Odpustky pro příští noc

Než začal psát ten dopis, dlouho hledal slova. Týden, dva? Kamilovi už na čase příliš nezáleželo, a čas jako by mu to oplácel stejnou neplatnou mincí. Ovšem když se konečně nahrbil nad klávesnicí, čas se přece jen vrátil. A jak důrazně! S jakým randálem! Kamil sice tušil, že propojení klávesnice a času může někdy skončit zkratem – ale že to bude taková rána?

Rána z čistého nebe.

Z vysokého říjnového nebe, jež měl Kamil tak rád.

Odtamtud přilétl, slétl, zaútočil ten pták, který prudce narazil do okna hned vedle Kamilova psacího stolu, prorazil vnější sklo a zůstal nehybně ležet na římse, nabodnut na skleněné střepy.

Proboha! Ta rána a zvuk tříštícího se skla Kamila polekaly, ale příliš nepřekvapily; věděl přece, co právě píše. Opravdu tušil, že někdo na nebesích ještě může zasáhnout; tušil, nebo v to i doufal? Ptáci jsou poslové nebes. A tento? Nějaký malý dravec. Poštolka? Rorýs? Kamil je tak otupělý antidepresivy a zklidněný svým definitivním rozhodnutím, že dokonce napřed uloží svůj rozepsaný text, než začne konat. Má v tom jistou praxi. Kdysi v mládí měl jistou milostnou nehodu se svou asistentkou, která se záhy zabila při skutečné nehodě. Když mu to kolega z banky, kde tehdy Kamil pracoval, zatelefonoval domů, byla zrovna neděle a Kamil taky seděl nad klávesnicí. Poděkoval tehdy kolegovi a vrátil se zpět – dokončit dlouhou báseň, s níž zápasil už skoro měsíc a o níž najednou věděl, že až rána přijde k sobě, už ji asi nikdy nedopíše. Chystané zbývající stránky zhustil – ne kvůli bolesti, ale ze strachu, že už má hrozně málo času, než ho bolest ochromí – do jediného lakonického čtyřverší. Co víc chcete vědět o nedělních básnících? Řada jeho přátel dodneška pokládá onu baladu a její nečekaný krutý závěr za nejlepší část Kamilova díla. A třebaže Kamil samozřejmě nic jako dílo nestvořil a už ani nemá žádné přátele, předchozí tvrzení je docela pravdivé.

Pták.

Mrtvý pták.

Nebo dron?

Mrtvý pták v mém okně.

Jako metafora dobrý, pomyslí si Kamil – ale jinak mě to pěkně sere. Už jen sehnat sklenáře bude pěkná otrava! Kamil není necitelný, naopak – ale právě jeho vysoká citlivost ho už před lety přivedla nejen k antidepresivům, ale především k přesvědčení, že smrt – zvláště pak taková náhlá smrt, smrt uprostřed letu! – je jen vysvobozením ze světa plného neviditelných překážek a skleněných střepů. Dokonce na okamžik váhá, zda by nedokázal toho mrtvého ptáka aspoň chvíli ignorovat a jako tenkrát pokračovat v psaní: místo světa, který je, radši se zabývat světem, který být může. Ale nakonec vezme to varování přece jen vážně a hledá nějaký nástroj, s jehož pomocí by shodil ptačí mrtvolku dolů na dvůr.

„Dolů na dvůr,“ řekne si nahlas. Už dlouho mluví nahlas sám k sobě. „To je v tomhle baráku oblíbený řešení.“

Chvějí se mu ruce: ale to přece ještě nic neznamená. Ovšem když se starou vařečkou v ruce opatrně pootevře okno, ten dravý pták se probere. Vzpamatuje se. A je to dravec, věru! Dívá se na Kamila jedním jantarovým okem (druhé má zalité krví) opravdu zuřivě, zmítá se na těch skleněných mučidlech, tluče křídlem, až se Kamil poleká, že prorazí i druhé okenní sklo, že se dostane až ke mně! – a pak vyrazí skřek tak strašlivý, až Kamil cítí (a tohle už není metafora) ledový průvan ve svých útrobách. Proboha! Kamil okamžitě zase přibouchne okno a fascinovaně pozoruje ptáka, který jako by se právě tím bouchnutím konečně osvobodil, marně se snaží roztáhnout i druhé, očividně zlomené křídlo, a pak napůl padá, napůl odlétá z okenní římsy.

Bude to těžká smrt, pomyslí si Kamil opravdu soucitně, protože má ptáky rád. Otevře okno, aby se podíval, kam pták dopadl – a pak uslyší další skřek.

Lidský.

Když byl Kamil malý, rád zabíjel ptáky; toto by však neměl být příběh o odplatě. Ztrestáni by měli být nanejvýš ti, kteří to chlapce naučili: beznohý děda na dvorku venkovského domku, milovaný strýc myslivec, ba dokonce i jeho otec, učitel na své městské zahrádce, ti všichni rádi stříleli ptáky. Nejčastěji jen vrabce ze vzduchovky nebo malorážné flobertky, i když strýc se nakonec stal profesionálním zabíječem všeho, co létá, anděly nevyjímaje (smával se; nebyl primitiv; na své hájence rád čítával poezii, nejradši Kainara).

Během nekonečných prázdnin u babičky to pro desetiletého chlapce byla – kromě četby – ta nejlepší zábava na světě! Zacílit vzduchovkou na šedé bříško vrabce na starém ořechu nebo plotě humna a jemně stisknout spoušť; tsssstd!; pak běžet do humna a zvednout z trávy ten chumáček peří, jenž ještě před chvílí byl králem vzduchu! Nikdy se nezastyděl, ten chlapec, naopak, byl na své ostrostřelecké schopnosti hrdý, už protože byl za ně všemi příbuznými (otec učil dějepis a občanskou výchovu) patřičně chválený.

„Všichni jsme lovci,“ vysvětlil mu otec – a ostatní lovci pokývali hlavami, moudrými jako (napsal ten strýčkův oblíbený básník) suché z nosu.

Samozřejmě nesměl střílet užitečné sýkorky – a samozřejmě je občas o zimních prázdninách střílel; odolat žlutým bříškům, na nichž tak dobře seděla černá muška vzduchovky, bylo tak obtížné! Zahrabával pak mrtvé sýkorky do sněhu, aby je nenašly kočky, a styděl se; jak úzkostně a slastně se styděl! Někdy, když všichni vrabci v okolí už byli vybiti či příliš ostražití, vystřelil i na větší ptáky: na kosa, na drozda, na holuba. To už vůbec nesměl – protože většího ptáka může střela ze vzduchovky, brok či diabolka, obvykle jen poranit a pták pak dlouho umírá a strýc myslivec byl humánní a citlivý zabíječ. Přesto Kamil jednou zasáhl kosa, jenž mu spadl téměř k nohám. Pták měl přeražené křídlo, točil se v prachu dvora stále dokola, tloukl druhým křídlem a Kamilova mladší sestra křičela a křičela, ať už toho pitomýho ptáka zabije. Kamil už neměl žádné broky – a rukama to nedokázal. Nakonec kosa zabila kočka. Strýc mu za to sebral na celé prázdniny vzduchovku. O příštích prázdninách už se Kamil k této vášni nevrátil.

Později v životě už nevystřelil na žádného živého tvora – pokud nepočítáme mraky virtuálních lumpů v počítačových hrách, jejichž hraní krátkodobě propadl někdy po své třicítce. Ale v mládí obdivoval Hemingwaye, což vyjde skoro nastejno, a dokonce uměl zpaměti tu slavnou větu z povídky o picání veverek – o tom nekonečném, nekončícím, kéž by nikdy nekončícím, co náhle skončilo, a velký pták přeletěl, jako přeletí sova v šeru…

Ten ženský křik jako by se ozýval přímo na balkóně Kamilova bytu. Tak na ten balkón vyjde – i když s jistým váháním. Kdysi býval pošetile pyšný na svou intuici – než skončila s desátým prázdným blistrem od antidepresiv v odpadkovém koši.

Ta ženská stojí na balkóně šikmo dole pod Kamilem. Vzdušnou čarou to nebude víc než nějaké tři čtyři metry – ale patnáct metrů vysoko nad vnitroblokem, zarostlým stromy. A kdyby ta pomyslná spojnice byla horolezeckým lanem (Beal Yuli 10), mohl by Kamil sklouznout k té ženské během pár vteřin (nedávno si skutečně koupil horolezecké lano, i když k jiné záchraně, než pro jakou bylo upleteno).

Té ženské jde ale očividně právě o záchranu a pomoc. Sotvaže uvidí Kamila, křičí na něj: „Proboha, pomozte mi! Co mám s tímhle dělat?“

Tohle je samozřejmě poraněný dravec. Z Kamilova okna slétl v jakési vývrtce smrti na balkón, z něho se neznámá žena zřejmě právě rozhlížela po příčině té rány do skla – a protože dopadl skoro přesně na práh dveří, brání jí v ústupu zpět do bytu. Dravce už Kamil zná: teď se motá v kruhu přímo přede dveřmi, tluče křídlem a zuřivě syčí jako husa, jichž se Kamil na prázdninách u babičky bál vždy víc než vzteklých psů. Ale ta žena? Tu Kamil nezná – třebaže má v evidenci skoro všechny bratelné ženy v tomto i okolních domech; co ho opustila manželka, šmíruje je z oken, aby o nich mohl lenivě snít. Ale tato je jiná, nečekaná a nesněná. Vyběhla na balkón jen ve spodním prádle, jako by teprve vstávala (je půl jedenácté dopoledne) – a kdyby tak neječela, mohla by snad působit i přitažlivě.

Ona ovšem ječí: „Tak slyšíte?! Co mám sakra dělat?!“

Kamil ovšem nesnáší ječící ženy. Využije tedy svého odstupu i výškové převahy a vlídně řekne: „Dobrý den.“

To ji zarazí, ovšem jen na okamžik. Pak, otáčejíc blonďatou hlavu střídavě k umírajícímu dravci a ke Kamilovi, jehož to brzy taky čeká, přece jen změní taktiku. „Nemůžete mi prosím nějak pomoct?“ Jenže neprosí moc pěkně. Příliš účelově; příliš zkušeně. „Vždyť já tady zmrznu!“

Pravda, je chladné říjnové dopoledne, se vzduchem čirým a chladným a rozjařujícím jako vodka vytažená z mrazáku – a Kamil najednou ucítí nával tepla, jako by si opravdu dal panáka. Teď je chvíle to přiznat: Kamilovi se líbí, když ho ženy o něco prosí. Ovšem stejně jako to šmírování sousedek i tohle je jen nevinné, naprosto platonické snění, v realitě by se nikdy nesnížil k vytváření situací, kdy by ho jakákoli žena musela o cokoli poprosit – ale v jeho erotických fantaziích je motiv prosby občas přítomen. Jednou jedinkrát byl manželce nevěrný – a to i kvůli tomu, že jej ta druhá žena poprosila. A tato situace nemá daleko k sexuální fantazii, jeho bývalá žena by to nejspíš nazvala i sexuálním archetypem: dravý pták útočící na prakticky nahou ženu a muž, který ji může zachránit.

„Tak toho ptáka nějak odstrčte,“ navrhne Herakles.

„A čím asi, sakra! Vždyť tu nic nemám!“

„Tak ho zkuste odkopnout.“

„Vždyť by mě kousl!“

„Ptáci nekoušou.“

„Myslíte, že chci od něho dostat nějakou sviňskou nemoc?!“

Když Kamil hned neodpoví, žena znovu těká očima mezi oběma tvory; možná dumá, kdo z nich je větší ubožák. Pták syčí, Kamil praví: „Tak počkejte, něco vám podám.“

„Ale rychle! Prosím, prosím vás!“

To už zní lépe. Ta slova zapříčiní, že Kamil se rozhodne naposledy někomu pomoci. Té ženě? Tomu ptákovi? První nástroj, který mu padne ve skříni do ruky, je mop – nástroj na řešení nečistot (tak to psali v reklamním letáku) přímo zkonstruovaný. Kamil se vrátí na balkón, a nakláněje se nad hlubinou dvora, podává mop té ženské. I ona se naklání, i když mnohem opatrněji než Kamil – ale k předání přesto chybí aspoň metr. Přesto si tu chvilku prvního pokusu o kontakt zapamatujme, stejně jako ji už nezapomene ani Kamil. Ta žena je přímo pod ním. Pode mnou. Skoro padesátiletá nízká blondýna, jež by mohla v dobře zvolených šatech ještě vypadat přitažlivě; ovšem jen v bílém prádle (a v nemilosrdném říjnovém slunci) je vidět nepevná masitost jejích ramen, tmavá rýha v pěšince špatně odbarvených vlasů a ještě jedna rýha mezi těžkými ňadry, převažujícími tu ženu do propasti.

Pták syčí.

Umírající pták.

Všude za záclonami dravé zraky pozorujících důchodkyň.

A tak se Kamil domluví s tou ženou, že jí mop jednoduše hodí; člověk nemusí být zrovna Achilles, aby tím kopím zasáhl. První vzorná souhra: Kamil háže, žena chytá. Okamžitě se otočí ke Kamilovi zády (já to věděl, že bude mít velký masitý zadek: ještě to se mnou není úplně špatný), odstrčí syčící poštolku jako hromadu smetí do vzdálenějšího rohu balkónu a okamžitě zmizí.

„A co můj mop?“ volá za ní Kamil – protože má svůj mop opravdu rád. Co žije sám a sám se i stará o domácnost, k některým svým pomocníkům získal citový vztah. Automatickou pračku kupříkladu skoro zbožňuje. K napařovací žehličce má respekt. Minulý měsíc si koupil novou rychlovarnou konvici, již skoro vždy, když si dělá čaj nebo kávu, nahlas oslovuje „holka“. Co chcete víc vědět o Kamilově diagnóze?

„Přijďte si pro něj,“ ozve se ze dveří po chvíli. „Aspoň mi pomůžete zbavit se toho ptáka.“

Vzpomínáš, jak otec ke stáru začal chovat ptáky? On, který tě v dětství učil střílet vrabce? Napřed měl poštovní holuby; ale co matka odešla do nemocnice na banální prohlídku a už se nevrátila, začal být před každým prodlužovaným návratem šedých hřivnáčů příliš úzkostlivý a holubník na střeše radši zrušil (matka ho o to marně prosila skoro deset let). Radši si pořídil velkého papouška aru, kterého předchozí majitel pokřtil Tara. Byla to neobyčejně krásná a žárlivá samička, která bez varování útočila na každého návštěvníka, jemuž se při hovoru s otcem vloudil do hlasu důvěrný tón. Což se Kamilovi při hovorech s otcem ovšem stávalo velmi, velmi zřídka. Přesto Tara musela při každé návštěvě do voliéry, zabírající třetinu obývacího pokoje. V takových chvílích kupodivu nenadávala, Kamil ji vlastně nikdy neslyšel vyslovit či zaskřehotat jediné slovo. Otec ovšem tvrdil, že Tara zná slov nejmíň dvacet.

„A jaká?“ ptal se Kamil jednou s opravdovým zájmem, protože tehdy se slovy živil, dostával za ně zrní stejně jako Tara; jako tiskový mluvčí privátní banky jich papouškoval přibližně stejné množství.

„Tomu bys nerozuměl.“

„Je to snad v cizím jazyce? V portugalštině?“

„V našem jazyce,“ odpověděl otec pyšně, a Kamil už se víc neptal. Nebyl tak bláhový, aby vlastnímu otci vysvětloval, že být objektem žárlivosti ještě vůbec nemusí znamenat být objektem lásky.

Jindy ho otec požádal: „Postaráš se o ni, až umřu?“

Tehdy se ovšem Kamil zpříma ohradil, zda otec nežádá příliš. Zda to není příliš velký závazek. Věděl už totiž, že papoušci ara se mohou dožívat až sedmdesáti let.

„Jaký závazek? Je to radost!“ zaskřehotal otec skoro jako ten velký pták, který je vážně pozoroval z voliéry, jako by rozuměl každému slovu.

„Musel bych se zeptat Moniky, tati. Co si o tom myslí. Vždyť víš, že máme doma kočku.“

„Tvá žena ti stejně uteče s nějakým kocourem – dřív než já natáhnu bačkory…“

Neslíbil jsem mu to, říkal si pak mnohokrát Kamil. Nic jsem mu nenalhával. A mnohem dřív než Kamilovi odešla žena, jeho otci ulétla Tara. Vzpomínáš? Vzpomínáš na ten květnový večer s vůní lip a ještě vzdálenější vůní jasmínu, kterou otec tak nesnášel, protože prý je to vůně hřbitova? O hřbitovu ten večer totiž mluvil, jako by byl obdařen předtuchou; ale možná to bylo jen předpovězené proroctví a možná jen obyčejná náhoda. Tehdy Kamil ještě věřil na náhody. Ale byla to opravdu náhoda, že ten večer otec špatně zajistil dvířka voliéry? Každopádně když zvýšil na Kamila hlas – vyčítal mu jeho tehdejší pití, sám už dost opilý –, Tara vlétla do pokoje a šla přímo po Kamilovi jako anděl pomsty. Polekaný Kamil se proti ptákovi ohnal a vyběhl z pokoje, rozlícený pták ovšem za ním (jako ty syčící husy v dětství). V předsíni byly otevřené dveře na dvůr, pták vylétl do noci.

„Taro, Taro, miláčku, vrať se, prosím tě, prosím tě moc –“

Vzpomínáš na otcův téměř plačtivý hlas, když jste napřed obcházeli vlastní zahradu, pak ty okolní, nakonec i bludiště blízké panelákové zástavby? Nikdy jsi v otcově hlase neslyšel tolik smutku a vroucnosti; tolik lásky. Do tří do rána obcházeli okolí, Kamil dokonce zatelefonoval do dvou místních rozhlasových stanic, zda by noční moderátoři nemohli vyhlásit tuto ztrátu (vzhledem k tomu, že to byl velký pták, udělali to kvůli oživení noční linky docela ochotně). Ale Tara zmizela v tmách. Za svítání Kamil usnul. Když se probudil, zjistil, že se ztratil i otec; že i on odlétl na křídlech noci. Našel ho v zahradě pod mohutným starým ořechem, dolámaného a v bezvědomí. Už se neprobral.

Přilétla nakonec Tara na ten ořech? dumal Kamil později mnohokrát.

Byla to opravdu ona – nebo jiný okřídlenec?

Nebo to byla jen otcova iluze, halucinace, sen?

A proč mě neprobudil, abych mu pomohl? Proč lezl na ten ořech sám?

Ale na žádnou z těch otázek už mu otec nedal odpověď. Možná je to tak lepší. Zemřel o čtyři dny později, aniž stačil syna zavázat poslední přísahou, aby se postaral o Taru. Díkybohu! Protože Tara se vrátila. Když Kamil seděl na zápraží domu a čekal na telefonát z nemocnice, velký pták přeletěl nad jeho hlavou, jako sova přeletí v šeru, strašlivě zavřeštěl a sám si to zamířil do voliéry. Tu už Tara neopustila, dokud si pro ni pouhé dva dny po otcově pohřbu nepřijel nový majitel, vlastně majitelka, kterou Kamil našel právě za pomoci radioburzy jedné z těch dvou rozhlasových stanic. Velkej pták hledá nový hnízdečko. Kamil si tehdy nechal od šťastné chovatelky vnutit její adresu: co kdybyste se třeba chtěl na toho ptáka někdy přeptat? Samozřejmě to nikdy neudělal. Už je to aspoň sedm let, ne? Možná bych měl tu vizitku zkusit někde najít a přeptat se, ušklíbne se Kamil – když teď taky píšu ptačí vzkaz synovi.

Kamilův syn je vojenský IT specialista. Sice v české armádě, ale teď fyzicky v centrále NATO, zcela jistě ne v Bruselu. Všechno, co dělá, je přísně tajné; Kamil pochopil jen to, že syn se podílí na vývoji evropské verze amerických dronů, dálkově řízených bezpilotních letounů, aby i Evropané mohli bez rizika zabíjet z nebe své nepřátele skutečné i domnělé. Kdysi se kvůli tomu se synem pohádali; to ale není ten důvod, proč se odcizili. Syn pokládá Kamila za zkrachovance, mnohem blíž má k matce; s tou se telefonicky hádá každý týden. Monika pak volává Kamilovi, jak se syn má; tak jako syn udržel jejich manželství pohromadě v dětství, teď – opět bezděčně – udržuje poslední most mezi Kamilem a jeho bývalou ženou. Vzdušnou čáru? Ale dron, dravý pták z titanu a uhlíkových vláken, který se vymkl kontrole, už na tento most zaměřil své radary a samonaváděcí střely. Proto Kamil píše synovi tento dopis. I když nepochybuje, že syn by si jej dokázal přečíst v Kamilově notebooku i před dokončením, přímo teď, když jej Kamil píše. Vyslal by pak nějakého záchranného drona?

Kamil by nejradši pokračoval v dopise, nejradši by mířil k poslední tečce… ale ten umírající dravec do něj přece jen zaťal pařáty. A nejen on.

Vzpomene si totiž.

Že by to opravdu byla ona?

Ona bydlí v nájemním domě, který sice přiléhá k jejich domu, je ovšem o nějaké půlstoletí starší. Proto v něm není výtah a Kamil musí až do pátého patra pěšky. Srdce mu tluče jako zuřivý pták v žebroví klece – a když je mu otevřeno, nezlepší se to.

Kamil ve svých dvaapadesáti samozřejmě ví, jak rychle se dokážou ženy změnit. Co změnit: proměnit! Ale toto nebyla jen jiná žena; toto byl jiný tvor. Tvor samý otvor, vzpomněl si na jednu ze svých nejlepších slovních hříček. Odbarvené vlasy si zapletla do jednoduchého uzlu, čímž jednak zakryla svůj silný zátylek, jednak dala vyniknout lícním kostem, po nichž Kamilův pohled jaksi nevyhnutelně sklouzl ke rtům. Kamil by se vsadil, že ty rty jsou úplně zčerstva obtaženy rtěnkou tak tmavě rudou, až vypadala skoro jako hnědá. Pak se ty rty (ten otvor!) rozchlípily a řekly:

„Zabijete prosím toho ptáka?“

Ale Kamilovy oči kloužou dál. Napřed k jaksi nepatřičnému zlatému křížku na silném hrdle, pak k bradavkám s širokými dvorci, jež prosvítají pod příliš tenkým bílým tričkem. A dál sestupuje Kamilův zrak, aby si potvrdil, co ve dveřích zaznamenal jen periferně. Opravdu! Ta ženská má na sobě tepláky, modré tenké tepláky do půlky lýtek, žádný trendy model do fitka, ale poctivé tepláky na sport a na práci, na činnosti, kdy se tělo opravdu zpotí.

Ale Kamil cítí hlavně vlastní pot. Stéká mu mezi lopatkami, mezi pahýly křídel. Ví, že to není jen těmi pěti patry schodů. Už od pozdního dětství, kdy šmíroval spolužačky v tělocviku, má Kamil slabost pro ženy v teplácích. Mezi literární scény, jež mu utkvěly v paměti, rozhodně patří i ta z Páralovy novelky, kde si mladé dívky oblékají (a svlékají) před sexuální rychlovkou tepláky na nahá těla. Neudělala to i tahle?

„Uklízím,“ vysvětlí mu to. „Tak se nezouvejte.“

A už bez řečí jde před Kamilem bytem. Zdá se neobydlený: v pokoji, jímž procházejí na balkón, není až na dvě židle žádný nábytek, z meruňkových stěn vystupují tmavší obdélníky po sundaných obrazech, v rohu se vrší několik papírových krabic a velkých igelitových pytlů. Proto Kamil ten byt hned nepoznal; pozná jej vlastně, až když definitivně pozná onu ženu. A ani tu ne snad podle tváře, ne podle očí a úsměvu, ale především díky tomu zadku v rajcovních modrých teplácích. Jen ten zadek se za těch patnáct let (tenkrát ovšem nosila tanga, teď se rýsují klasické kalhotky) skoro vůbec nezměnil.

Soukromá vichřice, tak se jmenuje ta Páralova knížka. Četl jsem ji kdysi třikrát. A víckrát jsem možná ani neviděl tvář téhle ženské; šmíroval jsem ji tenkrát z okna kuchyně vždy zezadu, když chodívala přes parkoviště ke svému temně modrému mercedesu. Nízká rozložitá ženská v drahých kostýmcích, přeštípnutých v pase; ten překvapivě útlý pas dával vyniknout právě tomu zadku a oblým krouživým bokům tanečnice flamenca; k tomuto dojmu přispívaly její tehdy černé vlasy, vlnící se do poloviny zad, a vždy vysoké podpatky, jež jí skvostně napínaly lýtka. Ačkoli vypadala jako luxusní kurva, byla prý právničkou – stejně jako její manžel, který jezdil v bílém BMW. Jednou se na ni díval Kamil zepředu, jak šla od auta k domu. Zastavila se, jako by v tom autě něco zapomněla. Nečekaně zvedla oči ke Kamilovu oknu. Bydlel tehdy ve stejném domě jako dnes, ovšem v jiném bytě, ve zvýšeném přízemí. Dívala se přímo na Kamila, jak odhrnuje záclonu. A když záclonu polekaně pustil, dívala se na něj dál, třebaže až dosud si myslel, že už je v bezpečí. Nebyl. O pár dnů později ji potkal v hypermarketu přes ulici; nad mrazicím boxem se zeleninou mu pohlédla zblízka do tváře s výrazem tak chladně pohrdavým, že si opravdu připadal jako ubožák, co si ho honí za záclonou. O čemž vlastně i promluvila. Ta ženská, jejíž pečlivě nalíčená tvář vypadala takhle zblízka jako benátská karnevalová maska.

„Uvítala bych, kdybyste mě přestal očumovat každý ráno z okna.“

Řekla to tehdy hlasem mrazivým jako vzduch, jenž stoupal od zelených sáčků mraženého hrášku a fazolových lusků. Ten dvojí chlad ochromil dokonce i Kamila, který měl krizové vyjednávání přímo v popisu práce. „Každé ráno ne,“ řekl jako pitomec.

„A ještě víc bych uvítala, kdyby váš syn přestal obtěžovat moji dceru.“

„Prosím?“

„A nejen uvítala. Dokonce bych si to dokázala i vynutit.“

S těmito slovy ho opustila. Díky svému špatnému svědomí se nezmohl na jediné slovo obrany, byť jindy by se šel kvůli synkovi i rvát. Pomstil se té ženské za ponížení aspoň tím, že výrazně pozměnil své sexuální představy. Nevyřadil ji ze svého imaginárního harému – ale musela hodně prosit, aby jí občas aspoň naplácal na ten tlustý zadek.

Jenže teď se Kamil vrací do jiného snu. Do snu, z něhož se – jak bláhově doufal – už dávno probudil. Je to sen jako v některé z jeho oblíbených počítačových her: vybydlený byt, vybydlená ženská, děsivé zombie blízko ve stínech místnosti. Radši se zastaví uprostřed pokoje, na parketách pokladených starými novinami, jež zřejmě mají usnadnit úklid po chystaném malování. Tohle nepřemaluje žádnou štětkou, pomyslí si Kamil, když se k němu pod holou žárovkou otočí. Její tvář je najednou stejně holá. Ale posvítí si okamžitě do temných koutů v Kamilově paměti.

„Tak jsi mě konečně poznal?“ řekne s rukama v pase a břichem zataženým, jako by chtěla pokračovat v cvičení.

Kamil jen pokrčí rameny a současně přikývne. To nejednoznačné gesto jako by ji dokonce pobavilo.

„Já tebe hned. I když jsi přibral.“

„A nejen na váze.“

„Taky jsem přibrala, zhubla, přibrala, zhubla. A nejen na váze. Celý můj životopis za poslední roky.“

Kamil si vzpomene, jak jeho manželka nesnášela řeči o tloustnutí a hubnutí. Pitomá chvíle ke vzpomínkám na manželku. „Na váze přece nezáleží,“ řekne. Jako říkávala jeho manželka.

„Odkdy?“

„Při volném pádu.“

Rád by jí to významně dovysvětlil, dokonce se rozpomene na ten jednoduchý vzoreček z fyziky – ale ona je chytrá a řekne: „Vlastně jsme si netykali, že?“

„Ne.“

„Vlastně jsme spolu nikdy nemluvili. Že?“

„Jen jednou.“

„To nebyl rozhovor.“

„Ne.“

Teď bez podpatků je už malá, spíš tělnatá než udělaná, a posměšný výraz v jejích očích je rozhodně nepatřičný – vzhledem k tomu, nač oba vzpomínají. Kdyby plakala, snad by se Kamil i slitoval… takhle jen chladně řekne: „To se divím, že jste se sem ještě vrátila.“

„Musím tu trochu uklidit po předchozích nájemnících, než to zase pronajmu.“

„Že jste si na to nenajala nějakou firmu…“

„Bejvávalo.“

„Že by taky volný pád?“

Chvíli ho pozoruje. Chladně, věcně. Jako dron analyzující cíl? „A co kdybych si třeba najala vás? Nevypadáte, že toho máte zrovna moc na práci. Co?“

Ale on na tyhle hry sere. „Toho ptáka vás zbavím zadarmo a pak hned vypadnu. Ze dveří, ne z okna. Kde máte ten mop?“

„Opravdu musíš být tak hnusný?“

„A ty tak přecitlivělá? Že by po dcerušce?“

Dceruška se jmenovala Amélie, nejspíš následkem toho filmu – i když se vybarvila spíš do zlatova. Tedy spíš víla Amálka, s tím hnízdem zlatých vlasů, v němž pípalo a kníkalo (a občas i zpívalo) tolik tajemného ptactva! Každopádně pro film jako by byla stvořena, přinejmenším pro reklamní pauzy: vypadala totiž jako ty roztomilé zlatovlásky, co si zapatlají celou pusinku (reklama na čokoládu), nebo i růžové šatičky (jde-li o reklamu na prací prostředky). Když ji Kamil viděl úplně naposled, byla zapatlaná něčím, co už nevypere ani ariel extra strong. Jmenovala se Amélie, nebylo jí víc než osm, ale tak na ni nikdo nevolal, ani rodiče, ani ostatní děti na dvoře, který tehdy ještě nebyl stíněn vzrostlými stromy.

„Protože ona pořád jen lže,“ objasnil to Kamilovi jednou syn, jen nepatrně starší než ono děvče. „Proto si s ní nikdo nechce hrát. Pořád si vymýšlí nějaký blbosti.“

„Co třeba?“ ptala se Kamilova žena Monika.

„Když já nevím. Třeba že se zná se Supermanem. Nebo že umí lítat jako on.“

„To bych taky chtěla.“

„Randit se Supermanem?“ ptal se tehdy Kamil, neúnavný vtipálek na vlastním pohřbu.

„Uletět.“

„Ale když ona fakt vykládá, že každý večer fakt lítá. Že když se její máma a táta hádají, ona radši letí pryč. A hrozně zuří, když jí to nevěříme.“

Ale Kamil musí využít svou šanci. „Víš, je velký a zásadní rozdíl mezi lhaním,“ řekne vážně, „a mezi vymýšlením si.“

„Ach bože,“ vzdychla Monika.

„Například spisovatelé si vymýšlejí příběhy, které se většinou nikdy nestaly – a přitom o nich nemůžeme říct, že to jsou lháři. Že?“

„Pokud to ovšem současně nejsou i lháři,“ řekla Monika. „Lháři, kteří už občas ani nepoznají, že lžou.“

„Nemoc z povolání.“

„Smrtelná nemoc.“

Jaká škoda, že toto není příběh o Kamilově ženě! I když vlastně – kdo ví?

„Ale ty si prý s Amélií hraješ často,“ řekl Kamil synkovi. Proto s ním přece tuhle řeč u večeře začal. Kvůli tomu chladu z mrazáku plného lákavých dobrot.

„To není pravda.“

„Její maminka mi říkala, že si hrajete často.“

„To není pravda, tati. To ona pořád dolejzá.“

„Nebo tě zajímají ty její bláznivé příběhy? Nestyď se. Lidé, kteří vyprávějí zajímavé příběhy, často vypadají dost divně – a přesto jim lidé rádi naslouchají.“

„Nech toho!“ řekla tehdy Kamilova žena nečekaně ostře.

„I když je lidi třeba nemají vůbec rádi, přesto jim rádi naslouchají.“

„Hned toho nech!“

„Tak jo. Maminky mají vždycky pravdu – a ta naše má možná podobnou pravdu jako Améliina maminka. Možná bys i ty měl toho nechat – nebo aspoň ty hovory s Amélkou omezit. Její mamince se to nějak nelíbí, že si s ní pořád hraješ.“

„Její maminka je –“

„Co?“ řekla Monika tak rychle a zostra, jako by tu odpověď naopak vůbec nechtěla slyšet. Zásah se podařil, protože synek už zmlkl a popotáhl nosem. Ale ani to jeho matku příliš neobměkčilo, mužská dojetí ji popuzují už příliš mnoho let. „Ta holka je lhářka – a její máma taky. U advokátů je lhaní opravdová nemoc z povolání. A notorickým lhářům se má člověk radši širokým obloukem vyhýbat.“

Ale i osmiletý synek pochopil, že řeč není jen o Améliině rajcovní mamince. Najednou se mu nějak podezřele zaleskly oči, byl citlivý po tátovi; nejspíš i to byl jeden z důvodů, proč se v dospělosti dal k armádě. Jeho citlivý táta si opět vzpomněl na ten chlad z mrazáku. Na ty ledové oči. Horká káva s ledovou zmrzlinou?

„Tvoje maminka má pravdu,“ zopakoval radši. „Radši si s tou Amélií opravdu moc nehrej.“

„Když mně je jí líto.“

Líto? Pokračování dávného příběhu se naštěstí odbude rychle – a bez lítosti. Ještě na schodech Kamil váhal, zda nemá zatelefonovat na veterinární kliniku, ať si poštolku odvezou a sami vyřknou a vykonají ortel; teď ho ale hněv a strach ženou k ráznějšímu a případnějšímu řešení. Pták na balkóně vyhasíná – a když ho Kamil podebere plochou stěrkou mopu, skoro se nebrání, jen zatne drápy do houby na stěrce. Poslední vzpomínka na hebké kožíšky myší? Kamilovi je dravce líto – ale bylo by mu líto i milovaného mopu, kdyby jej měl shodit z balkónu i se zaťatým dravcem. Řešení nečistot? Protože dravec se drží mopu jako poslední šance k životu, Kamil musí zvednout mop nad zelenou propast dvora, mává ptákem na žerdi jako podivnou bojovou korouhví – ale pták se stále drží houby a života.

„Zakruťte mu krkem,“ řekne ta kurva za jeho zády.

A přesně to Kamil nakonec udělá. Napřed ptákovi, pak i jí. Té kurvě v teplácích. Kéž bych to opravdu dokázal! Aspoň s tím ptákem to ale zvládne, zuřivost vede jeho ruce, hodí mop s ptákem na podlahu balkónu a vrhne se na dravce holýma rukama… proč podrobněji popisovat něco tak odporného, a přece tak každodenního. Když s tím Kamil skončí, má ruce od krve nejen symbolicky. Nějaké skřeky: jeho, nebo moje? S dosud cukajícím se dravcem v ruce (neváží víc než malý polštářek, možná právě tam bych si měl nacpat jeho peří!) vkročí zpět do pokoje. Proti té ženské, jež vykřikne: snad úlekem, spíš odporem.

„Proboha, vyhoďte to!“

„Myslíte z balkónu?“

„Třeba!“

„Ne, z balkónu ne,“ řekne Kamil. Něco v tom pokoji páchne, není to jen pach čerstvé krve, dravcovy nebo Kamilovy, a nejspíš to není ani pach oné ženy. Teprve když ona ustoupí – s rukama štítivě před sebou – pozpátku až ke dveřím do předsíně, Kamil uvidí v rohu místnosti žlutý plastový kbelík plný květin: gerbery, astromélie, něco jako jiřiny, něco jako chryzantémy, skoro jako pozůstatek nějakého pohřbu. Nejspíš to tak i bude, napadne ho. Ty květiny tam jsou už dlouho – a dlouho jim nikdo nevyměnil vodu. A přece tu páchne ještě něco jiného.

Ta ženská mu podává velký plastový pytel na odpadky, třebaže ptačí mrtvolka by se vešla i do pytlíku na chleba. Kamil se chvěje: ta vražda, byť z milosrdenství, ho rozrušila ještě víc. Nemám v tom vraždění pokračovat? Proč bych měl vlastně zabíjet jen sebe? Z kbelíku vytáhne hrst nahnilých květin a hodí je do pytle k ptákovi, za ptákem. Pak celý smuteční balíček hodí té ženské k nohám se slovy, že tohle už snad může někam pohřbít sama.

„Nemůžete to vyhodit do popelnice, až půjdete?“

„Do tříděného odpadu mrtvoly nepatří, je to tam napsaný,“ odsekne Kamil. Ani tento funus nezvládne bez hloupých žertů? Ona se ale opravdu zasměje. Ovšem zřejmě jen z rozpaků, protože vzápětí mu řekne:

„Jenom se netvařte tak nadřazeně. Zvlášť když o tom nic nevíte.“

„Ani mě to nezajímá.“

„V tom případě vypadněte. Napřed si ale radši umyjte ty ruce, ať vás na ulici nesbalí policajti.“

„Jako vás?“

„Mě nesbalili. Dokonce nikoho z nás ani neobvinili.“

„Samozřejmě.“

„Chcete mě snad obvinit vy?“

To je těžká otázka, tak těžká k zodpovězení, že Kamil před ní radši uteče do koupelny a myje si ruce, myje si je ve všech významech. Na zápěstí levé ruky má drobnou tržnou ránu, která ovšem hodně krvácí. Od zobáku toho dravce? Čím to mám sakra zastavit? Navzdory svému hněvu si nedokáže přitisknout na ránu jediný bílý ručník – a pokud je tu ještě něco jiného, tak jedině v černé kosmetické taštičce na polici pod zrcadlem. V tom zrcadle vidí Kamil svou tvář, pustou jako prázdný monitor. Zrovna když se pokusí na sebe aspoň mrknout jedním okem, aby získal trochu odstupu od té pitomé situace, nahlédne nedovřenými dveřmi ta ženská.

„Nepotřebujete nic?“

„Kousek vaty. Nebo papírový kapesník. A taky nějakou dezinfekci. Třeba tu vodku, co je z vás cítit.“

Ona však vytáhne z kosmetického pouzdra kolínskou vodu. Svou kolínskou? Vyšroubuje rozprašovač a naleje Kamilovi na ránu snad půl obsahu černé lahvičky, na níž zlatý nápis Fleurs de givre; Kamil neumí francouzsky, ale zbytky jeho dávné lásky k poezii mu asociují Les Fleurs du mal. Není snad tohle taky nějaký zasraný jed? Jak se ten předražený líh vleptá do rány, Kamil zasykne bolestí. A vzápětí syčí podruhé, tentokrát už úplně jinou bolestí…, to když se k němu ta ženská zezadu přitiskne a obejme ho kolem pasu.

Slyšíte ho? Kamila? Syčí úplně jako ten zuřící chcípající pták!

Poslední vzpomínka. Nejdůležitější? Pro Kamilův život (nebo co z něj vlastně zbývá) určitě ne. Snad jen pro příběh: kéž by to Kamil zvládl stejně lakonicky jako své nejslavnější čtyřverší – tenkrát, když smrt mu počítala slova. Ale to byla smrt blízkého člověka – kdežto v této vzpomínce? Na tuto příhodu už málem dávno zapomněl – a nejen proto, že si líp pamatuje příběhy, které si vysnil, než ty, jež se mu skutečně staly. A stal se tento vůbec jemu? Ví jen, že tehdy seděl na balkóně, v tom bývalém bytě ve zvýšeném přízemí. Někdy odpoledne, někdy v létě, někdy před lety. Opilý? To si pište: tehdy byl totiž opilý skoro celé prázdniny. Kvůli nehodě s kolegyní ho vyhodili z banky, kde dosud pracoval, jeho bankovní účet byl prázdný a jeho šance na slušné místo mizivé, manželka Monika s ním taky chtěla rozvázat trvalý poměr, a tak se utápěl v lihu a sebelítosti. Tradiční koktejl slabochů, říkal sebekriticky sám sobě. Dokud jsem sebe-kritický, ještě nejsem úplně v prdeli. Hlubší myšlenky se v jeho zapařené hlavě ovšem nelíhly, už dlouho ne. Seděl na balkóně, kouřil a zíral do nebe, jako by právě odsud měla slétnout nějaká odpověď na otázku, již se bál položit. Slétla Amélie, ta prolhaná holčička. Kamil si napřed pomyslel, že je to nějaký pes, nějaké zvíře – protože jejich vlastní kočka už dvakrát z balkónu skočila a kočka jakési partaje v půdním bytě taky, ta ale pád na tehdy ještě holý betonový dvůr nepřežila. Amélie taky ne. Ani nevykřikla, to bylo v Kamilových vzpomínkách naprosto nejhorší. V jak hrozném, jaksi lhostejném tichu se to stalo. O pár let později viděl skákat lidi z hroutících se dvojčat newyorského obchodního centra – a ti křičeli. To ovšem bylo v televizi – a jako v televizi to Kamilovi vlastně připadalo i na tom balkóně. Jak může malá osmiletá holčička padat z pátého patra a vůbec nevykřiknout? Na to se budou Kamila ptát i policisté – ale ani on, zřejmě jediný svědek tohoto letu, nepřipadne na žádnou použitelnou odpověď. Ani Kamil nevykřikl: ani ve chvíli, kdy tělo prolétlo kolem něj, ani když vstal a podíval se na dvůr. Bylo to opravdu jen tím, že byl opilý? Všechno se stále odehrávalo v jakémsi tichu. Kamil si vlastně pamatuje až bušení na dveře, na dveře v pátém patře vedlejšího domu. To on bušil na ty dveře. To ona mu otevřela, ta černovlasá ženská, co si hrála na Carmen. Hry skončily. Tehdy měla na sobě krátké bílé šaty, možná spíš jen dlouhé tričko. Ještě nic neví, nic netuší. Dívá se zlostně na Kamila, který najednou nedokáže říct jediné slovo.

„Co je?“ syčela už tehdy jako vzteklá husa.

A Kamil řekl, jen si to představte: „Tak náš kluk –“

„Tak co sakra chcete?“

„– už si s vaší holkou hrát nebude.“

„Co?“

„Už nikdy.“

Dívá se na něj jako na idiota. Je i ona opilá? Zabouchne dveře. Kamil na ně znovu zabuší. Tentokrát otevře jakýsi muž v černém nátělníku. Její manžel? Dívá se tak nepřátelsky, že Kamil rychle řekne: „Vaše dcera –“

„Co?“

„Skočila z okna.“

„Co?“

„Amélie.“

„To není moje dcera,“ odsekne muž v černém nátělníku a jde do hloubi bytu. Kamil ho kdoví proč následuje. V obývacím pokoji tři lidé: ta ženská v bílých šatech, muž v černém nátělníku a ještě jeden muž v blankytné košili, ve tváři téměř k nepoznání od toho prvního. Kamil si vzpomene, jak mu manželka říkala, že tahle ženská, ta arogantní advokátka, prý žije se dvěma bratry současně. Všichni tři se tváří výhružně. Aby se na něj nevrhli, Kamil jim rychle opakuje své poselství. Teprve když tu zprávu říká znovu, konečně ji pochopí. Oni hned ne. Oni pochopí, teprve když venku na dvoře nějaká žena hrozně zakřičí. Tato žena vyhlédne z okna. Pak křičí i ona. A jeden z těch mužů – na to Kamil nikdy nezapomene, to si pamatuje víc než cokoli jiného – se prudce a zuřivě vrhne na toho druhého, mlátí ho pěstmi do obličeje, až krev stříká na smetanově bílý koberec, a křičí: já ti to říkal, já ti to říkal!

Krvavou tvář toho muže – jednoho z bratrů, pravděpodobně Améliina otce – si Kamil pamatuje mnohem líp než podobně zkrva­venou tvář holčičky dole na dvoře, která při pádu trefila hlavou klepač na koberce. A to je vše, víc už si z toho dne ani z toho pokoje nepamatuje. Nebo pamatuje: ale důkladně to ukryl, jako když občas přemažete harddisk: příběh je neviditelný, ale nezmizel, někde na tom disku zůstává, i když si myslíte, že jste se jej zbavili pár kliknutími myší. Dokonce i policistům to Kamil takhle nadiktoval do protokolu: byl jsem opilý, víc si nepamatuju. Dokonce přestal pít – dokonce na několik let, jež zachránily jeho život i jeho manželství. Ti lidé z horního bytu se ale vystěhovali ještě dřív a jejich příběh zmizel s nimi, byť se o neštěstí kratičce psalo i v místní příloze celostátních novin. Kamil pak už měl dost starostí s vlastním pádem, jak jej proměnit aspoň v nouzové přistání, a na celou věc rád a ochotně zapomněl. Jak by řekl svému synovi, kdyby se ho ptal (ovšem synek se na Amélii nikdy nezeptal – a tohle by mu Kamil samozřejmě nikdy opravdu neřekl): Amélie si prostě moc vymýšlela – a když člověk ztratí odstup od svých příběhů, když jim opravdu uvěří – –

Věci se vyvinou, jak asi všichni očekáváme; v malé koupelně, prosycené pižmovým parfémem, to snad ani nejde jinak. Odbude se to rychle. Ta ženská se drží Kamila zezadu pevně jako spolujezdkyně na motorce, dokonce si naplocho přitiskla tvář mezi jeho lopatky. Vzpomínáš, jak jsi takhle v patnácti poprvé vezl spolužačku Lídu Vronskou na mopedu pionýr z mejdanu domů? Když jsi cítil její tvář skoro na svém zátylku a při brzdění její velká ňadra na svých křídlech, vletěl jsi na plný plyn do úzké jednosměrky pod mikulovským náměstím. V protisměru. Kdybyste tu noc neměli štěstí, mohli jste být oba mrtví. Máloco v životě se pak vyrovnalo oné rozkoši: řítit se nocí jen podle pohybu pravého zápěstí na rukojeti plynu a pořád jen zrychlovat, zrychlovat, zrychlovat.

I teď jde o jednosměrku. Řekněme si to chlapsky, když to tak nakonec pojme i Kamil. Pojme – nebo je pojat? Právě o tohle tady běží, miláčku, zvlášť když chybí zákaz vjezdu a moje navigace už dlouho nefunguje. Kamilovy smysly jsou ochromeny vztekem a tou kurví vůní, jež proniká všemi jeho buňkami jako nervový jed, tak sladký jed! A adrenalin z toho zabíjení – a to zabíjení! Právě tomu se jejich úkon nejspíš podobá, zabíjení, tím se možná i stane, když se Kamil musí otočit od toho posměšného zrcadla a pak stejně prudce a vztekle otočí i tu ženskou.

Synchronizované plavání ve stoce?

Teď už jsou v přirozenější poloze a on se hned chová ještě přirozeněji, i když už naštěstí bez slovních hříček, toto násilné zvíře už nemá dar řeči, zatímco ona ovšem mluvit chce.

„Chceš mě potrestat? Chceš?“

A když ji Kamil přehne přes vanu a strhne jí tepláky, ta kurva se ještě směje, zadýchaně a vzrušeně, a přece jaksi vítězoslavně, třebaže Kamil je tady přece ten, kdo trestá, co jinýho s kurvou, než jí ho tam narvat zezadu, ale ona se nebrání, ona dělá něco mnohem horšího, ta ženská mluví, ta ženská se mu posmívá, chceš chceš chceš, chceš si tu hrát na soudce a odklepnout to tím svým kladívkem, tak se mu směje, ale současně i sténá, co to je sakra za trest, když se jí to líbí, uvědomuje si Kamil, že byl už zase podveden.

„Nešetři mě!“

Co jinýho ovšem čekat od kurvy a advokátky, než že vás podvede a ojebe, ale líbí se to samozřejmě i Kamilovi, to jebání, to trestání, ten bílý zadek, záhy však zrudlý růžovými fleky po Kamilových úderech.

(Nešetři mě!)

Ale plácat ji dlaní přes zadek se mu nelíbí, je to jaksi příliš osobní a pleskavý zvuk ho spíš znechucuje, on se chce naposledy řítit nocí stále rychleji a rychleji, chceš mě potrestat chceš a on sáhne za sebe a na polici nahmátne velký kartáč na vlasy, ona sténá jaksi posměšně směrem k špinavému odtoku vany a Kamil přitlačí, otočí v dlani ten kartáč (s rukojetí podobnou plynové rukojeti na řídítkách motorky) a teď už ji řeže tuhými plastovými štětinami a tohle už je doopravdy, ona vykřikne spíš vzteky než rozkoší, to už se jí moc nelíbí, ale Kamilovi ano, nakloní se nad ní hlouběji a sevře předloktím její silné hrdlo, aby už nemluvila, aby už nekřičela, aby už konečně dala pokoj – –

Jestli je orgasmus nejkratší spojení s bohem, před tvář tohohle předstoupit nechci.

Když se v kuchyni obléká, Kamil si najednou po letech poprvé vybaví Améliinu dětskou tvář. Tvář té ženské v koupelně mu ji konečně připomněla. Vlastně jsem s ní nikdy v životě nemluvil, dva největší fabulátoři v baráku. Nerozpláče se kvůli ní, kvůli té malé holčičce, která asi nakonec nebyla zase tak prolhaná – ale už to, že si na ni vůbec vzpomněl – –

Chtěl odejít, neodešel: kostra většiny jeho životních příběhů. Pach cigaretového kouře ho dovede do pokoje. Ta ženská sedí na jediné židli v místnosti a taky pláče.

„Chceš panáka?“ ptá se ovšem Kamila věcně.

„Teď už si tykáme?“

„To řekl někdo slavný, ne? Že někdy je lehčí se s chlapem vyspat než si s ním potykat.“

„Takový kecy.“

„Kecům se chci vyhnout. Ale možná bysme se mohli napít aspoň na to tykání, ne?“

„Dopoledne nepiju.“

„Jen jako dezinfekci. Tu teď oba potřebujem, ne?“

„Já ne.“

„Ale tenkrát jsi chlastal fest, ne? Pamatuju si –“

„Nechci na nic vzpomínat. A divím se, že ty jo.“

„Tak cigáro? Nebo jsi úplně svatej?“

Kamil krčí rameny. „Občas si dám trochu trávy.“

„Chceš si pro ni skočit domů?“

„Ani ne.“

„Už by ses nevrátil, co?“

„Ne.“

Ona donese z kuchyně sklenku s čirým destilátem pro sebe a velkou sklenici vody pro Kamila. „Vím, jaký to je. Ten chlap, co jsem s ním tady žila, se totiž uchlastal.“

„Špatný svědomí?“

„Spíš slinivka. Ale ke konci si to pletl.“

„Améliin táta?“

„Ne. Jeho brácha.“

„Ztrácím v nich přehled. Prý jsi šukala s oběma.“

„Dokonce s oběma najednou. Jen si to představ.“

Ale Kamil ani nepozná, zda ta ženská žertuje. A nezeptá se. Představa ženy s dvěma muži v posteli jej nijak neláká ani neodpuzuje; ovšem když na takovou sestavu narazí v noci při svém občasném bloudění televizní pornokanalizací, přelaďuje jinam. Ale na kabelovce je stále těžší najít to, co Kamil pokládá za klasický sex. Na stará kolena se ze mě stane ještě moralista, pomyslí si. Zvlášť když už jsem si před chvílí užil v tý koupelně něčeho, co ani spláchnutím do kanálu nevymažu.

„Proč mi to říkáš?“ řekne tedy.

„Protože potřebuju, aby mezi námi bylo úplně jasno.“

„Proč?“

„Protože od tebe potřebuju ještě něco.“

„Ano?“

„I když vím, že řekneš ne.“

„Další kafilerní služba?“

„Co?“

„Odklízení mrtvých ptáků?“

„No… v jistým smyslu vlastně jo.“

„Takže radši rovnou – ne.“

„Jenže ty to nesmíš odmítnout.“

A pak mu to tedy řekne. Přednese. Svou prosbu; svou žádost. Hlasem jaksi udýchaným, skoro jakoby pobaveně. Ale Kamil ještě není tak úplně na dně, aby nepoznal, že se ta prosba ozývá ze dna, hluboko pod tím jeho. Tento Lecův aforismus býval kdysi jeho nejoblíbenější: Když jsem se ocitl na dně, uslyšel jsem klepání zdola.

„Ty ses zbláznila,“ řekne. „Tohle já přece nemůžu.“

„Třeba se zblázním, když to neuděláš. A já vím o bláznění skoro všechno. Dvě hospitalizace a čtyři roky psychoterapie. Nejsem tak odolná, jak vypadám.“

„A já snad vypadám jako nějakej farář, abych ti dal rozhřešení? A za co vlastně? Žes mi kdysi vyhrožovala u mrazicího boxu, že se ti nesmím dívat z okna na zadek?“

„Nežvaň. A s mým zadkem si můžeš dělat, co budeš chtít. Když to teda pro mě uděláš.“

Ale Kamil se tak nechutnou transakcí vůbec nechce zabývat. „Dík za lákavou nabídku, ale já ti přece nemůžu odpouštět nějaký tvoje dávný hříchy, který se mnou neměly nic společnýho.“

Ona dopije svou vodku jako chlap, ovšem promlouvá jako trucovité dítě: „Když jsi mě mohl potrestat, tak mi snad můžeš i odpustit, ne?“

„Vůbec nevím, o jakým trestání mluvíš.“

„Nekecej. V tý koupelně. Myslel sis to přece, ne? Že mě trestáš.“

„Ne.“

„Kecáš.“

„A jaký to byl trest, když se ti to líbilo?“

„Moc ne.“

„Ale jo.“

„Jak jsi to poznal?“

„Poznal.“

„Takhle?“ řekne ta žena a vsune si jeho ruku na své ženské místo.

„Třeba.“

„A tobě se to trestání taky líbilo, co?“

„Jak jsi to poznala?“

Teď už to dělají jinak, pomalu, dlouze, tváří v tvář, takže vzájemně vidí i jinou vlhkost, tu ve svých očích… ještě než se její ženské místo a jeho mužské místo stanou na pár vteřin místem jediným a pokoj zalije ještě intenzivnější vůně a pach umírajících květin.

Pak ona kouří a on bojuje s chutí na finskou vodku, kterou už donesla rovnou v láhvi, aby prý nemusela pořád běhat do kuchyně.

Ale té ženské jde ještě o jinou vodu živou. O jinou dezinfekci. „Tak uděláš to?“

„Tímhle způsobem jsi mě chtěla přemluvit?“

„Prosím.“

Kamil radši zavře oči. Ví, jak snadné by bylo říct to, co ona chce slyšet – a jindy by to snad i udělal. Vždyť by mě to nic nestálo, a jí by to snad i pomohlo. Vždyť o nic nejde, ne? Když už jsem ji zbavil toho chcípajícího ptáka, mohl bych jí pomoct i s touto dávnou ptačí mrtvolkou. Ovšem právě myšlenka na dnešního mrtvého ptáka, na tu poštolku, ne na okřídlenou dívenku, ho ještě zarazí. Ptáci jsou poslové nebes a já myslel, že tento ke mně slétl kvůli dopisu, jenž jsem psal synovi: jako poštovní holub, jako vševidoucí dron. Ale co když tato nehoda, tato náhoda, měla ještě úplně jiný smysl?

„Ty spíš?“

Ale Kamil má naopak pocit, jako by se konečně probudil. „Proboha,“ řekne důrazně, aniž ovšem otevřel oči, „já přece nejsem žádný Bůh, abych ti mohl odpouštět. Ani žádný z jeho prostředníků.“

Ona ale řekne, že v žádného boha nevěří, a Kamil se radši přizná k témuž. I když velmi, velmi váhavě a opatrně; co kdyby odněkud zase slétl nějaký opeřenec? A dodá: „Vím ale o kostele, kde se prodávají odpustky. Vloni o Vánocích jsem jich tam koupil plnou kapsu. Dokonce i pro mrtvé, aby už měli pokoj. Mám ti pro pár skočit? Mám je hned vedle té trávy.“

Ale tohle už nechá ta obtloustlá žena bez komentáře. Jako by jí nedošlo, nač Kamil zase naráží. Pleskne ho skoro laškovně přes nahou nohu a řekne: „Já si zkusila koupit už úplně všechny odpustky na trhu. Ale teď už to zbývá jen na tebe.“

„Nesmysl. Proč já?“

„Třeba protože jsi poslední, kdo ji viděl živou.“

A taky první, kdo ji viděl mrtvou, pomyslí si automaticky Kamil. Pokud jsem ji ovšem kdy vůbec viděl, opravdu viděl. Ale to už neřekne. Už nechce tu nešťastnou ženu trestat. Dokonce jí málem řekne, že její dcera tenkrát skočila, protože věděla, že i střemhlavým pádem dolétne někam, kde bude šťastnější… Ale díkybohu se do toho nemusí zaplétat, protože i tahle žena má zřejmě – aspoň na chvíli krátkou jako pád – svou sebemrskačskou fázi za sebou. Protože mu vysvětlí věcně, opravdu docela věcně a věrohodně:

„Většina z těch doktorů stejně říkala, že jsem tomu nejspíš nemohla zabránit. Nebyla to prý reakce na můj život – ale na ten život, co měla ve své hlavě.“

„Někdy to prý spolu souvisí.“

„Víš, tyhle blahosklonný žvásty fakt nepotřebuju.“

„Promiň.“

„Doktoři říkají, že to nejspíš byla nějaká nastupující psychóza. Víš, ona si vždycky hrozně vymýšlela a nakonec to nejspíš nedokázala rozlišit. Takže možná to ani nebyla sebevražda. Žádnej protest. Ona si prý asi opravdu myslela, že umí lítat. Jako feťáci po lysohlávkách. Tak mi to aspoň laskavě vysvětlil ten poslední doktor, fakt jen čirou náhodou taky ten nejdražší. Jako alibíčko dobrý, ale odpouštění stejně nebyl jeho obor.“

Ale Kamil už chce pryč. Pryč z tohoto hovoru, pryč z tohoto bytu, páchnoucího po nahnilých květech. Takže řekne: „Můj taky ne, tak se nezlob. Já vím, jak to pro tebe asi muselo být bolestný, ale –“

„Víš leda tak hovno.“

„– ale jen proto, že jsem tvou dceru náhodou jako poslední viděl živou –“

Ale ona mu znovu skočí do řeči: „Tak si to chceš zopakovat s její mámou?“

Možná to bude těmi antidepresivy, že chvíli trvá, než mu to dojde. Jak to ta ženská myslí. Ale nebude to jen těmi antidepresivy, že ho to nijak nepohorší. Poleká ho jen ta shoda. A o shodě hned taky promluví, jen co tu zcela neznámou ženu lehce políbí na tvář. Promluví o té shodě s nadějí:

„A nechceš to udělat třeba jako Japonci?“

Ta otázka ji na okamžik vyvede z míry. Radši se napije, přímo z láhve. A pak mu nahněvaně odpoví, že už to s ním nechce dělat ani jako Japonka, ani jako Eskymačka, ani jako Hanačka, ani jako psí fena, ani jako –

„Nemluvím o sexu,“ přeruší ji Kamil s opatrným úsměvem, s prvním úsměvem toho dne. „Mluvím o něčem ještě základnějším. Copak jsi nikdy nečetla, jak Japonci páchají společný sebevraždy?“

Ona se znovu napije z láhve. Pak i z jeho sklenice. Potom řekne: „To má být nabídka?“

„A kdyby?“

Kamil se na ni nedívá. Je odvrácen tváří k balkónu. Právě tam zabil poštolku, nebeského posla. Mimoděk pohlédne na svou ruku, na ten krvavý šrám. Ale žena vedle něj se dotkne jiné, dávnější rány:

„Proč tě vlastně opustila manželka? Opustila tě, že?“

Ovšem ani teď na ni Kamil nepohlédne. „Proč se ptáš?“

„Když už máme spolu skočit z balkónu, chci tě líp poznat.“

„Já tě taky vůbec neznám.“

I v jejím dechu je pach mrtvých květin, když mu zblízka šeptá do tváře: „Máš pravdu, ti Japonci to mají zmáknutý líp. Cizí lidi, to je lehčí. Protože už s tebou neviděla žádnou perspektivu?“

„Nejsi zrovna japonsky zdvořilá.“

„Kolikrát ti to řekla? Stokrát?“

„Tisíckrát. Máš pravdu, s cizíma je to svěřování lehčí.“

Ta ženská se nad Kamilem nakloní. On leží na zádech, ona si jednou rukou podpírá hlavu, druhou příliš těžký prs. Pozorně zkoumá jeho tvář.

„Ani se jí nedivím,“ řekne pak.

„Cože?“

„Máš v sobě fakt něco beznadějnýho. Když jsi stál na tom balkóně, v první chvíli jsem si myslela, že chceš skočit.“

„Nesmysl.“

„Tak promiň, není v tom nic osobního. Vždycky když vidím někoho na balkóně, napadne mě to.“

„Tys to nechtěla?“

„To je ta japonská zdvořilost?“

„Nechtělas?“

„Mockrát.“

„A?“

„Proč jsem to neudělala?“

„Jo.“

„Budeš se tomu smát.“

„Kdo by nemiloval veselý historky o sebevraždách.“

Ale tato zase tak veselá není – i když ji tak vypráví. Snaží se vyprávět. Hlasem tichým a teď už docela přesvědčivým říká, že při každé konkrétnější úvaze o sebevraždě dostala vždy strach, že svůj čin nedokoná. „To my právníci tak říkáme. Nedokonaná vražda. A z hlediska katolíků je sebevražda přece taky vražda, no ne?“

Snad je to jen tou vodkou, že se tomu nahlas zasměje. Zní to, jako by se smála úplně sama v prázdné místnosti.

„Vždycky totiž nakonec dostanu strach, že se to nějak posere. Že když si pustím plyn, zazvoní listonoška a vyletí do vzduchu celej barák. Že když skočím do Macochy, tak nějakýmu turistovi na záda. Že když se nadopuju práškama, jenom ochrnu a moje sedmdesátiletá máma se o mě bude muset starat. Že když se střelím do hlavy, kulka pak ještě vyletí oknem a zabije někoho na autobusový zastávce.“

„Že když si lehneš na koleje, vlak na tom tvým pevným zadku vykolejí?“

„Ale jo, já vím, že je to nejspíš jen převlečenej strach ze smrti, chodila jsem dost dlouho na psychoterapie, abych věděla, co je to racionalizace – ale stejně mě to vždycky zastaví v rozletu.“

„Tak skoč z balkónu se špagátem na krku. Ten tě v rozletu zastaví spolehlivě.“

„Mně by se určitě přetrh.“

„Horolezecký lano ne.“

„Ale fuj. Když si představím, jak dlouho se přitom člověk dusí…“

„To jsou pověry, všechno záleží jen na délce lana,“ vysvětluje Kamil ochotně; jak už je to dlouho, co nějaké ženě vyprávěl něco opravdu osobního? „Na delším provaze si prostě jen zlomíš vaz, nejrychlejší smrt vůbec. Ale jestli ti tak moc záleží na tom, jak budeš vypadat, až tě najdou, nesmíš to lano mít zase moc dlouhý – protože to by se ti utrhla hlava.“

„Ty se v tom nějak vyznáš. Jak dlouhej špagát chceš použít ty?“

Kamil se opatrně zasměje: „Já nemám žádnej důvod.“

„K životu?“

„K smrti.“

„Škoda,“ řekne teskně. „Škoda že mi ten mladej doktor v Bohunicích namluvil, že když bych to skončila, nezůstal by na celým širým světě už vůbec nikdo, kdo by na ni vzpomínal…“

Kamil ovšem myslí na to, kdo by vzpomínal na něj. A jak. A pak si myšlenky hned zakáže, radši.

„Asi mě chtěl hlavně udržet v oběhu. Ale je to někdy docela těžký, věř mi. Věř mi a pomoz mi, jo? Nebo si snad opravdu myslíš, že ses tu zjevil náhodou?“

Ale právě toto je otázka, nad kterou Kamil vůbec nechce přemýšlet. Není zase takový pitomec, aby netušil, že je to možná nejdůležitější otázka jeho života – nebo aspoň tohoto zbytku, než dopíše svůj dopis. Pokud jej ovšem vůbec dopíše. Protože najednou cítí, cítí a ví, že tato otázka je cedulkou na turistickém rozcestí jeho života – a každá ze dvou možných odpovědí směrovkou na jinak dlouhou (a jinak obtížnou) cestu. A střelka buzoly v jeho srdci najednou kmitá jako zblázněná, jako by v jeho útrobách právě docházelo k magnetickému přepólování! Možná tak opravdu blázní moje srdce, pomyslí si Kamil s nadějí; možná to se mnou právě teď jebne, a budu to mít za sebou i bez ostudy.

Ale ta ženská je zkušená a geomagnetickou bouři v jeho útrobách ucítí. Vycítí. Obejme ho. Ale Kamil se ještě zkusí zachránit, vydat se po té lehčí (a kratší) cestě. Vykroutí se jí a otáčí se zády.

„Ty vždycky dostaneš, co chceš, že? To mám taky skočit z okna, abych ti unikl?“

Hned toho lituje. Cítí, jak se ta neznámá žena za jeho zády celá napjala a ztuhla – a v první chvíli se poleká, že mu provede něco násilného. A jeho intuice ho tak moc nezklamala, protože ta ženská ho zezadu kousne do ramene. Ale jen lehce a kratičce, skoro jako by ho klovl velký pták – a když Kamil polekaně vyjekne, ona se dokonce směje. Je to hodně násilný smích, a to doslova: nejen od slova násilí, ale především od slova síla. Ta ženská je opravdu silná, od té bych se mohl učit.

„Příště ti prokousnu hrdlo,“ řekne mu dokonce. „Ani se za něho nebudeš muset věšet.“

„Takový konec bych bral,“ řekne Kamil. A na okamžik slastně zatrne, že se to opravdu stane.

„Už jsem řekla. Příště.“

„Myslíš, že pro nás ještě nějaké příště bude?“

„Záleží na tobě, ptáčku.“

„Já přece nejsem žádnej pták,“ řekne Kamil – s jasnou a bolestnou vzpomínkou na toho, jenž zemřel na skleněných střepech. Přiletěl si pro mě – nebo mě přiletěl zachránit? Přiletěl snad zemřít místo mě? Pro mě? Přinesl mi celý tento příběh jako olivovou snítku v zobáčku, znamení, že za touto pouští jsou zelené stráně?

Ona však už zase pije. „Řekla jsem ptáček, a ne pták. A jak to s ním bude v mým hnízdečku, to ještě uvidíme.“

„A ucítíme,“ upřesní Kamil automaticky.

„No jo. Málem jsem zapomněla, jak jsi citlivej.“

„Říkáš to málo obdivně.“

„Protože už mě ty kecy opravdu nebaví. To tě mám opravdu prosit, abys byl konečně opravdu citlivej a opravdu mi konečně pomohl?“

Kamil už se nechce pouštět do žádných disputací, v nichž by i průměrná právnička našla spoustu věcných rozporů, a tak radši vstává z pěnové matrace, na níž to dělali, na níž chvíli opravdu byli. Ale než stačí uniknout zpět do samoty, ona jej vkleče obejme kolem beder, vmáčkne tvář do jeho žaludku (který teď Kamil mocně zatahuje, že ani dýchat nemůže!) a šeptá:

„Prosím. Prosím. Odpusť mi.“

Sotva pak sejde ze schodů, tak je vyřízený. Vyšukaný, říká si Kamil chlapácky: ale ví, že o tohle tu nešlo. Bolí ho záda a kolena, nohy se mu chvějí – ale ještě víc se chvěje jakési tence pípající ptáčátko v kleci jeho žeber. A za to už může jiná posvátnost nežli ta milostná. Odpuštění? Aspoň že Kamil už konečně míří na svobodu (pod vysoké říjnové nebe, jež má tak rád)! Už má ruku na klice domovních dveří, užuž chce konečně vyjít na ulici, když si v poslední chvíli všimne přes mléčné sklo domovních dveří siluety, jež ho zastaví. Jež ho – vyděsí? Ale Kamil je spíš smířen než vyděšen. Za dveřmi někdo stojí. Někdo: nějaké dítě, nějaká dívka. Proboha. Jakkoli však rozechvěn a rozrušen, Kamil samozřejmě ví, že to není ta, jež mu přišla na mysl jako první. Ví, že je to jen náhodná dívka, čekající na kamarádku, která záhy také seběhne po schodech. Už proto Kamil ví, že tu nemůže stát věčně: u poštovních schránek, z nichž jedna nese jméno Štěpán Král. Ví, že musí ty dveře otevřít, spíš vyjít než vejít, dospěle se usmát na tu cizí a určitě tolik nepodobnou dívku a vyhodit do popelnice černý igelitový pytel, který stále svírá v ruce: pytel s mrtvým ptákem a kyticí nahnilých květin (sejít s tím černým pytlem ještě o pár schodů níž, do sklepa, a tam strčit hlavu do toho pytle, uniknout do pachu krve a zemřelých květin!). Hlupáku, to všechno jsou jen tvé představy! Je čas chovat se rozumně: vrátit se domů, montážní páskou přelepit okno nad svou klávesnicí diagonálním křížem, ne snad z pověrčivosti, ale aby se nevysypalo i poslední sklo, kdyby snad ještě nějaký pták – – a hlavně vymazat v počítači ten dopis (nic nevymažete). A ví, Kamil samozřejmě ví, že to také záhy opravdu udělá; půjde domů, a dokonce někde najde i tu starou vizitku, zavolá večer chovatelce ptáků a poptá se na aru, na toho otcova žárlivého papouška. Zda by jej třeba někdy mohl i vidět? Teď v něm ale skřehotá pták jinačí. Kamil tu stojí s rukou na klice, dívá se přes matné sklo na temnou dívčí siluetu a váhá, tak dlouze a skoro i slastně váhá. Váhá, nebo snad čeká? Cožpak to nejsou dveře, kterými každý jednou musíme projít?