Odlétáš, vlaštovko, a pak se zas

každý rok v létě vracíš hnízdit k nám;
a v zimě hledáš méně drsný čas
a míříš k jihu, k nilským končinám.

V mých prsou hnízdí však bůh lásky vždy,
za slunečných i za mrazivých dnů,
jako by pohrdl už oltáři
své matky u Pafu a u Knidu.

A líhne se tam, skoro jak ten pták,
opeří se a ze skořápky pak
vyvádí nové, mladé lásky v svět.

A nelze vypsat, nelze vyslovit,
kolik jich je — a přec je musí skrýt
jediné hnízdo — srdce plné běd.