Ze zámku přišla zpráva, že pan přednosta je pozván k hraběti Kinskému na večeři, že v sedm hodin pro něho přijede štolba. A já jsem stáhl zatemnění a rozsvítil světla v dopravní kanceláři. A v kanceláři pana přednosty, i když tam byla elektrika, rozsvítil jsem petrolejovou lampu s kulatým knotem, lampu se zeleným stínítkem. A vycházel jsem s výpravčím Hubičkou k vlakům, projíždějícím naší stanicí, dával jsem znamení zelenou lucernou. Pan přednosta si nesl do kanceláře ten svůj baronský mundúr, šedivé kalhoty a mysliveckou kamizolu a švarcemberský klobouček s tetřevím peřím. Nechal otevřené dveře do dopravní kanceláře a strojil se a byl rád, že je viděn.

A polní cestou od zámku přijížděl štolba na bílém koni a druhého bělouše měl vedle sebe. Na nebi se třepotaly hvězdy a noc vyzařovala. Pod botkama začal vrzat a chrupat zmrzlý sníh. Zelená lampa tiše syčela v kanceláři pana přednosty, který se na sebe upřeně díval do zrcadla. Už byl v gala, i jelenicové rukavičky a švarcemberský klobouček. A ta lampa házela na strop bílý kroužek, kolem kterého se rozptylovaly větší kruhy, jež se podobaly hrudi kostlivce. Když jsem býval o prázdninách u babičky, svítila na stole taky taková lampa a já jsem ležel rád večer v posteli a díval se na strop, na ty stíny kolem bílého kroužku, který tam vrhala ta petrolejka, a ať jsem se díval, jak jsem chtěl, pořád jsem viděl na stropě takového kostlivce, i když jsem si přikryl oči peřinou, pořád jsem viděl ten strop a na něm kostlivce. Jednou jsem se zase díval na strop a babička přinesla v zástěře polínka a vysypala je s rachotem ke kamnům. Vykřikl jsem: Upadly hnáty kostlivci!

A na perón přijel štolba na bílém koni a vedle něho osedlaný bělouš. Tak byli ti koňové bílí, že vydávali světlo jako kvetoucí keř jasmínu za letní noci. A pan přednosta vyšel z kanceláře, štolba seskočil a pomohl panu přednostovi do třmene. Pan přednosta přitáhl uzdu a odklusal k holubníku a volal nahoru:

„Jen spinkejte! Já se vám zase vrátím. Pan přednosta přijede! Hajejte, děťátka moje!“

A polští rysové vrkali, tloukli křídly do mřížky spuštěného výletu a pan přednosta odjížděl na koni doprovázen štolbou. Pak přejel trať a dva bělouši klusali tvrdou polní cestou, bylo slyšet jejich kopyta, ale bělouši splynuli se sněhovou plání, jen legračně byl vidět pan přednosta a štolba, jejich tmavé šaty a jejich postavy sedící jakoby ve vzduchu.

Výpravčí Hubička vytáhl grafikony jízdních řádů, složených na štůčku jako plátno nebo hedvábí, rozložil ten jízdní řád, naklonil se nad ním a tužkou projížděl trasou.

Odhrnul jsem zelenou záclonku a prodával jízdenky, z přítmí čekárny se vynořovali cestující, kupovali si lístky a zase se vraceli do tmavých koutů, neradi vycházeli do mrazivého vzduchu, uhadovali podle výpravčího, zda jejich osobák přijíždí, někdy jsem byl na cestující zlomyslný, osobní vlak byl ještě půl hodiny nazpátek, ale já jsem se oblékal a vyhrnul límec a vyšel jsem na perón, jako bych šel očekávat jejich osobáček, a cestující se vyhrnuli za mnou, ale já se jen trošku prošel a potom jsem postavil lucernu vedle koleje a vrátil se do teplé kanceláře a cestující, když promrzli, vrátili se ke kamnům do čekárny, odkud se na mne nepřátelsky dívali. To i pan přednosta někdy využíval stínů a zatemnění noci a obouval si gumové galoše a obcházel za noci stanicí a nakukoval, co dělají výpravčí. Ach, mne jednou přistihl, jak jsem po půlnoci spal. Seděl jsem na židli s bradou na prsou a spal, zatímco pan přednosta stál na zábradlíčku u kasy v čekárně a shora, přes zelenou záclonku se na mne díval a potom tiše, na gumových galoších, přišel na perón, tiše otevřel, tiše stál nade mnou a kochal se a potom mne vzal za rameno a zatřásl mnou a já, jak jsem byl rozespalý, myslil jsem, že jsem doma a je ráno, a povídám: Kolik je hodin, tatínku? A pan přednosta křičel: Tady je přednosta a žádnej tatínek. A jsme ve službě! Tatínek! Potom o tom poslal zprávu do Hradce a přišel mi červený mangl.

A osobní vlak vjížděl do stanice, vyšel jsem na perón a cestující se vyhrnuli z čekárny a vlak zvolna přijížděl, na druhém vagónu stála na stupátku Máša, do noci svítil její bílý nákrčník, na prsou měla služební lampičku, na zápěstí na řemínku konduktérské kleštičky, tak jako vždycky, i když jsme tenkrát natírali ten plot kolem celých dílen, vždycky byla čistá, i na konci šichty tak, jako by právě do ní přišla. A seskočila se stupátka, a jak natáhla nožku, měla černé střevíce a bílé ponožky, ve tváři jí zářily dolíčky a obličej v modré noci svítil, jako by si před chvílí cípem ručníku vyčistila ouška. A podala mi jablko a já jsem v jedné ruce držel lucernu a ve druhé jablko a Máša se na mne přitiskla, vzala mne do náruče, byla silnější než já, a tváře jí voněly mlíkem, přitiskla se na mne tak, že olejová lampička mě hřála na prsou, plamen se mi propaloval do srdce, a šeptala mi:

„Miloši, Miloši, já tě mám ráda, tolik ráda, ale tím vším, co bylo, jsem já vinna, ptala jsem se děvčat, jak na to, ptala jsem se těch starších, určitě všecko bude zase v pořádku, určitě, já už teďka vím, jak na to… víš?“

A poodstoupila, vytáhla z kapsy jízdní řád, otevřela jej a podala mi fotku, kterou jsem nikdy neviděl, cítil jsem v prstech, jak je uhmataná… byla to moje fotografie, kterou jsem jí dal tenkrát, když jsme natírali červenou barvou ten plot, fotografii chlapce v námořnických bílých šatech, otočil jsem fotku a na ní byla nalepená jiná fotografie, poznal jsem hned, kdo to tam je na mne přilepený, byla to dětská fotografie Máši, taky v námořnické bundičce, obě ty slepené fotky byly vystřižené do oválu.

„Miloši, kdy k nám přijedeš, kdy?“ optala se.

„Pozejtří, jestli budeš chtít,“ zakoktal jsem.

A musel jsem pískat znamení Vé devět, průvodčí, nastupte na svá místa, a konduktérky zdviženou lampičkou dávaly znamení, že je hotovo, a já zvedl zelenou lucernu a vlak se rozejel a Máša se znovu na mne přitiskla, tak se přitiskla, jako se musely na sebe přitisknout naše dvě dětské fotografie, aby při sobě držely, a Máša mne políbila a pak se chytila železné tyčky a vyhoupla se na stupátko, na prsou jí modrounce svítila služební lampička a já jsem stál, oněmělý, protože jsem cítil, že jsem opravdovým mužským, mohl jsem se o tom přesvědčit, taky jsem se sám ohmatal, ano, byl jsem mužský, jak se to tak ale může stát, tak jak se mi to stalo, že když k tomu mělo s Mášou dojít, že jsem najednou zvadl jak lilium. Naposledy za mnou přišla do nemocnice, naklonila se nad mou postelí, měla modrý plášť a stříbrné knoflíky, když se ten plášť nade mnou naklonil, ty knoflíky zářily jako světla luceren nad mostem, políbila mne, ale napřed jí vypadla z náprsní kapsy černá služební píšťalka a udeřila mne do zubů, pak se posadila na postel a sedla mi na zafačovanou ruku, ale brzy musela jít pryč, probouzel se z narkózy nějaký pacient, který chtěl vstát, ale byl přikurtovaný a křičel: Maxo, povol ty řídítka, povóóól, Maxóó! A vytrhl jednu ruku z kurtů a hmátl pod postel a vzal skleněného bažanta a strašlivou silou jej hodil, ten bažant přeletěl celou místnost a roztříštil se o stěnu, u které jsem ležel, a ta rozprsklá moč postříkala Mášu, odcházela a ve vlasech se jí třpytily krůpěje, ode dveří mi poslala hubičku a teprve jsem se na ni podíval, a potom, když jsem vyšel z nemocnice, rozhlížel jsem se, ale nikdo mi nepřišel naproti, ten den jsem byl smutný, protože vedle mne ležela patnáctiletá dívenka, našla ve skříni dárek, který pro ni měli její rodiče, byly to válenky, neodolala a obula si je a jela v nich do Prahy, ale tam ve skalách, u Satalic, se ten vlak srazil s jiným osobákem, a jak se srazily lavice, tak té dívence uskříply nohy; když se probudila z narkózy, pořád volala: Dejte ty válenky do skříně, ty válenky… A šel jsem z nemocnice sám, když jsem se díval do výkladních skříní, nepoznal jsem se, hledal jsem svou tvář, ale nebyla tam, jako bych byl někdo jiný… až jsem stál sám před sebou ve skříni, skoro jsem na sebe čichal, ale přece jsem si myslil, že to je někdo jiný, až jsem zvedl ruku a ten v odrazu zvedl ruku též, zvedl jsem druhou, ten tam to udělal taky, a dívám se a u klandru stojí zedník, ohromný chlap v bílých šatech, celý postříkaný a krabatý od vápna, na dláždění leží hasicí přístroj značky Minimax, a ten zedník se na mne dívá a v prstech si ubaluje cigaretu, pak si ji dává do rtů, škrtá sirkou, obrací tu sirku do košíčku utvořeného z dlaně a sklání se a zapaluje si, ale pořád se na mne dívá, jako by mezi námi byly ty dveře v hotýlku v Bystřici u Benešova, pootevřené dveře, kam jsem ve škvíře položil z jedné strany své oko a z druhé ten zedník… bylo mi tenkrát, jako by někdo z druhé strany vzal za tutéž kliku jako já. A teď jsem věděl, že ten obrovský starý zedník v bílých zavápněných šatech, že to byl přestrojený Bůh…

Stanicí projelo několik náklaďáků, pak osobák, škvírami ve služebním vagónu tryskala čára světla, tak jak děvčatům na plovárnách někdy v rozkroku z plavek chloupky, topiči fofrovali uhelkou pod kotle uhlí, světlo stříkalo do noci a pohybující se tělo topiče házelo pohybující se stín na stěnu tendru, vjezdové návěstidlo a odjezdové střídavě měnilo červené světlo v zelené, světelné znamení na výměnách ukazovalo bílé značky, stojatý úzký obdélníček – značka pro rovnou kolej, ležatý obdélníček – znamení, že kolej zahýbá do křivého, a potom tam, kde končí slepá kolej u liverpůlu, tam je trvale celou noc jasně modrá lucerna, a v semaforech na dálku rachotí ramena při změně světel, kancelář tiká přístroji a sem tam tichounce zadrnčí telefon, když se omylem propojil, v bloku rachotí vybavování koleček při otvírání závěrů jízdních cest, a v tom cvrlikání pan výpravčí Hubička chodil sem a tam, naplněný starostí o ten jím ostře sledovaný vlak, který měl po půlnoci přivézt osmadvacet vagónů střeliva, sledoval ten vlak na grafikonu a pak naslouchal, hleděl na perón ve tmě do tmy a nahlížel do čekárny, zatímco já jsem přemýšlel o Máše, trnul jsem, jak to bude, až by k tomu zase mělo dojít? I já jsem teď postával na perónu, i já jsem se díval na noční oblohu a tam jsem viděl svůj film, přes celé nebe jsem pokládal Mášu, tak jako pan výpravčí Hubička Zdeničku na telegrafní stůl, a kus prádla po kuse jsem z ní stahoval, ale když tam na nebi ležela Máša nahá, nevěděl jsem, co s ní dál? Věděl jsem, ale neměl jsem ještě tuhle zkušenost, protože jsem ještě nikdy v ženě nebyl, kromě toho, kdy jsem byl v břiše své maminky, ale na to jsem si nemohl vzpomenout…

A potom jsem slyšel, jak paní přednostová sestupuje po schodech, v jedné ruce svíčku, v druhé hrnec se šiškami, jak vchází do sklepa, kde poděšeně kejhal husák. Stál jsem na perónu a čtvercem okénka jsem se díval do sklepa, paní přednostová i její stín se sklonily, z hrnce vzala šišku, pak otevřela husákovi zobák a zastrčila tu šišku do zobáku, pak držela ten zobák jak zavírací kudlu a prsty stahovala hrdlem šišku do volete. A zase namočila šišku do vody a dál krmila husáka, který se vzpouzel.

„Hned přijdu, vemte to na chvilku,“ povídám výpravčímu, „já si na chvilku odskočím.“

A potom jsem rukou hmatal po točité zdi a opatrně kladl botku z točitého schodu na schod, a tiše jsem otevřel dveře do sklepa.

„Paní přednostová, nelekejte se, to jsem já, Miloš,“ povídám.

„Co je?“ polekala se a zůstala stát se šiškou v prstech a světlo svíce, která hořela za ní, jí svítilo skrz šedivou kadeř, a já jsem viděl její ztrápenou tvář, taková Popelka to byla, zatímco pan přednosta si hrál na barona Lánského z Růže.

„To jsem já, Miloš,“ povídám, „paní přednostová, já jsem k vám přišel na radu, zkrátka já pozejtří pojedu za mou slečnou, Mášou, tou konduktérkou, víte? A vona bude na mně jistě chtít… víte co?“

„To nevím,“ zabreptala paní přednostová a sklonila se a namočila šišku a otevřela husákovi zobák.

„Ale víte,“ povídám, „nedělejte, že nevíte, já jdu k vám o radu… já zkrátka jsem pořád mužskej, ale když potom mám dokázat, že ten mužskej jsem, tak já už zase mužskej nejsem. Podle knížky mám ejakulatio prekoks, víte?“

„To nevím,“ řekla paní přednostová a zase špláchala šišku ve vodě.

„Ale víte,“ povídám, „tak třeba teďka se zamyslím… no, a prosím, teďka jsem mužskej… šáhněte si.“

„Panenkomarjá,“ zašeptala paní přednostová, „já už jsem, pane Miloši, v přechodu…“

„V čem?“

„V přechodu, ale to je hrozný,“ roztřásla se paní přednostová a rozsypala hrnec se šiškami.

Poklekl jsem a sbíral ty šišky, a paní přednostová sbírala taky a já jsem jí při tom vypravoval, proč jsem si prořízl tenkrát obě zápěstí, protože jsem zvadl v ateliéru u strejčka Nonemana, v ateliéru Za pět minut hotové, poněvadž jsem byl hotov ještě dřív, než jsem začal. A paní přednostová pak mlčela, držela husáka za zobák. „Šáhněte si, paní přednostová,“ povídám.

„Šáhnu, Miloši,“ řekla a nahnula se, zrovna tak její stín na zdi, a sfoukla svíčku.

„Tak jsem mužskej?“ optal jsem se.

„Jste, Miloši,“ řekla.

„Tak ale, paní přednostová, co dál? Nechtěla byste mě zaškolit? Pěkně vás o to prosím… v blázinci mi doktor Brabec řekl, že bych si měl otřít parůžek s nějakou starší dámou…“

„Ale pane Miloši, já už jsem v přechodu, já už s tímhle nic nechci mít, opravdu, já vás chápu, kdybych byla mladší, panenkomarija, co to do vás tady na stanici vjelo? Výpravčí Hubička s těmi razítky, vy zase s otíráním parůžku… ale všecko pozejtří půjde, uvidíte, jste mužskej, a jak mužskej…“

A okýnkem ve sklepě jsem viděl, jak na perón vyšel pan výpravčí Hubička, rozkročil se a díval se na nebesa, a dobře jsem věděl, že už se tam nerozevírá Zdenička, nevystrkuje přes celá nebesa zadnici, ale tiše tam vjíždí nákladní vlak, osmadvacet vagónů, které najednou mizí a do vzduchu tryská obrovský oblak, pořád roste, jako hrady na nebi před letní bouřkou, a ještě výš…

„Zlobíte se na mne, paní přednostová?“ povídám.

„Nezlobím, Miloši, je to tak všecko lidský…,“ řekla.

A hmatala po zdi a těžce vystupovala ze schodu na schod, až do prvního patra, pak chodila kuchyní a pokojem sem a tam, tak jako chodíval pan přednosta, když se nemohl odvážit nám do očí říci, co proti nám má, a proto to všecko vyříkal do světlíku a potom sestupoval dolů už klidný a vyčištěný, protože když se nevykřičel do světlíku, vyřval se na svou ženu, hrozné věci jí říkal, všechno, co bylo v něm nečistého, všecko vyříkal a za chvilku už o ničem nevěděl, takže si nikdy nemusel podřezávat žíly jako já, ani nemusel vyhrnout telegrafistku a obtisknout jí razítko na zadnici, viděl jsem dopředu, že se pan přednosta ani nemůže zbláznit, takovou měl pro sebe duševní hygienu tím, že všecko vykřikl do světlíku a zbytek do své manželky, která věděla, kdy mu má dát po hubě mokrým hadrem nebo mu říct hrozně sprostou větu, po které se svalil zrovna tak, jako po té kvartální facce, po které jako by se probudil.

A pan výpravčí Hubička, čím víc táhlo k půlnoci, tím byl neklidnější, odprskával, zastavoval se a pořád naslouchal.

Viděl jsem, že pořád očekává, že se otevřou dveře a v nich se zjeví ruka, která mu podá nějaké poselství nebo nějaký balíček.

Když hodiny pana přednosty bily dvanáct, povídám:

„Ty hodiny ale krásně bijou.“

A otevřely se dveře jakoby průvanem a vešla mladá ženská v rozepjatém hubertusu a byla vidět tyrolská blůza vyšívaná zelenými dubovými ratolestmi a žaludy. Měla šedivou sukni a bílé vlněné punčochy a polobotky s vyplazeným jazykem. Oblečená jako pan přednosta, ale v ženském.

A nesla převázaný malinký balíček.

„Bitte,“ řekla, „ich muss nach Kersko.“

„Kersko,“ povídám, „to musíte počkat až do rána, to je přes řeku.“

„Aber ich muss nach Kersko,“ trvala.

„To je daleko. Ke komu tam jdete?“ povídám.

„Ich habe einen Freund,“ zasmála se a ukázala na mne prstem, „sie sind Herr Fahrdienstleiter?“

„Kdepak, tady ten…,“ povídám.

„Vy jste pan výpravčí Hubička?“ optala se.

„Ja,“ řekl.

„A tady tenhle?“ ukázala na mne.

„Mein Freund,“ řekl výpravčí.

„Miloš Hrma,“ představil jsem se.

„Viktoria Freie,“ uklonila se a podala ruku.

„Viktoria Freie?“ podivil se Hubička.

A já jsem věděl, že to je ta zpráva, poznal jsem to, věděl jsem, že to Viktoria Freie je ta ruka, která podává poselství a zprávu, ale ta zpráva zatím nepotěšila výpravčího Hubičku, spíš ještě více pobledl, docela jej to zjevení vyvedlo z míry, viděl jsem, že nemá ani trošku touhy, dokonce, že se té hezké ženské nepodíval ani na zadek, ani na prsa, jak míval ve zvyku vysvlíkat ženskou očima. A tahle Tyrolačka, jak jsem se díval, ta byla současně prdeláč i ceckounek. A vyšel jsem na perón a dával jsem znamení nákladnímu vlaku, aby projížděl, vykropoval jsem je zeleným světlem. A potom, když jsem se vrátil a oznamoval sousední stanici čas, kdy ten vlak projel mou stanicí, balíček zmizel. A Viktoria zívala a protahovala se a dělala na mne oči a já jsem k ní najednou pocítil důvěru, takže když řekla, že by si ráda hodinku zdřímla, otevřel jsem dveře do kanceláře pana přednosty, tak jako to udělal v Dobrovicích pan výpravčí Hubička, než přetrhl to voskované kanape, a ona vešla a já jsem přinesl svůj plášť a dal jsem jej na kanape, zelené stínítko něžně svítilo, slyšel jsem, jak v holubníku jsou holubi pořád nepokojní, dokonce víc, než když pan přednosta odjížděl, jako by k nim vklouzla kuna nebo lasička, tak postrašeně vrkali a tleskali křídly.

„Já se jmenuju Miloš Hrma,“ zakoktal jsem, „víte, já jsem si podřezal žíly, protože prej trpím ejakulatio prekoks. Ale to není pravda. Sice já jsem zvadl s mou slečnou jako lilium, ale mezi námi, já jsem opravdu mužskej…“

„Vy jste ještě žádnou neměl?“ udivila se Viktoria.

„Neměl, jen jsem se pokoušel, a proto vás prosím, abyste mi poradila…“

„Opravdu jste ještě žádnou neměl?“ divila se čím dál víc.

„Žádnou, protože Mášu – jak si ke mně vlezla u strejdy Nonemana v Karlíně, Mášu jsem sice u sebe měl, ale nic jsem s ní neměl, protože, jak jsem říkal, zvadl jsem jako lilium.“

„Tak vy jste opravdu ještě žádnou neměl,“ řekla a usmála se a měla dolíčky, tak jako je měla Máša, a oči jí zjihly, jako by se podivila nějakému štěstí nebo našla nějakou vzácnou věc, a prsty mne začala vískat ve vlasech, jako bych byl klavír, a potom se podívala na zavřené dveře do dopravní kanceláře a vyklonila se nad stůl, stáhla knot a sfoukla slyšitelným dechem lampu a nahmatala mne a zacouvala se mnou ke kanapi pana přednosty a zvrátila se a strhla mne na sebe, a potom byla na mne laskavá, jako když jsem byl malý a maminka mne strojila nebo odstrojovala, dovolila mi, abych i jí pomohl vyhrnout sukni, a pak jsem cítil, jak zvedla a rozevřela nohy, položila ty svoje tyrolské boty na kanape pana přednosty, a pak jsem najednou byl s Viktorií slepený, tak jako jsem byl slepený na fotografii v mariňáckých šatičkách na fotografii Máši, a zaplavilo mne světlo, které neustále sílilo, pořád jsem kráčel nahoru, celá země se třásla, ozývalo se dunění a hřmění, měl jsem dojem, že to nevychází ani ze mne, ani z těla Viktorky, ale zvenčí, že celá budova se zachvívá v základech, okna drnčí, slyšel jsem, že na počest tohohle mého slavného a úspěšného vjezdu do života se rozdrnčely i telefony, telegrafy samy od sebe začaly vyhrávat Morseovy značky, tak jako se to stávalo v dopravních kancelářích při bouřkách, zdálo se mi, že i ti holubi pana přednosty všichni do jednoho vrkají, dokonce i obzor se nadzvedává a zaplál barvami ohňů, teď se staniční budova znovu roztřásla, maličko sebou pohnula v základech… A potom jsem cítil, jak se tělo Viktorky vzepjalo do oblouku, slyšel jsem, jak její okované boty se zaryly do voskovaného kanape, slyšel jsem, jak to plátno se trhá, neustále se trhá a odkudsi z nehtů na rukou i nohou se mi sbíhala do mozku jásavá křeč, všechno bylo najednou bílé, potom šedivé, pak hnědé, jako by opadala horká voda a měnila se ve studenou, a v zádech jsem pocítil příjemnou bolest, jako by mi do nich někdo zarazil zednickou kramli.

Otevřel jsem oči, Viktorka mne pořád prstem vískala ve vlasech a oddychovala. A já jsem viděl škvírou v okně, jak se u obzoru nadzvedává červená a jantarová barva vzdáleného ohně, jako by se blýskalo na časy. A holubi pana přednosty ustrašeně vrkali, poletovali holubníkem, naráželi na stěny a strop a padali k zemi a tloukli ustrašeně křídly.

Viktorka Freie se posadila a naslouchala. Pohladila si vlasy a řekla:

„Někde je hrozný nálet.“

Otevřel jsem okno a zatáhl za zatemnění, které se vsrklo nahoru. Daleko za kopci vybuchovaly nové a nové ohně, obzor byl zardělý a odchlípnutý směrem za kopce, k centru nějakého neštěstí.

„Asi to budou Drážďany,“ řekla a vstala a česala si vlasy a hřeben vydával ve vlasech zvláštní zvuk. Vzpomněl jsem si na její pružné tělo, které jsem najednou viděl, jak létá na hrazdě.

„Čím jste?“ povídám.

„Artistka,“ řekla a tahala hřeben v hustých vlasech a odkláněla hlavu, „před válkou jsme měli ‚Pestrou paletu vzdušných atrakcí‘.“

Posadil jsem se na kanape, pak jsem tiše hmatal po plátně.

Kanape bylo přetržené vejpůl. Vyvalená mořská tráva.

A stanicí projížděl náklaďák a z komínu chrstal jiskry.

Viktoria stála v okně a česala si ty jiskry z vlasů. Pak polní cestou proti zarudlému obzoru byli vidět dva jezdci.

Vstal jsem a poprvé v životě jsem pocítil klid.

„Děkuju,“ řekl jsem.

„Já taky,“ řekla a potom zvedla hubertus a vešla do dopravní kanceláře a podívala se na hodiny. Oddychla si. Vsunula ruku pod blůzičku a upravila si v podprsence prs. A vyšla na perón, kde stál výpravčí Hubička rozkročený a díval se na nebe. Chvíli spolu hovořili. Pak se vrátila a řekla:

„Und jetzt muss ich wirklich nach Kersko,“ zasmála se a vykročila podle přednostovy zahrádky, pak lipovou alejí mizela mezi domky.

Když přijel pan přednosta na bílém koni, lehce seskočil a hodil opratě štolbovi, který pobídl svého koně a klusal zpátky.

Přednosta kráčel rovnou pod holubník a volal: „Koťátka moje májový, copak se tolik plašíte? Co vám kdo udělal? Děťátka moje okřídlený! Pan přednosta se vám už vrátil! Hola! Hola!“

A potom vesele vešel do kanceláře dopravy, posadil se na obrácenou židli a řekl:

„Pan kníže vás, Hubičko, dává pozdravovat. Baron Betmann Hol­weg přinesl ty fotografie Zdeničky. Všichni šlechtici jsou nadšení a chtějí vás vidět. Sám pan hrabě vám, Hubičko, vzkazuje, že vám závidí, že on by na to nepřišel. Zve vás příští týden, Hubičko, na zámek. Já jsem musel podat společnosti u tabule referát o tom, jak to všecko bylo…“

A zvedl se, telegraf volal naši stanici.

„Bahnhofsperre Dresden, Pima, Bautzen…“

Pan přednosta vyšel na perón a vykřikl tím směrem, kde se pořád ozývalo dunění a byl barevný obzor:

„Neměli jste se pouštět do války s celým světem!“