V bloku zarachotilo a červené kolečko hrkalo a měnilo se v bílé a já jsem vytáhl z bloku klíč a vyběhl na perón, do přístěnku, lokomotiva pískala u vjezdu a pan přednosta sestupoval po schodech, jako by se nic nestalo, tak se nějak tím křikem do světlíku očistil, jako by to byla zeď nářků. Hubička o něm vypravoval, že zrovna tak křičívá i na svou manželku, která – ač dcera řezníka z Volar – si to nechává líbit, ale čtyřikrát do roka udělá vzpouru, a když pan přednosta nejvíc na ni křičí a razí pro ni, co to je slušná ženská, paní přednostová po něm hodí to, co má po ruce. Jednou před Vánocemi, když na ni křičel, zatáhla si pana přednostu do koupelny a dala mu facku, až se zhroutil do vany k vánočnímu kaprovi.

Pan přednosta vešel do kanceláře a jediným pohledem se přesvědčil, že s dopravou není všecko v pořádku.

„Tak co, hoši,“ řekl otcovsky, „máte situaci?“

„Voják nám stál u kolíku,“ zašklíbal se Hubička.

„Ten ostře sledovanej transport?“ vyvalil oči.

„Ten s třema vykřičníky,“ povídám.

„Četli jste…?“ ukázal na vyhlášku podepsanou panem říšským zmocněncem.

„Četli,“ řekl Hubička.

„A uvážili jste…?“

„Uvážili a rozhodli,“ zasmál se výpravčí Hubička.

„Hoši, ale to by se mohlo kvalifikovat jako sabotáž,“ kýval pan přednosta a vyšel na perón.

V lokomotivě ostře sledovaného vojenského transportu byl bledý inženýr Honzík, vedoucí betriebsamtu, který si sám zajel pro tenhle vlak až do Libochu. A teďka tam stál jako rukojmí, obracel oči v sloup a spínal ruce, stál těsně v okýnku mašiny a do staničních oken a dveří ukazoval, jak naše stanička mu dala zabrat.

A pan přednosta salutoval a já jsem šel ke kolejím a salutoval jsem taky. A lokomotiva zastavila a spustili se z ní dva štíhlí esesáci, parabely v prstech, chvíli se dívali na mou červenou čepici. Srazil jsem kramflekem a zasalutoval, ale oni mně každý z jedné strany nasadili ústí té automatické zbraně na lalok plic a musel jsem po schůdkách na stroj a vlak se rozejel. A mně to bylo divné, oba ti esesáci byli krásní, spíš jako by psali básničky nebo šli hrát tenis, ale oni se mnou stáli v lokomotivě, s inženýrem Honzíkem stál velitel tohohle transportu, hejtman v rakouské horské čepici, přes obličej měl položenou vyhojenou jizvu, která mu přeskočila přes ústa a pokračovala po bradě dál, i strojvedoucí byl v uniformě, držel se rychlostní páky a seděl v tapecírovaném křesle, byla to říšská mašina na černé uhlí, vedle sedadla strojvedoucího byla páka, tak jak je vedle křesel pro nemocné, kdy lze proměnit sedadlo v lehátkovou postel. A ti dva esesáci mi pořád navlíkali na hroty plic hlavně parabel a jejich oči, zrovna tak jako ty hlavně, se nehnutě dívaly na hejtmana, který se ale díval do krajiny. Viděl jsem, jak na statku kdosi ze zvědavosti otevřel záklop a vylezl na cínovou střechu a teď zvedal ruce, jako by se vzdával. Jistě z transportu na něho vykřikli, jistě na něho namířili nějakou zbraň, ten na střeše měl zvednuté ruce, jako by připíjel slunci, byl to obecní pitomec Jordán, který pásl krávy a trávil nedělní letní odpoledne tím, že do kesírku dal láhev piva a jezdil na lodičce a každou chvíli vytáhl ten kesírek a nalil do sklenice čerstvého piva a potom stál na lodičce, zrovna tak jako teďka na střeše, stál na lodičce v trenýrkách a zvednutou rukou připíjel slunci, volal na slunce, vyrážel skřeky: Eh! Eh! Eh! a potom vypil pivo do dna, viděl jsem i paní přednostovou za oknem kuchyně, měla oči oddělené mosaznou tyčinkou, na které byly malinké záclonky, zvedla ruce, a potom lokomotiva ostře sledovaného transportu se rozjížděla podle toho rozstříleného vlaku na páté koleji, otočil jsem oči, abych viděl, co tomu říkají ti dva, a oni zase se na mne dívali tak, jako bych já ten vlak rozstřílel.

„Du Arschlecker,“ procedil esesák.

„Solche Schweine ist besser sofort schiessen,“ řekl druhý. „Dreissig Minuten Verspätung,“ zasyčel první a víc mi narazil ústí parabely mezi žebra.

Jak to bylo jinačí, když jsem si vyjel tenkrát před třemi měsíci za svou smrtí, naklonil jsem se ke kase, byl večer, kasírka měla ryšavé vlasy, povídám: Jednu jízdenku! A ona mne poznala a povídá: Pane výpravčí, ale kam? Povídám: Jedu tam, kam se vaše oči podívají poprvé. A ona se zasmála: Jak to poprvé? Já se na ty jízdenky dívám pořád. Povídám: Víte co, slečno? Dívejte se na mne a levou rukou vytáhněte jednu jízdenku. A ona se hyzlila: Ale pane výpravčí, já můžu prodávat potmě. A smála se, protože myslela, že žertuju. A tedy povídám: Tak sedmý sloupec, sedmý foch, sedmička jako u židů. Sáhla tam a pořád se dívala na mne, nespustila oči a řekla: Bude to do Bystřice u Benešova a bude to stát umtadvacet korun…

Stroj se otřásal, do dálky se třpytily pláně sněhu, který tál a pořád tikal barevnými krystalky. V příkopě leže tři mrtví koně, jak je v noci vyhodili Němci z vagónu. To jen otevřeli dveře a ty mrchy vyhodili. Teď leželi v příkopě u trati, nohy natažené k nebi jak sloupy, na kterých se opírá neviditelný portál nebe. Inženýr Honzík se na mne díval a jeho oči byly plné smutku a zlosti, že v jeho úseku se mu zpozdil tenhle ostře sledovaný transport. A zavinil jsem to jistě já, proto bylo správné, že mě ti esesáci vzali na mašinu a pořád se dožadují, aby mi mohli posunout ty hlavně parabel do týlu hlavy a dát si znamení, stisknout kohoutky a nasypat do mne náboje a otevřít dvířka… To jsem přesně cítil, a přesto jsem myslel, že to je jen tak, že tohohle nejsou schopni, protože oba byli takoví fešáci, já jsem měl vždycky hrůzu z krásných lidí, nedovedl jsem s krásnými lidmi nikdy pořádně pohovořit, potil jsem se, koktal jsem, tak jsem se podivoval krásné tváři, tolik jsem byl oslněný, nikdy jsem se nemohl podívat v krásný obličej.

Zato ten hejtman byl ošklivý, ta dlouhá jizva, která se mu zakrojila do obličeje, jako kdyby v mládí upadl obličejem na rezatý hrnec, ten hejtman se teď na mne podíval. Zvedl jsem ruku a chytil jsem se takové štruple visící od stříšky lokomotivy. Dovolil jsem si to proto, že ten hejtman se na mne jen zadíval a viděl, že jsem trotl, který stojí u kolejnic, trotl, kterému na ředitelství v Hradci Králové řekli, aby u těch kolejnic stál a spouštěl a vytahoval semafory, zatímco říšská armáda se jeho stanicí nejdřív valí na východ a teďka zase nazpátek. Povídám si, Němci stejně jsou blázni. Nebezpeční blázni. Já jsem byl taky tak trochu blázen, ale na útraty sebe, kdežto Němci pořád na útraty těch druhých. Stáli jednou na páté koleji, celý vlak vojáků, kteří si chodili nakupovat do krámku ve vesnici jídlo a cukroví a kostky umělého medu, až jeden voják vytáhl potají tu kostku, na které stály ty ostatní, a umělý med se zřítil a obchodník to spočítal a zjistil, že chybí pět kostek medu, a velitel dal nastoupit celému cuku a až do večera prohledával celý vlak a vyšetřoval ty kostky umělého medu, a když je nenašel, teprve pak osobně šel k obchodníkovi a salutoval a obřadně se mu omluvil…

To byli možná zrovna titíž Němci, co teď stáli se mnou na lokomotivě, možná, že to byli oni.

Topič zamrkal na mne vesele, pak fofroval uhelkou uhlí, házel nejdřív až dozadu na rošt, pak doprostředka rytmickými pohyby, aby poslední lopatou stáhl uhlí na samý kraj roštu. A oči hejtmana se mi dívaly na zápěstí, tam, kde jsem i já měl jizvu, rukáv se mi svezl a hejtman se díval na tu vyhojenou ránu, jako bych byl nějaká knížka. Už ten hejtman asi věděl víc, už se na všechno díval z druhé strany, a jeho oči se podobaly dvěma kouskům kamence. A všichni se mi dívali na zápěstí a hejtman natáhl bičík a vyhrnul jím i můj druhý rukáv a díval se i na tu druhou jizvu.

„Kamarad,“ řekl.

A dal znamení a ostře sledovaný vojenský transport zpomaloval a dvě parabely se mi odtáhly od zad a já už jsem se na ty dva krásné vojáky nepodíval, jen jsem hleděl na podlahu, na járkované železné plechy, které se neustále pohybovaly, jak lokomotiva žejbrovala po kolejnicích.

„Geh,“ řekl hejtman.

„Děkuju,“ pošeptal jsem.

A pořád jsem nevěděl, jestli to není legrace, otevřel jsem dvířka, sestoupil na první schůdek, pak každým krokem níž a níž, napřáhl jsem nohu a dopadl na pěšinku, jako bych si zatančil kozáčka, ještě skok a stál jsem, a lokomotiva se zase rozjížděla a podle mne míjely otevřené vagóny s tygry, někteří vojáci měli otevřené kilové konzervy a vyhrnuté rukávy a na nože napichovali kousky masa a jedli, jiní, na kolenou automatické zbraně, houpali holínkama, jako by si máchali nohy v potoce; když mne každý ten vagón minul, pořád jsem cítil, že moje záda mohou být pořád dobrým terčem.

Jako poslední vagón toho transportu jel kastlák, otevřený, z kterého se houpaly černé ženské punčochy, asi sestřičky z polního lazaretu, ale já jsem pořád byl na dostřel německých parabel, revolverů a automatů, poněvadž s Němci, teď jsem to poznal sám na sobě, nikdy jeden nevěděl, co provedou, paní Karáskovou, která bydlí hned vedle nás, Němci zavřeli hned v roce čtyřicet a vrátila se loni na Vánoce, celou tu dobu, ty čtyři roky, byla v Pečkárně a tam utírala krev po popravách, celé čtyři roky utírala krev a hlavní kat byl na ni hodný, dával jí šunku, prosíval ji, aby zpívala Černé oči, proč pláčete? a říkal jí: Račte… a jak prosím? A potom zničehonic ji pustili domů, navždycky, a ještě jí napsali omluvný dopis, ale paní Karásková se z toho pomátla, na pracáku jí dali hned místo v topírnách, dali jí do ruky konev s olejem a musela dolévat a utírat mašinám ložiska.

Blížil jsem se k zatáčce trati, už z dálky trčelo k nebi těch dvanáct kopyt mrtvých koní, jak sloupy ve staroboleslavské kryptě. Myslil jsem na Mášu, na to, jak jsme se poprvé setkali, když jsem ještě byl u traťmistra, který nám dal dva kbelíky s červenou barvou a řekl, abychom natírali plot kolem celých státních dílen. Máša začínala u dráhy zrovna tak jako já, stáli jsme proti sobě, mezi námi byl vysoký drátěný plot, u nohou jsme měli každý svůj kbelík se suříkovou barvou, každý svůj štětec a proti sobě jsme tupali, natírali plot, každý ze své strany, pořád tak tvářemi proti sobě, čtyři kilometry celkem bylo toho plotu, pět měsíců jsme takhle každý den proti sobě stáli a všecko jsme si s Mášou řekli, ale pořád byl mezi námi ten plot; po natření dvou kilometrů toho plotu jsem jednou natřel drát ve výši Mášiných úst tou červenou barvou a řekl jsem jí, že ji mám rád, a ona z druhé strany natřela ten drát taky a řekla, že ona mě má taky ráda… a podívala se mi do očí, a že to bylo v příkopě, ve vysoké lebedě, nastavil jsem ústa a skrz ten natřený drát jsme se políbili, a když jsme otevřeli oči, ona měla na ústech takovou červenou kundičku a já taky, rozesmáli jsme se a od té doby jsme byli šťastni.

Když jsem došel k těm třem mrtvým koním, posadil jsem se jednomu na břicho a opřel hlavu o jeho nohu. Hlava druhého koně na mne zírala vytřeštěným okem, jako by i ten mrtvý kůň se mnou prožil to, co se mi před chvíli mohlo stát.

Tenkrát jsem stoupal po schodech hotýlku v Bystřici u Benešova, v zátočině schodů pracoval zedník v bílých šatech, dlabal, aby do zdi zasádroval dvě kramle, na kterých za chvilku bude viset hasicí přístroj značky Minimax, ten zedník už byl starý, ale měl tak ohromná záda, že se musel otočit, abych prošel, a pak si ten zedník pískal valčík z Hraběte Luxemburka, a já jsem vešel do pokojíčku, bylo to odpoledne, vytáhl jsem dvě břitvy, jednu čepel jsem zadlabal do štokrlátka v koupelně, druhou jsem položil vedle a začal jsem si pískat valčík z Hraběte Luxemburka, svlékl jsem se, otočil kohoutek s horkou vodou a pak jsem se zamyslel a potichu otevřel dveře. A ten zedník stál z druhé strany dveří, na chodbě, a jako by i on pootevřel dveře a chtěl se podívat na mne, co dělám, jako jsem se já chtěl podívat na něho. A já jsem přibouchl dveře, vklouzl do vany, musel jsem pomalu usedat, tak byla ta voda horká, dokonce jsem sykal bolestí, opatrně a bolestně jsem usedal. A potom jsem nastavil zápěstí a prořízl si pravou rukou zápěstí levačky… a pak jsem vší silou udeřil zápěstím pravačky na tu obrácenou čepel zatemovanou do štokrlete. A vložil jsem obě ruce do horké vody, díval se, jak zvolna ze mne vytéká krev, jak je voda růžová, jak ale pořád ta červená krev tak znatelně proudí, jako by mi ze zápěstí někdo vytahoval dlouhý, pérující červený fáč, tančící závojíček… a potom jsem houstl ve vaně, tak jako houstla ta barva, kterou jsme natírali ten plot kolem celých státních dílen a museli jsme do ní lít terpentýn… a hlava se mi naklonila a do úst mi tekla malinová limonáda, která ale byla lehounce slaná… a potom ty soustředěné modré a fialové kruhy, které pérovaly jako pohybující se barevné spirály… a potom se nade mnou naklonil stín a o tvář mi zavadila brada zarostlá strniskem. Byl to ten zedník v bílých šatech. Podebral mne a vylovil jako červenou rybu, které pramení ze zápěstí červené ploutvičky. Položil jsem hlavu na jeho halenu a slyšel jsem, jak moje mokrá tvář hasí vápno, a ta vůně byla to poslední, co jsem vnímal.

Seděl jsem na mrtvém koni, hlavu opřenou o vztyčenou nohu, která trčela proti nebi, dotýkal jsem se hřívečky, kterou mají koně u kopyt… a kolem projížděl náklaďák a vesele si pískal. Vagóny mě zacláněly, rytmicky odhalovaly a roztřásl jsem se, vyhrkly mi sliny, protože začátek toho všeho byl u strýčka Nonemana v Karlíně, spal jsem tam u strejdy Máši, uložili mě do ateliéru na kanape a přikryli dekou, navíc přikrytou tou plachtou, na které byla namalovaná Praha a nad ní aeroplán, ve kterém se nechávali zákazníci fotografovat jako piloti nebo pozorovatelé, celé legrační skupinky se vešly do fotografie na tom aeroplánu, a potom v noci, když bylo u Nonemanů ticho, přišla Máša, vklouzla pod tu plachtu s aeroplánem a hladila mne, celá se přitiskla a já jsem ji hladil taky, a byl jsem mužský až do té doby, kdy k tomu mělo přijít, ale tu najednou jsem zvadl a bylo se vším ámen, Máša se pokoušela mne štípat, ale já jsem zmrtvěl, jako bych ve všech končetinách ochrnul… a za hodinu zase vyklouzla Máša zpod té plachty a odešla do pokojíčku k tetě… a já už jsem se na ni ráno nepodíval, jak zařezaný jsem seděl, chodili zákazníci, stavěli se za tu plachtu, pod kterou jsem v noci přišel k tak špatné zkušenosti, stoupali si jeden na židli a druhý na štafličky a strejda Nonemanů dával každému do ruky buďto láhev nebo trychtýř, potom vlezl pod sukně tomu svému přístroji, zvedl ruku a dal znamení jak hudbě, a opět se vykasal zpod té sukně a za pět minut přinesl tu fotografii, protože nad vchodem měl veliký nápis: Za pět minut hotové. Tak chodili celé dopoledne, až přišli dva němečtí vojáci, a když si jeden stoupl na židli a druhý na štafličky a pan Noneman dal před ně tu plachtu s aeroplánem a Prahou, ozvala se dunivá rána a potom vítr proletěl ateliérem a porazil tu plachtu s aeroplánem a ti dva vojáci spadli, a strejda, který se kasal pod sukni, upadl také, ale to bylo málo, potom přišel ohromný průvan a viděl jsem, jak se celá stěna ateliéru odvalila a průvan odnesl strejdu a ty dva vojáky a z pokoje přivál tetu a Mášu, které letěly vzduchem a přitom si obě chtěly stáhnout sukně, ale nedařilo se jim to, vlasy se jim obracely a vlály a zaclonily mi celé nebe a všichni jsme padli a potom ještě jako míče zvolna padali na loučce… a jako poslední přivál ten průvan tabuli, na které byl nápis: Za pět minut hotové… Po hlavní ulici přeběhlo několik lidí a pak bylo dlouho ticho, potom začaly houkat sirény a projelo několik sanitních aut a pak přišlo několik rozedraných lidí, jako blázni se smáli, pořád se smáli a padali na záda na loučku, leželi na zádech a smích jimi otřásal… a pak teprve přišel člověk, otočil se a ukázal směrem na Vysočany a povídá: Hroznej nálet, lidi! A když se zadíval na loučku, na tu velkou ceduli, opakoval s jinačím smyslem to, co tam bylo napsáno: Za pět minut hotové…