Podlezl jsem závory a na páté koleji stály osobní vagóny. A celý ten vlak byl rozstřílený, na prvním vagónu jsem si přečetl nálepku: Určení, státní dílny, výchozí stanice Krakow. Takhle vždycky zřídili partyzáni německé transporty těsně za frontou, ani jeden osobní vagón neměl zasklené okénko, každý byl prošpikován střelami, plechové stěny propsány rukopisem mašinkvérů, některé roz­tržené granátem, jiné nábojem horského dělíčka nebo ukořistěnou pancéřovou pěstí. Takové osobní vagóny to byly, jaké už dávno byly vyřazeny z provozu, do každého kupátka vedly z obou stran dveře a kolem celé stěny vagónu bylo dlouhé stupátko. Skoro u každých dveří byla hnědá zaschlá stopa krve. Nahlížel jsem do kupé a všude to bylo stejné. Na podlaze roztříštěné sklo, hřebínky, knoflíky vytržené i s látkou, celý rukáv vojenského mundúru, zakrvácené spodky, kapesník kdysi napojený krví, rozházené figurky šachů, schéma hry: Člověče, nezlob se, kulaté zrcátko, harmonička, sněhem zasypané dopisy, dlouhý fáč a pruhovaný dětský balónek. Zvedl jsem jeden dopis, zdobený otiskem vojenské boty plné cvočků. Mein lieber Schnucki Pucki! začínalo to psaní a končilo: Deine Luise. A otisk dívčích rtů. A v koutě se na mne smála rozšněrovaná vojenská bota s vyplazeným jazykem. Na podlaze leželi dva mrtví havrani. Když jsem přišel z nemocnice, byly takové mrazy, že v lesíčku za naším městečkem, kam se slétávala hejna vran a havranů, stromy byly ověšené těmi černými ptáky, třpytili se v dopoledním mrazivém slunci, a když jsem přišel k lesíčku, viděl jsem tisíce těch havranů po zemi, kolem každého stromu, jak přezrálé bosenské švestky… plný lesík mrtvých, i ti, co seděli na větvích, i ti byli mrtví, zmrzli ve spánku. Dupl jsem tenkrát podrážkou do kmenu stromu a z větviček a větví se sypal zmrzlý jinováč a mrtví ptáci, několik mi jich zavadilo o rameno, ale byli tak lehouncí, jako by na mne spadla rádiovka.

A seskočil jsem z posledního stupátka toho vlaku na páté koleji a nahlédl do kanceláře. Pan výpravčí Hubička měl nohy na telegrafním stole, ruce založené v podpaží, hlavu bradou na hrudi a spal. Ale to jsem uměl i já, i já jsem usnul ve službě, když to na mne přišlo. To najednou přijde taková touha si zdřímnout, že je nejlepší hned při první příležitosti usnout. Ale ten spánek výpravčích ve službě je řízen nějakou zvláštní signální soustavou. Tělo hluboko spí, ale něco ve výpravčího hlavě je vzhůru. To stačí, aby volal telegraf, a správný výpravčí se okamžitě zvedne, pustí páčku přístroje, dá značku své stanice, a zase si sedne a tvrdě usne, ale když zpráva na bílé telegrafní pásce skončila, výpravčí se probudí, dá znamení, že rozuměl, a připojí telegrafním klíčem značku své stanice a zastaví přístroj, zase si sedne a spí dál. Nebo takový správný výpravčí postaví vjezdové návěstidlo a usne, ale slyší přicházející kroky, slyší, že lokomotiva přijíždějícího vlaku si dupla, vjela na izolovanou kolejnici, a v bloku dopravní kanceláře to jen tak ťukne, jako byste upustili kávovou lžičku. A výpravčí se probudí a jde a natluče návěst.

A po schodech bylo slyšet, jak přichází pan přednosta, výpravčí položil boty na podlahu a vstal. Pan přednosta vešel ve staré uniformě, jistě zase půjde čistit holubník, kalhoty měl od holubího trusu celé zabílené, rukávy taky.

A já jsem vešel do dopravní kanceláře.

„Výpravčí Hrma Miloš se zase hlásí ve službě!“ povídám. A hned mi potřásali rukou a popleskávali mne, pan přednosta zaslzel.

„Miloši, co jsem se vám naříkal? Abyste si dali pozor. Znovu vám říkám,“ pravil a otočil se a prstem ukázal na podpis vyhlášky, „sám tenhle říšský zmocněnec Danko prohlásil v Hradci, že nebude ani chvilinku váhat! Že dá odstřelit pár českých výpravčích!“ kýval hlavou a jeden holoubek, který se batolil po perónu, zavrkal, a ke dveřím kanceláře se sletělo hejno polských rysů.

Do stanice vjížděl nákladní vlak. Pan přednosta vyšel na perón a holubi vzlétli, usedali panu přednostovi na ramena, na hlavu, musel roztáhnout ruce a polští rysové na něho sedali jako na nějakou sochu na náměstí. A přednosta byl rád, že vlakvedoucí a jeho četa se na něho dívají, strojvedoucí si přestal čistit ruce pucvolí a taky se koukal na pana přednostu a přednosta kráčel a nesl na sobě to hejno, které pořád mávalo křídly, aby se udrželo.

„Dali nám mizerný uhlí,“ řekl strojvedoucí, „už podruhý musíme dělat páru.“

„Tak co, pane strojvedoucí, pořád ještě malujete?“ optal se výpravčí.

„Pořád,“ přikývl strojvedoucí, „teďka maluju moře. Hergot, ten váš přednosta by mohl s těma holubama do cirkusu.“

„Bramborový divadýlko,“ řekl výpravčí, „ale do malování moře jste se dal?“

A já jsem stál na perónu a díval jsem se na vlakvedoucího a jeho četu a topiče, a hned jsem viděl, že tady zastavili jen proto, aby si prohlédli výpravčího Hubičku, jestli je na něm vidět to, co se o něm vypravuje, jak o noční službě vyhrnul telegrafistce sukně a natiskl jí kolem zadnice staniční razítka.

„Moře,“ povídá strojvedoucí a díval se dál očima plnýma obdivu na pana výpravčího, „podle pohlednice zvětšuju moře.“

„A co takhle do přírody si vyjít?“ optal se výpravčí.

„Dejte mi pokoj s přírodou, v přírodě se všechno moc hejbá,“ zvolal strojvedoucí a smál se a obrátil se k hytláku a zamrkal; rozesmáli se všichni. „Podle přírody bych musel všecko dělat menší. Jen jednou jsem se dal nachytat přírodou, půjčil jsem si ve škole vycpanou lišku a zahrabal ji v lesejčku do listí, a než jsem ji začal obkreslovat, přiběhli dva psi a lišku roztrhali! Tři sta korun! Dejte mi pokoj s přírodou!“

Ale pan výpravčí Hubička se díval do modrého nebe, teď jsem to na tom nebi viděl i já, jak přes celou oblohu se pokládá Zdenička, naše telegrafistka, jak pan výpravčí jí něžně vyhrnuje sukni, pak bere jedno razítko za druhým a dlouhými pohyby dává ta razítka na zadnici telegrafistky… a viděl jsem, jak vlaková četa i strojní četa, všichni se dívají do nebe, a všichni tam vidí to samé, tu krásnou událost, kvůli které tady zastavili, pod záminkou, že dělají páru.

A když se vynadívali do modrého nebe, dívali se užasle na výpravčího Hubičku, který byl najednou krásný. I ty vrásky podle úst, i ty maličko křivé nohy mu slušely. Pochopil jsem, že pro ženské má pan výpravčí jisté kouzlo.

„Víte, jak to moře omalovávám z pohlednice?“ optal se strojvedoucí, „ten dekl, na kterej maluju, ten si dám do svěráku, na ponk připíchnu pohlednici a omalovávám. Ale nějak mám divnou ruku, nemůžu pořád dostat na dekl to pravé vlnobití, ten švunk moře, jak je na pohlednici.“

„Pane Kníže,“ řekl výpravčí Hubička, „tu pohlednici si dejte do svěráku taky. Hned vedle toho deklu… a potom vemte štětec a dělejte nad tím vlnobitím na pohlednici takhle… takhle dělejte nad vlnama štětcem, až to dostanete do ruky, a potom dělejte ty vlny větší a větší, a když jsou takový, jaký potřebujete, mázněte je rovnou na dekl.“

„Vy máte, člověče, nápady…,“ žasl strojvedoucí.

A já jsem vběhl do dopravní kanceláře, volal telefon, slyšel jsem pana přednostu, jak naoko nadává polským rysům, všichni ti holoubci s ním teď byli v holubníku, to jednou bych se chtěl v tom holubníku schovat a škvírou se dívat, co to tam pan přednosta s těmi holoubky vyvádí? Měl jsem dojem, že se ti holubi i smějí, že pan přednosta jim tam domlouvá, dokonce že nezpůsobného holoubka vezme a napráská mu na zadek… A bakelitové sluchátko jsem měl u ucha a díval jsem se na perón, kde ve slunci stáli mužští, teď se strojvedoucí naklonil a cosi šeptal panu výpravčímu, ale když jsem se podíval takhle bokem, na vagóny na přepravu uhlí, polekal jsem se. Z vagónu trčely rohy hovězího dobytka, několik hlav se vzpínalo a obracelo na perón oči, byly to velké kravské oči, plné zvědavosti a smutku. A skoro v každém tom vagónu byla produpnutá podlaha a tou dírou trčela kravská noha, odřená, nehybná, promodralá… ale tohleto já jsem neměl rád, tohleto jsem nesnášel, když vozí hladová telata a vlak mi stál ve stanici, aspoň jsem jim pootevřenými dveřmi kastláku podal prsty, aby jim na chvilku nahradily vemeno, ale tohle jsem neměl rád! ani ty vozy kůzlátek, když je sváželi řezníci, ty nožky převázané provazem tak, že odumřely, to jsem nesnášel, ach nesnášel, ani když v mrazech vozili v otevřených patrových vagónech prasata na pražská jatka, prasata s hlavičkami u sebe, prasata, která se bála pohnout, jediným pohybem že by z nich vyprchalo ještě víc teplo, prasátka se zmrzlými nožkami, porcelánovými kopýtky! ach, to jsem nikdy neměl rád! ani když je vozili v letních parných dnech, bez vody, až z Maďarska, celý vlak prasat s otevřenými tlamami, tak otevřenými žízní, jak žízní umírající pták…

Vyběhl jsem z dopravní kanceláře.

„Odkud je tahle zátěž?“ optal jsem se vlakvedoucího.

„Z fronty, deset dní je dobytek na cestě,“ mávl rukou.

Vyskočil jsem na platon vagónu a podíval jsem se dolů. A všechen ten dobytek byl ozhřivý, několik jich tam leželo mrtvých, jedné krávě viselo od zadku mrtvé, zahnívající tele… všude jen hrozné páry očí tiše vyčítajících, umučených očí, nad kterými jsem zalomil rukama. Celý vlak dobytčích vyčítavých očí.

„Ti Němci jsou prasata!“ křičel jsem.

Vlakvedoucí mávl rukou a křičel: „Prasata, to je málo! Tam poslední tři vagóny jsou plný už skoro pomřelých ovcí… hlady si jedna druhé spásly kožichy!“

„Už máme páru,“ řekl strojvedoucí a dodal tiše: „Slyšeli jste to? V noci na dnešek partyzáni vyhodili ostře sledovanej transport u Jihlavy tak šikovně, že spadl celej do propasti a druhou náloží ještě na ten vlak shodili ten most.“

A vystoupil na mašinu a zatáhl za rukojeť a náklaďák se rozjížděl a odvážel vagóny, z kterých vyčnívaly kravské rohy a oči, vagóny, z nichž dole trčely probořené nohy, odřené a ukoptěné o pražce. A za obilním skladištěm, liverpůlem, tam u rampy, byly přistavené dva vagóny, které ráno přivezla raketa, vagóny určené pro pražské jatky.

Pak projely dva ostře sledované vojenské transporty, samé tanky, sami Tygři, každý vlak s velitelem na lokomotivě, už asi jako následek práce partyzánů u Jihlavy. A od vesnice přiváděli honáci hovězí dobytek, vzpouzejícím se stračenám lámali ocasy. Jedna kravka si ze zoufalství lehla na silnici a chasníci jí shrnuli pod ocas trošku slámy a tu slámu zapálili. Pak z velkostatku přijížděl vůz, koně napínali postraňky, protože vzadu byl přivázán býk, měl rozbitá kolena a protržený nos, jak si vytrhl kroužek z chřípí. Teď byl uvázaný za rohy za vůz, který jej táhl. Asi příliš pozdě si ten býk vzpomněl, že děvečka jej vyvedla a vydala řezníkům zradou, na vůni své sukně, na kterou byl ten býk zvyklý a za kterou by šel až na konec světa. Teď po tající sněhové cestě jej vůz táhl plihem a krvavá kolena zanechávala za sebou dvě červené čáry.

„Miloši,“ řekl výpravčí Hubička, otočil si mne a vzal za bradu, „to tam, na tý esesácký mašině, to ti nikdy nezapomenu. Vzal jsi to za mě.“

A pak volal telefon z hradla.

„Němci jsou prasata,“ povídám.

Zvedl jsem telefon. Pak jsem se polekal.

„Pane výpravčí, spadlo nám rameno semaforu!“

„Čemu jsme postavili na volno?“ zeptal se.

„Rychlíkové raketě.“

„To je blbý,“ řekl.

„Pane výpravčí,“ povídám, „já tam sjedu na bicyklu a přidržím rameno do polohy volno.“ A vyběhl jsem a ujížděl pěšinkou podle liverpůlu ke stožáru návěstidla, po kramlích jsem vystoupil, obkročmo se posadil na lampu a zvedl rameno návěstidla, a už se blížila rychlíková lokomotiva vlaku, který vezl na frontu jídlo a pití pro důstojníky a dopisy, raketa, která projíždí stanicemi, před kterou má jedině přednost ostře sledovaný vojenský transport, strojvedoucí počapl, když mne uviděl na semaforu, ale já jsem vytáhl služební baterku a zelenou barvou jsem dával znamení, že je volno, a strojvedoucí opět přidal rychlosti a ta rychlíková souprava nákladních vagónů proletěla, byl jsem zaplaven kouřem, viděl jsem až za chvilku, jak výpravčí stál a díval se na míhající se nápravy, lokomotiva rozvířila sníh a táhla jej za sebou, za posledním vagónem pořád sála sněhovou metelici, zdobenou papírky a větvičkami…

A pak přišla polední pauza, na kamnech jsem si ohřál polévku v modré baničce, postavil jsem vjezdové návěstidlo pro motorovou drezínu, výpravčí si dal nohy na telegrafní stůl a díval se oknem na modré nebe.

„Kdo jede v tý drezíně, neříkali?“ optal se.

„Traťmistr, řekli,“ povídám a míchal jsem lžicí v modré baničce. Pak se tichounce otevřely dveře a kdosi vešel, viděl jsem šedivé kalhoty, vyleštěné boty, zimník.

„Máte tady pěknou zábavu,“ řekl příchozí.

„Že,“ povídám a dál jsem srkal polévku a pan výpravčí Hubička měl dál nohy na telegrafním stole a dál se díval na nebesa.

„Víte, kdo já jsem?“ optal se příchozí.

„Vím,“ povídám, „přišel jste si pro konsignační list, jste od dobytka.“

„Možná,“ pravil příchozí. „Kdepak máte pana přednostu?“

„V holubníku,“ povídám.

A příchozí muž strašlivě zakřičel.

„Ten je tady, ale víte, kdo já jsem?“ znovu se ptal a odpověděl si, „jsem dopravní šéf Slušný!“

A já jsem už věděl a slyšel vypravovat přednosty a výpravčí, kteří, i když jen vypravovali o dopravním šéfovi Slušném, už tím vyprávěním se roztřásli. Vyskočil jsem a baničku se lžicí v jedné ruce, druhou jsem salutoval a hlásil se:

„Záškolák Miloš Hrma se hlásí ve službě.“

„Pusťte tu baničku!“ zařval dopravní šéf a udeřil do modré baničky, která upadla na podlahu a dopravní šéf do ní kopl, až s řinkotem zaletěla pod almárku. A stál jsem a salutoval, ale výpravčí Hubička pořád seděl na židli a pořád měl nohy na telegrafním stole, jako by ochrnul tou hrůzou z dopravního šéfa. A pod okny se mihl pan přednosta a vešel do kanceláře, tak jak byl, jak seběhl z holubníku, prostovlasý, teď salutoval a hlásil stanici.

„Pohov,“ řekl dopravní šéf tichounce a potom si pozorně prohlížel starý služební kabát pana přednosty, plný holubího trusu, s rozkoší setrval na jediném knoflíku, obešel pana přednostu a díval se na jeho zaneřáděné kalhoty.

„Já jsem myslil…,“ pravil pan přednosta.

„On také myslí?“ optal se mne dopravní šéf tichounce.

„Ano,“ povídám.

„Ano?“ divil se dopravní šéf, „a víte, že já jsem navrhl, aby tenhle vrchní adjunkt byl povýšen na dopravního inspektora?“

Pokrčil jsem rameny.

„Poslyšte, chtěl jste se stát dopravním inspektorem?“ optal se pana přednosty, nad kterým se vznášelo peříčko.

„Chtěl,“ vydechl pan přednosta a peříčko se vzneslo a pérovalo nad jeho čelem.

„A co takhle pást housátka?“

„Nechtěl,“ vydechl přednosta a peříčko opět vzlétlo jak bílý otazník.

„O tom si promluvíme v Hradci. Ale pěkná stanice, jen co je pravda!“ zařval dopravní šéf a jednou ranou smetl botky pana výpravčího se stolu. „Víte, kdo je v drezíně? Komise, která přišla projednat, jestli na tohohle pána podáme žalobu pro zločin omezování osobní svobody… anebo s ním zavedeme disciplinární řízení!“ A ukázal na výpravčího Hubičku.

Pan přednosta otevřel dveře do své kanceláře, ukázal na ten krásný perský koberec s červenými a modrými květy, na mahagonový stůl, na palmu, která rozvírala list jako paraplíčko, na turecký kuřácký stoleček a taburetky, ale dopravní šéf zavrtěl hlavou.

„Jaký pán, takový krám,“ řekl.

A potom vešel rada Zednicek, který přinesl aktovku se spisy a rozložil fotografie na telegrafním stole, fotografie všech razítek kolem zadnice Zdenky Svaté, telegrafistky. A pan přednosta pořád prosil, aby se mohl jít převléci, že má extrovní uniformu, ale dopravní šéf Slušný mu nedovolil, pan přednosta musel dělat zapisovatele. A potom vešla i Zdenička, ani jsem ji nepoznal, jako by ta razítka a ten skandál ji postavily na nohy, nějak zkrásněla a její oči dostaly hloubku, až se mi zamotala hlava, když mi podala ruku a hyzlila se mi do očí, když mi řekla, že asi půjde k filmu, že se o ni už zajímá i film. Rada Zednicek nejdřív rozložil kapesní mapu Evropy, aby úvodem probral a osvětlil vojenskou situaci říšských armád. Když rozevřel tu mapu, objevily se v ní díry. To bylo tím, jak rada Zednicek nosil tu mapu v kapse a prodřel jí v přeložení rohy. Ale každá ta díra na mapě byla veliká jako Švýcarsko. A Zednicek podával výklad o situaci armád v Karpatech, kde bojovala pátá armáda von Mansfelda, armáda, ve které bojoval i jeho syn Břetislav Zednicek, ale na mapě ta pátá armáda pořád ještě byla v té prodřené díře, už týden to bylo, co do ní vešla, pořád ještě se nedostala z toho kotle, ve kterém bojoval Zednickův syn, který tak jako otec neuměl pořádně německy a přihlásil se k Němcům tím, že si odstranil čárku a háček ze svého jména. A dál vykládal rada Zednicek a kreslil tužkou na té malé mapě kruhy, které ve skutečnosti byly veliké jak Černé moře, a ty kruhy byly kotle, které co nevidět začne uzavírat říšská armáda kolem nepřátel, tužkou kreslil rada Zednicek přesuny říšských vojsk přes Malou Asii do Afriky, kde do kotle uzavřel anglická vojska a potom přes Španělsko se dostal do týlu amerických armád, a přitom přešel rada Zednicek na situaci v protektorátu, kde nastává totální nasazení, které se projevuje opatřením, jež zjednoduší školství, uzavřou se muzea, výstavy, zastaví se některé vlaky a sporty se budou provozovat jen v neděli.

„Je to vaše zadnice?“ otázal se a ukázal fotografii Zdeničce.

„Je,“ řekla a usmála se.

„Kdo vám tam natiskl ta staniční razítka?“ ptal se rada Zednicek a pan přednosta zapisoval.

„Pan výpravčí Hubička,“ řekla.

„Tak nám, Zdenko Svatá, řekněte, jak se to všecko stalo,“ řekl rada Zednicek.

„Sloužili jsme spolu na noční, k půlnoci jsem si dělala manykýru, a že nejely vlaky, tak jsme se nudili,“ říkala Zdenička a dívala se do stropu.

„Pomalu,“ řekl pan přednosta.

„A potom řekl pan výpravčí… budeme si hrát na fanty… vrána letí, vlak letí, čas letí, ruka letí, noha letí… a já jsem prohrávala nejdřív botičky a potom kalhotky…,“ vykládala telegrafistka a sledovala pohyb tužky, kterou její výpověď zapisoval pan přednosta.

„A kdo vám je stahoval?“ zvídal rada.

„Pan výpravčí Hubička,“ řekla a zasmála se.

A výpravčí seděl na židli, nohu přehozenou přes nohu, na koleni služební čepici, pleš se mu leskla a úředníci z ředitelství z Hradce, když se podívali na tu jeho pleš a pak na krásnou telegrafistku, vzdychli a vrtěli hlavou a potom s větším zaujetím vnikali do případu, ze kterého se snažili vylovit skutkovou podstatu pro zločin omezování osobní svobody. A já jsem sloužil, stavěl jsem návěstidla do polohy volno a zase na stůj, cítil jsem, jak výpravčí sleduje všechny vlaky, které mi projíždějí stanicí, jak mne kontroluje, výpravčí Hubička byl vždycky můj ideál, už v Dobrovicích, kde mne zaškoloval, kdy dovedl jednou rukou sjednávat křižování do jedné stanice a druhou rukou telegrafovat do druhé stanice zátěž. A teď tady seděl jak před soudem, cítil jsem, že jak dopravní šéf, tak rada Zednicek, oba ti úředníci by chtěli udělat Zdeničce totéž, co udělal výpravčí Hubička, ale byli příliš zbabělí, tak jako všichni, příliš se báli, jediný, kdo se nikdy nebál, byl pan výpravčí Hubička, který teď seděl a kochal se svou slávou.

„Dávejte pozor, slečno Zdenko Svatá, pozor,“ zvedl se rada Zednicek, „než vás položil pan výpravčí na telegrafní stůl, nedělal na vás nějaký nátlak? Nevyhrožoval? Netlačil násilím?“

„I kdepak! Sama. Sama jsem si lehla… najednou se mi samotné zachtělo si tam lehnout… a čekat, co to bude dělat…,“ zasmála se telegrafistka.

„… a čekat, co to bude dělat…,“ šeptal pan přednosta a psal.

Vyběhl jsem na perón. Hlavní kolejí projížděl další ostře sledovaný transport, na tancích se slunili sami mladí chlapci, byli tak jako já, někteří ještě mladší, házeli si zeleným balónkem ve slunci, na jiném tanku zpívali: Ich hab mein Herz in Heidelberg verloren…, ale když míjeli ten rozstřílený vlak na páté koleji, zůstali stát, strnuli, každý, kdo vjel do blízkosti těch rozstřílených vagónů, určených do dílen pro opravu, každý ztuhnul, i kuchaři přestali škrábat brambory, jistě ti vojáci viděli doma horší věci, rozbitá města, domovy, hromady mrtvých, ale tohle tady zatím asi nečekali…

Vešel jsem do stanice a ohlásil průjezd transportu.

Rada Zednicek stál u okna.

„Tam jede naše naděje. Naše mládež. Bojovat za svobodnou Evro­pu. A co vy tady? Tisknete razítka na zadek telegrafistky!“ řekl a vrátil se ke stolu, prohlédl fotografie, pak je odhodil.

„Ovšem,“ řekl, „sklaplo nám, omezení svobody to není… ale je to hanobení němčiny, státního jazyka!“ zvedl se a udeřil pěstí do stolu, „polovička razítek je sestavená z německých slov! A to je zneuctění!“

A vyšel jsem na perón, dával jsem znamení průjezdu lazaretnímu vlaku, který přijížděl z fronty, rychlíková souprava proměněná v nemocnici. A na tomhle lazaretu, na který jsem se díval, byly nejdivnější ty lidské oči, oči těch raněných vojáků, jako by ta bolest tam na frontě, ta bolest, kterou udělali jiným a kterou ti jiní zase udělali jim, jako by ta bolest z nich udělala jinačí lidi, tihle Němci byli sympatičtější než ti, kteří jeli opačným směrem, všichni se dívali oknem do fádní krajiny tak pozorně a dětinsky, jako by projížděli samým rájem, jako by moje stanička byl klenotnický krám, dívali se, tak jako se díval výpravčí Hubička na nebesa. Zrovna s takovým zájmem se na mne dívali ti žlutí marodi, někteří měli jen odvrácenou hlavu, jiní se museli přitahovat za visutou hrazdu, připevněnou ke stropu vagónu, další podpírala sestřička, a lazaret ujížděl domů, samé bílé postele, zdobené sevřenýma žlutýma rukama a žlutými obličeji, dětskýma očima. A jako poslední toho lazaretu jel otevřený kastlák, dva saniteráci tam vysvlékali z lazaretního kabátku mrtvolu, kterou potom hodili na hromadu ztuhlých mrtvol, vojáků, kteří pomřeli cestou… a pak se ten lazaret vzdaloval, červená koncová lucerna svítila a klinkala a mrskala sebou a chrastila.

„Nejušlechtilejší krev za vás nasazuje životy,“ hovořil rada Zednicek a stál u okna, „viděli jste ten lazaret? A vy tady děláte tohle! Ale skončili jsme. Výsledek, pane přednosto, pište! Disciplinární řízení s výpravčím Hubičkou Ladislavem.“

A mávl rukou a vyšel na perón, rukou dal znamení, aby přijela motorová drezína. Zdenička se pak posadila do drezíny vedle dopravního šéfa.

Ohlásil jsem tu motorovou drezínu. A dal znamení odjezdu.

„Češi, víte, co jsou?“ řekl rada Zednicek. „Smějící se bestie!“

A motorová drezína se rozejela podle rozstříleného vlaku na páté koleji, rada Zednicek se díval na ty utržené střechy, otvory po kulometech. Pan přednosta vyšel do prvního patra, kde pak křičel, tloukl židlí do podlahy, až v kanceláři dopravy padala omítka. A hulákal do světlíku.

„Mravní bahno! Staré město Sodoma! Prostituce pod ochranou policie se uchyluje do kaváren a restaurací a kanceláří. Manžel donutil ženu, aby provozovala prostituci! Hrozil jí, když nepůjde na štrych, že jejího synáčka rozřeže pilkou. Otírání si parůžku! Odstříknutí brčka! Lepší by bylo, aby Bůh zatroubil k poslednímu soudu a učinil všemu konec!“

A pak znovu chodil kuchyní a dupal, abychom dole věděli, jak námi trpí. Až za hodinu sestoupil do své kanceláře. V parádní uniformě. A zatím na rampu vyváděli posledního býka, kterého přivezli nákladním autem, taky ho děvečka přivedla řezníkům až do auta; když vyjeli, býk začal dělat dílo. Řezník povídá pomocníkovi: Bohouši, ten panchart nám vyvrátí sajtny, tady máš nůž a vypíchni mu voči! A pomocník Bohouš, který to potom vypravoval v kanceláři, se obrátil a okýnkem protáhl ruku a na dvoje hrábnutí vypíchl býkovi oči. „A bejk byl potom klidnej jak beránek,“ řekl v kanceláři pomocník Bohouš, „hehehe, už asi nechtěl mít nic se světem.“ A když za tímhle býkem zavřeli nákupčí s rachotem dveře, pan přednosta se probudil. A po římse okna se batolili jeho holoubci, vrkali a ukláněli se mu, ale pan přednosta se na ně mračil, vrtěl hlavou, objížděl si prstem límec, pak se zase zamyslel a byl smutný a smutnější. Otevřel skříň, podíval se na tu nejnovější uniformu, kterou ještě nikdy na sobě neměl, na které už byla vyšita jediná zlatá hvězda, obšitá zlatým krumplováním a zlatou nití, z toho samého materiálu, jako bývala vyšitá generálská lipová ratolest.

A neudržel se, proběhl dopravní kanceláří, vyběhl do prvního patra, do kuchyně, a pro jistotu několikrát vykřikl do světlíku:

„Inspektorská zahrádka je v prdeli!“

A potom, když odjely osobní vlaky, když výpravčí Hubička zase stál na perónu a díval se do modrounkého předjarního nebe a jistě zase tam viděl to, co mu založilo v oblasti ředitelství Hradec Králové slávu, jistě tam viděl ten film, jak se na tom modrém ohromném plátně pokládá telegrafistka a on jí vyhrnuje sukni a potom bere jedno razítko za druhým, razítka veliká jako kostelní věž, a ta ra­zítka otiskuje do jejího měkkého masa kolem zadnice, najednou se otočil, rozhodl, a v přístěnku, kde stály páky a rukojeti od návěstidel a výhybek a předvěstí, mi pošeptal:

„Miloši, zejtra máme noční, zase spolu… naší stanicí projede nákladní vlak složený z osmadvaceti vagónů střeliva, vezou to v otevřených vagónech, bude projíždět naší stanicí ve dvě hodiny po půlnoci. A mezi naší stanicí a sousední nejsou kopce a žádný stavení… ten celej vlak by mohl vyletět na útraty vesmíru…“

„To jo, pane výpravčí, to jo, ale čím?“

„Všechno dostaneme včas…“

„Kde je ten vlak?“

„Zejtra vyjede z Třebíče.“

„Teďka zase my budeme ostře sledovat vojenskej transport, že?“ zasmál jsem se a v přístěnku se na chvíli setmělo.

To hejno polských rysů přeletělo kolem okna.