v oknech nedalekého kostela svatého Tomáše, a znovu překřičel reproduktory:

„Proboha, dárečku, vždyť už tě hledám takovejch roků!“

Kdyby měl na mysli poselství Boží, dávalo by to smysl. Snad. Ale mě? A protože Hana toho muže nezná, dál hledá jistotu ve slovech, jež by znát měla. Jež znát musí.

„Samařská žena mu odpoví: Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít? On jí však odpověděl: Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti to říká, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“

Ale ten chlap u reproduktoru si troufá překřičet dokonce i slovo Boží. Takovým dnes patří svět. Teď už se na Hanu dokonce nepokrytě usmívá a huláká, jako by mu patřila i ona:

„Jsi nejdůležitější ženská mýho života!“

Tohle město je plné šílenců.

„Konečně jsem tě zase našel!“

Hana není zase tak pevná v kramflecích (ani ve víře), aby ji ta slova aspoň trochu nezasáhla. A zatímco dosud ji rozechvíval chlad, teď se zachvěje i jinak. Protože je ale profesionálka, jen lehce potřese hlavou a sklopí oči k textu. Téměř s pocitem trapnosti si ale uvědomuje, jak nešťastně, téměř svatokrádežně souzní přednášený žalm se situací.

„Žena mu řekla: Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu?“

I jemu ta souhra samozřejmě došla; na rozdíl od Hany ji však očividně pokládá za šťastnou náhodu, nedejbože za znamení. Protože křičí, křičí na Hanu, na park, na celý svět (a nebe k tomu):

„Minules mi dávala jinou živou vodu, kotě! Tak sakra nedělej, že mě nepoznáváš!“

Teď už tedy Hana své čtení raději přeruší. Dívá se na toho muže – s poněkud ostražitým úsměvem. I on se na ni usmívá: ovšem tak zářivě a vřele, až je to v tom chladném dopoledni cítit. Hana to opravdu cítí. Nicméně si je jistá – jista si je –, že tohoto muže ještě nikdy v životě neviděla.

Je to velký muž, chlap vysoký skoro dva metry, s širokými rameny pod černou bundou, se svalnatými stehny, zřetelně se rýsujícími pod promočenými světlými džínami. Ale Hana se mu samozřejmě nedívá na nohy, dívá se do jeho tváře. Kolik mu je? Pětatřicet? Pětačtyřicet? Třiatřicet? Hlava toho muže je totiž – nejen ve srovnání s tělem – jaksi malá a tvář drobná, svraštělá jakoby bez zestárnutí; Hana si na okamžik vybaví mumifikované hlavy maorských válečníků, snad že je včera viděla v televizi, když je francouzská vláda slavnostně vracela ze svých sbírek zpět na Nový Zéland. A tak se mimoděk zachová podobně jako první misionáři, její dávní předchůdci, když se poprvé setkali s Maory: uchýlí se opět k Písmu svatému.

„On jí odpověděl: Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím –“

Ale muže ona slova slov neuklidňují jako Hanu, protože ji přeruší už skoro zlostně:

„Nedělej sakra, že mě neznáš!“

A když Hana jen pomalu zakroutí hlavou – dvakrát třikrát, jako když si každou hodinu uvolňuje při cvičení šíjové svaly, den ode dne křečovitěji zaťaté – tu ten chlap vykřikne na celý parčík:

„Nezapírej mě!“

Ta slova vyvolají odezvu nejen v Hanině mysli a některých útrobách, ale i v misii pod plastovým stanem. Jakkoli je městský parčík prázdný jako vyschlá fontána, u níž stojí jejich stan, žádné další skandály už si církev rozhodně nemůže dovolit. V tomto smyslu – ovšem bez ironie – aspoň promlouvá páter Broda k Haně, když dal její předčítání raději přerušit další písní manželského dua Společný hlas. A když Hana namítne, že přece toho chlapa u reproduktorů vůbec nezná, Broda jí s blahosklonným úsměvem řekne, že stejně už četla dost dlouho a je načase dát prostor i jiným zájemcům.

„Celá se chvějete,“ řekne kněz. „Velmi si cením toho, jak dlouho jste se obětovala – ale teď byste se asi měla na chvíli schovat někam do tepla.“

Hana odsekne: „Myslíte s tím bláznem, otče? Že bych s ním šla třeba támhle na větrák?“ A ukazuje na skupinku pěti bezdomovců – čtyř mužů a jedné (nejspíš) ženy – kteří se v temném chumlu tisknou ke stěně luxusního hotelu, z jehož restaurace se vypouští oblaka horké páry.

„Možná bychom tam všichni byli užitečnější než tady…“ připustí ovšem Broda, drobný tlouštík ne starší než Hana, docela lítostivě.

„Myslíte, že si tam čtou ty letáčky, co jste jim dal?“

„Nikdy nevíme, kde nás osloví slovo Boží, Hano.“

„Každopádně si ty boží obláčky asi představovali jinak než jako smradlavou páru z kuchyně. Že?“

Ovšem to už je i na osvíceného kněze příliš, a tak jen Hanu mírně napomene, že dnes – dnes více než jindy, Hano – opravdu není den na to, abychom kohokoli zapírali. „Běžte už domů – a pozdravujte manžela. A uzdravte ho. Je to opravdu vzácný, vzorný muž. Měla jste štěstí, že jste ho potkala.“

Jiný muž – muž, který rozhodně nevypadá moc vzorně – je sleduje přes hrubě tkaný závoj deště, nejspíš se snaží odezírat z jejich rtů, a tak se k němu Hana otočí zády. Radši. Broda si naštěstí odpustí zprofanované citace o blahoslavených chudých duchem, a dokonce se Haně nabídne, že ji doprovodí přes park na tramvajovou zastávku.

„To zvládnu sama, otče.“

„Nikdy nejsi sama, Hano.“

Ty ale víš, že mě sem přivedla hlavně samota. Nebo spíš – strach ze samoty? Spíš naděje na víru než víra. Ty přece víš, že to s mou vírou není zas tak horké; a taky víš, co říkával můj táta o nepřímé úměře mezi náboženskou vřelostí a teplotou srdce. Doufám, že jsi mu odpustil ten nevinný vtípek, a doufám, že odpustíš i mně. Doufám, že na tom nebudu zase tak mizerně (a Ty taky ne), abych si ty odpustky musela kupovat.

Protože o prachy tu šlo především, Ty to víš a jistě Tě to nepohoršuje, zvlášť když jsi svým podřízeným dokázal přihrát všechny ty miliardy, za něž si koupí všechny svíce a všechny odpustky a všechny advokáty světa. Vždyť pohleď na támhlety ubohé bytosti na větráku hotelu: každý, kdo jde kolem nich a opravdu vidí, musí přece tušit, že ve Tvém světě tak může dopadnout naprosto každý, pokud nemá Tvou novou emisi platebních karet. A právě o tu nezaměstnanost u mě původně šlo, ne o víru. Byla jsem vyhozena z hudebního rádia, přesněji – vyhodil mě muž, k němuž jsem tehdy vzhlížela vroucněji než dnes k Tobě (a taky často na kolenou) a ve Tvém oficiálním rádiu psali na webové stránce, že hledají moderátorku s duchovními zájmy. Když jsem za nimi přišla, hned ji našli. Vypadala jsem tehdy tak zbědovaně, že si to nejspíš spletli s následky niterného duchovního zápasu, a předstírat víru je tak snadné. Dodneška mě neprokoukli.

Ty ale jo a můj táta taky, protože mi řekl: Jsi si tím opravdu jistá?

A já: Vždyť tam vysílám jen hudební pořady.

A on: Jsi si tím opravdu jistá?

Ale nakonec taky přilezl ke křížku, když už zaživa vypadal skoro jako ty mumie v kapucínské hrobce, a můj Jakub k němu jezdil do hospicu u rajhradského kláštera častěji než já. Byl to snad jeden z mnoha dobrých důvodů, proč jsem si ho nakonec vzala?

A byly ty dobré důvody těmi správnými, Pane?

Jsi si tím opravdu jistá, Hano?

Déšť ještě zesílil, vítr taky; Hana jde tou psotou k východu z parku a má co dělat, aby udržela nad hlavou deštník. Dokud ji (samozřejmě) nedožene ten chlap (nikdy nejsi sama, Hano) a nenabídne se, že jí ten deštník vezme – „a já se budu moct taky schovat, abych se nerozmočil jak sněhulák. I když srdce mám horký blahem, že tě konečně vidím.“

Co dělat s takovými slovy? S takovým absurdním příběhem? Hana se radši usměje. Radši souhlasí. Má na to výcvik. Podá mu deštník, a dokonce se do něj zavěsí, když jí obřadně nabídne rámě. Nejsou přece sami uprostřed nočního lesa, po pár metrech a minutách se jejich cesty rozejdou navždy. Zatím ten hluchý blázen ovšem křičí něco o místech a časech, kde prý se jejich cesty proťaly. Osudově proťaly, jak pořád zdůrazňuje.

„No není to zajímavý? Vždycky když jsem v prdeli – teda pardón, když mi teče do bot, dneska teda dovopravdy –, ty se odněkud zjevíš, abys mě zachránila! No není to osud?“

Hana se naposledy rozhlíží, jako by záchranu potřebovala sama. Ne přímo před tímto bláznem, toho se zase tolik fyzicky nebojí – ale před jeho příběhem. Z dob, kdy vysílala Noční hlas, pořad přezdívaný jako vysílání pro sebevrahy, si ještě pamatuje, jak snadno vás může cizí příběh infikovat. Jak si vás blázni přisvojí, jak vás vpletou do vlastního příběhu. V rozhlasovém studiu stačilo použít některou z nacvičených frází, odpojit hovor a pustit z počítače písničku. Ale tady? I proto ses stala rozhlasovou moderátorkou? Abys mohla hovořit s lidmi hlavně na dálku nebo přes sklo režie? Vždyť ty jsi sama sebou teprve tehdy – vyčetl jí jednou jeden muž, který už je za neprůstupným akustickým sklem navždy –, když se rozsvítí červená.

A tak teď radši mlčí, nesvá a nejistá Hana, jen se neutrálně usmívá a skoro táhne toho golema k východu. Zatímco on křičí na celý park:

„Jsi moje osudová žena! Můj anděl strážný!“

„K andělovi mám daleko,“ opáčí Hana zdvořile. Co kdyby nad námi zrovna nějaký přelétal? Anděl středního doletu, s pumovnicí plnou odpustků?

„Co říkáš?!“

„Že nejsem žádný anděl!“

„No to je fór! Anděl! Copak už nepamatuješ, že právě tam jsme se poznali? U Padlýho anděla! Tancovalas tam přece u tyče!“

„Co?“ řekne teď Hana docela tiše, ale ten hluchý ji tentokrát nějakým způsobem uslyší. Zastaví se. Jak je do něj Hana zavěšená, cítí, jak se mu pod bundou zatínají na ruce svaly. Takové svaly nikdy necítila. Nepoleká ji to. Zneklidní.

A svaly se mu zatínají i kolem úst, když se zastaví a otočí se k ní čelem. „Hele, kotě, já to chápu,“ říká a snaží se, opravdu se snaží, aby tentokrát nekřičel. „Vím, jaký to je, když se člověk snaží vylízt z těch sraček. Já se taky vysral skoro na všechny kámoše a dnes už je ani nezdravím na ulici. I když je výjimečně přes těch vosum dioptrií poznám. Vím, jak člověk nechce vzpomínat, jak chce bejt někdo úplně jinej.“

Tuhle touhu tedy Hana zná. Utéct sama sobě.

„A tak mám hroznou, hroznou radost, že aspoň tobě se to povedlo. Žes přilezla ke křížku. Já to napřed zkoušel taky, byl jsem u anonymních alkoholiků a anonymních feťáků a anonymních gemb­lerů, a kdyby existovali anonymní onanisti, tak jsem tam byl taky a nejspíš by si mě zvolili za předsedu. Jenže mně ten jejich svatej vůbec nepomáhá, to není nic proti němu ani proti tobě. Každýmu zabírají jiný patáky a já si holt musím pomoct sám.“

Dívá se na Hanu zelenýma očima, modrýma očima, očima z tyrkysu. Tyrkys: kámen usnadňující komunikaci s předchozími životy. Jak ví Hana, která taky nespoléhá jen na jediný paták.

„Jenže tam úplně na konci jsem si pomoct nedoved, to je teda pravda. Tams mi pomohla ty. Tys mě přece zachránila, sakra.“

Když prší, může se stát cokoli.

„S někým si mě pletete,“ řekne Hana. Řekne toho Velikonočního pondělí naposledy.

„Hele, fakt už nech tý komedie. My dva si přece nemusíme před sebou na nic hrát. A já ti toho tolik, tolik dlužím. Tolik roků tě hledám po všech pajzlech! Tak mi teď prosím dovol, ať ti to oplatím.“

Hana jen zakroutí hlavou. Těžce a bolestivě, protože šíjové svaly už má opět křečovitě stažené.

„Jsi ten nejdůležitější člověk v mým životě, dárečku. A to mám dvě děcka, sakra, jen kvůli tobě se teď rouhám. Vždyť od tebe nic nechci, proboha. Jen s tebou chvilku mluvit. Ale nemůžu, když tě skoro ani neslyším.“

„Mám vám křičet do ucha?“

„Pojď se mnou jen kousek tady za roh k autu, nechal jsem tam naslouchadlo a brejle. A taky potřebuju horký kafe, co? Jen pár minut, prosím tě. Moc tě prosím. To si tu mám před tebou kleknout?“

A aniž by počkal na odpověď, ten muž opravdu poklekne. Padne před Hanou na kolena. Na asfaltový chodník, přímo do kaluže. Teatrálně spíná ruce a usmívá se, usmívá se na Hanu vřelým a beze­lstným úsměvem dítěte, jemuž se zvlášť podařil nějaký fór. „Tak už se nade mnou smiluj!“ křičí ten chlap na celý park a všechny prostory nad ním. „Projev sakra trochu křesťanskýho odpuštění a soucitu!“

Taky Hana křičí. Ale bezhlasně. Celé její tělo, ba dokonce i duše křičí: Běž pryč. Zmizni v tom dešti, nech mě být. Ale její ústa říkají:

„Tak dobře. Tak vstaň.“

Ale podejte čertu prst. Hned k ní natahuje ruku, aby mu s tím vstáváním pomohla. A když tak Hana učiní – reflexívně, bez soucitu –, on sevře její dlaň v té své déle, než je nutné. O hodně déle. Skoro o vteřinu. Což ho hned osměluje k dalším důvěrnostem:

„Naposled jsi klečela ty přede mnou, kdyžs mi kouřila péro. Vzpomínáš? Nebo už se ti všechny ty péra pletou?“

Tato slova Hanu kupodivu neodradí. Nepolekají. Dokonce jí bleskne hlavou představa, jak by to vypadalo, kdyby jí tady, ve veřejném parku, ten muž držel při felaci nad hlavou deštník, aby si nepromočila vlasy; v pátek – na Velký pátek – utratila totiž u holiče skoro sedm stovek, aby při svém veřejném vystupování vypadala dobře. Aby nevypadala jako nějaká rozcuchaná samarská žena. Koketovala tehdy ta Samařanka u studny s Ježíšem, který byl nejspíš pěkný chlápek? Krávo pitomá, řekne si hned Hana. Nerouhej se. Ještě chvíli a začneš s ním hrát tu jeho hru. Podruhé si to řekne, když si s tím cizím velkým mužem sedne do jeho auta. Pak už nikdy.

Pojedou daleko.

Dál než Hana kdy byla.

A vyjedou dokonce dřív, než skutečně vyjeli.

„Promiň, mám tu hroznej bordel,“ řekne a uklízí ze sedadla spolujezdce plastovou láhev s minerálkou a štos papírů, jež vypadají jako nějaké objednávky či faktury. „I když ty by ses vlastně měla cítit v bordelu jako doma, ne?“

„Prosím?“

Ale než se stačí Hana opravdu urazit, on už se směje, nahlas a bezelstně. Srdečný smích: jak hrozně Hana tenhle výraz nesnášela. Smějte se opravdu srdečně, nabádal v rádiu všechny moderátorky ten muž, kterého kdysi přijala do svého srdce a který ji pak vyhodil – se srdcem zralým na transplantaci. Nakonec ho ale zradilo jeho vlastní srdce, prý po viagře; za tuhle spravedlnost ale ještě váhám poděkovat, Pane. Buďte na lidi srdeční, říkával ten hajzl. Jmenovaly se tak i jejich nejoblíbenější pořady: Moravská srdce, Srdcové eso, Srdce na dlani. Ale u tohohle bláznivého chlapa ten výraz sedí, ten srdečnost nepředstírá, při tomto smíchu je těžké se urazit. Zvláště když déšť venku je stále studenější a uvnitř auta vzápětí příjemné teplo.

„Nemyslel jsem to s tím bordelem nijak osobně,“ omlouvá se navíc a zasouvá si do pravého ucha plastovou mušličku elektronického naslouchátka. „A už vůbec ne posměšně. Vždyť tys pro mě udělala v bordelu víc než ti, u kterejch jsem se měl cítit opravdu doma.“

Ale Hana se neptá. Ne z opatrnosti. Z jakési malátnosti, z ospalosti. Na dnešek špatně spala, pořád přemýšlela, jak se z té duchovní prezentace ještě vykroutit – a tak se teď cítí (nerouhej se) o poznání líp, než když předčítala v prázdném parku pradávná slova, která ji už příliš neoslovují. Která jí už ani příliš nepřipomínají vysílání pro veřejnost. A tak odvede jeho pozornost osvědčeným způsobem, pochválí jeho velké auto.

„Subaru Forester. Koupil jsem ho, protože projede úplně všude. A to se mně ohromně hodí. Při mý povaze. A při mý práci.“

Gangster? Pasák? Překupník? Znala – milovala – muže, který podobně velkým autem rozvážel jen své ego. Sotva se do toho auta vešlo. „A co teď vlastně děláš?“ zeptá se tedy – a tím tykáním a tím teď přijme jeho hru. Vědomě.

Vysvětluje jí, že má malou stavební firmu, i v dnešní hospodářské mizérii docela úspěšnou. „To víš, člověk, kterej byl zvyklej vyrobit – nebo aspoň sehnat – pro klienty všechno to svinstvo, ten si umí zorganizovat i počestnou práci.“

„A umí to tvý báječný auto taky jezdit?“

„Co?“

„Nezvals mě někam na kafe?“

„Ne,“ řekne. „Mám kafe tady v termosce. Vždycky vím, co slibuju. To je základ každýho dobrýho byznysu.“

Ta konverzace se jí líbí. Je tak – jednoduchá. Nezatížená významy. „Copak my jsme tu kvůli byznysu?“

„Tak jsem to zrovna nemyslel. Já přece vím, že nejsi holka, co člověka vyblafne za dvě stovky v autě.“

„No proto.“

„Děláš to ještě vůbec? Myslím – za prachy?“

„Proč se ptáš?“

„Protože už na to nějak moc nevypadáš. Což má být lichotka.“

„Neříkals, že taky špatně vidíš?“

Tím mu bohužel připomene, aby našel v přihrádce brýle. Teď to skončí, pomyslí si Hana. Teď mě uvidí doopravdy. Teď pozná svůj omyl a celý ten příběh skončí, zbude z něj jen anekdota. Komu ji ale můžu vyprávět?

„Vidím srdcem,“ odvětí, jako by parodoval pátera Brodu. „A mé srdce se raduje, že tě konečně vidí.“

A kupodivu ho nezachrání ani jeho oči, za skly silných brýlí velké a vážné. „No páni,“ řekne. „Kolik roků jsme se neviděli? Čtyři? Pět? A ty vypadáš o deset let mladší než tehdy. Nejsi svoje vlastní sestra?“

Jsem, chce odpovědět Hana. Nevlastní sestra: ta, co se nebojí. Ale přece jen se lekne, to když k ní pomalu natáhne ruku, jako by mu ty brýle moc nepomohly a chtěl si její tvář osahat jako slepec.

„A cos udělala s těmi rty?“

Je pravda, že ráno v koupelně dost dlouho váhala, jakou rtěnkou si obtáhnout pusu. Na venkovních rozhlasových promoakcích volila obvykle některou výraznou, aby jí aspoň občas někdo pohlédl i do tváře; dnes si zkusila dvě, nakonec je ale setřela tampónem a předstoupila před veřejnost (žádná nepřišla) úplně bez masky.

„Coby,“ odpoví tedy. „Vůbec nic.“

Ale on jí stále zírá zblízka na rty – tak upřeně, až Hanu napadne, zda by se jí podařilo včas z auta utéct. Pak se jeho prst dokonce dotkne jejích rtů – a ona na okamžik myslet přestane.

„To muselo být hodně drahý nic,“ řekne ten chlap. A odtáhne svůj prst. Naštěstí pro něj – a pro ni vlastně taky. Protože její první reflex byl otevřít ústa a ten ukazováček uchopit do zubů.

„Drahý nic?“ opakuje Hana malátně.

„Ledaže by ti ten plastickej chirurg udělal speciální cenu. Za nějakou speciální službu. Protislužbu. Třeba tou pusou, co o ní mluvíme. Tys měla vždycky ohromně šikovnou pusu, zvlášť když jsi ji nepoužívala k mluvení.“

„Zato ty mluvíš až moc.“

„Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout. Vážně ne. To já jen z překvápka, jak úžasně ti ty rozsekaný rty spravili.“

Hana chvilku váhá – jako ráno nad rtěnkami –, zda nepřiznat barvu. Pak ale jen opatrně řekne, že při troše štěstí a peněz jde dneska všechno. Bývala to doporučená fráze pro moderátory, když na některé promoakci přišla s VIP hosty řeč na reklamu a sponzoring.

„To máš recht. Mně taky doktoři po tom vejbuchu říkali, že budu vidět sotva na jedno oko a slyšet možná už vůbec – a vidíš to? Nejen že vidím, ale dokonce vidím i tebe! No není to zázrak?“

„S tím slovem bych dnes byla opatrná,“ řekne Hana.

A co Ty?

Věříš na zázraky?

Nebo je to pro Tebe jen běžný profesní úkon, promotion, v lepších případech snad umělecký výrazový prostředek?

A promiň, že takhle nejapně žertuju. To jen z ostychu. Z ostychu a ze strachu, že bys mi mohl opravdu odpovědět. Že můj pokus o rozhovor s Tebou, tohle neobratné koketování samarské ženy na poušti, by mohlo být i něčím více než jen pašijovou hrou.

Vždyť považ, dokonce i Tvůj věrný služebník Jakub dnes ráno žertoval o Tvých zázracích. Považ a zvaž a odpusť mu, nebylo to z nedostatku víry ani z rozjaření po velikonoční slivovici ne, naopak ze smutku, že Tvůj nejobvyklejší (a nejúžasnější, Pane) zázrak pořád nás míjí. Když jsem ráno stála jen v prádle v koupelně a dumala, jakou rtěnkou zamaskuji tu skoro neznámou ženu v zrcadle, uviděla jsem – a záhy také ucítila – za sebou Jakuba, takhle v ranním rozcuchu a rozespalosti (a v zrcadle) tak podobného dítěti, až to zabolelo. A nějaký pletichářský anděl přenesl tu myšlenku i k němu, protože mě zezadu objal a řekl:

„Snaž se tam moc neprochladnout. Když je dnes takový výjimečný den.“

„Hnusná psota,“ řekla jsem schválně.

„Takový požehnaný den,“ řekl.

Samozřejmě jsem hned věděla, o čem mluví. Nemluvíme spolu skoro o ničem jiném, i když mlčíme. A Ty víš, že ať už mluvíme nahlas nebo i mlčky, vždy s trpělivostí, vždy s nadějí. Skoro vždy. Když asistovaná reprodukce je Tvými modloslužebníky zapovězena, moc jiných možností už nezbývá.

„Hnusná psota,“ opakovala jsem trucovitě. I já jsem byla rozcuchané rozespalé děcko, jež by radši zůstalo celý den v posteli, jež by radši nikdy nedospělo, jež by nemuselo celý den jen předstírat dospělost.

Jakub ovšem řekl, řekl s úsměvem: „V den vzkříšení by třeba mohly aspoň na chvilku oživnout i mé spermie…“

Vím, že jsem to měla ocenit. Ten žertík, jenž ho bezpochyby stál tolik síly, tolik odvahy. Dvojitý žertík dokonce, o zázracích, jež jsou opravdu svaté, o tom (dokonce) ani já nepochybuji. Nikdy nežertuje o víře a nikdy nežertuje o sexu, i proto jsem si ho vybrala, Jakuba, jako protizávaží ve srovnání s tím, jemuž nebylo svaté vůbec nic, nakonec ani moje láska ne. Tohle je láska, Pane, tady v koupelně, čisté jako naše úmysly – a ne to šukání a píchání s tím starým chlapem, který víře říkal psychofarmakum pro lidi, kteří se bojí bezvýznamnosti svých životů a konečnosti smrti.

Místo toho jsem řekla: „Tvoje spermie přece nejsou mrtvé. Víš, co říkal doktor. Jsou jen –“

„Polomrtvé?“

„Váhavé.“

„Jaký pán, takový krám.“

„Ty nejsi váhavý,“ řekla jsem. „Jsi jen uvážlivý. Odpovědný. A to je obrovský rozdíl.“

„Na spermiogramu to ovšem vypadá stejně.“

„Na spermiogramu to vypadá jako houf koledníků, jak tak mávají těmi svými bičíky jako pomlázkami. Kdyby naši předkové měli mikroskop, rázem bychom měli jednoduché vysvětlení, proč chlapi o svátcích plodnosti mlátí ženské.“

„Už chápu, proč jsi tak oblíbená moderátorka. Umíš i zoufalcům dávat naději. Ale neměli bychom to dnes otočit? Že bys ty seřezala pomlázkou mě, abych byl plodnější?“

Zasměju se jako oblíbená moderátorka a uvědomím si, že bych to vlastně nedělala poprvé. A zrovna v koupelně, kde jsme tyto pohanské hry provozovali s tím druhým, s tím prvním: v koupelně, aby pak ledacos šlo rovnou spláchnout do kanalizace. Ale spolknu i standardní dnešní žert o veselých červených vajíčkách, protože saturnálie se změnily ve svátek vzkříšení a on je můj muž, jenž pase mě v liliích, jenž mi dává lásku svou i lásku Tvou, a já mu chci být dobrou ženou, ovečkou kanaánskou. I obejmu jej jako svůj pevný a silný cedr libánský a zašeptám mu do ucha, ať tedy podá pomlázku z vrbového proutí.

S myšlenkou na jednoho muže řekne Hana tomu druhému: „Mohl bys mě prosím odvézt domů?“

„Cože?“

„Do-mů,“ opakuje Hana svým školeným profesionálním hlasem zřetelněji, protože si není jistá, zda mu v tom naslouchátku nedocházejí baterky, a řekne mu adresu.

„To jako vážně myslíš domov, dárečku? Jako z reklamy na životní pojištění? Domov s manželem a se psem a s ratolestma?“

„Bez psa. A bez ratolestí. A vem to radši kolem výstaviště, v královopolských tunelech se něco opravuje. Říkali to v rádiu.“

Už neupřesní, že to říkala ona sama. Včera večer, při noční službě. Na rozdíl od většiny kolegů nikdy neměla ctižádost prosadit se do denního primetimu, dokonce občas žertovala, že Bůh promlouvá k posluchačům spíš v noci, když není v playlistu tolik reklam. A tenhle chlap jí chvílemi připadal jako některé noční hlasy ve vysílání: udatné veselí, zpochybňované jakousi ozvěnou v příliš prázdném prostoru.

„Však by to byl taky zázrak, při tvým řemesle. Že jo? Kdybys mohla mít děcka.“

Málem vykřikne, že ona děti mít může. Nejmíň dvě desítky vyšetření, potvrzení vzorná jako u chovného skotu! Místo toho jen zopakuje, ať s tím slovem dnes opravdu šetří.

„S jakým slovem?“

Ale Hana se na něho jen podívá. Snaží se tvářit přísně, ale není to snadné, když se ten muž na ni šklebí úsměvem, jenž je ve výhřevnosti srovnatelný s klimatizací jeho automobilu.

„No jo, už vím. Už jsem si vzpomněl – i když jsem měl rok po tom výbuchu paměť úplně v prdeli. Ale fakt nevím, proč se těch zázraků furt tak bojíš, kotě. V tý odmašťovně, kde jsem byl, to měla jedna holka dokonce napsaný na deskách pacientskýho deníku: Kdo nevěří na zázraky, není realista. Dobrý, co? Prej to řekl nějakej Žid, zakladatel Izraele. Občas přemýšlím, že bych si ten nápis dal někam vytetovat – jenom furt nevím, na jaký místo. Co myslíš, ty jsi na kérky specialistka?“

Ale Hana jen odsekne, že by byl skoro zázrak, kdyby na chvíli zmlkl a odvezl ji konečně domů.

„No právě! Copak právě tohle není zázrak, kotě – že ty máš nakonec nějakej domov a nějakýho manžílka, kterej tam na tebe čeká? Ví vůbec, jaký jsi bývala v posteli zázračný dítě?“

Ale teď už se Hana musí bránit. Musí se bránit tomu, co v ní ten muž (v těsném a teplém prostoru vozu, který projede úplně všude) vyvolává. Takže se stroze ohradí, že to není žádný manžílek, ale manžel. „Můj muž,“ řekne skoro obřadně.

„Tak to pardón! A proč tu není s tebou? Proč tě tu nechá šlapat mokrej chodník, i když – jak aspoň říkáš – už dávno nešlapeš?“

Ale Hana odsekne, že o svém manželovi se s ním bavit nehodlá, každopádně mu ale musí zatelefonovat. Že už za chvíli bude doma.

„To se mi líbí, dárečku. Tenhle solidární přístup. Taky bych nechtěl, aby se má žena vybavovala s někým cizím, jakej jsem úžasnej borec a co vlastně všechno dělám. Nehledě na to, že to vlastně ani úplně neví, chudinka. Ale když dokázala držet zobáček kdysi i před policajtama –“

Jeho zpověď naštěstí přeruší jeden z houfu bezdomovců, který se vynořil z páry na mříži před hotelem jako nějaká mytická bytost. Snědý muž neurčitého věku i vzhledu, na němž upoutají snad jen lesklé černé oči, jež vypadají jako skleněné. Pak si Hana uvědomí, že jedno z těch očí, jež se na ni jaksi posměšně upírají (jako na kurvu, co člověka vyblafne na zadním sedadle za dvě stovky!), asi skutečně umělé je – a protože Hana nedokáže poznat které, radši sama zavře oči. Ale tak snadno dnes neunikne: záhy slyší vlhký zvuk, který nedokáže hned identifikovat. Je to špinavý hadr, jímž se bezdomovec pustil do utírání čelního skla auta. Přestože okna vozu jsou zavřená, Hana přímo cítí pach toho temného hadru – a taky pach toho muže. A taky vlastní pach? To ještě dřív než řidič vedle ní stáhne okénko a podá snědému muži pár drobných. Ale čistič toho ani pak kupodivu nenechá, jen přesunul své aktivity na druhou polovinu okna. Jeho zpustošená tvář (odkud ji proboha znám?) je vzdálena od Haniny sotva půl metru – ale teď už se obě ty bytosti na sebe střeží pohlédnout. Ó Pane, jsme vůbec stejné bytosti? Ale Hana odpověď samozřejmě zná – a stydí se dokonce natolik, že radši opět zavře oči. Je zvyklá být bezpečně oddělena od světa trojitým akustickým sklem v rozhlasovém studiu, ale toto sklo je jiné, možná tvrdé a pevné, nicméně při možném nárazu explodující na tisíce kousků. Ten náraz jednou přijde: to Hana ví, to Hana už zase cítí.

Pak ucítí závan chladného vzduchu, to když její společník vystoupil z auta, a slyší ten řvoucí hlas: „Veselý Velikonoce, brácho! Kup si něco na zahřátí!“

Ale když Hana opět otevře oči, vidí, že obdarovaný muž v černém kabátě se ani nepokusil o úsměv. Nehybná tvář robota, který už dávno přepnul na nouzový režim? Možná je ale spíš šokován hodnotou bankovky, která mu byla podána přes kapotu auta jako zázrakem. A Hanu to vlastně šokuje taky, i když se to v první chvíli snaží nedat najevo.

„Zasral nám celý sklo,“ zvesela řekne její řidič, když se hned po rozjezdu automaticky zapnou stěrače. A když ještě manuálně spustí ostřikovač, dodá: „Tohle miluju, vážně.“

„Okázalou charitu?“

„Tuhle vůni.“ Nasaje zhluboka vzduch, až se mu nozdry zachvějí – a něco se zachvěje i v Haně. „Když zmáčkneš ostřikovač a do auta pronikne závan toho lihu jako jemný vodky. Mluvili o tom i ve zprávách, že to někdy dokonce zblbne i policajtský alkotestery. Někdy si dokonce párkrát stříknu jen tak pro radost, jako kdysi s tebou v tom bordelu. Silný vzpomínky. Cítíš to taky?“

Hana jen zakroutí hlavou, i když ten nasládlý pach samozřejmě cítí. A cítí taky jeho upřený pohled, další rozmrazující směs. „Dívej se radši na cestu, ať nás nezabiješ.“

„Já jezdil někdy v takovým stavu, že jsem ani nevěděl, jestli řídím auto, nebo ponorku. A jak jsem s tou ponorkou hluboko. To když jsem šňupal něco silnějšího než náplň do ostřikovačů. A nikdy jsem nepřišel ani o papíry.“

„Fakt frajer. Doufám, že aspoň teď už jsi střízlivej.“

„V týhle republice už čtvrtej rok, kotě. Čistej jak slovo boží. Tak okázalá charita, říkáš? A to nebyla charita, to vaše slovo boží tam v parku?“

Ale jí se nechce vysvětlovat ten rozdíl, a tak vytáhne z kabelky mobilní telefon, aby se provolala zpátky do svého světa.

Ale Jakub telefon nezvedá.

Ó Pane, u příležitosti dnešního svátku bys ale snad mohl vyhlásit malou amnestii, ne? Když dokonce i můj vážný a vzorný muž si dovolil žertovat o Tvých vtípcích?

„Není to vlastně legrace?“

Žertoval totiž Tvůj vážný služebník Jakub dnes ráno v koupelně, zatímco jsem jej objímala jako cedr libánský, z nějž jednou snad bude stlučena archa. Řekl to, protože mi naštěstí neviděl do tváře.

„Jaká legrace?“

„Božský a boží vtip. Vždyť já chtěl být v mládí knězem – a teprve někdy v sedmnácti mě máma přemluvila, že mít dvě tři vlastní děti je větší zázrak než mít dvacet oveček na nějaké venkovské faře…“

Ó Pane, že taky nesnášíš chlapy, kteří se litují? Vždyť já bych klidně podstoupila všechny ty bolestivé procedury, aby zázrak byl dokonán – jen kdyby Tví falešní tlumočníci neříkali, co se podle Tebe smí a nesmí. Že nesmím protrpět trochu bolesti pro početí našeho (a Tvého!) dítěte, to vyčítám Tvým mluvčím víc než všechno to kupčení a všechno to manipulování.

Ó Pane, odpusť mi, že jsem v té koupelně podrážděně řekla:

„Jestli tohle manželství bereš jen jako misi k plození vlastních jehňátek, kvůli níž ses tak obětavě vzdal obcování s beránkem, tak ze mě opravdu děláš jen hloupou jednoúčelovou ovci.“

Ale on má dobrý profesionální výcvik, a tak mi trpělivě – trpělivě, protože po stojedenácté – vysvětlí, že hlavním důvodem nesouhlasu církve s umělým oplodněním je to, že jsou při něm zavražděny – zavražděny, Hano! – desítky jiných oplodněných vajíček, desítky budoucích životů. A dítě není nárok, dítě je dar, blablabla, hle synové jsou dědictví od Hospodina, mzdou od něho plod lůna. A Sára nemohla mít dítě, blabla, a Chana také ne, jakož i inženýrka Kroftová z našeho rádia, a nakonec Bůh učinil zázrak a blablablabla.

Ó Pane, odpusť mi. Abych se vyhnula dalším disputacím na toto bolestné téma, přemohla jsem se (po stodvanácté) a řekla jsem zvesela jak děvka babylónská:

„Radši pojď a zamávej nade mnou aspoň tou pomlázkou.“

Čímž ze mě promluvila nejen nejoblíbenější křesťanská moderátorka, která umí zoufalcům dávat naději, ale tónem hlasu i její předchůdkyně, kterou se mi ještě nepodařilo tak úplně spláchnout do kanálu. Vidím, jak je Jakub naštvaný – a záhy to i ucítím. Protože půjde za mnou, za mým polonahým zadkem, a záhy se stane něco, co bych jindy než v den beránka nazvala zázrakem…

I jiný zázrak se stane: ten chlap za volantem skoro minutu mlčí. Hana tak má konečně příležitost zamyslet se, jaká pitomost byla nastoupit do tohoto auta, do tohoto příběhu. Kam jsem jen doufala, že mě to odveze? Kam jsem vlastně chtěla?

„Hele, to tě fakt tak nasralo, že jsem dal dva tácy tomu ubožákovi? Nebejvalas tak ostrá na chlapy, kteří uměli pustit chlup. A dalas jinýmu ubožákovi mnohem víc, jak dotyčný právě osobně dosvědčuje.“

Nádech, výdech. Ještě jednou, pomaleji. Jako když cvičíš tai-či. A zatímco velký vůz skoro neslyšně proplouvá mokrou řekou ulic, Hana vysvětluje hlasem trénovanějším než její tělo:

„Copak nevíš, že ho těma prachama zabiješ? Koupí si za to tolik chlastu, že to otráví nejen ho, ale i všechny kámoše. Jestli se ještě předtím kvůli nim neubodají v nějaký rvačce. Takováhle charita je přece naprosto kontraproduktivní. Kdybys dal ty prachy třeba Armádě spásy, navaří za ně deset kotlů polívky.“

On mlčí. Ona cítí, že už by měla taky. Ale vzrůstající podráždění ji donutí dodat:

„Ale to už by nebylo tak efektní, co?“

Možná to bylo tím efektním autem, bude si to vysvětlovat později. Milovala kdysi muže, který jezdil podobným. Milovala se s ním v tom autě. Kdysi. Toyota Land Cruiser, po sklopení zadních sedadel velká jako pokojíček v motelu.

Tohle auto je Subaru Forester. Jelo, teď už stojí. A není to na křižovatce – pokud ovšem není křižovatkou právě tento okamžik. Člověk přemýšlí o cestě své, ale Pán řídí jeho kroky. Řidič položil hlavu na volant, jako by promlouval spíš k palubnímu počítači než k Haně. A mluví najednou tiše – jako by se bál, že odpálí akustickou roznětku hněvu ve svém nitru.

„Vážně mě chceš poučovat, jaký to je žít úplně na dně? Mě? Vždyť já mezi těmahle troskama žil! Já sám byl takováhle troska!“

Hana se na něj taky nedívá. Nenápadně studuje ovladače na dveřích. Doufám, že je nezamknul odněkud z palubní desky. Dětskou pojistkou. To by dnes opravdu sedělo. Dětská pojistka.

„A pak jsi přišla ty a zachránilas mě. Jasně že máš pravdu s tím mým machrováním, jasně že jsem chtěl na tebe udělat dojem. Ale kdybys ty tehdy radši dala Armádě spásy prachy na polívku, místo abys mě odtáhla k sobě, už jsem teď byl mrtvej. Někdy je holt třeba přistoupit k osobní akci, a ne se schovávat za charitu.“

Hana se na něj dívá. On se dívá na Hanu, pootočenou hlavu ještě pořád na volantu. Hněv v jeho očích už transmutoval v jinou energii. V plno energie. Neuhýbá očima; ale ani Hana ne. Kdybych věděla, jak právě teď odpálit airbagy, udělala bych to.

Místo toho udělá to, čím se živí. Co má nacvičené. Přistoupí k osobní akci. Když nevíte jak dál, pusťte vždy trochu hudby. Říkával jim ten muž, v jehož velkém autě si taky pouštěli muziku – dost jinou, než mělo v playlistu jeho rádio. V rozhlasovém studiu sice Hana pouští písně z počítače, přehrávač v subaru je ale podobný tomu v toyotě, tohle ještě Hana zvládne. Na to si troufne. Dokonce bez dovolení. Takže pokračování velikonočního příběhu je možné svést na tu sladkobolnou písničku.

Když končí se den
A usne má zem
Pak na malou chvíli
Vrací se zpět
Můj niterný svět
Co osud tvůj sdílí

No tohle! Takový trapas! Když Hana uslyší ten nezaměnitelný zastřený hlas, vlastní slzy ji tak překvapí, jako by nečekaně dostala menses. Nebo možná ještě přesněji: jako by v ní nečekaně praskla cysta, plná horké tekutiny. Ba dokonce se jí zdá, jako by ta tekutina prýštila ze stejného zdroje, s tak bolestnou křečí ta vlhkost vytryskla. A celá ta trapná věc je tím překvapivější, že Hana je přece profesionálka, pouští podobné cajdáky ve svých pořadech každou noc a obvykle ji příliš nedojímají ani ti noční zoufalci, kteří volají do studia, aby se jí svěřili s opravdu bolestnými prožitky. S nádory. S umírajícími dětmi. S touhou po smrti, kterou jim Bůh nedovolí naplnit. A teď vzlyká ona – a kvůli takové sračce! Jak by nejspíš řekl ten, v jehož rádiu tu písničku začínala hrát (a pouštěla ji pak ještě několik měsíců poté i v tom rádiu druhém, kam byla vyhnána, kam se uchýlila jako zprzněná panenka do kláštera).

A stejně zaskočeně jako Hana vypadá v první chvíli i ten chlap za volantem; chlap, který by přece měl mít ve svém přehrávači Motörhead, snad Sabbathy, přinejhorším i Kabáty. Ale tohle?

„Copak?“ řekne měkce. „Bolestné vzpomínky?“

Ale Hana neví. Opravdu neví. S touto písničkou ji vlastně žádná vzpomínka nepoutá, o to víc je překvapená svou vlhkou reakcí. A tak se radši jen ušklíbne, že brečí jak stará děvka a je fakt škoda, že tohle auto nemá stěrače i zevnitř.

„Ostřikovač ale jo, kotě.“

Je to opravdu jen náhoda, že tohle říkal i ten druhý muž ve velkém autě? Možná to říkají všichni velcí chlapáci ve velkých autech. Mám pustit ostřikovač, miláčku? A ona se tehdy smála. Smyslně se smála. Teď se nesměje. Jen důrazně zopakuje, ať už ji konečně zaveze domů.

„Takhle uřvanou? Nemáš krámy? Nebo třeba absťák? Já takhle bezdůvodně brečíval ještě půl roku potom, co jsem byl čistej.“

„Možná.“

„Jak dlouho seš čistá?“

Ale ona se nechce pouštět na příliš tenký led nad příliš temnou vodou, jejíž hloubku vůbec nezná. Takže když konečně pokračují v jízdě, už klidně mu vypráví (jen aby vyplnila ten příliš intimní prostor něčím neosobním), že na téhle písničce je možná nejzajímavější, že ji zpěvačka sama vůbec neměla ráda, na začátku své kariéry se dokonce pohrdavě vyjádřila, že jí ten hit napsali cizí skladatelé na její debutové album, aby vydavatelská firma rychle využila marketingový potenciál první české vítězky soutěže Superstar. Pak se Aneta Langerová stala sama sebou (nebo někým, koho za sebe samu považovala), a žádná její píseň už nedosáhla takového úspěchu.

„Jak to všechno víš?“

„Můj manžel dělá v rádiu.“

„V kterým?“

Ale název té křesťanské stanice mu nic neříká a o Hanině manželovi se očividně bavit nechce. „Tohle cédo tu zapomněla manželka – ale nějak jsem si na něj zvykl. Nejspíš jsem taky romantickej. Jak stará děvka, co?“

Jak proplouvají mokrými ulicemi, písnička zní najednou docela naléhavě. Třebaže před pár lety jí dokonce i Hana už měla plné zuby. Ve chvíli, kdy máte nějaké písničky plné zuby, právě v takové chvíli se vašim posluchačům začíná líbit. Vysvětloval jí ten zkušený muž, který posluchačům říkal – stejně jako tehdy všichni v komerčních rádiích – ušaté peněženky.

Když přichází noc, tak cítím, jak moc tvé světlo mi schází –

„Já byl totiž skoro úplně hluchej, když tahle písnička letěla. A noc jsem měl od rána do večera, než mi sundali obvazy. Slyšel jsem nanejvýš sbíječku – když se mi s ní někdo dobýval do hlavy. Vzpomínáš, jaký jsem měl hrozný absťáky, dárečku?“

„Možná proto tě teď ta duchovní píseň tak oslovuje.“

„Proboha, jaká zas duchovní píseň?“

„Tahle přece. Ten text je přece plný křesťanské symboliky. Voda živá. Vždyť právě o tomhle jsem dnes předčítala v tom parku. To už jsi snad slyšel, ne?“

Ale on se nevěřícně zasměje. „Proboha, seš namazaná ze svěcený vody? Jaká duchovní píseň? Slyšíš se vůbec – a slyšíš tu písničku? Fakt nevím, kdo z nás je teď hluchej! Radši to zesílím – a ty konečně poslouchej!“

Ve mně navždy zůstává
Tvoje voda živá
Uvnitř odpočívá
Čistá a důvěřivá

A ten velký muž, ten chlap vedle ní začne zpívat do nahrávky, kupodivu vůbec ne falešně – a Hana na okamžik neví, zda ji víc rozechvívá ta píseň, kterou už slyšela tisíckrát, nebo ten hluboký hrubý hlas, který dnes slyší poprvé – a přece jako by jej už odněkud znala. Ale možná to není chvění, řekne si hned, možná jen tak drnčí auto na výmolech, auto s příliš tvrdým pérováním. Říkával ten muž v toyotě. Doufám, že ti nevadí, že tohle auto má tvrdý pérování, miláčku. A ona se tomu smávala.

Teď se ale nesměje. Hana. Teď je užaslá. Byť i tento muž ve velkém autě začne promlouvat o sexu. Když na chvíli zastaví nahrávku, a pak dokonce i auto, tentokrát ale na viditelné křižovatce, na červenou.

„Copak ty fakt neslyšíš, o čem ta holka zpívá?“

„O vodě živé. To je výraz z Bible, z epištoly –“

„Ale hovno. Duc-hovno! Copak zrovna ty nepoznáš, že ta holka zpívá o semenu?“

„Cože?“

„Ty, taková holka semenářka? Proto tu písničku tak miluju, proto ji všichni tak milují! Protože tohle přece každej zná!“

„Teď asi nemyslíš Bibli, že?“

„Jinej boží dar, dárečku. Jen si to představ, já si to tak aspoň vždycky představuju. Před chvílí došukala, jo, nejspíš z lásky, umíš si to představit?“

„Už máme zelenou, radši jeď.“

„To spíš tobě by se mělo rozsvítit. Copak to neznáš? Přichází noc, jo, a její chlap odešel. Možná do hospody, možná domů za manželkou, to už bys mohla znát, ne?“

„Jeď už, a doleva na Hlinky, ne rovně!“

„Vidím to jako ve filmu, vždycky když tuhle písničku slyším. Já jsem takovej snivej typ, znáš mě. Stmívá se a její chlap zrovna odešel a ona leží doma na zádech na posteli, nahá v těch zmuchlaných prostěradlech, v tom šeru, a v sobě ještě pořád cítí jeho semeno. Protože to bylo z lásky, bez šprcky. Leží tam a cítí v sobě tu jeho vodu živou důvěřivou. Holka až moc důvěřivá. Možná dokonce už cítí, že je naprcaná. Některý ženský to prý poznají okamžitě, i když tahle lesba těžko.“

„To… mě nikdy nenapadlo.“

On se ale zasměje, že tohle přece napadne každýho idiota, a znovu zpívá spolu s Anetou Langerovou duet, jaký hudební moderátorka Hana snad ještě nikdy neslyšela. Opravdu se tak cítí – jako idiot. Má to slovo vůbec ženský tvar? Idiotka? Vzpomíná, jak tato křesťanská píseň vadila nadřízeným v křesťanském rádiu. Když Aneta Langerová provedla svůj coming out, její píseň s biblickou symbolikou zmizela z playlistu, byla vyřazena z aktivních skladeb v selektoru. Vysvětlení hudebního dramaturga: příliš obehraná. Ale až teď si Hana uvědomí – co když v tom nebyla jen ta lesbická orientace, co když ti kultivovaní duchovní muži v komunitním křesťanském rádiu podvědomě vycítili něco podobného jako tento muž?

A protože ani Hana se najednou nemůže (tisíce mentálních cviků) zbavit představy nahé zpocené ženy, ležící v zmuchlaných prostěradlech (s vodou živou ve svém nitru), radši znovu a znovu vyťukává manželovo číslo. Ale ať děláme, co děláme –

Dělali jsme spolu něco, co jsme (spolu) ještě nikdy nedělali.

Něco zakázaného.

Zapovězeného.

Něco, co se Ti prý nelíbí, Pane.

Co odsuzuješ.

Říkají na kazatelnách Tví tiskoví mluvčí. Taky jsem byla tiskovou mluvčí, huba mi skoro zrezivěla, jak jsem lhala. V Unipetrolu. I když tam všechny víc zajímal můj zadek než má huba. Ten vtip: díky svému zadku jsem se stala ženou, co se živí ústy.

Těmi ústy řeknu: Namlať mi.

A tím zadkem ho naviguju do ložnice.

Tradice je tradice, dejte vejca malovaný, vyšlehej mě.

Ani nemá čím, tak sebere v kuchyni vařečku.

Zasloužím si?

Hned dva obrazy Krista míjíme cestou do ložnice, na oba se podívám zpříma.

Nešetři mě.

Řeknu ústy.

A totéž vlastně říkám i tím zadkem, tou řečí ze zakázané zahrady, jež nepotřebuje tlumočníka.

Vyplať mě.

Říkám ústy, říkám zadkem, i když ústa mám čistá po ranní modlitbě a kalhotky bělostné, jak se na svátky Zmrtvýchvstání a čtení z Bible sluší.

Odpusť mi to, Pane.

Teď čtu z jiné knihy, starší než ta o Tobě.

Vymlať mě jak pšeničný snop.

Protože o zrna tu přece jde. O setbu.

Nebuď línej koledník.

A on čte taky, můj dobrý muž. Starší písmo než hebrejské, než aramejské. Klínové písmo, když sundám si ty kalhotky, bělostné až běda, a můj zadek zrudne pod jeho údery.

Hody, hody doprovody, dejte vejco malovaný.

Obvykle tak trapné popleskávání po prdeli: aby se neřeklo, aby to moc nebolelo.

Bolí to.

Protože on mě najednou mlátí doopravdy, můj dobrý muž.

Odpusť mu to, Pane.

Odpusť mu to a dej mu sílu. Nejen k úderům.

V kostele na Vranově, který tak miluji, kde Tě opravdu cítívám, Pane, mívali ještě vloni exorcistu, jediného v zemi zdejší. Jakub o něm rád mluvíval.

Teď konečně nemluví.

Teď vyhání čerta ze mě… a čert na něj přeskočí jako blecha ze psa na psa.

Na psa to budeme dělat, už brzy.

Bolí to.

Jako ještě nikdy.

On ještě nikdy, na psa.

Nešetři mě.

Opřená čelem o pelest postele, ani se neohlédnu. Ani nevykřiknu.

Až úplně nakonec.

Ale ne bolestí, Pane.

Nešetři mě.

Ve svém velkém domě ve vilové čtvrti nad městem jí bude vyprávět o ženě, kterou (v jeho bláznivé mysli) prý byla. Nějaká štětka jménem Darja, za níž chodíval píchat, když ještě vydělával jako dealer a vařič pervitinu velký prachy – a která mu zachránila život, když už žádný prachy (a skoro ani žádný život) neměl.

„Dodneška to nechápu. Proč jsi to udělala. O kurvách se přece říká, že zadara pro nikoho nehnou ani prstem. A mezi náma přece nikdy vůbec nic nebylo, jen ten – obchodní vztah. Tak proč jsi mě vlastně sebrala na tý ulici doslova ve sračkách a zachránila mě?“

Co se na tohle dá říct? Na pravdu už je pozdě, na lež ještě brzy. Nikdy není pozdě, malověrní. Ale Haně se nad tím nechce přemýšlet. Možná jsem lhostejnější než ta kurva, s níž si mě plete; já bych ho na ulici nesebrala. Ale protože jemu na té odpovědi tak hrozně záleží, zkusí ho ukojit (jako ta kurva) osvědčeným trikem, instantní pravdou, doporučenou snad úplně ve všech rádiích.

„Každý člověk má v sobě něco dobrého.“

Řekne svým profesionálním hlasem.

„Jasně, kotě. Jasně a krásně. Na všech terapiích nám tohle nalívali do hlavy – místo toho, co bysme si tam nejradši nalili my.“

„Když jsme u toho nalívání,“ zkusí ho Hana odklonit, zkusí odklonit i sebe, „nemáš tu něco na zahřátí? V tom dešti jsem fakt nějak prochladla.“

„Promiň, nejsem zvyklej na babský návštěvy. Kafe? Čaj?“

„A co něco silnějšího? Třeba i chlapskýho.“

„Myslíš ohnivou vodu? Nebo – živou vodu?“

Nechce se jí už žertovat, jaký je v tom rozdíl, zvlášť když oba mají dost bolestných zkušeností, jak se živá voda uvnitř člověka snadno mění v tu mrtvou – a tak jen řekne, že by nepohrdla ani trochou svařeného vína. „Ani nemusí být mešní.“

On ale samozřejmě žádný alkohol nemá. „Co jsem čistej, žena mi dokonce kupuje i vodu po holení bez alkoholu. Pilas někdy vodu po holení?“

„Ne.“

„Já jo. Tys ale nejspíš polykala daleko hnusnější věci, co?“

„Nechci o tom mluvit.“

Jenže on mluvit chce, moc chce mluvit o hnusných a bolestných věcech, i když naštěstí ne o těch jejích. Protože jí však už uvařil čaj, Hana poslouchá. Není to aktivní poslech, na nějž má dva kurzy; Hana spoluprožívá, sdílí cizí problémy opravdu hlavně tehdy, když se ve studiu rozsvítí červená. Kolikrát už tohle všechno slyšela, i když ne tak koncentrovaně, v jediném příběhu. Vařil pervitin, prodával pervitin, za ty prachy si chtěl koupit všechno, dokonce i lidi. Děvky jako ona. Pak všechno vybouchlo, doslova: „Protože jsem vařil sjetej, varna mi vybouchla do ksichtu. Jako mýmu dědovi kotel se slivovicí, máme to nejspíš v rodě. V nějaký rodový karmě. Jenže dědu to zabilo, možná měl víc štěstí než já. Není to vlastně prdel? – voběma nám vybouchla do ksichtu karma, protože jsme to měli v karmě. Víš, co to je karma?“

„Trochu.“

„Mně o ní vykládal jeden mukl, co jsem s ním byl v krimu, pořád a pořád. Karma v krimu, taky dobrý, co? A krim v karmě. Ještě že jsem byl skoro hluchej, jinak bych ho nejspíš zabil. Ale jak jsem zase začínal trochu slyšet, nakonec jsem ti přišel na to, že ten idiot měl nejspíš pravdu. Ten výbuch mě zachránil.“

„No teda.“

„Jinak bych se ufetoval nebo někoho přejel autem, jak jsem jezdil sjetej, třeba nějakou ženskou s kočárkem. Jen si to představ. Dokonce se mi o tom občas zdává, že sem někoho zabil.“

Ale Hana si to představovat nechce, to by nejspíš musela odejít do toho studeného deště. Radši řekne, že musí být asi hodně silný chlap, když toho dokázal nechat. Když našel novou cestu. Řekne to bez vlastní angažovanosti, automaticky – jako kurva, jako moderátorka, která už myslí spíš na písničku, již vybírá na monitoru. Když končí se den a usne má zem –

„Ale hovno. Kdybych byl silnej, neskončil bych po návratu z krimu na ulici. Byl jsem tak pyšnej, že jsem nechal fetu, že jsem se dal na chlast – a za půl roku bylo skoro po mně. Žena už byla tak uvědomělá a vyškolená od odborníků, že mě nemilosrdně vyrazila na ulici – a to byl spíš konec než novej začátek, o němž pořád žvanil ten karmista v krimu. Nenudím tě?“

Hana zalže, že ji to samozřejmě zajímá.

„Byl jsem tehdy úplně na hadry, vzpomínáš? Vlastně spíš opravdovej hadr, kterým si každej vytře prdel. A zrovna takovým hadrem jsem taky čistil skla auťáků na křižovatce jako ten ubožák před chvílí u parku. A když mě odháněli, tak jsem jim ulamoval stěrače, a jednomu týpkovi v bílým trojkovým bavoráku – stejnýmu týpkovi, jako jsem býval já, dokonce ve stejným autě, s jakým jsem machroval – jsem chtěl rozmlátit flaškou sklo. Vzpomínáš?“

Hana něco řekne. Něco. Další neurčitou lež.

„Proto jsi dnes v tom autě zavřela oči, že jo? Těžká vzpomínka, hotovej flashback! Ten tvůj kunčoft by mě tehdy nejspíš ukopal – kdybys z toho bavoráku tehdy nevystoupila právě ty a neodtáhla mě pryč. Napřed k sobě, pak rovnou do špitálu. Vzpomínáš?“

Hana jen opatrně pokrčí rameny. Má je už zase celá ztuhlá, potřebovala by si zacvičit, nebo aspoň spolknout růžovou pilulku. Aspoň vstane ze sedačky a projde se po tom obrovském pokoji, jehož celou jednu stěnu tvoří obrovské okno s výhledem na město. Ten výhled je jediné, co se jí tu líbí; interiér je jen buranskou směsí pseudostarožitného nábytku, obřích kožených křesel a pohovek, k tomu pár předražených designových židlí od Kartellu. Žádné živé květiny, žádné obrazy. Jako by tu chyběla ženská ruka, napadne ji automaticky – a stejně automaticky (jako při vysílání) se tedy zeptá na jeho manželku.

„Odjela s děckama k mámě do Pelhřimova,“ řekne ten cizí hlas za jejími zády ploše. „Jen na svátky.“ Pak se dokonce pokusí o chlapský smích. „Jenže už na ty vánoční.“

Ale Hana nechce slyšet o manželských krizích. Na práci v křesťanském rádiu se jí líbí i to, že tohle není pro noční posluchače hlavní téma. I když by možná mělo. A tak se tomu fóru přece jen zasměje a řekne – skoro škádlivě, skoro jako ta kurva, s níž si ji pořád plete:

„Neříkej, že se nedokážeš zabavit i bez ní.“

„Jestli to má být nabídka, tak sorry. Ale to víš, že bych moh taky někam odjet za zábavou. Třeba do Afriky, skákat s šimpanzema po stromech. Jak se znám, za tejden bych dělal šéfa tlupy. Nebo do Grónska, abych konečně trochu vychlad. Šukat Eskymačky. Ale já jezdím jen na Maguru, za mnohem větším dobrodružstvím.“

„Magor na Maguře? Kde to vlastně je?“

Vysvětluje, že čtyřikrát ročně odjíždí do nějakého slovenského údolí, kde končí všechny cesty – aby tam sám vyrazil na tu svoji, svoji cestu.

„Vysokohorská turistika?“

„Spíš vobráceně, kotě. Speleologie. Tajný a hluboký jeskyně.“

„To je někde ve Slovenském krasu?“

„To zrovna ne. Ale krása nesmírná, to zase jo. Na dně tý propasti, co jsem tam objevil. Dokonce o tom píšou ve světový literatuře. Přesněji – píšou přímo a doslova o mně, věřila bys tomu?“

Takže se ho nakonec stejně zeptá. Protože na to tolik čeká. Protože po tom dotazu tolik touží. A celý tento rozhovor je výměnný obchod, i když on to možná ještě netuší.

Uvaří jí další čaj a podá tu knihu. Alcohol, life on the border: sborník z nějaké lékařské konference, konané loni v Helsinkách. Ten chlap jej před Hanou rozevírá na stránce, která už byla očividně nahlížena mnohokrát.

„Počti si, že nejezdím na to Slovensko jen píchat horalky.“

„To by mě u tebe ani nenapadlo.“

„Nýbrž chlastat.“

„Cože?“

„Tak čti o mým skvělým vynálezu. Jestli teda umíš anglicky.“

„Neříkals, že jsi už čtyři roky čistej?“

„Ne,“ opraví ji – jako před hodinou v autě s tou kávou. „Říkal jsem jen, že v této zemi už čtyři roky nechlastám. To je ta moje bezva finta.“

Hana napřed doufá, že je to jen nějaký další žert. Ale on se tváří tak pyšně, jako by byl skutečně maorským válečníkem, který právě získal pár dalších hlav nepřátel. Brzy přijde i o tu svou, pomyslí si ještě Hana: bude si ji mumifikovat zevnitř. Ale co mně je vlastně po tom, teď přece nevysílám. Přelétne očima článek: nijak dlouhý, je to vlastně jen resumé jednoho z mnoha příspěvků na konferenci – a tento muž je tam vlastně jen poznámkou pod čarou. Jako klient, který řeší svou závislost na alkoholu specifickou subvariantou kvartálního pijáctví: pravidelným odjezdem do cizí země, na jedno jediné místo, kde se napít může.

„Napsal to můj psychoterapeut. Dokonce se mě napřed zeptal, jestli to může napsat. Prý se s takovým případem ještě nikdy nesetkal.“

O tom Hana pochybuje. Taky chodívala k psychoterapeutovi. Dost dlouho na to, aby občas mohla psychoterapeutku suplovat. V nočním vysílání, kde jinde. Když jí zavolá někdo opravdu zoufalý, zná základy, jak reagovat. Ale tento chlap není zoufalý. Možná je to skutečný blázen a ona jej zastihla v manické fázi. Tak nadšeně jí totiž líčí svůj velký vynález:

„… ale žádnej vynález zkázy, kotě, přesně naopak! Když jsem se vrátil z odmašťovny, byl jsem čistej jak anděl z parní čistírny peří. Plnej dobrých oumyslů. Akorát že jsem brzičko zjistil, že se jim ten anděl v tý čistírně trochu srazil. Že mu trochu oškubali křídla. Tak akorát, aby už nemoh lítat, jenom se popelit mezi slepicema na zasraným dvorku. Ale ten pocit nejspíš znáš taky, ne?“

Naštěstí nečeká na odpověď. Takových posluchačů volá do noční linky nejvíc. Nejde jim o dialog, natožpak o nějakou (instantní) radu. Chtějí být jen vyslyšeni, v těch nočních tmách, kde – zvláště v křesťanském rádiu – doufají ještě v Nejvyššího Posluchače.

„Popelil jsem se na tom posraným dvorku skoro šest roků, kvok kvok kvok, snášel i pěkná zlatá vajíčka, i kuřátka vyváděl, dvě slepičky na dva pokusy, stoprocentní úspěch – protože ani to píchání už ti mě skoro nebavilo. A mou ženu taky ne – von takovej vyčištěnej anděl je sice fakt bělostnej, ale kterej anděl je nějak moc sexy, co? Snad akorát ten padlej! A tak mi moje slepička začala zanášet, nebo já si to aspoň myslel, a přišlo mi to hrozně nespravedlivý. Ten terapeutickej psychoprd mi sice řekl, že tohle je docela běžná praxe, že nebohá manželka roky sní o tom, kdy ten její ubožák přestane kalit, a když to udělá, tak se od něho odstěhuje k ještě horšímu týpkovi, ale já se s tím nějak nemoh smířit. Znáš mě – já se vůbec nerad s něčím smiřuju!“

Ten pyšný muž vypráví a machruje dál, ale Hana už ho moc neposlouchá. Už je jen na příposlechu. Jako profesionální naslouchačka hned poznala, že tuhle historku vyprávěl už mnohokrát, vtipná přirovnání má nejspíš vybroušena z řady skupinových terapií – a tak moderátorka Hana jen občas vsune pár gramů zájmu a ve skutečnosti myslí spíš na Jakuba. Co by si pomyslel on, kdyby mě tu viděl na gauči s tímto utrženým golemem? Co by si myslel o jeho pošetilé cestě za záchranou?

„V tý knížce to ale není moc rozvedený – nejspíš proto, aby mě někdo nekopíroval. Není to totiž cesta pro každýho. Zajedu na Maguru jednou za kvartál, jen na víkend, rozumíš. Ženě řeknu, že jedu s kámošama na ryby, a ty pak koupím na zpáteční cestě. I gumáky si vždycky zamažu v nějakým bahně. Ale jinak se z toho výletu vracím fakt zase na andělských křídlech, jenom s trochu podrostlejším a načechraným peřím. S křídlama, s kterýma se dá aspoň trochu lítat!“

„Myslíš, že jsou fakt andělský?“

„Jasně, já si je tam ani neumažu. Žádná ožíračka, rozumíš. Tři dny tam na pokoji v malým hotýlku popíjím borovičku s tonikem, nic divokýho, pět šest panáků za celej den, ležím na zádech na posteli, dívám se oknem na hory a turistiku provozuju tak akorát sám v sobě. Vracím se sám do sebe, rozumíš? A pak se zdravoučkej vrátím sem a celý tři měsíce se nedotknu ani pralinky. A jsem srovnanej. Nejspíš bych si to měl dát patentovat.“

Hana listuje sborníkem. Neumí natolik dobře anglicky, aby dokázala vyčíst, co tam ten psychiatr napsal doopravdy. Jaká je prognóza. Po Slovensku možná přijde Moravské Slovácko, protože je blíž. Pak slovenská koliba tady ve městě. Pak slovenská borovička kdekoli. A nakonec bude všetkoslovensko, chodz do riti a nalej decinko. Ale kdoví, tenhle chlap opravdu vypadá silný a odhodlaný: třeba mu tato finta, podložená důsledností, snad i vyjde. S trochou štěstí. A s trochou Boží pomoci, vzpomene si Hana ještě – skoro zahanbeně, že na to nejdůležitější málem zapomněla.

Pořád zapomínám, pomyslí si.

Odpusť mi to, Pane.

A aby napravila jiné opomenutí, znovu zkouší zavolat Jakubovi. Tentokrát už se v telefonu ozývá vyzváněcí tón. Takže už si ten mobil aspoň zapnul, už někam telefonoval. Třeba svýmu zpovědníkovi, že potřebuje urgentní rozhřešení. Šest set zdrávasů, půl kila odpustků, velikonoční sleva. Ale radši nenechá vyzvánění dojít až k hlasové schránce. Nevěděla by, jaký vzkaz opravdu zanechat.

Přejde pomalu k tomu obrovskému francouzskému oknu, jako by chtěla poslat manželovi aspoň světelné znamení. Už zase u akustického skla, které ji chrání před světem? Z této perspektivy Brno vlastně ještě nikdy neviděla. V dálce ční ze zatopeného města jen Petrov, gotická katedrála Petra a Pavla, jedna z mála opravdu krásných věcí v centru města. Kdyby tak hustě nepršelo, mohla by na hradbách pod katedrálou vidět i velký kříž, který tam město dalo nainstalovat jako upomínku na návštěvu papeže Benedikta XVI.; slovo nainstalovat používá Hana úmyslně, protože na kříži z mosazných nosníků jsou nainstalovány velké růžové žárovky. Zrovna nedávno se kvůli tomu hádali s Jakubem – s temperamentem a zavilostí, jež by žádný z nich (u sebe – a ani u toho druhého) nečekal. Hana se pošklebovala, že s těmi růžovými žárovkami vypadá kříž nad městem jako poutač do duchovního nevěstince, kdežto Jakub tvrdil (a pak dokonce i křičel – navzdory svému výcviku), že jde přece o symboly Kristovy krve, růžové proto, že ta oběť přinesla naději. Takový nesmysl! – růžové žárovky, pink, pink ve slangovém významu, jako v těch hiphopových písničkách, které v jejich rádiu samozřejmě nehrají. Aspoň teď by mohli ty žárovky rozsvítit, aby nějaký zmoklý anděl nenarazil v tom mizerném počasí přímo do katedrály. Pomyslí si Hana. Spousta andělů, tak se vlastně jmenuje to první album Anety Langerové. Řekne teď Hana přes rameno muži někde v dálce za sebou.

„Chceš to ještě pustit?“

Jen zakroutí hlavou; teď už pro ni hudba není útočištěm. Dnes už ta hudba svou roli splnila – a ona bude muset naplnit zase tu svou. Možná všichni hledáme tajné útočiště před deštěm. Pomyslí si ještě, nikterak objevně. Na objevnost teď ovšem kašle: chce něco osvědčeného, dávného, pradávného. Moc to chce. Skrýš. Doupě. Možná to ani nehledáme, možná to dávno máme. Něco velkého jako katedrála. Něco jako zakouřený malý hotelový pokoj na Maguře. Místo, kde můžeme být sami sebou, bez všech těch masek. Kde neprší – anebo naopak prší ten déšť, po kterém toužíme. Vlahý, teplý, úrodný. Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu. Jakubovo útočiště s vodou živou je samozřejmě nesrovnatelně užitečnější a úrodnější než hotelový pokojíček s flaškou borovičky na nočním stolku – ale kdo to nesrovnatelné vlastně srovná? A jaké útočiště mám já? S jedinou růžovou žárovkou, aby anděl (či čáp) nezabloudil? Neříkali jsme to v dětství pořád dokola: čápi čápi čápi, pěkně nahlas a hlavně rychle, aby to vyznělo?

„Nebo chceš odletět?“ zeptá se ten chlap za ní, jako by do ní viděl. Ale ona s ním nechce mluvit, mluvit už ne. Už jen pár slov.

„Chceš mi půjčit ty svý křídla?“

„Já si je nechávám na Maguře v recepci.“

Hana se konečně otočí od okna. Chce mít tu mokrou terasu radši za zády. Aby ji tak nelákala – ke vzletu, k pádu. Jiná křídla bude muset roztáhnout. Použít. Jinou vlhkost. Jde pomalu obrovským pokojem k tomu velkému muži, který v šeru už nevypadá jako mumifikovaný maorský náčelník, ale spíše jako obří kamenná socha moai – a jde k němu se stejnou nadějí jako ty domorodé ženy.

Velikonoční ostrov, napadne ji ještě. Proboha. Příliš mnoho náhod na dnešní den.

Jde tím pokojem, na zádech jí raší křídla a v ústech poslední otázka:

„A do který země jezdíš šukat?“

Dělali to (na její cudné přání) ve stejné poloze, k jaké ráno svedla Jakuba. A když skončili, ještě pořád pršelo; teď ale jaksi hlasitěji, jako by do deště a sněhu přibylo ledových krupek. Hana slyšela ten těžký déšť a najednou už se těšila, jak jím půjde domů – pěšky, promočená, s tím chladem ve tváři, s teplým hnízdem uprostřed těla. Už teď se při té představě usmívala. V té tmě už se konečně mohla usmívat, jak chtěla.

Dělali to totiž skoro potmě, za spuštěnými roletami; ne že by se Hana styděla, ale protože si ještě stačila uvědomit, že když si ji bude prohlížet nahou, určitě konečně zjistí svůj omyl v osobě. Podle nějaké přebývající či chybějící jizvy, podle mateřského znaménka na zadku nebo nějakého tetování, podle umělých ňader, jež ta děvka nejspíš měla. Snažila se v posteli chovat jako profesionálka – a díky dobrému výcviku od jiného řidiče velkého vozu se jí to snad i dařilo. I proto se teď Hana usmívá: protože ví, že to bylo takhle naposledy, aspoň v tomto životě určitě. Slibuji, Pane. Taky splň svůj slib Samařance.

Ale ten pyšný chlap (a Pán tu pýchu ztrestá) jako by její úsměv ucítil i v té tmě. Jako by jej částečná hluchota a poničený zrak vybavily jinými smysly. Některé použil před chvílí – tak, až křičela. Teď už je ovšem něžný, hladí ji po zádech a po zadku a říká:

„Pořád tam u kapličky hlídá ten drak?“

Záhy vysvitne, že mluví o ještěrce či leguánovi, kterého by měla mít vytetovaného na zádech. Sama dnes měním barvy jako leguán, příroda mě tak vybavila. Ale i to ji kupodivu rozesměje. A směje se ještě víc, když ji ten muž se smrtelnou, téměř obřadnou vážností žádá, ať se na něj nezlobí, ale on že ještě pořád miluje svoji ženu. I když si to ta ludra nezaslouží. Tohle že bylo jen ze starý známosti. Na znamení díků. A fakt naposled, kotě.

Hana taky málem řekne něco o díkůvzdání. Ale pak už se jí zdá té křesťanské symboliky na jeden den přece jen příliš. Zvlášť když v rádiu zrovna vysílají rozhovor o zázračném zmrtvýchvstání autora písně Voda živá, který byl loni v Ostravě málem umlácen k smrti dvěma opilci, jimž se snažil zabránit ve rvačce.

On pak naštěstí usne – a ona se úplně probudí. Konečně. Vrací se pěšky domů. Vrací se zpět můj niterný svět. Pro tohoto muže v něm nebude místo – ale část z něj už si snad své místo našla. Dopřej mi to, Pane. Ve mně stále zůstává tvoje voda živá. Pokud to bude chlapec, nechám výběr jména na Jakubovi. Zdá se nezbylo nic, jenže čím dál tím víc? A pokud holčička? Určitě ne Darja. I když vlastně – proč ne. Darja jako dáreček, svěcený velikonoční vajíčko?