Vánku, jenž tady tančíš kolem hravě

v zelených kšticích myrt a ve vavřínech,
jenž budíš něžné květy v lučních klínech
a sladce loupíš vůni poupat v trávě,

jestli tvé srdce někdy s někým cítí,
zanech už toho svého laškování
a zamiř křídly tam, kde moje paní
u Pádu kráčí po trávě a kvítí.

A zanes ve svém měkkém klíně v mžiku
tenhle proud vzdechů, výčitek a vzlyků
tam, kam už dřív šel celý proud mých dum.

A za ně jí pak tvoje ruka může
uzmout z rtů vůni, sladší nežli z růže
a přinést ji mé touze za pokrm.