Kočka v bludišti

Jednou zažila blesk z čistého nebe. Prožila jej. A třebaže nešlo o žádnou metafyziku, nýbrž o obyčejnou fyziku – manžel jí později vysvětlil, jak elektrický výboj ze vzdálené bouře může prolétnout mezi vrstvami atmosféry na místo vzdálené i desítky kilometrů –, Bělu ten zážitek navždy poznamenal. Ne sice jako ty dvě děti, které si přímo pod tím stromem hrály: dívka zemřela na místě, její bratr ale přežil a na lavičkách v parku se pak ještě roky vyprávělo, že získal zvláštní schopnosti. Běla žádné zvláštní schopnosti – ani jiný náhled na svět – nezískala. Aspoň tehdy si to ještě myslela.

Tenkrát bylo horko jako dnes, lepkavé dusno, a dokonce ani park Lužánky, byť tehdy mnohem zarostlejší než dnes, neskýtal žádný úlevný stín. Obloha jako ušitá z džínoviny, z níž tehdy po večerech šila rifle pro kolegy a kolegyně z práce. Vraceli se s manželem ze spořitelny, kde si byli vyřídit novomanželskou půjčku; byl všední den a krátce po poledni. Běla už neví, o čem spolu mluvili – ale pamatuje si, navždy si bude pamatovat, jak vysoký topol uprostřed hlavní louky před tehdejším Domem pionýrů najednou vzplál. Celý najednou, jako hořící prst! A teprve pak uslyšeli hřmění, spíš hřmot, výbuch rozzuřeného zvuku tak silný a strašlivý, že oba krátce ztratili sluch. A Běla dokonce i vědomí, byť jen na pár okamžiků. Probrala se až na lavičce, kam ji manžel položil, a měla štěstí, že zprvu neslyšela žádný křik lidí kolem. A pak už slyšela úplně jinak.

Teď, o dvacet let později, sedí na stejné lavičce jako tenkrát. Vlastně lavička je jiná, krásnější, ale na stejném místě. A stejné je i horko a dusno pod blankytnou kupolí nebe. Sežehlý topol uprostřed louky byl už dávno nahrazen jiným, jenž téměř dorůstá výšky toho původního. A Běla si říká, říká si s myšlenkou na tehdejší blesk:

„Přijď, prosím.“

Neříká si to jen v duchu. Říká si to polohlasem. Šeptá to jako modlitbu. V tomto parku je tolik lidí, kteří mluví sami pro sebe, že si toho nikdo nevšimne. Určitě ne mladý hoch, který – jako každý den touto dobou – pod topolem žongluje se sedmi červenými míčky. A možná ani jiný žonglér, ke kterému Běla promlouvá.

„Přijď,“ prosí Běla. „Zjev se mi jako hořící keř.“

A z keřů hlohu za svými zády, na vzdálenost, na niž by nikdo v parku – samozřejmě kromě psů – nic slyšet nemohl, Běla slyší starý mužský hlas:

„Vykuř mi ho. Za stovku.“

Asi byste si jí ani nevšimli, kdybyste míjeli lavičku, na níž pravidelně sedává: každý všední den od 9.35 do 10.15, to na lavičce u hřiště na pétanque, anebo odpoledne od půl třetí do tří u pítka pro psy. Přesně; jinak by vše přestalo fungovat. Tmavovlasá žena kolem padesátky, bledá navzdory každodennímu pobytu v parku, na stehnech vždy rozevřenou knížku, jejíž stránky pečlivě (každé dvě minuty) otáčí, aniž by je četla. To proto, aby nevypadala jako blázen. Zpočátku dokonce pomýšlela na to, že by si pořídila psa, aby nepůsobila tak podezřele; pak ale – z pozorování ostatních pejskařů – zjistila, že by byl asi nadlidský úkol vycvičit a ukáznit zvíře tak dokonale, aby s ní mohlo plnit její úkol. Občas je to téměř nadlidské dokonce i pro ni.

Ale když Běla vstane z lavičky, když jde po své dráze parkem, to už si jí občas některý muž všimne. Naštěstí jen zezadu, takže se to Běla většinou ani nedozví. Není tou ženou, kterou minete, počkáte pár okamžiků a pak se za ní otočíte; ne, Běla vás zepředu ničím neupoutá, má mimikry všednosti jako pouštní rostliny. Zezadu ale dosud působí jako žena, která kdysi chodila i po jiných stezkách než jen po dráze svého orloje. Její boky a zadek dosud opisují křivky, které jsou nad rámec jejího současného stavu i poslání, a někteří muži si toho ještě všimnou. Dojdou ji, a když ji míjejí, pohlédnou jí do tváře. A odvrátí se, zapomenou na ni; příště by ji snad ani nepoznali.

Všední žena.

Nevzbuzuje pozornost dokonce ani u smeček pejskařů, kteří v Lužánkách každodenně doprovázejí své psy; nepohybují se sice se stejnou pravidelností jako Běla, ovšem potkávají ji každodenně, někteří vícekrát, ale protože psi si Běly nevšímají, nevšímají si jí ani jejich páni. Jednou si s ní chtěl hrát mladý rotvajler, opřel se předníma nohama o její hruď a olízl jí tvář, jako by ji chtěl odmaskovat; ale když jej majitel začal šlehat vodítkem, Běla jen řekla:

„Chudák pes. Snad ode mě něco nechytí.“

Teď dopoledne ovšem není nablízku žádný z pejskařů, v tomto místě a čase je park skoro prázdný – a tak se Běla poleká, že celá situace si vyžádá její angažovanost. To slovo používal její manžel, i když v každé části svého života v jiném kontextu. Člověk se vždy musí nějak angažovat. Co by asi udělal on v této situaci? O mrtvých jen dobré, ale Běla to ví: předstíral by, že nic neslyší.

„Vykuř mi ho. Za stovku.“

Ani Běla nemá chuť se angažovat – ne však ze strachu, ale protože by mohla ztratit čas. A čas pro ni nejsou peníze, ale něco nesrovnatelně cennějšího: něco, čím se bude platit vždy, i když peníze už nebudou mít žádnou hodnotu. Ta chvíle se blíží, Běla to cítí, Běla to slyší svým zvláštním sluchem. Ale protože jen díky této schopnosti uslyšela i onu oplzlou větu, nemůže teď dělat hluchou. To by mohla – za trest – ohluchnout doopravdy. Pamatuje si ještě z toho hrozného výbuchu hněvu, jaké to je – nic neslyšet. Nebo přesněji: slyšet jen hlasy uvnitř své hlavy.

Tento hlas je ale skutečný. I Běla je skutečná. Určitě? Otočí se tedy a na jiné lavičce, vzdálené od ní dobrých třicet metrů, u dřevěného můstku přes umělý potůček, uvidí tu trojici. V zákoutí malebném jako na holandském zátiší vypadají jako z reklamy na pěstounskou péči: starý muž v zářivě bílé košili a slaměném klobouku s jasně zelenou krempou, po každé ruce jednu dívenku oblečenou už mnohem pestřeji; ve vyprahlém srpnovém parku není ani na květinových záhonech nic tak pestrého jako hadříky těch snědých dívek. Celá trojice vypadá skoro idylicky, dědeček s vnučkami na procházce v parku, v koruně platanu nad nimi cukrují hrdličky. Běla je samozřejmě slyší, stejně jako slyší i hlas jedné z těch pestrých dívenek:

„Bacha, támhle u pumpy je nějaká kráva.“

A slyší i toho muže, jeho lehounce zachraptělý hlas: „Tak o cizích lidech nemluv, zlatíčko. To není pěkné ani slušné.“

„Že to říkáš zrovna ty. Takovej prasák.“

„Nechtěl jsem po tobě nic neslušného, Giselko. Jen něco moc pěkného. A nechtěl jsem to zadarmo.“

„Stovka je málo.“

„Pro malou holčičku ažaž. Větší peníze by tě mohly zkazit.“

„Jo, a co když ta kráva zavolá policajty?“ řekne ta druhá dívenka.

A muž jí odpoví jazykem, který Běla sice rozpozná, ale nezná. Stejně jí v mysli utkvělo jen jediné slovo. Policajti. Kdoví zda by to skutečně udělala – zda by se tak hrozně zdržela –, kdyby je ta dívenka nevyslovila. A kdyby ten muž v bílé košili náhle nevstal z lavičky, nesmekl klobouk a nezamával jím posměšně přímo na Bělu. Přímo na mě. S úsměvem zářivým jako ze starého amerického filmu. V žáru poledne? A kdyby Běla až teď neuviděla, že ten muž nemá kalhoty.

Musíš.

Říká hlas v její hlavě.

„Pěkný den, mladá paní.“

Říká ten starý muž, který rozhodně není Rom.

Říká to tak tiše, jako by také jen promlouval v její hlavě. Jako by věděl, že jej Běla uslyší i daleko za hranicí doslechu. Ale ještě než si znovu nasadí klobouk, Běla už slyší jiné hlasy. Jako by je už jen svou myšlenkou přivolala! Ale nejde samozřejmě o žádný zázrak, policisté jsou v Lužánkách v poslední době takřka stále – ale jízdní hlídka je tu přece jen dosud vzácná. A právě tyto dva kentaury uvidí Běla vjíždět jižním vchodem. Takže když současně vidí starce v šortkách, jak poklidně odchází kolem potůčku směrem k tenisovým kurtům, pod každou paží snědá a nahá ramena jedné z dívenek, Běla udělá něco v posledních měsících zcela nepředstavitelného. Opustí svou cestu, svůj koridor, a přes trávník se rozběhne přímo k jízdní hlídce.

Dokud ještě žil Bělin manžel, skoro vždy jej pohled na policisty na koních rozčilil. Pokládal to za mrhání veřejnými penězi – a dodával vždy sarkasticky, že jedinou podmínkou pro přijetí k jízdní jednotce je mít v testech inteligence minimálně stejné skóre jako ti koně. Co by si ovšem pomyslel, kdyby uviděl, že policisté na koních jsou vlastně policistky? Zažertoval by snad něco o své oblíbené sexuální poloze? Jistě ne před těmito jezdkyněmi, jež se tváří odhodlaně jako bájné valkýry, stejně jako ony s přilbicemi na hlavách a zbraněmi při rukou. A přesto jejich nekompromisní tváře povolí, když Běla zadýchaně přednese své podání.

Pak si dlouze špitají. Smějí se. Zatímco ten hajzl se s dívenkami vzdaluje do beztrestného bezpečí. Takže Běla zvýší hlas: „Sex s nezletilou. Navíc za peníze. Za úplatu. Copak to není trestný čin?“

„My víme, co je trestný čin,“ praví druhá jezdkyně doslova zvysoka. Takhle v přilbách jsou od sebe téměř k nerozeznání, o individualizaci se starají spíše ti koně: jeden hnědák, druhý vraný.

„Copak vy toho úchyla nechytíte?“

„My víme, co máme dělat,“ praví jezdkyně na vraníku. Načež se začne vyptávat do vysílačky, co mají dělat.

Shlíží přitom na Bělu přes černé brýle tak podrážděně, že se ten hněv přenese i na ni. Takže – pánbů jí to odpusť – významně dodá:

„Navíc to přece má výrazný rasový podtext.“

Ta slova zapůsobí na druhou policistku jako hořící koudel pod zadkem jejího koně, i vyrazí přes trávník za barevnou trojicí, jež užuž málem mizí za ploty tenisových kurtů. Druhé tedy nezbývá než se k ní přidat – když předtím ještě přikáže Běle, ať je následuje, protože je třeba sepsat záznam a identifikovat pachatele. Pak se obě cvalem vzdalují horkým vzduchem, od kopyt koní se práší uschlá tráva – a Běla na okamžik zvažuje, zda nemá učinit totéž, ovšem opačným směrem. Zmizet. Svou povinnost už přece splnila.

Ale jen si zkrátí cestu přes bludiště (přes své bludiště), vědoma si dokonce tohoto paradoxu, a z dobrého úhlu vidí, jak policejní kavalerie pádí kolem umělého potoka, jak zatáčí na kovový můstek – a jak se to stane. Muž s dívenkami po boku totiž neutíká, naopak, obrátil pozornost svých mladičkých společnic právě ke koním, jimž jejich národ tolik staletí rozuměl lépe než bledším lidem. Pak Běla slyší – a nejen díky svému mimořádnému sluchu –, jak mlaskl. A vidí, jak se hnědák první policistky před můstkem zprudka zastavil, doslova zasekl, jako by jej místo metrového potůčku čekal Taxisův příkop – a jak jeho jezdkyně přeletěla přes koňovu hlavu. Proboha: letí přímo na masivní kovový sloupek! A její černá přilbice mohla být podrobena crashtestu, kdyby stařec ve slamáku jezdkyni v poslední chvíli nezachytil a ještě ve vzduchu ji nestrhl stranou. Oba upadli na zem, naštěstí už jen na prkna můstku – a kůň druhé jezdkyně se jim naštěstí vyhnul. Teď už Běla nepotřebuje ani svůj výjimečný sluch, aby slyšela, jak obě pestrobarevné dívenky ječí, ječí na celý park. Dokonce tak hlasitě, že i mladý žonglér uprostřed hlavního trávníku se zastavil a pozoruje ten koňský cirkus.

Ovšem když Běla za pouhou minutku dorazí na místo střetu, pořádek již byl obnoven. Muž ve slamáku už sice nemá slamák, ale drží za udidla oba policejní koně: toho, který shodil svou poručici, i toho druhého, jehož jezdkyně je dosud v sedle.

„Pomáhat a chránit,“ říká ten stařec s úsměvem stejně zářivým jako jeho košile. „To udělám rád pro každou ženu na světě, nejen pro ty uniformované. Kde vám ty uniformy šijí, že v nich vypadáte tak šik? Škoda že jste neviděly v uniformě mě! Když jsem předloni hrál v Opavě generalissima Stalina –“

„Fasujeme je,“ utne to opěšalá policistka rázně. Už se vzpamatovala z pádu, už si srovnala výstroj a teď přebírá s uzdou svého koně i iniciativu. „A teď jsme vyfasovali i váš případ.“

„Giselko, najdi mi prosím můj klobouček, než mi ho ti vraníci sežerou. Jaký případ? Když jsem hrál ve Spalovači mrtvol –“

„Tady paní na vás podala oznámení.“

To už se obrací na Bělu, která jako by z první řady sledovala nějaké divadelní představení. Nemusel by to být ani muzikál Cikáni jdou do nebe, hraný před pár lety v nedalekém Městském divadle na motivy toho slavného filmu. Byli na něm s manželem, který dostal lístky v práci, a ona měla na sobě temně zelené úpletové šaty, jež se jí zdály příliš obtažené – ale manžel tvrdil (a šeptal jí to během představení i do ucha), že jí hrozně sluší a je v nich hrozně sexy. Samozřejmě, divadlo – uvědomí si konečně Běla. Odtamtud nejspíš toho chlapa znám. Z divadla je mi ta jeho tvář od začátku povědomá.

Teď ovšem míří všechny divadelní reflektory na ni. Na Bělu. A ten sluneční je ze všech ještě nejméně palčivý.

„A já myslel,“ řekne ten stařec, „že z tohohle horka jančí jenom ti koně. V čem to obvinění spočívá? Do jakýho psího hovna jsem zase šlápl?“

„Ještě ne obvinění, ale podání. Paní nás totiž upozornila, že jste sexuálně obtěžoval tyto dvě nezletilé dívky.“

„Přesněji,“ dodá ta v sedle, „nabádal je k sexu za úplatu.“

„Ještě přesněji – k orálnímu sexu.“

Ale ten muž ve slamáku ani neprotestuje. Nebrání se. Rovnou se začne smát. Divadlo: Běla poprvé vidí někoho, kdo se směje tak teatrálně, až se skutečně plácá do nahých kolen. Pak dokonce začne tleskat – a ten pohyb – a ten hrozný smích – vyděsí oba koně tak, až se začnou vzpínat. Navzdory svému výcviku pro zásah mezi rozvášněnými fotbalovými fanoušky. Dokonce i žonglér na hlavním trávníku opět přeruší svou produkci, ale tentokrát už se k nim nepodívá. Nepodívá se na nás. Radši.

„Můj bože,“ praví ten muž zadýchaně, „odveďte ty koně do stáje. A tuhle ženskou rovnou do blázince. Nebo ji zavřete s těmi svými hřebci, to by ji možná srovnalo. Znáte to přísloví o malým dvoře a velkým biči? Bez urážky, prosím. Sex za úplatu? Nemohly byste ve slevomatu nějakej sehnat pro tuhle paničku?“

Ale ani Běla se nebrání. Je to jen divadlo – a ona už ví, jak dopadne. Policistka na koni – pomáhat a chránit – se o to dokonce pokusí, okřikne toho muže, ať si nedovoluje; ale vzápětí se i její kůň samozřejmě splaší a jeho jezdkyně radši sama seskočí ze sedla, aby z něj nebyla shozena.

„Já si to hned myslel,“ říká ten muž a chlácholivě popleskává policejního koně dlaní po hubě. „Že tu půjde o nějakýho hada, když jsme tu jako v ráji. Že se ho polekala tahle panička, to docela chápu – ale že by i policejní koně?“

„Žádného hada tu nemáme hlášeného. Takže –“

„Jednovokej had. Víte, co je to za druh?“

„Tady dáváme otázky my.“

„Jenže ještě jste mi žádnou nepoložily. A dokonce i tyto nevinné dívenky nejspíš vědí, co to je jednovokej had. Jen se jich zeptejte, jestli jsem od nich chtěl takovýho hada vykouřit.“

Ale mladičké Romky samozřejmě vše popřou: napřed že by vůbec věděly, o čem je řeč, poté vše ostatní. Dívají se přitom na Bělu tak posměšně, až se zastydí. Ne že by si nebyla jistá svým obviněním; ale stydí se, že se do toho vůbec pustila. Že se do toho namočila: jako do špinavé kaluže, v níž leží mrtvý pták. Divadlo. Muselo být přece od začátku jasné, jak to dopadne. Je jediný svědek, sama proti všem. Tak jí to ten muž i objasní:

„Já samozřejmě nejsem právník, paninko – ale myslím, že když na stanici naopak já podám ohlášení na vás, a to pro křivé obvinění, moje šance budou drobátko větší než ty vaše. Co? Nemluvě o tom, jaké mravní úhony doznaly v této nechutné věci mé dvě schovanky.“

A zatímco všichni čekají, až přijede přivolaná motorizovaná hlídka, ten starý hajzl vysvětluje všemu ctěnému ženskému publiku, že pomáhá na konzervatoři tady přes cestu s dramatickým kurzem pro nadané romské studenty. „A tyhle dívenky rozhodně nadané jsou, jistě si to umíte představit.“ Dokonce se neostýchá oplzle mrknout na Bělu jedním okem, tak si je jistý svou věcí. „Hudba, tanec, recitace. Financováno dokonce Evropskou unií. Právě aby neskončily někde na ulici, aby neposkytovaly sex za úplatu. O to se přece musíme všichni snažit, ne? Nechceš tuhle dámám zazpívat nějakou náboženskou písničku z té pašijové hry, kterou spolu nacvičujeme, Giselko?“

Nakonec se ale vše vyřeší smírem. Jak uzná sám starý komediant, je příliš velké horko (hrůznej hic, zanotuje dokonce píseň z nějakého muzikálu, zpívá, a dokonce i stepuje!), než abychom se všichni vláčeli někam na služebnu – a je docela dobře možné, že tato paní se jen přeslechla. Tak to vypráví celému publiku, jež se rozrostlo ještě o dva policisty, kteří přijeli na místo činu ve stříbrné octavii:

„Nacvičovali jsme s děvčaty tam na lavičce scénku do zpěvohry, kterou musíme podle pravidel grantu uvést nejpozději o Vánocích. Pošlu vám volňásky, mí bratři ve zbrani! Pašijová Hra o narození a hrozivém umučení Pána našeho Ježíše Krista, samozřejmě v romštině. Takže mě napadá, jestli si tedy mladá paní nemohla splést některé ze zbožných romských slov – zvláště pak na takovou velkou dálku – právě s tou oplzlou větou, kterou bych před těmito dětmi nikdy nevyslovil, už protože by jí nejspíš ani nerozuměly – a kterou ona nejspíš slyšela jen ve svém podvědomí? Jako skryté přání? Není to klíč k celému nedorozumění?“

Všichni jsou podrobeni zkoušce sebeovládání. Policisté, aby se nerozesmáli. Běla, aby na toho prolhaného hajzla fyzicky nezaútočila. Dokonce i dívenky se zřejmě musejí hodně ovládat, aby se Běle nezačaly pošklebovat. Jenom policejní hnědák, nyní bez jezdkyně, na veškeré sebeovládání sere, a to doslova: vypustí to přímo pod kola policejní octavie. Čímž urychlí odjezd policie státní i městské.

„Takže připouštíte, že jste se mohla zmýlit?“ ptá se policistka za černými brýlemi. „Zvláště vzhledem k vysvětlení, které při předběžném šetření podal tady pan –“

„Král,“ ukloní se komediant. „Štěpán Král. Prosím, paninko, strčme svá ega do krabice od bot, jak říkával režisér Sokolovský – vždyť tyto dívenky musí k maminkám na oběd – a vy už taky musíte. Že? Moc musíte.“

Dívá se na ni zelenýma očima, kalnýma jako nahnilá voda v jezírku. Dívá se – a vidí. To je nejhorší. Že všem lže, a teď má pravdu. Takže Běla jen pokrčí rameny – opravdu má velké zpoždění, opravdu už musí – a tento omyl připustí. To, co zachraňuje ona, je přece důležitější.

„Máte štěstí, že neodvezeme na služebnu aspoň vás,“ řekne jí jeden z policistů.

A druhý: „Kdo uklidí ty koňský sračky?“

A komediant: „Možná by mohla tady mladá paní. Jako odpustek. Když nás chtěla do sraček namočit všechny.“

Ale když znovu pohlédne s úsměvem do Běliných očí, uvidí tam zřejmě něco, co jej donutí nenapínat víc tuto strunu, tento okamžik. Takže se spokojí s tím, že se otočí k policistům, kteří právě flirtují s policistkami, a tiše, nicméně zřetelně řekne:

„Orálek za stovku, kdo to kdy slyšel. Vod takových mlaďoučkých tlamiček. A kdo by při takový láci nezaváhal, že jo, chlapi, kdyby to teda vážně bylo možný…“

Nic se nestalo.

Říká si Běla.

Vlastně se nic nestalo.

Říká si snad dvacetkrát, dokonce i polohlasem. Stejně bych ničemu nezabránila. Za nejbližším rohem to udělá zas.

Se slzami pokoření v očích jde rychle kolem dětského hřiště, skoro běží, aby dohnala své zpoždění, srdce jí v tom vedru tluče skoro bolestivě. A málem se i zastaví, když za sebou uslyší známý hlas:

„Ale pokus to byl fakt dobrej, paninko.“

Ohlédne se a samozřejmě uvidí toho starého komedianta, který ji hravě dostihl – protože má na nohách in-line brusle. Proboha, to snad ne. Zbláznila jsem se už konečně? Je to nejstarší muž, jakého kdy viděla na kolečkových bruslích; a současně si uvědomuje, že jeho svalnaté nohy vůbec nevypadají staře, jsou jako nohy mladých běžců, kteří ji za soumraku míjejí na těchto cestičkách. A to jí v první chvíli přijde ještě odpornější, vulgárnější a nechutnější než to, co řekl.

Proto zostra odsekne, ať už jí dá laskavě pokoj.

„Nebo co? Zavoláte znovu policajty? To už by nebyl moc dobrej pokus, paninko, a vy to víte. To byste to posrala víc než ti policajtští koně. To už by vás opravdu někam odvezli a ustájili.“

„Co ode mě ještě chcete?“

„Že by – odpuštění?“

„Vy se mi snad chcete omluvit?“

„K čemu ta ironie? Chci vám odpustit. A to je velkej rozdíl, skoro zásadní. A o totéž chci požádat vás. Výměnnej obchod, burza odpustků. Bez ironie.“

„Prosím vás, opravdu už nezdržujte mě ani sebe.“

„Prosíte málo. A já mám navíc všechen čas světa, paninko. Na rozdíl od vás, že? Ale jak chcete, odpustky stejně nejsou můj byznys. Co jsem chtěl, to už jsem dostal. Přibrzdil jsem vás.“

„Přibrzdil?“

„Jak ostře sledovanej vlak s výbušninama, tak jsem vás přibrzdil. A vy jste výbušnin plná, řekl bych. Cítil bych. Tak jsem vám přehodil výhybku na jinou kolej, odborně kusou, mezi námi děvčaty ovšem slepou. V tom filmu jsem hrál mimochodem taky, toho esesáka, co chce střelit Miloška Hrmu do zad. Malá role, ale klíčová, docela jsem si ji užil. Viděla jste ten film?“

„Ne.“

„Lhaní je moc nepěkná věc, to vždy říkávám těm svým děvčatům.“

„Tak se k nim laskavě vraťte a dejte mi pokoj.“

„Ale jděte. Ty už jsou někde na Cejlu dávno součástí tržního hospodářství, aby měly na herák pro své černovlasé bratříčky. Pokud se od vás dožaduji omluvy, tak určitě ne proto, že jste mi zkazila prima šťouch. Nedotkl bych se jich ani kulečníkovým tágem, natožpak tím svým. Mě zajímáte jenom vy, má paní. Tak už se ke mně laskavě chovejte laskavě, nebo vás místo přibrždění rovnou vykolejím.“

„Opravdu nevím, o čem mluvíte.“

„To je docela dobře možné, že nevíte. Ale cítíte to, že?“

Běla ovšem cítí jen své srdce, snažící se prorazit klec žeber. Najednou se nemůže nadechnout, po celém těle jí vyrazil pot. Skoro se jí zamotá hlava… nebo se to tak zrychleně otáčí svět? Jako by už hodinu seděla na nedalekém dětském kolotoči, který pořád jen zrychluje a zrychluje. Zalapá po dechu a pak už jen cítí silné paže, které ji podpírají, které ji někam vedou, které ji někam ukládají.

„Možná toho cítíte až příliš, dušinko. Ale od toho se dá snadno odpomoci…“

Je v bludišti.

Ve svém bludišti.

Stojí v jeho středu.

Najednou ale neví, kolik je hodin. Poprvé za mnoho let to neví. A protože nezná přesný čas, neví ani, kterým ze tří východů má z bludiště vyjít. K umělému jezírku? K Merhautově bustě? Ke psí loučce?

A za svými zády slyší důvěrně známý hlas, jak zpívá tu starou písničku:

Anička v dětském bludišti
Našla dospělé hračky
Sračky sračky sračky
Slyšela dospělou pohádku
A čas se rozběhl pozpátku
Sračky sračky sračky

Když se Běla vzpamatuje, ještě pořád je v parku. Ještě pořád je deset minut po poledni: přesný čas Běla pozná, aniž by musela pohlédnout na hodinky. Byla mimo sebe – a snad i mimo tento svět – sotva pár vteřin. Celá její tvář je mokrá, teď už však ne slza­mi: ten hrozný chlap jí totiž právě vylil na hlavu skoro celou láhev vody z jejího vlastního batůžku, zbytek jí podává k napití. Běla nemůže odmítnout; ba na okamžik je mu skoro vděčná, že ji posadil na lavičku.

„To vy jste zpíval tu písničku?“ ptá se rozespale.

„Jakou písničku, mé dítě?“

„Nejsem vaše dítě.“

„Jestli se čas rozběhl pozpátku, tak možná jo.“

Proboha. Nechce s ním mluvit. S tím odporným chlapem. Ale musí. Už kvůli té jeho předchozí odpovědi. Bývala to nejoblíbenější písnička jejího dítěte. Její dcery. „Odkud tu písničku znáte?“

„Já znám miliony písní, paninko. Při vší skromnosti, jež kupodivu nepochází od slova veš. A miliony jsem jich zpíval – v tisících muzikálů na stovkách pódií. A vždy s velkým sukcesem. Jsem nejskromnější člověk na světě, říkávám vždy skromně. Ale ta odrhovačka, na niž se ptáte, zní nejspíš jen ve vaší hlavě. A to není koncertní sál se zrovna nejlepší akustikou, že? Ale můžeme ji vylepšit jednoduchým paravánem, stejně jako osvětlení. Nepálí vás ty reflektory příliš do očí?“

A roztáhne nad nimi černý pánský deštník – tak velký, že jsou pod ním na lavičce téměř jako ve stanu. „To dusno člověka hrozně zneklidňuje – ale v tomhle parku nejen to. Ještě něco tu je, paninko, a vy to víte. Že? Tam v dolní části, kolem toho náspu.“

„Co vím?“

„Všimla jste si, že když se tu občas servou psi do krve, vždycky je to támhle?“

„Opravdu vám vůbec nerozumím…“

„A chtěla byste?“

Upírá na ni pobaveně oči, jež teď už vůbec nejsou kalné; ve stínu toho černého deštníku září jako modré diody notebooku, na němž po večerech pracoval její manžel a který Běla už měsíce nezapnula. Měla by vstát a odejít, ale cítí, že to ještě nedokáže. Dokážu to vůbec někdy?

„Nikde jinde na světě nic podobného nenajdete, já to osobně ověřoval. Vy přece víte, co je pod tou pěšinou tam na náspu, po níž každý den ráno jdete. Přesně v 7.50.“

Běla se tam nemusí ani podívat, aby věděla. Park je nepravidelný čtyřúhelník přibližně kilometr na osm set metrů a celá jeho delší část je – rovnoběžně s hranou, tvořenou městským silničním okruhem – proťata nevysokým, ale zřetelným travnatým valem. Jako by tu před lety vedla železniční trať. Jenže ta pravá trať vede naopak pod náspem.

Když řekne tomu komediantovi správnou odpověď, komediant ji odmění komediálním číslem. Vyskočí na nohy, vykrouží na svých kolečkových bruslích neuvěřitelně jistou piruetu a přitom zpívá – kramářskou píseň dávného trhovce ze Zelného rynku:

Néni to pravda, je to šmé,
že pré už Ponávky néni —
déte si bacha, křéni!

Historii zmizelé Ponávky zná Běla od manžela, který jí to nejednou vyprávěl, když právě kolem této říčky – spíš širšího potoka – chodívali na nedělní výlet z Mokré Hory do Vranova u Brna. Právě po vranovském kostele se teď Běle zasteskne. Po tom konejšivém chladu a tichu. Po hlubokém vnitřním klidu a pocitu bezpečí, který cítívala v těch prastarých dřevěných lavicích: v tom místě, kde se stal zázrak. Tam bych se teď chtěla uchýlit. Tam bych snad byla v bezpečí i před tímto úchylem.

„To je na tom právě to zajímavý, paninko.“ Komediant už si zase sedl vedle ní pod komický deštník, jenž ovšem přece jen skýtá jistou ochranu před spalujícím žárem. „Že ta Ponávka pramení přímo pod vranovským kostelem – podle mých vlastních speleologických průzkumů dokonce ze stejnýho zdroje, který napájí ten zázračný pramen v kostele. Věříte na zázraky?“

Běla opět jen krčí rameny. Přece s ním nebude mluvit o tom, v co skutečně věří. Ale přesto si hned vzpomene na chuť vody z vranovského pramene. Vody, jež dle legendy vyléčila moravského maršálka Viléma ze slepoty… a pak stovky dalších.

„Ordo fratres minorum,“ praví ten komediant, a dokonce namaluje rukou ve vzduchu kříž. „Františkánský řád nejmenších bratří, tihle francouzští pauláni teď na Vranově od rána do večera požírají mezi modlitbami vařené šneky. Nekecám, milostivá. Kvůli své pravé víře jsou falešnými vegetariány, ryby a hlemýždě si usmlouvali. A o jubilejních poutích tam kšeftují s odpustky.“

Běla také cítí něco slizkého. Něco, před čím by sama chtěla zalézt do ulity.

„Dokonce tam měli exorcistu, tehdy jediného oficiálního vymítače ďábla v naší krásné zemi. Chtěl jsem se ho zeptat, jak to souvisí s těmi šneky – ale taky už zalezl do ulity. Možná se trochu přepil tý zázračný vody, ochraňuj ho svatá panenka vranovská. Nechcete se tý zázračný vody taky opatrně napít?“

A podává Běle orosenou láhev plnou vody. Běla by se vsadila, že je to její láhev. Ta, kterou před chvilkou dopila do dna. Odmítne ji, třebaže nejen hrdlo, ale i srdce se jí svírá touhou po té ledové vodě.

„Děláte chybu, v tomhle vedru vám může z dehydratace přeskočit ještě víc než teď. Měla byste radši ležet doma v chládku a poslouchat Bachovy houslové duety – a ne se mi tu motat po parku jak starej dementní ajznboňák, co si při každým zahoukání vlaku kontroluje hodinky. Ten váš problém se ale jmenuje jinak, že?“

„Jak víte, že poslouchám Bachovy duety?“

„A jak vím, že Ponávka pramení v podzemí ze stejného pramene jako zázračná studánka Panenky Marie na Vranově? A sotvaže proteče kolem pár lidských obydlí, už je z ní smradlavá stoka, ze které by se nenapil ani ten policajtskej kůň. Právě proto ji naši předci už na severním kraji Brna svedli do podzemí, aby její puch neotravoval celé město. Původně božský pramen bohorodiččin, tady pod námi už jen fekální stoka. Ale tato laciná metafora není tím důvodem, proč vám to vyprávím, mé dítě.“

„Nejsem vaše dítě.“

„To je taky jen metafora. Nevěřila byste ovšem, jak přesná.“

„Jak víte, že poslouchám Bachovy duety?“

„A ještě radši jeho violoncellové sonáty, to vroucí doprošování se dirigenta na nebesích. Vážně si myslíte, že vám to pomůže? Že vás to – ochrání? Nejen vy máte dokonalý sluch. Copak tím sluchem opravdu někdy neslyšíte ty dračí prameny pod bludištěm? Pod svým bludištěm?“

Běla se tedy zeptá, jaké dračí prameny. Nechtěla se zeptat. Ale musí. Ne z vlastní vůle. A kdyby jí to nevyprávěl on, ten šílený komediant s kolečkovými bruslemi na chlupatých nohách, snad by to Běle přišlo i zajímavé. Vysvětluje jí totiž, že je naprostou světovou raritou, aby v bezprostřední blízkosti skutečné řeky – to je Ponávka ve sklepení pod tím valem, miláčku – tekla další řeka, a to umělá. Je to sice jen potok, malebný potůček, od pramene až po umělé jezírko dlouhý sotva dvě stě metrů, jen záminka pro vysazení vodních květů a stavbu tří půvabných můstků – ale i tento potůček má svou temnou podzemní část.

„Je to plastová trubka zakopaná v zemi, kterou čerpadlo vrací vodu z jezírka zpátky k falešnému prameni. Uznejte, není to pakárna – vybudovat umělou říčku přímo nad pravou řekou, ukrytou v podzemí?“

„Mně se ten potůček líbí.“

„To mně taky, rád v něm někdy něco smočím. Ale co se mně už vůbec nelíbí, je to, že se ta podzemní trubka kříží s podzemní Ponávkou přímo pod středem toho bludiště. To mi řekněte, kdo tohle naplánoval. Ptal jsem se i toho zahradního architekta, ale ten mi tvrdil, že to musí být jen náhoda. Náhoda! A protože se nemůžu zeptat toho velkého architekta, co ho vzývají svobodní zednáři, napadlo mě, že vy o tom budete třeba taky něco vědět.“

„Já? Já o tom teď slyším úplně poprvé. A od vás. Takže kdoví, jestli je to vůbec pravda.“

„Mám vás vzít s sebou tam dolů, abyste mi uvěřila?“

„Kam – dolů?“

„Jenom nedělejte drahoty. Jednou vás tam stejně vezmu. Protože ženská, která stává ve středu toho bludiště každej den přesně sedm­krát – sedmkrát denně přesně ve stejnej čas, ať je azzurro, nebo chčije – ta to ví. Nebo aspoň cítí.“

Lužánky jsou nejstarší veřejný park v republice, pocházejí už z roku 1742; bludiště je ovšem nové, postavili je před necelými dvěma lety, nedlouho po umělém potůčku a jezírku. Vlastně nepostavili: dali mu vyrůst, protože jeho očividnou inspirací byla bludiště v zámeckých zahradách, takže stěny tvoří hustě nasazené a sestřižené keře.

Když bludiště začalo vznikat – nejprve jen jako vydlážděné cestičky, mezi něž měli nasadit keře – Bělin manžel byl z toho vzteky bez sebe. (Ale tehdy už zuřil kvůli všemu, sám ve svém bludišti.) Mínil, že v úzkých chodbách bude jen samej bordel, plechovky od piva, šprcky a injekční stříkačky a budou tam srát nejen psi; už se bohužel nedožil toho, že keře jsou stříhány ve výši sotva půlmetrové, že do chodeb mezi nimi psi neradi, zato je milují děti. Z dospělých vejdou do bludiště jen jejich rodiče – a kromě nich samozřejmě Běla, hrající ovšem docela jinou hru.

Není to hra: ale sama tomu tak říká, aby se nezbláznila.

Aby se nezbláznila, hraje tuto hru.

Ztratila se mi v bludišti kočka (v bludišti se mi kočka ztratila; kočka se mi ztratila v bludišti). Tyto věty našla napsané v diáři své dcery, když tam marně hledala nějaké telefonní číslo, na něž by mohla zavolat do toho jejího bludiště. Dcera si to opsala z nějakého blogu, jež si vedla nějaká Jiřina Salaquardová. Běla si ty věty občas opakuje jako mantru, když se jí podaří navečer naposledy vyjít z bludiště, a říká si, kdo ta ženská asi je. Ta Salaquardová. Jestli ty věty sepsala jen jako nějakou slovní hříčku – nebo zda je v nich i něco hlubšího. Podobně totiž dumá i o sobě a o svém úkolu: hříčka – nebo něco, co má smysl? Jeden čas o té Salaquardové krátce přemýšlela, dokonce si ve veřejné knihovně půjčila její dvě staré sbírky veršů. Ne snad že by jim porozuměla, nikdy se o poezii nezajímala a zajímat ani nebude; ale zdálo se jí, že tahle ženská nejspíš o bludištích opravdu něco ví.

Ale co je to vlastně za bludiště, když v něm vůbec nelze zabloudit? Má tvar kruhu o průměru dobrých třiceti metrů, rozděleného třemi hlavními cestičkami do výsečí s bočními pěšinami. Ale po těch Běla stejně nikdy nechodí, nepřišla sem bloudit: vejde vždy jednou z hlavních cest, po níž jde zpříma do středu. Tam se zastaví, vždy na deset vteřin; sevře do levé ruky tenký kmínek stromku, zasazeného přímo do středového okruží, a zvedne oči k obloze. Nic neříká: nikdy. A taky nic neslyší, ani svým dokonalým sluchem. Nečeká ani, že by měla, že by mohla něco uslyšet. Pak odchází jinou z přímých cest, než jakou vešla. V 9.30 vejde od Merhauta a vyjde k jezírku, 11.05 vejde od psí loučky a odejde k Merhautovi, ve 12.20 přesně obráceně, ve 14.25 od jezírka ke psí loučce, v 16.40 a 19.45 dokonce vždy stejný průchod, od psí loučky k jezírku. K umělému jezírku vychází ze středu bludiště nejčastěji a také nejradši, musí se sklonit (poklonit) pod téměř vodorovnou větví starého tisu, jenž zasahuje až nad bludiště, a jde k vodě, ke kačenám na hladině a červeným okrasným rybám pod ní. Ale proto si tuto kombinace nezvolila; vědomě si nevybrala žádnou z nich. Na ní je pouze to, aby je dodržovala.

„Není to tak výjimečné, jak si asi myslíte,“ řekne starý komediant a zhluboka se napije vody – z jiné láhve, než kterou nabízel Běle. Na okamžik ji napadne, že by se snad napila i po něm; ale jako tolik jiných tužeb, i tuto dokáže potlačit.

„Co myslíte?“

„Ten vás problém. Problémeček. Jen v této půvabné zemi trpí nějakou formou obsedantně kompulzivní poruchy přibližně třicet tisíc lidí.“

„Já netrpím.“

„Pravila pyšně. Na tu pýchu ovšem pozor, paninko.“

„A nejsem pyšná.“

„Třicet tisíc lidí. To už je slušné okresní město plné magorů. A nejsem magor, dodáte ještě. Že? Nýbrž zachraňujete svět.“

Běla chce vstát z lavičky. Chce odejít. Ale nejde to. Ne že by byla dosud tak slabá. Spíš jako by ji něco táhlo k zemi.

„Tohle je obvyklej omyl, paninko, v tom vašem magorským městě. Že vás někdo pozoruje shora, z tý nebeský lóže, odkud vám nakonec zatleská. Ale co když vás někdo šmíruje naopak zespodu z propadliště, kudy teče smradlavá Ponávka?“

„Odkud tleskávali na divadle vám?“

Teď ovšem zatleská on. Tak hlasitě, až k nim mladý žonglér na trávníku otočí hlavu – aniž by však přestal udržovat v povětří svých šest kuželů. Lesknou se v tom ostrém slunci jako boží šípy. „Bravo, paninko, bra-vo! Vy se jen tak nevzdáte, co? Já ale nebyl na jevišti žádná velká hvězda, v posledku už mě pověřovali dokonce jen nápovědou. Malý úkol, ale klíčový – asi jako ten váš. Šeptal jsem hvězdám mezi kulisami, co mají vlastně říkat. Asi jako ten hlas ve vaší hlavě. Ta vaše nápověda.“

„Já nemám v hlavě žádnou –“

„– nápovědu, já nemám v hlavě žádný hlas, já nemám v hlavě hroznou úzkost, že když nebudu přesně dodržovat svůj jízdní řád, nebesa se zhroutí a všichni v tomto parku zahynou. Takhle by vám to asi říkal klasický psychoterapeut – kdežto ten behaviorální by se vám pokusil pomoci úplně stejně jako teď já. Přivázal by vás k lavičce, přibrzdil by vás. Abyste viděla, že i když nepodlehnete svým obsesím, nic hrozného se nestane a šílený kolotoč světa se bude dál otáčet kolem své osy. Věřila byste, že támhleten žonglující magor si to o sobě dokonce myslí – že to on je tou osou? Leda tak osinou v prdeli, to mi věřte! Jenže vy jste nejspíš u žádného odborníka ani nebyla, že? Jinak byste už dávno brala antidepresiva a měla byste klid vy i já. Měla byste se doma radši podívat do šuplete, jestli tam nezbyly nějaký patáky po manželovi.“

„Proč si myslíte, že můj manžel bral antidepresiva?“

„Protože spáchal sebevraždu. Nebo ne?“

„Samozřejmě že ne. Proč si to proboha myslíte?“

„Boha do toho netahejte, tak zní moje standardní odpověď na většinu lidských otázek. Nějakej místní ptáček mi to nejspíš vyštěbetal, někteří na vás serou a jiní do vás opravdu vidí. Zatímco lidi s vaší diagnózou nevidí skoro nic. Jen svou cestu. Ten svůj zasranej úkol.“

Bělin manžel byl chemik, přesněji biochemik, i když začínal s obyčejnou anorganickou chemií: o levé oko přišel už ve dvanácti letech, když hned na Boží hod experimentoval s naučnou sadou Malý chemik, již rozbalil o den dříve pod vánočním stromečkem. Kupodivu jej to od chemických pokusů neodradilo a jeho skleněné oko působilo během studií a pak i následné firemní kariéry skoro jako cechovní znamení. Nevadilo ani Běle: ba přistihla se, že když se má dívat zblízka do očí jinému muži, těkání očima z jednoho oka do druhého jí připadá jaksi nechutné a trapné. Z čehož lze odvodit, že mnoha jiným mužům se Běla zblízka do očí nepodívala.

Na druhou stranu – na pravou stranu –, kdyby nebyl ing. Lukáš Hejma na levé oko slepý, možná by si před sedmi měsíci lépe všiml toho tichého a velkého landroveru, který mu rozhodně nemínil dát na přechodu pro chodce přednost, a mohl tu být ještě s námi. Vysvětloval Běle někdo z dopravní policie – a ona tuto nepravděpodobnou teorii s povděkem přijala za svou. Třebaže věděla – tam někde hluboko u svých vlastních dračích pramenů věděla –, že je to nesmysl.

Proč kolem toho tancovat: jako tolik jiných mužů, i jejího manžela zahubilo to, že přišel o práci. Téměř celý profesní život strávil v brněnské Lachemě, největším českém výrobci farmaceutických přípravků, v posledku především cytostatik světové úrovně, želbohu však už ne světových cen. Tak aspoň Běle vysvětloval manžel důvod nepřehledné série obchodních transakcí, během nichž byl státní (a strategický) podnik Lachema napřed prodán hluboko pod cenou chorvatské farmaceutické společnosti Pliva, jež ji následně za mnohonásobek kupní ceny prodala americké firmě Barr Pharmaceuticals, čímž vznikla třetí největší generická firma na světě. Tehdy byl ing. Lukáš Hejma snad poprvé v životě hrdý na svou firmu…, kterou už za pár měsíců koupila od Američanů izrael­ská firma Teva Pharmaceutical, jež ji okamžitě začala likvidovat; jako první zrušila celý výzkum a vývoj, následně propustila i stovky vysoce kvalifikovaných zaměstnanců.

„A víš proč?“ říkával Bělin manžel. „Protože naše cytostatika byla prakticky stejná jako ta, co vyrábějí v Izraeli – jenže ta naše stála přibližně třicet procent jejich ceny. Proto celej ten kolotoč, aby nás zlikvidovali. Nás a hlavně celý český výzkum v této oblasti. Takový svinstvo! Takže dnes všechny naše špitály musí kupovat cytostatika od Tevy za trojnásobek ceny – což v praxi znamená, že díky této transakci chcípne mnohem víc lidí třeba na rakovinu konečníku.“

V konečníku byl ovšem hlavně on: omluvme se za to nechutné přirovnání, ale je to jen citace. Pořád a pořád o tom mluvil. Že to tak nenechá, že má plno důkazů. Proto taky Běla zná všechny ty názvy spřátelených firem, jež poslaly do konečníku jejího manžela, nejlepší farmaceutické týmy v republice a nakonec i ji.

Běla totiž v Lachemě pracovala taky. Jako laborantka: napřed v úseku diagnostických biochemikálií a po zahájení vývoje zázračného Cisplatinu přímo v tomto prestižním oddělení. Tam se také seznámila se svým manželem, který oddělení řídil jako projektový a později provozní inženýr; napřed si na ní cenil hlavně její až neskutečné pečlivosti a přesnosti… nejkrásnější robotka světa, říkával jí významně… a později jej Běla okouzlila i ve chvílích, kdy dokázala přepnout z provozního a kontrolního softwaru na interaktivní a vzrušující hru pro dva.

To po ní zdědila i dcera. Tu divokost; ty dračí žíly. Pečlivost a přesnost už ovšem ne: tu nenáviděla nakonec skoro stejně jako své vlastní nudné rodiče. Stejně jako oni podnikala v chemikáliích, ale trochu jiného účinku. Už ve dvaceti byla dokonce čistá: v jiném významu než čistá chemie, v jejímž provozu Běla začínala. A aby čistou i zůstala, odstěhovala se – se spolupacientem z léčebny – do Thajska a pak do Laosu; provozovali tam nějaký ekologický hotýlek pro studenty – aspoň před těmi dvěma roky, kdy s ní Běla mluvila naposled. V oblasti, kde pobývala, prý není žádný signál mobilních operátorů – a na satelitní telefon teprve šetřili. Ani internet tam nefungoval, takové to bylo rajské místo. Ale zřejmě i s poštou je to v těch místech na draka: protože i když Běla samozřejmě poslala dceři telegram o otcově smrti, dcera nepřijela, ba ani se neozvala.

V prvních týdnech po kremaci Běla přemýšlela, že dá dceru nějak vyhledat. Nevěděla ovšem jak: a brzy už měla dost problémů s tím, aby dokázala aspoň občas vyhledat sama sebe. Co i ji propustili z Lachemy (z té fabriky s vysokým komínem, kolem níž líně teče říčka Ponávka), chyběla jí každodenní přesná a přísná rutina v laboratořích kontrolního oddělení; tisíckrát opakovaný, stále stejný testovací rituál jí dokonce chyběl víc než posvátný rituál manželství, víc než manžel sám. Ke konci už to stejně skoro nebyl on. A temný a vlhký prales, v němž pak několik týdnů v zamčeném bytě bloudila, byl temnější a vlhčí než ten u laoských hranic, v němž zmizela její dcera. Pak se jednou navečer musela vypravit do parku nedaleko jejich domu: vzpomněla si totiž, jak si s manželem slíbili, kde vysype ten přeživší popel toho druhého. Musela to udělat: tohle byl přece úkol. Když přešla přechod, na kterém landrover srazil jejího muže, jako by přecházela po lanovém mostě přes pohraniční řeku; našlapovala skutečně jen na bílá pole přechodu, jako by kladla nohy na vybělená prkna, a jakmile vešla z pralesa do parku, okamžitě uviděla všude kolem sebe zase řád. Bylo to snad tou urnou v ruce? Bylo to uklidňujícím zvukem bubínků, na něž monotónně bubnovali mladičcí kuřáci marihuany na trávnících? Na okamžik jako by s ní byla i její dcera: jako by ji vůně trávy (té čerstvě posečené – i té kouřené) přivolaly až k ní, z těch dálek s podobným tlumeným bušením. Uvědomila si, že možná ani dcera už není naživu – ale že to neznamená, že není. Vzpomněla si, jak tady vozívali s manželem dcerku v lehounkém skládacím kočárku zvaném golfky. Jak ji učili na prostranství u fontány chodit; jak do té fontány házela kaštany. Jak ji tu mnohem později občas hledali, když v noci nepřišla domů. A pak Běla vešla hlouběji do parku, navzdory soumraku poprvé uviděla jasně zářit ty cesty a pěšiny, jež se protínaly v bludišti, a pak už ji skoro nikdy nenapadlo hledat dceru a tesknit za manželem. Protože na něco takového už neměla v sobě místo a hlavně ani čas. Konečně zase dostala svůj úkol.

Úkol.

Je čas.

Běla to znovu zkusí. Vstát. A tentokrát by se jí to možná i podařilo, kdyby jí ten úchyl, ten odporný komediant, nepoložil ruku na koleno a nevtlačil ji zpět na lavičku, do stínu černého deštníku. Jeho ruka je ledová, jeho dech ovšem horký.

„Silný nohy, trénovaný. Jako nožičky těch baletek, co mi zamlada tančívaly padedé přímo u postele. Kolik toho každej den vlastně našlapete? Dvacet kiláků? Bude škoda, až budete šmatlat jen kolem zdí jedné jediné místnosti, zamčené zvenku.“

„To vás by měli někam zamknout!“

„Odvěkej sen lidstva, děvenko. Ale proč hned tolik nevděku, když zrovna já bych vám opravdu mohl pomoct?“ Znovu tleskne dlaněmi a ze sportovního batůžku vykouzlí tři cyklistické láhve: zelenou, červenou a žlutou, všechny s nápisem Algor termo. „Než se rozejdeme, rád bych vám předvedl jednu malou léčebnou proceduru, která nesmí chybět v žádný správný pohádce. Máte ráda pohádky, paninko?“

Ale Běla se ani nenamáhá odpovědět. Možná by to ani nedokázala. Vzpomněla si totiž, jak manžel čítával pohádky malé dceři – z té velké barevné knihy, jež se jmenovala Krása nesmírná. Musím ji někde doma najít. A vyhodit.

„Já pohádky přímo zbožňuju! Ani bych vám nedokázal spočítat, v kolika jsem vůbec hrál! A kolik jsem jich inspiroval. Ty malé dětičky, ta vykulená očička! Ta růžová ouška, jimiž proniknete dovnitř a uhnízdíte se v těch maličkých hlavičkách navždy! Že neuhodnete, do jaké role mě obsazovali nejčastěji?“

„Ne.“

„Protože nevíte – nebo protože se to bojíte říct?“

„Ani jedno.“

„Kdybyste potřebovala nápovědu, skočte si támhle za tím žong­lérským magorem. Ten je na pohádky expert – a na rozdíl ode mě hraje v každý výhradně hlavní roli. Ale to se záhy změní, jen co zase přijde blesk z čistýho nebe – a bojím se, že tentokrát nebudeme vyrábět hrom řinčením plechu jako na jevišti. Cítíte to hrozný dusno?“

„Právě proto už musím jít.“

„Právě proto je třeba se občerstvit z některé mé kouzelné lahvičky. I když jste jen obyčejná technokratka, možná si ještě ze školy pamatujete, co to byl Paridův soud?“

„Ano.“

„Vy to své ano říkáte tak krásně, až mě to vzrušuje. Skoro jako ty tři bohyně vzrušovaly mladýho Parida, když měl zvolit tu nejkrásnější. Moc se těším, až mi to ano řeknete do třetice – ve vrcholné scéně dnešního představení! Teď ale budete hádat z těchto tří flašek tu, která obsahuje vodu živou. Ju? A tady bude vaše laborantská praxe určitě výhodou. Je to jednoduchej pokus, nebojte. V jedný flašce je obyčejná voda z kohoutku – taková, co se jí napájí ten umělej potůček. Ve druhý ten sajrajt z Ponávky. A ve třetí – to už samozřejmě uhodnete, že?“

Pak Běle slíbí, že když uhodne zázračnou vodu z vranovského pramene, může ji nejen vypít, ale i vstát a jít, kam jen ji nohy povedou. „Přesněji – kam vás bude pošťuchovat hodinovej stroj toho vašeho orloje. Když ta voda zázračně vyléčila toho maršálka, co určitě oslep z mizerně vypálený kořalky, možná po ní konečně prohlédnete i vy, co taky popíjíte podezřelou samohonku. A budete moct ještě líp seřizovat ten svůj orloj, než to dělal slepej Hanuš. A o tohle vám přece jde především, ne?“

„Ne.“

„Radši to vyslovím precizně, jako když natáčím v křesťanským rádiu Hovory o Bohu. Přede vším. Nebo snad, můj ty smutku – nade vším?“

Aby se ho konečně zbavila, udělá to. Aby už mohla jít – tam, kam musí. Kolikrát už dělala něco podobného v laboratořích Lachemy – i když tam za výrazně jiných podmínek. V kontrolovaném provozu. Ale tento provoz je vlastně taky kontrolovaný, to Běla ví, to Běla cítí. Vezme do ruky postupně každou ze tří láhví: jsou stejně těžké, mají i stejnou teplotu. Doufala, že aspoň ta s vodou z Ponávky bude teplejší: snad kvůli kvašení hnilobných bakterií?

„Živá a mrtvá voda, paninko. Docela jako ve Zlatovlásce, v níž jsem nesmrtelným způsobem zpodobnil mluvícího hada; příběh bez hada, to není nic poučnýho. Jestli jste vyvolená, jak si myslíte, a ne jen obsedantní magor, jak to vidím já, hravě to určíte.“

Nejhorší je, že Běla to najednou chce. Moc to chce. Uhodnout. Napít se té vody živé. Přistoupila na jeho hru: a najednou ví, že to není žádná hra. Ani pohádka ne. Zavře oči před oslepujícím sluncem a bere láhve do rukou poslepu. Pane, pomoz mi. Ale žádné znamení nepřichází, jen skřehotavý hlas toho komedianta:

„Jiříkovi pomáhali krkavci a zlaté mušky. Bojím se ale, že vám zlatá muška bzučí akorát v hlavě, a o těch krkavcích radši ani nemluvit.“

Běla otevře oči. Park je dosud téměř prázdný, samozřejmě až na mladičkého žongléra pod topolem. Teď už nežongluje se stříbrnými kužely, nýbrž s barevnými míčky. Šest citrónů, jedno červené jablko, tak to vypadá z dálky – a ten červený opisuje ve vzduchu jinou dráhu, stoupá vždy výš nežli ty žluté, skoro až k řídké koruně topolu. Topolu, který už zase provokuje blesky?

Běla pozná znamení, když je vidí. „V červené je ta voda z Vranova,“ řekne. „Můžu se jí napít?“

„Jenom hádáte – nebo to víte?“

„Jak jste sám říkal. Cítím. Uhodla jsem?“

„Ne.“

To zklamání je tak silné, až ji to fyzicky zabolí; tolik na toho žong­léra spoléhala! „Opravdu ne?“

„Podvedla jste mě. Když jsem mluvil o hadovi, nemyslel jsem, že jsem nějakej slepýš! Já jsem přece nápověda – a tak vidím, když napovídá někdo jinej, někdo od konkurence!“

Starý komediant teď vypadá, že ten hněv snad ani nehraje. A když Běla dětinsky předstírá, že netuší, o čem je řeč, stařec ukáže na mladíka pod topolem. „Ale nemyslete si, že tohle si ten váš bratříček neodsere!“

„Jaký bratříček?“

„Jděte se vycpat! Nebo vás mám vycpat já? S radostí, na vycpávání ženských jsem expert! Vždyť ho tu přece vidíte každej den – a patříte oba do stejnýho ústavu! Copak tím svým jedinečným sluchem neslyšíte tlukot stejně bláznivýho srdce?“

Je to přinejmenším neopatrné – ale Běla tomu příběhu okamžitě uvěří. Třebaže jej vypráví takový prolhaný podvodník. Možná je hluboce pravdivý příběh něčím, co nedokáže pokurvit ani lhář: pramen vody živé, kterou poznáte, i když je smíchána se splašky. Možná jen chce tomu příběhu věřit, musí mu uvěřit. A možná je celá ta víra jen jedním z četných příznaků její choroby.

I ten mladý žonglér je nemocný magor, vypráví jí komediant na lavičce. Švihlo to do něho ve stejnej okamžik jako do vás, paninko, toho krásnýho blankytnýho letního dne roku 1988. Nejspíš boží trest za to, že s mladší sestřičkou zdrhli ze školy. Dost šílený trest za tak drobný provinění, nemyslíte? Ani ďábel netrestá tak sadisticky, to mi můžete věřit.

Běla si to samozřejmě pamatuje. Ten záblesk, jenž vymazal i slunce z oblohy. Pulzující úder zvuku. Pach spáleniny, než ztratila vědomí – a pach vlastní moči, když se probrala na lavičce, v objetí svého muže.

„Vy jste byla jen sekundární ztráta, jak se pěkně říká civilním obětem po útoku dronu, roky to dokonce vypadalo, že jste vyvázla – ale ty dvě neviňátka to odsraly okamžitě. Ta holka už se neprobrala – ale on takový štěstí neměl. Napřed mysleli, že je taky v pánu – ale pak se mrtvý probírá, oči si smutně protírá a zjistí, že ty jeho oči jsou úplně v prdeli. Nevyjadřuju se na vás příliš poeticky?“

„Ne. Mluvte dál.“

„Prosím.“

„Prosím?“

„Musíte pěkně poprosit, abych pokračoval.“

„Musím?“

„Samozřejmě že musíte.“

„Proč musím?“

„Vždyť víte. A protože víte, tak musíte.“

Běla to málem vzdá. Málem odejde. Jenže najednou si je skoro jistá, že pak už by mohla vzdát úplně všechno. A tak se nadechne a řekne, aniž na toho hajzla pohlédne: „Prosím, mluvte dál.“

„Já vždycky říkám, že tyhle starý pohádky nikdy nezklamou, škoda že jsou dnes tak málo na repertoáru. Byl po tom zásahu bleskem slepej jako patrona, i když tohle přirovnání vlastně kulhá na obě nohy – protože z toho kluka se naopak patrona stala. A ostrá, s výbušnou hlavicí, jenjen vystřelit. Jenjen vybuchnout! Akorát že byl zaklapnutý v hodně temným zásobníku. Jen si to představte: malý slepec, plný slepýho hněvu, plný slepý zuřivosti! Slepec, který v Jedličkově ústavu napadal další slepce, ba dokonce i personál! Možná to bylo tím bleskem v jeho hlavě, možná jen pocitem bezvýchodnosti – každopádně jeho slepá agresivita byla větší problém než ta slepota. Aspoň pro jeho mámu, která ho tím pádem ani nemohla mít doma. V americkým filmu by z něho udělali slepýho ninju – ale takhle ho v blázinci jen zfetovali a strčili do klece. Přibrzdili ho. Opravdovej pech, že ho v tý kleci nenechali a nehodili klíč do Macochy, to mi věřte.“

„Nevěřím.“

„Samozřejmě, pipinko. Vždyť tohle je příběh o víře – a ten by měl mít vždycky šťastnej konec, ne? Ale nebojte, jeden dnes čeká i na vás. Ve vašem vlastním příběhu. Mám pokračovat?“

„Ano.“

„Ano?“

„Prosím ano.“

„Za tohle ano udělám všechno na světě, však ještě uvidíte a uslyšíte. A ucítíte, to především. Ale díky čemu ten kluk po šesti letech v kleci a ve tmě začal najednou zase vidět, v tom vám tedy vysvětlení nepodám, v tom vás teda zklamu. Zázraky, to není můj žánr, já jsem spíš na pouliční ekvilibristiku a iluzionismus. Každopádně ani lidi kolem tohoto kluka se z toho zázraku zas moc dlouho neradovali, když teda začal vidět. Protože – a já na svou metaforu nikdy nezapomenu, dokud ji nevytěžím až do dna – ten čtrnáctiletej kluk ještě pořád byl tou ostrou patronou s výbušnou hlavicí, jenom ho někdo přesunul ze zásobníku do hlavně. A on na konci toho laufu sice uviděl světlo, ale ještě žádnej cíl. Oddělat chtěl ale všechny, nejen sebe. Neserou vás už tyhle blízkovýchodní metafory?“

A jazykem už bližším tomu jejímu, tomu laboratornímu, jí vypráví, jak zuřivost a neklid neopustily toho dospívajícího hocha ani poté, co se mu vrátil – co mu byl navrácen, když to teda chcete takhle – zrak. „Skoro naopak, paninko – a za pár týdnů už byl v blázinci znovu, želbohu s nejasnou diagnózou i prognózou. Nebo ještě hůř: se spoustou diagnóz, od každého specialisty jinou. A že se jich na něm vystřídalo – vše marno darmo, i když ne zadarmo. Psychologové hádali, že je to snad vztek nad těmi roky ztracenými v temnotě. Neurologa napadlo, zda nejde o chronické abstinen­ční příznaky po těch kilogramech sedativ, jimiž ho krmili v kleci. Zkoušeli na něm feedback, prý i ten počítač shořel jako zasažený bleskem! Zázračný léčitel mínil, že je to otisk blesku v každé buňce jeho těla. Dokonce i ten vranovský exorcista přijel – ale tenhle šneček místo růžků vystrčil opravdový rohy a nabral ho přímo do prdele. Olé! To už mu víc pomohl fyzioterapeut, který ho aspoň naučil cvičit a posilovat, aby tu energii ze sebe aspoň nějak vybil, nějak ten blesk uzemnil. Jenže pak byly následky těch rvaček ještě horší. Nakonec ho radši ani nepouštěli do školy. A přitom nebyl zlej, jen drobátko prchlivej.“

„Jak to všechno víte?“

„Dočista jako já zamlada. Osamělej a prchlivej. A lidi se ho tak báli! Bojíte se mě, paninko?“

„Trochu.“

„Trochu je málo. Asi stárnu. Řekněte zase to svý vzrušující ano, ať si starej sadista užije. Prosím.“

„Ano.“

„Teď jste to ovšem trochu odbyla. Jenom herecká macha.“

„Možná mu jen chyběla láska.“

„Tomu vašemu ano taky, ale v tom to nebude. To ještě nacvičíme. Jako i on všechno nacvičil. Cvičí totiž deset hodin denně, víte? Jeho mámě totiž někdo od divadla, prý dokonce ten slavnej režisér Lébl, než se oběsil přímo nad svým jevištěm, poradil právě tyhle kejkle.“

Starý muž pod černým deštníkem namíří ukazováčkem na mladíka pod topolem a pak zvedne palec, jako by držel v ruce revolver. Běla ani v nejmenším nepochybuje, že kdyby to svedl, opravdu by na chlapce vystřelil. Když Alláh dá, i prst spustí – říkával její manžel po návratu ze stáže v Egyptě. Ale protože Běla není jen technokratická laborantka, už taky tuší, proč to tenhle komediant udělat nemůže.

Ujišťuje se: „Poradili mu, aby žongloval?“

„A jakou jinou radu chcete od režiséra, kterej tak rád žongloval s lidma? Rada za všechny prachy – teda skoro za všechny, co mámě toho kluka zbyly. Za zbytek koupili tři míčky, pak našetřili na šest, teď jich ten magor dokáže udržet ve vzduchu někdy i dvanáct. Ne tady v parku – tuctem vajec žongluje v noci, v úplný tmě, což by tady předvádět nemohl a snad ani nechtěl. Tady jak vodník pod topolem je prý jen kvůli tomu, že právě tam našel svůj střed. Prý. Jako i vy jste ho našla, že? Uprostřed svýho bludiště.“

„Ptala jsem se, jak to všechno víte.“

„Jsme totiž kolegové, copak jsem se už nepochlubil? To bude tou mou vyhlášenou skromností! Akorát že on není skromný, on je tak hrozně pyšný, že ty největší kouzla dělá jen pro sebe. Myslí si, že ta dokonalá koordinace mu vrátí klid a především rovnováhu. Rovnováha, to je současná podoba jeho šílenství. Proto taky chodí na chůdách, balancuje na laně a jezdí na jednokolce. Představte si to třeba jako závaží, nebo spíš gyroskop – to je ta jeho zuřivost. Drží ji v sobě jako zaťatej sval a všechny ostatní svaly uvolňuje a koordinuje, dokonce občas už nejen svoje svaly. Všimla jste si, kolik mladejch v tomhle parku balancuje na lanech mezi stromy? Kolik jich tu žongluje? Kolik lidí tu hledá rovnováhu? Většině naštěstí stačí k téhle dětinské iluzi marjánka nebo pár piv – ale přibývá i těch druhejch. Napodobují tohohle magora. Opičí se po něm. Aniž by samozřejmě tušili, oč mu doopravdy jde.“

„Oč?“

„Prosím.“

„Prosím.“

„To slovo by mohla znát i bláznivá laborantka. Slovo po vašich slavných alchymistických předchůdcích. Ti mi naslouchali mnohem pozorněji než vy, to mi věřte. Víte, co to je transmutace?“

Běla ale ví, že toto slovo má více významů. Pamatuje si ten, který rád používal její manžel. Když jí šeptával, že působením jejího milostného žáru transmutovala těžká olověná koule na jeho noze v zlaté jablko touhy. Vždy se tomu smála, i když později už trochu nuceně.

„Ten magor věří, že když jednou najde tu opravdovou rovnováhu, když úplně všechno vybalancuje, ta zuřivost v něm se promění v něco jiného. V plamínek svíce z loje mrtvých zvířat. V očistné mýdlo z vyškvařených židovských mudrců. Děsivý hrom že se promění v zářivý blesk, abych od vás nechodil moc daleko. Prostě všechny ty obvyklé kejkle a sliby všech velkých náboženství, a on tomu věří. Věřila byste tomu?“

„Ano.“

„Ale fuj, teď už se mi to vaše ano vůbec nelíbí. Příliš rozechvělé, miláčku. Možná byste měla taky žonglovat, než vám úplně jebne. Koukněte, nic na tom není.“

A stařec křepce vyskočí z lavičky a také začne žonglovat, se všemi třemi barevnými láhvemi. Přičemž nejen že ještě krouží piruety na svých kolečkových bruslích, ale dokonce zvládne i žvanit, školeným hlasem dramatického umělce:

„Víte, že se těmahle lacinýma kejklema dokonce i živí? Pár měsíců v roce žongluje a chodí na chůdách v hypermarketech po celým bohatým světě – jako živej reklamní poutač. To už mu to prohnilý tržní hospodářství ani tak nevadí, co? Ale zpátky k zázrakům, i když ani ty jistě nedělá zadarmo. Místní ptáčci zpěváčci už mi vyzvonili, že pár místním pejskařům prý zázračně vyléčil psotník. Teda jejich čoklům, rozumíme si. Ale co když jednou opravdu přejde na páníčky? Co když –“

A teď ten komediant na Bělu mrkne jedním okem – a když je zase otevře, každé jeho oko má úplně jinou barvu: levé dosud září tyrkysově, pravé je ovšem najednou temné a prázdné jako otvor kuchyňské výlevky.

„– co když jednou vyléčí i vás?“

„Já nejsem nemocná.“

„A pak už budete úplně v prdeli. Protože když přijdete i o svý obsese a kompulze, co vám na světě ještě zbyde? Budete si každý ráno kapat pipetou do čaje otrušíkový olej?“

Ale i Běla je najednou doslovná a chce víc než jen pár kapek z pipety. Po jiné tekutině touží. Najednou i ona vyskočí z lavičky jako zamlada, aby přímo ve vzduchu chytila červenou láhev. A otevře ji. A pije. A nechá toho, teprve když – bez překvapení – zjistí, že vody v láhvi neubývá. A pak už se mladou dokonce i cítí.

Ale ten komediant se jen směje. „Máte lok jak jalůvka. Hlavně bacha na ten deštník, ať nám ho neodnese vítr! Ještě ho dnes budeme potřebovat, protože bouře převeliká se blíží. Možná už se ani nestačíte úplně zbláznit, vy ani on. Času už není víc než na jednu malou písničku, kterou rozhodně neškodí zazpívati dvakrát.“

A opíraje se nyní o složený deštník jako Charlie Chaplin ve své nejslavnější póze, ten komediant opět zpívá:

Anička v dětském bludišti
Našla dospělé hračky
Sračky sračky sračky
Slyšela dospělou pohádku
A čas rozběhl se pozpátku
Sračky sračky sračky

Čas.

O ten tu běží, ten tu běží, taky už musím běžet.

Ví Běla. Cítí Běla. Skoro bolestně. Opravdu bolestně. Těžký lem mračen nad obzorem připomíná oponu nad dětským loutkovým jevištěm a už se z něj třepí provázky deště.

A přece nevstane z lavičky, i když teď už ji tu nikdo nedrží. Teď už by od toho komedianta dokázala bez problémů odejít. Uniknout. Kdyby ovšem dokázala uniknout i té otázce, jež ji pálí víc než rozžhavená hodinová ručička v nitru:

„Takže o mě tu vlastně nikdy nešlo, že?“

„Kde, moje milá?“

„V celý týhle vaší komedii.“

„Na jevišti není malých rolí, paninko. To se tak říká. A všichni je nenávidíme, ty svoje malé role. Všichni toužíme po aplausu, a nejen až v závěrečné děkovačce. Ale váš hvězdný okamžik teprve přijde, mějte trochu trpělivosti se starým mužem.“

„Vám jde jen o něho. Že?“

Běla ukazuje na mladého žongléra, který stále vrhá míčky – teď bílé jako vajíčka, jako sněhové koule – proti stále temnější obloze.

„O toho bláznivýho kluka? Nenechte se vysmát, miláčku!“ A ten odporný komediant se opravdu začne smát, dramatickým jevištním smíchem. „Co bych s takovým magorem dělal? Myslíte si snad, že chci zakládat cirkus? Druhý Divadlo na provázku? On je na to možná vybavenej pohybově – ale nedokázal by podle cizího scénáře uhrát jedinou větu! Ten má vlastní scénář a vlastní nápovědu. Vlastní špagátky ke svýmu loutkáři, na nichž se jednou oběsí jak Lébl na vlastním jevišti. Víte, ta pitomost, že do jednoho stromu blesk dvakrát neuhodí, neplatí ani u stromů, natožpak u lidí. Někteří lidi jsou hotový bleskosvody! Což mě přivádí k delikátní otázce – než přijde ta veliká bouře, nechcete mi vykouřit péro?“

„Cože?“

„Ale hned se nečilte, hned se nevzrušujte. Teď ještě ne, i když ta chvíle chvil už se taky blíží na perutích bouře. Chtěl jsem jen konečně odvést vaši ctěnou pozornost od toho magora, od toho živýho bleskosvodu, zpátky k mé maličkosti. Jež není zase tak malá, jak skromně žertuju. Zkrátka to jenom zkouším, copak už jste neprokoukla můj styl? Pořád něco zkoušet, něco nabízet, něco hrát. Něco rozehrát – a pak čekat, jak to dopadne. Nahodit udičku do temných vod. Pro zábavu a pro potěšení, jež nemají větší hloubku než vaše hrdlo, jehož rozkoš mi zatím odpíráte. Někdy zabere zlatá rybka pravdy, někdy zaseknu jen čudlu. Obyčejnou malou čudličku, jako jste vy, při vší úctě, madam.“

Běla dopije vodu z červené láhve. Poslední doušek. Už ji vstřebala. Pořád ji v sobě cítí: ten chlad – i tu vřelost. Už ví, že tento komediant možná ani není skutečný. Nebo že nejsou skutečné ty jeho řeči. Ty žvásty. Nejspíš jsou to jen citace – z divadelních her, které napsali další komedianti. Psí hovna v bludišti. A protože už opravdu musí, musí jít po svých klikatých cestičkách, vezme aspoň tento rozhovor zkratkou.

„O jaké vy mluvíte pravdě?“ řekne s převahou, jíž by se u sebe nikdy nenadála. „Vždyť vy si všechno pořád jen vymýšlíte! Vy všechno pořád jen hrajete!“

Stařec se ovšem neurazí. Jenom se usměje. Není to veselý úsměv. Ani okouzlující ne. „To je ta lepší varianta,“ vysvětlí jí klidně. „Že si tyto své kouzelné repliky jen vymýšlím. Druhá varianta, řekněme drobátko méně skromná na nejskromnějšího člověka na světě, je ta, že jsem si dokonce vymyslel celý tento park, celý tento malý posraný svět i se všemi veverkami a čokly a jejich hovny, a pak jsem si tedy vymyslel i vás. Stačíte svým porouchaným technokratickým rozoumkem sledovat mé hluboké úvahy?“

„Nechtěla bych být postavou ve světě, který jste si vymyslel vy,“ řekne Běla. Pevně a odhodlaně.

„To ještě neznamená, že jí nejste. V mém bludišti. Navíc o tom ani nerozhodujete, že? A možná ani já ne.“

Ale Běla už se nezeptá.

V té chvíli konečně začne pršet. Když prší, může se stát cokoliv – a Běla ví, Běla najednou cítí, že se i stane. Cokoliv? Všechno? Už to je dobře, za to dík, že ten déšť přišel dřív nežli blesky a snad zažene toho chlapce někam do úkrytu.

„Nenechte se vysmát, paninko, a přitulte se ke mně pod deštník. Blíž. Ten magor je přece jako vy, ten neskončí se svým tréninkem, dokud se jeho čas nenaplní. Nebo dnes spíš doslova – dokud jeho čas nevyprší. Ještě blíž. Vy přece taky nikdy nepřerušíte svou obchůzku, i kdyby trakače padaly. Že?“

Ale Běla neodpoví. Jinou hru už hraje. Pozoruje mladého žongléra, s jakou jistotou vrhá proti antracitové obloze stříbrné kužele, jimiž už zase nahradil míčky; možná mu v dešti ty kužele míň kloužou v dlaních, napadlo ji ještě. Možná opravdu ví, co dělá – tak útlý pod tím útlým topolem, následníkem toho shořelého. Všichni jsme kužely ve tvých rukách, Pane.

Vstane z lavičky. Kupodivu to jde. Jde to. „Bylo to pro mě s vámi velmi poučné,“ řekne bez ironie, „ale teď už opravdu musím jít.“

„Nechtějte vědět, co já dnes ještě musím…“

„Nechci. A v tom dešti už je mi zima. Takže –“

„Však už se brzy zahřejete, paninko. Na dvacet tisíc stupňů! Budete hořet jako raketoplán Challenger – a on jako Atlantis! Vy při startu na svou oběžnou dráhu, on při návratu – z toho svýho šílenýho kosmu, kde chce žonglovat planetama! Víte, proč si ani v tom největším vedru nikdy nesundá tričko?“

„Nechci to vědět.“

„Říká se tomu Lichtenbergovy obrazce – nebo taky, pokud blesk vypálí na kůži dokonce přímo nějaký symbol, keranogafie. Víte, co má na zádech vypálený on?“

„Nechci to vědět.“

„V tom případě strčte támhle na pískovišti hlavu mezi bábovičky. Nebo ten písek použijte k hašení, až ten váš mládenec vzplane jak bájný Ikaros, kterýho musel sestřelit z nebe jeho vlastní božský fotr.“

„Nechte už toho.“

„To byste si opravdu přála? Abych toho nechal?“

Komediantův hlas najednou zazní úplně jinak. Skoro – lidsky? Dívá se na Bělu vážně, jako by mu ten sílící déšť smyl ze tváře šminky, a pak dodá: „Nic přece není snazšího, má milá.“

„Opravdu?“

„Stačí, když na mě budete opravdu milá. A přidám vám k tý sazebníkový stovce dokonce i svůj deštník.“

„Vy jste se zbláznil.“

„Z touhy po vás, mé poupě. Ale neodříkejte se zázraků. V čase nouze dobrý kus motouze – a v čase deště zase deštník. Zázračný deštník! Mám vám jím snad naplácat na zadek, abyste uvěřila, že je víceúčelový? Pak byste možná zvlhla i bez toho deště!“

„Tohle už poslouchat nebudu.“

„Máte pravdu, miláčku, nejvyšší čas přejít od slov k činům. Už hřmí, a nejen v mých koulích. Víte, že mezi nejoblíbenější triky svatýho Františka z Pauly, co se mu tak klanějí ti požírači šneků na Vranově, patřilo vrhání ohně holýma rukama? A víte o tom, že víc než polovina blesků vyšlehne obráceně – ze země k nebesům? Takže když si přede mnou kleknete jako v tom šnečím kostele a přijmete mě jako tělo Páně, věnuji vám po tom svém vyšlehnutí svůj zázračný parazól, a když se pod ním s támhletím bláznem schováte, uchrání vás oba nejen před deštěm, ale i před mnohem větším nebezpečím.“

„I před vámi?“

„Zatímco ironie vás v těchto těžkých časech neochrání už vůbec před ničím.“

Komediant pozvedne deštník k temným nebesům. Zdá se to Běle, že jeho bodec jiskří drobnými záblesky? Až ve svém nitru Běla ty jiskry cítí. Jak padají do vlhkého troudu.

„Nechte už toho divadla,“ řekne chabě.

Komediant pokrčí rameny a složí svůj deštník. Navzdory tomu, že déšť stále sílí. Kapky mu stékají po krempě klobouku do obličeje, ale jas v jeho očích neuhasily. „Jak chcete. Už nejsme v pohádce, abych vás k něčemu nutil. Kdybych měl kšeftovat s každým, kdo dnes chce za pár šupů prodat svou nesmrtelnou duši, sepisoval bych smlouvy od božího rána do svýho večera. Takže klidně už z toho mýho divadla vypadněte, dušinko – nejlíp požárníma dveřma a po požárním schodišti!“

Běla vstane z lavičky. Hřmí už docela blízko. A hlas toho starce má podobný trhavý zvuk:

„Dokonce i opravdoví křesťani varují, že člověk si má vždycky dobře rozmyslet, za co se modlí. Nemodlila jste se nedávno za to, abyste viděla živej hořící keř? A abrakadabraka, už na něj máte volňáska do první řady!“

„Ne.“

„Vy přece víte, že jestli toho kluka nezachráníte pod mým deštníkem, zůstanete v tom svým bludišti už navždy. Že to víte?“

Běla to přesto zkusí. Zkusí odejít. Neudělá však ani dva kroky, když ji ten komediant zastaví právě tím deštníkem. Když ji zahákne dřevěnou rukojetí za popruh jejího batůžku, div že jí ho nestrhne ze zad.

„Poslední nabídka, Bělo.“

Tím, že ji poprvé oslovil jménem – a že ji oslovil tak něžně – ji zastavil spolehlivěji než jeho deštník. Ten hajzl ji totiž oslovil hlasem jejího manžela. A dodal:

„Co asi dělá ta holčička, co si zpívala tu sprostou písničku, co asi dělá ta kočička ve svém bludišti? Možná ještě není pozdě jít ji s pár přáteli hledat – Bělo.“

Znovu nad nimi roztáhne deštník. Jeho penis je studený. Jeho dlaně na její hlavě horké. Běla čekala, že tomu bude přesně obráceně. A čekala taky, že jeho sperma (nikdy by u něj nemohla použít slovo semeno) bude mít odpornou chuť. Jako voda z Ponávky; jako šnečí sliz.

Ale i v tom ji podvedl. Oklamal. Protože když překvapivě brzy (a překvapivě strašně) vykřikne – anebo to konečně zahřměl ten hrom? – její ústa jsou zaplavena koloidním roztokem tak sladkým, tak odněkud známým, tak vonícím po jablkách z nějaké dávné zahrady, až se Běla málem rozpláče.

Ale on to hned pokazí. Neboť jeho triky nejsou zázraky. Řekne totiž: „Toto je pramen vody živé, jenž musíš vypít.“

„Ne.“

„A nemluv s plnou pusou, to dáma nedělá.“

Ale Běla je laborantka. Ví přece, jaké podfuky se dnes dějí s potravinářskými příchutěmi. A ví, opravdu ví, jak se pracuje s pipetou. Takže když vzápětí po jeho výkřiku silný vítr vezme deštník a ona je znovu viditelná, viditelná a na okamžik snad i vidoucí, vstane z toho ponižujícího pokleku a nakloní se nad tím mužem na lavičce, jehož tvář je dosud zrůzněná rozkoší. V jeho tváři jako by se střídaly stovky tváří, stovky rolí – a když Běla přitiskne své rty na ty jeho, na okamžik se v té tváři objeví i pihovatý školák, udivený prvním polibkem spolužačky. Ale Běla ho políbí jako žena, jazykem rozevře jeho rty i zuby – a pak už je ta stará tvář plná nevěřícného hněvu, to když mu Běla vefoukne a vtlačí všechno jeho sperma ze svých úst do těch jeho.

Pak běží po mokré trávě a je si jistá, že nedoběhne. Že ji zasáhne, zastřelí zezadu jako zběha: střelou, nožem, bleskem. Vezme to zkratkou přes bludiště, to aby ho aspoň na okamžik zmátla, a pak už běží a běží po hlavním trávníku, náhle plném lesklých šnečích ulit. Křičí: ale kdo ji uslyší v tom hluku deště a větví ve větru? Ten chlapec s kužely ano. Slyší ji. Vidí ji. Opravdu ji vidí. Zastaví ve vzduchu všechny své kužely. Znehybní je. Ale není to mrtvá fotografie, zastavený filmový záběr, jemuž se říká mrtvolka. Oči toho chlapce jsou živé, tak moc živé. Usmívají se na Bělu, která běží k těm očím, do nich. Když je těsně u něj, vidí v těch očích nebe a sebe. Poslední opravdový vjem před tím zábleskem.

Když se probere – když je probrána –, stále ještě cítí ten záblesk. Ostrou vůni ozónu – a vzdálenější pach spáleniny. A slyší: napřed vzdálený křik, po chvíli i blízký hlas. Hlas blízký fyzicky i citově. Ten hlas říká: „Bojím se, aby to neztratila.“

Neztratila co? pomyslí si Běla polekaně. Co jsem mohla ztratit?

A současně, jak se jí se sluchem vrací i vědomí, uvědomí si, že ten důvěrně známý hlas říkal něco jiného. Aby nepotratila, to přece říkal ten hlas. Hlas jejího muže, jejího manžela. Což ji vyděsí natolik, že konečně otevře oči.

A vidí: leží na zádech na lavičce, hlavu má v manželově klíně. Dosud je v parku, slunce na vymetené obloze jí svítí tak ostře do očí, že skoro nevidí jeho tvář, jen obrysy té milované hlavy s odstávajícíma ušima. A ještě jedna tvář se nad ní sklání, hlava obrovská jako ve snu.

„Sanitka už je na cestě,“ řekne ta druhá hlava. A pak si ten policista – příslušník VB – sundá placatou čepici, aby si otřel pot z čela, a jeho hlava je už stejně velká jako hlava Bělina manžela.

„Snad ji ani nebudeme potřebovat, soudruhu,“ řekne Bělin manžel hlasem tak polekaným, tak mladým. I ona je mladá, cítí to. Utvrzuje ji v tom i pohled policisty, který se jí dívá na nahé nohy pod vyhrnutou sváteční sukní, kterou si vzala do spořitelny na vyřízení novomanželské půjčky. „Sanitku bude třeba spíš pro ty lidi pod stromem, ne?“

„Tam to vidím spíš na havrany.“

Běla se napřed podiví, jací že havrani v létě; pak jí to dojde a zkusí otočit hlavu směrem k topolu, který – jak si taky vzpomene – před chvílí vzplál jako hořící prst.

Ale manžel jí to nedovolí. „Nedívej se tam.“ Pak přidrží dlaněmi její tvář a pokryje ji drobnými polibky, mezi nimiž jí šeptá jako malému dítěti: „Neboj se, neboj, už to bude dobrý, už je před námi jen celý dlouhý a nádherný život, miláčku…“