Viděl jsem vázat květy do kytice

u řeky tu, již ctím jak nikdo snad;
a u nohou jich v trávě měla více,
nežli jich mohla rukou natrhat.

Ve zlatých vlnách spadaly jí vlasy,
z nichž Láska splétá na tisíce pout;
a její dech jak vánek tiše hasí
žár, jenž jí z očí nepřestává žhnout.

I zastavil se proud a vody v něm,
jako by sám chtěl stát se zrcadlem
pro její vlas a pohled slastiplný.

A zdálo se, že říká: „Ach, pojď blíž,
a pokud se mnou jenom spokojíš,
ozař svým krásným obrazem mé vlny.“