V žárlivé lásce třeštím tisíc očí

a tisíc uší v tichu napínám
a jen roj stvůr a vidin se mi točí
v hlavě jak koni, když se plaší sám.

Když usměje se a když ze soucitu
i nářek jiných někdy vyslechne,
když sladce zvedne zraky plné třpytu,
když promluví a když si povzdechne,

mám vždycky strach, že mi ten jas a dech
chce jiný vzít, a poznovu mne ničí,
že její krása září pro zrak všech.

Když není má, ať není vůbec ničí!
Nedá-li jinému mé slunce den,
budu i ve tmě sám žít spokojen.