Tenhleten rok, rok pětačtyřicet, Němci už neovládli prostor nad naším městečkem. Natožpak nad celou krajinou, zemí. Hloubkaři narušili dopravu tak, že ranní vlaky jezdily v poledne, polední večer a večerní za noci, takže se někdy stalo, že odpolední vlak přijel podle jízdního řádu na minutu včas, ale to bylo tím, že to byl čtyři hodiny opožděný dopolední osobák.

Předevčírem nepřátelský stíhač přestřílel nad naším městečkem německou stíhačku tak, že jí ustřelil křídlo. A potom trup hořel a padal někam do polí, ale to křídlo, jak se vyvrátilo z trupu, vytrhlo několik hrstí šroubů a matic, které napadaly na náměstí a pozobaly hlavy několika ženským. Ale to křídlo plachtilo nad naším městečkem, kdo mohl, tak se na to díval, až do té doby, kdy to křídlo vrzavým pohybem se sneslo nad samé náměstí, kam se vyhrnuli hosté z obou restaurací, a potom už stín toho křídla se pohyboval náměstím a lidé hned běželi přes náměstí a hned zase na tu stranu, kde stáli před chvilkou, protože to křídlo se pořád pohybovalo jako obrovské kyvadlo, které zahánělo občany do protisměru možného pádu a přitom vydávalo stále silnější hřmot a zpívavý zvuk. A potom se rychle smyklo a spadlo do děkanské zahrady. A za pět minut už si občané odnášeli pláty a plechy z toho křídla, aby se hned druhý den objevily jako stříška na králíkárně, slepičárně, jeden občan už odpoledne z toho ukořistěného plechu vystříhával kusy, z kterých večer nadělal krásné kryty na nohy k motocyklům. Tak zmizelo nejen to křídlo, ale i všechny plechy a součástky z trupu říšského letounu, který spadl za městečkem do sněhem zasypaných polí. Jel jsem se tam podívat na bicyklu za půl hodiny po sestřelení. A už jsem potkával občany, kteří na vozíčku táhli to, co ukořistili. Těžko se dalo uhádnout, na co by to tak mohlo být? Ale já jsem jel na bicyklu dál, chtěl jsem se podívat na ten rozbitý aeroplán, já jsem nesnášel shánlivé lidi, kdepak já a sbírat nebo utrhávat nějaké součástky, nějaké krámy! A sněhem ušlapanou cestičkou, která už vedla k těm černým troskám, kráčel můj otec, nesl nějaký stříbrný hudební nástroj a usmíval se a třásl těmi stříbrnými střívky, nějakými trubičkami. Ano, byly to trubičky z letadla, trubičky, kterými tekl benzín, a já jsem až doma navečer poznal, proč tatínek měl z téhle kořisti takovou radost. Rozřezal je na stejné kousky, vyleštil, a potom vedle těch šedesáti lesklých trubiček položil svou patentní tužku s vysouvací tuhou. Můj otec dovedl udělat všechno na světě, protože byl od svých osmačtyřiceti let v penzi. Byl strojvedoucí a na stroji byl od dvaceti let a tak měl vysloužená tuplovaná léta, ale občané šíleli závistí, když si pomysleli, že otec může ještě dvacet třicet let na tomhle světě žít. A potom, tatínek vstával ještě dřív než ti, co chodili do práce. V celém kraji sbíral, kde se co dalo, šrouby, podkovy, z veřejných skládek si odnášel kdejaký nepotřebný krám a součástku a všechno skladoval doma v kůlnách a na půdách, jak nějaká sběrna starého železa to u nás vypadalo. A kdo nepotřeboval starý nábytek, všechno si odvezl náš otec, takže ač jsme doma byli jen tři, měli jsme padesát židlí, sedm stolů, devět kanapí a spousty skříněček a umývadel a džbánů. A i to bylo otci málo, vyjížděl na bicyklu do kraje a dál, kramličkou přehraboval skládky a navečer se vracel s kořistí, protože všecko se mohlo na něco jednou hodit, a také hodilo, poněvadž když někdo potřeboval něco, co se už nevyrábělo, nějakou součástku k autu nebo šrotníku nebo mlátičce, a když to nesehnal, přijel k nám, a otec se zamyslil, šel popaměti někam na půdu nebo do kůlny nebo před hromady na dvoře, a potom někam hrábl a za chvilku vytáhl nějaký krám, který se opravdu hodil. Proto můj tatínek býval velitelem železných nedělí, a když odvážel všelijaké ty železné krámy na nádraží, vždycky jel kolem našich vrat a odsypal trošku té železné neděle. A přece mu sousedé nedovedli odpustit. Asi to bylo tím, že náš pradědeček Lukáš od osmnácti let bral zlatku denně rentu, za republiky potom v korunách. Můj pradědeček se narodil v roce osmnáct set třicet a v roce osmnáct set čtyřicet osm byl vojenským tamborem a jako takový bojoval na Karlově mostě, kde studenti házeli po vojácích dlažební kostky a trefili pradědečka do kolena a zmrzačili ho nadosmrti. Od té doby bral rentu, zlatku denně, za kterou si denně kupoval láhev rumu a dva paklíky tabáku, a místo aby seděl doma a kouřil a popíjel, pajdal ulicemi, polními cestami, nejraději ale tam, kde se lidé dřeli, a tam se těm dělníkům poškleboval a pil ten rum a kouřil ten tabák, a tak každý rok někde pradědečka Lukáše tak zbili, že dědeček jej vozil na trakaři domů. Ale pradědeček se jen vykřísal, už zase se tak dlouho vyptával, kdo je na tom líp, až ho zase nekřesťansky zbili. Až pád Rakouska vzal pradědečkovi rentu, tu, kterou bral sedmdesát let. Až ta penze za republiky smrskla láhev rumu i ty paklíky tabáku. A přece pradědečka Lukáše každý rok zbili do bezvědomí, protože dál se vytahoval těmi sedmdesáti lety, ve kterých měl každý den tu láhev rumu a tabák. Až v roce devatenáct set třicet pět se pradědeček chlubil před kameníky, kterým zrovna zavřeli lom, a ti jej tak zbili, že umřel. Doktor povídal, že tady mohl být ještě dobrých dvacet let. Proto žádná jiná rodina tak neležela v žaludku města. Můj děda, aby jablko nepadlo daleko od pradědečka Lukáše, byl zase hypnotizér, který pracoval v malých cirkusech, a celé město vidělo v jeho hypnotizování touhu co nejvíc se flákat životem. Ale když Němci překročili v březnu naše hranice, aby obsadili celou zemi, a pronikali směrem na Prahu, jediný náš děda jim šel naproti, jediný náš děda šel Němcům vzdorovat jako hypnotizér, zadržet pronikající tanky silou myšlenky. A tak děda kráčel po silnici s očima na prvním tanku, který vedl čelo těch motorizovaných armád. A na tom tanku až po pás stál v kabině říšský voják, na hlavě měl černý baret s umrlčí lebkou a zkříženými hnáty, a můj děda pořád šel rovnou k tomu tanku a ruce měl napřažené a očima stříkal Němcům myšlenku, obraťte se a jeďte nazpátek… a opravdu, ten první tank zastavil, celá armáda zůstala stát, děda se prsty dotýkal toho tanku a pořád vysílal tu samou myšlenku… obraťte se a jeďte nazpátek, obraťte se a jeďte nazpátek, obraťte se… a potom poručík dal praporkem znamení a tank se rozejel, ale děda neuhnul a tank jej přejel, uskřípl mu hlavu, a už říšské armádě nic nestálo v cestě. A tatínek se potom vydal hledat dědovu hlavu. Ten první tank zůstal stát před Prahou, čekal na vyprošťovací jeřáb, dědova hlava byla vmáčknuta mezi pásy a ty pásy byly tak natočené, že tatínek si vyprosil, aby mohl tu dědovu hlavu vyprostit a potom ji pochovat i s tělem, tak, jak se na křesťana sluší. Od té doby se v celém kraji lidé hádávali. Jedni křičeli, že náš děda byl blázen, druzí zase, že ne tak docela, že kdyby se všichni postavili jako náš dědek proti Němcům, se zbraní v ruce, kdoví jak by to s Němci dopadlo.

Ten čas jsme ještě bydleli za městem, až potom jsme se přestěhovali do města, a já, že jsem byl zvyklý na samotu, jak jsme do města přijížděli, celý svět se mi úžil. Od té doby, jen když jsem vyšel za město, jedině tak jsem vydechl. A zase, jak jsem se vracel, jak se přes most úžily ulice a uličky, úžil jsem se i já, pořád jsem měl a mám a budu mít dojem, že za každým oknem jsou nejmíň jedny oči, které se na mne dívají. Když mě někdo oslovil, červenal jsem se, protože jsem měl dojem, že všem lidem něco na mně vadí. Před třemi měsíci jsem si přeřízl ruce v zápěstí, a jako bych k tomu neměl důvod. Ale já jsem ten důvod měl a znal jsem jej a jen jsem se bál, že každý, kdo se na mne dívá, ten důvod uhaduje. Proto za každým oknem ty oči. Ale copak si může člověk myslet, když mu je dvaadvacet let? Mohl jsem si myslet, že lidé v našem městečku se proto na mne dívají, že jsem si přeřízl ty žíly, abych se vyhnul práci, kterou musí oni udělat za mne, tak jako dělali za našeho pradědečka Lukáše a za dědu Viléma, který byl hypnotizér, i za mého tatínka, který jen proto jezdil na lokomotivě čtvrt století, aby potom nemusel nic dělat.

Tenhleten rok už Němci neovládli prostor nad naším městečkem. Když jsem pěšinkou přijel až k trupu letadla, sníh se třpytil na pláních a v každém krystalku sněhu jako by tikala malininká vteřinová ručička, tak ten sníh na prudkém slunci praskal ve všech barvách, a já slyšel, jak nejen v každém krystalku tikají ručičky, ale ještě i někde jinde. Moje hodinky tikaly zřetelně, ale já slyšel ještě jeden tikot, a ten tikot vycházel z letadla, z té hromady. A tam opravdu tikaly palubní hodiny, dokonce ukazovaly přesný čas, který jsem srovnal s ručičkami mých hodinek. A potom jsem viděl, že tam ještě víc vespod je sluncem ozářená rukavička, a já jsem dobře cítil, že ta rukavička není sama, že je v ní lidská ruka, a ta lidská ruka tam není sama, ale je na paži, a ta paže na lidském těle, které je někde pod těmi troskami. A váhou těla jsem šlápl na bicykl, ze všech stran tikaly miniaturní vteřinové ručičky, hrkané světlem slunce, a po trati v dálce uháněl náklaďák, vesele hrkal, byl to uhelný vlak, který se vracel do mostecké pánve, jistě sto čtyřicet náprav, a uprostřed vlaku byl zaseknutý brzdicí špalek, byl rozžhavený a kov vykapával na kolejnici, ale říšská lokomotiva vesele táhla i ten zaseknutý vagón.

Zítra už budu stát u dvojkolejné trati v mé staničce, kde všechny vlaky jedoucí od západu k východu budou podle jízdního řádu označeny lichými čísly, vlaky potom jedoucí od východu k západu čísly sudými. Budu zase po třech měsících řídit dopravu, budu zase na nádraží, kterým procházejí dvě hlavní koleje, a ta průběžná kolej od západu k východu má číslo jedna a ta druhá průběžná kolej od východu k západu má číslo dvě a potom od koleje číslo jedna všechny koleje po pravé ruce mají čísla lichá, tři, pět, sedm a tak, a všechny koleje po pravé ruce od průběžné koleje číslo dvě mají čísla sudá, čtyři, šest, osm, deset a tak. Ovšem to je pro nás, pro zaměstnance státních drah, tohle číslování, protože ze stanoviska laika, který stojí na perónu nádraží, třeba v mé staničce, tak tam první kolej je pátá, druhá kolej je třetí, třetí kolej je první, čtvrtá kolej je druhá… A zítra brzy ráno si obléknu uniformu, černé kalhoty a modrou blůzu, na služebním plášti mosazné knoflíky, které mi maminka cídí sidolem, a potom si dopnu ten krásný límec, který zrovna tak jako na kabátci, tak na plášti má jedno a totéž znamení, ze kterého každý nádražák hned pozná, jakou mám ve službě hodnost. Na límci středoškolský knoflík každému řekne, že mám maturitu. A potom zlatými nitěmi vyšitá překrásná hvězda dává na vědomí, že jsem elévem dopravy. A dál na límci se třpytí ten nejhezčí odznak, okřídlené kolečko zdobené fialovým a modrým flitrem, okřídlené kolečko, podobné zlatému mořskému koníčkovi. A tak ráno vyjedu ještě za tmy, moje maminka se bude za mnou dívat, bude stát nehnutě za záclonou, zrovna tak, jako za všemi okny, kolem kterých budu projíždět, všude budou stát lidé, tak jako moje matka, budou mne pozorovat s prstem na záclonce a já budu ujíždět k řece, kde na pěšince vydechnu, tak jako vždycky, protože já nerad jezdím do služby vlakem, takhle u řeky se mi volně dýchá, nejsou zde žádná okna, žádná nástraha, žádná jehlice zabodnutá zezadu do týlu hlavy.