Na štíhlém čele chvěl se porozpleten

zářící zlatý proud a tichý jas
překrásných očí nesl kraji květen
a srdcím horký, žhoucí červen zas.

Na ňadrech jako sníh si Láska hrála
a nepřestávala jim lichotit,
a dvorná, vážná mluva zaznívala
jak vánek, který slýcháš v růžích znít.

Vida tu tvář, jež přišla z nebe na zem,
zavřel jsem oči s povzdechem: „Ach, blázen,
kdo hoří touhou na ni pohlížet!“

Leč opomněl jsem další nebezpečí:
kam nepronikla tvář, tam vnikla řečí —
a tak mi sluchem protkla srdce hned.