V dopravní kanceláři bylo všecko tak, jako to bylo, než jsem to opustil. Blok uzavírající závěry jízdních cest se pořád podobal obrovskému aristonu nebo forbesové skříni, telegrafní stůl stál pod oknem, z kterého byla vidět pět kilometrů dlouhá polní cesta vroubená starými jabloněmi, cesta, na jejímž konci se třpytil zámek knížete Kinského, zámek, který dneska ráno, když vyšlo slunce, stál až do prvního patra v mlze, takže vypadal, jako by visel na zlatém řetězu. A na tom stole byly tři telegrafní přístroje, které před půlstoletím vyrobila firma Siemens Halske, a tři telegrafní zápisníky. A dva traťové telefony a tři telefony staniční pořád se propojovaly a dopravní kanceláří se pořád ozývalo něžné vrkání a cinkání a štěbetání telegrafů a telefonů, jak v krámku obchodníka se zpěvavým ptactvem. U okénka do čekárny pořád byla zelená záclonka stažená mosaznými kroužky a hned vedle železná skříň a stroj na datumování jízdenek. Výpravčí Hubička mě přivítal a hned řekl, že budeme sloužit spolu, že po třech měsících marodění se musím znovu zaškolit. A potom se mne zeptal pan výpravčí, kolik je hodin, a odhrnul rukáv z mého zápěstí, a nedíval se na hodinky, ale rovnou na jizvu po vyhojené ráně.

A já jsem se začervenal a hned jsem dělal, jako že hledám svou červenou čepici. Byla ve skříňce docela zaprášená, na dýnku byly tlapičky myších paciček. V jitřním slunci jsem kartáčoval služební čepici, slyšel jsem, jak holubi pana přednosty vrkají v holubníku. Za nádražím bylo vidět všechny překážky na dostihové dráze, celá ta miniaturní dráha z Velké pardubické, protože kníže Kinský pěstoval polokrevné závodní koně, se kterými vyhrál nejen Velkou pardubickou, ale i Velkou liverpoolskou, skoro milión liber šterlinků, bylo to tenkrát tolik peněz, že kníže začal stavět za naší maličkou stanicí obrovský biograf a divadlo a koncertní sál pro naši vesnici, ale nedostavěl to, tak se z toho udělal magacín na obilí, nejkrásnější obilní skladiště na světě, do kterého se vcházelo římskými a řeckými sloupy. A tomu skladišti na obilí se říkalo po anglicku: liverpůl…

Přesně o půl osmé vstoupil do dopravní kanceláře pan přednosta. Vážil skoro metrák, ale ženské o něm říkaly, že tančí neuvěřitelně lehounce. Vlásky si česal tak, že je od levé strany přes pleš hnal na stranu pravou, a od pravé strany je od ucha hnal přes pleš na protistranu. Avšak když někdy jen tak kráčel po perónu, jak vítr vál, odchlipoval a zvedal mu ten gotický oblouk jeho vlásků.

Teď otevřel dveře své kanceláře. Nikdo by nečekal, že přednosta tak maličké staničky má tak zařízenou kancelář. Perský koberec vždycky zářil červenými a modrými květy, tři turecké taburetky zvyšovaly orientální vůni. A těžký, mahagonem vykládaný pracovní stůl byl zacláněn velikými lupeny obrovské palmy a ty listy dělaly nad benátským křeslem takový deštníček. Vůbec celá ta kancelář dělala dojem, že ji lze vzít na nosítka i s panem přednostou, tak jako se nosí papež. Na rokokové skříňce stály hodiny z mramoru a místo kyvadla byly tři pozlacené koule, které se točily hned sem, hned tam a každý, kdo tyhle hodiny slyšel znít, každý se obrátil k těmhle hodinám a řekl: Ty hodiny ale krásně bijou! A potom v kanceláři stálo služební kanape potažené čokoládovým voskovaným plátnem a na zdi byl veliký olej, znázorňující, jak rychlíková lokomotiva vyjíždí z Wilsonova nádraží a pouští páru do kolejiště a do nebe a rozjíždí se v mračnu, obraz, který vzrušuje každého zaměstnance státních drah, natož našeho pana přednostu, který měl dva životní cíle, aby byl jmenován inspektorem státních drah a získal predikát: baron Lánský z Růže, protože když pátral po svých předcích, objevil, že má v sobě trochu té modré krve. Tak měl v sobě tuplované modrou krev, protože i železničářům se říkalo modrá šlechta.

Jináč měl pan přednosta docela obyčejnou zálibu v pěstování holubů. Před válkou pěstoval norimberské bagdety, ty holoubky s útočnými černými a bílými šipkami na křídlech, kterým sám obden čistil holubince a měnil vodu a sypal zadinu. Ale když Němci tak surově přepadli a potom porazili Poláky, pan přednosta nechal výlet zavřený, a než odejel do Hradce, nařídil staničnímu pomocníkovi, aby všecky ty norimberské bagdety zardousil. Za týden přivezl polské rysy, ty holuby s krásným modrým voletem a překrásnými křídly, zdobenými šedivými a bílými trojúhelníčky, které jsou do sebe zapasované jako dlaždičky v koupelnách.

A já jsem stál mezi kolejnicemi a cítil jsem, jak se někdo na mne dívá, otočil jsem se a až otevřeným okénkem do sklepa jsem viděl oči paní přednostové, tam ve tmě, jak krmí husáka a dívá se na mne. Já jsem paní přednostovou měl rád, ráda si chodívala navečer sednout do kanceláře, háčkovala velikou dečku na stůl, takové ticho šlo z toho jejího háčkování, pořád se objevovaly pod jejími prsty další květiny a další ptáčci, měla před sebou na telegrafním stole takovou knížku, do které se nakláněla pro další pokyny, jak nabírat ty nitě, jako by hrála na citeru a četla si v notách. Ale každý pátek popravovala králíky, to vzala z králíkárny králíčka, dala si ho mezi nohy a potom mu navlíkala do krku tupý nůž a pižlala to zvířátko, které pištělo, dlouho pískalo, až po chvíli jeho hlásek slábl, ale paní přednostová se dívala zrovna tak, jako by háčkovala velikou dečku. Říkala, že takhle, když králík vykrvácí, jeho maso je mnohem chutnější, křehčí. Už dopředu jsem viděl, jak bude zařezávat tohohle husáka, na kterého si sedne jako na koně, zmáčkne mu oranžový zobák k hrdlu, jako by zavírala kapesní nůž, nejdřív mu pečlivě vyškube peříčko na temeni a potom bude vytékat jeho krev do kastrolku, pták bude slábnout, až zplihne docela, paní přednostová se prolomí, bude sedět jen na svých patách.

„Eléve Hrmo,“ zavolal pan přednosta.

A jdu do kanceláře, salutuji a vypínám se.

„Elév Miloš Hrma se hlásí ve službě!“

„Posaď se,“ řekl pan přednosta a vstal od stolu a na hlavu se mu položil list z palmy. Pak stál chvíli přede mnou, jeho vyplakané oči putovaly po mé uniformě, pak mi dopnul knoflík u kabátu. „Tak Hrmo, jestlipak sis všiml, že tady nemáme telegrafistku?“

„Zdeničku Svatou!“ povídám.

„Svatou… aha!“ odprskl pan přednosta. „Ale neslyšel jsi ve městě nic?“

„Neslyšel, ale co má být?“

„To je divný. Na našeho pana výpravčího už jezdějí div ne hromadný výpravy! Jako by měl čtyři nohy! Dvě hlavy! Pěkně proslavil tu naši tichou, klidnou staničku, pěkně!“

„A to on pan výpravčí Hubička zase ano,“ povídám, „jak jsem sloužil v Dobrovici a pan výpravčí mě zaškoloval, tak zase se na něj jezdila dívat celá trať… to jak přetrhl s jistou dámou kanape pana přednosty…“

„To rakouský, vikslajvantový kanape?“ vyvalil oči pan přednosta. „Takovýhle?“

„Přesně takový,“ povídám.

„Miloši, posaď se,“ zvlídněl pan přednosta. A sám se obkročmo posadil na druhý taburet a přiložil ruku k uchu.

„To takhle odejel poslední noční osobní vlak,“ povídám do před­nostova ucha, „a od večera seděla s námi v dopravní kanceláři taková fešná dáma a kouřila cigarety a pila víno. A k půlnoci povídá pan výpravčí Hubička: Miloši, jseš teprv záškolák, ale já ti věřím. Vezmeš to za mě tak na dvě hodinky. A tak jsem sloužil a výpravčí Hubička odvedl tu dámu do kanceláře pana přednosty. A já jsem sem tam položil ucho na dveře kanceláře pana přednosty a slyším: Kočičko, tělo to potřebuje, tělo to žádá…“

„To prase jedno huňatý, vepřový!“ zvedl se pan přednosta a díval se oknem přes uklánějící se a vrkající holuby na perón, kde stál výpravčí.

„Kdyby to na něm bylo aspoň vidět, ta jeho kujebácká nátura!“ křičel pan přednosta, a výpravčí Hubička si strčil prst do ucha a třepal jím, jako by měl v uchu zalehlou vodu.

„Tichá voda břehy mele,“ povídám, „ale v jednu hodinu po půlnoci, kdy náklaďák odvezl vagóny cukru, poslouchám a slyším z kanceláře pana přednosty takový zvuk, jako když šoupete s rakví… A pak rána! Vběhnu do kanceláře pana přednosty a ta dáma leží na kanapi na zádech nahatá a s takhle roztaženýma nohama! A pan výpravčí Hubička leží na zemi v podvlíkačkách, tak jak leží voják v našem kostele, když se otevřel boží hrob. A povídá mi: Miloši, špatně jsem chytil kontrafaleš. Spadl jsem z oltáře lásky…“

„Ta hyéna skvrnitá!“ křičel pan přednosta a opřel se o futro okna a zíral na výpravčího, který stál rozkročen na perónu a díval se do nebe.

„A jak tam ležela ta důra na přednostově kanapi, jak?“ obrátil se pan přednosta.

„Když dovolíte, já vám to předvedu,“ povídám a ukázal jsem na vikslajvantovou pohovku a hodil jsem sebou a ve vzduchu jsem se otočil a stáhnul se na záda. A pan přednosta se nade mnou nakláněl a hrozil.

„Takhle ať se válí s děvkama v čekárně! Ale ne na kanapi svýho přednosty!“

„Protože na přednostenský kanape může sedat jen pan před­nosta,“ povídám.

„Sám to uznáš, ale tomu praseti vepřovýmu nic není svatý!“ kři­čel.

A posadil jsem se a povídám: „Ale pane přednosto, to ještě není všecko, podívejte se!“ vzal jsem přednostu za rukáv a ukázal. „A tady, v těchhle místech, tady rupnul ten vikslajvant po celý šířce…“

„Kanape přetrhli!“ křičel pan přednosta, „přednostovi přetrhli kanape vejpůl. Ale to je tím, že nic už nad lidma není! Ani Bůh, ani mýtus, ani alegorie, ani symbol. Jsme na světě sami, proto je dovolený všecko… ale ne pro mě! Pro mě je Bůh! Ale pro támhleto prase vepřový existuje jen vepřová, knedlík, zelí…“

A pan přednosta už nemluvil, jen dýchal, funěl, díval se na perón, na záda výpravčího Hubičky.

„To je ďábel,“ řekl za chvíli. „Chlap, kterej už deset let mohl bejt někde přednostou maličký staničky na jednokolejce, ale pořád bez jediný hvězdičky. Jen ho chtějí povýšit, už vyvede nějakou prasárnu, zatímco já pořád postupuju.“

„Slyšel jsem,“ povídám, „že budete povýšenej na inspektora státních drah.“

„Mám být.“

„Ach, to místo tří hvězdiček budete mít hvězdu jen jednu, ale vroubenou inspektorskou zahrádkou!“ zvolal jsem.

„Tak, Miloši,“ zasnil se přednosta. „Takovej příklad tady máte,“ řekl a otevřel skříň a vyjmul novou blůzu, na které už byla vyšitá zahrádka s diamantovou hvězdou, „takovej příklad máte ve mně, a jako bych házel perly sviním.“

„Takový inspektor,“ povídám, „to je na dráze to samé jako na vojně major, že?“

„Tak, Miloši,“ řekl přednosta.

A po první koleji si to uháněl dlouhý nákladní vlak, jel plnou rychlostí a nápravy přes styky kolejnic dávaly pravidelné hluboké zvuky. A pan přednosta pozorně vložil do skříně rukávy a cípy, aby je nepřivřel. Pak vzal pikslu se zadinou, otevřel okno a polští rysové vletěli do kanceláře, rvali se ve vzduchu, kdo mu sedne na rameno, a tak všichni posedali po panu přednostovi jak na nějaký pomník nebo kašnu, ukláněli se a lísali se k němu, docela ani nestáli o zadinu, spíš jim šlo o tu lásku, zobali mu tváře, ale tak něžně, jako by to byly jeho malinké děti. Nákladní vlak odnesl svůj rachot s sebou. Takový randál s vlakem v pohybu jde pořád, zrovna tak, jako v čas míru s každým večerním vlakem čtverce a obdélníky ze zářících oken.

„Co jen tak mohl pan výpravčí dělat se Zdeničkou, co?“ povídám.

„Zvěrstva,“ řekl pan přednosta a usmíval se a nastavoval rty holoubkům, „zvíře se na to nezmotá. Ale, Miloši, já už se s tím nebudu zlobit, kárná komise to má v Hradci… Zkrátka pan výpravčí Hubička o noční povalil Zdeničku a potom jí vyhrnul sukně a jedno razítko naší stanice za druhým otiskl naší telegrafistce kolem zadnice. I datumovku jí tam dal! Ale Zdenička přišla ráno domů a maminka si ta razítka přečetla a přiběhla hned sem a že si bude stěžovat na gestapu. Tak jsem, Miloši, musel sepsat protokol. Hrůza! A hned musela Zdenička na ředitelství a tam si ty razítka prohlídl i sám ředitel státních drah! Hrůza!“ volal pan přednosta a holoubci mu padali s rozpřažených ramen a tleskali křídly, aby udrželi rovnováhu.

A podle plotu naší stanice, tam na druhé straně, cválala na černém hřebci paní hraběnka Kinská, která se už vracela z dvorů, cválala jakoby srostlá s tím černým hřebcem. A pan přednosta vyšel na perón s těmi polskými rysy, ukláněl se cválající paní hraběnce, která přejela trať a hnala hřebce před stanici, a tak lehce se svezla s koně, jen její jezdecké kalhoty zadrhly o kožené sedlo, a potom jí pan přednosta políbil ruku, a ověšený polskými rysy kráčel s ní a paní hraběnka, jako by se to samo sebou rozumělo, nijak se nepodivila nad těmi holoubky, ale sama jim nastavovala rukavičku a rozmlouvala s panem přednostou.

Výpravčí Hubička mohl nechat oči na paní hraběnce.

„Miloši, víš, co bych chtěl? Chtěl bych se proměnit v tohle sedlo,“ a ukázal na osedlaného černého hřebce, a pak si odplivl a zasmál se a řekl mi důvěrně: „Miloši, měl jsem krásnej sen. Zdálo se mi, že jsem se proměnil ve vozejk a paní hraběnka mě držela za vojku a rejdovala se mnou do magacínu,“ a zase se díval tak necudně na paní hraběnku, na její nohy, jak tak kráčela s panem přednostou k magacínu obilí, k liverpůlu, a pan přednosta se tak polekal nad jistou zprávou, kterou mu asi právě řekla paní hraběnka, že holubi mu ustrašeně vzlétli s ramen a odletěli. A paní hraběnka podala ruku panu přednostovi a ten ji uctivě políbil, pak jí chtěl pomoci do třmenů, ale paní hraběnka ho zadržela pohybem ručky a vyhoupla se na černého hřebce, rozevřela na vteřinku nohy a pan výpravčí Hubička si utřel ústa a prohlásil:

„To je pěknej prdeláč,“ a odplivl si.

A paní hraběnka cválala cestou z nádraží, ten černý hřebec se odrážel od sněhu, který se třpytil růžovým sluncem. Pan výpravčí Hubička rozděloval ženské do dvou tříd. Těm, které měly převahu od pasu dolů, říkal jako paní hraběnce: prdeláč, a těm, které od pasu nahoru měly krásné poprsí, říkal: ceckounek. Jako vokounek, pohrabáč, hřivnáč a tak.

A pan přednosta rozzlobený běžel do dveří stanice a zasyčel: „Hubičko, už to ví i sama paní hraběnka Kinská!“

A otočil se ve dveřích a kýval strašlivě vážně hlavou a potom rovnou po schodech do kuchyně, kde nejdřív několikrát udeřil židlí o podlahu, až v dopravní kanceláři padala omítka ze stropu, a potom hulákal do světlíku:

„Kletba erotického století! Všecko je přeerotizováno! Jen erotická dráždidla. Výrostci i děti se zamilovávají do děvčátek pasoucích husy! Milostné tragédie okoukané z četby a erotických filmů! Na soud s pisateli a vychovateli a prodavači pornografických knih a obrazů! Pryč se zrudnou obrazotvorností mládeže! Rozsekal mrtvolu mlíkařky a jistě by rozsekal mrtvolu i své sestřenice, kdyby mu v tom nebylo zabráněno. V drogerii vystavená figurína znázorňující průřez boku mladé ženy v životní velikosti. A mládež tohle přímo hltá! Ateliér jednoho malíře vás nechá na pochybách, zda jste nevešli do řeznického krámu s lidským masem. Kanibalismus! Vranská v kufru a hledá se blondýn se zlatým zubem. Kupoval jí naposled australské jablko v automatu Koruna. Huj! Samé maso! Vraždy z vilnosti na obzoru. Na lavici obžalovaných s učiteli, kteří trpí poučení ve věcech pohlavních. Čím víc nemravnosti a požitkářství, tím méně kolíbek a tím více rakví!“ chraptěl pan přednosta světlíkem z kuchyně v prvním patře do dopravní kanceláře.

To bylo tím, že pan přednosta byl jednak členem S. O. S., Svazu obrodných snah v Praze, a potom paní hraběnka, když objednávala vagóny pro jateční dobytek, často vytýkala panu přednostovi, že je vlažný ve víře, že když padne katolická církev, tak padne i celý svět. A pan přednosta, když kráčel podle nějakého kostela, když byl v uniformě, tak tomu kostelu salutoval, nebo když byl v civilu, tak zase sňal svůj švarcemberský klobouček a klaněl se kostelu a něco si s ním tiše brblal, hovořil.